Listnatý hájek

Již v Sendanu strávila několik let a dosud ji krása zdejší přírody nepřestávala překvapovat. Rozlehlé louky plné bylin, které ji zajímaly i z profesního hlediska, se nacházely všude kolem. Tvorové, o jejichž existenci do té doby neměla ani tušení, se tu volně proháněli a vše živé zde někde mezi těmi barvami mělo své místo. Panoval zde řád, kterému ona sama nikdy nemohla porozumět, a možná právě v tom tkvěla část té krásy. V té divokosti a nespoutanosti, které z toho alespoň v jejích očích vyzařovaly.
Obzvláště pak Listnatý hájek si našel v jejím srdci zvláštní místo. Rozhodně zde sice nerostlo tolik býlí jako v Rudém lese a stromy zde nikdy při západu slunce nevypadaly jako v plamenech, ale to prostředí ji očarovalo svou vlastní dechberoucí krásou.
Přesto zde zrovna v tomto okamžiku byla za prací. Potřebovala vytvořit několik hojivých a sklidňujících mastí, do kterých jí však chyběly potřebné byliny. Nic, co by se nedalo koupit na trhu, ale Mererid si je vždy raději nasbírala sama.
Na chvíli se zastavila, aby ze země mohla utrhnout malou květinu s purpurovými lístky a následně ji i vložit do svého košíku k dalším jí podobným. Už jí toho nechybělo mnoho.

Sice do Sendanu přijela primárně kvůli rituálu, který měla provést společně se zdejší velekněžkou, ale od něj už uběhlo pár dní. Přece jen ale její pobyt v Sendanu se dal jednoduše prodloužit, ačkoliv svou učednici s několika strážemi poslala už zpět do Bakirahu, aby se někdo postaral o chrám, ačkoliv tam tedy byli i další služebnice, které věděli, co a jak dělat. Dukato bylo sice nádherné město, ale i příroda Sendanu měla něco do sebe. Přece jen zdejší obyvatelé si na tom hodně zakládali kvůli svému propojení se zemí. To ji také dovedlo do Listnatého hájku, ačkoliv se nacházel přesně na opačnou stranu než její domovina.
Rozhodně si nemohla stěžovat na nějaké nepříjemné přijetí v Illfleanu, ale i tak během dopoledne vyrazila mezi stromy jen načerpat tu energii, které tohle míst mělo. Přece jen sice pocházela z Bakirahu a jejími oblíbenými místy byly většinou ty, kde bylo napěchováno spoustu knih se spoustou skrytých míst na čtení a uliček, o kterých nemusel mít někdo ani ponětí, ale každé místo mělo svoje kouzlo. Navíc ona jakožto velekněžka měla i jisté spojení se zemí díky darům, které při svém zasvěcení přijala z každého království. Ovšem ten klid a určitou samotu, která jí obklopovala naruší někdo další. Rozhodně není zvláštní potkat v lese někoho, kdo sbírá bylinky a ani by jí nenapadlo, že se jedná o něco zvláštního, kdyby jí, jak se k ženě blížila, do nosu pomyslně neuhodila vůně jara. Taková ta typická vůně, kterou všichni cítí, když se všechno kolem nich probouzí a roste. Díky dvému pobytu v Gretlipu přesně věděla, co za bytost s ní momentálně sdílí ticho hájku. "Nečekala jsem, že bych zrovna v Sendanu narazila na Crochanskou čarodějku." Pronese jednoduše a zamíří o něco blíž k ženě. Přece jen z ní strach neměla. Rozhodně nebyla tak děsivá a krvelačná jako její vzdálené více démonské sestry na severu.

Mererid pozvedla hlavu a na nově příchozí se usmála. "Ráda cestuji," odpověděla na nepřímou otázku a pokračovala ve sbírání. Nešlo o to, že by s ní nechtěla mluvit, ale ten jediný pohled jí prozradil, že se jedná o velekněžku, a ona toho o bozích příliš nevěděla. Ano, matka i babička ji učily uctívat bohyni Hardenu, a ano, znala jména i většiny ostatních bohů, ale to bylo tak všechno. Nic víc o nich nevěděla a nic víc ji do určité míry ani nezajímalo.
Přesto nechtěla být nepřátelská či působit dojmem, že ji snad ignoruje. Jednalo se o její tiché dilema, pokračovat v tom, co dělala před tím, anebo riskovat, že řeč případně přejde na bohy? Nakonec se ale rozhodla a s dalším úsměvem se ke kněžce znovu obrátila.
"Jmenuji se Mererid, ale ostatní mi občas říkají jen Mer," nabídla oné ženě alespoň něco. Pokud se s ní nebude chtít bavit, prostě to přejde a jen jí řekne své vlastní jméno, a jestli to nebude ten případ... Mererid mnoho kněžek neznala, vlastně téměř žádnou, a rozhodně by nebylo na škodu se s jednou poznat. Koneckonců tomu bylo již dlouho, co s nějakou mluvila, a i kdyby se měla ztrapnit svou malou znalostí v této oblasti, rozhodně jí to nemohlo tolik uškodit.

Lehce zamyšleně nakloní hlavu na stranu. "To u vašeho druhu není zrovna zvykem." Poznamená a pousměje se. Sice se s pár Crochankami setkala, ale ani jedna z nich rozhodně neprojevovala touhu se podívat někam blíž k Dyribthanu. Přece jen Vílí říše je svým způsobem udržovala v bezpečí, protože Železozubé musely projít nejdříve většinou vílích království, aby se dostaly až do Gretlipu, kde jejich příbuzné žily. Ne, že by se tedy Shay zrovna zamlouvalo, že jsou v podstatě živým štítem, ale na druhou stranu chápala, že pro Crochanky to nebude zrovna příjemné. Navíc se jim za tu ochranu odvděčují právě svým lékařským uměním, které bylo někdy i lepší než to, co ona dokázala s magií. Ačkoliv jen málokdy.
"Těší mě, jsem Shayna." Představí se a stejně jako ona vynechá svoje příjmení, ačkoliv u ní je asi jasné, jak zní její druhé jméno. Shayna ho vynechává automaticky kvůli tomu, že nechce být moc spojována se svou rodinou. Podívá se na byliny, které sbírá a zapátrá ve svých znalostech, co by z nich mohla mít v plánu vytvořit. "Sbíráš přísady na nějakou mast nebo čaj?" Zeptá se a nadhodí obě možnosti, které jí napadnou a jsou vlastně i nejběžnější. Teoreticky by se daly byliny použít i na nějaký zábal nebo je jen usušit pro pozdější použití, ale přece jen sušené bylinky nebyly tak účinné jako ty čerstvé.

"Hojivé masti. Už mi začaly docházet zásoby a nikdy nevíš, kdy se budou hodit," objasnila Mererid, nadšaná, že kněžka zvolila právě tohle téma. "Je až překvapivé, jak moc jsou zde potřeba. Člověk by řekl, že v případě víl budou téměř zbytečné" Zavrtěla hlavou ve snaze setřást onu myšlenku a znovu se usmála.
"Co se pak týká toho cestování, můj otec byl obchodník a občas mě bral s sebou. Asi to mám v krvi." Lehce naznačila pokrčení ramen a záměrně zamlčela, že k jejímu cestování ji vedlo něco trochu jiného. Bylo to vlastně skoro až ironické. Ta traumatická událost se železozubými čarodějkami v ní z nějakého neznámého důvodu vzbudila touhu utíkat a jen tak se nezastavit a ona nikdy neměla důvod s tím bojovat. Sice jí to několikrát znovu zavedlo až do Fiplinu, ale jistým způsobem se jí tam i líbilo a dokud se velkým obloukem vyhýbala Dyribthanským hranicím, bylo vše v pořádku.
"Odpusť mi tu otázku, ale ani ty nevypadáš jako zdejší," otázala se poté, poháněná upřímnou zvědavostí. Cizinci zde sice také nebyli nic vzácného, ale ona byla kněžka, a co Mererid věděla, ty necestovaly tak často. Možná za to mohly jiné zvyky jiného kraje, o které se tak úplně do té doby nezajímala, ale teď to jen tak neopustilo její mysl a ona se prostě musela zeptat.

Pousměje se a lehce přikývne. "Sice máme rychlejší regeneraci než obyčejní lidé, ale i tak se občas hodí nějaká podpora pro to léčení." Odpoví jí a pousměje se. Přece jenom některé rány se léčily pomalu a bylo potřeba jim pomoci nějakými bylinkami, které to více nakoply a navíc zabránily infekci nebo nějakým podobným komplikacím. Ona sama sice nikdy žádné takové zranění neměla, ale viděla jich dost na to, aby to dokázala říct s čistým svědomím. "Geny z rodičů nás občas dostanou na nevyzpytatelné cesty." Odpoví s trochou nadhledu a tajemna, přičemž se pousměje. Přece jenom ona sama si zažila, jaké to je mít v sobě geny svých rodičů. Přece jen krásně zopakovala chybu svých rodičů, ačkoliv ta její neskončila vůbec podobně jako ta její. Ona v některých ohledech dopadla hůře a v některých lépe. Těžko říct, které ohledy nakonec převáží, ale ona se tím asi ani zabývat nehodlala.
"V tom máš pravdu." Odpoví jí a lehce přikývne. "Nejsem odtud." Potvrdí jí její domněnku, která se asi jednoduše dala odvodit z jejích šatů, protože ty rozhodně nespadaly do stejného stylu, jakým bylo zvykem se v Sendanu oblékat, takže to byla jen logická asociace. "Pocházím z Bakirahu. V Sendanu jsem byla jen kvůli rituálu, který bylo potřeba provést." Sdělí jí nakonec i důvod své návštěvy a v podstatě i místo svého původu. Ne snad, že by se za něco z toho styděla, ale spíše zvažovala, jestli jí to vůbec říkat. Nakonec to uzavřela tím, že ani jedno z toho není úplným tajemstvím. Přece jen po celém Sendanu se jistě rozlehla zpráva, že se sem bakirahská velekněžka chystá.

"V Bakirahu jsem ještě nebyla a pokud mám být úpřímná, asi se tam v nejbližší době ani nechystám. Jeden čas jsem sice toužila navštívit zdejší knihovny, ale pak jsem skončila tady a nějak z toho sešlo," přiznala a přitom rozhodila rukama, ve snaze poukázat na vše kolem. "Líbí se mi tu. Už jsem zde dokonce strávila o několik let více, než bylo původně v plánu, a moje další cesty tak pravděpodobně povedou rovnou na Cyru. Chybí mi sladká voda."
Pro ni samotnou bylo až překvapením, jak otevřená k Shayně byla. Možná za to mohla skutečnost, že ona ji oplácela stejnou mincí. Anebo to prostě bylo její klidnou aurou kněžky, která jakoby jí slibovala, že její tajemství jsou u ní v bezpečí. Tak či tak, projednou jí to bylo jedno. Ta víla pravděpodobně neměla v plánu použít cokoliv z toho proti ní a i kdyby ano, sama Mererid si nebyla jistá, k čemu by jí tyto informace přesně byly.
Pak se rozhlédla a po tváři jí přeběhl stín úsměvu opravdovější než všechny předešlé. "Stejně tady ale ještě prozatím zůstanu. Nedokážu si představit, že bych teď odešla a nechala tohle všechno za sebou."

"A to máte z Gretlipu k nám docela blízko." Poznamená a pousměje se. Přece jen to byla jediná další země, která s Gretlipem sousedila kromě Sendanu samozřejmě. Ale nutit někoho, aby navštívil místa, která nemá v plánu. "Rozhodně ale doporučuju naše knihovny zařídit na seznam míst k navštívení. Máme spoustu svazků o léčení, i když se možná v něčem nevyrovnají těm, které máte v Gretlipu. Přece jen u nás je to spíše o magii léčení než o té přírodní cestě." Přidá ještě něco dalšího ke svým předchozím slovům. Sice měla základní znalosti o bylinkách a té přírodní cestě léčení, ale rozhodně to nepatřilo k těm základním věcem, které ona sama používala. Přece jenom její magie jí v některých případech usnadňovala cestu k vyléčení. "Cyra je rozhodně také pěkná. Ono všechna království mají své kouzlo, které jen čeká an to, aby ho cestovatelé objevili." Odpoví jí a lehce přikývne. I v Cyře už byla na kratší návštěvě a rozhodně o ní asi nemohla říct nic špatného, co se přírody týkalo. Některé věci tam ovšem byly na pováženou, ale o tom jí nepříslušelo mluvit.
"Z toho, jak o Sendanu mluvíš, to skoro zní, jako bys ho považovala za svůj nový domov." Pronese a usměje se. Přece jen každý si občas našel nový domov v cizí zemi. Někteří to museli udělat z nutnosti, někteří to udělali z lásky a některé jen uhranul způsob života onoho království. Existovalo spoustu důvodu k tomu, naučit se žít v jiné zemi, která byla odlišná od domoviny. "Jen aby ses pak dokázala odhodlat k tomu, abys tohle někdy nechala za sebou. Ne, že bych ti do toho měla co mluvit, ale pokud chceš cestovat, tak to jednou musí přijít." Pronese s mírným pokrčením ramen. Ona sama by si asi nedokázala představit, že by se usadila někde jinde než v Bakirahu, ale sama tu možnost nevylučovala. Přece jen v životě se mohlo stát cokoliv.

Tiše se rozesmála. "Můj jediný domov je stále ještě Město naděje. Přesto se tohle místo stalo něčím, kam se budu ráda a často vracet." Pak se zamyslela a pokývla na Shaynu hlavou. "Také jsem si vědoma toho, že se blíží čas, kdy se posunu dál. Jak už jsem řekla, už takhle jsem zde opravdu dlouho." Znovu se odmlčela a pak ještě jen tak do větru dodala: "I když na druhou stranu, kolik je pro nás dlouhověké několik let?"
Kvůli víliným předešlým slovům a své vlastní řečnické otázce si následně mimoděk vzpomněla na všechna místa, která kdysi s otcem a poté i sama navštívila, a nemohla více než souhlasit. Celý tento kontinent, s vyjímkou Dyribthanu, ale proti tomu mohla být celkem dost zaujatá, vzhledem k tomu, že jej ani neviděla, přetékal svou vlastní krásou. "Všechno má své vlastní kouzlo. Je téměř zločin, kolik toho ostatním žijícím na jednom místě uniká," pronesla, aby se zbavila podobných myšlenek a následně pokračovala dál, jako by se nic nestalo.
S uličickým úsměvem si šáhla do kapsi svého kabátu přehozeného přes ramena a vytáhla uzoučkou ošoupanou knížku. Jednalo se o její jakýsi deník, kam zapisovala názvy knih o léčitelství, které četla, a jména samotných léčitelů z cizích zemí, u kterých se přiučovala tamějším druhům léčitelství. "A co se poté týče těch knihoven," s tajemným úsměvem a bez dalšího vysvětlení zamávala tou knihou. "Rozhodně se někdy zastavím. Vždyť určitě víš, jaké Crochanky jsou. Neustále se musíme učit něčemu novému."