Jezero Vali

>>>

Nebude to tak dávno, kdy byl na návštěvě u svých rodičů, a přesto mu chyběli už teď. Odloučení přece jen nebylo tak jednoduché. Zatímco v Illivenasu byl zvyklý na to, že ho ráno vítala vůně čerstvého chleba a hlasy, které si povídaly o tom, co podniknou, v jeho novém domově nic takového nebylo, nezařídil-li si to on sám. Mísily se v něm tak různé emoce. Stále byl nadšený z nového prostředí, ale fakt, že se najednou ocitl sám, v něm vyvolávala smutek. Byl společenským tvorem, no momentálně se nacházel na prostředí, kde vůbec nikoho neznal. Teda, pokud nepočítal Reynera, kterého poznal během Noci ohňů, ale ten pracoval jako královská stráž, takže pochyboval, že na sebe budou narážet nějak často. Bylo tedy nad míru jasné, že si tu co nejdřív bude muset najít nové přátelé. Samozřejmě, měl tu už pár jiných známých díky tomu, že si okamžitě vyhledal práci v místním divadle, kde k jeho štěstí zrovna hledali zpěváka, ale pracovní známost je něco jiného než osobní známost… Předtím u jezera Vali někoho potkal. Vílu, která donutila jeho mysl zpívat v různých tónech, no nestačil ji pořádně poznat, protože píseň byla natolik hlasitá, že musel rychle letět domů. Neměl tušení, jestli na ni znovu narazí, ale i tak měl v plánu se vydat k jezeru Vali v naději, že tam bude stejně jako minule. Chtěl se tam vydat odpoledne, no když zaslechnul hudbu, která hrála po celém městě Palis, rozhodl se zjistit, co je oním zdrojem.

Nepřekvapilo ho, že se jedná o kočovné umělce, hlavně díky tomu, že už z dálky slyšel hlasy, jak vyzívají kolemjdoucí, aby se přišli podívat na jejich vystoupení. Překvapivě to ale byli lidé, jež představení pořádali. Už dlouho neviděl ty prosté bytosti, neobdařené ani peřím, ani srstí, natož pokožkou z kamene, no přesto byl nadšen, že je vidí. A jak bylo vidno, nebyl jediným. Spoustu dalších obyvatel Cyry se shromáždilo jen aby viděli představení, pomocí kterého je umělci lákali na večer, kdy má jejich show údajně začít. S úsměvem sem tam zatleskal vydařenému akrobatickému číslu a jeho původní plán, že se vydá k jezeru Vali mu naprosto vypadl z hlavy. Zatoužil vidět celé představení, v plných rozměrů a kráse. Zbytek dne strávil ve městě, sledujíc umělce, kteří dál lákali obyvatele města s tím, že v jednu chvíli odešel do místního obchodu, jelikož dostal hlad, no jen co začalo slunce zapadat, zase se vrátil. A právě včas – vystoupení začínalo. Užasle sledoval všechna ta vystoupení a užíval si i zpěv, kterým přilákali diváky. Tleskal společně s davem, kdykoliv ho něco nadchlo nebo když chtěl vyjádřit obdiv nad tím, jak bravurně umělec zvládl svoje číslo. Při číslu provazochodkyně mu bylo těžko na hrudi, jelikož ho děsila představa, že by dívka spadla na zem, ale naštěstí i ona to zvládla bez jakékoliv úhony, což jenom dokazovalo, jak moc trénovaná nejspíš bude. Kdo ví, jak dlouho se tomuhle nebezpečnému kousku věnovala. Po vystoupení provazochodkyně však přišla další mladá dívka, tentokrát s dvěma krásnými koňmi. Měl téměř pocit, že hledí na vílu, no kdykoliv viděl její lidské uši, nestačil se než divit, že dokáže být lidská bytost tak půvabná. Její chybu nepostřehl. Stejně jako spousta dalších, měl za to, že se jedná o součást představení a tak, když skončila, aniž by něco tušil, zatleskal společně s jásajícím davem. Po dívce na koních následovalo spoustu dalších umělců, no už ne tolik dechberoucích.

Všechno to skončilo až za tmy. Aeron si to rovnou namířil domů, no jakmile vešel do menší obývací místnosti a zahlédl na dřevěném stole svůj zápisník a uhel, plácl se do čela nad uvědoměním, že měl vlastně úplně jiné plány. No jo, jenže co teď? I pokud tam dnes byla, pochybuji, že je tam doteď. Teda pokud zase neusnula… Pobaveně se uchechtl, když si vzpomněl, jaká prekérní situace mezi nimi nastala poté, co omylem zabloudila rukou, kam neměla.  „A tak aspoň čistě pro tu zvědavost bych se tam mohl zkusit kouknout.“ brouknul tiše pro sebe. S těmi slovy vzal ze stolu zápisník i s uhlem, vyšel z domu, který zamkl a vzlétl. K jezeru Vali dorazil poměrně rychle, ale za to mohl vděčit hlavně tomu, že noc byla klidná a do křídel mu tak nevrážel žádný vítr, jenž by ho mohl zdržet. Než přistál, vyhledal pohledem vrbu, u které předtím zahlédl tu nesmírně bledou vílu. Sice byla noc, ale měsíc svítil dost dobře na to, aby mohl tu její kůži jako sníh zahlédnout v jeho paprscích. Jenže u vrby nic takového nezahlédl. S povzdechem přistál u vrby a rozhlédl se kolem, až se zastavil na čemsi bílém, co stálo opodál. Už se chtěl radovat, že to je přece jen ta víla, no jakmile zaslechl odfrknutí, došlo mu, že se nejedná o vílu, nýbrž zvíře. Koně. A dokonce byli dva. Zaujatě přivřel oči a pomalým krokem k nim vyrazil. Přišlo mu, že ty koně někde viděl, jenom si v tu chvíli nebyl schopný vzpomenout kde. Když ale zahlédl dívku a uslyšel její hlas, došlo mu, kdo to dorazil k jezeru ve stejnou hodinu jako on. Byla to ta akrobatka společně se svými koňmi. Nebyl je schopný poznat, ale teď, když viděl i ji, bylo mu to jasné. Nad její poznámkou o kráse Cyry se usmál, protože si při tom vzpomněl na slova, která mu na Noci ohňů řekl Reyner. „Má své kouzlo.“ Ačkoliv já to kouzlo ještě stále hledám. Sám si vůbec neuvědomil, že tu první větu řekl nahlas. Celou dobu měl za to, že si to řekl v hlavě.

Litoval, že se nechal odreagovat lidským vystoupením a nevěnoval se tak svému úvodnímu plánu, ale na jednu stránku byl i rád. Bylo to něco, co potřeboval. Ničemu se nevěnovat a užívat si zábavu, jedno z jeho největších mott. Musel ale zároveň i uznat, že ačkoliv mezi těmi lidmi viděl dost půvabná děvčata, na víly, které zatím potkal, svou krásou neměly. I prostá vílí služebnice je byla schopná předčit. Ah, Suya… Jakpak se asi má? Ti dva se seznámili na oslavě díky dědičce Pirice, které Suya sloužila a ačkoliv jejich seznámení pokračovalo velice slibným krokem, po chvilce se vše rychle pokazilo. Měl starosti o to, jak nebohá víla skončila, no doufal, že mohl věřit slovům dědičky o tom, že nenechá svou komornou zemřít kvůli své sobeckosti. Určitě se o tom jednou půjde sám přesvědčit, jenom zatím nevěděl, na kdy si cestu do Sendanu naplánovat, a hlavně nevěděl, jak k Suyue přistoupí. Ano, na oslavě k sobě měli blízko, možná i víc než blízko, ale to podle něj bylo něco, co k takovým nocím prostě patří. Ovšem to, jak to viděla Suya, to už nebyl schopný zjistit, no měl obavy, že jeho a její pohled na věc byly jako den a noc – naprosto odlišné.

Když se k němu dívka šokovaně otočila, sám sebou překvapeně cukl, jelikož si tím uvědomil, že svoje myšlenky nejspíš řekl nahlas. Přesto jí ale věnoval lehce pobavený úsměv. Všiml si její nervozity, cítil ji. „Noc?“ zopakoval po ní a pozvedl jedno obočí. „Že by utekl čas rychleji, než jsem si vůbec myslel?“ krátce se zahleděl na měsíc, který svým jemným světlem ozařoval jezero. Pozornost od něj ale pustil poté, co zaslechl syknutí, vycházející z úst dívky. Znovu se na ni zahleděl a hledal důvod, proč by z ní mohlo uniknout bolestné syknutí. Netrvalo to dlouho a všiml si obvázaného kotníku, ačkoliv mu dalo celkem zabrat ho zahlédnout ve stínu jejích rukou. „Jsi zraněná?“ zeptal se a zahleděl se do jejích očí. Kdy k tomu úrazu přišla? Když vystupovala, nevypadalo to, že by nějaké měla, to znamená, že musí být čerstvé. Nad její poznámkou, že mluvila na koně, si pobaveně odfrkl. „Nepovídej. A já si už myslel, že mluvíš se svým imaginárním kamarádem.“ broukl a převzal si zápisník do druhé ruky, protože tu, v které ho držel doteď, ho začala mírně bolet. Její koně byli krásní a byl si jistý, že za to vděčí hlavně své majitelce, která jak se zdála, o ně pečovala s velkou láskou. Přece jen, byla s nimi schopná mluvit jako se sobě rovnými, to už něco znamenalo. Netrvalo to však dlouho a do nosu ho znovu udeřil pach dívky, no tentokrát se v něm odrážel strach. Slabě nakrčil nos, no po jejích slovech zvedl ruce ve znaku, že nemíní nic zlého. „Uklidni se. Nejsem strážcem jezera, a i kdybych byl, tak bych tě nevyhodil, protože k jezeru může jít každý. Teda pokud nelezeš do jezera. Můj známý říkal, že bychom do něj lézt neměli, i když zatím netuším proč přesně.“ S povzdechem poodešel dál, kde si sedl do trávy a zápisník i s uhlem položil vedle sebe. „Proč jsi vůbec venku, když se tolik bojíš otcova hněvu?“ Trošku mu to připomínalo nejmenovanou dědičku. Oproti ale dědičce pochyboval, že by mohla tahle dívka svými činy ohrozit větší počet lidí, než sebe samotnou.

Nad jejím potvrzením, že je skutečně pozdě, musel souhlasit. Sám si povšiml, že měsíc je poměrně vysoko. Jenom neměl nejmenší tušení, kde promrhal všechen ten čas. Kočovné umělce zaregistroval někde odpoledne, tak co dělal celé ráno a poledne? Krátce se zahleděl na svůj zápisník, z něhož koukaly papíry chaoticky zorganizované. Ach, jistě. Celou tu dobu, aniž by si uvědomil, pracoval na hudbě. S novým místem totiž přišla nová múza, která byla mnohem produktivnější než ta, jenž měl v Illivenasu. Tušil, že i tahle brzy zleniví, no právě proto se musel ujistit, že jí využije co nejvíce bude moct. Tak aspoň bude připraven na temné časy plné bloků a hromady zmačkaných papírů, na kterých bude sotva pár not. Navíc, ne každá píseň, kterou za tuhle dobu napsal, se dala považovat za dobrou. Pár z nich už zmačkal nebo roztrhal s tím, že je nikdo nebude chtít slyšet nebo že to vůbec není to, co on chce zpívat. Z myšlenek ho vyrušovalo syknutí, tentokrát už druhé, no to už mu dívka dala odpověď, co za zranění si vůbec způsobila. Takže během představení? A přitom když sledoval její vystoupení, nebyl si schopný všimnout něčeho podezřelého. Ani pach krve necítil, ale tak na jednu stránku tam bylo tolik různých pachů, že by krev nejspíš postřehl jen ten nejcitlivější nos. Pokud by samozřejmě nevnímal spíš pach koní. Nad jejím vysvětlením se jen usmál a přikývl. „Já vím. Viděl jsem vaše představení. Právě proto se divím o to víc. Vůbec jsem si nevšiml, že ses při své jízdě zranila.“ přiznal se.

„Vyrůstáš s koňmi? To se skutečně není čemu divit, že máš s nimi takový dobrý vztah.“ odsouhlasil. On sám nikdy zvířecího společníka neměl. Jejich dům byl příliš malý na to, aby v něm mohli vůbec nějaké zvíře mít. Možná tak papouška by mohli mít, a dokonce si jednou i jednoho adoptovali, ale jelikož je celá jeho rodina bohatě zbarvená, většina dnů vypadala tak, že se s papouškem neustále hádali. Papoušek musel tím pádem jít brzy pryč, protože kdyby zůstal, dřív nebo později by někdo s největší pravděpodobností skončil oškubanej. Jenom nebylo jisté, kdo by tím oškubancem byl, jestli papoušek nebo někdo z nich. Když dívka zmínila víly v jezeře, zahleděl se na klidnou hladinu, na kterém vznikla přesná kopie noční oblohy. Víly žijící ve vodě… „No jo vlastně, Lethy.“ uvědomil si a na tváři se mu objevil kyselý úsměv. Víly, o kterých kdysi četl, ale nikdy ho nezaujaly, jelikož to byly vodní tvorové, zatímco on vzdušným. Sice kolikrát slyšel, že Lethy patří mezi jedny z nejkrásnějších víl, ale on upřímně netušil, co na nich může být tak krásného, když žijí v něčem tak hrozném, jako je voda. „Lethy jsou vodní víly. Spodní část těla mají rybí. Teda takhle jsou aspoň popisovány. Sám jsem zatím žádnou neviděl a radši bych to tak i nechal.“ vysvětlil dívce, neboť měl neblahé tušení, že o vílách toho věděla jen málo. I když kdo ví, třeba cestovala po světě dost dlouho na to, aby byla schopná rozeznat druhy víl. „Mmmm… Někdy rodiče dokážou být pěkně přísní, ale nemyslím si, že to je špatně. Zrovna tady ve vílí říši jste vy lidé dost v nevýhodě. Z každé strany obklopení bytostmi, které kolikrát ani nepřipomínají lidi, ale spíš zvířata nebo kusy kamene. Navíc, ne každý musí mít vaši rasu zrovna v lásce.“ pokrčil nad tím rameny. On proti lidem výhradně nic neměl, ale nedalo by se říct, že jejich přítomnost vyhledává. Daleko radši dává přednost vílám, ať už jsou jakéhokoliv druhu.

Sledoval, jak lidská dívka pomalu sklouzla ze svého koně, no přesto se ani o krůček blíž nepřiblížila k Aeronovi. Skoro by se dalo říct, že se mu vyhýbá jako čert kříži. Aniž by to nějak komentoval, krátce se uchechtnul a položil si bradu do dlaně, přičemž se zadíval na druhou stranu jezera. Někde tam si před několika dny sundal boty a pomocí klacku psal náhodná slova do písku tak dlouho, dokud ho to nepřestalo bavit. Nad otázkou dívky se krátce usmál a letmo na ni pohlédl. „Proč myslíš?“ zeptal se jí. Schválně ji vyzíval, aby si zkusila tipnout. Když však pokračovala, že nevypadá jako někdo v domácím vězení, zasmál se. Skutečně nebyl někým, kdo by měl nějaké omezení v pohybu. Ani nebyl někdo, kdo by mu to mohl zakázat. Jedině tak on sám a takové utrpení by sám sobě nepřál. Teprve až když se zeptala, jestli na někoho čeká, krátce se zasnil a znovu se zahleděl do dálky. „Hmmm…“ brouknul krátce během toho, co vzpomínal na bleďoučkou vílu, která donutila jeho hlavu zpívat. „Kdysi jsem tu potkal vílu. Pleť měla jako porcelánová panenka a vlasy jako čerstvě napadaný sníh. Když jsem na ni narazil, spala pod tamtou vrbou.“ hlavou kývl k vrbě za ním. Doteď si pamatoval, jako kdyby se to stalo včera a stále se nad tím musel pobaveně usmívat. „Spala tak tvrdě, že si mne prvně spletla se svým bratrem. Jakmile ale otevřela oči, začala panikařit a její bílé tváře zrudly, čímž konečně získaly trochu života. Kdybys ji tak viděla…“ Krátce se zasmál. „Udělal jsem si z ní menší srandu. Řekl jsem jí, že chrápala jako motýl. Vzápětí na to jsem se rozběhl pryč, přičemž ona hned za mnou. Když jsem se zastavil a ohlédl se za ní, nemohl jsem se nabažit toho výjevu. Vlasy za ní vlály jako závoj a kůže získala ten pravý odstín z toho, jak se jí v těle rozproudila krev. Držela si šaty, aby o ně nezakopla. Vypadala jako rusalka nebo divoká víla, kterou vychovala příroda. V tu chvíli se mi v hlavě rozlila hudba.“ Z veselého úsměvu se stal najednou zklamaný. „Jenže hudba byla moc silná na to, abych byl schopný dál vnímat. Musel jsem odletět. Ani jsem se s ní nestihl seznámit. Tak nějak jsem doufal, že na ni narazím i dnes, abych ji mohl předat píseň, kterou jsem stvořil ještě ten den našeho potkání. Konec konců, vznikla díky ní a tím pádem by ji měla i mít. Jenže místo toho jsem ztratil hlavu, když jsem viděl vaše vystoupení. Měl jsem tušení, že je už pozdě, ale i přesto jsem to chtěl zkusit. No a jak sama můžeš nejspíš vidět, není tu vůbec nikdo, kromě mě, tebe, tvých koní a možná pár Leth v jezeře.“ Aby dal důraz svým slovům, rukou pokynul po prázdném okolí, které v tichosti spalo. Ze svého příběhu o víle vynechal trapnou událost. Přece jen, nemusel o ní vědět každý. Stačila představa, že to zaregistrovala nějaká ryba ve vodě.

„Čtyř let?“ Pozorně si lidskou dívku prohlédl, snažíc se odhadnout, kolik jí asi tak může být a kolik let má tím pádem zkušenosti s jízdou na koni. Typoval jí tak maximálně 20 let, což by znamenalo přibližně 16 let života s koňmi. Samozřejmě, existovaly víly i lidé, kteří na koních jezdili mnohem déle, ale i tak to bylo obdivuhodné hlavně z toho důvodu, že z jejích očí byl schopný říct, že má v plánu se jim věnovat ještě hodně dlouho. On naopak tolik koním neholdoval. Ano, obdivoval je a bral je za velmi vznešené tvory, no jelikož měl křídla, málo kdy se stalo, že by potřeboval jejich služby. Jediné situace, kdy by je mohl potřebovat, byly deštivé dny, ale za těch on necestoval, a navíc jeho první delší cestou, kterou kdy uskutečnil, byla právě chvíle, kdy se stěhoval do Cyry, což bylo v den, kdy bylo hezky slunečno. Nebylo proto překvapením, že mohl na prstů spočítat kolikrát usedl na koňský hřbet – ani jednou. Pobaveně se usmál, když se dívka pustila do konverzace, díky které, jak ucítil, povolila z části nervozita. Krátce se nad její otázkou zamyslel, než se rozhodl odpovědět. „Když jsem viděl provazochodce, myslel jsem, že se každou chvílí stanu svědkem naprosté katastrofy. Vážně jsem při tom měl srdce až v krku. Neuvěřitelné, jak tak křehké osoby, jako vy lidé, mohou tolik riskovat, aniž by měli nějakou pojistku. Nemáte křídla jako někteří z nás a ani pružná, šelmovitá těla, která by mohla pád utlumit. A přesto to byli schopní zvládnout na jedničku, aniž by se dvakrát nad tím zamysleli.“ Při jeho odpovědi se mu peří krátce rozježilo nad představou lidské ženy padající k zemi, no rychle tu myšlenku zahnal. „Samozřejmě i tvoje představení bylo obdivuhodné. Přísahal bych, že když si přišla na scénu, spoustu diváků v tu chvíli zatajilo dech. Škoda, že jsi tam byla tak krátce.“ uchechtl se. Co se týkalo polykače ohně, to ho už tolik nezaujalo. Nejen kvůli tomu, že mu lidský muž přišel nepřitažlivý, ale taky kvůli dalšímu prostému faktu – mezi vílami se nacházeli mnohem lepší vládci ohně, skutečnými. Přesto však dívce nijak neodporoval a jen jí věnoval další úsměv.

Znovu pohlédl na jezero. Nebyl si jistý, jestli Lethy v tuhle chvíli spaly nebo jestli se náhodou mezi nimi nenacházely takové, které jezero hlídaly i za noci, no kdo by to chtěl zjišťovat… „Pravda, existuje nás tu celkem dost druhů, ale na některé narazíš jen v určitých oblastech. A jak říkáš, pozdě v noci jich chodí málo. Vlastně, možná skoro žádná.“ odpověděl s pobaveným odfrknutím. Co tak věděl, málo která víla byla spíše nočním stvořením. Jenom on si nebyl schopný uvědomit, kolik hodin je a místo toho, aby šel rovnou do postele, se rozhodl doletět k jezeru. „Teda to neplatí během oslav. V takové chvíle jsou někteří experti schopní jít spát až další den.“ dodal rychle. Párkrát takto se sestrou slavil a oba toho následný den litovali, jelikož museli dál fungovat s vědomím, že spát půjdou až v noci. Matka je totiž nikdy nenechala spát celý den. Vždycky je zatáhla do práce. Oba sourozenci měli kolikrát pocit, že si jejich máti i užívá je tolik mučit za chyby, které udělali z vlastní blbosti. Vrátil se pohledem k dívce a jejím koním, když zrovna mluvila o tom, že pokud se jednou dostane do nebezpečí, bude to muset přežít. „V tom pádě bych ti radil, abys se vždycky ze všeho nejdřív pokusila o útěk. Pokud nejsi nucena bojovat hned na místě, uteč. Ať už budeš stát proti víle, nebo proti jiné rase. A když budeš přece jen nucena bojovat…“ Na chvilku se odmlčel, přičemž si dívku znovu prohlédl od hlavy až k patám. „Bojuj. Bojuj tak dlouho, jak ti síly budou stačit a modli se, aby tě někdo hledal.“ Neměl nejmenší tušení, jak moc dívka před ním ovládala bojová umění. Byla ale akrobatkou, tak předpokládal, že by mohla znát aspoň základy sebeobrany, jelikož si představoval, že kočovný život nemusí být zrovna nejjednodušší.

Jakmile přestal básnit o víle, uvědomil si, že to nemuselo být zrovna nevhodnější a nejslušnější. To se mu také potvrdilo okamžitě, co pohlédl na dívku, která místo toho, aby na něj hleděla, pletla svému oři copánek z hřívy. Provinile skrčil obočí a kousl se do rtu, uvažujíc nad tím, jak by to mohl napravit. „Nejsem si tak úplně jistý, jestli by byla potěšená. Možná by se styděla, ale to hlavně z toho důvodu, že má v hlavě někoho jiného.“ odpověděl, přičemž si dlaní promnul krk. Moc dobře si pamatoval na záhadného rytíře s jménem Adiann, o kterém víla předtím snila. Jednalo se o jejího idola, do kterého Aeron nejspíš moc nezapadal, protože on nebyl žádným hrdinou. On o hrdinech pouze zpíval. Jen co se dívka začala omlouvat, zvedl ruku v náznaku, aby se neomlouvala. „Prosím.“ věnoval jí omluvný úsměv. Nechtěl, aby se cítila provinile za něco, co nebyla její vina. To nebyl jeho cíl ani v nejmenším. Jenom si neuvědomil, že jeho slova nedoléhaly do těch správných uší. „To já se omlouvám, pokud jsi došla k mínění, že je to chyba tvá a tvé skupiny umělců. Byla to má vina, a ačkoliv jsem tak přišel o příležitost ji znovu vidět, ničeho nelituji. A navíc,“ pokrčil rameny, „kdo mi zaručí, že tu skutečně byla? Třeba tu nebyla za celý den a já bych se tu jenom jako pitomec procházel sám.“ Na jeho tváři se opět objevil hřejivý úsměv. „Sice bych ji rád znovu viděl, ale jak už jsem zmínil, je to hlavně kvůli tomu, abych jí mohl předat svoji píseň. Navíc, Cyra sice není nejmenší, ale zase není tak velká, takže jsem si jist, že na ni mohu narazit i jinde. To a samé se ovšem nedá říct o kočovné akrobatce, která se ven vkrádá pouze za noci, aby ji nenachytal její přísný otec.“

Během toho, co mluvil o provazochodkyni, všiml si, jak se dívka najednou hrdě narovnala. Probudilo to v něm tak zájem a vyčkával, až mu o tom něco řekne, pokud vůbec. Na vysvětlení však nemusel čekat příliš dlouho. „Tak sestra. To znamená, že um vám koluje už v krvi.“ usmál se. I v jeho rodině koloval um, který potomci dědili už pár řadu let. Samozřejmě se tu a tam objevil jeden potomek, jenž se nevydal stejnou dráhou jako ti ostatní, ale druhý potomek to pokaždé jistil. A pokud ani ti, tak další generace už určitě ano. O to se prarodiče vždycky velice dobře postarali. Nebo aspoň tak to vyprávěla jeho máma, které to vyprávěla její máma, tedy babička. Právě ta zažila onu situaci, kdy ani jeden z jejích rodičů nezpíval, místo toho se věnovali něčemu naprosto jinému. A tak se její dědeček ujistil, že tehdy ještě mladá Ilnelah objeví lásku ve zpěvu. Což se mu samozřejmě podařilo. Ta to poté předala své dceři, Aeronově matce, ta poté jemu a jeho sestře a oni to jednou předají i svým dětem. Takový byl jejich plán. Než se však uvážou k takové povinnosti, napřed si hodlali užít a v rámci možností si trošku prohlédnout svět. „Ach, ano. To zranění. Skoro jsem na to zapomněl.“ kývl a očima přejel po jejím chodidlu, no kvůli stínu nebyl schopný znovu zahlédnout ten obvaz. Překvapilo ho, že to brala jako kdyby se o nic nejednalo, no pravděpodobně byla na podobné situace zvyklá. Ne až tak křehká, ale přesto křehká. Poznal víly, které se byly schopné nad jednoduchým zraněním rozbrečet jako malé děti. Víly až nesmyslně křehké, nezvyklé na jakýkoliv typ bolesti. Tahle lidská dívka ale byla schopná mávnout rukou nad odřeninou, jenž, jak sama řekla, mohla klidně skončit i zlomeninou. „Nemyslím si, že to způsobili pouze koně.“ broukl tiše mezi prsty, které si přiložil před ústa, když si bradu znovu položil do dlaně.

„Skutečně? Já i moje sestra pro oslavy kolikrát žijeme. Kdykoliv nějaká byla v Illinevasu, byli jsme jedni z těch, kteří zůstávali nejdéle. Kolikrát se nám stalo, že jsme museli jít hned do práce jen co jsme přišli z oslav domů. Až tak pozdě jsme byli schopní zůstat.“ zasmál se. Byla škoda, že podobné akce v blízké době nepodniknou, jelikož se každý vydal vlastním směrem. Sice neměl nejmenší tušení, kudy se Aeryn vydala, ale věřil jejímu rozhodnutí. Navíc si slíbili, že se znovu setkají, takže určitě někdy zase přijde den, kdy budou fňukat nad nedostatkem spánku. Když se dívka roztančila se zpěvem, s úsměvem ji sledoval. Nevěděl proč, ale připadala mu jako ztělesnění pouště. Její tmavší pokožka ztělesňovala slunce, pod jehož doteky kůže chytala medový odstín a její vlnivé kadeře písek, který vzduch pokaždé rozfoukal do všech stran. Ani si to neuvědomil a už držel ruce před sebou a tleskal do rytmu písně, kterou si zpívala. Jakmile dívka dotančila, s radostným smíchem jí zatleskal a věnoval jí upřímnou poklonu nad talentem. „Tančíš úžasně.“ pochválil ji. Když jí dával radu, co dělat, pokud ji někdo napadne, nemyslel to nijak zle, ale jak si všiml, ona to pochopila úplně jinak. Její veselost najednou byla ta tam a on měl pocit, že spíš kárá dítě nad nevhodným chováním. Znovu znervózněl a promnul si krk. „Nechtěl jsem tě kárat nebo tak něco. Jenom jsem si myslel, že bude lepší dát nějakou radu. Ale něco podobného jsi asi slyšela už vícekrát, že?“ Cítil se provinile, no měl obavy, že za dnešní noc to nebude naposledy.

Zima byla přece jen o něco chladnější než den a jak seděl na zemi, začal cítit, jak se chlad začíná zakusovat do jeho zadku. Proto se zvedl, během čehož zakroutil hlavou nad dívčinými slovy „Nebyla by první.“ přiznal, ačkoliv původně si to řekl pouze v hlavě. Právě proto se nad tím zarazil, zamrkal a poté pohlédl a dívku, jako kdyby se chtěl ujistit, že to řekl skutečně na hlas. Podruhé. Podruhé se mu stalo, že řekl něco, co mělo zůstat zavřené v jeho myšlenkách. To je určitě kvůli tomu, že je tak zatraceně pozdě. S povzdechem si promnul krk a odešel opodál, jen aby vrátil do nohou krev. Chvilku na to se zase vrátil a zvedl ze země svůj zápisník s plánem jím prolistovat a zjistit, jestli se papír nekroutí kvůli vlhkosti. To už k němu dívka opět mluvila. Zarazil se uprostřed pohybu a střelil pohledem k ní. Slova, která řekla, zněla dospěle a hrdě. Mnohem jinak, než by od akrobatky čekal. Když se usmála, z nosu mu uniklo pobavené odfrknutí. Možná se tím snažila odlehčit svá slova, ale Aeronovi se zapsala do hlavy jako nějaká básnička. Nad jejími dalšími slovy jenom zakroutil hlavou. „Je to po dlouhé době, co jsem viděl lidi, natož kočovné umělce. Ty jsem, upřímně, viděl poprvé. Jak sis mohla všimnout, tohle je země víl. Lidé tu nejsou… všední. Proto bych určitě neřekl, že na setkání s tebou není nic moc výjimečného. Není hezké se tolik podceňovat.“ Věnoval jí další úsměv. Na konci ji chtěl oslovit, ale rychle si uvědomil, že vlastně nezná její jméno. Proto přiložil ruku, ve které držel zápisník, k hrudi, volnou ruku za záda a věnoval dívce krátkou úklonu se slovy: „A abych neopakoval stejnou chybu s další půvabnou dívkou… Aeron Vassedieu, velice rád vás poznávám, slečno...“ Slovo slečno nechal vyznít do vzduchu, mezitím co zvedl k ní hlavu a čekal, až mu prozradí své jméno.