Středozemní nížiny

Myšlenky jej stále odváděli stranou od reality s bolest, i když už jen lehká a štiplavá, ve svalech ho opět budila a vracela do reality. Nikdy tak plně nevnímal ani jednu z daných věcí. Ale pro něj byla vždy hranice mezi realitou a hrou docela tenká. Někdy zacházel příliš daleko do obou dvou směrů a bylo těžší rozeznat co vlastně myslí vážně a co ne. Už byl takový sama jeho sestra by mohla vyprávět dlouhé příběhy o tom co všechno dokáže díky jedinému pohledu do očí, nebo snad svým chlapeckým úsměvem. Vždyť jak jinak by se dostal pod kalhotky zrovna Nazare. O tolik staršímu Vesperovi a ještě kamarádce její sestry. Měl štěstí, skvěle se narodil, s dobrými geny. Jakožto výborný milenec, ale i výborný lukostřelec a ještě lepší letec. Nebylo možná nikdo významný, nenosil korunu ani v rukou nesvíral žezlo. Armáda jej nelákala, ale za mnohé ji vděčil. Naučila ho jak být mužem činu, sice nerad, ale rozkazy poslouchal a co víc, ženy letí na vojáky. Stačí zmínit nějakou jizvu z boje a hned jste na vrcholku, ne-li jako velice příjemná podložka či snad židle, na kterou se usadí pořádný ženský zadek. Stvůřička měla pěkný zadek. kdyby mohl za svou vlastní myšlenku by se vyfackoval, ale i na to byl náladou příliš nízko. Možná až příliš, aby se mohl soustředit jen na jednu věc. Zkrátka mu ta malá a slepá obluda lezla do hlavy, možná to mohlo být tím, že neviděla ten odzbrojující úsměv a oči, jakými dostal každou? Že viděla skrze něj? Možná. Možná ho ta holka trochu prokoukla a mohla tušit něco co on sám ne, ale i kdyby se to mělo objevit nemohla čekat, že se to objeví i na povrchu. Sám byl velice skeptický vůči vůbec nějakému horšímu projevení než pár ještě čerstvým myšlenkám. Na druhou stranu musel uznat, že ještě na žádnou předchozí ženu takhle nemyslel. Rozhodně ne déle než bylo nutné, tedy do doby, než se za ním zavřely dveře pokoje nebo snad jen zmizelo místo činu. Ani miláček Nazare jej nedonutila, aby nad ní takto přemýšlel. A to kolem jeho krku visela tak často, že si všichni okolo mysleli, že jsou pár. Škada, že Nazare nedokázala pochopit, že byla jen odreagováním a snadnou kořistí, když byl celým světem frustrován. Možná by mohla být Stvůřička taky taková, stejně povolná.. jako bývala Nazare. Konečně myšlenka se kterou byl plně spokojen. Něco na co celou dobu čekal, něco co by konečně znělo jako on a ne kdejaký hlupák, co viděl ženská prsa. Sám pro sebe se ušklíbl. Nakonec mu procházka skutečně prospěla a mohl by trochu ulevit nejen nohám, ale i celému tělu, kdyby se vrátil vysoko nad mraky.

Bohužel pro něj se objevil na obzoru předním jezdec s koněm. Jeho nechuť se opět objevila na jazyku. Neměl rád společnost, když přemýšlel nebo odpočíval a dnes byl ještě ke všemu ve velmi špatné náladě. Neměl náladu zkoušet se přetvařovat a tvářit se jako nevinný muž, který by kdejaké ženě mohl sahat nad kotníky a být jejich princem na bílém koni - nebo spíš, vzhledem k jeho vesperským opeřeným křídlům spíš andělem, spadeným z nebe jen pro ně. Ne. Dnes rozhodně neměl náladu hrát si na bratříčka a popírat vlastní zájem přetvářkou, už několikrát se naučil jak se chovat a neměl v povaze běžet za každým kdo se objeví jako potencionální společnost. Navíc, jezdec v sedle koně, nepůsobil jako zajímavá společnost. Nějaká uhrkaná herka, která do rozhovoru bude funět. Ne. Prostě hnus. A co hůř. Když později mohl rozeznat, že se jedná o vílu. Ještě se mu od žaludku přitížilo. Nemám náladu. lehce stočil směr své chůze, nepatrně, téměř viditelně, ale mířil teď směrem kterým stále chtěl. Dokonce začal uvažovat o tom, že roztáhne křídla a jednoduše odletí mezi mraky, aby se nechtěné společnosti zbavil a byl zase sám. S větrem někde nad mraky. Co ale nečekal, ale přesto postřehl koutkem oka, bylo to, že jezdec nasměroval koně jeho směrem. Dlouhý a táhlý povzdech opustil jeho ústa. Nemá v plánu hrát si tu na kočku a myš. Na to je starý, možná ne tolik, jako jiné víly, ale rozhodně se tu nebude nahánět s koněm. Pokračoval i nadále svým směrem bez změny tempa, bez dalšího uhýbání. Koutkem oka sledoval svou nechtěnou společnost. Nebyl hloupý, byl vycvičený a dost dobře. Může stačit jeden špatný pohyb a bude tu jedna mrtvolka a kůň bez majitele. Tak rychle by ji obdaroval ranou ze svého luku. Ostrým a jeho magií naváděným šípem tak, aby nebyla schopna uhnout - ta představa jej opět vrátila k otci. Stejně jistá rána, stejně ostrý šíp a stejně rychlá smrt. Proč by to nemohl zopakovat i dnes? Protože nemá důvod? Zatím ho nemá, proč bojovat? Na boj je příliš unavený a příliš bez nálady, nemá chuť na zábavu, proto by to ukončil rychle. Další táhlý výdech, když se postava v sedle ukázala jako Seren. I na tu dálku poznal změnu z lidské podoby, ale že by byl uchvácen se říci nedalo. Naopak byl ještě více znechucen. Člověka by snad ještě snesl, snad. Možná by mu trochu ublížil, možná ne. Pozlobil ho, podusil, snad by ze svého znechucení nakonec dokázal vykřesat trochu své pověstné přetvářky a své dokonalé herecké vlastnosti. Ale víla? Neměl náladu na další vílu, stačila mu jedna, která drásala jeho mysl a ta vypadala dostatečně dobře, aby ji nenahradilo jen tak něco. I tak předpokládal, že i kdyby znovu uhnul ta prapodivná a velice otravná věc by jej následovala každým krokem. Pokud by je někdo sledoval mohl by se dobře pobavit na jeho účet a to by mu ještě chybělo. Tak se ukaž co mi chceš, jen mě obdař svou otravnou a zcela nepotřebnou společností. Snad dokážeš i něco jiného než jen vrkat jako zraněný holub. pomyslel si a pokračoval v cestě kupředu svým směrem, nejevíc zrovna známky zájmu o nějakou ženu na koni, která se k němu z vlastní vůle přibližovala. Přesto zůstal ve střehu, s připravenými svaly, kdyby je potřeboval s čistou hlavou - zkrátka připraven na jakýkoli výmysl s jakým nakonec ta chlupatá ženská přijde.

Nebyl šťastný, že se ta podivná obluda na koni blíží stále blíž. Byl by radši, kdyby se raději rozhodla změnit směr a nezačínat si s ním. neměl náladu na další ženu. Na vílu. Vlastně.. neměl náladu ani na toho koně. Vlastně začínal skutečně uvažovat o tom, že pro dnešní den bude za učiněného zbabělce a prostě roztáhne křídla a zmizí někde nad mraky a nechá ženu jejím vlastním myšlenkám. Taková chlupatá koule zrovna nepatřila na jeho seznam věcí, které musí udělat. A to si také můžete přebrat jak se vám to hodí. Zkrátka a dobře se mu nechtělo věřit, že by zrovna on měl to štěstí, aby během pár dní prošel tolika naprosto nepřístojnými setkáními. Stvuřička jej vyvedla z míry, způsobila mu nechutenství v jeho slabinách co se týče ledové sprchy pod vodopády a pak tu byl ten podivín v lese, který jen chodil a okusoval kdejakej strom. Vlastně mu tvořilo větší starost to, s čím přijde ještě tahle chlupatá ženská. Nálada, která ne a ne se pozvednout mu zůstala i když žena dorazila dostatečně blízko na to, aby si mohli povídat - ačkoli on o nějakou konverzaci plnou hloupých a neinteligentních narážek neměl žádnou náladu. Snad kdyby žena projevila jistý druh zajímavé inteligence, tak by možná mohl uvažovat o tom, že by ji věnoval nějakou tu část své vážené pozornosti. I když ty nevkusné chlupy jej dost odpuzovaly i od takového způsobu zájmu. Nezastavil se a pokračoval v cestě, neměl v plánu měnit svou cestu, nebo své plány o tom jak daleko ještě půjde pěšky, ale pokud mu žena poleze hodně na nervy, asi nakonec od původního plánu upustí a prostě sebere svých pár desítek kilo a odletí si za duhou. Výdech, hlasitý a plný utrpení, který po jejím promluvení vyšel z jeho úst mluvil za vše. Rozhodně to nebyl ten zoufalý výdech jak je známo, ale pln znechucení a nelibosti, jasně křičící "nech mě na pokoji" a přesto to v jeho tváři působilo jistým způsobem přitažlivě. Prokletí poměrně pěkně vypadajícího muže - rozcuchané vlasy, oči pro které by člověk vraždil a strniště co láká k pohlazení. Snaha o to vypadat odpudivě byla zbytečná i když se ve skutečnosti dost snažil. "A já si myslel, že vy chlupatý koule máte potřebu chodit po čtyřech s čumákem v kdejaký zdechlině.. oba jsme se spletli.. musíme s tím žít." na moment na ni upřel propalující pohled. Jistěže. Nemohl si odpustit nějaké to nepříjemné rýpnutí. Se Sereny se již setkal a mnoho z nich dokázalo být velice zajímavých, dokonce s pár ženami již spal - nebyly špatné, jejich divokost se mu líbila, několik škrábanců, kousance na krku - příjemná podívaná, ale jsou příliš náruživé co se věrnosti týče. Tedy alespoň některé. A to je pak otravné, když vám pak visí na krku. Jenže tahle ta chlupatá koule na něj působila až moc rádoby nadřazeným dojmem. Neměl rád tyhle typy, snaha být nad věcí a přitom jste uprděná malá koule co vlastně nedokáže ustát ani vlastní potřeby. Prostě blivajz a hnus. Takové lidi by neměli nechat vůbec chodit po světě.. chudák kůň pokud ji musí nést na zádech. jeho myšlenky byly jasné a hovořili za všechno. Neměl v plánu komunikaci rozvíjet v nějakém smířlivém duchu, spíš se ji chtěl zbavit. Nechtěl se starat o to, jestli je jí dobře, nebo snad jestli je jeho společnost příjemná. Byl si téměř jist, že pokud půjde dál svým směrem, aniž by zastavil, žena po jeho boku na koni nebude putovat dlouho - každý, konec konců, mířil jiným směrem.

Přesto měla žena jakýsi úchylný pocit, že její pozornost nějakým způsobem potřebuje. Copak snad na dálku působí jako nějaký dřevěný transparent s nápisem "Hej, jsem chlap co chce tvou společnost, poď mi pod nos strkat svý chlupatý nohy!" ? Sám potlačil nutkání zkontrolovat si záda a oblohu nad sebou, jestli si nějací jeho přátelé z něj nedělají srandu, ale uvědomění, že není v Evasiru a ještě k tomu se pohybuje v nížinách, ze kterých má velice po těle rozvinutou mořskou nemoc. Beru zpět co jsem řekl, teď mi ty tvoje kecy a rty docela chybí, stvůřičko. malá vzpomínka na moment kdy ji líbal a cítil se skutečně o mnoho lépe než jak se cítí teď. Konkrétně společnost velké čtyřnohé a funící herky a jejího koně mu nepřišla vůbec tak příjemná. Ale ten kůň alespoň vypadal jako někdo, kdo má podobné utrpení ze své paní jako má on. Ačkoli toto utrpení se stejně srovnat nelze - hlavně díky té naprosto hloupé potřebě otravovat ho konverzací. "Nemáš nic jiného na práci? Ztratila si klubko niti, nebo máš jen neukojitelnou potřebu dolízat za každým chlapem, kterýho potkáš?" osočí ji, když jej stále nenechává o samotě. Smířlivý tón by hledala jen skutečně zbytečně, dokonce i nějaká ta kladná emoce už nebyla slyšet ani v pozadí. Byl znechucen a podrážděn. Nejraději by osvobodil i toho jejího koně, který vypadá, že by nejraději také brzy skočil raději z útesu, kdyby na sobě neměl sedlo a uzdu. Bohužel s ním soucítil, ale měl výhodu, pokud snad ta chlupatá noha co si říká žena, měla ještě potřebu komunikovat mimo jeho úroveň, zřejmě si sbalí svý švestky a uletí, ale probůh - chudák ten kůň.

<<<
Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou malou příšerkou, kterou potkal tehdy v Cyře, pokládat za jistý druh úspěchu. I když mu nyní hrála v hlav jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek, díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Jenže ani tady to tehdy nebylo zrovna růžové. Nejen že tu potkal další podivnou osobu na koni, ale rozhodně si neužil žádnou specifickou zábavu. O to horší ta návštěvy byla dnes. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele. Svá nádherná opeřená křídla měl složená na zádech. Jeden nikdy neví, kdy se mu budou hodit. Nu což. Ale když už tu byl a znovu si zopakoval cestu přes Tichý les směrem ke středozemním nížinám, rozhodně si nepřipadal zrovna v náladě. Naopak mu docela dost pohrávala hlava v myšlenkách na to co všechno se vlastně stalo.

Nejen že te malé obludě nejdřív vesele přiznal, že by ji mohl mít rád, ale pak co u ní strávil noc zase vesele upláchl po svých. Měl svůj život rád a to i přesto, že by mu jeho sestra dost možná jen těžko poděkovala. Ostatně.. Nazare byla zatím jediná žena, kterou tak nějak skutečně miloval a dokonce by s ní i zůstal, kdyby to nebyla prostě jen Nazare. Svět byl zkrátka zajímavější stejně jako jeho nedbalé toulání krajinou. Konečně se ocitl na rozsáhlé louce a rozhodl se, že i přes ne přiliš milé vzpomínky si tu odpočine a vydal se přitom kamsi ke středu, kde na něj čekal vzrostlý strom dávajíc mu dostatek stínu pro odpočinek. Mohl jen doufat, že dnes nenarazí na žádnou tajemnou ženskou, která se bude pokoušet přimět ho k interakci. Svalil se pod strom jako správná zralá hruška a toulcem si podepřel hlavu, využívajíc ho jako polštář. Křídla roztáhl tak, aby na nich neležel a měl je pohodlně uložená v trávě a chvíli ještě pozoroval listí. Ne že by se snad jednalo o roční období, kdy by takový odpočinek šlo jen tak nechat, ale zima mu nikdy nedělala příliš velký problém. Takže proč by si tu nemohl chvíli odpočinout. Zavřel oči a poddal se velice lehké dřímotě.

Nemohl svůj odpočinek považovat za plnohodnotný a to z jednoho prostého důvodu - nebylo to něco, co by dělal rád. Tedy ne zrovna onen odpočinek, kdy si jen tak lehnete do vysoké trávy a užíváte si, jak jemný vánek hýbe stébly a šimrá vás na kůži, ne Sea byl mnohem víc ten typ, co si raději ustele na nějaké vysoké větvi, než vyloženě na zemi. Neměl odsud absolutně žádný výhled, i když pohled do koruny stromu, který spíš vypadal už staře a churavě než mladě a zdravě, také nepatřil k nejhorším. Myšlenkami se mu prohnala znovu stvůřička, jelikož ta by za takové romantické polehávání v trávě možná dala kdejaký kus vlastního majetku. Sám pro sebe se ušklíbl a pokusil se pomocí zavrtění najít nějakou pohodlnější pozici, přísahal by, že ho do křídel tlačí nějaký kámen. Když na to přijde využíval svou magii převážně na to, aby zakryl svou podobu, ale neplýtval jí aby zakryl svá křídla, takže nějak zvlášť se edivil, že si ho tehdy Rhiz spletla s andělem. Na druhou stranu má Seawell k anděli opravdu hodně daleko. A stejně tak daleko má ke klidu, jelikož se k němu naprosto odnikud přiřítila jakási chlupatá koule s tím nejotravnějším štěkotem, který kdy vůbec slyšel. Nejdřív rozlepil jedno oko a nadzvedl obočí, aby si tu nepříjemnou bestii prohlédl a pak se zvedl na lokty, přičemž si musel trochu uhnout křídla a proti své vůli je trochu protáhnout dozadu, aby si na ně náhodou lokty nekleknul - nejednalo by se totiž o nic příjemného a jelikož má tenhle vesper svoje křídla fakt rád, raději si ubližovat nebude, na to je to až moc velký narcista - nebo egoista? Těžko říct co z toho je víc, ale asi bude nakonec obojí, není to tedy faktem, že by se snad měl potřebu pozorovat v zrcadle, ale... jednoduše řečeno byl svůj a nehodlal to měnit. Takže teď sledoval jak ta chlupatá bestie snaží vykřičet svý hlasivky zatím co líně zvedl pohled pravděpodobně k paničce oné koule. Už teď se vnitřně trochu proklínal, protože je to přece jenom zase ženská a tentokrát z nějakého důvodu na další nevinnou tvářičku neměl náladu. Nejspíš.

Jakmile dívka promluvila nakrčil Sea nos a pozvedl obočí, skutečně čekal co z ní nakonec vypadne, protože se mu nelíbilo jakým směrem se její věta ubírala. Možná měl opeřená křídla, ale jinak díky své magii vypadal dost jako normální člověk, takže by ho docela urazilo, kdyby bývala dopověděla větu ve smyslu nějaké obludy. S bytostí by se snad ještě smířil, ale u ostatního by měl trochu problém. "Na cizí lidi, jste chtěla říct? Nebo snad víly? Víla by byla rozhodně lepší zakončení, než jen člověk, ale nemyslím si že jste k tomu slovu směřovala podle toho s jakým pohledem tu na mě nyní civíte." naklonil hlavu do strany a posadil se do tureckého sedu, aby si křídla mohl v klidu složit na zádech. Hlas zněl spíš znuděně, než nějak uraženě a popravdě dost napovídal i jeho pohled, neměl náladu na žerty proti své osobě, dost na to, že se docela dlouho potýkal s označením 'holuba', jak ho nazvala Rhiziellë. Pohledem sjel na onu štěkající narušitelku jeho osobního prostoru a povzdechl si, přičemž si rukou protře obličej. Za tohle mi kotlík musí poslat alespoň pytlík mincí, jestli to přežijeme oba - já i ten pes. "Možná by bylo lepší psa naučit, že by měl poslechnout rozkaz, nebo jste ho jen náhodou pustila z vodítka?"  ne že by vesper patřil k nejlépe poslouchajícím vojákům, ale tvářit se mile, mu šlo vždycky dobře a to i přesto, že by raději opět lehl do trávy a ani si ji nevšiml, zkrátka nebyla doba, kdy by se chtěl socializovat. Na druhou stranu na té své krásné přitažlivé mužské tváři vykouzlil i nějaký ten velice přátelský úsměv, který by měl uvěřit snad i ten pes. "Nerad bych se jen kvůli křídlům proměnil v kost na žvýkání, jestli mi rozumíte." dodal ještě, dokonce v sobě našel dostatek chuti, aby se udržel v té milé nátuře a vykal té holce. I když ji v myšlenkách už tykal hned v několika pádech.

Sea měl docela velkou trpělivost - což dost ukazoval jeho nedávný krátký vztah s tou stvůřičkou v podobě Rhiz, ale na druhou stranu i ta měla docela nakloněno k tomu, aby jeho pohár trpělivosti přetekl. Párkrát k tomu div nedospěla. No tahle cizinka k tomu naopak měla dost blízko už jen tím, že se sem přihnal ten pes. Nikdy si nemyslel, že bude mít něco proti psům, ale když se tak díval na tu štěkající příšeru přemýšlel, jestli je to nějaký trest, který se mu kotlík rozhodl nadělit za to, že nechal Rhiz na pospas jejímu učednictví, nebo nějaká zkouška už tak dost nalomených nervů (ostatně on mu ten dopis od jeho sestry ani trochu náladu nezvedl, ale tak.. byla to pořád jeho drahá sestřička, na kterou musel být milý). Zhluboka se nadechl, aby náhodou nevypěnil a dokonce na chvíli i přivřel oči jak ta člověčinka otevřela ústa a začala mluvit. Pořád ještě vesper působil poměrně klidně, spíš unaveně než otráveně, ale tak on od toho nebyl zase tak daleko. "Myslet dost často znamená houby vědět, má drahá." zakroutí hlavou a tiše vydechne, aby se zbavil nadbytečného vzduchu v plicích. "Ilyrijci jsou také víly a mají křídla blanitá, tmavá - to že jsou moje křídla opeřená není má vina, jako vina mých vlastních genů - pokud jsi nikdy vílu neviděla, nemůžeš tvrdit že to není možné." na okamžik se odmlčí, aby se naopak mohl nadechnout a dodat si tak potřebný klid - tak nějak do hlavy i do hlasu, protože kdyby chvíli ještě počkal, pravděpodobně by ji i jejího psa poslal do patřičných míst téhle země. "Ne že by to byla má povinnost, ale vzhledem k tomu, že jsem nerad nazýván bytostí - jsem Vesper, cože je ve skutečnosti víla." co na tom, že je to poddruh víly. Ale neměl v plánu se tu chlubit tím, že by měl být nižší víla. Má přece nějakou hrdost, snad i proto na sobě nosí ten příjemný červený kabát, skrývá částečně svou vílí podobu a nechává na odiv svá nádherná křídla. Vždyť kdo jiný by se mohl stavět k němu jako k nějaké obludě. Oči mu padly opět na to štěně, nebo co to bylo ve skutečnosti zač a na okamžik nakrčil obočí a pak jej pozvedl jak se pohledem zaměřil na člověčinu, když z ní vypadne to co z ní o pachu vypadne. To už jeho ego trochu utrpělo, jelikož on - on rozhodně nesmrdí. "Takže jednoduše řečeno, pokud někdo nepáchne jako člověk začne okamžitě štěkat jako smyslů zbavená, cenit ty svý ostrý zuby a ohrožovat víly na životě." nadhodí jen tak jakoby to bylo úplně běžné. Jistě, být on nějaká vystrašená víla, pravděpodobně by ten pes moc dlouho neštěkal, jelikož by mu v hlavě skončil jeden jeho šíp. A vzhledem k tomu, že by ta bestie vyhrožovala a útočila, byla by to sebeobrana, nikoliv zločin. "Možná by jsi o vodítku měla uvažovat, ne každá víla je zrovna zvyklá, že na ni vystartuje pes. Taky by to ta chlupatá koule nemusela přežít." dopoví naprosto ignorujíc fakt, že by se ta dívka naproti němu mohla cítit uraženě. Ostatně on říkal jen pravdu, nikoliv to, že by tu chlupatou kouli rád na místě zabil. Jen nebyl zrovna potěšen, že se k němu přihnala jak jarní bouřka a nadávala mu v jazyce, kterému nerozumí. Ale kdo by byl rád, když na vás naběhne zuřivě ňafrající pes, že? Vesperovi oči opět padly na psa, který změnil strategii a začal se o něj otírat a dožadovat se pozornosti v podobě drbání - nejspíš. Zoufalý výdech, následovaný napnutím svalů jak se muž zvedal na nohy a oprášil si kalhoty i svůj pověstný červený kabát. Dej mi kotlík sílu, jinak tomu psovi snad vodítko sám seženu. Co na tom, že dívka byla očividně zoufalá z chování jejího 'vychovaného' psa. "Zoufalství si schovej na jindy, na to ta fena poslouchat nezačne." konstatuje krátce k obličeji schovanému v dlaních. Občas ženy skutečně nechápal, vlastně nechápal z čeho je tak zoufalá - jestli z toho že ten pes se chová jako pes, nebo z toho, že ono 'vychování' jaké měl, se rovnalo nule a nebo to nebyla ona, koho ta koule normálně poslechla. Kdyby totiž poslouchala, dávno by si ji k sobě zavolala a nenechala by tu kouli na něj štěkat, nebo se k němu takto lísat. Protočil očima. Jeho nálada klesala hodně prudce. Jestli jsi ta nahoře, tak by mi tohle mělo dát dobrou karmu. krátce pohlédl na mraky, protáhl si křídla a pak se postavil naproti tý holce, aby ji docela něžně stáhl ruce z obličeje, dal jí pramen vlasů za ucho a dokonce se na ní k překvapení všech i pousmál - vrchol jeho dokonalého herectví na milého člověka - a on v tom byl prostě dokonalej. "Když je ten pes vycvičenej, neměl by teď poslouchat na povely?" nadhodil, když od ní ustoupil. Ostatně, teď když jej Sea ignoroval, by pravděpodobně měl a tedy by pro tu holku neměl být problém, se odsud zase zdejchnout a nechat Seawella jeho vlastním myšlenkám, no ne? Odstoupil zpět ke stromu, sice nerad, ale pokud ten pes poslouchat nebude, pravděpodobně si vyhlédne jednu tu větev, na kterou vylétne a usadí se tam. Ale to až později a ještě k tomu možná. Nakonec tak ale přeci jen učiní a po chvíli nečinnosti se z tohoto pekelného místa odebere pryč. A na nějakou dobu si do hlavy poznamená, že se sem rozhodně nevrátí.

> > >