Jezero Vali

Oslavy patřily k těm nejžádanějším v jejich kolonii, hlavně protože to znamenalo opravdu velké publikum. Většinou se objevovali všude, kde se nějaká oslava mihla. Co se však týče poslední oslavy která se konala v, mužem zmíněním, Illivenasu? Tam nebyli, Emric rozhodl, že na oslavách se spoustou ohně by byli už zbyteční a ten týden zůstali někde v nížinách Fiplinu kde odpočívali. Koním se tam moc líbilo a pro ni to znamenalo několik volných projížděk a to nejen v noci. Nepatřily mezi ty, které by oplývaly soukromím, ale i tak byly velice žádané jejím srdéčkem. "To chápu, naše práce také nekončí. Vystupujeme sice vždy večer, ale přes den většinou hodně trénujeme.. kromě pár minut před lidmi strávím stejnými kousky i sedm nebo osm hodin denně s přestávkami, aby si koně mohli odpočinout." pokývá hlavou. Její práce začíná už brzy ráno, pořádným protažením, následuje několik jednodušších cviků na zemi a pak se přesune na odložené sedlo, kde se snaží více připomenout úchyty a přehmaty, které pak používá při jízdě. Je to jednodušší zapamatovat si je ještě předtím, než je zkouší na hřbetě koně. Potom musí osedlat oba koně a vyzkoušet to v klidu i na nich a když je připravená zkouší to za pomoci jejího otce, který koně navádí, i za jízdy. A pak stačí jen spojit všechno dohromady bez jištění a máte hotovo. Akrobat je na světě - tedy pokud přidáte ještě několik let tréningu. "Takže obvykle jsme vzhůru dlouho a ráno zase vstáváme brzy abychom cestovali dál a nebo připravili další vystoupení." občas bývá velice unavená, vlastně často, hlavně kvůli svým nočním výletům, takže chápe jaké to je pracovat pod rouškou ospalosti. Ale dlouho se s tou myšlenkou nezaobírá a raději se pustí do tanečku. Po pár vteřinách už ji je jedno, že je někdo v její společnosti a nohy dělají naučené kroky, zatím co ji vlasy cuchá vítr a její vlastní pohyby. Když se přidá jeho tleskání jen zavře oči a rázem její představivost zafunguje a je zase v kruhu kolonie, jakoby v dálce slyšela i bubny a kytary a zpěv ostatních a zase se baví společně s nimi. Teprve když se zastaví a muž na ni promluví, uvědomí si tvrdou realitu a vrátí se nohama pevně na zem. Upraví si v rychlosti vlasy tak, že prameny jen všechny uhne z obličeje a skloní hlavu. Varování a přednáška o tom, jak se má chovat je pro ni dostatečně studená sprcha, aby věděla, že se chová opět nevhodně. Kéž bych se uměla chovat jako má sestra, ta by takové hlouposti nedělala. zamyslí se nad Carrie a raději se opět schová blíže koním. "Jsem člověk. Malá holka. Slyším to denně." kolikrát to už slyšela, nespočítala by to na všech prstech co má na těle. Jen malá bezbranná holka. Člověk co by neměl dělat tyhle hlouposti. Doufala, že jednou bude silná jako jiné lidské ženy, které cestují neohroženě, beze strachu a vyrovnané. Měla nad sebou celé nebe hvězd, jednou musí jedna z nich splnit její přání, aby byla vidět jako silná žena a ne jen jako malá lidská holka.

Když se dozví, že ona víla není první, kdo muže uchvátil svým vzhledem a snad i chováním kývne hlavou. "Víly jsou vždycky krásné, spousta mužů u nás v kolonii, dokonce i můj táta říká, že je snadné jim podlehnout.." zamumlá, snad jakoby uvažovala jen sama pro sebe, ale bylo to dost nahlas, aby to slyšel i její společník. Neměla pocit, že by někdy mohla byť jen špičkami prstů takhle uchvátit muže a když nad tím uvažovala tváře ji nabraly nachovou barvu. Jen myšlenky, že by snad někdy mohla, že by existovala možnost, že by zvládla ona sama, jen pouhým pohledem uchvátit někoho natolik, aby na ni myslel stejně intenzivně jako myslí jiní muži na víly. Bláhová to představa a možná příliš troufalá, ale co by nedokázala. Mohla by se stát nejlepší akrobatkou, celý život sama, zavřená v obytném voze a být záhadou, snad alespoň svou jízdou by mohla dokázat něco nemožného. "Nepodceňuji se, jen říkám, že tu budeme vystupovat ještě dva dny.. vlastně je jednoduché mě najít.. křik a zpěv naší skupiny je slyšet hodně daleko, navíc se vždy s koňmi objevím na scéně. Není to tak, že bych se jen tak ztratila v davu.." skutečně nebyla zase tak výjimečná. Někdo koho je těžké najít, se svými koňmi se jen ztěžka ztratí v davu a jen těžko ji někdo jen tak přejde očima a řekne, že ji nemohl najít. Zato dívka o které mluvil se zdála sice neobyčejná, ale jen těžko k nalezení, něco jako čtyřlístek. Člověk jej najde až po dlouhém a útrpném hledání. Ona je spíš jako pampeliška. Svítí svým žlutým květem na míle daleko. Na zem ji z úvah vrátila až úklona jakou před ní muž předvedl. Nikdy se jí nikdo neukláněl když se ji představovali. Obvykle si jen plácli, nebo podali ruce a ona na moment zpanikařila, má se taky uklonit? Pukrle? Ohlédla se po Iris a poté se zadívala na Azriela. Koně na její pohled odpověděli zvednutím hlavy. Vystřihla tedy úklonu jako po svém představení a koně sklonili hlavu v podobné, ale poněkud líné pokloně. "Moje jméno je Grace, toto je Azriel a tohle Iris..." představí sebe a následně pokyne rukou ke každému ze svých koní. "..velice nás těší, že vás můžeme poznat." kývla hlavou. Snadno dokázala propadnout představě, že nechce muž udělat tu chybu, kdyby na ni později myslel, ale hned ji utlumil hlas její vlastní hlavy, že je to ve skutečnosti hrozná hloupost, aby se zabýval myšlenkami na obyčejnou holku od cirkusáků.

Navštívíte i zítra naše představení? Nikdy není dvakrát stejné, tedy.. kousky se opakují, ale není to zlé." zeptá se muže zatím, co natáhne ruce, aby se trochu protáhla. Je to cirkusačka, komediant, nikdy nevydrží dlouho v klidu, je to proti její osobní přirozenosti. Musí dělat hlouposti, aby se cítila ve své kůži. Obzvláště, když má trávit nějaký společný čas s cizinci. "Zkoušel jste někdy nějaké kousky?" poté si uvědomí, že to asi není zrovna dobře položená otázka a na moment se v ní zarazí a nechá se pohltit spoustou otazníků, které ji pohltili ve chvíli, kdy se snažila sesumírovat slova tak, aby to podle ní dávalo smysl. "Ehm.. teda, máte křídla, takže asi spíš létáte, než že se držíte nohama na zemi.. takže asi jste nezkoušel nic z toho co jsem původně myslela.." začne mumlat v mnoha ohledech velice rychle a z části nesrozumitelně, jak se snažila ze sebe co nejrychleji vymáčknout všechny ty nastřádané myšlenky. Dlouho nemusela udržovat konverzaci a strašně dlouho pokládala za nemožné, aby vůbec někdy došla do stavu, že bude nepřipravená mluvit s mužem, jenže žádná z jejich připravených frází co si vysnila v hlavě, zrovna nezapadala k jejich konverzaci. Raději se zarazila a zmlkla. Sklopila oči opět k Azrielově hřívě a velice zadumaně dopletla copánek co dělala. Poté se posunula a rukama se zapřela o jeho hřbet, byl vyšší než ona a musela hodně nakrčit nohy a odrazit se od země, aby to mohla udělat. Zapřela se rukama a udělala ukázkovou roznožku, kdy si přehmátla ruca posadila se na jeho hřbet, načež nohy opět smotala do tureckého sedu. Mohla nasedat i normálně, ale měla tolik nevybité energie. "Jel jste někdy na koni?"

Výlet do Sendanu se nakonec docela vydařil, nejen že se opět viděl se svými známými, ale potkal tamní dědičku. Ačkoli mu její chvání v mnoha ohledech přišlo opravdu zvláštní a nepochopené, nakonec kým byl on, aby ji soudil. Jak se zdálo v Sendanu by se mu příliš nelíbilo, alespoň ne co se všudepřítomných květin týkalo a aby toho nebylo málo, měl od setkání s Avalanne velice mnoho podivných otázek. Nedokázal pochopit proč tu fialku trhala a nepomohla ji na místě, nakonec i tohle po delším promýšlení začal považovat spíš za nějakou chabou výmluvu. Možná si ji prostě chtěla vzít sebou, nechat si ji sama pro sebe a co je na tom špatného. Nemusel do toho vůbec rýt a všechno by bylo v naprostém pořádku. Když dorazil zpět k přátelům bylo později než čekal a taky dostal velice zábavně vynadáno od ženy svého přítele. Přesto jak slíbil dorazil a dal si s nimi večeři. Připravili mu pokoj pro hosty a dokonce u nich přespal. Celou noc měl poměrně neklidné spaní, zdál se mu jeden z mnoha snů, které dokázaly rozdrásat jeho mysl na prach. Viděl v něm svého otce, tehdy na skále, když na jeho křídla používal bič, jen s tím rozdílem, že místo něj tam byla přivázaná jeho sestra, nechala ho, aby s ní zacházel stejně a když se scéna rozplynula uviděl Avalan. Na moment jej zaplavila úleva, než uviděl sebe jak tasí meč a bez špetky slitování ji zabije, otec mu poplácá po rameni a pogratuluje mu, že je z něj dokonalý syn. Posadil se na posteli, čelo orosené potem, do pokoje dopadaly první paprsky slunce a on se cítil tak zničený jak jen to je možné. Páni. Dlouho jsem takový sen nezažil, Artë. Jsi si jistý, že ji tu kytku chceš donést?" hlas v jeho hlavě se mu vysmíval, ačkoli k tomu nyní neměl mnoho důvodů. Třeba v tobě vyvolá syna tvého otce, až tě odmítne a pošle do patřičných míst, zatím co se bude hřát v obětí jiného, Artë. Pak by si zasloužila osud jako v tom snu, dávat falešné naděje se nemá. Nechtěl si připustit dobírání, jakým ho hlas nyní trestal a raději sešel do přízemí do jídelny, kde už na něj jeho přátelé čekali. "Dobré ráno, Artë? Vyspal jsi se dobře?" optala se jej žena a on kývl. I když to nebyla pravda, nechtěl je zatěžovat svými problémy. Rozhodně se nikdy nestane to, co se stalo v tom snu. O tom bychom se mohli dohadovat, Artë. "Po snídani se vydám na cestu zpět, mám.. chci si ještě něco vyřídit." oznámil nakonec a ačkoli na něj jeho přátelé naléhali, aby ještě chvíli vydržel nenechal se obměkčit a po snídani si vzal své květy a s krátkým rozloučením, přijetím další objednávky mávl křídly a zmizel v oblacích.

Letěl klidně a pomalu, nechtěl květiny nějak zničit. Jaká by byla potupa předat zvadlé květy? Spíš jaká bude potupa předat květiny, ženě která ti je hodí na hlavu? To je ta správná otázka Artë. nechtěl ten hlas poslouchat, ale nejistota jej pomalu sžírala. Nahlodávala ho slova od toho zpropadeného hlasu. Co když Avalan vážně dělala vše jen proto, aby jej uklidnila? Co když jen nechtěla aby se cítil ublížený. Udělá ze sebe hlupáka, když přiletí do Cyry a půjde ji hledat? A kam vlastně půjde? Vejde do hlavního města, ve kterém se nevyzná a bude hledat kněžku? Aby mohl najít její učednici? Nebo bude čekat u jezera jestli náhodou nepřijde? Musel se zbláznit, myšlenky mu vířily hlavou a zcela se do sebe zamotaly, že nakonec nic z jeho počínání nedávalo smysl, změnil směr letu a zamířil k Fiplinu. Tak to teda ne, Artë! Několik dní mě přesvědčuješ, že se zvládneš další ráně postavit a pak tohle? Okamžitě přistaň, teď hned.. tamhle." nechtěl poslechnout, nehodlal. Jenže jeho druhá osobnost, hlas v jeho hlavě snad poprvé pokusil udělat mu nepříjemné i jeho vlastní tělo, když se pokusil získat nad něm kontrolu, aby ho dostal na zem. Ještě nikdy nebojoval sám se sebou a nebylo na tom skutečně vůbec nic příjemného. Po několika nepříjemných pokusech hlasu dostat se k tělu, se rozhodl mu Artë vyhovět a přistát. Konkrétně u jezera Vali. Hlas mlčel a ponechal ho jen jeho vlastním myšlenkám. Nikdy si nemyslel, že v sobě nenajde dostatek síly, aby se postavil ženě do které se zamiloval. Může ho považovat za blázna, určitě se mu vysměje a pošle ho pryč. Ale na druhou stranu, řekla že ho má ráda. Jenže, kde ji hledat? Neví že se tady nachází a věřit náhodě je příliš velká naivita. Dokonce ani on - i když svým způsobem naivním myšlenkám často propadal - nebyl dostatečně naivní, aby uvěřil, že se tu náhodně objeví. Připadal si jako hlupák, když si sedal do trávy a oči upřel na hladinu, jednou rukou se opíral za zády, křídla z části roztažená a vyhřívající se na slunci, jednu nohu nataženou a druhou pokrčenou, ruku ve které držel šeříky opřel o koleno a zůstal čekat. Byl plný rozporů, hloupých myšlenek. Co si vlastně myslel, že se stane? Že se nad ním rozsvítí slunce, vyšle jeho směrem paprsek, který jej osvítí a dá mu možnost skutečně milovat a být milován? nebo jen propadl příliš snadno myšlenkám toho hloupého hlasu? "Mě se Avalan docela líbí, jen si nemyslím, že zrovna ty by jsi na ni měl, Artë. Dívej jak vypadáš.

Prsty zašpiněné od křídy stejně jako dlaně, barevné šmouhy na tvářích i ve vlasech, jak si je několikrát pokoušela zastrčit za ouško, aby jí nepadaly do očí, na rtech výsostně spokojený úsměv - stačil pohled na její životní dílo v podobě namalovaného portrétu uprostřed náměstí v Insseře, aby si ulehčeně vydechla. Podobně jako většina dětí zde, i Avalan sáhla po křídách, aby se přidala k portrétistům a jejich barevným malůvkám. Jen ty její nezobrazovaly obyčejné zpodobnění růžových květin nebo slunce na modrém nebi, jak ozařuje jasně zelenou trávu. Ne, její malba zachytila tvář jednoho Illyrijce, na něhož poslední dobou myslela čím dál tím víc, aniž by jí to byť jen na okamžik přišlou hloupé. Zachytila jeho úsměv, když nastavoval tvář slunečním paprskům, poklidné rysy a velká temná křídla volně svěšená, aby se i do nich slunce opíralo, ale přitom si je od pohledu nijak nenamáhal. Kolem jakoby zcela náhodou dokreslila i několik kvítků fialek, s nimiž si ho svým způsobem spojovala. Jak by také ne, když mýdlo stále ještě leželo skryté v šuplíku komody, nezapomenuté, neboť každý večer ho vytáhla a aniž by o tom někdo věděl, přičichla si k omamné vůni drobných květin vlisovaných do něj. Chovala se jako zamilovaný blázínek s hlavou v oblacích a úsměvem od ucha k uchu, mnohdy nesoustředěná, že jí i kněžka kolikrát musela zopakovat otázku, než na ni Avalan byla schopna odpovědět. Čím dál tím častěji si Artëho portrét malovala do deníku namísto hvězd a v nich naopak hledala jeho tvář, ať už v těch, které sama nakreslila, nebo na noční obloze, kterou nepřestávala pozorovat noc za nocí. Do otevřeného okna šeptala svá přání, své vzkazy určené jedině pro něj s tichou touhou, aby je na nočním nebi objevil. Aby věděl, že na něj nepřestala myslet. Jenže jak čas plynul, začínala ztrácet víru. Třeba byl jen snem, její smyšlenkou, ačkoliv jeho rty cítila na rtech stejně dobře jako si vzpomínala na pocit, když ji vznesl do oblak. Strach se mísil se zvědavostí, šok se štěstím, ale čím déle nad tím přemýšlela, tím si byla jistější, že by jí stačilo, kdyby se s ním opět mohla setkat. Stáhnout si ho do náručí a nechat ležet s hlavou položenou v klíně, prsty se mu probírat tmavými vlasy a do poklidných nádechů mu šeptat, jak moc ho má ráda. Moc, Artë. Tak strašně moc, pousmála se myšlence, opouštějíc Insseru plnou zpěvu a tanců, k nimiž se tu a tam přidala. I teď, když hopkala směrem k Palisu kolem velkého jezera Vali, se spokojeně usmívala, pobrukujíc si některé písničky, které bardi vyhrávali na hlavním náměstí. Pokaždé to tam žilo a Avalan věděla, proč je Inssera tak oblíbená všemi umělci. Kamkoliv se člověk rozhlédl, dýchala na něj inspirace. A přitom jí stačilo ke štěstí málo - jeden roztomilý Illyrijec s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký měla možnost zahlédnout.

"Manželka dornského muže byla krásná jako samo slunce, a její polibky hřály více než jaro," melodický hlas si jemně broukal píseň, která ji posledně tolik zaujala. Smutná a přitom krásnější než jakou kdy slyšela. S pažemi roztaženými do stran začala po špičkách tančit, opisujíc pohyby jako drobná baletka. Přes rameno přehozenou brašnu vyrobenou z kůže tak tenké, že takřka nic nevážila, kde se nacházely skici i všudypřítomný deník, ale zdálo se, že jí v pohybech ani trochu nepřekáží. Víla tančící na měsíčních paprscích, s vlasy rozpuštěnými, kdy jen několik pramínků zůstávalo spojených na temeni kovovou sponou ve tvaru motýla. Po celou dobu si představovala, jaké by to bylo, kdyby ji Artë držel kolem pasu, vyzdvihl ji ze země jedním pohybem a nechal by ji chvilku létat, zatímco by zaklonila hlavu, pokládaje mu ji na rameno, než by ji opět snesl k zemi, se vší něhou ji pokládaje na travnatý břeh. Pohyb na okamžik ustal a v hlase zazněl osten melancholie. "Ale čepel dornského muže byla vyrobena z černé oceli, a její polibek byl něco příšerného," vydechla, zvolňujíc krok s hlavou lehce sklopenou. "Manželka dornského muže si zpívala, když se koupala, hlasem sladkým jako broskve...," začala následující verš, ale než se nadechla k pokračování podobně temnému jako byl verš předcházející, něco natolik zaujalo její pohled, aby přestala. Mužská postava sedící v trávě, což by nebylo tak divného, ale tahle se mohla pyšnit tmavými křídly. Musela si zaclonit dlaní oči, aby vůbec viděla, aby se ujistila, že ji nešálí smysly. "Artë?" Byl to on? V hlase zaznívala radost, štěstí a sladký příliv naděje. Toužila se k němu rozeběhnout, vrhnout se mu do náručí, povalit ho na zem a tisíckrát zulíbat, ale na poslední chvíli si svůj hloupý, takřka bezohledný nápad rozmyslela. Posledně se nezdálo, že by byl zrovna potěšen z doteků a takhle by ho akorát vyděsila. "Artë," zašeptala jeho jméno, než se rozhodla pro něco jiného, co bylo pro víly vznešeného původu zcela běžné. Prostě se před něj teleportovala. Bohužel neodhadla přistání a tak se namísto toho rozplácla před ním - respektive takřka jemu do klína, kam svou vahou zahučela.

Seděl na kraji břehu a jeho myšlenky byly jako klubko nití. Pořádně zamotané klubko nití, které se snažil nějakým způsobem vyřešit. Nemohl by však zcela popravdě tvrdit, že se mu to daří. Hlas v jeho hlavě mu zrovna nepomáhal, ovšem pohled na křišťálově čistou hladinu jezera s nádhernými lekníny alespoň na moment uhýbal myšlenky i jiným směrem. Od všech možných i nemožných scénářů, které by mohly s jeho vílou nastat jej bralo právě ke květinám. Místo toho, aby si vnucoval myšlenku, že jej nebude chtít vidět a bude na něj křičet, přemýšlel o tom, jak by asi mluvila právě o leknínech. Co by mu na to mohla říct, jakou myšlenkou by jej obdarovala? Tiše si povzdechl a zaklonil hlavu, napnul křídla, aby je protáhl a pak je vrátil opět zpět na jejich původní místo. Slunce jej hřálo na obličeji a on si pomalu začínal připadat unavený, jak jej to teplo pomalu kolébalo ke spánku klubíčko myšlenek se opět pěkně smotávalo dohromady, to jen tím jak jim už nevěnoval tolik pozornosti. Pochyboval však v další náhodné setkání s touhle dívkou a co by jí vlastně řekl? Prostě by jí podal květiny a stál by jako strom v lese? Nebo by ji květy nakonec nedal? Použil by nějaký ten svůj přirozený šarm a pokusil by se o milý flirt? Od kdy jsi si sám sebou tak nejistý Artë? hlas v jeho hlase se odmlčel. "To že jsi nepřitažlivý pro ženy víme oba dva, ale probůh od kdy se potýkáš s tím, že nevíš co říct? měl pravdu a Illiryjec to jen velice nerad přiznával. Většinou, když měl hlas v jeho hlavě pravdu chystala se na něj přijít nějaká pohroma. Zvedl pohled k nebi, aby se ujistil, že je stále krásně modré a bez mráčku, kdyby náhodou chtělo pršet, než však stihl pohledem opět spadnout k jezeru nějaká muší váha mu padla přímo do rozkroku a jakožto správný muž, uvědomujíc si citlivost vlastního mužství nakrčil obličej náhlou bolestí. Dokonce se pohnul dopředu, takže se posadil rovně a křídla reflexivně napnul do vzduchu. Nepříjemná bolest jej rovněž donutila nepřítomně zaskučet, ovšem teprve když pustil šeříky, aby se za bolavé místo mohl chytit jako onen správný muž, narazil přitom na osobu, která to způsobila. Upřel na ni pohled a celkově se zarazil v pohybu. "Avalanne?!" vyhrkl překvapeně ještě stále s tím bolestí nakrčeným obočím. Říkal jsem, že tě nerada uvidí Artë. Ale že tě nakopne do rozkroku? To je bonus." občas by hlas v té své hloupé palici nejraději uškrtil, ale teď skutečně netušil co má udělat. Jestli nějakým způsobem dál předstírat ohromnou onu bolest, která při pouhém pohledu na ženu, která ji způsobila, zmizel - nebo jestli se má natáhnout a.. kašlat na nějaké myšlenky, trapněji už to skončit nemůže. Natáhl ruku, aby ji chytil za šíji a přitáhl ji k sobě. Přivlastnil si její rty, jen na okamžik, aby si ujasnil že je stoprocentně skutečná. Do jisté míry byl překvapen, že skutečně skutečná je, ale pak tu byl ten neuvěřitelný pocit štěstí úplně ze stejného důvodu.

Odtáhl se od ní a několikrát zamrkal, aby se vrátil do reality. Ona. Tě. Kopne. Do. Rozkroku. A ty ji za to.. POLÍBÍŠ?! Artë ty jsi se zbláznil! hlas v jeho hlavě nechápavě vyšiloval a Artë pomalu spustil ještě stála napjatá křídla dolů k zemi, když se natáhl pro šeříky. "To.. To bylo asi dost nemístné.. měl jsem prvně pozdravit.." zvedne prst jako dirigentskou hůlku když to říká. Jo, protože její pád na tvůj rozkrok byl rozhodně velice na místě, Artë. Natáhl k ní ruku s šeříky a v podstatě jí je strčil pod nos. Skutečně nečekal, že ji tu potká a po správnu netušil jestli má květiny jen předat, nebo něco říct a pak tu vyvstala otázka co by měl vlastně říct? "Přinesl jsem ti.. šeříky.. květiny.. myslím, že to je kytka." mělo to květy, takže by to měla být květina. Ačkoli. Ve skutečnosti je to keř. Ale růže také vyrůstají na keři, nebo ne? Dobře, možná ho tím pádem do jeho rozkroku skutečně zmátla, kdyby se ho zeptala na jméno, pravděpodobně by zopakoval to její. Netušil kde začít, co říct dál, ruku nataženou před sebou předávajíc jí šeříky jako nějaký opravdu cenný dar. Tmavýma očima si prohlížejíc její tvář, jako nějaký stoprocentně zamilovaný blázen. A jakožto muž momentu, kdy si neuměl vybrat zrovna vhodný moment. Vsadil bych se, že pokud si někdy najdeš holku, o ruku ji požádáš na pohřbu, Artë. hlas se mu zasmál. Polkl a ačkoli jeho mysl napadaly nejrůznější omluvy, proč byl tak dlouho pryč. Kde byl. proč se neukázal dřív a proč posledně nezůstal déle. Proč je dnes tady a chtěl ji říct, že se mu po ní příšerně stýskalo. Myslel na ni každý den, každou noc. Chtěl ji říct, že potkal v Sendanu dědičku a ona by ji chtěla poznat, ale že nedokázal myslet na nikoho jiného než jen na ni, na její bílé vlasy nádherné oči a na její slova. Díky ní si začal všímat jiných věcí. Viděl něco v obyčejné fialce, která by mu předtím byla úplně jedno. Dokonce koupil ty zpropadené šeříky, protože byly nádherně fialové, "Zamiloval jsem se do tebe Avalan.." a bylo to venku. Žádost o ruku na pohřbu se stává skutečností, co kdyby jsi prvně řekl alespoň to Ahoj Avalan, Artë?! Ne, ta sem naklušeš, ona ti dupne na pinďu a ty na ni bafneš že ses do ni zamiloval. Skvěle, svatba bude kdy? hlas v jeho hlavě zněl uraženě, ale jeho to nezajímalo, on jen hleděl na Avalan se všemi pocity promítajícími se v očích.

"A-hoj?" Špatně načasované přistání i místo dopadu ji nezabránily, aby se aspoň svého milého pokusila pozdravit, jak se slušelo a patřilo, byť mu zahučela rovnou do klína. Sice se mohlo jednat o tajný sen každého muže, ale Artë v první chvíli vypadal, že mu víc ublížila než ho potěšila dotekem své muší váhy. Světlé vlasy se jí svezly přes rameno, spadajíc na jeho hrudník, nad nímž se tak tak držela, aby znovu nehodila šipku, dlaně zabořené do zelenavé trávy, až ji stébla lechtala na zápěstí. "Chyběl-..." Ve stejný moment, kdy vyhrkla svou touhu podělit se s ním o tajemství stýskání se po jeho okřídlené maličkosti, si ji přitáhl k tak neskutečně sladkém polibku, že jí nezbývalo nic jiného než oněmět a nechat se laskat jeho rty. Jednou dlaní se zlehka zapřela o Artëho hrudník, užívaje si blízkosti, po níž ve skrytu duše toužila posledních několik týdnů. S žádným mužem se necítila právě tak jako s Artëm. Žádný ji nenutil tolik se usmívat, myslet na něco jiného než na hvězdy nebo květiny. Žádného si tolikrát nepředstavovala před sebou, po svém boku i v některých případech pod sebou, což nikdy ale nemělo erotický kontext - jen si přála schovat se mu v náručí, ležet na něm a naslouchat pravidelnému tlukotu jeho srdce. Ale i ta nejkrásnější chvíle jednoho dne musela skončit a polibek Artëho sladkých rtů ustal, což Avalan poskytlo dostatek času, aby se poprvé pořádně nadechla. "... jsi mi," dopověděla vzápětí, klopíc pohled směrem k jeho hrudníku, ramena lehce nakrčená z potřeby schovat se mezi ně jako želva se skrývá ve svém krunýři. "Chyběl jsi mi, Artë," přiznala se nyní už zcela otevřeně, hihňajíc se přitom jako malá holka. A na důkaz se natáhla k němu, vracejíc mu polibek na přivítanou - něžný, jemný, tak sladký, jakým ji počastoval při jejich střetu on sám. S ručkou ušmudlanou od barevných kříd, že mu nejspíš na košili taky něco zbylo, si ho přitáhla tváří k sobě, děkujíc v duchu všem bohům, že se jejich cesty opět střetly. Až když packu stáhla, povšimla si barevných šmouh. Pohled ztraceně klesl na upatlanou dlaň, hned na Artëho tvář, na dlaň a náhle se až příliš rychle odtáhla stranou. "J-já... tě zamazala. O-omlouvám se, nechtěl jsem, jen... byla jsem v Insseře, víš?" A jako malé dítě poukázala směrem k městu stojícím při okraji jezera, aby věděl, které město má na mysli - ne, že by se jich v okolí vyskytovalo tolik. Spíš žádné, ale jednalo se o Avalan a ta si vše přebírala po svém. "Měli tam slavnosti a kreslilo se tam po zemi a já se přidala. A nakreslila jsem tebe, víš? Protože pořád na tebe myslím a pořád mám u sebe ještě mýdlo, které jsi mi dal, i když jsem si ho nezasloužila. Ale nevyhodila jsem ho! Naopak si vždy vybavím tebe a tvůj úsměv a-... moc mluvím, že ano? Och, to jsem celá já," zanaříkala po svém předlouhém monologu, připlácávaje si špinavé dlaně na tváře, čímž si je umazala o to víc. Až za chviličku jí došlo, co zase provedla a nyní už skučela nad svou vlastní hloupostí. "Určitě sis představoval naše setkání jinak a já to takhle zkazím," zaúpěla, odtahujíc se z Artëho dosahu, jako by se bála, že čím déle u něj bude sedět (respektive na něm), tím hůř dopadne - on, ona už víc klesnout nemohla.

Z narůstajícího zoufalství ji vysvobodil až on sám - hlavně díky kytici šeříků, které jí prakticky strčil pod nos. "Tys..." Nechápala. Přinesl jí květiny. Proč? Protože na ni myslel? Protože mu připomínala nádherné kvítky fialové barvy s omamnou vůní? Protože byly ve své kráse jednoduché a přesto dokázaly potěšit nejen oko ale taktéž duši? "Přinesl jsi mi šeříky...," vydechla šťastně, do očí se jí hrnuly slzy, ale povedlo se jí je rychle umlčet stisknutím víček, když si kytici převzala, vdechujíc jejich sladkou vůni. "Miluji šeříky," přiznala popravdě bez dlouhého vyčkávání. Milovala podobné květiny - fialky, sedmikrásy, kopretiny, konvalinky, zvonky nebo právě šeříky. Všechny květiny byly krásné, ale tyhle? Opomíjené. Když si lidé vybírali mezi nimi a růžemi, liliemi nebo orchidejemi, sahali po těch vzácnějších, nikoliv po jednoduchosti. "Jsou krásné." I kdyby nepatřily k nejčerstvějším, i kdyby mu cestou zvadly nebo seschly, vážila by si jich stejně jako svatební kytice. V jejích očích zůstanou nejkrásnějšími květinami, protože jí je přinesl Artë. Znovu se natáhla, tentokrát mu věnujíc polibek plný díků, než mu to jedno jediné slovíčko zašeptala do rtů. "Děkuji, Artë." Už už se chtěla stáhnout a znovu si přivonět, když náhle vykulila oči, zorničky se rozšířily a zdálo se, že začala propadat panice. Najednou nevěděla, kam s kyticí, zda mu ji vrazit nazpět do rukou, položit do trávy nebo si ji strčit za dekolt šatů. "Málem bych zapomněla! Taky pro tebe něco mám!" S tou největší opatrností, jakou v sobě nalezla, položila květiny do trávy vedle nich, nařizujíc jim zůstat pohrozením ukazováčku, než otevřela koženou brašnu přes rameno, pátrajíc v jejích hlubinách, až nakonec vytáhla ne jedno, ale rovnou několik mýdel s různými květinami zalitými do loje. "J-já... když jsem se vrátila do Palisu, chtěla jsem ti to vynahradit. Ale nevěděla jsem, které by se ti líbilo, protože to s fialkami už neměli a-... tak jsem vzala všechny." Dlaně měla plné mýdel s nejrůznějšími květinami - sedmikráskami, pampeliškami, zvonky, hyacinty, levandulí a dalšími drobnými kvítky, které působily věčně. A jak mu podávala všechna ta mýdla, která pro něj vybrala, řekl jí něco, na co do konce života nezapomene. "Zamiloval jsem se do tebe Avalan..." Jeden, druhý, třetí úder srdce - všechny do jednoho silnější než předchozí. Přísahala by, že ptactvo v okolí přestalo pět, aby si vyslechlo její odpověď. Že i voda u jejich nohou přestala šumět na břehu. Že hluk z Inssery se utišil a hudebníci si vybrali pár minut ticha. "Miluješ mě," zopakovala jako omámená, neschopna říct cokoliv jiného. Zaskočil ji, o tom nebylo pochyb. Co na to mohla říct? "J-já... j-j-já..." Proč se najednou zdálo tak těžké reagovat? Otevřít ústa a cokoliv mu říct? Sklonila hlavu, nadechujíc se, aby uklidnila rozvášněné srdce i myšlenky. "Od toho dne, kdy jsem tě potkala... měla jsem za to, že nikdy nepřinesu nikomu do života štěstí. Že se mu nerozzáří oči jako dítěti. Že mu nevyčaruji úsměv na rtech, v němž se bude odrážet radost z toho, že je se mnou. Ale tobě se to nějakým zázrakem podařilo, Artë," vydechla tiše, i jí se na tváři usazoval úsměv. Šťastný, plný citů a lásky, kterou v ní probouzel svými slovy i činy. "Nikdy předtím jsem nad žádným mužem tolik nepřemýšlela. Neposílala mu vzkazy po hvězdách. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. A zda... zda pro něj budu ta pravá. Ale s tebou... chtěla jsem... chtěla bych... být pro tebe taková, jakou sis mě vysnil. Vidět tě radovat se jenom z toho, že jsem poblíž. Že si mě dobíráš, kdybych spálila koláč, který jsem se ti snažila upéct. Nebo že se budeš culit jenom proto..." Natáhla ručku, vytahujíc z kytice šeříků jeden stonek květů, aby mu ho vpletla do vlasů za ucho. "... že jsem z tebe vytvořila květinovou vílu." Maličkosti, které jí k životu stačily. Nepotřebovala víc. Stačilo jí tak málo. "Taky tě miluju, Artë. A slibuji, že se budu snažit, jak jen budu moct, abys na to nikdy nezapomněl."

Byl zmatený, ale šťastný. Nevěděl přesně z čeho - snad proto, že byla skutečná, že jej neodstrčila ve chvíli, kdy si ji přitáhl k polibku. Možná proto, že se mu podařilo zcela bez problému přejít její dotek na svém hrudníku aniž by si vůbec dovolil panikařit. Konečně ji opět mohl držet ve svém náručí, věděl že jej neodstrčí a hlas v jeho hlavě na nějakou dobu zmlkl. Alespoň podobu sladkého polibku, který rozpumpoval jeho srdce, uklidnil jeho duši a na moment nechal jeho mysl zcela zapomenout na všechno, na co doposud myslel. Všechny ty starosti, ty důležité věci mu přišly nyní jako obyčejné drobnosti, nic důležitého v porovnání s tím, co pro něj znamenala Avalan. Byl hloupý, příliš naivní a příliš snadno padl do spárů svým vlastním pocitům, ale co je na tom špatného. Může zemřít, zítra, pozítří a nikdy by tomu nepropadl. A ona v něm probouzela jen ty dobré pocity, nějakou dobrou myšlenku. A proč by někdo jako on, kdo lásku pocítil jen chvíli, než jeho život zaplnila nenávist ze strany jeho rodiny - proč by nemohl mít svou vlastní chvíli, kdy skutečně věřil, že jej někdo má rád. Když se odtáhla usmál se. Nedokázal to v sobě potlačit, nedokázal. Byl šťastný a to jen proto, že ji opět viděl, poděkoval v duchu bohům, že mu tuto náhodu umožnili a chtě nechtě i hlasu ve své hlavě, že ho donutil přistát. Ještě, aby jsi mi nadával, Artë. Jsi tak nevděčný muž, že si tuhle sněhovou královnu ani nezasloužíš. I v tomhle by mohl hlas mít pravdu, když sledoval jak se od něj rychle odtahuje a v jeho očích se mihly obavy, že možná příliš předběhl chvíli, ačkoli mu ještě před chvílí, řekla. Že jí chyběl. Očima zapátral po jejím obličeji a úsměv mu na chvíli poklesl, když se nahýbal k ní, aby zcela anuloval to, jak se od něj ona sama odtáhla. Možná jsem měl přece jen pravdu, Artë. Akorát jsi ji tím polibkem vyděsil. hlas si rýpnul, jenže on teď neměl čas na to, aby na něj jakkoli reagoval, naopak vnímal pouze Avalan a její slova, která ho nakonec donutila úlevně vydechnout a znovu se pousmát, ovšem sklonil přitom hlavu, aby úsměv alespoň z části skryl. Skutečně byl hlupák, zamilovaný hlupák, co si nedokázal dát dvě a dvě dohromady, aby hned nevztahoval vše jen do té špatné strany. Ještě stále uměl zapomenout, že Avalan rozruší i obyčejná skvrna na jeho košili, i když je to jen obyčejná křída, jak mohl vzápětí zjistit. "Avalan.. Namalovala jsi mě vážně na zem v Insseře?" oslovil ji s mírným překvapením, rozhodně ji však nedovolil, aby se od něj odtáhla, ještě stále byl příliš sobecký na to, aby ji dovolil mít nějaký osobní prostor. Zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři, přičemž si tu vlastní ruku od křídy zamazal. Na rozdíl od ní však na jeho tváři zůstával úsměv, když ji upíral pohled do očí. "Naše setkání, jsem si nemohl představit nikdy lépe, než jak nakonec dopadlo."  odmlčel se. "Nic jsi nezkazila, Avalan." Znovu se naklonil blíž, aby ji krátce políbil, než se opět odtáhl. Věděla o jeho křídlech a nezavrhovala ho, měla ho ráda a to mu stačilo. Vlastně mu bylo úplně jedno, že mu padla přímo do klína. Hlavní je, že je to ona a ne někdo jiný.

Když se poté odtáhl pod nos ji strčil šeříky a musel přiznat svou vlastní nejistotu, kterou v něm nakonec vzbudila ona dědička Sendanu, když se mu snažila namluvit, že je drží špatně. Vlastně si nebyl ani jistý jestli je to květina - vzhledem k tomu, že je to na větvičce. Ale květy to má, takže to nemůže být nic jiného. Další obava však byla ta, že se Avalan nebudou líbit, takže když postupně reagovala čekal všechno možné, snad i to, že mu je hodí na hlavu. Místo toho však zjistil, že šeříky miluje a on na sebe na moment byl zase hrdý. "Jen náhoda, Artë. Nezapomeň, že jsi prvně chtěl fialky. hlas ho uzemnil a on nelibě přiznal, že to byla vážně jen náhoda, že se nakonec rozhodl pro jinou květinu. Avalan to ale neřekl, děkovný polibek jej donutil na malou chvíli přivřít oči, její přítomnost byla jako balzám na duši a nemohl si přát nic jiného. Vlastně mohl pokládat tohle setkání za úspěch i když o něm dříve pochyboval. "Myslel jsem na tebe.." pousmál se na ni když mu poděkovala. Když ale začala zničehonic panikařit, úsměv mu opět spadl a opět se vrátil k myšlence, že mu ta květina nakonec skutečně skončí na hlavě, ať už to mělo jakýkoli důvod. Věta, kterou následně prohodila jej opět mírně uklidnila, ale její přikázání květinám pomocí ukazováčku, aby zůstali na místě na jeho tvář teprve opět vrátilo drobný úsměv. Když vytáhla haldu mýdel a všechny mu je ukazovala, vlastně mu říkala proč je vzala a že neměli s fialkami a proto vzala všechny. Její úžasná povaha, ty velké oči, které na něj upírala, jemná křídami zašpiněná tvář. Místy se barvy dostávaly až do jejích nádherných bílých vlasů. Jestli si někdy představoval jak vypadá ráj, rozhodně si ho představoval špatně, protože v něm nebyla ona. Anděl bez křídel, ale kdyby mohl rád by ji půjčil ty své, i když nikdy nemohly připomínat křídla andělská. Jejich struktura narušená mnoha ošklivými a vystouplými jizvami, které jim vzal všechen jejich cit se jen stěží mohla rovnat perleťové barvě křídel andělů. Slova která se vedrala na jeho mysl nakonec opustila jeho jazyk a hlas v jeho hlavě tiše šílel. Vyznal se jí a nechal se pohltit tichem, které nastalo následně. Slyšel jen její slova, nezajímaly ho ptáci a on kdesi uvnitř prožíval nejhorší děs jeho života, kdy jej odmítne. otočí se, vymluví se. Udělá všechno proto, aby na to nemusela odpovědět. "Ano, Avalan." ujistil ji, když po něm zopakovala jeho slova. Miluje ji. Byl si tím jistý. Dokázal se upnout velice snadno a jeho city byly hluboké. Obzvláště nyní s ní ve své blízkosti, cítil, že pokud by to neřekl navěky by litoval a pokud by snad čekal o chvíli déle, už nikdy by se nemusel zcela vzpamatovat, kdyby se ho rozhodla opustit Je moc dlouho ticho, Artë. A koktá.. z toho nic nebude. Říkal jsem to. Nechtěl tomu věřit a s jakousi nadějí poslouchal její slova, jak mu postupně odhalovala své myšlenky, v mnoha z nich se shlížel. Jakoby je mohl pokládat za vlastní. A pak přišla ta slova co chtěl slyšet. Co slyšet potřeboval. U všech čarodějnic, ona to řekla, Artë. Nic. Jeho zorničky se rozšířily a na moment se mu dech zadrhnul v krku. Artë?! Pořád nic. Tolik ta slova chtěl slyšet a nemohl ani na rukou spočítat kolik let po těch slovech toužil. Po opětované lásce a nyní je dostal, slyšel je na vlastní uši. A ta osoba seděla před ním. Artë! ! konečně. Nahnul se jejím směrem a objal ji. Schovávajíc si obličej do zlomu krku s ramenem. Zavírajíc oči, naprosto ignorujíc nepříjemný pocit doteku na své hrudi.

Cyra. Právě tohle království je na několik dní mým novým domovem, než se zase vrátím do Hedenu. Dostala jsem se sem kvůli tanci, stejně tak, jako na další místa tohohle kontinentu. Navštívila jsem bezpočet království a měst. Poštěstilo se mi zahlédnout tolik krás, že jsem tomu kolikrát ani nemohla uvěřit. A tak tomu bylo i teď.

Stála jsem bosa na nádherné písečné plážičce u nejmenšího z cyrských jezer. Jezero Vali. Tak jemný písek, tak dokonale bílý. Bosými chodidly jsem se procházela po plážičce a sledovala to jezero. Vnímala jsem tu vodu a na tváři mi hrál úsměv. Ty lekníny. Snad každý leknín měl jinou barvu a můj pohled samozřejmě skončil na leknínu fuchsiové barvy. Fuchsiová. Jak já tu barvu miluju. Dneska jsem neměla moc náladu se patlat s copánky, nebo nějakým drdůlkem. Prostě jsme si vlasy nechala rozpuštěné. Na sobě jsme měla ještě šaty z vystoupení v nedaleké Insseře. Chtěla jsem se projít a užít si to tady.

Nikde nebylo nic slyšet. Ani živáčka. Na rtech se mi úsměv rozlil ještě víc, když jsem věděla, že jsem tady sama. V klidu jsem se nadechla, zavřela oči na pár vteřin a začala tančit v tom písku, přesně na břehu jezera. Dneska to vyhrály zelené šaty, které mi ladily s očima. Byly jedny z mých oblíbených a teď se dokonale vlnily kolem mě. Sama jsem si začala tiše pobrukovat jakou si melodii, na kterou jsem tančila. Lehká zelená látka se motala kolem mě, stejně tak, jako dlouhé, zvlněné, hnědé vlasy. Ladně jsem pohybovala rukama ve vzduchu, jako bych se pokoušela o jakési kouzlení, i když o to jsem se vůbec nepokoušela. Mou melodii doprovázelo chrastění mých šperků. Lépe řečeno ozdob, které jsem na sobě měla často při tanci. Stříbrné šperky na stehnu, paži, holeni a to ani nemluvím o ozdobách přímo na šatech.

Bylo neuvěřitelný, jak jsem se vždycky při tom tanci dokázala uklidnit. Být prostě šťastná. Byla jsem do tance tak zabraná, tak jsem si ho užívala, že mi ani nevadilo, když jsem bosými chodidly stoupla na kraj jezera, takže se mi voda zdravila s pokožkou. Voda tiše zpívala při každém mém pohybu. Kapky vody začaly tančit kolem mě, ale ne kvůli mojí magii, ale kvůli tomu, jak jsem ve vodě tančila a jak se při mých pohybech voda dostávala do vzduchu a kolem mě. Konce látky se namáčely do vody, což způsobovalo, že se voda znovu dostávala do vzduchu, když jsem látkou pohazovala.

Bylo toho tolik, před čím jsem chtěla zase utéct. Bylo toho tolik, co jsem chtěla dostat z hlavy a nemyslet na to. Nemyslet na nic. Nemyslet na problémy, na minulost, nic. Jenom si vyčistit hlavu. A jak jinak si mám vyčistit líp hlavu, než tancem? Tancem v přírodě.. a to konkrétně ve vodě? Líp už by to snad ani nešlo! Nechtěla jsme si jít shánět někam opium, abych otupila smysly a udělala ze sebe zase na pár hodin někoho, komu je všechno jedno. Kdo se nechá v klidu omámit tím kouzlem. Brala jsme to jako kouzlo, i když to ke kouzlům mělo dost daleko. Vždyť… s opiem jsem zapomněla na všechno! Na požár, na smrt, na Riste, nevěstinec i to veškeré potulování po městech, abych dokázala vůbec přežít. Abych si vydělala na nějaké to jídlo a nějaké místo na spaní. Teď už je to lepší, ale začátek byl opravdu zoufalý. Ale všechno bylo lepší, než žít s Riste. Na to jsem ale nikdy nemohla zapomenout, protože jsme si od nich nesla nespočet vzpomínek. Jizvy. Jizvy na těle, které jsme ani nezakrývala. Proč bych je měla zakrývat? U tance se stejně potím a akorát by mi to ničilo šaty. Takže ani teď jsme jizvy neměla nijak schované.
Vím, že jsem tančila před několika desítkami minut v Insseře, ale tance není nikdy dost. Nebo aspoň pro mě. Sice mi chybí nějaká ta hudba, nějaký ten zpěv, ale raději se spokojím jenom se samotnou melodií, než abych děsila všechny možné rybky, tvorečky a bytosti svým vlastním zpěvem. Jsem si až stoprocentně jistá, že kdybych začala zpívat, zvadly by i lekníny. Proto jsme raději zůstala u broukání vlastní melodie a tance.

Oči jsem měla zavřené, abych maximálně vnímala tu mou melodii. Abych maximálně vnímala vodu a všechno kolem. Cítila jsem, jak se mi vlasy vlnily. Jak létaly společně s látkou ve vzduchu. Sem tam se díky paprskům zaleskly kapky vody, které dopadaly na vlasy, i na moji suchou kůži a vypadaly tak, jako stříbrné perličky. Zvuk ozdob na těle a šatech tvořil pro moje uši symfonii v kombinaci se zvuky vody, která zpívala při mém tanci. Zelené šaty se kolem mě vlnily a já si připadala, jako bych tančila na obláčku. Úsměv na rtech mi hrál víc a víc, než jsem skončila ve finální póze. Hluboký záklon, kdy se konečky vlasů začaly dotýkat hladiny jezera, stejně tak, jako špičky prstů. Černé, do špičky pilované nehty jsem jemně ponořila do vody. Nikde mi ani nic nekřuplo, jak jsem byla už zvyklá a ohebná. Jen jsem se usmívala a paprsky ozářily moje tělo, než jsem zaslechla nějaký hlas. Až tehdy jsem otevřela oči a ladně se narovnala.
Očima jsem vyhledala zdroj toho hlasu, což se mi taky po chvíli podařilo. Vysoký muž v černé, rozepnuté haleně a tmavé vlasy. Pohledný, pěkná postava. To bez pochyby. Malinko jsme si prohrábla vlasy a sledovala toho muže, který mi skládal poklony a mě to tak vykouzlilo úsměv na rtech. „Nevím, jestli mám být uražena, že jste se ještě nepodíval na moje vystoupení, když jste takový cestovatel, nebo potěšena, že se Vám to líbilo.“ Ušklíbla jsem se jeho směrem a sledovala ho. Sama jsem cestovala po všech možných královstvích, městech i malých městečkách. „Ráda slyším, že se Vám to líbilo. A že jste to vy… berte to jako pozornost tanečnice a máte to zadarmo.“ Mrkla jsem na něj malinko pobaveně. Nedělalo mi problém se bavit s cizinci. To bych pak nemohla veřejně tančit. „Myslím, že by jejich žárlivost velmi rychle ustála, kdybych začala zpívat. Ale myslím, že Vám dlužím poděkování pane….?“ Nechala jsem malinký prostor pro to, aby se mi ten muž mohl představit. Měla jsem díky tanci dobrou náladu, takže jsem byla taková.. hravá. Kdyby se mnou mluvil před tím, než bych tančila tady ve vodě, takhle hravá a příjemná bych určitě nebyla. Spíš tichá a nevýmluvná.