Středozemní nížiny

<<<
Pomalu ale jistě kráčel lesem směrem k nížinám Fiplinu. Nejprve mířil do Hedenu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, neboť jej dnešní krásný den do města příliš nelákal. Od hudebních festivalů je to nějaký čas a do dalších ještě nějaká doba bude. Také si slíbil, že by mohl zapracovat na něčem novém a trochu svěžím, po dlouhé době by mohl opět zapracovat na své rozdělané skladbě, kterou už delší dobu promýšlí v hlavě. Několikrát se v dopise zmínil i otci, že něco takového skládá a je to teprve nedávno co mu přišla odpověď. Na jeho tváři se hřál příjemný úsměv, jak pomalu mířil ke hranici lesa s nížinami. Už několikrát sem v minulosti zavítal - bylo to překvapivě klidné a milé místo, které jej nechávalo v tichu přírody zaměřit se pouze na to co potřebuje. Mnoho lidí sem nevítalo - nebo alespoň na jeho oblíbené místo na které mířil. Překročil jeden větší kořen a podepřel přitom rukou svou kytaru, kterou měl pomocí popruhu  nyní na zádech. Na sobě měl jen kalhoty , bílou košili a starší vestu zapnutou na jeden knoflík. Vlasy měl sepnuté sponou do vlasů v úhledném drdolu tak, aby mu nepadaly do obličeje, na jeho tváři se po celodenní chůzi už zračily známky únavy, když konečně vyšel z lesa a v dálce spatřil svůj oblíbený strom s širokým kmenem v jehož širém okolí jsou jen rozlehlé louky a kdesi za kopcem pak městečko, do kterého obvykle zavítá k večeru, když chce pro jednou opět spát v posteli. Dnes to ale v plánu neměl, začínalo být příjemně teplo a hvězdy v noci září jasněji. Nabral do plic čerstvý vzduch a z lesa vykročil kupředu pravou nohou. Pomalu kráčel loukou, kde mu tráva sahala až nad kotníky ke svému stromu. Zase se setkáváme starý příteli.." promluvil k němu ve své mysli, když byl od stromu jen pár metrů. Poprvé když místo navštívil, bylo to krátce po odchodu z Illivenas, co se na moment na světě cítil úplně sám a zároveň se štěstím ze svobody, kterou mu otec daroval tehdy cítil i bolest, že svého otce ztratil. Často pohledem směřoval směrem k domovu a když po letech své království opět navštívil jen tiše vzhlížel k jejich hradu, kde vyrůstal a kde jej otec ve všem podporoval. Nyní se tam nacházel jeho bratr, kterého otec zmiňuje v dopisech. I dnes ho v jeho batohu hřály dopisy jeho otce - samozřejmě ne všechny, kdyby měl všechny dopisy za 300 let skladovat, musel by si pořídit koně a kárku. Ale ty nejdůležitější byly stále s ním. Dnes ráno se k němu dostal další dopis od otce. Psal o pokroku, jaký jeho bratr udělal a Ragi byl na svého bratra právem hrdý. Ale čím blíže byl turnaj o korunu vílí říše, tím větší měl i svým způsobem obavy - o čem však nepochyboval, je to, že jeho bratr bude jejich lidu skvělým vládcem.

Konečně došel k onomu stromu a opět vydechl nastřádaný vzduch v plicích. "Zdravím, tě starý dobrý příteli." pronesl ke kmeni a poté si sundal ze zad kytaru, kterou opřel o kmen v jeho největším stínu. Stejně tak poté sundal svou brašnu a položil ji na stejné místo protáhl se. Rozepnul si knoflíček na vestě a poté ji sundá z ramen a odhodí ji stranou, konkrétně ji mrskne na svou brašnu. Stejně tak rozepne i košili, přece jen po celém dni na cestě mu bylo docela teplo. Košili si však nesundávala, nechal si ji oblečenou a jen se usadil do trávy, kdy se zády opřel o kmen stromu. Nohy smotal do tureckého sedu a do rukou si vzal svou kytaru. Nejprve jen vybrnkal pár tónů, chvíli kytaru ladil. Ještě než se však pustil do hry natáhl ruku, aby uvolnil vlasy z pevného sevření spony a nechal je volně splynout na jeho ramena. Ještě je prsty pročísl, aby jich neměl plný obličej a poté už se věnoval pouze své kytaře. Několik rádoby nezkušených tónů. Nádherný a svobodný život, otče nikdy ti nebudu dostatečně vděčný za to co si pro mě udělal.. sám pro sebe občas takto v duchu otci děkuje, když mu dovolil odejít ani ve snu si nedokázal představit, že by mohl skládat svou vlastní hudbu, nebo jen hrát na tak krásných a přírodou prolezlých místech jako je tohle. Uběhla hodina možná dvě, když měl svou práci za hotovou a stačilo jen zkusit dát vše souvisle dohromady. Začal HRÁT a pohled přitom na moment upřel na modré nebe a sám pro sebe se usmál, než sklonil pohled ke kytaře, aby mohl sledovat své vlastní prsty jak postupně mění pozice, aby je náhodou nespletl, přece jen je to poměrně nová věc a nebyl si sebou tak jistý jako při jiných písních. Věděl ale, že to bude první píseň kterou zahraje až pojede zpět do Illivenas opět se pokochat vlastním lidem a zemí - i když se dávno nejedná o jeho lid.

Zatím co se odebíral do tónů které vyluzovala jeho kytara přestal vnímat své okolí. Soustředil se na tóny na rytmus na svůj hlas. Zavřel oči a soustředil se pouze na to co dělá, utichl pro něj naprosto celý okolní svět. Vlasy mu padly do obličeje, hned jakmile sklonil hlavu ke kytaře. Jakoby měl na celém světě být jen on a jeho hudba, on a tahle píseň. Nic víc nepotřeboval, nečekal na další svolení, na další laskavost a přesto v písni bylo slyšet naprosto všechno. Kdyby mohli ptáci, tráva a obyvatelé louky číst v jeho mysli našli by teď i ten nejvíce skrývaný koutek, kde stále myslí na svého otce, na bratra, na svou zemi a svůj lid. Ačkoli dávno nebyl jeho - nepatřil mu a on už dávno nebyl znám jako dědic ačkoli jim právoplatně byl. Dávno by mu nikdo nevěřil, kdyby něco takového pronesl nahlas, i jeho vlastní otec by jej zapřel ačkoli je to jeho milovaný syn a měli spolu vždy tak skvělý vztah. Věděl to a přesto se v něm nacházelo tolik sentimentálních myšlenek. Tolik vzpomínek a tolik příjemných pocitů. Hřála ho myšlenka, že i po letech s ním otec stále komunikuje, že stále ještě dostává jeho dopisy, jeho vzkazy. Nořil se hlouběji do vlastních myšlenek a mezi slovy se zvládl i pousmát, ovšem jen na krátký moment. Píseň zakončil veršem o své vlastní duši. Když pomalu dozněl zvuk kytary vyrušil ho dívčí hlas. Otevřel oči a zamrkal, zvedl ruku a prohrábl si vlasy tak, aby je uhnul z obličeje a upřel své čokoládově hnědé oči na ženu, která na něj mluvila ze hřbetu nádherného vraníka. Chvíli byl okouzlen, zda není jen nějakou jeho představou, jenže žena na něj promluvila znovu a jemu nezbývalo nic jiného než skutečně uvěřit, že je skutečná.

"Řekl bych že jednoho dne u moře skončím." pokýval hlavou a na dívku se usmál. Vypadala skutečně krásně, anděl co se snesl na zemi za teplého a slunečného dne, jak stála nejprve na slunci a to na ni házelo své nejlepší paprsky věřil by, že na zemi jsou ještě hezčí stvoření než víly samotné. Ale jak mohl být tak pošetilý, aby hned spílal andělům. I jeho drahá Tanya byla andělem poslaným z výšek, objevila se stejně nečekaně, ale on svou šanci promarnil. Od té doby však setkání probíhala dosti jinak. "To je v pořádku, od čeho by jinak písně byly, kdyby je nikdo neposlouchal. Ztratily by své původní kouzlo." dodal, aby ji ujistil, že se nezlobí, že jej poslouchala. Ačkoli to byla jeho první verze, první pořádná zkouška po dlouhé době cestování, a hlavně naprosto nová píseň nikdy se nezlobil, když se mohl o hudbu podělit. Miloval to, jak dokázala v lidech vzbudit i nějaké pěkné myšlenky, vykouzlit úsměv na tváři. Netušil zda sem dívku přitáhl jeho zpěv nebo snad jen to osamělé kouzlo stromu uprostřed dlouhých luk a polí. Nehodlal si však svého dobrého přítele, věčný strom, nechávat pouze pro sebe. "Ne nevadí mi to. Budu rád za společnost." pokýval na souhlas, ale její další věta jej rozesmála. Sklonil hlavu a vlasy mu opět padly do obličeje, takže je musel znovu rukou usměrnit tak, aby mu nevadily ve výhledu. Dívka působila zvláštním roztomilým dojmem, jakoby každý muž musel hrát jen pro nějakou ženu. "Skutečně tu žádná víla není. Jsem tu sám." ujistí ji. Kdyby snad mohl nějakou píseň hrát ženě na okouzlení rozhodně by se ji přitom většinu času díval do očí. Ještě pořád věřil, že mu je skrz jeho oči vidět hluboko do duše, když někomu zpívá.

"Co tě sem přivádí? Vyjížďka?" optal se ji zatím co se rukou opřel o kytaru a čekal. Zatím neměl v plánu hrát dál, měl nějakou společnost a přišlo mu neslušné, aby krásnou ženu hned od začátku jednoduše ignoroval a dál se ubíral svým vlastním směrem a myšlenkám. Proto nyní upíral pohled na svou společnost, když si na moment uvědomil jak neslušný byl, když položil otázku aniž by sám sebe vůbec představil. "Mimochodem, jmenuji se Veragin, ale klidně mi říkej jen Ragi." natáhl přes kytaru ruku jejím směrem, aby ji mohl ruku něžně stisknout ve své. Dávno upustil od fiktivních polibků, jež se s úklonou dávali dámám, které jste potkali. Ne, nyní upřednostňoval jemný stisk ruky a pohled do očí ve společnosti ženy. Na jeho tváři nikdy nesměl chybět úsměv. Jakmile mu podala ruku a pozdravili se stáhl svou ruku zpět k sobě a opřel ji o kytaru. Že by mi dnešní den, jen tak poslal milou společnost? Jaké štěstí. "Teď když jsi se stala mým publikem, máš nějaké speciální přání, kterým bych mohl zkusit vykouzlit spokojený úsměv na tvé tváři?" při větě poukázal na kytaru a hned na to vybrnkal několik tónu krátké písně, kterou se kdysi naučil v Hedenu. Jediné co teď chtěl bylo udělat dívce radost, ačkoli podle něj nevypadala příliš smutně.

"Nejde o moře jako takové, jde spíš o svobodu kterou přináší." odmlčí se. Jeho láska ke svobodě je silná stejně jako jeho láska k otci a jeho zemi. Moře pro něj bylo symbolem nespoutané a nezkrotné osobnosti, měl k němu určitý respekt a úctu. "Líbí se mi fakt, že moře nespoutáš, pokud se bouří neuklidníš ho jen mávnutím ruky. Může být klidné a může být i divoké, nevybereš si - je to krásná metafora pro svobodu." vyjasní ji své rádoby tajemství. On se nikdy svými písněmi netajil, jeho svoboda spočívala v tom, že mohl hrát, že mohl cestovat mohl jiným lidem dávat kousek sebe a přitom jen dělat to co miluje. Jediné tajemství, které nosil opravdu hluboko, hluboko v srdci byla jeho rodina. Jeho milovaný otec, jeho bratr, jeho nádherná země. O své svobodě se mluvit netajil. Stejně jako jiná tajemství, která se v písních ukrývala. Láska, bolest, strach - co jiného dokáže v lidech probudit skutečné vnímání jeho hudby než jeho skutečné pocity. Čím víc se do vlastních písní dokázal vžít, tím lépe dokázal jejich magickou moc přenést na ostatní. Lidové a národní písně jsou převážně veselé a nedá se do nich dát tolik jako do písní, které píše on sám. "Netajím se tím co mé písně zajímají, jsou muzikanti, kteří hrají pouze písně cizích pro cizí a jsou muzikanti, co hrají své písně pro přátele.. opět se na moment odmlčí a zadívá se jejím směrem. "..A je jedno jestli jsou to právě nalezení přátelé, nebo staří známí či úplní cizinci." Vždy zastává ideál, že hudba má spojovat, předávat nějaké pravé emoce, ne jen nuceně přehrávat noty druhých, ačkoli pokud hrál na oslavách přidával se ke kapelám, kde hraje písně dle jejich výběru, protože i ty dokáží lidem dát nějakou tu radost. "Dělím se o ně denně." nic jiného mu nezbývalo. Měl sice jeden specifický cit o který se nedělil zrovna s každým, něco hlubokého a plného. Něco co dříve cítil k Tanye, ale postupně to zmizelo - to přesně si schovával pro jinou, pro nějakou kterou nezraní. Pro některou která mu uvěří, že ji nezraní a která bude ta dokonalá. Ten pravý anděl, jež se k němu snese z výšky a bude přesně chápat jeho nestálé a putující srdce.

Další věta mu na tváři úsměv ještě rozšířila. "Usmívám se rád..Ale myslím, že i můj nejlepší úsměv.." zadívá se na ni. "..Nemá na nejmenší úsměv, který se objeví na tvé tváři." pronese s jistotou v hlase. Ženy měly podle něj specifickou krásu a i nejkrásnější muž, by se nemohl rovnat úsměvu na tváři lidské ženy. Složil ji tou větou poklonu, doufal v to, že ji udělá radost. a skutečně ten úsměv na její tváři uvidí. "Přísahám na svou čest, že tu žádná taková víla není." položil si ruku na srdce, aby jeho přísaha nabrala určitou hloubku. Poté se ji však zeptal na její důvod návštěvy. Její odpověď ho trochu zmátla, ani ne tak proto, že by měl tak nečistou mysl, aby první co jej napadlo byl nevěstinec, ale přesto - v jeho hlavě vyvstala právě tato budova o které věděl že se v nedaleké vesnici nachází. Pozvedl na ni trochu obočí, aby na něm bylo poznat, že ji lehce nepochopil. A ani když přidala dalších pár vět nebyl si zcela jistý, jestli konec konců byla jen unavená svou prací nebo jestli byla doprovodem nějakých přátel, kteří pohostinností tohoto lehkého domu využívali. Byl překvapený a poněkud zmatený. "Doprovázela jsi přátele?" volil pro otázku druhou možnost a raději ji hned bral i jako odpověď. Nepokoušel by se reagovat jinak, i kdyby bývala v domě bydlela a pracovala, ovšem vůbec na to nevypadala. Opět obnovil milý úsměv, který během jejího vysvětlení trochu povadl. "Takže starý přítel není jen mým útočištěm. Nedivím se, je to skutečně věrná bytost." zaklonil trochu hlavu, aby mohl koruně stromu věnovat krátký pohled. "Jsem potěšen, že mi nějaká má schopnost přilákala tak příjemnou společnost." mrkl na ni. Nemohl popřít že jeho ego bylo obdarováváno něžnými doteky chvály a nadouvalo se v něm, ale naštěstí nepatřil k těm, co by si to nechali stoupnout do hlavy. Vždyť kdyby chtěl, mohl by být dědicem, mohl by vládnout své zemi - mohl by být mnohem víc než je teď, ale on chtěl právě tohle. Být nikým, jen se věnovat tomu co má rád. Když se ji představil, dávno si nepotrpěl na líbání rukou a vypadalo to, že i jeho společnice tuto skutečnost uvítala. Koutky mu znovu poskočily do úsměvu. "Těší mě Ido."

Poté už jen sledoval jak si jeho společnice sedá vedle něj ke stromu. I on se částečně opíral o kmen, takže ona teď seděla po jednom boku. "Tančit nemusíš." zakroutí hlavou a následně naopak kývne jako kývající panáček. Splní ji přání, od toho je muzikant. "Z vlastní vůle? Dobře.." odkývá na souhlas. A pak začne prsty jen lehce vybrnkávat melodii, několikrát si přehmátne tak, aby kytaru držel jak potřebuje, než začne hrát MELODII své oblíbené písně. Byla to píseň kterou skládal pod čerstvým náporem lásky. Rád na ten pocit vzpomínal i když postupně vyprchal. Nyní má tuto píseň spojenou se svou láskou ke své zemi. Ačkoli emoce která se vní odráží by byla jistě o dost silnější, kdyby se vázala k nějaké ženě. "Tančila bys, kdybych tě o to požádal? Běžela bys a nikdy se neotočila zpět? Plakala bys, kdybys mě viděla plakat?" začal zpívat a opět přitom zavřel oči. V mnoha písních oči zavíral, jelikož zpíval o něčem co miloval, co bylo jeho strachem nebo touhou. Píseň jej však donutila oči otevřít a podívat se na reakci své divačky. Hrál stále poslepu a jen pootočil hlavu aby svá kukadla upřel na dívku po svém boku. Vlasy mu padly do tváře. "Můžu být tvým hrdinou, broučku. Můžu slíbat tvojí bolest. Zůstanu s tebou navždy. Můžeš mi vzít dech." po celou dobu refrénu na ni upíral vše říkající pohled, ale poté opět pohled upřel na kytaru a následně oči pevně sevřel. Jakmile dohrál chvíli zůstal v tichosti a nechával doznít poslední tón, který se odrážel v duté kytaře. Položil dlaň na struny a tím ten tichý tón na dobro umlčel. "Splnil jsem tvá očekávání, nebo jsem zklamal tvou důvěru?" promluvil na ni a teprve poté se na ni pootočil. Dal si tu práci, aby se na ni otočil i tělem a nemusel si tak vyvracet krk.

Pokývá hlavou na souhlas. "Každá svoboda si vybere nějakou daň.." jakoby on nemohl tušit daň za svobodu. Nasměroval pohled směrem k nebi a chvíli sledoval plující mraky. Stejné nebe, stejné mraky, ale jiná zem. Je to už víc než tři stovky let co opustil svého otce, co zanechal za svými zády všechno k čemu byl předurčen. Narodil se, aby se staral o svůj lid, aby stál v čele své země a aby vládl, ale jeho srdce ho táhlo jinam. Silná touha, vábení a hlas, kterému nakonec podlehl. Snažil se. Tolik se snažil zůstat, vytrvat a možná, kdyby tehdy otec pořádně dupl byl by teď v Illivenasu s korunou na hlavě a o tomto by si mohl nechat jen zdát. Jenže se to nestalo, jeho otec chápal duši vlastního syna, viděl jeho neštěstí, které na hradě prožíval a nechal ho odejít. Krutá daň za jeho návštěvu moře však byla jeho vlastní smrt. "Někdy je větším trestem život, obzvlášť pokud není šťastný." okomentoval. Po otci se mu stýskalo, chtěl poznat svého mladšího bratra, kterého nikdy neviděl. Chtěl vědět víc, než jen několik slov z dopisů, ale přesto, byly ty dopisy to nejcennější co ze své rodiny měl. Něžně se pousmál, když se mu dívka omlouvala, byla to podle něj zbytečná omluva, sám do těchto myšlenek rád zaplouval. Jen zakroutil hlavou, nepromluvil ohledně omluvy. Když se na to takto díval, byl velice slabým jelikož jeho rozum křičel opak, ale srdce bylo příliš hlasité a on jeho volání podlehl. Něco mu říkalo, že pro svého bratra bude spíš zklamáním, než-li vzorem. jeho láska k jeho zemi však neutichá, kdyby měl někdy nastat problém, byl by se jako první postavil do první linie v armádě a své svobody se opět vzdal, aby mohl bránit vlastní zemi, lid i rodinu. Už jen proto, že do čela se vrátit nesmí, a ví, že to místo již náleží jeho milovanému bratrovi. Z myšlenek jej vytrhne její další otázka. Opět na ni upře pohled a pousměje se. "Můžeš být kýmkoli.." pronese zamyšleně. "Přítelkyní, známou nebo dokonce láskou mého života - cesty, kterými musíme jít jsou nevyzpytatelné a různě se kříží a opět rozdělují.." vyřkl svou myšlenku stále ještě napůl ztracen ve vlastních myšlenkách. Mohla být skutečně kýmkoli - andělem poslaným, aby mu dělal chvíli společnost, nepřítelem aby jej zmátl a nebo přítelem, který poslechne jeho hudební zpověď. Můžeš být kdokoli - to je to kouzlo cizinců.

"Myšlené upřímně." nepotrpěl si na strojených lichotkách, které jsou pronášeny jen zdvořilostně. Ona si s lichotkami začala a považoval za více než na místě, aby ji lichotku opět vrátil, ale po svém. Věřil kráse ženy, kterékoli ženy. Vždyť co je muž bez ženy? Pousmál se. "Usmívám se často, o tuto skutečnost se bát nemusíš.." Na jeho tváři byl opravdu po většinu času alespoň lehký úsměv, nedokázal se neusmívat a zároveň, jen upřímný úsměv dokáže podobný úsměv dostat i na cizí tvář. Nikdy příliš neobdivoval klauny, jejich namalované úsměvy, které kopírovaly jejich tváře a poté, když je smyli, byli to velice smutní lidé. Nechtěl být stejný, dokonce nechtěl ani podlehnout myšlence, že se někdy tak daleko dostane. Ovšem jakoby to bylo včera, co se jeho láska rozpadala pod jeho rukama, to jak cítíl jak z něj vyprchává a nebyl schopný se usmívat tak jako nyní. Ale je to pryč. Tanya je pryč. Už dlouhá staletí je jeho první láska pryč - žena, která jej nakonec chtěla svázat. Nemohl odmítnout její poznámku. Ženy jej obdivovaly kvůli jeho slovům, někdy mu propadly tak lehce jen po zdvořilé konverzaci, ale nemohl si pomoct od svých ideálů. Rád ženám hrál a nechal je propadat do myšlenek. Jenže on se nikdy necítil tak zamilovaně, aby skutečně upřímně předal celé své srdce nějaké vyvolené. Je opatrnější než jakým byl dříve. Sklonil pohled ke strunám a neodpověděl. Nevěděl ani co by řekl, měla pravdu a nechtěl ji to vyvracet. Promluvil na ni až ve chvíli, kdy se bavili o jejích přátelích. "Ne." upřel na ni pohled. "Přiznávám, svými slovy jsi mě zmátla. Možná jsem nad tím jen příliš přemýšlel, ale uznal jsem to jako velice hloupou myšlenku." přiznal se jí. Ano napadlo jej, jestli v něm pracuje nebo jen někoho doprovází, ale dal přednost doprovodu. nevypadala tak rozjařeně jako tamní dívky, které na něj volávaly z balkonu a z oken ať je navštíví a ačkoli to byly stále krásné ženy, nikdy na takové místo pořádně nezabloudil. Nelákala ho představa jedné nutné chvíle, možná byl sobecký, ale pokud by měl někdy ženu - nehodlal se o ni dělit. Pojmenování, které stromu vybrala mu znělo dost pravdivá. Jeho starý přítel byl skutečně takovým majákem - světlo, které na něj čekalo ve Fiplinu pokaždé, když jej potřeboval, aby mu ukázalo cestu.

Začal hrát a nechal se unést vlastními tóny, chvíli ji dokonce daroval dlouhý pohled. Celý refrén své písně jakoby věnoval pouze své nově nalezené společnici a chvíli mu trvalo než poté co dohrál opět promluvil.  Její poznámka ho na moment zarazila. Myslela si, že zpívá o ženě. Nebylo to tak divné, že ji něco takového napadlo, vlastně by mohl říct, že jednou tuhle píseň bude zpívat ženě do očí. Neuhne pohledem a dá do té písně všechno - ale kdy ten den na stane? Která žena by chtěla jeho nestálé srdce, jeho duši prahnoucí po svobodném cestování. Která z žen by chtěla muže, který se nechce usadit, který si nepořídí dům a nepostaví velkou zahradu. Muže který nedokáže žít mezi čtyřmi stěnami a jediné na co myslí je modrá noční obloha, rozlehlé a širé pláně luk a vrcholky hor. "Byla by." uvedl ji na správnou míru. Byla by to výjimečná dívka, kdyby v jeho životě nějaká existovala. Dokázal v sobě vzbudit ty pocity, které cítil před mnoha lety jen díky tomu, že vzpomínal na svou zemi. Jak silná by byla jeho slova, kdyby zpíval o ženě, které patří jeho srdce. Jak silná by bylo poselství jeho písně? Bláhová a tak naivní myšlenka. Přesto mě tak láká to opět zjistit. Být srdcem kolibříka.. Pouze kývl na její poděkování. Nebylo to však jen nějaké gesto, pohled který ji přitom věnoval a jeho přivření očí naznačoval pokoru a úctu. Něco co dělal rád a kdyby měl rozhodnout znovu, udělal by to samé a bez výjimky. "Nepotřebuji nic na oplátku. Spokojím se s tím, že mi děláš milou společnost." opět pozvedl koutky úst do širšího úsměvu, který při její další větě trochu povadl, přesto však na jeho tváři zůstával. "Já už svou svobodu mám, Ido." Za cenu původního osudu. Svým způsobem jsem za ni dal svůj život. ironická myšlenka, když bylo jeho jméno zcela vymazáno ze záznamů jeho země. Jeho lid truchlil pro jeho smrt, zatím co on odcházel nepozorován. I po těch letech ho tahle lež zevnitř pomalu užírá. Jak se musel cítit jeho otec, když celému svému lidu lhal, jen proto, že jeho syn, ačkoli byl skvělý učedník, nakonec nezvládl nátlak vlastní touhy a vzdal se svého postu. Zbabělec.

Začal tiše brnkat do strun an které opět přesunul pohled. Vlasy mu padly do očí a částečně odkryly jeho špičaté uši. Chvíli byl v tichu a jen brnkal na kytaru, někdy jsou slova zbytečná, když neví co říct. "Po čem toužíš ty?" položil ji otázku. Připadala mu tak zasněně, ale přesto jakoby ji tížila nějaká skála, kterou by měla nést na zádech. "Doprovázíš své přátele až sem, aby jsi na ně čekala, pokaždé? Musejí to být opravdu dobří přátelé." nadhodil. Nedokázal si představit, že by žena doprovázela jen tak někoho do nevěstince, aby jej tam nechala řádit s cizími ženami, zatím co na něj čekala někde nedaleko. Obdivoval tuhle sílu a zároveň jej to nutilo přemýšlet o bolesti, kterou musí pocítit milující žena, jeli tímto způsobem podvedena - jaká je to věrnost, když muž hledá náruč jiné ženy. Chvíli dokonce uvažoval zda tahle andělská návštěva nemá podobný problém, muže, kterého milovala, znala dlouho a on místo toho, aby si všiml její něžné tváře a krásných očí končil v náručí žen nevěstince a nechával ji samotnou osudu, při čekání na to, až se k ní vrátí. Jenže Ida nevypadala, že by tuto bolest prožívala.

Její přirovnání pochopil, avšak hlavou se mu vířilo vícero myšlenek. Ačkoli nemohla být mořem, dokázala by být něčím jiným. Stejně jako muž nemůže existovat bez ženy. Vyslechl si ji. Od začátku do konce, naslouchal jejím pochybám jejímu smutku, který viděl za tím vším. Možná jej nedávala najevo ale něco podobného zažil, něčím podobným si procházel. Dědic. Už jen to slovo mu do dnešního dne nahánělo hrůzu a dříve jej děsilo ve snech. Řetězy co svazují jeho ruce a nohy a drží ho za hradbami paláce, daleko od všech krás světa. Od modrého nebe, zelených luk i vysokých hor. Tak daleko a přesto tak blízko jeho lidu. Chvíli mlčel, přemýšlel co by na to odpověděl, uhnul pohledem zcela ponořený do hloubky vlastních myšlenek. Rodina, jenž určuje směr. Je spousta rodin, které určují směr jejich potomků, ale jsou tu rodiny, které se snaží dělat to mnohem horším. Rodiny, které mají jasně daný cíl celá staletí. Královské rodiny, lidské nebo vílí rodiny. Nezáleží na tom, která z nich - jejich původ a vznešená krev jenž koluje potomkům v žilách jím spřádá osud jako pavoučí sítě. On měl štěstí, které zaplatil. Jeho volba byla sobecká. "Není jenom moře. Někdo musí představovat zem, někdo nebe, jiný musí být větrem a jiný silnou horou - vždyť.." odmlčí se a opět na ni po té odmlce upře oči. "..Co je moře bez bezpečného břehu s přístavem, co je země bez nebe - co by bylo nebe bez hvězd.. Co by byly hvězdy bez měsíce, měsíc bez slunce.." pronese zasněně. On možná svou svobodou představoval moře, mohl se považovat za vítr, který si vybírá směr. Ale čím byl bez přístavu, bez rodiny bez zázemí. Čím by mohl být bez země, bez ženy. "Svoboda má mnoho tváří, stejně tak naše volba. Můžeš být kýmkoli, stačí si najít jen správného člověka, co to uvidí i přes korunu.." usmál se na ni. Nebyl hloupý. Možná už to bylo příliš dlouho, co opustil svůj titul, ale znal ten pocit těžkých okovů, které svazují vaše ruce. Těžké pozlacené okovy. "Věřím v mnoho věcí, ale v některé věci můžeme jen doufat." byl upřímný. Nemohl vědět zda ji znovu potká, mohlo to být za týden, za měsíc ale také za několik let. Nikdy se nezdržoval dlouho, cestoval. Mizel a zase se objevoval, aby mohl svůj život nechat pozvolna plout po směru větru. S napnutými plachtami. Jen těžko se mu přemýšlelo o tom, aby se jeho život zpomalil.

Chytil se do pasti, kterou si sám nastražil. Jeho myšlenka byla hloupá, ale její přiznání snad ještě hloupější, ale líbilo se mu jak Ida probrala samu sebe k životu. Skotačila kolem něj a čím dál tím více jej přiváděla do jistých rozpaků, kdy musel sám sobě v mysli připomínat, aby neřekl něco nevhodného. Nechtěl ji urazit, špatně vyřčenými slovy, ale stejně se na žádná nezmohl. Smál se. Jeho smích ustál ve chvíli, kdy se k němu nahnula a div svým nosem necvrnkala do toho jeho. "Nic z toho jsem netvrdil ani bych si tvrdit nedovolil, Ido." oslovil ji jménem a usmál se. Byla krásná, lhal by kdyby tvrdil opak. Její oči měli něco do sebe, líbily se mu a jeho postoj vůči ní byl vidět v jeho hlubokých očích. I její úsměv se mu líbil. Přimhouřil na ni oči a přistoupil na její hru. Nebylo mu to nepříjemné, flirtování už mu přišlo podobně přirozené jako jeho hra na kytaru. Pootevřel ústa a na moment pohledem sklouzl na její rty, jakoby snad hodlal využít její nabídky a políbit ji - mohly to být dlouhé vteřiny, možná o tom dokonce na jednu či dvě z nich přemýšlel. Ale místo toho rty opět sevřel a změnil je v příjemný a vřelý úsměv. "Můžeš být kýmkoli." zopakoval se. Mohla být kým chtěla. Mohli hrát hru na kočku a myš. Mohla mu o sobě říci cokoli a on by nepoznal zda mu lže nebo ne. Mohla na něj zkoušet vše, vyděsit jej, mrkat na něj, snažit se zahrávat si s jeho upřímností a naivitou - ale nemohla zkoušet dostat se příliš blízko. Věřil, že by se oba mohli pouze spálit. "Usmívám se snad tak málo? Nebo je můj úsměv tak neodolatelný?" pozvedl obočí, když se od něj odtáhla. dovolil si jednu otázku, která by snad mohla povzbudit jeho ego. Na jeho tváři přitom nechyběl jeho pobavený úsměv. Nedokázal si pomoct, aby se neusmíval.

"Takové kroky, obvykle dohání svědomí.." poznamená na její přání. Jedna z věcí, které bohužel také poznal. Každé sobecké rozhodnutí mělo dopad na svědomí. Nebyl den, kdy by se sám sebe neptal, jestli udělal správnou věc. Byl zbabělým mužem, protože utekl před osudem, zatím co ostatní mu hrdě čelí. Mohl by být příkladem zbabělce, protože čím jiným vlastně byl? Byl nikým, jeho titul zanikl dávno, tak dávno, že by mohl jen ztěžka vzpomínat na to, jaké to bylo nechat se oslovovat dědicem. Dávno, že zapomněl jaké to je chovat se na hradě, jak jeho otec vypadá nebo jak vypadají chodby hradu, kde vyrůstal. Jestli ve třetím poschodí stále visí obraz jednookého muže a vedle něj obraz dámy v růžovém. Jestli v kuchyni stále vaří stejná milá kuchařka, která mu dávala zmrzlinu, když navštívil kuchyni. Čím jsem starší, tím větší sentimentalitě podléhám. "Ne, místní opravdu nejsem, to máš pravdu." kývne na souhlas oči upírajíc na struny své kytary. Líbilo se mu, že jeho vlasy nyní zakrývaly jeho obličej, na tváři měl jen drobný úsměv a oči přivřené skryté pod dlouhými řasami. Neměl domov. Nejraději by řekl, že nepochází odnikud, ale jeho původ. Jeho drahý Illivenas. Milovaná země, kterou opustil a po letech se do ní vracel jako cizinec. "Vlastně kamkoliv. Kam mě moje nohy zanesou, kam fouká vítr.. " odpoví na její otázku. "Já si na tajemství nepotrpím, jsem spíš na hudbu a ta mnohdy prozradí víc než slova.." odmlčí se. Jediným mocnějším kecalem jsou pak už jen činy. Opřel se o svou kytaru a přestal tak hrát, poté ji odložil stranou a rozepnutá košile poodhalila při tom pohybu jak se natahoval některá z jeho tetování. Koruna na jeho klíční kosti, hvězda kousek blíže k rameni a pak malý kousek z něčeho co vypadalo jako růže. Jakmile se usadil upravil si i košili a opět ji zapínal. "Nebudou tě tví přátelé hledat? nebo jim to obvykle zabere celé odpoledne?"