Příjem
Hledat
Registrace
PřihlášeníStrana 2 z 2 • 
1, 2
1, 2
Marius dei Evasir- Poèet pøíspìvkù : 36
Join date : 18. 04. 20
Age : 203
Location : Evasir
Re: Zelené roviny
22/12/2021, 20:05
Tak tohle ho asi trochu urazilo. Jemu sluší totiž úplně všechno. Lehce si odfrkne a chvíli přemýšlí, jestli jí oponovat, anebo to nechat být. Nakonec se rozhodne její poznámky přejít bez řečí jenom s velmi významným pohledem, který ukazuje, na co právě myslí. Jako jo, má svoji stránku, kdy je egoistický, sebestředný a jiná takováto slova. Na druhou stranu se umí chovat i slušně a když ho nikdo nevidí, tak je i milý a něžný. Ale to jen na svého koně, či loveckého psa, když ho opravdu nikdo nevidí. Byl prostě takový, jaký byl a nenechal by nikoho, aby jej změnil. I když z pohledu třetí osoby můžeme říct, že ho Serena svým způsobem trochu mění. Dělá z něj lepší vílu. Ale nikdo to, prosím, neřekněte Mariovi, protože jinak by se všechno tohle snažení ztratilo, a to by byla převeliká škoda.
Je rád vedle ní. Má majetnicky položenou ruku na jejím pase a když roztáhne prsty, tak svou dlaní překrývá skoro celý její bok, a to ho potěší ještě víc. Je to další chvíle, kdy se cítí větší a silnější než ona. A to teď nejde o jeho ego. Cítí se víc jako ochranitel té ženy, která ochránit nepotřebuje, podle jejích slov. Lehce jí palcem hladí po žebrech a užíval si ten pocit, který se objevoval v její společnosti. Zatím nevěděl, jak by ho měl pojmenovat a ani ho pojmenovat nezvládl (nebo nechtěl?), a tak jen žil okamžikem, jak by řekli mnozí životní koučové. „Jsem výborný učitel. A sice teď odjíždíš, ale snad se plánuješ někdy vrátit zpět, ne? Mohla bys mě navštívit a mohli bychom se společně učit,“ proč jen to poslední slovo znělo tak strašně dvojsmyslně? Protože Marius. Ale teď vážně. Rád by jí předal alespoň část svých znalostí a dovedností kterými oplývá a tím jí zlepšit život a snad i sám sobě. Vždyť by si potom mohli psát dopisy, případně by se s ní v případě nouze, aneb když se mu bude stýskat, spojit a mohl by ji vyhledat. Takhle ani neví, jestli je v pořádku a jestli ji někde neprobodl nějaký loupežník. Když slyší další mužské jméno, zase mu rysy o něco potvrdnou a ruka na jejích žebrech se zastaví. „Jak jsem již řekl,“ pronese trochu hrubším tónem, který naznačuje, že se vážně snaží držet a neříct nějakou pitomost, „rád tě to naučím sám.“ Jeho tvrdý tón v hlase pak ale pokračuje, protože se dostane do situace, která ho vážně hodně sere. Nejdřív si myslel, že si z něj Serena utahuje jako vždy, ale očividně se stala skutečnost, kterou si nepamatuje a za tuhle vymazanou vzpomínku by toho, kdo mu tohle udělal, vymazal ze světa naprosto bez smilování. Začne si pochodovat před Serenou sem a tam a jeho obličej mění barvu jako světýlka na semaforu. Je celý zahrabaný v myšlenkách, takže Serenu vnímá jenom napůl a když slyší slovo dítě, tak se málem sám přeskočí. „Cože?!“ prudce se na ni otočí a následně ji probodne pohledem, když mu dojde, že si z něj jen střílí. „Říkala jsi, že se nic nestalo, tak si teď se mnou nehraj,“ dítě, to by mu ještě scházelo. To by byla úplná tečka a naprostý konec. Zničilo by to jeho postavení, najednou by se musel starat o částečnou vílu, která by ani nebylo plnohodnotná a ještě k tomu by to Serena nepřežila. Takže win win. Je zlostí bez sebe, což se odráží i na okolní krajině, kde se najednou zvedl vítr a kdyby měla Serena klobouk, tak už ho nemá. Znovu si ti štráduje jak babička po světnici a znovu se zarazí až u Sereniny další věty. „Věř mi, zlato, že noc s tebou bych nezapomněl,“ řekne sice docela tvrdě, ale na druhou stranu ji oslovil zlato. A to se počítá, nebo snad ne? Otočí se k ní zády a frustrovaně si vjede rukama do vlasů.
Popravdě se mu chtělo i trochu brečet, což samozřejmě nezačne, ale ten pocit tam byl. Velmi dlouho se snaží o to, někam to u Sereny dotáhnout. Vážně se snaží a najednou zjistí, že něco dokázal, už se někam dostali a on si to nepamatuje. Vadí mu, že najednou má někdo jeho vzpomínky a on má velký prd. Má vůbec cenu se o to teď snažit znova? Co když zase někdo přijde a jeho myšlenky udělají puf a celá jeho snaha přijde vniveč. Co když se stane mezi nimi opravdu něco krásného a najednou to celé zmizí a to jen kvůli jeho přiblblému postavení. ne, dobrá, je rád dědicem a umí toho pořádně využívat, ale tohle ho hodně nasralo.
Je rád vedle ní. Má majetnicky položenou ruku na jejím pase a když roztáhne prsty, tak svou dlaní překrývá skoro celý její bok, a to ho potěší ještě víc. Je to další chvíle, kdy se cítí větší a silnější než ona. A to teď nejde o jeho ego. Cítí se víc jako ochranitel té ženy, která ochránit nepotřebuje, podle jejích slov. Lehce jí palcem hladí po žebrech a užíval si ten pocit, který se objevoval v její společnosti. Zatím nevěděl, jak by ho měl pojmenovat a ani ho pojmenovat nezvládl (nebo nechtěl?), a tak jen žil okamžikem, jak by řekli mnozí životní koučové. „Jsem výborný učitel. A sice teď odjíždíš, ale snad se plánuješ někdy vrátit zpět, ne? Mohla bys mě navštívit a mohli bychom se společně učit,“ proč jen to poslední slovo znělo tak strašně dvojsmyslně? Protože Marius. Ale teď vážně. Rád by jí předal alespoň část svých znalostí a dovedností kterými oplývá a tím jí zlepšit život a snad i sám sobě. Vždyť by si potom mohli psát dopisy, případně by se s ní v případě nouze, aneb když se mu bude stýskat, spojit a mohl by ji vyhledat. Takhle ani neví, jestli je v pořádku a jestli ji někde neprobodl nějaký loupežník. Když slyší další mužské jméno, zase mu rysy o něco potvrdnou a ruka na jejích žebrech se zastaví. „Jak jsem již řekl,“ pronese trochu hrubším tónem, který naznačuje, že se vážně snaží držet a neříct nějakou pitomost, „rád tě to naučím sám.“ Jeho tvrdý tón v hlase pak ale pokračuje, protože se dostane do situace, která ho vážně hodně sere. Nejdřív si myslel, že si z něj Serena utahuje jako vždy, ale očividně se stala skutečnost, kterou si nepamatuje a za tuhle vymazanou vzpomínku by toho, kdo mu tohle udělal, vymazal ze světa naprosto bez smilování. Začne si pochodovat před Serenou sem a tam a jeho obličej mění barvu jako světýlka na semaforu. Je celý zahrabaný v myšlenkách, takže Serenu vnímá jenom napůl a když slyší slovo dítě, tak se málem sám přeskočí. „Cože?!“ prudce se na ni otočí a následně ji probodne pohledem, když mu dojde, že si z něj jen střílí. „Říkala jsi, že se nic nestalo, tak si teď se mnou nehraj,“ dítě, to by mu ještě scházelo. To by byla úplná tečka a naprostý konec. Zničilo by to jeho postavení, najednou by se musel starat o částečnou vílu, která by ani nebylo plnohodnotná a ještě k tomu by to Serena nepřežila. Takže win win. Je zlostí bez sebe, což se odráží i na okolní krajině, kde se najednou zvedl vítr a kdyby měla Serena klobouk, tak už ho nemá. Znovu si ti štráduje jak babička po světnici a znovu se zarazí až u Sereniny další věty. „Věř mi, zlato, že noc s tebou bych nezapomněl,“ řekne sice docela tvrdě, ale na druhou stranu ji oslovil zlato. A to se počítá, nebo snad ne? Otočí se k ní zády a frustrovaně si vjede rukama do vlasů.
Popravdě se mu chtělo i trochu brečet, což samozřejmě nezačne, ale ten pocit tam byl. Velmi dlouho se snaží o to, někam to u Sereny dotáhnout. Vážně se snaží a najednou zjistí, že něco dokázal, už se někam dostali a on si to nepamatuje. Vadí mu, že najednou má někdo jeho vzpomínky a on má velký prd. Má vůbec cenu se o to teď snažit znova? Co když zase někdo přijde a jeho myšlenky udělají puf a celá jeho snaha přijde vniveč. Co když se stane mezi nimi opravdu něco krásného a najednou to celé zmizí a to jen kvůli jeho přiblblému postavení. ne, dobrá, je rád dědicem a umí toho pořádně využívat, ale tohle ho hodně nasralo.
Serena Buiseid- Poèet pøíspìvkù : 49
Join date : 06. 04. 20
Age : 27
Location : Fiplin
Re: Zelené roviny
27/12/2021, 15:23
Nečekala, že by mohla celá situace s nabídkou k učení a možnost, že by snad Serena trávila čas s někým jiným, byť by se jednalo o učení se čtení a psaní něčeho víc než toho, co sama doteď dokáže a má umět. Dokonce na něj byla tak hodná, že ho nechala sedět vedle sebe s rukou na jejím pasu, a ještě si o jeho rameno opřela hlavu! A to ona dobrovolně moc věcí jeho směrem doteď nedělala. Rascal stál opodál a bavil se ožvykováním trávy, kdy ani jednomu nevěnoval pozornost, ale Serena se rozhodla jej škádlit dál tím, že může poprosit někoho jiného. “Nějaké plány určitě mám, ale ohledně vracení se zpět jich tam je málo. Nemám tu tolik obchodů a pokud budu jezdit moc často, spousta ostatních obchodů se dost zpozdí.“ zauvažuje nahlas, zatím co si promne prsty na rukou. Také si skousne ret, když to dořekne, jako by usilovně přemýšlela. “Takže by bylo úspornější, aby mě učil někdo zrovna tam, kde budu, aby to bylo rychlejší.“ odmlčí se a ve snaze trochu to zachránit ještě dodá: “Čím dřív budu umět číst a psát tím dřív ti budu moct dát vědět, kde jsem. No ne?“ nakloní hlavu do strany a sladce se na Maria usměje. Ovšem tón jeho hlasu mluví za všechno, ne že by s z toho Serena dělala těžkou hlavu, lichotilo ji to, tím jeho osobitým způsobem, kdy dával najevo, že by měla být snad jen jeho. Nadzvedla se a do koutku rtů mu vtiskla malý polibek. “Můžeš se pokusit naučit mě něco jiného než jen číst a psát.“ pronese s milým a možná trochu svůdným úsměvem, že by si jeden mohl myslet, že zrzka uvažuje o nějakých nepřístojnostech. “Třeba jak správně používat tu dýku, hm?“ a hned jak přejde na boj, tak to samozřejmě zkazí. Na nic nekalého nemyslí, nejspíš.
Hraje si s ním, když si uvědomí, že si to skutečně nepamatuje. Byla to sice škoda, jelikož to jejich vztah skutečně někam trochu posunulo, ale na druhou stranu byla poměrně ráda, že si nepamatuje jejich hádku o tom, kdo Marius je a že tedy ví, že je dědicem, když si před ní hrál na generála. Ale kaktus by jí nechyběl. Rozesmálo ji, jak prudce se na ni otočil. “Nic, co by byla taková škoda. Ale něco něco se přece jen stalo.“ odmlčela se. Neměla v plánu mu říkat, že ho naštvala tolik, že s ní hodil o postel a líbal ji na místech, kde neměl. Taky původně neměla v plánu říct mu, že jí sundával korzet, ale přišlo ji to jako dobrá připomínka, která ho bude dost štvát. “Nehrál sis náhodou přede mnou na generála? Alespoň si mi tvrdil, že jim jsi ale o postu dědice jsi se nezmínil. Řekněme, že jsem se to dozvěděla tu noc. Stejně jako ty jsi se dozvěděl, jak vypadám bez tohohle…“ zahákne prsty za svůj korzet, který ji zvýrazňuje pas a poprsí. Zvedne se ze země, z toho, jak nervózně Marius pochoduje tam a zpět se jí začínala motat hlava. Oslovení ji projede tělem jako příjemný elektrický výboj a ona se zvedne ze země a dojde až k němu. Nejdřív ho zezadu obejme a pak ho obejde tak, aby mu stála čelem. Natáhne se, aby dosáhla na jeho ruce a položila je na svoje boky. “Když budeš takhle přešlapovat tam a zpátky víc času semnou budeš nadávat a mě se bude hůř odjíždět.“ pronese jeho směrem a opře se o něj, když jej opět obejme a opře se o jeho hruď hlavou.
Hraje si s ním, když si uvědomí, že si to skutečně nepamatuje. Byla to sice škoda, jelikož to jejich vztah skutečně někam trochu posunulo, ale na druhou stranu byla poměrně ráda, že si nepamatuje jejich hádku o tom, kdo Marius je a že tedy ví, že je dědicem, když si před ní hrál na generála. Ale kaktus by jí nechyběl. Rozesmálo ji, jak prudce se na ni otočil. “Nic, co by byla taková škoda. Ale něco něco se přece jen stalo.“ odmlčela se. Neměla v plánu mu říkat, že ho naštvala tolik, že s ní hodil o postel a líbal ji na místech, kde neměl. Taky původně neměla v plánu říct mu, že jí sundával korzet, ale přišlo ji to jako dobrá připomínka, která ho bude dost štvát. “Nehrál sis náhodou přede mnou na generála? Alespoň si mi tvrdil, že jim jsi ale o postu dědice jsi se nezmínil. Řekněme, že jsem se to dozvěděla tu noc. Stejně jako ty jsi se dozvěděl, jak vypadám bez tohohle…“ zahákne prsty za svůj korzet, který ji zvýrazňuje pas a poprsí. Zvedne se ze země, z toho, jak nervózně Marius pochoduje tam a zpět se jí začínala motat hlava. Oslovení ji projede tělem jako příjemný elektrický výboj a ona se zvedne ze země a dojde až k němu. Nejdřív ho zezadu obejme a pak ho obejde tak, aby mu stála čelem. Natáhne se, aby dosáhla na jeho ruce a položila je na svoje boky. “Když budeš takhle přešlapovat tam a zpátky víc času semnou budeš nadávat a mě se bude hůř odjíždět.“ pronese jeho směrem a opře se o něj, když jej opět obejme a opře se o jeho hruď hlavou.
- Marius dei Evasir
- Poèet pøíspìvkù : 36
Join date : 18. 04. 20
Age : 203
Location : Evasir
Re: Zelené roviny
9/3/2022, 15:02
-
- Marius dei Evasir
- Poèet pøíspìvkù : 36
Join date : 18. 04. 20
Age : 203
Location : Evasir
Re: Zelené roviny
9/3/2022, 15:14
Všímá si moc dobře toho, že dneska je Serena nějaká milejší než normálně. Dokonce má i pocit, že ho nechce v nestřežené chvíli probodnout nějakou její srandovní dýkou, která by mu nejspíš stejně ani neublížila. Jemu, samotnému Mariovi, by přeci nějaká lidská hračka neudělala ani škrábanec. Dobře, škrábanec možná jo, ale jen malinký. Pohladí ji palcem po jejím boku, kde má položenou svou ruku, ale přitom se tváří, jako by tohle malé gesto náklonosti neudělal. „Kdybys jen chtěla, udělal bych ti v Evasiru tolik obchodů, že bys to ani nestíhala. Mohla bys být hlavním dodavatelem čehokoliv bys chtěla,“ aneb udělal by pro ni všechno, co by si řekla. Vypadá to, že má na něj ta lidská dívka mnohem větší vliv, než si sám myslí, ale samozřejmě si to nepřizná. To by nešlo. „Klidně ti najmu učitele, který bude všude jezdit s tebou,“ ano, Mariusi, my víme, máš prachy a nebojíš se je použít, „ale stejně si myslím, že nikdo tě nenaučí takových věcí jako já. Jsem skvělý učitel. Talent od Kotlíku,“ tak teoreticky učí, když cvičí vojáky a má velmi silnou armádu, tak v něm musí něco být. Sice na Serenu asi nebude křičet a říkat jí, že je padavka, co tu nemá co dělat a že se má raději jít schovat za matčinu sukni, ale stejně jí neučí všechno, co zná a třeba ještě víc. „A nevěřím tomu, že bys mi psala, i kdybys zvládala číst a psát už od mala,“ pohlédne na ni ze své výšky, i když sedí, takovým tím pohledem, že jí nevěří ani nos mezi očima.
Tak jo, její polibek na jeho tvář a věta, že by ji mohl naučit i víc než číst a psát mu udělala dost těsno v kalhotách a v očích se mu objevil takový zvláštní stín, který jakoby sám říkal, že si má dát pozor na jazyk, jinak to vezme vážně a není si jistý, jestli dívka unese následky. Protože ty by byly velmi zajímavé, zejména pro něj. Chvíli to vypadá, že její poznámku o dýce ani neslyší, ale pak se zaváří rádoby vážně. „To by ses mohla naučit. Základem všeho je pevné držení těla,“ chytí ji i druhou rukou kolem boků a trochu na nich zvýší tlak, „tahle část těla by potřebovala zpevnit. A tahle taky,“ povyjede trošku, ale jen trošku výš směrem k jejímu hrudníku. Dělá to tak z čiré propagace, ale dává si pozor, aby jí to nebylo nepříjemné. Pak přichází ta část, kdy pochoduje před Serenou sem a tam a lamentuje tak, že by to dáma asi neměla slyšet. Na to, že už ví, že je dědic, jenom kývne hlavou. Jemu to nepřijde ani tak podstatná informace, takže mu je v podstatě jedno, jestli o tom ví, nebo neví. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla, tak je úplně jedno jak, ne? Co ho ale sere hodně, a co ho donutí i zastavit, je to, že ji očividně viděl bez korzetu a očividně tenhle jejich zvláštní vztah přesunuli dál, než si on sám myslel. Nějakým zázrakem od Kotlíku se konečně dostal pod ten strašný, ale vlastně neuvěřitelně úžasný, korzet a vůbec o tom neví. Tak teď se na to bude muset vrhnout znovu a snad to bude už jednodušší. Už nepochoduje teda hlavně díky tomu, že ona ho chytla. Nemá sílu se jí vytrhnout a vlastně to ani nechce. Počká až ho obejde a trochu podiveně sleduje, jak bere jeho ruce a pokládá je na své boky. Nejspíš se v tu noc změnilo víc, než ona sama mu říká. Nijak se nebrání a chytne ji pevně kolem boků a přitáhne si ji k sobě na svou hruď. Zhluboka vydechne a nasaje vůni z jejích vlasů. Takhle je mu za dlouhou dobu nejlépe. Takhle by si přál zůstat ještě dlouho.
Chvíli jen tak stojí, a pak se od ní lehce odtáhne. Ale jen tak, aby jí vidět do obličeje. Pustí ji jednou rukou a odhrne jí neposedný pramen, který se jí nějak vloudil do tváře. Jeho ruka však i poté zůstane na její tváři. Jeho pohled je měkký a skoro až zranitelný, což se k tak velkému chlapovi skoro až nehodí, ale jemu je to v tuto chvíli jedno. Lehce se skloní k ní, aby si opřel své čelo o to její a zašeptá. „Pomůžeš mi vzpomenout si na to, co se stalo? Nebo mi to alespoň ukaž,“ po této větě ji políbí. Ale asi ne tak, jak tenkrát v noci. Teď je to pomalé a opatrné. Ano, pořád má strach, že by mu mohla vrazit dýku do břicha, tak si radši dává pozor. Doufá však, že ona nebude mít vražedné myšlenky a bude si ji moct k sobě přitáhnout blíž a polibek prohloubit tak, jak na to mnohokrát myslel, když ji neviděl.
Tak jo, její polibek na jeho tvář a věta, že by ji mohl naučit i víc než číst a psát mu udělala dost těsno v kalhotách a v očích se mu objevil takový zvláštní stín, který jakoby sám říkal, že si má dát pozor na jazyk, jinak to vezme vážně a není si jistý, jestli dívka unese následky. Protože ty by byly velmi zajímavé, zejména pro něj. Chvíli to vypadá, že její poznámku o dýce ani neslyší, ale pak se zaváří rádoby vážně. „To by ses mohla naučit. Základem všeho je pevné držení těla,“ chytí ji i druhou rukou kolem boků a trochu na nich zvýší tlak, „tahle část těla by potřebovala zpevnit. A tahle taky,“ povyjede trošku, ale jen trošku výš směrem k jejímu hrudníku. Dělá to tak z čiré propagace, ale dává si pozor, aby jí to nebylo nepříjemné. Pak přichází ta část, kdy pochoduje před Serenou sem a tam a lamentuje tak, že by to dáma asi neměla slyšet. Na to, že už ví, že je dědic, jenom kývne hlavou. Jemu to nepřijde ani tak podstatná informace, takže mu je v podstatě jedno, jestli o tom ví, nebo neví. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla, tak je úplně jedno jak, ne? Co ho ale sere hodně, a co ho donutí i zastavit, je to, že ji očividně viděl bez korzetu a očividně tenhle jejich zvláštní vztah přesunuli dál, než si on sám myslel. Nějakým zázrakem od Kotlíku se konečně dostal pod ten strašný, ale vlastně neuvěřitelně úžasný, korzet a vůbec o tom neví. Tak teď se na to bude muset vrhnout znovu a snad to bude už jednodušší. Už nepochoduje teda hlavně díky tomu, že ona ho chytla. Nemá sílu se jí vytrhnout a vlastně to ani nechce. Počká až ho obejde a trochu podiveně sleduje, jak bere jeho ruce a pokládá je na své boky. Nejspíš se v tu noc změnilo víc, než ona sama mu říká. Nijak se nebrání a chytne ji pevně kolem boků a přitáhne si ji k sobě na svou hruď. Zhluboka vydechne a nasaje vůni z jejích vlasů. Takhle je mu za dlouhou dobu nejlépe. Takhle by si přál zůstat ještě dlouho.
Chvíli jen tak stojí, a pak se od ní lehce odtáhne. Ale jen tak, aby jí vidět do obličeje. Pustí ji jednou rukou a odhrne jí neposedný pramen, který se jí nějak vloudil do tváře. Jeho ruka však i poté zůstane na její tváři. Jeho pohled je měkký a skoro až zranitelný, což se k tak velkému chlapovi skoro až nehodí, ale jemu je to v tuto chvíli jedno. Lehce se skloní k ní, aby si opřel své čelo o to její a zašeptá. „Pomůžeš mi vzpomenout si na to, co se stalo? Nebo mi to alespoň ukaž,“ po této větě ji políbí. Ale asi ne tak, jak tenkrát v noci. Teď je to pomalé a opatrné. Ano, pořád má strach, že by mu mohla vrazit dýku do břicha, tak si radši dává pozor. Doufá však, že ona nebude mít vražedné myšlenky a bude si ji moct k sobě přitáhnout blíž a polibek prohloubit tak, jak na to mnohokrát myslel, když ji neviděl.
- Serena Buiseid
- Poèet pøíspìvkù : 49
Join date : 06. 04. 20
Age : 27
Location : Fiplin
Re: Zelené roviny
9/3/2022, 19:37
Samozřejmě, že byla milejší. Byla z velké části unavená, jelikož byla hrozně dlouho na cestě a v druhé řadě pak vůbec nečekala, že Maria uvidí. Což samozřejmě není myšleno zle, ale spíš ji díky jeho přítomnosti trochu zkřehlo srdíčko. Dlouho ho neviděla a na rozdíl od něj si docela živě pamatovala všechna jejich vzájemná setkání. “Ale já nechci obchody jen v Evasiru. Už jsem ti to vysvětlovala, nemám v plánu zůstat na jednom místě, ještě ne.“ zakroutí hlavou na náznak nesouhlasu. Neměla v plánu si najít jedno místo, kde by byla celou dobu, a i kdyby si měla vybrat, k nelibosti Maria, by to rozhodně nebyl Evasir. Zdejší hlavní město v ní zanechávalo tu podivně ponurou náladu. Kdyby se usadila a měla nějaký menší obchod, nejspíš by si vybrala Sendan. Líbily se jí tamní květiny a všechno krásně vonělo, v ulicích rozkvétaly šeříky a před městem bylo velké makové pole, plné rudých květů. Jenže to teď nemohla říkat nahlas, pouze se trochu zasnila a pak se na svou společnost opět zahleděla, na jeho tvář, bílé vlasy a oči. Nejdřív se usmála, a nakonec při jeho slovech spustila do smíchu. Od srdce se nad tím zasmála, ten učitel by dal hodně rychle výpověď. “Vážně bys mě nechal s někým samotnou? Když by semnou byl dvacet čtyři hodin denně?“ nakloní hlavu do strany a pořád je tou situací docela pobavená. Odrovnala by kohokoliv, kdo by s ní cestoval. “Víš, na svých cestách občas musím zastavit například v hostinci, nebo během léta u jezer, a chodím si zaplavat – a to nechodím zrovna oblečená.“ pozvedne obočí, určitě mu došlo, co přesně naznačovala a ona se prozatím docela dobře bavila. “Taky bych se mohla zamilovat při takových cestách do někoho jiného.“ doplnila svá slova a konečně si připadala, že z tématu vyrazila úplně všechno, čím by Mária mohla znejistit, znepokojit nebo jen rozčílit. A sama přitom ani nepostřehla, že mu v podstatě nepřímo oznámila, že se do něj zamilovala i když, není se čemu divit, vzhledem k tomu, že to je tak zabalené v řečech kolem.
To už se ale rozhodla ho políbit na tvář, aby to škádlení trochu odčinila, a dokonce si dovolila nějakou tu poznámku, když už byli o tom učení. Nemohla si pomoct, z nějakého důvodu ji bavilo Mária škádlit a provokovat, vždyť ho dokázala dokonale potrápit i Anderionem a to tehdy tu vznešenou vílu odehnala dřív, než by se jí vůbec mohl pokusit zalíbit. Když ji chytí oběma rukama za pas, skoro automaticky se narovná, jako by právě spolkla pravítko a následně jej probodne pohledem. “Hej! Celé dny sedím v sedle, kuš.“ jemně ho plácne po ruce – ačkoliv by se tomu ani plácnutí říct nedalo, mnohem víc by se to dalo přirovnat k prudčímu pohlazení.
To už se ale dědic sám zvedne a rozhodne se překračovat jako kohout po prázdném kurníku ve chvíli, kdy mu uletěly všechny slepice. A nadává u toho stejně tak. Zrzečka se nejdřív docela dobře bavila, když ho mohla škádlit, ale čím déle lamentoval tím víc se ji motala hlava. Snad i proto se rozhodla ho zastavit způsobem o kterém si byla jistá, že bude fungovat. A helemese. Fungoval. Objetí zabralo a Serena se mohla opřít a Mariovu pevnou hruď a nechat hlavu, aby se v klidu přestala motat dokolečka. Neposedný pramen vlasů v obličeji u ní nakonec nebyl nic nového, když nosila vlasy převážně rozpuštěné, hlavně tedy proto, aby zakryla vybledlou jizvu v obočí. Jemný polibek mu v tuto chvíli samozřejmě oplatí a během něj se jí na rty vkrade úsměv, to ji do hlavy vyšel nápad, jak mu to krásnou noc může připomenout. “Něco bych ti připomenout mohla.“ kývne na souhlas a potutelný úsměv ji na rtech zůstává. Ale samozřejmě není tak hloupá, aby udělala stejnou chybu jako minule a v podstatě mu ta slova plivla do tváře. Takže ustoupí o několik kroků dozadu. “Kromě toho, že jsi mi sundal korzet – musím doplnit, že nic jiného dole nebylo, jsem ti taky řekla, že by bylo lepší líbat kaktus.“ vyplázne na něj jazyk a ustoupí o další dva kroky dozadu. “Řekněme, že jsi mě donutil ten názor přehodnotit.“ další dva kroky dozadu, pořád se na něj upřeně dívala, když zvedla ruku a zatáhla za tkaničku korzetu a mašle, které jej držela dohromady s tím pohybem postupně povolila. Korzet stále zůstával na svém místě, jen jeho tlak povolil. A jakmile to udělala rozběhla se zpět ke stromu ve snaze Mariovi utéct z dohledu dřív, než u dojde, co naznačovala. I když ji zajímalo, jestli bude reagovat stejně nebo jinak. Na druhou stranu dneska už ho políbila víckrát, takže by mu mohlo dojít, že kaktus je už dávno na druhém místě.
To už se ale rozhodla ho políbit na tvář, aby to škádlení trochu odčinila, a dokonce si dovolila nějakou tu poznámku, když už byli o tom učení. Nemohla si pomoct, z nějakého důvodu ji bavilo Mária škádlit a provokovat, vždyť ho dokázala dokonale potrápit i Anderionem a to tehdy tu vznešenou vílu odehnala dřív, než by se jí vůbec mohl pokusit zalíbit. Když ji chytí oběma rukama za pas, skoro automaticky se narovná, jako by právě spolkla pravítko a následně jej probodne pohledem. “Hej! Celé dny sedím v sedle, kuš.“ jemně ho plácne po ruce – ačkoliv by se tomu ani plácnutí říct nedalo, mnohem víc by se to dalo přirovnat k prudčímu pohlazení.
To už se ale dědic sám zvedne a rozhodne se překračovat jako kohout po prázdném kurníku ve chvíli, kdy mu uletěly všechny slepice. A nadává u toho stejně tak. Zrzečka se nejdřív docela dobře bavila, když ho mohla škádlit, ale čím déle lamentoval tím víc se ji motala hlava. Snad i proto se rozhodla ho zastavit způsobem o kterém si byla jistá, že bude fungovat. A helemese. Fungoval. Objetí zabralo a Serena se mohla opřít a Mariovu pevnou hruď a nechat hlavu, aby se v klidu přestala motat dokolečka. Neposedný pramen vlasů v obličeji u ní nakonec nebyl nic nového, když nosila vlasy převážně rozpuštěné, hlavně tedy proto, aby zakryla vybledlou jizvu v obočí. Jemný polibek mu v tuto chvíli samozřejmě oplatí a během něj se jí na rty vkrade úsměv, to ji do hlavy vyšel nápad, jak mu to krásnou noc může připomenout. “Něco bych ti připomenout mohla.“ kývne na souhlas a potutelný úsměv ji na rtech zůstává. Ale samozřejmě není tak hloupá, aby udělala stejnou chybu jako minule a v podstatě mu ta slova plivla do tváře. Takže ustoupí o několik kroků dozadu. “Kromě toho, že jsi mi sundal korzet – musím doplnit, že nic jiného dole nebylo, jsem ti taky řekla, že by bylo lepší líbat kaktus.“ vyplázne na něj jazyk a ustoupí o další dva kroky dozadu. “Řekněme, že jsi mě donutil ten názor přehodnotit.“ další dva kroky dozadu, pořád se na něj upřeně dívala, když zvedla ruku a zatáhla za tkaničku korzetu a mašle, které jej držela dohromady s tím pohybem postupně povolila. Korzet stále zůstával na svém místě, jen jeho tlak povolil. A jakmile to udělala rozběhla se zpět ke stromu ve snaze Mariovi utéct z dohledu dřív, než u dojde, co naznačovala. I když ji zajímalo, jestli bude reagovat stejně nebo jinak. Na druhou stranu dneska už ho políbila víckrát, takže by mu mohlo dojít, že kaktus je už dávno na druhém místě.
- Marius dei Evasir
- Poèet pøíspìvkù : 36
Join date : 18. 04. 20
Age : 203
Location : Evasir
Re: Zelené roviny
9/8/2022, 22:04
„Vždyť já vím, jen ti to připomínám. Mé nabídky pořád platí,“ samozřejmě, že by byl nejraději, kdyby si ji mohl uvázat na vodítko za nohu a už ji nikdy nikam nepustit. Je však asi i ochotný počkat, až se bude chtít usadit. Přeci jen to nebude trvat dlouho, ne? Dává tomu maximálně pět let, pořád je jenom člověk a čas jí ubíhá jinak než jemu. Kdyby byla víla, tak to svou trpělivostí nezvládne, ale takhle se asi kousne a dá to. Ale asi by vzal velmi špatně, kdyby se usadila v jinde než v Evasiru. Chápe, že ho chce jenom vyprovokovat, ale v tomhle se nenechá. On to má ale moc dobře promyšlené. „Neboj, mám vymyšlené i to, koho bych s tebou poslal. A pokud tvůj typ není starý učitel, který by na lidské poměry vypadal asi na osmdesát, tak bych se nebál.“ Poslal by s ní svého osobního starého učitele, který snad zažil počátek Kotlíku. To byl jeden z mála lidí, kterým věřil v takovéto situaci a svěřil by jim do ruky to nejcennější, co má. Nebo nemá? Z jeho myšlenek na dětství ho vytrhne konec její další věty. Viditelně ztuhne a snad se až promění v kámen. Toto oznámení ho od Sereny překvapilo, velmi překvapilo. Ani jeden z nich není úplně na projevování citů a teď mu vlastně sdělila, že ho miluje. Dobrá, řekla něco trochu jiného, ale Marius si to převzal zase úplně jinak. Ach, kdyby se tito dva naučili normálně komunikovat.
„Jo tak počkat. Mohla bys to říct ještě jednou? Nevím, jestli jsem tě slyšel správně. Ty jsi se do mě zamilovala?“ Přistoupí k ní, aby se nad ní mohl klenout svojí výškou a s takovým trochu samolibým úsměvem na rtech, pod kterým se ale skrývá mnohem víc. Uvnitř totiž jeho dětské já skáče metry do vzduchu a oslavuje, což by nejraději udělal i teď on, Nemůžeme však zapomenout na to, že je to velký pan dědic a takhle se chovat nemůže. Může si však dovolit trochu upřímnější úsměv, než ukazuje normálně a k tomu takový měkký pohled, kterému neukazuje už vůbec nikomu. „A právě proto by ti prospělo trochu… cvičení,“ tak jo, to poslední slovo zní hodně zvláštně, jako by to myslel úplně jinak, než by ta věta mohla nevinně vyznít. Pak tam chodí jako kohout v prázdném kurníku až do chvíle, kdy ho Serena obejme. V tu chvíli cítí, jak do sebe všechno zapadlo a on se pod jejím dotykem lehce uvolní. Všechno najednou dává smysl, když se spojí jejich ústa v měkký polibek. Když se od ní po chvíli odpojí, tak jen povytáhne obočí nad tím, že mu něco tedy připomene. Jeho výraz nasvědčuje tomu, že čeká nějaké peprnosti v praxi, ale realita ho zarazí. Chvíli na ni jen vyjeveně kouká a pak se stane něco, co se moc nestává. Propadně v naprostý záchvat smíchu. „Kaktus?“ Vysouká ze sebe po chvíli s pohledem na ni, zatímco si prsty masíruje spánky. „Vážně? Jak jsem na to reagoval?“ To by ho zajímalo, protože jak se zná, tak to asi moc milá reakce nebyla. Ale ten korzet ho hodně štve. Už byl tak daleko a teď je znovu na začátku, nebo ne? Možná pro jeho nečekanou reakci ala záchvat smíchu nebyl tak rychlý v tom, aby chytil Serenu dřív, než stihla zmizet z jeho dosahu. Rozeběhne se za ní přičemž jí nechává trochu náskok, aby to byla větší sranda. Po pár vteřinách ho to ale přestane bavit a nahodí svou plnou rychlost a během chvilky ji má a doslova ji skolí na zem. Samozřejmě ale ne tak jako by to udělal vojákovi. Tady s ní praští o zem tak, aby se jí nic nestalo, což znamená, že ji chytne, spadne na zem a ji svalí na sebe. A teď už jen chybí poslední manévr, kdy ji jedním pohybem obrátí pod sebe a klene se nad ní celou svou velikostí. „Tady jsi něco nedodělala.“ Poznamená laškovně a políbí ji do dekoltu, zatímco jí začne dorozepínat korzet. „Ještě že tu jsem, abych ti s tím pomohl.“ Zašeptá, zatímco pokračuje s polibky v jejím výstřihu.
„Jo tak počkat. Mohla bys to říct ještě jednou? Nevím, jestli jsem tě slyšel správně. Ty jsi se do mě zamilovala?“ Přistoupí k ní, aby se nad ní mohl klenout svojí výškou a s takovým trochu samolibým úsměvem na rtech, pod kterým se ale skrývá mnohem víc. Uvnitř totiž jeho dětské já skáče metry do vzduchu a oslavuje, což by nejraději udělal i teď on, Nemůžeme však zapomenout na to, že je to velký pan dědic a takhle se chovat nemůže. Může si však dovolit trochu upřímnější úsměv, než ukazuje normálně a k tomu takový měkký pohled, kterému neukazuje už vůbec nikomu. „A právě proto by ti prospělo trochu… cvičení,“ tak jo, to poslední slovo zní hodně zvláštně, jako by to myslel úplně jinak, než by ta věta mohla nevinně vyznít. Pak tam chodí jako kohout v prázdném kurníku až do chvíle, kdy ho Serena obejme. V tu chvíli cítí, jak do sebe všechno zapadlo a on se pod jejím dotykem lehce uvolní. Všechno najednou dává smysl, když se spojí jejich ústa v měkký polibek. Když se od ní po chvíli odpojí, tak jen povytáhne obočí nad tím, že mu něco tedy připomene. Jeho výraz nasvědčuje tomu, že čeká nějaké peprnosti v praxi, ale realita ho zarazí. Chvíli na ni jen vyjeveně kouká a pak se stane něco, co se moc nestává. Propadně v naprostý záchvat smíchu. „Kaktus?“ Vysouká ze sebe po chvíli s pohledem na ni, zatímco si prsty masíruje spánky. „Vážně? Jak jsem na to reagoval?“ To by ho zajímalo, protože jak se zná, tak to asi moc milá reakce nebyla. Ale ten korzet ho hodně štve. Už byl tak daleko a teď je znovu na začátku, nebo ne? Možná pro jeho nečekanou reakci ala záchvat smíchu nebyl tak rychlý v tom, aby chytil Serenu dřív, než stihla zmizet z jeho dosahu. Rozeběhne se za ní přičemž jí nechává trochu náskok, aby to byla větší sranda. Po pár vteřinách ho to ale přestane bavit a nahodí svou plnou rychlost a během chvilky ji má a doslova ji skolí na zem. Samozřejmě ale ne tak jako by to udělal vojákovi. Tady s ní praští o zem tak, aby se jí nic nestalo, což znamená, že ji chytne, spadne na zem a ji svalí na sebe. A teď už jen chybí poslední manévr, kdy ji jedním pohybem obrátí pod sebe a klene se nad ní celou svou velikostí. „Tady jsi něco nedodělala.“ Poznamená laškovně a políbí ji do dekoltu, zatímco jí začne dorozepínat korzet. „Ještě že tu jsem, abych ti s tím pomohl.“ Zašeptá, zatímco pokračuje s polibky v jejím výstřihu.
- Serena Buiseid
- Poèet pøíspìvkù : 49
Join date : 06. 04. 20
Age : 27
Location : Fiplin
Re: Zelené roviny
31/8/2022, 19:36
Zrzečka se na něj zadívala na chvíli trochu jinak než obvykle. Možná trochu litovala té jeho naivní představy, že jednoho dne se usadí právě v Evasiru a bude mu na blízku každý den. Bylo tolik míst, které navštívila a milovala mnohem víc než ponurý Evasir a jeho ponuré hlavní město. Měla ráda krásné jezero pod Hedenem, měl ráda makové pole v Sendanu a nedokázala si odpustit krásné západy slunce v Illivenas – ačkoliv tam na ni bylo příliš horko a mnoho písku, který se dostával do vlasů, do očí a za oblečení tak jak se mu právě hodilo. Přikývla na jeho slova. Víc mu o tom neřekla, jelikož to poslední, na co měla náladu byla hádka – již několikrát mu přece v minulosti řekla, že Evasir nesnáší. “Málem bych zapomněla, že pan dokonalý má plán úplně na všechno.“ zakroutí hlavou. “A tomu tvému učiteli by se chtělo courat se za nějakou lidskou holkou, která ho stejně neposlechne? Myslím, že víš nejlíp, že nejsem zrovna poslušná, jako spíš že mám svůj tvrdohlavý názor na svět.“ pobaveně se nad tím jeho nápadem usměje. Je si téměř jistá, že by s ní nějaký vílí učitel zvyklý na smetánku města a hradu nevydržel na jejích cestách, pod její taktovkou a jejím způsobem života a komunikace déle než týden. Nejspíš by s ním uzavřela nějakou dohodu, kdy by ho zkrátka nechala někde v hostinci a cestou zpět by ho vyzvedla, aby si Marius myslel, že s ní byl celou dobu. Přece – každý jednou dojde kompromisu no ne?
“N-Nic takového jsem neřekla.“ zareaguje zaraženě na jeho slova o zamilování se. Ano mluvila o tom, ale ne takhle. Neřekla napřímo že je zamilovaná do něj. Jistě, nejspíš je to pravda, ale není to něco, co by vyloženě řekla takhle napřímo. Skoro viděla, jak se jeho ego ještě zvedá a jeho narcistická stránka se dme pýchou, že získal další do své sbírky. Částečně ji to rozčilovalo a zároveň ji ten jeho úsměv uklidňoval. Nějak si nemohla mezi těmi pocity vybrat. “Pro tvou informaci – řekla jsem, že bych se mohla zamilovat do někoho jiného – ne že jsem zamilovaná do tebe. Nauč se lépe poslouchat, možná bys pak neměl pořád s něčím problém.“ Je ráda, že se tématika jejich hovoru změní a ona má možnost mluvit i o něčem jiném, nic to však nemění na to, že jejich hovor se ubírá opět – překvapivě díky bělovláskovi – k nemravnostem. Nebo minimálně k oněm dvojsmyslům na které se rozhodne již nereagovat. Možná díky Mariově rozrušení ze své zapomnětlivosti.
Jeho pochodování přeruší objetím a polibkem na rty – nic co by po jejich minulém setkání přece nezvládla. Tedy stále jí jemně červenaly tváře a když si uvědomila kam tenhle muž při jejich posledním setkání strkal ruce a kam všude zabloudil rty měla tendenci povolit si korzet, jelikož se jí zdálo, že nemůže dýchat. Jenže on si nic nepamatoval. “Oh.. ano kaktus.“ přitaká na souhlas a pak se na oko zamyslí. Vzpomínala si jasně, že se proletěla, jelikož ji hodil na postel a líbal ji, než poté uraženě odešel. Měla to jasně v mysli – to, jak ji nechal samotnou, i to že jí pak slíbil, že ji už nikdy samotnou nenechá i to, jak ji pomohl z korzetu a jak přestal se vším a rozhodl se spát. Nemohla mu připomenout všechno, cítila se přitom až příliš zranitelná. Možná je jednodušší že si to nepamatuje. “Reagoval jsi na to lépe než na tu facku, kterou jsi dostal předtím.“ rozhodne se nakonec říct mu to takto, i když si není jistá tím, jestli je to dobrý nápad. bohužel jí to došlo až pozdě, že si tu facku snad mohla nechat pro sebe. Jenže už to vyslovila a situaci se rozhodla změnit ve svůj prospěch – snad tím, že mu dovolí znovu to, co už mu přece dovolila. Občas zapomíná, že je Marius ona ‚něžná víla‘, které stačí málo, aby ji dostihla. Snad i proto se před ním dá po povolení uzlu na korzetu na útěk a o několik vteřin později překvapením vypískla, když ji svalil na zem. Při vidině pádu zavřela oči a otevřela je až tehdy, kdy se bělovlásek nad ní skláněl. “Schválně – slyšela jsem, že s tím máš zkušenosti.“ její dech je mělčí než předtím, je trochu zadýchaná a srdce ji bije rychleji, když jí do dekoltu ještě ke všemu políbí a pošimrá ji vlasy na krku. Tohle jí bylo víc než jen povědomé, její tváře pomalu rudnuly i přesto, že už mu to jednou dovolila no ne? Zvedla ruku a prsty mu vjela do vlasů, cítí jak korzet povoluje stisk kolem jejího pasu, ale přesto se jí nedýchá úplně svobodně, ani když je ten kožený kus oděvu plně povolený a stačí jej pouze sundat. Dobře, možná má na ní Marius až moc velký vliv. Možná byla vážně tak hloupá a zamilovala se do někoho, do koho neměla. A z nějakého důvodu – ji to netrápilo. A když měla příležitost volnou rukou jej pohladila po tváře a pokud možno ho přiměla, aby se jí podíval do narůžovělé tváře. Zelené oči upřené do těch jeho a on si mohl být jistý, že ten pohled patří jen jemu, stejně jako ty jiskry, co poletovaly v jejích očích, takový pohled by mohl závidět kdejaký jiný muž, obzvlášť od ženy jako je Serena. A než ho políbila – usmála se na něj.
“N-Nic takového jsem neřekla.“ zareaguje zaraženě na jeho slova o zamilování se. Ano mluvila o tom, ale ne takhle. Neřekla napřímo že je zamilovaná do něj. Jistě, nejspíš je to pravda, ale není to něco, co by vyloženě řekla takhle napřímo. Skoro viděla, jak se jeho ego ještě zvedá a jeho narcistická stránka se dme pýchou, že získal další do své sbírky. Částečně ji to rozčilovalo a zároveň ji ten jeho úsměv uklidňoval. Nějak si nemohla mezi těmi pocity vybrat. “Pro tvou informaci – řekla jsem, že bych se mohla zamilovat do někoho jiného – ne že jsem zamilovaná do tebe. Nauč se lépe poslouchat, možná bys pak neměl pořád s něčím problém.“ Je ráda, že se tématika jejich hovoru změní a ona má možnost mluvit i o něčem jiném, nic to však nemění na to, že jejich hovor se ubírá opět – překvapivě díky bělovláskovi – k nemravnostem. Nebo minimálně k oněm dvojsmyslům na které se rozhodne již nereagovat. Možná díky Mariově rozrušení ze své zapomnětlivosti.
Jeho pochodování přeruší objetím a polibkem na rty – nic co by po jejich minulém setkání přece nezvládla. Tedy stále jí jemně červenaly tváře a když si uvědomila kam tenhle muž při jejich posledním setkání strkal ruce a kam všude zabloudil rty měla tendenci povolit si korzet, jelikož se jí zdálo, že nemůže dýchat. Jenže on si nic nepamatoval. “Oh.. ano kaktus.“ přitaká na souhlas a pak se na oko zamyslí. Vzpomínala si jasně, že se proletěla, jelikož ji hodil na postel a líbal ji, než poté uraženě odešel. Měla to jasně v mysli – to, jak ji nechal samotnou, i to že jí pak slíbil, že ji už nikdy samotnou nenechá i to, jak ji pomohl z korzetu a jak přestal se vším a rozhodl se spát. Nemohla mu připomenout všechno, cítila se přitom až příliš zranitelná. Možná je jednodušší že si to nepamatuje. “Reagoval jsi na to lépe než na tu facku, kterou jsi dostal předtím.“ rozhodne se nakonec říct mu to takto, i když si není jistá tím, jestli je to dobrý nápad. bohužel jí to došlo až pozdě, že si tu facku snad mohla nechat pro sebe. Jenže už to vyslovila a situaci se rozhodla změnit ve svůj prospěch – snad tím, že mu dovolí znovu to, co už mu přece dovolila. Občas zapomíná, že je Marius ona ‚něžná víla‘, které stačí málo, aby ji dostihla. Snad i proto se před ním dá po povolení uzlu na korzetu na útěk a o několik vteřin později překvapením vypískla, když ji svalil na zem. Při vidině pádu zavřela oči a otevřela je až tehdy, kdy se bělovlásek nad ní skláněl. “Schválně – slyšela jsem, že s tím máš zkušenosti.“ její dech je mělčí než předtím, je trochu zadýchaná a srdce ji bije rychleji, když jí do dekoltu ještě ke všemu políbí a pošimrá ji vlasy na krku. Tohle jí bylo víc než jen povědomé, její tváře pomalu rudnuly i přesto, že už mu to jednou dovolila no ne? Zvedla ruku a prsty mu vjela do vlasů, cítí jak korzet povoluje stisk kolem jejího pasu, ale přesto se jí nedýchá úplně svobodně, ani když je ten kožený kus oděvu plně povolený a stačí jej pouze sundat. Dobře, možná má na ní Marius až moc velký vliv. Možná byla vážně tak hloupá a zamilovala se do někoho, do koho neměla. A z nějakého důvodu – ji to netrápilo. A když měla příležitost volnou rukou jej pohladila po tváře a pokud možno ho přiměla, aby se jí podíval do narůžovělé tváře. Zelené oči upřené do těch jeho a on si mohl být jistý, že ten pohled patří jen jemu, stejně jako ty jiskry, co poletovaly v jejích očích, takový pohled by mohl závidět kdejaký jiný muž, obzvlášť od ženy jako je Serena. A než ho políbila – usmála se na něj.
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru|
|
|