Sordit

"A?! Nevím, ale, když se vypnu vyčerpáním, tak mě mučení nebude zas tolik trápit. Nebo sis myslel, že ti budu dělat tu radost, že se nechám mučit plně při smyslech?" její výsměšný tón mohl znít dostatečně výsměšně na to, aby mu bylo jasné, že ještě stále trvá na domněnce, že jí jen jde mučit do jiné místnosti. Nakonec to stejně bylo rozumnější, než věřit někomu z Keratu. Proto se jí na tváři i pomalinku rýsoval naštvaný úšklebek, ačkoliv si byla celkem jistá, že nevypadá zrovna tak, jak by chtěla. Každopádně mohla být šťastná, že ji obličej aspoň trochu poslouchal. "Nepovídej," odsekla mu na jeho slova o tom, že s ní v podstatě může udělat, co se mu zachce a ona můžu leda držkovat. "Kdybys nechutnal tak hnusně, možná bych si ukousla, nějak málo mě tady krmí," poznamenala suše a odvrátila od něj pohled, protože vypadala nejspíše komicky, když jí štval čím dál tím víc.Ale možná jí trochu zvedlo ego, když pochválil její kousanec. Sice chtěla, aby skončil hůř, ale i to, že v obtisku jejích zubů byla malá podlitina, jí celkem stačilo. Každopádně ji to ale neuchlácholilo a celou cestu na něj pouze chrlila jednu nadávku za druhou. Nejvíc, když se kolem nich nachomítla nějaká jiná víla. Proč neudělat nebohému Silviusovi trochu ostudy, když už na to přijde, no ne?
Ale přes to všechno se nakonec dostali do jeho křídla, kde vešly do jedné z komnat a už tam čekal nějaký muž, pro kterého si nejspíše nechal poslat. To pro ni bylo jako spouštěč, po kterém sebou zase začala škubat a snažila se Camielovi nějakým způsobem vykroutit, byť by jí to stejně nepomohlo ani v nejmenším. Nakonec ji stejně bez problémů posadil na jednu sedačku a v klidu se posadil na vedlejší, jakoby nic. Druhý muž jí ale možná znervózňoval víc, protože se od jejich příchodu ani nepohnul. Každopádně chvíli mlčela, když se dohadovali o tom, že bez jeho povolení se nikdo nedostane dovnitř komnat ani ven. To ji donutilo i na sucho polknout, protože nevěděla, co očekávat. Mučící nástroje tady nikde neviděla a to, že by byl dědic Keratu nějak milý a nechal jí osobní komnatu jí přišlo ještě děsivější. Každopádně si ještě vyslechne jméno onoho muže, než ho Camiel pošle pryč. Potom í řekne něco o lázni, ale ona se jen podívá ke dveřím, na které ukazoval a za upozornění na to, že tam možná ani sama nedojde, mu věnuje obhroublé gesto. Jak ale tak přemýšlela, zdálo se jí, že by možná nebyl až tak špatný nápad, kdyby se jí podařilo nějak zajistit dveře do koupelny. Proto se pevně rozhodla, že tam dojde, i kdyby měla spadnout po každém druhém kroku. Prvně se pevně zapřela o opěrky na ruce, aby pomohla svým nohám zvednout svoje tělo a ona se mohla postavit. Kolena se jí v jedné chvíli podlomila, ale nakonec se zvládla na nohou udržet. Následně se dostala do koupelny tím způsobem, že se přidržovala každého kusu nábytku, co jí stál v cestě.
Koupelna samotná jí skoro vyrazila dech, což mohl postřehnout i on, když se zarazila ve dveřích, ale následně vešla dovnitř bez jakéhokoli slova a dveřmi práskla, jak jen jí to v daný okamžik šlo. Poté se začala rozhlížet, čím by se tam mohla zabednit. Nakonec vytáhla šňůru z županu, kterou se co nejpevněji pokusila obvázat a zabezpečit kliky, jak si totiž stačila všimnout, zámky už teď postrádaly kliče. Každopádně se pokusila o to nejlepší a potom se otočila k vaně plné pěny, ze které stoupala pára. Nemohla popřít, že to byl po tak dlouhé době docela slastný pohled. Proto už neváhala a sundala ze sebe všechno svoje oblečení, aby do ní mohla vlézt. Když ale procházela kolem zrcadla, musela se zastavit, protože vypadala úplně jinak než předtím. Její obličej byl pohublý a špinavý, vlasy měla delší a zacuchané, byť se je snažila rozčesávat pravidelně alespoň prsty. O změně zbytku jejího těla raději nemluvě. Dřív byla dobře osvalená a měla i správné množství podkožního tuku, teď jí lezla žebra a svaly byly ochablé až hanba. Nechtěla se na sebe ani podívat, proto raději se žblunknutím zaplula do vany, do které se celá ponořila, aby voda mohla okamžitě začít rozpouštět špínu. Poté se natáhla pro žíňku na kterou dala pořádnou dávku nějakého mýdla a začala se celá poctivě drhnout. Poté se pustila i do umytí vlasů a když byla se vším hotová, začala si hrát s pěnu, bez jediné myšlenky na Camiela čekajícího ve vedlejší místnosti. Přeci jen neměla v plánu za ním v brzké době jít.

Pobaveně sleduje, jak se snaží zvednou z křesla, ale nechá jí v tom samotnou. Zaprvé nemá náladu na to, aby do něj znovu mlátila a vztekala se, že to zvládne sama. Raději teda jen sledoval, jak se šourá do koupelny a pak za sebou teatrálně zabouchne dveře. Uchechtne se a zvedne se z gauče. Vlastně v téhle části paláce už nějakou dobu nebyl, čehož rozhodně nijak nelitoval. Naposledy tu pobíhal jako malé dítě, když se snažil nějak zabavit a taky se tu vlastně více méně spřátelil s Rainerem, pokud se to dá považovat za přátelství. Natáhne svou mysl směrem k polovíle, i když jí nechce vlézt někam hluboko do mysli, spíš jen zjistit, co tam dělá. Rozhodně se mu nechtělo jí pak nahánět někde po paláci nebo jí přemlouvat, že skákat z okna rozhodně není dobrý nápad. Když ale zjistí, co tam provádí, znovu se uchechtne. Bylo od ní opravdu naivní si myslet, že by ho nějaká látka mohla zastavit, kdyby se rozhodl do té koupelny vtrhnout. Teď jí ale nechá s tím, aby si myslela, že ho ta udrží mimo koupelnu. Místo toho, aby se tam snažil dostat, otevře dveře, před kterými už stojí dva strážci. "Přivezte mi z kuchyně jídlo. Ideálně něco s dost živinami a ne moc tučného." Pronese jejich směrem, i když má stále chladný a nezúčastněný tón. Jeden z nich jen přikývne a rozejde se pryč. S tím Cam zavře dveře a rozejde se směrem ke knihovně, která v místnosti je. Není tu moc knih, které by byly něco pro něj. Není se taky čemu divit. Tyhle pokoje byly připravené pro jeho budoucí manželku, kterou pořád ještě neměl. V dohledné době taky neměl v plánu sem někoho v téhle pozici ubytovávat. Navíc tu kdysi bydlela jeho matka, ještě předtím než se stalo manželkou vladaře. Tehdy ale byly komnaty upraveny dle jejího přání a rozhodně to nebylo takhle světlé.
Nakonec vytáhne jednu knihu, která byla vlastně historií jeho dvora a posadil se zpět na sedačku, zatímco listoval knihou a moc se ani nevěnoval tomu, co tam bylo napsané. Spíš v myšlenkách zabloudil do minulosti, kdy byl ještě malý a nemusel řešit starosti, které měl teď. Nebyl poznamenán válkou, boji, armádou, ani úmluvou s budoucí vůdcem Železozubých. Rozhodně měl kdysi méně starostí, i když se nedalo říct, že by byl šťastnější nebo se měl lépe. Tenhle dvůr se nezměnil za dobu toho, co tu byl. Byl pořád stejný, už několik staletí před jeho narozením a nejspíš takovým i zůstane několik staletí po jeho smrti. Z podobných úvah ho vyruší až zaklepání na dveře, kdy vzhlédne a dá dotyčnému svolení ke vstupu. Dovnitř vejde víla, kterou předtím poslal připravit koupel a za ní vejde i Rainer. "Řekl jsem si, že by asi nebylo dobré, kdyby tvůj otec zjistil, žes jednu vězeňkyni přesunul z vězení do komnat pro tvou... však víc. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Tady Sonya se o ní ráda postará." Uvedl Rainer, načež mladá služebná jen přikývla a beze slova nechala vozík v pokoji, načež i s Rainerem opustila pokoj. Cam se jen ušklíbl, ale musel uznat, že měl velitel jeho stráže dobrý postřeh. Jen těžko by otci vysvětloval to, co dnes udělal. I když nejspíš by si to zvládl obhájit, i když jen těžko by vysvětloval, proč jí ubytoval zrovna tady.
Dojde ke dveřím do koupelny a zabouchá na ně. "Přestaň si tam hrát s tou pěnou a vylez ven. Máš tu jídlo." Pronese hlasem úplně oproštěným od emocí, i když na tváři má pobavený úsměv, když zjistil, že si tam ta polovíla hraje s pěnou.

Za celou dobu, co byla v lázni, nedostala ani nejmenší pomyšlení na to, že by z ní měla vylézt. Tedy alespoň do té doby, dokud bude voda tak příjemně teplá. Měla totiž pocit, že prohřívání svalů až do hloubky jí přidává energii, kterou bude ještě nejspíše potřebovat, jestli má mluvit s tím otrapou. Vlastně ji i docela překvapilo, že ji zmíněný otrapa nevyrušoval už pět minut poté, co do lázně vůbec vlezla. Problém s tím ale neměla, jediné, co jí trápilo, bylo to, že bude nakonec muset ven, protože zajištění dveří nebylo zrovna nejlepší a on nejspíš nepatřil zrovna k těm nejpříjemnějším vílám v říši. Každopádně se to pokusila neřešit a užívala si komfort, který jí voda s pěnou poskytovaly. Přišla si trochu jak malá, když nabírala pěnu do dlaní a foukala do ní, až nakonec byla i skoro všude po zemi. To jí ale taky moc netúrovalo. Zkrátka se starala jen o to, že ji to baví.
Nakonec ji ale velevážený Silvius stejně vyrušil. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy nabrala pěnu do jedné ruky, aby mohla tlesknout pro větší dostřel oných mýdlových bublin. Což taky udělala hned vzápětí po jeho slovech, načež se pěna rozletěla i do koutů, kam předtím nedosáhla. "Ne," bylo jediné, co mu řekla na jeho výzvu, aby se šla najíst, a ji samotnou překvapilo, že to znělo spíše dětskou paličatostí než tou její obvyklou. To ji donutilo se na chvíli zarazit, ale nakonec si hrála dál, zatímco jí docházelo, že věděl, co dělá. "Ty mě, sakra nějak šmíruješ?!" zazněla o dost ostřejší otázka, po které se začala rozhlížet kolem, aby odhalila způsob onoho šmírování. Její unavené mysli chvíli trvalo, než ji napadlo, že se vlastně v klidu zvládá dostat do její hlavy, ale to ji o to víc naštvalo. Vypadni mi, kurva, z hlavy, máš snad svoji, poslala mu vrčivou myšlenku a zamračila se na mydliny. Po tomhle měla chuť vanu opustit ještě míň, což mohl v klidu poznat na tom, že se zase hodila do klidu a pokračovala v hraní si s pěnou, už jen proto, že jí řekl, aby toho nechala. Vlastně se i pohodlně opřela o stěnu vany a vyndala si ven nohy, ze kterých následovně stoupala pára, jak byly rozehřáté, a sledovala, jak po nich pěna klouže dolu. Byla pevně rozhodnutá ještě ukazovat svoji tvrdohlavost, ale musela mu jen ze zvědavosti položit jednu zásadní otázku. "Co mám vlastně k jídlu, když už bych se díky tomu měla i zvedat?" optala se domýšlivě a opět si nabrala pěnu, aby do ní mohla fouknout. V lázni se jí líbilo, proto jí bezdůvodně nehodlala opouštět. Dotek vody na dlouho zanedbané kůži byl až moc příjemný. Proto se zase celá ponořila pod vodu a chvíli tam setrvala. Jestli něco povídal zrovna v tu chvíli, s klidem to přeslechla. Když se vynořila, pořádně se nadechla, aby ho mohla obdarovat dalšími slovy. "Možná mi to radši pošli sem, vidím to tu na delší dobu," konstatovala tak sladce, jak jen to šlo, a zároveň to vyznělo paličatě, takže z toho měla i menší úsměv na tváři.

Protočí oči v sloup, když dětinsky odmítne vylézt z vody. Jestli se hodlala chovat jako malé dítě, tak jí to klidně mohl vrátit podobným chováním, jaké mu nabízeli jeho rodiče celé jeho dětství a tím mu ho vlastně kazili a zkracovali. Ne, že by jim to zpětně měl za zlé. Nejspíš bylo dobře, že na tomhle dvoře přišel o svoje iluze a představy hned v mladém věku a nezlomilo mu to vaz. Na její otázku se ani neobtěžuje jí odpovídat, spíš sleduje, jak dlouho jí zabere, než jí dojde ta skutečnost, že je v její hlavě. Sice jen povrchně, aby věděl, co dělá a nějaké povrchní myšlenky, ale rozhodně nijak hluboko, protože to by pro ní nemuselo být zrovna příjemné, pokud by se mu rozhodla bránit. Místo hlasité odpovědi jí ji vloží do mysli. Mám svou hlavu, ale ta tvoje je momentálně o dost zábavnější. Zazní jí v hlavě jeho hlas. Stejně to ale nevypadalo, že by se hodlala v dohledné době z té vody vyhrabat, takže místo toho, aby jí odpověděl slovy, jí do mysli vloží obraz jídla, které jí přivezli. Na vozíku je pečené hovězí maso, bílé pečivo, opečené ryby a nějaké ovoce. Nezůstane jen u obrazu ale pohraje si taky s jejími chuťovými buňkami, takže ucítí i chuť jídla, jehož obraz jí posílá. Tohle by jí už z koupele dostat mohlo, i když pokud je hodně tvrdohlavá, tak věřil tomu, že ani tohle nepomůže natolik, aby se odhodlala mu věřit a vylezla z koupelny dobrovolně.
"Pokud se chceš najíst, což bys mimochodem měla, vzhledem k tomu, jak jsi zhubla, tak musíš sem. Nejsme tvůj sluha, abych ti vozil jídlo až pod nos." Houkne na ní přes dveře a vrátí se k vozíku, ze kterého vezme červené jablko a zakousne se do něj. Je jen na ní, jestli se rozhodne najíst, nebo radši zůstane o hladu a bude se rochnit dál ve vaně a hrát si s pěnou, což jistě má své kouzlo, ale momentálně by jí víc prospělo, kdyby se najedla. Raději se přesune k oknu a zadívá se ven. Knihy, kterou nechal položenou na stole, si nevšímá, i když zůstala otevřená na straně, kde je popsáno to, jak si jeho otec vybral jeho matku za manželku. Nebyl to zrovna příběh plný lásky, ale byla to součást historie dvora.

Zamračila se, když jí namísto toho, aby jí z hlavy vypadl, rovnou poslal odpověď na její nevrlou myšlenku. Věděla, že by toho mohl udělat mnohem víc, ale už jen tohle ji rozčilovalo a měla chuť mu za to dát jednu nebo dvě do zubů, byť v jejím aktuálním stavu by je mohl zastavit ještě dřív, než by se stačila rozmáchnout. Naser si. Sežeň si jinou zábavu, pověděla mu opět myšlenkou, protože neměla důvod namáhat ústa, když on se taky neobtěžoval. Každopádně takhle mohl možná ještě víc poznat, jak moc ji tím štve, než kdyby mu to řekla normálně. Nevěděla, jak tohle vlastně funguje a nejspíš to ani vědět nechtěla. Proto se snažila jeho přítomnost ve své hlavě vytěsnit úplně, což ale tak docela nešlo, když jí do hlavy poslal obraz jídla, co na ni čekalo, plus jí ještě dopřál malou ochutnávku, když začal poblázňovat i její smysly. "Di do prdele! Co si o sobě sakra myslíš?!" naštvaný tón jejího hlasu byl doplněn to, že pleskla rukou o hladinu vody, až vycákla ven. Štvalo ji to, že na jídlo to teď měla až nesnesitelnou chuť, i když její žaludek už byl natolik zcvrklí, že mu pro jeho potěchu ani nezakručel. "Nejsi, protože tak nekvalifikovaného sluhu bych si nepořídila," odvětila mu s pokrčením ramen a snažila se ho ignorovat. Každopádně udělala jistý krok, který mohl považovat za vítězný a to ten, že vylezla z vody, která ji okamžitě prozradila, protože čvachtalá, jak ji najednou rozvířila. Po menším odpočinku v teplé vodě se naštěstí i dokázala lépe udržet na nohou, takže si bez větších problémů došla pro župan, ze kterého prve vytáhla šňůru a částečně se do něj zabalila, i když  si ho nemohla zavázat. Poté ale nešla podle očekávání za ním a za jídlem, ale stoupla si k zrcadlu, aby si mohla kartáčem, který bez výčitek a dovolení ukradla z poličky, rozčesat vlasy. Nakonec ale spíš začala hledat nůžky, kterými by mohla nezvratně zacuchané konce ustřihnout. Očividně to nikdo nepřipravit tak dokonale, aby se nedostala k ničemu ostrému, takže se mohla v klidu věnovat své činnosti, dokud její vlasy nenabyly zhruba stejné délky, jakou měla, když se sem dostala. Poté už je v klidu rozčesala. Tím ale její návštěva koupelny nekončila. Ještě si posbírala svoje věci, z nichž ji nejvíce zajímal přetržený modrý plášť, a poskládala si je na hromádku. Až potom zamířila ke dveřím, aby z nich odmotala šňůru, kterou si následně zavázala župan.  Poté se vrátila pro své věci a ještě přibrala nůžky, které dala do kapsy županu.
Poté už konečně vyšla z koupelny a usadila se na stejnou sedačku jako před tím. Své věci položila vedle sebe. "Ten plášť bych chtěla vyprat  a jestli mi nehodláš dát jiné oblečení, hodilo by se mít čistej i ten zbytek," pověděla mu mimo řečí a podívala se jeho směrem. Jak tam tak stál u toho okna, připadal jí jako sentimentální pitomec, ale rozhodla se to nekomentovat. Spíše se zaměřila na jídlo, které jí krásně vonělo pod nosem, ale ona se ho ani nedotkla, protože docela nevěřila tomu, že v něm není nic přidaného. Přeci jen věděla, že existují jedy, které nezabijí, ale způsobí nesnesitelnou bolest, čemuž se chtěla celkem vyhnout, proto se otočila na něj a pokoušela si jídla nevšímat. "Čekáš tady takovou dobu jen, abys mohl čumět z okna?" zeptá se nadmíru drzým tónem a pozvedne jedno obočí.

Z jejích myšlenek bylo více než jasné, že se jí vůbec nelíbí to, že ho má v hlavě, ale to se nebylo čemu divit. Komu by se taky líbilo, kdyby mu někdo šmejdil v hlavě a měl možnost nalézt vlastně cokoli se v ní ukrývalo. Ani Cam by něco takového nesnesl, ale naštěstí pro něj, bylo dost těžké se mu do hlavy skrz jeho psychický štít dostat. Naneštěstí polovíla v druhé místnosti neměla tak silný štít, aby se jí nedostal do hlavy. Jistě, mohl by se povrtat i hlouběji, ale pokud by se bránila, tak by to nemuselo být nic tak jednoduchého. Ohledně jeho nekvalifikovanosti na pozici sluhy se jen uchechtne. Samozřejmě, že není na tuhle pozici kvalifikovaný. On byl ten, kdo měl sluhy, tudíž nepotřeboval umět zastávat jejich práci a upřímně mu to ani nijak nevadilo. Navíc jako budoucí vladař se musel zabývat důležitějšími věcmi než tím, jak se má něco uvařit nebo jak se šijí šaty. O uklízení všech těch komnat v paláci nemluvě. Díky tomu, že jí pořád ještě tak trochu kontroluje, jestli opravdu z té vody vylezla, i když zvuk vířící se vody mu dal jistou představu, tak mu neunikne to, že si do kapsy od županu schovala nůžky. Jistě, možná měl říct, aby tu nenechali nic takového, ale co. On i jeho stráže byli dostatečně vytrénovaní k tomu, aby jí případně odzbrojili. Nehledě na to že všichni v jeho stráži byli Sankoriové, tudíž i kdyby se k nim čirou náhodou dostala moc blízko, tak by jim opravdu nůžkami neublížila. Ve výsledku by spíš zranila sama sebe než je.
"Jistě, Sonya se o to postará, prostě tu to oblečení někde nech. Odnese ho a postará se o něj. Stejně tak je tu jiné oblečení. Posluž si a klidně si něco vyber, jen je to keratský styl, takže ti možná nebude vyhovovat." Pronese a mávne rukou k dalším dveřím po straně pokoje, za kterými se skrývá šatna, která je stále napěchovaná všemožným keratským oblečením. Otočí se čelem k ní a založí ruce na hrudi, přičemž si všimne, že se jídla pořád ani nedotkla. "Kdybych tě chtěl otrávit, tak bych tě rozhodně netahal až sem. Špatně by se tu uklízelo." Upozorní jí a sleduje jí. "Ne, čekal jsem tu, abych konečně zjistil tvoje jméno. Sice bych ho dokázal zjistit i jinak, ale jsem si jistý, že bys ráda předešla tomu, abych se ti hrabal v hlavě. Bude jednodušší, když mi ho zkrátka řekneš." Pronese a pokrčí rameny. Může a nemusí mu věřit, proč tu čekal, to už je zkrátka jenom na ní. Navíc by si tím mohla ušetřit jeho společnost, protože je možné, že pak by se prostě sebral a odešel.

Když se usadila a vyžádala si vyprání svého oblečení, rozhodně nečekala okamžitou reakci, která bude navíc kladná, ale moc se o to nestarala, protože jí zaujala jiná informace. "A kdo má být, sakra, Sonya?" zeptala se ne zrovna nadšeným hlasem a obličej se jí zkřivil do nechápavé a zároveň nespokojené grimasy. Rozhodně nebyla nadšená z toho, že by se kolem ní měl motat někdo další z Keratu, co mu bude hlásit všechno, co udělá. To opravdu ne. Nakonec se proto radši zaměřila na druhou informaci ohledně toho, že si může prohledat celý šatník a něco si vypůjčit. Byla zajímavá představa vidět se v keratském oblečení. I když byla převážně zvyklá nosit uniformu podobnou oblečení Illyrijců, kteří měli podobný styl jako Kerat, nemohla se zbavit dojmu, že v šatníku najde hromady a hromady šatů, které nikdy moc nemusela a navíc ne v jejich střihu. Nemohl se divit, že ani ta informace její výraz nezlepšila. Čehož si mohl i všimnout, když se na ni otočil od okna. Nad jeho slovy ale jen protočí očima a podívá se na opačnou stranu místnosti. "Jako by si ty byl ten, kdo s tím úklidem bude mít práci," pronesla suše a podívala se na jídlo, které vypadalo velmi dobře a úžasně vonělo, až se jí zbíhaly sliny. Dalo by se říct, že by jí mohlo být i jedno, že je to otrávené, ale už jí nebylo jedno to, že by to její žaludek nemusel tak snadno přijmout a ona před ním opravdu nechtěla vyzvrátit všechny orgány, co měla v těle. Proto se jídlo pro ten moment rozhodla vytěsnit z hlavy, a namísto toho, aby se najedla, obrátila pohled k němu a velice sladce se na něj usmála. "Proč tě moje jméno vlastně tak bere? To skoro hraničí s posedlostí, nezdá se ti?" zněla skoro až rozkošně nevinně, nebýt jedovatého podtónu, který jí nešel vynechat. Nebyla hloupá a přesně věděla, že chce její jméno, protože se mu o ní nejspíš nepodařilo nic moc zjistit, takže si potřeboval usnadnit, ale jí se rozhodně nechtělo mu jméno říkat. Proto zkoušela, jestli díky rozhovoru dostane čas vymyslet, jak by to mohla obejít. Nakonec prostě zůstala sedět opřená v na pohovce a sledovala, jak to tedy bude, byť možná mohl cítit náznak obavy z toho, že se jí bude vrtat v hlavě, a snahu posílit její mizerný mentální štít, aby to neměl tak snadné.

"Sonya je služebná, která ti bude vozit jídlo a postará se o tvoje oblečení." Pronese, i když jejímu tónu se zas až tak nediví. Nejspíš nechce, aby se kolem ní motal někdo z Keratu, ale v tom má smůlu. Neměla se pokoušet vykrást keratskou pokladnici. Kdyby to neudělala, nemusela by trčet tady a on by měl o starost méně. Vzhledem k tomu, jak se neustále tvářila skoro pohoršeně a nespokojeně, tak se jí nelíbilo ani to, že si může vybrat něco z oblečení, co tu je. Těžko říct, co všechno tam je připravené, ale keratská móda byla dost...pofidérní pokud šlo o ženy. Jemu samotnému to rozhodně nevadilo a nejspíš ani žádné z víl, která v tom vyrůstala, ale někdy to obyvatelům okolních království připadalo nepatřičné a extravagantní. To ale nebyl jeho problém. Pokud tu nehodlala chodit nahá, tak se bude muset spokojit s tím, co je tu připraveno pro jeho budoucí nevěstu. "Ne, protože já tu od úklidu nejsem. Takže bych tím jen přidělal práci někomu, kdo nemá v popisu práce tu uklízet mrtvoly. To by bylo jednoduší tě zabít nebo umučit ve vězení, kde by se to uklízelo podstatně snadněji. Myslím, že někteří vězni by jistě nepohrdli čerstvým masem. Nehledě na jeho původ." Odpoví jí a jen pokrčí rameny. Ve vězení bylo zavřeno plno nestvůr a to někdy jen v přeneseném slova smyslu, protože ty nejhorší tak nejspíš ani nevypadají. Ani on neměl tu čest potkat všechny jejich vězně osobně, ale rozhodně věděl, co se v útrobách vězení skrývá. Někdy kupodivu i dobrovolně. "Mám si před tebou vzít kus z každého toho jídla, aby ses najedla bez toho, aby sis myslela, že je v tom jed?" Pronese a pozvedne nezúčastněně obočí. Kdyby jí chtěl otrávit, tak by rozhodně nedával jed do takhle kvalitního a dobrého jídla. Bylo by to jen plýtvání. "Jen si chci ověřit informace, které se mi povedlo zjistit v archivech. Moc polovíl v legiích není." Pronese a dál jí sleduje. Možná není tak úplně pravda to, že by jejich archivy byly tak obsáhlé, aby tam bylo napsáno, jakého druhu je který voják, nebo velitel. Většinou tam byla jen jména a ani u těch si nemohl být jistý, jestli jsou pravdivá nebo jsou nějak zkomolená. "A taky by asi nebylo od věci, abych tě mohl oslovovat jinak než polovílo, tedy pokud se ti to oslovení náhodou nelíbí." Odvětí a pokrčí rameny. Vypadalo to, že prostě bude tvrdohlavá tak dlouho, dokud opravdu nepřejde k tomu, aby jí vlezl do hlavy. Klidně si tu námahu dá. Navíc i když se snažila posílit svůj štít, chtělo by to větší cvik a větší moc, aby se dokázala ubránit. Možná by mu to chvíli zabralo, ale rozhodně by se mu to nakonec povedlo.

Skoro by se i zasmála tomu, že jí přiřadil služebnou, kdyby nebyla naštvaná, že je to stále někdo z Keratu, proto si i nadále držela celkem naštvaný výraz ve tváři a ani se nepokoušela nadhodit nějaký lepší tón, kterým by se tomu celému vysmála. "Takže mám i vlastní služku, kdo by byl řek, že bude v Keratu skoro až hýčkaná," pronesla skoro vrčivě a ušklíbla se ještě víc. Ve výsledku nestála o nikoho, kdo se jí bude o všechno starat v každé situaci a bude jejím soukromým otrokem. Měla ve zvyku si všechno dělat sama, takže to pro ni bylo skoro až ponižující, ale asi jen těžko by si vydupala, že si sama bude s klidem chodit do kuchyně pro jídlo a prát si, nebyla tedy ani tak hloupá, aby se o to pokoušela. Spíš se zaměřila na další jeho slova, která by nepopsala za něco, co by potřebovala vědět. Měla se v plánu nechat po smrti zpopelnit a ne sežrat vězni v keratské věznici, takže si těmi slovy od ní vysloužil zamračení, jaké mu za celou dobu zatím nevěnovala. "Netušila jsem, že v tady nemá vyloženě každý v popisu práce uklízet mrtvoly... Ty kecy o nejkrutějším vílím dvoře asi nejsou tak ověřené, jak se může zdát,"  řekla prostě a pokrčila nad tím rameny, ačkoliv se jí to téma celkem hnusilo, když se vedlo o možném konci její mrtvoly. "Ale myslím, že tvoji vězni by stejně moc spokojeni nebyli, kdyby si jim hodil mě. Díky tobě už toho na sobě tolik nemám, jestli sis nestačil všimnout," hlas jí vyzněl ostřeji, než chtěla. Vlastně chtěla znít nezaujatě, ale nějak jí to nešlo, čímž mu velmi, velmi nechtěně ukázala, že jí to rozhodilo. Nemluvě o tom, že zpátečnicky narazil opět na to, že je směska a tím pádem v jeho očích méně než obyčejný člověk. To se už tuplem rozhodla nechat bez odezvy, protože by se tím jen a pouze bavil a to mu dopřát nehodlala. "Posluž si, možná se potom i pokusím uvěřit, že v sobě už předem nemáš protijed," poznamenala bezvýrazně a pokynula mu, aby se v klidu posadil a udělal jí ochutnávače. Aspoň tím mohla zabít zbytečný čas, který mohla věnovat snaze posílit svůj chabý štít, aby mohla snad více potajnu vymyslet další kroky, které by mohla provést, což obvykle nedělala a trochu víc jí to nešlo. Ale musela se zaměřit na jeho slova, která ji zaujala, protože věděla, že nejsou pravdivá, konec konců měla o legiích ve Fiplinu asi vetší přehled. "Zvláštní, já si spíš jen těžko vzpomínám na legii, které by ve Fiplinu polovíla nevelela, počínaje princeznou Haidou. Přeci jen jsou tam polovíly dost vážené," pokývala hlavou a cítila se alespoň na chvíli, že má navrch, což byl velmi blažený pocit. Proto se taky odhodlala říct mu jméno, i když ne v jeho přesném znění. "Jmenuji se Ivat Boun, když to tak nutně musíš vědět, takže si tu polovílu můžeš odpustit," řekla s pozvednutou hlavou a tvářila se celkem vzdorovitě, až by si i ona sama uvěřila. Přeci jen mu dala všechna písmena svého jména, takže to nebyla až taková lež, aby z toho musela být nervózní. Zatím se to zdálo jako lepší tah než mlčení, kterým by ho jen popohnala k tomu, aby jí to z hlavy vytáhl sám. Teď to bylo už jen buď a nebo. Nehodlala ale vypadat nervózně, takže se zvedla a vydala se k šatníku, aby se podívala po nějakém oblečení.
Místnost to byla celkem rozsáhlá a bylo tam oblečení všeho druhu i velikostí, což vypadalo celkem nadějně, protože se jí podařilo vyhrabat i černou tuniku a kalhoty, co skoro nepůsobily keratsky, až na pár drobných detailů, ale stačilo jí si to jen přiložit k tělu, aby jí bylo jasné, že to z ní spadne jen co si to nandá. Proto to taky hodila na zem a šla se podívat dál, ale neblahou shodou  okolností tam nic takového v její velikosti už nebylo. Takové oblečení tady zřejmě měli jen pro válečnice, kterou ona v danou chvíli ani vzdáleně nepřipomínala. Proto se trochu rozhořčeně vrátila do pokoje, kde furt prudil Camiel a věnovala mu uražený pohled. "Díky za nabídku oblečení, který tam není," řekla s velkou dávkou ironie a odvrátila pohled, odhodlaná trvat na tom, že ten zbytek toho, co tam bylo, není oblečení.