Listnatý hájek

Pobaveně se zasměje a mírně zavrtí hlavou. "Pochybuji, že by se ti povedlo ze mě podobný slib vymámit. Nepatřím k těm, kteří slibují něco tak snadno. I kdybych nebyla víla a měla svou povahu, tak bych jen tak něco neslíbila." Odpoví jí, ovšem už vynechá to, že si ráda vynucuje sliby na ostatních. Ovšem i ona sama byla ochotná něco slíbit, ale vždycky si dávala pozor na formulaci svých slov, jelikož na tom hodně záleželo. Slovíčkaření a víly si hodně rozuměli, zvlášť u podobných dohod a slibů. SIce to nebylo to samé jako Krvavý slib, ale i tak by nedokázala slib jen tak porušit. Možná by to pro ní nemělo žádné magické následky, ale rozhodně by to pro ní mělo následky společenské. Víla, která nedrží své slovo, byla považována za nehodnou nějakého společenského postavení. Přece jen se jednalo o jistou posvátnoust, se kterou všechny víly viděly sliby a byla to otázka jejich cti je dodržet.
"Vím, o co přicházím, a myslím, že mám dostatek času ještě tento nedostatek napravit." Odpoví jí a pousměje se. Jistě před sbeou měla ještě několik staletí klidného života. Tedy klidného na jejich poměry, protože bylo docela jasné, že nějaké povyražení se za tu dobu ještě najde. Třeba se jí podaří dožít i dalšího nástupnického roku, kdy budou bojovat potomci současných dědiců o nadvládu nad Vílí říší. Záleželo jen na tom, kterému vladaři se pak narodí dítě jako první, protože přece jenom od něj se pak nástupnický rok odvíjel.

"Nic jiného jsem si ani nemyslela," naposledy se zasměje nad svou zmínkou vílích slibů a dohod. Bylo to v podstatě samozřejmé, pouze nějaká mladá víla by byla dost hloupá na to slíbit něco někomu, koho znala teprve pár desítek minut. Ale byla pravda, že hrát s vílou hru se slovy byla občas pěkná zábava. Mererid si vzpomínala na svá mladičká léta, kdy při toulání po Městu naděje narazila na vznešenou vílu. Tenkrát se z ní pokusila jen tak pro legraci vymámit několik slibů a nevýhodných dohod, ale nakonec to byla ona sama, kdo musel zaplatit oné víle pití v nedaleké hospodě. Přesto mohla dopadnout hůř. Dokonce si dodnes uvědomovala, že pro tu vílu to bylo stejně zábavné jako pro ni, a že jen proto to skončilo tak, jak to skončilo.
Znovu pohlédla do svého košíku a v duchu uznala, že má vše, co potřebuje. "Já ti to sice také neslíbím, ale můžeš si být jistá, že si vaše knihovny jen tak ujít nenechám," usmála se a ještě pro kontrolu zvedla oči k obloze. "Obávám se však, že již budu muset směřovat zpět do města. Pokud chceš, můžeš jít se mnou, ale něco mi říká, že si ještě  budeš chtít užít toho ticha," nabídla kněžce jak možnost pokračovat v rozhovoru, tak i od něj upustit a rozejít se každá svou vlastní cestou. Sice jí Shaya i za tu krátkou chvíli přirostla k srdci, ale možná v té konečnosti toho okmžiku bylo to pravé kouzlo. Možná se znovu uvidí, možná ne, a takhle to mělo být již od samého začátku.

Usměje se. Očividně měla Crochanka vlastní zkušenosti s tím, jaké to je uzavírat s vílami nejrůznější dohody a mámit z nich sliby. Jistě, asi každý obyvatel Otherkionu se k něčemu podobnému postupně dostane. Ať už se jednalo od ětskou nerozvážnost nebo o dospěláckou umanutost. Jen málokdy to dopadlo tak, že by to bylo výhodné pro ty, kdo se rozhodli slovíčkařit s vílou, ale i takové příběhy se našli. U dospělých pak bývaly dopady o dost vážnější než u dětí, se kterými si pohráli a dali jim lehce za vyučenou, aby se pro příští setkání poučili.
Spokojeně přikývne a pro ní je to v podstatě dostatečné. U víl sliby hrály sice velkou roli, ale dokázali si najít ujištění i v tak obyčejných slovech, jaké pronesla právě čarodějnice. "Máš pravdu, ještě raději zůstanu tady. Potřebuji si spoustu věcí nechat projít hlavou a tady to vypadá jako stvořené k tichému rozjímání." Odpoví jí a usměje se. Přece jenom nechtěla ani ženu zdržovat v přípravě nějakých mastí, které jistě bude ještě potřebovat. "Ale myslím, že se ještě někdy potkáme. Obě máme před sebou spoustu let, takže bych řekla, že bohové dají, aby se naše cesty ještě někdy zkřížily." Odpoví jí ještě a usměje se. Přece jen tahle země nebyla tak velká, aby na sebe už nikdy nenarazily. Pak lehce kývne an rozloučenou a rozejde se zase mezi stromy. Už jí totiž nezbývá moc času než bude nutné, aby se vrátila zpátky do Bakirahu a do chrámu.