Vojenský tábor

Naštvaně otce provrtával pohledem, když se otevřeně přiznával, že informace zadržel on. Ale než mu stihl pádně odpovědět, schytal ránu do břicha tak silnou, že pod tím náporem padl na kolena a zalapal po dechu. Věděl, že si to zaslouží, ale ani to mu nedokázalo rozjasnit mysl, jak by to nazval jeho otec. "Tebe už víc zostudit nemohu, po tom, cos Nobu udělal." Odpověděl, sotva popadl dech a opět vstal. "Najdu jí, ať s tvou pomocí nebo bez ní." Odsekl, než se rozešel k východu. "A když jsi zmínil krále, očekává od tebe podrobnou zprávu o vojsku, ale po mně ji do paláce nepošleš." Oznámil mu ještě, když pochopil, že mu k sestře už víc neřekne a jak si jeho otec sám přál, odešel z jeho stanu. Ano, teď si mohl být jistý, že se jen tak bez následků už na svou pozici nevrátí. Ale to teď bylo vedlejší. Když rozmluva s otcem nebyla nijak dlouhá, mohl zajít za Camielem hned a nemusel čekat. Ovšem opět chvíli trvalo, než našel jeho stan. A vlastně ten čas venku nakonec uvítal. Obhlédl tábor, aby si udělal lepší představu o tom, co čekat a pak zamířil k jeho stanu. Moc dobře věděl, za kým jde a chtěl se vyvarovat jakýmkoli dalším chybám. Ale bezúhonnou audienci zrovna u něj nemohl čekat snad skoro nikdo. A ačkoli netušil, jak by mu dědic Keratu mohl pomoci, měl stále větší nutkání za ním jít. Jako by mu snad instinkt říkal, že mu i přesto pomůže. Že mu má jak pomoci.
I tentokrát před jeho stanem stály ty dvě bytosti. Dlouze se nadechl, protože netušil, co to vlastně dělá a pak vešel dovnitř. "Vaše Výsosti." Oslovil dědice Keratu, když ho uviděl a opět se mu krátce poklonil.

Poté co opustil velitelův stan se i se svým doprovodem rozešel ke stanu, který obyčejně využíval velitel Sankoriů, ale momentálně mu ho uvolnil. Velmi očekávané a logické gesto. Sice to nebylo místo, kde by obyčejně rád trávil čas, ale na vojenské podmínky to rozhodně nebylo zrovna nepohodlné. Byl to plně vybavený stan, kromě postele tu bylo i pohodlné křeslo, u které si nebyl jistý, jestli Sankoriům k něčemu bylo. Na pohodlí si zrovna nepotrpěli. Na stole uprostřed bylo spoustu map, které nejspíš dostali všichni velitelé od těch nad nimi. Přece jen se nacházel ve vojenském ležení, takže to bylo logické. Stejně jako bylo očekávané spoustu zbraní, které byly v jedné části stanu. Samozřejmě se tu nenacházela ani jedna část brnění, jelikož Sankoriové nic takového nepotřebovali. Samotné jejich tělo bylo brněním. "Počkejte venku a když ta poloviční víla přijde, klidně jí pusťte dovnitř." Houkne ještě na své strážce venku, kteří ani nehnuli brvou. Byli na jeho nejrůznější rozmary už zvyklí. Přece jen patřili i mezi ty, kteří hlídali ve vězení, takže s ním zažili už hodně věcí. Camiel si sebral jeden z nožů, který se povaloval na stole a pohodlně se usadil do křesla. Zatímco v klidu čeká, protože si je jistý, že ho ten mladík vyhledá co nejdříve, jak bude moct. Přece jen se o to sám zasloužil. Ovšem dlouhou chvíli si zkracuje tím, že nůž ve své ruce obaluje šlahouny temnoty. Nesnaží se je zhmotnit, jsou jen viditelné. Spíše by měli skrýt nůž ve chvíli, kdy by ho po někom hodil.
Když mladík vejde do stanu ani k němu nezvedne pohled a dál se dívá na nůž ve svých rukách. "Kalu, že?" Nadhodí a teprve pak k němu zvedne pohled. "Co kdybyste mi pověděl něco o své sestře, jmenuje se Nobu, pokud jsem to pochytil správně." Navrhne mu a lehce nakloní hlavu na stranu, přičemž muže před sebou ostražitě sleduje. Ne, že by snad čekal, že ho napadne nebo se o něco pokusí, ale mnohdy i tvář člověka mohla spoustu prozradit. Sice pro něj by bylo stejně jednoduché se mu pohrabat v hlavě, ale kde je v tom zábava. Navíc si tím alespoň mohl pilovat své schopnosti, aby mohl číst i ve vílách na jejich dvoře, které měli svůj mentální štít docela pevný.

"Ano Výsosti." Potvrdil, když se Camiel zeptal na jeho jméno. Tomuto samozřejmě nedával přednost, ale na to se neptal. Zůstal stát tři kroky od vchodu a jen velmi rychle si prohlédl stan. Téměř okamžitě totiž svou pozornost směřoval na dědice, který měl jistou pověst, která se donesla snad i na nejzazší kouty světa. "Nabídl jste mi pomoc s jejím hledáním, ale se vší úctou, Vaše Výsosti, mě nenapadá, jak byste mi v tomto ohledu mohl nabízenou pomoc poskytnout. Je to obyčejná polovíla, mé dvojče." Prozradil zatím obezřetně a nepřestával ho sledovat stejně pozorně, jaký pohled mu věnoval i Camiel. Sám se snažil zůstat klidný a nedat na sobě znát víc, než by si přál. Když si to teď dával dohromady, nebyl si jistý, zda vůbec o jeho pomoc stojí. Nakonec, kdyby ji našel Camiel dřív než já, co by s ní udělal? Kromě toho za svou pomoc určitě bude něco chtít, je vypočítavější než všechny koho znám, to nebude jen tak z dobroty srdce. Lehce se zamračil, ale nechtěl se vzdát jen tak snadno. Samozřejmě si byl jist, jak moc pokouší štěstí, ale kdo ví. Třeba se na něj nakonec štěstí usměje. Třeba mu alespoň poradí kde začít hledat, třeba něco slyšel. A když ne, tak prostě odejde a začne od nuly. Ani to ho nezastaví, tím si byl jist. Obrátil by klidně celý svět, jen aby sestru našel, protože věděl, že by ona pro něj udělala to samé. Ze své rodiny měl rád jen ji. Nemohl a ani nechtěl ji jen tak nechat napospas osudu.

Tiše se zasměje a zadívá se zpátky na nůž ve své ruce obalený stíny. "Víte, Kalu, občas nemusíte vidět souvislosti mezi určitými věcmi, i když tam ve skutečnosti jsou. Vzhledem ke svému postavení se dokážu dostat k velmi zajímavým souvislostem a věcem." Odpoví mu a hodí nůž tak, aby se zabodl ze strany do desky stolu, přičemž se soustředí na to, aby stíny nůž skryly. Pak se vyhoupne na nohy a přejde ke stolu. "Teoreticky by nikdo nemohl vytvořit spojitost mezi mnou a tímhle nožem. Není můj, nikdo kromě Vás neviděl, že bych ho hodil nebo se ho kdy dotknul. Tudíž jediné, co by stačilo, je zbavit se svědka." Řekne a vytáhne nůž z desky stolu. Vlastně to může znít jako výhružka i vysvětlení zároveň, ovšem pochyboval o tom, že by to vzal jinak než výhružku. Navíc myšlenky, které slyšel z jeho hlavy, ho docela pobavili. Samozřejmě, že za své služby bude něco chtít, ale přece by neříkal cenu předtím než se sám něco dozví. "Ale tak se vrátíme k Vaší sestře. Poloviční víla a Vaše dvojče. Ještě něco mi o ní můžete říct? Něco z její minulosti, její povahové rysy, v podstatě cokoliv." Vrátí se k původní otázce a zadívá se na Kalua. Pečlivě ho pozoroval, nejen aby dokázal číst z jeho obličeje, ale zároveň taky hledal nějaké společné rysy s dívkou, která byla uvězněná v Keratu. Kupodivu je i nacházel, takže si alespoň mohl udělat obrázek o tom, že s největší pravděpodobností má pod zámkem právě jeho sestru a k tomu ještě dceru nejmladšího z bratrů vládce Evasiru. "A pokud jde o Vaše obavy, že bych nebyl nápomocný, tak mi věřte že mám spoustu zdrojů, o kterých se Vám ani nesní. Dokážu získat informace, ke kterým byste se jinak nikdy nedostal. Ovšem samozřejmě to není zadarmo, ale jistě jste natolik inteligentní, že to Vám už došlo." Odpoví mu i na jednu z jeho poznámek. Jistě, sice jeho metody občas nebyly bezbolestné nebo přímo správné, ale byly rozhodně účinné. V tomhle případě ale rozhodně nepůjde o to, že by musel využít nějakého svého kontaktu, když má všechny informace sám. Alespoň v tomhle případě se tedy nemusí vůbec namáhat a ještě získá nějaké informace pro sebe.

Při jeho výhrůžkách a vysvětlení, proč by mu mohl nějak pomoci, se ani na vteřinu nepodíval jiným směrem. Sledoval jen jeho a po většinu času jeho oči, ale dával si pozor na jakýkoli jeho pohyb, aby měl když tak alespoň šanci neskončit špatně. Na druhou stranu si ho pozval on, nemusel by ho tedy hned zabíjet, o to spíš, že i jeho otec slyšel, jak mu pomoc nabízí. Zhluboka se nadechl, aby takové myšlenky pustil z hlavy pryč. Ne, že by přímo chtěl zemřít, ale bez rizik se život neobejde, obzvláště v jeho situaci. Znovu se zeptal na jeho sestru, na její minulost a cokoli, co by mu o ní mohl říct. Pečlivě rozmýšlel, co mu prozradit a co ne. "Donedávna byla velitelkou druhé zdejší legie. Má tmavé vlasy, světle hnědé oči..." Začal mu svou sestru popisovat, ale ke své hrůze zjistil, že ji až příliš dlouho neviděl. Netuší, zda si nechala vlasy zastřihnout nebo naopak narůst, netušil, jestli se nějak změnila. Zklamán sám ze sebe na chvíli zapochyboval, na pouhou vteřinu, než pochyby odehnal.
"Jakou cenu mají vaše informace? Pokud tedy mluvíme o informacích, které pro mě budou k užitku." Zeptal se rozhodnutý zkusit cokoli. Po té jeho výhrůžce nepochyboval, že něco zjistí. Ale chtěl sám znát cenu, kterou bude muset zaplatit. Ale opravdu doufal, že dědic mu poskytne nějaké informace, aby měl s čím začít a nemusel jen náhodně pročesávat Dvory, jeden po druhém.

Zaposlouchá se do jeho popisu a zatím všechno sedí, dokonce dává smysl i ten kus pláště, který u sebe předtím měla. Teď si nebyl úplně jistý, kde vlastně skončilo její oblečení. Nejspíš ale bude někde bezpečně uložené, aby si ho případně mohla někdy vzít zase na sebe. Ale to by znamenalo, že začne jíst a nebude opovrhovat čímkoli, co jí přinesou. "Očividně jste svou sestru asi dlouho neviděl. Tak co nějaké povahové rysy? To by také mohlo pomoci." Nadhodí a vede ho tak k dalšímu vyzrazení informací ohledně jeho sestry. Přece jen, aby rozhodil i tu malou mršku, která mu momentálně bydlela v paláci, i když nedobrovolně, bude nějaké informace potřebovat. A ty od jejího bratra? To bude jistě něco zajímavého, zvlášť když jí bude moct říct, že je to přímo od něj. "Odstoupila ze svého postu nebo jí vyhodili?" Zeptá se ještě na další otázku k jeho předchozím slovům. Přece jenom čím více informací dostane, tím to bude lepší. Jak pro získání takzvaných informací od svých zdrojů pro Kalua, tak pro potrápení Nobu. Na chvíli skloní pohled k noži, se kterým si pohrává v prstech, aby se alespoň trochu zabavil. "Cenu bych Vám řekl spíš poté, až budu moct s jistotou říct, že mám dostatek informací od Vás, abych Vám mohl pomoci. Zatím mám jen málo s čím pracovat. Ovšem pochybuji, že máte nějaké informace, které by pro mě osobně byly cenné a určitě nedisponujete ani žádnou věcí, která by mě zaujala, tudíž by asi cena byla splatná v nějaké protislužbě, kterou si vyberu někdy v budoucnu." Navrhne mu jednu z možností. Těžko říct, jakou službu by od něj mohl potřebovat, ale přece jenom se vždycky hodilo mít někoho zavázaného nějakou protislužbou. Ovšem v jeho podání by se mohlo jednat v podstatě o cokoliv, co se bude týkat Fiplinu, který ho ale momentálně moc nezajímal. Jeho pozornost si většinou uzurpovala Vílí říše a boj o trůn, který se blížil každým dnem, kdy se on blížil ke svým dalším narozeninám. Přece jenom pak to musí vypuknout. A on měl dost práce s tím, aby zjišťoval schopnosti a slabiny ostatních dědiců.

Garretovi se zalesklo v očích jen pár chvilek po té, co se už začínal cítit provinile za to, jak dlouhou dobu Nobu neviděl. Na to, jak se oháněl informacemi přišlo Garretovi zvláštní, že Camiel stále nevěděl o koho jde. On měl na starosti vojsko jeho Dvora a minimálně část z něj byla právě zde. Určitě tu tedy ani on nebyl poprvé. Bylo tedy zvláštní, aby se k němu nedostala informace o vyhozené generálce druhé legie, když ta samá informace se dostala i ke Garretovi, a to navzdory otcově snaze ji před ním ututlat. "Je velice tvrdohlavá ale také cílevědomá." Odpověděl mu ještě něčím, co by o ní řekl kdokoli, kdo jí alespoň jednou viděl. Pak si znovu prohlédl dědice Keratu, tentokrát podrobněji, aby zjistil, kolik má u sebe zbraní. Tedy těch, co by mohl zahlédnout. "Kdyby to byl snadný úkol, nepotřeboval bych pomoc. A co se té protislužby týče, neuzavírám obchody s nejasnou cenou." Oznámil mu následně obezřetně. Nebylo zrovna výjimkou, že se takhle lidé zavázali vílám a nedopadli dobře. Garret takhle mohl jen doufat, že Nobu nepřišla úplně o rozum a je u nějakých milejších víl, které nejsou tak podlí. Ale když nepřišla za ním po tom, co ji vyhodili, měl jen malou šanci, že se tehdy řídila rozumem. Takže by se jím teď měl řídil alespoň on. A když mu instinkt říkal, že tu něco nesedí, měl by mu naslouchat. "Pokud tedy nechcete určit protislužbu, kterou byste po mne v budoucnu měl vyžadovat, budu muset vaši pomoc odmítnout." Řekl nakonec a vyčkával, zda Camiel něco vymyslí, nebo se na něj vykašle.

Tiše si povzdechne a zavrtí hlavou. "Kdybych chtěl, mohl bych Vám prohledat myšlenky, abych se dostal k informacím, které by mi pomohli identifikovat Vaší sestru. Já na rozdíl od Vás žiju už dost dlouho, takže se nemohu pamatovat všechny, které kdy potkám a v tomhle táboře rozhodně netrávím moc času. Jsem tu tak jednou za dva až tři roky. Moje jednotky jsou dost soběstačné než abych je musel kontrolovat každý měsíc." Upozorní ho a nakloní hlavu lehce na stranu. Docela ho zajímá reakce na to, co mu teď řekl. Přece jenom asi nikdo by nepřijal informaci o tom, že se mu ten druhý může bez problémů hrabat v hlavě, zrovna klidně. On sám by s tou myšlenkou ais nebyl úplně spokojený, ale naštěstí jediný, s kým kdy sváděl bitvu o svou mysl byl jeho otec, který ho sice vždycky dokázal porazit, ale jen v rámci tréninku. Jinak neměl důvod k tomu, aby se svému synovi hrabal v hlavě. A co se jeho snahy dostat se do hlavy svého otce týkalo, tak rozhodně nechtěl vědět, co se tam děje. Stačily mu jeho myšlenky. "Chcete tu škálu zmenšit. Tak řekněme, že to bude stejná služba jakou poskytnu já vám. Sehnání informací." Odpoví a jednoduše pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. V jeho případě opravdu o nic nepůjde. Ovšem Kaluovi by pak mohlo jít o krk. Jenže pokud se opravdu vydá hledat svojí sestru, tak to asi vyjde na stejno. Sice pochyboval, že by byl tak hloupý, aby se rovnou rozjel do Keratu, ale určitě se po nějaké době na tuhle stopu dostane. Tam se ale opět dostane jen k tomu, že bude muset jednat s ním. V tu chvíli, ale bude držet všechny trumfy v ruce o dost viditelněji a nebude se muset držet moc zpátky. Tentokrát přišel on za ním a nabídl mu pomoc, pokud se karta obrátí a Kalu za ním přijde a bude požadovat propuštění jeho vězenkyně. No, to už bude jistě o dost zajímavější vyjednávání. I když na to nejspíš taky dojde. Teď šlo jen o to, jestli bude muž před ním ochotný přistoupit na nějakou dohodu, aby tu dobu mezi jejich setkáními zkrátil. "Ale v případě, že vám ani toto nepřijde dost určité, tak se obávám, že Vaše hledání bude trvat opravdu dlouho a bude jistě dosti náročné." Odvětí a ledabyle pokrčí rameny, načež obejde stůl a zastaví se tak metr od Kalua. "Taktéž by to znamenalo, že celý tento velmi příjemný rozhovor by byl u konce." Doplní ještě a na tváři se mu objeví pobavený a možná i lehce škodolibý úsměv, zatímco jeho oči zůstávají chladné a ostražité.

Nebyl zrovna spokojený s tím, co mu Camiel řekl a ještě méně byl spokojený s tím, co mu tak prozradil. Nijak slovně nenaznačil, že by měl Camiel vědět, jak jeho sestra vypadá, nebo ji snad znát povahově. To mu prolítlo jen hlavou. Takže si teď mohl být jistý, že se mu v hlavě už hrabe. Nebylo to vůbec příjemné zjištění a kdo by se při tom i nebál. Ano, Garret si dobře uvědomoval, že dědic Karetu v tuhle chvíli nepotřebuje žádné zbraně na to, aby ho dokázal zabít. Ani to nemusel říkat nahlas, aby Camiel věděl, že to Garretovi došlo. Stačil záblesk poznání v jeho mysli, aby si to Camiel mohl přečíst jako v otevřené knize. Tuhle slabost neměl rád, ale nemohl s tím nic dělat. Jen se snažit nebýt tak lehce čitelný a proto raději hned myslel na svou práci. Myslel na cokoli, co je s ní spojené, jeho trénink, výcvik, jeho každodenní povinnosti. Jen aby se pokusil Camiela zmást a neprozradit mu hned, že ví, že se mu hrabe v mysli. A aby nevzbudil ani podezření, nasadil lehce zděšený výraz, který by Camiel mohl očekávat. Snažil se, aby mu v očích viděl pochopení i lesk strachu. Nemusel to předstírat, smrti se bál, ale když věděl, že už to dělá, strach do jisté míry polevil. Ovšem když pak navrhl jako protislužbu pouze získání informací, viděl to jako svou šanci. Samozřejmě, i to pro něj mohlo být jako poslat ho na smrt, na druhou stranu si mohl vymyslet i horší věci. "Tak platí." Souhlasil po pár vteřinách. Nad tímhle nemusel tolik přemýšlet, čekal že se vytasí s vraždou nebo tak něčím. Tohle byla nejspíš ta nejlepší nabídka, kterou mu zrovna on mohl dát. Rozhodnutě se mu zadíval do očí a zhluboka se nadechl. Zbývalo si snad už jen potřást a vypadnout.

Možná se to snaží zamaskovat, ale bez mentálního štítu to nebylo nic jednoduchého. Camovi stačilo, aby se dostal za ty jeho myšlenky na trénink, které se sám sobě snažil vsugerovat, aby nemyslel na to, že se mu nelíbí, že je pro dědice Keratu tak jednoduché se dostat do jeho mysli. Bohužel to tak bylo a nejen u něj, ale i u lidí a některých jiných víl, které se svým mentálním štítem neuměli zacházet, nebo to nikdy nepotřebovali umět. Připustí, aby se mu rty zkroutily do spokojeného úsměvu, když jeho nabídku přijme. Jistě, sice se jednalo jen o informace, ale ty byli často o dost cennější než nějaké předměty nebo něčí život. "Výborně. Takže ruku na to?" Nadhodí a natáhne k němu ruku. Přičemž čeká, že i muž naproti němu udělá to samé. Pak mu ji stiskne a pustí. "Mimochodem na vraždu by ses nehodil. Na to jsi moc afektovaný a hlučný." Upozorní ho, když už jeho ruku pustí, načež udělá krok dopředu a zastaví se vedle něj, ačkoliv je čelem k východu. Pak se zadívá na nůž, který má pořád v ruce. Sice neplánoval mu dát nějaké přesné informace, ale proč si trochu nepohrát s následujícími kroky. Pochyboval o tom, že by musel zase vkládat nějakou myšlenku do jeho hlavy, protože budou stačit jeho slova. "A abych ti dal tip na tvoje další cesty, tak tvoje sestra je v Keratu." Odpoví mu, načež odhodí nůž zpět, kde ho sebral, tedy ke zbraním, které jsou sice úhledně vyrovnané, ale jemu osobně to nijak nevadí. Určitě si nikdo na jeho chování nebude stěžovat. S touhle větou se vydá ven ze stanu.