Vězení

Čím déle dívka za dveřmi mluvila, tím více jsem si uvědomila, jak strašně se mi tu nelíbí. I když to nebylo moc obvyklé, byla jsem raději ve svém vlčím těle v lesích, víli, lidi, čarodějky a kdo ví co ještě - to nebylo nic pro mě. Povzdechla jsem a hlavou se opřela o zeď, když v tom přišla palčivá otázka, na kterou jsem si nebyla úplně jistá, zda mohu odpovědět. "A víš, že pořádně nevím co dělá? Chodí mezi důležité lidi a klábosí s nimi hodiny a hodiny a všichni se tváří hrozně důležitě, no, to ty si jistě vedle zábavnější život, když tě tak poslouchám," řeknu, protože si uvědomím, že asi nemá cenu jí nic moc skrývat, buďto shnije tady na věky a nebo jí Camiel zmučí a řekne mu to, co už sám ví. Asi nebylo třeba říkat přesný název, vlastně myslím, že to bylo zcela jasné.
Docela mě pobavilo, jak nadhodila, že by měla vykrást mě. Ani jsem nevěděla zda něco vlastně vlastním, všechno bylo vždycky sestry a já si neuměla vydělat ani na jídlo. Trochu jsem se styděla, že ve svém věku nic nemám. Pak ale řekla něco, co mě dost zarazilo. "To mi skoro zní, jako by se za to všechno nemohla - no když si to tak vezmeš, tak se dá předpokládat, že někdo, kdo je opilý je snadno zmanipulovatelný a pak je tu ten fakt, jestli to náhodou nebyl někdo, kdo ti úmyslně přál něco špatného, protože tady má snad nepřátele každý ve všech mi přijde," vyhrkla jsem najednou svou úvahu a podívala se na dveře, jako bych tam hledala dívku, kterou jsem ale nemohla vidět. "Tohle by měl Camiel jistě brát v úvahu no, ne? Měla by si mu to takhle říct, třeba by tě pustil!" dodala jsem nadějně a opět se zaradovala nad tím, co mě vlastně napadlo. Ani mi nedošlo, že to tak jednoduché opravdu není a že věci v Keratu takhle nefungují. Možná jsem si to jen nechtěla připustit, kdo ví. Na její poslední poznámku jsem raději moc nereagovala, protože právě ta mi nasadila brouka do hlavy a donutila mě přemýšlet o tom, jak strašně moc bych se tu měla bát a dávat na sebe dvojnásobný pozor.

Naslouchala pozorně jejím slovům a musí se zasmát. Její zábavný život jí ve zpětném pohledu tedy vůbec zábavný nepřipadal. Leda kdyby mohla říct, že jí bavilo provokovat rvačky a dostat pořádně co proto, ale zbytek, o kterém věděla ona, jí moc zábavný nepřipadal. Možná i proto se to rozhodla dát na pravou míru. "Můj život v posledních letech moc zábavný nebyl, jestli si to myslíš díky tomu, že jsem byla od rána do večera v lihu. Bylo to jen proto, že jsem přišla o svůj smysl," zdělí jí upřímně a pohled upře kamsi do tmy, kde se jí zjeví obraz bitevního pole a jí samotné, jak se se svými vojáky bok po boku probíjí k vítězství. Ale to už bylo dávno pryč a ona na to nechtěla ani myslet, takže stočila téma radši jinam. "Když mluvíš o důležitých lidech, máš na mysli nějaké naduté víláky tady v Sorditu nebo pro změnu někde jinde? Jako umím si představit, že by to Camiel se svým otcem raději hodili na krk někomu jinému, ale pochybuju, že by se tady udrželi, kdyby za ně všechno vyřizoval někdo jiný," prohodila suše, aniž by o odpověď ve výsledku projevila zájem. Pouze se snažila přejít o tématu její minulost někam jinam.
Avšak vypadalo to, že se přeci jen část její minulosti bude řešit i nadále. Naštěstí ale jen ta část, která byla známá i dědici Keratu, takže ji mohla zdělit i jí. Jen jí přišlo trochu nepříjemné, že to žena za dveřmi rozebírá tak dopodrobna. Byť spíše uváděla svoje teorie. Ona sama si v celé té věci přišla jako figurka, než jako cíl, aby řekla pravdu. To bylo to, co ji štvalo snad ze všeho nejvíce, ale naštvalo ji i tím, že ji nazvala snadno zmanipulovatelnou. "Jasně, protože nikdo jiný než ochlasti se zmanipulovat nedá, hm? Vsadím se, že tvůj budoucí vladař, nedejte Bohové vílí král, s tebou manipuluje celou dobu a ani o tom nevíš, tak si laskavě odpusť hloupé řeči o tom, jak je kdo manipulovatelný," pronesla dosti zostra, protože ji tím trochu dopálila, ale nakonec se musela silně ironicky rozesmát jejím dalším slovům. "Ty si myslíš, že o tom Camiel neví? Prosim tě, věděl o tom už pár hodin potom, co jsem se sem dostala, jenže někdo, jako je on, nemá potřebu projevit něco ve stylu milosrdenství. Pochybuju, že by mě pustil, i kdybych mu o světě řekla všechno, co vím. Nějaký tajemný nepřítel Keratu je nic, když jich má Kerat tolik," poslední dvě věty už nebyly protkány ironií, ale připomínaly spíše kusy ledu, které jí mrazily na kůži.

Psychické utrpení, které mi přinášelo vězení a debata s jeho vězeňkyní se zdálo býti čím dál horší a čím dál nesnesitelnější. Mrazivá zima se mi už plazila po celých nohou a ruce jsem pomalu taky necítila. Dobře, jen klid, na zimu jsem zvyklá. Možná by mi ani tak nebyla zima, kdyby mě nesvíral nesnesitelný pocit v žaludku, byl tu ten fakt, že dívka za dveřmi má pravdu a má pravdu hlavně o tom, že jsem pěkně v pytli. "Alespoň si něco zažila," pípla jsem naposled a přemýšlela, kde všude Ava vlastně byla. "Ano, vlastně jsme jí snad ani v jiné společnosti neviděla. Nikdy je nepochopím, víš, pořád se přetvařují a na něco si hrají, mám vždycky pocit, jako by - jako by čekali až uděláš chybu a pak se nad tebou snesli a začali tě cupovat na kousky, chvíli jsi sama sebou a najednou? Najednou tě zase cupují, chvíli se nekontroluješ-"a proměníš se třeba ve vlka"- a už ti jdou zas po krku. Jako by si jeden nemohl ani chvíli odpočinout," rozpovídám se zahořkle a trochu mi i přeskakuje hlas pod nátlakem slabosti, který cítím uvnitř a teď se dostal napovrch. Přesednu si a stáhnu k sobě pevně kolena, mluvím trochu rozhozeně, trochu dost rozhozeně, vlastně se i celá chvěju. Připadám si hrozně a po jejích dalších slovech ještě více vytočeně, vždyť co je to pak za život, když si nemůžu dělat co chci?! Vře ve mě trochu vztek, který se zatím jako malý plamínek rozhořívá po mém těle, snažím se jej uhasit, než se změní ve velký požár a naprosto mě pohltí, protože to se pak z rozklepané vlčky stane pěkná bestie a to si fakt nemůžu dovolit. Protestně odfrknu a zatnu pevně zuby. "No a co s tím mám jako dělat?!" vyletím najednou docela nečekaně. Můj hlas už není tak ustrašený, ale pevný a rázný, skoro bych vzbudila i toho přiotráveného strážného, který ještě spí. "No tak semnou manipuluje no? A? Já to nepoznám, je přísný, furt "musíš tohle, musíš tamto, musíš se držet vzpříma, musíš si hlídat myšlenky! Zase se nehlídáš! Musíš být trpělivá, mluvit pomalu! Zase na něco myslíš a já ti vidím do hlavy" - bla bla bla! Už mě to nebaví a do toho ještě přemýšlet nad tím, jestli mi neškodí? Co jsem komu udělala? Nechci tu být, nechci chodit v hloupých šatech, nechci se po nocích plížit pro jídlo, chci chodit ven a v noci si dát pořádný flák masa! Chci! Chci! Chci aby se tu všichni aspoň chvíli chovali normálně!!!!" zavřeštím a s rukama zaťatýma v pěst bouchnu do zdi, jako by mi to mělo pomoc. Místo toho se dostaví tupá bolest a já si uvědomím, že jsem zas dokonale zadýchaná a celá rozohněná. Tohle asi neměla slyšet, no to, už je to fuk. Zhluboka oddechuju a snažím se trochu uklidnit, jsem jen hladová a podrážděná, měla bych najít tu spižírnu konečně.

"Zažívat špatné věci je horší, než nezažít nic, to mi věř. Nestojí to za to obzvlášť, když si to přivodíš sama," začala zlehka a poté se zaposlouchala do jejích slov, která jí přišla jako jedna z prvních, co dávala smysl a logiku, protože zbytek byla jen snůška naivních řečiček, kterým snad nemohla sama věřit. Pokud ovšem ano, byla na tom opravdu zle. "Takový hold Kerat je a i ostatní vílí dvory. Nikde se nemůžeš cítit vyloženě v bezpečí, protože všude vládnou intriky, faleš a všeobecné lži. Jediný důvod, proč jsou ostatní u dvorů vítáni s otevřenou náručí, je ten, že něco ví a tudíž se hodí. Být tebou, raději bych zmizela z Keratu, než se hodit přestaneš," Jediné, co mohla Aliathe učinit, bylo to, že mohla být vděčná za to, že se jí snaží poradit, aby si udržela život. Měla celkem sdílnou náladu, nakonec. Takže, když už jí nevykládala o sobě, mohla jí dát rady do života a malou lekci z politologie vílí říše. Otec jí tím občas zatěžoval, když si stěžoval na svoje bratry a celkové dění v říši víl. Ale to bylo jedno, musela úvahy nad tím pohřbít, protože Aliathe očividně něčím rozhořčila a ta začala skoro křičet a stěžovat si. Úchvatné, projelo jí hlavou. Musela počkat, až domluví, protože byla zvědavá, co všechno z ní vyleze. Musela uznat, že je možná radši Camielův vězeň než učeň, protože tím, co právě pronesla, by ji nejspíše dováděl k šílenství. Jak by mohla vydržet takovou aroganci, aniž by mu vyškrábala oči nebo se o to alespoň pokusila? Jen z těží. To byl rozdíl mezi ní a Aliathe. "Uklidni se!" Rozkaz se odrážel od zdí její cely a vyzněl tak rázně, že nedovoloval námitky, než pokračovala. "Fajn, Camiel je hnusný otravný šváb, o tom žádná, ale ty se sakra vzpamatuj. Máš dojem, že je špatné být v jeho přízni?! Můžeš se od něj naučit spoustu věcí a využít je proti němu, když na to přijde. Ale ne, ty tady brečíš jak malý parchant! Nemůžu do lesa, nemůžu jíst pořádné jídlo... A koho to zajímá?! Aliathe, tohle je normální chování Keratu, smiř se s tím. A neřvi tady, zrovna tady. Přitáhneš pouze zbytečnou pozornost, o kterou nikdo nestojí, obzvlášť ty teď ne. Nikdo se nebude ptát, kdo jsi, když tě tu najdou bez Camiela, prostě tě najdou, zavřou, zavolají ho a on ti určí trest, tak se uklidni a přemýšlej," hlas měla rázný, aby si to žena vryla do paměti. Měla šanci využít jejích úvah o Keratu, které má z vlastní zkušenosti i z vyprávění svého otce. Jak to zpracuje bude jen na ní. Ale rozhodně netoužila potom, aby jí tady řvala a připomněla ji Camielovi. Jedna návštěva jí bohatě stačila.

Její slova dávala smysl. Hej, já to věděla, ale prostě jsem si musela nějak ulevit. Mlčela jsem. Vstřebávala jsem svůj hněv a taky to, že se s tím musím zkrátka smířit. Po dlouhém tichu se ozvalo jen slabé a pořád trochu nabroušené "Hmm...". Projela jsem si dlaní vlasy a jako bych se je snažila ohladit, připlácla si je několikrát k hlavě. Nebylo to vůbec potřeba, prostě když jsme byla trochu nervní, chtěla jsem si s nimi hrát. Alespoň mi chvíli nebyla zima. "Máš pravdu, omlouvám se," broukla jsem zase tím klidným hláskem a povzdechla. "Občas to ze sebe prostě musím nějak ventilovat a lepší před tebou, než před někým
Camielových stoupenců, či jím samotným," dodala jsem už značně klidněji. "Možná by jsi mě spíš měla učit ty než on," řekla jsem zase trochu s humorem. "Vážně občas nevím co si myslet, přeci, nikdo nemůže být takový suchar - no neříkej, že nemá i on občas nějakou slabou chvilku, nebo celkově pro někoho slabost, nebo jakože... Snad musí být nějaká chvíle, kdy i on je sám sebou, neříkej, že je takový chladný i na rodiče a tak? To už by bylo vážně podivné," zamyslela jsem se. Sestra mi o Camielovi moc neřekla a tohle byla možná příležitost se něco dozvědět. Nebyla jsem tu s nikým jiným téměř v kontaktu a možná jsme nebyla nijak velký taktik a stratég, ale dostat se do Camielovi hlavy skrz svou milou dušičku by nemuselo být špatné. Navíc, já jsem byla ta poslední, která by mu chtěla ublížit, i kdyby jí duši cupoval na kousky, nechtěla jsem ublížit nikomu a nechci, aby ubližoval téhle dívce, co tu má, musím to nějak zařídit, vždyť skoro nic neudělala.

Pozorně naslouchala jejím slovům a byla celkem šťastná, že Aliathe tak rychle vychladla. "Není se vlastně za co omlouvat," začala mírně a snažila se onu mírnost udržet. "Na Keratu bych si možná ani já nedovolila otevřít si před někým hubu. Jen by bylo dobré, kdyby sis svými výlevy nepřivodila celu vedle mě, v tvém vlastním zájmu." Dařilo se jí udržovat mírný tón, i když to nebylo vyloženě až tak lehké, protože to nebylo něco, co by dělala vyloženě často, radši se hádala. Ale rozhodla se, že na ni bude trochu milejší, navíc jí vykouzlila menší úsměv svým malým komplimentem, tedy alespoň měla za to, že se usmívá, protože jí trochu bolely tváře. "Nejsem si jistá, jestli bych tě něco naučila. Vedla jsem legii, to se od dvorské etikety a zvyklostí dosti liší," řekla a když si uvědomila, že toho řekla víc, než měla, zakašlala se. Legie měla být mimo téma, proto se rychle zachytila stébla v podobě úvah o Camielovi, i když už ji hovory o budoucím vladaři vedly k šílenství. "Neznám Camiela tak dobře, nemám ani tušení, jak se chová mimo tyhle zdi a mimo úřední setkání. Zvěsti o něm mám jen z doslechu a názar na něj z té jedné zkušenosti. Ale co se tak proslýchá, tak všichni z Keratu jsou takový. Chladní a bezohlední... Přitom chladu vládne Cyra," trochu se uchechtla té menší ironii. "Každopádně těžko říct, jestli má Camiel pro někoho nebo pro něco slabost... Proč se vlastně ptáš?" Nadhodila a cítila, jak jde obočí nahoru. "Máš snad ty slabost pro něj? Jako neříkám asi nic, dědic Keratu by splňoval bezpochyby podmínky hromady žen, jak vzhledem, tak mocí, ale je to každým coulem kretén," poznamenala a musela se trochu zasmát. S Kay takovéto téma nikdy příliš nerozebíraly a neměla to v plánu ani teď, ale nějak si nemohla pomoci, aby to neřekla. Poté ale nastala z její strany delší odmlka, než změnila tón opět na vážný. "Aliathe, musíš mi slíbit, že se ke Camielovi nikdy nedostanou poznatky, které se ti podařilo získat, nebo se alespoň pokusíš, aby se k němu nedostaly, bojím se o svoji rodinu a taky o to, co by to mohlo způsobit," přiznání obav bylo těžší, než by čekala, ale nechala to být. Jen chtěla, aby vyslechla její žádost.

Jak jsem už prve odhadla, dívka byla přesný opak mě, byla silná a dobrá bojovnice, tedy že až takhle, to jsem nevěděla, ale nepřekvapilo mě to. "Nepochybuju, že tě Camiel spoutal, když tě tak poslouchám, asi bys mu jinak pořádně nakopala zadek," broukla jsem už naprosto v klidu a opět se svou obvyklou lehkostí. Je fakt, že jsem nechtěla skončit vedle ní, byla jsem z toho vystresovaná jen jsem byla tady. Nervózně jsem si pohrávala s prsty u nohou a naslouchala okolí, zda nikdo nejde, kdo by slyšel, jak si tu z Camilea střílím. Její slova by asi taky nikdo neměl slyšet, celkově si myslím, že by se tu o něm nikdo neměl dozvědět, co si o něm kdokoliv myslí. Nad její poznámkou jsem se ušklíbla do dalšího širokého úsměvu. Je fakt, že Camiel i jeho rodinka a vlastně i kde kdo tady byli zmrzlí jak psí čumák. Její další slova mě ale trochu rozhodila, nevěděla jsem co na ně říct a vlastně jsem se trochu jako školačka začervenala. "Slabost? To se říct nedá, ale je mi ho líto, chtěla bych mu prostě nějak pomoct, vím, že by to neocenil, ale někdo by to měl zkusit, přece nemůže strávit celý život takhle... takhle odtažitý ke všemu živému," pověděla jsem tiše, jako bych se styděla a možná bych měla, dobrota tu nebyla něco, čím by se měl člověk chlubit. Sama sem nevěděla, jak to k němu mám, chvíli jsem ho nenáviděla a chvíli jsem mu chtěla nechat zažít pocit, jaký zažívám, třeba když jede Ava pryč a vidím jí až po nějakém týdnu, nebo když si lehnu k Napolimu do stájí a drbu ho v hřívě. Zkrátka trochu hřejivého tepla druhého. Ale láska? To už raději ne! Z mých myšlenek mě vytrhne její naléhavý hlas. "Budu se vážně snažit, střežit sestřina tajemství mi celkem jde," dodám přátelsky a všimnu si, že už pomalu bude svítat. "Obávám se, že budu muset jít," nadhodím a začnu se pomalu rozbalovat z pláště, docela jsem doufala, že se strážný probere, aby jo tu nenašli takhle, ale tak si třeba budou myslet, že jen usnul přes noc, to se stane, ne? Tedy doufám.

>> Kuchyně

Možná bylo už pomalu k ránu, ale to neznamenalo, že se válel v posteli. Spíš nešel ani spát, ne že by ho to ve výsledku nějak trápilo. Rozhodl se, že by nebylo na škodu navštívit po nějakém čase jejich stále novou vězeňkyni, které už pár měsíců odpíral pořádné jídlo, takže nebylo divu, že teď sebou měl vcelku chutné jídlo. Dušené maso, čerstvě upečený chleba a opečené brambory s nějakým kořením. Někdy bylo psychické mučení zábavnější než to fyzické, i když vzhledem k tomu, jak se chovala minule, tak nepředpokládal, že se tomu nějak vyhne. Sestup do vězení nebyl nijak náročný, ale nutno podotknout, že mu tu něco nesedělo. Strážní sice byli ve strážnici jako obvykle, ale bylo jich tam o jednoho míň než by mělo. Všichni mu kývli na pohled a neřekli ani slovo. Tady se nikdo z nich neobtěžoval tím, aby měl svou lidskou podobu, prostě tu chodili ve svých přirozených podobách, což jen přidávalo tomuto místu na děsivosti. Ne, že by to jeho samotného děsilo. K tomu by bylo potřeba něco horšího než jen oni a tma. Jakmile se dostal do chodeb mezi cely, které nebyly na první pohled moc vidět, zaslechl ozvěnu hlasů. Svraští obočí a zaposlouchá se do zvuku. Rozhodně to nebyl mužský hlas, ani jeden, a pochyboval, že by některá ze strážkyň měla dnes službu. Udělá několik kroků dopředu, aby se mohl zaposlouchat do zvuku hlasů a dokázal rozeznat, o čem se to baví. Jako první slova rozeznal, něco o tom, že je někdo chladný a jestli je takový pořád. Chvíli tam stojí a poslouchá slova, zatímco se snaží přiřadit hlasy k nějaké tváři. U druhého hlasu s tím má větší problém, protože ho ani moc dobře neslyší, ale druhý nakonec pozná. Aliathe. Co tu ksakru dělá? Projede mu hlavou naštvaná myšlenka, ale na tváři se mu usadí chladný výraz naprosto bez emocí. Rozejde se směrem k nim a i dál si dává pozor, aby ho ani jedna z nich neslyšela, i když nepředpokládá, že by si ho nakonec nevšimli.
Promluví až ve chvíli, kdy je za rohem, takže ho ještě nemůže Aliathe vidět, ale už si ho mohla všimnout, což se ale asi nestalo, jelikož byla moc zaměřená na rozhovor. "Já se zase obávám, že si sem ani neměla chodit." Pronese klidným hlasem, ale po nějaké emoci by tam člověk asi pátral marně. Vyjde zpoza rohu a zadívá se na Aliathe, očima sklouzne ke strážnému na zemi, a pak zpět k víle. Není tak složité odhadnout o čí celu se jedná, přece jen tohle byl cíl jeho cesty už od kuchyně. "Velmi mě těší Váš zájem o mou osobu, ale musím podotknout, že je absolutně zbytečný." Pronese dál s klidným výrazem a zastaví se kousek od Aliathe, na kterou shlédne chladným pohledem. "Tohle není úplně místo, kde máš co pohledávat." Upozorní jí a bez jakékoli změny ve tváři se podívá na stěnu, za kterou sedí ta zlodějka. "Vypadá to, že ta tahle návštěva bude stát první pořádné jídlo za několik měsíců. Za to bys asi Aliathe měla poděkovat."

"Spoutat mě v tomhle těle by nemělo žádný význam. Ve vílím možná, ale lidské je moc slabé, aby to budoucímu dědici stálo za tu námahu," v hlase zaznělo lehké opovržení, vůči budoucímu vládci Keratu a možná i celé vílí říše. Nějak jí nezajímalo, čím vším může být, neměla nejmenší zájem nedat najevo své znechucení jeho osobou už jen proto, že ji tu držel, kdo ví, jak dlouho. Jediné, co mu mohlo být plusem bylo to, že neměl problém ji uhodit jakožto ženu, takovými opovrhovala ještě více. Ale mohla si to i lehce opodstatnit tím, že on s ní má problém už jen proto, že je jen poloviční víla. "Samozřejmě, že může zůstat celý život odtažitý a sám, je to pokrytec a monstrum. Litovala bych ženu, která by s ním byla," další jed odkápl z jejích rtů a ona zkřivila obličej do znechuceného úšklebku. Aliathe byla na tenhle drův až moc hodná a nevinná a ona měla v hlavě nepříjemnou představu, že to Camiel brzy všechno zničí. Zlomí tu hodnou ženu na druhé straně zdi. Dělalo se jí z toho na nic. Skoro začínala litovat, že se s ní dala do řeči. Mohla si ušetřit znechucení a plně ho využít až při další Camielově návštěvě. "Děkuji, Aliathe," řekla o poznání vlídnějším hlasem a vyslechla si větu, která měla znamenat její odchod. Bohužel se ale nekonal, protože přišel další host, kterého tady ani omylem nechtěla mít.
"Kurva," uniklo jí ze rtů, když naslouchala dění za kamennými dveřmi. Nelíbilo se jí, že se tam je. Měla pocit, že to pro ní nebo pro obě nedopadne dobře. Každopádně se začala s námahou zvedat. Záda opřená o zeď se zapírala nohama a pomalu se znažila postavit, jestli tam má přijít, nehodlala před ním být na zemi, jako nějaké červ. Avšak musela se chladně rozesmát, když pronesl cosi o zájmu o něj, ale nechala ho mluvit jen z principu, aby mohla shrnout svoji odpověď a neplýtvala na něj slovy. Navíc byla celkem udýchaná z námahy, jež představovalo to se zvednout. Tohle s člověkem udělají měsíce bez jídla. Nemohla si však pomoci o toho, aby neprotočila oči, když dával Aliathe něco jako kázání. Tady si někdo potřebuje připadat důležitej a pohonit si ego, Kousavá myšlenka mu byla zcela na milost a nemilost, díky absenci mentálního štítu, ale to si nějak neuvědomila. Spíše se zaměřila na jeho poslední slova, po kterých se jí rty roztáhly do úsměvu. "Děkuji, Aliathe," Pronesla sladce a opřela se zády o zeď. Nezlobila se na ni, bylo jí to znát v hlase, i když zněl trochu ironicky a chladněji než jako ten, kterým s ní mluvila před chvílí. Ale pro Camiela měla zcela jiný. Ostrý jako břitva a nasupený. "To svoje pořádné jídlo si narvi někam, nevěřím ničemu, co prošlo tvýma rukama. Nebudu se dožadovat něčeho od vraha jako si ty," procedila skrz zuby a div nevrčela. "A můžeš si klidně odpustit kecy, že za to může ona. Kompenzace malýho ptáka není její problém," Hlásek byl sladký, ale zároveň jedovatý, když se snažila dědice Keratu zesměšnit. Přidala k tomu i trochu bláznivé zachechtání. Neměla zapotřebí mu pochlebovat. Po jejich jediném setkání to už neudělá nikdy v životě. Ať si jí klidně zavře do mučírny.

Nějak jsem nevěděla, co dívce za zdí odpovědět, to, co jsem říkala o Camielovi bylo spíše myšlené ze soucitu a tak nějak jsem dlouho nežertovala. I když stejně jako ona, i já byla svá slova schopná zopakovat před ním a říct mu je do tváře. Přesto jsme se v hodně věcech odlišovaly, protože po tom, co se najednou zjevil ve dveřích, jsem já vyletěla na nohy snažíc se proměnit leknutím ve vlčici, ovšem magie, která kolovala ve zdech vězení mi to hezky rychle zatrhla. S heknutím se mi zatočila hlava a trochu jsem zavrávorala. Přitáhla jsem si k sobě plášť, který zahaloval promrzlou kůži a přimáčkla se na ledovou zeď. Bála jsem se ho, bála jsem se, že mě hodí k ní, bála jsem se, že mě uhodí, nebo za vlasy vytáhne za brány a já se pak budu muset s nepořízenou vrátit za sestrou. Stála jsem tam a koukala na něj poněkud zděšeným výrazem, bylo vidět, že se ho bojím, asi ho muselo napadnout, že mi o něm neřekla moc hezké věci. Několikrát jsem se nadechla, že něco řeknu, ale nevyšlo ze mě nic, než slabé vzdechnutí, které dalo příležitost promluvit druhé dívce. Po jejích slovech jsem se ještě víc stáhla. Najednou už nebylo místo pro žerty a na rozdíl od ní, já měla pořádný strach. Co jsem měla v takovou chvíli dělat? Koukla jsem na chodbu a jasně dala signál, že chci utéct, jako kdybych utekla, všechno by se smazalo, ale přes Camiela jsem neměla šanci projít. Neopovážila jsem se na něj ani podívat, jeho chladný pohled mě propichoval, aniž bych se na něj musela podívat. "Já-já-..." začala jsem šeptat ustrašeně a celá se rozechvěla. Už dost na tom, že tu byla pekelná zima, ještě to, že kuli mě nedostane najíst chudák. "To ona, ona za nic nemůže," špitla jsem rozhozeným hlasem, který se co dvě slabiky lámal a kolísal. "Zabloudila jsem sem, za to jí přece nemůžeš trestat, potrestej raději mě, ona tam trpí už dost," zaškemrám a pokorně padnu na zem. Jendou rukou se zapřu o zem a druhou si pevně tisknu k hrudi plášť. Hlavu mám stále skloněnou k zemi, ani teď si nedovolím vzhlédnout. Prosím, prosím, prosím... Musím tu zůstat kuli Avě! Pro všechno na světě, slitování! říkám si v hlavě jako nějakou modlitbu. Můj štít je zdvižený, ale vzhledem k tomu, jak jsem rozhozená, nechrání mou vyděšenou mysl na 100%. Navíc, i bez toho je poznat, že z něj mám vážně strach a mé dobré srdce chce tu situaci urovnat ve prospěch všech. I kdybych si to měla s dívkou za zdí vyměnit, musím tu zůstat a dokončit lekce, i kdyby z vězení.