Re: Astar

29/11/2020, 23:42

Nevěří jí nějakého fiktivního chlapa ani náhodou. Snad by jí věřil, že mezi jejich setkáními měla nějaké objevy, s tím by neměl vůbec problém a jeho hlavinka by to pobrala. On taky nebyl v loži sám, ale aby byl někdo lepší než on? To není možné v žádném vesmíru a musel by někoho takového poznat, aby uvěřil a mohl ho zabít. Nikdo nebude lepší než on. Nikdo… Aneb ať žije Mariovo ego. Není princem na bílém koni. Zaprvé má koně černého a zadruhé není někdo, kdo by se pro každého rozkrájel a každému chce pomoct. Jeho náklonost si každý musí zasloužit a málokdo si to doopravdy zaslouží. Nemá a neměl ve svém dlouhém životě moc lidí, kterým by věřil. Kterým by dal klíč ke svým citům – ano, on opravdu nějaké má – a právě proto by mělo být každému velkou ctí, když mu začne Marius důvěřovat. Tak nechápe, proč má pořád Serena problém a není poctěna tím, jak se k ní Marius chová. Vážně to moc nechápe. Nechce na toho fiktivního chlapa reaguje a tak se tak i chová a jen s pozvednutým obočím na ni kouká a čeká, až končí se svým monologem. U poslední věty se ale ohradit musí. „Každý má city, jen ne všichni je dávají na odiv jako ty.“ Není to nijak útočné, spíš se zastal sám sebe. Samozřejmě, že má city, jako každý jiný. Když byl zabit jeho mentor a zároveň nejlepší přítel, probrečel několik nocí a dostával se z toho opravdu dlouho. Dodnes to na něj občas padne a on stráví celý den u sebe v depresích a nevylézá. Ale stává se to tak třikrát do století, takže ho to moc neovlivňuje. Ale ty city tam jsou a vždycky budou.
Ta věc s dýkou byl velký risk a on si je toho velice vědom. Čekal, že se naštve, ale u Kotlíku! Vždyť ona je teď jak vichřice, která se prohnala přes zem a chce zpustošit všechno, co jen jde a kam dosáhne. Vidí, že by mu teď nejraději nadávala a nemůže říct, že to nechápe… chápe a moc dobře. Kdyby mu tohle někdo udělal, tak by ho snad vztekem i zabil, ale v tuhle chvíli mu to přišlo jako nejlepší nápad. „Jsi první, které jsem dal tu možnost. Jak jsem už několikrát řekl, věřím tomu, že mě nechceš zabít, i když si možná myslíš, že chceš. A podle toho, jak jsi se k té dýce postavila, předpokládám, že s ní neumíš zacházet a nikdy jsi nikoho o život nepřipravila a nikdy to neuděláš, pokud bude jakákoliv jiná možnost.“ zkonstatuje klidně a počítá s tím, že má na devadesát devět procent pravdu. Raději si tam nechává to procento, kdyby se mýlil, ale s tím opravdu nepočítá. Mělo by ji to poctít. Svěřil svůj život do jejích rukou. Neví, proč se tak vzteká… Možná to bude jeden z rozdílů ženského a mužského myšlení. Skoro ho až zabolí, když jeho drahocennou dýku hodí na zem. Znamená pro něj vážně hodně. Bez pohledu na zbraň se zvedne trochu větší vítr a dýka se mu vznese do natažené dlaně a on ji může klidně strčit zpátky na její místo. Občas se ta magie prostě hodí.
„To teprve uvidíme,“ mrkne na ni. Může se bránit jak chce, ale jednou bude prosit o to, aby se ho dotkla a aby se on dotknul jí. Ale na to si klidně ještě počká. To je ještě v delší budoucnosti. Ale on věří, že se tam prostě dostane a zvládne ji očarovat tak, že tahle věta vůbec nebude existovat. „No pokud si dobře vzpomínám a to si opravdu dobře vzpomínám, tak jsi se minule tak třásla zimou, že jsem měl strach, že mi do rána zmrzneš nebo vyklepeš kosu.“ zakroutí očima, protože to byl jeden z podmětů, proč za ní v noci byl a proč si lehnul k ní. Druhá věc byla také ta, že prostě a jednoduše s ní chtěl spát na jednom místě a ona se nijak nebránila. Naopak tam spolu leželi jak dva dlouholetí vášniví milenci. Tím ale neodpoví na její řečnickou otázku. Asi by zvládnul celou noc spát na zemi, to jo, ale kdyby měl jen malinkatou možnost být s ní v posteli, tak tam je a ani neřekne Evasir. Následně jen dodá to o tom, že se rozhodně ošetřovat nebude a čeká její reakci. Čekal, že reakce přijde, ale ne zrovna takováto. U její reakce totiž na chvíli ztuhne, dokud se na celý park hlasitě nerozesměje. Snaží se zhluboka nadechnout a uklidnit se, ale smích je teď silnější. Už doslova několik desetiletí se nezasmál tak, jak se směje teď a tady. A je to krásný pohled. Celá jeho maska spadne a on vypadá i snad o pár lidských let mladší a zranitelnější. Jeho úsměv se leskne po okolí a nutí snad až ptáky zpívat. Probourává se do srdcí všech kolem něj a snad i lidem za hradbami. Prostě pohled snů. Po pár vteřinách se aspoň trochu uklidní a podívá se na dívku před ním. „Zaprvé… neříkala jsi, že si mé jméno nepamatuješ? A zadruhé… co je to za nadávku?“ Znovu se jen na chvíli nahlas zasměje u čehož párkrát zakroutí hlavou. Je rád, že mu chce pomoct. Vážně. Takových lidí moc nemá. Nechává ji mluvit a vidí toho koně, jak k nim jde. Nepřikládá mu ale moc váhu, pokud do dívku netrčí a ta nezačne padat. Automaticky natáhne ruce, aby ji chytil. Jenže Serena padá tak neskutečně nešikovně, že cítí, jak ztrácí kontrolu a padá k zemi stejně jako pytel brambor. V letu ji otočí, aby jakoby ona spadla na zem a on ne, ale u toho jí jednou rukou chytí pod hlavou a druhou pod zády, aby si nenamlela a stejně to nejvíc bolí jeho. I kdyby se chtěla dostat pryč od něj, tak to nejde. Ruce má opřené kolem její hlavy a kolena kolem nohou. Nechá spadnout hlavu dolů, čímž ji nevědomky pošimrá vlasy na tváři. Je tam blízko, že by stačilo jen pár centimentrů a mohl by ji políbit. Jeho dech je mělčí než předtím a jeho oči jsou upřené do těch jejích. Trvá to snad celou věčnost, než se skloní k jejímu uchu a zašeptá: „Zůstaň dneska se mnou… Prosím.“ Nikdy neprosí. Nikdy. Ta slova skoro až vydechl a někdo by si mohl být nejistý, jestli je opravdu vyslovil. Lehce jí přiloží rty na tvář a chvilku je tam nechá. Jeho dech ji šimrá na tvář, na rtech a on si kouká přímo do očí.

30/11/2020, 00:25

Nepostřehla, že by nějaké city dávala na odiv světu. Tedy zatím se jí je přece daří velice úspěšně skrývat. Přesto ji ta věta na moment zarazí a musí se několikrát sama sebe zeptat, jestli náhodou některou z těch předešlých myšlenek přece jen nedala nějak výrazně najevo. Nebo nedej kotlík aby ji řekla nahlas! Sama sebe na okamžik vyděsila, když si uvědomila, že před několika málo vteřinami ji hlavou prolétla vzpomínka na ten nedávný en, když nocovala v hostinci a onen bělovlasý muž ji navštívil ve snu, aby mohla na chvíli skutečně těm jeho očím podlehnout bez výčitek na svém svědomí. Nadechla se a otevřela ústa, ale nakonec z nich nevyšlo jediné slovo a ona tak sklapla na prázdno. Neměla na to co odpovědět, ale rozhodně se necítila zase tak poražená jak by měla. Nechtělo se ji věřit, že by Marius byl schopen nějakých citů - tedy nějakých pravděpodobně ano, ale těch, které běhaly hlavou jí - u těch si zase tak jistá nebyla. Skoro by vsadila vlastní úspory, že by ani jeden ten titěrný kousek náklonnosti, kterou si k němu jakousi záhadou vypracovala nezvládl opětovat. "Až začnu svoje city dávat najevo, rozhodně to poznáš - škoda, že to nebude pro tebe." nakonec stejně okomentuje po svém. Nemá v plánu mu v blízké době nějaký ze svých skrývaných citů nějak významně oznámit, právě naopak - udělá vše proto, aby se o nich dozvěděl naprosté minimum až do chvíle, kdy se jí je podaří vymazat z povrchu země. Nerada přiznávala, že má pravdu, nebo snad že by nebyla schopná někoho zabít, ale tohle skutečně pravda byla. "UH - nechci a neumím dýku požívat, no a co?!" odsekne mu na jeho krátký monolog o její krvelačné neschopnosti. "To ještě neznamená, že by jsi měl hned dávat někomu dýku do ruky, je to naprosto šílené a nesmyslné. Na to, že jsi velitel armádní složky, je tohle dost hloupý přístup. Nikdy nevíš jestli důvěřuješ správnému člověku." doplní se, přičemž se ji v hlase jasně projevuje ona starost, kterou by po správném o něj vůbec neměla mít - tedy alespoň podle jejího dosavadního postoje. "Navíc - na to jak často se snažíš někoho škádlit a vyprovokovat ke konverzaci, by jsi měl poznat jasný pokus o vtip, když ti člověk položí teoretickou otázku.." doplní se. Přesně tak byla její reakce na možné ublížení na zdraví vyznít. Možná pokus o vtip? Možná. Každopádně, když se jej zeptala jestli si je jistý, že mu nechce ublížit, myslela to jen teoreticky, nikoli s názornou ukázkou a demonstrováním, že měl pravdu. Jen ten pocit, že by někdo muži, kterého - má možná ráda - měla sama ublížit ji dělala zle od žaludku. Bez ostychu dýku hodila na zem, nechtěla ji už víc držet v prstech, byl to ten nejhorší způsob jak jí dokázat že měl pravdu on a ne ona.

"Tobě? Že zmrznu tobě? zopakuje po něm, aby se ujistila, že se nijak nepřeslechla a skutečně právě řekl, že si myslel že mu zmrzne. "A k tomuhle jsi přišel kdy? Že 'tobě' zmrznu. I kdybych zmrzla, tobě to může být úplně jedno, máš přece stovky dalších naivních ne?" Tentokrát už to komentuje po svém. Nebyla si vědoma toho, že by kdy souhlasila s tím, že by byla "jeho" a ačkoli v jeho podání věta lehce zahřála u srdéčka, jelikož to znamenalo, že měl o ni starost, nahlas nehodlala připustit, že by se ji tohle přivlastnění její osoby nějak líbilo. Nejraději by mu vmetla do tváře, že raději bude patřit někomu jinému, že bude raději žena někoho jiného, než aby dovolila, aby si její osobu přivlastňoval právě on - ale takovou lež by s naprosto klidnou tváří vyslovit pravděpodobně nedokázala. Jenže ten vyděrač si nedal pokoj ani poté a to už Serena vypěnila, zrudla ve tvářích a vší silou po něm mrštila onu krabičku s mastičkou, aby po něm mohla vykřiknout onu nadávku, jenže než měla vůbec možnost svůj hněv zcela vybít Marius se před ní rozesmál, tak trochu jako šílenec v jejích očích, protože v první chvíli ji nedocházelo čemu a proč se vlastně směje. Strnula na místě a chvíli na něj nechápavě hleděla, aby následně mohla zcela propadnout úsměvu v jeho tváři - ne tomu egoistickému úsměvu, povýšenému co používal vždycky, ale jednoduše tomuhle. Jakoby poprvé byl za celou dobu sám sebou. Tváře ji sice stále pálily, ale Serena celkově ztratila veškerou chuť na něj křičet. "Je zločin si pamatovat něčí jméno, kdybych ti to řekla rovnou, zvedla bych ti ego, protože by to znamenalo, že jsem na tebe myslela - ale já nemyslela!" Samozřejmě se prořekla a posledními třemy slovy se snažila situaci neohrabaně zachránit, ale neměla čas se zabývat touhle malou tragédií déle než těchto pár sekund. "Zaleží na tom, co je to za urážku - je to urážka a sam.." nedořekla, jelikož ji Rascal s vidinou delšího odpočinku se spoustou jídla, jednoduše vrazil Mariusovi do náručí, jakoby chtěl dát najevo že jídlem si ho klidně může koupit a svým chováním koně přesvědčil (i když tím jídlem asi více). Při pádu stiskla víčka k sobě a skrčila se, čekala, že dopadne na zem a bude to bolet - ani nečekala, že by snad mohl někdo její osobu chtít udržet bez bolesti při pádu, jednoduše čekala tvrdý dopad. Když k němu ale nastalo a ona otevřela oči, místo toho, aby přišla tupá bolest po nárazu do hlavy, se zadívala přímo do Mariuosových očí. V první chvíli neschopná mluvit, s bušícím srdcem a s přehlídkou všech takovýchto náhod, které ještě přijdou, než se bude moct vrátit ke klidnému životu. Při pádu se ji rudé vlasy rozhodily různě do stran a pár pramenů ji zavazelo v obličeji. Když ji ale Marius nevědomky pošimral na tváři napnula se a měla potřebu se okamžitě zvednout. Musí se okamžitě zvednout, jinak... pozdě. Ale to už bylo dávno, teď se nemůže ani pohnout, protože každý pohyb by znamenal potencionální možnost nějakého posunu špatným směrem. "Mariusi pusť.." opět větu nedořekla, když ji do ucha zaznělo slovíčko 'prosím'. Musela by být z kamene, aby ji to neobměkčilo její naduté srdíčko a nedonutilo ji to sdílet, alespoň trochu toho citu s někým kdo ji právě jedním slovem postavil nohama na zem, aby si uvědomila, že k němu skutečně - něco cítí. K neřádovi. Na moment uhnula pohledem k Rascalovi, kterého za to žduchnutí v duchu napomenula, než své dva smaragdy upřel zpět do očí muži nad sebou. Ještě chvilka zaváhání, než nadzvedla hlavu a přitiskla tak svoje rty na jeho - čehož bude v následující chvíli velice litovat, ale proč vlastně ne, k čemu je jinak život, když ne k litování se. Jemně, něžně jej políbila, přičemž sama sobě přivodila drobný infarkt, když její srdce přestávalo stíhat vlastní údery. Odtáhla se od něj. "Za opravení té spony. Obchodník nikdy neporuší domluvu -" rychle to okomentovala, ještě stále přicházejíc o dech s nutkáním udělat to znovu, tentokrát mnohem více pořádně. Chyběla ji ta měkkost rtů a pocit tisíců motýlů v břiše, i když polibek ukončila před pár vteřinami. "Co tvoje zranění, neublížil sis při pádu, něžná vílo?" snažila se odvést pozornost jinam, tváře ji nabraly mírně nachovou barvu a ona pohledem uhnula stranou, kdyby se mu teď měla podívat do očí, pravděpodobně by na ní bylo poznat úplně všechno. Mám tě ráda, Mariusi - ale nikdy ti to neřeknu něžná vílo.

30/11/2020, 20:28

Po svých prožitých letech se může chlubit tím, že celkem dobře čte v lidech a často jim i vidí do hlavy, aneb ať žije magie, takže z lidské tváře a chování prokoukne spoustu citů, kterými Serena jen hýří. Samozřejmě nevidí všechny a snad by ani nechtěl, ale takové ty očividné lži, jako třeba, že si našla jiného chlapa, prohlédne okamžitě. Kdyby hodně chtěl, mohl by jí nahlédnout rovnou do hlavy, protože nepředpokládá, že má nějakou obrannou zeď. Ale neudělá to. Nebyla by to potom taková legrace a bylo by to moc jednoduché. Trochu se pousměje, když vidí, jak jí došla slova. Možná nezná takové city, jako by ona chtěla. Nikdy nikoho nemiloval a nehodlá s tím nijak začínat. Je zvyklý věřit jen sám sobě a nehodlá navazovat nějaké hlubší vazby s lidmi. Potom by se stal zranitelným, což sice už je teď, ale sám si to nepřizná. Její komentář nekomentuje, protože mu stačila její prvotní bezeslovná reakce. Tohle už mu připomíná rčení – Tonoucí se stébla chytá. „Přesto hádám, že dýku máš. Nebo minimálně doufám, že nejsi tak hloupá, abys cestovala neozbrojená. Jestli chceš, mohl bych tě naučit ji používat, aby ti byla k něčemu, a ne jenom na okrasu.“ navrhne jí zcela bezelstně. Už jen představa, že sama cestuje po celém ostrově je pro něj naprosto nepřijatelná a i když má nadutého koně, který by se asi snažil ji chránit, tak by proti zkušenějšímu útočníkovi neměla šanci. Nechce ani myslet na to, co by se jí mohlo stát. Naučí ji bojovat, ať už chce nebo ne. A doufá, že chtít bude. Je dobrý učitel… a mohla by to být také legrace. „Nevím, jestli je to hloupý přístup. Na sto procent jsem věděl, že mě nezabiješ. Neboj, nenechávám se zabít na potkání.“ usměje se na ni a snaží se to otočit k sobě, aby tu nebyl za takového debila. Vždyť on to myslel dobře! Nechápe, co má za problém. Vždyť se nic nestalo, ne? Ale právě tady je krásný příklad toho, jak dívka před ním projevuje emoce. Očividně má o něj starost, což ho hřeje u srdce, ale neřekne to nahlas. A ani to říkat nemusí. Je to na ní nádherně poznat. „Možná teoretická otázka, ale měl jsem pravdu,“ zamrká na ni a jeho úsměv se ještě rozšíří. Měl pravdu. Jako vždycky, samozřejmě. Marius se nikdy nemýlí.

„Pleteš se, zase. Nechtěl bych abys zmrzla. Abys mně zmrzla. Záleží mi na tom, abys nebyla zmrzlá,“ z té věty sice v podstatě nic nemá a je to jen souhrn několika slov, které nedávají úplně smysl, ale důležité je, že jí odpověděl. Popravdě nevěděl, co na to má říct. Neví proč to řekl, i když my to víme. Víme, že to řekl, protože mu na ní záleží víc, než si chce připustit. Víc, než mu záleželo na kterékoliv jiné ženě. A to se viděli celkově dvakrát. Bohužel pro ně je propojuje chemie, která se nechá jen tak odstřihnout. Je jeho, ať už bude chtít anebo ne. Nehodlá se jí vzdát. Pak víme, co bylo dál. Serena ho oslovila jménem a on upadl do neuvěřitelného záchvatu smíchu, ze kterého se asi jen tak neprobudí. A taky mu to popravdě trvalo docela dlouho. „Takže kdyby sis pamatovala moje jméno, tak by to znamenalo, že jsi na mě myslela? Ale ty jsi nemyslela? No očividně jsi na mě myslet musela,“ mrkne na ni laškovně ještě se širokým úsměvem na tváři než pokračuje s lehce tlumeným hlasem, „Neboj… já jsem na tebe taky myslel.“ ta poslední věta je řečena tišeji a vážněji než ta první část. Potřebuje totiž, aby ta věta vyzněla přesně tak, jak jen chtěl. A nebojí se říct, že se mu to snad povedlo. Je zvědavý, jaké jsou její další výmluvy, ale než bys řekl Marius, už oba leží na zemi. Chvíli se na ni jenom dívá. Pozoruje ji a říká si, jak je s těmi rozhozenými vlasy a svým pohledem tak neuvěřitelně krásná. Je skoro jako víla. Krásnější než víla. Cítí jak se nadechuje, aby ho odstrčila pryč, ale to nemůže dovolit. Ať už to bylo cokoliv – osud, předurčení, kobyla – tak musí děkovat Kotlíku, že se to stalo. Může s ní sice strávit dohadováním ještě mnoho večerů, ale takovéto okamžiky se stávají jen párkrát za život. A že on o délce života něco ví. Bojí se, že ho nakonec skutečně odstrčí. Tenhle strach je pro něj nový a nechápe ho. Nikdy se nebál, že by ho žena odmítla. Nechápe, proč se nyní tenhle pocit objevil. Musí tuhle kapitolu brzy uzavřít, aby mohl zase normálně fungovat… i když… ještě chvíli by si tuhle situaci mohl užívat. Jen se jí podívá do očí a ona ho zamkne ve svém pohledu, ze kterého není cesty ven. Nechce, aby od něj teď odešla a má v hlavě všechny možné scénáře. Má na mysli skoro stovky scénářů, co by se mohlo stát, ale v žádném scénáři není ta pravda, která následuje. Nečekal, že by ho sama políbila, i když situace je k tomu příhodná. I přes své překvapení její jemný polibek opětuje a konečně cítí, jako by mu něco těžké spadlo ze srdce a on teď mohl zase lehce dýchat a žít. Musí se krátce zasmát, u čehož skloní hlavu a hodí jí do tváře ještě víc svých vlasů. „Pokud si dobře vybavuji, silná ženo, své už jsi splatila u jezera. Nesnaž se to teď na to hodit,“ pronese potichu s úsměvem a její další větu si ani neposlechne celou, protože ji v půlce přeruší svým polibkem. Polibkem, který už není tak jemný jako ten předtím. Polibkem, kterým vyjadřuje aspoň část svého zoufalstvím nad časem, kdy u něj nebyla. Polibkem, který mu přivádí naprosté štěstí v životě. A polibkem, kterým doufá, že s ním dnes večer zůstane. „Mám to brát jako ano?“ pronese potichu, když se od ní po době, která trvala snad sto let, odtáhne a opře své čelo o to její, aby jí mohl pohodlně koukat do očí, „Slibuju, že budu hodnej,“ nadnese to trochu jako nadsázku, aby se nebála té vážnosti. Doufá, že u něj bude chtít dneska zůstat, jinak by ji musel u sebe asi zamknout. Nikam jí už nikdy nechce pustit. Nikdy. Chtěl by téhle chvíli zůstat už navěky. Teď by byl ochoten i zemřít. Šťastnější chvíle pro něj totiž už nemůže být.

3/12/2020, 22:42

Skutečně by byla nadmíru hloupá, kdyby si dýku nepořídila. Přece jen je to žena, která cestuje po všech možných královstvích, aniž by si vybrala nějaký doprovod – když teda pomine onen fakt, že s ní cestuje k ostatním lidem velice nepříjemný kůň. Rascal, možná nebyl člověkem a pravděpodobně neprošel žádným specifickým bojovým výcvikem, ale přesto ji v mnoha situacích dokázal dost dobře ochránit. Kdyby došlo na lámání chleba a boji o holý život, byl by schopen protivníka alespoň zdržet, aby mohla utéct, Serena sama o sobě, totiž nikdy boji jako takovému neholdovala. Dokud žila Emily, byla ve městě. Obyčejná městská žena – žena co trénovala koně, kteří nakonec byli jedni z nejlépe vytrénovaných ve Fiplinu, ale po její smrti? Emily byla její jediná rodina, ale zároveň jediné pojítko s městem. Prodala dům, bez přemýšlení, prostě to udělala a od té doby žije všude jen ne uvnitř nějakého domu. Svoboda se ji líbila a vzdát se ji nebo ji zkazit něčím jako byla nutnost naučit se bránit ji přišlo kruté. Líbí se jí jak věci kolem ní jsou, změna obvykle neznamenala nic dobrého – a pak tu byl prostě Marius. "Samozřejmě, že mám dýku." pronese to tónem, jakoby dávala najevo, že přece není úplně blbá, aby jezdila zcela neozbrojená. "Učit mě? Stal se z tebe dobrodinec, nebo už ti došly princezny a vojáčci a potřebuješ zábavu." hlavně aby za žádných okolností nevypustila do světa, že by Marius něco takového dělal jen proto, aby s ní mohl být o chvilku déle. Nedej kotlík, že by musela přiznat, že o ni skutečně jeví jakýsi prapodivný druh zájmu a až podivně přesvědčivě ji vlastně upřednostňuje. Skoro jakoby se mu začala víc než jen líbit. Ne - nic z toho si nebude připouštět, protože je to přece všechno jen jeho hra, jeho nutkání dostat všechno, co chce. A ona bude tou co chtěl, ale nedostal - alespoň ne hned, nebo tak jak by chtěl. "Já? A bát se o tebe? Ne. Nikdy." odmlčí se. Tohle ani nemohla říct vážně - už jen proto, že od chvíle kdy si všimla jeho zranění ten strach projevovala tak okatě, že by předstírání opaku i jí přišlo naprosto hloupé. Snad i proto její tón zněl poprvé zcela ironicky s trochou toho smyslu pro humor. Což bylo snad i poprvé od chvíle, co se s Máriem potkali. Možná tím dala trochu najevo ten svůj naprosto "nulový" zájem o jeho osobu. O jeho bílé vlasy, úsměv nebo ty zpropadený oči, co ji budili ze spaní, když cestovala po ostrovech. Kotlík její svědkem, že se ji Marius dostal řádně pod kůži a to za jedno jediné setkání - ono na těch povídačkách o ženském srdci něco bude. Když chce, tak se otevře a je jedno co mu na to říká ta zrzavá palice. Nehodlá mu tu jeho pravdu ještě potvrdit, dost na to, že ji nahlas pronesl on.

Její narážku nepochopil, protočila očima a vydechla nastřádaný vzduch v plicích, aby se uklidnila. "Jenže já nejsem tvoje, Mariusi." převede to do řeči, které by mohl rozumět. Řekl, že nechtěl aby zmrzla jemu, aby "mu" prochladla, ale kdy se shodli na tom, že je "jeho". Nikdy neřekla nic na tento způsob, ačkoli to v jakémsi pěkném duchu znělo pěkně. Být jeho. Ale co by byla? Jeho kurtizána? Služebná? Zábava na pár nocí? Musela zakroutit hlavou, aby ty myšlenky vyhnala z hlavy, neboť by se z nich dost možná zbláznila. rozervalo by ji to mysl i duši a pak už by ji nezastavil ani sám kotlík, aby Mariusovi - té něžné víle, nevpálila do toho jeho pěkného ksichtíku, že nikdy jeho nebude už jen proto, že by to sama chtěla a pak by mu možná - a zcela určitě - nějak vyrazila pár zubů, nebo na pár týdnů znemožnila použít jeho malou něžnou vílu Opět musela zcela ignorovat fakt, že na ni pravděpodobně bělovláskovi záleží. Zvedla výstražně prst, když zmínil myšlenky na něj. "Nemyslela." odsekne mu v půlce věty, jakoby věděla, kam bude směřovat ještě předtím, než s ní Marius vůbec začal. Myslel na mě? prolétlo ji hlavou. Zarazilo ji to, ale nechtěla to dát na sobě znát - což se ji nakonec nepovedlo, protože ji prozradily dva zářící smaragdy, kdyby mohli mluvit, pravděpodobně by tu otázku vyslovily nahlas. "Myslel jsi na mě Mariusi?" - tak nějak by to bylo, s medovým zněním a nejistotou v hlase. Ale jen kdyby to vyslovila nahlas. Kdyby věděla, že ji Rascal vymění za nocleh a dobré jídlo, pravděpodobně by ho velice nerudně a naštvaně nazvala ošklivou herkou. skončila v bezvýchodné situaci, v té nejhorší a zároveň nejlepší možné. V Mariusově náručí a jak bylo řečeno, pořád je jen slabá žena, jejíž srdce má vlastní rozum a ten správný už odmítá. Hlava nepracuje, myšlenky se utiší, nemožné, aby zabránila vlastnímu tělu, aby udělala to co udělala. Políbila ho. Toho bělovlasého, arogantního, ale docela starostlivého Mariuse. A právě v tu chvíli, kdy ji polibek oplatí objeví se v její hlavě ohňostroj - tisíce barev nejrůznějších odstínů, v nádherných obrazcích, které dokonale zapadají jeden do druhého - jak jinak by vám tělo mohlo oznámit, že jste v ráji a v háji zároveň. Taková bolest a přitom úleva zaráz je na člověka moc, což u Sereny prozrazují ty nachové tváře, když se snaží svůj čin zamluvit. "Nemůžeš dokázat, že jsem k tomu měla jiný důvod." muže, ale co na tom sejde. Oběma muselo být jasné, že na tohle Serena odpověď nepotřebuje. Udělala to, protože chtěla, protože to potřebovala. Chtěla pokračovat, zkontrolovat jeho zranění, ujistit se, že je v pořádku, místo toho dostala další polibek a tentokrát bylo o dost složitější se z toho vymanit, naopak padala dál dolů, nebo letěla ke hvězdám co se objevovaly na obloze? Nebo to byly hvězdičky, které mohla vidět jen ona? Neuvědomila si kdy, ale zvedla ruku, aby Mariusovi vjela prsty do vlasů. To co už dlouho chtěla zkusit, prostě si hrát prsty s jeho vlasy, mít možnost být mu blízko - a hele, splnilo se. Musí uhnout pohledem na moment na stranu, když se odtáhne, ruku stahujíc dolů, uvědomujíc si tu chybu ve svém životě, kdy se v podstatě přiznala k něčemu, co ještě naplno nepřipustila. Teprve potom mohla upřít oči na něj, z nějakého důvodu se ji najednou chtělo, prostě ho obejmout a neříkat vůbec nic. "Pořád je to jasné ne, na jednu postel." nemohla dýchat a srdce ji vynechávalo jeden úder za druhým, ale stejně ze sebe tu odpověď vyrazila. Prostě ji dostala ven. "Stůj při tobě kotlík jestli se o něco pokusíš a ujistím se, že už nikdy neusneš." odmlčí se, načež se na její tváři objeví drobný úsměv, mohla by přiznat, že by klidně zopakovala noc, kdy se mohla k němu přitulit, spalo se jí dobře. Možná až moc dobře. Stejně jako ji bylo dobře teď, i kdy ležela jen na zemi. "A teď mě nech zkontrolovat ti tu ránu, nechci aby se ten obvaz pohnul." raději změní téma na něco bezpečnějšího, vyhýbajíc se fakt, že jen před pár sekundami mu oznámila "že rozhodně není jeho."

3/1/2021, 12:15

„Zábavu nepostrádám, stejně jako práci, ale novému rozptýlení se nebráním. A hlavně bych tě nerad našel někde ležet v lese mrtvou s roztrhaným oblečením,“ ví, jaká je ta verbež, co se potuluje lesy a jak nebezpečná je už pro ozbrojeného muže, natož pro dívku, která, ať si myslí, co chce, je jednoduchým protivníkem. A ani si nechce představovat, co by jí, kvůli její kráse, udělali. Viděl mnoho případů žen, které šly jen pro lesa pro klacky na zatopení a vrátily se tak, že se z toho do konce života psychicky nedostaly. Kdyby se něco takového stalo Sereně, musel by si toho, kdo jí to udělal, najít a nechat ho prosit za odpuštění a smrt. Ale jinak k Sereně necítí ani kousek jakéhokoliv citu, jasně že ne. A druhou věcí, kterou si samozřejmě nepřizná, je ta, že si hledá výmluvu, jak se s ní zase znovu sejít. I když jen na pár hodin, ale znovu ji vidět s tím, že ona chce vidět jeho. „Nikdy? Takže ses o mě nebála, když jsi viděla ten škrábanec na boku?“ pozvedne jedno obočí a trochu samolibě se usměje, to si nemůže odpustit. Sjede pohledem na své malé zranění, a pak zase zpátky na ni a víc už to nekomentuje. Ten pohled mluví naprosto za vše.
Její narážku velice dobře pochopil, akorát to nechtěl nijak rozvádět. Je to pro něj velice nepříjemné a raději by to vzal celé zpátky nebo aspoň to jediné slovíčko. Jak mu jedno malé slovo může takhle zavařit. Vždyť ani neví, proč to řekl, prostě mu to jen tak vyklouzlo a nechce se k tomu vyjadřovat. Možná teď není ještě úplně jeho, ale brzy bude. Je to jenom otázka času. On ji musí mít, prostě musí. Celé dny i noci nemyslí na nic jiného než na tu její nevymáchanou prořízlou pusu, která ho ale přesto velice baví. Její pohled kdykoliv něco na ni zkusí. Jak se tváří, že jí to hrozně vadí, i když to ta není. Její opravdová starost o něj je pro něj něčím novým, čemu nerozumí a je z toho až dojatý, kdyby si tuhle emoci připustil. Nebo kdyby si aspoň jednu z těch pravých myšlenek nechal pustit k srdci. Pak by bylo všechno jednodušší. Takže nakonec po ní jen hodí pohledem, že její námitka pro něj nemá vůbec žádnou hodnotu, protože jako by už jeho byla. Jenže pak přichází otázka, co by byla jeho. Slovo přítelkyně mu nejde přes jazyk. Za branami v jeho srdci ví, že k ní cítí mnohem silnější, až nesnesitelně silné pouto, které ho k ní pořád nutí jít a vyhledávat ji. Ale připustit si to? To asi nezvládne. Bylo by to tak jednoduché, kdyby byla víla. Co on bude dělat s člověkem? On, vznešená víla s jeho postavením ve světě. Vždyť má možnost vládnout všem zemím, jenže jak by to mohl s člověkem po svém boku. Tuto otázku nemá ani nakousnutou, natož vyřešenou. „Samozřejmě, že jsem na tebe myslel. Neopustila jsi mou mysl ode dne, co jsme se potkali,“ pronáší tiše blízko ní, aby tomu dal důležitost. Nevyslovila sice žádnou otázku, ale její údiv a otázka v očích byla tak jasná, že to musel zopakovat. Ten polibek je pro něj jak nadechnutí se. Konečně se může z té neúprosné tmy vynořit a nadechnout se. Všechny hormony běhají sem a tam a v hlavě mu hučí poplach. Všechno tohle ignoruje, protože má před sebou tu nejdokonalejší ženu, kterou může mít a může ji líbat. Její pokus o ukončení polibku naprosto zamítá a přitáhne si ji znovu k sobě a ještě líp. Jakmile se dotkne jeho jemných vlasů, trochu ztuhne. Ale skoro nepoznatelně. Zato naprosto poznatelně prohloubí polibek. Očividně to byl od Sereny správný krok. Jednu ruku mu na jejím týle a druhou ji drží kolem pasu. Má pocit, že je v jeho náručí tak zranitelná a bál by se, aby ji nezlomil. Chtěl by znova vytáhnout její oponování toho, že není jeho, ale nakonec si to rozmyslí. Nechce ji ještě víc děsit. „Ale co když mi bude na zemi zima a nastydnu? Nebo se mi z té země dostane něco do rány? Není to nebezpečné?“ oplatí ji její pohled s trochu rošťáckými jiskřičkami v očích. Ale to, co říká, není zas taková blbost. Všechno by se opravdu mohlo stát. „Zkontroluješ mi to nahoře…“ pronese jen tak zběžně, než se od ní otočí a zakřičí: „Sione!“
Od brány zahrady se vynoří tak dvacetiletý statný mladík a v pozoru jde směrem k Mariovi. „Postarej se o toho koně, dneska tu dáma přenocuje. Zařiď, ať mi přinesou dvě večeře ke mně,“ mluví naprosto vážně a nahodil na moment svoji vůdčí masku. Mladík jen pronese ‚ano, pane‘ a vydá se plnit jeho rozkazy. Pak se Marius otočí na Serenu pořád s takovým vážnějším pohledem napovrch, ale je na něm vidět, že na ni tohle opravdu aplikovat nechce, tak na ni ještě laškovně mrkne. „Pojď za mnou. Věř mi,“ pronese a pak se vydá směrem do hradu. Není to úplně útulné místo. Celkově takové zvláštní a ponuré. Všichni, kolem kterých jsou, při pohledu na něj sklopí hlavu, vojáci se postaví do pozoru. On sám jde se zvednutou hlavou přímo za svým cílem. Vyjdou asi dvoje schody, než se krátce zastaví před mohutnými dřevěnými dveřmi. Jen se krátce podívá na zámek, který cvakne a dveře se otevřou. Vejde dovnitř a rovnou jde k jedné ze svých skříněk. „Dáš si něco k pití? Je to docela dobré,“ vytáhne lahev s tmavě červenou tekutinou uvnitř. Samotná místnost je prostá a jednoduchá. Má tu jen to, co potřebuje. Pár skříní, psací stůl, jeden stůl s několika židlemi a všemu vévodí obrovská postel s nebesy a naproti ní krb. Ve vedlejší místnosti by mohla vidět stejně prostě zařízenou koupelnu. Žádné obrazy, záclony nebo květiny. Občas jsou někde pověšené zbraně, přesto tento pokoj nevypadá tak ponuře jako zbytek hradu. Jen je to jednoduché, ale prostorné a takové, pro něj, útulné.

3/1/2021, 14:44

Serena nevypadala, že by mu jeho slova nějak baštila, propalovala ho pohledem a poslouchala jak vznáší nedůvěru v její schopnosti. Ne že by nemohl mít pravdu, něco takového se mohlo a může stát, ale copak ji nehrozí, že by mohla přijít o oblečení i v jeho ctěné přítomnosti, ačkoli pravděpodobně trochu jiným způsobem, než tím jakým Marius nyní popisuje. "Oh.. takže už bych byla rozptýlení, aha.." odmlčí se přitiskne si založené ruce ke hrudníku. Kdyby mohl kouř z jejích uší stoupat, pravděpodobně by to tak bylo, jak ji vřely myšlenky s každým jeho dalším slovem. Nejraději by mu ukázala jasně mířenou ranou do patřičných míst, že ačkoli jsou velké šance, že by tak skončila, protivník by neodešel beze zranění. "Nerad? Ty by jsi mě nerad našel? Neříkej mi že by jsi snad hledal.. byla by to náhoda a pak co by tě na tom tolik rozrušilo, že tě někdo předběhl, nebo že jsi prostě nedostal to co jiný ano." ta myšlenka zraňovala i ji a možná, že on to její soptění přejde s dalším z jeho rozkošných úšklebků, mávnutím rukou nebo jen další peprnou poznámkou, ale Serena cítila jak ji jen pouhá myšlenka pálí na hrudníku jako rozžhavená ocel. Jen pomyšlení, že by se ji něco takového stalo a měl by to být on, kdo by ji našel ji trhala duši na kusy, jelikož pokud by snad přežila nikdy by se mu do obličeje takto hrdě už nepodívala. Stejně jakoby už nikdy nemohla být zcela stejná. Žila svůj život na téhle hranici už docela dlouho na to, aby si byla vědoma všech rizik, ale tenhle pocit bolesti byl pro ni nový a představa, že to tak vidí i on ji do hlasu vehnala proti její vůli kromě bojovnosti i bolest. I v jejích smaragdových očích se odrazilo něco hodně podobné strachu z neznámého. Jeho další slova byla rána pod pás, jelikož nemohla zakrýt to, že ji rána skutečně vyděsila. "Škrábanec.. to je podle tebe škrábanec? Je ot řezná rána a nedá se to zrovna srovnat s.." očima padne k jeho ráně, načež se vrátí k jeho očím. "To nebyl strach o tebe, ale to čemu se říká potřeba pomoci. Není v tom nic osobního." je nebo není, je to v podstatě to samé. Kdyby k tomu došla za to jeho ego bůh ví kde by si možná zasloužil i pořádnou ránu do nosu, ale když viděla jeho zranění nemohla si pomoct a musela ho ošetřit. Kdyby tak neučinila, asi by ji svědomí hryzalo po celou cestu pryč z města.

Sice žádnou otázku nevyřkla, ale byla ji dána odpověď, která ji na okamžik prostě přimrazila na místě beze slov, jen s pohledem upřeným jeho směrem. Vlasy se ji mihotaly do obličeje jak foukal jemný vítr a ona přemýšlela, jestli Marius myslí svoje slova tak vážně jak znějí, nebo je jen opravdu zkušený hráč a lhář. Vzhledem k jeho slovům o tom, kolik již měl žen to bylo pravděpodobné a přesto se ji z nějakého důvodu, chtělo jeho slovům věřit. Němě na něj zůstává hledět a nebít onoho náhlého rozhodnutí bláznů, prostě jej políbit, asi by se ani dál se slovy nedostala. Chvíli to trvalo, než k tomu oba dospěly, ale i Serena ten polibek potřebovala, aby upustila uzdu svojí mysli a ulevila tak stále ještě neklidnému srdci po jejich konverzaci. Možná to nebyl zrovna slib, který by ji zcela uklidnil, ale dalo se to pro ni považovat za dohodu, že není jediná kdo se s nějakými možnými city může potýkat. Kdyby však jen mohla zaslechnout jeho myšlenky o ní, pravděpodobně by rudla až za ušima do stejné barvy jako její vlasy. "Mariusi zase zkoušíš měnit pravidla a to není fér." zakroutí hlavou. Měl pravdu mohlo se stát spoustu špatných věcí, zatím co by ležel na zemi. "Ale máš pravdu, tak budeš na posteli spát ty a já si ustelu na zemi, jsem na to zvyklá. Pravděpodobně víc než ty." doplní se. Zní to poněkud logicky když ona většinu času tráví na cestách. Na další slova už nestihne nic namítnout nebo snad dodat, neboť se Marius rozhodne volat na někoho jiného. Serena se rychle postaví a opráší ze sebe všechen pomyslný prach, zakrývajíc stopy po možné červení ve tvářích. Hlavu sklopí k zemi hned jakmile se mladík ukáže. Na slova o důvěře kývne, jakoby neprojevila dostatek víry, když jej tu před několika málo okamžiky líbala. Ostatně náhle svého souhlasu rychle litovala, když se ohlédla po Rascalovi a následně jej následovala do ponurého hradu. Pohledy, které se od něj sklápěly stranou na jejich rudých vlasech opět zamkly oči, každého okolo koho prošli. Bylo to jakoby celá její osobnosti křičela 'haló tady člověk a jsem žena, Mariuosva další trofej!' nebo tak ji to, alespoň připadalo. Všechno se to v ní rázem stupňovalo a vracelo ji to všechny ty špatné myšlenky. Jakmile se za ni zavřely dveře pokoje, jen jej přelétla očima, nevěnujíc pozornost tomu, že by snad velitel stráží asi neměl takový pokoj. "Nepiju alkohol." zakroutí hlavou na nesouhlas. Nebyla ve své kůži a bylo to na ni poznat, více než předtím. Oči těkala po místnosti. "Zkontroluju ti ten obvaz, jestli zůstal na místě.." udělala k němu těch několik kroků, narušujíc jeho osobní prostor. Dýchala přerývaně a ruce se ji jemně třásly, jakoby všechny ty pohledy, které k ní směřovaly měli přímo křičet nějaké urážky, vrhat po ní nože a dýky, i když to byly pouze pohledy. Nakonec je Serena stále jen obyčejná žena, než aby něco takového vydržela. Prsty přejela po okolí obvazu a tedy i po holé kůži, mírně jej nadzvedla a znovu usadila na správné místo s jemností s jakou jej předtím ošetřovala. "Není ten pokoj poněkud.. honosnější než jaký mívají velitelé stráží?" položí mu otázku, aby odvedla svou mysl stranou.

10/1/2021, 20:05

Na chvíli zavře oči, aby se nadechnul a kdyby mu to nepřišlo úplně dětinské, tak by i protočil očima. Už ho zase chytá za slovo. U ní, aby se bál, co všechno vypustí z pusy, protože i když to nemyslí špatně, tak to nakonec použije proti němu. Cítí se jak u soudu, a to ani nic ještě neprovedl. Plus se necítí úplně komfortně, když na něj kouká jak na vraha koťátek. Všechno dobrý, ale další větou ho urazí a to velice. Jeho pohled ztmavne a i zbytky úsměvu zmizí. V tuhle chvíli by se ho i jeho nejoddanější báli. „Tohle už nikdy neříkej. Ať už si o mně myslíš cokoliv, tak mě nepřirovnávej k těm zvířatům. Ať už si o mně myslíš, že jsem jakýkoliv děvkař či co si vlastně myslíš, tak mě nedávej do takovýchto souvislostí. Už nikdy.“ Vážně ho to urazilo a zarazilo zároveň. Je mu v podstatě často jedno, jak ho lidé vnímají, ale tohle na něj už bylo moc a ještě chvíli by do něj tahle ryla a asi by bouchnul úplně. Ve skutečnosti je to slušný chlap a nemůže za to, že mu skáčou holky do postele. A když má tu možnost toho, že mu někdo ty lože zahřeje, tak proč by řekl ne? „Pro mě to je jenom škrábanec, za zranění považuji mnohem horší věci. Takže kdybys viděla jít po ulici cizího chlapa s tímhle škrábancem, taky bys ho chtěla ošetřovat? Šla bys za ním, že mu to zavážeš, nebo by sis ho nevšímala? Nelži nám oběma, prosím.“ Dokonce i poprosil, a to se jen tak nestává. Každý, kdo ho zná, ví, že než prosit, tak si raději vše vezme silou a je úplně jedno, kolik do ní bude muset dát. Tady se mu to ale vyplatí.

„Tak to v žádném případě. Moje vychování by nenechalo mladou dámu spát na zemi, zatímco já spím na zemi. A myslím si, že díky tomu, o kolik jsem starší než ty, jsem spal na zemi častěji.“ Musí se zasmát, protože opravdu velkou část života strávil bojem a válečnými výpravami, kde rozhodně postel jen tak nesehnal. Není to na něm vidět, ale už mu skoro dvě stě bude, no. A to na svá léta vypadá pořád dobře! Ale chápe ji, vypadá v lidských letech tak na třicet, takže pokud pomineme jeho andělskou krásu, tak těch třicet by mu mohl někdo říct. Nic k tomu ale už nedodává a jde do hradu. Ať už ty pohledy Sereně říkají cokoliv, tak to rozhodně neznamená to, co si myslí. Tyto víly sklání zrak, protože před nimi jde někdo, kdo se tváří, že by je mohl v okamžiku nechat pověsit a to také může. Nebo se bojí, že si všimnou nějaké nedokonalosti. Jednou se pohádal s otcem a měl tak špatnou náladu, že seřval jednu služebnou za to, že je váza u okna otočena jinak než ostatní. Jeho hlas byl tenkrát slyšet po celém hradě, než za sebou naštvaně práskl dveřmi a několik dní nevylezl. Od té doby je všechno ještě víc stoprocentní než tenkrát. Takže by se i vsadil, že dívce jako takové ani nevěnují moc pozornosti. „Já ano.“ Pokrčí rameny a nalije si rudou tekutinu do poháru, ze kterého se zhluboka napije. Nechává se od ní ošetřovat a jen tak stojí na místě. Jak by ji teď nejraději povalil na postel a dělat všechno, co se mu v jeho neslušných myšlenkách ukazuje. Jak rád by jí zvedl z ten její úzký pas a odnesl si ji tam, kde ji chce mít. Bohužel tyhle myšlenky jsou pro něj ještě zakázané, i když třeba ne na dlouho. Když narazí na to, že asi není obyčejný velitel stráží, tak jen pokrčí rameny. „Možná nejsem jen velitel stráží.“ Pronese jakoby se nechumelilo. Nechce jí říkat, kdo je. Prostě se mu do toho nějak nechce, ale zase mu přijde blbé ji držet v nevědomosti. Tak místo toho ji z pracovního stolu podá dopis, který je nadepsaný jeho celým jménem. „Nebude ti vadit, když se převléknu, že? Jsem pořád ještě v tréninkovém.“ Ani nečeká na odpověď a tahá si ze skříně jiné kalhoty, zatímco si sundavá ty, co má momentálně na sobě. Je docela zvědavý, jestli jí to dojde. Pokud nebude znát jeho celé jméno, tak aspoň to dei Evasir by j to mělo naznačit.

10/1/2021, 21:44

Že by snad Marius mohl vypadat děsivě? Možná. Pro každého na hradě určitě, ale pro Serenu? I kdyby na sebe vzal podobu samotného kotlíku nebo posla smrti, byla by tahle zrzka schopná v rámci svého rozhořčení, vyčinit mu způsobem, že by se mohl posadit na prdel a zírat na ni s otevřenou pusou. A teď tomu nebylo jinak, co na tom, že je muž vyšší než ona, co na tom, že je silnější než ona a stačila by mu jedna ruka, aby ji zvedl do vzduchu, ale Serena měla vlastní přesvědčení o celé situaci. A že se ho dotkla? No a co? Vždyť by si musela dávat pozor na jazyk pořád, aby se náhodou nedotkla jeho křehkého mužského ega. "Co přesně, že nemám říkat? Že by jsi mě nehledal? Nebo, že by ti na tom záleželo asi tak jako na kusu kamene, ležícího na téhle cestě." odfrkla si. "Pokud budu chtít říct, že by ti na tom nezáleželo, tak to řeknu!" doplní se a tak trochu uraženě si dupne nohou. Mohl si říkat co chtěl, působit děsivě jak chtěl, na ni to nemělo absolutně žádný vliv. Konec konců, nepřirovnala ho přímo k lidem, kteří znásilňují ženy, jen řekla, že by byl naštvaný protože dostali něco, co on nedostal a už nikdy nedostane. A pokud by ona byla mrtvá, už by jí to stejně bylo všechno jedno. Ona nepatří k ženám, které y jen tak skočili do postele, nebo se jen tak rozhodly schovat v mužském náručí, i když několik let zpět přítele měla, na pár měsíců. A taky s ním ztratila pár pěkných chvil a první polibek, ale ani on ji nedokázal udržet na jednom místě a v rámci slušného vychování nějaké dámičky. Proč by se měla změnit kvůli nějaké víle. "Samozřejmě, že bych mu pomohla.. Vypadám snad bezcitně?" zakroutí hlavou. Asi by muselo jít o nějaké větší zranění, aby to jen tak přilákalo její pozornost. "Nemám nám lhát? Nemám lhát?!" zvýšila na něj hlas a rozhodila rukama. Po celou dobu mu nelhala, tedy ne nijak závažně a frustrace z jeho slov ji nyní zahnala do kouta. "Kdo z nás dvou víc lže, huh? Co bys chtěl slyšet, nemáš už dost velký ego, aby ti někdo musel neustále opakovat jak pěkný máš vlasy, nebo to, že vypadáš dobře? Že si hezký, ve slabé chvilce milý a možná.. jen zdánlivě možná jsem tě začala mít ráda?!" pokrčí ramena a udělá od něj několik kroků stranou, jakoby absolutně nic neřekla. Co na tom, že je to ona, kdo teď stojí v jeho pokoji, na cizím hradě v cizí zemi a vlastně by si neměla vůbec vyskakovat. Ke kotlíku s pravidly slušného chování a výchovou, jakou se ji dostalo s minimem. Může se na to všechno vykašlat, jelikož je to všechno stejně na houby, když je Marius poblíž.

Nemohla se zbavit pocitu, že na ni ulpěly oči služebnictva, připadala si pořád tak na očích, ale alkohol si do krve nalít nenechala. Bůh ví, co by se stalo potom. Nepotřebovala ho ani na to, aby ho políbila, co by se mohlo stát ve chvíli, kdyby byla opilá? Raději se soustředila na kontrolu obvazu, na to jestli je na správném místě a jestli je v pořádku. Jakmile tak učinila odstoupila a zvedla pohled k Mariusovi, jemuž položila ohledně velkého pokoje otázku. Odpověď byla zprvu nejasná a ji v očích zajiskřila zvědavost, kterou bylo potřeba ukojit. V rukou ji přistál dopis s podpisem a na Serenině tváři se objevil ten nejnešťastnější výraz - na několik sekund, než byl pohlcen zamračením a přelétnutím očima po symbolech na papíře. Kdyby si něco z toho chtěla přečíst louskala by to hodiny a byl to zřejmě nechtěný špatný vtip, jelikož Marius nemohl tušit, že Serena umí sotva počítat. Ne že by neuměla číst, něco málo rozezná, ale tohle? "Vtipné." konstatovala krátce a dopis položila zpět na místo, odkud jí byl podán, přejíždějíc prstem po jeho hraně, o kterou se nakonec řízla. Štíplo to, ale dívka nevydala ani hlásku. "Kdybych uměla číst určitě by to dávalo větší smysl. Ale hloupá taky nejsem..." dodala ke svým slovům a podívala se jeho směrem. Nevypadal, že by jej zajímalo, jestli bude dívka souhlasit nebo ne s jeho převlékáním, ale zároveň Serena nehodlala být svědkem dalšího odhazování oděvů. Snad i proto se otočila zády a zamířila dál do pokoje, ke křeslu u kterého se zastavila, nechávajíc Mariuse stále za svými zády. Stále na sobě měla svůj zelený plášť, který se nyní rozhodla sundat. Zvedla ruce ke krku a rozepnula ozdobnou sponu, aby se jí plášť svezl po jinak holých ramenou a skončil v jejím náručí a ona tak mohla látku složit do křesla. Ramena měla holá a šimraly ji na nich její rudé vlasy, rukávy košile měla pod rameny a látka zakrývala paže, pas měla stažený korzetem, který vyzdvihoval ňadra a sukně ji sahala ke kotníkům, ale nedotýkala se země, takže byly vidět její jezdecké boty. Nerada se vzdávala svého oblíbeného kusu oblečení, ale bylo tu docela teplo a v plášti by se vše jen zhoršovalo. "Takže když nejsi jen velitelem stráží, podle písma budeš princem? Nebo dědicem... pokud se nepletu." zeptala se zatím co pohled upřela na jednu ze zbraní vystavených na zdi, jelikož se stále neměla chuť otáčet a být svědkem jakékoli nahé kůže navíc.

10/1/2021, 22:19

K tématu o hledání či nehledání už nic neříká. Samozřejmě, že by ji hledal, ale ona by mu nevěřila a ptala by se proč. A on jí nechce a ani snad nemůže odpovědět. To by totiž znamenalo, že mu na někom záleží. A jamu přece na nikom nikdy nezáleží. Šel by ji hledat… jenom tak z principu, protože by chtěl. A nemusí nikomu zdůvodňovat, proč něco chce. Nechá ji na něj křičet, protože už zjistil, že pokud si tahle dívka pořádně nezakřičí, tak není spokojená a raději poslouchá, co mu říká. Ona to je totiž většinou veliká legrace. Nechává si zvedat ego, protože o sobě ví, že je vážně fešák, až se zarazí u té poslední části jejího monologu, u kterého se trochu překvapeně ale i sebelibě začne usmívat. „Takže mě máš ráda?" Zopakuje po ní prakticky to, co mu řekla a chytí ji za slovo stejně, jako ona chytá za slovo jeho. Jeho úsměv se začne trochu zvětšovat, když se dívka tváří, že nic takového přeci nikdy neřekla, ale přesto on ví moc dobře své. Když ona udělá několik kroků od něj, tak on se přiblíží k ní, aby je dělila pořád ta stejná vzdálenost a ona od něj nemohla utéct. Nechá si od ní říct celé popření, které určitě přijde, dokud spokojeně si neodejde pro něco k pití. On pije. Pije dost, ale ne natolik, aby to ovlivnilo jeho chování či uvažování. Jen párkrát v životě se s přáteli opil a tohle rozhodně nebyla ta noc. Víno je pro něj skoro jak voda, nikdy mu to nic neudělá, už jen snad kvůli jeho vílím zrychleným tělesným funkcím. Při úpravě obvazu si může Serena všimnout, že po ráně tam momentálně zbývá už jen jizva, ze které nic neteče. Jeho tělo má jiné funkce než to její. To lidské je jen taková beta verze toho, z čeho je složen on, i když si to lidé neuvědomují a hrají si na přemožitele, i když by nikdy neměli šanci proti víle.

Nedojde mu, že by neuměla číst. Chová se tak, jako by spolkla moudrost světa, takže když jí podá dopis se svým jménem, tak se ani nepozastaví nad tím, že by to mohl být špatný krok. To si uvědomí až ve chvíli, kdy to dívka okomentuje. Malinký hlásek v jeho hlavě se jí za to chce omluvit, ale ten hlasitější ho nabádá, ať se na to vykašle a přejde to. A to taky udělá. Při Serenině větě se ani neotočí a dál se převléká do trochu pohodlnějších, a hlavně čistých kalhot. Taky by se rád umyl, ale na to teď není čas ani prostor. Nejraději by se totiž umyl s ní, ale to mu teď nevyjde. Ale třeba jednou ano. V periferním viděním sleduje, jak odkládá dopis a do hlavy se mu nažene myšlenka, že ji naučí číst a psát, jelikož by to jako obchodnice měla umět, že? Vůbec v tom není žádný osobnější důvod, jen čistě logistický a praktický. Minimálně to si Marius říká. Když vidí, jak si sundává plášť, tak by k ní nejraději přešel a políbil ji na její odhalené klíční kosti, pak by přešel na krk a nakonec na jeji tvář. Výborně. Při takovýchto myšlenkách vůbec neví, jak vedle ní dokáže dneska spát. Kotlík při něm stůj. Serena ale není vůbec hloupá a dojde jí, že tedy není jen velitel stráží. A i míří tím správným směrem. A to udělá i on. Pomalým loveckým krokem jde za ní a přiblíží se k jejím zádům tak blízko, že se ona skoro opírá zády o jeho hruď. Stačilo by jen několik málo centimetrů. Lehce se nakloní k jejímu uchu a jeho řeč je klidná, tichá, ale důrazná. „Na tom dopisu stálo Marius dei Evasir a jsem evasirský dědic.“

10/1/2021, 22:42

Stejně jako to dělala ona jemu, i on ji nyní vpálil přímo do obličeje její vlastní slova, která hned jak jí byla mrštěna zpět jako bumerang hořce olitovala. Ale co by mohla dělat. Zapírat? Hádat se? Tak jak to dělala doposud. Muselo to unavovat jeho i ji a co bylo na tom, se jednou podívat na výraz v jeho tváři, když řekne pravdu? "Ano." aby svá slova ještě potvrdila přikývla přitom hlavou, založila si ruce na hrudníku a propalovala jej pohledem. Samozřejmě, že ho měla ráda a tím, že to řekla nahlas si dodala trochu klidu. Protože to vysvětlilo všechna její počínání. Sny, do kterých se vkrádal. Podivnou radost, když jej viděla přijít blíž k napajedlu. Strach, který se u ní nahromadil, když si všimla jeho zranění a úleva a zvýšený tep s jakým jej nakonec políbila. Jistě, mohlo se to označit jako hloupé lidské pobláznění, protože nic jiného ani ona být nemohla - než hloupá, slabá a naivní lidská žena, která se jen tak ocitla v téhle situaci. "Ano, mám tě ráda Mariusi." zopakuje svá slova ještě jednou, pro případ, že by jim Marius třeba na první pokus nerozuměl a i když její tváře mají podobně rudou barvu jako její vlasy, její postoj se nezměnil. Možná jen srdce by se dalo přirovnat ke křídlům kolibříka, jakou rychlostí tlouklo a oči by mohly vydat na tisíce slov z knih, jelikož říkaly jak moc Sereně na těch slovech záleží, ačkoli nečekala stejnou odpověď od něj. Nedělala si plané naděje, připravovala se na nejhorší na výsměch, vyčtení její dívčí naivity. Ale co by jste chtěli, milovala jen jednou a ještě špatně, proč by se nemohla splést podruhé. Potřetí už to jistě vyjde.. Jen ještě neví jestli někdy bude někdo třetí, pořád je tu ta možnost, že se jednoho dne prostě nevzbudí. "Nebylo to dostatečně očividné, nebo jsi tak zaslepený vlastním egem, že nevidíš dál než na svůj nos?" a konečně rýpnutí, přerušené polknutím někde uprostřed věty. To aby dala najevo, že ji na tom co řekla vlastně "vůbec nezáleží" a může to klidně brát jako vtip. Že právě není v situaci, kdy by dokázala vraždit za jedno objetí a pohlazení ve vlasech. Že kdyby ta slova zopakoval, že by pravděpodobně nevěřila ani písmenku a pak by prostě jen přišla o veškerá slova.

Jeho převlékání se rozhodne nezúčastnit a rozhodne se odebrat stranou, nechávajíc za svými zády i onen dopis, který ji jen připomněl její místo ve společnosti. Sundá si plášť a alespoň podle toho co viděla, zahnutých čar, klikyháků na papíře. Uvažuje nahlas a zeptá se ho, zatím co upírá pohled na vystavenou zbraň. Její kůže byla ještě horká, jak byla celou dobu zabalená v plášti a tváře ještě více, jak se červenala, no krve by se v ní nedořezal, když se Marius objevil za jejími zády, sklánějíc se k jejímu uchu. Nejen že se lekla, ale byla to jako rána z nebes. Jakoby se právě v tu chvíli kotlík rozhodl, že její rudé hlavince oznámí, kdo si to s ní hraje na kočku a myš. Komu že to před několika okamžiky oznámila, že ho má ráda. Otočila se na místě tak rychle, že mu do tváře hodila vlasy a na chvíli ho tak zbavila výhledu, ale její vlasy následovala její ruka a plácnutí, jak mu přistála pěkná šťavnatá facka. "Jsi ty vůbec normální?! Jak se může tak důležitá osoba pro vílí říší jen tak rozhodnout někomu dát do ruky dýku a říct, že tě může zabít!" vytřeštila na něj svoje smaragdové oči, uvědomujíc si, že teď je na špatné straně barikády i ona, neboť právě uštědřila facku dědici jedné země. "Oh.. " okamžik kdy se zarazila, přehrávajíc si v hlavě znovu jejich polibek a tváře ji rudnuly ještě víc. Tentokrát ne vztekem, ale stále ještě studem. "T-To je nějaká nová zábava, motat hlavu lidským holkám nebo to děláš jen z nějakého tvého rozmaru, aby sis ještě zvýšil ego, titul ti nestačí?!" odmlčí se a kdyby mu byla nestála tak blízko a srdce ji nebušilo tak rychle rozhodila by rukama. Takhle mu je jen položila na hrudník, ale netlačila na něj aby se od ní odtáhl ani jej nepřitahovala k sobě (zatím). Jen tam dlaně položila, z nějakého nejasného nutkání se ho jen dotknout. "Neklaněla jsme se ti předtím a teď to taky dělat nebudu, jestli máš v plánu vytahovat nějakou výchovu, nebo tak něco.." zamručela nesouhlasně a znovu jej přelétla očima. Nebyla si zrovna jistá jestli se teď něco změnilo, nebo vlastně ne, jen ji ten jeho nápad s dýkami přišel ještě hloupější a pak už delší domu měla nutkání mu jednu vrazit. "Často si takhle hraješ na kočku a myš?"