Astar

Rozhodil ji. Ani ne tak tím, že si ani nepovzdechl nad tím co mu právě přiznala do obličeje, ale jen ji to utvrdilo ve všednosti s jakou ta slova musí brát. Vždyť není mu pár let, aby jejím slovům mohl přikládat nějakou váhu no ne? Bude to chvíli trvat, pravděpodobně pár měsíců, až odsud odjede, a zapomene na něj. Vyžene jeho bílé vlasy i božské oči z hlavy tak rychle, jako se jí dostaly dovnitř. Stává se to, lidé milují a zapomínají a až ho úpotká příště, bude mu moct říct, že už je třeba vdaná a má dítě. Ano - nezní to jako zase tak špatný plán do budoucnosti. Když se nad tím zamyslí, nikdy nepřemýšlela o tom jestli se chce někde posadit a založit rodinu a díky tomu, jak goistickým a sebestředným mužem Marius je, si uvědomila, že to chce. Jen ne s ním. Možná by se mohla dokonce naučit i číst a zase se vrátit do Fiplinu, žít tam jako to udělala Emily. "Jak pro koho? Oh.. já zapomněla.. dědicové vlastně nejsou vůbec důležití." pronese co nejvíc ironicky, aby bylo jasné jak strašnou váhu tomu přikládá. A znovu, snad už po sté si uvdomí jak nejraději by po té facce ještě dupla tomu muži na nohu. Kdyby uměla chodit v podpatcích, rozhodně by si nějaké sehnala, aby mu podpatkem do nohy udělala alespoň na chvíli díru, když už nic jiného. "Moje svědomí? Myslíš si, že mě tvůj titul trápí? Ale vůbec ne." kdyby mohla vysmála by se mu. A ona může a taky tak udělá, protože jestli si chlapec myslel, že to s touhle lidskou holkou hne někam do výšin a bude padat na kolena jen proto, že právě trochu prudčeji pohladila tu jeho urozenou tvářičku, to ani náhodou. Ano, na okamžik ji to zarazilo a musela si dát v hlavě dvě a dvě dohromady, aby to zase všechno začalo dávat smysl, ale svědomí ji to nedráždilo. Na to mu tu facku chtěla dát až příliš dlouho. "Vypadám snad, že bych ti tu vyčítala, že jsi lhal? Nebo snad máš pocit, že jsem požadovala informace o tvém původu, věku, rodu a kotlík ví čem ještě?" rozhodí rukama a protočí přitom očima. Jiskry, které v nich nyní poletovaly by se daly nejlépe přirovnat k otevřenému ohni, s jakým ji hořely tváře. Kdo by řekl, že dva zelené smaragdy dokáží víc, než neklid říčních modrooček. "Od tebe jsem nechtěla nic, Mariusi a pořád si stojím za tím, že od tebe nic nechci." zavrčí na něj a po jeho dalších slovech o gardě, obleku a oháněním se titulem už začíná krev vřít i v ní. Začala ji dokonce pálit ruka, jak by mu nejraději jednu dala i z druhé strany. Už jí přišlo, že si z ní jen utahuje. "Mluv dál tímhle tónem a začnu litovat toho, že jsem místo tebe nepolíbila kaktus, Mariusi!" Zúží oči a sjede ho pohledem. Nemusel by ani pokračovat, aby toho pomalu ale jistě začala litovat. Přecejen i ten kaktus by ji možná dal víc prostoru k nádechu než nabubřelé ego bělovláska.

"Zdůrazňuji ho já, nebo to ego co ti při vývoji narostlo?" opáčí na něj a jakmile jsou jeho ruce kolem jejího pasu, okamžitě si to rozmyslí a dokonce proti jeho hrudníku zatlačí, jakoby se ho chtěla v tu chvíli okamžitě zbavit. Ne však tolik, aby toho byla skutečně schopná. "Cestuji po celé zemi, ale nejsem zrovna dvorní dáma, abych se stýkala s vládci. A ty asi taky nebudeš jediní Marius na ostrově a celé jméno jsi mi neřekl." zakroutí hlavou, přičemž mu opět zapíchne pohled přímo do očí. Samozřejmě že o nich slyšela, ale nikdy se s žádným nesetkala. Jak by taky mohla, nepatřila zrovna k těm vychovaným slečinkám, co by se zvládaly chovat u dvora. Podpatky, lodičky a střevíčky by se u ní hledaly jen těžko, nebála se nakopnout někoho do pozadí a jazyk měla stejně ostrý jako kdejaký muž. Ona se do dvora rozhodně nehodila. A kdyby ji náhodou někdo narval do těch přefintěných šatiček a postavil doprostřed sálu, pravděpodobně by neohromila ani svým tanečním uměním. Nejspíš by sebou praštila o zem, pokud by ji vnutili i lodičky, nebo by někomu velice nepěkně pošlapala nohy. A štěstím by bylo, kdyby ten někdo, byl právě Marius. Sevřela ručky v pěst a stním i látku jeho košile, přičemž si ho tím způsobem přítáhne k sobě, postaví se na špičky - protože ten bělovlasej neřád je pořád vyšší než ona - a vlepí mu sotva znatelný polibek na rty. Odtáhne se a prosmýkne kolem něj, aby se mu vzdálila. "Kaktus by byl lepší.." došly jí argumenty, jak taky jinak. A kdyby se měla pořád bránit něčemu tak otravnému jako je Marius a chvíle strávené s ním, asi by se nakonec po svém odchodu zbláznila. Mohl se s ní hádat, mohl si před ní zvšovat svoje ego.. nedej bože, kdyby se ji pokusil urazit.. stejně by mu chtěla nakonec dát tu pusu. Jediné co by jej mohlo do smrti mrzet by bylo, kdyby se ji pokusil ranit, s tím by se Serena už nesrovnala a to i za předpokladu, že by si musela jít sednout do žaláře za to, že proklála jednoho dědice kopím.

Serena byla rozjetá jako ruská parní lokomotiva za toho nejvíce zaneprázdněného dne parného léta. Tváře ji žhnuly stejně rudou barvou jako byly její vlasy, což už bylo v mnoha ohledech co říct, takže ať už by Marius vyrazil ze sebe jakýkoli důvod k tomu chování, pravěpodobně by byla schopna je jednoduše pořádně přišpendlit ke kolejím, že už by se ani jeho ego nezvedlo. Ovšem jemu se to povede, dokonce se mu povede vrátit do její tváře trochu zdravější barvu a ustaraný výraz, kdy i oči prozrazují, že si všimla oné změny v jeho chování a poprvé za vcelou dobu, nebchala jeho slova bez odezvy ( a to i přesto, že by něco jako odpověď našla). Ovšem ta zdravá barva ji dlouho nevydrží a tentokrát si už i dupne. Není ale naštvaná jako spíš něco mezi tím a celkovým neštěstím. Neměla ve zvyku se ohlížet na ostatní a její srdce už bylo jednou zlomené na to, aby si jen tak začala s někým novým. Na druhou stranu byla klasická žena - myslela jedno a konala druhé. Jediná přímá věc, která zazněla, bylo to, když mu oznámila, že ho má ráda. Ovšem neštěstí v jejím hlase bylo znatelné když promluvila. "Já nebyla naštvaná protože jsi mi to řekl, Mariusi.." odmlčela se, přimhouřila oči a uhnula pohledem. Stejně jako marius zrovna nepatřil k těm co by svoje pocity vyjadřovali zrovna nahlas nebo vůbec nějak vyjadřovali, Serena byla opak. Uměla je vyjádřit a propadala jim. Nebyla zrovna stará víla, která by byla schopná odolat všemu a všem i když se o to mermomocí snažila. Nikdy sice nechtěla podlehnout strchu kde přišla ke své jizvě, nebo kvůli tomu, že by snad její zklamání láskou mohlo kdy na ni mít nějaký vliv, podléhala tomu. A Marius byl něco jako hřejivé objetí a bodnutí nožem zároveň. "Byla - jsem - naštvaná protože riskuješ život takovou hloupostí jako je dýka v ruce cizince přiložená na srdci. Je mi jedno jak moc mi věříš nebo ne, to není zrovna moudré, řekla jsem to už předtím a řeknu to znova - je to hloupé." opět se odmlčí a zatím co nyní byl její hlas ještě v nějaké té běžné síle, nyní se ztišil. "A je jedno jestli to bylo, aby jsi dokázal že máš pravdu a můžeš mi věřit, nebo jakýkoli jiý důvod, Mariusi." dodá. Ať už byl ztracený nebo ne, Sereně to pořád dávalo smysl. Odfrkla si. Zalitovala, že bývala neodjela, dokonce tiše prosila kotlík, aby těmi dveřmi nakráčel Rascal nebo aby se vzbudila někde v hostinci a uvědomila si, že celá situace je vlastně jen další nemravný sen s Mariem, jakými poslední měsíce trpí. Rozhodně by to byla jedna z těch lepších a méně bolestivých možností.

"K čemu by ti bylo, moje celé jméno? Nejsem ani princezna, ani nikdo důležitý." vrátí mu jeho slova. Co na tom, že je možná někdo důležitý, co na tom, že ji stále unikají jasně dané signály, kdy Mariusovi činy přímo křičí něco na styl, že mu na ni záleží. Serena je prostě zaslepená rozumem, možností, že by mohla být jen ono rozptýlení, další hadr, topení do peřin na několik málo hodin. Co by taky mohla holka jako ona být pro vílu? Už předtím, než věděla, že je Marius dědic věděla až příliš dobře jediné - holky jako ona, pro stráže nejsou zrovna důležité, možná na chvili hry a není včerejší, aby neznala nepěkné příběhy o krutých mužích z armády. A to že je dědic? Jan další olej v ohni, petrolej který se ji vpíjel pod kůži, aby ona potom lépe hořela, až se vše vrátí do normálu. Ne.. ona není někdo, kdo by měl být kdy důležitý pro někoho jako Marius. A tak se tomu bude bránit i kdyby měla z toho okna skočit sama. Ale jakou šanci má na reakci, když zopakuje, že by raději líbala kaktus, když je v pžiku hozená na postel a její zelené oči konečně naplní něco hodně blízké strachu. Širece otevřené oči, jiskřící tím jediným pocitem, který ji zahltil plíce vzduchem, že se chvíli nedokázala nadechnout. Vítr který přest vát do plachet a horké rty na jejím krku. Moment z několika jejich snů, které se nyní proťal do skutečnosti. Serana stiskla víčka k sobě a přehrála si v hlavě tichou modlitbičku ke kotlíku, ve které jej posílala do řitě i s jeho pošahanými osudy. Její dech se zrychlí a jí hlavou znovu proletí ty nejhorší možné myšlenky, ačkoliv ji Marius jasně řekl, že tyto představy rozhodně k jeho jménu nepatří. Přesto se klidně nadechla až ve chvíli, kdy se ji vzdálil. Na jeho slova nereaguje, ale v mžiku se na posteli zvedne a klekne si na kolena, sedajíc si na paty. Oči sklopí na své ruce, které drží v klíně a cítí jak ji v očích pálí slzy. Její hrdost ji ale nedovolí, aby pohled k Mariusovi zvedla. A poslední kapkou je klepání na dveře, jejich otevření a kroky. Temperamentní kráska stále nezvedá oči a skrývá se za závoj rudých vlasů, tváře červéne, podobně jako dekolt a kdyby býval stud tak silný aby zářil přes látku, byla by jako světluška. Poslouchá jeho slova, ale nepromluví, dokonce ani když vyjde z místosti i mladík je nějaký čas potichu, než ji na dlaň dopadne první slza, kterou v očích zkrátka neudržela. "Skutečně bych si teď přála zapomenout na všechno co vím, třeba by později bylo jednodušší přiznat jiné věci. Kotlík je mi svědkem, že ho mám vážně ráda, ale asi nejsem připravená, abych byla hloupá kurtizána.." mluví k vlastním rukám, ale nahlas. POmalu se zvedne a několikrát zamrká, aby oči osvobodila od nahromaděných slz a přejde k oknu. Nikdy neměla zrovna myšlneky na to, že bude muset od někud utíkat, ale chtěla vědět alespoň jak je místnost vysoko, možná kdyby mohla odejít po střechách. Nebo jen chvíli hledět na stmívající se oblohu nad celým tím ponurým královstvím. Opře se o parapet a očima přejede po rámu okna, aby zjistila kde se otvítá. Jakmile se ji povede se zaskřípěním a zavrzáním okno otevřela okamžitě ji obalil chladivý vzduch a na kůžu vyskákala husí kůže. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, nechávajíc vítr trochu zacuchat jí vlasy. Možná bude prostě jen muset chvíli počkat, než se uklidní a pak půjde hledat cestu do stájí, kam hosté jako ona patří.

Ne že by to pro Serenu bylo jednoduché. Seděla v místnosti, kterou neznala, s mužem kterého potkala všeho všudy dvakrát v království, které by k ní jako člověku jinak nebylo zrovna přátelské. Cestovala hodně a je pravda, že na spoustě míst nebyla vítána a cítila určitý strach, no nikdy nebyla úplně sama na všechno. Obvykle zasahoval do jejího života i její kůň, který teď pravděpodobně odpočíval v teplé stáji a byl spokojený jak skvělou laskavost své paní vlastně udělal. Skutečně se jednoduše neubránila slzám, jelikož ji zkrátka nejen vyděsil, ale byla nejblíž ke klasickému vzdání veškeré snahy o obranu. Možná měl pravdu, že ji s tímhle přístupem jednou najde někde v lese už dávno jako kus studeného kamene, než jako živou dýchající bytost. Stihne dojít až k oknu a s trochou námahou ho otevřít, než na ni mladík promluví a ona nadskočí na místě. Myslela si totiž, že dávno odešel. "Každý máme své vnitřní démony... něco, co nás užírá a ačkoliv si vážím vašich slov.. pokud ho má přítomnost dělá šťastným mrzí mě, že mu tuto skutečnost nedokážu zrovna udržet." odmlčí se, přičemž se snaží znít co nejméně tak, jaká je její momentální nálada, třesoucí se hlas ji však doháněl - ačkoli už bylo diskutabilní, zadali to bylo způsobeno otevřeným oknem a chladným vzduchem zvenčí, nebo ještě stále strachem. "Nikdy jsem neřekla, že chci aby mě měl rád. Nejsem tak hloupá, abych něco takového očekávala." to už si spíš pronáší sama k sobě, jelikož mladík pokoj opustil. Svým způsobem ji samota opět dohnala a Serena se zapřela o parapet tak, aby se mohla vlastní silou nadzvednout a nohama se nedotýkat země. Rozhodně by byla schopna se na něj posadit a třeba po střeše po chvíli vyhledat cestu ven. Pravděpodobně by to bylo snadnější, než ji hledat po chodbách a stát se tak lovnou zvěří pro každého, kdo neví jak se do hradu vlastně dostala. Tiše si povzdechla a povolila, s dupnutím bot o podlahu zase stála na pevné zemi. Těžko říct co by si měla přesně vzít ze slov toho mladíka, i když už od pohledu bylo jasné, že to dělá sám od sebe a nedej bože, kdyby se o tom ten egoista dozvěděl. Serena jako taková nechtěla věřit žádnému muži a to i v okamžiku, kdyby ji nabízel modré z nebe, či snad blištivou korunu, nebo nějaký dokonalý šperk. Nechtěla věřit nikomu z nich, spoléhala se sama na sebe a skutečnost, že je Marius pro ni jak vysoká zeď, kterou nemůže obejít ani přeskočit je jako poslední tečka za větou, kterou by Serena stejně nikdy nepřečetla. Další hluboký nádech a vyklonění z okna, kdy ji do rudých vlasů příroda vžene až depříjemně studený vítr.

Když se Marius vrátí do pokoje, je Serena stále u okna, kůže už je podobně ledová, jakoby se sama koupala v ledovém jezeře a to i přesto, že samo o sobě venku zase taková zima není. Otočí se jeho směrem a vypadá to, že i ona více méně vychladla a vše si srovnala v té své rezavé hlavě. Kupodivu s ní pro tentokrát Marius spoře oděn neudělá téměř nic - jelikož se všemi možnými způsobí snaží nezadrkotat zuby. Oči má červené ještě od pláče, ačkoliv se nejednalo o žádný hysterický pláč, slz se nezbavila. Zelenýma očima jej propaluje pohledem, stejně jako se nakonec podívá na onen kaktus, který vytáhne. Poté pohledem uhne stranou a pootočí se více k oknu. "Dobrou noc." odpoví mu na jeho slova, ale nevypadá to, že by měla v plánu jít spát. Svým způsobem se spíš hleděla na nebe a prosila kotlík o svítání. Když by to mohl Marius nejméně čekat, udělá dívka jeho směrem několik kroků a postel se prohne pod její muší vahou, když si s trhaným nádechem sedne vedle něj. Oči upírajíc kamkoliv jinam  než na něj a to i přesto, že k ní leží zády. O chvíli později, ale může Marius cítit její teplý dech na zádech a to jak si o místo mezi jeho lopatkami opřela čelo. Dost pravděpodobné je i to, že ho šimrala s každým pohybem svými vlasy, protože ta rudá kštice je snad všude. Krátké zaváhání když zvedla ruku a pak prsty přejela po jeho boku, než sjela rukou na břicho a hruď a tím jej objala. "Omlouvám se, Mariusi." zašeptá ta slova do jeho zad a znovu se nadechne. "Nevím jestli je to to, co chceš slyšet, ale znovu to neřeknu." očima těkala po jeho zádech, než víčka přitiskla k sobě a zahalila se tak do tmy. Jen.. už to prosím.. nedělej... " odmlčí se. ".. nenechávej mě tu samotnou." dodala a na okamžik jej objala pevněji, než stisk povolila a stáhla ruku pomalu k tělu, kdy se jen bříšky prstů dotýkala jeho hrudníku a boku, než se odtáhla, krátce přitiskla rty mezi lopatky. Potom se odtáhla a začala se z postele pomalu zvedat. Komu by se taky chtělo zůstat ležet v nepříjemném koženém korzetu co stahuje plíce...

Samozřejmě že ji to bavilo, Serena byla už zkrátka taková. Ale co by jste chtěli od ženy, která většinu svého života strávila jen s babičkou. Trénováním koní a vlastně celkově staráním se víc sama o koně a Emily, než o nějaký milostný život. Byť svou krásnou první pusu už má za sebou, nemohla říct, že by to byla ta nejlepší jakou kdy dostala. A Marius byl až děsivě blízko k oné dokonalé představě správných poprvé. O to víc paranoidní pak Serena byla. Jak by také nemohla být, je v cizí zemi, v cizí ložnici a ještě k tomu v zámku. Nikdy si rozhodně nepředstavovala, že se do takové situace dostane a ještě k tomu dobrovolně. A to, že tu nakonec zůstala ještě sama tomu také nepomáhalo - i když moment osamění nastal až po příhodně zodpovězeném životním příběhu jejího muže. Ne že by snad nevěřila slovům mladíka, jehož srdce bylo pravděpodobně až v krku, ale přesto se nakonec musela hodně hluboce zamyslet nad tím, jestli chce něco takového skutečně riskovat. Ostatně, nerada by se stala jen další (což pravděpodobně stejně bude, je jen člověkem u svatého kotlíku). A nakonec to byl právě onen kaktus, který tak nějak nepověděl, že by to nemuselo být zase tak zlé jak si to v myšlenkách vytváří ta její rezavá a tvrdohlavá palice. Na okamžik tedy odhodila onu neodbytně křičící a protivnou hrdost, aby si za nim na několik málo minut lehla do postele a dokonce jej objala a pronesla svou omluvu. Svým způsobem se omlouvala jen za to, že jej přirovnala ke kaktusu, ale zatím nehodlala omluvu specifikovat - musela by totiž přiznat, že líbat Mariuse je rozhodně lepší než líbat kaktus. To zatím ale tenhle světlovlasý muž vědět nemusí, stejně jako už nemusí znovu slyšet že jej má ráda, nebo to že něco takového vůbec existuje v jejich vztahu aka vystoupení akrobatů na vysuté hrazdě - člověk nikdy neví, kterým směrem poletí a jestli jej jeho partner chytí nebo poletí k zemi a nabije si čumák. Mírně sebou trhne, když se na ni ten její vílí kaktus rozhodne otočit, ale nebrání se, když si ji přitáhne k sobě. Rukama se opře o jeho hrudník, stejně jako o ni opře svoje čelo, jako předtím opřela o jeho záda. "Kdykoliv?!" zeptá se trochu překvapeně, jelikož u ní zůstal ještě onen šokovaný moment, kdy k ní dolehlo slovo 'slibuji'. "Nejsem si jistá, jestli by ta skutečnost byla zrovna reálná, řekla bych že by to bylo omezující." odmlčí se, přičemž se od něj nejprve mírně odtáhne, aby mohla trochu zaklonit hlavu a vidět mu do obličeje. Stačila chvíle co leží v posteli a její vlasy už jsou jako po tornádu. "Já tu nehodlám zůstat, jelikož musím ještě hodně prodat a ty semnou zrovna nemůžeš cestovat pokud se nemýlím.." nadhodí a mírně se pousměje. Možná náznakem toho že hodlá odjet trochu narušila onu milou chvíli, kdy ji vlastně slíbil, že ji neopustí, ale zároveň velice velkou oklikou naznačila, že by ji nevadilo být s ním valnou většinu svého času. Všechno musí probíhat hlavně nenápadně.

Pak už se ale začne pomalu zvedat, jelikož je přesvědčená, že tedy půjde spát. Samozřejmě neměla v plánu ležet s ním v posteli, měla vyhlédnuté ono křesílko i když by to rozhodně nerozebírala nahlas. Asi by bylo potěšující vidět jej vztekat se nad onou mužskou hrdostí a egem, kdy žena musí spát v posteli a ne na zemi, ale jednoduše řečeno - bylo to bezpečnější, než sdílet jednu matraci. První co však trápí její lidskou dušičku je onen svazující kožený korzet, který tak nějak chrání i většinu jejich knoflíčků u košile. Ne že by pod ním bylo něco speciálního k vidění, jelikož při posledním sundání korzetu měla to štěstí na šípkoví keř a nejen že si ji na pravém boku trochu roztrhla, ale tehdy se i řízla a od té doby neměla mnoho možností jít si koupit nějakou novou. Platilo pravidlo, dokud to není vidět, není potřeba se o to starat. A dokud byl kožený korzet nasazený, nebylo vidět ani malou díru, ani její červené skvrnky od krve. Na jejím boku by ale stejně už nebylo nic k nalezení, kromě starých jizev, které stejně bledly. Ale na to by si musela sundat i tu košili, což neměla v plánu už vůbec. Postavila se, aby se ji korzet lépe rozvazoval. "To stále nemám v plánu, Mariusi. Jen se v korzetu špatně leží." otočí se na něj, jelikož doteď stála zády a propálí ho těma svýma zelenýma očima. Bohužel stejně jako se předtím rozhodl zakročit Rascal tak nyní se o podobnou šílenost pokusil kotlík, když si řekl, že uzel, který má na šňůrkách korzetu prostě bude tak utažený, že ji nepůjde rozvázat. Kdyby bylo šněrování vzadu, bylo by to možná jednodušší, ale vzhledem k tomu že její korzet jej měl vepředu a ještě byl uzlík na samém vrchu zatvářila se skutečně nešťastně, když svěsila ruce po několika pokusech a pak se podívala na Maria. "Aby jsi věděl, neptám se protože chci, ale protože mi to nejde.. takže.. " odmlčí se. "..pomohl by jsi mi? nadhodí a nakloní hlavu na stranu. Při pohledu do jeho očí a představě, že bude svoje ruce strkat až příliš blízko jejím ňadrům ji však donutí udělat krok zpět a najít plán B. "Nebo víš co, prostě tu šňůrku ustřihnu, nemáš někde nůžky?" A už se má k tomu, aby se rozhlédla po pokoji a hledala nůžky, kterými by se šňůrky zbavila. Najednou se v tom korzetu docela špatně dýchalo.

Představa, že by se měla tahle zrzka stát někým kdo si jen tak hoví na zadku na hradě a má se cítit jako královna? Neřekla mu náhodou při jejich prvním setkání, že se mnohem radši bude před smrtí dívat na nebe, než na nějaký dřevěný trám stropu světnice? Rozhodně si to vybavuje a je si vědoma toho, že to řekla nahlas a ne jen ve svých myšlenkách. Ne že by si nemohla vážit faktu, že ji něco takového nabízí, ale představa cestování ji byla konec konců mnohem příjemnější než nějaké sezení na zadku a ještě k tomu někde na nějakém zámku v království, které ji zrovna dvakrát nevoní. Nesnesla by zdejší podnebí, to věčné zataženo, kdy měla pocit, že je tu neustále několik minut před deštěm. Dej mi kotlíku sílu. Musí se zhluboka nedechnout, aby polkla svou prvotní reakci, kdy by mu nejraději vpálila do obličeje nějaký velice příjemný backflash na setkání u jezera. "Ne." zakroutí hlavou. "Nemám v plánu tu zůstat, jsem si docela jistá, že mám ještě čas na svoje obchody, než na to, až si budu muset smířit se stálým domovem.". odpoví na jeho slova překvapivě klidně. Samozřejmě, že ji trochu svrběla ruka, jelikož se jednalo o něco co mu dala jasně najevo už minule - konkrétně tedy když zmínila svou možnou smrt, se kterou byla o dost více smířená pod širým nebem. Sleduje jak Marius vstane a odejde kamsi ke komodě, přičemž se k ní vrátí s krabičkou. Pohled jaký na něj upřela by mohl mluvit o všem. Pozvedla jedno obočí, aby tázavý pohled ještě trochu podtrhla. Představa toho, co může být v krabičce se pomalu formovala, ale naštěstí byla rozehnána dřív, než by vůbec mohla na něco přijít. "Jako bych na něco takového vůbec mohla myslet." nemyslela, což z jejích slov dělalo pravdu, ovšem to jak to vyznělo? Rozhodně nemohla ani pomyslet na to, že by se snad někdy Marius rozhodl žádat o ruku člověka a i kdyby ji to snad napadlo, že to nemuselo vyznít nejlépe asi by ji to na duši netrápilo o nic víc než to, v jakém vztahu jsou teď. Tedy pokud se to dá považovat za nějaký smysluplný vztahj, který by nakonec mohl mít i nějaký hlubší význam. Zaposlouchala se do jeho slov, zatím co hleděla na předmět v krabičce a pak si ji přitáhne k sobě, aby se mohla podívat pečlivěji. "Jednoduše řečeno mi dáváš sokola, který ti může donést ode mě zprávu. Mám ti znovu připomenout, že neumím pořádně napsat ani vlastní jméno, nebo mi tím naznačuješ, že se mám psát naučit?" pozvedne jedno obočí,. když si zavřenou krabičku vezme bliž k sobě. Rozhodně by se kvůli němu psát naučila a už teď uvažuje, že do jejich příštího setkání se bude muset alespoň trochu poddat nějakému bojovému výcviku, jelikož si před ním připadala dvakrát víc hloupě a nešikovně, než ji bylo příjemné. A ačkoliv její slova mohla znít trochu útočně a ublíženě na její tváři se nakonec objevil jeden z těch roztomilejších úsměvu a v zelných očích ji zajiskřilo. "Naučím se to." a pak mrknutí. Bylo ji jasné, že pravděpodobně neměl v plánu používat onen dárek jako poštovní holuba, ale svým způsobem se to samo nabídlo.

Kotlík se pravděpodobně postavil na stranu Mariuse a to se všemi dnešními náhodami a příhodami, protože se ty zpropadené šňůrky korzetu zasekly. Zasekly, zašmodrchaly, zauzlovaly a bůh ví co vlastně ještě všechno. Každopádně je nemohla rozvázat a i když požádala o pomoc, uvědomila si, že jsou až příliš blízko jejím prsům na to, aby vůbec mohla něco takového po muži žádat, takže začala panikařit a byla připravená sundat ze zdi jednu z vystavených zbraní, jen aby šňůrky přeřízla a nemusela tak čelit Mariusově přítomnosti. On totiž už jen ten jeho úsměv napovídal, že pravděpodobně má hlavu plnou nejrůznějších myšlenek, kterých Serena nechtěla být součástí. Jenže byl rychlejší a ve chvíli, kdy ji chytil za ruce a zastavil tak na místě ještě stihla očima přelétnout celou místnost, aby našla cokoliv co by se podobalo dobře dostupnému ostří, než konečně pohlédla jemu do obličeje. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by ji těmi slovy zvládly uklidnit. Právě, že to byl on, právě proto by bylo lepší, kdyby našla nějakou ostrou zbraň. "To mě právě neuklidňuje, Mariusi." zamručí mu nazpět, ale nemá mnoho příležitostí jak se bránit, nebo se snad ani bránit nechce, jen své ruce nesvěsí podél těla, ale drží je tak nějak v úrovni pasu, aby mu nezavazely, ale aby se případně mohla bránit, kdyby zkusil něco, co by ji nevyhovovalo. Pohled upřela jinam, do rohu místnosti, mimo soustředěnou tvář bělovláska, protože kdyby se mu měla z téhle blízkosti dívat do tváře, došli by asi tak daleko jako předtím když jej venku políbila. Letmé doteky na jejích ňadrech a bocích ji způsobovali jen rudnutí ve tvářích, nabírání oné nachové barvy, kdy ji nerudnul jen obličej, ale také odhalená část jejího hrudníku, a to ještě nevěděla co přijde. Cukla sebou, když kožený korzet s dupnutím dopadl na zem a upřela pohled do jeho očí. Zelené oči plné jisker, svítivější než kdy jindy, rozšířené zorničky - pokud byl tento vztah zdravý, tak je jen otázkou času, jak dlouho oba ještě vydží předstírat nemožné. "Ne.. Ne." prvně se ji zlomil hlas a z úst nevyšel téměř žádný zvuk a musela se opravit, aby dala najevo, že s ničím dalším ji pomoct už nemusí. Tedy pokud pomine fakt, že by mohl o pár kroků ustoupit a dopřát jí - osobní - prostor... Ruce položila na jeho paže, jen se o ně volně opřela, dech se ji ztrácel, připadala si, jakoby snad ani neměla dostatek kyslíku, když je takhle blízko. V momentě, kdy se pak zmocnil jejích rtů, strnula jakoby ji zasáhl blesk, konečně měla možnost se nadechnout, ale vzduch ji byl stejně k ničemu. Rty měla jako plátky růží, jemné, křehké a hebké, jako předtím, když se políbili. A přesto nyní slyšela jen jasné bzučení ve své vlastní hlavě a nic víc k tomu. Nepřiznala by to nahlas, ale chvěla se. Měla zavřené oči, a za víčky probíhal hotový ohňostroj barev, Cítila jak se ji podlamují kolena a tak se pevně chytila jeho paží, prsty zabořené do jeho kůže. Dýchala ještě vůbec?  Stál kotlík při ní, nebo už dávno někde ztratila vědomí? Musela, jinak by totiž necítila jeho přítomnost, jeho stisk, jeho rty a rozhodně by nespolupracovala ve chvíli, kdy se ji rozhodl vzít do náručí a přenést na postel. Jakmile ji položil vlasy se ji rozlétly do stran, odhalily i jizvu na obočí, ale k čemu byly, když Serena zalapala po dechu, jakmile ji Marius vyhrnul košili. Kdyby mohla nachová barva postihnout každý milimetr kůže bylo by to teď, teď když se Marius odtáhl, hleděl ji do očí a Serena se jen velice nešikovně snažila skrýt, lehce napuchlé rty od jeho polibků. Uhne pohledem a stáhne košili na její místo. "Kdybych byla čarodějnice, nebyla bych tady."  zamumlá, když se schová v jeho náručí tak, aby ji nebylo vidět do obličeje. Tak jak předtím váhala, teď už rozhodně ne a místo toho jej pevně obejme. Rozhodně to na ni zanechalo nějaký dojem, ne jen jeho polibky, ale také schopnost toho prostě nechat. "Dobrou noc, Mariusi." zašeptá když přivírá oči, a pokud ji nechal tak během chvíle zrzečka dokonce i spokojeně usnula, ačkoliv by se mohla pyšnit mnoha velice divokými sny o tom, jak mohla celá situace dopadnout, kdyby její milý nepřestal. Pravděpodobně to v její mysli zůstane ještě dlouho a podařilo se ji dokonce zmizet druhý den ráno o něco dřív, než se Marius vzbudil. Což sice možná nebylo nejmoudřejší, ale nakonec rozloučila se tím, že jej krátce políbila na rty, tak aby jej nevzbudila, než vyšla hledat stáje a svého koně. Když vyšlo slunce už byla v sedle a nechala po sobě jen docela jednoduchý vzkaz. Vrátm si což by tak nějak odpovídalo její schopnosti psát. U vzkazu ležela její spona, kterou na jejich posledním setkání Marius nejprve rozbil a následně spravil. Rozhodně mohl už jen podle její reakce vědět, že je to něco co bude chtít určitě zpátky.

>>> (aka 'the end', uvidíme se u příštího setkání <3)