Re: Sordit

21/4/2020, 16:35

Nejspíše nebylo překvapením, že jí ten jeho pitomí polovičatý úsměv, kterým se jí vlastně určitě vysmíval, nepotěšil, ale snažila se přeci jen zůstat v klidu, protože neměla zapotřebí mu tady sehrát nějaké představení, nad kterým by se mohl leda tak pobavit, ale ve výsledku by si potom přišla jako husa, která tu trapčí nabubřelým vílím parchantům pro zábavu. To rozhodně nechtěla, byť se musela hodně, opravdu hodně držet, aby si odpustila další vzteklou poznámku, a snažila se nahodit svůj milý arogantní úsměv, aby prostě nebylo vidět jen to, že ji štve. "Chvála bohům, alespoň něčeho mě ušetřili. Nevím, jestli bych chtěla mít blíž k něčemu, co má ve svých řadách zrovinka takového idiota, jako jsi ty." Hlásek jí mohl vyznít sladce jako med, ale myšlenka byla určitě jasně zřejmá. Sice pochybovala o tom, že by všechny víly byly jako on on, ne, věděla, že všechny víly nejsou jako on, ale stejně s nimi nepotřebovala mít až moc společného. Většina víl nakonec stejně byla povýšených nad jejím druhem a i to stačilo, aby je neměla moc v lásce. Tedy alespoň vznešené víly měly ve zvyku nad ní relativně ohrnovat nos, jak jí sám Camiel dokázal hned při prvním setkání. Nižší víly a někteří Illyrijci s tím byli povětšinou celkem v pohodě.

Sedíc na sedačce už si opět přišla poněkud nesvá, ale svůj lehce ostrý jazýček spojený s paranoií naštěstí pracoval sám za sebe, takže sice nemusela přesně vědět, co v další chvíli bude vykládat, ale aspoň mu nedopřála to, že by tam seděla mlčky a nervózně. Nakonec se také dočkala odpovědi, která ji donutila pátrat v hlavě, neboť si nebyla tak docela jistá, jestli ví, o čem ten pitomý vílí parchant mluví. "Samozřejmě, že vím, co to je." Odseknutí se opět neslo v poněkud podrážděném duchu, ale to především proto, že si snažila v hlavě vybavit o co, že to vlastně jde. Přeci jen to jistě věděla, jen to určitě nebylo něco, o čem by přemýšlela jako o důležitém, tak by si to prostě jenom nedovedla okamžitě vybavit. V souvislosti s jejich debatou na téma jedy se jí v hlavě začala rýsovat jistá představa, co by to mohlo být, ale vlastně se neptal, takže stačilo, že se tvářila chytře a nemusela nic vysvětlovat a tím pádem dokazovat, že to třeba neví, že? "Po pár skleničkách? To se mnou chce sám dědic Keratu popíjet? Co jsem tak strašného provedla?" Sarkastický tón si nemohla odpustit, když si vyslechla jeho opět lehce matoucí slova. Dobře, nalil jí skleničku, to jí vyloženě nevadilo, ale aby tu s ním seděla z kdovíjakého důvodu, to se jí asi vyloženě nelíbilo. Každopádně se její mysl nechala zaměstnat zvědavostí, když zmínil nějakou hru. Samozřejmě už nějakou divnou a zvrácenou hru hráli, to bylo jasné, ale ona by možná docela ráda přišla i na to, co má na mysli teď. Snažila se ale nedat něco takového znát i na svém výrazu, když se znuděně napila ze své sklenky. "Jakou hru máš na mysli?" Nakonec jí to nedalo, ale stejně si pokud možno udržovala lhostejný výraz, který snad vypadal věrohodně. Nakonec to bylo ale stejně docela jedno. Při podání alkoholu by se mělo minimálně jednat o hru s alkoholem a bylo otázkou, jakou z mnoha má ten parchant na mysli. Existovalo jich hodně, ale některé opravdu nebyly pro ni.

21/4/2020, 23:07

Usměje se a trochu zavrtí hlavou. "Arogance ti nesluší." Upozorní jí, protože nějak reagovat na její slova je zbytečné. Dohadovat se s ní o jejím názoru na jeho osobu byla předem prohraná bitva a on se do podobných podniků rozhodně nepouštěl. Stejně jí ale musel přiznat určitou tvrdost a nezlomnost. Dokázal si představit spoustu víl, které by už dávno prosili o propuštění. Ona místo toho na něj útočila. Nebo jí bylo prostě jasné, že jí jen tak nepustí, protože ho to baví. Vzhledem k jejím neustálým urážkám a útokům bylo dost jasné, že jde přesně o tu možnost, že prokoukla, jak se její společností baví. Vymlouvat jí to rozhodně nehodlal.
Možná mu řekla, že ví, co to znamená, ale dál to rozhodně nerozváděla. To mohlo znamenat klidně i to, že to řekla jen proto, aby mu dokázala, že není tak hloupá, jak si ona myslí, že si myslí on. No, nebo věděla, co to je a jen se rozhodla to nerozvádět. Bylo to tak padesát na padesát. On se s ní ale nechtěl dohadovat, o tom, jak to je nebo se pokusit jí v tom vymáchat nos a přistihnout jí při lži. To mu přišlo ajko zbytečná ztráta času, která by nejspíš skončila zase tím, že po něm začne štěkat a možná to skončí dalším škrábancem na jeho obličeji. Ani na jednu z těch věcí neměl zrovna moc velkou náladu, takže se rozhodl to nedělat. Navíc měl momentálně jiné plány, kam by rád, aby se tahle konverzace ubíhala a tohle dokazování jeho pravdy by je odvedlo úplně na jinou cestu. "Přesně tak." Přikývl na její otázku a napil se ze skleničky. Občas uvažoval nad tím, jak je možné, že v nápoji není cítit ani stopa po alkoholu. Jeho znalosti destilace ale nebyly tak dobré, aby na to dokázal přijít. Navíc snažit se to naučit by mu zabralo spoustu času a nakonec by mu to nejspíš bylo stejně k ničemu. "Chceš seznam svých prohřešků chronologicky nebo ti stačí ten, co tě sem dovedl dneska?" Nadhodí a pozvedne obočí. Nechal jí na výběr, ale opravdu neměl v hlavě všechno, co mu kdy provedla. Navíc to by byl spíš seznam důvodů, proč by si jí někdo normální držel od těla. Jen škoda, že on mezi takové lidi nepatřil. Ovšem zaznamenal tu zvědavost, která se jí zmocnila po tom, co jí navrhl si zahrát hru. Spokojeně se usměje jako kočka, která právě zahnala myš do kouta. "Hru na otázky a odpovědi. Jen pravdivé odpovědi." Řekne jí, zatímco jde od stolu a posadí se na sedačku křížem naproti ní.

22/4/2020, 13:03

Nedokázala se ubránit dlouhému protočení očí, když byla upozorněna zrovna na to, že jí něco nesluší. Jako by vůbec někdy byla ženskou, co se zrovna o tohle zajímá. Možná by lehce marnivá a přirozeně měla ráda zdobné oblečení, ale nikdy to nebyly šaty, které by vypovídaly o tom, že by na ni měl takovýto argument zafungovat. Přeci jen ženám toho nesluší celá řada. Někdo stále tvrdí, že ženám nesluší zbroj, ona byla vojačka, jiní tvrdí, že ženám nesluší, když se opíjí, ona by v téhle situaci nebyla, kdyby nebyla na mol. Ženám celkově nesluší spousta věcí, které ona udělala bez náznaku toho, že by si s tím byť jen na okamžik lámala hlavu. Stejně tak tomu bylo teď, když si neodpustila lehce dětinské gesto, kdy se jen tak mimochodem poškrábala prostředníček na nose, načež se sladce usmála. Tak nějak se rozhodla věřit, že mu ta zpráva dojde, ale možná by se ani nedivila, kdy náhodou ne. Ona byla každopádně spokojena.

Skoro se divila, že ten pitomec nezačal s tím, aby mu tedy vysvětlila význam slova, které vlastně už ani nezvládla v myšlenkách dát dohromady. Minimálně by to označila za podivné a nezvyklé, nějak jí v tom chyběl takový ten osten, který by předešel výsměchu, kdyby se netrefila. Neměla ale potřebu si stěžovat, ať si klidně věří, že to ví, žíly jí to jisto jistě netrhalo, spíše naopak. Jenže další téma jí taky nebylo vyloženě po chuti. Jeho tajemná pálenka mohla být jakkoli dobrá, ale jeho společnost jí stejně ubírala na sladkosti, spíše by se dala říct, že trpkla na jazyku, když jí potvrdil, že přesně popíjení s ní má v plánu. Jaká to čest, kterou by sis klidně mohl nabít, víš kam. Nepříliš milá myšlenka nebyla přímo myšlena tak, aby si ji musel vyslechnout, ale rozhodně by jí nevadilo, kdyby její milá slůvka slyšel. Navíc by tak mohla zjistit i to, jestli se jí vrtá v hlavince, ale to bylo spíše na vedlejší a nedůležité koleji, neboť by s tím stejně nemohla nic dělat. "Och... Takže ty si píšeš do deníčku, co všechno jsem ti zatím provedla, abys mi za to při takovýchto příležitostech mohl vyčinit? To je táák roztomilé, skoro bych se začala červenat. Další poznámka, která jí na tváři vykouzlila sladký úsměv, za který by si možná zasloužila facku, ale nemohla si pomoci. Když už tu byla, neměla by se před ním plazit, to bylo pod její úroveň nebo si to alespoň mohla říkat. Každopádně se nemohla neuchechnout nad jeho výběrem hry. Tak nějak jí to nepřišlo jako něco, co by měla být nějaká velká zábava, ale to, že něco takového vybral, celkem vtipné bylo. "A úkoly nechceš? Většinou se s touhle dětskou kravinou spojují..." Posměch jí byl znát na hlase, když šedýma očima sledovala, jak si sedá na protější sedačku tak, aby si byli co nejdál. Vlastně ji ta představa relativně pobavila, ale netušila, jestli by to bylo výhodné, když neměla v hlavě ani malou touhu toho o něm zjistit víc, ale jistě by mohla vymyslet něco, co by se hodilo. Celkem jí zajímalo, co by chtěl vědět on, když to důležité už očividně věděl. "A co bys chtěl vědět? Měla jsem za to, že si dovedeš všechny informace zjistit sám... Ať už v mučírně nebo za pomoci magie nebo jiného bububu." Nedokázala si odpustit další posměšnou poznámku, po které se pohodlně opřela a hodila si nožku přes nožku. Nakonec teď mohla jen čekat, co z něj vypadne, neboť vlastně na tu malou pitomost přistoupila.

28/4/2020, 01:03

Další dětinské gesto, které jí mohl připsat do repertoáru. Sice dokázal rozpoznat, co má tohle gesto znamenat, ovšem sám ho nikdy nepoužil. Spíše ho viděl u ostatních a to hlavně mimo Kerat. Když byl ve Fiplinu, tak nebylo výjimkou, když zahlédl děti, které na sebe vyplazovaly jazyky, protáčely oči v sloup a neustále na sebe ukazovala nějaká gesta. Nejspíš to mělo co dočinění s nějakými jejich hrami, pošťuchováním a dětstvím obecně. On sám takovéhle dětství neměl. Těžko říct, jestli to bylo dobře nebo špatně. Možná díky tomu si s některými bytostmi nerozuměl a možná je i vytáčel svým klidem a ledovým vystupováním. Rozhodně ale bylo lepší si ve vyhrocených situacích zachovat klid a uvažovat s chladnou hlavou, zatímco ten druhý byl vytočený. Pak tolik nedělal chyby a měl jistou výhodu nad tím druhým.
Vzhledem k tomu, že dává pozor, co jí běhá na mysli, ale nijak hluboko do hlavy jí neleze, tak mu myšlenka, která je věnovaná jeho osobě, neunikne. Mohl by se urazit, ale něco takového ho nerozhodilo a byl si docela jistý, že to už Nobu dokázala odhadnout za tu dobu, co v Sorditu pobývala a on byl v podstatě její jedinou společností. "Neoznačoval bych to za deníček. To evokuje nějakou malou knížečku. Na tohle už jsem spotřeboval pěkných pár lejster papíru." Odpoví jí bez nějakého hlubokého zamýšlení a udrží si i vážný tón, i když z jejího tónu je nad míru jasné, že si z něj akorát utahuje. On to sice taky nemyslel vážně, ale na rozdíl od Nobu neměl potřebu do svých slov vkládat ironii, ze které by jí to bylo okamžitě jasné. Prostě si raději nechal vážnou tvář, takže si možná musela lámat hlavu nad tím, jestli si z ní taky jen utahuje, nebo to opravdu myslí vážně. No, moc nevěřil tomu, že by si nad jeho slovy moc lámala hlavu.
"Abys mi dala za úkol tě pustit? Nemyslím si." Odpoví jí a ušklíbne se. Jistě, mohla jí také napadat spousta jiných úkolů a on rozhodně nehodlal podstupovat něco, co by ho ve výsledku zesměšňilo. Dokázal sice uznat, že není dokonalý, ale na druhou stranu jeho ego dokázalo být poraněno, když už bylo něco až moc. Měl takové tušení, že zrovna Nobu by se k něčemu takovému dokázala přiblížit. Proč to tedy riskovat? "Asi logicky informace, které nezískám jen obyčejným mučením nebo by pátrání po nich v tvojí mysli bylo podstatně složitější a nechalo by to na tobě třeba i doživotní následky. A to asi ani jeden z nás nechce." Odpoví jí a ušklíbne se, načež se napije a pokrčí rameny. "Ta hra je ale nakonec víc ve tvůj prospěch. Získat ode mě nějaké pravdivé informace." Nadhodí a pousměje se. Dokázal by přistoupit i k tomu, že by jí slíbil, že jí na každou otázku odpoví pravdivě. Samozřejmě by to omezil jen na tuhle hru, ale stejně by tím mohla dost získat. Na rozdíl od něj určitě víc než by si dokázala domyslet. "Ale jestli hrát nechceš,..." Začne a mávne rukou ke dveřím. Volba byla jasná. Buď tu s ním zůstane a zahrajou si na otázky a odpovědi, nebo půjde zpátky do svých komnat a bude se možná i užírat tím, co mohla zjistit nebo co od ní může chtít on.

28/4/2020, 19:37

Měla by sama sobě nalhávat, že snad přemýšlí nad tím, zda byla jeho slova myšlena vážně? Možná by mohla a jistý náznak zdravého rozumu by jí za to nejspíše i poděkoval, ale ona se automaticky přiklonila spíše k té verzi, která by jí mohla vlastně možná i polichotit. Přeci jen se občas stalo, že si něco prostě přebrala po svém, takže informace,že by měly její činy vyplnit několik lejster mohla být pro tuto chvíli klidně i lichotivá. Jaká škoda, že ví jen o tom jednom opilém večeru následovaným týmle. Třeba bych byla rozepsaná mnohem více... Na chvíli jí uchvátila představa, že by její každodenní průsery zaplnily nějakou malou knihovnu, ne-li více, ale nakonec jí ta představa přišla poněkud děsivá. Takové to, že by někdo zabodl prst do papíru a hned vytahoval nějakou nekalost, kterou si kdysi neodpustila. "Jaká to čest, že jsou moje výstřelky tak pečlivě zaznamenávány. Až o sobě budu psát knihu, přijdu si sem, ať mám nějaké náměty." Snažila se udržet jakýsi takýsi seriózní tón, ale vlastně i představa, že by měla psát knihu o sobě byla dosti vtipná na to, aby se nakonec začala přiblble usmívat do země. Tolik ke vší té vážnosti a serióznímu vystupování. Ale po posledních měsících a vlastně tak nějak celém tom dosavadním propadáku, který měla denně na talíři, by mohl být její příběh zajímavou četbou, jen by asi nebyla zrovna oblíbenou hlavní postavou. Ne, hloupost, mě by jako hlavní postavu musel každý milovat. Ještě se pobaveně ušklíbla nad lehce egoistickou myšlenkou a věnovala pohled zase tomu nabubřelému vílímu pitomci.

Po tomto pohledu ale téměř okamžitě následovalo protočení očí, které se zdálo být dosti adekvátní odpovědí na jeho hloupé řeči. Tak nějak jí ani nenapadl úkol typu pusť mě, ale když byl tak vynalézavý i za ni... "Proč by ti dávala za úkol zrovna tohle? Jsem dost vynalézavá, abych se odsud nějak dostala sama. Dneska to možná nevyšlo, ale zítra je taky den, stejně tak pozítří, popozítří..." s pokrčením ramen opět upila ze své skleničky, dalo by se říct, že pila poněkud rychle, ale tak co člověk nadělá, "..a navíc se dá vždycky hrát na fanty." Ve chvíli, kdy navrhla tuto alternativu, se na chvíli zarazila a přemýšlela, co že to vlastně opět vypustila z pusy. Jistě se jí na mysl dostala i představa, jak by to typické hraní na fanty mohlo asi vypadat, což jí donutilo skoro uznale naklonit hlavinku na stranu, ale nakonec se probrala a zaklepala hlavou, aby tu představu dostala z hlavy. Možná by to svedla na něj, ale nepotřebovala upozorňovat na fakt, že na něco takového myslela jen tak. "Och, jistě... Páč ty o mě máš opravdu obrovskou starost a jde ti pouze o mé blaho." Nedokázala si odpustit poznámku, která trochu vyvracela slova o tom, že by on neměl chtít, aby na ní něco nechalo doživotní následky. Přeci jen je bude mít, jestli se odsud dostane, takže nebyl důvod, aby měl teď péči. Jeho dalším slovům se ale musela zasmát, ne-li se mu za ně vyloženě vysmát. Jistě by to mohlo být pro někoho lákavé, ale ona nebyla vyloženě špión, co by se o něj nějak přehnaně zajímal. "Sebestřednost si můžeš nechat, nevidím důvod, proč bys mě měl zajímat, nemluvě o tom, že nemám žádnou záruku, že nebudeš lhát jako když tiskne." Možná to mohlo znít tak, že se tedy ani nezajímá o tu jeho pitomou hru, ale ve výsledku byla zvědavá, co by asi mohlo toho pitomce zajímat, když nejdůležitější informace o ní už měl. Proto se tak nějak rozhodla, že si zvládne vymyslet nějaké ty nejčastější, nejtrapnější otázky, kterými zabije pár kol, než jí to přestane bavit. "Jak jestli hrát nechci? Ty seš ta baba, co tady klebetí s vězněm, když už se mohla dávno ptát na něco podstatného." Neodpustila si další shození jeho osoby, než dopila svoji skleničku a dramaticky ji položila na stůl. Doufala, že mu to tedy stačí jako souhlas a přemýšlela, jestli se z té šťávičky opravdu opije nebo to bude jen formalitka a on jen kecal, že by to mělo mít vůbec nějaký účinek.

3/5/2020, 21:06

Ani ho moc nepřekvapí, že si jeho slova přebrala jako myšlená vážně. Přece jen tahle polovíla si vždycky všechno vyložila tak jak chtěla a moc nepřemýšlela nad tím, jak to bylo ve výsledku myšleno. "Samozřejmě. Nechám ti volný přístup do soukromé knihovny. Do té doby tam jistě bude hned několik svazků." Odpoví jí a věnuje jí milý úsměv, jako by to snad opravdu měl v plánu. Nebo jako by to snad opravdu byla pravda. Na to, aby o ní získával informace i poté, co bude ze Sorditu pryč, by jí musel nechat sledovat. Sice určité zdroje by na to měl, ale zatím neměl důvod, proč by to udělal. Třeba se časem i nějaký důvod najde, ale teď tu žádný nebyl. Vzhledem k jejímu přihlouplému úsměvu nějak nedokázal odolat, aby se jí trochu nepodíval do hlavy. Nijak hluboko, spíš jen tak na okraj, aby zjistil, nad čím tak přemýšlí. Nutno podotknout, že dost brzy pochopil, proč se tak přiblble usmívá a sám neodolal tomu, aby se nezasmál. Stejně tak neodolá tomu, aby jí do hlavy nenastrčil představu toho, jak bojuje se zářivým mečem v tunelech pod Keratem s nějakou nestvůrou. V podstatě využil jeden z příběhů, který jendou četl v nějaké knížce. O nějakém hrdinovi, který se rozhodl vyčisti podzemí od příšer. Sice mu to úplně nevyšlo a podle legend do dnes bloudí podzemím a nestvůry ho děsí, ovšem nezabijí, aby trpěl co nejdelší dobu.

Byl si vědom toho, že by jí jistě napadlo spoustu dalších úkolů, ale k těm už jí opravdu nehodlal dávat návod. Nad tím, že by snad jednou mohla vykoumat cestu, jak odsud utéct se ani moc nepozastavil. Ono už jí nezbývalo moc času, aby se odsud dostala sama. Byl si jistý, že Kalu je na cestě sem a on se pořád nerozhodl, jestli ho pošle k Mrtvým útesům, aby jeho cestu trochu prodloužil, nebo mu rovnou řekne, že jeho sestru našel. To byly ale úvahy, které si mohl klidně nechat na později. "Fanty? Chceš mě vidět nahého nebo co?" Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Bylo docela jasné, že úkoly by využívala spíš ona a rozhodně by vybírala ty nejbláznivější, které by on odmítal udělat. Takže by logicky musel dát fant. To by nejspíš nedopadlo nejlépe. Tedy ne, že by se za svoje tělo styděl. Spíš naopak, dobře věděl, jak vypadá a že rozhodně není k zahození. Jak bylo občas snadné svést některou z dvorních dam. Nebo přebrat milenku vlastnímu otci. Sice to ankonec nekončívalo pěkně, ale alespoň nějak si mohl dokázat, že v něčem otce dokáže porazit. Ten mu to ale oplácel stejnou mincí, když ho zmlátil jak malého a poslal pryč, aby si prošel uličkou hanby napříč palácem, kde ho mohl kdokoliv potkat. "Ne, spíš to souvisí s mým blahem. Přece bych tě tvému otci nemohl vrátit v poničeném stavu. Nejspíš by to neskončilo dobře." Odpvoí jí a pokrčí rameny. Sice by jen její otec nedokázal poznat, kdo se jí vrtal v hlavě, ale pokud by přišel s žádostí za jeho otcem nebo někým jiným z Keratu, tak by jistě někdo dokázal přijít na to, kdo v tom má prsty. Sice někdy dokázal být zdatný, ale pořád existovaly víly, které dokázaly jeho činy rozeznat a najít jeho stopy v mysli jiných. Dalo se čekat, že nebude věřit tomu, že by jí říkal pravdu. "Slavnostně slibuji, že během hry, kterou budeme hrát v průběhu dnešního dne a večera, budu mluvit jen a pouze pravdu." Řekne klidným hlasem a dopije zbytek tekutiny, co má ve svém poháru. "Pokud víš, co pro víly znamenají sliby, tak by ti mělo být jasné, že tenhle neporuším. Pokud máš pořád strach, ještě tu je krvavý slib." Odpoví jí a pokrčí rameny, jako by opravdu o nic nešlo. Jako by tu nemluvil o tom, že jí přísahá krví na to, že bude mluvit pravdu. Stačilo by jen jedno špatné slovíčko, které by během slibu použil a mohlo by ho to s ní svázat navždy. Sklenku nehcá ležet na stole, ale sám se zvedne, aby došel pro láhev. Přece jen bude lepší, když jí nechá na stole a nebude pro ní muset chodit až ke knihovně. "Dobře. Proč přesně tě vyhodili z armády?" Položí jí jeho první otázku. O tom se její bratr ani otec nezmínili. Jen, že byla vyhozena. Jenže nikoho na tak vysoké pozici by nevyhodili jen tak pro nic za nic.

26/7/2020, 23:52

Že by v jeho slovech i přes určité věrohodné přetvařování cítila ironii? Ano, celkem zřetelně, když jí nedal ani do podtónu svých slov ani do výrazu tváře, nebyla zas tak hloupá, aby brala vážně všechno, co řekl. Navíc pokud mluvil jenom o několika svazcích, nemohl mluvit o ní, že ano? Protože to by zcela jistě zahrnul do svých slov výraz pár poliček svázků nebo něco takového. Kdyby to ale myslel tak, jak řekl, ještě by se mohla urazit, protože by jí tím mohl docela podcenit, no ne? "Sice by mě mohlo potěšit, že by sis nastřádané informace o mých výstřelcích ukládal so soukromé knihovny, ale stejně asi nemluvíme o mě, kdyby se ti to vážně chtělo shromažďovat a sepisovat, vyšlo by to na mnohem víc, než na několik svazků," prohlásila mírně povýšeným tónem a mírně přikývla hlavinkou jako odraz marnivé rozmazlené princezničky. To bylo trochu pod její úroveň, ale vzhledem k situaci to nebylo ani tak mimo mísu. Chvíli si mohla dovolit působit jako arogantní kráva, přeci jen se tak chová více méně celou dobu, co je v Keratu, takže nemá cenu začít měnit mravy. Stejně tak se jí to hodilo, když se jí hlavinkou začala prolínat představa, kterou by si sama o sobě rozhodně nevytvořila. Proto zvedla hezky povýšeně hlavičku a nahodila ten nejarogantnější výraz, na který se zmohla. "Jestli mi chceš podstrokovat do hlavy blbosti, mohl bys to dělat nějak inteligentně a nadhazovat představy, které by třeba vylepšili přátelský vztah mezi námi a někam ti pomohly nebo bys ses na to prostě mohl vysrat a nelézt mi do hlavy, protože nejsem rytířka v blyštivé zbroji, pokud sis nevšiml," prohlásila s naštvaným podtónem ve hlase a zamračila se. "Ale spíš se na to prostě vykašli, protože je to neslušné a ty máš být z nás dvou ten vychovaný, ne?" nadhodila s pozdviženým obočím a tím nejsladším jedovatým úsměvem, na který se jen zmohla. Tolik k myšlence o psaní knihy a podobným hloupostem.

Nedokázala si odpustit protočení očí nad jeho otázkou, která z něj udělala opravdu nudného panáka, který by zasloužil minimálně jednu facku, aby se probral. Sice jí už bylo docela jasné, že se tenhle vílí dědic Keratu asi nebavil zrovna jako většina normálních lidí, ale začínala silně pochybovat o tom, že někdy dokázal tuhle chlastací hru hrát běžně tak, jak se hraje, třeba i s flaškou, když je víc lidí, aby se úkoly a otázky rozdávaly mezi náhodnými lidmi. Nedokázala si ho vlastně ani představit, že by dokázal sehnat lidi, se kterými by tohle dokázal hrát bez toho, aby byl o kus oblečení chudší po každém kole nebo aby všechny zabil na konci hry za to, co všechno viděli nebo co se dozvěděli. "Umíš si vůbec představit, jak šíleně nudně a upjatě si díky té otázce vyzněl? Věřím tomu, že by sis s tímhle přístupem asi moc normálních přátel na chlastání nenašel, hochu," prohlásila s trochu odsuzujícím výrazem, než se na chvíli pozastavila nad skoro přátelsky znějícím oslovením, které mělo být spíše nadávkou. Nakonec se ale utišila tím, že to byla věta s lekcí a to oslovení se tam jistě hodilo víc ne třeba ty kreténe nebo něco takového, i když i to by bylo vzápětí docela diskutabilní, protože by v klidu byla po jeho dalších slovech sprostá. Očividně už začal plánovat nějakou tu formu předání jí otci, jako by byla něco, s čím může obchodovat a nejspíš skutečně vyjednat nějaký obchod. Při zpětném ohlédnutí k jejím činům by pravděpodobně nemohl nikdo ani nic namítat k tomu, že byla vězněna, ale kdyby poskytl nějak mentálně poničené zboží, to už by problém třeba činit mohlo, že ano? Výjimečně se to ale rozhodla nekomentovat slovy ale jenom pohledem, který mu výmluvně říkal, že je idiot. Na další jeho slova už ale reagovala a to celkem sarkasticky, byť ji docela překvapilo, že se až tolik obtěžuje. "Ale ani o sekundu déle, co hra skončí, protože tak to mi prolhaní vílí parchanti neděláme, protože pravda by asi mohla být jedovatá," řekla o něco hlubším hlasem, aby mu třeba došlo, že mluví jakože za něj a protočila oči v sloup. Ale nakonec jí stejně dostal, když vyrukoval i s krvavým slibem. Tím jí donutil překvapeně zamrkat a na chvíli dokonce zavřít pusu a přemýšlet. Jistě by toho mohla zkusit využít, věděla, že u víl je všechno o slovíčkaření a stačilo by jedno slovo správně a už by jí nezalhal, ale ona ve slovíčkaření přeborník zrovna nebyla, takže by to chtělo jinou taktiku. "Hm... To zní zajímavě, ale když už nelhat jeden večer, kdy se můžu zeptat úplně na cokoli, zabilo by tě příslíbit někomu pravdu na pořád, věř tomu nebo ne, ale opravdu nehrozí, že by ti to rozežralo průdušnici, když nebudeš mluvit jen samé lži... Mohli bychom hodit nějakou oboustrannou dohodu, protože mě lži zas tolik jako tebe nebaví," nadhodila jako by nic, i když rozhodně neměla všechny karty v rukou. Jasně by mohlo být fajn, kdyby složili krvavý slib, že si nebudou lhát, aby to divné soužití o něco zjednodušili, ale on už věděl, kým je, takže už mu lhát nemusela, tudíž to taky nemuselo hrát ve prospěch její osoby.

Ale proč by se měli tolik zabývat krvavým slibem, no ne? Camiel se konečně vymáčkl a nadhodil první otázku, takže se mohli věnovat jejímu rozboru. Trochu ji opět překvapilo, že si tyhle informace nedokázal obstarat sám, když už si tedy zjistil, kdo je ona, její bratr a její otec, ale tak asi měl moc nicnedělání na práci, když mohl vymyslet tuhle hru na otázky, aby si to zjistil tímhle způsobem. Jenže tu byl problém v tom, že se díky tomu pitomci vrátila do toho dne i do průsmyku. Před nimi byla horda železozubých a všem by bylo jasné, že to přežije buď pár šťastlivců a pár těch méně šťěstných, kteří přijdou třeba o ruku nebo o nohu nebo že to nedá vůbec nikdo. Bylo by jen otázkou času, než by je čarodějnice rozdrtily, kdyby jen chtěly, ale ona to nechtěla dopustit . Podívala se na všechny víly kolem sebe, své přátelé a společníky ve zbrani a nehodlala je nechat umřít. Ani její jedinou přítelkyni ani toho posledního pěšáka někde na konci pluku. Proto zavelila ústup a pustila tu jednu blbou část průsmyku, kterou si mohla střežit princezna, která zrovna nebyla ani v táboře, aby se o to sama postarala s Illyrijci, kteří by se alespoň mohli bránit magií. Rozhodně jí nemrzelo, že zachránila životy svých přátel, ale bytostně jí urazilo, že za to musela pikat, když by to stejně sami neudrželi. Takhle dopodrobna mu to ale vykládat nehodlala, ale z hlediska toho, že cítila, jak jí pálí oči, uznala, že by se na odpověď stejně raději napila, takže mu přes stůl přistrčila svoji skleničku. "Neuposlechnutí přímého rozkazu, které mělo za následek ztrátu části obsazeného území v průsmyku," pronesla suše a podívala se na něj s tázavým pohled, jako by se ujišťovala, jestli mu tohle stačí, ale nečekala na nějaké námitky. "Teď je řada na mě. Takže co kdybys mi řekl, co přesně si měl z toho, že si mě tady držel, než jsi zjistil, co jsem zač? Byla jsem k ti k ničemu, protože jsem nebyla dcera bratra vladaře Evasiru a i kdyby jsem byla špeh, mohl mě zabít a ne tahat do komnat... Proč tolik péče?" položila svoji otázku a poslušně vyčkávala odpověď, neboť jí tou svojí otázkou dostal do trochu melancholické nálady, za což by mu neraději opět přiřadila nějaké sprosté označení.

14/11/2020, 16:11

Mírně pozvedne obočí nad její vlastní domýšlivostí o její osobě. „Kolik, že ti je? Něco přes dvacet? Pochybuju, že by tvůj dosavadní život dal dostatek materiálu na několik poliček svazků.“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. Ne, opravdu pochyboval, že kdokoli by si dal tu práci, aby o téhle polovíle psal nějaké knihy, tak by se zaměřil na každou drobnou událost v jejím životě. Takhle se knihy nepsali. Nikdo nezaznamenával každodenní události nebo jen malé události, které ve výsledku nebyli tak důležité jako ten zbytek. Všichni by se zaměřili na to, co osobu tvarovalo nebo co bylo důležité, aby o ní ostatní věděli. Byl si dost jistý, že ve chvíli, kdy bude někdo zaznamenávat jeho život, tak se rozhodně nezmíní o tom, že ho jeho otec zmlátil a poslal projít celým palácem se zákazem přemisťování. Ne, tohle by byli věci, které by v historických svazcích rozhodně být neměli. „Myslíš, že by našemu vztahu nějak pomohlo, kdybych se ti začal vrtat v hlavě, aby si ke mně měla ten vztah lepší?“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. Sice byl domýšlivý a dokázal si hrát s myslí druhých, ale on osobně nikdy nedělal to, že by nějak měnil vztahy k lidem okolo dotyčného. Navíc to byla dost titěrná práce, protože ačkoliv se některé vazby vázaly na vzpomínky, tak některá pouta sahala hlouběji a on je ovlivnit nedokázal. Možná někdo silnější a zručnější s magií mysli, ale i tak mu to přišlo zbytečné. Bylo lepší vědět, že ho někdo nemá rád, než aby se snažil ho přimět, aby ho rád měl. „Proč bych já měl být ten vychovaný? Vychovaně se mám chovat před důležitými lidmi a ve společnosti. Tady jsi jen ty.“ Upozorní ji na prostý fakt, že tady si svou reputaci už jen těžko zhorší. Ona už o něm teď neměla moc vysoké mínění a nikdo další v místnosti nebyl, tak proč se namáhat se slušným chováním.

Kdyby svoje emoce tak často a neustále nepotlačoval, tak by tohle nejspíš byla slova, která by ťala do živého, ovšem v jeho případě mu to bylo jedno. Ne, neměl přátele, se kterými by mohl pít a hrát nejrůznější chlastací hry. Ne, život dědice v Keratu byl dost osamělý. Možná kdyby měl sourozence, tak by to zase bylo něco jiného, jenže on byl jedináček. Jediný dědic, který připadal v úvahu, aby pokračovala jejich linie a nezačala válka o to, kdo nastoupí po nich. „Ještě, že nehledám normální přátele.“ Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Ne, i kdyby měl nějaké přátele, tak by je jen těžko mohl nazvat jako normální. Navíc pochyboval, že by dokázal nějaké přátelství udržet. Na to měl moc velkou potřebu tajit nejrůznější věci a držet si informace sám pro sebe, než aby je rozhlašoval okolí nebo se o ně s někým dělil. „Nelžu pořád, ale pravda tady v té říši není něco, co se ti hod na denní bázi.“ Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Proč by jí měl vysvětlovat, že říkat neustále pravdu, by v Keratu dopadlo katastrofálně. Zvlášť když on sám byl dědic. Ne, to by nikdy nemohlo mít šťastný konec. Zastaví se u svého stolu a ze zásuvky vytáhne nůž, teprve potom vezme do ruky i láhev s pálenkou. „Dobře. Dejme tomu, že si navzájem slíbíme, že si vždycky budeme říkat pravdu, kterou ale bez svolení toho druhého nikomu dalšímu nesdělíme.“ Nevrhne jí s polovičatým úsměvem. Jistě, neměla všechny trumfy a on to dělat nemusel. Ovšem vždycky ve výsledku záleželo na pokládání otázek. Navíc pojistka o nesdělování nikomu jinému by mohla být dostatečně silná na to, aby se daná pravda nedostala nikam jinam. Protože on měl jistě mnohem více tajemství, než měla ona. Ovšem sama před chvílí říkala, ať raději přijde s něčím, co by jejich vztah mohlo vylepšit a co jiného než pravda, by to mohlo být. V podstatě to bylo něco, co nikomu jinému nikdy nenabídl. S nožem i s láhví se pak vrátí ke stolu. Zatímco lahev postaví na stolek, tak nůž si nechá v ruce a pohrává si s ním.

Tentokrát jí do hlavy nevleze. Sice byl parchant, který se rád vrtal v hlavách druhých, ale momentálně neměl potřebu se dívat na její vzpomínky, které pro ní očividně nebyly zrovna příjemné. Číst tváře nebylo tak těžké, zvlášť teď když se jí v očích zaleskly slzy. Očividně se jednalo o dost bolavé téma, které si nerada připomínala. Vezme její skleničku a dolije ji z lahve, načež jí zase přisune zpátky. Něco takového zaslechl, když byl v Táboře, jen neslyšel její jméno, což bylo nejspíš proto, že o ní nikdo moc mluvit nechtěl. Možná tím zachránila vlastní lidi a přijít o území v téhle žabomyší válce s čarodějnicemi nebylo zase tak hrozné. Vedení armády to ale asi vidělo jinak. „Špehové často nemívají informace jen o těch, na koho byli posláni, ale mají jich i dost o tom, kdo je poslal. Šlo zkrátka o to, abych zjistil, kdo tě případně poslal a mohl tak zakročit proti němu. Očividně ses nechytla na mučení, tak jsem to zkusil jinou cestou.“ Odpoví jí a pokrčí rameny. Tohle byla více méně pravda. Jistě, mohl ji zabít a nejspíš by z toho ani neměl výčitky, ale najít toho, kdo by chtěl špehovat jeho rodinu a dvůr bylo důležitější. Špehů mohlo být stovky, nepřítel jen jeden. Opře se pohodlně do sedačky a změří si jí pohledem. „Jaký vztah máš s otcem?“ Další dost osobní otázka, ale z toho, co viděl, tak Kalu s otcem zrovna nevycházel. Nobu to asi měla podobně vzhledem k tomu, že šlo o dvojčata a zřejmě měli i podobnou povahu. Zatímco čeká na odpověď, tak se napije.

20/11/2020, 15:43

"Tak samozřejmě nemám na účtě víc jak dvě stovky let nudného dvorského života plného intrikaření nebo zabíjení, což bych ani nechtěla a unudila bych se k smrti asi už teď, takže by tvůj dlouhý život ani nestál za napsání, natož potom za čtení,"" prohodila se sladce jedovatým úsměvem, než se rozhodla opodstatnit to, proč by i její krátký život mohl zaplnit pár poliček v knihovně. Jako ne, že by to považovala vyloženě za reálné, ale on by neměl tu myšlenku považovat za něco, co se jí dá logicky vymluvit. "Na druhou stranu můj krátký život plný menších problémů, zábavných příhod, vtipných průpovídek a i celkem velkých průserů by mohl lidi bavit. V Keratu jste možná trochu pokřivený, ale v ostatních zemích se jistě rádi baví," mluvila s jistou dávkou svého vlastního přesvědčení, ale nakonec nad tím jen pokrčila rameny. Možná by zvládla vycucat z prstu ještě nějaké další argumenty, ale asi by to už neznělo nijak zvlášť dobře a přesvědčivě. Sice dokázala mlet o ničem a nechat to vyznít jako něco, ale nic se nemá přehánět. Nad jeho dalšími slovy se poté musela uchechtnout a zakroutit nad tím hlavou, protože to znělo poněkud absurdně. Přeci jen jejich vztah byl silně podivný a asi bylo jedno, jestli by mu vrtání v její hlavě prospělo nebo ne, protože stejně nejspíš ani jeden z nich nestál o navázání přátelského pouta s tím druhým. "Ale, ale... Od kdy se dědic keratský stará o dobré a nedobré vztahy s vězni?" neodpustila si malé rýpnutí a protočení očí, než upila se své sklenky. Sice na rozdíl od ostatních nebyla důležitá za tak nebezpečnou vězeňkyni, aby musela hnít v cele, ale stejně to nebylo tak, že by ji bral za něco jiného než za blbku, která je chtěla vykrást díky pitomé sázce a nejspíš se s ní vybavoval hlavně proto, že zjistil, kam sahají její kořeny a taky proto, že intriky musely být fakt nudné. Stejně ale byla vězeň a navíc polovíla, takže ho udržování dobrých vztahů nejspíš určitě nezajímalo. Více méně o jisté povýšenosti, která taky nepomáhala k vylepšení jejich vztahu, vypovídala i jeho další slova, na které neměla pádnější odpověď než zamračení a vyplazení jazyka, čímž vyloženě nevyvrátila to, co říkal. Asi by to nepřidalo k důvodům, proč se chovat slušně, když to sama zřejmě nedělala, ale tak to už bylo jedno.

Bohové, proč já? projelo jí hlavou po jeho slovech a párkrát zamrkala, než si její mozek potvrdil, že to myslel vážně. Možná by jí ho mohlo být spíš líto, protože nepochybovala o tom, že nemá představu o tom, co to je skutečné přátelství, protože v jejích očích už si vysloužil roli věčně povýšeného panáka a povýšenost vůči všem není pro přátelské vztahy zrovna dobrý základ, ale lítost a soucit z její strany si nezasloužil, jako spíš nějakou rýpavou poznámku. "Jako by se s tebou někdo normální přátelit chtěl, i kdybys ho vyhledal," prohodila suše a protočila nad tím očima, protože jeho běžné vystupování jistě nebylo nějaké extrémní lákadlo pro normální potencionální přátele. Ale tak, jestli mu to vyhovovalo, co ono s tím? Dobře, možná by se v tom mohla z nudy i šťourat, ale teď zrovna se jí do toho zrovna nechtělo, přeci jen její dovolená v Keratu asi ještě zdaleka nekončila, takže nebylo třeba vyplýtvat všechna témata. "Jasný, všichni jsme slyšeli o tom, že tady máte širokou síť lží a intrik, která se už ani nedá rozplést a ve které se za ty roky už jen málokdo vyzná... Takže je tu lhaní denní rutina a tak... A lhaní pořád nebo jen skoro pořád už není takový rozdíl," prohodila jakoby nic s menším pokrčením ramen a věnovala mu pohled, který celkem jasně vypovídat o tom, že soudí jeho i každého prolhaného Keraťana co se oné neupřímnosti týká. Možná kdyby lhali pro něco podstatného, ale v jejích očích lhali pro nic. Všechno sloužilo jen ke zvětšení jejich moci a podobně. Ona se možná se svojí upřímností a prořízlou pusou a svéhlavostí dostala, no... sem, ale alespoň si stála za svým. Proto taky nadhodila svůj návrh, na který Camiel překvapivě přistoupil, přesto ale na chvíli zaváhala, když viděla, jak si hraje s nožem v ruce. Sice byla skoro synonymum pro upřímnost, když nešlo o něco vyloženě skoro životně důležitého důležitého, ale mohla taky chvíli přemýšlet nad tím, jestli to není nějaká bouda. Jeho podmínka byla vlastně férová, to nemohla nic namítat, ale stejně musela alespoň malou chvíli zapřemýšlet nad tím, jestli je to moudré rozhodnutí, ale nakonec to přeci jen tak nějak navrhla sama, více méně, takže s odhodlaným pohledem netáhla ruku k němu, když už to vyžadovalo krev a nasadila masku absolutního klidu, jako by to byl její každodenní chleba. "Fajn, tak od teď žádné lži," pronesla odhodlaně, než se jí v obličeji mihlo malé zamračení, "...jen mi budeš muset říct, jak to funguje." Když už měli být tedy furt pravdomluvní, mohla přiznat, že neví, jak přesně to probíhá, jasné bylo, že je v tom krev, ale dál? To už bylo spíš na něm. V každém případě ale byla ráda za to malé rýpnutí v podobě dvou hloupých slůvek budeš muset, to jí na chvíli cuklo koutky.

Musela se sama divit, když po její odpovědi nepřišel žádný komentář, který by upozorňoval na její slabost nebo snad hloupost. To by asi i zvládla očekávat, ale namísto toho jí jen mlčky dolil a komentáře si odpustit. To si zasloužilo překvapený a nechápavý výraz, ale potom se stejně podívala jinam a zatím ponechávala dolitou sklenku na stole, protože zapíjení zrovna tohohle tématu ji vlastně dostalo až sem, takže by nebylo na škodu zvolnit téma a neponořit se do alkoholového opojení, když už podstatnou dobu nepila, to by se mohla taky za chvíli válet pod stolem. Stejně se nakonec musela soustředit na jeho odpověď, která ji přiměla se pobaveně ušklíbnout a pomohla jí k tomu, aby odvedla myšlenky jinam. "A to já se tak moc těšila na tu slibovanou mučírnu a roztříštění mysli," neodpustila si poznámku, ze které by mohla snad i odkapávat ironie a natáhla se nakonec i pro svoji skleničku, ze které upila a položila jí zpět na stůl. Sice by si neměla dělat zrovna z tohohle legraci, protože nikdy nemohla vědět, kdy mu třeba přeskočí a řekne si, že by jí výlet do mučírny mohl dopřát, ale nemohla si pomoct. Asi to byl už prostě zvyk, jako v dětství, když věděla, že ji za hloupé řeči zmlátí, ale stejně si je nedovedla odpustit. Bylo by prostě nepřirozené, kdyby si to odpustila. V každém případě se ale pokročilo k další otázce, která ji přiměla protočit oči, ale tak když to chtěl vědět. "Nevšímal si mě, dokud se u mě neobjevilo nadání pro magii, protože jsem nebyla syn a jsem malinko malá a problémová, takže se mnou nepotřeboval nic mít. Když se u mě projevila magie, u něj se objevil nějaký ten zájem, zařídil mi dobrou pozici v armádě a celkem jsme spolu vycházeli, bylo to fajn, ale teď bych spíš předpokládala, že je pořádně naštvaný a určitě i párkrát uvažoval o tom, že by se mě zřekl, ale tím si jeden nemůže být nikdy jistý," prohodila jako by nic, protože její vztah s otcem nebyl až takové silné téma, věděla, že ho nejspíš pořádně nasrala tím, co udělala, ale nevadilo jí to tolik, jako kdyby na ní byl naštvaný její bratr, to by pro ni bylo mnohem horší. Kalu tu pro ni byl vždycky, její otec jen několik let, takže nebyl až tak důležitý, ale furt ho měla radši než matku. Tolik k povedené rodince, ale tak stává se. Jí na druhou stranu ale otázky na jeho rodinu moc nezaujaly, proto zapátrala v mysli, co by mohla vytáhnout za otázky, aby se spíš obeznámila s tím, co je vlastně za člověka, i když tušila, že to bude něco ve stylu vražedného parchanta. "Tak jsem na řadě.." prohodila se zamyšleným výrazem a přemítala na co by se mohla zeptat, než si konečně vybrala otázku. "Už to mám. Co je ta nejhorší, nejohavnější a nejvíce odsouzení hodná věc, kterou si udělal nebo si přemýšlel nad tím, že by si ji mohl udělat?" nadhodila a ačkoliv se chtěla tvářit nezaujatě, do hlasu se jí vkradla jistá zvědavost, protože touhle otázkou mohla zjistit, jak špatný vlastně muž naproti ní je. Každopádně nechtěla zvědavě zírat a vyčkávat odpověď, takže se opět trochu napila a poté se pohodlně opřela na pohovce.

13/1/2021, 00:12

Ušklíbne se, při jejím popisu jeho života. Jistě, nudný dvorský život, intriky a zabíjení. To už zkrátka bylo to, co se do historických knih psalo. Ovšem i tak to nebylo všechno, co zmiňovali. Důležitá rozhodnutí, svazky a spojenectví. On zatím z toho neudělal nic. Tedy nic, co by se mohlo do historických knih zapsat, protože pochyboval, že krvavý slib s budoucím vůdcem čarodějek by bylo něco, čím by se měl jako budoucí vladař pyšnit. Navíc se to dalo spíše využít jako tajná zbraň než něco obecně známého. Takže když to vzal kolem a kolem a odsekal ty nepoužitelné části, tak jeho život byl opravdu jen to, co právě Nobu řekla. Smutné? Zcela zjevně, ale on nebyl z těch, kdo by sám sebe litoval. Navíc mu ani nepřipadalo, že by to bylo něco, ohledně čeho by měl smutnit. „Jistě, dokážu si představit, že tím by někdo zabíjel svůj drahocenný čas. Zejména lidé, kteří ho mají minimum.“ Odvětí sarkasticky a zavrtí hlavou. No, ti by to asi hltali nejvíce. A pokud by se tam dala i tahle pasáž, kterou by jistě v Mairornu třeba okořenili nějakým mučením a skončila by tak, že Nobu nejspíš zabil, aby tím podpořili svou nenávist vůči vílám. Mírně nakloní hlavu nad její další otázkou. Jistě, pro to neměl moc logické vysvětlení, ale s nějakým přijít nebylo tak těžké. „Spíš by to byla ztráta času a příliš práce. Navíc by vždycky hrozilo, že si třeba tvůj otec pozve nějakého Loutkáře, který by nakonec mohl vyšťourat, že jsem se ti v hlavě hrabal. No, zkrátka ztráta času a plýtvání magie.“ Odpoví jí, i když to nebyla tak úplně pravda. Jistě, tohle by byl i reálný scénář, pokud se velitel evasirských vojsk o svou dceru alespoň trochu zajímal, ale spíš mu dělaly vrásky následky, které by to mělo. Ne snad nějaké zhoršení dobrých vztahů s Evasirem, ale nějaký další ostudný průchod s krví na obličeji. To nebylo zrovna něco, k čemu by chtěl nutně zavdávat příčiny, ačkoliv jeho otec si vždycky nějakou záminku našel, když se mu zrovna zachtělo. „Krásné potvrzení mých slov.“ Pronese a pousmáním, když na něj jen vyplázne jazyk. Větší souhlas si snad ani nemohl přát.

„V tom budeš mít asi pravdu.“ Pronese, než do sebe obrátí zbytek skleničky a pokrčí rameny. Ne, nejspíš by neuspěl, kdyby si z někoho chtěl opravdu udělat svého přítele. Neuměl to a jeho důvěra byla tak narušená, že nebyl schopný jí vložit jen tak do někoho. Ne, se vším, co měl uvnitř sebe a všechno to pohřbíval pod dalšími škodami a city, se kterými neuměl nakládat. Ani si nedokázal představit, že by nějakého přítele opravdu měl. Jak se říká dva udrží tajemství jen ve chvíli, kdy je jeden z nich mrtvý. No a on měl tajemství tolik, že si nebyl jistý, že by byl schopný je někomu svěřit a bláhově věřit, že ho ten druhý neprozradí někomu jinému. Jako dědic měl nepřátel spoustu, a to i ve vlastním království. Navíc když byl někdo schopný nechat zavraždit jeho matku, tak si jistě mohl brousit zuby i na něj. Jeho smrtí by navíc jejich linie mohla skončit, pokud by jeho otec nesplodil dalšího potomka. To nejspíš už ani on nepovažoval za moc pravděpodobné, když si dával dostatečný pozor, aby ho nezranil trvale. „Jistě, pro někoho zvenčí je to nerozpletitelná síť, kterou nikdy nechápe. My se do ní ale rodíme. Orientujeme se v ní, a pokud ne, tak hodně rychle přijde nějaké prozření, které určí, jestli tu vůbec dokážeš přežít.“ Odpoví jí a ušklíbne se. Víly z jeho země lhali kvůli moci, vlivu a tajemstvím, které se předávali z generace na generaci. Všichni měli nějakého kostlivce ve skříni. Ve výsledku to ale vždycky bylo o tom samém. O přežití. Spletité sítě, na kterých se muselo umět balancovat a nepřetrhnout tu, která by mohla mít fatální účinek na život dotyčného. Když natáhne ruku přejde i s nožem k ní a posadí se na stolek. „Celý průběh?“ Nadhodí a uchechtne se. „Dobrá. Krvavý slib funguje tak, že musíme smísit naši krev. Jeden řez v dlani.“ Začne a následně si nožem přejede po celé dlani levé ruky. „A jeden řez na předloktí.“ Zopakuje to samé jako u dlaně, ale na předloktí. Ani u jednoho netrvá moc dlouho, než se objeví první krev a začne z ran vytékat. „Pak se chytneme za ruce tak, aby řezy byly u sebe.“ Pokračuje, zatímco ji jemně prsty levé ruky chytne za zápěstí, aby jí úplně nezamazal svojí krví a mohl udělat řezy i jí, pokud se tedy nezačne bránit. „A pak už stačí jen, abychom odříkali slib, který bude závazný. Ovšem musíme pronést slovo od slova to samé, žádné vytáčky z jedné strany. V tu chvíli to závazné nebude.“ Dokončí svůj výklad, akorát ve chvíli, kdy dokončí řez i na jejím předloktí. Nůž si nechá v ruce, ale levou rukou ji chytí tak, aby jeho rána v dlani byla na její na předloktí, pak už jen počká než i ona chytí jeho. „Slibuji, že od teď ti budu říkat pouze pravdu a všechno, co mi svěříš ty, nesdělím nikomu jinému, pokud to není veřejně známá věc nebo mi k tomu ty sama osobně nedáš své svolení. To stvrzuji svou krví.“ Pronese nakonec přísahu a pak počká, než to samé udělá ona. V případě, že by se nějak odchýlila, tak přísaha nebude nijak závazná. Ovšem moc nepředpokládal, že by měla potřebu něco takového dělat. Jakmile i ona vysloví slova slibu, tak ji pustí a přesune se ke stolu, na který odhodí nůž, který je sice stále od krve, ale ten může očistit i pak. Natáhne se po jedné ze zásuvek od stolu a najde něco na obvazování. Přece jen tu občas musel ošetřovat sám sebe, takže tu základní potřeby měl. Vytáhne čtyři obvazy a dva ji podá, aby si zavázala svoje rány. Pak se pustí do ovazování svých ran.

Trochu ho potěšilo, že ji očividně něčím dokázal překvapit, ačkoliv si nebyl úplně vědom, co to způsobilo. Uchechtne se nad její poznámkou. „Nic nevylučuje, že k tomu ještě nemůže dojít.“ Odpoví a pokrčí rameny. Ne, že by to měl v tuhle chvíli v plánu, to ale neznamenalo, že se ten plán někdy nezmění. Navíc jestli opravdu nakonec odhalí nějaká jeho tajemství, tak bude nebezpečnou osobou hlavně pro něj a jeho budoucí vládu. Hvězdný vztah s otcem očividně neměla, i když on v tomhle asi neměl moc co posuzovat. „To by tě musel opravdu nesnášet, aby se tě zřekl.“ Odvětí a trochu se zamyslí, protože přece jen se s Tollinem setkal. Nebylo to dlouhé setkání a rozhodně by ho nepovažoval za otce roku, ale i tak to vypadalo, že mu jeho dcera není úplně ukradená, i když mu jistě utrhla pěknou ostudu. Kupodivu se nad její otázkou musel na chvíli zamyslet, načež si doplnil sklenku a zadíval se na tekutinu v ní. „Jednou se mi dostal do rukou muž, nižší víla. Už si přesně nevybavuju, co provedl, možná mi to ani nikdy neřekli. Ne, že bych se na to snad ptal. Dostal jsem jen instrukce, že je potřeba od něj získat informace. Měl jsem si procvičit své schopnosti, tak jsem mu do hlavy vkládal představy a myšlenky. Představy, jak mu pomalu odřezávám maso až na kost a on stále neumírá. Nebo jiné, jak mu postupně lámu každou kost v těle. Postupně, hezky jednu po druhé tak, aby to bolelo. Je zvláštní, jak mysl pracuje s tím, co jí vnukneš. Dokáže i absolutně zdravému člověku vnutit bolest, kterou by cítil, kdyby se to dělo doopravdy. To na tom právě bylo to ironické. Celou tu dobu ten muž ležel připoutaný na lavici a já se ho ani nedotkl. Neměl žádný mentální štít, nic, co by jeho mysl chránilo před představami. Tak jsem si zkrátka vyhrál se vším možným bez toho, abych si zašpinil ruce. Pálení, trhání nehtů, drcení kostí nebo končetin, trhání zubů.“ Do přílišných detailů nezabíhá, předpokládá, že pokud má Nobu nějakou fantazii, tak si to zvládne představit i bez barvitého popisu. „Anebo vražda vlastního otce, což zůstalo jen v mých představách, což je asi jasné.“ Doplní pak ještě. Protože i to by mohla považovat za něco, co je odsouzení hodné. Pochyboval, že je normální, že chce někdo zabít vlastního rodiče. Na jednu stranu ho snad mohlo ospravedlňovat alespoň to, že to opravdu neudělal a měl k tomu svoje důvody. Ty jí ale sdělovat nechtěl. Napije se ze skleničky a odkašle si. „Moje otázka.“ Zamyslí se a chvíli polovílu pozoruje. „Jaké nejhorší zranění si utrpěla a proč?“ Nebyla to vyloženě otázka na tělo, ačkoliv byla o jejím těle. Sice ho napadaly i jiné, ale nechtěl jí tu vyslýchat jen s ohledem na její rodinu.