Listnatý hájek

"Všichni potřebují nějaké oblíbené místo, kam se mohou rádi vracet. Nejlépe i mimo domovinu." Přitaká jí a lehce zauvažuje, jestli ona nějaké takové místo má, protože si tím nebyla úplně jistá. Vždycky se uměla schovávat jen v Bakirahu, tam se často stávalo, že dokázala najít taková zákoutí, kde jí většinou někdo našel jen omylem, protože nečekal, že by tam na velekněžku mohl narazit. "I pár let může znamenat mnohem víc než náš celý život. Sice nám bylo naděleno spoustu dní života, ale mrhat s nimi také není nejlepší nápad. Přece jen konec může přijít neočekávaně a ne jen se stářím." Odpoví jí a pokrčí rameny. Sama si byla vědoma konečnosti, které přinášel život. Přece jen párkrát byla i ve Fiplinu a bylo zvláštní, že za ty tři návštěvy vždycky potkala jiného vladaře. Jistě, vládli tam lidé, takže nebylo zvláštní, že během toho zhruba staletí, kdy se tam neobjevila se vystřídali, ale znamenalo to jistou konečnost. Hlavně to ale znamenalo, že lidé asi prožívají všechno hlouběji a rychleji, jelikož znají svůj omezený čas. Muselo pro ně být zvláštní žít vedle víl, které stárly po staletí. "Jistě, ale ve chvíli, kdy ta místa neuvidí, tak ani nevědí, že jim něco uniká. Přece jen nemohou litovat něčeho, co nikdy neviděli." Jednoduše pokrčí rameny. Jistě, spoustu lidem utíkaly krásy, které si někdo mohl vychutnávat do syta. Ovšem ti, kterým unikala, měli často důvody, proč se jimi nekochali. Nedokázala si představit, že by se třeba vojáci místo boje na jejich obranu, rozprchli po Otherkionu a kochali se krásami přírody.
Zadívá se na knížku, protože netuší, co tím chce žena naznačit, ovšem po jejích slovek se mírně pousměje. "Ano, to vím. To mají obyvatelé Bakirahu s Crochankami společné. Touha po vědění." Přikývne a musí jí dát za pravdu. Přece jen i mezi vílami byli vyhlášení jako učenci a nejlepší učitelé pro jejich ratolesti, což znamenalo, že její rodáci byli rozptýleni snad po celé Vílí říši. "Ale předpokládám, že vám jde spíše o knihy o léčení než o cokoliv jiného." Těm už tolik prostoru v knihovnách věnováno nebylo. Přece jen nacpat do polic a na stránky knih veškeré vědění světa dalo zabrat.

"Předpokládáš správně," přitakala, záměrně ignorujíc poznámku o prchlivosti života. Ona sama ten pocit, kdy si myslíte, že se již nedožijete dalšího dne, znala až příliš dobře. Každý den ji připomínal, co se může stát a čemu unikla, a byl také důvodem jejích cest. "Vlastně poslední knihu, která se ani v nejmenším netýkala léčení, jsem četla ve svých jedenácti. Už ani nevím, o čem byla." Pokrčí rameny a ve své podstatě jí to ani není líto. Léčení zasvětila celý svůj život, stejně jako její matka a babička, a nevzdávala se jej ani při svém cestovaní. Bylo její součástí, životní náplní a posláním v jednom, a zároveň v něm byla až příliš dobrá na to, aby jej jen tak nechala za sebou.
Svou knihu znovu schovala do jedné z kapes aniž by ji jedinkrát otevřela. Prozatím si byla vědoma každého zápisu a kdyby se jí kdokoliv zeptal, byla by schopná mu ji celou odrecitovat z paměti. Jenže také věděla, že jak bude stárnout a nabírat nové a nové zkušenosti, brzy ztratí přehled. Což bylo také důvodem, proč si ji pořídila. "Víš, je to zvláštní. Vědět, že když budu mít štěstí, jednou zestárnu a budu vypadat jako staré lidské ženy. A ony budou přitom v té době o stovek let mladší nežli já. Prapraprapraprapravnučky mých skutečných vrstevnic. Už teď, a to jsem ještě na poměry Crochanek mladá, je těžké si představit lidi v mém věku."
Obrátila k Shaye svůj zadumaný pohled, najednou plný jakéhosi stínu. Přesto bylo až překvapivě lehké o tom s tou vílou mluvit. Nezáleželo na tom, jak moc to bolelo, ona tu byla a poslouchala, a Mer pro jednou pocítila touhu se s tím svěřit někomu cizímu, koho pravděpodobně již znovu neuvidí.
"Můj otec byl člověk a zemřel stářím. Byl prostě už natolik starý, že ani má matka pro něj nedokázala nic udělat. To je ten důvod, proč jsem teď tak blízko své domoviny. Několik let zpátky jsem se vrátila do Gretlipu, abych se s ním rozloučila před tím, než..." Zaváhala, ale pak pokračovala dál, jakoby se nic nestalo. "A zůstala jsem až na pohřeb. Pak jsem se sebrala a odcestovala sem. Zpočátku jsem přebývala pouze v Dukatu, to město jsem vybrala kvůli Nekonečnému skleníku, abych v případě potřeby byla mé matce nablízku, ale nakonec se z toho vyklubala láska k tomuto místu a já v době smutku nedokázala odejít."
Tiše si povzdechla. "Ani nevím, proč ti to vlastně říkám. Vidíme se poprvé v životě a ty o mně již pravděpodobně víš víc, než kdokoliv v této zemi."

"Možná bys měla zvážit, že si rozšíříš znalosti i o něco jiného než je jen léčení. SIce chápu, že pro Crochanky je to něco, čmeu zasvětí život, ale i tak by ti znalosti něčeho jiného určitě neublížily." Navrhne jí, i když pochybuje, že by tuhle její nabídku přijala. Přece jen každý měl něco, co ho zajímalo, jen asi oni v Bakirahu měli tendence vědět všechno o všem a psát o tom nespočet knih, které pak ostatní četli.
Jistě, stárnutí k některým druhům patřilo. některým se naopak zase vyhýbalo. Tak to bylo u víl. Přece jen jejích stárnutí bylo zpomalené až do takové míry, že snad nikdo nedostal za hranici vzhledu kolem padesáti let. "Jistě, přece jenom je to zvláštní představa. Většina mých lidských vrstevnic už je pár staletí po smrti a netuším a momentálěn bude na světě několikátá generace. Je to hodně zvláštní pocit, když porovnáme naše životy s těmi lidskými. Na druhou stranu zase mají na všechno omezený čas a jistě to dokáží prožívat o něco i víc." Připustí a lehce kývne hlavou. Ona sama by si dokázala představit jak vypadají lidé v jejím věku. Jsou s velkou pravděpodobností součástí zeminy, ne které rostou nejrůznější plodiny. Přece jen jí bylo už pár století, takže najít živého člověka v jejím vkěu bylo nemožné.
"Smutek s námi dělá zvláštní věci." Připustí a mírně přikývne. "Ale je mi líto Vaší ztráty." Řekne jí mile a usměje se. Ona sama moc ztráty ve svém životě neměla, pokud se tedy počítají smrti. Oba její rodiče ještě žijí a stejně tak její sestra. Vlastně nikdo, kdo jí byl v průběhu jejího života na blízko, ještě nezemřel. Možná se s nimi nestýkala, ale to stále neznamenalo, že nevěděla, jestli jsou na živu. Jako velekněžka měla stále přístup ke spoustě informacím.
Tiše se zasměje jejím slovům o tom,ž e neví, rpoč jí to vykládá. "Jsem velekněžka, asi to bude tím, že jsme zvyklá, že se mi lidi svěřují a tak nějak k tomu tohle postavení i vybízí." Odpoví jí, ačkoliv si tím není úplně jistá. Jistě, občas by mohla využít těchto informací proti dotyčnému, ale proti Crochance nic neměla, takže tyhle informace neměla proč zneužívat.

"U zpovědi jsem jetšě nebyla," pronesla odlehčeně ve snaze zbavit se své vlastní špatné nálady a s nepatrným pozvednutím koutků naznačila vděčný úsměv. Samozřejmě že ta víla měla nejšpíše pravdu, a i kdyby ne, momentálně to vzheldem k její obvyklé uzavřenosti bylo to jediné, co dávalo perfentkní smysl.
"A léčení je tím jediným, v čem jsem skutečně dobrá. Navíc to není tak, že by mi zbývalo mnoho volného času. Ve vílích říších je to sice jiné a trochu klidnější, ale pořád se vždy naskytne někdo s vážnějšími zraněními, jež je potřeba sešít, či zlomenými kostmi potřebujícími srovnat." Pokrčila při tom rameny, jako by o nic nešlo.
Ve chvíli nastalého ticha zapátrala očima po zemi a sehla se pro další květinu. Tentokrát se jednalo o malou rostlinku se žlutým kvítkem a Mer si dala pořádně záležet, aby květinu vytáhla i s kořenem. Ještě předehlá následně zvedla k Shay oči. "Mochna nátržník, latinsky Potentilla. Její kořen se přidává do otevřených ran či se přikládá na lehké popáleniny a pomáhá při zástavení krvacení. Má také protizánětlivé účinky a při vnitřním užití zvyšuje srážlivost krve."
Napřímila se a ukázala onu květinu i velekněžce. "Já osobně ji přidávám do hojivých mastí a většiny čajů." S úsměvem ji po chvíli vložila do košíku k ostatním a potřásla hlavou. "Řekla bych ti i jak se zpracovává, ale většinu lidí, i víl pokud chceš, podobné věci zrovna nezajímají."

Trochu se zamračí a nakloní hlavu mírně na stranu. "Neřekla bych, že je to vyloženě zpověď. Nikdo mi nevypráví svoje hříchy nebo něco podobného. Jde spíš o svěřování s nějakými problémy, kdy čekají radu nebo nějakou pomoc." Uvede to na pravou míru. Přece jenom ona nikomu nedávala tresty za její prohřešky. V jejích silách bylo maximálně poradit a popostrčit dané jedince na lepší cestu, ale rozhodně tu nebyla od toho, aby je trestala za jejich rozhodnutí. Přece jen každý žil život podle svého a ona osobně určitě nemohla říkat, že i všechny její rozhodnutí byly bezchybné.
"To určitě, ale ne všechna zranění potřebují neprodlené ošetření. Některá zranění vyléčí tělo i samo a nepotřebuje k tomu speciální péči. Takže by sis dokázala pár chvil jen pro sebe vyšetřit. Ovšem je to tvoje věc. Ne moje." Pronese a přikývne. Nebyla její věc, čím Crochanka tráví svůj volný čas, ale vždycky mohla poskytnout nějakou svojí radu nebo menší popostrčení, aby si žena uvědomila, že má i jiné možnosti a cesty, které může zvolit.
Podívá se na květinu a přikývne. "Vím, co je to za květinu a k čemu se používá." Odpoví jí a pousměje se. Přece jen o léčitelstvé toho věděla dost, i když využívala spíše magii. "Většina víl podobné věci moc nepotřebuje. A já osobně se raději přikláním k používání magie na léčení, jelikož se jedná o rychlejší cestu. Ovšem i tak vím, jak se tato bylina zpracovává. Teorii dokážu zvládnout dobře i bez praktických zkušeností." Odpoví jí a věnuje jí úsměv. Samozřejmě si pročetla hned několik knih o léčitelství, které obsahovalo využití nějakých bylin. Sice jí bylo jasné, že různé byliny se dají zpracovávat různě, ale ty základní způsoby znala.

"V tom případě jsi jedna z mála," zasmála se Mer. "Spousta bytostí se o podobné věci ani nezajímá, nejsou pro ně důležité. Obzvláště pak, když ovládají léčitelskou magii. V tom případě si myslí, že to pro ně postrádá jakýkoliv význam." V očích se jí přitom mihne uznání pro vílu před ní a až v tu chvíli si uvědomí s jak starou, mocnou a inteligentí ženou to teď musí mluvit. Pocházela přeci z Bakirahu, u ní by ji neměly překvapovat její znalosti ani v nejmenším.
"Ale teď si zase připadám hloupě. Ty toho víš zjevně tolik přinejmenším o bylinkářství a já se o bohy nikdy příliš nezajímala," sama nad sebou zavrtí hlavou. "Možná se přeci jenom, až navštívím vaše knihovny, porozhlédnu i po něčem jiném, než jen po knihách o léčitelství," uzná nakonec s přátelským, až téměř omluvným úsměvem.
Možná na tom přeci jenom něco bylo- sice ji nic jiného pravděpodobně nebude tolik bavit, ale v některých oblastech těch znalostí měla až žalostně málo a byla si jistá, že se nakonec rozhodně neztratí.

"Přece jen jsem strávila nějakou dobu i v Gretlipu, kde jsem pomáhala svojí magií. Tam se některým znalostem jeden rozhodně nevyhne." Odpoví jí a pokrčí rameny. Sice ovládala léčitelskou magii, ale setkala se tam se spoustou Crochanek, které používali bylinky a všemožné přírodní přípravky, aby ulehčily a zrychlily léčbu. Bylo skoro nemožné se poybovat v jejich okolí a nic se nenaučit.
Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. "Myslím, že to není na místě. Přece jen v Bakirahu se znalostem všeho druhu dá jen těžko vyhnout. A pokud jde o zanlost bohů, tak to zkrátka patří k mojí práci. Bylo by asi zvláštní, kdybys o nich něco věděla. Přece jen to ani nejsou tvoji bohové. Jsem si jistá, že o Hardoně máš spoustu znalostí a informací, když je to Vaše bohyně léčitelství." Odpoví jí a pokrčí rameny. Opravdu jí nepřišlo nějak extrémně důležité, aby Crochanka oplývala znalostmi o vílích bozích. Samozřejmě se o tom mohli učit a získávat informace, ale rozhodně to nepatřilo mezi základy jejich výchovy. Nebo o tom ona alespoň netušila. "Ale určitě se u nás v knihovně porozhlédni po nějaké různorodé četbě. Jsem si jistá, že ke každému odvětví, které tě jen napadne najdeš nespočet zajímavých knih." Odpoví jí ještě na její poslední slova a usměje se. Netuší, proč by měla mít na tváři omluvný úsměv, zkártka neměla v popisu práce a ani v povae vědět všechno.

"Navštívila jsi i Rudý les?" zeptala se, nadšená zmínkou své rodné země. Už se ani nepodivila nad tím, že tam kněžka někdy byla. Sice si toho Mer osobně vědoma nebyla, ale nikdo netvrdil, že v té době byla již naživu. Klidně to mohlo být staletí zpátky a dokonce ani její vlastní druh by se nad tím nepozastavil. "Je to jedno z mých oblíbených míst," doplnila poté. Svého otce již znovu nezmínila, ale byl to právě on, kdo ji tam bral. Pokaždé, když se vydával na cesty pouze po Gretlipu, ji vzal s sebou a Mer jej často uprosila, aby navštívili právě i Rudý les. Tenkrát se jednalo o lásku na první pohled. Červená sice nepatřila mezi její nejoblíbenější barvy, ale tolik života snad nikdy předtím neviděla. A co se týkalo léčitelství, celý les různými bylinkami jen přetékal. Pro Crochanské léčitelky to byl hotový ráj, díky kterému i Mer, narozená a vychovaná v hlavním městě, porozuměla kráse přírody.
"Pokud ne, rozhodně stojí za návštěvu, až tam příště budeš. Možná jej sice neoceníš tak, jako většina léčitelek, ale i on má své vlastní kouzlo." Částěčně při tom narážela na jejich předchozí rozhovor a částečně skutečně myslela vše, co řekla. Bez jakékoliv pochyby přitom ale věřila, že se tam kněžce bude líbit.

Chvíli se zamyslí nad tím, jestli se zastavila v Rudém lese. "Nebyla jsem přímo v něm, ale ve městě u něj. Už si nepamatuju jméno. Tuším, že tam trénují hlavně strážci." Odpoví jí stále zamyšleným tónem. Byla si vědoma toho, že jí tam občas někdo lákal, aby se prošla, ale ona nebyla v té době zrovna člověk, co holdoval procházkám v přírodě. To se sice moc nezměnilo, ale už dokázala ocenit krásu okolo ní. Tehdy si raději četla knihy, které se jí tam podařily najít nebo které jí někdo vypůjčil. "Chápu proč. Spoustu léčitelek tam chodilo pro bylinky a vypadaly, že to berou spíš jako zábavu než jako nějaké povinnosti." Odpoví jí a usměje se. Ona sama se k nim nikdy nepřipojila, ale slyšela něky jejich vyrpávění, ať už bylo věnované přímo jí nebo si povídaly mezi sebou a ona je jen poslouchala.
"Určitě si to zapamatuju, abych při své příští návštěvě Gretlipu navštívila zrovna tohle místo. Podle vyprávění, co jsem slyšela, jsme udělala chybu, že jsem ho nenavštívala a tvoje slova to jen potvrzují." Odpoví jí a mírně přikývne. Opravdu by tenhle svůj prohřešek, nebo jak by se to dlao nazvat, napravit. Přece jen jistě se najde nějaká záminka, proč se vydat do Gretlipu, i kdyby šlo jen o to, aby se rpocvičila v léčení a pomohla tamním zraněným, kterých jistě nebylo málo.

"Kdyby jsi nebyla víla, tak tě teď donutím slíbit, že to skutečně uděláš," rozesměje se Mer tiše. Kdyby kněžka byla pouhým člověkem, bez zaváhání by to udělala, ale víli své sliby braly až děsivě vážně a ona nechtěla ženu před ní k něčemu nutit. Pravděpodobně by ji stejně odmítla a ona by se jí ani nedivila. Proč se poutat tak bezvýznamnými sliby, když vám za určitých okolností mohou pěkně zkomplikovat život? Navíc, ani Mer samotná se nikdy nehrnula do slibování čehokoliv, rozhodně pak vílám ne, ať už to bylo bezvýznamné či nikoliv. Samozřejmě se na rozdíl od lidí snažila držet se svých slov, ale byla si moc dobře vědoma, že sliby jako takové se jí mohou pěkně vymstít.
"Takhle mi bude muset stačit, že víš, o co přicházíš," dokončila, poukazujíc na Shaynina předchozí slova. Skutečně věřila, že si kněžka někdy v budoucnu najde čas a Rudý les navštíví. Koneckonců, pravděpodobně před sebou měla ještě celá tisíciletí na to tak učinit a Mer bylo ve své podstatě jedno, kdy se tak stane.