Středozemní nížiny

Když jí dívka ukáže dvě dýky, sklopí k nim pohled. Pečlivě poslouchá její malý výklad, ale hlavně si sama prohlíží obě dvě zbraně. Přece jenom dokázala ocenit to, jak byly obě zbraně zdobené, ale na druhou stranu potřebovala i vědět, že jsou funkční. Sice by asi byla legrace věnovat svému příteli k narozeninám krásnou zbraň, kterou by nikdy nemohl použít, ale nechtěla, aby její dárek jen ležel někde ladem. I kdyby s ním nebojoval přímo v průsmyku, chtěla, aby to byla zbraň, na kterou se v případě nutnosti může spolehnout. "Originál je rozhodně něco, co by se hodilo." Odpoví jí a věnuje jí milý úsměv. "Mohla bych si je vyzkoušet? Samozřejmě s nimi nikoho nebudu bodat, jen si je vzít do ruky a odzkoušet vyváženost a váhu." Zeptá se a pousměje se. Přece jen kupovat si zbraň, kterou si nevezme do ruky je jako kupovat zajíce v pytli a ona vzhledem ke svému povolání vždycky hleděla i na funkčnost zbraní. I když ne jen těch. Neměla většinou nutkání si pořizovat věci jen proto, že byly krásné. Tudíž moc šperků nebo krásných šatů byste u ní nenašli. Sice si občas nějaké musela pořídt, ovšem jednalo se o jednoduché róby, které většinou měli jasně stanovený účel a ani ty nebyly přehnaně zdobené, či nadýchané. I na slavnostních událostech totiž chtěla mít pocit, že se může volně pohybovat a v případě nutnosti se mohla nějak bránit.
"Chápu, originalita a kvalita něco stojí." Připustí a rozhodně nemá v plánu se pokoušet cenu o něco snižovat, ale nejdřív rozhodně chce oba dýky vyzkoušet, protože minimálně jednu musí dnes koupit. Nejlépe tu, která je více praktická a lépe vyvážená. Sice věděla, že Autorion by si dokázal poradit i s trochu těžkopádnější zbraní, ale nechtěla mu dávat něco nekvalitního. Vypovídalo by to totiž i něco o ní a ona nehodlala platit za tu, kdo dává nekvalitní dárky. "S cenou nemám problém, vím, že se musí zaplatit práce kováře i nějaké vaše výdaje." Odpoví jí a usměje se. Každý měl nějakou cenu a byla si vědoma toho, že někde by si za takovou dýku jistě řekli i víc. Pokud byly kameny, kterým byla zdobená, pravé, tak mohla mít klidně i dvojnásobnou cenu.
"Jednu si určitě dneska vezmu." Ujistí dívku a posuměje se. Přece jenom sem vyrazila sehnat dárek k narozeninám, takže se nemohla rátit s prázdnou. Sice by mohla koupit zbraň u spousty dalších stánků, ale ty tu byly běžně a neměli rozhodně takhle zdobené dýky. Byly to většinou obyčejné čistě funkční zbraně. Pro ní něco ideálního, ale pro jejího přítele Dragonise by to byla jen další zbraň. Kdežto něco s drahými kameny pro něj bude něco o dost cennějšího. Dragonisové a lesklé a třpytivé věci holt patřili k sobě. Ovšem i tak jí zaujme nabídka dívky, že by mohla přivést i další. "Bereš i objednávky?" Zeptá se a mírně pozvedne oočí nad pravým okem. Sice si nepotrpěla na šperky a nějaké serepetičky, ale zbraně byly něco jiného. Takováhle dýka by se jí docela líbila a rozhodně by se dala použít i jako krásný doplněk na nějakou slavnost. Tam může říct, že to je jen ozdoba, která je úplně neškodná. I když pochybovala, že by jí to někdo ze stráží uvěřil, tak by se s ní jako generálkou asi jen těžko dohadovali.

Sama Serena zbraním zrovna nerozuměla. Byla by schopná nerozeznat rozdíl mezi kudlou a dýkou, mečem a kordem, kdyby bývala nebyla obchodnicí a sem tam některé zbraně nevzala k sobě, aby je prodala. Přesto upřednostňovala spíše zbraně více než jen určené k tupému boji, ale také aby měly nějakou cenu a vizuálně byly spíše podobné ozdobám, nežli hrozbě. Kdyby však žena chtěla, aby to byla ona, kdo by hovořil o jejich provedení byla by nucena přiznat barvu a říct, že jim nerozumí, ovšem zakládala si na určité kvalitě svého zboží a naštěstí s těmito dýkami byli spokojení vždy všichni, proto neváhala a utočila dýky rukojetí směrem ke své zákaznici. "Ale zajisté, není problém." ještě pokývala hlavou a sledovala počínání ženy. Nikdy v tom neměla zrovna pořádek, výroba a užití zbraní ji bylo stejně cizí jako šlechtické způsoby. Ale ne každý může vědět všechno a všechno umět, je ještě mladá a kdo ví, třeba se časem nějakou zbraň používat naučí - obzvlášť bude-li to nutné k její obraně. Mohla by začít například dýkou u jejího pasu, jež ji opět vyvstala v mysli. Nosí ji sebou, ale mnohem více než jako zbraň ji používá jako okrasu, jen pro ten pocit bezpečí, že kdyby náhodou musela někdy pokusit své štěstí a hájit svůj život, má po čem sáhnout a předstírat odvahu a nějaké umění. Naštěstí si však zatím vystačila jen s fackou, možná nějakým slabším nakopnutím.
Upozornila na vyšší cenu a byla ráda, že žena nemá nejmenší problém sumu zaplatit. Naštěstí patřila k chápavým zákazníkům, kterým bylo známo, že má také nějaké výdaje. Což ji připomnělo, že by měla zajít poté dokoupit nějaké mrkve pro Rascala a pokud se poštěstí, mohla by sehnat i nějaký ten cukr. Také má nasmlouvané nové látky u zdejší švadleny, které musí při cestě odtud vyzvednout. Poté co žena odzkouší dýky obě si vezme nazpět. "Rozhodla jste se pro kterou?" položí jednoduchou otázku. Aspekty rozhodování u zákazníků nikdy nezkoumala, jedni byli vybíraví jiní sáhli po první věci, jež je zaujala. Raději se vždy ale dotázala, zda si svým výběrem jsou jisti a opravdu považují tuto věc za tu, kterou potřebují, ale někdy ji bohatě stačilo, když ji prostě zaplatili a odešli. Někteří si k ní chodili jen pro kus řeči, obvykle známé osoby, které s ní už pár obchodů uzavřeli, objednávali u ní další zboží a poté je od ní skupovali. Jiní naopak požadovali, aby sehnala něco úplně nového o čem slyšeli od cestovatelů, nebo to u nich viděli a zjistili odkud to pochází a tak se mnohdy stávalo, že se vydávala i za neznámými kousky zboží, které pak buď přidala do své obvyklé nabídky a nebo je jednoduše pojala jako jednorázovou, cenově ohodnocenou, zakázku pro jednotlivce.
"Ano, přijímám i nějaké objednávky." potvrdí ještě jednou. Předtím to nabídla, je tedy jasné, že něco takového dělá a podporuje. Kdyby ne, ani by to nenabízela. Nepatří zrovna k těm, kteří by své zákazníky chtěli klamat. "Hodně cestuji a většinu zboží získávám na cestách, nevozím toho sebou moc, protože nechci Rascala zatěžovat. Pokud má ale někdo zájem nemám problém zboží sehnat ve větším množství a poté dopravit." osvětlí tedy smysl svého obchodování a nezapomene přitom poukázat na koně za svými zády. Zatím co jiní obchodníci za sebou tahali celé vozy a kárky se zbožím, ona se soustředila hlavně na volnost a rychlost pohybu, což ji limitovalo jen na čtyři velké brašny na koňském hřbetě, někdy i na plátěnou brašnu na zádech, ale to obvykle jen málokdy. Měla omezené množství různorodého zboží ze všech možných koutů a zemí, takže si jednoduše vyvažovala malé množství zboží s kvalitou a jeho různorodostí. Bavilo ji cestovat a objevovat. Nacházet nové kouty a může přiznat, že se již několikrát podařilo slušně zabloudit a najít se úplně jinde, než měla skončit, ale i to nakonec obvykle dopadalo celkem klidně. Stejně jako jejich krátké výlety s Emily. Nebylo to sice nikam daleko, ale její babička měla na nová neprobádaná místa miliony příběhů a opěvovala je zábavnými ódami plné radosti. Sice by ráda věřila, že jsou všichni tak přátelští jako její babička, ale tak naivní skutečně není. "Měla by jste o něco zájem? Mohu zajistit i spoustu jiných věcí" odmlčí se a nasadí široký úsměv. "Od mastí od bolesti až po odvary na zranění a čištění ran, pro lidi i pro koně. A spoustu dalšího různého zboží." možná prodala jednu dýku, ale může nabídnout další své služby. Čím více by mohla prodat, tím lépe pro její kapsu a další zboží, které by mohla sehnat.

"Děkuju." Slova díků, když k ní dívka otočí rukojeti dýk a ona si vezme do ruky nejprve tu zahnutou se smaragdy. Nejdřív jí jen potěžká v ruce a udělá s ní pár cvičných švihů, aby zjistila, jak se s ní dá pohybovat. Poslední věc, kterou udělá je asi poněkud zvláštní, ale položí si čepel na hranu ukazováčku, na které jí posouvá až do polohy, kdy se nepřevažuje ani na jednu stranu. Na tváři má stále nic neříkající výraz. Přece jen musí zkusit obě, ale musela uznat, že tahle se jí možná zamlouvala víc. Přece jen měla zajímavější tvar, který se dal využít mnohem kreativněji než jen obyčejná dýka. Přesto ale následně vymění dýky a do ruky si vezme tu s rubínem. Ta je nejspíš díky většímu kameni o něco těžší, ale stejně působí stejně vyváženě, alespoň během jednoduchého držení. Stejně jako předtím dýkou párkrát máchne, přičemž si samozřejmě dává pozor na kolemjdoucí a zároveň i na dívku před sebou. Nakonec zopakuje svůj předchozí pokus ohledně vyvážení na hraně ukazováčku. Možná je to trochu podivínské, ale je to její zvyk, aby si našla bod, kdy je zbraň perfektně vyvážená. Nakonec i druhou dýku vrátí na její původní místo.
"Vezmu si tu zahnutou se smaragdy. Jsem si jistá, že jí můj přítel přijde na chuť." Odpoví dívce a usměje se. Dokázala si představit, že Autiorn najde spoustu způsobů, jak dýku využít a nezapomene jí s tím vždycky obeznámit. "Ale musím uznat, že obě vypovídají, že kovář, který je vyrobil, je ve svém řemeslu mistr. Ne všichni prodejci zbraní mají takhle kvalitní zboží." Pochválí její zboží a usměje se. Rozhodně narazila na zbrojíře nebo prodavače zbraní, kteří své zboží vychvalovali, nadsazovali jeho cenu a nakonec nebylo ani z poloviny tak dobré, jako jsou dýky před ní.
Nebude lhát, ale potěší jí, že dívka bere objednávky, i když si je dobře vědoma toho, že si asi na zboží bude muset počkat a nebude to levné. "Chápu, že to nějakou dobu zabere. Uživit se jako potulný kupec asi nebude nejjednodušší." Přikývne a pousměje se. Dokázala s tím soucítit. Na jednu stranu jí záviděla, že si může cestovat po celém kontinentu, ale na druhou stranu byla ráda, že má jisté svoje místo ke spaní a určité zázemí. Každému ale vyhovovalo něco jiného. "Bylo by možné vyrobit podobně zahnuté dýky, jako je ta se smaragdy, ale místo smaragdů by tam byly černé opály a citríny?" Zeptá se a mírně pozvedne obočí. Ví, že nejde zrovna o jednoduchý požadavek a taky si dokázala domyslet, že to nebude nic levného, ale rozhodně to bylo něco, co se jí zamlouvalo. "Vím, že to není jednoduchý požadavek, ale je mi jasné, že je lepší se zeptat, než potom litovat." Pronese ještě. "Takže pokud to nepůjde, tak tomu úplně rozumím, ale pokud byste měla cestu kolem toho kováře, rozhodně jsme ochotná za to zaplatit." Ujistí jí a usměje se. Rozhodně nehodlá trvat na nějaké nemožné objednávce a konec konců je nakonec jen na ní, jestli jí vyhoví, nebo se na ní vykašle.
Nad její další nabídkou se zamyslí, teoreticky by se jí něco z toho mohlo hodit. "Jestli máte něco proti únavě a namoženým svalům, tak bych si to asi taky klidně vzala. Občas si při trénincích něco natáhnu a není to zrovna příjemné." O bitvách raději ani nemluví. Tam je ráda, když se z nich vrátí a pak si může pár dní lízat rány, než zase musí nastoupit do plného nasazení.

Počínání ženy sledovala s nehraným zaujetím, ale jen hádala co všechno to má za smysl. Švihání dýkou ve cvičných chvatech,pro ni nemělo smysl jakožto naprosto nezkušená v boji, by akorát ublížila sobě, ovšem pokud se týkalo něco zkoumání ostrosti čepele, nebo vyváženosti čepele a rukojeti o tom už mohla hádat správně, ačkoli byla vždy přesvědčená, že jde jen o to, aby zbraň byla dostatečně ostrá. Na co je vám v boji její rovnováha, když jediné o co vám má jít je váš život. Přesto, ženu sledovala beze slov a snažila se z jejich pohybů něco málo naučit. Mohla odhadnout, že to nebude jen někdo obyčejný, kdo má zájem o dýky, ale že se bude pohybovat někde u cvičišť nebo v armádě. Možná někdo výše postavený, vzhledem k tomu, že si může dovolit kupovat takové zbraně a ještě tvrdit, že jejich cena je přijatelná. Dávno by smlouvali o ceně, kdyby si nemohla dýku dovolit. "Skvělá volba." zeširoka se usmála a druhou dýku schovala zpět pod sedlo, aby mezi nimi zůstala jen ta, kterou žena požadovala. Vlastně cokoli co znamenalo prodej, byla pro ni ze zákazníkovy strany skvělá volba. Nepatřila mezi ty, co by prodali něco poškozeného vysoko nad skutečnou cenou, nebo by tuto povahu výrobků nějak skrývala, ale když uzavřela obchod, který byl výhodný, pokaždé ji poskočily koutky úst do veselého úsměvu a očka potěšeně jiskřila. Radost ze skvělého obchodu se skvělým zbožím byl nepřekonatelný a jednoduše si nemohla pomoct.
"Na okraji Hedenu je velice oblíbený, ale dýky bohužel neprodává často a ve velkém už vůbec ne. Některé jsou mnohdy o hodně dražší, než tyto dvě. Prodává jen vybraným kupcům, jsem ráda, že mezi ně mohu patřit." vetřít se tomu kováři do přízně nebylo vůbec jednoduché a to i když znal její babičku. Několik týdnů pro něj hledala vzácné kameny a později během svých obchodních cest musela často hodně navštěvovat kovárny, ale nakonec jejich partnerství proběhlo a ona se tak může pyšnit jeho zbraněmi ve své nabídce. Musela uznat, že Marcian byl už starší a mrzutější vílou a často neměl náladu na nic jiného, než na své zbraně, ale když na to přišlo uměl udělat kompromis a má rád mátový čaj a informace z okolí, jelikož sám už na mnohá místa nechodí. Pokud bude žena chtít objednat zbraň, bude muset před jeho návštěvou připravit sušený bylinný čaj, aby ho na požadavky připravila. "Kolik by jich mělo celkem být, paní?" zeptá se s otazníky v očích. Pokud jich bude moc, určitě jej nepřesvědčí, aby jich vyrobil tolik jen pro ni a zároveň by to pro ni mohlo vést i k velkým finančním problémům, díky platbě dopředu. Pokud by na ně musela čekat déle než týden, mohlo by ji to dostat do skluzu i s ostatními objednávkami. A to ani nemluvě o té nutné návštěvě Cyry kvůli rulíku. "Mohla bych se na tyto kameny poptat, s nimi nebude problém, ovšem nebude to vůbec levné a množství nemůže přesahovat 4 kusy.." doplní se raději pro jistotu. Vzhledem k tomu, že žena mluvila v množném čísle, promítali se v Serenině pihaté tváři obavy. "Bude to trochu komplikované, ale myslím, že se mohu udělat co je v mých silách." pokývá znovu hlavou. Pokud si skutečně nevymyslí nějaký nesmyslný počet, který by nemohla u Marciana objednat, bude muset objednávku skutečně odmítnout. Což by byl velký únik možného zisku. Podmínky jsou dané a je tedy jasné, že je teď rozhodnutí na ženě naproti ní.
"Na namožené svaly mám výbornou bylinnou mast, stačí potřít postižené místo a úleva se dostaví do pár minut. Mast nepůsobí pernamentně, ale je výborná při ostré bolesti." zašátrá v bračně a vytáhne malou skleničku s plátěným víčkem, v níž je světle bílá mast s tmavými drobnými kousky opékaných bylin. "Na únavu mám tento sypaný čaj, je to složení sušených jahod, ženšenu, lékořice a lístků máty." na moment se odmlčí a vytáhne papírový pytlíček s lehce roztřeseným popiskem s několika neforemně vyhlížejícími písmeny. "Jahody jsou tam kvůli chuti, dle mého názoru pak čaj lépe chutná a přidávají mu příjemnou vůni." ukáže ženě další dva produkty, které nyní drží na dlani jedné ruky. Z vlastní tvorby pro svůj obchod měla největší radost. Bylo to něco co dělala ráda, když se na nějakou dobu někde zastavila a navíc to umělo lidem a vílám trochu pomoci. Nikdy si nepřipadala více užitečná, než zrovna ve chvílích, když mohla někomu skutečně pomoci. "Mast s čajem dohromady je za sto-padesát stříbrných a dýky je tedy za dvanáct-set zlatých." dodá ještě konečnou cenu, aby si žena mohla důkladně rozmyslet a třeba rovnou i zaplatit.

I když jí pochválila za skvělou volbu, pochybovala, že dívka zbraním moc rozumí. Přece jen jí ten zkoumavý pohled a možná sem tam i trochu nepochopení nad jejím počínáním neunikl. To dávalo jasně najevo, že sice má vkus, ale rozhodně se nedá považovat za odborníka. Nejspíš ani nevěděla, jak s dýkami zacházet. Ona sama se sice mohla považovat za odborníka, ale bylo to primárně jejím povoláním a nejspíš i tím, v jakém prostředí vyrůstala stejně jako všichni Illyrijci. Přece jen měli mít nadání pro ovládání a pochopení nejrůznějších zbraní, se kterými se dalo bojovat proti čarodějnicím. Kdysi asi nešlo jen o boj proti nim, ale i proti vznešeným vílám a jiným bestiím.
„Tak to pak rozumím tomu, že jste za to ráda. Podobné dýky nejsou moc k vidění, zvlášť když je vidět, že výrobce si s nimi vyhrává a věnuje jim určitou dávku svého času.“ Pronese a přikývne. Najít někoho, kdo dával do svých výrobků v podstatě část sebe a nebál se toho strávit nad nimi více času, než možná bylo potřeba. „Nešlo by o žádnou velkou zakázku. Myslím, že dvě by byly úplně dostačující. Přece jen mám jen dvě ruce, se kterými můžu bojovat, takže víc by jich asi bylo nadbytečných.“ Odpoví jí, jelikož rozhodně nechce dívku nějak přetěžovat. A asi ani kováře, který si s dýkou bude muset dát práci. Sice asi hrozí, že jednu dýku se jí podaří někdy ztratit, ale vždycky si tu druhou mohla nechat jako zbraň poslední záchrany, anebo si jí nechat na památku. Ne, že by zbraně ztracené na bitevním poli nebyla škoda, ale pochybovala, že by jí čarodějnice nechaly v průsmyku vesele hledat zdobenou dýku pod hromadou těl. „Počítám s tím, že to nebude zadarmo a vzhledem k tomu, kolik stojí tyhle, si dokážu představit, že to bude stát možná i víc. Nejméně dvojnásobek, když chci dvě.“ Ujistí jí, protože pro ní cena opravdu nepředstavuje problém. Dostává určitý plat a ona opravdu většinou moc neutrácí, jelikož to nemá moc v povaze. Kupuje si většinou jen praktické věci. Oblečení, boty, zbraně. Jen to, co potřebuje a chce se tím trochu rozmazlit. Nakupování nikdy nebylo nic pro ní, vzhledem k tomu, že většinu života strávila v horách a tam nebylo moc možností nakupovat. „Pokud se Vám to nepodaří domluvit tak samozřejmě není problém, chápu, že to může být náročnější.“ Ujistí jí znovu, aby se kvůli tomu příliš nenamáhala. Sice to byla její obživa, ale rozhodně jí nehodlala tahat po všech královstvích.
„To zní docela dobře. Nic nemá permanentní dobu trvání, ale rozhodně stačí i chvilkové uvolnění od bolesti.“ Pousměje se a vzpomene si na některá rána, kdy byla ráda, že vůbec vstala z postele. „Dobře, vezmu to všechno. Dohromady tedy tisíc tři sta, že?“ Nadhodí, i když je to spíš řečnická otázka. Dokáže si to dost dobře spočítat sama. Vytáhne peníze a podá dívce peníze, ve kterých by mělo být tak tisíc čtyři sta. Přece jen jí těch padesát asi chybět nebude a dívce to určitě udělá radost. „Za ten zbytek kupte něco Rascalovi, cukr nebo mrkev, určitě si nějakou odměnu zaslouží.“ Řekne ještě a usměje se.

Byla spokojená s ženiným výběrem. Dvě dýky si ještě bude moct u Marciana na zakázku vyrobit. Rozhodně bude trochu nesouhlasit s tím, aby obě dvě si byly podobné, ale nakonec by ho mohla trochu přesvědčit, aby tam dal alespoň jedny a ty samé kameny, které si žena žádá.  Mohla by nadhodit, že je po něm chce další víla a třeba by ho obměkčila, kdyby se trochu nenápadně zmínila i o tom jak moc žena zbraním rozumí a jakou chválu na něj při prozkoumání jeho dýk spílala. Kousla ze zevnitř do tváře, budu muset sehnat víc než jen mátový čaj. "Dvě dýky nebudou problém. Máme společnou dohodu, takže to bude v pořádku." usměje se a nachystá přitom ženě dýku k převzetí, zatím jí ale nabídne i další své zboží. Hrdá na své masti je ženě řádně popíše a samozřejmě nezapomene dát v obdiv i své malé vychytávky v podobě jahod, které čaji dodávají chuť a příjemnou sladkou vůni. Jinak by čaj byl naprosto bez chuti a to poslední co při pocitu únavy chce, je pít horkou vodu, která má nepříjemnou chuť po kusu zelené trávy - alespoň tak ji to vždy popisovala Emily, která sice její čaj milovala, ale měla vždy připomínky ohledně jeho chuti nebo vůni. Musela se nad tou milou vzpomínkou usmát, jak se Emily vždy zkřivil nos a naběhly ještě hlubší vrásky na čele.  "Ano, to je celková cena." kývne ženě na souhlas a převezme si od ní peníze, které jen na oko přepočítá. Možná si neuměla často vybavit jak vypadá, které písmeno, ale s penězi uměla zacházet výtečně. Zrovna když chtěla namítnout, že je mincí poněkud nadpočet, žena ji zastavila a nechala ji peníze pro Rascala. "Rascall bude velice potěšený, někdy umí být pěkně protivný, ale mrkví nebo kouskem cukru nikdy nepohrdne." dodá s úsměvem a strčí si mince do svého měšce. Musela uznat, že Rascall byl poměrně klidný kůň dokud mu byla na blízku a dokud na něj nechtěl někdo cizí sahat. Hlavně děti občas tohle naprosto ignorovali a často chtěli zkoumat jeho hřívu a někdy se ptali, jestli můžou jejímu koni zaplést copánky. Nedokázala si představit, že by mu něco takového udělala, byla si jistá, že by možná ty děti odcházeli bez rukou a nebo s kousanci jako od kdejakého rozzuřeného psa. Vraník se rozhodně nepáral ani s cizinci co narušovali jeho osobní prostor a takové pořádné dupnutí na nohu ji nejednou dostalo do menšího problému. Ale co se týkalo pamlsku, jako je cukr, mrkev nebo pořádné jablko, by klidně dělal i psí kusy jako sedni nebo lehni. Ale když na to skutečně přišlo, stejně nakonec jen sežral to co mu nabízela a ještě se přitom tvářil, jakoby mu nikdy nic nedala.
"Že se tak ptám, vy asi nejste odsud z města, že?" položí ženě další otázku. Bude muset zapřemýšlet jak dlouho ji bude trvat objednávku splnit a kde ženu později najde. Jezdí sem poměrně často, ale vidí ji poprvé, proto by se mohly poměrně dlouho míjet. "Nejsem si jistá jak dlouho mi zabere, dýky získat a dovézt, mám ještě nějaké pochůzky a musím doplnit i jiné zboží.. proto mám obavy, že bychom se nakonec mohli minout. Je nějaké místo, kde vás mohu zastihnout až vaši objednávku budu mít k dispozici?" nadhodí. Je ji prakticky jedno kam bude muset jet, pokud to není někam vysoko do hor, kde by musela šlapat po příkrých a nebezpečných stezkách, kde padá kamení. Pokud to bude někam kam bez problému trefí, nemá ani problém dojet do jiných království - stejně tam jezdí a stejně tam nakupuje zboží, takže malá rozvážka mimo Fiplin už by ji stejně nezabila.

Spokojeně se usměje a asi  se jí i trochu uleví, že s její objednávkou nebude žádný velký problém. Sice by na ní asi nelpěla ani po ní neplakala, kdyby se nakonec přece jen ukázalo, že je to nemožné, ale líto by jí to nějakou chvíli určitě bylo. Přece jen stejně jako některé ženy lpěly na špercích, šatech nebo třeba i na obrazech, které sbíraly a dokázaly obdivovat jakkoli dlouho, ona sama to takhle měla se zbraněmi. Když někde našla někoho, kdo byl v jejich výrobě dobrý, tak jí to rozhodně imponovalo. Nejspíš důsledek výchovy a toho v jakém prostředí se vlastně dosud pohybovala. Kdo by se taky nenaučil obdivovat a milovat zbraně, když to často bylo to jediné, co ho dělí od smrti. "To jsem jedině ráda." Usměje se a mírně kývne hlavou. Je to spíš malé gesto pro ni samotnou, kdy má něco za hotové. Žádný další skrytý význam to nemá, ačkoliv i ten by za tím jistě někdo dokázal najít.
Tiše se zasměje a podívá se na vraníka, který klidně stojí. "Tomu rozumím. Bytosti kolem sebe si musítě hýčkat a vždy je udržovat v dobrém rozpoložení." Odpoví jí, ačkoliv si i nadále prohlíží koně. Ona sama ke koním nikdy neměla nějak blízký vztah. Nejspíš za to mohl fakt, že v horách žádné neměli. Kam se potřebovali dostat, stačilo, aby párkrát zamávali křídly. Navíc by život v horách nebyl pro koně zrovna příjemný a jako cestovní prostředek tam ani nebyli moc praktičtí, jelikož se někdy Illyrijci potřebovali dostat na vršek skal, kam by se koně stejně nedostali. Tudíž by se jednalo jen o vyhozené prostředky na péči o zvířata, která jim byla k ničemu. To byl také důvod, proč se s těmito majestátními zvířaty setkala až když se dostala do vejenského tábora, kde bylo koní spoustu. Také teprve tehdy se na nich naučila jezdit, což sice nebyla dovednost, kteoru by nutně potřebovala, když měla křídla. Ovšem ona si velmi dobře uvědomovala fakt, že v boji by si mohla křídla zranit natolik, že by jednou už létat nemohla. To bylo ponaučení, které si odnesla z útoku svého bratra a jizvy na jejích křídlech jí to neustále připomínaly.
Po její otázce mírně zavrtí hlavou. "Ne, nejsem odsud, ale rozhodně nesídlím daleko." Odpoví jí a pousměje se. Nejspíš by pro dívku nemuselo být těžké určit, kde se držuje nejčastěji, ale rozhodně jí nehodlala nechat tápat a hádat. Přece jen taky se na ní mohla s doručením vykašlat a ty dýky prodat někomu jinému. "Určitě mě najdete ve Vojenském táboře. Ptejte se po Kaylesse z druhé legie. Určitě Vás někdo případně nasměruje." Sdělí jí, jak jí najít až bude objednávka hotová. "Nebo mi můžete poslat vzkaz, kdy budete i s dýkami tady na trhu a já si je dojdu vyzvednout." Nabídne jí i druhou alternativu. Přece jenom ona sama neměla problém sem znovu vyrazit, aby si vyzvedla objednávku, kterou se dívka uvolila jí sehnat. Nevadila jí ani jedna ani druhá možnost, zkrátka nechala na dívce, aby se svobodně rozhodla, jestli se jí chce vyrážet mezi vojáky, což by pro ní enmuselo být vždycky úplně bezpečné. Ne, snad, že by jí někdo napadl. To doufala, že nehrozí. Ovšem některé poznámky, které vojáci dokázali mít, byly pro nezvyklé dívky docela silnou kávou.

Žena jí jako dar nechala nějaké mince na pochoutku pro Rascalla. Ano měla v plánu mu stejně nějaké koupit a pár mincí navíc pro něj bude znamenat pár jablek navíc a těmi zase nikdy nepohrdne on. Serena si krátce ženu prohlédla, nepředpokládala, že by koním nějak extra rozuměla a už vůbec si nedovolila předpokládat, že by na nějakém kdy jela. Rozhodně jako rozená jezdkyně nevypadala, zvlášť díky velkým křídlům na jejích zádech. Je jen pošetilost představit si, že někdo kdo se může pohybovat v oblacích a nechat se unášet větrnými proudy, by sáhnul po bytosti se čtyřmi kopyty jako dopravním prostředku. Ona sama ale koně milovala celým srdcem, její vraník byl posledním co si odvezla z Hedenu a nikdy neprodala, cvičila koně ještě nebyla ani plnoletá a ráda jízdu na nich ve volném cvalu nebo trysku ráda přirovnávala k létání, ačkoli to pomělo jen velice málo společného. Rascall nebyl nijak zhýčkaný, dokonce nebyl ani nijak mlsný, někdy mu stačila i čerstvá tráva a jindy se dokonce spokojil se suchým a výživným senem, když se zastavili ve městě, kde mu Serena pronajala teplou stáj, ale moc dobře věděla, že stejně jako ona její milovaný kůň dával přednost noci pod širým nebem s určitou volností. Na oplátku ji vždy poslechl, a přiběhl, když bylo potřeba vyrazit. Taková nepsaná domluva mezi koněm a jeho jezdcem. Co bychom bez sebe dělali, kdybychom se nepotkali. pronesla ke koni ve svých myšlenkách a věnovala mu krátký pohled a poplácání po krku, načež jí kůň odpověděl pohozením hlavou. Milovala jejich zvláštní pouto a nerada by se smířila s tím, kdyby o svého přítele někdy musela přijít. Její jediná hrdost.
Žena jen potvrdila to co si dávno myslela. Vílu jejího vzezření by si rozhodně pamatovala a nejspíš by ji kontaktovala žena sama dříve, kdyby ji tu zahlédla. Přece jen kvalita jejího zboží byla někdy velice hlasitě rozhlašována - což nebylo podivem, když si sama dělala reklamu hlasitým zvoláváním a cvičením svých hlasivek. "Říkala jsem si, že bych si vás určitě všimla už dřív." zvonivě se zasmála. Má skvělou paměť na tváře, škoda, že takovou nemá i na písmena v abecedě. Dokonce i vojenský tábor dával smysl, stejně jako zapadlo hned dohromady i její zkoumání dýky. Musela tam mít skvělé postavení a určitě rozuměla spousty věcem, o kterých se Sereně ani nezdálo. Kdyby mohla imaginární ručkou by nad tím ale mávla rukou a stejně by milovala život jaký jí byl dán.  "Já vzkazy neposílám." trochu znervózní a rukou si vjede do vlasů, čímž naprosto zničí onen "dokonalý" účes, jež stejně dávno nevypadal jako od profesionální kadeřnice.  "Zajedu za vámi do tábora, Kaylesse. Nedělá mi to problém, třeba najdu nějaké další, možná trochu neotesané, ale zákazníky." narážela přitom na vojáky. Ne že by čekala, že je v táborech učí nějaké etiketě, ale rozhodně ani nečekala, že by šli přes mrtvoly. Oprášila si ruce od imaginárního prachu o sukni svých šatů a natáhla k ní ruku.  "Mimochodem, jsem Serena. Serena Buiseid. Obchodní partnerka mnoha skvělých výrobců a ráda se postarám o vaše stávající i budoucí objednávky." nasadila přitom velice široký úsměv a postoj ala důležitá osoba pro společnost.

"Jsem docela nepřehlédnutelná, bych řekla." Pronese a usměje se. S jejími křídly, které neměla jak schovat a asi by to nedělala, ani kdyby tu možnost měla, nepatřila zrovna k nenápadným bytostem. Navíc v tomhle království, které bylo lidské a víl se tu vyskytovalo minimálně. Tedy alespoň mimo vojenský tábor, kde jich bylo opravdu hodně. Sice bylo tohle město nejblíže, ale ani tak tu nebyly víly moc často k vidění, Illyrijci měli všechno potřebné v horách a nižší víly sem chodili většinou ve své lidské podobě stvořené pomocí magie. V takovém případě nebylo moc snadné je odhalit jen jednoduchým pohledem. Takže ona byla jediným, kdo zaujal oko obyčejného člověka. "Tak se budete muset zastavit v Táboře. Nejspíš." Odpoví jí a trochu jí to znervózněné zarazí, ale moc dlouho se tím nezaobírá. Může mít nejrůznější důvody a některé byly jistě absolutně logické. Nedůvěra, nechtěla za to vyhazovat peníze, nebo neuměla psát, což u některých obyvatel stále nebylo nic zvláštního. Proč to tedy rozebírat a zjišťovat podrobnosti, které nepotřebovala znát a dívce by to mohlo být i nepříjemné. Mírně přikývne a pousměje se. "Pokud si troufáte, tak budu jedině ráda. A jsem si jistá, že se vojáci budou chovat v mezích svých možností slušně. I tak byste ale měla být připravená na všechno." Upozorní jí. Přece jenom vojáci dokázali být neurvalí a někdy si neuvědomili, že překračují určité meze. Tedy samozřejmě nehrozilo nějaké fyzické napadení, ale určitě si dívka vyslechne nějaké nemístné poznámky nebo nejrůznější nabídky. Moc dlouho neotálí se stisknutím natažené ruky. "Kaylessa Vaynore. Generálka druhé legie." Oplatí jí její představení svým jménem. "V tom případě budu jen ráda, pokud budete mít nějaké další kvalitní zboží, tedy alespoň co se bude zbraní týkat. Šperky bohužel ve své profesi moc neocením a neupotřebím. A nemusí se jednat ani o takhle zdobené kusy." Odpoví jí a usměje se. Přece jen najít dobrého výrobce zbraní tady ve Fiplinu je občas oříšek. Illyrijci vyráběli skvělé zbraně, ale s nimi do kontaktu přijít nechtěla a nejspíš by jí ani nic neprodali. Přece jen byla vyděděncem a do jejího rodného tábora by jí už nikdo nepustil. Pokud ano tak jen pod podmínkou, že si nechá useknout křídla. Možná by to udělali i bez jejího svolení a zkrátka by jí tak uvěznili v Táboře. Ovšem Serena vypadala dostatečně schopně jí nějaká kvalitní zbraně obstarat. I když se tedy uvidí, jestli bude mít dostatečně dobré výrobce. Ale co mohla soudit podle dýk, tak ta holka měla na kvalitu čuch.

Nepřehlédnutelnost se ženě musí určitě nechat. Jen opravdu slepý by si ji nemohl i v takovémto davu zcela nevšimnout. Velká blanitá křídla, jež měla na zádech Serenu vždy uchvacovaly. Mnoho Illyrijců ještě nepotkala a měla jen pramálo informací a měla několik desítek dotazů, které by ráda měla zodpovězené. Jenže dotazy to nebyly zrovna typu, které by chtěla nahlas pronášet v takto zaplněném prostředí. Už jen proto, že by tyto dotazy byly neslušné a nepříjemné i pro člověka. Nemohla si však pomoct, aby si je v rychlosti znovu několikrát nezopakovala ve své mysli. Jsou ta křídla tak citlivá? Opravdu vám přináší doteky na nich rozkoš? Je pro vás dotek větru na křídlech stejnou rozkoší jako, když se jich někdo dotýká? Jaké je to umět létat? Jak vysoko můžete létat? Je nahoře zima?.. desítky a desítky dalších dotazů, které držela hluboko ve své mysli zatěžkané těžkou závorou, kterou nemohl nikdo nikdy zvednout. Kdyby totiž ano, už nikdy by se ze spárů těch zvědavých otázek nedostal. "To já jsem občas taky." pronese se širokým úsměvem namísto dotazů a naoko si upraví své rozcuchané vlasy barvy západu slunce, když se obloha barví do ruda. Byla na své vlasy pyšná a líbily se jí, ačkoli často trčely do stran a bylo těžké nacpat jejich hustou krásu do jedné spony. Byla zrzka tělem i duší a svítila jako sluníčko.

"Návštěva tábora mi nevadí, připravím se na nejhorší a cokoli slabšího pak bude procházka po vodě." Stále nic tak jednoduchého, ale minimálně to bylo něco, čím by se mohla zvládnout zaobírat několik dalších hodin. A kdyby si náhodou nějaký voják rozhodl prohlížet něco až příliš zblízka, nebo snad, že by mu na hlavě chtěly vyrůst růžky už by si je vypleskala na jednu hromadu. Jistě by stačilo, aby jednoumu pořádně vrazila, aby bylo vidět, že není jen tak něco na hraní a byl by klid a kdyby ne.. jen je nechá samotné s Rascallem, ten už by je z vlastní nervozity skopal do kolučky na jednu hromadu, že by z nich pak mohli ostatní stavět sněhuláky. Možná příliš odlehčené... "Velice mě těší." naznačí drobné pukrle a pak seskočí ze své stoličky, kterou nakonec složí a zastrčí do připravené přihrádky v jedné z brašen. "Vozím JEN kvalitní zboží, díky tomu se dostanu snad úplně všude. I když je to občas úplně z cesty." uculí se nad tou úvahou a pak pokračuje ve větě, "Na zbraně se příliš nespecializuji. Ale čas od času něco mám.. Mnohem častěji mám ale masti od bolesti a bylinné odvary a čaje." nakloní mírně hlavu a pak jedním mávnutím ruky čapne otěže svého koně. "Je mi líto, že musím naši konverzaci tak brzy skončit, ale povinnost volá. Ještě mám nějaké pochůzky a pak mě čeká dlouhá cesta do Cyry pro nové boží." nadhodí a přitom dál pokračuje ve veselém připravování se na cestu. Pečlivě zavře všechny brašny na sponu a pak se s ženou ještě jednou spěšně rozloučí, než se její rudá palice zamíchá mezi stánky a lidi, aby mohla plnit své povinnosti. Má ráda vybavování, ale čas od času musí prostě zvednout kotvy jako správná loď a odjet s přílivem, než aby čekala na odliv.

>>>