Měsíční jezero

Měla jsem chvílemi i pocit, že jsem doslova až sledovaná. Že pozoruje každičký můj pohyb. Každý můj pohled, mrknutí, nebo nádech. Měla jsme pocit, že nebylo možné, aby mu něco uniklo. Aby mu uniklo sebemenší pohnutí. Věřila jsem, že by mu neunikla ani to, kdyby se mi díky lehkému vánku zahoupaly naušnice. Sama jsem si ho pečlivě prohlédla. Vysoký, svalnatý muž. Mohutné tělo, pevné oblečení jako druhá kůže, tmavé vlasy. Pořád jsem si říkala, že pokud je to pravda, že je ve službách království, tak by mi přeci neublížil. Nebo ano? Sama jsem si zakázala myslet na všechny tyhle věci, protože by mě to akorát přivedlo k NĚMU. A to jsem nechtěla. Měnič. Learral. V hlavě mi zaznělo jeho jméno. Prsteníček a prostředníček pravé ruky mi zacukaly, když jsem měla tendenci přejet přes jizvu, ale tomu jsme se ubránila. Díky tomu mi prsty jen zacukaly. Sama jsme si vydechla a zakroutila hlavou, abych to jméno vypudila z hlavy, než jsem se pohledem vrátila k Arwovi. 

Na moment jsem se usmála a na několik vteřin, dokonce i minut jsem se sama zasnila nad tím, jaké by to asi mohlo být. Jaké by to bylo se jenom tak proletět. Rozrážet vzduch a nechat ho hladit po pokožce, nechat ho cuchat vlasy. Musela jsem se usmát i nad představou toho, jaké to asi je, létat nad jezerem, jaké to je, létat nad lesy, nebo městy. Létání nad křišťálovým zrcadlem v noci, nebo létání jako takové. Bylo to pro mě obrovské neznámé. Jeho nabídka mě malinko překvapila, ale musela jsem uznat, že byla opravdu, opravdu lákavá. "Jestli to myslíš vážně... budu si to muset promyslet, protože je to... opravdu neskutečně lákavé."  Pousmála jsem se jeho směrem a levou rukou jsem si vjela do vlasů. Jemně jsme si je prohrábla, přičemž se zlatá záplava rozlila po ramenou, zádech i hrudníku. Jeho křídly a kameny temně rudé barvy jsem byla naprosto, ale naprosto unešená. Možná bych to přirovnala, jako když se Valestře dostane do rukou zlato, nebo nějaké drahé kameny. Nikdy jsem neměla to štěstí potkat Illyrijce s křídly a těmi kameny. Neměla jsem o nich ponětí. Ale vůbec. Nevěděla jsem, jak na tom jsou s křídly, co jsou ty kameny zač, prostě nic. Byla jsem uchvácená a měla jsem tak obrovskou chuť se těch křídel dotknout, přejet přes ně jemně rukou a mít možnost zjistit, jaké jsou. Nepřišlo mi nic špatného na tom, dotknout se jeho křídel. Tahle otázka mi přišla poněkud.. normální. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli se může dotknout mých vlasů, nebrala bych to jako častou otázku, ale nenamítala bych nic. Neviděla bych důvod, proč bych něco namítat měla. Z těhle myšlenek jsem vytrhla Terstin, které se hlasitě nelíbilo, že jsem od ni tak daleko a s cizincem, takže jsem se k ni otočila a sklopila pohled jejím směrem. "To nic.. V pořádku, Terstin."  Prohodila jsme jejím směrem a následně jsem i pískla, aby se uklidnila. Chvíli protestovala, ale nakonec se uklidnila a já svůj uchvácený pohled vrátila k Arwovi. 

Když jsem pronesla otázku na to, jestli se můžu křídel dotknout, překvapil mě jeho pohled a jeho reakce. Malinko nechápavě jsem se na něj podívala a naklonila hlavu lehce doprava. "No.. upřímně nic. Proč? Je to tolik vidět? Jsi první Illyrijec s křídly a drahokamy, co jsem viděla."  Přiznala jsem a sledovala jsem ho. Když se rozmluvil, jak to u Illyrijců je, do tváří se mi okamžitě nahrnula krev, což zapříčinilo jasně červenou barvu. Tohle jsem nevěděla a tohle jsem ani nechtěla. Nechtěla jsem udělat něco takového. Spíš mu říct něco takového. Vždyť jsem ho ani neznala. okamžitě jsem stáhla ruku zpátky k sobě, přičemž mi nějak automaticky padla na podpřišek, přes který jsem přejela rukou, když zmínil vášnivou noc. To mi totiž automaticky připomnělo vášnivou noc, která končila úplně jinak, než začala. "Já.. promiň, nevěděla jsem, nechtěla jsem.. V tenhle moment jsem nevěděla co říct. Cítila jsem, jak se mi krev nahrnovala do obličeje a už teď jsem věděla, že mi to s blond vlasy vytváří kontrast. Tohle úplně nevycházelo podle mých představ. Zavedla jsem totiž omylem konverzaci někam, kam jsem nechtěla. "Ano, hraběnka.. A to co říkáš, tak bych popsala vlastní sestru. Mě tyhle věci nebaví. Nemám je úplně v lásce. Ráda cestuju a užívám si okolí. Rodiče nejsou nadšení. Kdysi jsem cestovala úplně sama a... No musela jsem být nějakou dobu domu, kvůli pár věcem, ale nakonec se mi po dlouhé době povedlo je přemluvit. Od otce jsem dostala Terstin, abych nebyla sama na cestách a.. byla rychlejší. Bez ni nikam nesmím a upřímně, ani bych bez ni nikam nešla." Přiznala jsem a znovu si malinko couvla, abych mu umožnila prostor, do kterého jsem díky otázce o dotknutí se křídel vlezla. Samozřejmě jsem se posunula nějak blbě a díky té lehké látce, která klouzala, jsem jednoduše sklouzla z větve. To už jsem vyjekla, jak jsem se lekla a cítila vzduch kolem sebe. 

Jeho slova mě akorát nutila nad jeho nabídkou myslet víc a víc. Určitě by bylo úžasné se v tenhle moment proletět nad tím obrovským zrcadlem. Nad tím jezerem, které odráželo i samotný měsíc a všechny hvězdy kolem něj. Muselo být úžasné cítit ten vítr ve vlasech a ten svěží vzduch, který by mě hladil po kůži. Ale byl tady pořád háček. Byl to úplný cizinec, a i když byl důstojníkem první legie, neznamenalo to, že bych mu musela okamžitě důvěřovat. Ano, moje důvěra k němu stoupla, ale tam nahoře bych byla úplně, úplně bezbranná. Neříkám, že to tady bylo o něco lepší, ale pořád jsem mohla použít magii, což by mi ve vzduchu úplně nevyšlo. „Té nabídky si vážím. Opravdu hodně. Ale myslím, že to nechám na příště. Aspoň budeš mít důvod se mě pokusit zabít až příště.“ Pokusila jsem se spíš o takový menší žert, protože… No, nebyl by první, kdo by se mě pokusil zabít, unést, znásilnit, nebo mi nějak ublížit.  Nad těmi myšlenkami bych přemýšlela dál a došla až ke všem možným vzpomínkám, když už se mi tady tak ukazoval. No, doslova se mi tady předváděl, nebo minimálně jeho křídla. Bohové, to rozpětí. Nikdy jsem nic moc o Illyrijcích neslyšela, jen že se jedná o víly s křídly a jsou v armádě. Jeho křídly jsem byla natolik fascinována, že jsme se ho opravdu zeptala, jestli se jich můžu dotknout což byla spíš tak nějak chyba, protože tuhle otázku jsem mu fakt pokládat neměla, když jsem se dozvěděla odpověď. Prakticky jsem ho zvala do postele. Tváře jsem měla úplně rudé a začala jsme malinko panikařit. „Můžu tě ujistit, že jsem tohle opravdu nevěděla. Kdyby jo, určitě bych to neřekla. Čímž nemyslím, že bych s tebou nešla do postele. Teda, ne že bych šla, ale…“ Začala jsem se do toho výrazně motat. „Tak jsem to nemyslela. Bohové. Já… Jsi pohledný, každá o tebe pohledem určitě zavadí, ale nejsem holka, co vleze jen tak někomu, koho právě poznala, do postele.“ Pokusila jsem se svá slova dostat na správnou míru. Bohové, teď jsme ho musela neskutečně pobavit. Tváře mi teď snad úplně hořely.

Malinko jsme nadzvedla obočí. Ano, měla jsem špatné zkušenosti, ale mně to nezastrašilo. Nebavilo mě jen sedět doma a koukat. Prostě to byla nuda. A jak velká. V tom se vyžívala spíš moje sestra. „Sice to není nejbezpečnější a rodiče měli problém s tím, aby mě někam pustily…“ Přiznala jsem, ale nehodlala jsem mu říkat, proč ten problém měli. „… Dostala jsem koně, abych byla aspoň s možností nějakého útěku, protože jsem si vydupala, že opravdu nebudu jen sedět doma na zadku a koukat z okna na jezera a nechávat svůj život proklouzávat mezi prsty, když jsme se klidně mohla dostat do jiných království a objevovat jejich krása. Kdybych necestovala, nenarazila bych na tohle místo.“ Po těch slovech jsme se ohlédla za jezerem, které jsem neskutečně obdivovala. Pak jsem ale přikývla. „Umím používat luk a šípy. Necestuju zcela bezbranně. A kdybych nepoužívala luk a šípy, určitě bych měla alespoň dýku, abych nebyla tak bezbranná.“ Mrkla jsem na něj při odpovědi. Nepotřeboval vědět, že bych se nejradši přidala jako lučištník do armády. Taky nemusel vědět všechno. Byl to náhodný cizinec. „Ale je pravda, že do Sorditu se mi nechce ani s tím lukem.“ Přiznala jsem mu. Musela jsem do Sorditu. Měla jsme pozvánku od královské rodiny Keratu a rodiče mě tlačili do toho, abych tam šla, když máme pozvánku. Že si tam můžu někoho najít, někoho tam potkat a hlavně je to čest být pozvána na narozeniny dědice. Terstin pořád dole nervózně dupala a přešlapovala. Pořád frkala a prostě se ji to nelíbilo. To už jsem ale pro jistotu couvla, protože jsem se i přes další konverzace cítila trapně kvůli otázce s křídly. Ani jsem se nenadála a už jsem s překvapeným výkřikem letěla ze stromu. Čekala jsem tvrdý dopad, ale místo toho jsem cítila něčí pevné ruce. Co něčí. Arwovi pevné ruce. Cítila jsem, jak mu tlouklo srdce a dokonce jsem i slyšela dusot kopit Terstin, která se mě očividně rozhodla chytit. Když tak vyjel, malinko jsme se zamračila. Mohl dokonce i cítit ten můj zrychlený tep a dech. „Věř mi, že to záměr nebyl. Nemám v oblibě skákat ze stromu.“ Prohodila jsem se zrychleným dechem, protože mě to prostě vyděsilo. Nějak automaticky jsem se ho chytla kolem krku, abych měla jistotu, že nespadnu. Vítr akorát rozvířil jahodovou vůni, kterou jsem byla cítit a jak jsem mu byla blízko, cítila jsme i pach kůže, ze které měl on svou uniformu. Byla jsem u něj docela pevně a těsně natisknutá. „Děkuju.“

„J-já jsem v klidu!“ Namítla jsem, ale do klidu jsem měla zatraceně daleko. Tváře se mi barvily do červené víc a víc. Jak jsem taky mohla být po tomhle v klidu? Vždyť já jsem mu vlastně dělala nemravný návrh, přímo tady na stromě! Důstojník. Byl to důstojník první legie a já už bych mu sahala na křídla. Jasně, neměla jsem nejmenší ponětí, co by se asi tak mohlo stát. Nevěděla jsem o Illyrijcích prakticky nic, tedy krom toho, že mají křídla. Nevěděla jsem, ani k čemu mají ty kameny. Nikdy jsem se s žádným Illyrijcem nesetkala. Pořád jsme si to všechno přehrávala v hlavě. Zatraceně, Fréo! No, měla bych svoje slova příště vážit o dost lépe, abych nezpůsobila nějaké další nedorozumění v konverzaci, které by končilo mým ztrapněním a zcela rudým obličeje. Perfektní.
„Nejsem bezbranná. Mám sebou i něco na obranu.“ Podotkla jsem, když se ptal a začala jsem mu říkat, s čím jsem schopna zacházet. Luk a dýka. I když byla teď pravda, že oproti Illyrijcům, jsem byla očividně naprosto bezbranná, jak mi tady stačil Arw ukázat. Stačilo pár mávnutí křídly a já bych byla naprosto nahraná. V pasti. „Nemám možnost výběru, jinak bych tam nejela. Jako hraběnka jsem nucena tam jít, když mám dokonce i pozvánku.“ Podotkla jsem a malinko jsem and tím protočila oči, protože se mi tam fakt nechtělo. Nebudu lhát, do hlavy vlezla myšlenka, že by mě tam mohl doprovodit. Přeci jen… Byl to důstojník první legie, a i když byl cizí, byl mi blíž než ten milion cizích lidí v Keratu. A možná bych se tam cítila bezpečněji, když bych věděla, že je tam se mnou někdo jako on. Možná mu pak do tábora nechám poslat dopis se žádostí o doprovod. Problesklo mi v hlavě. Byla možnost, se tam zastavit sama, ale nebyla jsem si jistá, jestli by mě přivítal s otevřenou náručí, když bych tam přišla se slovy, že hledám důstojníka Arwa.
Díky všemu tomu zmatku a panice, která si se mnou pohrávala, jak kočka s myší, jsem jednoduše sklouzla po svých šatech z té větve. No, nebýt Arwa, už bych mohla očekávat zatraceně tvrdý dopad. Místo toho mě vítala jeho mohutná a silná náruč, která… nebudu lhát, byla příjemná. Na druhou stranu, mě byly určitě jeho ruce schopné přetrhnout vejpůl, jak nějakého bezvýznamného hada. Nelíbilo se mi ani ten jeho tón, takže když mě položil na zem, odstoupila jsem od něj na pár kroků a prohrábla jsem si blond vlasy. „Děkuju, že jsi mě chytil.“ Podotkla jsem po mých dalších slovech, kde jsem mu vysvětlovala, že můj pád ze stromu, opravdu nebyl záměrný. Sledovala jsem ho, jak se ani nedotkl země. Malinko jsem se pousmála. „Taky jsem tě ráda poznala. Dávej na sebe pozor.“ Vydechla jsem k němu mile a přikývla. „Není to vyloučené. A ještě jednou se omlouvám za nemístný návrh.“ Prohodila jsem ještě lehce červená, než jsem viděla, jak odlétal. Terstin byla samozřejmě hned u mě a já se ji začala věnovat a uklidňovat, že mi nic není.