Denegisin hájek

Zamračila se." Snažím se vyhýbat nejasným cílům, ti kteří se nachází většinou na stěnách po městě, že je hledají to beru. Nechodím do nejistoty, život něco stojí. Nejsem hloupá abych šla do něčeho z čeho by mě pak mohli obvinit vojáku." poví dost vážným hlasem, jelikož bylo vidět, že on žil jenom jako voják a stejně by mu to mohla vrátit kartou, kolik nevinných pěšáků zabil případně ve válce, kde byli tvorové, kteří slepě následovali své vůdce a měli rodiny? Mohla, ale neměla náladu se s ním pouštět do křížků. "A zamysli se nad tím, než odsoudíš jiné. Jednou by tě to mohlo něco stát." poví vážně a ukáže na něj prstem a zamračí se. Rozhodně jí bylo jedno, jestli se mu jako osoba nezamlouvá, jelikož byla na samotu zvyklá. Když začne mluvit o Keratu založí ruce v hrud zamyšleně a podívá se mu přímo do očí. " Pochybuji, že jsi v Keratu byl déle jak týden. Ta země je prolezlá vlastními špehy skrz na skrz, pokud to tam neznáš a uděláš špatný krok jedině jak skončíš je zábava v žaláři pro krále. Tohle je Kerat." mluví tak všeobecně, že se snaží poukázat na to, že není blázen, aby dělala špiona někomu v Keratu. I stíny na tomto místě mluvily víc než měli. Co víc neunikne jí, že se snaží nasát její pach, ale je v klidu, jelikož směs bylinek v níž se snažila pravidelně koupat její pach pozmění dostatečně. Ale takové změny Pachu by si nejspíš všimnula jen víla s větší mocí. Dělala to pro své bezpečí, jedině, kdy si dovolila neukrývat svůj pach bylo, když dny kreslila doma a několik dní, jinak ne. Co víc směs bylinek její vůni ukrývala jen do doby, dokud se pořádně nezapotí, což bylo málo pravděpodobné.
"A ještě něco. Nehraj si se mnou." poví zcela klidným tonem, který nezněl nepřátelsky. Jen mu tím snažila říct, že nesnáší hry na kočku a myš, jelikož myš si vždy najde způsob jak přechytračit kočku.

Uchechtne se a zavrtí hlavou. "Takže špionáž ti přijde jako spolehlivá práce? Ne jako něco, za co tě můžou klidně odsoudit na smrt?" Odpoví jí a uchechtne se. Jemu osobně to tedy přijde jako dost závažný zločin. Stačilo, aby jí chytili v nesprávnou chvíli a skončila by zcela jistě s rozsudkem smrti. Tedy alespoň co si může dovodit ze svých zkušeností z Evasiru a Cyry, kdy párkrát podobným situacím přihlížel. Ani jeden z vládců neměl moc slitování s někým takovým. "Ale podle toho, co říkáš, tak ty máš zkušenosti s pobytem tam." Odpoví jí a ušklíbne se. Už jen to je další věc, která mu v hlavě spouští pomyslný alarm. Nemá rád špehy a jestli byla v Keratu, ať už tam působila jako špeh nebo se tam třeba narodila, tak to bylo ještě víc znásobeno. Rozhodně neměl v plánu jí podceňovat, ale stejně tak jí nehodlal dávat přehnané schopnosti, které ani mít nemusela. "Nebudu si s tebou hrát, pokud se budeš držet dál od královské rodiny." Odpoví jí jednoduše a v jeho hlase je varovný tón. Bylo mu jedno, jestli něco takového měla v plánu nebo ne, ale rozhodně jí nehodlal dát volný přístup ke královně nebo princezně. Vládkyně by se o sebe dokázala postarat, to věděl a rozhodně neměl potřebu jí nevěřit, ale princezna občas nebyla zrovna schopná se ubránit.
"Ale děkuju za obrázek a za otevřené přiznání. Pokud pro tebe budu mít nějakou práci, určitě se ozvu." Řekne jí ještě, načež se ale lehce poklonil a rozešel se pryč. Sice měl ještě pár chvilek na to, aby s ní nějakou dobu strávil, ale tak trochu ho přešla nálada. Navíc tohle setkání znamenalo, že musel dát svým mužům informace a pokyny k tomu, aby kohokoliv podezřelého nahlásili a rozhodně nepouštěli do blízkosti nikoho důležitého a ani někam, kde by se mohli dostat k citlivým informacím. Rozhodně nehodlal nechat nic náhodě. Sice i v tuhle chvíli věděl, že jeho muži měli oči na špičkách, ale nikdy nemohl být dostatečně opatrný.

Zase její kroky vedli mimo město, pokud to tak půjde dál mohla by si časem pořídit domek v horách jako měl Arté, přeci jen by měla více času trávit ve městě a ne za ním. Ale posledních dnech nebylo nic, co by stálo za její pozornost, aby déle zůstávala poblíž vyšší vrstvi přeci jen je nemusela. Co víc, nikdy ani nepomyslela na to, že by druh měl být někod z vyšší společnosti na svůj tehdejší život zcela zapomněla a žila dle svých pravidel. Cítila se tak lépe a svodobná.
Zrovna teď už nějakou tu hodinu leží ve vysoké trávě a sleduje souhvězdí na svou hlavou. Přeci jen si slíbila, že se podívá na nebe, když dojde domů. Sice byla stále názoru, že hvězdy na Keratu byly a jsou nejhezčí a nejzářivější, ale tohle místo má také co do sebe. Obloha zde byla jiná, ale čistá jako jezero od kterého se nejspíš teď hvězdy odráželi.
Lehké šaty jí obepínaly světlou pokožku, šat se skládal z kusu látky pečlivě smotaných do sebe, takže tvořili složité skládání, ale zároveň bylo zřetelné, že je látka jemná. Na krku se jí pohupoval stříbrný řetízek ve tvaru hvězdy, který dostala od Luciase, aby nezapomněla kam patří, ale tohle jí bylo jen připomínkou toho, že právě proto je ted tu. Zavře oči a tiše vydechne. Posadí se a rozhlédne se kolem do kola.
Jak se zdálo zatím tu byla sama, když nepočítala zvědavé oči a uši lesa, který byly vždy a všude připravený.

Nebylo pro ní úplně příjemné, že musela z Gretlipu, ale občas zkrátka potřebovala sehnat i byliny a rostliny, které v Gretlipu nebyly, nebo bylo o dost složitější je tam najít nebo sehnat. Tudíž strávila několik dní na cestě. Byla docela ráda, že si mohla vypůjčit ze stájí koně a jen doufala, že během její nepřítomnosti se nikdo moc nezraní nebo si ještě svoje zranění nezhorší. Přece jenom měli občas nutkání neposlouchat její rady a připomínky ohledně tréninku. Nakonec ale dojela až na místo určení, do hájku na severu Cyry. Necítila se tu úplně nejlépe, přece jen to na její vkus bylo až příliš blízko k Mairornu, ke kterému jí sice nepoutaly žádné vzpomínky, ale vyprávění o hrůzách, které tam zažila její matka jí bohatě stačily k tomu, aby měla k tomuhle lidskému království odpor a bála se lidí. Na kraji lesa sesedne z koně a uváže ho ke stromu. Nepředpokládala, že tam zůstane moc dlouho. Potřebovala jenom natrhat bylinky pro které přišla a pak měla v plánu se otočit a upalovat pěkně zpátky domů. Už na první pohled bylo jasné, že není zdejší. Kdyby jí neprozradilo její kožené oblečení, které se skládalo z kožených šatů s rozparky až k pasu, takže pod nimi musela mít i kožené kalhoty, což jí vůbec nevadilo. Pro delší jízdu na koni to bylo o dost praktičtější než šaty. Jenže hlavním prvkem, který prozrazoval i její původ byl červený plášť, který jasně dával najevo, ke komu patří a co je vlastně zač. Sice nepatřil zrovna k nenápadným kusům oblečení, ale byl v podstatě její součástí.
Rozejde se mezi stromy i s brašnou, kteoru má právě na bylinky, pro které přijela. Jelikož se necítí zrovna příjemně, tak zatímco se rozhlíží po lese, aby našla rostlinky, si začne tiše broukat. Navíc okolo ní byla docela tma, ale nechtěla se v Cyře zdržovat déle než bude potřeba, takže místo toho, aby šla spát, se vydala rovnou sem. Tiché broukání jí tedy doprovází, zatímco se rozhlíží po bylinách. Sice byla tma, ale její oči si přivykly a navíc rostliny, které hledala měli bílé kvítky, takže byly vidět i ve větší tmě.

Trhne sebou, když jí z rozjímáni nad hvězdami vyruší zvuk další živé bytosti. Jako kdyby si nemohla užít chvíli klidu na této planině sama, nejdřív si myslela, že to bude Rey, ale kroky byly jiné a hlavně přítomnost byla cítit jinak. Pohledem chvíli bloudí po svém okolí, dokud se nezastaví u příchozí dívky.
I když se Calico zdá být velice nespolečenská není tomu tak, jen prostě na Keratu nebyl učena si dělat přítele, ale držet si nepřítele daleko od těla a že se zvyky zle odnaučují. Ale snažila se každý den pracovat na tom, aby jí neděsili jen pouhé společenské pouta. Ale momentálně přemýšlela, co tu dívka pohledává a hlavně nevypadala, že je odsud aspoň tak na Calico působí její oděv. Sedí dál mezi vysokou travinou a jako tichý lovec pozoruje vílu, co tu dělá. Ano možná jí tím jen vyděsí, ale pokud má dobré smysly, tak si jí všimne hned, jelikož se neukrývá za žádný stín.
*Co tu vlastně děláš..nebo spíš hledáš.* napadne jí, když sleduje každý její krok jako plaché zvířátko, které vyčkává až jí šelma jednoduše přehlédneš. Jemný horký vánek jí pocuchá dlouhý vlasy, které jí zakrývají holé záda a tam jemně bledé jizvy z dětství, kůže na těchto místech byla skoro jako z papírů jemná a občas při špatném počasí i přecitlivělá. Ošila se lehce, když jí prameny vlasů polechtali na zádech.

Tak nějak ukolébala sama sebe k tomu, že je tu sama a nic jí nehrozí. Očividně se ale dopustila chyby. Přece jenom její smysly nebyly vybroušené bojem nebo alespoň tréninkem jako u některých jiných příslušníků její rasy. Byla si dost jistá, že za něco takového by jí kdokoli ze stráží pěkně vyčinil. Sice nebyla nijak extra důležitá, ale pořád byla jednou z nich, takže by na sebe měla dávat pozor. No, ona se spíš chtěla cítit v bezpečí, i když se neustále něčeho bála. Z toho důvodu nebylo moc divu, když ne zrovna tiše vypískla, jakmile jí pohled padl na siluetu postavy, která seděla v trávě a pozorovala jí. Bystré oko by rozhodně poznalo i to, že mírně nadskočila. Někdo by si to asi dokázal vykládat tak, že jí opravdu vyděsil a překvapil. To jistě ano, ale rozhodně to nebylo nic zvláštního. Sybil patřila k hodně lekavým bytostem a navíc měla strach z cizinců. Navíc u téhle postavy nedokázala rozpoznat, jestli se jedná o člověka nebo o vílu, což jí na klidu moc nepřidalo. Byla docela ironie, že se bála lidí, kterým by velmi jednoduše dokázala utéct, ale stejně v ní neustále byl ten strach, který si odnesla z matčiných vyprávění a tak nějak ho v sobě už několik let živila. Skoro jako by si ho hýčkala. Bohužel ale jí to nijak nepomohlo v tom, aby byla ostražitější. Zvládla být ostražitá ve chvíli, kdy stála dotyčnému tváří v tvář, ale občas jí opatrnost opouštěla ve chvíli, kdy nedávala tolik pozor na své okolí.
Pevněji stiskne popruh brašny až jí z toho zbělají klouby, což naštěstí není moc vidět vzhledem k okolní tmě. "Zdravím." Rozhodně se nedá mluvit o nějak zvučném hlase, spíš takové tiché vydechnutí a o několik tónin výše, než je její obvyklý hlas. Jenže v tuhle chvíli si zkrátka nedokáže pomoct a docela čeká, co se od druhé bytosti ozve. Upřímně doufá, že to nebude nějaká příšera, kteoru vyrušila v nočním odpočinku. Některým by asi dokázala utéct, ale některým rozhodně ne. A nechtěla úplně skončit jako něčí půlnoční svačinka, protože si dokázala živě představit, jak jí v posmrtném životě některý ze strážných opakuje, že on jí to říkal, že měla trénovat a naučit se alespoň trochu lépe se starat sama o sebe.

Trhne sebou, když z ničeho nic uslyší hrozivý výkřik, jako kdyby viděla něco strašného. Až jí samotnou to přiměje se rozhlédnout kolem a snaží se najít zdroj nebezpečí, které mohla přehlednout. Ale nikdy nic nebylo, dokud jí nedošlo, že vlastně vyjekla kvůli ní. Zamrkala docela zaraženě, jelikož takovou reakci skutečně nečekala. Nakonec se postaví a povzdechne si. „U kotlíku, nekřič! Ani nemáš ponětí jak si mě teď vyděsila!“ poví jí div ne poplašeně, jelikož tohle skutečně nečekala, byla vždy připravená na různé věci a situace, ale na tohle skutečně ne. Ted by si mohla dovolit i říct, že se dívce jí povedlo vyděsit k smrti zrovna, když si po nějaké době povolí nebýt tolik ve střehu a asi to byla chyba.
Když konečně promluví vydechne úlevou, jelikož skutečně nečekala, že tu zůstane. Už jí viděla, jak utká hlouběji do lesa a nechá jí tu prostě stát a jen nechápavě zírat jak jí mizí z oči, ale to se nestalo. „Zdravím..“ odpoví už neutrálním hlasem a pořádně si dívku prohlédne, nevypadala, že by sem přišla na procházku a už vůbec ne, že by byla odsud. Chvíli přemýšlí, zda se ptát nebo mlčet, ale nakonec zvědavost byla silnější.“ Co tu takto pozdě pohledáváte? A nezdáte se být odsud, snad špeh?“ ano možná trochu si z ní utahovala, když řekla, že je špeh. Protože tohle by skutečně nebylo možné aspoň ne při její hlasité reakci, možná to byla nějaká lady. Snažila se to odhadnout dle držení dívčina těla a chování.
Calico,nikdy nebyla ten druh osoby, který by jen tak za někým přišel a začal se s ním bavit, tedy když nešlo třeba o práci a získání informací jinou cestou než posloucháním. A hlavně nikdy nezapomene na ty nudné večírky, kdy musela poslouchat víly muže mluvit o politice, pití a ženách, když to nebylo vhodné jako hodná dcera musela vždy jen mlčet a přikyvovat. Jak zvrácený svět že? Ale teď? Neměla potřebu mlčet, naopak jí zajímalo, co tu dívka pohledává a hlavně. Kdyby neměla chuť ani by s ní rozhovor nezačala, možná za to mohla léta opatrnosti, ale občas společnost neuškodí a přeci jen cizí je snad nejlepší, říct může cokoliv, ale pak jí už stejně většinou neuvidí. O to snazší bylo někomu něco říct, ale ne navázat přátelství.

"Já...omlouvám se." Špitne, když na ní žena vykřikne. Tedy alespoň co může podle hlasu a i siluety soudit. Takhle hubený a drobný muž snad ani být nemohl. Navíc přece jen díky svému vzdělání dokázala některé křivky odlišit jako mužské a ženské. "Ale copak ne normální takhle v noci vysedávat v lese." Tentokrát už vyřkne svoje slova hlasitěji a je v nich trocha vzteku, ve který se obyčejně její strach přeměňuje, když zjistí, že není ve velkém nebezpečí. Kolikrát už se jí takhel povedlo seřvat některé strážce, kteří si z ní kvůli její lekavosti rádi utahují. Nakonec to byli oni, kdo odcházeli překvapení tím, jak silné plíce tahle dívka má. Kdyby se ukázalo, že jde opravdu o nějaké děsivé stvoření, tak by asi hodně rychle vzala nohy na ramena, ovšem nevypadalo to, že by jí žena chtěla ublížit. Stejně ale její ostražitost nepolevovala, jelikož nedokázala rozpoznat, o jakou rasu se přesně jedná. Sice by asi bylo zvláštní, kdyby tu byl člověk, ale na druhou stranu zrovna tohle území Cyry bylo dost blízko k oběma lidským královstvím a léčitelky nebo mágové se pohybovali po vílích říších volně.
"Sbírám tu bylinky." Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Jako by to snad bylo úplně běžné, aby se procházela v noci v lese jen kvůli bylinkám. Upřímně pro ni to nebylo nic nezvyklého. Přece jen do Rudého lesa byla schopná vyrážet i na večer a zůstat tam do noci. Tamního lesa se nebála, i když stejně jako v kterémkoli jiném mohlo přežívat něco, co by jí mohlo zabít a sežrat. I tak to bylo místo dost blízko jejího domova, aby se nebála tam potloukat sama. "Ne odsud nejsem. Jsem z Gretlipu." Odpoví jí a tentokrát se i mírně usměje, zatímco jednou rukou trochu zatahá za plášť, který je v tradiční rudé barvě, která Crochanky odlišuje od zbytku populace Otherkionu. Přece jen to bylo jejich poznávací znamění a oni na první pohled vypadali jako lidé. Díky bohu, že získali spíše lidské geny než ty démonské, které měly jejich blízké příbuzné čarodějky.