Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Skála milenců Empty Skála milenců

8/7/2018, 23:33
Skála milenců Skala-milenc

Jeden z vyšších vrchů Denegisina háje, jež se proslavil pro svoji skoro až magickou schopnost nést vyřknutá slova dlouho a daleko. Také proto je oblíbeným místem, kde mladá, zamilovaná srdce vylévají své pocity ve víru slov, vyznávajících lásku milované osobě. Vyznání se poté nese ozvěnou do všech stran a častokrát až k uším milovaného protějšku. Nemluvě o tom, že je z ní nádherný výhled na vodopád klesající do malého lesního jezera.


Naposledy upravil Kotlík dne 28/4/2020, 21:53, celkově upraveno 2 krát
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

3/4/2020, 16:43
>>
Už je to nějaký ten čas, co se jen tak ráno vzbudil, aby se jen tak hned zvedl a mířil bůh ví kam. Jeho dnešní nálada na hraní si s ostatními obyvateli království byla téměř na nule. Od posledního setkání s někým to sice už byla nějaká ta doba a možná by nebylo na škodu něco zase podniknout a něco si užít, ale na druhou stranu ne každý den je dnem vhodným pro nějaké kočkování. Už dnes ráno měl náladu, že by nejradši hned nechal šíp projít každým kdo by se mu postavil do cesty. Spal v noci docela dobře, ale k ránu se ho rozhodla považovat nějaká liška pravděpodobně za přerostlou snídani, která se jí nakonec docela špatně odvděčila. Do něj nikdo kousat nebude, dokonce mu nikdo nebude ani okusovat oblečení, to rozhodně ne. A to že si ta chlupatá potvora vybrala na okusování zrovna jeho červený kabát? Mrcha jedna, zasloužila si co dostala a snad už se o nic podobného nikdy nepokusí. Posbíral si věci a vzlétl nad stromy a nad mraky, kde byla trocha toho čerstvého větru. Místo pro ten pravý odpočinek, ačkoli vyžaduje dosti fyzické aktivity, aby se tam jeden taky dostal. Ale jakmile byl nad mraky, využil možnosti své magie a nechal se nadnášet a unášet větrem. Ne že by měl v plánu během těch pár minut opustit Evasir, ale když už si chtěl dát pokoj od lidí, mohl by vyrazit někam do hor. Nejprve jej napadly Illyrijské hory, možná někam do nižších částí, aby se vyhnul tamním obyvatelům, ale riziko, že by nakonec na nějakého narazil byla příliš vysoká a proto si tuto skutečnost zase rychle rozmyslel. V hlavě mapu rozhodně nenosil a vytahovat ji v téhle výšce by bylo poněkud nepraktické, navíc by ji mohl ztratit a zkuste si pak hledat mapu v poryvech větru takhle vysoko nad zemí. Během chvilky může být na druhém konci království a nebo plesknout do ksichtu nějakou čarodějnici. Proto se rozhodl využít míst které zná a jsou poměrně blízko Evasiru, kdyby se mu náhodou někde nelíbilo. Malé rozpočítání v jeho hlavě nakonec vyhrála Cyra a jím nejvíce opovrhované místo v ní. Skála milenců. Ano bylo tam hezky, bylo to vyvýšené místo, odkud bylo hezky vidět do všech stran, jen tak vás tam něco nepřekvapí, protože pokud nejste úplný negramotný imbecil slyšíte, že někdo jde - ano ozvěna je trochu matoucí, ale rozhodně to není nic, co by on nezvládl vyřešit jedním mávnutím křídly, aby si zajistil ještě o něco lepší výhled, než jaký už má k dispozici.
Na skálu dorazil něco před polednem, na místo pro oběd to rozhodně nebylo špatné. Kdyby to tu nemělo tak hloupé jméno, rozhodně by tu bylo lépe. I vzduch by se tu dýchal lépe. Místo bylo krásné, to uměl ocenit, ale jeho účel pro společnost v království byla zbytečná. Nechápal, proč by někdo lezl sem nahoru, aby křičel někam do dálky něco tak zbytečného jako jsou city a pokora. No fuj. Něco podobného by se asi líbilo Nazare, byla by unesená do všech možných nepatřičných sfér, kdyby jí někdy řekl že ji snad miluje, ale to by to musela být pravda, že? Navíc, i kdybych měl zalhat, to slovo je příliš nechutné na to, abych ho řekl nahlas. Když už přemýšlel o jedné své opakované návštěvě i Nazare, vlastně ho mohlo někdy napadnout, že kdyby ji vzal sem na tenhle rádoby kopeček sentimentality, možná by její vzdechy byly slyšet široko daleko, ta myšlenka nebyla vůbec špatná, ale nyní už bohužel zcela nepředstavitelná. Nazare ho nenávidí a on ji také už vidět nemusí, stejně to byla jen holka. může mít nějakou další až na ni bude mít náladu. I když je s ženami spoustu nepříjemné práce, člověk se jim musí vnucovat, protože jsou to hrdé kachny světa. Zakroutí nad tou myšlenkou hlavou a slétne ještě o kousek níž, aby se mohl usadit na větvi stromu - přece nebude sedět jen tak na zemi, když ve skutečnosti nemusí. Kdyby to bylo jen na něm, klidně by na větvi i spal, výšky má rád a je mu tam o něco lépe než jen na zemi. A je tu větší možnost obrany lukem, než jen tak ze země.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

3/4/2020, 17:47
"Vyskoč! Hop!" Máchnutí packou směrem vzhůru připomínalo kouzlo, pomocí něhož se dalo vzlétnout jako v pohádkách. Až na to, že zde neexistoval vílí prach, který stačilo fouknout do tváře, kýchnout a přát si vznést se k nadýchaným oblakům, připomínajícím stádo oveček hlídaných zlatým pastýřem s hřejivým dotekem slunečních paprsků namísto dlaní. Ne, na to, aby se dívka, kolem které se motalo několik víl obývajících háj pojmenovaný po královně Denegis, by potřebovala křídla - a těmi disponovali Mavi, nikoliv prostá Kamachya. Ale ani to je nepřinutilo nechat vyjukané děvče napospas marným pokusům dotknout se jich, zatímco před ní ucukávali na poslední chvíli. Vždy, když už je měla téměř na dosah, máchli křídly a popolétli zase o kousek dál. A Rhiz? Její fascinace se projevovala skousnutým spodním rtem vězněným řádkou bílých perliček, než na řadu přišel smích, tiché dívčí hihňání, s nímž se opět pokoušela vyskočit a dotknout se hravé víly. "Jsi těžká, proto nemůžeš lítat." Po téhle nevděčné poznámce se otočila za hlasem, věnujíc poletující siluetě ublížený pohled, který, jak se dalo čekat, žádná Mavi nemohla vidět. Obvaz omotaný kolem očí a hlavy, skrývaný pod dlouhými kadeřemi neurčitě rezavého odstínu, skrýval každý pohled, každičkou emoci, která by se za jiných okolností projevila. Každou bolest, radost i nostalgii při vzpomínkách na dětství, která ji přinutila chvět se po celém těle. Rhiz, podobně jako všechny víly jejího druhu, patřila k slepým jedincům. Bílá bělma, žádné zorničky, žádné duhovky. Někdy... někdy si představovala, jakou barvu by mohly mít její oči, ale pokaždé narazila na jednu a tu samou komplikaci - neznala barvy. Nevěděla, která barva je která, široké spektrum jí unikalo, protékajíc mezi prsty jako život plný dobrodružství, byť na něco takového nebyl nikdo z jejích příbuzných stavěn. Ovšem tahle malá víla se v nitru cítila o něco ošizená. Možná právě to byl důvod, proč tu a tam se rozhodla opustit bezpečí chrámu, vydávaje se po krásách Cyry - jako by se jednalo o její vlastní dobrodružnou cestu plnou překvapení. O to radši trávila čas se společenstvím ochráncům Denegisina háje, kudy procházela, sledujíc jejich dovádivé hraní, k němuž se tu a tam přidala, připomínaje malé děvčátko v honění se za světluškami. "Nejsem těžká," zaprotestuje potichu, ale důraz v jejích slovech? Ne, žádný nezazněl. Jak by také ano - vždyť skutečně byla těžká, minimálně při pohledu na její vílí podobu by jeden počítal s možností, že její ocas váží dobrý metrák, dokud s ním nešvihla v prostoru jakoby nic. "Nebo ano?" Ani nyní její hlas nezněl přesvědčivě, spíš by ho kdejaký posluchač připodobnil myšce přišlápnuté za ocas. Obrysy kolem ní akorát pokrčily rameny. A než se stihla ohlédnout na všechny a z jejich siluet vyčíst, jak jejich těla reagují na vznešenou otázku, někdo jí chytil kolem pasu, až jí z hrdla uniklo vyjeknutí odrážející paniku. Ostatně kdo by jásal radostí, když se mu zem vzdalovala a nohy, společně se zbytkem těla, se ocitly ve vzduchu? "Mohlo by to být horší," smích ji zašimral na tváři, než byla spuštěna do bezpečí matky přírody, jistoty, kterou dobře znala a mohla se na ni spolehnout. "Tohle už mi bez varování nedělejte," dotčené oboření uzavřelo konverzaci a než by řekli švec, děvče proběhlo hájek kolem skalisek, utíkajíc směrem k jedné, kde se cítila v bezpečí, byť cesta k ní přinášela obavy a strach - a hlavně neobyčejnou dávku dezorientace.

Společenství místních víl zanechala za zády, vykračujíc vpřed opatrným, ladným krokem, absolutně v nesouladu s její pravou a poněkud neohrabanou podstatou, usilovně skrývanou pod maskou normálního vzezření, byť jí to stálo nemalé síly. Všechno měla radši než svou pravou podobu, tu vílu s ocasem posetým trny, čtyřmi prsty na hnátách a rohy vystupujícími po boku hlavy nad spánkem. Kolik bolesti jí to přineslo? Kolik strachu? Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy podlehla podobnému stavu dramatické melancholie. Jediným vhodným řešením, s nímž přišla, bylo zavrtět hlavou a pokusit se z ramen setřást tíhu provinilosti. "Jsi marná, Rhiz," zašeptá do ticha vyprovázeného tlumenými kroky. "Marná... marná... marná..." Otočka hlavou, tělo přikované k zemi, dlouhé kadeře rozhozené po ramenou a zádech, jak si s nimi prudký pohyb pohrál. Hodlal se jí někdo vysmívat? Používat vlastní slova? "Ha-haló?" "Halóóó... halóóó... halóóó..." Srdce tlouklo o něco rychleji, dech se krátil a strach se začal zosobňovat do nepříjemných obrysů. "Kdo je tam?" Pořád to znělo jako výsměch, ale právě intenzita, s níž nabral její hlas na obrátkách, pročísla myšlenky k poznání. "Jsi tak hloupá, Rhiz." "Hloupá! Hloupá! Hloupá..." I skály kolem ní souhlasily. Tohle místo pokaždé zkoušelo její trpělivost, znalosti i umění magie, a malá víla mu pokaždé dovolila vyhrávat první část hry. Pokaždé. To jsem si naběhla..., stiskne košík, který se do této chvíle pohupoval ouškem zavěšený na předloktí, dokud se neocitla v ozvěně vlastní méněcennosti. Klouby na hřbetu ruček nabíraly bílý odstín, ucho svírala dost silně na to, aby cítila palčivé pálení v dlaních, ale ne natolik, aby snad proutí zničila. Většinu cesty chodila po paměti, jen tu a tam si kontrolujíc cestu. Lepší než plýtvat magii na vidění. Ale teď? Krátké rozhlédnutí se nepřineslo žádný efekt, ani nevěděla, kudy přišla. Soustřeď se, Rhiz. Umíš to. Možná jsi mladá, ale něco takového zvládneš. Neděláš to poprvé. Prostě se soustřeď. Nádech... výdech... "Teď," šeptne pro sebe, uvolňujíc magický impulz kolem sebe. Pokaždé ji lehce zašimralo v žaludku a srdce o jeden krok poposkočilo, dnešek nebyl výjimkou. Jestli jí cokoliv mohlo přinést uklidnění, pak právě magie daná do vínku. Prostor se vyjasňoval, obrysy nabíraly na intenzitě a Rhiz byla schopna určit, kde se nachází. I když to znamenalo, že ještě nějakou dobu bude muset tiše našlapovat mezi skalisky. Vidíš, Rhiz! Jsi šikovná! Ši-kov-... "Ááááá!" Ohlušující výkřik proťal nebeský klid, když malá nemotora zakopla o kámen, letíc střemhlav k zemi jako pytel brambor. A echo na sebe nenechalo dlouho čekat, děsíc malou vílu tak, že si přikryla uši, ze všech sil se snažíc potlačit veškerý život, který na tomto místě probudila.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

3/4/2020, 19:54
Bohužel pro něj je na světě příliš dlouho (ačkoli ještě stále málo) na to, aby si mohl užít jen tak klidné poledne, někde na větvi, opřený o kmen a nechat se unášet fantasií o tom, jak by on a Nazare mohli prožít jednu z těch vášnivých nocí, právě na tomto kopci, skále.. žádný název tomuto místu zrovna neseděl. Dokonce ani název jakým mu říkali všichni. Stále o tom pochyboval, o celé té skutečnosti o křiku těch co si sem chodili vylít srdíčko. Přesto všechno se o ten svůj klid snažil, pro jednou trochu polevil ve sledování svého okolí a dovolil se pohodlně usadit na větvi a zavřít oči. Ačkoli často volil zábavněji strávené dny, nebo je snažil využít efektivně pro tréning, ale dneska už jen jak se probudil i nálada na nějaké cvičení byla naprosto mimo, přisuzoval to z části svému rozpoložení po posledním dopise od své sestry. Ano nestýkali se a on se zapřísahal, že jí do života již nepoleze, ale ten její nový přítel, milenec nelíbil se mu, přišel mu už jen z těch slov jako podvodník, někdo kdo si jen užívá a využívá - a tyhle typy on poznal. Na to měl dokonalý čuch, neboť sám byl v téhle rádoby láskyplné hře jeden z nejlepších. Vždyť i Nazare mu věřila docela dlouho, než jí konečně došlo, že byla skutečně jen velice vydařeným a poslušným vrzem, když se nudil. A že to byla příjemná skutečnost, stačilo v podstatě zapískat a měl plány na večer. Ale jak jde čas začal tento stereotyp začal být stejně nudný jako samotná Nazare. Každá dívka nakonec upadne do takové té přehnaně zamilované nátury, kdy jediné co po vás chce je vaše přiznání a pokud možno prsten. Další hnus. Z jeho krásného odpočinku jej vytrhla až ozvěna. Toto místo by měli rozhodně přejmenovat, protože bylo slyšet naprosto všechno od toho, kdo mířil sem nahoru. Takže stejně nulová bezpečnost, ale docela strategické místo pro postavení věže - ale to ne. raději to tu pojmenují jako milenkus svolánus, aby měli klid od srabů co nejsou schopni zatáhnout někoho do postele. Prostě hnus, hnus co jen málokdo může chápat. Doufám, že k nim nikdy patřit nebudu. S tím jak k němu doléhala osoba mohl jen hádat kdo skutečně míří nahoru, ale působil velice depresivně už jen podle tónu hlasu. A jako žena. Při výkřiku se konečně donutil otevřít oči, aby se rozhlédl odkud ten příšerný jekot vychází. Nic příjemného na uši to tedy nebylo a proto si musel uši zakrýt. Ženy by za tyto jejich vysoké tóny měly být trestány, rve to uši a kdyby to bylo ještě o kousek víš, zvládlo by to roztrhat i duši, jak nepříjemné to je. Narovnal se a ačkoli původně nechtěl zasahovat ztratil lehce rovnováhu a nakonec byl přinucen proměnit to v elegantní vzlet z větve, aby sám sobě nezpůsobil újmu na sebevědomí. Takže se nedobrovolně stal dobrovolníkem k pomoci nějaké uječené kachně, uprostřed naprosto nelogicky pojmenovaných skal. Dokonalý způsob jak trávit den.
Přistál asi dva metry před ní tak tiše jak jen dokázal, ale nebyl hloupý aby si neuvědomil, že šustot jeho opeřených křídel musela rozhodně slyšet. Ačkoli na první pohled poznal, že je slepá nepochyboval o jejím výtečném sluchu. Navíc tenhle druh víl, asi o něm už slyšel, možná s nějakou spal? Ne, slepou by si rozhodně pamatoval. Ačkoli - to osahávání by nemuselo být špatné. Nadechl se a zahnal tak tyhle myšlenky a rychle začal uvažovat na svém postoji, má chuť ji pomoct vstát? Ne. Má chuť být sám sebou? Už vůbec ne. Nezbylo nic jiného než se dostat ke staré dobré hře, 'ahoj tady je milej Sea'. "V pořádku?" kašlat na pozdrav, kašlat na možnost nějaké pomoci. Když ji bude chtít, ať si řekne, ale sám od sebe se k ní nepohrne. Vypadá jako docela nemehlo a nerad by skončil na zádech, ještě dřív než si ji bude moct alespoň trochu prohlédnout. Zkoušet něco takhle na slepo není nic co by se mu zrovna líbilo, takže má v těchto věcích docela jasno. Přitom mluvil tiše, aby jej nedoháněla ona ozvěna, což se docela dařilo. Zatím."Potřebuješ pomoct?" Nebo podkopnout nohy? Rozhodně by to bylo lepší než podání ruky. Po většinu času ho být milý stojí velké vypětí všech sil. Naštěstí může alespoň ve svých myšlenkách rádoby působit škody, ale když se to tak vezme, možná by nebylo od věci nějakou škodu způsobit téhle rádoby šikovné dívčině, ale nejdřív by to chtělo možná trochu zkusit jestli taky není dobrá ve hrách. Na jeho tváři poskočí potěšený úsměv, nálada ne společnost se se zmínkou o možném žertu trochu zvedla. Jaké štěstí, nebo smůla?
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

3/4/2020, 20:42
"Au," heknutí bolestí vyprovodilo ze dveří syknutí, na které už zpovzdálí mávalo pálení v dlaních a tupé škubání v koleni, jak se mladinká víla natáhla na zem, připomínaje trochu žábu při nezdařeném skoku. Skály se, jak se dalo čekat od jejich seskupení, nezapomínaly posmívat jejími slovy, připomínaje jí tak věčný bludný kruh, který toto místo připomínalo. To jsi tomu dala, Rhiz. Magii používáš, ale pak zakopneš a upadneš jako to největší nemehlo pod sluncem. To opravdu umíš jenom ty, zavrtí se pod tlakem kritického hlásku, který by se dal považovat za svědomí, rozum ve své očividně sarkastické podobě. Nikdy si neváhal rýpnout, upozornit na sebe jízlivým tónem a ponaučením, před nímž nemohla zavřít oči - kdyby jí v tom nebránil obvaz, pak by to určitě šlo, ale beztak by se jednalo o bezvýznamný krok. "Já vím, já vím," odpoví povzdechem nikomu, pomalu se sbíraje alespoň na kolena. Vycvičené smysly přišly vhod pokaždé, když se jí podobný kousek povedl - když srazila sochu, uklouzla nebo prostě do něčeho vrazila čelem napřed, zasněná, mimo realitu. Nyní? Dlaně, prsty a hlavně to nejlepší na nich - hmat. Hledaje, zda si natrhla tmavě modrý chitón lesknoucí se do zelena, v pase stažený koženým páskem s ozdobami v podobě mušlí, protože přesně to hrozilo. Roztržené šaty a za to by jí kněžka neopěvovala, spíš by se jí dostalo dvakrát tak důrazného kázání, aby příště na sebe dávala pozor a raději si vzala někoho na pomoc. Ramena, hrudník, celé torzo se zdálo v pořádku, ale když už se ujala pokusu ohodnotit poslepu sukni šatů, pozornost přeťal sílící vír, chmýří vzlétající ze země, pyl a následně i jedinečný zvuk, který by poznala kdekoliv - křídla. Milovala křídla. Kdo by ne? Jaký hlupák by alespoň jednou za čas netoužil roztáhnout je, odletět pryč od problémů, od minulosti, od bolesti. Fascinace, prokázaná nanejvýš pootevřením rtů, se projevila na tváři, lapená okamžikem, kdy se před ní někdo snesl. Tedy... doufala, že jen někdo a ne něco, to by si svou fascinaci rychle rozmyslela. Srdce pumpovalo krev o sto šest, krev hučela v uších, přerušujíc tak veškeré myšlenky. Ani by se nedivila, kdyby ve tváři zářila červení, což, konec konců, byla pravda - skutečně se červenala jako malá růže pod něžným dotekem slunečních paprsků. Impulz magie přišel stejně rychle jako jeho hlas. Hluboký, melodický. Určitě by vyprávěl báječné příběhy, přiváděl posluchače k šílenství detailními popisy a dramatičností. "V pořádku?" Ticho. Prázdno. Jak v hlavě, tak mezi nimi. Byla v pořádku?

Skousnutý ret, uhnutí pohledem - jen další projevy její zranitelnosti. Nebo ne? Že by se za tím skrývalo víc? Šponování uší například? Aby lépe slyšela tep srdce? Dech? Přesně tyto drobnosti přinášely její dušičce na klidu, nikoliv dotaz, zda je v pořádku. "J-já myslím... že je to... v pořádku," zopakuje po něm slovo prve přetvořené v dotaz, aby ho rázem pozměnila v odpověď. "Záleží... uhm... vypadám, jako bych žila pod kamenem?" Jen někdo jako ona dokázal svou prohru s kusem šutru, o který se zapírala jednou rukou za zády, použít jako hříčku se slovy. Ale přesně tak mohla vypadat, kdo ví, jakým dojmem na muže před ní, jak se rozhodla dle hlasu a siluety, působila. Třeba jako někdo, kdo akorát leze po kolenou a místo polštáře používá skálu. Ale jak se zdálo, i kdyby vypadala příšerně, ochotně jí byla nabídnuta pomoc z jeho strany. Poněkud nečekaný krok, nad nímž zaváhala. "Jenom pokud mě nekousneš." prsty částečně natažené, ale packu držela u sebe. Co kdyby se rozhodl si z ní udělat žvýkací hračku? To by přece nemohla dopustit! "Vystrašila jsem tě? Svým... výkřikem? Jestli ti vypadalo peří, tak se omlouvám, vážně!" Co jiného ho taky mohlo přilákat, když ne ozvěna nesoucí překvapení i hrůzu z vlastní nemotornosti? Teprve až nyní se na její tváři proměnil výraz na více příhodný - strach. Opravdovou čirou hrůzu, že před ním sedí odhalená. Pravá Kamachya se vším všudy. Ruce zahájí pátrání - hlava, nohy, zadek, přesvědčujíc se, že nic z jejího ošklivého a značně znetvořeného já neuniklo na světlo. Je to dobrý, Rhiz, dýchej, dýchej, jinak tu omdlíš... "Takže... peří je v pořádku?" Aneb jak zamaskovat, že před chvílí ze sebe učinila naprostého kašpara, hledaje na sobě znaky odkrytí pravé podoby. Dokonce vykřesala i úsměv, když ruce složila do klína, než se rozhodla mu jednu podat a nechat si pomoct na nohy. Určitě připomínala strašidýlko. Už už chtěla říct něco dalšího, ale další zblednutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Květiny. Ty květiny! Kde jsou! Kde? Kde? Kde?! Další impulz, slabý ale přesto účinný - rozhodně dost na to, aby zahlédla spoušť kolem sebe. Všechno, co cestou sbírala, leželo na zemi poházené kolem. Košíku se zlomilo ucho a většina květin vypadala po pádu příšerně. Jedna dopadla obzvlášť špatně. Přímo jako vrchní vězeň pod Vesperovou botou. Síla prvotní hrůzy ji přinutila udělat něco... Rhiz by to s určitostí popsala jako něco nečekaného. Ostatně vynaložit sílu a pokusit se odstrčit vílu z cesty, to u ní stálo hodně úsilí. Stejně jako si uvědomit, co to provedla a rychle hmátnout v místech, kam ho s trochou vůle poslala, aby si náhodou před ní nekecnul na zadek jako malej kluk. "Tooo..." Jak to jen říct a nevydávat ze sebe podivné zvuky? "Zabil jsi kytku." Přesně takhle. Označit cizince, který se jí rozhodl pomoci, za vrchního vraha květin, které, čirou náhodou, všude rozházela ona se svou vrozenou vílí nemotorností.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 13:27
To vyrušení nebylo nic čemu by za normálních okolností nechtěl věnovat pozornost, ale už když se blížil k tomu místu odkud ten jekot vycházel byl čím dál tím víc na pochybách jestli se prostě neotočit a nesnažit se vůbec o nic. Dívka vypadala, že pokud ji někdo nezastaví užije si sama se sebou nějakou vášnivou hru, osahej o nejvíc částí těla. A když dojde na osahávání, zase by se rád přidal. Ačkoli na první pohled z dálky to nebyla víla se kterou by skutečně do nějaké takové potyčky šel. Poté co přistál naproti ní si ji prohlédl trochu pozorněji, vlasy, hrudník, ruce, nohy - ne rozhodně nebyla úplně jeho typ, ale když by zavřel oči, možná by to šlo. Nebo kdyby chvíli předstíral a počkal co vlastně umí. Může tě mile překvapit, vždyť i Nazare nebyla zrovna tvůj typ, když jsi s ní poprvé strávil odpoledne osamotě. Musel dát za pravdu sám sobě, ačkoli Nazare nebyla jeho typ z jednoho prostého důvodu - znali se od jeho narození a ona pomáhala s jeho výchovou, na druhou stranu, o to bylo jejich společné trávení času zajímavější. Pod tou poznámkou ve své hlavě se usmál, konec konců zábava je to jediné co by mohlo se setkání s ženou vyjít a zůstat v paměti. Položil té bramboře na zemi otázku, zda je v pořádku a pak nabídl pomoc, což ho stálo poměrně dost přemáhání, aby se nezvedl a neodletěl. Doufal, že toho nakonec nebude litovat a nakonec nějaká ta zábava skutečně nastane - naštěstí nemusel čekat příliš dlouho.
Nakonec o tu pomoc skutečně požádala a natáhla ruku, což mu jen vykouzlilo další pobavený úsměv na tváři. Ale zlato, já nekoušu, ne tak aby se ti to nelíbilo. "Není čeho se bát." odmítl její strach ohledně pokousání, udělal k ní kro, natáhl ruku a chytil ji za tu její packu. Zabral a použil už naučený trik - ne že by ze země zvedal dívky tak často, ale když máte křídla využíváte je - zabral i křídly a využil tak trochu více síly, aby ji zvedl ze země a ona tak skončila v jeho náručí. Už je to dlouho co ztratil jen tak rovnováhu, ale rád si na to hrál. "Oh, omlouvám se, moje chyba.." zamumlal rádoby omluvu, ale sám byl s výsledkem spokojen. Na pohled nic moc, ale na dotek docela ujde. "Pokud je mi známo zpod kamene vylézají mnohem hůře vypadající, kreatury, než krásné víly." pustil ji a držel si odstup. Svým způsobem ji vznesl poklonu, ale sám sobě nemohl nechat projít přes ústa slovo 'krásné'. Ano, hlas se mu přitom vždycky trochu zkroutil v krku, ale naštěstí pro něj to obvykle bylo v tom dobrém smyslu pro ostatní. Velice dobře se naučil ovládat své znechucení a udržovat ho v sobě. Takže jeho větu skutečně mohla považovat za poklonu. Vystrašit mě? Hloupost, spíš si mi jen naprosto zničila sluch, nevíš snad jak tohle stupidní místo funguje? "Rozhodně nejsem vyděšený a mě peří nepadá." trochu se dotkla jeho ega, ale nic co by nespravilo jedno ostré pohnutí křídly, které trochu zvedlo prach ze země a trochu jej polechtalo čerstvým vzduchem mezi pírky na jeho křídlech. Když se opět začala osahávat trochu se zamračil. Je skutečně tak hloupá? Mít menší způsob zábran a nižší sebeovládání jako jiní muži, nemusela by na sobě už dávno mít oblečení. Naštěstí pro ni, mě Cyra nikdy nelákala zase tolik, abych měl chuť obtěžovat hned jeho první ženu. Sledoval její počínání a kroutil nad tím hlavou. Pokud k tomu nevznese brzy nějaký komentář, asi bude muset po tomto setkání vyhledat Nazare a trochu si pohrát s jejími city, aby se vrátil do reality, že ženy nejsou všechny takhle šílené, hloupé a jednoduché - i když bylo by lepší najít někoho nového. Další návštěvu Nazare by ze strany jeho milované sestry nemusel přežít. "Jsem víla, ne holub, aby mi neexistujícím děsem vypadalo peří." teď už trochu kousavě zněl, rozhodně si nepřipadal jako někdo, kdo by se nechal lehce vystrašit, ale ta holka měla starost o jeho křídla dost podobnou starosti o zraněného holuba. Velice rád by ji připomněl, že to ona tu je ta co se rozplácla uprostřed skal jako nějaké rozbité vajíčko a vyhnala z okolí dvaceti kilometrů snad všechno ptactvo a zvěř svým příšerným jekotem. Je to dlouho, co ho někdo skutečně dohnal k agresivitě a jen tak se k tomu nevrací, ale když někdo chtěl jeho egu trochu poškrábat za ouškem, nenechával si to líbit.
Dívka opět začala panikařit. To jako vážně? Ženská ty si nezasloužíš, abych na tobě plýtval svým talentem, ty to zvládáš úplně sama. Musel uznat jednu věc, rozhodně nebyla ztrátou času, byla zajímavá o tom žádná, jen byla zajímavá úplně jinak než jiné ženy. Je v její přítomnosti už několik minut a ještě ani nedostal příležitost,  aby něco udělal a už se poměrně dobře baví. Tedy dokud proti němu nepoužije svou rádoby sílu, aby jej odstrčila, poměrně ochotně udělá krok vzad, ale potom na ni poněkud překvapeně vyvalí oči. Cože jsem?! Rozhlédl se po zemi na rozsypané květiny. Tohle nesla v tom koši? Kytky?! "Najdeš si jinou, tyhle jsou stejně k ničemu." odmlčel se a znovu máchl křídly, tentokrát silněji a možná použil zase trochu své magie, aby tu spouště odklidil úplně do jiné části skal. Samozřejmě kromě květin zvedl i prach. On byl zvyklý, ale jestli byla i ona, kdo ví. Nikdo ho nebude označovat za vraha nějaké kytky. Neuvědomuje si serioznost toho slova. Rozhodně by měla vědět, že cizincům by tohle říkat neměla. Nejsem z těch, co by se báli zabít. Zúžil oči. "Teď když jsi v pořádku jistě zvládneš už pokračovat v cestě sama. Nebudu tě již rušit." tak jak zájem v malé míře přišel, zase odešel. Pokud ji zajímají jen ty hnusný kytky rozhodně už někoho takového potkal, spousty a kdo je stejný jako ostatní, je také stejně nudný jako oni. Pousmál se a udělal první krok k odchodu. Ne že by snad rád vzdával boj, ale když se na to nemehlo podívá, je si téměř jist, že větší sranda s ní bude jen jako pozorovatel než přímý účastník, nedej bože, kdyby na něj později chtěla svalit vinu za to, že až se svalí na nějaký keř, že je to jeho vina a místo vraha květin, bude i vrah keřů. Takhle by se brzy mohl dopracovat k vrahovi poměrně nevinné víly.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 14:09
Dotek. Hřejivé náručí. Tlukot srdce. Drobnosti, vůči nimž se upínala dívčina mysl s takovou intenzitou, až zapomínala na situaci, v níž se ocitla. S ním - s mužem. Něco, co do teď neznala, nepraktikovala. O jeho druhu, a tím je myšlen druh mužský, vedla asi takové znalosti jako o životě mezi lidmi - žádné. Sama se ani nepokoušela prodloužit dotek ze své strany, packy přitažené k hrudníku zakrytém lehkou látkou chitónu sepnutém na levém rameni sponou. Krásné... Rhiz věřila s tím největším sebezapřením, jakého byla schopna, že mezi takové víly se neřadí. Nepůsobila půvabným dojmem, spíš jako někdo postižený, znetvořený, jak prozrazovaly její jizvy. I ta, co jí byla uštědřena na tváři, vykukovala zpod obvazu, táhnouce se přes nos až k levé líci, o hřbetech štíhlých ruček nemluvě. Samé odporné jizvy, pozůstatky ze setkání s lidským plemenem, kterého se tak děsila jako malé dítě se bojí příšer. A nebo toho, že jim rodič prokoukne lež. To, co v ní zanechávalo hlubší dojem, bylo jiné slovo, které neváhal použít pro popis netvorů. Kreatura - tak bývala označovaná. Hříčka přírody, netvor, monstrum... kreatura. I to byl částečně důvod, proč se mu rozhodla vyškubnout z náručí ještě o něco dřív, než ji pustil, o pouhou půl vteřinu, ale náznak pohybu tam zůstával. "Nemusíš na mě plýtvat lichotkami," ozve se tiše, že nebýt skal zesilujících jejich hlasy, pak by ji možná ani neslyšel. Lhala by, kdyby tvrdila, že se jí komplimenty na její osobu nelíbily, ale... nevěřila jim. Zásadní problém, přes který se neuměla přenést. Připadaly jí jako lež. Nebyla krásná, chytrá ani nějak světoborná. Co vlastně měla? Vidiny. Předtuchy. Proroctví - to jediné jí možná udržovalo naživu. Budou za ní chodit pro radu, potřebovat ji, hledat u ní odpovědi. Zavřená ve sklepení jim bude platná asi jako zmrzlé víle kožich na zahřátí.

Něco v jeho hlase se měnilo. Klidný, doslova něžný tón se vytratil a zůstávala kousavost, díky níž se měla Rhiz na pozoru. Přetvařoval se kvůli ní ze začátku? Aby se ho nebála? Protože ty se vyděsíš naprosto vším, viď, Rhiz? Pravda, zdrcující krutost, ale nemohla si pomoct. Srdce na okamžik pozastavilo činnost z utrženého šoku, než se rozhodlo hopkat na své cestě dál. Ale víla? Ta zůstávala přikovaná na místě. Do chvíle, než se jí rozhodl pozlobit. Ba co víc - naštvat. "To nejsou obyčejné květiny," namítne chabě a písknutí, prakticky protlačené do úst, zadusí náhlým záchvatem kašle, jak se jí prach dostával do plic a otupoval zbylé smysly. To už jí vážně udělal naschvál, o tom nebylo pochyb! A navrch ještě se rozhodl odtáhnout - ke své smůle pěšky, čehož malá víla využila. Jako malé dítě zadržela dech, připomínaje uraženého křečka, než vyhledala magickým impulzem košík bez ucha, ležící kousek od ní. Naštěstí zůstal na místě, což se o zničených květinách říct nedalo. Proutí zapraskalo pod tlakem prstů a než by řekl švec, už stála u něj, vypomáhaje si při cestě magií, aby ve své hlouposti nevrazila do skály a neposlala se tak do sladkého snění. "Tak to teda ne!" A přesně v ten moment, kdy se u něj ocitne, se mu pokusí narazit proutěný výrobek na hlavu jako by to bylo vědro a ještě mu navrch způsobit dezorientaci, když se ho snaží odstrčit. "Tys je pošlapal... tak je teď budeš sbírat. Nebo... nebo... nebo všichni tě budou znát jako vypelichanýho holuba!" Což možná nebylo účinné vyhrožování, ale ego mu to zasáhnout mohlo. A aby toho nebylo málo, chmátla jeho směrem za jediným účelem - vytrhnout mu pírko z křídel na důkaz.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 14:48
Ještě než zvládl vůbec vyslovit pochvalu a poklonu o její kráse vytrhla se mu. Možná špatná volba slov, ale proč by se měl zajímat o to, že se mu vytrhla z náručí. Nelíbila se mu, konec konců možná byla zajímavá svou nešikovností, ale mohl si dát dvě a dvě dohromady, aby si myslel, že v posteli by pro něj byla možná zábava na hodinu? Navíc neví proč by vůbec na někoho jako je ona, měl plýtvat svým časem v posteli, je spousta jiných, které by si to zasloužily více, přece jen se rozhodl pro ni obětovat svou přetvářku a být na ni milý, i když pro něj byla zcela nepřitažlivou ženou. "Kdo řekl, že s nimi plýtvám." působil trochu dotčeně. Jistěže, snažil a složil ji poklonu i přes to všechno co viděl, ale proč by se měl zaobírat jak se to stalo, to je její boj ne jeho. Každá kreatura na světě má svoje srdceryvné story, ale když už se na ni někdo rozhodne plýtvat poklonou měla by být vděčná a ne si stěžovat jak je svět kolem krutý. Možná to neřekla nahlas, ale ten tón v jejím hlase mu stačil. Copak v dnešní době ještě existují lítostí naplněné víly? Měla by se více starat o to co je teď a ne se utápět v minulosti a odmítat alespoň tu malou chvíli radosti, když se někdo slituje a rozhodně se by měla být vděčná a ne takhle kolem sebe kopat. Dokonce nabýval dojmu, že by uznala za pěkné jen objetí, ale nebyl žádná měkota, aby ji dal jen to. Není žádné hloupé rameno k pláči nad tím co všechno by ji mohlo bolet, navíc, proč by měl být. Copak jsi nějaká podložka? Vzchop se hlupáku, kdyby měla být něčím zajímavá už dávno by ti to přišlo správné.

Ještě když ho pak nazvala vrahem, jistě, nemá zapotřebí se vnucovat, někomu, kdo se pokouší urvat jeho pozornost. Nekomentoval její poznámku o obyčejnosti květin. Kytka bude vždycky jen kytka. Udělal krok k odchodu, ne že by hodlal jít celou trasu pěšky, ale než aby ji ještě dopráskal křídly rozhodl se od ní poodstoupit, což se - jako každý jeho milý krok doposud - ukázalo jako zásadní chyba. Protože ho z toho zasnění o odletu vytrhne praskání proutí a zvuk kroků. To si snad děláš srandu. prudce se otočí, ještě si přidržujíc křídla u těla ve snaze ji nesrazit proti skále, ačkoli to byla velice příjemná představa, nehodlal řešit rozbitou hlavu slepé víly. Navíc Cyra nebyla jeho oblíbeným místem pro způsobování problémů a zranění. Překvapilo ho s jakým nasazením se mu pokoušela nasadit na hlavu onen proutěný košík, což nepřipadalo v úvahu, nakonec však v tomto tahu rezignoval, nebo´t si uvědomil, že by mohlo nastat něco horšího, než mít košík na hlavě. Napnul křídla nahoru a při jejich dalších slovech jím projela vlna hněvu. V-Vypelichaný holub?! Holub?! Ještě než mu stihla vůbec prsty přiblížit křídel čapl ji za ruce a ty ji následně chytil za jejími zády, aby se nemohla hýbat, setřásl z hlavy košík a zahleděl se na ni těma svýma zelenýma očima, které nyní byly plné hněvu. Jistě, zřejmě nic z toho neviděla, ale jemu to bylo jedno. Křídla měl napnutá do vzduchu a přemýšlel o tom nejlepším možném trestu za to co mu právě udělala. Poté se v jeho očích až nebezpečně zalesklo. "Vypelichaný holub?!" zopakoval po ní, v jeho hlase bylo cosi nebezpečného, tón jakým mluvil by se dal přirovnat k vrčení vlka na svou kořist. Znovu ji vtáhl do objetí a sevřel ji v náručí, aby máchl křídly a vznesl se i sní do vzduchu. Musel přitom napínat svaly o něco více, ale naštěstí ta holka byla o dost lehčí, než jak by se na první pohled zdálo. Když byl dostatečně vysoko, že by se jen stačilo snést na ten hloupý kopec a viděli by všechno okolo zastavil ve vzduchu jen je udržoval v té výšce. Povolil stisk, aby lehce sklouzla z jeho náručí a otočil ji čelem k zemi, ale stále ji držel dostatečně, aby nespadla. "Odvolej toho holuba, nebo poletíš vstříc zemi volným pádem odsud zhora." promluvil ji do ucha tichým hlasem, nezněl zase tak naštvaně jako na zemi, spíš už se opět snažil mluvit trochu přívětivěji, přece jen ten vzduch v letu mu trochu vyčistil hlavu - ačkoli si to ta víla mohla snadno rozmyslet nazvat ho znovu vypelichaným holubem. "Byl jsem na tebe v jisté míře milý, měla by jsi mi to oplatit.." Takhle nebo jinak, je mi to v podstatě jedno, klidně tě pustím a uštědřím ti ten šok. Jistě, nechce mít v Cyře hned problémy, takže by ji nad zemí chytil, ale ten zážitek by pro ni mohl být dostatečný, aby si nehrála s někým jako je on. Měl i jiné plány, jak si to označení vykompenzovat, ale ještě pořád jej nepřitahovala natolik, aby vůči ní praktikoval jedny ze svých svůdnických metod. Vlepit někomu polibek proti jeho vůli, je sice nejednoduší, ale tahle víla si ho nezaslouží, ani kdyby byla poslední na světě.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 15:49
Přestřelila. Ne o metr, dva nebo tři. Její slova zasáhla cíl ostrostí jasanového šípu, ale také odpálila jeho přátelskou přetvářku, jak stačila nyní pochopit, na míle daleko. Díky vrozené slepotě nebyla schopna registrovat změny probíhající na jeho tváři, stahování mimických svalů, které by běžnému člověku (či spíše víle) poskytovaly viditelný důkaz myšlenkového pochodu, emocí bouřících se uvnitř hlavy a závěr, který by ji za jiných okolností přinutil ustoupit o krok a s trochou štěstí se dát i na útěk. Všechno, co viděla, byly pouhé obrysy postavy, ale víc? Ani ťuk. Chňapnutí po její maličkosti přišlo náhle, neexistoval čas na to, aby se ohnala nebo se pokusila ukročit, bránit se či mu v rámci nejvyšší nouze například plivnout do tváře. Takhle se ocitla v mírném předklonu, paže zkroucené do nepohodlného klubka, zápěstí bolestivě semknutá k sobě. Srdce přestalo na okamžik tlouct, hlava se rozbolela náporem emocí spojených s minulostí. Pocit vlastní bezbrannosti, zahnání do kouta, kde si akorát mohla skrývat hlavu před bolestivými dopady zbraní. Už jednou se ocitla v podobné situaci a přežila. Díky vlastní síle, díky svým schopnostem, díky původu. Slyšela, jak košík dopadl na zem, jedna její část až nevěřícně věnovala pozornost zvuku, který nepřicházel - že by se Vesper rozhodl na něj nedupnout a nezničit ho tak v ukázce vlastní krutosti?

Jaká ironie, že právě ona slova se začala rozléhat po skalách, výsměch systému ozvěn, která nyní zveličovala krutost. "Vypelichaný holub... vypelichaný holub... vypelichaný holub!" Koutky rtů zacukaly v úsměvu, jež se pokoušela mermomocí potlačit - štěstí, že díky dlouhým vlasům se jí dařilo skrývat výraz tváře. Za smích by jí určitě nepoděkoval, byť se nejednalo o kousek zlomyslnosti, ten by v jejím těle nenašel, ani kdyby se snažil sebevíc. Co už čekala o něco méně - spíš větřila možnost, že opět skončí na zemi jako rozplácnutý plaz - bylo přitažení si její maličkosti do náručí, div pod gázou nevytřeštila slepé oči v němém úžasu. Šok se rázem prohloubil, stačilo k tomu málo. Konkrétně máchnutí křídly a tlak. Zem se ztrácela pod nohama, vzduch se pročišťoval od prachu a Rhiz měla co dělat, aby nevykřikla jako nefalšované pískle. Za dnešek se už celkem podruhé ocitla ve vzduchu, ale tentokrát to nebylo jen pár desítek centimetrů. Sotva - stačilo vypustit impulz magie, aby její zvláštní zrak pojal vzdalující se zem, obrysy skal a korun stromů, přičemž srdce na sebe nezapomnělo upozorňovat hlasitým tlukotem a krev hučela v uších o pár frekvencí intenzivněji. Uklidni se, Rhiz. Dýchej, hlavně dýchej... Dýchej a drž se ho jako klíště! Na zpracování pobídky nečekala dlouho, naopak se Vespera chňapla tak rychle, jak jen to šlo, nehty mu šokem zarývajíc do látky. Panikou sevřený žaludek o sobě dal vědět v okamžiku, kdy zkusil povolit sevření, což nebylo tak úplně snadné - Rhiz měla postavu možná lehkou, ale plochá, aby mu propadla mezi pažemi? To nehrozilo ani zdaleka. Právě díky bujnějšímu poprsí se její možný pád utlumil, což ji přinutilo sevřít jeho paži ještě o něco intenzivněji. Mít drápy, panáček by litoval, ale takhle? Nechte se podat - ne.

"To neuděláš!" Hrůza, nedůvěra a pošetilé odmítání podobného aktu přinutilo Rhiz vyjeknout dostatečně nahlas, aby zaregistroval její šok. Nedalo se hovořit o vysloveném protestu, spíš jakési tiché pobídce, ať si to ještě jednou dobře rozmyslí a uváží důsledky, které by tak hloupý čin mohl vyvolat. "A neuděláš to proto... že pokud by ses o to pokusil, stáhnu tě s sebou." Hlas se jí možná chvěl nedůvěrou ve vlastní slova, ale její tělo hovořilo samo za sebe, odhodlané dost na to, aby svá slova uvedla do praxe. Možná to znamenalo, že před ním odhalí svou pravou, notně pošramocenou podobu, ale na druhou stranu se udrží naživu. Na důkaz, že svá slova myslí vážně, byť to znělo opačným dojmem, se mu kolem nohy začal omotávat ocas zakončený trny. Lýtko, koleno, stehno, nehodlala vynechat nic, byť mu možná ostrým zakončením pošramotí ego při doteku, který by ocenil v jiném provedení - například horké dlaně v oblasti rozkroku, kde však její ocas teprve začínal. I její rohy, na špičkách ulomené, se objevily, div že mu s nimi nevypíchla oko. "Když mě zkusíš pustit, tak z tebe toho holuba udělám." Někde v ní se durdila ta malá víla, protestovala a hlasitě volala po jeho vypelichání. A on ji vybízí k oplácení... čeho? Vděčnosti? Nebyl vděčný. Nebyl ani hodný. "Co chceš?" Musela polknout, aby si pročistila hrdlo. Co chtěl na oplátku? "Nic nemám." Jen svůj život a ten mu nevěnuje. Ten patřil kněžce z Cyry.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 16:41
Ačkoli nechtěl, musel nakonec uznat, že rádoby naprosto hloupá víla se uměla docela slušně bránit, nebyl zrovna smířený s tím nechat samotnému sobě ubližovat tímto způsobem. Oči přivřel pod bolestí a jen tak stihl uhnout hlavou. Neměl rád, když víly skrývaly čím doopravdy jsou - je to pošetilost a nesprávná volba dělat ze sebe něco čím ve skutečnosti nejsou. Ano on sám něco dělal v jednom kuse, skrýval v sobě to, čím skutečně byl ve své hlavě, ale svou podobu nikdy před ostatními nemaskoval. Lidé jsou v tomto v nevýhodě, nemohou poznat, co je čeká a rozhodně není hezké hrát si na nevinnost své krásy, když nedokážete ocenit čím opravdu jste. Vztek v něm s bolestí jen více vřel a její slova tomu nepomáhala. Rozzlobila ho, tím jak jej nazvala a ačkoli normálně své rozčarování nedával najevo, ona se ještě pokusila zaútočit na jeho křídla. "Nemám s tím jediný problém." pronesl jen tak mimoděk, když navrhla, že ho stáhne sebou k zemi. Výšky a let pro něj byl přirozeností, není možné, aby mohla předčít jeho zkušenosti ve vzduchu, ani se vzduchem samotným. "Jak bych mohl od někoho jako jsi ty něco chtít." povolil pravou ruku, zatím co levou jí stále pevně držel. Zarývala prsty do jeho rudého kabátu tak silně, že by ji nejraději provedl to, co té nepříjemné lišce dnes ráno. Jeho svaly se napínaly, ale ještě stále na sobě neměl v plánu dát nic zdát. Už je to příliš dlouho, co ji držel takhle blízko a začalo na něj doléhat něco jako skutečná touha dostat ji ze své těsné blízkosti co nejdál. Neubránil se nutkání k úsměvu. Pravou rukou ji podepřel hlavou na zátylku a kdo by v tom hledal jen sobecký dotek, by se až podivil s jakou něhou nakonec tu vílu pohladil po hlavě. Je pravda, že uměl hodně věcí, ale ať byl jaký chtěl nakonec musel vždy uznat, že přes svou nechuť k ženám s nimi po většinu času jednal s úctou - i když jeho myšlenky tomu neodpovídaly.  Fajn, pojďme jeden druhému udělat laskavost. "Tak tě tedy nepustím, ale věřím, že těch slov budeš nakonec litovat." pronesl k ní tentokrát s náznakem pobavení. Jeho nálada se dnes měnila ze situace na situaci a s každým dalším nápadem nakonec končila o to hůř a to znamenalo jen to, že nemohli skončit ani jeden dobře. Znovu se usmál a stejně jako před jeho vzletem k výškám se mu zalesklo v očích, škoda jen, že to nemohla vidět. Byla by se ho snad raději pustila.
"Narozdíl od tebe, já svou přirozenost neskrývám." Ve stejný moment co to řekl, stáhl křídla k tělu a jak už gravitace funguje nastal jen krásný volný pád. Zatím co on si tu skutečnost svištícího větru užíval, neboť tyto pády střemhlav z velké výšky praktikoval už jako malé dítě, něco mu napovídalo, že pro ni to příliš příjemné nebude. Co nemůžeš porazit, obrať na svou stranu. I kdyby jsi měl dát nějakou oběť. Zavřel oči a užíval si pád. měl nutkání roztáhnout ruce a nechat se trochu česat větrem, ale bohužel neustále držel ji. Stejně mu to trochu ujelo a stisk na moment povolil. Což mohlo působit, jakoby ji skutečně chtěl pustit, místo toho v následující vteřině stisk který povolil, opět obnovil - přece jen své nohy i život měl ještě docela rád na to, aby ji nechal ho takto zdevastovat. Zkusím to s tebou ještě jednou po dobrém, snad bude dost dobrá na to, aby si to zasloužila. Ačkoli už teď lituji, že jsem zrovna dnes skončil tady. Pár metrů nad zemí znovu roztáhl křídla, vztlak který s tím způsobil a ten vítr se mu opřel vší silou do křídel a s tím jakou váhu společně měli, ačkoli byla ta příšerka v jeho náručí dost lehká, mu způsobil nemalou bolest. V jeho tváři se objevila pokřivená grimasa a ačkoli se snažil z úst mu ušlo tiché syknutí. Vítr je vynesl zpět do výšky, musel uznat, že jej let po delší době trochu unavil a proto se rozhodl chvíli jen plachtit po větru s roztaženými křídly a odpočinout si. "Nepustil jsem tě, takže není nutné na mě vytahovat růžky, příšerko." nad tónem svého hlasu, při tom oslovení sám sebe znechutil. To bylo něco přirozeného? No fuj. Od kdy ty máš v těchto okolnostech takto přirozeně milý hlas pro oslovení ženy? Ano, unavil se a uklidnil. Už jen z jeho tónu bylo poznat, že to není urážka což už tak pro něj bylo nezvyklé. Ale možná našel nějakou ženu podobné jeho sestře Moiře. Ta měla podobné způsoby jak jej dostat na zem. "Teď by jsme mohli přejít k domluvě, já tě donesu na zem a ty odvoláš toho holuba." mnohem více než samotné ego k jeho postavě, utrpělo jeho ego, jakožto Vespera. Nebylo by od ní hezké, kdyby po tom co tedy projevil jistý druh upřímnosti a oslovil ji tak měkkým a poddajným hlasem jako jen málokoho, odmítnout jeho nabídku. Ale vzhledem k tomu co se z té její nevinnosti vyklubalo.. Jen si zkus něco provés a hodím s tebou šípku doprostřed jednoho z jezer.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 17:25
Nemá? Po-po-počkat, jak nemá?! Nemít zakryté oči, Rhizin pohled by bez nejmenších pochyb prozrazoval, že by dotyčný únosce měl mít problém a navíc mu k dispozici poskytne tolik času na rozmyšlení, kolik si jen bude přát. Mohl by si to rozmyslet, ne? Co by získal tím, kdyby zabil jednu vílu. Jednu malou... naprosto postradatelnou vílu? Srdce jí trnulo hrůzou, pravidelný tep se od opuštění země změnil ve zběsilý tlukot jako nějaká neřízená střela, s níž se ocitla ve vzduchu. Ano, přesně tím byl - neřízenou střelou, která se utrhla ze řetězu. No tak, Rhiz... dýchej. Dýchej, protože jinak omdlíš a on tě bez milosti hodí na zem. A ty nejsi žádný pytel od brambor! "Mohl bys alespoň uvážit, jestli... mít rozdrcenou nohu se vyplatí?" Co na tom, že její hlas postrádal na razantnosti a odhodlání. Už jen tahle představa by jednoho vyděsila, zvlášť když mu ocas o něco instinktivněji ovinula kolem nohy na znamení, že se ho bude držet jako samozvaný parazit. "Jak bych mohl od někoho jako jsi ty něco chtít." Mohla mu to říct. Otevřít ústa a vykoktat, že patří k těm, které jsou nadány darem proroctví, ale jak ta ústa otevřela, ihned je vzápětí zaklapne. Ne, akorát by toho zneužil. Možná ji i prodal jako nějakou kuriozitu. Nebo se jí zeptal, jestli viděla samu sebe padat. Jediné, co ji uklidňovalo do této chvíle, byl fakt, že se ji ještě nepokusil od sebe odstrčit, aby se prolétla, jak jí slíbil. Krev jí hučela v uších, ale přísahala by, že v momentě, kdy ucítila prsty dotýkající se jejích vlasů, všude nastalo ticho a ani vítr se kolem nich neprohnal. Svým chováním v ní vyvolával podivuhodnou odezvu - jedna část toužila kníknout, druhá se ho zeptat, jestli ji vážně pohladil, za předpokladu, že nebude tuto skutečnost popírat,  a třetí... tu začalo šimrat v žaludku. Nikdy za svůj kratičký život se nedostala do podobné situace s mužem. Žádný ji nepohladil, nepolíbil a rozhodně se ji nedotkl tak, jak by si jiné víly přály. Tak laskavý dotek uměla oplatit jen jedním činem - stisknout mu ocas kolem nohy ještě o maličko víc. Budiž mu úlevou, že část trnů, kterými byly Kamachye proslulé, jí bylo zničeno, ale stále se jich tam pár nacházelo, aby se staly nepříjemnou součástí jeho výletu po nebesích. "Proč jsi to udělal?" Něco v ní se muselo ozvat, zeptat se i bez zaklonění hlavy a hledání odpovědi v jeho očích. Nic by neviděla - omezeně byla nucena se spoléhat na ostatní smysly a sluch? Ten byl tím nejlepším přítelem. Nejsem tvoje hračka, pronese v myšlenkách, ale nahlas? Mlčí.

"J-já... j-já..." ... Mám své důvody... Důvody, které odmítala prozradit, byť podle jejího vzhledu bylo jasné, že se sama za sebe stydí. Nevypadala jako jiné Kamachye. Tolik jizev hyzdilo její kůži k nepoznání, tolik bolesti by přinášel pohled na sebe. A najednou všechno odvál vítr. Žaludek se zhoupl, myšlenky odpluly a Rhiz vnímala pouze vzrůstající tlak signalizující, že nyní už nelétají nad zemí, ale naopak se jí řítí vstříc na nepříjemné setkání tváří v tvář, o které nestála. Jak to asi bude bolet? Jestli se ho předtím držela jako klíště, svůj stisk zesílila na, dle sebe, neúnosné maximum - nehty zaryté, pažemi překrývajíc ty jeho, hlavu skloněnou, div se nesmotala do klubíčka. Ve své mysli sahala po magickém výboji, po impulzu, který by ji s jistotou prozradil, v jaké blízkosti nad zemí se nacházejí, a kdy se připravit na konečný pád, náhlý tlak ji ze soustředění vyrušil, že sklouzla ve Vesperově náručí o něco níž, což ji ještě usilovněji nutilo držet se ho jako přisátá houba. I tak si nepřestávala ukrývat hlavu, malé bázlivé dítě. Nic se nedělo. Žádný pád, jen příjemné plachtění po vzduchu, díky čemuž se přestala skrývat a s o něco menším kamenem v žaludku se rozhlédla kolem. Odvolat... "A když to neudělám?" Jaká alternativa se skrývala za těmito dveřmi? Zdálo se ale, že by měla přistoupit na jeho nabídku, ostatně se nemusela opakovat a kdo ví, čeho byl schopen. "Omlouvám se. Neměla jsem... použít taková slova. Ale já tě... chtěla ranit, protože jsi mi udělal to samé," promluví tiše, slova tlumeně zanikala ve vánku odnášejícím jejich rozhovor dál do bezpečí, kde ho nikdo nemohl slyšet. "Ale pošlapal jsi mi kytku," neodpustí si připomínku, čí to byla vlastně chyba. Jeho. "Byla vzácná." Proto ji obhajovala. Jemu to tak nepřišlo, ale pátrala po ní celé dopoledne a nalezla pouze jednu. Ty zbylé? Mohla je natrhat kdekoliv. Ale tuhle chtěla do chrámu přinést za každou cenu.

Jak se postupně omlouvala, magie začínala zahalovat její skutečnou podobu. Nerada ji ukazovala, chránila se před kritickými pohledy i před sebou samou. To ale v danou chvíli byla spíše chyba. Jak její ocas mizel skrytý magií, tím se vytrácelo i obezřetné držení. Bylo tak snadné vyklouznout nejen z jeho náručí, ale taktéž ze šatů visících mu přes předloktí společně s páskem, na němž bylo vidět, že právě on byl hlavním záporákem tohoto dějství - a jako správný protiva rupnul v tu nejnevhodnější chvíli. A než by řekl švec, letěla vzduchem tak, jak si nikdy nepřála, nahá a vyděšená k smrti, že nezemře ve svých oblíbených šatech.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 18:20
Rozdrcená noha nebyla něco co si přál, ale hodlal tuto bolest vydržet. A pokud by snad rozhodl s ní v náručí spáchat sebevraždu stejně by mu byly nohy docela k ničemu. Zatím ani nijak extra nenaznačil, že by ji skutečně hodlal pustit, proto nehodlal připustit, že by mu tu nohu měla nakonec skutečně rozdrtit. Možná trávil většinu času ve vzduchu, ale to neznamenalo, že by nohy nepotřeboval. Hrdě tedy dál snášel bolest kterou mu způsobovala, nic příjemného a pokud se někdy snad rozhodně znovu vyzkoušet jaké to je, nechat se zmást naivitou jedné hlupačky, asi si dá víc záležet na tom, aby ji pustil hned jak se dostane dost vysoko. Nedopověděl ji na její otázku a zcela ji tak odignoroval. I kdyby snad věděl o jejím daru, nejspíš by mu to bylo jedno, přece jen byl mezi těmi, kteří nehodlali žít minulostí, natož budoucností. To kdy a jak zemře vědět nepotřeboval, to, jestli existuje žena, která si zaslouží víc než jen jednu noc taky vědět nepotřeboval - protože taková ve všech královstvích rozhodně neexistuje a jestli náhodou někdy dosáhne lepšího postavení? Jen ať ho tyto události dál mohou překvapovat pod záštitou osudu. Nakonec stejně podlehl vlastním myšlenkám a neodolal pokušení ji pohladit ve vlasech. Po jemných vlasech, nutno dodat. Přemýšlíš nad tím ji ze sebe setřást, než ti ta zrůdička rozdrtí nohu, nebo ji v letu ještě složit poklonu? Zúžil oči do tenkých štěrbin. Už mu pravděpodobně bolest z jejího sevření zatemnila mozek a čisté myšlení. Konec konců to, jak mu zarývala prsty do paží nebylo o nic příjemnější než její sevření kolem jeho nohy. Znal by mnoho jiných příležitostí, u kterých by bylo oběma rozhodně příjemněji, než jak je jim teď. Hloupá zrůdičko, neumíš si hlídat otázky alespoň když ti hrozí nebezpečí? Zamračil se. Proč mají ženy tendence ptát se na nevhodné dotazy v nevhodnou chvíli. Proč se prostě nesmířila s tím, že by mohl mít záchvěv nějaké paranoidní myšlenky, že pokud to neudělá, tak zemře v nepokoji. "Chtěl jsem." odpověděl jednoduše a bez zaváhání, ale poté už se nad tím nezdržoval a užil si volný pád, při kterém musel vynaložit dost síly, aby si ho užil. Pokud mu ta holka hodlá utrhnout nohu i ruce tím jak se drží, měla by si uvědomit, že bez jeho pomoci by skončila skutečně úplně na zemi. Ženy jsou skutečně hloupé a on nedokáže pochopit proč jsou na nich oni, muži, tak závislý. Ale na druhou stranu některé ženy umí působit velice příjemné chvíle.
Když se konečně dostal do polohy opět vysoko ve vzduchu a mohl si odpočinout díky plachtění, teprve si uvědomil, že to její dětské skrývání v jeho náručí má  na něj až příliš nezdravý vliv. Zrůdička v jeho náručí působila jako ustrašené děcko, které potřebuje ochranu kamkoli se vrtne. Neuvěřitelné. Toto chování u žen by mělo být nezákonné. Jako všechno chování, které mohou ženy použít proti muži. Ačkoli své rozpoložení nechtěl dát příliš najevo nakonec stejně musel, neboť se projevil oním oslovením, které ji nakonec přidělil. "Ranil tě? Nazvala jsi mě vrahem." že by ho nějak trápilo, to že ji ranil? Ne. Rozhodně ne. Nic neudělal, květiny si rozházela sama a on se jí jen snažil pomoct. A proto byl vrahem? Vypelichaným holubem? "Květiny sis také rozsypala sama, navíc jsi mě neranila, ale urazila si můj původ.  A to není hezké." Spousta věcí není hezkých, ale je hezké tím slovním spojením u někoho vyvolávat svědomí. "Nejsem květinář, ale lukostřelec.. " zakroutil hlavou. Ta ženská ho obvinila z naprosto zbytečného a neopodstatněného důvodu. I kdyby snad na tu kytku šlápl schválně nějakou tu odpovědnost by si na sebe vzal, ale vzhledem k tomu, že na ni šlápl, když ji proti vlastnímu znechucení nabízel pomoc a ještě ani stále neví co je to za kytku? Tohle zacházení si jeho ego skutečně nezaslouží.
Aby toho nebylo málo, když konečně povolil stisk kolem jeho nohy ulevilo se mu, ačkoli jej noha docela nepěkně pálila bolestí. Než si uvědomil, že povolil stisk a je nějak lehký musel ho díky náhle ztrátě váhy vítr ještě trochu nadzvednout. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že drží šaty. Za jiných okolností by byl svým výhledem potěšen, ale nyní? To jako vážně? Předtím se drží tak, že by mi chtěla kosti přelámat a teď se úplně pustí? Znovu křídla stáhl k tělu, aby nabral rychlost, teď když byl sám na sebe, bylo to o dost snadnější, jen tak se pustit dolů a nemuset nic hlídat, ačkoli oči upíral na padající ženské tělo před sebou. Během pádu si sundal svůj pověstný rudý kabát - díky bohu, že svou brašnu a toulec se šípy nosí u pasu pod ním, jediný zádrhel byl luk, který asi později bude hledat někde ve větvích, stejně jako její šaty, které při uvědomění si situace prostě pustil. Může si za to sama, proč ji prostě nemůžu nechat dopadnout až na zem? i přes myšlenky o její neschopnosti ji v pádu dohnal a dovolil si ještě sletět o kus pod ní, kdy využil i trochu své magie, aby byl rychlejší než ona. Poté křídla napjal, roztáhl kabát ve svém náručí a zachytil ji kousek nad zemí. Když se pod tou tíhou do jeho křídel opět opřel vítr, pocítil opět tupou bolest a píchání ve svalech. Zabalil ji do svého kabátu a už v ten moment věděl, že ho později bude muset pořádně vymáchat v nějaké řece, než si ho zase obleče. Nechat jí ho rozhodně nehodlal. "Ty jsi asi opravdu úplně hloupá, příšerko! Držíš se jako smyslů zbavená a pak se prostě pustíš?" tentokrát jeho hněv nebyl jako předtím, možná trocha té starostlivosti? Malinko možná. Jak se s ní pomalu snášel na vrcholek té špatně pojmenované skály, kde se nakonec postavil na obě nohy a konečně ji pustil. Obličej se mu znova zkřivil bolestí. Kruci, ta noha vůbec není cítit dobře. Zrůdičko, tohle si jednou skutečně odskáčeš.. pálení ve svalech na křídlech zkoušel nevnímat. '"Ten kabát budu chtít zpět, ať tě ani nenapadne si ho přivlastňovat.." zamručí jejím směrem a otočí se, aby se mohl rozhlédnout kde skončil jeho luk a kde její šaty. Ne že by je za normálních okolností hledal, ale ten kabát - prostě chtěl svůj kabát co nejdříve zpátky.
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 18:55
Nemůžu zemřít nahá! Zvláštní, nakolik jedna myšlenka, tak intenzivní oproti ostatním, dovede odstrčit všechno nebezpečí z cesty, zatímco hystericky poskakuje v hlavě a křičí na všechny strany obsah svých slov. Ne, nemohla zemřít nahá, ale také nemusela zemřít vůbec. Kdyby její pásek napraskl, nemusela padat. Kdyby se nevznášela ve vzduchu, nemusela by padat. Kdyby neurazila Vespera, nemusela by padat. Kdyby... Jenom samé kdyby, které ji ani náhodou nezachrání. Vztek na okřídlenou vílu se proměňoval v bolest, strach a čirou paniku, lítost za způsobené škody i vlastní neschopnost být normální. Schoulená v klubíčku očekávala to nejhorší - tvrdý pád. Neúprosnou bolest trhající nervy, kosti a šlachy, každičký sval. Ale nic z toho se nestalo. Nic. Vzduch proťal ostrý zvuk máchnutí křídel a Rhiz v první chvíli napadlo, že se jí Vesper bude vysmívat z té největší blízkosti, divák v první řadě bídného představení. Něco měkkého ji obalilo, tělo se zhouplo ve vzduchu a teplo rozehřívalo holou pokožku jemným dotekem, na který by si dokázala zvyknout. A který doplňoval on, zachránce. Opelichaný holub, jak ho ještě před pár chvílemi nazvala, což bylo, dle jejího současného uvážení, opravdu hloupé označení. "Nejsem..." Co vlastně? Hloupá? "... Vlastně... nic." Ano, tím byla. Nikým, ničím, postradatelnou vílou, za níž by se ohlédl možná tak jeden člověk, jedna víla. Byla hloupá. Byla příšerka, i když oslovení podával měkčím tónem, jako by... jako by se jednalo o důvěrnou přezdívku. Něco, co patřilo jen jim, aniž by se znali. Oba bezejmenní. Oba symboly něčeho, co nesnášeli.

Teprve když se nožkami ocitla na zemi, uvědomila si, že se celou dobu chvěje a kolena se jí klepou rozčílením. Za tak krátkou dobu prožila nevídané, o neslýchaném nemluvě. Čelila výhrůžkám smrti a skutečnému pádu, o čemž se jí nikdy nesnilo. Látku kabátu si o to usilovněji přitiskne k tělu, skrývaje nahotu, na kterou nebyla pyšná. Nehodlala se před okřídleným cizincem promenádovat, jak ji země stvořila, odhalovat mu víc kůže než bylo zdrávo - minimálně na její poměry. Něco v ní se ale kabátu pro teď odmítalo vzdát. Žádné šaty, do kterých by se převlékla a pro něj tedy ani žádný kabát na vrácení zpět. Až tady, nahoře na skále, se rozhodla vyslat impulz magie, aby zjistila, kde se nachází. Vyvýšenina ji umožňovala vidět vše z jiné perspektivy, kterou uměla ocenit. Možná ne jako jiní, než polovina stromů splývala do sebe, ale určité drobnosti? Ano. "Tvoje noha," ozve se nenadále, hledaje kolem sebe jeho okřídlenou osobu. Měla ses mu omluvit, Rhiz. Na jednu stranu pravda. Ale vyhrožoval ti, že tě shodí z výšky. Taky pravda. Hledaje v rozpolceném nitru kompromis, věnovala mu tak trochu nedobrovolně zamračení. "To nejmenší, co pro tebe můžu udělat... je ošetřit ti to." Znamenalo to připustit vlastní chybu a to byla ochotna akceptovat. Na skále rostlo dost bylinek, které by otupily tu nejhorší bolest a hučení malého vodopádu naznačovalo blízkost vody, pro kterou mohl doletět. "Ale na oplátku bych ráda dostala nazpět své šaty," pípne tak tiše, že jí sotva bylo slyšet. Stále si byla nucena připomínat, že před ním je chráněná jediným kusem látky, který jí ani nepatřil. Mohl jí ho vzít, kdykoliv se stačilo natáhnout a prostě ho z ní stáhnout. "Jestli mi ty šaty nevrátíš, přísahám, že ten kabát..." Co s ním má udělat? Rozcupovat ho? Natrhat na malé proužky? S vlastní silou? "... Určitě si domyslíš spoustu nehezkých věcí, které by se s ním daly dělat," uzavře pokus o výhrůžku natolik taktně, aby z toho oba vyšli se ctí. Jak ona, tak kabát, o Vesperovi se nedalo zrovna hovořit. Měla ocas a tlapky, kterými mohla jistě draze vyhlížející kousek pošramotit. A tím pádem i Vesperovo ego, byť už ho nenazve holubem. "A jestli mě ještě jednou nazveš příšerkou... tak... tak... tak ti to taky vrátím..." Hrdě pozvednutá bradička, nebýt slepá, jistě by se v očích mihla jiskra škádlení a odvahy, kterou takhle mohla naznačovat leda svým postojem v lehce nadměrném kabátu. "... A budeš ještě rád, že prve to byl holub." I Rhiz se uměla bránit, stačilo jí dát záminku, zahnat ji do kouta. "Je to Rhiz. Rhiziëlle. A... děkuju." To je to poslední, co mu pro daný moment řekne, než se otočí zády.

Pořád v ní vyvolával podivné konflikty, nad nimiž zůstával rozum stát. Choval se arogantně, až jako namyšlený spratek, ale někdy se u něj projevil podivný soucit, což se zdálo... absurdní, popravdě. Prolínalo se v něm tolik myšlenek, tak odlišné osobnosti, až jí z toho šla hlava kolem. Někdy byl milý, jindy vyjednával a po třetí se nebál sáhnout k destruktivním metodám. A pak ji prostě pohladí po vlasech. Zachrání. I když nemusel, nikdo by se nedozvěděl, co se mezi nimi stalo. Skousávaje si ret nad tím přemýšlela. Byl opravdu zvláštní, nepředvídatelný. Zajímavý.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 20:00
Kdyby, kdyby.. ani netušil, že na stejný začátek vět si pokládá otázky i ona. On jich měl při tom svém volné pádu za ní plnou hlavu. Kdyby nebyla tak hloupá? Kdyby se nepustila? Samozřejmě se nevyhnul ani otázce, proč kvůli jednomu ošklivému kačátku riskuje ztrátu svého luku a dokonce i ušpinění vlastního milovaného kabátu. Mohl ji nechat klidně spadnout a řešit až následky a ani ty by nemusel řešit úplně v plné síle, když by jednoduše zmizel ze scény a někde jinde by předstíral, že tuto vílu nikdy nepotkal. Ale skutečnost jakou bolest mu způsobila a nakonec i celá ta její tíha hrané nevinnosti, jej jednoduše nenechala nechat ji dopadnout zrovna takto. Nakonec budeš ty sám jen hlupákem. Chytil ji a postavil na pevnou zem. Příště až se rozhodne vzít dívku na podobný výlet,.. Nebude žádné příště, ani na to nemysli. Rozhodně nehrozí, že by bylo nějaké příště. Jakmile ji postavil tak se od ní odtáhl. Konečně dostatek prostoru a čerstvého vzduchu kolem jeho těla. Už dlouho necítil takovou úlevu když od sebe nějakou ženu konečně mohl odehnat, aby nebyla v jeho osobním prostoru. Když se nad tím zamyslí, měl by si svůj osobní prostor a lidi v něm hlídat trochu lépe, než je jen tak nechá pokoušet si z něj udělat plyšáka na objímání. Začal se rozhlížet a hledat jak svůj luk, tak ty její šaty. Zrůdička jedna ošklivá, nevychovaná.. kytky sbírající, šaty ztrácející... Konečně pohledem zachytil obě hledané věci na větvi nedaleko odsud. Svaly na křídlech ho nepříjemné pálily a o bolesti, která mu do těla vystřelovala z jeho nohy ani nemluvě. Odrazil se a doletěl k větvi aby obě věci vzal a vrátil se zpět za ní. Zrovna, když zmiňovala jeho nohu. "Vzhledem k tomu, že jsi to zavinila je to docela logické." kývl hlavou a došel až k ní - což ho stálo několik bolestných grimas a kulhání na pravou nohu. Skutečně nepříjemná ženská, o důvod víc, proč by měl chtít ji jednoduše strčit dolů z té skály, vzít si svůj kabát a zmizet odsud. Luk si vrátil zpět na záda a v ruce muchlal její šaty. Zkus si začít stěžovat i ohledně toho a trochu jim upravím výstřih. Stál od ní ještě dobrý jeden metr, když začala mluvit o šatech a kabátu. Věděl, že je slepá a že ho nevidí, možná ji nedošlo, že ty šaty již drží v ruce, ale vyhrožovat jeho kabátu? Ale notak, už si přece ujasnili, že není důvod pokoušet se o nějaké ne přiliš dobré vyjednávání. Na obou stranách by to dopadlo stejně jen špatně, ne li ještě hůř. Překonal dvěma kroky, při kterých zcela zapomněl na ostrou bolest, jež se vzápětí připomněla, tu vzdálenost mezi nimi a volnou rukou chytil část kabátu, aby ji přitáhl k sobě a přitom ji kabát samozřejmě nestáhl. Nahou už ji viděl, zatím nemá v plánu tento pohled opakovat. "Tady máš svoje šaty, není třeba vytahovat ničení oblečení. Protože kdyby jsi se o to pokusila, byla by jsi to ty, kdo by šel domů nahý." pustil kabát a šaty ji přehodil přes rameno. Přitom pohybu rukou ji přitom znovu pohladil po hlavě. "Obleč se a vrať mi můj kabát." Kde se v tobě bere tenhle kus osobnosti? Zamrká trochu rozhozený svým vlastním chováním a o krok od ní ustoupí, načež se lehce pousměje pobavením.
Tak zrůdičce se oslovení nelíbí, jaká škoda, už jsem si na něj zvykl, dokonce i na ten tón. Kdyby věděla, že přezdívky často nepoužívá, rada by s příšerkou souhlasila. "Nevymýšlej si příšerko, není to posměch, ale poklona." zasměje se. Což ho v myšlenkách opět zarazí, od kdy on se směje v takovéhle situaci. Možná ho dneska někdo ve spánku přiotrávil nějakým jedem a on po něm teď blouzní. "Ta jizva na tvé tváři.. je ve skutečnosti docela roztomilá, příšerko. Dej si pozor a nespadni při tom převlékání." doplnil se ještě. Jen ať si ho zkusí znovu urazit, stejně dávno zvolil jinou taktiku jak se téhle zrůdičky zbavit. Čím déle s ní trávil, tím menší mu jeho slova dávala smysl. Ano v mnoha případech působila roztomile nebezpečně, ale proč by o jizvě tvrdil, že je roztomilá? Možná proto, že se svou zvláštní bojovností podobala jeho neohrabané sestře v ten den, kdy zabil jejich otce? Nebo, že by v něm jen vzbuzovala trochu ochranářské pudy, jako vojáka? Větší smysl dává, když ji přirovnám k Moiře. Nikdy bych nepřipustil, že mi Moira bude tak chybět, že ji uvidím v první malé nemotoře. Ačkoli jeho sestra byla ve skutečnosti docela schopná lukostřelkyně, po jejich společné zkušenosti s jejich otcem, byla mnohem více vyděšená a mnohem méně si rozuměli. Sea zatnul pěsti. Má docela hezké a zvučné jméno. Otočil se k ní zády, aby se mohla v klidu převléct, ačkoli za jiných okolností, by se se škodolibým smíchem díval. Sklonil hlavu a mezi zuby skousl přívěsek na svém krku se jmény. Pak jej pustil a řetízek padl zpět na jeho hrudník. "Moje jméno je Seawell, říkej mi Sea."
Rhiziëlle
Rhiziëlle
Poèet pøíspìvkù : 24
Join date : 02. 04. 20
Age : 19
Location : Cyra

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

4/4/2020, 21:34
Měl pravdu - jak taky jinak. Nebýt jejich kočkování, dávno by odešel po svých, pokud by se nerozhodl využít křídel nadělených do vínku, což by bylo daleko racionálnějším postupem. Ať by si nalhávala cokoliv, existoval jen jeden fakt - to ona mu ublížila. To ona způsobila bolest. Zase... zase se ukázalo, že je k ničemu, přítěž, malá ničitelka životů. Malá příšerka. Ironie, jak jedním slovem mohl pojmout celou její osobnost. Lehce sklonila hlavu, jeden by označil takový pohyb za náznak pokory, ale v Rhiz se hromadil především smutek, strach a bolest nasbíraná za krátký život. "J-je... j-je mi to... líto," hlesne tichým hláskem, otáčejíc se k němu zády. Ramena choulila do sebe, samu sebe snažila pojmout jako něco miniaturního, něco... co není na obtíž. Že se k ní přikradl, vnímala okrajově zbylými smysly, utíraje si z tváří slzy. Ne, nebude plakat. Nebude ta malá bezbranná Rhiz. Nemůžeš se litovat, Rhiz. Nikomu tím nepřineseš do života radost. Ale komu co také přinesla kromě bolesti? Povzdech doprovázel jemně zavrtění hlavy nad tokem myšlenek, který neuměla zadržet. Převzít otěže se zdálo lehké, ale opravdu je chytit a nasměrovat myšlenky a poté i činy jiným směrem? Nedal jí prostor přemýšlet. Něco po ní chňaplo, až do plic prudce nasála vzduch, jen to hvízdlo, snažíc se přitom halit co nejvíc ze své kůže mačkáním látky k sobě. Stála u něj tak blízko, dost blízko na to, aby si uvědomovala... všechno. Horkost jeho dechu, vůni kůže, zvuk vzduchu proudícího do plic a zase ven, teplo jeho blízkosti. Hlas, ten zatracený hlas, kterým k ní promlouval. Hluboký, přitom částečně chlapecký, melodický, že by... Ne, Rhiz, ani nemysli na to, že bys ho mohla poslouchat každou noc před spaním. To je hloupost. Ano, naprostá hloupost, přitakala vzduchu, ale ani tak nezabránila srdci divoce poskakovat. Právě prožívala ty nejintimnější chvíle svého života - s naprostým cizincem, s někým, jehož jméno neznala. S někým, kdo jí opovrhoval a snažil se jí za každou cenu dokázat, jak malá, nedůležitá a bezmocná vůči němu je. Někdy drastičtějšími metodami, jindy? Téměř... něžně. Ne, něha určitě nepatří mezi jeho silné stránky, Rhiz. Všechno, jenom ne něha. Ale ani tak si neodpustila tichou, soukromou představu pro její vlastní oči, jaké by to bylo schoulit se mu do náručí a spát. Usínat za tlukotu srdce, naslouchat pravidelnému tempu a snít... pro jednou ne sama.

Na dotek známá látka sklouzla po rameni, rychle po ní chňapla, aby se nestalo, že jí klesne k zemi a zašpiní se víc než doteď. "Díky." Nemusel to pro ni dělat, nic z toho nemusel dělat. Přesto nezůstávala nevděčná, proč by ano? Ne, taková nebyla. Nafoukaná, arogantní? To ať si užijí ostatní. A pak to přišlo znovu - dotek. Proč to dělal? Protože chce. Přesně takhle zněl jeho popis. Protože chce. Protože může. Protože někdo tak drobný jako Rhiz mu v tom nezabrání. Ale to neznamenalo, že její tělo nebude reagovat po svém - dech uvězněný napůl cesty do plic, zadržený těsně za zlehka pootevřenými rty, než spodní jemně stiskla zoubky, líce nabírající na intenzivnějším růžovém odstínu. Jen si s tebou hraje, Rhiz. Protože může. Protože chce. Sám to řekl. Prsty se zaťaly do látky šatů s větší dravostí a dívka odvrátila pohled. Ne na dlouho, opět měl v plánu ji překvapit. Tentokrát? Smíchem. Něčím, co z jeho rtů nezaznělo, ještě ne. Smál se jí? Smál se sobě? Absurditě této situace? Nebo si z ní hravě utahoval? Proč mě jeho chování tak mate? Proč mě... zajímá? Těžká otázka, utéct před ní nebylo kam. A on neskončil. Hodlal ji štvát jako zvěř, hnát až k propasti, kde by nezbývalo nic jiného než skočit do neznáma a nebo se nechat chytit. "Roztomilá...," zopakuje po něm jako ozvěna. Nikdo jí nenazval roztomilou. Nikdo její jizvy nenazýval roztomilými. Víly se od ní mnohdy distancovaly, protože vypadala zuboženě, poničeně. Zrůdně. I její jizvy křižující hřbety rukou, kde kůže byla nejvíc poznamenaná střetem se zbraněmi, působily na dotek nepříjemně. Připomínka lidské krutosti. Lidské nenávisti. Všechno, čeho se bála. Proč jí to říkal? Protože chce. Zase ta stejná odpověď. Jen si s tebou hraje, Rhiz... Vždycky si s tebou budou hrát. Věděla to.

"Tak se ale otoč. Nebudu se... převlékat před tebou." Co na tom, že ji nahou viděl? Situace se opakovat nemusela. Vlastně by byla ráda za to, aby se tak nestalo. Smál by se ti. Tvému tělu, tvému obličeji. Tvým jizvám. Nebyla jako jiné víly. Vysoká, ladná, elegantní. Někdy připomínala éteričnost svými pohyby, ladnými a něžnými, ale jindy se proměnila v malou bláznivku. "Prosím," dodá se zoufalstvím trhajícím uši, než se sama přesvědčí, že se obrátil čelem na druhou stranu a svými křídly jí dodává tolik soukromí, kolik si zaslouží. Látka šustila, sklouzávajíc po jejím nahém těle z ramen, paží a nakonec i z prstů, než kabát se vší opatrností vtiskla Vesperovi do ruky. Voněl po něm - po větru, listí, peří. Ta myšlenka ji přiměla usmívat se, ale rychle zahnala jakýkoliv pocit štěstí stranou, přetahujíc si šaty přes hlavu, dokud se neujistila, že vše potřebné zůstalo zakryté. Jediné, co jí nevyhovovalo, byla vzdušnost šatů, kožený pásek se rozbil a nyní neměla jak si je stáhnout kolem pasu. Po kontrole už jen stačilo prohrábnout dlouhé vlasy, po paměti je upravit, než se k němu otočila čelem. "Těší mě, Seo. Je mi ctí tě poznat." Tohle říkala málokomu. Stejně jako gesto poznání, natažená packa se štíhlými prsty, aby mu potřásla pravicí. "Budu potřebovat trochu vody. Bylinky obstarám, ty se tu nacházejí kdekoliv, ale vodou ti vyčistím rány a připravím směs." Jediná věc, která ji tížila, byl obvaz. Ten tu nenajde. Znamenalo to odhalit před ním svou slepotu, bílé prázdné oči. Takové, které malé děti straší. "Bude na tobě, abys mi ukázal, kde jsem tě zranila. Sama to nepoznám." To, že se orientovala v prostoru, byla jedna věc. Ale jeho zranění? Úplně opačná. "Takže... si sedni a... " Zčervenala, neschopna slov. Bude se před ní svlékat? Ostatně mu nohu přiškrtila od stehna po kotník. "... Máš jediné štěstí, že tě nemůžu vidět tak jako ty mě," sykne bleskurychle, než se odhodlaně otočí, pátraje po bylinkách rostoucích na skalce, využívaje impulzů a smyslu vůně, zachycujíc všechno ve svém okolí.
Sponsored content

Skála milenců Empty Re: Skála milenců

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru