Vojenský tábor

Přikývl na jeho otázku a uchopil jeho nabízenou ruku tou svou. Stisknutí a dál už nic, to bylo veškeré jejich stvrzení dohody. Ale co k tomu říct, víly víc nepotřebovali. Dokázali si vzít, co jim bylo slíbeno. Vlastně i to co nebylo. To, že mu ale Camiel přislíbil informace, že spolu uzavřeli dohodu, nezměnilo nic na Garretově ostražitosti. A to, co mu dědic Karetu následně řekl, jen potvrdilo, že se mu hrabe v hlavě. Netušil, zda to je Camielův záměr, ukázat mu, jak snadné pro něj je proniknout mu do mysli. Ale teď by to už došlo každému. Jakmile se podívá na nůž ve své ruce, je Garret připravený ihned uskočit. Sice mu teď něco dlužil a bylo by zbytečné ho zabíjet teď, ale u víl si člověk ani polovíla nemůže být nikdy jist. A on sám už dneska štěstí pokoušel víc, než dost. Už se chystal k odchodu, když Camiel znovu promluvil se spokojeným hlasem jako had. A tou jednou větou zboří jakékoli Garretovi naděje na to, že by jeho sestra byla u někoho mírumilovného. Jak se zdálo, oba měli talent na to, dostávat se do hrozných problémů. Promnul si čelo a tiše zanadával. Camiel už odešel, zjevně věděl moc dobře, kde jeho sestra je, ale nehodlal mu to hned říct. Povzdechl si a sám tedy odešel pryč ze stanu a zamířil rovnou ke svému připravenému koni. Cestu s dědicem Keratu rozhodně nehodlal riskovat. To radši pojede o trochu déle a utřídí si alespoň myšlenky a třeba i vymyslí nějaký plán.

V Táboře už i s Poltrainem byli několik měsíců, ale pro něj to byl stále nezvyk. Sice to dřív býval jeho život, který opravdu miloval, ale teď to bylo jinak. Za roky mimo dění si tolik zvykl na svůj klid v opuštění kdesi v horách, že pro něj byl Tábor až nepatřičný tím vším rámusem a uspěchaností. Jenže tam dokázal setrvat už jen díky tomu, aby se ujistil, že jeho synovi nebude nic chybět. Nemohl by ho tu nechat bez toho, aby věděl, že všechno v pořádku zvládne. Téměř sto let, které ztrávili výhradně spolu se najednou zdálo moc krátkých, jenže tu byl také ten fakt, že už byl dospělý. Dospělý Illyrijský válečník, kterého čeká velká budoucnost jako jeho otce. Sám ho cvičil a i kdyby měl znít jako sebestředný hlupák, netvrdil by, že to nedopadlo nejlépe, jak jen mohlo. I teď, když svého syna sledoval, jak trénuje s posledním, z jeho přátel, se kterými kdysi bojoval bok po boku, nemohl tvrdit, že by ho nepřipravil. Sice by někdo mohl říct, že je Tardieas už starý kozel, kterého by porazil kdejaký mladý floutek s trochou elánu, ale tenhle voják se jen s těží mohl zařadit do starého železa. Stále byl lepší než všichni mladí rekruti a každého z nich dokázal dostat do písku. I Polly tam nakonec skončit, plácajíc třikrát do země, na znamení, že uznává staroušovu výhru, ale Zavriellovi hrál na rtech úsměv i tak, protože sledoval zatím všechny a jeho synáček vydržel zatím nejdéle. To mu ale z představení zatím stačilo, protože ne vyloženě všechny už omrzela jeho přítomnost a stále přitahoval dost pozornosti, která upozorňovala i na Pollyho, na kterého si ukazovali už jen proto, že neměl tetování značící, že prošel Illyrijskou zkouškou, nemusel k tomu přidávat i to, že si ho budou pořád spojovat výhradně s ním. Proto opustil své stávající místo a vydal se kamsi do tábora, aby nestál jako solný sloup celý den výhradně u tréninkového prostoru první legie.

Vlastně se spíš protahoval uličkami mezi stany bez zřejmého cíle nebo záměru, jako to dělal už pár zbytečných měsíců, kdy mohl být hezky zvesela v horách a zašívat se v jeskyni, šťastně a spokojeně jako doposud. Jenže tohle mu jedna určitá víla značně ztížila, aniž by si to uvědomovala nebo to snad byla její vina. Nejspíše i právě díky ní se octl na prostranství, které sloužilo pro změnu pro trénink druhé fiplinské legii. Jaká to náhoda, že ho bezcílná potulka zavedla zrovna sem, jenže vílu, kterou chtěl najít, nikde neviděl. Před ním byli pouze Dragonisové, kteří nebojovali o moc hůře než Illyrijci, jen jim chyběli křídla. Každopádně měli i jinou techniku boje, jiné klady, kterých mohli využít. Do tohoto roku se o ně ale nikdy nezajímal. Až poslední dobou začal více sledovat jejich bojové schopnosti a pečlivě studoval, jak útočí nebo vykrývají útoky druhých. Vlastně to byla celkem dobrá podívaná, která byla zároveň záminkou pro pozorování jediné okřídlené víly, co zrovna zde byla k vidění. Věděl, že se tam za chvíli ukáže, proto si také složil křídla a pohodlně se ramenem opřel o bytelnější podpěru jednoho z vojenských stanů. Kouzlo tohoto tábora spočívalo v tom, že tu stál už tisíce let, aniž by se hnul, takže i spousta stanů tu byla napevno a on se nestyděl toho při čekání využít.

Od své návštěvy Tichého lesa a setkání s tím zvídavým mladíkem, který jí svými otázkami hrál na nervy, se stihla uklidnit. To ale neznamenalo, že by neměla tendenci jít se s někým poprat na tréninkový plac. Ovšem než se mohla vydat na plac, musela projít plány, které jí zaslal hlavní velitel a dostala k nim i nějaké poznámky od ostatních generálů a jejich poradců. Přece jen to byla další taktika, kterou měli uplatnit proti čarodějnicím, i když Kaylessa pochybovala, že by jim to nějak rapidně snížilo ztráty na životech. Jenže ty zpropadené čarodějky byly až moc silné a rychlé i na některé víly. Nehledě na lidi, kteří v armádě také byli. Taky to byli oni, kdo většinou končil jako zajatci a museli sloužit bůh ví jakému účelu, pro který si je tahaly do svých hnízd, nebo v čem to vlastně žily. "Zatracené plány." Zamumlá si pro sebe a zavrtí hlavou. Ne, tohle bude muset probrat i s Autiornem, jenže ten se předváděl na výcvikovém placu zřejmě a snažil se ostatním dokázat, že je dokáže porazit všechny. Povzdechne si a vyrazí ze svého stanu směrem k placu, odkud slyší celou dobu povyk a povzbuzování. Jistě, všichni její muži i ženy měli tendence si dokazovat svojí sílu. Nedivila se jim. Přece jen to byl trénink a zábava najednou. Když dojde k placu, kde se zrovna její přítel a pravá ruka pere s jiným Dragonisem, Fillien, pokud si vybavila jméno správně, ačkoliv to v jejich rvačce nedokázala poznat stoprocentně.
"Autiorne, kolikátý soupeř už to je?" Houkne na svého přítele ve chvíli, kdy druhý Dragonis skončí na zádech a oslovený mu šlape na záda, zatímco jeho ocas je obmotaný kolem jeho krku. "Netuším. Desátý? Patnáctý?" Odpoví jí pobaveně, když svého soupeře pustí a ten si lehce mne krk. Sice pochybovala, že by byl nějak zraněný, ale i tak to pro něj jistě byla potupa. "Výborně, tak to sis svoje ego už zvedl dost, ne?" Odpoví a přistoupí o něco blíž, takže stojí jen pár metrů od něj. "Potřebuju, aby ses podíval na nějaké plány." Odpoví mu a promne si čelo, při čemž její přítel zpozorní. Není pro něj už tak těžké zjistit, kdy si s něčím dělá starosti. I tak se ale nezačal vyptávat, co se děje. Místo toho začal úplně s něčím jiným. "Nemám náladu si prohlížet plány. Co takhle si o to zazápasit?" Navrhne jí se šibalským leskem v očích. Kay jen zavrtí hlavou a protočí oči v sloup. "Jestli chceš po těch několika vítězstvích dostat nakládačku, bránit se nebudu." Odpoví mu pobaveným hlasem a lehce pozvedne obočí, přičemž čeká, až po ní vystartuje. Je jí jasné, že na ní nepůjde úplně zlehka, ale taky jí nenechá prohrát. Přece jen by jí nemohl zesměšnit přede všemi. I tak jí ale bylo jasné, že výhru jí nenechá zadarmo. Netrvalo dlouho než Autiorn začal. Vyměnili si pár ošklivých ran, ale nakonec se Kay díky její rychlosti podařilo dostat Autiorna na záda, takže mu stále nohou na krku. Ve výsledku by ho tím nezabila, ale kdyby dokázala použít svoje zřídla, jistě by dokázala i beze zbraně zasadit smrtelnou ránu. Autiorn třikrát zaklepe na zem a lišácky se na Kay usměje. Ta sundá botu z jeho krku a klekne si. "Tak a teď padej do toho stanu a podívej se na ty plány. Chci znát tvůj názor." Řekne mu, a pak mu pomůže na nohy. Jenže přesně z toho úhlu jí padne pohled na Illyrijce, který je asi už nějakou dobu pozoruje. "Já si ještě něco vyřídím." Zamumlá a Dragonis bez otázek přikývne a vydá se ke stanu, přičemž houkne na ostatní, ať pokračují v tréninku. Kay se mezitím rozejde k druhému Illyrijci. "Co tu chceš?" Zeptá se, když dojde až k němu a založí si ruce na hrudi.

Sice jeho čekání na Illyrijku trvalo jistou dobu, ale dalo by se tvrdit, že mu její pravá ruka, co se vedení legie týkalo, dopřála dostatečnou zábavu. Tento Dragonis zcela určitě věděl, co dělá, a své soupeře posílal jednoho po druhém k zemi, až se zvedal těmi nárazy písek. Vlastně bylo jedno, jak dobří jsou jeho soupeři, protože on byl lepší. Dovedl si představit, že to právě tento jistý muž měl na starost dopilování schopností těchto vojáků k dokonalosti. Navíc bravurně dokazoval fakt, že nižší víly by se měli vykašlat na skrývání svých skutečných podob, jelikož třeba Dragonis využívající v boji svůj ocas by se tím nehorázně znevýhodnil. Každopádně tato úvaha pozbyla důležitosti ve chvíli, kdy se na scéně objevila víla, na kterou musel počkat, když už tu byl. Spíš se tím ale sám stavil do nepříjemné situace, když musel zůstat stát na místě a nechat ji, protože by si tím, že by za ní šel vůbec nepomohl. Jenom by ji postavil do ofenzivní pozice. Takhle mohl v klidu sledovat dění, naslouchat jejím slovům, obdivovat, jak si slunce hraje v jejích vlasech a z hnědé se pod určitým úhlem stává na okamžik, kdy je oko klamáno, zlatá. Mohl sledovat, jak se sebevědomě vznáší mezi Dragonisi, jež s ní vlastně neměli nic společného, ale stejně jí byli blíž než třeba on. A co ho bavilo dnes nejvíc... Mohl ji vidět zase pro jednou v akci, když přistoupila na souboj, ke kterému ji ten Dragonis vyzval. Sice nebyl slepý a viděl, že to není vyloženě tak, že by se jí snažil porazit, ale nenechal ji ani vyváznout z toho snadno. On každopádně pozorně sledoval každý její pohyb, nepatrnou chybku v postoji, kterou nakonec vychytala na jiném úderu. Práci křídel, kterou udržovala rovnováhu a poskytla mu výhled na jizvy, které jako by cítil i na svých křídel, kdykoli je viděl.

Byla to dobrá podívaná, ale nakonec zůstal Dragonis na zemi a uznal porážku poklepáním země. To bylo běžné, když se dívalo moc očí, jejich souboj byl vyrovnaný, ale vítěz byl jen jeden. Nepochyboval ale o tom, že by jí Dragonis dokázal uštědřit lekci, kdyby to Kaylessa potřebovala. To ale nebylo nutné, zřejmě, a vílí muž se šel poslušně podívat na plány, o kterých prve mluvila. Nakonec ale ani on nezůstane bez povšimnutí a už je to, že se rozhodla za ním jít, mu na tváři  zahrálo spokojeným úsměv, který ale ji nejspíše neokouzlí ani nepotěší. Celkově se její vystupování dá popsat spíš za chladné a netykavé, alespoň vůči jemu. "Jen jsem se zastavil a sledoval, jak tvoje pravá ruka poráží zbytek tvých vojáků. Než si přišla bylo jich sedmnáct mimochodem, alespoň za tu dobu, co jsem tady. Ten chlap je vážně dobrý, myslím, že by se vyrovnal i těm lepším Illyrijcům, kdyby se vynechala zřídla," nestyděl se jí podat podrobné hlášení o tom, co se událo a ještě jí věnovat rozbor. Přeci jen to byla pravda. Například svého syna také pomalu řadil k těm lepším, byť se na tom podepisovala otcovská pýcha, ale Dragonise by nejspíše neporazil, protože mu chybí i zkušenosti s jejich druhem. Ve výsledku byli všichni vojáci až žalostně nevšestranní. Ale to nebylo to, proč sem přišel, tím byla víla, která tu před ním stála s rukama založenýma na hrudi a asi přirozeně se jí začala dělat ta roztomilá naštvaná vráska mezi obočím, na kterou by velmi rád upozornil, ale v rámci toho, že by mu to vůbec neprospělo, se tomu vyvaroval. Stejně ho nakonec napadlo něco i možná hloupějšího. "A taky jsem se byl podívat, jestli jsou v této roční době pampelišky opravdu v rozpuku." Pokrčení kamen následované čistě mužským pohledem, kterým ji sjel od hlavy až k patě, nemohl nedoplnit narážkou na překlad jejího jména, která se v normální řeči tím pádem mohla zdát tak roztomilé. Otázkou ale bylo, jak moc roztomile to bude připadat jí. Rozhodně si nedělal moc velké naděje na to, že se jí to bude zamlouvat.

Jedna její část byla jistě ráda, že tu Illyrijce vidí, ale ona se rozhodně nehodlala tvářit, že to tak je. Neznala ho a netušila, proč by měla být ráda, že ho vidí. Ve výsledku jí tenhle pocit jen víc ponoukal k tomu, aby na něj byla víc nepříjemná, než možná bylo potřeba. Ten pocit se jí nelíbil, takže ho jen ustrkávala a potlačovala, i když jí hlásek v její hlavě dával najevo, že to rozhodně není to, co by měla dělat. Jistě, tušila, co to znamená, ale rozhodně si to nehodlala přiznat. Nechtěla a nemohla. Znamenalo by to přiznat jistou slabost, kterou si ona nechtěla a ani nemohla dovolit. Když jí podá hlášení, lehce se pousměje. Ne snad v reakci na něj, ale spíš na jeho slova. "Autiorn patří k nejlepším Dragonisům, co v armádě jsou. Jsem si jistá, že by dokázal porazit i některé z nejlepších Illyrijců." Odpoví mu a rozhodně to neříkala s myšlenkou, že hodlala považovat svého přítele za lepšího než doopravdy byl. Znala ho už dlouhá léta a stejně tak s ním dlouhá léta i trénovala. Byla si vědoma toho, že většina Illyrijců dokázala bojovat s jinými Illyrijci, ale postrádali zkušenosti boje s někým jiným. Ona sama dokázala bojovat, jak proti Dragonisům tak i proti Vesperům, kteří více stylem boje připomínali její druh, ovšem i tak měli své vlastní speciality. To se ale o ostatních Illyrijcích dalo říct jen ztěží, přece jen povětšinou neměli tendenci trénovat s nižšími vílami a jí osobně by to asi také nenapadlo, kdyby nefungovala mezi nimi.
Když ovšem vypustí svoje další slova z úst, zvedne jedno obočí a oěco víc a změří si ho pohledem. Moc dobře ví, že se jedná o narážku na její osobu, jelikož ví, jak se její jméno překládá, ale to neznamená, že se jí podobné narážky moc líbí. "Byly by, kdyby jim někdo nestínil." Odpoví mu a mírně se poušklíbne. "Proč by ses ale vůbec obtěžoval to zjišťovat? Nemáš na práci nic jiného?" Další otázky, na které ale asi nepotřebuje odpověď, přece jen si něco dokáže i domyslet. Věděla, co je Zavriell zač a jaké legendy se kolem něj motají. Stejně tak se k ní už doneso, že tu má syna, protože i když jde stále o vojenský tábor, tak se tu moc věcí neutají. Zvlášť když se Illyrijci vychloubají, že mají ve svých řadách potomka téhle legendy. Nutno podotknout, že když se na jeho syna byla podívat, tak jí překvapilo, že nemá tetování a v boji byl sice dobrý, ale pořád měl co zlepšovat. Ne, že ona sama by na sobě pracovat nemohla.

Nemohl by se za ni zlobit, že o svém příteli mluví ohledně jeho bojových schopností pouze v superlativech. Sám musel připustit, že byl velmi schopným vojákem a nejspíš nešlo o přehánění, i když mezi nejlepšími Illyrijci by se našla opravdu pouze hrstka těch, které by porazil, protože ti nejlepší byli většinou všestrannější. Jenže si také spojil její předchozí vítězství s jejími slovy. Samozřejmě by jí neřekl, že má jisté pochyby, když ho porazila ona, protože ji nechtěl urazit, ale měla co zlepšovat, tudíž rozhodně nepatřila k nejlepším, ale očividně byla dobrou generálkou, takže nikdo neusiloval dokázat opak tím, že by zesměšnil její bojové schopnosti. Každopádně si neodpustil alespoň reakci, ve které mu obočí vyjelo tázavě nahoru. Možná nemusela pochopit, na co tím naráží, ale zabránit tomu nemohl. "Ovšem, nepochybuji o tom, že je velice schopným," přitaká na její slova a už se k tématu nevrací. Nerad by se přesunul na tenký led, který by se zrovna u ní mohl velice rychle prolomit. Už jen to, že se vůbec obtěžovala rozhovorem byla novinka. Proto se raději slušně těšil její přítomností, než aby ji nějakou neslušnou poznámkou odehnal. Nějak ho nutila, aby j ní přistupoval opatrně, jako ke křehké květince, kterou sice nebyla, ale vztahovačnost by se u ní vyskytnout mohla nebo naopak výbušnost, se kterou by ho poslala ke všem čertům. Kupodivu se to ale zatím nestalo ani při narážce na její spojitost z jistou křehkou květinkou, kterých touhle dobou začínalo všude růst opravdu dost. Spíš to skoro vpadalo, že by byla sto přistoupit na nějakou formu špičkování, která by mohla být i docela příjemná, ale stále celkem vrtkavá. Stejně mu ale její poznámka vykouzlila úsměv na rtech a přiměla ho roztáhnout křídla, aby ji opravdu celou skryl stín. "Mám pocit, že ti to moc neškodí," prohodí zamyšleně a křídla zase složí, aby je neměl v nepohodlné poloze zbytečně. Přeci jen se nechystal hned vzápětí nikam letět, takže jim mohl dopřát odpočinek. "Moje práce tady není zrovna nic moc podstatného, povinnou službu už jsem si odbyl před lety a mladí Illyrijci mají jako symbol v klidu i Poltraina, od kterého se toho bude celkem dost očekávat," pokrčení ramen dosti vypovídalo o tom, jak moc ho trápí, že je vlastně i docela nedůležitou součástí dění, byť ho z očekáváním sledovalo mnoho očí, "...takže mám v klidu čas, věnovat se pampeliškám. Ani bys nevěřila, jak moc bych jim vlastně mohl být prospěšný, ale dalo by se říct, že se raději budou vymlouvat na stíny, než aby se třeba zamyslely, jak by se jim mohl schopný bývalý voják hodit." Zhodnocení své prospěšnosti nechal čistě na ní, i když mohl klidně přesněji určit, jestli měl na mysli pomoc s bojovými schopnostmi nebo naopak třeba pomoc s frustrací, která by mohla generálku trápit. Vlastně jeho pomoct mohla obsahovat takřka cokoli, ale byl možná celkem zvědavý, na jaký druh nabízené pomocí by ho typovala. Proto se snažil držet i neutrální výraz, i když úsměv mu nešel z tváře smazat už jen tím, že byl spokojený s tím, že jí může být nablízku.

Neujde jí to, jak významně pozved obočí v reakci na její slova o Autiornovi. Jistě, trochu to vyvracel fakt, že nad ním momentálně vyhrála, jenže její přítel jí chtěl jenom trochu svednout náladu, protože mu bylo jasné, že se něco děje a ona se v tom trcohu ztrácí. Na to mu většinou stačil jediný pohled a ačkoliv v sourkomí bylo jasné, že se to z ní bude snažit dostat, na veřejnosti jí nabídl alespoň souboj, který jí na chvíli mohl zvednout náladu a přivést na jiné myšlenky. Jenže těžko by to vysvětlovala muži před sebou, protože ten jí jen těžko mohl znát a pochopit to. Sice měla tendenci se mu s některými věcmi svěřit, ale tohle nutkání se snažila všemožně potlačit. Většinou na to dobře působil vztek, který tenhle hlásek umlčoval. Pozvedne obočí, když jí zastíní svými křídly. Musí uznat, že rozhodně půsibí dostatečně majestátně, aby mohl ztrácet čas s jakoukoliv jinou ženou, která by na něj jistě byla milejší než ona. pro ní nějaká jeho pověst nic neznamenala, mátl jí a jí se to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že jí přišlo, že ho zná, ačkoliv tomu tak nebyla. Nelíbilo se jí, že má tendence se mu svěřovat a věřit mu, ačkoliv jí k tomu nikdy nedal důvod. "Byla jsem zvyklá žít pod ochrannými křídly svého otce a bratra." Odpoví mu a její hlas nabere mrazivý tón při slově ochranných a už se do konce slov nezmění. Nikdo tu nevěděl, co se jí vlastně stalo. Její bratr se s tím nechlubil a ona to nikdy neměla chuť někomu říkat, ačkoliv to vypovídalo o jejím odhodláním. Možná svého bratra nenáviděla, ale pořád nepotřebovala, aby ho vykopli její vinou z armády, protože jistě by se nikomu nezamlouvalo, co se jí pokusil udělat. "Jistě, tvůj syn rozhodně vzbudil v táboře rozruch. Jak zatím zapadl mezi Illyrijce?" Dokázala si představit, že to neměl moc jednoduché. Bylo jedno, jak moc všichni obdivovali jeho otce, ale Poltrain neprošel stejným výcvikem jako oni a neprošel závěrečnou zkouškou. Sice uměl bojovat a dokázoval, že dělá čest svému otci, ale přesto asi bude chvíli trvat, než na něj Illyrijci přestanou koukat skrz prsty. Přece jenom sama si to zažila a na rozdíl od Poltraina ona se toho nikdy nezbaví. Byla žena bez tetování a přesto jí zůstala křídla a stala se dokonce generálkou. A to se u Illyrijců moc nenosilo. "Možná by ses měl věnovat pampeliškám, které o tvůj čas stojí." Odpoví mu a trochu se zamračí. I když jistě by se jí hodil někdo, kdo by jí naučil ovládat moc prostřednictvím jejích zřídel, v čemž byla pořád dost nešikovná a zkrátka nevěděla jak na to. "Schopný bývalý voják se nehodí jen v téhle legie. Hodí se úplně všude. Proč bys chtěl ztrácet čas zrovna tady? Jistě by po tobě Illyrijci hrábli všemi deseti." Navrhne mu, aby šel nabídnout své služby někam jinam.

Naslouchal jejím slovům o její rodině a už jen tón, který použila ho donutil trochu zbystřit. Věděl, jak se to v Illyrijských horách má a jak se zachází u jejich druhu s ženami, proto naklonil zkoumavě hlavu na stranu a lehce přivřel oči, jako by se snažil najít odpověď, aniž by se jí musel zeptat. Hlupák nebyl a uměl si dát dvě a dvě dohromady, ale vždycky existovali podrobnosti, které byly důležité. Na to se ale nemohl zeptat. Rodinné záležitosti zůstávaly rodinné, ať už byly hrozné nebo ne, a stejně by mu neodpověděla, takže neměl potřebu to zkoušet. Věřil tomu, že se jednou všechno dozví, až přijde ten správný čas. On věřil, že to přijde. Že mu začne důvěřovat, že se přestane bránit tomu, co je zřejmé, a že ho pustí do svého života. I když to bude nějakou dobu trvat, stále měli stovky let na to někam pokročit. Proto se neptal a proto taky věnoval pohled trénujícím vojákům, aby jí nebylo nepříjemné, jak se v jejích očích snaží najít odpověď na to, kdo přesně a jak jí ublížil. Pohled vojákům věnoval do té chvíle, než se optala na téma, které bylo daleko více příjemné a u kterého se nedokázal ubránit tomu, aby se mu malino vzedmula hruď pýchou. "Zatím se s tím pere zdatně, nedá se říct, že by mu jméno vyloženě nějak prospělo, spíš mu přidalo na rivalech, ale nevzdává se. Dokonce už skoro umlčel mladé pitomce z jeho věkové skupiny, kteří se ho snažili znevýhodnit díky absenci tetování," hlas mu zněl hrdostí, když si vybavil dvě největší pitomce, kteří nedávno prošli zkouškou, jak se do Poltraina naváželi za to, že on jí neprošel. Sice se držel dál, ale i tak se mu líbilo, jak si s nimi poradil, ačkoliv to nebylo tak dokonalé, jak si přál, huby jim to jistě na nějakou dobu zavře. Jenže to rozhodně nebyli všichni, kteří zastávali názor, že by měl tou zkouškou projít. Někdy naléhali i na něj, aby svého syna přiměl ke zkoušce a nechal z něj udělat pravého Illyrijce, jenže nikdo neměl ponětí, že právě díky jeho přičinění Polly tu zkoušku odmítá a že ani jeho hruď už nezdobí spletité symboly jako všechny vojáky první legie. Ale to nebylo rozhodně něco, co by měl potřebu vykládat na potkání nebo dávat na odiv, jak dokazovala černá košile, kterou nesundaval, dokud ho mohl někdo vidět. "To bych asi měl, jenže problém je v tom, že neznám pampelišku, co by o moji pozornost stála, tak to musím prvně zkusit u té, která je v tuto chvíli nejblíž," nadhodí s úsměvem a založí si ruce na hrudi. Samozřejmě by mohl zkusit opačnou taktiku, kdyby si vymyslel deset tuctů jiných žen, ale pochyboval, že by Illyrijku jen tak přiměl k žárlivosti. Možná by nějaká její část mohla vykazovat jisté majetnické sklony, ale věřil tomu, že by je klidně zadupala do země, jen aby se jich zbavila. "To jistě ano, ale já se tu nebavím s legií. Mluvím s tebou a tobě by se dozajista hodil spíš někdo našeho druhu. Nemůžu popřít, že jsou evasirské víly skvělými bojovníky, ale boj není u Illyrijce jediným darem, že?" Možná by mohl znít trochu povýšeně, ale když už to tedy brala cestou výcviku, mohl si dovolit upozornit na její drobný nebo spíše trošku větší nedostatek v oblasti používání zřídel a ovládání magie s nimi spojené. Řekla si o to přeci jenom více méně sama, že?

Neunikl jí zkoumavý pohled, který nejspíš znamenal, že se snaží přijít na to, co tím chce říct. A byla mu vděčná, že se na nic dál neptal, protože jí bylo jasné, že by se musela prát s nutkáním mu to sdělit. Možná by jí i něco unikla, ačkoliv by si to pak vyčítala a nadávala si za to. Nedokázala si připustit, že je mezi nimi nějaké pouto. Nechtěla přijmout ani tu myšlenku, že ho potřebuje. Nebyla zvyklá, že by někoho ve svém potřebuje. Už ne. Dřív by se s tím možná dokázala vyrovnat a přijmout to bez těhle tanečků, ale po všem, co za svůj docela krátký život zažila, už nedokázala přijmout věci jako dané, když nechtěla. "Jistě, jednou se mu třeba pokusí všechny přesvědčit, že nemusí podstoupit závěrečnou zkoušku. I když to v podstatě porušuje zvyky, ve kterých jsme všichni vyrůstali." Odpoví a pokrčí rameny. Jistě, jméno mu neotevře dveře všude, ale rozhodně mu tu cestu svým způsobem ulehčí. Nebudou ho za každou cenu nutit a postrkávat k tomu, aby tou zkouškou prošel. Jistě si dokázala představit, že teď tam jistý nátlak je. Jak na syna, tak i na otce. Přece jen on byl ten, kdo syna vychovával mimo tábory a mimo zvyky a tradice. Ačkoliv Poltrainovi jako muži nehrozilo nic hrozného. Podstoupil by stejný trénink, jaký nejspíš podstoupil pod dohledem otce. Jemu nehrozilo, že by se jednoho dne někdo rozhodl, že si svoje křídla nezaslouží. Že není dostatečně dobrý, že není dostatečně silný. Možná v tuhle chvíli jí může v očích nebo ve tváři vyčíst vztek. Ne na něj, ale na tradice, které jí dostali do situace, ve které je. Ovšem i tak se raději rozhodne podobné myšlenky potlačit a soustředit se na to, co jí říká Illyrijec před ní. Nemělo smysl se vztekat nad něčím, co nedokázala změnit. Takovou moc rozhodně neměla. "A ani ta o tvojí pozornost nestojí. Možná bys měl své obzory trochu rozšířit a najít si jinou." Odpoví mu a lehce nakloní hlavu na stranu. Těžko říct, jestli se jí líbí představa toho, že by se honil za někým jiným. Na jednu stranu jí těšilo, že ani všechny její slova ho nedonutila se vzdát a hledat jinde. Na druhou netušila, co by udělala, kdyby opravdu zjistila, že má někoho jiného. Sama o sobě věděla, že je majetnická, i když nepovažovala Zavriella za svého, tak si nedokázala představit, že by naháněl někoho jiného. Další věc, která jí ohledně tohohle Illyrijce iritovala. Ovšem ve chvíli, kdy upozorní na její nedostatky, které jí samotnou štve. Na to, že neumí zacházet se zřídly. Přimhouří oči a zadívá se mu zpříma do očí. "Chceš tím naznačit něco konkrétního?" Zeptá se a její tón hlasu dává jasně najevo, že by si měl dobře rozmyslet, co přesně jí odpoví.

Její slovo o tradicích ho na chvíli zarazí. Vlastně svým způsobem porušoval tradici od úplného začátku Poltrainova života. Nikdo o něm nevěděl, dokud ho před měsíci nepřivedl do tábora a nenechal ho díky konexím vstoupit do první legie. Navíc nebylo vyloženě pravdou, že by jenom ti mladí idioti měli problém s tím, že neprošel zkouškou, která by ho učinila válečníkem jejich druhu. Některým starším vojákům také dělalo obtíže to skousnout, ale nedávali to tak okatě znát. Illyrijci byli zatvrzelý druh a ti staří měli opravdu velké problémy přijmout nové pořádky. Možná by nový pořádek mohl být i jeho syn, jak částečně naznačovala. Jenže pro Illyrijky to nebylo jen o závěrečné zkoušce, ale i o křídlech. Vlastně celá její existence v táboře vypovídala o tom, že by to pro ni mohlo hodně znamenat, kdyby se tenhle jeden zvyk změnil. Jizvy na jejích křídlech, hruď postrádající spletité symboly a působení v jiné legii o tom vypovídalo. Jenže to byla karta, na kterou by si nemohl vsadit ani hrdý otec. "Jednou třeba..." řekl jaksi do větru a sledoval, jak se její obličej pod náporem myšlenek stahuje vztekem. Skoro i cítil jistou křivdu, která se jí svírala pod kůží, ale nechtěl do toho zasahovat. Vztek byl proradná věc a často se dokázal přesměrovat i na někoho, komu vůbec nenáležel. Proto ji nechal, aby si s tím poradila sama a nezkoušel přijít na to, co přesně se jí tou hlavou asi právě honí. Stejně nakonec udržela vztek pod pokličkou a to ryze bez jeho přičinění. "Přece nezmařím všechny pampeliščiny šance, jenom proto, že si nedovede uvědomit, že mě tu vlastně chce. Navíc jsem ještě nevyplýtval ani zlomek způsobů, ji přimět, aby si té pozornosti vážila." Nějakým způsobem ho začalo bavit používat spíše narážku na její jméno, než mluvit přímo o ní a k ní. Přeci jen to mohlo někoho, kdo by neměl poslouchat zmást a jeho to nutilo se usmívat. Přeci jen úsměv nikomu neublížil a někdy dovedl být i nakažlivý, což by Kay rozhodně neublížilo. Jenže i on nakonec nahodil vážnější výraz, když mu položila záludnou otázku, která by ho mohla dost stát, mimo zubů možná i to, že místo na bodu mrazu bude jejich vztah rázem pod ním. To u žen neměl vyloženě rád, většinou byla každá odpověď na otázku pronesenou tímto tónem okamžitě špatně. Jenže tady nešlo odpovědět jinak než upřímně a navíc uznal, že by se neměl tolik soustředit na to, aby ji neurazil, když jí mohl pomoct zlepšit její nedostatky. "Ano. Snad každý si všiml, že tvoje moc není zanedbatelná díky zřídlům, které nosíš na zbroji. Stejně tak si ale snad každý všiml, že s nimi neumíš zacházet. Mohl bych ti s tím pomoct." Až krutá upřímnost se mu neříkala vyloženě snadno, ale tak nějak doufal, že se k tomu nepostaví urážlivě a alespoň zváží jeho nabídku. Přeci jen jí to mohlo jenom prospět a upřímný názor taky nikdy nebyl na škodu.