Vojenský tábor

Lehce zavrtí hlavou, nedokázala si představit, že by ti, co jsou teď ve vedení, dokázali upustit od zažitých zvyků a tradic. A s tím, jak vychovávali svoje potomky, si tím nebyla jistá ani u té následující generace. Očividně ani její existence nedokázala nalomit jejich víru v tradice a zvyky. Spíš se stalo to, že se svým chováním odloužila od své dřívější komunity a ti se občas chovali, jako kdyby neexistovala. Nebo si jí naopak všímali až moc a měli tendenci pokoušet její schopnosti. Ať tak či onak ve výsledku to vyšlo na stejno. Nelíbilo se jim, že porušila všechny zažité zvyky a o tom, co jí k tomu dohnalo, už se nikdo nezajímal. Nezajímali se o to, že kdyby jí vlastní bratr nenapadl, tak by nejspíš prošla závěrečnou zkouškou a její tělo by bylo potetované stejně jako jejich. "Tak jestli jsi s těmi způsoby už začal, tak si toho očividně ještě nevšimla. Možná bys měl být víc kreativnější." Upozorní ho s milým úsměvem, který by se ale asi jen těžko dal považovat za upřímný. Ne, že by se musela extra přemáhat, aby se usmála upřímně, ale nějak mu nechtěla udělat tu radost, že by se usmála. Sice jí tohle pošťuchování začalo bavit, ale to ještě neznamenalo, že u udělá to radost, že to dá nějak najevo. Přece jen on si to taky užíval, což dával jasně najevo jeho úsměv, který měla nutkání opětovat. Tentokrát upřímně, ale dokázala svoje mimické svaly ovládnout dostatečně na to, aby zůstaly v té pozici, kdy její úsměv sice působil mile, ale rozhodně ne upřímně. To bylo tak to jediné, co pro dnešek mohl dostat.
Zhluboka se nadechne poté, co jí na rovinu řekne, že si všiml toho, že svoje zřídla neumí používat. Měl pravdu. Neuměla to a štvalo jí to snad ještě víc než všechny ty zmatené pocity, které měla z něj. "Není moje vina, že s nimi neumím." Zamumlá si pro sebe naštvaným hlasem. Ovšem ani snížená hlasitost neznamenala, že jí neuslší. Přece jenom stáli u sebe dostatečně blízko na to, aby jí slyšel i když mluví potichu. Takový hluk kolem nich zase nebyl. I tak ale začne jeho nabídku zvažovat. Ona se se zřídly mohla naučit jen těžko, protože sama s tím neměla zkušenosti a rozhodně stylem pokus omyl to bude trvat snad století, než zjistí, jak ty blbé šutry fungují. "Fajn." Řekne s velkou dávko sebezapření. Nechtěla s ním trávit víc času než bylo potřeba, což vlastně nebylo vůbec. Jenže na druhou stranu to byl jediný Illyrijec, který se jí nesnažil vytočit nebo zesměšnit. A nejspíš taky ten jediný, kdo by jí s celým tím trénováním mohl pomoct, protože za sebou měl pár staletí boje a se zřídly to uměl. I když jí teda štvalo to, že z něj bude mít celou dobu zmatené pocity a nebude schopná se v nich vyznat.

Neubránil se celkem pobavenému zasmání, když mu uštědřila dobře mířenou ránu na jeho ego. Samozřejmě by měl být kreativnější, o tom nebylo pochyb, ale nejspíše nechtěl být vyloženě tak okatý a vlastně věřil, že by mu Kaylessa leda smazala úsměv z tváře, kdyby se s ní pokoušel třeba rovnou flirtovat. Nezdála se jako žena, které se líbí být v přítomnosti jejich druhu, obzvláště mužů, a on se nezdál být vyloženou výjimkou. Možná mu předváděla zahraný falešný úsměv, který by mohl být v klidu upřímný, kdyby se to nesnažila potlačit. Skoro se rozhodl věřit domněnce, že si toho pouta také všimla, ale jenom prostě nechce, aby tomu tak bylo. V každém případě by bylo nejspíše snazší ji přesvědčovat, že na tom není nic špatného a ukázat jí, že se není čeho obávat, než aby jí musel dokazovat, že tam něco je, ale zatím by mohl prostě udržovat relativně příjemnou konverzaci, která zas tolik nikam nevede, ale alespoň se nespěchá ani ke konci. "Opravdu? To bys mi měla možná trochu pomoct... Možná se za těch sto let v jeskyni něco změnilo, dřív stačily svaly a pozornost z mojí strany." Mluvit naoko zamyšleně, ale úsměv, který mu hrál na rtech dokazoval, že to zas tolik neprožívá. Samozřejmě nelhal, když tvrdil, že stačil pohled, aby měl pozornost skoro každé ženy, ale jeho spíš zajímaly ty výjimky. Nejspíš se mu tím osud snažil naznačit, že by se měl víc snažit, aby jednou okouzlil snáz svoji družku, ale uspěchanost, kterou se před stoletím a i dřív projevoval mu v tomto ohledu moc nepomůže. I když jisté vítězství mohlo být i to, že se snažila udržovat milý úsměv, ve kterém se mu zdálo, že občas i zacukaly koutky, jako by chtěl být upřímnější. Malá výhra, která mohla vyrůst ve velké vítězství, které považoval za možné.

Ale ne všechno musí být dokonalé. Nakonec přistoupili i v vážnějšímu tématu, které znamenalo, že se na něj může i naštvat a celou záležitost tím ukončit. Přeci jen ne každý snesl kritiku a u jejich druhu to platilo běžně, co si tak stačil za ta léta všimnout. Její naštvaný šepot jen potvrdil, že ji svými slovy zrovna nepotěšil, ale upřímnost mu nemohla zazlívat. Tady samozřejmě by mohla, ale skutečnost by to nezměnilo. "Neříkám, že by měla být, jen říkám, že by nebylo od věci to změnit." Pokrčení ramen mohlo značit, že ho to možná nijak netrápí, ale spíše se vztahovalo ke svalování viny na kohokoli, co by za to mohl tu vinu nést. Nakonec už to nebylo podstatné, protože moc vracet čas neměly ani vznešené víly, takže by se tím jen zbytečně zatěžovali, no ne? Každopádně ale nečekal, že k jeho nabídce přistoupí, nebo alespoň nečekal, že to bude tak rychle a bez nějakých větších stížností. Dosti o tom mohlo vypovídat i to, že se zarazil a několikrát zamrkal, jako by měl na chvíli vypnout a ten souhlas se mu jenom zdál. "Fajn? Jen tak, žádné podmínky ani nic?" I jeho hlas zněl překvapeně, když se na ni celkem nevěřícně díval. Vyvedla ho z míry, to určitě, ale vlastně ho i potěšila tím, že přistoupila na to, že spolu teď budou z jejího povolení trávit více času. Sice se záminkou, ale bude mít dost příležitostí, aby jí dokázal, že by s ním mohla chtít být.

Věnuje mu soucitný pohled, jako by byl jen mladý kluk, který o životě vlastně nic neví. "Svaly a pozornost jistě i teď zapůsobí na tvoje fanynky." Odpoví mu a zavrtí hlavou. Ona mezi tuhle sortu dívek ale rozhodně nepatřila. Ne, že by ho jistým způsobem neobdivovala, ale rozhodně to neznamenalo, že by stačilo jeho jediné slovo, aby skákala, jak on pískal. Na to byla až moc hrdá a navíc měla až příliš svých démonů. "Ty jsi ten, kdo chce zapůsobit, tak bys měl na ty kreativnější způsoby přijít sám. Jestli potřebuješ mojí pomoc, tak je to....smutné." Chvíli váhá nad tím, jaké slovo přesně použít. Nakonec se rozhodne pro docela neutrální slovo. Sice by mu mohla nějak poradit, ale on byl ten, kdo na ní očividně chtěl udělat dojem. Navíc ona sama si nebyla moc jistá, jak by se jí mohl dostat pod kůži a donutit jí, aby si myslela, že ho potřebuje ve svém životě. Už jen z toho důvodu, že si nechtěla připustit fakt, že potřebuje vůbec někoho. Je pravda, že byla ráda, že má ve svém životě někoho jako je Autiorn a chyběla jí Nobu, která po jejím vyhození úplně zmizela. Možná by jí šla hledat, ale nemohla, pokud nechtěla skončit stejně jako ona. Sice měla ke své kamarádce blízko, ale tušila, že Nobu pochopí, proč musela zůstat a rozhodně se nevrhat na nějakou záchrannou výpravu, o které pochybovala, že by jí bývalá generálka potřebovala.
Mohla by mu tu začít vykládat o tom, že se to snaží změnit, jenže mu nehodlala vykládat o tom, jak je v ovládání své moci prostřednictvím zřídel marná. Takže se spokojila jen s naštvaným pohledem, který dal jasně najevo, že nemusí komentovat každé její slovo. Přece jen si mohl myslet, že není třeba na někoho svalovat vinu, ale ona na to měla dokonalý terč. Nejhorší na tom ale bylo, že ten terč byl správný a její vztek oprávněný. Během výcviku se nemusela bát, že přijde o křídla. Procházela výcvikem a věděla, že patřila k těm lepším, takže po závěrečné zkoušce by jí křídla zůstala. Kdyby se do toho nevložil někdo jiný byla by v úplně jiné pozici a uměla by se svými zřídly. Spokojeně se usměje, když se jí svými slovy podaří vyvést Zavriella z míry a překvapit ho."Samozřejmě, že tam budou podmínky." Odpoví mu klidně a pokrčí rameny. Bez nich by to rozhodně nešlo. Jen si je ještě všechny musela utřídit v hlavě, protože jich jistě nebude málo. Navíc ani času neměla občas moc, takže to bude muset také nějak promyslet. Jenže věděla, že když se naučí bojovat se zřídly zase opadnou některé urážky, které se za jejími zády pronášely na její účet mezi ostatními Illyrijci. Už dlouho jí neřekli nic do očí, jelikož zastávala vyšší postavení v armádě.

Nad soucitným pohledem, o kterém pro změnu doufal, že by jen a pouze hraný, se musel pousmát. Ačkoliv by byl nerad, kdyby ho považovala až za takového ubožáka, stále byl muž a jisté ego se mu nemohlo zapřít, ať už by se snažil jakkoli, vypadala celkem roztomile, rozhodně lépe, než když se mračila. "Já tady mám nějaké fanynky?" nadhodí s polovičatým úsměvem a pozvednutým obočím. Samozřejmě nebyl tak netečný, aby si nevšiml žen, které se za ním otáčely díky jeho pověsti, a byl by asi úplný ignorant, kdyby popřel skutečnost, že za ní nějaké více odhodlané i přišly, jenže nějak nebyly důležité a netáhlo ho to k nim. O to se postarala pouhá existence víly před ním. "Ovšem, příště přijdu s něčím kreativnějším, než s postáváním kolem, které tě za mnou stejně nakonec přivedlo. To už by bylo moc ohrané, ale nemusíš se obávat, zapojím veškerou kreativitu, kterou v sobě najdu." Na rtech mu stále hrál úsměv, i když zhodnotila jeho způsoby dosti neslavně. Možná sám sobě před tím zněl trochu hloupě, ale však i povídáním hloupostí se dal udržovat hovor a její přítomnost v jeho blízkosti. Což samo o sobě znělo docela smutně a uboze, ale on byl v její blízkosti tak nějak spokojenější.

Byť se třeba i vztekala, jak bylo celkem vidno, když přišla řeč na používání zřídel. Samozřejmě tu mohl být někdo, komu tenhle jistý nedostatek dávala za vinu, stejně jako nedokončení závěrečné zkoušky, ale to nebyla jeho věc, tedy samozřejmě by o tom rád věděl, ale bylo to jen na ní, nehodlal se zamotat do tématu, které by jí nebylo plně příjemné. Takže zůstali v kruhu, kdy on vlastně mohl jen tušit, co se stalo, ale nemohl s tím nic udělat, jelikož to nevěděl jistě. Každopádně se ale dovedla uklidnit a raději řešit méně obšírné téma, u kterého se naštve případně jen na něj a on alespoň bude vědět proč vlastně. "V tom případě jsem zvědavý, jaké to budou. Doufám, že to nebude i na to, co můžu a nemůžu, to bychom tu mohli tím tréninkem strávit i věčnost." Při představě podmínky v podobě budeš minimálně pět metrů ode mě a nebo něčeho podobného mu zacukaly koutky. Sice by to nebyl až takový problém s jejich sluchem a tak vůbec, ale ani by se nedalo říct, že by mu to nějak vyhovovalo. Proto se také snažil předpokládat a možná i doufat, že u ní půjde o takové ty praktičtější věci, jako čas, výběr místa, kde ji nikdo od nich nebude moct vidět, jak trénuje a snaží se zdokonalit. "Já mám čas v podstatě pořád," upozorní ji na zjevný fakt, i když i u něj se mohl najít den, kdy bude pomáhat s tréninkem Illyrijců nebo někoho jiného.

Uchechtne se nad jeho otázkou, jako by to bylo zbytečné plýtvání slov. "Nedělej hloupého, Zavrielli, určitě sis toho všiml sám bez toho, abych ti to tu já musela říkat, nedej Kotlík, popisovat." Odpoví mu stroze a někde v ní se ozve malý osten žárlivosti, který ale zase hned umlčí, protože podle její racionální části pro žárlivost není důvod a ani místo. Ne vůči Illyrijci před ní. Aspoň v té iluzi byla odhodlána se udržovat, i když se jí jedna její část nemálokrát nad její tvrdohlavostí vysmála. Ne, že by tuhle rozpolcenost na sobě hodlala někdy dát znát. "Přivedl mě sem primárně ten fakt, že ve své legii nemám žádného Illyrijce, takže tvoje postávání bylo jako pěst na oko." Měla svoje důvody, proč na rozdíl od Nobu nechtěla do své legie žádné Illyrijce. Sice by se jistě našli tací, kterým by nevadilo sloužit pod ní, ale ona nehodlala trávit čas s někým, kdo na ní má jasný a vyhraněný názor bez toho, aby o ní něco vůbec věděl. Vlastně ani netušila, jak její otec s bratrem zakamuflovali fakt, že zmizela, a pak se zničehonic znovu objevila a to ještě v armádě a postupně se propracovala až tam, kde byla. Jistě, dozvěděla se, že se jí otec zřekl, ale to nevypovídalo nic o tom, co se říkalo ostatním Illyrijcům.

Mírně zavrtí hlavou a pousměje se. "Myslím, že i něco takového tam bude, ale půjde primárně o praktické věci." Připustí a pokrčí rameny. Dobře věděla, že bez něčeho se trénink zkrátka neobějde. Bude se muset nejspíš smířit i s tím, že se jí bude muset v rámci tréninku i dotýkat, ale rozhodně nehodlala dopustit, aby to bylo z jakéhokoli důvodu než jen kvůli tomu, aby zvládla zřídla ovládat. Nebo se v jejich ovládání alespoň nepatrně zlepšit. "Ty možná čas máš, ale já ne. Přece jenom mám spoustu povinností, takže budu muset najít nějaké mezery." Odpoví mu a v mysli už pátrá po chvílích, kdy by mohla zmizet z tábora bez toho, aby se po ní někdo sháněl nebo aniž by něco nezanedbala. Přece jenom rozhodně nehodlala trénovat nikde poblíž, aby na ně někdo narazil. Navíc musela pořád plnit svoje povinnosti, kterých nebylo málo a rozhodně nehodlala na úkor tréninku zanedbávat vztahy se svými vojáky. Možná byl její trénink důležitý a jednou na tom třeba budou záviset životy někoho z její legie, ale v současné chvíli pro ní bylo stejně důležití i to, aby jí lidi z její legie považovali za jednu z nich. Přece jen se vždycky lépe následoval někdo, kdo nebyl jen ten, kdo rozkazuje a sám si ymslí, že stojí nad nimi. "Nějaké podmínky sepíšu a předám ti je, abys na ně náhodou nezapomněl a měl to napsané." Poznamená ještě a na tváři má lehce zamyšlený výraz, jelikož si dává dohromady některé podmínky.

Nevěděl, čím přesně to bylo, jestli šlo o její slova nebo o způsobem, jakým je pronesla, ale nedokázal se ubránit připitomělému úsměvu, který jasně vypovídal o tom, že ho tohle nevinné škádlení baví. Stejně tak její reakce, které asi byly i v rozporu s tím, jak skutečně chtěla reagovat. "Já nemusím nic dělat a předvádět. Neměl jsem potřebu si něčeho takového všímat to je celé." Prohodí vlastně upřímně s pokrčením ramen a věnuje jí pohled, který tak nějak nevěstí nic dobrého. Za to ty bys měla přestat dělat, že se na mě nechceš pořádně usmát a že ti moje fanynky nedělají víc starostí než mě." Samolibý úsměv by mu nejspíš mohla v tuto chvíli chtít smazat z tváře, ale on si to nedokázal odpustit. Přeci jen byla pravda, že on neměl vyloženou potřebu vyloženě něco předvádět. Jeho zájem o jeho údajné fanynky byl prostě opravdu u nuly, za to ona nebyla zas tak dokonalá herečka, aby jeden nedokázal prohlédnout tu masku, za kterou skrývala skutečné pocity. Stejně tak mu to ulehčili malinké náznaky emocí, které cítil skrz to pouto, které si ona na rozdíl od něj neuměla připustit. S ním to měl mnohem snazší, byť mu se slovy nepomáhalo. "Když nemáš v legii žádného Illyrijce, mohla si mě přeci i v klidu ignorovat a jít něco řešit s Autiornem." Zkonstatuje a jeho pohled si skoro říká o to, aby mu něco udělala. Sebevědomý úsměv vypovídal o tom, že si umanul svoji pravdu, která se zdála být jasnou skutečností. Kdyby tu stál nějaký Illyrijec, který by nebyl on, nejspíše by ho poslala už z dálky k čertu a nestarala se o něj, jenže ona přišla a mluvila s ním, což o něčem vypovídalo.

Nějakým způsobem si dokázal odpustit protočení očí, když připustila, že ho jistě počestuje i nějakými omezeními, ale nemohl se ubránit menšímu zavrtění hlavou na znamení pobaveného nesouhlasu. Přeci jen bylo celkem dojemné, že mu chtěla dávat zákazy, které si jistě budou týkat přebytečného kontaktu a doteků a které stejně nakonec zvládne obejít, nějakým způsobem. "Dobře, asi si umím udělat jistou představu i sám." Jeho zhodnocení znělo vlastně i pobaveně, když si tak nějak opět vybavil potřebu rozestupu, když nebude opravdu vyloženě nutné, aby jí byl nablízku. "Nesnažím se tvrdit, že bys neměla mít povinnosti, jen že je čistě na tobě, kdy začneme a jak často naše hodiny budou probíhat." Prohodí tak nějak i na svoji případnou obranu, kdyby chtěla tvrdit, že jí nějak shazuje díky nedostatečným časovým možnostem a sledoval, jak se zamýšlí, kam by asi měla tyhle hodiny ještě nacpat, aby to vůbec bylo proveditelné. Jeho sobecké já by bylo asi rádo, kdyby se jí podařilo najít čas každý den, ale to by byla velmi bláhová naděje. Každopádně se ale zdálo, že to bude brát alespoň velmi vážně, ať už se budou vídat v jakýchkoli časových intervalech. Očividně mu hodlala dát i seznam pravidel. "Tvůj zodpovědný přístup je... Překvapivý. Nemyslím si ale, že by bylo vyloženě třeba to vyloženě přehánět. Každopádně budiž, klidně mi pošli seznam a jestli už tedy nic víc nemáš, chceš abych šel?" Asi bylo vidět, že se mu sepsání podmínek zrovna nelíbí, ale palčivější téma pro něj bylo to, jestli už ho posílá tedy pryč. On by klidně ještě setrval, ale bylo na ní, jestli tímto už vyřídila vše, co potřebovala nebo ne.

"Netuším, na co tím narážíš, tvoje fanynky jsou mi ukradené. Mám mnohem důležitější starosti než něco tak banálního." Rozhodně nehodlala nic takového přiznávat, i kdyby to nakrásně byla pravda. Navíc opravdu ho nikdy nesledovala natolik, aby si vůbec něčeho takového všímala a mohla si s tím dělat starosti. Spíš to bylo něco, co zaznamenala a s ostnem žárlivosti, který okamžitě vždycky zadupala, šla vesele dál. Většinou tyhle okamžiky ale hravě zahrabala někam na spodek své mysli a překryla je spoustou jiných a i objektivně důležitějších starostí. Vždycky se našlo něco důležitějšího než hrabání v jejích vlastních pocitech a přicházení na kloub všem těm zmatkům, které jí tenhle Illyrijec dokázal způsobit v hlavě. "Tak vzhledem k tomu, jak jsi tu postával, to vypadalo, že něco potřebuješ. Očividně jediné, co jsi potřeboval, bylo mít hloupé poznámky." Zamručí a zavrtí hlavou. Jistě, mohal jít rovnou s Autiornem a řešit ty dokumenty, jenže and nimi seděla několik hodin a chtěla si od toho odpočinout. ROzhodně to nebylo nic jednoduchého a navíc si byla jistá, že by její přítel ocenil, aby si to mohl projít v klidu a nemusel tam být s její neklidnou maličkostí. Nejspíš by přecházela po stanu a pořád musela něco dělat, což by ho jen rušilo ve čtení a přemýšlení.

Nejspíš si to opravdu dokázal představit vzhledem k tomu, že sám trénoval mladé Illyrijce, což muselo jistě obsahovat i ovládání jejich moci prostřednictvím zřídel. "Chápu, dám ti vědět, až vymyslím nějaký časový plán." Odpoví mu a mírně kývne hlavou. Něco takového bude muset naplánovat dopředu a udělat si jistý rozvrh. Přece jen se to chtěla naučit, takže bylo třeba k tomu přistupovat zodpovědně, i když si byla docela jistá, že jí Zavriell bude dost často vytáčet. Očividně k tomu měl nějaké zvláštní nadání. "Klidně si tu dál pozoruj trénink mojí legie. Přece jen nejsem tvoje nadřízená, takže ti v tomhle můžu asi jen těžko rozkazovat. Stejně už musím jít." Odpoví mu na jeho otázku a pokrčí rameny, pak se jen otočí bez nějakého slova rozloučení a rozejde se směrem ke svému stanu, kde už na ní určitě bude čekat její pravá ruka s nějakými nápady a připomínkami, které ona docela dost potřebovala. Přece jen od toho ho tu měla.