Uda

Slunce vysoko na obloze a příjemný vítr. Dokonalý den na to pokračovat v cestě. Stavovala se v jednom z menších měst, kde získala několik málo nových šperků, podařilo se jí výtečně směnit několik zlatých za nádherné zdobené dýky a získala nové látky i druhy šatů. Také přijala několik málo objednávek na sehnání zboží, několik bylinných mastí a několik málo odvarů proti bolesti. Rozhodně bude muset později zamířit opět do Cyry k tamním jezerům, aby nasbírala potřebné bylinky, které tam rostly. Hlavou ji kromě těchto informací běhala její noc v Evasiru, kdy tak nějak pořád ještě nemohla z hlavy dostat tamního dědice. Jistě - pořád tu byla myšlenka na to, že je pro něj pouhou zábavou, na to jak šílený ve skutečnosti byl, když ji dal do ruky zbraň a dovolil by ji, aby mu ublížila. Nedostala z hlavy ani jeho horké rty. Ošila sebou, nemohla se nechat ovlivnit těmito myšlenkami, mířila přece dál za obchodem! Jenže ta loudivá myšlenka na to, jak se asi musel tvářit, když se vytratila těsně předtím než se vzbudil, ještě před úsvitem. Kdy nechala jen krátký vzkaz na rozloučenou, který ani nevěděla, jestli bude schopná splnit? Zhluboka se nadechla, sedlo ji dnes bylo překvapivě nepohodlné i když jindy nemohla jinak. Něco ji táhlo nazpět, i když musela jít kupředu. Mířila do Bakirahu, do tamního hlavního města. Musela prodávat, aby se uživila, její život nebyl tak jednoduchý, aby jen zůstala na jednom místě a čekala, jestli bude Marius její společnost dál chtít. Co ale věděla určitě je, že i když nečeká na jednom místě, bude čekat kdekoliv jinde. Věřila mu a to už se u ní dá říct jen o málokom.
Na slunci se leskla černá srst černého koně, s hřívou dlouhou jen necelý metr nad zem. Kráčel pomalu a jistě, vybíral si svou cestu, kterou již dobře znal, neboť se svou paní chodíval pravidelně. Zvuk šumících listů a ptačího zpěvu narušovalo jen jeho občasné tiché odfrknutí vzduchu a zvuk kovových přezek na jeho kožené uzdě a sedle. Na jeho zádech seděla v sedle drobná dívka, zahalená v zeleném plášti s kapucí, seděla rovně, ale uvolněně, ruce položené v klíně, opřené o kožené sedlo s výšivkami, mezi tenkými prsty jen zlehka svírala otěže, ale již podle jejich držení, mohl kdejaký zkušený jezdec poznat, že pokud by bylo třeba, jen by zlehka přehmátla prsty a byla připravená k jízdě kamkoli a jakoukoli rychlostí. Měla holé odhalené paže, ale kůže byla viditelná jen krátce, neboť ještě předtím, než stihl někdo zahlédnout ostré lokty, skryla se pod látkou pláště, který dále jemně kopíroval ňadra a u krku byl sepnut stříbrnou sponou, kterou si Serena nechávala jako milou připomínku na Emily. Ženu jež jí darovala zbytek svého života, aby ji dala možnost žít i bez jejich skutečných rodičů. Hlava byla zakrytá kápí onoho smaragdově zeleného pláště, ale z profilu z něj vykukoval drobný nos a několik jasně rudých pramenů kudrnatých vlasů, které se nezbedně vlnily do stran. Dívka se sama pro sebe usmála, když kroky jejího koně konečně vyšli z lesa, a před ní se otevřela další krajina, zhluboka se nadechla, bylo to jako vzduch v horách, je jiný než vzduch v lese a jiný než vzduch který dýchá ve městě. Ačkoli vyrostla na okraji Hedenu, nebyla ta nikdy spokojená a mnohem více nežli mít dům a pracovat ve městě ji naplňoval život bez domova a na svobodě. Rascal zastavil, neboť mu dívka přitáhla otěže, aby se ještě chvíli mohla v tichosti nadechnout a zahledět se na brány města, které se rýsovaly nedaleko - Uda. "Rascale, jedeme." promluvila, ačkoli koně pobídla pohybem svých stehen, když jej zlehka pobídla k pohybu. Kůň ji odpověděl zaržáním a zastříháním ušima, opět vyrazili kupředu. Před branou města seskočila ze sedla a vydala se po svých, zatím co koně vedla klidně vedle sebe. Mířila na jedno z náměstí, na své oblíbené místo, kde měla v plánu později nabízet své zboží.

Ne že by Serena jako člověk cestovala do vílích říší zřídka, spíš naopak. Byl to pro ni v podstatě denní chleba a svým způsobem tedy chápala Mariusovi obavy o ni i když na druhou stranu jim nedávala příliš velkou váhu. Ta její hloupoučká hlavinka zkrátka nemohla přenést přes srdce, že by mohla někoho jako je zrovna on, přece ráda. Zastavila se kus za bránou u napajedla a zaplatila místnímu, aby přihodil jejímu koni i trochu sena. Rascal odpočinek potřeboval a stejně jako vždycky velice přeháněl. Dlouho se nimral se senem a ještě déle pak máčel čumák v napajedle s vodou. Serena ho moc dobře znala a věděla, že to s ním nikdy není na chvíli, ale nyní byli oba ve městě. Vzpomněla si na Astar, jeho ponurost a nálada jaká tam panovala jim nedělala dobře. I když se nebe trochu roztáhlo, pořád ji přišlo, že je to jen nějaká past, aby tomu uvěřila a hned jak si sundá plášť a schová ho do prašny, tak ji déšť zastihne nepřipravenou. Vlastně ve městě neviděla nic, co by ji sem mělo táhnout častěji než jednou za půl roku, kdy veze masti zdejší kořenářce a i to bylo občas nad její lidské síly, jelikož cesta sem byla plná momentů, kdy se sama sebe ptala jestli ty peníze skutečně potřebuje, aby se zrovna sem musela vydat - jenže nyní ji to tam táhlo zpět jako silný magnet, který ne a ne dovolit ji přemýšlet nad něčí jiným.. Stála u napajedla, držela Rascalovi otěže a znovu se vracela k té myšlence, že neměla vůbec Mariovi tak vyjít vstříc. Dnes tomu nebylo jinak, stejně tak jako se nezměnil Rascalův pohled na odpočinek a vraník máchal čumák v napajedle, jakoby tam měl za každou cenu za chvíli naskládat celé své tělo včetně sedla a brašen. Vždycky měl rád vodu a ne jednou skončili nakonec ve vodě - naštěstí záměrně, kdy Serena nejprve sundala sedlo i jejich věci a poté se šli brodit do jezera. Cyra byla v létě na tyto hrátky s vodou vždycky nejlepší. Jenže teď nebyly v Cyře, ani v Evasiru a tolik nechtěném městě v podobě Astaru. Ale v Udě. Docela hezkém městě, kde měla několik svých objednávek k vyřízení, které museli ale počkat, než se vraník napojí a v klidu odpočine. Obvykle za ní nikdo tak brzy nepřijde, a když už hned se vyptává na její nabídku nebo si chce něco objednat - je taková zapálená louč díky jasně rudým vlasům lemujícím obličej.

Dnes tomu zdá se nebylo jinak a muže, který se k ní přiblížil nejprve spatřil Rascal, který jen zaržál, zastříhal ušima a pak čumák vrátil zpět k vodě v napajedlu. Zrzka se ale otočila a upřela na muže své pronikavě smaragdové oči. Naklonila hlavu mírně na stranu a nechala tak padnout několik pramenů rudých vlasů padnout do tváře, když jej sjela pohledem. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by od ní měl už něco obědnané, ani jako někdo, kdo by něco podobného měl v plánu. Ale zájemce je pořád ještě zájemce. "Dobré odpoledne." pozdravila jej nazpět. Jejím zvídavým očím neušly špičaté uši, které tak prozrazovaly jeho příslušnost k vyšším vílám - nemohla jinak, už si toho začala všímat dříve a pak, kdo jiný než víla by za ní mohl v tomhle městě takhle přijít. Co ji však zaráželo více, bylo náhlé ticho, které se mezi nimi rozhostilo a po několika dalších vteřinách začalo být dokonce nepříjemné, že stiskla otěže Rascala silněji. "Přejete si snad něco? Bohužel nemám celý den, abych tu stála a čekala až promluvíte, mám docela dost obchodů, které musím stihnout než padne tma.." pronese klidným a rozhodným hlasem, když přitáhne trochu více otěže a vraník nesouhlasně zafrká. Nejraději by se pravděpodobně ve vodě máchal ještě celý den, ale není času nazbyt. Než padne tma musí vyrazit na cestu zpět, nebo minimálně najít nocleh - i když utrácet za hostinec se Sereně příliš nechtělo. "Takže?" dokonce se pokusila na cizince pousmát, aby ho trochu povzbudila, ona přece nekouše - ona to snad ani neumí.

Serena nepatří mezi starší obyvatele ostrova, ale také není nejmladší a už nějaký ten rok cestuje. Setkala se s mnohými různými nápady, požadavky i objednávkami. Od látek, které se těžko shání, přes zbraně, které ona normálně vůbec neprodává, jelikož je sama používat vůbec neumí i přes léčivé bylinné masti pro lidi i koně. Setkala se s různými lidmi, vílami a měla i čest s čarodějkami. Potkala jednoho zajímavého mága, který nakonec chtěl jen bylinnou mast na klouby, jelikož se nedokázal sám s bolestmi kolen poprat. Ale aby za ní někdo přišel, jen na ni zmateně hleděl? To ani Marius nezašel do takových končit, že by na ni jen zíral, i když měla pocit, že tuto pozici v jejich 'vztahu' zastávala ona. Nemohla dostat z hlavy jeho pronikavé oči, hebké jemné bílé vlasy nebo samotný pocit bezpečí, když ji mohl sevřít v obětí. Nadechla se zaposlouchala se do velice zdvořilé konverzace vznešené víly, která se ne a ne vymáčknou k tématu, které by pro ni mohlo znamenat výhodný obchod. I Rascal už konec konců zvedl hlavu a stříhal na muže zmateně ušima, sem tam ho dokonce přerušil hlasitým odfrknutím. "Na to jak slušně a eticky mluvíte, je docela k údivu, že zapomínáte vlastně mluvit nahlas." pronese s hlavou trochu na stranu a ohlédne se po okolí, snažíc se najít sluneční hodiny, nebo alespoň podle slunce určit kolik jí ještě zbývá času, než bude muset opět vyrazit. Nerada by se tu zahazovala příliš dlouho. Skočila mu tou větou do řeči, zatím co zvedala obočí vyčkávajíc co z něj nakonec vypadne. Ne že by ji to nakonec potěšilo. "Uhádl jste správně, věnuji se obchodu, ale s knihami a cestopisy neobchoduji. Ne každý obyvatel ostrovů umí číst a psát." zakroutí hlavou načež se k muži otočí zády, aby zalovila v jedné ze sedlových brašen a vytáhla z ní knihu, kterou mu ukázala. "Jediná kniha, kterou mám je tahle a ta není na prodej, byl to dárek." s pokrčením ramen pak knihu vrátí zpět do brašny. Dost ironický dárek pro ženu, která neumí číst, ale pořád se jednalo o dárek a dárky se jen tak nezahazují nebo neprodávají. Poté co kniha byla opět v bezpečí otočila se k muži opět čelem a přejela jej pohledem, jakoby čekala nějaký výbuch smíchu, projev toho, že si s ní dělá pouze legraci. Ale nemohla se ničemu divit, lidé i víly měly odlišné verze každého příběhu. "Já s informacemi neobchoduji - mám látky, bylinné masti, šperky, zdobené dýky - sem tam nějaké speciální objednávky, které lidé a víly nemohou ve svém království sehnat.. ale nikdy informace." odmlčí se. "Ráda bych vám pomohla, ale co se cestopisů týče, musela bych je nejdříve sehnat a poptat se - nejdříve by to bylo za pár měsíců až sem pojedu znovu. Ale říkám rovnou, že to bude drahé, je to složitá koupě." doplní se, zatím co zatáhne za otěže a pomalu vykročí ulicí. "Pokud máte zájem o odpovědi na otázky, musíte jít semnou, mám tu dost objednávek, které musím skutečně stihnout, ptejte za pochodu, nezastavujte, nezdržujte.. neopakujte otázky. Když nebudu chtít odpovědět, neodpovím. Dvě mince za otázku na kterou odpovím..." odmlčí se a pak se rozejde ulicí, je jen na něm, jestli na nabídku přistoupí nebo ne. Ona se nemůže moc zdržovat a pak, mluví stále docela jemně, je to pořád žena. I když se jedná o něco s čím normálně neobchoduje, rozhodla se vyjít vstříc a dát příležitost. A na její tváři se hřál jemný úsměv. "A podruhé nenabídnu, takže buď berte, nebo nechte být." zpomalí a ještě se na něj otočí, chvíli dokonce počká jestli se ji rozhodne následovat, nebo se rozhodne jít muž jiným směrem. Ať už učiní muž jakkoli, ona se rozejde dál ulicí směrem k náměstí.

Stejně tak jako tahle zrzka není nejstarší, není ani nejhloupější. I když nejezdí do spousty vílích měst zrovna nejčastěji a jedná se spíše jen na návštěvu jednou až dvakrát do roka, někdy více, když to stihne, ale trasy si pamatuje docela obstojně. Snad i proto na muže hleděla jakoby se snad rozhodl spadnout z nějaké té višně. Serena neměla višně ráda, stejně tak jako se ji zrovna dvakrát nezamlouval tento obchod, ale jak už říkala je obchodník a byla by špatným obchodníkem, kdyby nebyla schopná udělat nabídku za dobrou cenu a kdo ví, třeba se ji při dalším setkání s Mariusem bude v rozhovoru o tom kde byla a nebyla dařit o něco lépe, než jak se ji dařilo posledně. Nebo mu na přiklad uštědří další facku až ho nachytá přímo u jedné z jeho lží, pokud to tedy byly lži. Vydechla nastřádaný vzduch z plic a zahnala tyhle podivné myšlenky někam hodně daleko. Řekla přece že mu věří, on věří jí a ona jemu. Nemůže se neustála takhle podkopávat. "Nepotřebuji průvodce, smlouváte úplně zbytečně ." zakroutí hlavou na nesouhlas. "Nabídka byla dvě mince za odpověď na otázku. Pokud je pro vás cena přijatelná, nepřihazujte další věci a služby, je to zbytečné a navíc by jste tímto způsobem brzy přišel o všechno co vlastníte." odmlčí se. Zatím ještě stále stála na místě a nechala ho trochu se vyplácat ve vlastních chybách. "Ne každý obchodník je shovívavý, milý nebo spravedlivý. A ne každý obchodník je žena. Pokud neumíte obchodovat, nesmlouvejte o ceně." dodá ještě ke svým slovům, než se rozjede vlastním směrem. Věděla až příliš dobře, že pokud je cena nízká, nikdy se navrch nic nepřihazuje. Ne vždy ta nejnižší cena musí být tímto způsobem spravedlivá. A pak, vždy se smlouvá spíše s cenou dolů, než nahoru a i když se nedá za některé služby koupit třeba kus chleba, i ty mají svou cenu a není radno s nimi plýtvat. To co je snadno k dostání totiž na ceně ztrácí a lidé, kteří se tím živí pak přicházejí o živobytí, ohlédla se za svou nečekanou společností, jestli ji tedy bude následovat, nebo na tom místě vystojí důlek s tím jak bude přemýšlet. Rozhodl se jít s ní - nic co by si vyloženě přála, ale zároveň nic co by ji zase tolik vadilo. Byla kolem ní vždy velká spousta lidí. Kráčela ulicí a doprovodu Rascalových kopit a nového žvanila.

Nemohla říct, že by ji nezaujala nabídka co se čtení týče, přece jen chtěla Mariovi dokázat, že i někdo jako ona se může něco naučit i bez pomoci vznešeného muže. Přivřela oči a hlasitě si povzdechla nad naléhavostí nezkušeného knihovníka. "Vy skutečně nemáte nejmenší tušení jak obchody fungují, nemám pravdu?" ohlédne se po něm, aniž by zastavila, pokračovala po paměti v chůzi a lidé uhýbali jí i jejímu koni, když mířila dál do centra Udy. "Máte štěstí, že jsem se rozhodla nechat si zaplatit za odpověď a ne za čas - přišel by jste na mizinu. Už pět minut mluvíte o navýšení nabídky, místo toho aby jste se zaměřil na to, proč semnou ve skutečnosti mluvíte." pronese nezaujatě. "Měl by jste se začít ptát na to co chcete vědět, nebo začnu litovat, že jsem dala tak výhodnou nabídku, jakou jsem dala." dodala ještě. Neřekla, že nabídku čtení vyloženě odmítá, ale stejně na ni konec konců neměla čas. Nebyla tu zrovna na výletě a chtěla před setměním ještě stihnout odjet z Udy. A vzhledem k tomu že se za ní knihovník bude vláčet s otázkami, zatím co ona má v plánu rozvést své objednávky, pochybovala, že by měla dalších několik hodin na to, jen tak vysedávat v hostinci a snažit se rozeznat písmeno B od písmene D.  Prošla dál ulicí a zastavila se u těžkých dřevěných dveří z kováním a klepadlem, na které zaklepala. Než se dveře otevřela zašmátrala v brašně a vytáhle jednu z bylinných mastí, které pak ženě, která dveře otevřela vložila do ruky. "Příště to stejné?" Samozřejmě, cena zůstane stejná?" "Pořád tři zlaté za mast. žena přikývla, vložila Sereně do dlaně mince a pak se dveře zavřely. Zrzka mince schovala do svého váčku a otočila se na knihovníka. "Vymáčknete se?" pousmála se jeho směrem. Byla pobavená tím, jak v podstatě naprosto zbytečně ztrácel čas, ale nestála na místě příliš dlouho, místo toho se vydala ulicí dál.

Musela ho trochu popostrčit, aby z něj vůbec vytáhla nějakou tu otázku, ale hned poté co položil svou první se na něj musela nechápavě otočit. Připadala si jakoby mluvila s někým kdo žije docela dlouho dobu někde pod těžkým balvanem, vzhledem k tomu, že to znělo dost možná jakoby ve Fiplinu měla zuřit nějaká válka. Stálo ji to docela dost úsilí, aby ze sebe nevyprskla nějakou hloupost, které by následně mohla litovat, ale stejně se tomu nevyhnula úplně. "Na severu? Myslíte snad až v Dyribthanu? Tam by mě nikdo nedostal, ani kdyby pro mě měli zlaté cihly připravené zcela za nic. A co se Fiplinu týče, je to můj domov, svět tam funguje tak jak svět fungovat má." odmlčí se načež se opět zaměří na svou cestu, nechávajíc všechny kousavé myšlenky zaplout někam hluboko do mysli. Když už odpověděla, měla by dostat svých pár zlatých. "nevím proč by cesta do Sendanu neměla být bezpečná, pochybuji že se po mé cestě tam něco změnilo." odpověděla i na druhou otázku s jistým nepochopením v hlase, ale když už se ptal, byly to alespoň snadné peníze do jejího měšce. Dlouho neslyšela takhle hloupé otázky a to měla tu čest vést rozhovor s Mariusem, který si na hloupé poznámky docela potrpěl, kdyby totiž ne, neschytal by tehdy od ní facku - ale to už je s myšlenkami zase u něčeho úplně jiného. A aby toho nebylo málo, zastoupil jim cestu nějaký další vílí muž, který se netvářil zrovna nadšeně, že ji vidí ve společnosti toho podivného druhého muže co klade otázky, které by zodpověděl kde kdo na téhle ulici. Jakmile ona společnost odešla otočila se na Anderiona a zůžila ony zářivé smaragdy do užších štěrbin, propalovala ho pohledem. "Nejsem zrovna hloupá, to že jsem člověk a Vy jste víla vám nedává žádné právo se mě pokoušet jakkoli využívat, pokud máte práci běžte si po svém. Nejsem tu od toho, abych byla považována za něčí povyražení." pronesla pevným hlasem načež se mu otočila zády a pokračovala v cestě. Rozhodně se jí nezalíbil pohled zřejmě nadřízeného toho otázek plného společníka. Viděl v ní jen nějakou obyčejnou dívku, která by se měla nechat uhánět? Ani náhodou. A ty hloupé otázky? Nestály ani za ty dva zlaté, které se měly hřát v jejím měšci. Musela se stydět za to, že za něco tak banálního přijala peníze, ale stalo se.

Jenže muž si nedal pokoj a zrzka jej začínala mít dost, už jen s tím že ani třetí otázka nepatřila mezi něco za co by si Serena nechala dobrovolně zaplatit. Takže zastavila na místě, prudce se otočila směrem na společnost a namířila na něj prstem. "To stačí - tyhle primitivní otázky můžete položit kde komu na zdejší ulici a dostat od nich odpověď, to za prvé, za druhé - jak jsem řekla, nemám zájem o vaši nabídku, což jsem dala najevo už před chvílí, takže si tu nabídku nechejte pro někoho, kdo o ni bude stát." odmlčí se, stáhne ruku zpět k tělu a celá se napřímí. Vraník za jejími zády pozvedne hlavu, zastříhá ušima načež hlasitě zafrká. "Nemám namířeno ani jedním směrem, nemám zájem o doprovod a nemám v plánu vám sdělovat kam mám dále namířeno. Teď máte poslední možnost ze sebe vysypat nějakou otázku která bude mít hlavu a patu a bude mít hodnotu peněz, které za ni platíte, nebo se otočte na patě a běžte si za svými povinnostmi. Nejsem tu od toho, abych někoho okrádala o čas." naléhavost jejího hlasu byla znát, ale rozhodně na něj tady nekřičela nebo ještě stále nepůsobila nepříjemně. Jen její oči prozrazovaly, že by si možná měl přestat hrát s ohněm, jaký její rudé vlasy představovaly.