Vězení

Uchechtne se, když se polovíla v cele začne rozčilovat ohledně jídla. Kdyby tu nenašel Aliathe mohla se v klidu najíst, tedy v klidu asi úplně ne, ale nakonec by se třeba k tomu jídlu dostala, kdyby byl spokojený s jejími odpověďmi. Takhle ale bude nejspíš hladovět ještě o pár týdnů více, než bude mít Cam zase lepší náladu, aby za ní zašel a nabídl jí tak trochu smírný krok výměnou za informace. Sice by je mohl získat tím, že by jí vlezl do hlavy, ale na druhou stranu takhle to byla větší zábava. „Vraha? Jistě, říkej mi třeba vrah, ale pochybuji, že ty jako vůdkyně legie si nikdy neublížila ani mouše.“ Pronese a ušklíbne se. Ano, slyšel toho z jejich rozhovoru dost. Sice ne všechno, ale i tohle bylo vodítko a on si dá dost záležet na tom, aby při jeho příští návštěvě přesně věděl, s kým má tu čest, protože na nějaké její pohádky opravdu nebyl zvědavý. Nějaké její urážky jsou mu opravdu jedno, nikdy neměl problém podobné věci odfiltrovat a nebrat je vážně, na to měl sám o sobě dost vysoké mínění, aby ho něco podobného a dost nízkého dokázalo rozhodit. Tudíž ani nepovažuje za důležité na její urážky nějak reagovat a raději se podívá na Aliathe, která vypadá, jako by nejraději utekla. Ovšem musel uznat, že měla dost rozumu na to, aby se ani nepohnula. „Za nic nemůže? Každý v téhle zemi za něco může, milá Aliathe. Nikdo tu není bez nějaké viny.“ Upozorní jí a pokrčí rameny. „Zabloudila jsi a cestou jsi omráčila jednoho ze strážných, načež tě nenapadlo nic jiného než se začít vybavovat s někým, kdo je tu zavřený.“ Pronese zadumaným hlasem, ovšem výraz má stále chladný a bez emocí. „Neboj, nějaký trest dostaneš, protože tohle je dost velké překročení jakýchkoli pravomocí, které tu máš.“ Odvětí a ušklíbne se. Sice ještě bude muset vymyslet nějaký příhodný trest, ale to mu jistě nezabere extrémně dlouhou dobu. „Nemůžu jí trestat? Proč bych nemohl? Na rozdíl od tebe, moje slovo tu má nějakou váhu, takže být tebou bych moc nezkoušel mi říkat, co tu můžu a nemůžu dělat, Aliathe.“ Pronese chladným hlasem a věnuje jí jeden chladný pohled.

Zdálo se jí, že vzduch okolo houstne s každou vteřinou, jak ho zaplňovala přítomnost Camielova ega, a jí se čím dál tím víc dělalo zle z jeho přítomnosti. Nemohla si pomoct, ten nabubřelý vůl jí vytáčel nehezkým způsobem, užuž se nadechovala, aby se mu pokusila srazit hřebínek, ale potom pronesl pár slov, kterými jí donutil sklapnout. Kurva! prolétlo jí hlavou a na chvíli nevnímala vůbec nic. Snad jen bušení srdce, které se jí hlasitě ozývalo v uších. Byla hloupá, že se s Aliathe pustila do řeči, byla tak hloupá. Nechápala, co si myslela. Proto stála jako opařená, než se v ní začal hromadit vztek, na ní samotnou, na něj, na Aliathe, která neměla právo přijít jen tak k její cele a mluvit na ni. Díky tomu se jí z hrdla vydralo zavrčení, byl to zvířecí pud. Poté už jen se zařvání praštila pěstí do zdi, jako by snad mohla kámen prorazit a vrhnout se na něj. Avšak rychle vychladla, když si uvědomila bolest, kterou si tím přivodila. Nebýt zesláblá z pobytu tady, možná by si zlomila zápěstí, takhle jen cítila, jak se jí po kloubech líně plazí krev. Ale neměla moc času se tím zabývat, když ji víla začala obhajovat. To ji dopálilo ještě více. "Nech to být, Aliathe," procedila skrz zuby vrčivým tónem a nestarala se o to, že skočila budoucímu vladaři do řeči. Co jí bylo po něm? Spíše se potom věnovala tomu, že utrhla kus z modrého pláště fiplinské armády, aby si mohla zavázat ruku. Zvuk trhající se látky jí jen připomněl den, kdy jí ho Haida nechala roztrhnout v půli a, když nad tím zavřela oči, měla živý obraz toho dne. Nechala to radši být a se syknutím si utáhla pruh látky kolem kloubů. S trochou štěstí se jí do toho dostane infekce a nebude Camielovi už dlouho dělat hračku, na kterou si občas vzpomene, když uzná, že už dlouho nikoho nevzal do své mučírny. "Neodporuj, Aliathe, prostě se mu ukloň, ať se jeho ego cítí dobře, a odejdi," dala víle radu, kterou by se občas sama měla řídit, aby neměla problémy. Ovšem nezazněl v tom rozkaz, bylo to jen ne vyloženě vřelé doporučení. Ona už měla osud tady nejspíš jistý, takže neviděla důvod, proč by to vílu mělo zatěžovat. Navíc nechtěla, aby se jí zastávala. Dokázala se o sebe postarat nejlíp sama. Avšak dlouho jí nevěnovala pozornost, když Camiel opět -bohužel- promluvil. "Ale, ale copak? Velký zlý dědic se durdí, když má se mu žena snaží dát do hlavy i trochu rozumu? To mi zní jako mindrák z maminky," mluvila asi tak, jako by provokovala malého parchanta, co se čertí, protože mu někdo sebral panenku. Možná to byl dar, pro Aliathe, aby se na ni tolik nesoustředil, ale kdo to může vědět?

Každé jeho další slovo bodalo jako nůž do mé duše. Stále jsem klečela na tvrdé podlaze a chvěla se. Jemnou pokožku na kolenou rozdíraly kameny, ale já si nedovolila se ani pohnout. Káravá slova mi připomínala dobu, kdy jsem musela jen poslouchat a i když jsem byla celkem v právu, nemohla jsem nic. Převážila jsem se dozadu, abych se zadkem dotkla nohou, na kterých jsem teď seděla - jako bych se modlila - a volnou rukou si odhrnula oči z vlasů, stále jsem se však neodvážila vzhlédnout. Mám pravomoce možná tak dýchat, ale i to je tady v Keratu nadstandard asi, pomyslela jsem jízlivě a tiše vzdechla. Jako bych mohla za to, že se semnou dala do řeči a s ním ne, řeknu si ještě a v tom zaslechnu dívku vedle. Neuklidnila mě. Nedovoluju si však říct ani půl slova. Když ale dodá svou radu, kterou sice myslí jízlivě a měla bych mlčet, ale mě to nedá. "M-myslím, že to nepomáhá," řeknu k ní trochu a vlastně to trochu vzpupně mířím ke Camielovi. Jeho poslední slova mě však donutí pevně sevřít čelisti, až lehce skřípnou zuby. Tak jsem to přece vůbec nemyslela! Od kdy tak hloupě slovíčkujeme ? pomyslím dotčeně, protože jsem si tohle vážně nezasloužila. Znovu si prohrábnu vlasy, protože nutkání stát se vlkem mi dělá z mých uší uši vlčí, ale magie vězení mi proměnu hned zabraňuje provézt. Skloním hlavu a přivřu oči, protože už vážně nevím co si počít.

Neujde mu zvuk rány, která se ozve a rezonuje v cele. Nejspíš tímhle uhodil hřebík na hlavičku, protože mu potvrdila to, že nějakou námahu na to, aby si vyhledal, kdo stojí nebo spíš stál v čele legií, vynaložit klidně může. Nejspíš tahle snaha totiž přinese vytoužené ovoce. Potrestat jí za pokus o krádež, jistě, za to by stačilo pár dní věznění tady, ale vzhledem k tomu, že mu lhala se mu to prostě nelíbilo. Bylo to nebezpečné a bůh ví, kdo jí tenhle nápad nasadil do hlavy. Mohl to být její nepřítel, ale klidně nepřítel jeho dvora nebo jeho osobně. Není těžké odhadnout, že jak Camiel, tak jeho otec i celý jejich dvůr měli spoustu nepřátel. "Nikdy jsem nebyl typ, co by toužil po pochlebování." Pronese a ušklíbne se, pak se skloní a položí na zem jídlo, které původně přinesl polovíle, ale takhle z něj nejspíš neuvidí ani sousto. Po tom, co právě vypustila z úst už vůbec ne. Ne snad, že by pro Camiela byla jeho matka citlivé téma, nikdy k němu nechovala mateřskou lásku a on nikdy neměl potřebu jí bezmezně a oddaně věřit a milovat, jako to nejspíš bývá u jiných dětí a rodičů. Byla to žena, která ho porodila a vychovala bez špetky lásky. Nebo jí alespoň ukazovala dost zvráceným způsobem. Celá jejich rodina vlastně byla takováhle. Nikdy si nestěžoval a nikdy to ani neměl v úmyslu. "Jestli jsi z legií, tak jsem si jistý, že jsi o mojí matce slyšela. Z ní rozhodně žádné mindráky nemám na rozdíl od jejích nepřátel." Pronese a pobaveně se uchechtne. Jeho matka byla nelítostná generálka jejich vojska a rozhodně pro to byla známá. Společně s jeho otcem tvořili silný pár, ač postrádali jakoukoli vzájemnou náklonnost nebo snad lásku. Oba měli smysl pro povinnost a určitý respekt k tomu druhému, což sice znamenalo, že jejich vztah byl chladný, ale oba dva díky tomu byli silní a dost obávaní na ostatních dvorech. "Myslím, Aliathe, že bys měla odejít zpět do svého pokoje, pokud tedy netoužíš vidět to stvoření, které se schovává za tou stěnou. Vsadím se, že to momentálně nebude moc hezký pohled." Pronese a ušklíbne se. Ne, že by snad poukazoval jen na to, že dívka v cele je polovíla, ale spíše na to, že už tu několik měsíců hladoví a jistě to s jejím vzhledem neudělalo nic okouzlujícího. Navíc být zavřená v takovéhle cele není zrovna nic, co by prospělo vzhledu a zevnějšku celkově.

Ztrácela touhu se s těma dvěma vybavovat. Přestávalo ji bavit, jak si dědic Keratu mlel svoji svým chladným způsobem a tvářil se nad věcí, což možná i byl, ale jí se to zkrátka a dobře příčilo. Proč by také ne? Koho by nedeptala pouhá představa osoby, která vás vězní kdovíjak dlouho v zatuchlé kopce? Proto se jen uchechtla poznámce o tom, že moc není na pochlebování a nadhodila napodobeninu jeho tónu. "No, jasně, protože jsem sám velký Camiel Silvius a každý, kdo mi leze do prdele by měl nejraději chcípnout, protože mám radši ty, co mi píchnou nůž do zad, protože mě alespoň na chvíli pobaví, než je zavřu do kopky a nechám je měsíce hladovět, než je vezmu do mučírny, kde je umučím k smrti, bububu," počin to byl nadmíru dětinský, ale nemohla si ho odpustit, protože to zkrátka nešlo. Možná se ho snažila k něčemu vyprovokovat, i když bez valné vidiny úspěchu. Za pokus to stálo. Stejně se nakonec posunula k dalšímu tématu, jež představovalo jeho matku. "Samozřejmě, že jsem o ní slyšela, ale řekla bych, že její nepřátelé museli mít spíš mindráky z toho, že o ní ty kecy museli poslouchat," utrousila přidrzle a zasmála se. Její smích samotný zněl, jako by už nebyla úplně při smyslech, ale bylo to spíš nahrané, než aby bylo šílenství opravdové. Ale věřila, že minimálně Aliathe by o tom přesvědčila, u něj už si tak jistá být nemohla. Každopádně ještě neskončila, protože si zrovna ve své hlavince umanula, že bude podrývat cokoli, co velevážený Silvius vypustí z pusy. "Proč by se nemohla jít podívat?" optala se a do hlásku přidala něco, co znělo skoro jako naivita. "Třeba by jí byl pohled na mě milejší než na takového zjeva, jako si ty. Nakonec by se jí pohled na tebe možná hnusil, díky uvědomění, že za můj současný vzhled můžeš. Jen se pojď podívat, Aliathe, co tvůj poručník rád dělá těm, co se mu nehodí," zapředla sladce a sedla si ke zdi naproti kamenným dveřím, kde vyčkávala, co se tedy uděje dál.

Stálo přede mnou velké rozhodnutí. Mám jít nebo zůstat? Chtěla jsem jí vidět stůj co stůj, ale neuposlechnout Camielův rozkaz mi bylo proti srsti. Přitiskla jsem si k sobě plášť a pomalu vstala. Podívala jsem se na Camiela a vyhledala přímý oční kontakt. Po hodně dlouhé době, co tu jsem byl můj výraz naprosto nic neříkající. Nebylo poznat, zda se na něj hněvám, zda ho soudím, zda jsem smutná, nebo se ho bojím. Dívala jsem se tím pohledem, který je prázdný, byl tak prázdný, jako se mi zdál on sám pokaždé, když jsem ho viděla. Setrvala jsem tak chviličku a pak si prohrábla vlasy, které nebyly dvakrát upravené. "Já... Ráda bych viděla, co provádíš s nepřáteli tvými a tvé rodiny, možná bych si příště lépe rozmyslela své chování," řeknu a narážím tím na fakt, že jsem možná jediný tvor na světě, kdo ho dosud neviděl jako to nejhorší monstrum na světě, ale měl v něj špetku víry, že pod tím vším je někdo, kdo umí být i trochu laskavý, milý a možná něžný. Dívka za dveřmi s tím očividně neměla nejmenší problém, chtěla, abych viděla, jak trpí, jak jí mučí, chtěla, abych viděla jak prohnilý je a já konec konců taky, možná jsem vážně jen naivní.

Možná nakonec opravdu měl Aliathe ukázat, co je ve skutečnosti za nestvůru, nebo alespoň tedy to, co se o něm povídá. Nakonec ale nechal raději tu zlodějku dál o hladu a Aliathe odvedl zpět do sídla, přičemž v následujících dnech zabezpečil vězení tak, aby se do něj už nikdo nepovolaný nedostal a to opravdu všemožnými způsoby, takže bylo proniknutí tam nemožné pro všechny, kdo nebyli stráže nebo on sám, či jeho otec. Nebo někdo, komu dal výslovné povolení, což opravdu on sám v plánu neměl. Ovšem nakonec opět přišel den, kdy se opět vydal do vězení navštívit svou vězeňkyni, tedy tu kterou alespoň sporadicky navštěvoval. U ostatních vězňů to buď nemělo smysl, anebo to raději nedělal, jelikož u některých hrozilo až moc velké nebezpečí, že by se jim díky jednomu rozhovoru s ním podařilo utéct a to si opravdu nemohl dovolit. Ne v tuhle chvíli. Už tak byly vztahy s ostatními královstvími nahnuté a nevěřili jim, nemusel to ještě upevňovat tím, že by mu omylem utekla nějaká nestvůra z vězení.
Raději se tedy zaměřil na to, aby se připravil na návštěvu vězení. Nehodlal si do mučírny brát některé svoje oblečení, které nosil obyčejně, takže si oblékl obyčejný oděv který by mohli klidně nosit i někdo z nižších víl. Taky si neodpustil rukavice, i když ty byly spíš jen obyčejný doplněk, který si nedokázal odpustit. Pak se teprve vydal dolů do vězení, kde kývl cestou na stráže, kteří hlídkovali, aby se tam nedostal někdo nepovolaný, pak došel ke strážnici, kam jen nakoukl. "Doufám, že je mučírna uklizená a připravená." Odpovědí mu bylo několik souhlasných slůvek, načež se vydal směrem k cele, kde byla držená už pěkně dlouhou dobu ta malá polovílí zlodějka.
Bez jakéhokoli ohlášení vklouzl do cely a ihned nakrčil nos. Přece jenom po takhle dlouhé době nikdo zrovna vonět nebude, takže se rozhodl na to raději neupozorňovat. "Přeju hezký večer." Pronese a sleduje svou vězeňkyni. Dává si pozor, kdyby náhodou dostala špatný nápad a měla ještě energii ho napadnout. Nehodlal se nechat překvapit a přeprat zrovna jí. "Pořád sis nerozmyslela to, že mi řekneš svoje jméno?" Zeptá se a pozvedne obočí. Dal si v posledních týdnech záležet na průzkumu, kdy procházel legie a jejich velitelky, ale nikde nebyl jejich popis a archivy jeho dvora nebyly zrovna nejlepším dvorem, což se týkalo legií jiných království. No, něco málo zjistil, ale rozhodně toho nebylo moc.

Od toho dne, kdy se ve vězení objevila Aliathe, s ní opět po dlouhý čas nikdo nepromluvil ani co se nepříjemných a štěkavých hovorů týkalo. Zkrátka a dobře se zřejmě velevážený Silvius mladší zaručil za to, že už tam nikdo nepřijde. To by možná i odpovídalo vyšší frekvenci kroků, jež se nesly za dveřmi její cely. Přišlo jí to absurdní, ale i psychické týrání samotou bylo dobrým způsobem, jak někoho zlomit. V některých dnech ji právě to, že si s někým skoro normálně popovídala po tak dlouhé době a najednou jí to zase bylo odepřeno, dohánělo pomalým nemilým způsobem k šílenství. Ale nechtěla si to připustit. Byť se i k vílákovi mohla donést, že se z její cely zase občas nese zběsilý řev, který byl pro změnu občas protkaný zoufalými výkřiky člověka na pokraji propasti, do které rozhodně nechtěla spadnout. Ne nadarmo byla tvrdohlavá, proto jí pomohlo to, když si umanula, že takovou radost tomu sviňákovi neudělá. Ale čím déle tam byla, tím méně o sobě uvažovala jako o silné osobě, která si poradí se vším. Přišla si slabší než kdykoli předtím a prokřehlé tělo sotva zvládlo dodat paličaté polovíle na dojmu síly. Zkrátka a dobře by stačilo málo, aby se zlomila, ale musel by se jí pokusit zlomit někdo jiný, než právě keratský dědic. Věřila, že se v ní najde dost paličatosti, aby mu tu radost neudělala.
Když ale nadešel onen den, kdy Camiel přišel do její cely. Nedalo by se říct, že by měla zrovna energii mu vzdorovat jinak než slovy. Ani mimické svaly jí neposlouchaly natolik, aby mu mohla věnovat pohrdavý úšklebek. "Hezký byl možná do té doby, než sem přišla nějaká špína s důležitého vílího rodu... Nejspíš ji znáš," její hlas zněl slabě, ale znechucení jeho osobou v něm bylo znatelné až dost. Každopádně se ani nezamyslela nad tím, že i ona mohla sebe považovat částečně za někoho z důležitého vílího rodu. Jestli už si to zjistil, mohl se jí vysmát, ale nějak nečekala, že by si nechal ujít příležitost ji trýznit, dokud mu to nepoví mileráda sama. Nevkládala moc naděje do toho, že by měl charakter. Ale i přes nelibou vidinu příštích dost možná několika hodin se musela zasmát jeho otázce, ačkoliv to byl spíše už jen chraplavý zvuk těžko srovnatelný se smíchem. "Pořád seš pitomej dědic dvora kamenných ksichtů s černou duší?" odpověděla otázkou a zapřela se o zem v pokusu postavit se na nohy, který skončil nezdarem, takže zůstala sedět opřená o zeď. "Ale zařiď mi horkou lázeň a možná ti ho povím, ale dívky rády zůstávají zahaleny tajemnem," její slova následoval další chraplavý smích, a poté nepřítomný pohled, který vedl skrz něj kamsi do Fiplinu.

Pousměje se a sleduje jí, jak má i nadále ústa plné nadávek a nejde pro ně opravdu daleko. Nebylo se moc čemu divit, když jí tu držel kdo ví jak dlouho jen kvůli pokusu o krádež, jenže bohužel pro ní měl Kerat mnoho nepřátel a on si potřeboval být jistý tím, že se nejedná o nějaký pokus o špionáž nebo něco podobného. Možná to bylo krapet paranoidní, ale nikdy nebylo na škodu být opatrný. "Páni, ty sis tohle vymýšlela několik měsíců? Musím říct, že jsem čekal nějaké květnatější nadávky a pokusy o to mě urazit nebo zesměšnit." Pronese a dál jí pozoruje. Opravdu nevypadá moc dobře. Vyhublá, zanedbaná a špinavá. Nutno podotknout, že je to vlastně jeho vina, ale rozhodně se za to nehodlal omlouvat nebo z toho mít špatné svědomí. "Vypadá to, že ten zoufalý křik, který se rozléhal vězením a děsil některé tvé spolubydlící, tě vyčerpal." Konstatuje suše a dál jí sleduje. "Lázeň?" Zamumlá zamyšleně a zvažuje možnosti toho, co by se stalo, kdyby jí odvedl nahoru do paláce. S největší pravděpodobností by jí dokázal uzavřít v určitých místnostech. Měl svou vlastní stráž, která by na ní mohla dohlédnout a zajistit to, aby se nedostala mimo přiřazené místnosti. Navíc by tím od ní mohl získat informace a vypadalo to, že hladovění a samota na ní nezabírají. Nejspíš byla moc tvrdohlavá na to, aby jí jen tohle zlomilo, tak proč jí vlastně nevyhovět a nedat jí trochu víc svobody. Třeba jí díky tomu dojde, že pokud mu řekne to, co chce vědět, tak se může v klidu vrátit domů a jeho už nikdy nevidět. "Nakonec proč ne?" Pokrčí rameny a vyjde ven z cely a zajistí i to, aby zůstal vchod otevřený a ona mohla vyjít za ním. V jejím momentálním fyzickém stavu to nevypadalo, že by se mohla pokusit utéct, i tak si ale dával stále pozor. Mohla dostat hloupý a zoufalý nápad. Zastaví se v chodbě vězení a čeká až vyjde ven. Očekává, že nejspíš bude mít pochybnosti o tom, kam jí vlastně povede.

Nejraději by zvedla obočí nad jeho poznámkou o tom, že její urážky za moc nestojí, ale to jí ne a ne poslechnout, takže mu věnovala pouze prázdný výraz, který byl to jediné, co právě v danou chvíli svedla. Každopádně si nemohla odpustit jeho slova nějak neokomentovat, když už na to přišlo. "Několik měsíců? Ale kdeže, můžu tě ujistit, že tohle přišlo naprosto spontáně, přece si nemohl čekat, že budu trávit čas tím, že budu myslet na tebe," řekla tak posměšně a zároveň káravě, jak jen to šlo a trochu do toho zakroutila hlavou, byť to bylo celkem bolestivé, jak měla ztuhlý krk.  Ale přežila i horší věci, než byl jenom bolavý krk, takže si to v žádném případě nemohla odpustit. Bohužel by naneštěstí raději umřela, než aby poslouchala jeho kecy, kterými jí možná chtěl shodit sebevědomí nebo tak něco. "Já se divím, že tebe nevyčerpává sám sebe poslouchat, ze mě to vysává energii jen co nějaké ty hemzy vypustíš z pusy a to jsem bývala vždycky ta s nekonečnou zásobou energie," pokusila se o nakrčení nosíku, které mělo působit ironicky a její tón působil dosti kousavě. Přeci jen tušila, že ji ty svině stráže napráskají, ale čekala, že si to třeba nechá na později. Každopádně mu potom věnovala zvědavý pohled, když to vypadalo, že uvažuje nad jejím návrhem ohledně lázně. To už jí přišlo hodně absurdní , ale na druhou stranu by neprotestovala, kdyby tu lázeň dostala. Jenže mu nevěřila ani za mák, že by to udělal, takže, když opustil její celu  a viděla, že jsou dveře pořád otevřené, opět se pokusila zvednout. Ne proto, že by mu věřila, ale proto, že mohla zkusit utéct, jenže její ruce opětovně nezvládly dostat její tělo do vertikální polohy a tak s mírným zaduněním skončila opět v sedě opřená o zeď. "Opravdu čekáš, že se nechám lázní zlákat natolik, že si sama dojdu do mučírny? Kdyby ti to ještě nedošlo, nevěřím ti ani co by se z nehet vešlo," zavolala na něj a až díky pokusu o hlasitější zvuk si uvědomila, že má celkem suchý jazyk, při tišším rozhovoru se to až tolik nezdálo. Každopádně se pevně rozhodla, že útěk hází pro teď za hlavu a pokus se sama zvednout zrovna tak. Nepotřebovala mu trýznění svojí osoby ulehčit.