Jezero Bopinet

On to chápe. Sám by nedokázal celý život prožít na jednom místě. A to je její život pro něj jen tak desetina života jeho. Nedokáže dlouho zůstat na jednom místě a proto si i užívá svou pozici a svůj život mezi vojáky a pokud nemusí, tak se do hlavního města a svého rodného domu nepřibližuje. Tam ho čekají akorát hádky s otcem a nejednou se mu podařilo naštvat se a rozbít všechna okna kolem něj. Ne nadarmo se říká, že jednoduše vybouchne. Akorát u něj se zvedne takový vítr, že letí pryč všechno, co není k zemi přikované… i když s tím kovem to taky není tak jednoduché. „A ono by nějaké jindy být nemělo?“ Povytáhne obočí jakoby neviděl nejmenší důvod, proč by se oni dva neměli ještě někdy setkat. Copak by se jí po něm nestýskalo? On být ženou, tak na něj myslí dny i noci, protože takový fešák se prostě nenarodí každý den a nikdo nemůže odmítnout jeho společnost, protože Marius by o moc nepřišel, ale druhý člověk o hodně. Aspoň v Mariově hlavě to tak všechno funguje. Nejdřív je on a pak zbytek celého vesmíru a pokud by to tak být nemělo a někdo měl námitky, tak mu tak rychle oddělí hlavu od děla, že se ani nenaděje. Aneb řešení problémů alá Marius.

Líbí se mu, jak je jiná než ostatní ženy. Díky své pozici zná ženy, které nemyslí na nic jiného, než jak si každé dvě hodiny napudrovat nos a upravit sukni, tak i ženy, které chodí s mečem u pasu a bojují jako muži. Serena je však úplně jinou kategorií, nemůže ji nikam zařadit, a to se mu na ní líbí. Je krásná, ale přesto jinak. Tak přirozeně… skoro jako víla. Ale jenom skoro. Mrzí ho, že si sepnula vlasy, protože to byla jedna z věcí, co se mu na ní líbila, ale řešení je blízko. Jenom se na sponu krátce podívá a díky tomu, že je z kovu, tak ji jednoduše jenom myslí v mžiku vteřiny ohne tak, aby už nebylo možné jí znovu zapnout. Díky tomu spona samovolně spadne dívce z hlavy a znovu rozpustí její nádherné kadeře. „Vidíš? I nějaká vyšší moc si myslí, že bys měla mít vlasy rozpuštěné.“ Pronese jako by za to on nemohl a možná jí ani nedojde, že je to všechno jenom jeho práce. Přeci jen magie je pro většinu lidí něco neuvěřitelného a ani to nepočítají do běžného života. On ji možná používá víc než většina víl, ale má heslo, které říká Proč dar nepoužít, když ho mám.  Vidí, že jí není nijak lhostejný a její pohled na sobě moc dobře cítí. Je na dobré cestě se jí dostat pod kůži.

Její odpověď se mu na jednu stranu líbí a na druhou nikoliv. Nemůže si tahle zahrávat se životem. Lidi nemají tolik času a každá blbost je může zabít, a proto by se podle jeho názoru měla schovat za nějaké vysoké hradby a žít život v bezpečí. Na druhou stranu ale obdivuje její odvahu a zápal pro věc a pro celý život. Nebojí se sama cestovat po kraji jenom se svým koněm, i když musí vědět, že kdyby potkala vílu, nebo jen lidského muže, s nekalými úmysly, tak by proti němu neměla jedinou šanci a ani ta její herka by ji v tu chvíli nezachránila. A právě tuto odvahu, nebo bláznovství, na ni obdivuje a váží si toho. To však ale neznamená, ž ho ta dívka nerozčiluje do barvy jeho vlasů. Potřebuje se trochu uklidnit, a proto se posadí k vodě jenom se zavřenýma očima dýchá. Sám se musí pousmát, když slyší, jak se dívka směje. Líbí se mu její smích a díky němu má teď na tváři opravdový, i když malý, úsměv. Ten však ale rychle schová, když zaslechne, jak její kroky míří k němu. Nevšímá si ji, dokud na něj nepromluví. Otázka ho trochu vyvede z míry, a tak se na ni nechápavě podívá s jedním obočím povytáhnutým výš než to druhé. Pak se ale jen uchechtne a přikývne. „Sladkému se nebráním, pokud v tom není nějaký jed. Děkuji.“ Poděkuje a vezme si od ní jahodovou tyčinku. Moc sice tohle jídlo nemusí, ale když už ho tu má, tak se mu bránit nebude a s chutí se do ní pustí. Překvapí ho, jak je dobrá, a tak si ji vychutnává každým skousnutím.

„Proč vlastně Evasir? Tam lidem tolik o látky nejde. Spíš o zbraně a ty neprodáváš, jak jsi sama řekla.“ Pokračuje v nějakém přátelském rozhovoru a dívá se na obzor za jezerem. Občas tam povyskočí nějaký rybka a on sleduje, jak svým pohybem víří vodu a ta vysílá takové kruhové obrazce. Vlasy mu navrácením hlavy do normální rovné polohy spadnou do čela, ale on si je jedním pohybem rukou zase vrátí zpět. Vlastně to vypadá, jakoby si Sereny vůbec nevšímal, ale naopak vnímá každé její slovo, každý její pohyb nebo úsměv. „A proč cestuješ sama? Proč se s rodiči, přáteli nebo jinou skupinou lidí.“ Teď už to ani nezní nijak útočně. Spíš by ho opravdu zajímalo, co vyhnalo takhle mladou holku do světa samotnou.

Na tváři vykouzlí pobavený úsměv. "Otázka spíš zní, proč by nějaké příště být mělo?" opět na něj opáčí s otázkou. Ona zatím skutečně neviděla nějakou zářnou budoucnost v dalším náhodném setkání právě s tímto mužem. Ano, nemohla zabránit své ženské mysli, aby přemýšlela o jizvách, o jeho svalech rýsujících se pod kůží. Nebyla z kamene, stále byla jen žena, obyčejná lidská žena, kterou do kolen dostal kdejaký podobně krásný muž. Nemohla popírat, že je přitažliví, dokonce ji iritoval způsobem jakým už dlouho žádný muž ne. Věnoval ji svou pozornost i jistý nezájem, bohužel pro něj nebyla zase tak křehkou ženou, aby padla na kolena jen proto, že na ni zamrká zpod bílé ofiny a ukáže na ni svou vypracovanou hruď. Nehodlala žadonit o to, aby se znovu setkali, i když věděla, že obraz toho jak muž stojí oproti ní a zlehka se dotýká její tváře, když ji uhýbá pramen divokých vlasů stranou, bude mít před očima ještě poměrně dlouhou dobu. Jenže zároveň k tomu všemu v něm Serena viděla něco ne příliš skutečného, jakoby měl byt jen fata morgánou po dlouhém dni v sedle. Jakoby ji dávno dohnala únava a místo tady u jezera spí za jízdy ve svém sedle. Bláhová a příliš neskutečná myšlenka. Občas litovala, že není až tak naivní, aby skutečně uvěřila, že muž je právě tím princem na bílém koni a jeho chování má směřovat jen k dalším něžným a milým dotekům a romanci jako z knih, které ji kdysi předčítala Emily před spaním. Ještě mnohem bláhovější a hloupá myšlenka.

Tiché cvaknutí, které zaslechla po jeho upřeném pohledu ji vytrhlo ze zamyšlení. Cítila jak se tlak na jejich vlasech povolil a jak prameny zvolna opět dopadají na holou kůži krku a ramen, jak ji šimrají na holé pokožce a pak ten tupý cinkavý zvuk spony, která dopadla do trávy. Prameny ji padly do obličeje a na moment tak zakryly ty bořící zelené smaragdové oči. Zahleděla se na něj s jistou nedůvěrou v očích, série příliš přesně zaměřených náhod, které však jasně spojovalo toto setkání. Vítr, který ji předtím otevřel brašnu a pak náhlé povolení její spony, když Marius zmíní, že rozpuštěné vlasy ji slušely více. Nepochybovala o tom, sama sepnuté vlasy neměla ráda, nedělali ji žádnou radost, ba naopak ji vracely zpět do města, kde rozpuštěné vlasy byly pro všechny jen znakem divokosti. Tady pod širým nebem nikomu nevadily. "Vyšší moc, nebo jen tvůj vlastní magický potencionál?" dřepne si do trávy a zvedne sponu, kterou si pátravě prohlédne a přitom k němu pronese větu plnou podezření. Cestovala po vílích královstvích dost dlouho na to, aby se s magií setkala, nemusela mít pravdu a mohla to být pouze náhoda, ovšem tahle něžná víla mohla být mnohem zajímavější než jak se na první pohled ukazuje. I když to ona je taky. Bolest za původním štěstím, které její život provází - každý má pravděpodobně své vlastní démony. Poté nechala Maria, aby si od ní odpočinul a uklidnil se. Byla na sebe hrdá jak dokáže být silná, že nepodlehla hned tomu prvnímu dojmu. Dokonce i na to, že on nebude jediný komu se hromadí myšlenky na toho druhého, možná jsou jiné než ty, které vůči němu má ona, nebo naopak úplně stejné - to netuší, ale už jen to jak se napjal, že musel zavřít oči a pak dokonce si odsednout, aby se uklidnil ji svým způsobem velmi potěšilo. Šla se postarat o svého koně a jakmile měla dokonáno, nechala se vraníkem rozesmát. Jeho snaha ožužlat její rozpuštěné vlasy a dát jím ještě větší rozcuchaný vzhled, který však Serena dále neopravovala a místo toho už o něco mírumilovněji došla opět do blízkosti Maria a nabídla mu sladkou jahodovou tyčinku. "Mám cílem je zákazníky si udržet, ne je otrávit.." pronese trochu ublíženě, ale nakonec si od ni muž sladkost přijme.

Posadí se přibližně metr za ním, kde se pohodlně opře o lokty a nakonec se položí spokojeně do trávy. Vlasy má kolem hlavy jako paprsky slunce a oči upíra na šednoucí oblohu. Ještě bude nějakou dobu trvat než se úplně setmí, ale přesto za chvíli by mohly být vidět první hvězdy, její oči však nyní sledovaly mraky a představivost pracovala na plné obrátky. Ten vypadá jako hříbě, ten jako zvon a tamhle ten připomíná vyjícího vlka. Jeho další otázka ji ale vyvede z představ a ona se jen pousměje. "Ale prodávám hojivé masti, také nějaké proti bolesti a spousty výtečné medicíny pro koně, vím co potřebují, trénovala jsem je." odmlčí se. "Navíc jsem řekla, že se na zbraně nesoustředím, ne že je neprodávám. Čas od času na nějakou dobrou zbraň objednávku dostanu a někde ji sehnat musím." doplní ještě ke své odpovědi a znovu zaměří svou pozornost k mrakům. Odfoukne si přitom pramínek vlasů z obličeje a podepře si hlavu rukou. Únava ji pomalu a jistě dohání a při jeho další otázce už má přivřené oči. "Nemám rodiče, a moji přátelé pracují ve městech. Já města ráda nemám, slunce a hvězdy jsou nejlepší společníci.." doplní se a zhluboka se nadechne. Vzpomínka na Emily ji pomalu proudí hlavou a čerstvý vzduch ji šimrá na plicích. "Ty cestuješ sám, protože jsi silný, já cestuji, protože jsem slabá, abych se zavírala v kleci." dodá s výdechem vzduchu. Víčka má zavřená a tiše oddychuje. Může to vypadat, že usnula, ale není tomu tak. Je vzhůru a vnímá jej, jen je jí takto jednoduše dobře.

„Protože, krásná dívko,“ nahne se k jejímu uchu a podmanivým hlasem jí vrní do ucha, „až se tu rozloučíme, tak budeš toužit po tom, abychom se znovu setkali.“ Jeho dech se zlehka dotýká jejího ucha a stačilo by pár centimetrů a mohl by ji na to místo políbit. A snad by jí tam ten polibek i vtisknout chtěl, ale ví, že by tím překročil určitou hranici a bylo by to už moc. On si rád vyčkává. V těchto věcech je trpělivý i přes svůj ohnivý temperament ve věcech jiných. Každá žena mu podlehla a podlehne, ale musí na to jít tím správným tempem a postupem. Hlavně pomalu, nevidět si ji a trochu ji vyvést z komfortní zóny. Ale ne však moc, protože to by mohla ona utéct a zmiznout. Aspoň k něčemu mu ten jeho vysoký věk je. Naučil se pořádně jak na tyto situace vyzrát. A pokud dívka čeká na prince na koni, tak není lepší příležitost než teď. Koně má a když to vezmeme teoreticky tak i tím princem je, akorát ona to neví.

Povytáhne jeden koutek úst výš než ten druhý, když se ho prakticky zeptá, jestli má tohle všechno an svědomí. Nejdřív neodpovídá a jen prostě pokrčí rameny, jako by vůbec nevěděl ani o čem to tu mluví. Pak se ale krátce uchechtne a přizná. „A co když je můj vlastní magický potencionál vyšší mocí?“ Je to spíš taková řečnická otázka, na kterou moc neexistuje odpověď. Jeho magie je rozsáhlá a sahá do různých mezí různých typů magií. Spona byla pro něj jenom takové mávnutí rukou, protože na tom nenechá příliš mnoho magické energie. Aby ho to trochu vysílilo, tak by před sebou musel mít železnou padací bránu a ten vítr taky nebylo nic velkého. Dokáže během vteřiny vytvořit takové tornádo, že to tu klidně může všechno srovnat se zemí a ani se nezadýchá. U ostatních magií je to pro něj trochu těžší, protože jsou mu vzdálenější. A ještě k tomu je pro spoustu lidí jeho magie fascinující, takže se tak dobře získávají jeho příznivci jen za pár ukázek triků. Spousta víl bude spíš bojovat za někoho, kdo svou magii ukazuje a dokáže své lidi ochránit než že si ji syslí pro sebe. Možná proto k němu každým dnem přistupuje víc a víc vojáků a skládají mu přísahu věrnosti. A on se s každým dalším člověkem cítí silnější. Jenže pak se občas objeví na svém rodném dvoře a otec mu ukáže jaká je vlastně nula. Čím víc má těchto myšlenek, tím víc se těší na turnaj, kde dokáže, že on je ten silný bojovník.

Ukusuje si jahodové tyčinky a dívá se do dáli na slunce, které se pomalu chýlí k hladině jezera a začíná do okolí vypouštět světelné paprsky různých barev a tím i různě osvětlovat jiná místa. V tomto světlu to vypadá, že Mariova kůže září o něco víc než kdy předtím. Další část vílího těla, která je znatelně odlišuje od lidí a od jiných stvoření. Naprosto dokonalá pleť a kůže bez jakýkoliv vad, pokud nepočítáme ty, které si samy způsobí… jako jsou právě třeba jizvy. Podívá se na nebe stejně jako Serena, ale jeho nezajímají nějaké mraky, ale spíš hvězdy, které ho uklidňují a samy o sobě mu čistí hlavu od všech myšlenek, které by neměl a ani nechtěl mít. Samozřejmě do těchto myšlenek Serena nepatří. Tu má teď v hlavě a má ji na tomto místě rád a do konce tohoto dostaveníčka, možná i potom, ji tam mít bude. Poslouchá její slova, ale nevyjadřuje se k nim. Nemá důvod k tomu cokoliv dodávat, ale poslední věta ho zaujme. Otočí na ni hlavu a znovu si ji prohlédne, jestli takhle chytrou větu opravdu pronesla ona a jestli ji nikdo nevyměnil. Očividně ne.
Bez jediného slova se potom zvedne a dojde ke svým brašnám, odkud vytáhne čutoru. Otevře ji a ochutná, a nakonec se spokojeným výrazem přejde k Sereně, které čutoru hodí. Zavřenou, samozřejmě. „Když tys mi dala něco ze svých zásob, tak já ti dám něco z těch mých. Je to něco jako studený čaj. Naučil mě to můj učitel.“ V očích se mu zaleskne něco zvláštního… tmavého… a nebezpečného. Během vteřiny je to však pryč a on čeká až se z toho napije. Je to vážně jen bylinkový čaj, pokud nepočítáme tu spoustu alkoholu, co je v tom. Na dlouhé cesty a večery naprosto ideální. Je to namíchané tak, aby ten alkohol nebyl prakticky cítit a on na tohle pití nedá dopustit.

Dech který cítí na svém uchu ji nyní donutí vynechat nádech. Žena. Slabá a po lásce a vzrušení toužící žena. Taková je Serena naivní a důvěřivá a přesto v mnoha ohledech tak opatrná a nedůvěřivá. Jakoby si s ní ten muž chtěl hrát jako s nějakým míčkem, hakysakem se kterým může kopat do vzduchu dokud nepraskne, nerozsype se jako hrstka rýže kterou je naplněný, jenže Serena není jen tak obyčejný hakysák. Není obyčejná dívka a možná je zcela omámena tím, jak vypadá její společník, rozplývá se nad jeho svaly, ovšem neumí být tak hloupá za jakou ji považuje. Srdce ji buší jako splašené pod náporem jeho slov a jediné na co dokáže myslet je, že by skutečně mohla toužit po dalším jejich setkání. Tady, nebo nikde jinde. Místo toho, aby však zcela podlehla, zvedne ruku a chytí jej za šíji, aby se tak rychle nemohl odtáhnout. Možná je a vždy bude jen slabou lidskou ženou, ale má svá vlastní kouzla, kterými mohla sama dělat čáry, ačkoli magický potencionál u ní je zcela nulový. "Něžná vílo, aby jsi to nakonec nebyl ty, kdo bude doufat v takové setkání, ještě víc než je jen spalující tužba." stejně jako on na ni požíval sladká slůvka jeho hlasu i ona dokázala svůj hlas ztišit a projevit v něm něco tajemného. I když byla otevřená kniha plná nepopsaných stran, které ji ještě čekaly v budoucnu. Pustila jeho šíji a drze jej cvrnkla do čela, aby se odtáhl. Srdce jí bušilo jako o závod, vyděšené a plné nadějných myšlenek pod jeho slovy. Rozechvělé jeho dechem a plné adrenalinu po jejím vlastním činu. Poodejde od něj, aby nabrala potřebný vzduch, kyslík. Jakoby snad v jeho blízkosti ztrácela schopnost dýchat, ale myšlenka, že by měla podlehnout a omdlít do jeho náručí se ji nelíbila - svým způsobem. Kdyby měla zahodit veškeré obavy a přejít všechny varování, která její lidská hlavinka dokázala za ten moment v hlavě vyplodit padla by do jeho rukou vyčerpáním a nechala jej, ať s ní dělá skutečně cokoli. Dokázala si představit polibek pod šerým nebem v jeho náručí a obětí v jeho svalnatých pažích.. Hloupá. Jsi hloupá Reno. Nechceš předci skončit jen jako další na seznamu slizkého vojáka. Nechceš.

Zvedne svou sponu a věnuje ji smutný pohled, který však nejde vidět přes závoj jejích vlasů. Ta nádherná spona po její milované Emily. Jedna z mála věcí, které po ní měla a teď byla ohnutá a bude ji muset dát spravit. Neodpověděla mu, nechala jeho myšlenku vyznít do prázdna a přešla k vlastním brašnám kam sponu skryla a následně mezi nimi nechala vyznít chvíli ticha. Nezačali nejlépe a možná proto mu nabídla jednu ze svých jahodových tyčinek. pokus o první dobrý krok vůči nové společnosti, protože si byla až příliš vědoma faktu, že se odsud dnes už nedostane. Padala tma a ona byla unavená - až příliš na to, aby skutečně sedla zpět do sedla a vyjela opět na svou dlouhou cestu do Evasiru za obchodem. Lehla si do trávy a pozorovala mraky, dokud byly alespoň trochu ještě vidět. Poté zavřela oči a odpočívala po svém, vlasy kolem hlavy rozprostřené jako sluneční paprsky, chvilkami nevnímajíc své okolí do chvíle než se jí zeptal proč cestuje. Nedělala si starosti s jeho reakcí na její slova. Ona zkrátka cestovala, jelikož byla příliš slabá na to, aby dokázala zůstat zavřená v kleci nějakého domu a věnovala se jen jedné věci, každý den to samé, každý den stejná rutina, stejní lidé, stejná místa. Toužila po svobodě, po nebezpečí, po něčem novém, zvláštním. Chtěla poznávat, chtěla milovat, jednoduše chtěla žít. Když zaslechne pohyb otevře oči a podepře se na loktech. Vlasy ji visí dolu a tvoří rudý závoj kadeří, který se pak opře do jejích ramen jakmile se posadí, aby mohla chytit čutoru, kterou po ní Marius hodí. "A teď, v čem je háček?" pozvedne na něj obočí, když čutoru převrací v rukou, otevře víčko a nijak zvlášť se nestydí s ní zakroužit, aby uvolnila vůni tekutiny, která je jejím obsahem. Bohužel síla bylinek byla tak silná, že zvládla rozeznat je, ale nikoli alkohol, který se v tekutině rovněž nacházel. "Vlastně je docela zvláštní, že kromě meče zvládneš udělat i čaj, neměl by jsi na to mít lidi?" nadhodí další otázku, než jej zkoumavě prohlédne, aby si byla jistá, že se může napít. Možná vypadala jako hloupá a nezkušená, ale opak byl pravdou, neuměla pořádně číst a psát a přesto, byla skvělou ve svém oboru. Zvedla čutoru a naklonila ji ke rtům, zaklonila mírně hlavu a přivřela oči, když ji tekutina navlhčila rty. Byl to krátký lok, spíše ochutnání, nežli plné napití, neškodné a malé, které nemohlo způsobit velkou škodu. Ani tentokrát alkohol necítila. Zavřela čutoru a hodila mu ji zpět s pobaveným úsměvem na rtech, které si olízla od zbytku čaje. "Překvapivě méně jedovaté než bych čekala." naštěstí pro ni obsah alkoholu nebyl tak vysoký aby ji malý lok dostal do nepříčetné povahy a přesto měla pocit jakoby ji lok hloupého čaje trochu probral k životu. Bez ohledu na to, že čím temnější bylo nebe s tolika hvězdami, tím přitažlivější se Marius se svým tělem a bílými vlasy, zdál přitažlivější.

Zvedla hlavu k nebi a zahleděla se na třepotající se hvězdy. Opět se přitom opřela o své lokty do trávy a vlasy jí tak visely opět v tom rudém závoji, zakloněná hlava odhalovala celý její krk, stejně jako její košile odhalovala ramena a klíční kosti. Nebyla žádnou podřadnou dívkou, svou ženskost se nesnažila skrýt a kalhoty a košile dokázala i bez korzetu krásně zdůraznit její postavu. "Hvězdy jsou dnes opravdu krásné, ale který den nejsou." zamumlá si spíše pro sebe. Poté zvedne trochu hlavu, aby se podívala opět na svého společníka. "Kdysi jsem věřila, že hvězdy dokáží plnit přání, když padají - taková překrásná lež." Jakoby snad tím krátkým dovětkem mohla pojmenovat i jeho samotného. Také byl krásný, ale nedokázala se vzdát pocitu, že je jen stínem něčeho čím je ve skutečnosti. Jen překrásnou lží, která ji má zmást. Alkoholu nebylo v tom jejím loku tolik, ale stačilo k tomu, aby se uvolnila od napětí, které celou dobu v jeho přítomnosti měla. Uvolnila trochu té poetičnosti a myšlenek do jejího hlasu.

Cítí, co s ní dělá jeho přítomnost. Jeho dech na jejím uchu. Jak jí vynechává srdce, kdykoliv se podívá na jeho postavu, vlasy, oči… Ví to a nehodlá to nechat nevyužité. Líbí se mu. Líbí se mu samozřejmě svými zrzavými vlasy, které jsou jak v barvě právě zapadajícího slunce a jestli ona je fascinována jeho bílou dlouhou kšticí, tak on začíná ujíždět na její rusovlasosti. Ta barva ho vždy přitahovala, a ještě když se ta dívka k němu chová tak, jak chová a nemá z něj strach anebo přehnaný respekt, tak je to o něco zajímavější. Samozřejmě, že ho to štve. Je zvyklý na to, že si před ním nikdo neřekne křivé slovo a to, co řekne je zákon. Jenže ona tohle všechno naprosto jednoduše porušuje, a právě to ho na ní přitahuje. I když s tou něžnou vílou to občas přehání a jeho to neuvěřitelně irituje. Při jejím dotyku na jeho šíji se trochu nepne a narovná, jakoby se tím chtěl zvětšit a ještě víc se nad ní výškově a tělesně zvýšit. A když už by se třeba k něčemu víc odhodlal, protože na to začíná mít chuť, tak ho cvrkne do čela a on se se zamračením odtáhne. Přesto však ví, že by mu stačil jeden jediný další dotek a dívka by šla do kolen. Bohužel si uvědomuje, že by to samé platilo i z druhé strany….

Je to jen spona, a tak ho nenapadne, že by k tomu mohla mít nějakou citovou vazbu. Celkově lpění na věcech nechápe, i když on sám má u pasu dýku se kterou se nikdy nesmí nic stát. Jinak by asi zabil každého, kdo by se jí dotknul. Je to jediné, co mu po něm zbylo. Jen tohle a nic víc. Kdyby však řekla, tak on by jí samozřejmě hned opravil, s tím by neměl problém. Stačí jen když si nechá vlasy rozpuštěné tak, jak je má teď. Podíval se krátce na nebe a zjistí, že dneska už asi dál nepůjde. Mohl by se sice přenést do nejbližší vesnice, ale na to přenesl sebe i svého koně by spotřeboval neuvěřitelně moc energie a stejně by to nezvládl tak daleko jak by chtěl, takže dnešní tábor bude asi zde. Jeho sympatie k ní vzrostly, když mu řekla své odůvodnění, proč nezůstala doma a místo toho cestuje po světě. On cestuje, protože je silný. Ona, protože je slabá. A to se mu líbí, i když je to sebevražedné a hloupé. Nevyspělé a …. lidské. „Není v tom žádný háček. Otrávené to není, pil jsem z toho, jak jsi viděla a hezky ty bylinky zahřejí při večeru.“ Pokrčí rameny jakoby nic a popravdě v tom vážně nevidí nic špatného. Pouze jí dal napít čaje s alkoholem, který on pije normálně a pravidelně a nikdy na sobě nezaznamenal nějaký stav podnapilosti nebo tak něco. Ale na něj nefungovalo skoro nic, to je ještě potřeba říct. Při její otázce se musí zasmát. „Jsem muž mnoha schopností.“ Ta dvojsmyslnost je z toho slyšet široko daleko, a to se na ni ani nemusí podívat. Napije se z čutory ještě jednou a pak ji položí někam do meziprostoru. „Je to dobré, že? Přeci bych ti nedal nic špatného.“ Poví, jakoby to byla samozřejmost a začne těkat očima po hvězdách, které se postupně vynořují ze tmy. Každou hvězdou se jeho dech začal uklidňovat víc a víc a on cítí, jak se celý jeho dnešní stres odplavuje.

Vypadá to, že na ní buď působí hvězdy stejně jako na něj anebo na ni ten alkohol působí víc než on chtěl, protože by se takto asi jinak nerozpovídala. „Není to lež. Hvězdy opravdu plní přání. Jenže jinak než si spousta lidí myslí. Za všechno musíme bojovat a platit… i za přání. U hvězd je důležité to, že ho vyslovíš a uvědomíš si, co vlastně chceš. Pak už za tím jen musíš jít a vědět, že nad tebou hvězdy vždy budou bdít.“ Pronese potichu zrakem zvednutým k obloze a jeho dech je tajemný, jako by skrýval všechna tajemství a naděje světa. Snad i skrývá a nechce je nikomu ukázat, ale to se nikdy nedovíme. Najednou se zvedne a dojde k hromadě dříví, která zůstala po někom předešlém. „Hádám, že tu spolu počkáme až do rána.“ Řekne sáhne do kapsy, odkud vytáhne křesadlo a stačí mu pár následujících vteřin a oheň začíná pomalu polykat malé klacíky a oblizovat větší dřeva. Je rozhodnutý to trochu nechat rozhořet a tak mezitím dojde k sedlu, které je položené na zemi a odváže od něj silnou chlupatou kůži za kterou by se nemusel stydět ani yetti a dojde s ní k Sereně a přehodí jí kůži přes ramena. Snad aby jí nebyla zima, ale nic k tomu neříká. Musí si držet svoji image, ne? Posadí se jen kousíček vedle ní a znovu se zadívá na hvězdy nad nimi. Jemu zima není. Zrovna je teplé období a on je zvyklý na mnohem horší podmínky v horách, ale jí jako člověku by už v tuto dobu nemuselo být zrovna teplo. „Chceš spravit tu sponku?“ Vážně je z něj teď vetší gentleman než kdy jindy. Větu spíš jen tak vydechne trochu otráveným podtónem, ale je ochotný jí pomoci. Nějak má potřebu jí přibývající tmou chránit. Jako mladší sestru nebo tak. Sexy mladší sestru.

„Dám ti dobrou radu do života, jo? Žádná víla není přátelská. Takovou vlastnost nám Kotlík nenadělil. Víly dokážou být kruté a nemilosrdné. Něco jako přátelství nemáme v sobě a ani to nedokážeme opravdu cítit. Možná předstírat, když něco chceme. Přátelství si nechte vy, lidé. Na rozdíl od vás jsme máme ale místo přátelství věrnost, která je mnohem silnější než nějaké přelétavé přátelství.“ Doplní naprosto vážným tónem s pohledem spíš na hvězdy než na ni a ani snad nemluví konkrétně k ní, spíš k sám k sobě. K ševelícímu listí ve větru a slunci, které se pomalu schovává za obzor a slibuje svůj návrat až zítra ráno. To, co říká myslí i naprosto vážně. Za svých dvě stě let života nezažil v sobě nějaký náznak takového pocitu. Právě tu věrnost ano. Pokud s to druhý člověk nebo spíš víla zaslouží, tak pro něj bude zabíjet a sám se postaví vražedné střele. Ale jen pokud bude mít pocit, že mu za to dotyčný stojí. „Spíš ženy… A věř mi, není to utkvělá a ani žádná jiná představa.“ Zašeptá téměř u jejího obličeje. Mohl by se také vytáhnout s tím, že měl už přes stovku žen, ale nechce ji vyplašit. A ano, je to reálné, díky tou, že je to takový fešák, co má své potřeby a je mu už tolik, kolik mu je. Tolik neřeší, jestli má zrovna muže nebo ženu, a tak jí to nijak nevyvrací a ani se nenaštvává. Pohlaví je pro něj druhořadé, i když spíš vyjede po krásné zrzce než nějakém muži. A nikdy nikdo od něj neodcházel nespokojený. A každý se po noci s ním vracel nebo minimálně vrátit chtěl. A on se většinou nebránil. „Kdyby to mělo jinou chuť, tak by to už nechutnalo tak, jak by mělo. Je to všechno dokonale vyvážené a léty ozkoušené. Možná se dá říct, že až staletími.“ A to je pravda. Jeho učitel byl o několik set let starší než on, i když ne o tolik. Možná tak ve věku jeho otce, který si snad i pamatuje časy, když Kotlík nebyl ztracený.

„To je samozřejmě pravda. Mrtvé nám už nikdo nevrátí. To je opravdu nemožné. Každý by si ale v hlavě měl urovnat, co je možné a co ne. Některé věci nám ani hvězdy nevrátí.“ Pronese znovu k obloze a momentálně se snad víc kouká na ni než na svou společnici, což by si neměla brát osobně, i když on by si to bral, kdyby byl na jejím místě. Ještěže on na jejím místě není a snad nikdy nebude. „Večernice. Ta obecně přináší podle lidí víc, než je celkově ochotná splnit a zvládnout.“ Mluví o hvězdách, jakoby to byly lidé, kteří opravdu umí plnit zázraky a on to tak vnímá. Možná to bude ten Kerat v něm, ale obloha je pro něj mnohem více skutečná než občas jeho život na zemi. Kožešinu sebere a znovu jí ji přehodí přes ramena. Je teplá a nejlepší je její schopnost toho, že drží teplo. Člověk se v ní nepotí, ale je mu v něm krásně teplo a nikdy zima. „To neznamená, že bys tu měla sedět v zimě, Sereno.“ Jednoduchá věta pronesena takový jednoduchým tónem, jakoby říkal, co budou mít zítra ke snídani. Trochu ho potěšilo, že ho oslovila poprvé jménem, protože jeho jméno z jejích úst zní naprosto dokonale a chtěl by, aby ho vyslovila znova a nejlépe za trochu jiných podmínek a ještě s jiným tónem. A nejlépe aby u toho nebyla oblečená a ležela pod ní na té skvělé kožešině. Marius lehce zakroutí hlavou, aby se vrátil do reality.

Nejdřív opravdu chtěl opravit sponu jen tak. Nic za to nechtěl, pouze jen vrátit sponě její původní tvar. A proto si ji vzal rovnou do rukou a párkát ji jen tak obrátí a prohlédne si ji. Naprosto obyčejná ocelová spona. Možná by bylo jednodušší a lepší jí koupit novou a lepší. Klidně i nějakou drahou, to mají přeci ženy rády. Ale pak začne mluvit o té jeho odměně a on zavře dlaň, ve které schová i onu sponu. „Nic drahého, peněz mám dost. Jednoduchou věc. Chtěl bych od tebe polibek. A ne na tvář nebo jiné výmluvy. Na rty.“ Pousměje se tak nějak vševědoucně. A pak se to odehrává podle ní. Pokud s tím nebude souhlasit, tak si sponu nechá a nepustí ji z ruky. Pokud bude souhlasit, tak otevře dlaň a před jejíma očima sponu pomalu opraví a pak čeká na svoji odměnu.

On to snad nemyslí ani nijak špatně. Nechce ji svými řečmi urážet nebo něco podobného. Je to spíš jen něco podvědomého v něm, co ho nutí jí snižovat úroveň. Ale má to snad až vrozené. Víla je vždycky víc než pouhý člověk. Je to jako by chtěla žena řídit buldozer. Je to samozřejmě možné a klidně může dělat, cokoliv jen chce, ale muž v tom bude, až na výjimky, vždy lepší a je to v lidské mysli takto zakódované a nedá se to nijak jednoduše změnit. Jen dítě si nenechá poradit. Pomyslí si v mysli, ale nevyslovuje to. Ještě by na něj byla Serena víc naštvaná, než je teď a už ho tahle žabomyší válka začíná nudit, takže nepřilévá olej do ohně. Nemůže jí nic vyčítat. Prožila tak desetinu života, co on a pozná, že to myslel dobře. Jednou to pozná. „Máš pravdu. Nejsi jako všechny víly, které přede mnou padají na kolena už jen z důvodu mého věku, který jsi trefila přesně. To vypadám tak staře?“ Povytáhne jeden koutek úst výš než ten druhý a naprosto si z jejího slovního napadení, nebo co to mělo být, nedělá hlavu. Je sice horká hlava, ale tyhle věci bere naprosto flegmaticky. Z další její věty jen zakroutí hlavou, protože k tomu už nemá co říct. Ano, nápadnic má hodně. Už jen díky jeho postavení nebo vzhledu. A za nic se za to nestydí a rád toho využívá. Pořád je to celkem příjemný pocit mít tolik žen kolem sebe kdykoliv se mu zachce, nebudeme si lhát. Po těžkém dní na bojišti, ať už v tom opravdovém nebo v tom, co má doma, je příjemné přijít do ložnice, kde mu nádherná dívka zahřívá lože. Jednu z nevýhod víl vidí Marius v tom, že se každým desetiletím k dokonalosti přibližuje. Po určité době začnou víle mizet negativní vlastnosti nebo jiné chyby, díky jejímu snažení. Mají na to mnohem víc času než lidé, a i když dokonalost je pro každého něco jiného, tak pro většinu víl, a hlavně pro sebe se Marius skoro dokonalým stává. Teď si to sice pokazil tím, jak se přihlásil do Souboje, ale on je za to rád. Měl pocit, že jsou všechny emoce všech stejné a rád vidí, když dokáže probudit v sobě i jiných emoce jinačí.

Znovu k tomu nemá moc co říct. Dívka na něj neustále štěká jako čivava, ze které nemůže mít nikdo strach a on jen s povzdechem čeká, až se uklidní. Vezme si tedy kožešinu a rozloží ji na zem, aby měl poté kde spát a nemusel si hledat ležení na poslední chvíli. Čím dál tím víc mu připomíná malé dítě, hlavně svým chováním a kdyby se mu tak moc nelíbila fyzicky, tak už se otočil na patě a odešel. Tak jasné… líbí se mu na ní, že se k němu chová jako k normálnímu člověku, nebo víle, protože to se mu u jeho postavení moc často nestává. Ještěže neví, kdo ve skutečnosti je. Tohle všechno ve spojení s jejími boky, rezavými vlasy, pihovatým obličejem… tohle všechno mu přináší emoce, které ho nutí tady s ní zůstat a nechat na sebe trochu řvát jak na psa.

„Jsem dost muž na to, abych zjistil, že takto si ho získám nejjednodušší cestou.“ Je to pravda. Mohl zapojit trochu víc gentlemanskou stránku jeho osobnosti, okouzlit ji a postupně se možná dnes, možná příště, dopracovat k polibku, ale to by bylo méně zábavné, než je toto. Je to obchodnice a ví, že pokud chce tu sponku zpátky a opravenou, tak mu ten polibek projde. U jejího tvrzení, že jen jeden polibek a nic víc, se musí krátce zasmát a s pobaveným úsměvem jí před očima opraví sponku, aby vypadala úplně přesně tak, než se jí sama rozbila. Jojo… on je ten zachránce přeci. Ve tváři se mu mihne překvapení, když ho povalí na záda, ale nechá se. Tak proč ne. Nechá si od ní vzít opravenou sponku a se spokojeným úsměvem, který se po její další větě změní v pobavený smích, se dívá vzhůru k obleze, kde tentokrát ale nepozoruje hvězdy, ale jednu zrzavou hvězdu, která se rukama opírá nad ním. Jakoby ignoroval její varování, zvedne ruku a odhrne jí prameny vlasů, které jí padají kolem tváře jako závoj, na stranu, aby jí viděl přímo do obličeje. Svýma modrýma očima si chytí její pohled skoro až do pasti a nehodlá ji jen tak propustit. Jakmile ji políbí, tak ucítí skoro až jiskru, která ho nutí k tomu polibek trochu prohloubit. Chce se opřít víc do jejích měkkých rtů, ale ona mu to nedovolí, protože se od něj odtáhne. Dovolí jí to však jen na kousek, protože ji vzápětí chytí levou rukou za bok a pravou za zátylek a než by člověk řekl švec, tak ji položí pod sebe. Sám se teď nad ní tyčí svými širokými rameny a dívá se jí do očí. Cítí její rychlý tep srdce, který žádá o víc a pokud ona se podívá do jeho očí, tak se v nich zobrazí touha, ale i poznání. Je kolenem opřený mezi jejíma nohama v takové poloze, aby ho opravdu nemohla nakopnout do jeho mužství. Rukama se opírá o zem vedle její hlavy a nahne se pomalu tak, aby je dělilo pouze několik málo centimetrů. Přejede jí nosem po tváři až k jejímu uchu, kde zašeptá. „Pokud opravdu chceš, tak mě zastav.“ Hned na to se ale vrhne jemně na její rty a i když je to jemný polibek, tak do toho vkládá spoustu emocí, které polibek samy o sobě prohlubují. Lehce na ni tlačí svými měkkými rty a pravou ruku přesune na její bok, kde ji jen usadí a ještě s ní nikam nehýbe, zatímco se levou opírá vedle její hlavy.