Uda

Tak teď pro ne nejsem jen idiot, ale i děvkař. Zasranej Renian. Setkání s kolegou dopadlo daleko hůře a dojem slušného vzdělaného člověka vzal za své. Jako kdyby se někdy "honil za holkama." Začalo se to v něm vařit. Podle toho co se teď stalo a co říkala ta dívka to vypadlo, že právě on, který byl čistě jen zvědavý s lehkým pokusem o to najít někoho, u koho nebude muset poslouchat čtyři hodiny nudnou přednášku na téma konstelace hvězd nebo správné směsi pro přípravu nějakých patoků, o které ani v nejmenším nejevil zájem. Začaly se v něm mísit pocity naštvanosti, bezmoci a odevzdanosti vůči této ztracené situaci. Navíc se mu otázky nezdály primitivní z toho ohledu, že na rozdíl od "lidí na ulici" on nemá při své práci moc přehled o dění na cestách. Samozřejmě proto chtěl začít psát cestopisy hned po tom, co by navštívil svou sestru. To mu ale v současné situaci bylo k ničemu zastavil se na místě s neuvěřitelným nutkáním někoho nakopnout. Po dvou pokusech o klidný nádech nakonec spustil. "Prosím. Nebudu vás tedy dále zdržovat," pronesl co nevstřícnějším tónem vzhledem k jeho náladě dojít praštit svého idiotského kolegu. Z jeho tváře by se dokonce dalo lehce vyčíst, co si o druhém knihovníkovi myslí včetně toho, co by mu nejraději udělal. "Za svého kolegu se omlouvám. Pokud to, co řekl považujete za mé skutečné úmysly prosím. Klidně mě můžete osočovat z toho, že jsem divný a pokládám divné otázky, ale vyprosil bych si obviňování z tohoto podřadného, chlípného a pro vzdělaného člověka zcela nevhodného a neetického chování. Já jsem chtěl víceméně docílit jen toho, že se dozvím o případných potížích, které by mě mohly potkat na cestě za vílou, pro kterou bych vstoupil do ohně a tudíž bych se mohl na tyto komplikace připravit." Zprudka se nadechl a započal rychlý, snad jen vteřinový boj se svou přirozenou vílí stahovačností, nad kterou podle jeho úsudku nakonec zvítězil. Přeci jen jiní jeho druhu by si takovou nelibost ze strany člověka nenechali líbit. On se však nepovažoval za "běžnou vílu" a po skončení tohoto osobnostního souboje se nadechl teď už klidným a vyrovnaným způsobem, uhladil si cestovní kabát a klidným hlasem dodal: "Ještě jednou se tedy upřímně omlouvám za předešlé nedorozumění. Nicméně dnes se nám dle mého názoru první dojem oboustranně nepovedl. Tudíž přijměte moji omluvu, můj obdiv nad projevením vaší silné osobnosti a nakonec přání hezkého dne."
S touto větou pouklonil hlavu jejím směrem, otočil se na patě a zády k ní těsně než si to napochodoval k druhému knihovníkovi, který se ke konci Anderionova projevu chystal nenápadně odejít, dodal ještě poslední větu. "Kdybyste se rozhodla přijmout moji omluvu, budu ještě celý zítřejší den trávit zde ve měste. Pak odjedu zkontrolovat a postarat se o svou lehkomyslnou sestru. Přeji hezký den."
S těmito slovy se pustil velmi rázným krokem za kolegou a pokud slečna neodešla hned po jeho rozloučení, mohla ještě slyšet konverzaci začínající přibližně větou: "Vy omezený, hulvátský, chlípný idiote! Víte kolik mi dalo práce se sem dostat z knihovny a najít někoho, kdo mě nepošle do prdele při tom, když se ho chci zeptat jenom na to jak je na cestách?" následovanou vcelku barvitými výrazy doprovozené jedním mezinárodně známým gestem při naštvaném následujícím odchodu od knihovníka směrem k hospodě, kde se Anderion rozhodl počkat, dokud se tu neprobudí noční záplava davu, jelikož zde vše včetně obchodů funguje spíše v noci.

I kdyby se z toho chtěl nějakým způsobem vykroutit, tak stále by to měl u sebe a nikdy by se toho už nezbavil. Možná to byla ale hloupost a zkrátka by to jen u sebe nechal. Mohl by hrát jen to, že na to jen zapomněl a zkrátka by to s ním šlo do hrobu. Ale ne, slíbil to a už si to zkrátka na krk vzal. Řekněme, že on neutíkal před něčím takovým. On vlastně předtím ani nemusel utíkat, jen to mohl někam zahodit. Jednou se o to snad i pokoušel, ale kdyby to někdo našel, ještě by se mu něco stalo. Proto následující den, co odešel od Věštkyně, koukal na krabičku, kterou usadil na stůl v jeho pokoji. Stůl byl jeden velký bordel. Knihy se válely všude, papíry s jeho poznámkami. Nechtěl ani pořádně vědět, co se skrývalo pod tím. Nala seděla vedle něj a packami se opírala o stůl, aby se mohla na krabičku podívat taky. Dědic si povzdechl. „Proč se musím do něčeho takového vždycky nachytat!“ odfrkl si a dal ruce v bok. Jeho čtyřnohá společnice zakňučela, jakoby se ho skoro ptala, proč si to dělá takto složité. Věděl a uvědomoval si, že za celou tu situaci může on. Řekl Věštkyni, co ho trápí a ona mu dala jen to, co by v tu chvilku potřeboval. Měl chuť se na to místo vrátit a dát jí to zpět, jenže ona se mu už nejspíše nikdy neukáže. Buď s tím žít do smrti anebo to prostě vypít. Když nad tím tak přemýšlel, tak s tím vlastně do hrobu půjde, i kdyby nechtěl. Zakroutil hlavou a snažil se vymyslet plán, jak to všechno naaranžovat. Promnul si oči, zatímco měl druhou ruku omotanou kolem pasu. Na tyhle věci byl poměrně vyčůraný, takže už měl nějaký plán v hlavě. Jenže co se mu nechtělo? Realizovat ho. Ale musel, jinak se z této situace nedostane.
Nechal si proto nachystat čaj na odpolední hodinu, kdy si byl jistý, že rodiče budou mít na něj pár minut čas. Nechal jim poslat lísteček přes sluhu, kterého poprosil o přichystání čaje na odpolední hodinu. Ten čaj si ale nechal přinést o trochu později, aby stihl všechno připravit. Přes celý den měl dilema, zda to opravdu udělá, jestli se opravdu k tomu odhodlá. Přemýšlel nad tím dokonce i při tréninku se Zoyou a Leonem, kteří na něj koukali, jakoby spadl z višně. V ten den zkrátka byl úplně mimo a navíc ho žralo svědomí. Leon, který stál oproti němu s mečem, se škodolibě usmál a zeptal se „Copak, Výsosti? Že byste se dneska vzdal dříve?“ To Agrona probudilo natolik, že s poznámkou „Jak se opovažuješ!“ začal znovu trénovat. Nevyhrál, ale nenechal si tentokrát vzít od Leona meč. Možná mu do karet i hrála trochu Zoya, která na jejího společníka nadávala, ať se chová slušně. Jenže Leon byl zkrátka tvrdohlavý člověk a i přes svou poslušnost, kterou choval k Agronově strážkyni, si zkrátka říkal, co mu stálo na jazyku. Tato upřímnost mu kolikrát pomáhala. Nesouhlasil s tím v ten moment, ale později? Neřekne to, ale přizná si, že by měl jít na jistou situaci jinak.
Odpolední hodina byla zde a Agron, který se ještě stihl před čajem s rodiči umýt, vzal ledovou krabičku ze stolu, kterou cestou ke stolu s čajem opatrně otevíral. Do chodby nechal dveře maličko pootevřené, aby uslyšel kroky anebo hlasy. Nepotřeboval dneska být chycen při činu. To by mu zrovna scházelo. To byla jediná věc v jeho životě, při které by se nejspíš proklel. Pohlédl na tři hrnky a povzdechl si. Dobře, takže to teda udělá. Vzal tedy svůj hrnek, který odložil na stranu. Nepotřeboval to poplést hned takto ze začátku. Posléze vzal jednu flakonku, kterou otevřel a její obsah nalil do jednoho z hrníčků. To samé udělal i s druhou nádobkou a obě dvě prázdné dal zpět do krabičky, kterou ukryl pod polštář, který měl na posteli. Jindy by to hodil do toho bordelu, který byl na jeho stole. Jenže tentokrát hrozilo, že jeho otec bude chtít vidět jeho pokrok a poznámky, které mu obvykle ukazoval, a popravdě i tentokrát to nechtěl svému otci zakazovat. Mohlo by to být podezřelé. Už i jeho chování v ten den bylo poměrně podezřelé a jen doufal, že jeho dva opatrovníci nic neřeknou. Byl rád, že ještě dneska nepotkal kněžku, která by na něm něco určitě poznala. Nechtěl nic riskovat.
Když si akorát dával svůj hrníček na své místo na stole, málem vyskočil z kůže, když jeho matka zaťukala na dveře a zavolala na něj „Agrone? Můžeme dál?“ Málem se praštil. Proč sakra neslyšel kroky?! „A-Ano! Pojďte!“ zavolal na ně a jeho tělo se narovnalo, jako pravítko, když jeho rodiče vstoupili. Nala si sedla vedle svého pána a radostně se na pár s vyplazeným jazykem dívala. Jeho matka se radostně usmála, když ty dva viděla, a fenka se automaticky za královnou vydala, aby poprosila o pohlazení, které jí bylo radostně dáno. Král se s drobným úsměvem vydal za svým synem, kterému mu dal ruku na rameno. „Copak jsi nám chtěl, synu?“ zeptal se ho a Agron si myslel, že ho otec prokoukl. Pak mu ale došlo, že stejně má jeden objev, konkrétně jeden talisman, který chtěl otci ukázat a zeptat se ho, zda s ním má zkušenosti. Až v ten moment mu docvaklo, že je v bezpečí a nemusí rodičům v ničem lhát. Jeho tělo, které před chvilkou bylo napnuté, jakoby vážilo o několik kilo méně a on se radostně na otce usmál. „Chtěl jsem se tě zeptat, otče, na jeden talisman.“ řekl a král se usmál. „Beze všeho, rád ti pomůžu.“ „Ale nejdříve si pojďme dát čaj.“ řekla královna, která naposledy podrbala Nalu za ušima a vydala se na místo, které obsazovala obvykle. Agron byl rád, že vychytal i zasedací pořádek. V hlavě se začal nenávidět. Proč to svým rodičům dělal? Na druhou stranu ale chtěl, aby na něj byli pyšní. Musel k tomu ale zesílit a ta runa mu určitě pomůže. Nejen jemu, ale i jeho dítěti a další generaci dál. Musel to pak své nastávající říci a i svému dítěti, na které hned hodí takové neskutečné břímě. Musí se postarat, aby to nijakým způsobem nepoškodilo jejich jménu. Snažil se konat dobro a to přeci nebylo zakázané. To si říkal v momentě, kdy měl k ústům přiložený svůj šálek čaje a nervózně pozoroval, jak jeho rodiče pijí čaj s tekutinou, kterou jim tam nastrojil jejich jediný syn. V ten moment si říkal jen jediné; „Musím to vyhrát.“