Zelené roviny

V posledním půl roce se nezvládl utrhnout ze svých povinností. Souboj se blížil čím dál tím víc a zároveň s tím se na něj jeho povedený bratříček a otec koukali s větším a větším opovržením. Už se těší, až bude on vládce a bude to všechno podle něj. Ostatní jsou totiž naprosto neschopní. Jak chtějí takto dál vést vojenský stát plný oceli pomocí knih? Má pocit, že kdyby nebylo jeho, tak už tu není ani jeden voják a všichni jsou jen zavřeni v knihovnách. Nedávno nabrali nové rekruty a on objíždí velká města a cvičiště, aby se sám podíval na to, v jaké jsou formě. V Altaru je to jednoduché, tam je pořád a tam všichni fungují jako hodinky, ale má pocit, že čím je dál od hlavního města, tím víc na to ostatní kašlou. Při minulé zastávce málem všechny vyhodil z armády. Byl naprosto nepříčetný, až na sebe přestal dávat pozor a během chvíli všichni leželi na zemi. Nemají si začínat s někým, kdo ovládá vítr. Ale jakmile jim ukázal, jak se mu to rozhodně nelíbí, tak se začali více snažit a během pár týdnů mohl odjet zase dál. Každý den ale čekal na jedinou zprávu. Zprávu z hranic jeho budoucí říše, že ji překročila dívka, na kterou už tak dlouho čeká. Tenkrát, když se s ním loučila, dělal že spí. Jako vojáka ho probudí jen nepatrný pohyb a ona nebyla tak nenápadná, jak si asi myslela. A po tom, co tam nechala kaktus a sponu, nechal sledovat hranice ještě víc než předtím, aby měl nejrychlejší zprávy. Od té doby se zase o trochu změnil. Jako jo, spal i s jinými ženami, ale už ne tolik, jak to měl předtím zvykem. A většinou se žádná u něj neohřála déle jak jednu či dvě noci. Onu sponu nosil neustále ve svých věcech a cestovala s ním přes celou zemi. Byl na jednání v Jalsinu, když za ním ve volné chvíli přišel jeden z jeho mužů a předal mu list. Marius počkal, až muž odejde, a pak ho až otevřel. Neměl rád, když otevíral dokumenty před podřízenými. Čekal zase nějaký problém od svého otce, ale místo toho tam byla zpráva od hranic, že zrzavá dívka na velkém koni překročila hranice a mířila na zelené roviny. To jediné Mariovi stačilo na to, aby zbytek jednání ukončil a odešel na kraj města. Podle času, kdy měla vejít do Evasiru, si vypočítal, kde by tak mohla být a přenesl se tam. Samozřejmě špatně. Tak to zkusil trochu méně a opravdu skončil mezi stromy, kde zvládl zaslechnout její hlas.

Ometl ze sebe pár lístků, které na něj nedopatřením spadly a vydal se naprosto neslyšně za zvukem. A jak vlastně dneska vypadá? Perfektně jako vždy, samozřejmě. Kožené kalhoty, ve kterých se dá dobře hýbat, stejně jako boty a vestu, pod kterou má ještě polorozepnutou bílou košili s vyhrnutými rukávy, díky kterým jsou dobře vidět jeho svaly. Prostě fešák. U boku se mu ještě houpe brašna, ve kterých má pár věcí, co by se mu mohly dneska hodit. Dojde až k místu, kde dívku dokonce i vidí a rozumí jejím slovům, které si vyslechne před tím, než tam vkročí. Přeci jen by ho zajímalo, kdyby mluvila o něm. Ale ona mluví o nějakém pitomci a ne o něm. Lehce si odfrkne a sleduje ji, jak leží v trávě. Nakonec se zhluboka nadechne, narovná se a v naprosté tichosti přejde k ní, konkrétně nad ní, aby na ni házel svůj stín. Chvíli tam stojí, jako by si jí vůbec nevšiml, dokud sám nepromluví. „Doufám, že se tvá zpráva pro mě, že jsi tu, někde ztratila a nechtěla jsi jen tak projít bez povšimnutí.“ Mluví naprosto v klidu, ale stejně tam je malinká stopa výčitek. Chvíli se ještě kouká do dálky, než obrátí svůj zrak na ni. „Zdravím tě, Sereno.“ Lehce se pousměje a pak se podívá na jejího koně. Chvíli hrabe v tašce, a pak vytáhne krásné červené jablko a hodí mu ho. „To je pro tebe a když nás dneska necháš, tak mám pro tebe ještě jedno.“ Pomalu se učí, že pokud chce Serenu někde zdržet, musí tam zdržet toho koně a takhle by to snad i šlo.

Popravdě ho docela pobaví její reakce na něj. Očividně ho tu vůbec nečekala. Jako má chuť si najít toho týpka, o kterém mluví a hezky si to podat. Možná mu rozbít obličej, možná ho poslat do nějakého pracovního tábora, který klidně sám pro něj vytvoří. Jak to jen říct. Marius je lehce majetnický a Serena patří k němu. Nechá na tváři svůj obvyklí poloviční úsměv a jen nad ní stojí se zkříženýma rukama na hrudi a dívá se na ni. Samozřejmě vypadá skvěle jako vždy, jinak to on totiž ani neumí. „Myslím tady v Evasiru. Má se mě dotknout, že jsi v mé zemi a nechtěla jsi mě vidět?“ dobrá, teď zní trochu uraženě. Ale vážně. Mohla mu dát vědět, že tu bude. Nechal jí vyrobit na něj spojení, které první měsíce často kontroloval a chodil se ptát, jestli náhodou nedostal vzkaz. Jenže to ho pak přešlo a popravdě i naštvalo. Díky tomu se začal věnovat vojsku ještě víc než předtím, protože ze sebe musel dostat tu nahromaděnou energii a emoce, které si nepřipouštěl, ven. „Ne, opravdu to není tvá povinnost, ale byl bych vážně rád, kdybys mi dala vědět, že tu jsi. Hlavně, když už mi tu pár měsíců scházíš.“ Poslední větu řekl tak nějak měkce a ukázal tam trochu emocí, i když opravdu jen trochu, aby si neztratil ten post drsného muže

„Přišel jsem za tebou, samozřejmě.“ řekne jako by to bylo naprosto jasné a jiná možnost ani nepřichází v úvahu, „Svých povinností mám mnoho, ale mohu si udělat volno, abych se tu za tebou zastavil a nikam nemusel pospíchat.“ pronese jednoduše. Byl velmi spokojený s tím, jak se ten kůň zachoval, protože takhle to přesně chtěl. Když si bral ta jablka, věděl, že buď ten kůň s ním bude spolupracovat a nebude se do nich montovat, jak má ve zvyku nebo si od něj jablko nevezme a bude se chovat jako protivná herka. „Možná? Tvého koně je lepší mít na své straně, pokud tu chci s tebou na chvíli zůstat. A příště toho přivezu i víc.“ Poslední větu řekne nahlas, jako by ho ten kůň mohl slyšet a rozumět mu. Ono bude nějaké příště? Snad, možná, věří v to a doufá. „Nejsi ráda, že jsem tu?“ Zeptá se a doufá, že si zrzka rozmyslí svou odpověď, protože by ho asi hodně urazilo, kdyby řekla, že ne. On je totiž rád, že ji zase vidí. Sice neví proč, ale její společnost mu je příjemná. „Hlídka hranic mi oznámila, že jsi vešla na naše území. Nechal jsem hlídat hranice, abych věděl, kdy se tu ukážeš.“ mluví naprostou pravdu, jako v podstatě vždy. Nerad lže, pokud mu to nedonese velký zisk a hlavně nevidí na tom, co udělal, nic špatného. Chtěl vědět, kde se dívka pohybuje, pokud se objeví v Evasiru a na to má jako dědic právo. Posadí se kousek vedle ní, takže jí nechává osobní prostor a přitom nad ní nestojí a může dát odpočinout po celém dni unaveným nohám. Dívá se na Rascala, jak se pase nedaleko nich a dochází mu slova. Nejraději by se na ni rozkřičel s tím, že zmizela na tak dlouhou dobu, když ho ještě nedávno prosila, aby ji neopouštěl. Jak je tedy možné, že už o něj očividně nestojí.

„A ty chceš odjet? Pokud ano, tak ti samozřejmě nebudu bránit,“ trochu teatrálně odstoupí z její cesty, jakoby jí dával opravdu na vybranou, jestli tu s ním chce nebo nechce zůstat. Kdyby se rozhodla, že opravdu odchází, nejspíš by ji jen tak odejít nenechal. To zas ne. Když se vidí po takové době od té oslavy narozenin dědice Keratu, která nedopadla úplně tak, jak on chtěl. Hned ráno po tom, co se v noci rozdělili každý do svého pokoje, odešel Marius z hradu a snažil se zjistit, co se ten večer vlastně stalo. Samozřejmě že bez výsledku. Chtěl vědět, kdo je za to všechno zodpovědný, ale i přes různé metody mu to nebyl nikdo schopen říct. Po strážích nechal akorát Sereně vyřídit, že je pryč a víc ji od té doby neviděl. Samozřejmě, že nechal své lidi, aby ji vyprovodili do bezpečné vzdálenosti od hradu, kde už ji nebude nikdo sledovat a nikdo ji pronásledovat, čehož se bál. Pořád jen byla člověk na bálu plném víl a byla s ním. A s ním tam chtěl být každý a hlavně každá, že. „A já jsem ti určitě na to řekl něco takové, že mě budeš muset mít ráda takového, jaký jsem a že to celé dělám jen kvůli tobě,“ tímhle by ji mohl třeba trochu obměkčit, protože to řekne takovým pološeptem, který tomu dodává více důležitosti. Možná má větší ego, než by mohl mít. Kdo by ho ale s jeho postavením a jeho životním stylem neměl, že. Je zvyklý se takhle chovat a možná ho na jeho prapodivném vztahu se Serenou baví i to, že u ní mu všechno jen tak neprojde. U ní si vážně musí občas dávat pozor na pusu a musí se snažit, protože když se snažit přestane, tak ona mu dá jasně najevo, že takhle se chovat nebude a ať se chová jako vyspělý chlap, kterým by ve svém vysokém věku už měl být.

Její věta o puse ho velmi zaujme. Tohle prohlášení od ní nečekal. Většinou se Serena tváří, jako by mezi nimi vůbec nic nebylo a snaha je většinou jen z jeho strany. Co si pamatuje, tak k němu velmi málokdy projeví víc náklonosti a stejně ho to pořád baví. Zvláštní. S tím chlapem asi není něco v pořádku. Naprosto ignoruje její zbytek věty o tom, že mu tu pusu nakonec nedá a pomalu k ní přistoupí a spolehlivě jí tak naruší osobní prostor. Odhrne jí vypadlý pramen zrzavých vlasů z obličeje a nechá svou dlaň na její tváři. Přijde mu roztomilé, jak mu její obličej padne do dlaně. Je proti němu tak malinká. Skloní se k ní, jako by ji chtěl políbit a doufá, že mu jednu nevlepí. Nakonec se ale kousek od jejího obličeje zastaví a zašeptá slova jenom pro ni. „Taky jsem rád, že tě vidím,“ a jak řekne, tak se lehce odtáhne, vlepí jí krátkou pusu do vlasů a odstoupí zase do nějaké bezpečné vzdálenosti. U ní totiž nikdy neví, co udělá. Viděl, jak jí zacukal koutek, když dořekla tu větu a může teď sám pro sebe tvrdit, že jeho nadšení, že ji vidí, je stejné jako to její. Poté poslouchá její polemiku a jeho rysy tak nějak ztvrdnou. Jako jo, možná je trochu majetnický a žárlivý. A Serena by to mohla už moc dobře vědět a takhle před ním nemluvit. Vlastně nemluvit s nikým jiným, než je Marius. Maximálně může mluvit se zákazníky. Ale jen nezbytně dlouho a už to se mu nelíbí. V podstatě ani neposlouchá to, o čem mluví a jen si zapamatuje to zbabělcovo jméno. Čeká až se její půvabná ústa zavřou a jednoduše odpoví. „Ne.“ Při své odpovědi se jí pevně dívá do tváře, čímž nějak automaticky ukazuje, že to myslí úplně vážně. „Cokoliv ti nabídl, tak ti mohu nabídnout také a lépe. Takže kdybys cokoliv potřebovala, tak můžeš říct mně a nemusíš ztrácet čas s někým jiným,“ snaží se, aby to znělo trochu jemněji než jeho původní odpověď, ale o moc lepší to popravdě není. Raději se tedy přesune k její poslední otázce. Vždycky spal špatně, ale poslední dobou je to ještě horší. Bojí se, kdy se ho někdo pokusí zabít nebo mu nějak jinak ublíží. Probouzí se sebemenším zvukem za dveřmi jeho komnaty nebo za oknem, a tak toho naspí velice málo. „Občas si představuji, jaké by to bylo ležet vedle tebe, ale to jsou prozatím jen divoké představy, že?“ pousměje se snad i trochu smutně, čímž dává najevo, že opravdu moc dobře nespí, ale nechce o tom mluvit. Říká si, jaké by to bylo, kdyby opravdu spal s ní, stačí jen nevinně. Jestli by ho její přítomnost uklidnila a on přišel na jiné myšlenky, nebo jestli by byl v napětí ještě o to víc, protože by se nebál jen o sebe ale i o ni.

„Já nejsem egoistický narcista. Nechal jsem sledovat hranice, abych věděl, kdy se zase objevíš v mé zemi a tím pádem abys se mnou mohla trávit víc času,“[ dobře, možná to není tak pravdivé, ale něco to do sebe má. Možná je trochu egoista a narcista, ale je to část jeho osobnosti a Serena se s tím musí vyrovnat. Všichni se s tím musí vyrovnat, protože on je přeci naprosto skvělý a dokonalý a měnit se nemusí a nebude. Ale ty hranice nechal sledovat přesně kvůli tomu, aby spolu mohli strávit více času. Vidí se opravdu málo a jemu se po ní samozřejmě stýská a každý den je těžší a těžší. Není jako normální víly nebo lidé a nechodí po hradě a nevzdychá na všechny strany, ale chová se jinak než dřív. Jeho životní styl se dá pojmenovat jako před Serenou a po Sereně. Před ní měl každou noc v posteli jinou ženu a užíval si až do brzkých hodin a teď mnoho žen odmítá a jen občas si do svých pokojů přivede náhodnou služebnou. Dřív byl plný sil a energie a teď je často zkroušený, ale místo toho, aby vzdychal po chodbách, vybíjí si svou frustraci na nebohých vojácích na cvičišti. Má to ale i svá pozitiva, protože díky těmto ještě častějším bojům, jeho svalová hmota ještě narostla.

Ano, rád narušoval její osobní prostor, protože tím získával více její pozornosti a její reakce byly upřímnější. Chtěl se od ní odtáhnout a tím ji trochu pomučit, ale ona to vzala do svých vlastních rukou. Doslova. Stáhla ho na zem vedle ní a on se ani nebránil. Posadil se na trávu vedle ní, a i zapomněl na to, že by ho takhle neměl nikdo vidět. Proč? Protože velký Marius, dědic Evasiru, udatný válečník, sedí na studené zemi vedle lidské dívky. Dalo by se to tak pojmout, ale jeho to ani nenapadla. Možná se přeci jen trochu změnil. „Nikam neutíkám, neboj,“ pronese k ní s menším úsměvem, přesedne si vedle ní, pustí její ruku a místo to ji chytí kolem pasu, čímž si ji přitáhne blíž k sobě. Rozhodně nesouhlasí s tím, aby znovu vyhledala nějakého muže a byla s ním v kontaktu víc, než je nutno. Je si sice svou pozicí jist a nikdo není lepší než on, ale asi by zabil každého, kdo by se na Serenu díval déle, než je nutné. A u něj víme, že by to opravdu udělal. Nebylo by to poprvé, co by zabil vílu. „Víš, že kdybys chtěla, tak tě to naučím, že? Pokud tu máš něco na psaní, tak může naše hodina klidně začít teď hned,“ už si v hlavě přemítá, jak by ji učil a co všechno musí dívka umět, aby jí to psaní k něčemu opravdu bylo. Nesměje se jí, to určitě ne. Většina jeho vojáků neumí číst a psát, protože to k životu nepotřebují a ona to taky nepotřebovala. Teď však chce, aby jeho dívka mohla být s ním v kontaktu, i když je v jiné zemi. Je to sobecké? Ano. Ale snad i docela pochopitelné. Její další věty ho však úplně rozhodí. Je vidět, že na ni vůbec nic nehraje a opravdu neví o tom, že by spolu někdy spali jako spali. „Tak doufám, že si mě nepleteš s někým jiným,“ lehce se pousměje, ale je vidět, že není úplně ve své kůži a nechápe. To, že spolu něco měli, by si určitě pamatoval. Nebo ne? Najednou mu to dojde a jeho nechápavá tvář se změní v tvář plnou vzteku. Zrudne, zezelená, vymění na sobě další barvy semaforu a pak se najednou postaví a začne přecházet sem a tam a momentálně je na něj trochu nebezpečné mluvit. Je výbušný člověk, to je o něm známo a teď by nejraději zakroutil krkem tomu, kdo za to může. Z ničeho nic se zastaví a podívá se na Serenu. „Víš, jak jsem se na té oslavě v Keratu choval divně? Někdo se totiž mně a ostatním dědicům naboural do hlavy. Myslel jsem si, že jsem to stihl zastavit včas, ale očividně ne. Takže si opravdu nepamatuji, že bychom spolu spali. Sakra!“ Funí jako drak a mumlá si nadávky, které nejsou určeny pro dámy.