Astar

<<
Díky zatažené obloze vypadala černá srst vraníka, s hřívou dlouhou jen necelý metr nad zem, o dost tmavěji než obvykle. Kráčel pomalu a jistě, vybíral si svou cestu, kterou již celkem dobře znal, neboť se svou paní chodíval pravidelně. Zvuk šumících listů a ptačího zpěvu narušovalo jen jeho občasné tiché odfrknutí vzduchu a zvuk kovových přezek na jeho kožené uzdě a sedle. Na jeho zádech seděla v sedle drobná dívka, zahalená v zeleném plášti s kapucí, kterou měla přehozenou přes hlavu - čekala, že brzy začne pršet, vždycky tady totiž začne pršet. Seděla rovně, ale uvolněně, ruce položené v klíně, opřené o kožené sedlo, mezi tenkými prsty jen zlehka svírala otěže, ale již podle jejich držení, mohl kdejaký zkušený jezdec poznat, že pokud by bylo třeba, jen by zlehka přehmátla prsty a byla připravená k jízdě kamkoli a jakoukoli rychlostí. Měla holé odhalené paže, ostré lokty, ladná křivka ramen a výrazná ňadra nad kterými byl plášť sepnut stříbrnou sponou, kterou si Serena nechávala jako milou připomínku na Emily. Hlava byla zakrytá kápí onoho smaragdově zeleného pláště, ale z profilu z něj vykukoval drobný nos a několik jasně rudých pramenů kudrnatých vlasů, které se nezbedně vlnily do stran.

Pokaždé, když sem měla namířeno, měla pocit jakoby celé město mělo vliv na počasí. Bez ohledu na rožní období tu totiž vždy bylo zataženo, ještě se ji nestalo, že by sem přijela a do zad ji pálilo slunce, nad hlavou štěbetali ptáci a v pozadí slyšela dětský smích, jak si nějaké víly hrají na schovávanou. Z města neměla příjemný pocit, ale obchod je obchod. Alespoň to si neustále opakovala, když Rascal pomalu kráčel k městu. Ani jemu zdejší prostředí nesvědčilo. Měl mnohem radši jezera v Cyře nebo rozlehlé louky ve Fiplinu, dokonce i pouštní písek Illivenasu dělal oběma mnohem lepší pocit než kamenné hradby Astaru. Celou tu dlouhou trasu, těch několik dní a týdnů se sem táhne jen kvůli jediné věci, jedné jediné zakázce, která je poslední tři roky stejná. Osm balení masti na bolest, pro zdejší kořenářku. Serena se v koňském sedle zavrtěla, z udusané hliněné cesty přešli na kamenný most a zvuk v jejím okolí naplnilo cinkání podkov. Cítila jak ji přejel mráz po zádech, když před branami sesedala z koně a procházela kolem stráží, neměla to tu ráda. Vždy to vypadalo tak potemněle, tak děsivě a hlavně nepřátelsky vůči návštěvníkům. A to i přesto že mnoho zdejších obyvatel bylo na ni příjemných - už dávno by sem nejezdila a nemarnila čas, kvůli tak malé objednávce, ale bylo jí dobře zaplaceno, víc než kolik požadovala a ona ty peníze potřebovala. Pomalu, ale jistě se blížila zima a přes zimu jen těžko může počítat s noclehem pod širým nebem. Bude potřeba zaplatit pokoj a stání ve stájích nějakého hostince. Sundala si kápi a na svět tak vykoukly její neposedné rudé lokny. V šeravém městě působily nevšedně a kdokoli by se na ni podíval rozhodně musel říct, že není z těchto končin. Vedla Rascala ulicemi až k domu své zákaznice, zaklepala na dveře a předala ji objednávku. Dostala zaplaceno a dveře se zavřeli. Konečně volná, konečně může odejít s vědomím, že za několik měsíců sem pojede znovu, ke stejnému domu.

Tiše vydechla, z části zklamaná a zároveň uvolněná, že má první část své cesty za sebou. Byla unavená, ale nehodlala se ve městě zdržet přes noc, musela vyrazit co nejdříve a pokud se Rascal napojí a nají, možná by do večera mohli být jen pár mil od hranic tohoto království. Zamířila ulicí k náměstí, kde bylo pro koně připravené koryto s vodou a v měšci našla několik zlatých, které dala za seno. Vraník vypadal nadšeně, že je mu dopřáno jídlo a zároveň přitom pokukoval po své paní i okolních lidech. Serena za poslední týdny šetřila víc než by možná měla, netají se tím, že za posledních několik dní toho moc nejedla a když se na to podívá kolem a kolem dnes měla taky jen snídani - hlad ji ale netrápil. Hladila Rascala po krku a přitom se na chvíli ztratila v myšlenkách. Konkrétně se vrátila do Cyry na tu noc, kdy se k ní přidal ten bělovlasý podivín. Ten co rozbil její sponu a pak ji neomaleně spravil. Ten co neměl problém si nestydatě říct o polibek, který mu samozřejmě odmítla dát. O dost hůře se ji pak ráno přiznávalo, že se ji dobře spalo - bohužel neví, kdy se v noci začali dělit o jednu přikrývku. Zmizela odtamtud dřív, než se stihl vzbudit a nelituje toho. Vypadal jako někdo, kdo by ji mohl způsobit problémy a to se jí nelíbilo. Něžná víla při té vzpomínce se sama pro sebe pobaveně usmála, rozhodně by znamenal problémy, je jen dobře že zmizela dřív, než by se rozhodl nárokovat si bůh ví co. Nedostal od ní ani pusu natož něco jiného. I když srdce í to setkání rozechvělo to nemohla popřít.

Rascal odpočinek potřeboval a stejně jako vždycky velice přeháněl. Dlouho se nimral se senem a ještě déle pak máčel čumák v napajedle s vodou. Serena ho moc dobře znala a věděla, že to s ním nikdy není na chvíli, ale nyní byli oba ve městě, které z duše nesnášeli. Jeho ponurost a nálada jaká tu panovala jim nedělala dobře. I když se nebe trochu roztáhlo, pořád ji přišlo, že je to jen nějaká past, aby tomu uvěřila a hned jak si sundá plášť a schová ho do prašny, tak ji déšť zastihne nepřipravenou. Vlastně ve městě neviděla nic, co by ji sem mělo táhnout častěji než jednou za půl roku, kdy veze masti zdejší kořenářce a i to bylo občas nad její lidské síly, jelikož cesta sem byla plná momentů, kdy se sama sebe ptala jestli ty peníze skutečně potřebuje, aby se zrovna sem musela vydat. Dokonce i když stojí před zdejší branou, stále ta myšlenka v hlavě běží a už stokrát si říkala, že další objednávku už nepřijme. Místo toho vždycky podlehla vděčnému úsměvu kořenářky a jejímu děkování, že vše bez dalších pochyb odkývala. Pak stála u napajedla, držela Rascalovi otěže a znovu se vracela k té myšlence, že to neměla přijímat, aby se na toto místo už nemusela vracet. Dnes tomu nebylo jinak, stejně tak jako se nezměnil Rascalův pohled na odpočinek a vraník máchal čumák v napajedle, jakoby tam měl za každou cenu za chvíli naskládat celé své tělo včetně sedla a brašen. Vždycky měl rád vodu a ne jednou skončili nakonec ve vodě - naštěstí záměrně, kdy Serena nejprve sundala sedlo i jejich věci a poté se šli brodit do jezera. Cyra byla v létě na tyto hrátky s vodou vždycky nejlepší.

Ve chvíli, kdy Serena byla ztracená v myšlenkách na Cyru a na poslední setkání, které doprovázelo několik nepříjemných momentů - zničení spony od Emily včetně - se do napajedla zabodl šíp. Rascal zvedl hlavu úlekem a vzepjal se na zadních, přičemž škubl i se svou paní. Serena se jen na poslední chvíli vyhnula korytu a pevně chytila otěže, aby se udržela na nohou a uklidnila Rascala. "Hou! Hou! Rascale shhh.." natáhla ruku a konejšivě vraníka pohladila po čela, zatím co ji mokrý čumák zabořil do ramene a hlasitě oddechoval. Přešlapoval z nohy na nohu a náměstím se rozléhalo klapání podkov o kámen, stejně jako se před chvílí rozlehlo jeho zařechtání. Serena vpletla prsty do jeho hřívy a druhou rukou jej pohladila po krku. "To je v pořádku.. klid." zašeptá, když je Rascal opět o něco klidnější odtáhne se, kůň však chvíli později opět zadupe kopyty a napřímí se, upírajíc svůj pohled k jejich nynější společnosti. První Mariova slova doprovázelo vraníkovo nasupené odfrknutí. V první chvíli byla Serena překvapená, že ho vidí, očima přejela jeho 'oděv' přičemž nechtíc protočila očima nad nepřítomností košile, ale její zorničky se mírně rozšířily - být o něco slabší ženou než je, šla by do kolen, jelikož by lhala, kdyby tvrdila, že s ní Marius nic nedělá. Naopak ji sem tam donutil k ne příliš přístupným myšlenkám, které často zapudila několika nepříjemnými připomínkami na jeho přehnanou aroganci a ego někde ve hvězdách. "Oh, 'něžná vílo' neměj starosti, Rascala to vylekalo, ale nečekala bych, že někdo jako ty nebude umět střílet z luku, nebo je to snad zdejší zvyk? Střílet do napajedel na nic netušící koně a lidi?" vypraví ze sebe bez známky přijetí omluvy, kterou stejně neměla za upřímnou. Mračila se na něj a při svých slovech dokonce zakroutila hlavou a použila onu přezdívku, kterou mu dala tehdy u jezera. Něžná víla. Z nějakého důvodu měla pocit, že mu to oslovení zrovna nelichotí. Nebyla si jistá, zda je ráda, že ho vidí, nebo spíš nešťastná. Dalo by se říct, že jí jejich setkání zamotalo hlavu a to i přesto, že si byla vědoma toho, že zatím co ona je jen jedna z mnoha, on by pravděpodobně s pokračováním mohl pro ni být 'někdo'. A to ji na tom vytáčelo nejvíc. Svým způsobem doufala, že už ho neuvidí a nebude se tomu muset znovu stavět, bohužel osud měl zřejmě jiné plány. Bohové stůjte při mě, nebo to špatně dopadne. "Správně - nejezdím sem ráda. Nesnáším to tu. Ale byla tu ta nutnost, takže jsem tady. Docela mě překvapuje, že v té tvé hlavince bylo místo pro takový nepodstatný detail o někom koho sotva znáš." naklonila hlavu mírně na stranu. Svým způsobem spíš čekala, že si ji bude jen ztěžka pamatovat. Možná tak ty zrzavé vlasy, nebo neustále nabručeného koně, ale tak nepodstatný detail, jako je její nepřízeň k Evasiru? Pravděpodobně to bude jediná věc, kterou si zapamatoval, zbytek už musel nahradit jinou dívkou, která mu nyní dělala zábavu. Byla připravená proti němu použít opět jednu z možností úniku a zbavit se jeho společnosti, když si konečně všimla, že krvácí. Pichlavý pohled dvou smaragdových kukadel zjihl, naklonila hlavu na stranu a ona k němu udělala krok, přičemž natahovala ruku k jeho boku, aby ránu zkontrolovala. Rascalovi se ten pohyb očividně nelíbil a nadzvedl hlavu a znovu si odfrkl. "Huh? Jsi zraněný.. " možná jeho společnost nebyla jednou z těch, které by chtěla, ale nepatřila k těm bezcitným ženám, které by dokázaly ignorovat zranění, stejně jako nepatřila k ženám, jejichž zbraně by byly pouze zbraně, nebo pouze vnady. Svým způsobem si ani neuvědomovala, že narušuje jeho osobní prostor, když se prsty dotkla okolí rány a očima ji přelétla, nevěnujíc pak jedinou špetku pozornosti Mariovi jako takovému, jako spíš všechnu k jeho zranění - jeden by mohl i žárlit, že ten pohled nepatří jemu. Možná byla jen obyčejným člověkem, ale tohle dívčí kouzlo jí zůstavalo. "Není to hluboká rána, ale měl by sis to nechat ošetřit - i malé rány mohou dopadnout dost špatně. Mám sebou -" konečně zvedla pohled k jeho očím, plně si tak uvědomujíc, že je dávno za hranicí osobního prostoru a dělí je tak jen centimetry, místo obvyklého metru a půl. Ustoupila o dva kroky vzad, stahujíc ruku k sobě, dávajíc pozor, aby ji neotřela do pláště. "- ale od toho máš určitě svoje lidi, pokud si dobře pamatuji jsi velitelem stráží, určitě se najde někdo kompetentnější, kdo tě ošetří." a byl zpátky, pichlavý pohled plný nedůvěry a jakési směsice pohrdání a zklamání.

Nebrala jeho slova zrovna dvakrát vážně, už jen pro obsah jejich obvyklé konverzace. Nebo spíše zkušeností z minule. Nemusí mu sežrat každé druhé slovo, stačí že ji fascinuje jinými aspekty svého bytí  - a i to ji docela vytáčí, když se k tomu dostane. "Nepovídej - předpokládám, že už delší dobu vyhráváš, nemám pravdu?" kývne hlavou směrem k šípu v jeho ruce. Kdyby mohl Rascal mluvit pravděpodobně by si přisadil něco o hlouposti toho maníka co právě promenáduje svou osobu do půlky těla uprostřed náměstí. Rozhodně se mu už jen jeho přítomnost přinejmenším nelíbila, neustále podupával kopytem a pozorně jej sledoval. Serena s ním z velké části tuto náladu sdílela, už jen jeho přítomnost jasně znamenala problémy ať už se jednalo o osobní nebo veřejné problémy téhle zrzavé holčiny. "Něžná víla se vymlouvá na vojáky? Věř nebo ne, ale o tohle skutečně nemám strach." nemohla popřít, že ji šíp vylekal a pravděpodobně by nejraději slyšela, že skutečně střílel Marius, aby mu zcela oprávněně mohla vlepit pořádnou facku. Už jen tu představu si užívala jako by to byla realita, ale zatím neměla příliš důkazů, že skutečně střílel on. Zamračila se nad jeho slovy, ale už se k tomu nevrací, naopak ji trochu zarazí jeho další slova. Na moment ji svým přiblížením vyvede z jakési rovnováhy, když musí pozvednout bradu, aby mu opět viděla do očí. Nesnášela ten podivně tíživý pocit na srdíčku, když byl blíž a ona se na něj musela soustředit. Všechno vyvrcholilo okamžikem, kdy ji k uším dolehla jeho slova. Neudržela se a na její tváři se objevil pobavený úsměv a trvalo jen chvíli než se nad tím krátce rozesmála. Tichý, ale zvonivý smích, který rozjasnil její tvář a do očí vehnal neposedné jiskry.
"Důležitých?" zopakuje po něm zatím co ji na tváři pořád svítí onen veselý úsměv. "Člověk by řekl, že s množstvím žen k jakým máš přístup, tě jeden člověk příliš zajímat nebude. To ti tak učaroval můj kůň nebo máš jen neodbytný pocit, že musíš chtít něco co nikdy nedostaneš?" zakroutí hlavou. Skutečně ji to pobavilo a i když jakási část v ní si přála, aby to byla pravda, nevěřila mu ani jediné písmenko v celé větě o její důležitosti v jeho životě. Už posledně měla tu čest vidět, že jeho ego nebere konců a míří ke hvězdám a má pocit, že všechno na co si ukáže musí být zrovna jeho. Nemůže popřít, že na ni nepůsobí každým kouskem nebo že by necítila žádnou zvášní chemii, ale nehodlala si ji připustit, ani kdyby ji k tomu donutil. Než se však k tomu pobavení stihla vrátit, úsměv ji na rtech zamrzl a výraz v obličeji se změnil na ustaraný a tentokrát to byla ona, kdo narušil osobní prostor a prsty položila na holou kůži okolo řezné rány. Na prstech ji ulpěla trocha krve, krátce si skousla ret a zvedla pohled k očím majitele té příšerné rány. Nad jeho slovy se zamračila. "Nechtěla." jednoduchá odpověď, která ji nakonec i donutila odstoupit dozadu do bezpečí vedle svého vraníka, který situaci poměrně klidně zatím sledoval. Kdyby pohled mohl zabíjet, pravděpodobně by byl Marius už dávno rozsekaný na osm velice překrásných kusů.

Ruku držela stranou od pláště, aby jej neušpinila  od krve. Než však stačila opět zareagovat, drapl ji právě za onu zmíněnou ruku a aniž by se ji na něco zeptal táhl ji městem kamsi pryč. A možná je dobře, že se neptal, protože by samozřejmě nesouhlasila, ale takhle neměla zrovna dvakrát na vybranou. Rascal ji následoval a kdyby to šlo, dupal by ještě hlasitěji. Serena město neznala, měla jen naučenou jednu a tu samou cestu, kterou chodila ke kořenářce na náměstí a pak zase ven z města. Hradby hradu měly na ni podobný dojem jako samotná brána města, cítila ten nepříjemný úzkostný pocit, který nevěstil nic dobrého. "Hej!" zacukala rukou a snažila se mu vysmeknout, marně. Jak by taky mohla obyčejná lidská žena měřit síly s takovouhle něžnou vílou? I stoprocentní snaha znamenala nulový úspěch. Takže neměla jinou možnost než jej následovat, až dokud sám nezastavil v nějaké zahradě a její ruka byla opět volná. Stáhla ji k sobě a promnula si zápěstí. Rascal bral přístup do zahrady jako úplatek a vytrhl své otěže, aby mohl okusit trochu té neudržované trávy a lučního kvítí. Zrzka jej následovala se zamračeným pohledem, ochranářský kůň se změnil ve štěně, kterému stačí trocha trávy, aby ji nechal bez dozoru. Založila si ruce na hrudi a nakloní hlavu na stranu. "Najednou máš potřebu snižovat své ego na to, abych to byla já?" nadnese než si povzdechne a otočí se k němu zády, aby se natáhla do brašny na koňském sedle a vyndala z ní malou tašku, kterou používá jako lékárničku, teprve poté se k němu otočila zpět a znovu narušila jeho osobní prostor. "Jen proto, že by se to mohlo zanítit, nic jiného v té pomoci nehledej."  Natáhne jeho směrem prst, než do něj trochu strčí. Z tašky vytáhne bílý šátek a lahvičku, kterou otevřela a na kapesník nalila část jeho obsahu. Směs, kterou ji naučila Emily v ráně štípe, ale spolehlivě ji vyčistí. Nemohla zahnat škodolibou radost, že mu něco takového může způsobit, ale na druhou stranu ji ta rána činila starosti. Hlavou ji běhaly otázky, kde k ní přišel a hlavně proč. "Bude to štípat, 'něžná vílo', tak neječ moc nahlas." pronesla to sarkasticky, ale krátce k němu vzhlédla a oči jasně prozrazovaly jakousi starost. Hned na to pohled opět ukotvila na jeho ráně, naprosto ignorujíc fakt, že u toho stojí uprostřed zahrady, ani mu nenabízela usazení se na lavičku - proč taky? Je to silná něžná víla. S egem až ke hvězdám. Nic co by nevydržel. A pokud náhodou půjde k zemi, třeba se při té ráně do hlavy u něj zadusí alespoň polovina narcismu. Šátkem opatrně čistila ránu kousek po kousku, pečlivě a s patřičnou lehkostí. Brzy byl od krve, ale rána byla čistá. strčila ho do boční kapsy oné malé brašničky a vytáhla z ní bylinkovou mast, kterou ránu potře, nakonec vytáhne obvaz. Jeho začátek přidrží na jeho břiše a potom se musí nahnout až těsně k němu, aby mu mohla omotat obvazem pas kolem dokola, prakticky jej pokaždé skoro objala. Tuto operaci nakonec opakuje ještě několikrát, přičemž s každým dalším přiblížením ji dech i srdce tiše zrazovalo. Zajistila obvaz sponou a konečně mohla ustoupit do bezpečné vzdálenosti a obnovit tak svůj osobní prostor. Nejtěžší chvíle jejího života. "Dobře, hotovo. Kudy se teď dostanu ven? Chci stihnout dorazit, alespoň před hranice než padne úplná tma." v průběhu věty se k Mariovy otočí zády a svou brašnu s léčivy uklidí zpět do tašky na koňském sedle, což Rascal okomentuje zaržáním. Něco ji napovídalo, že jejich čas kdy by to mohli stihnout do tmy dávno vyprchal, ale připustit to nehodlala.

Nepřišlo ji to zase tak vtipné jako jemu, aby se smála spolu s sním, ale na její tváři byl přesto úsměv.  Vysmívala se jeho egu - nakonec se právě doznal k tomu, že nebude zase tak skvělý jak tvrdí. Zrovna mu nežrala, že by dokázal být i sebekritický a přiznávat vlastní chyby na druhou stranu by se vsadila, že by těch chyb zvládla najít vícero. Když tedy pomine fakt, že je příšerně narcistický. "Máte za to nějakou cenu? Třeba nejhorší střelec nebo něco co hlasitě křičí 'Zase jsi minul cíl'?" nakloní hlavu znovu na stranu se založenýma rukama na hrudníku, jakoby skutečně takovou cenu někde mohli někomu dát - možná mu dokonce křivdila, když by mu takovou cenu položila do rukou a pogratulovala mu jako tomu největšímu smolaři, kterého kdy potkala. Nerada by to přiznávala, ale byl úspěšnější než ona, přinejmenším byl velitelem vojáků a pravděpodobně uměl i pořádně číst a psát, ne jako ona, která zvládá tyhle činnosti jen velmi ztěžka. Taky uměl bojovat a v neposlední řadě bránit sám sebe, Serena by pravděpodobně skončila na nějakém kanibalsém jídelníčku, když by na to došlo. Ani ta dýka, kterou u sebe nosí by ji nepomohla, když ji neumí použít správně - nemůže však říct, že by nezpůsobila nějakou rozsáhlejší ránu, svému protivníkovi. Fakt, že si pamatoval její jméno a hlas jakým ho vyslovil, trochu zapracoval na její něžnou ženskou dušičku a dostal ji tak trochu do kolen. Samozřejmě - jaká žena by mohla odolat pohledu dvou nádherných třpytících se očí krásného muže, který je v tomto momentě věnuje jen vám spolu se slovy, která rozhodně zahřívala u srdce. Mohla by říct, že motýli v břiše poletovali, ale byla rozhodnutá je za každou cenu uklidnit a vyhnat, Marius nebyl její typ a s radostí si to dál nalhávala. Musela polknout než mu mohla odpovědět. "Paměť tě neklame, nežná vílo, jaká škoda, že já tvoje jméno dávno zapomněla - když jsem měla tu čest porovnat tě s někým zajímavějším." lež. Jedno nebo druhé, že by zapomněla jeho jméno? Ne, rozhodně ne. Že by ho porovnávala s jiným a ten druhý vyhrál? Ne, taky ne. Ale proč mu darovat další krmení pro to jeho už tak vysoké ego. "Vždycky?" zopakovala po něm a rozesmála se. "Možná by ses měl naučit, že ne vždycky můžeš dostat každou věc, na kterou si ukážeš." zakroutí hlavou a dala důraz na slovo 'věc'. Nikdy nebyla věcí a nikdy jí nebude. Není něco co by mohl někdo vlastnit, nebo jen tak použít a zahodit a zakládala si na tom. "Takže by jsi možná měl přehodnotit svoje potřeby, protože všechno rozhodně nedostaneš." dodá o chvíli později. Na jeho další poznámku ani nestihne odpovědět, jelikož ji předběhne Rascal. Dlouhé a hlasité zaržání, přičemž se vraník napne a narovná, jakoby chtěl dát jasně najevo, že nemá problém ho skutečně přesně nakopnout do slabin. Než k tomu však dostal příležitost, rozhodl se Marius vzít Serenu za ruku a odtáhnout ji do královských zahrad.

Po jeho poznámce, že by ho snad nechtěla zabít se narovná a upře na něj pohled dvou zelených smaragdů, s pozvednutým obočím, hlavu mírně na stranu. "Jsi si vážně tak jistý? Nechci?" pohled jasně prozrazoval, že kdyby mohla a uměla to, pravděpodobně by byla první celé té frontě, co se ubližování týče. Odmlčí se a ještě chvíli jej nevěřícně pozoruje, jakoby čekala, že ji to nakonec nedovolí. Bohužel ji tu zvláštní možnost nepřenechal, takže se nakonec jala jeho ošetřování, přičemž si dávala pozor, aby se ho nedotýkala víc, než je zcela nutné. Dělá to pečlivě a soustředí se pouze na ránu, i když to je v mnoha ohledech dost těžké - svůj osobní prostor má raději volný, než narušený vílou, jako je on. Ve chvíli, kdy jej musí omotat obvazem a jeho ruce se dotknou jejích boků celá ztuhne. Nebyl to nepříjemný pocit, ale i přes látku šatů a pláště ji do těch míst šlo příjemné šimrání. Dodělala svou práci a obvaz zajistila na místě, hned na to se narovnala, aby mohla odejít zpět ke koni, ale místo toho je přinucená zůstat na místě se zcela zničeným osobním prostorem. Jeho slova ji zrovna neuklidní, hlavně proto, že měl pravdu. "A čí je to asi vina? oh - moment. Tvoje. Kdyby jsi uměl střílet a nerozhodl ses ničit můj osobní prostor a plány, už bych byla dávno na cestě." ustoupí o krok dozadu když konečně povolí stisk na jejích bocích - což ji na jednu stranu mrzí a na druhou jí je dobře. "Egoistický a nabubřelý kapitán stráží, co neví co je to osobní prostor. Budu hádat, velice sebevědomě mi nabídneš nocleh, ale bude to mít háček - bude to ve tvý posteli s tvou nevinnou přítomností." opět se na něj otočí, vlasy se ji přitom rozletí kolem tváře, když se na něj otočí a upře na něj zelené oči. "Raději zmrznu, díky. A na tu ránu si dej ráno tohle, ale nejdřív to opláchni vodou, nesmíš na to zapomenout, protože jinak by to mohlo začít bolet a pravděpodobně způsobit nevolnost." natáhne k němu ruku ve které drží mast. Bude muset vymyslet, jak se odsud dostat, protože nemohla čekat žádnou  pomoct čekat nemohla, přesto ji ta rána dělala starosti, hlavně pokud si tedy nebude pamatovat její instrukce. "Taky je potřeba pak to místo opět zavázat, ale jen nanejvýš na dvě hodiny, pak už musí rána dýchat. Večer zase vypláchneš a hotovo. Tak, myslím, že jsem na nic nezapomněla.. Rascale?" otočila se Mariovi zády, aby zjistila, že její kůň si zahradu oblíbil o dost víc než ona, dokonce už jejich společného přítele nevraždil pohledy a místo toho se proměnil na živou kosu na dlouho nesekaný trávník. Serena si musela povzdechnout, protože to bylo to poslední co potřebovala - tvrdohlavého koně v travnatém ráji, ze kterého ho nedostane. Ulevilo se ji, když měla svůj osobní prostor zpět, ale představa další noci strávené s Mariem ji stejně plula v hlavě.

Možná nebyla nejlepší lhářkou na planetě, ale dokázala informace prodat. Ačkoli bylo skutečně pravdou, že si jeho jméno moc dobře pamatovala, stejně jako jejich poslední setkání, nehodlala dát ani koutkem oka najevo, že to tak skutečně je. Jeho nabubřelé ego, které stále stoupalo kamsi do oblak ji pomalu ale jistě dohánělo k šílenství. A ještě horší na tom byl fakt, že toto šílenství plynulo hlavně z faktu, že měl v několika málech informací pravdu. Marius není její typ, ne ten typ toho 'prince na bílém koni', kterého si každá žena nějakým způsobem vysní a chce s ním strávit zbytek života, jen ta informace, že rozhodně nemohla být první a v mnoha případech ani poslední ženou, která by byla po jeho boku (podle informací co má - tak na jednu noc) ji tvářila až skoro do ruda. A to všechno jen proto, že ta myšlenka tam byla. Myšlenka na to, že by jej skutečně neměla s kým porovnat, protože ona nyní porovnávala jiné muže s ním, s jeho bílými vlasy, na které měla jakési vnitřní nutkání sáhnout a rozcuchat je, s jeho otravnou povahou, kdy ji vytáčel a bavil zároveň. S tím jak se v jeho blízkosti chovala i když mermomocí nechtěla. To jak se ji za posledních několik měsíců objevoval ve snech.  Ošila se. Nemohla přemýšlet o svých snech - ne o všech, ne o těch nemravných, které ji vystoupily na mysl právě teď. Ona hledala už velice přesně, měla plány ve svém životě, chuť je nějak realizovat a dožít svůj život už v klidu a ne se zlomeným srdcem od nějakého něžného vílího kapitána stráží co by si na účet připsal další z mnoha trofejí. "To si až tak věříš, že není nikdo hezčí než ty?" naklonila hlavu na stranu a pozvedla jedno obočí. "Někdo ohleduplnější, méně nabubřelý a s egem v normální úrovni? Pleteš se - možná by jsi tomu věřit měl." zamručí mu v odpovědi. Nemohla by vyjmenovat všechno co onen vymyšlený rádoby fešák měl a Marius nemá, protože její mysl dávno není tak čistá jak by zřejmě čistá být měla, pokud by všechno co říká byla pravda. Ale proč mu zvedat ego přiznáním nějaké náklonnosti nebo možná citů? Vysmál by se jí a to raději bude dál přehánět a trápit vlastní fantazii s vymýšlením dokonalostí, které jemu dávno chybí. "Právě že nejsem věc, jsem člověk - a lidé mají na rozdíl od tebe city."
Svou další otázku vypustila pouze do vzduchu a nečekala na ni žádnou odpověď, jako spíš něco čím by ji obyčejně přešel, hloupou poznámkou, zvednutím vlastního ega nebo pokusem o nějaký vtip. Místo toho musela čelit mnohem horším věcem, přičemž jedním z nich bylo ono pevné sevření, o kterém si spolehlivě nalhávala jak nepříjemné ve skutečnosti je a to i přesto, že by se nejraději bránit přestala. Zvednutí její ruky a vtisknutí chladné rukojeti dýky do bílých prstů - objetí samo o sobě bylo dotekem, ale ten dotek na rukou ji nakrčil obočí a rozpumpoval srdce stejně rychle jako by se pokusil ji na místě svést. Oči upřela na čepel dýky, její samotnou špičku a místo kam směřovala a pak do očí Mariuse. Kdyby mohly oči mluvit, pravděpodobně by ty její zelené smaragdy křičely všechny nadávky světa a přitom tím nejvíce šokovaným a ublíženým tónem. Neuměla bojovat, nikde se to neučila a ani učit nechtěla. Dýku měla svou vlastní, ale snad jen pro dobrý pocit a mít tu šanci "mít možnost se bránit'. Od chvíle kdy ji koupila však její čepel či jen rukojeť v ruce nadržela. Trvalo nějakou chvíli než ruku stáhla pryč od těla i dýkou pevně v prstech. "Zbláznil jsi se? Obvykle dáváš lidem do rukou dýky, aby tě mohli probodnout? Co kdybych vážně chtěla?!" zvýší na něj hlas, přičemž má sto chutí mu při svém odchodu pořádně dupnout na nohu. Dýku pak bez dalšího ostychu hodí na zem, neobtěžujíc se tím, že by mu ji měla vrátit nebo podat zpět. "Vůbec nejhorší nápad jaký jsem kdy viděla a to jsem žena, co cestuje sama s koněm po všech královstvích - a to už samo o sobě je dost hloupej nápad." lamentuje už spíš sama pro sebe jak na něj. Hněv jaký se ji zračil v očích byl skutečný nikoli hraný, jen ta myšlenka, že by ji nechal aby ho zabila, ta myšlenka že ji natolik věřil, aby ji dal do ruky zbraň a dovolil jí ohrozit jeho život. Ta skutečnost, že skutečně mohla, mohla zabít živou bytost, člověka - vílu. To že ji srdce vynechalo několik úderů za sebou, když se dívali z očí do očí a ona musela po dlouhé době přiznat, že tohohle nabubřelýho idiota z hlavy jen tak nedostane. Ten parchant, hlupák a idiot co ji lezl nejen do hlavy si zřejmě usmyslel, že krom toho, že ji chce vlézt pod sukni, velice nenápadně a pravděpodobně omylem zabrousí až do jejího velkého lidského srdéčka - ten parchant!

"Jaká náhoda." pronese ironicky ohledně šípu, přičemž samozřejmě nedokáže zastavit protočení očí a zamumlání si něčeho nesrozumitelného pod nos. Obnovila přitom svůj osobní prostor, když se od něj vzdálila ke svému koni. Slyšet svoje jméno bylo rozhodně jedním z mála spouštěčů rychlejšího srdečního tepu, ale na tváři se objevilo pouze další zamračení - tak moc se snažila všechny ty nesmysly udusat dřív, než Marius udělá něco, co už všechny ty pocity a myšlenky nedovolí zastavit. "Urážky nebudou to jediné co se tě nebude dotýkat." pronesla k němu jako odpověď. Je pravda, že jej urážela hodně, urážela jej cíleně a schválně, nesnášela ho - ne jako nepřítele, ale jako někoho koho možná.. možná měla ráda. "Jako bych to neříkala." skočí mu do řeči a zakroutí hlavou, založí si ruce na hrudi a nakrčí nos. "A já mám být vážně teď tak hloupá a věřit, že by jsi celou noc spal na zemi? Stejně jako jsi minule ctil pojem osobní prostor?" schválně zdůrazní fakt, kdy se při posledním setkání a společném nocování u jezera nakonec ocitli pod jednou přikrývkou, schválně vynechávajíc fakt, že to byla jedna z nejlépe strávených nocí - nejvíce si odpočinula. Než stačí dodat něco dalšího, vytáhne na ni pouhé opláchnutí rány a další fungování, to už Serena jednoduše nevydrží a vší silou po něm švihne malou krabičku s mastí, trefujíc se kamsi do jeho hrudníku. "Mariusi ty vyděračskej kuse koňskýho jelita!" zvýší na něj hlas, přičemž se v její tváři jasně zračí jistá frustrace. "Tohle říkáš jen proto, aby jsi mě donutil zůstat, protože víš že ti chci pomoct." kdyby byla trochu mladší nebo v sobě měla jakýsi kus dětinckosti ještě by si dupla nohou a naštvaně oddupala kamsi do ústraní, jenže ona byla dospělá. Tak dospělá, že její tváře rudnuly do podobné barvy jako měla vlasy. Rascal tohle znal, věděl jaká dokáže být a snad poprvé od chvíle kdy Mariuse viděl poprvé se jeho směrem podíval s jakýmsi pochopením. "za žádných okolností ti nebudu věřit, že by jsi... Rascal se otočil a silou do Sereny strčil hlavou, aby ji donutil udělat několik kroků dopředu přímo Mariusovi do náruče a to přesně tak šikovně, že ho srazila k zemi a vyvalila se na něj s tím nejvíce vyděšeným pohledem jaký může zrzka na své tváři vykouzlit a pokud ji Marius nechá, začne se s mumláním o možném koňském salámu zvedat.