Sordit

"To záleží na úhlu pohledu. Pro tebe je by bylo čtení zábavných příhod tragikomického hrdiny ztráta času, ale pro někoho jiného by byl celý tvůj intrikářský život plný lží a všemožný nudy totální mrhání časem," řekla s tak přesvědčivým tónem, jako by řešila něco životně důležitého, "Pro tebe to má asi menší význam, protože zřejmě nemáš páru o většině emocí, kterými kdekdo jiný disponuje, ale v klidu budu trvat na tom, že mrhání životem je to, že děláš to co děláš a ignoruješ to, že živý bytosti potřebujou i nějaký ten vřelý kontakt s jinýma živýma bytostma." Rozhodla se ignorovat fakt, že stejně není moc šancí, že by se v tomhle třeba někdy mohli shodnout, protože silně pochybovala o tom, že by někdo jako on uznal nějakou důležitost mezilidských vztahů, ale zároveň ignorovala i skutečnost, že spálila všechny mosty se svými blízkými a teď nebyla o nic moc lepší, než byl tady ten. Proč se ale zabývat nějakými svými nedostatky, když může poukazovat na chyby ostatních? Žádný dobrý důvod jí rozhodně nenapadal, takže se tím nemusela trápit. "Upřímně pochybuju o tom, že by se tím můj otec obtěžoval, zvlášť když bych rozhodně nešla dobrovolně do toho, aby se mi vůbec někdo šťoural v hlavě, i kdyby to mělo vypátrat to, že se mi v ní už šťoural někdo jiný. Ale tak dejme tomu, že nemám problém s tím, že by ti to šlo zbytečně na obtíž," prohlásila s přehnaně sladkým úsměvem, "...kdybys to nepodal tak blbým způsobem, zvládla bych i tvrdit, že je to na vílího parchanta, jako jsi ty, až neskutečně milé a pozorné." Dovolila si malé uchechtnutí a zakroutila nad tím hlavou. Hodně by se divila, kdyby Camiel někdy udělal něco milého nebo pozorného. Ale jeden nikdy neví, třeba ho démonizovala až moc, ale zatím jí nezadal moc důvodů, aby činila nějak opačně. Jasný, mohl by se hádat, že ji vytáhl z té zatuchlé kopky a dal jí do krásných komnat, ale to mělo zase extrémní nevýhodu v tom, že k tomu zapomněl přidat nějakou živou bytost, se kterou by si mohla povídat a která by nebyla on. To už by mu asi dala opravdové body k dobru. Ale teď mohla jen potlačit touhu na něj podruhé vypláznout jazyk za hloupou poznámku a přešla to s protočením očí, aby si z ní nemohl dělat dobrý den víc, než bylo nezbytně nutné.

Možná ale nebylo její předcházení toho, aby si z ní mohl utahovat, vyloženě férové, když ona se utahování si z něj taky nijak zvlášť nebránila. Ale zase by nemohla být sama sebou, kdyby občas nezareagovala na nějaké hezké záminky. "Bohové divme se, Camiel Silvius dal zapravdu prachbídné polovíle!" začala dramaticky a neodpustila si další uchechtnutí, než vzápětí změnila tvář, jako by o něj snad měla mít starost, "Je vám dobře vaše vznešené vílí dědictvo?" Netrvalo ale dlouho a prostě bylo vidět, že si z něj dělá srandu, o čemž mohl vypovídat pobavený tón i úsměv. Nakonec by mohla právě možnost utahovat si z keratského dědice být jedna z mála dobrých stránek tohohle podivného vztahu, který nedovedla vlastně ani nijak zvlášť dobře definovat. Jako vězeň si nepřišla zas tak úplně a on se nechoval jako správný bachař, k přátelství měli daleko... Ne, určitě jí nenapadalo nic, jak by to pojmenovala. Lepší možnost, než se tím zabývat, tedy byla napít se vílí pálenky a nechat to plavat, což taky hned vzápětí udělala. Mohla při nejmenším uznat, že to nebylo vůbec špatné pití, i když to bylo podle ní pro chlapa stejně takové moc sladké a na její vkus tím pádem babské pití. "Roztomilé... A jak dlouho tobě trvalo, než ses do toho naučil vidět? Roky? Pár měsíců? Pět minut?" Nepochybovala o tom, že jí by to dělalo rozhodně problémy. Nebyla zvyklá lhát a orientovat se ve lžích, raději jednala se všemi napřímo a upřímně, aby se v ničem takovém ani orientovat nemusela. Samotné pamatování si lží by u ní mohla být jistá potíž. Ale jemu by věřila i těch pět minut, protože keratští musí mít lhaní v krvi nebo minimálně předpoklady k tomu být dobrými lháři a dobří lháři se umí pohybovat i mezi lžemi druhých. Upřímná dušička jako ona má v tomhle ohledu holt smůlu. Ona mohla být leda tak věčně podezřívavé stvoření, které však jde přesvědčit o čemkoli, když se druhému chce a umí to. Ale tenhle malý detail se měl stát alespoň tady nepodstatným, protože přišlo na krvavý slib, že si lhát nebudou. To bylo jistě celkem zajímavé a dost lákavé na to, aby to přijala, ale stejně to musel zkazit. Jo, celý průběh, ne všichni jsme totiž měli potřebu se učit o nejvážnější vílí dohodě," pomyslela si s protočením očí a poté mu věnovala pohled, když si sedl na stolek a začal vysvětlovat, i když tedy spíš hlavně sledovala, jak si zabořil ostří do kůže a jak mu po chvíli začala téct krev. Pohled k němu zvedla až ve chvíli, kdy ji vzal za zápěstí, aby mohl říznout i ji, ale jen na chvíli než se zaměřila na svoji dlaň, do které se také zabořilo ostří, ale u ní se to neobešlo bez krátkého bolestného syknutí, kterému se neubránila, i když to čekala. Stejně tak jako potom u řezu na předloktí. "Fajn, to není tak složitý, jak by se u tak pompézní věci, okolo který vy víly tolik naděláte, dalo čekat. Tak do toho," prohodila spíš jenom, aby dala najevo, že fakt poslouchala a nechala ho, aby ji chytil za předloktí, než udělala to samé. Nový stupeň pokrevního bratrství, projelo jí hlavou spolu s vidinou malých dětí, co skládaly podobné sliby, když si přísahaly, že se spolu budou bavit navždy, ale to většinou obsahovalo tedy jen flusnutí si do dlaně a potřesení rukou, na potřesení si rozříznutou dlaní si poté troufly jen výjimky. Z nějakého důvodu jí to ale přimělo k trochu přihlouplému úsměvu, který se zrovna teď asi moc nehodil a vypadal spíš tak, že se směje téhle přísaze. Ale tak snad jí přidalo plusové body, když se jí vrátila vážná tvář ve chvíli, kdy přišla řada na ní. Dala si ale ještě na čas, když si dopřála hluboký nádech, aby si urovnala všechno, co řekl, slovo od slova, a dlouhý výdech. "Slibuji, že od teď ti budu říkat pouze pravdu a všechno, co mi svěříš ty, nesdělím nikomu jinému, pokud to není veřejně známá věc nebo mi k tomu ty sám osobně nedáš své svolení..." řekla jedním dechem a na chvíli zaváhala, než dodala, "To stvrzuji svou krví." Chvíli čekala, jestli přijde něco kouzelného jako třeba zahřmění, záblesk jasného světla, ale nakonec to vypadalo, že to spíš bude nic, když její ruku pustil a nic viditelného se nestalo. "Díky," řekla poté potichu, když jí Camiel podal dva obvazy a mlčky si začala obvazovat ránu na předloktí. Možná bylo dobře, že byla stále ve vílí podobě, v té se hojila většinou rychleji než v lidské, ale stejně byla svým způsobem ráda, že si ránu může zavázat a chvíli se zaměřit na přemýšlení, které jí nakonec vnuklo myšlenku, kvůli které na něj po chvíli vyděšeně vyvalila oči. "Vztahuje se teď ta dohoda o říkání pravdy i na sarkasmy a ironie? Jestli jo, chci to vzít zpátky," začala s čirým zhrožením, "..neexistuje možnost s tebou vyjít bez toho, aby mohl být člověk sarkastický." Možná by čekal nějakou vážnější obavu, ale tohle bylo to nejpalčivější, co ji zrovna trápilo.

"Tak to je fajn, že stále můžu počítat s tím, že můžu skončit v mučírně. Takové... milé," prohodila s pokyvováním hlavou, ale nezdržovala se tím, že by se třeba snažila poukázat na to, že by si nemusel kazit nějaké to nenápadné zlepšení vzájemných vztahů každou druhou větou, co vypustí z pusy. To by nemělo význam, Samozřejmě by třeba někdo ocenil, kdyby mu někdo vpravil do hlavu trochu toho sociálního cítění, ale na to teď nebyla nejspíš tou nejlepší volbou. Navíc měla svůj vlastní problém a to ten, že už na sobě začínala cítit účinky toho jeho babského pití, u kterého očividně nelhal o tom, že je silnější, než se může zdát, protože jí začalo být celkem horko a možná pociťovala i lehčí problém se soustředěním. Ale, kdyby to nebylo alkoholem, asi by to svedla na to, že má nějak jedovatou krev, to by taky mohl být důvod. "Jeden by čekal, že zrovna tomuhle bys mohl rozumět líp. Ne vždycky ve všem hraje roli nesnášenlivost, ale vaše blbá vílí politická sféra se moc dobře netváří na články, co dělaj ostudu, takže by se mě jednoduše mohl zříct už jen za to, že jsem udělala další průser tady a bohatě by k tomu stačilo jen to, že nejsem zrovna jeho hvězdná karta. Nenávist ani nemusí bejt," řekla s neveselým úsměvem a pozvedla skleničku jako k přípitku, než se napila a zasmála. Sice nemohla s jistotou prohlásit, že by jí otec hodil přes palubu, ale klidně by mohl. Byla nemanželská poloviční víla, která mu i za svůj krátký život zvládla udělat větší ostudu u armády, než nejspíš svedl sám, takže by to dávalo smysl, kdyby se provalil nějaký její další prohřešek. Navíc by s tím byla nakonec i smířená, i když by se jí to samozřejmě trochu dotklo, ale jinak si stejně přišla blíž k lidské části své rodiny, než k té vílí. Tam fandila leda tak své sestřenici a ani s tou se moc nebavila. Ale dost bylo o rodině, přeci jen tady popíjeli a hráli hru, která se sice jejím přičiněním odebírala do poněkud temnějších končin, ale tak co se dalo dělat. Naběhla si sama, takže jen naslouchala tomu, co všechno dělal nějakému nebohému chudákovi a sama podvědomě cítila nějakou tu falešnou bolest, jak to popisoval. Bylo zvláštní, jak stačilo o něčem mluvit a člověk už to na sobě sám cítil. Rukou si samovolně promnula čelo, když zmínil neexistující mentální štít. Jo, nebylo to zrovna příjemné o tom uvažovat a představit si, jak snadno by něco takového mohl udělat jí. Nakonec skončila tak, že si přitáhla kolena pod bradu a objala si nohy, zatímco se jí ve tváři přelévali různé emoce. Kupodivu to ale nebylo tak hrozné, jak by čekala. Tohle byla svým způsobem i oficiální práce některých lidí, což nebyla omluva, ale dělalo se to. Nebylo to tak hrozné jako týrání štěňátek, ale ani by to nechtěla dělat. Než ale stihla cokoli z tohohle říct, přiměl jí vyprsknout smíchy, i když by tomu tak asi být nemělo. "Bohové, přemýšlení o vraždě rodiče je asi tak první taková ta běžnější věc, kterou od tebe slyším," prohlásila s pobavením a sama uvažovala nad tím, kolikrát jí náznak téhle myšlenky proběhl hlavou. Sice se nejednalo o otce a nedalo by se to popsat třeba jako plánovaní vraždy matky, ale taky si občas říkávala pro a proti toho, kdyby máti odstranila z cesty. Nikdy by to neudělala, ale to nutkání nad tím alespoň přemýšlet mělo beztak hodně lidí. Ale stačila chvilka, aby jí pobavení opustilo a nahradila ho potřeba ta slova trochu obhájit, když už i on je podal jako něco totálně hrozného. "Jako neříkám, že je to nějak v pořádku nebo něco, ale jsem si skoro jistá, že je jen málo lidí, co by nikdy nepomysleli na vraždu alespoň jednoho rodiče, nebo minimálně na to, jaké by to bylo, kdyby byl po smrti," řekla snad dost přesvědčivě, ale raději se podívala na police zarovnané knihami, než na něj, než se natáhla pro skleničku a zase upila trochu pálenky. Nepodívala se na něj potom ani po položení další otázky. I když se jí tahle otázka celkem zamlouvala, o čemž vypovídal její úsměv. "Hm... Tak samozřejmě mám nějaké větší šrámy z dob působení v armádě, ale kdybych to měla vzít kolem a kolem, nejhorší bylo asi když mi někdy ve čtrnácti nebo šestnácti zlomil jeden pitomec od nás ze vsi nos. Zaprvý, protože to bolelo jako prase, a zadruhý, protože jsem si začala já a prohrála jsem, takže neutrpěl jen můj nos ale celkem si to odnesla i moje hrdost. V armádě už se s tím holt počítalo a bylo to riziko povolání." Spokojená se svojí odpovědí dopila obsah svojí skleničky a položila ji na stůl, zatímco jí do hlavy šly krom alkoholu i lehce sentimentální myšlenky. Vlastně to tenkrát byla celkem sranda, sice vždycky prohrála, ale nikdy nepřestala ty pitomce provokovat, aby si alespoň dokázala, že ji nezlomí. Teď by se to dalo považovat i za trénink na tuhle podivnou keratskou dovolenou, protože si furt přijde paličatá a tak nějak neoblomná. "Teď moje otázka..." nadhodila se zamyšlením a podívala se na něj, jako by měl nějakou dobrou otázku mít napsanou na čele. Nezajímaly nějaké jeho politické čachry machry, takže nakonec přišla s něčím, co by mohlo spíše prozradit něco o tom, co je vlastně za člověka. "Když budeme věřit tomu, že vlastníš něco jako je srdce, po čem nejvíc touží, když pomineme vílí korunu? Co je tvoje největší přání?" S touhle otázkou byla celkem dost spokojená, protože byla vlastně celkem sviňská a mohla mu dát alespoň trochu námahy pro jeho hlavu. Ona sama si nebyla jistá tím, co vlastně chce, takže to mohlo být zajímavé. Každopádně ale měla času dost, jen si položila hlavu na kolena, které měla pořád přitažené pod bradou, aby se jí čekalo pohodlněji.

On ani nechtěl, aby o jeho životě někdo něco sepisoval. Sice mu bylo jasné, že v historických knihách se o něm nakonec nějaká zmínka najde, ovšem nepotřeboval, aby jeho život někdo zachycoval dopodrobna. Bylo by to k ničemu, a navíc on to nepotřeboval k tomu, aby se mu zvedlo ego. Měl dostatečné sebevědomí i bez toho, aby o něm někdo psal knihu, ve které by stejnak nebylo moc pravdy, protože ty díry, které nejsou všeobecně známé by musel autor zalepit nějakými nesmysly. Asi by si to pak jen ze zájmu přečetl a skončilo by to s velkou pravděpodobností tak, že by milý autor skončil ve vězení nebo v mučírně pod jeho dohledem. “Tobě snad chybí mezilidský kontakt? V tvém případě to bude nejspíš nějaké vysedávání v hospodách a hloupých opileckých sázek, že?“ Ušklíbne se. Možná neměl potřebu nějakého sociálního kontaktu a mezilidským vztahům nerozuměl, ale byl si zcela jistý, že podobné trávení času nebylo nic, co by se za ně taky dalo považovat. Jestli něco, tak jí to ve výsledku uškodilo. Kdyby se pohybovala v jiné společnosti vůbec tu nemusela skončit a mohla se vesele toulat o Otherkionu dál. Možná by i zvládla uprosit svého otce, aby jí dovolil vrátit se do armády. Jenže to by asi musela spolknout svoje ego, což taky nebylo moc pravděpodobné. Pousměje se nad její polovičatou pochvalou, kterou stejně ve výsledku shodí ze stolu. Copak čekala, že by řekl něco ve smyslu, že by jí to neudělal? Ne, byl by schopný jí do hlavy vlézt i sám, ale těžko říct, co by tam objevil a upřímně to bylo opravdu moc práce na to, aby se tím zabýval.

Mírně pozvedne obočí nad její teatrálností. “Uvědomuješ si, že jediná, kdo tu momentálně dělá rozdíl mezi vílou a polovílou jsi ty? Ty jsi neustále ta, kdo mě tu uráží, ale že budeš urážet i sebe bych tedy opravdu nečekal.“ To, že očividně nebyla schopná ho oslovit jinak než parchant už tak nějak přijal, opravovat ji stejně nemělo smysl. Jen by si užívala to, že mu to vadí. Ovšem to, že urážela i sebe a svůj druh byla novinka. On to za celé tohle jejich setkání nepronesl ani jednou. Alespoň ne v nějakém urážlivém smysl, pokud si pamatoval dobře. Chápal, že víly mají nutkání to rozdělovat a nejspíš v tomhle duchu neměla moc lehké dětství. Ani on polovíly neměl moc v lásce, ale to bylo výchovou. Nebyl na ní zrovna milý, když byla ve vězení, ale pokud si vzpomínal, tak od té doby, co ji přesunul do komnat na to neupozorňoval. Zkrátka jí přestal asi brát jen jako zástupce jejího druhu, ale jako osobu. No, rozhodně neuvažoval o tom mluvit nahlas, ale proč jí na tenhle fakt neupozornit, když ona měla očividně nutkání a potřebu ho upozorňovat na všechny jeho nedostatky. “Jak jsem říkal. Narodil jsem se tu. Narodil jsem se do všemožných intrik a už od dětství jsem byl jejich středem, takže jsem se v tom naučil pohybovat rychle. Pro svoje vlastní dobro.“ Odpoví téměř bez zájmu. Zatímco někteří dědicové se učili, jak vycházet se svým lidem nebo snad rozvíjeli své vlastní zájmy, tak on se učil pohybovat v intrikách jeho dvora, aby neskončil obelhaný. Pochyboval, že by to Nobu mohla, kdy pochopit. Narodila se do lidské rodiny. Možná jí nemusela mít ráda, možná nemusela mít ráda ani svého vílího otce, ale pořád měla dětství, kde mohla zjišťovat, co ji baví a rozvíjet to. To on sám neměl. Musel se zkrátka přizpůsobit a jeho nynější chování byl zkrátka výsledek dlouhých let strávených v pletichách Keratu. Ušklíbne se a a mírně zavrtí hlavou. “Jestli je na tomhle slibu něco pompézního, tak jsou to následky jeho porušení.“ Upozorní jí a jemu samotnému vyskočí v hlavě legenda o vzniku Vulcaniců, která nebyla ničím jiným než příběhem o porušení krvavého slibu. Poté, co oba pronesou větu slibu si začne ovazovat svoje rány. Ne, že by se mu za chvíli neuzavřely samy, ale nemusel tu krvácet na podlahu. “Nevím, pochybuju, že se tím někdo zabýval. Ovšem pokud to budeš brát jako sarkasmus, a ne jako přímou lež mělo by to být v pořádku. Ovšem ve výsledku je to na uvážení magie slibu.“ Odpoví jí a pokrčí rameny. Pochyboval, že by se kdy, kdo zabýval takovou drobností, co pro něj osobně nepředstavovala tak velký problém. Ani víly samy si nebyly stoprocentně jisté, jak magie slibu funguje. Jestli se to odvíjí i od toho, jak porušení vnímá druhá strana, nejen samotná magie.

“Tak pochybuju, že bys mi věřila, kdybych řekl, že nikdy bych tě to mučírny už nestrčil.“ Odvětí jednoduše a pokrčil rameny. Tahle možnost se nikdy nedala vyloučit. Jistě, ve výsledku to nemusel být on, kdo ji tam hodí, protože dozvědět se o tom jeho otec, asi by to nedopadlo dobře, ale tak u toho nehrozilo, že by se šel podívat do daných komnat nebo se rozhodl svého syna poctít svou přítomností uprostřed dne. “Tak pokud by v tom měla hrát roli ostuda, kterou někde uděláš, tak už by se tě otec snad dávno zřekl. Neřekl bych, že by pro něj mohl být větší důvod než to, že tě vykopli z armády. V Evasiru to je docela velká věc bych řekl.“ Ušklíbne se a mírně zavrtí hlavou. Tak nějak předpokládá, že pokud se jí její drahý otec nezřekl do teď, tak to asi v budoucnu jen tak neudělá. Ne, že by ho znal nějak důvěrně, ale pochyboval, že by se zřekl svého druhého dítěte, když jeho syn je možná už mrtvý. O Kaluovi totiž neslyšel od té doby, co se jejich cesty rozdělily ve Fiplinu. Uchechtne se a mírně zavrtí hlavou. Pochyboval o tom, že v jeho podání se jednalo o nějakou běžnou záležitost. Ovšem asi bylo normální, že chtěl někdo svého rodiče občas zabít, ale on ke svému otci choval odpor a opravdu by se ho nejraději zbavil, a to ani ne kvůli tomu, že by chtěl vládnout hned teď. To nebyl ten pravý důvod, ale proč ventilovat ty ostatní, po kterých nikomu nic nebylo, a navíc by je nikdo nebral vážně? Pousměje se nad její vzpomínkou z mládí. Sice nebyla o moc starší než v té době, ale bylo zvláštní, že tohle považovala za své nejhorší zranění. No, rýpat se v tom stejně nemělo smysl, sice by mu asi odpověděla, ale nepotřeboval se tím zabývat hned teď. Ovšem když mu položí svoji otázku, zamračí se a zvedne se z křesla. Kdyby řekl, že se mu na tohle odpovídat nechce, tak by lhal. Nebyla to ani otázka, nad kterou by on sám kdy uvažoval. Co by jeho srdce chtělo? Netušil to. Nikdy se tím nezabýval. Zkrátka chtěl to, co se od něj očekávalo. Jeho stránka, kterou ukazoval světu neměla žádné velké tužby, které by uspokojily její zvědavost. Ovšem kromě toho, že se mu nechtělo odpovídat, se událo ještě něco dalšího. Myšlenka vyslaná zbůhdarma do prostoru, která nepatřila Nobu. “Už je čas, abys šla. Mám nějakou práci.“ Pronese stroze a dveře, kterými jí stráže přivedli, se otevřou. Dva Sankoriové stále stojí na stráže a teď očekávají až k nim polovíla dojde. “Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě odtáhnou. Ta volba je na tobě.“ Pronese k ní, než se vydá k druhým, menším dveřím, které vedou do dalších místností, které patří jemu. “A ten alkohol si klidně vezmi s sebou. Řekne ještě předtím, než otevře dveře a vstoupí do další z místností, která tentokrát připomíná spíše nějakou hernu. “Tvoje společnost měla na spěch.“ Ozve se tichý sametový hlas z rohu místnosti a Cam stočí pohled tím směrem, kde stojí pohledná víla s tetováním na čele. “Siraylo, čemu vděčím za tu pozornost?“ Prohodí a mírně pozvedne obočí. Kněžka se na něj usměje a přejde k němu blíž, zatímco kolem lemu jejích šatů se kroutí úponky stínů. Byl docela rád, že jejich kněžka nebyla z těch, kdo by mohl někomu vlézt do hlavy. Nobu by pak byla vydána na milost a nemilost jejím rozmarům. “Ale, ale. Děláš, jako bys mě neviděl rád. Zastavila jsem tvého otce, aby se po tobě nešel sám podívat, když jsi už před půl hodinou měl být na poradě ohledně jednotek.“ Odpoví mu a na tváři se jí objeví jen pobavený úsměv. Mladý dědic sykne, jelikož an tuhle svou povinnost úplně zapomněl. “Měl bys vyrazit, oba víme, že tvůj otec nerad čeká. A neboj, tohle tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Upozorní ho a společně se slovem tajemství, mávne rukou k zavřeným dveřím do pracovny. Těžko říct, co si z toho kněžka dovodila, ale Cam se jí nehodlal ptát. Navíc na to ani neměl čas, takže se rovnou v doprovodu keratské kněžky rozešel směrem do otcovi pracovny.

Při jeho otázce se neubránila jistému bolestnému ostnu, který se jí zapíchl do srdíčka, když jí prezentoval jako někoho, kdo nezná nic jiného než vysedávání v hospodách, a jako někoho, kdo by to to vyloženě postrádal. První měsíce tady tomu tak asi bylo, protože byla zvyklá zapíjet všechny své problémy, z nichž vězení v Keratu se mohl jevit jako ten největší, ale dalo by se říct, že z téhle fáze vystřízlivěla. Občas, když sama v komnatě přemýšlela nad svým životem a rozhodnutími, tak došla i k závěru, že za všechny její problémy si může sama. Ne Haida, ne její otec nebo snad matka, ale ona sama. I když až takové osvícení neměla moc často, většinou zůstala u toho, že je to vina všech okolo, jen ne její. V každém případě jí ale vysedávání v hospodách nechybělo nebo to při nejmenší nebyl mezilidský kontakt, který měla na mysli. Chyběl jí její bratr, který se o ní staral, i když už dávno nebyla jeho zodpovědnost. Chybělo jí to, jak jí její babička a děda vždycky opečovávali jako svoji malou holčičku, když se ukázala doma s nějakým splínem. Postrádala tréninky s Autiornem, který jí sice ve většině případů zvládl nakopat prdel, ale nechal jí vyhrát, když viděl, že by se jí výhra hodila, protože byl její přítel a učitel a i když byl její podřízený, nikdy se nebál jí postavit, když vymýšlela hlouposti. A to tolik víc jí chyběla Kaylessa, která se stala její přítelkyní za kratší dobu, ale prostě jí byla. Postrádala ty dny, kdy jí v boji ztratila z dohledu a potom jí při nejmenším deset minut dusila v obětí, když jí našla. Ale to neměla potřebu nějak rozvádět. Nebyla si jistá, která verze by byla lepší. Pochybovala o tom, že by zrovna jemu přišla některá z těchto možností lepší než ta druhá. "Jo, to je přesně ten typ mezilidského kontaktu, co mi tady chybí," prohodila s neskrývanou jízlivostí a pokývala hlavinkou s nakrčeným nosánkem. Nejspíš by mohl poznat, že se netrefil, ale to jí bylo jedno, nespoléhala na to, že by nějak mohl pochopit, jak to je.
Na druhou stranu si ale všímal jiných věcí. Vlastně jí celkem vyvedl z míry, když zmínil to, že ona jediná je tou, kdo upozorňuje na čistost a nečistost vlastní krve. Dalo se to i snadno poznat na tom, jak otevřela papulu, aby zavalila nějakou pádnou odpověď, ale nic z ní nevyšlo, krom ticha značícího, že jí nic nenapadá, tak jí hezky rychle zase zaklapla a zamračila se. Neměla moc ráda, když na něco neměla odpověď. Jistě, zvládla by zavalit nějaký kec, ale nenapadlo jí nic, co by mělo nějaký účinek, takže zůstala mlčet a dala mu tím za pravdu, ať už se jí to líbilo nebo ne. Možná ho démonizovala víc, než bylo nutné a teď se jí to vrátilo její vlastní vinou. Raději se napila, aby spláchla hořkou pachuť malé prohry v této konverzaci. "Dobře, to nezní vyloženě jako zábava, ale budu ti přát, aby ses ve své pavučince lží krásně vyznal i nadále," prohlásila s pobaveným úšklebkem, ale pravdou bylo, že neměla moc páru, co by mu na to mohla říct. Na její vkus to znělo... No, poněkud nedobře, v jejím životě by to nazvala za velmi depresivní zvrat, ale jemu to bylo asi jedno? Zněl tak, že mu to je celkem ukradené, i když to podal jako princip toho, jak se učí plavat. Někdo vás hodí do vody vy se buď udržíte nad hladinou, začnete šlapat vodu a nebo zaplujete pod hladinu a můžete jen doufat, že vás někdo vytáhne z vody dřív, než se utopíte. Ale vlastně jí to cuklo koutky nahoru. Kerat, země s mottem 'Plav nebo se utop', nemohla se myšlence ubránit, ale zaplašila jí celkem rychle, protože v jejím životě by se tomu nesmála a z obecného hlediska by snad brzy začala cítit ke keratským vílám i jistou lítost, kdyby na to pohlížela stále takhle, takže bylo lepší to odsunout do pozadí a uvědomit si, že před neslavné začátky jsou to stejně zvrácené potvory, před kterými by měl být každý na pozoru. Ale ta mrška myšlenka se vracela a vracela, jak šlo poznat na chvilkových nepřítomných pousmáních. To by ale mohla dát za vinu jeho babské pálence, u které zřejmě nelhal v tom, že je silnější, než by se mohlo zdát. "Aww, to zní super," poznamenala k pompézním trestům za porušení slibu a na rtech se jí usadil vyzývavý úsměv, "v takovém případě bychom se měli někdy vsadit, na kom uvidíme nějakou tu ukázku pompéznosti krvavého slibu jako první." Jistě jí to nezajímalo tolik, aby to chtěla porušit první, takže to bylo asi na něm, i když nepočítala s tím, že on by měl tu touhu o něco větší. Mohla tedy jen spoléhat na to, že je větší lhář a jednou na to zapomene. "Budu předpokládat, že víš, že tohle je přesně ta ohavně nejasná odpověď, kterou jsem opravdu slyšet nechtěla," pronesla dosti nespokojeně ohledně povolení a nepovolení sarkasmů a tak podobně, ale sama si to začala skládat v hlavince, aby si to nějak dala dohromady a snad dospěla k tomu, že to vlastně bude v pořádku, když si tu a tam dopřeje nějakou tu sarkastickou odpověď na hloupé řeči. To by se potom nemohla snad navývat sebou samou, kdyby o tuhle možnost zrovna v jeho případě přišla. Kdybychom pominuli skutečnost, že je jistá bytost, se kterou může mluvit, stále tu byl ten fakt, že s ním mluvila minimálně v polovině případů sarkasticky, ironicky nebo nějak posměšně a ne ve vší vážnosti. To už y s ním potom nemusela mluvit vůbec, ale to by ještě ten vílí parchant ocenil.
"Nejspíš ne, ale jistě by bylo daleko příjemnější, kdybys na to neupozorňoval, když hrajeme opileckou hru pro děti... Tedy jen bez těch hormony poháněných otázek typu Vyspal by ses radši s lady Vypíchnutioči nebo slečnou Podžíznutihrdlo, ikdyž je tedy fakt, že nějakého hormony poháněného pitomce by třeba napadla i mučírna," nemohla jinak, než že se nad svými slovy zasmála, protože se jí podařilo změnit celkem vážnou otázku její budoucnosti na takovouhle hloupost. A samozřejmě byla pyšná i na tak krásná jména, která jen tak z fleku vymyslela pro keratské víly. Nebylo divu, že se najednou culila jako trubka. Téma mučírna ale bylo tím pádem anulováno, takže to bylo vlastně všechno v pořádku. "Je to otázka úhlu pohledu, to s armádou se vyřešilo tím, že jsem pryč, konec příběhu, legie m lepší generálku a je konec příběhu. Tady s tím by asi zálaželo na tom, co bys Evasiru pověděl pěknýho. Přece jste nebo máte být spolčené země, takže by asi nebylo dvakrát fakt, kdyby se ke strýčkovi doneslo, že jsem se pokusila vykrást vaši pokladnu. Táta řeší hlavně armádu, ale tohle by asi už řešil i vladař, takže to znamená průser. O to věší, že by můj osud byl v tvých rukách a v tom, co by ses rozhodl mu prozradit, óóó, vaše vznešené vílí dědictvo," dalo by se tvrdit, že měla vlastně pravdu, ale asi to i snadno zaniklo v konečném dramatickém výstupu, kdy si neodpustila ani nahození přehnaně přehnaného tónu, co používali pouliční herečky při hraní, nemluvě o dramatickém gestu, kdy si dala ručku na čelo. Dokonalý výstup, kdyby se poté nezačala smát, ale tak to už jí asi bylo jedno. Nebo spíš ne asi... V tuhle chvíli jí to bylo úplně putna, ale to se třeba změní opět zítra, až si třeba uvědomí, že její osud je aktuálně v jeho rukou celkově, ne jen v ohledu s celou rodinkou Evasirů a podobně. Jenže smích jí přešel, když se tahle podivná hra a vlastně celé setkání uchýlilo ke konci. Atmosféra se alespoň dle jejího pohledu změnila ve chvíli, kdy pronesla svoji otázku, kterou si chtěla rýpnout, ale vzápětí jí clekem litovalo, když se dědic Keratu zničehonic zvedl. Vlastně sebou v tu chvíli culka, jako by to mělo znamenat, že překročila nějakou hranici a teď bude pykat za drzost. Ale nic takového se nekonalo, místo toho jí jen poslal pryč, což jí na tváři vytvořilo nespokojené zamračení. "Jako fakt? Nechce se ti odpovídat, tak se sebereš a odejdeš?" zeptala se vcelku nasupeně ale nepočítala s tím, že by její slova měla mít nějaký smysl, když jí jen informoval o možnostech, jak se dostane pryč z jeho pracovny a potom i o tom, že si může vzít flašku. Vědoma si toho, že buď půjde sama nebo jí odtáhnou pryč, ale stále setrvávala dřepět na pohovce, dokud se za Camielem nezavřeli dveře. To už si ale asi Sankori mysleli, že přišel čas na možnost, kdy jí měli odtáhnout pryč a jeden už se na ní natahoval. "Nechte mě na pokoji, už jdu, sakra," zavrčela na strážce a stoupla si, načež se jí začal trochu pohybovat svět před očima a malinko zavrávoralo. Tolik k důvodu, proč asi seděla, dokud ten pitomec neodešel. Ještě jednou se naštvaně podívala na dveře, za kterými zmizel než se otočila k odchodu, ale nakonec vzala i flašku, na kterou dostala povolení si vzít, a přišla až za strážemi. "Přiznám bez mučení, že nevím kudy zpátky do mých komnat, ale nikdo se nebude zlobit, když mě omylem vyvedete pryč odsud," nadhodila se smíchem ale nakonec jí stráže stejně vedly ke komnatám, ve kterých už nějaký ten čas pobývala, ještě s tím, že ji jeden strážný v půlce cesty začal podpírat, protože nešla vyloženě rovně a plahočila se asi dost pomalu a on chtěl tuhle práci mít rychle z krku. Nakonec jí ale prostě jen strčili za dveře a konec dobrodružství. Láhev položila na stolek hned v první místonosti a šla rovnou do ložnice, kde si z vlasů vyndala jehlice a dalo je do šuplíku stolu, vedle kterého položila brašnu, než přešla k posteli, na kterou se svalila, aby mohla čumět do stropu, aby se mohla věnovat z části sebelítosti a zčásti vymýšlení nového plánu, jak se dostat pryč.

Jak dlouhé se můžou asi tak zdát dny strávené v osamění, kdy vaší jedinou společností jsou stráže, se kterými máte maximálně ten kontakt, že vás hodí zpátky za dveře, když se pokusíte vystrčit z nich hlavu, a jedna služebná, která vás sleduje odtažitým pohledem a zdržuje se s vámi jen po dobu, co musí? Odpověď je jednoduchá. Dlouhé, úmorné, dlouhé ještě jednou a díky nudě, která zalézá skoro až pod nehty, ještě o něco delší. Někdo by mohl třeba tvrdit, že alespoň nemusí mít pocit, že jí život protekl mezi prsty dřív, než stačila mrknout, ale on stejně protékal a u toho si dával tak odporně na čas, až to nebylo pěkné. Ale aspoň měla dostatek času na to, aby mohla v myšlenkách a po většinu i slovně proklínat a nadávat na dědice Keratu, jehož společnost, ať už si to přiznávala nebo ne, začala celkem postrádat. S jistotou, že se odsud na vlastní pěst nedostane, se i trénink a cvičení staly nudnou a bezútěšnou připomínkou toho, že veškerá její snaha je k ničemu a veškerý čas, který tu tráví je k ničemu a jen jí přibližuje k tomu dni, kdy někoho asi zhruba ve čtyřiceti naštve tolik, že ji oddělá. Už se nemůžu dočkat. To byla hlavní myšlenka každého dne, když přišlo na tohle téma a také myšlenka, která jí rozsvítila alarm, který upozorňoval na až moc velké množství sebelítosti, což značilo, že by si měla najít nějakou činnost, která by jí mohla zabavit. Někdy to byla větší dávka cvičení, jindy pochodování sem a tam po komnatách, další dny hypnotizování té pitomé láhve, co sem přinesla jen, aby se jí od té chvíle nedotkla, protože si jí asi nechávala na horší časy nebo sama nevěděla proč, občas také otevřela dveře směrem pryč z komnat a mluvila na Sankori, co je střežili, dokud nebyli tolik otrávení, že je jeden z nich došel zavřít, nebo taky prolézala šatník, jakoby ho neprolezla už tisíckrát.
Možností byla nakonec celá spousta, ale problém byl ten, že dneska většinu z nich stihla ještě před obědem. Proto přišla nuda a sebelítost znovu. Po pár hodinách ale přišla věčně nemilá Sonya s obědem, což bylo skoro vítané rozptýlení, které přišlo i s nápadem pojícím se s ranním prohlídkou šatníku. "Jaká to miloučká návštěva," začala trochu sarkasticky, ale stále celkem radostně, když se na z pohovky, na které byla letargicky rozvalená až do teď, zvedala do sedu. Vílí služebná už teď měla na tváři o něco kyselejší výraz, ale to bylo Nobu v té chvíli asi silně jedno. "Tak mě napadlo, že jsem viděla v šatníku šaty, které bych si možná vyzkoušela, ale jsou na zavazování, takže bych s nimi potřebovala pomoct," nadhodila jako nevinnost sama a párkrát zamrkala, když služebná položila tác s jídlem na stůl viditelně nespokojená s tím, že na ni tahle bytost vůbec mluví. Na chvíli by se ale mohlo zdát, že v její tváři postřehla malou stopu zájmu. Nešlo si nevšimnout, že Sonya často ohrnovala nos nad jejím výběrem oblečení, které jí tak úplně nepadlo a navíc vždy měla jen kalhoty. Nebo si to Nobu alespoň namlouvala, aby nebyla hlavní myšlenka ta, že opovrhuje přímo jenom jí. Každopádně víla k téhle myšlence nic neřekla a jen kývla k tácu s tím, že doufá, že nebude tu porci muset zase odnášet nedojedenou. Byla to snad nějaká skrytá dohoda 'Sněz to a klidně tě udusím korzetem'? Nobu byla celkem odhodlaná to zjistit, takže po dlouhé době jedla skoro i s chutí a nejen z principu. Navíc jídlo bylo o to lepší, když se víla vrátila s tím, ať jí ty šaty tedy ukáže. Takže se na tu většinovou protivu i upřímně usmála, než zmizela do ložnice a následně do šatníku, kam ji služebná následovala. "Tohle jsou ony," řekla stále s úsměvem, když vzala do rukou hromadu rudé látky a nesla ji k ní. Poté už přišla ta část, kdy jí tedy služebná začala pomáhat obléct šaty a vypadala u toho velmi nešťastně, když Nobu sama nepřišla na to, jak se nasoukat do valné většiny částí těch šatů. Proto se vymyslely kalhoty a košile. Každopádně to nakonec zvládly i s tím, že jí Sonya asi přerušila krevní oběh mezi horní a dolní částí těla. "Fuu... Opravdu to má být tolik utažené?" optala se Nobu zadýchaně, zatímco si držela břicho, jako by tím mohla pomoct přítoku vzduchu, ale odpovědí jí byl opět jen ohrnutý nos nad tak hloupou otázkou. Navíc mohla děkovat bohům, že jí víla nezakousla ve chvíli, kdy odmítla sepnutí vlasů, aby to nějak vypadalo, protože byla spokojená s rozpuštěnými. Kdyby jí ještě chvíli propichovala vražedným pohledem, možná by jí na to nakonec i kývla, ale víla nakonec jen s opět nespokojeným výrazem odešla Nobu zůstala v osamění.
Tady byl onen plán, který nakonec nebyl nijak skvělý minimálně skrz neschopnost dýchat. Celkově vlastně převlečení do šatů nemělo smysl. Ale aspoň tím zabila čas, takže asi alespoň něco? Každopádně chození po komnatách se teď stalo o dost namáhavějším, než si alespoň trochu zvykla na stažení korzetu. Pohled do zrcadla byl ale docela přívětivý. Dovolila by si skoro tvrdit, že jí to sluší. Hodně se na tom asi činila skutečnost, že byla od návštěvy Camielovi pracovny, čteno pokusu o útěk, ve vílí podobě, která dozajista udělala hezčí její tvář, ale korzet sám o sobě dělal svoje. Minimálně tedy hezky útlý pas a dost plně vyhlížející dekolt. V každém případě si přišla skoro jako nějaká lady nebo dvorní dáma, snad dokonce i nějaká postava z příběhů, co jí babička říkala před spaním. Řekla by možná i princeznu, ale Haida byla kráva, cyrská byla buď psychopat nebo puťka podle toho, že měla zákaz mezi lidi, a Crochanská nebyla ani tolik zajímavá, aby o ní něco víc věděla. Proč tedy chtít být jako princezna? Přesně tak, pro nic... Ale jedna z předchozích myšlenek jí vnukla skvělý nápad, který jí nakonec zabavil zase na nějakou tu chvíli. Zkrátka si hrála na hrdinky z bájí a z pohádek, při čemž předváděla až neuvěřitelně dramatické výstupy hrdinek, které si její babička kdysi vycucala z prstu, aby podpořila velké ambice své malé vnučky. Prvně byla mladá polovíla, co vyhrála nad vílím králem, co utlačoval její lid, poté obyčejná dívka, která našla starověký artefakt, který pomohl vyhrát válku nad pradávným zlem, a také mocná mágyně, kterou chtěl jeden fanatik využít, aby si mohl podmanit svět. Tu poslední měla asi nejraději Bianka a pán smrti byla nejlepší pohádka vůbec, takže nemohla chybět ani u jejího divadelního záchvatu. "Jdi ode mě pryč, nikdy ti nepomůžu!" Prohlásila přehnaně dramaticky, zatímco před sebou zběsile mávala jehlicí do vlasů, jakoby odrážela útok. Také neopomněla krůček po krůčku couvat, jako by ustupovala přesile, která jí měla zajmout. "Nebudu přihlížet ničení světa a vraždám, raději zemřu, než pomoct takovému monstru!" Další dramatická replika si vysloužila i dramatické pozvednutí jehlice, která měla představovat díky, kterou si jakoby zabodla do břicha. Jaké to dechberoucí vyústění zápletky, kdy zády spadla na postel a nevynechala ani extrémní přehrávání zvuků umírání, než naposledy vydechla a po pár vteřinách se začala smát. Jaký to kvalitně strávený čas, díky kterému doufala, že brzy bude večeře a Sonya jí pomůže z těch šatů opět ven.

Měl tušit, co přijde. Vlastně to věděl hned v okamžiku, kdy jeho otec nařídil, aby všichni odešli, že si potřebuje se synem promluvit sám. A co k tomu stačilo? Vlastně málo. Úsměv, šeptání s mladou vílou, která se neustále hihňala. Jenže i tak občas utekla pohledem k něj k místu za ním. Camiel si byl dobře vědom toho, že tam stojí jeho otec a netrvalo mu ani moc dlouho, než si dal dohromady, že se tu právě vybavuje s otcovou novou postelovou hračkou. Jenže ani tak nepřestal. Ani když věděl, s kým mluví, co jí říká, a navíc taky věděl, co nejspíš nastane. Ovšem úplně nečekal, že kvůli tomu otec nechá vyklidit celý sál, kde nebylo málo lidí. Většina jejich dvora se nějak podílela na přípravách oslav jeho narozenin, které byly už za dveřmi. Slovu keratského vladaře se ale neodporuje, takže velmi rychle zůstal v místnosti Cam se svým otcem já. “Něco špatně?“ To bylo to jediné, co stihl Camiel říct, než mu přiletěla facka hřbetem ruky od otce. Jeho otec možná vypadal starší, ovšem u víl to nehrálo roli. Pořád měl dost síly na to, aby zmlátil někoho čtyřikrát mladšího, než byl on sám. Pachuť krve na sebe nenechala moc dlouho čekat. Cam netušil, jestli si v důsledku rány prokousl vnitřek tváře nebo jazyk. “Blbce jsem z tebe nevychoval. Moc dobře víš, za co to je.“ Camiel mírně nakloní hlavu na stranu a zadívá se otci do očí. Byla to první rána z mnoha. Stejně jako vždycky. Jenže Camiel nehodlal jen tak stáhnout ocas mezi nohy jako zbabělec a utéct. Ne, on ho ještě provokoval dobře mířenými poznámkami. Částečně si vždycky mohl sám za to, jak dopadl, ale nehodlal otci ukázat nějakou slabost. Pochyboval totiž, že by ho to obměkčilo. Možná by ještě přidal s tím, že slabocha nevychoval a jestli se tak hodlá chovat, tak si může sbalit svých šest švestek a táhnout na sever za Průsmyk.
Důsledek byl stejný jako vždycky. Cesta rychle pryč, než ho potká někdo na chodbách. Nechtěl ani tak tajit otcovo jednání, jako to, že by to znamenalo, že je slabý. Oproti jeho otci byl slabý beztak téměř každý. Rozhodně ani nebyl ve stavu, kdy by chtěl, aby ho někdo viděl. Zakrvácené oblečení od krve, která mu kapala z obočí, tekla z nosu a natrženého rtu. Naštěstí na černé látce to nebylo tolik vidět. Předpokládal, že se jeho otci podařilo mu zlomit i pár žeber, nebo je přinejmenším nepěkně pohmoždit. Ve výsledku to ale byla zranění, která zmizí do pár dnů. Nejpozději do jeho narozenin nebude nic vidět a on bude vypadat, jako by se celá tahle událost nikdy nestala. Místo toho, aby se vydal do svých komnat, které byly o dost dál, zamířil k pokojům, ve kterých nechal žít Nobu. Bylo to blíž a v těch prostorách nikdo nechodil, takže byla menší šance, že na někoho narazí. Navíc u ní nehrozilo tolik to, že o tom začne všem hned vyprávět. Sankori u dveří si ho prohlédli a beze slova ho nechali vejít dovnitř, kde akorát stihl závěr očividně velmi poutavého představení bez diváků. Chvíli tam stál tiše, jak zkoumal, co to vlastně dělá. Ovšem ještě víc než celé tohle představení a mluvení se sebou sama ho zarazil fakt, že na sobě má brunetka šaty. A vzhledem k tomu, jak jí obepínal korzet, jí ho musel někdo utahovat, takže nejspíš musela poprosit tu služebnou, kterou jí přidělil. No, rozhodně jí to v šatech slušelo, navíc to ukazovalo určité proporce, které volné košile dostr skrývali. I tak si ale ten výhled neužívá tak dlouho. Ozvala se bolest i to, že by jistě dostal přednášku o nějakém nevhodném sledování ze stínů a úchyláctví, kdyby na něj přišla sama bez toho, aby se ohlásil sám. Navíc tu nehodlal jen stát ve stínech, kvůli tomu sem nepřišel.
“To bych pochopil i bez tak teatrálního představení, ale díky.“ Pronese a jeden koutek úst povytáhne o něco výš do pobaveného poloúsměvu. Což mu jen způsobí pichlavou bolest ve spodním rtu, který je natržený a ze kterého začne téct krev s trochu větší vervou než předtím. “Půjčím si koupelnu.“ Zamumlá rychle, načež se vydá právě do zmíněné místnosti, aby mohl zkontrolovat škody. Natržené levé obočí, kůže na kořeni nosu a levé lícní kosti. Krvácející a nejspíš zlomený nos, vzhledem k tomu vybočení a taky tomu, že se mu nedýchalo zrovna dobře, ale to mohlo být klidně i tou krví, která mu kapala na černou košili. Vybarvující se modřina na pravé čelisti, natržený spodní ret a nejspíš prokousnutá stěna tváře. “Zatraceně.“ Zasyčí a utře si krev z pod nosu rukávem, ačkoliv pochyboval, že by to moc pomohlo, jelikož krvácení pokračovalo. Sice ne tak moc jako předtím, ale pokračovalo. Když by obličej byl tak nějak zhodnocen, přišel čas na méně viditelná zranění. Vykasá si košili z kalhot a zvedne jí tak, aby odhalil kůži na levém boku, po kterém se táhne skvrna zarudlé kůže. Budoucí modřina a tím pádem nějaké zranění žeber, které nedokázal určit. I tak si byl ale dost jistý, že do pár dní se všechno zahojí. Na první pohled to vypadalo hůř než to bylo a jeho regenerace byla dost rychlá, aby tu paseku na jeho obličeji vyléčila. Horší to bude s těmi žebry, protože netušil, co s nimi jeho otec provedl. Vyloženě křupnutí neslyšel, ale to neznamenalo, že tam žádné neproběhlo, jen měl jiné věci na starost než se věnovat zvukům, které vydávaly jeho kosti.

Mohla už začít uvažovat o tom, jestli přichází o rozum, když si tu hrála na někoho, komu byla na hony vzdálená. Přeci jen to mohlo hraničit s určitým bláznovstvím, ale ona si přišla spíš tak, že jí to alespoň trochu vrátilo ke smyslům. Minimálně jí tahle skoro dětská hra na divadlo vytrhla z jednotvárnosti a letargického nádechu posledních osamělých týdnů. Sice mohla říkat, že si vystačí v klidu sama, ale zvládala to nepříliš obstojně, ale právě při téhle malé hlouposti se smála. A to ne nějakým vyšinutým způsobem, ale normálně, protože její mozek přepnul alespoň na chvíli na radost. Každopádně byla tolik zabraná do svého vystoupení, že si ani nevšimla toho, že má diváka. Proč by si ale taky hned měla všímat ona jeho, když on se jí rozhodl ignorovat po celé týdny. Ale spíš než úmyslnou ignorací to bylo hlavně nepozorností, která jí v okamžiku, kdy se ozvat, donutila zvednout se do sebe a počestovat ho vyděšených výrazem. Vlastně jí v první chvíli ani netrklo to, že tam stojí celý zakrvácený, nebo to, že by na něj mohla být naštvaná na to, že se urazil a vykašlal se na ní. Teď jí zajímalo, jak dlouho tam stál a co všechno viděl a co to sakra říkal? Nějak se najednou cítila zostuzena a začali jí rudnout tváře, když si přebírala, co se právě stalo, přičemž on stihl odejít dřív, než ona si všechno srovnala v hlavě. Tak nějak se mohla zajímat jen o to, že je jí trapně, ale potom si uvědomila i nějaká jeho slova. "Cože?" Byla první nějaká reakce na prázdná futra, když se tam otočila. Dovedla se smířit s tím, že si z ní asi bude utahovat, což nejspíš i přišlo právě teď, ale nemohl jí kazit její pohádku tím, že jí bude vztahovat na sebe. To ji přimělo zvednout zadek a vyrazit za ním i s jehlicí v ruce a vztekem, který tu na něj už nějaký ten pátek čekal, k tomu. "Co si o sobě jako myslíš ty sebestřednej pitomče? Musíš kazit úplně všechno?!" zařvala na něj ještě vpůli cesty do koupelny a na tváři měla naštvaný úšklebek.
Nakonec si ale vyzkoušela, jak rychle může i zůstat stát najednou jako opařená, když zahlédla, jak to k ní došel. Kdy sehnal tu krev? Párkrát zamrkala, jako by snad přemýšlela o tom, jak dlouho byla mimo, když tu byl sám velký dědic Keratu celý pomlácený. V další chvíli už ale chytila svoji skvělou zbraň v podobě jehlice, jako by to byla dýka a rozhlédla se rychle kolem v očekávání, kdy na ni kdo vyskočí. "Co se stalo?" požadovala se rychle odpovědi a sledovala ho, jak si utíral krev do rukávu. Nebylo to vyloženě tak, že by se snad starala, ale když k vám Camiel Silvius přijde celý od krve a poraněný tak nějak všude, tak je asi něco špatně. Na chvíli její myšlenky i pozornost zabloudily trochu jinam, když si začal vykasávat košili. Lhala by, kdyby se rozhodla tvrdit, že chvíli nezůstala koukat na jeho tělo a zprvu jistě nešlo o červený flek, který vypovídal o dalším zranění, o čemž mohlo trochu vypovídat, že jí hlavinka šla se zaujatým výrazem trochu na stranu, jak ho pozorovala. Poté se ale opět probrala a místo očumování sykla jakože bolestně nad oním zraněním. Třeba byl dost zaměstnaný tím vším, že by jí to nemusel předhazovat. "Vypadáš dost hrozně..." řekla mu jako nevinnost sama, když dál sledovala jeho počínání a vlastně skoro umírala zvědavostí, aby se dozvěděla, proč je do háje zmlácený a proč přišel sem. Zároveň ale nevěděla, co by teď měla dělat krom toho, aby prostě stála a zírala na něj jako na nějakou kreaturu v cirkuse. Proto asi opět obhlédla okolí, kdyby se měl opravdu odněkud vynořit onen někdo, kdo ho zmlátil. Ale nikde se nikdo neukázal, tak udělala krok směrem k němu, aby se vzápětí zastavila a ukázala na skřínku kousek za ním. "Tam jsou čistý ručníky, možná budou lepší volba než to, abys krev utíral do košile nebo tou košilí nedejte bohové chtěl něco čistit," oznámila mu stále poněkud zaraženě z celé té scenérie, ale rozhodně se neměla k tomu, aby mu šla něco podat. Místo toho zůstala raději opřená o futra. Také odolala touze promnout si oči, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Každopádně to schytal pořádně, jen co byla pravda. Na chvíli jí hlavou problesklo, jak snadno by mu asi teď mohla taky ublížit, ale myšlenku rychle nechala plavat. Pokud mu někdy ublíží, bude to na férovku, ne když vypadá, že by do něj stačilo malinko drbnout a už by skučel. Každopádně by snad nebyla ona, kdyby si do něj alespoň nerýpla. "Tím, jak si ode mě posledně zdrhl a teď přiběhl, dáváš frázi 'Přilézt zpátky jak spráskaný pes' zajímavej novej rozměr, ale asi bych přežila, kdyby si prostě na svoji arogantní nabubřelou návštěvu přišel normálně," pověděla mu jako by nic a usmála se nad vlastními slovy, protože minimálně ona s nimi byla aktuálně spokojená.

Nebyl nadšený z toho, že jeho kroky zamířili sem, ale byla to nejrychlejší cesta alespoň do pomyslného bezpečí, které momentálně potřeboval. Musel se vyhnout všem, kteří by celé téhle situace mohli využít a klidně by se vsadil, že by jich nebylo málo. Nehledě na to, že nepotřeboval, aby se po celém městě rozhlašovalo, že se dědic toulá po chodbách a vypadá u toho jak spráskaný pes. Musel ale uznat, že nečekal, že za svůj příchod dostane i divadelní představení, takže ho to na chvíli zarazilo a jen Nobu pozoroval. Ovšem ne nijak dlouho, protože pak už potřeboval do koupelny, aby zkontroloval všechny škody, které se jeho otci podařilo napáchat. Nebylo to tak hrozné, kdyby se bránil urputněji, asi by to schytal daleko víc. Jedna z věcí, které se naučil docela rychle. Nebránit se a radši ty rány přijmout, pokud mu záleželo na to, aby v příštích několika dnech mohl v klidu chodit po paláci, jako by se vlastně nic nestalo a jeho otec nebyl násilnický šílenec. Bohužel ale tenhle šílenec taky vládl Keratu, takže nějaké vyřizování účtů muselo počkat do doby, než si bude Camiel dostatečně jistý, že se mu to nevrátí několikanásobnou silou zpět. Potřeboval jisté postavení.
Že Nobu překvapil ho mírně potěšilo, ale dlouho nemohl zůstat na jednom místě a ten její prázdný výraz, kdy se snažila dát si dohromady dvě a dvě, si užívat. Místo toho zaujme pozici před zrcadlem, aby opravdu zkontroloval škody a zjistil, jak vlastně celou cestu po chodbách paláce šel. Jeho nejlepší den to rozhodně nebyl. Na druhou stranu to ani nebyl ten nejhorší stav, ve kterém po rozhovoru s otcem zůstal. Tudíž její cože slyšel už za svými zády, protože byl na půl cesty ke koupelně, a i následnou nadávku s otázkou směřovala polovíla do jeho zad, protože se na ní neotočil. Měl totiž jasný cíl cesty. Navíc i to otočení krkem docela bolelo, jak jeho svaly dostaly zabrat. “Spadl jsem asi ze schodů, co myslíš?“ Odvětí s jasnou ironií v hlase a protočí oči v sloup. Upřímně se mu nechtělo odpovídat po pravdě, ale bylo mu jasné, že pokud se zeptá znovu, tak jí bude muset odpovědět, nebo mlčet. Na sarkastické a ironické odpovědi se nemohl odvolávat do nekonečna, a tak nějak tušil, že ani krvavý slib by mu to úplně neschvaloval. Přesně tahle starobylá magie ho děsila víc než to, co by předvedla Nobu. Jejího pohledu na jeho osobu, především tedy na odhalenou vrchní část těla, si nevšimne. V tu chvíli má moc práce s tím, aby se snažil si vybavit, jestli opravdu proběhlo i křupnutí směrem od žeber, nebo nikoliv. Kdyby si toho všiml, tak by to určitě nenechal bez nějaké vtipné poznámky, takže to mohla Nobu pro tentokrát brát tak, že nebyla chycena při činu. “Díky, máš tak jedinečný způsob, jak někoho povzbudit.“ Odvětí na její zhodnocení jeho vzhledu, který rozhodně nevypadá zrovna dobře v tuhle chvíli. I když určitě by to některé ženy ocenili. Taková ta drsná krása. Kdo ví, co má kdo za fantazie, ale víly i lidé byli divní v podobných věcech. Když se ale ozve znovu s tím, kde jsou ručníky, podívá se na ní skrz odraz v zrcadle. “Stojíš tam takhle z nějakého speciálního důvodu, nebo jen netušíš, co jiného dělat?“ Mírně pozvedne obočí, načež se ale vydá ke zmíněné skříňce, aby si vyndal čistý ručník, aby si mohl otřít a očistit obličej. S pár čistými ručníky se vrátí k umyvadlu, ale než první z nich namočí, zvedne obě ruce ke svému obličeji, aby si narovnal zlomený nos. Nebyl vychýlený nějak extrémně, ale jen tak lehce. I tak se ale při rovnání kůstek ozve mírně křupnutí a Cam se zamračí. Ne, že by to byla extrémní bolest, ale zrovna procházka růžovým sadem to taky nebyla. Pak už namočí jeden z ručníků a začne si otírat krev pod nosem, která tam už částečně zaschla. Krvácení zastavené nebylo, ale to bude problém na později. Chtěl se alespoň zbavit té zaschlé krv, a to nejen pod nosem, ale i na zbytku obličeje. Navíc potřeboval i vyčistit ranky. Ne, že by se bál nějaké infekce, ale léčení pak bude rychlejší. “V tom mám praxi, i když ti to asi nepřijde. Ale jak chceš, příště si dám záležet, aby to byla normální návštěva dle toho, jak jsi zvyklá.“ Odpoví a ušklíbne se, i když je to částečně způsobené i tím, že si akorát čistí natrženou kůži u obočí. Jeho otec si očividně dal záležet, aby mu obličej potrhal. No, nebylo divu, když na něj většinou lovil všechny jeho milenky. “Co mělo vlastně znamenat to tvoje divadlo? Hodláš se dát k hercům? Ten smích bych ti i uvěřil jako skutečný.“ Nadhodí, aby alespoň trochu změnil téma, ačkoliv pochyboval, že se Nobu nezeptá a nebude dožadovat svých vlastních odpovědí. I když možná její zájem o svoji osobu lehce přeháněl a bude jí to úplně ukradené.

Nejspíš bylo na první pohled jasné, že polovíla nečekala, že se ji velevážený dědic keratský uráčí zase po čase navštívit zrovna dnes a s jeho nevyžádanou návštěvou, o které si nebyla jistá, zda je chtěná skrz jistou samotu a také jakousi touhu ho seřvat za to, jak jí minule ve své uraženosti poslal pryč, nebo nechtěná skrz skutečnost, že si tu hrála na divadlo, se nesla i jistá dávka ztrapnění, zmatení a také naštvaného ostnu, který měl ale rychle vymizet. Dalo by se tvrdit, že opravdu nevěřila svým očím, když viděla Camiela zmláceného a od krve stát před zrcadlem. Hlavou se jí hned začaly honit myšlenky na nějaký atentát nebo kdo ví vlastně co a zmatení z celé té situace jí rozhodilo natolik, že její mozeček na chvíli nepobíral ani ironii, kterou jí obdařil. "Počkej, jako fakt?" Nevěřícně položená otázka se rychle spojila s představou extrémně vysokého schodiště, ze kterého by musel padat, aby dopadl takto. Až po chvíli jí cvaklo, že to byla ironie, což jí přimělo k zamračení a k tomu, aby si založila ruce na prsou. "Moc vtipné, ale já tu otázku myslela vážně," oznámila mu dosti nespokojeně a nespouštěla z něho pohled, který byl chvíli... No, trochu víc zkoumavý, než by kdy byla ochotná přiznat. Zdálo se ale, že byl Silvius dosti zaměstnán sám sebou, že pro tentokrát byla zbavena toho, aby měl nějaké hloupé řeči ohledně toho, kam se kouká. Přeci jen to už tu bylo a určitě stačilo. V každém případě ale už začínala trochu procitat z jakéhosi šoku nad touhle nevšední situací a byla schopná mu věnovat sladký úsměv na jeho slova, i když se jí nevydařil tak dobře a s obvyklým dílem její osobité arogance jako vždy. "Pokud si na to zapomněl, tak já jsem vězeň. Nejsem někdo, koho tvůj tatíček platí od hodiny, aby ti dělal osobního povzbuzovače," řekla rádoby mile a na rtech jí přetrval úsměv, protože tohle za ni byla dobrá odpověď. Líbila se jí a byla s ní spokojená do jisté míry. Určitě by byla ale přibyla na kvalitě, kdyby jí on naopak neocenil.
Nějaké vyložené popichování ale přímo nepokračovalo, když mu jedna její část z nějakého důvodu chtěla jít na chvíli pomoct. To mohl být ale spíše reflex z dob, kdy se vrátila spolu s ostatními vojáky z průsmyku a všichni si pomáhali ošetřit rány, když léčitelé nestíhali. Jistě to bylo tím. Každopádně nad jeho otázkou jen protočila očima a přišla s pravdivou odpovědí, kterou by musela vytasit díky jejich poslednímu setkání, i kdyby náhodou měla potřebu lhát. "No, původně jsem tě chtěla jen seřvat, ale tak trochu si mě zarazil, takže jsem ti na malinkou chvíli chtěla pomoct, možná.. Ale teď spíš nevím, co mám dělat," pověděla ve vší upřímnosti a trochu pokyvovala hlavinkou nahoru a dolu, když sledovala, jak si jde pro ručníky, ke kterým ho jako milá, hodná duše navedla. "Obecně bych asi pokračovala v tom, co jsem dělala nebo bych si vymyslela něco jiného na zabití času, ale tvoje..." Na chvíli se zarazila, protože si nebyla jistá, jaké slovo použít, ale možná jí trochu ovlivňovalo to, jak byl domlácený, že se zdržela nějakého nadávání a držela se slušnosti. "No, tvoje přítomnost tady v tomhle stavu je takovej docela rušivej element." Na chvíli si říkala, jestli nezněla náhodou až moc mile, ale částečně se uklidňovala myšlenkou, že mu v podstatě říkala, že prostě jen čeká, až vypadne, aby mohla pokračovat v provozu. S tím už se dalo pracovat a mohla ho v klidu dál sledovat, jak si líže rány, o kterých jí nemohl říct, kde je vzal. Jako by při té jejich skvělé hře na otázky nebyly taky pitomé otázky, na které se holt odpovědělo. I když ona tedy odpovídala a tady pán se sebral a odešel, když se mu otázka nelíbila. Asi tedy dávalo smysl, že jí nemohl dát ani informaci o tom, co se do háje stalo, že vypadá takhle. Pro tuhle chvíli to ale zatím nechala a místo nějakých řečí sykla, když si dědic Keratu rovnal nos. Dále ho poté sledovala a následně se ušklíbla nad jeho slovy, než protočila očima. "To je od tebe tak šlechetné," prohodila suše a snažila se nějak rozluštit, co myslel tou první větou, ale ne tak aktivně, aby nemohla povídat dál. "A tím normálně máš na mysli i v klasickým intervalu? Jako možná by si mohl zkusit vzpomenout si na to, že tady tak nějak žiju častějc. Nebudeš tomu možná věřit, ale je tu celkem nuda a taky jsem podle mě určitě zábavnější, když nesedím jako kostra v křesle. I to by se mohlo stát, až sem jednou znuděnej svým dvorem přilezeš a zjistíš, že jsem tak trochu tuhá," oznámila mu celkem rozsáhle a do hlasu se jí chtě nechtě vetřela jízlivost, které se tak docela nemohla úplně ubránit. Nakonec kdo by ale nebyl jízlivý, když by vedl jediné tak nějak normální rozhovory z někým, kdo si na něj vzpomene tu a tam jako na mazlíčka, který by už dávno pošel, kdyby mu někdo schopný občas nenasypal žrádlo? Pokud někdo takový je, tak ona to určitě nebude. Každopádně nějaké to fňukání nad tím, že je osamělá zahodila kamsi do pryč. Obecně si možná měla odpustit celý ten komentář, aby si náhodou nemyslel, že jí třeba chybí a že by chtěla, aby si s ní chodil povídat častěji. Častější pokec by možná uvítala, ale rozhodně to neměla v plánu říkat. "No jasný, rozhodla jsem se využít toho, že tu mám tolik času, k rozvíjení svého hereckého talentu, protože v tom je budoucnost. Až odsud jednou zmizím, budu slavná," pronesla s takovou dávkou sarkasmu, že by z jejích slov snad mohl i odkapávat, a uchechtla se nad tím. Bylo to absurdní, ale úsměv jí trochu povadl, když pokračovala. "Ale tak abys věděl, ten smích vypadal uvěřitelně, páč byl skutečnej, ale žádný strachy. Nedivím se, žes to zrovna ty nepoznal," řekla a kupodivu v jejím hlase nebylo znát ani vyloženě nějaké popíchnutí. Jen prostý fakt, jak to bylo a je. Nějakým způsobem jí ta poznámka ale rozhodila. "Je snad špatně, že jsem se tady fakt smála? Na tváři se jí objevilo zamyšlené zamračení. Samozřejmě... Byla vězeň, byla v Keratu a její bratr se řítil do jámy lvové jen díky ní, ale když na to zapomněla, nebylo to tak zlé, ale nejspíš byl fakt, že ty dvě hlavní skutečnosti byly zlé a ona by se neměla bavit. To uvědomění docela zabolelo, ale místo toho, aby se tvářila jak smutná ztracená holčička nahodila poněkud viditelně falešný úsměv a přenesla váhu z jedné nohy na druhou, načež se opřela o druhé futro. "Ale proč bychom se bavili furt jenom o mně?" nadhodila stále s tím falešným úsměvem a naklonila hlavinku trochu na stranu. "Když už je tedy tajný, co se stalo, tak mi aspoň řekni.. Děláš tohle často? Nechci do toho kecat a říkat, že to děláš vyloženě neprofesionálně, ale nějak extra to taky nevypadá... Neměl by vznešený vílí panák jako ty na tohle mít lidi?" Sama by se možná trochu divila, že stále byla v rozmaru, kdy ho nechtěla vyloženě obdařovat nadávkami, ale alespoň si opět malinko rýpla a to byl takový pomyslný krůček k vrácení se do normálu. Nakonec byl víla a ty se hojí rychle, takže určitě bude brzy zase všechno v pořádku. Překvapení a zmatení z toho všeho už bylo tak nějak to tam, takže se mohla opět vracet do starých dobrých vyjetých kolejí.

Na tváři se mu objeví pobavený úsměv, když se na ní podívá skrz odraz zrcadla. Sice ho kvůli tomu zabolí natržený ret, ale to už je bolest, kterou zvládne ignorovat. “Ne, nespadl jsem ze schodů.“ Odpoví jí s lehce pobaveným podtónem, ale je to pravda. Minimálně to, se mu musí přiznat. Bylo mu jasné, že svojí předchozí otázku myslela vážně, ale on na ní prostě nechtěl odpovídat. Bylo mu jasné, že by jí musel říct pravdu, jenže ona nebyla někdo, komu by se chtěl svěřovat s tím, že ho právě zmlátil vlastní otec kvůli tomu, že se zrovna nechoval tak, jak by se mu zamlouvalo. I když ani jemu samotnému by se asi nelíbilo, kdyby mu někdo odtahával milenky. Jen si nebyl úplně jistý, že by reagoval tím samým způsobem jako jeho otec. “Je mi jasné, žes to myslela vážně. Já ti chtěl dát najevo, že ti nechci odpovídat.“ Odpoví jí, zatímco ale pohled vrátí zpět ke svým zraněním, aby zkontroloval zranění a zjistil, jak jsou vlastně vážná, ačkoliv mohl soudit jen podle vlastního pocitu a pohledu, protože sice to nebylo poprvé, ale k lékaři s tím rozhodně nikdy nešel, aby zjistil, jaká bolest značí jaké zranění. Kvůli tomu mu taky unikne skvělá příležitost, jak si do Nobu rýpnout, když si ho prohlíží. Když zmíní jeho otce, pobaveně se uchechtne a podívá se na ní. “Můj otec o tobě ani neví a pokud by někdo platil za tvoji přítomnost tady byl bych to já. Jen bych neplatil tobě, ale jemu.“ Pronese s hořkostí v hlase a v hlavě začne uvažovat o tom, jak by vlastně dopadlo, kdyby jeho otec zjistil, že v komnatách své budoucí manželky bytoval polovílu jen kvůli tomu, že ho zajímala. Ne, to by se vysvětlovalo zatraceně špatně a byl si dost jistý, že by to opět skončilo jeho krví na zemi trůnního sálu a jeho polámanými kostmi. Možná by byl ještě rád, že by dopadl jen tak jak byl teď. Minimálně by mohl být rád, kdyby to neodnesla Nobu, protože za to vlastně ani nemohla. Ne, že by to znamenalo, že by jí chtěl hned vyprovodit ven a pustit, i když mu bylo jasné, že ten moment, kdy bude muset odejít se blíží.
Pousměje se, když vytáhne ručník ze skříňky a ona akorát přiznává, že neví, co má dělat a že mu vlastně chtěla pomoct. “To skoro zní, jako že ti na mě záleží, takže pozor na slova. Každopádně pokud nevíš, co dělat, mohla by ses podívat, jestli mám na zádech nějaké podlitiny?“ Navrhne jí jednu variantu, kterou by mohla zabít trochu volného času a ještě mu pomoct. Sice by to mohl zkontrolovat sám, ale to by znamenalo otáčení hlavou a ty svaly byli namožené a bolelo to, takže se tomu chtěl vyhnout, pokud tady byla ta možnost. Kdyby se tedy rozhodla prokázat mu tuhle službičku, tak si sundá opatrně košili, která odhalí ne jenom jeho holou kůži, ale i podlitinu, která se mu začínala rozlévat na pravém boku v oblasti žeber a to nejen zepředu, ale i vzadu. “Hned, jak se dám trochu do pořádku, tě tu zase nechám tvým zájmům.“ Ujistí jí a ušklíbne se, zatímco si smývá zaschlou krev a trochu tím i čistí rány a zároveň je i otevírá. To ale byl problém, se kterým se musel smířit. Musel počkat, až se mu částečně zahojí aspoň obličej, aby nebylo na první pohled patrné, že ho někdo zmlátil. Takže to neviděl úplně tak, že odsud hned zmizí. “To je asi přehnaně dramatické, ne? Navíc to by znamenalo, že bys tu byla zavřená ještě pár dekád, což asi ani jeden nechceme.“ Odvětí a ušklíbne se. Sice to tak možná vypadalo, ale on opravdu nechtěl, aby tu byla zavřená proti své vůli tak dlouho. Tušil, že už je jen otázkou času, než ji bude muset pustit, ať to bude kvůli jejímu otci nebo kvůli tomu jeho, který se aktivně snažil najít právoplatnou obyvatelku těhle komnat a Nobu to podle jeho stardardů určitě nebude. Ne, že by do toho tedy měl Cam co mluvit, ale ani pro něj Nobu nebyl momentálně ukázkou vhodné nevěsty. “Ale pokud ti moje společnost tak chybí, tak se pokusím zastavovat častěji.“ zareaguje ještě a věnuje jí pobavený úšklebek. Dobře věděl, že je jediná společnost, kterou tu může mít a byla to jen jeho zásluha, takže proč jí tím trochu nepopíchnout. “Tak to se těším, až někdy přijdu na tvoje představení.“ Ujistí jí a pousměje se. Vlastně by to ani nemusela být tak hrozná představa, ačkoliv pochyboval o tom, že by Nobu někdy něco takového skutečně udělala. “Jo, skutečný smích tady moc často nezažívám. To jsi ale asi pochopila.“ Odvětí s úšklebkem a přejede si naposledy ručníkem obličej, který je teď špinavý od jeho krve a částečně i prachu, který nejspíš vytřel z podlahy, když se po ní ne úplně dobrovolně válel. Hodí ručník na zem, kde už skončila jeho košile. Opře se o umyvadlo a pevně stiskne mramor, ze kterého je udělané, zatímco se v odrazu zadívá na Nobu, která se opírá o futra dveří. “Dělám to tak často, kdy se očividně naskytne důvod.“ Pronese, zatímco se jí dívá do očí, pak ale pohled sklopí k umyvadlu a ke svojí krvi, která mu pořád kape z nosu. Jeho narovnání tomu očividně moc nepomohlo. “Podle čeho soudíš, že v tomhle případě já jsem ten panák, kterého na to někdo má.“ Pronese mírně znechuceně a vyplivne krev, která mu do pusy natekla z roztrženého rtu a prokousnuté tváře. To mluvení tomu moc nepomáhalo.

Musela uznat, že být tím, komu jsou věnovaný ironické poznámky, jejichž význam mu může utéct, rozhodně nebylo tak zábavné, jako je rozdávat. Sice měla hromadu těch, se kterými si je mohla vyměňovat, ale rozhodně si nelibovala v tom, když na ně reagoval někdo, koho neřadila do okruhu přátel, zvlášť když o toho někoho měla na malou chvíli prostě jen upřímnou starost, i když se jí to vyloženě nezamlouvalo. "To už mi taky došlo," zavrčela si nespokojeně pod fousy, po jeho pobaveném ujištění, že svá první slova o původu jeho zranění nebyla pravda. Sice bylo zajímavé vidět ho se usmívat, ale aktuálně jí spíš zajímala malá jiskřička vzteku, kterou v ní vyvolal tím, že si z ní utahoval. Ale vlastně jí víc dopálil velmi upřímným upřesněním o tom, proč s tím neexistujícím pádem ze schodů vlastně vyrukoval. Vlastně by jí mělo být jedno, že si nevážil její nejspíš reflexivní péče o jeho vílí veličenstvo, ale docela se jí to dotklo, i když si nebyla jistá proč přesně. "Pokud to chápu správně, stejně bys mi nakonec musel odpovědět, kdybych si to moc přála vědět, ne?" zeptala se a do hlasu se jí vetřel podrážděný osten, když mu věnovala pohled. Vlastně určitě neměla v plánu se ptát tak dlouho, dokud by ho krvavý slib nedonutil odpovědět, ale ujištění o možnostech nemohlo nikdy přijít na škodu. Navíc, pokud by se byť jen na chvíli obával, že bude ta zlá, co toho využije, možná by to trochu potěšilo její aktuálně poněkud uražené ego. I když se zrovna moc nedržela své uraženosti spojené s takovou hloupostí. Nakonec byla stále ve společnosti muže, který by jí to mohl vyčíst z mysli a jistě by jí to vmetl do tváře, což by jejímu egu ublížilo spíš. Proto tak říkajíc zkrotila své hormony a radši sledovala jeho počínání, načež se už pomalu nadechovala k nějakému rádoby dojatému tvrzení, že je hezké, že je dle něj tak skvělá, že by za ni sám platil, ale slova jí zůstala v krku, když přišel dodatek, kterému docela nerozuměla. "Mám se zkoušet ptát, co tím do háje myslíš, nebo je to další z mnoha věcí, na který mi odmítneš dát odpověď?" optala se a vlastně nevěděla ,jestli by chtěla rozšířit své vědomí o téhle problematice. Obecně ona nejistota, zda chce vědět něco víc o tom, co se tady v Sorditu a v Camielově životě vlastně děje, když teď viděla, že asi v dědicově životě bude něco jinak, než myslela, ji asi jako jediná držela od toho, aby si dala dvě a dvě dohromady.
"Nebo mi třeba taky může záležet na mém vlastním osudu, kdyby se s tvojí vznešenou maličkostí něco stalo, ne?" nadhodila na svoji obranu, ale vlastně tím nijak nepopřela to, že by tu mohla být nějaká miniaturní iracionální část, které na něm vlastně mohlo začít záležet. Každopádně to nepotřebovalo více komentářů a přistoupila na návrh zaměstnat se tím, že mu tedy opravdu pomůže. "Dobře, budu ta milá a hodná a podívám se ti na bolístku," nadhodila malinko posměšně v další snaze zachovat si tvář a vykročila k němu, "budeš to potřebovat i pofoukat?" Krátce se nad svými hloupými řečmi zasmála, zatímco si Camiel sundával košili a odhalil tak opravdu nehezky vyhlížející podlitinu. Její ošklivost jí ale alespoň zaujala dost na to, aby se vyhnula tomu, že by se nechala při stihnout při nějakém moc zkoumavém pohledu, který by mohla věnovat svalům rýsujícím se mu na zádech. Takhle se mohla soustředit opravdu jen na zranění a druhořadě na jeho slova. "Nebo si můžeme nalít s tý tvý přeslazený flašky a můžeš mi říct, co se děje ve světě," nadhodila dřív než stihla myslet a zakroutila nad tím hlavou. Raději se rozhodla alespoň na chvíli držet jazyk za zuby a místo toho zkoumala ono zranění. Jen nakonec neodolala touze dloubnout prstem do vybarvující se modřiny, načež zděšeně vykulila oči, když po prstem cítila, jak se mu pohnulo žebro. "Do hajzlu, omlouvám se, tohle jsem vyloženě nechtěla," řekla upřímně a překvapeněji než chtěla, než o krok ustoupila a chvíli na něj koukala se zamračeným výrazem. "Camieli, tohle rozhodně není něco, co by se vznešenýmu vílímu panákovi mělo stát v hlídaným hradu, v zemi, kde by někdo nejspíš určitě umřel, kdyby se ti pokusil takhle nakopat prdel," řekla vážně a do hlasu se jí dostala i jistá obava, "mrzí mě to přiznat, ale dokonce pochybuju o tom, že by se někomu povedlo tě takhle zřídit i v rámci tréninku nebo něčeho. Takže furt mi nechceš říct, co se sakra stalo?" Skutečně jí začalo znervózňovat, že se někomu jeho postavení jen tak z ničeho nic rozbil obličej a zlomila se mu žebra, když pominula to, že se jí nelíbilo, že je tak dobitý, musela stále přemýšlet o tom, co se to děje. Na mysli jí opět vytanul atentát, ale to nedávalo žádný smysl. Protože by potom jistě nezamířil za ní, ale někam do bezpečí nebo k léčitelce nebo do té blbé mučírny, kterou si tolik pochvaloval na začátku jejich divného "soužití", aby toho možného atentátníka dorazil. Zkrátka by nebyl tady, ale takhle to nemělo absolutně žádný smysl a jí stresovalo a štvalo, že nemá odpovědi. Když byla generálkou, měla informace mezi prvními a teď by je ocenila rozhodně též, protože nevědomost byla sakra divná a nutila jí moc přemýšlet.
"Měla bych být dotčena, že ti nejsem dost dobrou společností? Určitě jsem nejzábavnější člověk v tvým životě," prohodila docela suše, nakolik byla nespokojená s celým podivným vývojem této situace, ale dalo by se to považovat za krok pryč od vážného tématu. Navíc bylo hezké slyšet, že jí tu opravdu neplánuje mít jako domácího mazlíčka do konce jejích dnů, jenže to jen přivedlo její mysl k otázce, kdo za její svobodu zaplatí jakou cenu. To bylo vlastně také vážné téma, kterým ale neměla odvahu se zabývat. Aspoň rozhodně ne před ním, i když po dnešku by se nedivila tomu, kdyby jí prostě jen neodpověděl, i kdyby se ho ptala. Snad proto dala přednost jakémusi rozumu a odsunula tuhle záležitost stranou. "Ty jo, snad bych ti i poděkovala za péči, kdyby ses tak neksichtil a myslel to vážně," řekla s protočením očí a ušklíbla se nad tím. Už se několikrát prozradila s tím, že by uvítala společnost, což znamenalo i jeho, pokud měla být jedinou společností, co se jí dostane, takže to bylo asi jedno. "To mě nepřekvapuje, protože bude skvělá, ale nepočítej s tím, že nebudeš muset zaplatit jenom proto, že jsi veleváženej dědic," řekla naoko vážně ke své herecké budoucnosti, co se neodehraje, a nejspíš určitě nedostaneš ani slevu a to ani kdyby šlo o nějaký vtipný představení, ve kterým bys mohl figurovat, až budu někdy dost slavná na to, aby se hrály i scény o mým úžasným živote." Nemožná představa už dostávala svůj tvar a vlastně jí ta absurdita vykouzlila na rtech úsměv. Jeho dnešní přítomnost v ní vyvolala za tu chvíli až moc emocí, až to připomínalo ruletu, která se každou chvíli přetáčela na jinou. Každopádně měla chuť si udržet alespoň kousek dobré nálady. "Můj smích bys mohl slyšet častějc, kdybys byl vtipnější," nadhodila v pokusu o humor, ale bylo celkem patrné, že Camiela jakékoli pobavení už minulo a ona vlastně neměla odpověď na jeho další slova a tak jen mlčky stála a oplácela mu pohled. Proto radši reagovala na krev z nosu. "Překloň se, namoč ručník do studené vody a dej si ho na temeno, dokud to nepřestane téct," řekla a dobrá nálada jí docela opustila, když mu podávala čistý ručník. "Nevím, prostě bych spíš čekala, že vílí dědicové budou mít někoho na všechno," přiznala neurčitě a podívala se na tu podlitinu, která by jistě chtěla obvázat, aby se alespoň trochu zafixovalo žebro. "Jsem si docela jistá, že tady není žádný pořádný obvaz na ty žebra, takže si budeš asi muset pro nějaký poslat, pokud to budeš chtít i obvázat." Sice neměla náladu vyslechnout si další narážku na to, že se třeba moc stará, ale rozhodla se, že dneska dají klid zbraní a zahrají si na smír. To, že se projeví i to, že ona prostě není špatný člověk už mohlo jít potom přirozeně ruku v ruce a tím bylo vše vysvětleno.