Středozemní nížiny

"Připijte si s námi, připijte si s námi, slečno zmámená...!" Slyšela jsem své druhy pět z plna hrdla, zatímco jsem se od nich co nejrychleji, společně se svým koněm snažila nenápadně vzdálit od důvodu bolesti mé hlavy. Ráda bych uměla stíny zhmotnit do takové míry, aby jsem si z nich dokázala vytvořit špunty do očí. Upřímně jsem se divila, že se ještě dokáží udržet na hřbetech svých vraníků. Nikdy jsem neměla kývnout na to, aby mne doprovázeli. Proběhlo mi hlavou a pobídla jsem hřebce, kterého jsem si za dlouhé chvíle pojmenovala. Vítr mi rozcuchal vlasy a uvolnil je od šarlatové stuhy, která se ztratila za dopadajícími kopyty Ursy. Vítala jsem pískot kolem mých uší, jako kdejaký lék, který mé duši přinášel klid. Zeleň kolem mě splývala v jediný odstín a oblaka, která mi líně proplouvala nad hlavou a sem tam stydlivě odhalovala kusy blankytně modré oblohy, se s přikrčením, které jsem provedla kvůli tření, skryla mému zraku. "Ale notak, Morde!" Uslyšela jsem hlas černovlasého vílího muže, Nathaniela. Jelikož tu nikdo nebyl, bez ostychu jsem křikla nazpět. "Řeknu to samé co před sto osmdesáti lety, když jsi mne tak neohrabaně požádal o ruku, Nathanieli. S jasným ne odmítám a se svou písničkou si jděte výt mezi šakaly!"

<<
Delší dobu se nikde neukázal, zdržoval se v lesích i se svými zvířaty. Nebylo by tomu jinak ani dnes, kdyby Eleas od rána nedorážel na Bellu, jakoby ji chtěl během dopoledne sežrat. Je pravda, že čím déle zůstával tady tím si ulehčoval život od návštěv měst, kde hledal ty, koho hledali jiní, ale také sám sebe připravoval o peníze. Od poslední výpravy uběhl skoro celý měsíc a zásoba se tenčila. Navíc jeho vlk dělal vše možné proto, aby zase někam vyrazili. Zacharias nebyl z těch co by měli společnost druhých rádi nebo z těch co by potřebovali často cestovat, ale musel Eleasovi přiznat, že už mu ty týdny v sedle chybí. Nebylo by od věci vyrazit zase do jednoho z měs, nebo do nějaké vesnice, porozhlédnout se po nějaké té práci, kterou by mohl naplnit už tak zbytečný čas na téhle planetě. Tentokrát by to mohl být zloděj, nebo nějaká napůl šílená rádoby čarodějnice. Jen aby to nebyla zase něčí dcera, nebo hůř.. malé dítě. myšlenka byla jasná, cokoli co nebude obsahovat malé dítě, je skvělá práce - a to z jednoduchého důvodu, děti nemá rád. Jsou ukřičené a až příliš zvědavé. Pokládají mnoho otázek na které ani on sám nezná odpověď. Naposledy když hledal dítě, vrátil se sice s penězi, ale s pořádnou bolestí hlavy. Nechal Elease dál poskakovat okolo zatím co chystal koně k odjezdu. Přibližně o půl hodiny a několik výhružných zavrčení od vlka za zády konečně mohl vyrazit na cestu. Bella kráčela klidně a Zachary nechával otěže volné, takže si klisna sama mohla vybrat cestu, kterou chtěla jet. Eleas vypadal také spokojeně a odbíhal daleko od něj dopředu a zase se k němu oklikou vracel. Jen Jeho kolibřík mu seděl na rameni a spal. Taková malá pojízdná zoo dalo by se říci. Jednou bych si mohl pořídit třeba medvěda, nebo naopak většího ptáka než je RA, nebylo by na škodu mít sem tam podporu i ze vzduchu. v myšlenkách odbíhal na různá místa a přemítal o tom, kam má vlastně v plánu se vydat. Cíl cesty byl nejasný, ale to ho netrápilo. Naopak přemýšlel, jestli nemá ještě nějaký čas nechat jeho cestu neznámou, do hlavního města se mu nechtělo, odtamtud má dost vzpomínek na minulé zákazníky. Obzvláště na toho ukřičeného zloděje, co se mi neustále snažil ukrást dýku ze zadní kapsy. Ta vzpomínka byla vskutku vtipná, zloděj chytá zloděje. Jenže na rozdíl od toho chytaného, Zachary nebyl tak hloupý, aby ho někdo při jeho - teď už jen velice drobných a ojedinělých krádežích chytil.
Cesta mu ubíhala ani nevěděl jak, Eleas se vrátil a kráčel teď klidně vedle koně a jezdce. Před nimi se otevřel široký prostor luk a polí. Kromě toho, že vedle muže na koni kráčel vlk poklidně a ostražitě se rozhlížel se na celé situaci nic nezměnilo. Kolibřík spal na rameni, kůň kráčel cestou kudy chtěl a Zachary mu nepřitahoval otěže. Ne dokud vlk nenastražil uši a nezavrčel. To obvykle znamenalo, že je někdo blízko. Zachary zvedl otěže, ale klisna dál kráčela stejným směrem, ovšem již připravená na povely svého pána. "Klid Eleasi." pozastavil se nad chováním vlka a rozhlédl se. Ještě poměrně daleko před nimi zahlédl jezdce na koni. Jel jim vstříc, ale pochyboval, že by se mělo hned jednat o hrozbu. Nikdy není špatné zůstat pozorný Dál dělal jakoby si jezdce nijak extra nevšímal, dokud tedy nepřijeli blíž a jezdec, tedy jezdkyně, jak si mohl všimnout, něco nezakřičela. Považoval to jako za zprávu pro někoho jiného, jelikož jeho jméno rozhodně nebylo Nathaniel, ale nemohl se ubránit komentáři - který už mohla slyšet i ona, neboť on i jeho zvířata dorazili dostatečně blízko. "Myslím, že by šakaly píseň zrovna nepotěšila." To spíše pořádný kus masa. Nebo jedno uječené děcko. I na to si moc dobře vzpomínal, když tehdy přijal přepravu jednoho malého děcka za jeho matkou na druhou stranu království. V jednu chvíli měl skutečně chuť to dítě hodit šakalům, ale to by mu jeho vlk nikdy neodpustil, kdyby nakrmil jiné zvíře dřív, než jeho.

V rychlosti jsem trhla hlavou k cizinci, jeho přítomnost mne zastihla nepřipravenou, což způsobilo to, že v mých hlubokých tmavě hnědých očí, které se na cizince opřely mohl zastihnout jiskru pobavení. Stačilo málo, abych znovu získala dojem keratské generálky, o které se sem tam zmínili kriminálnící z různých koutů světa, šlechta, či ty krysy, které pobíhaly pod povrchem zemským. Mrknutím oka jsem byla úplně jiná žena, mí společníci, kteří v tuto dobu byli až neobvykle tiší, si dosti evidentně přítomnosti cizince již díky svým smyslům všimli. alespoň přestali vřískat. V duchu jsem přítomnost neznámého lidského muže vítala. 
"Co vás přivadí k tomuto závěru?" Navázala jsem při této příležitosti vlákno konverzace, kterou jsem s někým relativně normálním vedla naposledy v Cyře, kde jsem se s někým chtěla pouze na skok setkat, místo toho jsem ale opět neúmyslně vyvolala nepokoje. Zdálo se mi, že kudy jsem chodila, tudy za mnou vlál nápis "Bojte se jí, zabije vás pohledem a vaše maso povečeří ve své temné noře." Snažila jsem se, aby mne to nijak neovlivnilo, stávalo se z toho ale čím dál větší břímě a já nevěděla kolik století, ne-li tisíciletí to bude ještě pokračovat. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že se to zlepší, že se já zlepším, či snad lidé kolem. Ne, dobře jsem byla obeznámena s tím, že jak čas bude nemilosrdně plynout, proměňovat lidi v prach a mlít jejich kosti mezi svými zuby, zatímco my se na to budeme zpovzdálí dívat, zhorší se to. Strach se změní v nenávist a já skončím jako nejeden z generálů přede mnou, mrtvá, probodána jasanovými šípy. Kolem se bude rozlévat karmínová tekutina a ani pes už po mě neštěkne, nikdo pro mé strhané tělo, které by bylo stejně chladné jako oči, které mi každé ráno, když jsem se podívala do zrcadla, oplácely pohled. Lidé kolem mě budou procházet se slovy, vyjadřující znechucení a plivat po mně. Přímo zářná budoucnost.

Ne že by nebyl obeznámen s mocnostmi království, spíše naopak, spousta různých lidí, které špehoval nebo chytal mu toho dost nakecala. Spousta z nich by vyměnila svobodu, nebo život za informace o slabinách nepřátel a nebo dokonce šlechty.  Jenže za takový popis slabin čarodějky vám v hospodě pití nenalijí, spíš vás někdo s přihlížejících dost spraží pohledem, či vás dokonce vyhodí. Samozřejmě, ne že bych to někdy zkoušel, ale informací nikdy není dost. Ne že by si nedokázal dát dvě a dvě dohromady ohledně zde přítomné osoby. Generál, voják,  pravá ruka někoho kdo je o několik příček výš než on, záleželo mu na tom asi tak jako na pocitech jeho sledovaných zakázek. Hodil pohledem na Elease, vlk jeho pohled vycítil a pohled mu opětoval. Koně již dávno zastavil a vlk teď jen čekal na příkaz. Pod tíhou Zacharyho pohledu se nejprve pohodlně usadil a pak zaujal uvolněnou polohu v leže. Rozhlížel se okolo a zůstával tak na stráži. Zachary přitom opět přesunul pohled na ženu před sebou, aby mohl pronést svou myšlenku o šakalech. "Docela jednoduše, šakaly potkávám často a že by chtěli písničky se říci nedá." ano, jednou se snažil šakala vycvičit. Povedlo se mu to, jak také jinak, ale nakonec skončili u hádek o jídlo a to se pak člověk nemůže v klidu ani vyspat, aniž by mu to stvoření nechtělo sežrat zásoby. Neuvěřitelně nenažrané zvíře, ani Eleas nebyl tak nenažraný. Zachary působil klidně, možná až moc nezúčastněně na to, jak se žena snažila - nebo jak působila. Možná už o ní slyšel a možná také ne. Bezejmenné osoby se často spojují s informacemi, které k vám dojdou po čas vašich cest. Ženu si prohlédl i jejího koně, kůň ho ovšem zaujal víc, než jeho jezdkyně. Nikdy na lidech, vílách nebo čarodějkách neviděl nic co by mělo tolik přitahovat jeho pozornost - ano ženy byly jistou slabinou muže, ale když na to nemá člověk náladu, tak s ním nehne ani kdyby tu na tom koni seděla nahá. Jak by potom mohl v klidu pracovat, kdyby se nechal rozhodit každou ženou, která projde okolo.
Byla to poměrně dlouhá odmlka od jeho poslední věty, "Kde jste vy přišla na to, že by vám šakali poděkovali, kdyby jste jim kazila den lidským vytím." bylo mu jedno jestli je to lidské vytí, ale ani jedna z kultur mu nedala dostatečně poslouchatelnou píseň, kterou by akceptoval. Za to Eleas za dlouhých úplňků uměl plakat krásně. Zní to zvláštně, ale zrovna vlčí vytí by jinak než pláčem nenazval. Kolibřík na jeho rameni se konečně probral a nevypadal nadšeně, že jeho pán stojí na místě. Vzlétl a přistál vlkovi na zádech, kde se téměř schoval do husté bílé srsti. Zachary tomu věnoval krátký pohled. "Máte někam namířeno?" předpokládal, že ano, otázka to byla spíše do větru. Žena mu nepřišla, že by s ním chtěla vést nějaký rozhovor a proto s tím nechtěl příliš ztrácet čas, ale trochu kontaktu se společností by mu po odloučení, kdy už pomalu začínal bláznit z konverzace pouze s Eleasem, by dal i konverzaci přednost. Občas sice neuškodí úplně se izolovat a nechodit do společnosti, ale na druhou stranu je pak člověk jakoby vylezl z jeskyně. Víte jen opravdu málo a žijete v přesvědčení, že je vše v pořádku. Nakonec můžete zjistit, že je svět ve válce a vaše práce špiona nabízí úplně nové možnosti. Ale co si bude nalhávat jeho práce je velice vděčná - vždy se najde někdo, kdo si přijde okrádán o informace a chce je zjistit.  Jakoby někteří neměli informací plnou hlavu.

Když jsem zastavila, můj kůň se ne zrovna přívětivě ošil. Neměl zrovna rád, když jsem ho takhle nečekaně zastavovala a už vůbec ne, když se jemu samému chtělo utíkat s větrem. "Když by šakaly neocenili jejich hlas, což stejně jako vy pochybuji, pak by alespoň měli relativně výživnou svačinu, sice krapítek nasáklou alkoholem, ale přece." Odpovídala jsem nanejvýš nenuceně. Pomalu jsem si upravila vlnité vlasy, které doteď zakrývaly mé špičaté, protáhlé uši a shlédla jsem na vlka, který už viditelně nějaký čas cestoval po jeho boku. I kdybych ale má protáhlá ušiska neodkryla, dalo by se i přesto velmi lehce poznat, že patřím k vyšším vílám. Už jenom bezchybnost pleti a jemné, skoro až stříbřité odlesky, které pod správným úhlem odráželo sluníčko i nevšímavému napovídaly. "Míříme do Illvenas. Kam vede vaše cesta, poutníku?" Pousmála jsem se. Úsměv se mi však neodrážel v očích, tam vířila prohnanost a potměšilé jiskry keratské tmy, která některé noci nasákla krví a vzduch v chodbách ztěžkl. Moc dobře jsem si pamatovala na den, kdy jsem to ucítila poprvé.
(...)
Bylo brzy ráno, celý dům spal. Oddechování mého odpočívajícího bratra se pravidelně ozýval z druhé místnosti, která byla malými skrytými dvířky napojena na tu mou. Má mysl byla na pokraji propasti zvaná snění, když najednou přišla rána, která způsobila spršku tříštícího se skla. Neskutečně mne to vyděsilo, nejdříve. Když jsem se posadila a v panice se rozhlédla. Uviděla jsem v záři Měsíce pouze drobného ptáčka. byl tichý, nehybný. Zobáček měl nepřirozeně ohnutý a křídla skoro až mučednicky probodána úlomky skla. Pomalu jsem vstala z vyhřáté postele a přes střepy, který v určitý moment porušily pokožku na mých bosých chodidlech, došla ke stále teplému tělíčku, z kterého každého vteřinou unikal život. Toho malého stvoření mi bylo líto, nemohla jsem však nic dělat, jen přihlížet, jak se s poslední jiskrou života korálková očíčka upřou do mých, ucítím ten těžký kovový pach, který je předzvěstí smrti, jejíž charakteristika se dá přirovnat jedině hadu, který na neopatrné cestovatele čeká v křoví a vysoké trávě...
(...) 
Z mého snění mne probudili až kroky obou mužů, kteří si se svýma koněma stoupli po stranách.

Člověk, víla nebo čarodějka, mohla by být třeba dinosaurus a jemu bylo bylo úplně jedno. Takže její nenápadné poukázání na rasu a postavení ho nijak zvlášť nevyvedlo z míry. Nejednou ho takové to lhostejné chování dovedlo do menších problémů, ale nikdy ne tak velkých aby toho nechal. Přece jen každý je svým způsobem člověk - tedy minimálně s tím že tak vypadá i když víly by mohly bezchybnost rozdávat. Musel, ale uznat, že žena dávala do toho upozorňování o moci docela dost energie, kterou by mohla využívat jinak. Zachary neměl rád falešnost i když si na to sám občas hrál, aby o sobě neříkal moc informací. Plýtvání energii na něco tak obyčejného jako je postavení mu přišlo zbytečné - ale možná to bylo tím, že jeho postavení ve společnosti nikdy nebylo zrovna nějak extra ctěné. "Nutno podotknout, že šakali i co se týče masa umí být vybíraví, ale myslím, že pokud by zpěv byl dost zlý, mohly by svačinku považovat za vysvobození." pronesl a poposedl v sedle. Jeho klisna přešlápla na místě a zastříhala ušima. Kůň ženy nebyl jediný kdo by louku nejradši využil k volné jízdě v trochu rychlejším tempu. Bella na to měla jen jednu možnost a teď když se někdo objevil její šance klesala. Zachary totiž nerad cestoval příliš rychle nebylo to nutné - ano, čas od času se zastavil a nechal Bellu volně proběhnout, zatím co on si připravoval jídlo a nocleh - ale jen málokdy se stalo, že by se takové dýchánky udávali na otevřených pláních. Zachary pustil otázku o cílu cesty spíše do větru, ale odpověď skutečně nečekal. "Naše cesta je zatím bez cíle." odmlčel se. "Jdeme tam, kam nás Bella zavede." poplácal koně po krku a ten mu odpověděl potěšeným zaržáním. Jeho vztah se zvířaty pro něj byl důležitější než vztah s kýmkoli z lidské či jiné bytostní populace.  Po této krátké výměně názorů si povšiml, že žena jaksi opustila realitu - snad možná na minutku či pár vteřin, ale bylo jistě zřetelné, že i kdyby nyní položil dotaz pravděpodobně by mu nevěnovala takovou pozornost, jakou by si otázka zasloužila. Místo dalších slov tedy promnul otěže v rukou a věnoval pohled dvěma jezdcům na koních, kteří ženu doplnili, každý po jednom boku. Dnes nemám zrovna náladu na problémy a přesila si problémy přímo vyvolává. Tyhle výš postavené víly mají tendence na sebe neustále upozorňovat.. a to ať už mocí nebo chováním. Ovšem nečekal by, že když bude klidně konverzovat dočká se jen přivolání garde nebo snad ochranky.  I jeho vlk dosud poklidně ležící na zemi, se při příchodu dvou dalších mužů do jejich blízkosti postavil na nohy a zaujal postoj, ze kterého mohl snadno zaútočit. Kolibřík na jeho zádech vylétl kamsi do vzduchu a na chvíli se ztratil z dohledu. Zachary o něj neměl zrovna strach, věděl, že se zase vrátí, až si bude připadat bezpečně, klidně proto sklonil pohled k vlkovi a jednou rukou pustil otěž a nechal ji volně opřenou o stehno blíže k pasu. Jen pro případ, že by skutečně musel tasit meč."Elasi, klid." nejříve promluvil na vlka, který po jeho slovech věnoval pánovi krátký pohled a pak se zase usadil na zem. Už ovšem zůstal sedět připravený i tak vyrazit, bylo by třeba pánovi pomoci. Už rozhodně nepůsobil tak neškodně jako předtím. Zacharias se pak otočil opět k ženě a mužům. "Působíme vám problémy? Zdržujeme vás? Rozhodně to nemáme v plánu." Promluvil i na ni. Že by zrovna dnes měl náladu na boj se říci nedalo, dokonce měl i přívětivou náladu, zatím. Kdybych možná projevil zájem o to postavení, mohl by být průběh klidnější, ale.. NAH i v jeho vlastních myšlenkách zněl nápad dost hloupě - nikdy by nedokázal projevit upřímný zájem o postavení nebo rasu, poklona ženě o její kráse ani nemluvě, která žena je krásná protože to dovoluje příroda a není to jen nějaký magický trik. Bůh ví jak je stará ta žena před ním. Nic co by ho zřejmě mělo zajímat, možná mu bylo jedno vše ostatní ale základy nějakého toho chování ještě pořád měl.

EDIT:
Když později začal být i Eleas neklidný a více se rozhlížel, nakonec Zacharias změnil taktiku a s krátkým rozloučením, které nezapomněl doplnit o několik málo myšlenek o namyšlenosti oné víly, vydal na cestu za jeho nejasným cílem, ale hlavně pryč.

>>>

Slunce vysoko na obloze a příjemný vítr. Dokonalý den na to pokračovat v cestě. Stavovala se v jednom z menších měst, kde získala několik málo nových šperků, podařilo se jí výtečně směnit několik zlatých za nádherné zdobené dýky a získala nové látky i druhy šatů. Také přijala několik málo objednávek na sehnání zboží, několik bylinných mastí a několik málo odvarů proti bolesti. Rozhodně bude muset později zamířit opět do Cyry k tamním jezerům, aby nasbírala potřebné bylinky, které tam rostly. Nyní však dívka mířila jinam, mířila do nížin, na rozlehlé pláně polí a luk. Do tamního městečka, kde byla její další zastávka. Jak je to dlouho co jsem tam nebyla? Měsíc? Týdny? Vím, že tam mám doručit své masti, trvalo mi to déle a cena půjde dolů.
Na slunci se leskla černá srst černého koně, s hřívou dlouhou jen necelý metr nad zem. Kráčel pomalu a jistě, vybíral si svou cestu, kterou již dobře znal, neboť se svou paní chodíval pravidelně. Zvuk šumících listů a ptačího zpěvu narušovalo jen jeho občasné tiché odfrknutí vzduchu a zvuk kovových přezek na jeho kožené uzdě a sedle. Na jeho zádech seděla v sedle drobná dívka, zahalená v zeleném plášti s kapucí, seděla rovně, ale uvolněně, ruce položené v klíně, opřené o kožené sedlo s výšivkami, mezi tenkými prsty jen zlehka svírala otěže, ale již podle jejich držení, mohl kdejaký zkušený jezdec poznat, že pokud by bylo třeba, jen by zlehka přehmátla prsty a byla připravená k jízdě kamkoli a jakoukoli rychlostí. Měla holé odhalené paže, ale kůže byla viditelná jen krátce, neboť ještě předtím, než stihl někdo zahlédnout ostré lokty, skryla se pod látkou pláště, který dále jemně kopíroval ňadra a u krku byl sepnut stříbrnou sponou, kterou si Serena nechávala jako milou připomínku na Emily. Ženu jež jí darovala zbytek svého života, aby ji dala možnost žít i bez jejich skutečných rodičů. Hlava byla zakrytá kápí onoho smaragdově zeleného pláště, ale z profilu z něj vykukoval drobný nos a několik jasně rudých pramenů kudrnatých vlasů, které se nezbedně vlnily do stran. Dívka se sama pro sebe usmála, když kroky jejího koně konečně vyšli z lesa, a před ní se otevřely ony široké pláně, zhluboka se nadechla, bylo to jako vzduch v horách, je jiný než vzduch v lese a jiný než vzduch který dýchá ve městě. Ačkoli vyrostla na okraji Hedenu, nebyla ta nikdy spokojená a mnohem více nežli mít dům a pracovat ve městě ji naplňoval život bez domova a na svobodě. Rascal zastavil, neboť mu dívka přitáhla otěže, aby se ještě chvíli mohla kochat krásou výhledu, poté se v sedle z části otočila a zkontrolovala brašny za sebou, jejich vázání a jejich zapínání. Jednu přezku na jedné z brašen musela zapnout, neboť na to předtím zřejmě zapomněla a poté se opět otočila kupředu, v dálce zahlédla město do nějž měla namířeno. "Rascale, jedeme." promluvila, ačkoli koně pobídla pohybem svých stehen, když jej zlehka pobídla k pohybu. Kůň ji odpověděl zaržáním a zastříháním ušima, opět vyrazili kupředu.
Jakmile dorazili na kraj města, ještě chvíli se Serena držela v sedle, než nakonec svého koně zastavila, sklouzla z jeho sedla a z kapsy svého pláště vyndala malý kousek mrkve. Pohladila koně po krku a poté po hlavě. "Skvěle, tumáš." projela mu prsty hřívu a v hlavě si udělala pomyslnou poznámku o tom, že předtím než opustí město, bude muset Rascalovi hřívu lehce pročesat, možná zaplést, aby při jejich cestě do Cyry opět hřívu někde nezamotal a ona mohla v klidu nechat koně vymáchat v tamních jezerech. Nastavila koni dlaň s pamlskem a ten ji s ne příliš tichým chroupáním smlsnul. Serena se ze široka usmála nad pobavením a poté se chopila otěží, aby mohla koně dál vést ulicemi na hlavní náměstí, kde obvykle stávala a nabízela své zboží. Občas se stavila u několika stánků, kde své zboží měnila za jiné a jindy zase zastavovala u domů lidí, jež ji znali už delší dobu a ona jim vozila své masti pravidelně. Kráčela pomalu a sem tam se s někým pozdravila, kápi si stáhla z vlasů když byla už téměř na náměstí. Vlasy měla sepnuté jen jedním skřipcem a spousta pramenů jí dávno padala do obličeje, ale to ji nikdy netrápilo. Pamatovala si na to jak ji o těchto městech vyprávěla Emily, o lidech, které tu znala a o své sestře, která tu kdysi žila. Možná proto si tohle místo Serena tak zamilovala, anebo to bylo hlavně pro ta široká volná prostranství, kde mohla sem tam se svým koněm popustit uzdu své obvyklé klidné cesty a prohnat se nějakou rychlostí během závodů s větrem. Jakoby Rascal tušil na co myslí pohodil hlavou a dívka se opět zeširoka usmála. Neboj, neboj, brzy se dočkáš.
Po cestě ke svému obvyklému místu se zastavila u jednoho ze stánků na tržišti a z brašny za sedlem vpravo vytáhla jednu ze zdobených dýk. "Sehnala jsem, vám tuhle.. není to přesně ta, kterou jste popsal, ale má pár ozdob navíc." Muž nevypadal spokojeně, ale nakonec se domluvili a Serena odcházela s částkou jakou požadovala a s malým bonusem navíc. Pokračovala v drobném kolečku tržnicí a když se blížila ke svému oblíbenému místu k postavení hlasitě se přidala do vřavy, kdy veselým tónem několikrát zopakovala, co tentokrát přiváží do města. "Vyšívané látky ze všech koutů,  jedinečná nabídka krásných šatů, spony do vlasů a krásné šperky, nové bylinné masti a výborný výběr léčivých odvarů,...! Takto pokračovala dokud nedorazila ke svému místu a nerozložila drobný rozkládací židličku a nepostavila se na ni, aby mohla ukázat své zbrusu nové zboží. Přičemž na sebe poutala pozornost kolemjdoucích a její obchod se rozběhl. Obvykle však chodili místní prodejci, kteří od ní brali zboží.

Pěkný den. Jen další z řady dní, které by měla strávit v táboře a dohlížet na to, že jsou plněny její rozkazy. Moc dobře ví, že by měla dohlížet na výcvik nejmladších členů její legie a také nějakou dobu strávila tím, že stála na okraji tréninkového placu a pozorovala, jak si vedou v tréninkových bojích. Sice věděla, že všichni vojáci podstoupili výcvik, ovšem ten byl většinou jen proti stejně vybaveným soupeřům. Jak se změní styl a přístup k boji, když rpoti sobě postaví Dragonise s člověkem, Vespera proti Nethilorovi nebo člověku. Každá rasa měla své výhody a slabiny a pokud chtěla, aby se jich z každé bitvy vrátilo co nejvíc, tak potřebovala, aby dokázali kombinovat dostatečně na to, aby se vypořádali se svými nevýhodami. Uvědomili si svoje slabiny a naučili se je vyvažovat svými silnými stránkami. Nehledě na to, že potřebovala, aby svým spolubojovníkům věřili. Přece jen bez důvěry, že jim někdo kryje záda nikdo nedokázal bojovat na plno, protože se neustále ohlížel, jestli se k němu nepřítel neblíží zezadu. Nejrůznější styly boje je čekali v průběhu tréninků, které se určitě mnohdy zdály nekonečné, ale byly potřeba. Důvěru museli budovat po večerech u ohně, kde hráli karty a vyprávěli si veselé i smutné historky ze života. Tam se ze spolubojovníků stávaly přátelé, kteří byli ochotní pro toho druhého položit život.
"Autiorne?" Houkne na svého přítele, který akorát mladému vojákovi vysvětluje, jak by měl útočit proti Vesperovi, aby ho nějak znevýhodnil, k ní vzhlédl. Něco prohodil k mladíkovi a rozešel se k ní. "Na zbytek odpoledne musím jít něco vyřídit. Postarej se tu o ně a dohlídni na to." Řekla mu s potutelným s úměvem a Dragonis jí věnoval podezřívavý pohled, ovšem i tak přikývl a ujistil jí, že bude všechno v pořádku. Hlavně aby se vrátila na večer, když jim slíbila vyprávění historek z hor. Věděla, že svoje sliby musí dodržet, protože i ona potřebovala mít důvěru svých lidí, jelikož to byla ona, kdo je v podstatě posílal na smrt. I tak se ale teď vydala směrem ke kraji tábora a cestou si upevňovala černé kožené nátepníky, které jí kryly i hřbet ruky a byly zachycené za prostředníček. Na každém z nich byl upevněn fialový kámen, který vydával jemnou záři a pod správným úhlem vypadal jako by byl plný kouře.
Na okraji tábora roztáhne křídla, která si do teď držela blízko u těla, a máchne jimi, aby se dostala do vzduchu. Přece jen létání dost zkracovalo vzdálenosti a bylo to o dost praktičtější než jízda na koni. Tu sice ovládala a vzhledem k jejímu oblečení by se asi i hodila víc, ale létání bylo praktičtější a rychlejší. Jakmile se dostala dost vysoko, aby mohla více méně jen využívat vzdušné proudy a máchnout křídly jen sem tam, aby udržela určitou rychlost, tak musela uznat, že možná počasí podcenila. Přeci jen v koženém korzetu, ke kterému sice měla připojenou i kápi bez rukávů, která za ní momentálně spíš vlála, kožených kalhotech a vysokých botách nebyla zrovna vybavena na nižší teploty. Ovšem ani tak nehodlala zpomalit nebo snad slétnout o něco níž, kde bylo možná tepleji, ale proudy tam nebyly tak rychlé. Aby se dostala dostatečně rychle do Colveilu, kde si musela něco obstarat, a stejně rychle zpátky, protože nechtěla riskovat, že se zpozdí, tak nemohla moc hledět na vlastní pohodlí.
Let netrval sice moc krátkou dobu, ale i tak byla v Coilveilu poměrně rychle, takže dosedla na zem na kraji města a vyrazila rovnou k náměstí, kde věděla, že touhle dobou bývají trhy, na kterých se právě chtěla zastavit. Přece jen přišla především proto, aby sehnala dárek svému příteli. Narozeniny bývaly jen jednou za rok a on nesnášel, když se z toho dělalo velké halo. Vzhledem k tomu, kolik se Dragonisové dožívali, se tomu ani nedivila, to jí ovšem nebránilo v tom, aby mu sehnala nějakou drobnost. Do oka jí padne dýka, kterou dívka předává jednomu prodavači. No, podle toho, že za ní dostala peníze, mu jí prodávala. Zastaví se tedy u prodejce, který jí ale řekne, že svou rozhodně neprodá, aby si sehnala vlastní. Kay se nesníží k tomu, aby se s ním dohadovala nebo se pokusila smlouvat, místo toho se vydá za dívkou s vraníkem, která už se zastavila na místě. "Zdravím. Zahlédla jsem Vás, jak jednomu stánkaři prodáváte dýku. Je šance, že byste měla ještě nějakou?" Zeptá se, když se zastaví u dívky, která postává na stoličce. Sama si drží křídla blízko u sebe, aby jí do nich nenaráželi kolemjdoucí, protože něco takového jí rozhodně nebylo příjemné. Naštěstí zdejší děti věděli, že na křídla se nesahá, takže se nemusela mít na pozoru ještě před nimi.

Colvei znala dobře a naštěstí obyvatele města znaly poměrně dobře i ji. Jezdila sem často, hlavně proto, že zdejší lidé měli v oblibě skupovat její masti a léčivé odvary. Za což opět a znovu děkovala své drahé babičce Emily. Nebýt jí, nikdy by takové skvělé výrobky dělat nedokázala a už vůbec by nedokázala všechny ty byliny najít, kdyby jí nevyprávěla, kde které nejčastěji rostou. Což ji opět přivádí k rulíku, pro který musí později zajet do Cyry. Našla by ho sice i tady ve Fiplinu, ale nebyl by tak kvalitní, aby mast byla dostatečně silná a co se týče zrovna téhle masti, která ulevuje od palčivých bolestí svalů po dlouhém tréningu, byla přesvědčená že musí být naprosto perfektní. Účtuje si dost za to, aby jednou či dvakrát do měsíce skutečně ty byliny jela hledat i kdyby měla projet všechna království, aby se k nim dostala. Rascal navíc zbožňoval dlouhé výlety a jí dlouhé hodiny v sedle nikdy nedělaly problém. Kůň za jejími zády nervózně přešlápl, když se v jeho blízkosti prohnal pár malých dětí, co hrály na honěnou. Serena věnovala svému příteli jen letmý pohled, než se opět dala do vykřikování své nabídky.
Postarší žena, jež si přišla pro mast nebo místní kovář, který se zastavil pro šperk s rubínem pro svou ženu. Sem tam se mihl někdo od koní, kdo přišel pro léčiva na koňské odřeniny k čemuž nezapomněla pronést několik vážných upozornění a doporučení, kdy a jak často koni odřeninu potřít, aby se zahojila co nejrychleji. Její měšec se plnil a brašny na koňských zádech pomalu přestávaly být tak těžké, ačkoli spousta z nich byla naplněná stále po okraj věcmi, které byly určeny pro jiná místa v království. Serena měla svou práci ráda a čím více lidí k ní chodilo, tím raději byla. Zrovna přebírala několik málo drobných za sušenou mátu na čaj, když na ni promluvila bruneta v plášti. Zaměřila na ni pohled dvou zelených kukadel a odfoukla si pramen ofiny z obličeje. "Pěkný den, ano, ještě mám dvě.. jsou vyrobené v Hedenu, koupené teprve nedávno." zeširoka se usměje a otočí se ke svému koni a jeho sedlu. Z malých pouzder, pod koženým převisem vytáhne dvě stříbrné dýky. První z nich má zdobení v podobě různě vedených kovových šlahounů kolem rukojeti, která je omotaná koženým pruhem s drobným rytím a v přelomu rukojeti s čepelí je osázeno, několik drobounkých smaragdů. Dýka je v tvarovaném pouzdře ve tvaru její půlměsícové čepele. Druhá dýka má poté rukojeť obalenou v rudé kůži a do jejího zakulaceného konce je vsazen větší rubín, Čepel je rovná a její kožené pouzdro je celé poseto ozdobným rytím. Obě dýky pečlivě ženě ukáže, poukazujíc na každý drobný detail ukázáním prstu a letmým komentářem jejich vzhledu, jakoby chtěla ještě zdůraznit, co žena může vidět na vlastní oči. "Jsou od tamního kováře, který je význační tímto zdobením, soustředí se pouze na dýky a vykládá je těmito kameny. Žádné dvě jeho dýky nejsou stejné a vše na nich je ruční práce. Je tedy bez pochyby, že budete vlastnit jeden jediný originál.." doplní ještě k již vyřčeným i viditelným informacím. Sama má u pasu svou jedinečnou dýku, od toho samého kováře. Byla obyčejnější než ostatní a zdobení si tehdy vyžádala jen v podobě rytin v kůži na rukojeti a pouzdře. Přesto si nedal říct a má v ohybu tvarované rukojeti několik safírů. Tehdy si vyjednala celkem nízkou cenu, hlavně proto, že nedodržel jejich domluvený vzhled. Jaké mám občas štěstí. "Musím Vás ale upozornit, že ani jedna s těchto dýk není zrovna levná a s jejich cenou nehodlám spadnout pod dvanáct - set." sama za ně dala velkou sumu a potřebuje také vydělat a ne se dostat na nulu. Kde by potom skončila. Navíc, když si to vezme kolem a kolem, v Hedenu si za ně účtují mnohem víc a spousta obchodníků je prodává hodně nad cenou. Ačkoli drahé kameny, kterými jsou vykládané samy o sobě nemají ani celou cenu dýky, jakou by chtěli. Ženu si tázavě prohlédne a věnuje krátkou pozornost jejím křídlům. Víly nepotkávala moc často, tedy pokud se zrovna netoulala po jejich říši a netrhala jim tam bylinky na své odvary, to potom někdy má víl nad hlavu. Jako naposledy, když se zatoulala k Illyrijským horám, kvůli tomu zpropadenému Sklaníku, co roste v úpatí hor. Setkání to nebylo špatné ani nebezpečné, ale na první moment byla vyděšená až za hrob.
"Takže, líbí se vám některá? Popřípadě příště mohu dovézt další, pokud nespěcháte.." nabídne další z možností. Jezdí sem přibližně každý měsíc, ale když musí do Cyry kvůli masti, mohlo by se to trochu protáhnout, než se ještě zastaví později v Evasiru pro objednané látky a pak zpět do Hedenu ke kováři a to ještě neví, jestli bude mít nějaké hodné těm, které by žena případně chtěla. Pokud bude chtít nějakou speciální, mohlo by to zabrat další týden nebo dva, než dýky bude připravená a to by musela na ni čekat ve městě a ztratila by drahocený čas. Kousne se zevnitř do rtu nad svým usilovným přemýšlením. Možná bych mohla zajet do Hedenu ještě před svou cestou do Cyry.