Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 22:26
Není to tak, že by si neuvědomoval co všechno s ní provádí to jeho chování. Na ženách měl rád to, že jakmile jsou v úzkých nakonec dají vždycky nějak najevo svou slabost, vůči určitým věcem. Takové červenání se a zrychlený dech byly viditelné a slyšitelné na první dobru. Ale, že by zrovna tento pocit, chtěl vyvolávat ve zrůdičce by se říct nedalo. Už když letěl k ní, když upadla, věděl, že to není žena se kterou by měl v plánu kdy strávit noc - noc je široký pojem, s ženou ještě nikdy celou noc nestrávil, chvilky oboustranné rozkoše ano, ale celou noc. Rozhodně ne. Ženy jsou příliš mazlivé a on na to nemívá náladu, raději by upřednostnil kolo druhé, třetí, než aby se obtěžoval s citovými výlevy a objímáním. Takové zbytečnosti podporovat nemusel. Splnil její požadavek, aby jí donesl šaty a měl i dostatek té, jak se to říká, že je dostatečný gentleman, aby ji nechal se v klidu převléknout zpět do šatů. Ačkoli ve chvíli, kdy mu vtiskla kabát do ruky si neodpustil poznámku. "Nahou jsem tě stejně viděl už předtím, možná by nebylo nutné dělat takováto opatření." pronesl s úšklebkem na tváři. Na první pohled nic moc, na dotek lepší a nahá? Dal bych si říct, kdyby to nebyla malá zrůdička.  "Tak mě napadá, příšerko, když už jsem tě viděl nahou, není zbytečné se k sobě chovat jako cizinci? Když to vezmu s té lepší stránky, nejsi tak špatná, proč se tomu tak bráníš?" odmlčí se a opět se zašklebí sám pro sebe potěšením. "Své roztomilosti, by jsi měla využít? Ne ji schovávat." dodá k tomu. A sám sobě zabrání hlasitému vybuchnutí od smíchu. Nebyla ošklivá, viděl horší kreatury, to řekl už na začátku. Do postele ji on sám taky dostat už nechtěl, moc mu připomněla jeho sestru a ta by ho na místě zabila, kdyby zjistila, že někomu takovému přivodil to samé co Nazare. Svědomí možná neměl už nějaký ten rok a skvěle se nad tím bavil, nad vzbuzováním sebevědomí dívce, která konec konců zachytil a jeho pohled jen proto, že mu chtěla vytrhnout duši z těla svým otřesným jekotem.
"Jmenuji se SEA, ne Seo příšerko.." opraví její chybu, možná své jméno zkracoval, ale to ještě neznamená, že jej ona bude přetvářet v něco čím ve skutečnosti není. Podíval se na její nataženou packu, copak si nepamatuje co udělal poprvé, když mu podala ruku? Uculí se, sám pro sebe. Nahou už ji viděl, jejím pádem už se pobavil, to, že ji už viděl nahou také dostatečně zdůraznil, teď když ji zná tak dokonale se nespokojí jen s podáním ruky, na to ať slečna hodně rychle zapomene. Natáhl ruku, chytil ji za tu její pacinku a lehce stiskl, co v první sekundě vypadalo jako obyčejné potřesení rukou skončilo, rychlým přitažením její osoby jeho směrem - protože nechtěl dělat zbytečný krok, který by jej jen bolel, a vlepením poměrně krátkého polibku bez ostychu přímo na rty. Holka, nepodávej mi ruku pokud nevíš co jsem schopný ti provést. Musel uznat, že na polibek to nebylo špatné, ačkoli trochu nemotorné, ale čert to vem, dostal co chtěl a když ji pustil, na tváři mu pohrával pobavený úsměv. Mám štěstí, že i nudné známosti, mohou nakonec skončit docela zajímavě.
"Tady mám vodu.." odmlčel se a podal ji čutoru s vodou, když poté začala mluvit o ošetření. "A podáš mi zase ruku, abych ti mohl po hmatu ukázat, kde všude jsem zraněný? Ošetříš každé místo? Nebo se pokusíš přece jen moje zranění najít sama?" nechal ji, aby se v jeho slovech chvíli topila zatím co se posadil na jeden z kamenů a bez dalších slov si pomocí hrotu jednoho z šípů jednoduše roztrhl nad kolenem nohavici a pak ji celou utrhl stranou. Po cestě zpět do Evasiru si někde obstará jiné kalhoty. Ačkoli by mu stačilo je jen stáhnout dolu, protože stejně již byly zničené, pokládá tohle příměří ještě pořád za dost na začátku. Taky bych nerad, aby se zrůdičkou nakonec skutečně došlo k něčemu, za co bych pak mohl rukou své sestry zemřít velmi krutou smrtí, s Nazare mi to stačilo. Ano, jeho sestra ho uměla usměrnit jako nikdo jiný a zatím nebylo jeho cílem působit nějaké slepé zrudičce více než jen jeden adrenalinový zážitek za den. Pokud se znovu potkají již tak shovívavý nebude. Natáhl k ní ruku, kdyby si vybrala jeho navedené ke zranění, aby ji mohl navádět.
"Proč mám štěstí, Rhizzie. Propadla by jsi mi snad na první pohled a nahotu bychom někde sdíleli? odmlčí se "Nebo by jsi se snad neudržela a místo ošetřování, zkusila něco jiného? Příšerko, chceš mi namluvit, že tvá dosavadní naivita a roztomilá nevinnost je jen hra, kterou na mě hraješ?" Čekám zrůdičko, pověz mi, proč bych ti měl věřit, že mám skutečně štěstí? byl těmi jejími slovy potěšen a bojoval s nutkáním se po ní natáhnout a zkusit ji znovu poškládlit něčím neškodným, možná něčím méně neškodným. Naklonil hlavu mírně na stranu a sledoval její počínání. Čím víc nad tím přemýšlel, nakonec mu ta zrůdička trochu vnesla světlo do jinak tmavého dne. Pozvedl jedno obočí. "Nepotřebuješ pomoct?"
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 23:07
"A jednou ti to bohatě stačilo," dopoví za něj s takovou nesmlouvavostí v hlase, jaké vídají děti u svých matek, když jim je k jídlu podaná zelenina. Rhiz nebyla hrdá na to, že první muž, který ji viděl nahou, si z ní dál utahuje, nebojí se jí škádlit a přitom se o něm nedalo tvrdit, že by byl něco víc než povrchová známost. Rozhodně ne taková, s níž by strávila noc. Třeba zůstane na věky sama, možná to tak bude i lepší. Koho by zajímala holka jako ona? Ale on si nedal říct, po dobrém to s ním očividně nešlo. "Jsme cizinci," opraví ho podobně přísným tónem, přehazujíc si vlasy přes rameno, aby jí v ničem nezavazely, paže překřížené na hrudníku v klasickém postoji značícím obranu. Nic z toho, co říkal, se jí nezdálo adekvátní, spíš jako série kliček, kterými bude její nevinné já pobuřovat, pokoušet a týrat způsobem, jaký se jí nelíbil. A přesto všechno, byť o něm dost pochybovala, jí nervozitou příjemně šimralo v žaludku. Ne, Rhiz, nenech se nalákat těmi slůvky. Akorát zničí vše, co z tebe zůstalo. Odfoukl by ji jako domeček z karet. Jako popel do větru. "Pokud chceš hrát fair-play, pak bys to měl být ty, kdo bude nahý," ozve se zničehonic, až ji to samotnou zaskočilo. Kde se v ní vzala taková ukázka kuráže? Nezahrávala si s ohněm příliš? "Ale chápu, že někdo... jako ty, toho akorát hodně namluví a skutek utek," popíchne ho o něco víc, drze prstíčkem šťouraje v jeho egu. Někdy se projevila její nebojácnost, skrytý talent, kdy se dokázala odvázat a dovádět jako hravé kotě. Smát se, škádlit své okolí, hrát si. "Je to jen iluze." Něco v jejím hlase se zlomilo. Žila iluzí, jinou identitou, která jí byla dopřána. "A ty mi akorát dokazuješ, jaká skutečně dle tebe jsem. Ošklivá. Zrůda. Příšera. Protože nejsem jako ty. Protože nemám křídla z okrasných per. Protože jsem slepá a kůži mám posetou jizvami. Protože Kamachya jako já nikdy nebude mít někoho, kdo o ní prohlásí něco hezkého od srdce." Zlomil ji. Něco ukryté hluboko v ní vyplulo na povrch. Melancholická nálada ji obklopila temnými křídly z ebenu a Rhiz začínala propadat beznaději držící se jí jako stín na každém kroku. "Jsi jen sebestředný opeřenec," poukáže na něj prstem v příští chvíli. Jen další víla, která se nad ni povyšovala, protože mohla. Protože chce. A ty mu dáváš to právo, Rhiz.

A on se zdál samým překvapením. Byť podání ruky myslela vážně a v duchu se pokárala, že jeho jméno zkomolila, on se rozhodl uštědřit jí lekci jako ještě nikdo jiný. Prudký pohyb, následné zakolísání a rázem se ocitla v jeho hřejivém náručí. Co to dě-... Ani nestačila dokončit myšlenku, když ucítila na svých rtech ty jeho. Hřejivé, dobyvačné... sladké. Políbil ji. Políbil mě... Políbil ji! A jí... líbilo se jí to? Nebyla si jistá. Bylo zvláštní vnímat pocit v žaludku, kde ji stále šimralo, srdce hopkající přes překážky a rozpaky projevující se na lících, jako by právě uběhla maratón. Políbil mě. I přes to všechno, jak se k ní choval... ji políbil. Jen další jeho hra? Proč se tím musela zabývat? Proč to musela pitvat? Proč... proč, proč?! Netušila, zda mu jednu vlepit a nebo mu dupnout na nohu. Zda se smát nebo brečet. Nebo si ho přitáhnout k sobě za košili a oplatit mu to stejnou měrou, nečekaně pro něj, když přitiskla své rty na jeho, věnujíc mu něco, co nikomu před ním nedala. A v ten moment, stejně jako si ho přitáhla k sobě za látku košile, ho od sebe odstrčila podobně prudce. "Už to nedělej. Nejsem tvoje hračka, i když si myslíš něco jiného," vydechne přerývavě přebytečný vzduch, uklidňujíc se vlastním ujištěním, že se situace už nebude opakovat. Ale to, co cítila? Ten vláčný pocit? Ten tlak na rtech? Nezapomene. Nikdy nezapomene na svůj první polibek.

Dál si s ní hrál, to mohla tušit. "Jsi nenapravitelný," zareaguje tichým odfrknutím, než mu skutečně ruku podá dobrovolně. Ale s menším varováním. "Polož ji někam, kam se to nesluší, a slibuji ti, že můj stisk si budeš pamatovat do konce svého života," přizpůsobí se jeho zlobení vlastním podílem, rudá až za ušima. Už stihla natrhat bylinky a pomalu je hnětla do směsi vonící zelení. "Je to Rhiz. Nebo Rhiziëlle, Seo," vrátí mu smeč, připravená se bránit všemi dostupnými prostředky. Pokud jí hodlal komolit jméno, využije stejných karet. "Ani nevím, jak vypadáš, takže si můžeš nechat zdát," utrousí tiše, očividně pobavená vidinou, že by jeho ego opět utrpělo ránu. Ne, opravdu neměla ponětí, jakým vzhledem se může pyšnit - pro ni byly důležité obrysy, jeho tvář mohla evidovat maximálně z profilu, ale ani to nenaznačovalo, jak by mohl vypadat. Jakou barvu měly jeho oči? Zelenou, určitě zelenou... Ať už to znamená cokoliv. Zelená se jí líbila, znělo to hezky. "Kdybys přede mnou stál nahý, nic bys ve mně neprobudil," utrousí s vážnou tváří, ačkoliv rudé flíčky v dekoltu prozrazovaly její rozpaky hraničící se studem. Ne, opravdu by na něm nic neviděla, ale představa, že by stál blízko... dostatečně blízko na to, aby ho mohla cítit? Vnímat jako žena? Ne, Rhiz, na to ani nemysli! Ostuda jsi! Ošklivá víla! Naštěstí, zatímco se takto bavili a myšlenky jí ubíjely jedna za druhou, se jí povedlo většinu zranění pokrýt narychlo vyrobenou směsí bylinek. Ale aby mu neopadla, bylo třeba vše zafixovat. Nezbývalo nic jiného než si sundat obvaz umístěný na očích a odhalit tak před ním to, co celou dobu skrývala, byť se snažila držet oči pečlivě zavřené. Pokud mu její předchozí podoba nepřišla děsivá, bílé bělmo bez zorniček a duhovek by mohlo. "Tímhle si to ovaž," podá mu obvaz do rukou, ať si s tím už poradí sám. Cítila se zranitelná, bezbranná... mnohem víc než kdy jindy.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 12:13
Ano, bylo by mi to i stačilo, kdyby ji tak rád nepopichoval a nedělal si z ní rád trochu srandu. Ale z koho on si srandu nedělal, nebo spíš ze které ženy a její nahoty by se nepokoušel dostat trochu víc, než jen pouhý pohled. Je naivní a hloupá, to víly zase tak často nebývají. A to byla pravda, mají za sebou obvykle víc, než jen pár let a tak je jasné, že se nenechají zlákat a nakukat vším, čím by je krmil. Ale v dnešní době už takových je málo, kdo skutečně uvěří hned na první pokus. "Takže ty mě chceš nahého?" překvapení ve svém hlase neskrýval, ačkoli mu to přišlo skutečně zábavné. Neměl nejmenší problém se svléct, za své tělo se nestyděl, ale proč by to měl dělat před ženou, jež to nedokáže ocenit pohledem. A že by ho snad šla zkoumat svým hmatem? Vzhledem k tomu jak moc se mu bránila doposud, pochyboval, že by něco takového skutečně udělala. "A jak hodláš tu mou krásu vidět? Použiješ jiné smysly?" doplnil se ještě, ale její následná reakce jej akorát opět vyvede do nepěkných myšlenek. Nesnášel ty, kteří takto žili v minulosti, nesnášel jak se chovali jakoby celý svět byl nejhorší na světě. Jakoby snad ani nikdo jiný nemohl mít biť jen podobné problémy jako oni, někdy i horší. Nesnášel ten divný pocit bezmoci a zvláštní sebelítosti, který tihle jedinci vysílali kolem sebe. Mohla říct cokoli, dokonce by se spokojil i s tím, kdyby se ho znovu pokusila urazit, protože nyní by si za to i beze slov vzal odpovědnost, jelikož on nyní začal s popichováním, které znal. Ale že by měl v plánu poslouchat zrovna tato slova se rozhodně říct nedalo. "Jsi skutečně tak hloupá, příšerko?" odfkl si. "Tvoje naivní chování je jedna věc, ale myslet si, že bych na tebe plýtval hezkými slovy, když bych mohl jednoduše zdůrazňovat, že jsi ošklivá?" zvedání sebevědomí druhým, nepatřilo mezi jeho silné stránky, dokonce ani mezi jeho slabé stránky, vlastně to k němu nepatřilo vůbec. Ale zrůdička,.. Ta malá mrcha má něco do sebe, o tom žádná. "Nebuď hloupá a uvědom si, jak krásná jsi, bez ohledu na to k čemu tě život donutil." být trochu jiný a ohleduplnější, možná by se rozhodl to ještě něčím doplnit, ale víc ze sebe na pozvednutí sebevědomí téhle naivní holky zkrátka nedostal.
Místo obyčejného podání ruky ji políbil, Možná nemluvím většinu času pravdu, ale rozhodně se nezahazuji jen tak s někým. Co ovšem nečekal bylo to, že si ho přitáhne ještě jednou k sobě a oplatí mu to stejnou mincí. Ne že by nebyl zvyklý, že by ho občas nějaká ta žena, chtěla přesvědčit, že i ona dokáže hrát vedoucí roli v jejich románku, ale tohle bylo jiné. Jiné v v tom největším slova smyslu, nečekal to od ní a rozhodně nečekal to, jak ho odstrčí. "Počke-" uprostřed slova se mu hlas zvláštně zlomil a on to raději nedokončil. Na tohle už nebude reagovat, uznávám líbat ji nebyl dobrý nápad. Dospěl k závěru, že oponovat ji vůči její myšlence, že si z ní dělá hračku raději nebude. Rozhodně si nějakou dobu hrál, ale sám začínal trochu uvažovat o tom co je a co není hra - což rozhodně nebylo nic dobrého pro obě dvě strany. Nevěděl jak se po jeho činech cítí, ale i když se ta myšlenka v jeho hlavě sem tam záhadně objevila nevěnoval ji o nic víc pozornosti, než jaké jí věnoval u ostatních. Čím dřív se odsud vytratí, tím lépe. Dnešek nezačal dobře a on projevil jistou dávku naivity, když si v jednu chvíli myslel, že skončí dobře. Ne, osud má dneska jiné plány. A já ještě jinou práci. To jak se mu zlomil hlas ho trochu vrátilo do reality, jemu se nikdy takhle neláme hlas a nikdy nebude.
Nenapravitelný, nenahraditelný, neodolatelný.. měl spoustu svých úžasných vlastností, ale teď to nekomentoval. Sám pro sebe se pobaveně usmál, když mu vyhrožovala, ale po poslední zkušenosti se nakonec rozhodl být hodný. Své části těla měl skutečně docela rád. Vzal její ruku a nasměroval ji na odhalenou kůži na noze, kde ho předtím tak zmrzačila. Zatím co on jí nejspíš působil újmu psychickou s jejím destruktivním chováním ona nakonec odejde s ujmou fyzickou. Což je z ohledem na vzájemné možnosti, fér. "Dobře, dobře Rhiziëlle." opravil se. Zdrobněliny jmen nepatřily k jeho oblíbeným, možná by je měl přestat používat úplně. Hlavně, ať mám zrůdičku brzy z krku, nevede to k místům, kde by se mi líbilo. Jeho ego utrpí další ránu, i když není to nic co by nemohl přežít, nebýt ta ženská slepá věděla by o co přichází, ale takhle byl schopný ten hrůzný čin, kdy naprosto odignorovala to, že by mohl být i přitažlivý, přejít jen s odfrknutím. Nechal se ošetřit už bez dalších komentářů - což je také jeden z jeho sedmi divů, už dlouho v něčí přítomnosti, nebyl takovou dobu v kuse potichu. Ale to ticho bylo pro tentokrát lepší než provokace. Něco jako kompromis, za to že ho ošetřila, potom co mu zranění způsobila, ji dopřál chvíli klidu. "Fajn." utrousil a vzal si od ní obvaz. Ošetřovatelství nikdy nerozuměl, ano, ránu by si vyčistil, možná něčím pořádně zavázal, ale jinak? Nějaké mastičky, bylinky.. kytky.. Vědomosti, které nepotřebuji. sklonil se a s povzdechem nohu pečlivě zavázal, poté k ní zvedl pohled a sledoval její chování. Ugh, měl bych se jít někam léčit, mám pocit, že jsem snědl něco hodně otráveného, dnes ráno. bohužel vůči této myšlence, on ještě nic pořádného nejedl ani neměl hlad. "Díky za ošetření příšerko, už tě nebudu zdržovat." pronesl a opřel se rukama za zády, aby se trochu protáhl. Napnul křídla a zase je složil na zádech. Než se rozhodne odletět, asi si tu ještě chvíli odpočine, svaly na křídlech ho pořád ještě nepříjemně pálí a stejně se tu chtěl naobědvat. Pokud je tedy můj oběd po těch manévrech ještě v té brašně vcelku.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 13:09
Přinejmenším musela uznat, že vnímat pod dlaněmi jeho holou pokožku, byl nový objev, u něhož netušila, zda se radovat a nebo ho z té skály strčit do propasti - však on by si poradil, měl křídla. Sice by udělala mizerný dojem, ale to už by ji tak trápit nemuselo. Nevnímala jen teplo ale také krev putující tepnami a žilami, jemné škubnutí při každém doteku, jak se svalstvo napínalo. I jeho dech tříštící se vzdáleně o její nahé rameno. Byl blízko a přitom protivně daleko. Na co to myslíš, Rhiz? Na nic, nesměla myslet absolutně na nic. Přesto všechno jí znovu rozpumpoval srdce k nepoznání, nutil ho skotačit s vyslovením jejího jména - jména, které z jeho rtů splynulo tak přirozeně, až přinutil dívku se zachvět. Po těle vyrašila husí kůže a Rhiz se musela nutkání uhnout pohledem zbavit tím, že hlasitě polkla, ponechávaje si myšlenky zcela pro sebe. Je to jen další z jeho hloupých her. Chce se ti dostat na kobylku a ty, hloupá holko, mu to dovoluješ. Najednou se něco změnilo. On se změnil. Proč? Vadila mu? Jsi přece zrůdička. Tak tě nazývá - zrůdičkou. Příšerkou. Proč by ve tvé přítomnosti měl chtít trávit čas? Proč bys ho měla zajímat? Pravda. Krutá, bezcitná pravda. "Už tě nebudu zdržovat." Něco v ní se zachvělo. Zvedlo jako obrovská přílivová vlna a malá víla učinila krok, který by do ní nikdo neřekl - stejně jako polibek předtím. Stačilo natáhnout ručku, dlaní překrýt tu jeho, přitáhnout se blíž, jen o trošku blíž, že se druhou dlaní zapírala kamenné země vedle jeho boku. Tak blízko... Tak blízko, že cítila jeho dech, jeho teplo, jeho přítomnost, která v ní probouzela úlevu i ostražitost, radost i smutek, štěstí i podivnou touhu ho zmrzačit, aby... aby si ho udržela při sobě. "Ne!" To jediné z ní prve dostal. Prosté ne, kterým vyjadřovala své pocity zakořeněné hluboko v nitru. V prázdnotě bez přátel, bez narušování... bez něj. "Nechoď ještě... prosím," žadonila jako malé dítě, dlouhými loknami hebkých vlasů ho šimraje na kůži odhalené pod roztrženými kalhotami. Až po nějaké době jí došlo, že držet se takto blízko při něm není nejvhodnější a zase se stáhla na své místo, vyjukaná z neodůvodněného činu. Ne, špatně - odůvodněného. On byl tím důvodem. Byť jí lezl na nervy... nechtěla být sama.

Nevyznala se v něm, jak by také ano? Hrál podivnou hru s pro ni neznámými pravidly, urážky mixoval s komplimenty a Rhiz? Netušíc, zda se urazit nebo potěšeně culit, zůstávala v osamění vlastní nerozhodnosti. Nejistot, zda mu jednu vlepit do tváře a nebo ho po ní pohladit, cítit pod dlaněmi škrábající strniště. Přitáhnout si ho a-... Ne, Rhiz, to bys už nikdy neudělala. Byl to ukázkový moment tvé hlouposti a neznalosti. Kdo ví, co si teď o tobě myslí? Nechtěla to vědět. Ne, chyba - prahla po tom. Ale jen za předpokladu, že po ní nehodí další z drsných průpovídek podlamujících zbytečky sebevědomí. Krásná... Opravdu to řekl? Použil takový výraz zrovna na ni? Krásná... Měkkým tónem promlouval k její osobě jako jen párkrát předtím. "Když takhle budeš pokračovat, začnu si myslet, že ze mě toužíš vydolovat další polibek. Na to zapomeň," trhne hlavou v náznaku, že takové chování je přinejmenším pod její úroveň, ale kdyby viděl do její odvrácené tváře? Úsměv, viděl by ten nádherný úsměv plný štěstí, radosti, potlačovaného pozitivního jednání. S ním se chovala tak jako s nikým dlouhou dobu ne. Rozhodl se sám za sebe hrabat se v celé plejádě jejích emocí? Zkoušet, která jí nejvíc bude slušet? Jaké uspokojení přináší durdění, div nepřipomínala malého uraženého hlodavce? "Ale jak mám poznat, že jsi hezký, hm?" Pro tuto chvíli obrátila hru v jeho neprospěch, ponechávaje si míč na vlastním hřišti. "Kdybych ti věřila, akorát bys mi neopomněl připomínat vrozenou naivitu. Nemluvě o tom, že si celou dobu ze mě akorát utahuješ," dodá o něco tišeji, v poslední chvíli si skousávaje spodní ret. Ne, celou dobu si z ní neutahoval. "Většinu času," opraví se tak, aby to byla pravda a Sea se nerozhodl hádat o tom, kdo je v konverzaci vítěz. Beztak si určitě myslel, že právě on. Touha poznat, kým doopravdy je, přiměla Rhiz posadit se o něco blíž, natahujíc packy tak, aby ukázala prázdné dlaně. "Nevím, jak vypadáš. Vím jen jakou máš postavu. Rozpětí křídel. Tvou siluetu bych poznala v davu, ale... nevím... nevím nic dalšího." Magické impulzy jí poskytovaly dostatek přehledu o prostoru, v němž se nacházeli. A opravdu, s trochou snahy by ho vyhledala v davu, pamatovala by si ho. věřila, že by jí srdce, byť nedobrovolně, poposkočilo a v žaludku se zatřepotali motýlci, o nichž do této chvíle netušila. Ostatně si ukradl její první polibek. A ona? Také mu jeden dala, určitě ne první, ale pro ni? Navždy ano. "Můžu?" Prsty natáhne o něco blíž, aby se jí nebál, ale zároveň si vzal tolik času, kolik potřeboval na odmítnutí nebo přijetí touhy poskakujícího srdce.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 15:14
Odhodlaný věnovat následující chvíli odpočinku se pohodlně opřel rukama za zády, a křídla lehce roztáhl a uvolnil je, aby dal nutnou dávku odpočinku naprosto rozpáleným svalům od manévrování s větší váhou ve vzduchu. I když zrůdička mnoho nevážila, rozhodně to jeho svalům dalo zabrat, když potřeboval zastavit její pád. Nasál do plic trochu čerstvého vzduchu a znovu v mysli pohanil jméno místa na kterém se nacházeli. Problémy, to tohle místo přinášelo, ale jako jedna z vyvýšených částí na území Cyry, to bylo to lepší místo, které tu mohl navštívit. Svým způsobem se s tou malou Kamachy-ou už rozloučil. Nehodlal ji nadále obtěžovat a vzhledem k tomu, že se díky ní bude z tohoto setkání léčit ještě nějaký ten den, než ho bolest nohy zcela opustí, by byl rád i za trochu klidu. Jenže na rozdíl od něj, měla zrůdička naprosto jiný plán jak mu dál kazit odpoledne. Dovolil si na malý moment přivřít oči, aby mohl vnímat jen ten příjemný vítr jež mu cuchal vlasy, nikdy příliš nečesané do určitého účesu, otevřel je ve chvíli, kdy se zrůdička pohnula. To si snad dělá.., oči nechal zúžené a čekal co má v plánu. Pochyboval, že by mu v její blízkosti hrozilo nebezpečí, kdy by ho chtěla zmást a nakonec mu zabodnout nějaký ostrý předmět do slabin. Spíš by čekal, že se mu pokusí nějak vecpat to, že ji dluží tu kytku co předtím, jak sama řekla, zavraždil. Krutá vražda jen tak něco zašlápnout a roznést tak do prachu. Ale kdo se jednou nepromění v prach. Chvíli považoval její chování za bláznivé, copak se ještě před malým momentem předním neskrývala? Co si sundala obvaz přišlo mu, že se stydí snad ještě víc, než když předním stála nahá. Taková pošetilost, myslet si, že by mohl považovat pouhé oči za něco, čeho by se mohl snad nabažit více než ženské nahoty. Byl to chlap, ne malé dítě. Zato ona, nějakého prcka občas připomínala. Ne? pozvedl obočí a kdyby mu snad viděla do očí, postřehla by, jak se jeho zorničky lehce rozšířily. Stvůřičko, ty blázne. Jak dlouho si myslíš, že vydržím být ještě milý?! Kousl se zevnitř do tváře a sledoval jak si opět hledá vlastní odstup. Potlačil přitom nutkání pustit se rukou a chytit do ruky přívěsek na svém krku. Jestli se na něj jeho matka teď dívá a vidí jak moc se nyní bude snažit potlačit svou pravou podstatu, aby té malé potvůrce neublížil, bude na něj moci být právem hrdá. A to zastává názor, že tyhle ženské zbraně by měly být trestné. Tahle dívka na něj ani neupírá pohled dvou kukadel, napodobující smutný pohled domácích mazlíčků, jako to dělala Nazare a on stejně má pocit, jakoby jej nějaká z těch jejích bylin přiotrávila. Zamručel na souhlas. Neodpovídal slovy, bylo to zbytečné, stejně si chtěl odpočinout. Třeba ho něčí přítomnost nijak nezabije.
"Až se začnu snažit o polibek, poznáš to?" Snažit se. kdy se naposledy snažil? Vždycky si ho jen vezme, nedává mnoho do toho, aby ho z dívky dostával. Je sice velice trpělivý a někdy má náladu hrát si a donutit dívku aby políbila ona jeho, ale v tomhle jsou ženy příliš, domýšlivé. Stejně nakonec přijdou s tím, že první krok musí udělat on. Tak na co se snažit o to, aby mohl něco dostat, když si to může jen vzít. Mohl by to tedy považovat za hloupou myšlenku, kterou nyní pronesla. Ovšem, kdyby se skutečně hodlal ucházet o další polibek, v případě, že by o to skutečně chtěl projevit zájem, našel by v sobě kus prince, aby skutečně poznala, jak se žádá o polibek. Kdyby to snad ještě někdy chtěla sama zkusit. Jeho ego z její nedůvěry utrpělo na kráse, již před chvíli a tak jej už další její slova příliš nepřekvapila. Přesto však v něm hlodal osten pochopení, slepá a ublížená. To je ta kombinace při které se snaží kolem sebe udělat co největší prostor. Ano. většinu času si z ní dělá srandu a posílá ji docela matoucí signály, které on sám má hodně rád. Ani klad ani zápor. Lepší než skutečně pronášet pravdu a dělat, že se ho to netýká. Kdyby předtím radši zůstal na té větvi, možná by udělal lépe, kdyby se vydával za nějakého toho ptáka. "Každý dokáže klamat vzhledem." Protože krása je klam, to dobré vidíš jen srdcem. Od kdy se ze mě stal takový poetik? Ano, ta myšlenka vzešla od jeho matky. Moira mu často o ní vyprávěla, a podle toho vědět, že jeho matka byla ve skutečnosti jedinečná žena. I když zřejmě nebyl synem, jakého by si vybrala, byl vrahem a ne zrovna pravdivým a vysněným mužem každé ženy, ale uměl se tak alespoň občas tvářit. Uhnul pohledem stranou a pousmál se. Proč by mě měla chtít poznat v davu? Narovnal se a naklonil se jejím směrem. Sahalo na něj dost žen na to, aby si na doteky zvykl a nemusel tak řešit nějaké 'náhlé problémy své mužnosti' "Nevypíchni mi oči, příšerko." natáhl ruku, aby ji chytil za zápěstí a položil si tak její dlaň na svou tvář. Chvíli se zarazil, než ji pustil, takto uměle vyvolané doteky nebyly u něj zrovna časté a musel uznat, že ačkoli nechtěl má něco do sebe. Teprve pak ji pustil a opřel ruku loktem o svoje koleno. Zrůdičko, dej si pozor co teď uděláš.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 16:19
Snažit se. Vážně použil slovo... snažit? Nevěřícný pocit se opíral do drobného vílího těla, zmatení proplouvalo s adrenalinem v žilách, jak šok postupně doputoval do každého nervového zakončení. Snažit se o polibek - proč to znělo tak... důvěrně? Tak intimně? A proč si nad tím, sakra, lámala hlavu? Protože se ti líbí představa, že by tě políbil, že ano, Rhiz? Přiznej si to. Ne, ne, něco takového odmítá. Kdyby si měla přiznat, že tenhle mladík, ten Sea, se jí líbí, celý její život, celý svět by rázem postrádal smysl. Hloupost. Absolutní hloupost. Nelíbí se mi. Nelíbí, protože... Proč vlastně? Protože s ní jednal jinak než ostatní? Protože na ni nekoukal zpoza prstů? Protože z jeho slov nekapala lítost? Protože s tebou jedná jako se sobě rovným, ty hlupačko. Tak, jako nikdo před ním. Něco, na co nebyla zvyklá. Co celý život postrádala. Neprojevoval špetku lítosti nad tím, co se jí stalo, a schválně ji popichoval, aby zapomněla a žila okamžikem. Aby se s ním dohadovala a neschovávala se za hradby sebelítosti, které si kolem sebe poctivě stavěla kámen po kameni, den za dnem. "Ne," odpoví po pravdě. Nepoznala by to, jak také ano? Neviděla mu do tváře. Nerozeznávala jeho gesta. "Protože by sis ho bez optání vzal. Protože můžeš. Protože chceš," použije jeho slova proti němu o něco málo bojovněji než by do sebe řekla. Neexistovala možnost, jak se bránit. Kousnout ho? Už slyšela jeho protivné brblání. Neopětovat? Přirovnal by ji ke kusu dřeva. Poleno, nebyla bys pro něj nic víc než obyčejné poleno. A příšerka navrch. Odstrčit? Chtěla bys to tak? Protivné myšlenky, proč vidí do její duše tak přímo?

"Někteří k tomu mají své důvody," hlesne tiše, ale to on už věděl. Jako já. Protože víly jako mě odsoudí, aniž by poznali, co jsem zač. V jejích rysech, nyní tak odhalených, se promítla bolest potlačená trhnutím hlavy do strany, až jí téměř rusé vlasy zahalily tvář. Kritiku snášela špatně, neradovala se z ní - ubližovala ji. Každé poukázání na její nedokonalost, na její chyby, na její vzhled. Každá štiplavá poznámka mířená jejím směrem. I teď, když nad tím přemýšlela, neubránila se doteku na nose, konečky prstů přejíždějíc po ohavné jizvě táhnoucí se přes pravé oko směrem k levé líci. Její magie neuměla zakrýt vše a tohle bylo nedílnou součástí jejího já - poškozeného, zohaveného, poničeného. Svými slovy ji částečně navedl k tomu, aby pozvedla jeho ruku, natahujíc si ji k tváři. Nikoliv pro pohlazení, ale aby sám ucítil ošklivost zranění, každý článek dlouhého šrámu, každý milimetr rozšklebené památky na odpornou minulost. "Tohle jsem já. Ať se budu skrývat sebevíc... tahle znetvořená část nikoho neoklame." Každý bude vědět, že je se mnou něco špatně. Až teď mu složila ruku do klína, odtahujíc se z jeho blízkosti do bytelné ulity, kde se cítila chráněná před bezcitností světa. Nestane se zázrakem krásnou vílou, hrdou a sebejistou. Nebude jako on. "I ty?" Klamal snad i on? Nebo všechny kolem sebe odsuzoval pro jejich činy? "Ach, já zapomněla... ty jsi přeci perfektní," zabrblá se sarkastickým podtónem v hlasu, který nešlo přeslechnout. Povyšoval se a ona se rozhodla ho za to zchladit kýblem ledové vody. Metaforicky řečeno, samozřejmě. Přesně takoví lidé si obvykle odnášeli temná tajemství, navenek dokonalí, ale uvnitř? Podivně prázdní.

Teplo. Hřejivé teplo v doprovodu pichlavé, sotva patrné bolesti, když měkká dlaň spočinula na jeho tváři. Gesto plné důvěry, snad by řekla i oddanosti, ale o tom zrovna u něj pochybovala. Nebál se, že mu ublíží, jaký by k tomu měla důvod? I když vypíchnutí očí by bylo určitě trestem, který by sdíleli oba v podobě oboustranné slepoty. Jen Rhiz už na ní byla přizpůsobená, ale on? Motal by se jako ptáčátko, když poprvé vypadne z hnízda na zem. "Nic neslibuji, ale pokusím se," zahihňá se na oplátku, než natáhne i druhou packu, pokládaje ji tam, kde vnímala jeho bytost. Na první trefu to mohlo být horší, klidně se mu mohla opřít do slabin namísto do hrudníku, po kterém opatrně ťapkala směrem vzhůru. Srdeční tep ji na okamžik vzal dech - i způsob, jakým natočila hlavu, aby se zaposlouchala, prozrazoval využívání všech zbylých dostupných smyslů. Teď, teď... teď, teď... znovu a znovu... Nikdy ji nepřestalo fascinovat lidské tělo, ale srdce? To přinášelo až fascinující jistotu. Dokázalo toho prozradit tolik. Ne teď, Rhiz. Prostě pokračuj. Něžně putovala vzhůru, vnímaje kontury krku, ohryzek, až se její prsty dostaly k hrdé bradě a linii čelisti - sebejisté, důstojné a zdálo se že ani bolestivě zatnuté, což tak trochu čekala. Kdo ví jak snášel intimní doteky, protože pro ni intimními rozhodně byly. Teprve po chvilce pátrání se jí povedlo ruce vyrovnat a za zavřenýma očima si postupně vykreslovat jeho tvář. Mladistvou, mnoho známek po vráskách od smíchu nebo starostí nenalezla ani kolem očí, rtů nebo na čele. Každý dokáže klamat vzhledem. Stejně jako ona klamala lidi o své pravé podobě, mohl Sea klamat věkem. Kdyby věděl, že je ti jen osmnáct let, nazval by tě dítětem a nikdy by tě nepolíbil. Zase ten proklatý polibek, proč na něj musí tolik myslet? Stejně za to může on, usoudí s drobným přikývnutím, věnujíc více pozornosti jemu než hloupým myšlenkám. Její tvář, oproti té jeho, prozrazovala mnoho - soustředění, s nímž se snažila rozeznávat jednotlivé tvary a posazení výrazných částí na jeho tváři, úsměv, když si ho ve svých představách zobrazila a tu a tam i lehké zmatení, které ji doprovázelo. Někdy, když se snažila více si zapamatovat jeho rysy, hryzala si spodní ret o to usilovněji, jindy se mračila, až se jí obočí sťuklo o sebe a nad nosem se tvořila drobná vráska. Začínala v tom mít zmatek. Není divu, že si poposedla blíž, rovnou jemu na klín - konkrétně na nezraněnou nohu - aby vnímala specifikace jeho tváře s větší přesností. Seděla blízko, příliš blízko. Sama mu horkým dechem ovívala tvář.

Většinu jeho tváře už stihla pospojovat do vzhledu, zbývaly jí jen oči a rty. "Zavři oči," šeptne tiše, dávaje mu prostor, aby tak učinil, než mu prsty zlehka zkusí přejet po víčkách. Potlačované chvění ji fascinovalo, každý záškub, každou žilku, kterou pod povrchem cítila, přinutila její srdce poskakovat o něco intenzivněji. Vnímala délku řas, nadočnicový oblouk i spojení s nosem. Přejížděje po něm ukazováčkem se dostala až ke rtům. Jeho rtům, které líbaly sladce, tuze sladce. Soustřeď se, Rhiz. Není to tak, že by sis to užívala... Nebo... ano? Konečkem ukazováčku kopírovala konturu horního rtu, ohyb, který jí prozrazoval, jak plné jsou. Celým bříškem obkreslovala jejich plnost, dva okvětní plátky růže, měkké a jemné na dotek. Stále si pamatovala na jejich chuť, tlak, na strukturu, když je přitiskl na její. Palec usměrňoval její gesta, když se rozhodla mu s ním přejet po spodním rtu, studovat, jak tato část jeho tváře reaguje na podobný podnět. Určitě by ses vyplašila, kdyby najednou skousnul, uculí se té pitomé myšlence, než ji potřesením hlavy vyžene ven. A byla to ona levá ručka, kterou mu vplula do vlasů, vracejíc mu přesně ten samý pocit, jakým si pohrával s ní v oblacích. Zaklonit hlavu a podepřít ji, než ho pohladí po vlasech. "Usmál by ses pro mě?" Nevinná otázka s nevinným podtextem - jen toužila vědět, jak vypadají jeho rty, když se usmíval. Když byl šťastný.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 17:16
Musí přiznat, že se cítí trochu dotčen. To že si to může vzít a vezme, když chce neznamená, že se neumí snažit, aby v někom něco vzbudil. Je mistr své vlastní přetvářky, pokud by si chtěl hrát na zamilovaného idiota udělal by to, ale to by musel opravdu chtít. Tahle holka si skutečně neváží toho co má a už vůbec se nesnaží pochopit, že je schopný udělat mnohem víc, než jen to co ji doposud ukázal. Ale proč se tím sakra zabývám? Zbláznil jsem se snad, je mi jedno co si tahle holka myslí. Ale dotýkala se tak jeho ega a jeho schopností. Uměl toho mnohem víc a ještě by prosila, aby ji něco z toho ukázal, kdyby alespoň něco z toho věděla. "Protože můžu?!" ačkoli v něm doposud vřelo jeho pošramocené ego její zmínka o tom, že si vlastně její polibek vzít může ho trochu zarazila. Ano, opět tu bylo to, že líbal spoustu dívek, které mohl a oni to chtěly, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by mu to zrovna zrůdička takto vmetla do tváře. Co je na tom jiného, mohl jsem i kdykoli předtím, proč mě to teď tak udivuje? Naklonil lehce hlavu a více se na ni zaměřil. Snažila si z něj utahovat? Nebo to myslela vážně. "Nezáleží na tom, že můžu.. pokud bych se někdy snažil vyprosit si polibek, rozhodně umím i jiné věci než si ho jen vzít." rozhodl se to nakonec dokončit takto. Jestli to maličká stvůřička chápe nebo ne, bylo jen na ní. Zrovna nebyl v náladě, kdyby se zvedl a šel by ji ukázat jak dokáže i beze slov něco dokázat. Ačkoli slova v mnoha ohledech mezi nimi stačili na to, aby začal v její souvislosti chápat věci trochu jinak. Zrůdičko, ty netvore...
Natáhl ruku jejím směrem, a ona ho nechala přejet prsty po její jizvě. Kdy naposledy věnoval takto důvěrný a něžný dotek ženě. Humpf, co je na tom tak jiného? ačkoli se jej snažila vlastní rukou vést, nenechal se a s očima upřenýma na jizvu ji až překvapivě něžně kopíroval po celé délce. Jeho hlava v tu chvíli byla uplně čistá, nevyskočila žádná jízlivá poznámka, dokonce ani myšlenka na to, jak se neustále stvůřička vrací k té její minulosti, jak se jí obklopuje. Nic. Jen velice neznámé ticho v jeho vlastní mysli. Na malou chvíli, na moment si uvědomil co dělá, ale neodtáhl se. Ačkoli napjal svaly na křídlech, nehnul ani brvou, necukl sebou. Uhnul až ve chvíli kdy mu to dovolila. Škoda že nemůže vidět jeho pohled, byla by zjistila, že se v něm cosi změnilo, ale sám to nenechal příliš dlouho. Její otázka to všechno zničila, ten krátký moment jeho vlastní zranitelnosti, kdy byl úplně mimo vlastní myšlení. Stáhl ruku do klína. "Každý něco skrývá, Rhiziëlle." odmlčel se. "Podobu, minulost..někdo se snaží víc a někdo méně..  tvá otázka není zrovna moudrá." dokončil větu. Každý něco skrýval, ona, on i všichni ostatní. Někdo to skrýval na očích, jiný tak, aby to nikdy nikdo neviděl. Ale její otázka byla nemístná, i kdyby se našel někdo, kdo by jí odpověděl, copak by ji se svým tajemstvím nechal odejít? Hloupá, hloupá stvůřičko, dej si pozor na co se ptáš. "Ale jinak máš pravdu, jsem dokonalý." v jeho hlase byl náznak pobavení. Možná pokus o vtip a nebo jen projev jeho pyšné lásky k vlastnímu egu? Obojí v jednom. Musel nějak vyvážit svou filozofickou chvilku.
Dovolil ji, aby se ho dotkla a mohla tak prozkoumat jeho tvář. Ačkoli by se dalo spíše říct, že vůči ní v jisté míře rezignoval. Nasměroval ji na svou tvář a nechal ji ať zkouší co chce, nebál se, že mu ublíží, ale zároveň s její stupňující se zvědavostí začínal nabírat dojmu, že to rozhodně nebyl dobrý nápad, nechat ji potom, co zažil před chvíli, dotýkat se ho. Její druhá ruka přistála na jeho hrudníku a její dech ho šimral na tváři. Na co to myslím? Ovlivnit se nenechával snadno, mohl kdykoli celé tohle divadlo skončit, stačilo by ji shodit, stáhnout její ruce ze svého těla a jít pryč. Sedla mu do klína. Zrůdičko, pokoušíš něco na co nejsi sama připravená. Nerad to přiznával, ale přivíral oči pod jejími prsty, které objevovali kůži jeho obličeje. Upřel pohled na její obličej, kopíroval pohledem její jizvu, opakoval její trasu stále dokola a soustředil se na zvuky z okolí. Voda, to jak krásně šumí v dálce, vítr pohrávající s listy stromů. Začínám být sentimentální? Nehodlám psát poezii.. Zatnul čelist a na její prosbu zavřel oči. Nebyl si jistý proč spolupracuje, ale ve své mysli ubíhal úplně jinam než by chtěl. A pak, když už považoval její průzkum za skončený, mu vjela rukou do vlasů. Stvůřičko, kdo z nás je nenapravitelný? Otevřel oči i za předpokladu, že by snad chtěla znovu zkusit najít jeho oči, riskoval svůj zrak. A pak ten dotaz. Usmát se pro ni. Copak toho pro ni nedělá dost? Snažil jsem se. Hodně.. ale stvůřičko jsem pořád jen živá bytost. Položil ji levou ruku na pas a pravou zvedl k jejímu krku. S nefalšovanou něžností se jemně bříškem prstů dotkl linie její brady a prsty přejel po jejím krku, než ji prsty vjel na zátylku do vlasů a lehce ji zaklonil hlavu. Na moment se čelem opřel o to její. Zrůdičko, ty příšerko jedna ošklivá.. jak jsi mohla? zúžil oči a nasál do plic vzduch. Zatím co slyšel vítr šumět ve větvích nahnul se k ní a pootevřel rty. "Možná." zašeptal a otřel se tak lehce o její rty. Nikdy se o polibek neprosil, nikdy to nezkusil, ale když jej předtím tak nařknula, že by si ho vzal aniž by ji dal prostor. Nemá na výběr, shodit ji ze sebe už nemůže a zvolit příjemnější cestu jak se pokusit zapomenout, bude vždy jednodušší. Byl ji neuvěřitelné blízko, držel ji jako porcelánovou panenku a stačilo by pár milimetrů a líbal by ji. Místo toho, aby si to vzal, čekal. Místo toho, aby ji líbal a ulevil tak překvapivě nadšenému srdci ve své hrudi, ignoroval jej. Místo toho všeho se jí do rtů usmál. Zrůdičko, ty zlá, manipulativní a nevinná Rhiziëlle.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 18:25
"Slyšel jsi dobře," sykne tam, kde ho tuší dle směru hlasu, odkud se ozvalo nakopnuté ego. Jak málo stačilo k tomu, aby se Sea, Jeho uražená Ješitnost I., jak ho v duchu nazvala, bránil vůči něčemu, nad čím by Rhiz, oproti němu, mávla rukou? Dle toho, co slyšela, zvuk cupované sebestřednosti, jí začínalo být jasné, že často neslýchal kritiku na své chování, vlastnosti a celkově jeho úžasnost, supernovu s jeho jménem. Kdo jiný mu to měl říct? Správně! Ty, Rhiz, ty mu to řekni! V myšlenkách povzbuzovaná na něj upřela odhodlaný pohled prázdných očí, pro jednou si nelámajíc hlavu, jak to na něj může působit - a zda si neodnese citovou újmu, kterou už pravděpodobně stejně prodělal. "Nedělej se, že bys bral ohledy, kdyby se tě někdo pokoušel zastavit. O to víc by ses snažil dokázat si, že na to máš. Že je to pro tebe snadné asi jako lusknutí prstů," a aby to celé doprovodila zvukem, neopomene zdvihnout ručku a prsty vydat ostré lusknutí. Ano, takto snadné by to pro něj bylo, o tom žádná. "Och, vážně?" Opatrně, Rhiz, pouštíš se na tenký led. Neprobádané končiny nejsou tvá silná stránka. Nevěnovala tomu pozornost. Jakmile se v ní jednou něco sepnulo, připomínala neřízenou střelu, šíp vystřelený s přesností profesionálního lučištníka. Nebála se k němu ani nahnout, dlaně zatlačit do kamene vyhřátého slunečními paprsky, ignorujíc drobné kamínky zabodnuté v měkké kůži, až se nacházela jen maličký kousek od něj. Tak na dosah, že by mu s klidem mohla fouknout do nosu, pokud by po tom její srdce toužilo. Netoužilo. "Nevěřím ti." Nic víc, jen dvě slůvka splývající z pootevřených rtů. Přímo žadonil o to, aby vznesla výzvu. Ať si to zkusí, když ví všechno nejlíp. "Bereš si to jako... nějaká straka," pokrčí rameny. Straka byla lepší než holub, byla vychytralejší a také větší zlodějka. A přesně to Sea v jejích očích, metaforicky, byl - zloděj.

Zlobil ji, každým pohybem, každým dechem lechtajícím její tvář, nos, rty. Vlastními doteky, které se přesídlily na její pas, postupně se propracovávajíc i ke krku, na který byla extrémně citlivá. Neschopna si uchovat nic neříkající tvář, vtáhla do plic vzduch o něco intenzivněji, než by bylo pokládáno za vhodné během obyčejného dýchání, snažíc se vyrovnat s jeho nespolupracováním. Chvěla se, každý dotek, objevování její kůže, v ní vyvolávalo podivnou touhu tisknout si ho k sobě, zesílit spojení, které nemělo existovat. Je to... špatně... Tohle všechno je špatně, ale i když její myšlenky zžíral pocit viny, nad svým tělem začínala ztrácet těžce vybudovanou kontrolu. Zlehka pootevřená ústa prozrazovala zrychlený dech, mnohem mělčí, než by ve skutečnosti měl být. Tak moc se pokoušela zhostit se sebezáchovy, udržet otěže vpalující se jí do dlaní, že... prohrávala. A to na celé čáře. Prsty ve vlasech, lehký dotek, zaklonění hlavy - zdálo se to tak přirozené. Blázníš. Zakopla jsi, praštila se do hlavy a tohle se ti zdá. Nemůže to být pravda. Nemůže... Zdálo se snazší si něco takového nalhávat, balamutit vlastní mysl proti skutečnosti. Proti důkazům, které vnímala celým tělem. Horkost sálající z jeho těla, čelo opřené o její, dech šimrající na tváři i chlad, který se přikradl, když vtahoval vzduch pro další možnost ho vydechnout rovnou na ni. Žaludek se stáhl, páteř sevřela ledová ruka tak silně, až jí mráz přebíhal po zádech. V konečcích prstů ji šimralo, po páteři příjemně mrazilo a srdce zpracovávalo každý okamžik rychleji než se s ním popral mozek. Je to jen další z jeho her, Rhiz. Tak proč bylo snadné podlehnout? Pootevřít ústa, aby se jich dotýkal víc? Prahnout po něčem zakázaném? Dlaní, do této chvíle spočívající na tváři, klesala o něco níž, níž a níž, dokud nenalezla jeho srdce. Tep se mu změnil, byl rychlejší, nepravidelný. Uklidnění, které potřebovala. Levou ručkou se mu stále nořila ve vlasech, neškubla, což by se dalo očekávat, ale kruté zacházení nebylo zrovna její silnou stránkou. Naopak mu některé odhrnula stranou, než konečky sklouzla na zadní část šíje, kde se tvořila páteř. Hravá, napůl rozdováděná. Napůl šokovaná z toho, co vlastně provádí. Co on ji donutil provádět. "Mizero." Jen to jediné slůvko mu zašeptala do rtů podobně jako on jí své "Možná." Příjemně rozechvělá, slabá a v jeho moci, byť si za to bude o pár hodin později nadávat jako nikdy v životě. Stejně jako za to, že mu spodní ret něžně skousla zoubky. "Zloději," další šepot. Ale byla to nakonec ona, ta malá zlodějka, která neudělala krok do strany. Dozadu. Ani otočku o sto osmdesát stupňů. Ne. Vzala si to, co bylo její - polibek. O dost sladší než ten předchozí, o něco delší. Protože díky tomu si mohl vzít to, co mu po právu patřilo - její rty. Rozehrála jsi nebezpečnou hru, Rhiz. Existuje jen jeden vítěz... a ty to nebudeš. Věděla to. Věděla to až moc dobře.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 19:30
Straka. Byl straka, to ji nemohl vyvrátit a mohl by říct, že se strefila do červeného. Ale pobavila ho. To jak zdůrazňovala své chování gestikulací, aniž by to věděla dávno se na ni usmíval, jelikož byl jistým způsobem fascinovaný její osobností. Nevěřila mu, ale kdo mu za poslední roky skutečně věřil? Moira? Nazare? Nebo snad jiná z žen, se kterými sdílel svou postel a tělo? Hloupost. Nebyla jedinečná v tom, že mu nevěřila. Je to stvůřička, netvůrek s nízkým sebevědomým, který představoval vše co zavrhoval. Hrála si na nevinnou ženu, přitom uměla víc než jen plakat a němě zírat kupředu, dělala, že je bezbranná, ale uměla vytáhnout zbraň, utápěla se v minulosti, která zohavila její vzhled, ačkoli známky času v její tváři byly něco, co on dokázal ocenit i bez jejího naříkání a proklínání světa kolem nich. Konec konců to byl on, kdo hry začínal a končil, v tomto byl silnější a nemůže být nic, co by ho v tom odradilo. Má svou sebekontrolu, kterou se ona svými činy snaží zničit. Hloupá hloupá stvůřičko. Byla to ona, kdo si to zavinil, to ona si mu sedla do klína, to ona se ho dotýkala nyní první, to ona zkoušela svou hloupostí přebrat mu jeho nadvládu ve hře, ale nic není dokonalé a nejde to jako podle plánu. Jeho ruka sjela po jejím boku, který zlehka stiskla - mučivě jemně, něžně s úctou možná. Křehká. Za takovou nyní se mohla považovat, jednal s ní neskutečně jemně k přihlédnutí k jeho posledním krokům od chvíle, kdy se rozplácla mezi skalami, kde nyní ležel onen košík co mu předtím narazila na hlavu. Naivní, naivní zrůdičko... Byla to jeho pravá ruka, která ji bříškem palce pohladila bradu a pak pomalu jel po linii její tváře, kdy se ostatními prsty zlehka dotýkal jejího krku. Jemná, tak jemná dokáže být ženská kůže? To horko, které z ní cítil, tu smíšenost dechu. Ten tlukot srdce jenž by přehlušil okolní ptactvo. Neuvědomoval si, že tak bije i jeho srdce, nejen to její, jak pomalu očima sledoval pohyb vlastní ruky po její tváři, jak jeho prsty mizí v jejích vlasech a pak jí jemně šimrají na šíji. Ty podlá, podlá, příšerko.. Pomalu se naklánějíc k jejímu obličeji, ten dotek čela na jejím. Čekal, na ránu, na odstrčení. Na výkřik, cokoli co jej přesvědčí o opaku, co ho donutí si jen tak vzít to co chce, co ho donutí nedat ji tu šanci vidět jaký dokáže být, když chce. Linie její tváře, jizva, zavřené oči. horkost jejího dech, šimrající ho ve tváři, letmí dotek jeho špičky nosu o její. Blázne! Patetický blázne. Přivřel oči, když pohnula prsty na jeho šíji. Kde se ten pocit vzal, od kdy pro něj neexistuje zvuk větru ve větvích nebo šumění vody. Neslyšel nic, nepotřeboval slyšet, nepotřeboval vnímat. Kdyby teď za ním někdo vyběhl z mečem, neměl by oněm ponětí, ani kdyby hlasitě křičel jeho jméno. Jediné co slyšel byl její zrychlený dech, to chvění, jež cítil díky doteku na jejím boku. Zlehka se usmál v jejích rtech, neusmíval se, protože by si to vymyslel, byl to spontánní úsměv, zatím co ona jej šimrala na šíji, to oslovení. Znovu se usmál. Skousla mu ret a on zavřel oči. Tuhle prohru nikdy v životě neuznám. její hlas ho šimral v uších. Její ruka dotýkající se jeho hrudníku ho na tom místě příjemně pálila, šimrání jež vycházelo z toho místa, bylo stejně příjemné, jako vnímání její blízkosti. Rhizziëlle... nepromluvil, neřekl jediné slovo, její jméno, její přezdívku, neřekl nic, jen ji nechal, aby to byla ona, kdo si ten polibek vezme, když jej tak chce. Mohla uhnout, nenutil ji, nedržel ji nijak pevně. Jeho levá ruka sjela z jejího boku na její bedra.
Polibek ji neoplatil, nechal ji, aby se nadechla poté co skončila. Sám ocenil trochu vzduchu, ale nepustil ji, neodtáhl se daleko, dokonce ani neotevřel oči. Pohnul prsty na její šíji a opět ji něžně pohladil ve vlasech. "Rhizziëlle.. zkoušíš mě?" Naivnější ženu jsem nepotkal. Krásná příšerko. tentokrát ji příležitost nedal a políbil ji znovu sám. Nazvala ho zlodějem, tak jím bude, vezme si co si ukrást chce a rozhodně to nebude hodlat vrátit. Má-li se stát bláznem, pak pořádně a jestli se z toho otráveného dne má probudit, ať si jej pamatuje dostatečně jako varování pro příště. On, ten který opovrhoval tímto místem, smál se mu a ještě před pár hodinami uvažoval o tom, že by zde mohl někdy v budoucnu strávit hodinu se ženou, aby její vzdechy slyšeli v širokém okolí, nyní seděl na samém vrcholu s výplodem nevinnosti ve svém náručí a dával té malé zrůdičce něco co ještě nikomu před ní. Pomstím se ti zrůdičko, jednou.. jednou ano. Objal ji, aby si sám pro sebe byl jistý, co má a nemá v plánu. "Dnes to ale nebude, roztomilá Rhiziëlle..
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 20:22
Pas, bok, bedra. Putoval drze po vytyčené stezce, s něžností milence, s hříchem ztraceného muže víry, s badatelskou touhou cestovatele. Zkoumal zakázaná místa, překračoval vytyčené hranice, dobýval území ve jménu své koruny, svého přesvědčení, sebe sama. Zlobivý, moc zlobivý chlapec. Všechno, co dělal, bylo v rozporu s jejím přesvědčením. Hodná, něžná, křehká malá Rhiziëlle, kvítek, který nedorostl do plné krásy, nerozevřel se ještě světu, odhalujíc svou jedinečnost. Víla, která nyní podléhala svodům elektrizujícím ve vzduchu. Přísahala by, že jí něco nakukal. Že ji omámil. Že ji nezachránil ale naopak stáhl do bezedné propasti, kde existoval jen on, jeho přítomnost, které se musela zuřivě držet, aby se nevytratila do temnot, zůstávaje v osamění. Svázaná plameny, které nepálily. Mohl by mě sežehnout? Ledem, který nemrazil na kůži. Mohl by mě sežehnout? Paralyzujícím jedem, který nezabíjel. Otrávit? Ani jedno z toho nebyla správná odpověď na její otázky. Přitiskla si ho blíže, vnímaje hřejivou blízkost na kůži zakryté jen dvěma vrstvami látky - tenkými šaty a košilí. Jen dva ubohé kousky látky, jež je od sebe dělily. Zaručila by se za to, že mezi jejich kůží probíhaly elektrické výboje, drobné impulzy přitahujíce je k sobě jako dva magnety. Sever k jihu, pól k pólu. Bílá k černé, červená k modré, Vesper ke Kamachyi - dva opaky, kontrasty, nesourodé jedince. Proto vzrůstala její touha nacházet se mu blíž, držet si ho u sebe, tisknout se k němu a dělit se o to jediné, co mu mohla nabídnout - teplo. Ne, další chyba. Nabízela mu sebe. Své teplo. Svou blízkost. Svou důvěru.

Nebyla jediná, kdo pozitivně reagoval na drobné podněty. Na pohyby prsty, na doteky protkané něhou, na přítomnost toho druhého. Bylo to tak přirozené vískat se mu ve vlasech, pohrávat si s nimi jako by to dělala už od dětství. Netahat, jen si s nimi hrát, kroutit je mezi prsty, hladit ho, škádlit nehty. Zaklánět mu hlavu, aby si ji se vší důvěrou mohl opřít. S vírou, že ho nezradí. Že ho nepošle k zemi, aby se zranil. Slyšela jeho dech, měnící se intenzitu dle toho, zda se usmíval nebo ne. Zda jí věnoval to, po čem tolik prahla - úsměv. Jedinečný úsměv jen a jen pro ni. Hlupačko, takhle se zbláznit. Stojí ti to za to? Stálo? Za tu bolest, kterou ti přinese? Ano. Za ten pocit osamění, který se poté dostaví? Ano. Zůstaneš pro něj příšerkou, víš to? Věděla. Ano, odpoví si v duchu, než stisk na hrudníku o něco zintenzivní, svíraje košili v drobné pěstičce, mačkajíc ji silou intenzivního zážitku. Stejně jako si on hrál s ním, vracela mu každou přihrávku. Jako si ji dobíral slovy, oplácela mu ta svá v gestech, něžných, laskavých, plných opravdového prožitku, žádné přetvářky. Žádné lži. Ryzí opravdovost, kterou s ním cítila. Políbila ho tak, jak byla naučená. Jemně, bez touhy dobývat se, uzurpovat si každý kousek z něj. Tak, aby se k ní vracel. Aby věděl, že u ní nalezne něhu, nikoliv bolest. Submisivitu, nikoliv touhu dominovat mu. Hřejivé náručí, žádné zavřené dveře.

Byl tak blízko, tak zatraceně blízko, že se stačilo znovu natáhnout, políbit ho, umlčet. Ale on by se nedal. Nikdy se nedá. Nikdy se nevzdá. "Možná," zašeptá na oplátku tak jako on předtím. Zvláštní druh obrany, praktický a nemotorný zároveň, hravý a sebejistý projev, byť se jí hlas chvěl potlačovanou touhou. Třásl se podobně jako ona. Nedával ji příležitost myslet na nic dalšího, sbírat informace o ztrátě sebekontroly, když ji políbil - tentokrát on sám vlastním přičiněním. Motýlci se třepotali v žaludku, jejich křídla se zuřivostí narážela do břišní stěny, až by přísahala, že se potřebují dostat ven tak, jako ona se potřebovala dostat blíž k němu. Nebyl vysněným princem z pohádky, rytířem v zářivé zbroji, ale někoho takového v životě nepotřebovala. Toužila po opravdovosti, po ryzí skutečnosti, ne po výmyslech, které jí měly obalamutit. Není divu, že si s ním až podivuhodně rozuměla, byť se snažili tomu druhému ublížit jedovatými poznámkami, nedůstojnými přezdívkami a v poslední řadě vytrhnout z něj to špatné a hodit mu to do náručí jako otrávené jablko určené Sněhurce. S jakou lehkostí vydoloval z jejích rtů tichý sten, jasný důkaz provokace, jíž podléhala? Polibky přerušovala cestičku od jeho rtů, skláníc se nad ním jako jeho malá královna, aniž by jí ve skutečnosti byla, líbaje ho v koutku rtů, tváři, hraně čelisti okopírované rty, než ho políbila znovu, přidržujíc si ho u sebe se zvětšující se touhou. Přitažená v jeho náručí skončila na něm, jen dlaň muchlající jeho košili prozrazovala drobnou mezeru, než si ho stáhla za sebou k zemi. Co na tom, že jí záda mohly rozedírat kamínky? Že by jí měl každý jejich dotek bolet? Všechno eliminoval svou přítomností. Blízkostí. Nepotřebovala prince. Jen někoho, kdo ji ukryje za křídly ze šedavého peří. Pokoušíš svůj osud, Rhiz. Co na tom? Třeba ne. Třeba její osud nese jedno jméno - Seawell - a létá na křídlech svobody.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 21:24
Spokojenost, do té měl rozhodně daleko, ale rozhodně tenhle zážitek patřil k těm, které dlouho nezažil. Nechal ji vydechnout jen na pár vteřin, aby ji mohl položit otázku a nad její odpovědí se jen usmál. Její šepot byl konec konců příjemný, ale ne tak jako když ta malá potvora byla potichu. Na moment si ji mohl opět prohlédnout, tvář, tu jizvu jež jí někdo uštědřil z neznámého důvodu. Možná, že je lepší v jeho hře než je on sám - hloupost. Kdyby byla lepší nebyli by tady a nebyl by to on, kdo má jasně navrch. Cítil jak se pod jeho doteky rozplývala, jak si jej přitahovala tou packou k sobě za košili. Stvůřičko, copak ti moje zničené kalhoty nestačili? Viděl ji nahou a té představě se neubránil ani nyní, ale mohla si za to sama, ona se k němu tiskla, to ona se snažila nacpat mu svůj hrudník divné na holou kůži přes obě dvě látky. Pocit to nebyl zlý, mít menší sebekontrolu byl by to on, kdo by ji dávno položil na záda a nechal putovat rty i na jiná místa jejího těla. Ale zatím co on si již dávno uvědomil jakou nevinností dívka v jeho klíně oplývá, ona se sama rozhodla zkoušet co všechno si může dovolit. Proč. Mi to přijde tak. Tak.. zaklonil mírně hlavu a nechal ji. Místa které políbila odpovídaly příjemnou horkostí, která podporovala celkový jeho stav. Ta malá, nevinná zrůdička. Cítil jak mu začíná hučet v uších, prsty jež ji šimral na zátylku jí zajel do vlasů a jemně je cuchal a hrál si s nimi. Prsty ruky na jejích zádech opisovaly pravidelný tvar položeného čísla osm. Užíval si to, to jak si jej tahala k sobě, jako jej zkoušela objevovat, snažila se jej zmást? Škádlit jej? Provokovat. Ten sten. Slabý zvuk jenž vyšel z jejích úst, modlil by se, kdyby byl církevně založen, ale nevěřil zrovna v to, že by mu měl někdo z hůry pomoci. Kdykoli jindy, by ten zvuk slyšel o něco raději než teď, ale přesto, jak její ruka svírala jeho košili, jak se mu výskala ve vlasech. Kdo z nás dvou je zloděj, stvůřičko? Nečekal, že bude takto reagovat, že bude chtít víc po tom všem - nepohrdl by, je to nějaký ten čas co naposledy..
Stáhla ho na zem, zatím co se tomu nebránil, jen ji rukou podložil hlavu a klekl si nad ní. Rukou, která byla předtím na jejích zádech se podpíral po jejím boku. Klečel nad ní skloněný, křídla napnutá k obloze. Anděl sklánějící se nad sochou, Opustil její rty, na vteřinu, aby ji věnoval polibek do koutku úst, aby ji políbil na hranici její tváři, aby mohl jeden polibek dát na její ucho, aby mezi zuby mohl lehce sevřít lalůžek jejího ucha a s polibky pokračovat na krk. Zrůdičko, měla jsi mě raději nenávidět... polibek na krk pod hranicí její čelisti. Hned jak jsi mě uviděla, jsi mě měla nenávidět.. Další polibek blíže zlomu krku s ramenem. ..Protože, teď už ti ode mě nenávist nepomůže, stvůřičko.." polibek v ohybu krku, další na rameni a pak jeden drzý dlouhý polibek na kliční kosti. Bohužel si za to můžeš sama. Odtáhl se, aby po něm zbyl malý flíček na jejím rameni. Natáhl se nahoru a políbil ji na čele. Ještě měl zrychlený dech, ještě pociťoval to nepřežité šimrání, ten tlak jenž mu značil, že pokud to brzy neutne, už k tomu moc šancí mít nebude. Ačkoli nebyl úplně obeznámen svou myslí, proč vlastně situace nevyužít, když se mu poddala. Ale na druhou stranu, litovali by toho nakonec oba, on se dočká svojí chvíle jako vždycky. "Rhiziëll, kdo z nás je větší zloděj?" položil ji otázku, pořád ještě klečíc nad ní, křídla již mírně svěšená tak, aby ji nesvítilo do obličeje. Ušklíbl se. "Netvrdila jsi, že mě nechceš vidět nahého, že by jsi stejně nic necítila? Mám pocit, že jsi mi lhala, příšerko." posumál se v pobavení. Ani netuší co sama sobě způsobila, ale i kdyby to tušila nemohla by s tím už vůbec nic dělat. Neměla by na výběr. Od teď si budeš muset dávat větší pozor, zrůdičko moje.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

5/4/2020, 22:02
Nikdy za svůj život nedovolila žádnému muži, aby se k ní přiblížil jako tenhle Vesper za těch pár chvil. Z prvního setkání, kdy si vybudovali na sebe jasný názor, podporovaný tvrdohlavým odhodláním na obou stranách, se hranice postupně mazaly, až je osud popostrčil k sobě, zprvu nedobrovolně, ale poté? Nezdálo se, že by byť jeden z nich protestoval, natož oba. Co se zdálo jako hloupá hra, se postupně měnilo na něco víc. Objevování, mapování, dobývání, pokoušení. Podivný tanec bez pravidel, rytmický, ladný, divoký i něžný ve stejném okamžiku, při němž partneři improvizovali kroky, neboť je stihli cestou zapomenout. Nepotřebovali si hledět hluboce do očí jako z nějaké klišé romantické komedie. Ani zpomalený záběr, kdy se čas kolem nich měl postupně zastavit, dopřávajíc jim kýženou scénu shledání ve vášnivém polibku. Nebo zoufalé se tisknutí k sobě v dešti. Nic z toho nepotřebovali - zdálo se, že stačí, aby měli jen toho druhého. Jsi v tom až po uši, Rhiz. Souhlasila. Nebyla to láska, ale první pobláznění, experimentování, na které nebyla zvyklá. První chápání sebe sama jako ženy, tvora podléhajícího vášni. Přála si ho mít u sebe a mačkáním košile, za niž si ho přidržovala u těla, mu to dokazovala. Utopíš se a nikdo tě nezachrání. Ani on. Co na tom? Teď to nevadilo. Až se dostaví výčitky, až si uvědomí, co provedla, několik dní nevyjde z bezpečí chrámu, ale teď? Cožpak na tom záleželo? Ne.

Kamínky se jí pokoušely poničit zážitek, při němž se vzduch hromadil v plicích a hrudník se přerývavým dechem zvedal výš a výš, tisknouc se tak na něj. Prsty mu vplouvala do vlasů, pohrávala si s nimi, vískala se mu v nich jako malá rošťanda, hravá cácorka, kterou ve skutečnosti byla. Na dotek jemné, poddajné podobně jako ona. Vnímala ho nad sebou, jak dominantně působil v kýžený okamžik. Chráněná jeho křídly, jeho tělem - přesně tak, jak si přála. Co na tom, že jsem pro něj příšerou? Zrůdou? Chrání mě takovou, jaká jsem. Každý polibek vnímala s větší intenzitou, na každý z nich reagovala zachvěním a slabým stenem, který zesiloval při kontaktu s pokožkou v oblasti dekoltu. Výdech a jakési uklidnění přišlo až v momentě, kdy ji něžně políbil na čele - skoro tak, jako bratr líbá svou sestru. Jako nejlepší přítel značí, že jeho malá kamarádka zůstane v bezpečí, ať se děje cokoliv. Znamení ochrany, byť nevyřčené. "Vážně toužíš znát odpověď na tuto otázku?" Pochybovačně zvedla obočí v jemném náznaku údivu, než mu druhou ruku položila kolem krku. "Radši mlč a místo toho mě polib," natáhne se k němu, držíc se ho jako svého záchranného kruhu, než mu přitiskne rty na jeho. Ale byl to opět on, kdo musel promluvit, že se nad tím zahihňala, skrývaje smích a dívčí uculení v jeho rameni. "Taky že tě nechci vidět nahého, Seawelle," odpoví bez nejmenšího zaváhání, oči zavřené, odpočítávaje v duchu chvíli, kdy se k němu nakloní tak, aby to byla, kdo mu bude šeptat do rtů. "Ale můžu tě cítit. Tvou blízkost. Tvé teplo. Tvé tělo." Červeň stoupla do tváří, když mu osvětlovala jedinečnou možnost blízkého poznání, na které, upřímně, nebyla tak zcela připravená. "Stejně jako tvou tvář... můžu vnímat i tebe." Na důkaz sklouzla konečky prstů po ramenou, přejíždějíc mu po paži, předloktí až k prstům, které zlehka chytila do svých. "Cítit tě tak jako ty cítíš mě," zašeptá tiše, navádějíc mu ruku přes klíční kost, kam ji políbil, až na srdce, jásavé a hlasitě bušící. Zahrávala si s ohněm. Ale kdo si spálí prsty? Kdo? Ona. Pokaždé to bude ona. Možná ti nedám všechno, Seawelle, ale něco málo... toho, čeho si cením tak moc... ti můžu nabídnout. Jen trošku. Jen kousek... Abych nezapomněla. "Mohla bych... Chtěl bys ... abych se tě dotýkala?" Bylo na ní vidět, kolik úsilí jí stálo ona slova vyslovit. Ta, která představovala odhalení sebe samé. Díky nim by mu umožnila zažít to, co nikdy nepoznala. Sama od sebe si netroufla. Ne, jednalo se o příliš intimní počin. Chtěl by ses dotýkat ty mě? Ale vyslovit to? Skousnutí rtů odpovídalo vnitřním rozpakům. Rozbrojům, zda vůbec taková slova použít. Ale možná je nepotřebovala. Možná jen stačilo navést jeho ruku tak, aby se jí kdykoliv mohl dotknout, překrýt ji vlastní packou. Věřím ti... Věřím, že mě nezradíš...
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

6/4/2020, 17:01
Toužil po mnoha různých věcech, ale odpovědi do nich nepatřily. Mohl by jen těžko popírat vlastní tlak ve slabinách, který se snažil již nějakou dobu potlačit. On a zrůdička? Kam se poděl ten vkus, kterým se tak oháněl před Nazare, před Moirou, kam se poděla jeho pověstná výmluva na jeho vybíravost. Humpf. hlasitě si ve svých myšlenkách odfrkl. Padl snad tak nízko, že by mu měla stačit jen slepá, hloupá a naivní stvůřička. Kamachya, která ani nedokáže jít sama mezi skály aniž by nezpůsobila nějaký problém. Skoro mohl slyšet jak při jejím jekotu pláče celý les i skály, které neměli jinou možnost, než její křik odrážet a motat se tak v bludném kruhu. Zamračil se na ni, i když to nemohla vědět. On je tu ten zloděj, ví to. Ví, že to byl on, kdo k tomu nakonec měl co dočinění, že jej zkoušela svést. Mohl by to snadno svést na ní, ale odpovědnost za její rozpálenou kůži, za její zrychlený dech, za to jaké pohyby dělala, jaké kroky vůči němu podstupovala, nesl on. Oplatil jí polibek. Nemusí mu odpovídat, věděl sám od sebe kdo konec konců byl zodpovědný, ale nyní se musel ptát sám sebe, za co všechno ještě zodpovědnost nést chce. Uváděl ji do rozpaků, jako jiné ženy před ní, nutil ji k věcem, k jakým nutil i jiné ženy. Dělala je dobrovolně i když by je jindy sama nechtěla. Byl zvyklý, že to dělal automaticky, pokud na něj žena působila přitažlivě, ale proč to dělal u příšerky, která jej od samotného začátku, kdy se mu pokusila totálně odrovnat sluch i celou jeho duši roztrhat křikem na kousky, jen iritovala a rozčilovala. Malá, nepříjemná, iritující víla.
Jak červenala cítil, že je něco špatně. Poprvé v životě, měl převahu nad ženou aniž by se nějak extrémně snažil, dokonce se u toho cítil dobře, ale jemu stejně vyvstala v hlavě myšlenka, že takhle by to být nemělo. Jestli je tohle sen, pak je to velice zvláštní noční můra. Byl by se bez řeči svlékl, neměl by s tím jediný problém, ale stejně, pořád tu byla ta otravná hlodavá myšlenka. Něco je špatně. Rudé světlo v jeho hlavě, magický moment v jeho životě, to divně bušící srdce, ten tlak ve slabinách, její horké tělo pod ním, její rychlý dech, ten šarlatový nádech jejích tváří. Ty zavřené oči a uvolněná tvář, jizva na jejím drobném nose. Nebyla bezchybná, ale kdo v dnešním světě byl. Každý sebou nosil, něco co ho nakonec potopilo hluboko do temnoty, tak proč mu to, co jindy bylo přirozené najednou dělalo takový problém. Usmál se, potěšeně, zničeně, plný energie, ale zároveň zcela vyčerpaný vlastním vnitřním bojem. Ta malá mrcha, mě snad chce skutečně mučit. Zrůdičko.. Vydechl vzduch nastřádaný do plic a zapřel se o druhou ruku, když jej chytila za prsty. Kdy se ze mě stal ten, co má nějaké možnosti ohledně následků a proč mě to má zajímat, když ji dnes vidím poprvé a naposledy? Ne nebyl naivní, mnohokrát se potkal s těmi jež ranil, ale buď to skončilo jen nudnou hádkou, nebo veselým sexem. Zrůdička se však chovala, jakoby patřila jen jemu a ačkoli dle jejího chování nevinnost poznal, nemohl si pomoci a nechtěl si ji vzít hned teď.  Dotkl se jí na její hrudí a jemně rozvinul prsty, které klouzaly po jemné látce. Bušení srdce, tolikrát jej slyšel, když lehával na ňadrech. Tolikrát jej vnímal, když vytvářel značky na hrudníku, ale nikdy mu nenaslouchal. Ne, naslouchat bušícímu srdci, k čemu by mu to bylo. Pohnul rukou, snažíc se jí nevnímat, a zlehka s ní přejel po jejích ňadrech. Tolik by se dalo využít, to že jej nevidí, stačilo by chytit jí ruce za hlavou, pohladil ji po paži, přidržet a dráždit ji dál, nutit její tváře, aby nabraly nachovou barvu, aby se její něžné tváře rozpálily do červeně nočních táboráků, aby se podobala jahodám zrajícím na keříku v lese. "Příšerko, ty můžeš." Jistěže ONA může, protože ona jej nevidí. Za jiných okolností, za jiných myšlenek by ji to nedovolil, přišpendlil by ji ruce vysoko nad hlavou, ukázal by jí co to znamená mít plnou mužskou pozornost, vzal by ji na cestu do nebe a zpět, na výlet po oblacích a pak by ji nechal tvrdě dopadnout do měkkých peřin, kde by se probudila sama, aniž by tušila, kam se poděl. Bez kontaktu, bez zprávy, jen tak. Pár dní by na to pomyslel, možná by se vrátil, možná by to zopakoval, kdyby to bylo pěkné, ale ona není ostatní. Je jiná, je protivná, je naivní, je nevinná.. Je moje. Rukou ji přejel po boku, přes ňadra k její paži po které pomalým pohlazením našel její zápěstí, za které ji chytil a položil její dlaň na holou kůži pod košilí, jejíž některé knoflíčky se rozepnuly poté, co jeho košili tak urputně svírala ve své pěsti. "Pořád trváš na tom, že nejsem hezký?" odmlčel se, naklonil hlavu a políbil ji na nos. "Že mi nepropadáš?" Políbení na krk. "Že nic neznamenám?" pokládal otázky na které by sám měl nejspíše problém odpovídat bez své obvyklé přetvářky, ale byl hrdý na to, že tohle uměl. Najít si otázku, na kterou bývá těžší odpovědět. Stahl jí ramínko šatů, aby ji opět mohl líbat na klíční kosti, aby se mohl posunout níž k jejím ňadrům. K čertu s tebou příšerko, ať tě lišky roztrhají na kousky.. Jestli se pokusíš tohle zkusit s někým jiným.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

6/4/2020, 18:00
Říct jí někdo, že zrovna dnes nejen překročí hranice své nevinnosti, minimálních znalostí v tématu lidského těla, jeho reakcí na drobné podněty, laskání a polibky, ale taktéž učiní mílový skok, věnovala by mu úsměv plný pochyb. Ne, pro ni si svět ještě nepřichystal někoho, komu by propadla intenzivně, hluboce a bezhlavě. Povědět jí, že ten někdo ji urazí a zachrání v ten samý den, odpověděla by zavrtěním hlavy. Ten, kdo by ji poblázní, rozhodně nebude nazývat její maličkost příšerkou, nepokusí se jí vyhrožovat a už vůbec ji nepustí z výšky, že by se mohla v příští chvíli rozbít o skály. Osud měl jiné plány - kdyby to tušila, pokusila by se změnit jejich tok? Směr? Odstavit proud budoucnosti, vystavět přehradu a snížit škody? Nikdy. Protože pak by neležela pod jedním Vesperem, chráněná širokým rozpětím křídel před sluncem, před světem, před všemi špatnostmi, které existovaly. Nesdílela by s ním vlastní stupňující se rozkoš. Hladové polibky chutnající po něze, lehkosti a citu. Blízkost chutnající po jeho kůži, vůni peří a smích rezonující bránicí. Lítáš v tom až po uši, malá vílo. Měl pravdu, její hlas, Sea, osud - všichni měli pravdu. Lítala v tom na křídlech utkaných z vlastní zkázy. Z holubičí šedi, která jí obklopovala jako neprostupná tma, ale nelekala ji. Naopak - poprvé za dlouhou dobu se s někým cítila v bezpečí. S někým, kdo jí mohl kdykoliv ublížit, aniž by existoval důvod. Kdo převažoval silou. A který se nad ní skláněl jako anděl pomsty, přidržujíc ji pod sebou, malou vílu, nekorunovanou princeznu z pohádek. S ním se cítila výjimečná, žádoucí... krásná. Kdo ví, na jak dlouho, ale záleželo na tom? Ne. Záleží jen na tom, aby tu teď se mnou byl. Aby mě nechal létat. Aby mě chytil, až budu padat.

Zalapáním po dechu dávala najevo, že se jí líbil dotek dlaně zakrývající její ňadra. S hlavou zvrácenou dozadu nechala vzduch unikat pootevřenými rty, oči zavřené, rysy tváře pozbývaly soustředění. Zbyla jen sladká slast, rozkoš nesoucí ji na křídlech hříchu. Chtěla ještě, víc, mnohem víc. Bažila po přídavcích, po smíchu, po dalším sténání, které vyloudí nejen on z ní, ale taktéž ho uslyší splývat z jeho rtů. Ne proto, aby vyhrála, nesoutěžila s ním. Prahla po jeho spokojenosti, po stejném omámení, které nechávalo odplouvat její racionalitu do zámoří. Jako bys mu snad ty mohla něco takového přinést. Pochyby, první pochyby po dlouhé době. Ostré, křičící jasným, otravným hlasem, že si vysloužily nakrčení čela. Absence zkušeností hrála v její neprospěch. Děs vstoupil do myšlenek, třískal s nimi o všechny rohy, trhal je na kusy s hysterickým smíchem. Možná vycítil její škobrtnutí, možná se jednalo o souhru náhod, ale Seawellův hlas přinesl něžný dotek uklidnění, hladíc jí s opatrností po hlavě. Stejně jako ruka, která naváděla tu její, aby pod prsty pocítila horkou kůži hrudníku, zrychlený tlukot srdce, frekvenci, kterou nevědomky napodobovala poklepáním konečků o prsní sval. Putovala výš pod košilí, dlaní obkreslovala šlachy a svalstvo, dokud nevystoupala až k rameni, sklouzávaje po něm až na lopatku. Každý pohyb zaznamenávala v mysli, představujíc si ho, jako by měla možnost ho vidět na vlastní oči. Vlnění, stisk, zatnutí - vše ji vyvstávalo před očima. Jako predátor, u kterého mohla pozorovat pohyby. Dravec vrhající se na kořist, bezbrannou ale ne vystrašenou. Šelma hledající partnera, aby se mohli spojit v jedno, byť na krátký moment. Na okamžik se jí zastavil dech, když opět promluvil. Prováděl s ní toho tolik, že by zapomněla počítat i mluvit - za všechno mohl on. Sea, opraví se v duchu s pousmáním. Kývne hlavou v odpovědi. Její myšlenky však křičely něco jiného. Ne... "Že mi nepropadáš?" Opět kývnutí. Ne... "Že nic neznamenám?" Mlčela. Na tuhle otázku neměla gest. Ne takových, která by znamenala ano či ne. Protože existovala jen jedna logická možnosti - políbit ho. Hluboce, vášnivě, smést  se s ním bouří emocí, které v ní poslední chvíle vyvolával jako nějaká zatracený mág. Všechno. Znamenáš víc, než si dokážeš představit.

Lapená v tenatech zatahala za jeho košili, téměř dětinské gesto poukazující jediným směrem - svlékni si to. Nemuč mě a svlékni se. Zbavit se toho otravného kusu látky bylo asi tak stejně příhodné jako stáhnout jí ramínko níž, než to byla ona, kdo obratnými prsty rozepnul sponu držící dané šaty pohromadě, aby z ní nespadly. Zacházeli daleko, dál než si kdy dovedla představit, ale bylo příliš pozdě na to vzít všechno zpět. Ne proto, že by se bála, jak by se tvářil. Ale proto, že by se pak už nikdy neodvážila podniknout podobné kroky. Nechat se strhnout, srazit a pohltit. Stát se zajatcem vlastních pocitů, které pro jednou neměly nic společného s lítostí, s bolestí, se studem. "Možná nadešel čas, abys mě přesvědčil..." ... Že i já si pro jednou zasloužím šťastný konec. Jednu pohádku. Jeden sen. Jedno splněné přání. "... A zasloužil sis vše, co ti můžu dát." Žádné omluvy. Žádný pláč. Sténání, škemrání a jeho jméno na svých rtech při pádu z útesů nekonečné rozkoše. Protože už si to beztak stihl ukrást, aniž by o tom věděl.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

6/4/2020, 19:15
Ani on by nevěřil, nedal by tomu ani malou šanci, aby uvěřil, nevěřil by, ani kdyby se ho pokusili uplatit. Nechtělo by se mu věřit, že skutečně vzal její zápěstí a položil její dlaň na svůj hrudník. Že ji nechal brouzdat prsty po jeho holé kůži, i když si jindy užíval ty prosby, žen jen aby se ho mohly dotknout. To jak je dohánělo k šílenství, že je tak blízko a oni se ho mohou dotknout jen tehdy, kdy se nakloní blíž a jeho holá kůže se jen zlehka dotkne bradavek ňader. Ne tentokrát byl svolnější, byl opatrný, držel sám sebe zpátky i když očividně nemusel. Pobízela ho, tolik jej napínala, vyvolávala příšerný tlak ve slabinách a naprostou temnotu v jeho myšlenkách. Ale to ostré rudé světlo, cítil ho všude po těle, nutilo ho aby stál, aby zůstal na místě a neposouval se tam kam nemá. Pokládal jí otázky, mezi polibky po jejím těle. Mezi těmi malými bezcennými polibky na její holé kůži, na jemné pokožce, kterou by rád poctil kousnutím a další svou značkou, odpovídala mu jen kýváním hlavou, špatným kýváním hlavou, chtěl ta slova slyšet, chtě vědět, že si může dovolit všechno a chtěl to slyšet jak říká nahlas odpověď. Steny, odpověď, mé jméno.. příšerko, znič mě. Byl přesvědčený, že prohrál jeden boj, ale válka neskončila. Bude mnohem více příjemných pádů, doteků, laskání a hlazení po jemných liniích kůže. Zavřel oči, nemělo cenu bojovat proti příjemné vibraci z jejího doteku, to jak putovala po jeho kůži, zkoumala každý milimetr, věnovala svou pozornost takové maličkosti. Nadechl se, co je to za pocit, který jim nyní prochází, bylo mu známo, že ten pocit zná. Nebylo to jako s jinými ženami, kdy šlo o jeho uspokojení a její rozkoš, byl vždy něžný, uměl to, vyznačoval se tím. Miloval, když ženy mohly být ty bezmocné, ačkoli by jindy daly vše, aby tuto jejich tvář nemohl byť jen zahlédnout. Líbí se mu jak jsou zranitelné, když jindy jsou nedobytné a hrají si na silnou osobnost, mělo by být trestné, že mají ženy výhodu ve vlastních vnadách. Nehodlal si připustit, jak slabý dokázal být pod tíhou doteku jediné ženy. Pod tíhou příjemného pálení ve svalech a té tíze, jež svírala jeho ztrouchnivělé srdce. Líbilo se mu to, líbilo se mu vnímat svůj vlastní tep, propadnout do temnot dávno předtím, než uspokojí svou vlastní potřebu pouhou nocí. Co bylo jindy jen sexem mohlo být nyní o mnoho zajímavějším místem na probádání. Zvědavost. Její nevinná zvědavost mu dodávala určitý smysl, smysl toho všeho, konečně si přišel o něco méně jako otráven nějakou bylinou, ale jakože celá tahle situace skutečně vycházela z jeho vlastní mysli.
Na její zatahání za košili reagoval okamžitě, zbylé knoflíčky povolily snadno jak je jedním pohybem ruky rozepnul. Nemusel by si košili sundávat, ale udělal to. Sundal ji, zmuchlal a odhodil stranou, ne daleko, ale ani ne na dosah ruky. Sklonil se zpět k ní a opět jí věnoval polibek na odhalené rameno. Povolila si sponu a on využíval každé nově odhalené kůže jako místo k polibku, rukou přitom jel od jejího krku, kde jí začal šimrat hřbety prstů, níž, posouval látku šatů dolů, níž a níž. Něžně se dotýkal, každé nově odhalené kůže, laskal ji rty a jazykem až dokud nenarazil na plná ňadra, kde se pozastavil a každému jejich malému kousku daroval nějakou svou pozornost, hladil ji, šimral laskal ji. Nemohl říct, že by si to neužíval a sám sebe v myšlenkách urážel za to, že toto její tělo neocenil na první pohled, byl by dávno přiznal, že tu květinu zašlápl, i když omylem, řekl by, že je to schválně, aby ji rozzuřil. Dávno by si našel cestu k jejím prsům, ale bylo by to jinak? Svítilo by v něm to rudé světlo co nyní zuřivě bliká? Kdyby to měl od začátku v plánu, nikdy by nedostala to co dostává teď. Mohla by si jen ve snu nechat zdát o tom, aby ji ve vlastních myšlenkách považoval za svou. Mohla by jen těžce uvažovat o tom, že si vytesá speciální místo někde hluboko v jeho hlavě, kde bude šimrat její jméno a bledé tělo pokaždé, když se podívá na jinou ženu. Mohla by si nechat jen zdát o tom, aby mohla dostat jeho upřímnou pozornost. Hlupačko naivní. Nevíš, že může tohle tesání být nebezpečné. Děláš ze mě blázna.
Přesvědčil ji? Copak se dávno nerozhodla naprosto utlumit jeho vnímání? Copak dávno nepodkopala všechno co kdy podporoval? Ta proradná ženská po něm chtěla důkaz zrovna teď. Nemohla mu dát jiný úkol? Opít ji do němoty něhou a rozkoší? Přivést ji na místo, kde nikdy nebyla a bude se tam chtít vracet i když odejde? Copak netušila, že dávno není jediná, kdo je zmítán něčím novým? Otevřel oči a zúžil je do tenkých štěrbin. Jsi krásná. Krásná ale hloupá, má sladká příšerko.. Kolik sebekontroly na ni ještě bude muset použít, než se dostane z toho bludného kruhu, kdy se dostane od toho tlaku ve slabinách aniž by jí ublížil, kdy se konečně bude moct volně nadechnout, aniž by necítil její příjemnou vůni, aby necítil dotek její něžné kůže, aby pokaždé když na ni pohledné neviděl ty rubínové tváře a přivřené oči, skrývané dlouhými řasami. "Pokud bych tě měl nyní přesvědčit.." vydechl. Od kdy zní tak zadýchaně po té co se dotkl ženy? "Musel bych okamžitě přestat, má sladká Rhiziëlle." sám pro sebe se usmál a sklonil se k jejímu uchu, tak blízko, že se jejich odhalená těla střetla, tiše, tak tiše jak jen dokázal ze sebe vydal sten, čímž sám sebe znovu a opět překvapil. Nadechl se, jeho hranice byla neúnosná, nevydržel by dalších několik minut, hučící voda vodopádu mu zaručovala dostatečně studenou koupel, aby ze sebe všechen ten tlak smyl. Opřel se o loket a objal ji. Opírajíc se svým čelem o to její. Podvodnice. Nevinná pod rouškou přírody, ale proradná svou vlastní křehkostí. "Nechme toho." zašeptá a jeho tělo trpí. Nikdy nekončil před dovršením aktu. Nikdy nedal ženě prostor. Uvědomil si, jak to mohlo vyznít a jí začal šimrat na holém boku v pravidelných kruzích. "Dnes.. Dnes ne.. Příště.." chtěla po něm důkaz, že si ji zaslouží? Chtěla po něm něco víc a on si nebyl jistý kolik z toho jí je schopen vůbec nabídnout. Může se stát, že sem nikdy nepřijde, že poruší svůj vlastní slib a obrátí se k jiné ženě, k zajímavější, prudší ženě. Ale ten slib mu vysel na rtech, byť ho nevyslovil nahlas. Rhiziëlle, dnes jsi se stala mou a pokud to hodláš porušit, přísahám, že mohu tvému tělu mnohem více ublížit, než to udělali ti přede mnou.

>>>


Naposledy upravil Seawell dne 6/4/2020, 21:23, celkově upraveno 1 krát
Sponsored content

Skála milenců - Stránka 2 Empty Re: Skála milenců

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru