Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Astar

3 posters
Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Astar          Empty Astar

9/7/2018, 00:02
Astar          Kr-lovstv

Strohé hlavní město vojensky založené země. Těžko byste zde hledali stopy po umění nebo nějaké hlubších kulturních památkách. Každý má jen to, co nezbytně potřebuje. Ani hrad není nijak honosný a přeplácaný jako všechny ostatní. Neobdělané kameny jsou slepeny maltou a nikoho nezajímá, jak to vypadá, stačí, že všechno slouží účelu. Moc krásy tu nikdo nenajde. Vlastně žádnou.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

14/11/2020, 02:00
<<
Díky zatažené obloze vypadala černá srst vraníka, s hřívou dlouhou jen necelý metr nad zem, o dost tmavěji než obvykle. Kráčel pomalu a jistě, vybíral si svou cestu, kterou již celkem dobře znal, neboť se svou paní chodíval pravidelně. Zvuk šumících listů a ptačího zpěvu narušovalo jen jeho občasné tiché odfrknutí vzduchu a zvuk kovových přezek na jeho kožené uzdě a sedle. Na jeho zádech seděla v sedle drobná dívka, zahalená v zeleném plášti s kapucí, kterou měla přehozenou přes hlavu - čekala, že brzy začne pršet, vždycky tady totiž začne pršet. Seděla rovně, ale uvolněně, ruce položené v klíně, opřené o kožené sedlo, mezi tenkými prsty jen zlehka svírala otěže, ale již podle jejich držení, mohl kdejaký zkušený jezdec poznat, že pokud by bylo třeba, jen by zlehka přehmátla prsty a byla připravená k jízdě kamkoli a jakoukoli rychlostí. Měla holé odhalené paže, ostré lokty, ladná křivka ramen a výrazná ňadra nad kterými byl plášť sepnut stříbrnou sponou, kterou si Serena nechávala jako milou připomínku na Emily. Hlava byla zakrytá kápí onoho smaragdově zeleného pláště, ale z profilu z něj vykukoval drobný nos a několik jasně rudých pramenů kudrnatých vlasů, které se nezbedně vlnily do stran.

Pokaždé, když sem měla namířeno, měla pocit jakoby celé město mělo vliv na počasí. Bez ohledu na rožní období tu totiž vždy bylo zataženo, ještě se ji nestalo, že by sem přijela a do zad ji pálilo slunce, nad hlavou štěbetali ptáci a v pozadí slyšela dětský smích, jak si nějaké víly hrají na schovávanou. Z města neměla příjemný pocit, ale obchod je obchod. Alespoň to si neustále opakovala, když Rascal pomalu kráčel k městu. Ani jemu zdejší prostředí nesvědčilo. Měl mnohem radši jezera v Cyře nebo rozlehlé louky ve Fiplinu, dokonce i pouštní písek Illivenasu dělal oběma mnohem lepší pocit než kamenné hradby Astaru. Celou tu dlouhou trasu, těch několik dní a týdnů se sem táhne jen kvůli jediné věci, jedné jediné zakázce, která je poslední tři roky stejná. Osm balení masti na bolest, pro zdejší kořenářku. Serena se v koňském sedle zavrtěla, z udusané hliněné cesty přešli na kamenný most a zvuk v jejím okolí naplnilo cinkání podkov. Cítila jak ji přejel mráz po zádech, když před branami sesedala z koně a procházela kolem stráží, neměla to tu ráda. Vždy to vypadalo tak potemněle, tak děsivě a hlavně nepřátelsky vůči návštěvníkům. A to i přesto že mnoho zdejších obyvatel bylo na ni příjemných - už dávno by sem nejezdila a nemarnila čas, kvůli tak malé objednávce, ale bylo jí dobře zaplaceno, víc než kolik požadovala a ona ty peníze potřebovala. Pomalu, ale jistě se blížila zima a přes zimu jen těžko může počítat s noclehem pod širým nebem. Bude potřeba zaplatit pokoj a stání ve stájích nějakého hostince. Sundala si kápi a na svět tak vykoukly její neposedné rudé lokny. V šeravém městě působily nevšedně a kdokoli by se na ni podíval rozhodně musel říct, že není z těchto končin. Vedla Rascala ulicemi až k domu své zákaznice, zaklepala na dveře a předala ji objednávku. Dostala zaplaceno a dveře se zavřeli. Konečně volná, konečně může odejít s vědomím, že za několik měsíců sem pojede znovu, ke stejnému domu.

Tiše vydechla, z části zklamaná a zároveň uvolněná, že má první část své cesty za sebou. Byla unavená, ale nehodlala se ve městě zdržet přes noc, musela vyrazit co nejdříve a pokud se Rascal napojí a nají, možná by do večera mohli být jen pár mil od hranic tohoto království. Zamířila ulicí k náměstí, kde bylo pro koně připravené koryto s vodou a v měšci našla několik zlatých, které dala za seno. Vraník vypadal nadšeně, že je mu dopřáno jídlo a zároveň přitom pokukoval po své paní i okolních lidech. Serena za poslední týdny šetřila víc než by možná měla, netají se tím, že za posledních několik dní toho moc nejedla a když se na to podívá kolem a kolem dnes měla taky jen snídani - hlad ji ale netrápil. Hladila Rascala po krku a přitom se na chvíli ztratila v myšlenkách. Konkrétně se vrátila do Cyry na tu noc, kdy se k ní přidal ten bělovlasý podivín. Ten co rozbil její sponu a pak ji neomaleně spravil. Ten co neměl problém si nestydatě říct o polibek, který mu samozřejmě odmítla dát. O dost hůře se ji pak ráno přiznávalo, že se ji dobře spalo - bohužel neví, kdy se v noci začali dělit o jednu přikrývku. Zmizela odtamtud dřív, než se stihl vzbudit a nelituje toho. Vypadal jako někdo, kdo by ji mohl způsobit problémy a to se jí nelíbilo. Něžná víla při té vzpomínce se sama pro sebe pobaveně usmála, rozhodně by znamenal problémy, je jen dobře že zmizela dřív, než by se rozhodl nárokovat si bůh ví co. Nedostal od ní ani pusu natož něco jiného. I když srdce í to setkání rozechvělo to nemohla popřít.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

15/11/2020, 13:20
„Další!“ zakřičel Marius kolem sebe, když odrovnal jednoho z vojáků. Jsou vojenská země a on je naprosto nespokojen s tím, jak jeho lidé fungují. Trénoval s nimi denně, pokud neměl jiné neodkladné záležitosti, a za posledních několik měsíců viděl, jak se zlepšují. Trénovali vždy ve dvojicích na velkém placu za hradbami jeho rodného hradu, který pro něj byl často vězením než domovem. Jediná část dne, kterou si zde naprosto užíval, byla ta, kdy mohl pořádně sedřít vojáky z kůže. Samozřejmě nezvládl trénovat s každým jedincem zvlášť každý den, to bylo i nad jeho síly. Ale tím, že bojovali ve dvojicích, tak se mohl procházet mezi nimi a opravovat je, kontrolovat a také často buzerovat, což ho neuvěřitelně bavilo. Tato buzerace byla ale oprávněná a jeho lidé to brali. Občas někoho seřval jak malé dítě, ale nikdy se mu nikdo nepostavil. Všichni věděli, kdo je a jak jednoduše by je o jejich mrzký život mohl připravit. K Mariovi přistoupil další mladík, se kterým trénoval boj meči. Jen si ho změřil pohledem, promnul si ramena a kývl an něj ať začne. Na počátku se mu stávalo, že na něj vojáci prostě vyrazili bez rozmyslu, ale brzy zjistili, že takto se nebojuje. Že takto nad ním za žádnou cenu nevyhrají a musí nad každým výpadem přemýšlet.
Jeho trénink se opravdu vyplácel, protože mladík chvíli čekal, než vyslal ránu mečem na Mariův bok. Ten ho ale rychle vykryl a začal boj. Přestože jen cvičili, měli ostré meče. Marius trval na tom, že pokud se opravdu mají snažit a brát to jako boj, nemohou si z toho dělat zábavní park, kde se děti bijí molitanem. Viděl, jak z některých vojáků už teče krev, ale nezabránilo ji to přestat. A tohle na nich velice oceňoval. Nezalekli se, nedali na odiv svá zranění a pokračovali dál. Toto zamyšlení ho ale stálo kus nepozornosti a jeho unavené tělo nestihlo tak rychle reagovat a voják naproti němu ho lehce řízl do boku. Ani jeden z nich to nečekal a voják až upustil meč na zem a chtěl se začít svému velícímu omlouvat. Ten však jen máchl mečem a ve chvíli, kdy se snažil voják vyhnout, mu podkopl nohy a přiložil mu špičku meče na hrdlo. „Vedl sis velmi dobře. Ale musíš dávat pozor až do poslední vteřiny a nezaleknout se pár kapek krve.“ Zavrtěl s menším úsměvem hlavou a pomohl vojákovi na nohy.
„A teď šípy!“ zakřičel po celém place a muži okamžitě opustili své zbraně a šli si pro luky. Rád měnil bojové techniky. Počkal až se rozestaví a pak se postavil za ně. Přeci nebude stát před nimi, aby ho nějaký blázen trefil. Stříleli na hradby, kde byli postavené makety osob s vyznačenými místy, kam se střílelo – srdce, hlava, břicho. Znovu to bylo lehce adrenalinovější, protože by šíp mohl jednoduše přelétnout hradby, kdyby se některý z vojáků málo snažil. Ale ještě se mu to nestalo. „Připravit na hlavu! Teď!“ Při jeho posledním slově vylétla najednou skoro stovka šípů a zasekla se do figurín. Kromě jednoho. Ten přeletěl hradby a pokračoval dál. „Který debil neumí střílet?!“ Zahřměl Marius a několika dlouhými kroky přešel ke zdi, aby viděl, kam se šíp zapíchl. Při tom pohledu se ale musel pousmát. Šíp skončil ve dřevěném napajedlu pro koně na náměstí hned těsně vedle dívky, která ho často pronásledovala ve snech.
„Pro dnešek konec!“ křikl po svých lidech a bez dalšího pohledu se pár rychlými švihy dostal přes hradby a pak rázným krokem směřoval ke ztracenému šípu. Pousmál se, jakmile došel k oné dívce a jakoby nic vytrhl šíp z napajedla. „Omlouvám se, nelekla jsi se?“ zeptá se mile a nějak ignoruje to, s kým tu je. Chová se skoro jakoby se neznali, i když úsměv v jeho očích je naprosto zřejmý. Skoro až posměšný úsměv. Na rtech se mu ale tolik nezobrazuje. Tam si nechává jen takový nenápadný. „Neztratila jsi se? Říkala jsi, že sem nejezdíš, pokud to není nutné a nemáš to tu ráda, pokud mě tedy paměť neklame.“ zamrkal na ni trochu flirtovně a opřel se o stěnu domu, u kterého napajedlo bylo. Užívá si toho, že neví, kdo vlastně Marius je. Naposledy měla za to, že je velitelem stráží, což jí nijak nevyvracel, protože jím je také. A ta věc s jeho krví už není tak podstatná. Měli bychom si ale také říct, jak dnes Marius vypadá. I když Evasir není nejteplejší místo na ostrově, lidé jsou tu zvyklí a jak utesáni z kamene, kterému žádné počasí nevadí. Má teď za sebou těžký trénink, takže je samozřejmě bez košile a jen v kožených kalhotách a těžkých botách. Z boku mu teče krev z rány toho meče, ale ignoruje to. Teď ho zajímá jen dívka před ním, do které vpíjí své nádherné modré oči.

Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

15/11/2020, 17:36
Rascal odpočinek potřeboval a stejně jako vždycky velice přeháněl. Dlouho se nimral se senem a ještě déle pak máčel čumák v napajedle s vodou. Serena ho moc dobře znala a věděla, že to s ním nikdy není na chvíli, ale nyní byli oba ve městě, které z duše nesnášeli. Jeho ponurost a nálada jaká tu panovala jim nedělala dobře. I když se nebe trochu roztáhlo, pořád ji přišlo, že je to jen nějaká past, aby tomu uvěřila a hned jak si sundá plášť a schová ho do prašny, tak ji déšť zastihne nepřipravenou. Vlastně ve městě neviděla nic, co by ji sem mělo táhnout častěji než jednou za půl roku, kdy veze masti zdejší kořenářce a i to bylo občas nad její lidské síly, jelikož cesta sem byla plná momentů, kdy se sama sebe ptala jestli ty peníze skutečně potřebuje, aby se zrovna sem musela vydat. Dokonce i když stojí před zdejší branou, stále ta myšlenka v hlavě běží a už stokrát si říkala, že další objednávku už nepřijme. Místo toho vždycky podlehla vděčnému úsměvu kořenářky a jejímu děkování, že vše bez dalších pochyb odkývala. Pak stála u napajedla, držela Rascalovi otěže a znovu se vracela k té myšlence, že to neměla přijímat, aby se na toto místo už nemusela vracet. Dnes tomu nebylo jinak, stejně tak jako se nezměnil Rascalův pohled na odpočinek a vraník máchal čumák v napajedle, jakoby tam měl za každou cenu za chvíli naskládat celé své tělo včetně sedla a brašen. Vždycky měl rád vodu a ne jednou skončili nakonec ve vodě - naštěstí záměrně, kdy Serena nejprve sundala sedlo i jejich věci a poté se šli brodit do jezera. Cyra byla v létě na tyto hrátky s vodou vždycky nejlepší.

Ve chvíli, kdy Serena byla ztracená v myšlenkách na Cyru a na poslední setkání, které doprovázelo několik nepříjemných momentů - zničení spony od Emily včetně - se do napajedla zabodl šíp. Rascal zvedl hlavu úlekem a vzepjal se na zadních, přičemž škubl i se svou paní. Serena se jen na poslední chvíli vyhnula korytu a pevně chytila otěže, aby se udržela na nohou a uklidnila Rascala. "Hou! Hou! Rascale shhh.." natáhla ruku a konejšivě vraníka pohladila po čela, zatím co ji mokrý čumák zabořil do ramene a hlasitě oddechoval. Přešlapoval z nohy na nohu a náměstím se rozléhalo klapání podkov o kámen, stejně jako se před chvílí rozlehlo jeho zařechtání. Serena vpletla prsty do jeho hřívy a druhou rukou jej pohladila po krku. "To je v pořádku.. klid." zašeptá, když je Rascal opět o něco klidnější odtáhne se, kůň však chvíli později opět zadupe kopyty a napřímí se, upírajíc svůj pohled k jejich nynější společnosti. První Mariova slova doprovázelo vraníkovo nasupené odfrknutí. V první chvíli byla Serena překvapená, že ho vidí, očima přejela jeho 'oděv' přičemž nechtíc protočila očima nad nepřítomností košile, ale její zorničky se mírně rozšířily - být o něco slabší ženou než je, šla by do kolen, jelikož by lhala, kdyby tvrdila, že s ní Marius nic nedělá. Naopak ji sem tam donutil k ne příliš přístupným myšlenkám, které často zapudila několika nepříjemnými připomínkami na jeho přehnanou aroganci a ego někde ve hvězdách. "Oh, 'něžná vílo' neměj starosti, Rascala to vylekalo, ale nečekala bych, že někdo jako ty nebude umět střílet z luku, nebo je to snad zdejší zvyk? Střílet do napajedel na nic netušící koně a lidi?" vypraví ze sebe bez známky přijetí omluvy, kterou stejně neměla za upřímnou. Mračila se na něj a při svých slovech dokonce zakroutila hlavou a použila onu přezdívku, kterou mu dala tehdy u jezera. Něžná víla. Z nějakého důvodu měla pocit, že mu to oslovení zrovna nelichotí. Nebyla si jistá, zda je ráda, že ho vidí, nebo spíš nešťastná. Dalo by se říct, že jí jejich setkání zamotalo hlavu a to i přesto, že si byla vědoma toho, že zatím co ona je jen jedna z mnoha, on by pravděpodobně s pokračováním mohl pro ni být 'někdo'. A to ji na tom vytáčelo nejvíc. Svým způsobem doufala, že už ho neuvidí a nebude se tomu muset znovu stavět, bohužel osud měl zřejmě jiné plány. Bohové stůjte při mě, nebo to špatně dopadne. "Správně - nejezdím sem ráda. Nesnáším to tu. Ale byla tu ta nutnost, takže jsem tady. Docela mě překvapuje, že v té tvé hlavince bylo místo pro takový nepodstatný detail o někom koho sotva znáš." naklonila hlavu mírně na stranu. Svým způsobem spíš čekala, že si ji bude jen ztěžka pamatovat. Možná tak ty zrzavé vlasy, nebo neustále nabručeného koně, ale tak nepodstatný detail, jako je její nepřízeň k Evasiru? Pravděpodobně to bude jediná věc, kterou si zapamatoval, zbytek už musel nahradit jinou dívkou, která mu nyní dělala zábavu. Byla připravená proti němu použít opět jednu z možností úniku a zbavit se jeho společnosti, když si konečně všimla, že krvácí. Pichlavý pohled dvou smaragdových kukadel zjihl, naklonila hlavu na stranu a ona k němu udělala krok, přičemž natahovala ruku k jeho boku, aby ránu zkontrolovala. Rascalovi se ten pohyb očividně nelíbil a nadzvedl hlavu a znovu si odfrkl. "Huh? Jsi zraněný.. " možná jeho společnost nebyla jednou z těch, které by chtěla, ale nepatřila k těm bezcitným ženám, které by dokázaly ignorovat zranění, stejně jako nepatřila k ženám, jejichž zbraně by byly pouze zbraně, nebo pouze vnady. Svým způsobem si ani neuvědomovala, že narušuje jeho osobní prostor, když se prsty dotkla okolí rány a očima ji přelétla, nevěnujíc pak jedinou špetku pozornosti Mariovi jako takovému, jako spíš všechnu k jeho zranění - jeden by mohl i žárlit, že ten pohled nepatří jemu. Možná byla jen obyčejným člověkem, ale tohle dívčí kouzlo jí zůstavalo. "Není to hluboká rána, ale měl by sis to nechat ošetřit - i malé rány mohou dopadnout dost špatně. Mám sebou -" konečně zvedla pohled k jeho očím, plně si tak uvědomujíc, že je dávno za hranicí osobního prostoru a dělí je tak jen centimetry, místo obvyklého metru a půl. Ustoupila o dva kroky vzad, stahujíc ruku k sobě, dávajíc pozor, aby ji neotřela do pláště. "- ale od toho máš určitě svoje lidi, pokud si dobře pamatuji jsi velitelem stráží, určitě se najde někdo kompetentnější, kdo tě ošetří." a byl zpátky, pichlavý pohled plný nedůvěry a jakési směsice pohrdání a zklamání.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

15/11/2020, 21:54
Nejdřív si nebyl úplně jistý, jestli je to opravdu ona, ale když šel směrem k ní a slyšel ji mluvit na jejího koně, který ho z celého srdce nenávidí, jak jen kůň dokáže, byl si sotprocentně jistý, že ona je ta dívka, co mu pomotala hlavu. Samozřejmě nemůže říct, že od doby, co se neviděli, neměl v posteli jinou ženu. To by lhal. A hodně by lhal. Nemůže za to, je to pořád jen chlap, který i přes své schopnosti a postavení, má i své potřeby, které nehodlá nijak schovávat a nebo si v nich bránit. Tak moc pro něj ještě ta holka neznamená, přeci jen se viděli pouze jednou a on kvůli holce, co viděl jenom jednou, nebude měnit svůj životní styl. Nejsme v žádném románu pro dívky. On je tak realistický, jak jen může být. Ale pryč od jeho velice zmatených myšlenek a vraťme se do reality.
Musí se pousmát, když vidí, jak její oči sjíždí jeho tělo a zahřeje ho u srdce. Jeho tělo je známka jeho tvrdé práce. A ještě k tomu, když se to velice očividně líbí ženě, kterou má v hlavě… to mu přináší ještě větší uspokojení. „Je to náš zvyk. Děláme i mistrovství v tom, kdo to dokáže lépe. Ještě jsi o tom neslyšela?“ pronese s lehkým hlasem a s úsměvem na rtech. Oči se mu třpytí jak noční obloha a jiskřičky se mu tam mihotají jako malé plamínky. Tohle ho baví. Je tak sarkastická a nebojí se ho. Nebere si žádné servítky, i když mu to často leze na nervy. Na druhou stranu mu to imponuje. Její narážku s něžnou vílou taktně přejde a dělá, jako by to neslyšel. Pak by to totiž musel řešit a jeho hrdost by to neunesla. „A nestřílel jsem já. Střílel jeden z vojáků. Neboj, bude za to potrestaný,“ poslední větu myslí naprosto vážně. Viděl, kdo střílel tak špatně a chyby se v tomto případě nepromíjejí. V bitvě by už byl mrtvý. Nenechá ho nikam zavřít, to samozřejmě ne, ale nějaký dlouhý trénink navíc by mu neuškodil. Hlavně když ho bude vést on a stráví na tom spoustu hodin. Jeho tresty mají výhody a i nevýhody. Vždy se potrestaný sedře z kůže, aby vyplnil to, co má, zatímco na něj Marius přihlíží. Na druhou stranu už znovu tu samou chybu neudělá a druhý den přichází silnější než jeho kolegové.
„Pamatuji si většinu věcí, co jsi řekla. Slova od pro mě důležitých lidí nezapomínám,“ přiblíží se k ní blíž a i když není úplně blízko, stojí již v její osobní zóně a dost drze a vědomě ji narušuje. Nechá svá slova doznít a pak se, po několika vteřinách, zase vzdálí ke své zdi, o kterou se znovu opře. Snaží se ignorovat jejího koně, který vypadá, že by ho nejraději udupal pod svými kopyty a Marius by ho zase velice rád viděl v salámu. Panička by to ale nejspíš nepovolila, a tak jen dělá, že tu přerostlou krávu nevidí. Zamrká a nechápe její náhlou změnu postavení. „To nic není…“ Jako je samozřejmě zraněný, ale v jeho okolí se tohle za zranění nebere. To by musel přijít o nohu, aby měl někdo z jeho okolí pocit, že není úplně v pořádku. Chce ucuknout před jejím pohledem a trochu nechápavě na ni kouká. On by se o tohle vůbec nestaral. Večer, který se už nejspíš pomalu blíží, což v jeho městě není nikdy poznat, už kvůli mlžnému počasí, by si to omyl, aby se mu tam nic nedostalo a víc to neřešil. Proto právě ho i zahřálo u srdci, že má někdo potřebu se o něj starat. Tuhle věc nechápe a je to pro něj nové. Nemá kam uhnout, když se objeví v jeho osobní zóně a pod jejím dotekem dokonale ztuhne. Když se přiblíží k samotné ráně blíž, tak sebou podvědomě cukne a trochu zkřiví obličej. Není to žádná velká rána, která by sama o sobě znemožňovala, aby fungoval, ale na dotyk to příjemné taky není. „Jestli jsi chtěla sáhnout na mou nahou hruď, stačilo říct,“ odlehčí situaci a mrkne na ni. Taky by mohla tolik energie věnovat jemu než té blbé ráně. Může žárlit sám na sebe? Protože u něj to právě tak funguje. Povzdechne si, když se vrátí dívka do své odměřené povahy a rozhlédne se kolem. Samozřejmě by si raději nechal ošetřit ránu od ní než od někoho jiného, když už to musí být. Jenže to se nedá tady. Tady na náměstí, kde chodí spousta víl, které vědí, co je zač. Jeho hrdost mu to nedovolí.
„Pojď se mnou,“ pronese trochu tiše, ale s vážností v hlase. Lehce ji chytí za ruku a jde směrem k hradu. Nejlepší by bylo, kdyby tam tu herku nechala, ale jelikož bez ní asi nebude chtít jít, tak počítá i s tím, že ta přerostlá kráva jde s nimi. Projde branou samotného hradu bez povšimnutí a jde rovnou dál do zahrad, které jsou jedny z mála hezkých věcí ve městě. Jeho rodina je spíš knihomolsky založená a ne bojovně, takže si prosadili tuto část jako místo, kde mohou studovat a odpočívat. Zahrada je naprosto soukromá, nikdo kromě jeho rodiny sem nesmí a i když sem moc nechodí, tak je to jedno z bezpečných míst. Zahrada je jinak opravdu krásná. Její části jsou upravené, ale přesto to není nijak škrobené a nechané trochu vlastnímu osudu. Je to spíš jak louka květin, kde jsou cestičky, které se sbíhají k velkému bílému altánu s fontánkou uprostřed. K němu právě Marius míří a až u něj zastaví. „Tak dobrá… Co máš v té brašně za vymoženosti? Od nikoho jiného se ošetřit nenechám, když se o to mohou postarat tvé ruce,“ věta může znít trochu dvojsmyslně, ale on to myslí vážně. Nikomu jinému by nedovolil na sebe jen sáhnout. U ní má nějakou jistotu, že ho nechce zabít. Ublížit možná jo, ale ne zabít. A to v tomto hradě je několik víl, které by za jeho zmizení velice draze zaplatily. A k tomu ještě chce, aby se ho znovu dotkla. Její dotek v něm probouzel nečekaný klid, který chce zpátky.

Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

15/11/2020, 23:00
Nebrala jeho slova zrovna dvakrát vážně, už jen pro obsah jejich obvyklé konverzace. Nebo spíše zkušeností z minule. Nemusí mu sežrat každé druhé slovo, stačí že ji fascinuje jinými aspekty svého bytí  - a i to ji docela vytáčí, když se k tomu dostane. "Nepovídej - předpokládám, že už delší dobu vyhráváš, nemám pravdu?" kývne hlavou směrem k šípu v jeho ruce. Kdyby mohl Rascal mluvit pravděpodobně by si přisadil něco o hlouposti toho maníka co právě promenáduje svou osobu do půlky těla uprostřed náměstí. Rozhodně se mu už jen jeho přítomnost přinejmenším nelíbila, neustále podupával kopytem a pozorně jej sledoval. Serena s ním z velké části tuto náladu sdílela, už jen jeho přítomnost jasně znamenala problémy ať už se jednalo o osobní nebo veřejné problémy téhle zrzavé holčiny. "Něžná víla se vymlouvá na vojáky? Věř nebo ne, ale o tohle skutečně nemám strach." nemohla popřít, že ji šíp vylekal a pravděpodobně by nejraději slyšela, že skutečně střílel Marius, aby mu zcela oprávněně mohla vlepit pořádnou facku. Už jen tu představu si užívala jako by to byla realita, ale zatím neměla příliš důkazů, že skutečně střílel on. Zamračila se nad jeho slovy, ale už se k tomu nevrací, naopak ji trochu zarazí jeho další slova. Na moment ji svým přiblížením vyvede z jakési rovnováhy, když musí pozvednout bradu, aby mu opět viděla do očí. Nesnášela ten podivně tíživý pocit na srdíčku, když byl blíž a ona se na něj musela soustředit. Všechno vyvrcholilo okamžikem, kdy ji k uším dolehla jeho slova. Neudržela se a na její tváři se objevil pobavený úsměv a trvalo jen chvíli než se nad tím krátce rozesmála. Tichý, ale zvonivý smích, který rozjasnil její tvář a do očí vehnal neposedné jiskry.
"Důležitých?" zopakuje po něm zatím co ji na tváři pořád svítí onen veselý úsměv. "Člověk by řekl, že s množstvím žen k jakým máš přístup, tě jeden člověk příliš zajímat nebude. To ti tak učaroval můj kůň nebo máš jen neodbytný pocit, že musíš chtít něco co nikdy nedostaneš?" zakroutí hlavou. Skutečně ji to pobavilo a i když jakási část v ní si přála, aby to byla pravda, nevěřila mu ani jediné písmenko v celé větě o její důležitosti v jeho životě. Už posledně měla tu čest vidět, že jeho ego nebere konců a míří ke hvězdám a má pocit, že všechno na co si ukáže musí být zrovna jeho. Nemůže popřít, že na ni nepůsobí každým kouskem nebo že by necítila žádnou zvášní chemii, ale nehodlala si ji připustit, ani kdyby ji k tomu donutil. Než se však k tomu pobavení stihla vrátit, úsměv ji na rtech zamrzl a výraz v obličeji se změnil na ustaraný a tentokrát to byla ona, kdo narušil osobní prostor a prsty položila na holou kůži okolo řezné rány. Na prstech ji ulpěla trocha krve, krátce si skousla ret a zvedla pohled k očím majitele té příšerné rány. Nad jeho slovy se zamračila. "Nechtěla." jednoduchá odpověď, která ji nakonec i donutila odstoupit dozadu do bezpečí vedle svého vraníka, který situaci poměrně klidně zatím sledoval. Kdyby pohled mohl zabíjet, pravděpodobně by byl Marius už dávno rozsekaný na osm velice překrásných kusů.

Ruku držela stranou od pláště, aby jej neušpinila  od krve. Než však stačila opět zareagovat, drapl ji právě za onu zmíněnou ruku a aniž by se ji na něco zeptal táhl ji městem kamsi pryč. A možná je dobře, že se neptal, protože by samozřejmě nesouhlasila, ale takhle neměla zrovna dvakrát na vybranou. Rascal ji následoval a kdyby to šlo, dupal by ještě hlasitěji. Serena město neznala, měla jen naučenou jednu a tu samou cestu, kterou chodila ke kořenářce na náměstí a pak zase ven z města. Hradby hradu měly na ni podobný dojem jako samotná brána města, cítila ten nepříjemný úzkostný pocit, který nevěstil nic dobrého. "Hej!" zacukala rukou a snažila se mu vysmeknout, marně. Jak by taky mohla obyčejná lidská žena měřit síly s takovouhle něžnou vílou? I stoprocentní snaha znamenala nulový úspěch. Takže neměla jinou možnost než jej následovat, až dokud sám nezastavil v nějaké zahradě a její ruka byla opět volná. Stáhla ji k sobě a promnula si zápěstí. Rascal bral přístup do zahrady jako úplatek a vytrhl své otěže, aby mohl okusit trochu té neudržované trávy a lučního kvítí. Zrzka jej následovala se zamračeným pohledem, ochranářský kůň se změnil ve štěně, kterému stačí trocha trávy, aby ji nechal bez dozoru. Založila si ruce na hrudi a nakloní hlavu na stranu. "Najednou máš potřebu snižovat své ego na to, abych to byla já?" nadnese než si povzdechne a otočí se k němu zády, aby se natáhla do brašny na koňském sedle a vyndala z ní malou tašku, kterou používá jako lékárničku, teprve poté se k němu otočila zpět a znovu narušila jeho osobní prostor. "Jen proto, že by se to mohlo zanítit, nic jiného v té pomoci nehledej."  Natáhne jeho směrem prst, než do něj trochu strčí. Z tašky vytáhne bílý šátek a lahvičku, kterou otevřela a na kapesník nalila část jeho obsahu. Směs, kterou ji naučila Emily v ráně štípe, ale spolehlivě ji vyčistí. Nemohla zahnat škodolibou radost, že mu něco takového může způsobit, ale na druhou stranu ji ta rána činila starosti. Hlavou ji běhaly otázky, kde k ní přišel a hlavně proč. "Bude to štípat, 'něžná vílo', tak neječ moc nahlas." pronesla to sarkasticky, ale krátce k němu vzhlédla a oči jasně prozrazovaly jakousi starost. Hned na to pohled opět ukotvila na jeho ráně, naprosto ignorujíc fakt, že u toho stojí uprostřed zahrady, ani mu nenabízela usazení se na lavičku - proč taky? Je to silná něžná víla. S egem až ke hvězdám. Nic co by nevydržel. A pokud náhodou půjde k zemi, třeba se při té ráně do hlavy u něj zadusí alespoň polovina narcismu. Šátkem opatrně čistila ránu kousek po kousku, pečlivě a s patřičnou lehkostí. Brzy byl od krve, ale rána byla čistá. strčila ho do boční kapsy oné malé brašničky a vytáhla z ní bylinkovou mast, kterou ránu potře, nakonec vytáhne obvaz. Jeho začátek přidrží na jeho břiše a potom se musí nahnout až těsně k němu, aby mu mohla omotat obvazem pas kolem dokola, prakticky jej pokaždé skoro objala. Tuto operaci nakonec opakuje ještě několikrát, přičemž s každým dalším přiblížením ji dech i srdce tiše zrazovalo. Zajistila obvaz sponou a konečně mohla ustoupit do bezpečné vzdálenosti a obnovit tak svůj osobní prostor. Nejtěžší chvíle jejího života. "Dobře, hotovo. Kudy se teď dostanu ven? Chci stihnout dorazit, alespoň před hranice než padne úplná tma." v průběhu věty se k Mariovy otočí zády a svou brašnu s léčivy uklidí zpět do tašky na koňském sedle, což Rascal okomentuje zaržáním. Něco ji napovídalo, že jejich čas kdy by to mohli stihnout do tmy dávno vyprchal, ale připustit to nehodlala.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

18/11/2020, 11:28
„Už pátým rokem si držím první místo,“ pronesl až hrdě, než se svým hlubokým hlasem krátce rozesmál. Tyto konverzace ho baví. Ona ho baví. Nikdy neví, co jí z té nevymáchané huby vypadne, a tak se musí držet pořád ve střehu, aby ho něčím nevyvedla z míry, což se jí zatím nepovedlo a všechny její narážky a urážky ustál. Zvládá takovéto provokace s klidem a neřeší je. Zatím se totiž jeho ega dotkla jen mírně anebo vůbec. Raději nechtějme vědět, jak bude reagovat, až jeho ego napadne napřímo. Měli bychom se bát o dívčino zdraví… i když… on je pěknej. Její další narážku naprosto ignoruje, protože už stojí v jejím osobním prostoru. Má chuť se naklonit a jít k ještě blíž, ale popravdě se trochu bojí, že by mu ta rána opravdu přiletěla a nechce to úplně dvakrát riskovat. Co kdyby tím poškodila jeho nádhernou tvář? No to by psychicky nezvládl a ona by to nezvládla životně. Sympatie, nesympatie… visela by. „Uvízla jsi mi v hlavě, Sereno,“ ano, dokonce si pamatuje i její jméno. Je fakt hustej a pěknej, „ať už z jakéhokoliv důvodu. A věř mi, vždycky dostanu to, co chci,“ jeho hlas je tichý, ale je mu přesně rozumět a nějakým způsobem se až rozléhá mezi nimi. Při svých větách se k ní lehce sklonil, takže teď se zbývá už jenom narovnat do své původní výšky a odstoupil od ní zase s původním polovičním úsměvem. S takovým, kterým říká, že ví, že má pravdu a vyhrál. „A věř mi, ta tvoje přerostlá kráva mě nezajímá,“ projede kritickým okem její rádoby koně a zakroutí hlavou.
Její odpovědi ‚nechtěla‘ nevěří a taky je to na něm vidět. Hodí po ní významný pohled, jestli to jako myslí vážně, ale nahlas nic neřekne. Ví své. Ví, jak při minulé schůzce se k němu v noci ze spánku natulila, přestože jen bůh a Marius ví, jak se v noci dostali pod jednu přikrývku. Pohled její kobyly ignoruje, stejně jako stvoření samotné. Je pod jeho úroveň věnovat byť jen jediný pohled tomuto špatně vycvičenému ponclovi. Nebo možná králíkovi, protože normální kůň takhle nedupe. Možná jí ho nenápadně ukradne a nechá vycvičit, protože tohle zvíře je naprosto nemožné. I když se mu chtěla vytrhnout, nevytrhla se. Mohlo to vypadat, že ji za ruku drží jemně, ale zároveň pevně, a i když je to silná žena, tak proti němu nemá v tomto vůbec šanci. Pustí ji až v zahradě, kde má jistotu, že mu nikam neuteče. Zaprvé by bylo divné, kdyby se sama potulovala po hradě a zadruhé tady je snad i vidět, že s ní nechce udělat nic špatného. Kdyby chtěl, tak ji rovnou odtáhne do své ložnice a tam by byl pěknej, ne? „Nijak své ego nesnižuji. Jsi jedna z mála lidí, kteří mě nechtějí zabít a věřím, že mi do té rány nenaliješ žádný jed,“ pohlédne na ni se svým typickým polovičním úsměvem a následovně se opře o jeden ze sloupků, který ještě drží a vypadá, že by nemusel spadnout i pod jeho vahou. „Pokusím se,“ pronese ale ani tak ne s žertem v hlase, ale spíš s určitým dvojsmyslem. Jakoby se taky dalo ječet někde jinde a on jí to svým pohledem slibuje. Sleduje ji, jak mu čistí prostředí kolem rány s takovou něžností, že by ho to možná i dojalo, kdyby nepřemýšlel víc nad významem svého dvojsmyslu. Zakroutí hlavou, aby se zbavil nežádoucích myšlenek a pak ji dál sleduje. Je zvyklý na mnohem drsnější ošetřování, a i když to štípe, tak jen reflexně cukne svaly u rány, ale jinak zůstává ve tváři klidný. Jakoby se snad vůbec nic nedělo, i když zná víly i v řadách svých mužů, kteří by tu teď ječeli jak holky. A nakonec přijde ta nejlepší část – obvaz. To si naprosto užívá, protože aby si přes jeho záda podala obvaz, tak musí úplně až k němu a prakticky ho obejmout.
Chová se nevinně a nenápadně. Prostě teď nemá kam dát ruce, aby jí nepřekážel, a tak je jednoduše položí na dívčiny boky a část zad, jako by ji chtěl chytit kolem pasu. Hlavně nenápadně, že. Vidí a cítí, že jí takto těsná blízkost dělá problém a popravdě i jeho dech je jiný než předtím. Takhle by mohl zůstat ještě dlouho. I když mu dováže obvaz, tak nevypadá, že by se chystal ji pustit. Místo toho skloní hlavu, aby jí viděl přímo do očí. Ruce drží pořád na jejích bokách, po kterých jemně párkrát přejede palci. „Sama víš, že to na hranice do noci nestihneš a na tuto stranu nejsou žádné bezpečné hostince. A na přespání venku je v noci už opravdu zima,“ pronese k ni tiše a povolí držení, aby se mohla v klidu vytrhnout kdyby chtěla. Nebo kdyby jí to radila její hlavinka, která funguje nějakým, pro něj nechápavým, způsobem. Chtěl by, aby tu s ním zůstala. Aby jí viděl častěji a i když to nepřizná, tak by chtěl, ať ta její nevymáchaná pusa, který by dokázala i lepší věci, mluvila a vnucovala mu její názory a provokovala ho, jak to umí jenom ona.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

18/11/2020, 19:55
Nepřišlo ji to zase tak vtipné jako jemu, aby se smála spolu s sním, ale na její tváři byl přesto úsměv.  Vysmívala se jeho egu - nakonec se právě doznal k tomu, že nebude zase tak skvělý jak tvrdí. Zrovna mu nežrala, že by dokázal být i sebekritický a přiznávat vlastní chyby na druhou stranu by se vsadila, že by těch chyb zvládla najít vícero. Když tedy pomine fakt, že je příšerně narcistický. "Máte za to nějakou cenu? Třeba nejhorší střelec nebo něco co hlasitě křičí 'Zase jsi minul cíl'?" nakloní hlavu znovu na stranu se založenýma rukama na hrudníku, jakoby skutečně takovou cenu někde mohli někomu dát - možná mu dokonce křivdila, když by mu takovou cenu položila do rukou a pogratulovala mu jako tomu největšímu smolaři, kterého kdy potkala. Nerada by to přiznávala, ale byl úspěšnější než ona, přinejmenším byl velitelem vojáků a pravděpodobně uměl i pořádně číst a psát, ne jako ona, která zvládá tyhle činnosti jen velmi ztěžka. Taky uměl bojovat a v neposlední řadě bránit sám sebe, Serena by pravděpodobně skončila na nějakém kanibalsém jídelníčku, když by na to došlo. Ani ta dýka, kterou u sebe nosí by ji nepomohla, když ji neumí použít správně - nemůže však říct, že by nezpůsobila nějakou rozsáhlejší ránu, svému protivníkovi. Fakt, že si pamatoval její jméno a hlas jakým ho vyslovil, trochu zapracoval na její něžnou ženskou dušičku a dostal ji tak trochu do kolen. Samozřejmě - jaká žena by mohla odolat pohledu dvou nádherných třpytících se očí krásného muže, který je v tomto momentě věnuje jen vám spolu se slovy, která rozhodně zahřívala u srdce. Mohla by říct, že motýli v břiše poletovali, ale byla rozhodnutá je za každou cenu uklidnit a vyhnat, Marius nebyl její typ a s radostí si to dál nalhávala. Musela polknout než mu mohla odpovědět. "Paměť tě neklame, nežná vílo, jaká škoda, že já tvoje jméno dávno zapomněla - když jsem měla tu čest porovnat tě s někým zajímavějším." lež. Jedno nebo druhé, že by zapomněla jeho jméno? Ne, rozhodně ne. Že by ho porovnávala s jiným a ten druhý vyhrál? Ne, taky ne. Ale proč mu darovat další krmení pro to jeho už tak vysoké ego. "Vždycky?" zopakovala po něm a rozesmála se. "Možná by ses měl naučit, že ne vždycky můžeš dostat každou věc, na kterou si ukážeš." zakroutí hlavou a dala důraz na slovo 'věc'. Nikdy nebyla věcí a nikdy jí nebude. Není něco co by mohl někdo vlastnit, nebo jen tak použít a zahodit a zakládala si na tom. "Takže by jsi možná měl přehodnotit svoje potřeby, protože všechno rozhodně nedostaneš." dodá o chvíli později. Na jeho další poznámku ani nestihne odpovědět, jelikož ji předběhne Rascal. Dlouhé a hlasité zaržání, přičemž se vraník napne a narovná, jakoby chtěl dát jasně najevo, že nemá problém ho skutečně přesně nakopnout do slabin. Než k tomu však dostal příležitost, rozhodl se Marius vzít Serenu za ruku a odtáhnout ji do královských zahrad.

Po jeho poznámce, že by ho snad nechtěla zabít se narovná a upře na něj pohled dvou zelených smaragdů, s pozvednutým obočím, hlavu mírně na stranu. "Jsi si vážně tak jistý? Nechci?" pohled jasně prozrazoval, že kdyby mohla a uměla to, pravděpodobně by byla první celé té frontě, co se ubližování týče. Odmlčí se a ještě chvíli jej nevěřícně pozoruje, jakoby čekala, že ji to nakonec nedovolí. Bohužel ji tu zvláštní možnost nepřenechal, takže se nakonec jala jeho ošetřování, přičemž si dávala pozor, aby se ho nedotýkala víc, než je zcela nutné. Dělá to pečlivě a soustředí se pouze na ránu, i když to je v mnoha ohledech dost těžké - svůj osobní prostor má raději volný, než narušený vílou, jako je on. Ve chvíli, kdy jej musí omotat obvazem a jeho ruce se dotknou jejích boků celá ztuhne. Nebyl to nepříjemný pocit, ale i přes látku šatů a pláště ji do těch míst šlo příjemné šimrání. Dodělala svou práci a obvaz zajistila na místě, hned na to se narovnala, aby mohla odejít zpět ke koni, ale místo toho je přinucená zůstat na místě se zcela zničeným osobním prostorem. Jeho slova ji zrovna neuklidní, hlavně proto, že měl pravdu. "A čí je to asi vina? oh - moment. Tvoje. Kdyby jsi uměl střílet a nerozhodl ses ničit můj osobní prostor a plány, už bych byla dávno na cestě." ustoupí o krok dozadu když konečně povolí stisk na jejích bocích - což ji na jednu stranu mrzí a na druhou jí je dobře. "Egoistický a nabubřelý kapitán stráží, co neví co je to osobní prostor. Budu hádat, velice sebevědomě mi nabídneš nocleh, ale bude to mít háček - bude to ve tvý posteli s tvou nevinnou přítomností." opět se na něj otočí, vlasy se ji přitom rozletí kolem tváře, když se na něj otočí a upře na něj zelené oči. "Raději zmrznu, díky. A na tu ránu si dej ráno tohle, ale nejdřív to opláchni vodou, nesmíš na to zapomenout, protože jinak by to mohlo začít bolet a pravděpodobně způsobit nevolnost." natáhne k němu ruku ve které drží mast. Bude muset vymyslet, jak se odsud dostat, protože nemohla čekat žádnou  pomoct čekat nemohla, přesto ji ta rána dělala starosti, hlavně pokud si tedy nebude pamatovat její instrukce. "Taky je potřeba pak to místo opět zavázat, ale jen nanejvýš na dvě hodiny, pak už musí rána dýchat. Večer zase vypláchneš a hotovo. Tak, myslím, že jsem na nic nezapomněla.. Rascale?" otočila se Mariovi zády, aby zjistila, že její kůň si zahradu oblíbil o dost víc než ona, dokonce už jejich společného přítele nevraždil pohledy a místo toho se proměnil na živou kosu na dlouho nesekaný trávník. Serena si musela povzdechnout, protože to bylo to poslední co potřebovala - tvrdohlavého koně v travnatém ráji, ze kterého ho nedostane. Ulevilo se ji, když měla svůj osobní prostor zpět, ale představa další noci strávené s Mariem ji stejně plula v hlavě.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

29/11/2020, 21:05
Ví, že lže. Ani neví, jak moc by jí chtěl ukázat, jak vůbec něžná víla není, pokud by si samozřejmě nepřála, aby byl něžný. V tom případě by se o to mohl pokusit, ale dvakrát by tomu nevěřil. Neumí být něžný, pokud to není součást jeho hry. Je zvyklý na to, že všechno dostane hned a bez keců a pokud to má nějaký problém, tak si to vezme silou. U žen je to ale jiné. Ty si silou nebere, aspoň tedy prvotně ne. Co se děje potom je jen a jen na naší fantazii. U žen je důležité jít rádoby pomalu a nenásilně. Stačí jen občas někde naznačit něco peprnějšího a jdou do kolen a je mu naprosto jasné, že na tom Serena není jinak. Jen se snaží vypadat tak, že ji Marius nezajímá. Je to ale také jenom hra. „To bych ti nevěřil ani kdybych chtěl,“ nikdo není zajímavější než on. Vždyť je pěknej… Oceňuje, že se dívka snaží převzít kontrolu nad situací, ale tady velí on a jedině on. Ví, že si jeho jméno pamatuje. Je to jméno, které je svým způsobem jedinečné a ví, že na ni udělal dojem. A jen tak se jí jeho jméno z hlavy vypařit nemohlo. „To se teprve uvidí… a ty přeci nejsi žádná věc, nebo ano?“ Dostane, co chce, Vždycky. Ať už to má trvat jakoukoliv dobu, tak na konci bude jeho. Protože jestli nebude jeho, tak se zblázní. Myslí na ni každou noc, i když má na loži někoho jiného, tak si představuje ji a ani ho to už tolik nebaví. Potřebuje se z tohohle vyléčit. Potřebuje ji dostat, aby opustila jeho hlavu a on mohl zase nadále normálně fungovat. Takhle se přeci nedá žít.
„Věř mi, jsem si stoprocentně jistý, že mě nechceš zabít. Možná na to občas myslíš a myslíš si, že to chceš, ale nezabila bys mě. Chceš to ukázat?“ Využije toho, že ji pořád ještě drží za ruku a přitáhne ji trochu blíž k sobě. Z opasku volnou rukou vytáhne dýku, bez které neudělá ani krok a která mu je důležitější než cokoliv jiného. Vtiskne jí dýku do ruky a přiloží si ji ostřím na hruď na místo pod kterým má srdce. Jedno bodnutí touto dýkou a už by se nezvedl. „Jestli mě chceš skutečně zabít, udělej to.“ Na jednu stran je to obrovské šílenství, protože svou ruku pouští a nechává zvednutou jen tu její s jeho dýkou v ruce. Teď se nemá jak bránit a ani by to nestihl, kdyby ho opravdu probodla. Na druhou stranu je to docela velké gesto důvěry. Nikomu na světe by tohle nedovolil. Je jediný člověk, kterému v podstatě věří. Je to jediný člověk, kterému věří, že ho nechce zabít. Nezabila by ho. Minimálně teď v to doufá s upřeným pohledem do jejích očí.
S doufáním, že ho tedy opravdu nezabila budeme pokračovat v postu a v jeho životě. Pokud ho zabila, tak tento odstavec, prosím, ignorujte. Užívá si to, jak se o něj stará a s jakou lehkostí to dělá. Jakoby jí vážně záleželo na tom, aby se mu nic nestalo a aby se mu to dobře hojilo. Moc nezná tenhle přístup. I se svým postavením by ho spousta rádoby lékařů nechala zemřít. Je pořád černá ovce rodiny a je to tak i pro jeho lid, což by mohlo být smutné, ale jeho to nezajímá. Až se stane vládcem všech, tak se na něj budou koukat úplně jinak. A minimálně už teď má své příjemné prostředí v armádě. U vojáků. Mezi nimi se cítí dobře. Ti jediní ho v této zemi berou a chápou. Možná kvůli tomu tam tráví každou volnou chvíli a většinu dne věnuje tréninku jeho rekrutů. „Znovu opakuji, že jsem nestřílel já. Jen jsem šel pro ten šíp a potkal tě. Za to já nemůžu.“ Zatváří se jako neviňátko, jako malá chudinka, která to myslela jen dobře, protože jiné myšlenky ani nemá. Je mu docela líto, když od něj odstoupí. Její blízkost mu dělala dobře a cítil se příjemně. Teď už je zase trochu mrzutější. „Urážej mě, jak jenom chceš, Sereno,“ převalí její jméno lehce na jazyku než pokračuje, „je ti to k ničemu. Tvé urážky se mě nedotýkají.“ Je to pravda. V podstatě ho, pro něj, nesmyslně urazí v každé druhé větě a tak nějak si pro to vybudoval imunitu a už ho to nijak nebere. Možná kdyby ty nadávky odstranila, tak by si rozuměli lépe. I když možná ne. Bez nich by to nebyla Serena a asi by to nebyla ani taková sranda. „Samozřejmě, že bych byl nejraději, kdybys zůstala v mojí posteli a myslím, že i ty bys byla ráda, ale jsem ochoten přespat na zemi a nebo se ti popřípadě podívat po nějakém volném pokoji, kdyby to muselo být.“ Povzdechne si a podívá se do smrákajícího se nebe, jakoby chtěl volat Kotlík, za co ho jen trestá. Vždyť on to myslí jen a jen dobře. Jak jinak by to taky mohl chudák myslet.
„To si nech. Ráno si to opláchnu a budu normálně fungovat dál,“ pronese směrem k masti a zavrtí hlavou. Moc o sebe nedbá, měl už horší zranění a neřešil je, takže ani tohle ho nezabije, když se na nějaké léčení vykašle. „Pokud bych neměl někoho, kdo by mi to ráno ošetřil…“ dělá jakoby přemýšlel nevinně nahlas, i když je oběma jasné na co naráží a že je to trochu snad i vydírající. Ale tak proč by ne. Ona chce, aby si to ošetřil a on to odmítá, pokud se o to nechce postarat sama. A ani ta její herka nevypadá, že by chtěla nějak opouštět hrad. Udělá znovu krok k ní a promluví na ni takovým racionálním tónem, jakoby teď všechno odložil na druhou kolej a chtěl jí opravdu jen pomoct. „Sereno, vždyť ani ta tvoje hajtra nechce pryč. Kdy naposled jsi se pohodlně vyspala? Ne v nějakém hostinci, kde jsi si nebyla jistá, kdy si nějaký opilec splete dveře a budeš to muset řešit? Kdy si ta kobyla nacpala žaludek k prasknutí zadarmo a měla k tomu péči jak ti nejcennější koně v zemi? Neblbni, teď už nikam nedojedeš a v noci je vážně zima. Skousni hrdost a mysli trochu na sebe a na něj.“ kývne hlavou ke koni a vlastně doufá, že už jen kvůli tomu koni se rozhodne zůstat.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

29/11/2020, 22:10
Možná nebyla nejlepší lhářkou na planetě, ale dokázala informace prodat. Ačkoli bylo skutečně pravdou, že si jeho jméno moc dobře pamatovala, stejně jako jejich poslední setkání, nehodlala dát ani koutkem oka najevo, že to tak skutečně je. Jeho nabubřelé ego, které stále stoupalo kamsi do oblak ji pomalu ale jistě dohánělo k šílenství. A ještě horší na tom byl fakt, že toto šílenství plynulo hlavně z faktu, že měl v několika málech informací pravdu. Marius není její typ, ne ten typ toho 'prince na bílém koni', kterého si každá žena nějakým způsobem vysní a chce s ním strávit zbytek života, jen ta informace, že rozhodně nemohla být první a v mnoha případech ani poslední ženou, která by byla po jeho boku (podle informací co má - tak na jednu noc) ji tvářila až skoro do ruda. A to všechno jen proto, že ta myšlenka tam byla. Myšlenka na to, že by jej skutečně neměla s kým porovnat, protože ona nyní porovnávala jiné muže s ním, s jeho bílými vlasy, na které měla jakési vnitřní nutkání sáhnout a rozcuchat je, s jeho otravnou povahou, kdy ji vytáčel a bavil zároveň. S tím jak se v jeho blízkosti chovala i když mermomocí nechtěla. To jak se ji za posledních několik měsíců objevoval ve snech.  Ošila se. Nemohla přemýšlet o svých snech - ne o všech, ne o těch nemravných, které ji vystoupily na mysl právě teď. Ona hledala už velice přesně, měla plány ve svém životě, chuť je nějak realizovat a dožít svůj život už v klidu a ne se zlomeným srdcem od nějakého něžného vílího kapitána stráží co by si na účet připsal další z mnoha trofejí. "To si až tak věříš, že není nikdo hezčí než ty?" naklonila hlavu na stranu a pozvedla jedno obočí. "Někdo ohleduplnější, méně nabubřelý a s egem v normální úrovni? Pleteš se - možná by jsi tomu věřit měl." zamručí mu v odpovědi. Nemohla by vyjmenovat všechno co onen vymyšlený rádoby fešák měl a Marius nemá, protože její mysl dávno není tak čistá jak by zřejmě čistá být měla, pokud by všechno co říká byla pravda. Ale proč mu zvedat ego přiznáním nějaké náklonnosti nebo možná citů? Vysmál by se jí a to raději bude dál přehánět a trápit vlastní fantazii s vymýšlením dokonalostí, které jemu dávno chybí. "Právě že nejsem věc, jsem člověk - a lidé mají na rozdíl od tebe city."
Svou další otázku vypustila pouze do vzduchu a nečekala na ni žádnou odpověď, jako spíš něco čím by ji obyčejně přešel, hloupou poznámkou, zvednutím vlastního ega nebo pokusem o nějaký vtip. Místo toho musela čelit mnohem horším věcem, přičemž jedním z nich bylo ono pevné sevření, o kterém si spolehlivě nalhávala jak nepříjemné ve skutečnosti je a to i přesto, že by se nejraději bránit přestala. Zvednutí její ruky a vtisknutí chladné rukojeti dýky do bílých prstů - objetí samo o sobě bylo dotekem, ale ten dotek na rukou ji nakrčil obočí a rozpumpoval srdce stejně rychle jako by se pokusil ji na místě svést. Oči upřela na čepel dýky, její samotnou špičku a místo kam směřovala a pak do očí Mariuse. Kdyby mohly oči mluvit, pravděpodobně by ty její zelené smaragdy křičely všechny nadávky světa a přitom tím nejvíce šokovaným a ublíženým tónem. Neuměla bojovat, nikde se to neučila a ani učit nechtěla. Dýku měla svou vlastní, ale snad jen pro dobrý pocit a mít tu šanci "mít možnost se bránit'. Od chvíle kdy ji koupila však její čepel či jen rukojeť v ruce nadržela. Trvalo nějakou chvíli než ruku stáhla pryč od těla i dýkou pevně v prstech. "Zbláznil jsi se? Obvykle dáváš lidem do rukou dýky, aby tě mohli probodnout? Co kdybych vážně chtěla?!" zvýší na něj hlas, přičemž má sto chutí mu při svém odchodu pořádně dupnout na nohu. Dýku pak bez dalšího ostychu hodí na zem, neobtěžujíc se tím, že by mu ji měla vrátit nebo podat zpět. "Vůbec nejhorší nápad jaký jsem kdy viděla a to jsem žena, co cestuje sama s koněm po všech královstvích - a to už samo o sobě je dost hloupej nápad." lamentuje už spíš sama pro sebe jak na něj. Hněv jaký se ji zračil v očích byl skutečný nikoli hraný, jen ta myšlenka, že by ji nechal aby ho zabila, ta myšlenka že ji natolik věřil, aby ji dal do ruky zbraň a dovolil jí ohrozit jeho život. Ta skutečnost, že skutečně mohla, mohla zabít živou bytost, člověka - vílu. To že ji srdce vynechalo několik úderů za sebou, když se dívali z očí do očí a ona musela po dlouhé době přiznat, že tohohle nabubřelýho idiota z hlavy jen tak nedostane. Ten parchant, hlupák a idiot co ji lezl nejen do hlavy si zřejmě usmyslel, že krom toho, že ji chce vlézt pod sukni, velice nenápadně a pravděpodobně omylem zabrousí až do jejího velkého lidského srdéčka - ten parchant!

"Jaká náhoda." pronese ironicky ohledně šípu, přičemž samozřejmě nedokáže zastavit protočení očí a zamumlání si něčeho nesrozumitelného pod nos. Obnovila přitom svůj osobní prostor, když se od něj vzdálila ke svému koni. Slyšet svoje jméno bylo rozhodně jedním z mála spouštěčů rychlejšího srdečního tepu, ale na tváři se objevilo pouze další zamračení - tak moc se snažila všechny ty nesmysly udusat dřív, než Marius udělá něco, co už všechny ty pocity a myšlenky nedovolí zastavit. "Urážky nebudou to jediné co se tě nebude dotýkat." pronesla k němu jako odpověď. Je pravda, že jej urážela hodně, urážela jej cíleně a schválně, nesnášela ho - ne jako nepřítele, ale jako někoho koho možná.. možná měla ráda. "Jako bych to neříkala." skočí mu do řeči a zakroutí hlavou, založí si ruce na hrudi a nakrčí nos. "A já mám být vážně teď tak hloupá a věřit, že by jsi celou noc spal na zemi? Stejně jako jsi minule ctil pojem osobní prostor?" schválně zdůrazní fakt, kdy se při posledním setkání a společném nocování u jezera nakonec ocitli pod jednou přikrývkou, schválně vynechávajíc fakt, že to byla jedna z nejlépe strávených nocí - nejvíce si odpočinula. Než stačí dodat něco dalšího, vytáhne na ni pouhé opláchnutí rány a další fungování, to už Serena jednoduše nevydrží a vší silou po něm švihne malou krabičku s mastí, trefujíc se kamsi do jeho hrudníku. "Mariusi ty vyděračskej kuse koňskýho jelita!" zvýší na něj hlas, přičemž se v její tváři jasně zračí jistá frustrace. "Tohle říkáš jen proto, aby jsi mě donutil zůstat, protože víš že ti chci pomoct." kdyby byla trochu mladší nebo v sobě měla jakýsi kus dětinckosti ještě by si dupla nohou a naštvaně oddupala kamsi do ústraní, jenže ona byla dospělá. Tak dospělá, že její tváře rudnuly do podobné barvy jako měla vlasy. Rascal tohle znal, věděl jaká dokáže být a snad poprvé od chvíle kdy Mariuse viděl poprvé se jeho směrem podíval s jakýmsi pochopením. "za žádných okolností ti nebudu věřit, že by jsi... Rascal se otočil a silou do Sereny strčil hlavou, aby ji donutil udělat několik kroků dopředu přímo Mariusovi do náruče a to přesně tak šikovně, že ho srazila k zemi a vyvalila se na něj s tím nejvíce vyděšeným pohledem jaký může zrzka na své tváři vykouzlit a pokud ji Marius nechá, začne se s mumláním o možném koňském salámu zvedat.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

29/11/2020, 23:42
Nevěří jí nějakého fiktivního chlapa ani náhodou. Snad by jí věřil, že mezi jejich setkáními měla nějaké objevy, s tím by neměl vůbec problém a jeho hlavinka by to pobrala. On taky nebyl v loži sám, ale aby byl někdo lepší než on? To není možné v žádném vesmíru a musel by někoho takového poznat, aby uvěřil a mohl ho zabít. Nikdo nebude lepší než on. Nikdo… Aneb ať žije Mariovo ego. Není princem na bílém koni. Zaprvé má koně černého a zadruhé není někdo, kdo by se pro každého rozkrájel a každému chce pomoct. Jeho náklonost si každý musí zasloužit a málokdo si to doopravdy zaslouží. Nemá a neměl ve svém dlouhém životě moc lidí, kterým by věřil. Kterým by dal klíč ke svým citům – ano, on opravdu nějaké má – a právě proto by mělo být každému velkou ctí, když mu začne Marius důvěřovat. Tak nechápe, proč má pořád Serena problém a není poctěna tím, jak se k ní Marius chová. Vážně to moc nechápe. Nechce na toho fiktivního chlapa reaguje a tak se tak i chová a jen s pozvednutým obočím na ni kouká a čeká, až končí se svým monologem. U poslední věty se ale ohradit musí. „Každý má city, jen ne všichni je dávají na odiv jako ty.“ Není to nijak útočné, spíš se zastal sám sebe. Samozřejmě, že má city, jako každý jiný. Když byl zabit jeho mentor a zároveň nejlepší přítel, probrečel několik nocí a dostával se z toho opravdu dlouho. Dodnes to na něj občas padne a on stráví celý den u sebe v depresích a nevylézá. Ale stává se to tak třikrát do století, takže ho to moc neovlivňuje. Ale ty city tam jsou a vždycky budou.
Ta věc s dýkou byl velký risk a on si je toho velice vědom. Čekal, že se naštve, ale u Kotlíku! Vždyť ona je teď jak vichřice, která se prohnala přes zem a chce zpustošit všechno, co jen jde a kam dosáhne. Vidí, že by mu teď nejraději nadávala a nemůže říct, že to nechápe… chápe a moc dobře. Kdyby mu tohle někdo udělal, tak by ho snad vztekem i zabil, ale v tuhle chvíli mu to přišlo jako nejlepší nápad. „Jsi první, které jsem dal tu možnost. Jak jsem už několikrát řekl, věřím tomu, že mě nechceš zabít, i když si možná myslíš, že chceš. A podle toho, jak jsi se k té dýce postavila, předpokládám, že s ní neumíš zacházet a nikdy jsi nikoho o život nepřipravila a nikdy to neuděláš, pokud bude jakákoliv jiná možnost.“ zkonstatuje klidně a počítá s tím, že má na devadesát devět procent pravdu. Raději si tam nechává to procento, kdyby se mýlil, ale s tím opravdu nepočítá. Mělo by ji to poctít. Svěřil svůj život do jejích rukou. Neví, proč se tak vzteká… Možná to bude jeden z rozdílů ženského a mužského myšlení. Skoro ho až zabolí, když jeho drahocennou dýku hodí na zem. Znamená pro něj vážně hodně. Bez pohledu na zbraň se zvedne trochu větší vítr a dýka se mu vznese do natažené dlaně a on ji může klidně strčit zpátky na její místo. Občas se ta magie prostě hodí.
„To teprve uvidíme,“ mrkne na ni. Může se bránit jak chce, ale jednou bude prosit o to, aby se ho dotkla a aby se on dotknul jí. Ale na to si klidně ještě počká. To je ještě v delší budoucnosti. Ale on věří, že se tam prostě dostane a zvládne ji očarovat tak, že tahle věta vůbec nebude existovat. „No pokud si dobře vzpomínám a to si opravdu dobře vzpomínám, tak jsi se minule tak třásla zimou, že jsem měl strach, že mi do rána zmrzneš nebo vyklepeš kosu.“ zakroutí očima, protože to byl jeden z podmětů, proč za ní v noci byl a proč si lehnul k ní. Druhá věc byla také ta, že prostě a jednoduše s ní chtěl spát na jednom místě a ona se nijak nebránila. Naopak tam spolu leželi jak dva dlouholetí vášniví milenci. Tím ale neodpoví na její řečnickou otázku. Asi by zvládnul celou noc spát na zemi, to jo, ale kdyby měl jen malinkatou možnost být s ní v posteli, tak tam je a ani neřekne Evasir. Následně jen dodá to o tom, že se rozhodně ošetřovat nebude a čeká její reakci. Čekal, že reakce přijde, ale ne zrovna takováto. U její reakce totiž na chvíli ztuhne, dokud se na celý park hlasitě nerozesměje. Snaží se zhluboka nadechnout a uklidnit se, ale smích je teď silnější. Už doslova několik desetiletí se nezasmál tak, jak se směje teď a tady. A je to krásný pohled. Celá jeho maska spadne a on vypadá i snad o pár lidských let mladší a zranitelnější. Jeho úsměv se leskne po okolí a nutí snad až ptáky zpívat. Probourává se do srdcí všech kolem něj a snad i lidem za hradbami. Prostě pohled snů. Po pár vteřinách se aspoň trochu uklidní a podívá se na dívku před ním. „Zaprvé… neříkala jsi, že si mé jméno nepamatuješ? A zadruhé… co je to za nadávku?“ Znovu se jen na chvíli nahlas zasměje u čehož párkrát zakroutí hlavou. Je rád, že mu chce pomoct. Vážně. Takových lidí moc nemá. Nechává ji mluvit a vidí toho koně, jak k nim jde. Nepřikládá mu ale moc váhu, pokud do dívku netrčí a ta nezačne padat. Automaticky natáhne ruce, aby ji chytil. Jenže Serena padá tak neskutečně nešikovně, že cítí, jak ztrácí kontrolu a padá k zemi stejně jako pytel brambor. V letu ji otočí, aby jakoby ona spadla na zem a on ne, ale u toho jí jednou rukou chytí pod hlavou a druhou pod zády, aby si nenamlela a stejně to nejvíc bolí jeho. I kdyby se chtěla dostat pryč od něj, tak to nejde. Ruce má opřené kolem její hlavy a kolena kolem nohou. Nechá spadnout hlavu dolů, čímž ji nevědomky pošimrá vlasy na tváři. Je tam blízko, že by stačilo jen pár centimentrů a mohl by ji políbit. Jeho dech je mělčí než předtím a jeho oči jsou upřené do těch jejích. Trvá to snad celou věčnost, než se skloní k jejímu uchu a zašeptá: „Zůstaň dneska se mnou… Prosím.“ Nikdy neprosí. Nikdy. Ta slova skoro až vydechl a někdo by si mohl být nejistý, jestli je opravdu vyslovil. Lehce jí přiloží rty na tvář a chvilku je tam nechá. Jeho dech ji šimrá na tvář, na rtech a on si kouká přímo do očí.

Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

30/11/2020, 00:25
Nepostřehla, že by nějaké city dávala na odiv světu. Tedy zatím se jí je přece daří velice úspěšně skrývat. Přesto ji ta věta na moment zarazí a musí se několikrát sama sebe zeptat, jestli náhodou některou z těch předešlých myšlenek přece jen nedala nějak výrazně najevo. Nebo nedej kotlík aby ji řekla nahlas! Sama sebe na okamžik vyděsila, když si uvědomila, že před několika málo vteřinami ji hlavou prolétla vzpomínka na ten nedávný en, když nocovala v hostinci a onen bělovlasý muž ji navštívil ve snu, aby mohla na chvíli skutečně těm jeho očím podlehnout bez výčitek na svém svědomí. Nadechla se a otevřela ústa, ale nakonec z nich nevyšlo jediné slovo a ona tak sklapla na prázdno. Neměla na to co odpovědět, ale rozhodně se necítila zase tak poražená jak by měla. Nechtělo se ji věřit, že by Marius byl schopen nějakých citů - tedy nějakých pravděpodobně ano, ale těch, které běhaly hlavou jí - u těch si zase tak jistá nebyla. Skoro by vsadila vlastní úspory, že by ani jeden ten titěrný kousek náklonnosti, kterou si k němu jakousi záhadou vypracovala nezvládl opětovat. "Až začnu svoje city dávat najevo, rozhodně to poznáš - škoda, že to nebude pro tebe." nakonec stejně okomentuje po svém. Nemá v plánu mu v blízké době nějaký ze svých skrývaných citů nějak významně oznámit, právě naopak - udělá vše proto, aby se o nich dozvěděl naprosté minimum až do chvíle, kdy se jí je podaří vymazat z povrchu země.  Nerada přiznávala, že má pravdu, nebo snad že by nebyla schopná někoho zabít, ale tohle skutečně pravda byla. "UH - nechci a neumím dýku požívat, no a co?!" odsekne mu na jeho krátký monolog o její krvelačné neschopnosti. "To ještě neznamená, že by jsi měl hned dávat někomu dýku do ruky, je to naprosto šílené a nesmyslné. Na to, že jsi velitel armádní složky, je tohle dost hloupý přístup. Nikdy nevíš jestli důvěřuješ správnému člověku." doplní se, přičemž se ji v hlase jasně projevuje ona starost, kterou by po správném o něj vůbec neměla mít - tedy alespoň podle jejího dosavadního postoje. "Navíc - na to jak často se snažíš někoho škádlit a vyprovokovat ke konverzaci, by jsi měl poznat jasný pokus o vtip, když ti člověk položí teoretickou otázku.." doplní se. Přesně tak byla její reakce na možné ublížení na zdraví vyznít. Možná pokus o vtip? Možná. Každopádně, když se jej zeptala jestli si je jistý, že mu nechce ublížit, myslela to jen teoreticky, nikoli s názornou ukázkou a demonstrováním, že měl pravdu. Jen ten pocit, že by někdo muži, kterého - má možná ráda - měla sama ublížit ji dělala zle od žaludku. Bez ostychu dýku hodila na zem, nechtěla ji už víc držet v prstech, byl to ten nejhorší způsob jak jí dokázat že měl pravdu on a ne ona.

"Tobě? Že zmrznu tobě? zopakuje po něm, aby se ujistila, že se nijak nepřeslechla a skutečně právě řekl, že si myslel že mu zmrzne. "A k tomuhle jsi přišel kdy? Že 'tobě' zmrznu. I kdybych zmrzla, tobě to může být úplně jedno, máš přece stovky dalších naivních ne?" Tentokrát už to komentuje po svém. Nebyla si vědoma toho, že by kdy souhlasila s tím, že by byla "jeho" a ačkoli v jeho podání věta lehce zahřála u srdéčka, jelikož to znamenalo, že měl o ni starost, nahlas nehodlala připustit, že by se ji tohle přivlastnění její osoby nějak líbilo. Nejraději by mu vmetla do tváře, že raději bude patřit někomu jinému, že bude raději žena někoho jiného, než aby dovolila, aby si její osobu přivlastňoval právě on - ale takovou lež by s naprosto klidnou tváří vyslovit pravděpodobně nedokázala. Jenže ten vyděrač si nedal pokoj ani poté a to už Serena vypěnila, zrudla ve tvářích a vší silou po něm mrštila onu krabičku s mastičkou, aby po něm mohla vykřiknout onu nadávku, jenže než měla vůbec možnost svůj hněv zcela vybít Marius se před ní rozesmál, tak trochu jako šílenec v jejích očích, protože v první chvíli ji nedocházelo čemu a proč se vlastně směje. Strnula na místě a chvíli na něj nechápavě hleděla, aby následně mohla zcela propadnout úsměvu v jeho tváři - ne tomu egoistickému úsměvu, povýšenému co používal vždycky, ale jednoduše tomuhle. Jakoby poprvé byl za celou dobu sám sebou. Tváře ji sice stále pálily, ale Serena celkově ztratila veškerou chuť na něj křičet. "Je zločin si pamatovat něčí jméno, kdybych ti to řekla rovnou, zvedla bych ti ego, protože by to znamenalo, že jsem na tebe myslela - ale já nemyslela!"  Samozřejmě se prořekla a posledními třemy slovy se snažila situaci neohrabaně zachránit, ale neměla čas se zabývat touhle malou tragédií déle než těchto pár sekund. "Zaleží na tom, co je to za urážku - je to urážka a sam.." nedořekla, jelikož ji Rascal s vidinou delšího odpočinku se spoustou jídla, jednoduše vrazil Mariusovi do náručí, jakoby chtěl dát najevo že jídlem si ho klidně může koupit a svým chováním koně přesvědčil (i když tím jídlem asi více). Při pádu stiskla víčka k sobě a skrčila se, čekala, že dopadne na zem a bude to bolet - ani nečekala, že by snad mohl někdo její osobu chtít udržet bez bolesti při pádu, jednoduše čekala tvrdý dopad. Když k němu ale nastalo a ona otevřela oči, místo toho, aby přišla tupá bolest po nárazu do hlavy, se zadívala přímo do Mariuosových očí. V první chvíli neschopná mluvit, s bušícím srdcem a s přehlídkou všech takovýchto náhod, které ještě přijdou, než se bude moct vrátit ke klidnému životu. Při pádu se ji rudé vlasy rozhodily různě do stran a pár pramenů ji zavazelo v obličeji. Když ji ale Marius nevědomky pošimral na tváři napnula se a měla potřebu se okamžitě zvednout. Musí se okamžitě zvednout, jinak... pozdě. Ale to už bylo dávno, teď se nemůže ani pohnout, protože každý pohyb by znamenal potencionální možnost nějakého posunu špatným směrem. "Mariusi pusť.." opět větu nedořekla, když ji do ucha zaznělo slovíčko 'prosím'. Musela by být z kamene, aby ji to neobměkčilo její naduté srdíčko a nedonutilo ji to sdílet, alespoň trochu toho citu s někým kdo ji právě jedním slovem postavil nohama na zem, aby si uvědomila, že k němu skutečně - něco cítí. K neřádovi. Na moment uhnula pohledem k Rascalovi, kterého za to žduchnutí v duchu napomenula, než své dva smaragdy upřel zpět do očí muži nad sebou. Ještě chvilka zaváhání, než nadzvedla hlavu a přitiskla tak svoje rty na jeho - čehož bude v následující chvíli velice litovat, ale proč vlastně ne, k čemu je jinak život, když ne k litování se. Jemně, něžně jej políbila, přičemž sama sobě přivodila drobný infarkt, když její srdce přestávalo stíhat vlastní údery. Odtáhla se od něj. "Za opravení té spony. Obchodník nikdy neporuší domluvu -" rychle to okomentovala, ještě stále přicházejíc o dech s nutkáním udělat to znovu, tentokrát mnohem více pořádně. Chyběla ji ta měkkost rtů a pocit tisíců motýlů v břiše, i když polibek ukončila před pár vteřinami. "Co tvoje zranění, neublížil sis při pádu, něžná vílo?" snažila se odvést pozornost jinam, tváře ji nabraly mírně nachovou barvu a ona pohledem uhnula stranou, kdyby se mu teď měla podívat do očí, pravděpodobně by na ní bylo poznat úplně všechno. Mám tě ráda, Mariusi - ale nikdy ti to neřeknu něžná vílo.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

30/11/2020, 20:28
Po svých prožitých letech se může chlubit tím, že celkem dobře čte v lidech a často jim i vidí do hlavy, aneb ať žije magie, takže z lidské tváře a chování prokoukne spoustu citů, kterými Serena jen hýří. Samozřejmě nevidí všechny a snad by ani nechtěl, ale takové ty očividné lži, jako třeba, že si našla jiného chlapa, prohlédne okamžitě. Kdyby hodně chtěl, mohl by jí nahlédnout rovnou do hlavy, protože nepředpokládá, že má nějakou obrannou zeď. Ale neudělá to. Nebyla by to potom taková legrace a bylo by to moc jednoduché. Trochu se pousměje, když vidí, jak jí došla slova. Možná nezná takové city, jako by ona chtěla. Nikdy nikoho nemiloval a nehodlá s tím nijak začínat. Je zvyklý věřit jen sám sobě a nehodlá navazovat nějaké hlubší vazby s lidmi. Potom by se stal zranitelným, což sice už je teď, ale sám si to nepřizná. Její komentář nekomentuje, protože mu stačila její prvotní bezeslovná reakce. Tohle už mu připomíná rčení – Tonoucí se stébla chytá. „Přesto hádám, že dýku máš. Nebo minimálně doufám, že nejsi tak hloupá, abys cestovala neozbrojená.  Jestli chceš, mohl bych tě naučit ji používat, aby ti byla k něčemu, a ne jenom na okrasu.“ navrhne jí zcela bezelstně. Už jen představa, že sama cestuje po celém ostrově je pro něj naprosto nepřijatelná a i když má nadutého koně, který by se asi snažil ji chránit, tak by proti zkušenějšímu útočníkovi neměla šanci. Nechce ani myslet na to, co by se jí mohlo stát. Naučí ji bojovat, ať už chce nebo ne. A doufá, že chtít bude. Je dobrý učitel… a mohla by to být také legrace. „Nevím, jestli je to hloupý přístup. Na sto procent jsem věděl, že mě nezabiješ. Neboj, nenechávám se zabít na potkání.“ usměje se na ni a snaží se to otočit k sobě, aby tu nebyl za takového debila. Vždyť on to myslel dobře! Nechápe, co má za problém. Vždyť se nic nestalo, ne? Ale právě tady je krásný příklad toho, jak dívka před ním projevuje emoce. Očividně má o něj starost, což ho hřeje u srdce, ale neřekne to nahlas. A ani to říkat nemusí. Je to na ní nádherně poznat. „Možná teoretická otázka, ale měl jsem pravdu,“ zamrká na ni a jeho úsměv se ještě rozšíří. Měl pravdu. Jako vždycky, samozřejmě. Marius se nikdy nemýlí.

„Pleteš se, zase. Nechtěl bych abys zmrzla. Abys mně zmrzla. Záleží mi na tom, abys nebyla zmrzlá,“ z té věty sice v podstatě nic nemá a je to jen souhrn několika slov, které nedávají úplně smysl, ale důležité je, že jí odpověděl. Popravdě nevěděl, co na to má říct. Neví proč to řekl, i když my to víme. Víme, že to řekl, protože mu na ní záleží víc, než si chce připustit. Víc, než mu záleželo na kterékoliv jiné ženě. A to se viděli celkově dvakrát. Bohužel pro ně je propojuje chemie, která se nechá jen tak odstřihnout. Je jeho, ať už bude chtít anebo ne. Nehodlá se jí vzdát. Pak víme, co bylo dál. Serena ho oslovila jménem a on upadl do neuvěřitelného záchvatu smíchu, ze kterého se asi jen tak neprobudí. A taky mu to popravdě trvalo docela dlouho. „Takže kdyby sis pamatovala moje jméno, tak by to znamenalo, že jsi na mě myslela? Ale ty jsi nemyslela? No očividně jsi na mě myslet musela,“ mrkne na ni laškovně ještě se širokým úsměvem na tváři než pokračuje s lehce tlumeným hlasem, „Neboj… já jsem na tebe taky myslel.“ ta poslední věta je řečena tišeji a vážněji než ta první část. Potřebuje totiž, aby ta věta vyzněla přesně tak, jak jen chtěl. A nebojí se říct, že se mu to snad povedlo. Je zvědavý, jaké jsou její další výmluvy, ale než bys řekl Marius, už oba leží na zemi. Chvíli se na ni jenom dívá. Pozoruje ji a říká si, jak je s těmi rozhozenými vlasy a svým pohledem tak neuvěřitelně krásná. Je skoro jako víla. Krásnější než víla. Cítí jak se nadechuje, aby ho odstrčila pryč, ale to nemůže dovolit. Ať už to bylo cokoliv – osud, předurčení, kobyla – tak musí děkovat Kotlíku, že se to stalo. Může s ní sice strávit dohadováním ještě mnoho večerů, ale takovéto okamžiky se stávají jen párkrát za život. A že on o délce života něco ví. Bojí se, že ho nakonec skutečně odstrčí. Tenhle strach je pro něj nový a nechápe ho. Nikdy se nebál, že by ho žena odmítla. Nechápe, proč se nyní tenhle pocit objevil. Musí tuhle kapitolu brzy uzavřít, aby mohl zase normálně fungovat… i když… ještě chvíli by si tuhle situaci mohl užívat. Jen se jí podívá do očí a ona ho zamkne ve svém pohledu, ze kterého není cesty ven. Nechce, aby od něj teď odešla a má v hlavě všechny možné scénáře. Má na mysli skoro stovky scénářů, co by se mohlo stát, ale v žádném scénáři není ta pravda, která následuje. Nečekal, že by ho sama políbila, i když situace je k tomu příhodná. I přes své překvapení její jemný polibek opětuje a konečně cítí, jako by mu něco těžké spadlo ze srdce a on teď mohl zase lehce dýchat a žít. Musí se krátce zasmát, u čehož skloní hlavu a hodí jí do tváře ještě víc svých vlasů. „Pokud si dobře vybavuji, silná ženo, své už jsi splatila u jezera. Nesnaž se to teď na to hodit,“ pronese potichu s úsměvem a její další větu si ani neposlechne celou, protože ji v půlce přeruší svým polibkem. Polibkem, který už není tak jemný jako ten předtím. Polibkem, kterým vyjadřuje aspoň část svého zoufalstvím nad časem, kdy u něj nebyla. Polibkem, který mu přivádí naprosté štěstí v životě. A polibkem, kterým doufá, že s ním dnes večer zůstane. „Mám to brát jako ano?“ pronese potichu, když se od ní po době, která trvala snad sto let, odtáhne a opře své čelo o to její, aby jí mohl pohodlně koukat do očí, „Slibuju, že budu hodnej,“ nadnese to trochu jako nadsázku, aby se nebála té vážnosti. Doufá, že u něj bude chtít dneska zůstat, jinak by ji musel u sebe asi zamknout. Nikam jí už nikdy nechce pustit. Nikdy. Chtěl by téhle chvíli zůstat už navěky. Teď by byl ochoten i zemřít. Šťastnější chvíle pro něj totiž už nemůže být.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          Empty Re: Astar

3/12/2020, 22:42
Skutečně by byla nadmíru hloupá, kdyby si dýku nepořídila. Přece jen je to žena, která cestuje po všech možných královstvích, aniž by si vybrala nějaký doprovod – když teda pomine onen fakt, že s ní cestuje k ostatním lidem velice nepříjemný kůň. Rascal, možná nebyl člověkem a pravděpodobně neprošel žádným specifickým bojovým výcvikem, ale přesto ji v mnoha situacích dokázal dost dobře ochránit. Kdyby došlo na lámání chleba a boji o holý život, byl by schopen protivníka alespoň zdržet, aby mohla utéct, Serena sama o sobě, totiž nikdy boji jako takovému neholdovala. Dokud žila Emily, byla ve městě. Obyčejná městská žena – žena co trénovala koně, kteří nakonec byli jedni z nejlépe vytrénovaných ve Fiplinu, ale po její smrti? Emily byla její jediná rodina, ale zároveň jediné pojítko s městem. Prodala dům, bez přemýšlení, prostě to udělala a od té doby žije všude jen ne uvnitř nějakého domu. Svoboda se ji líbila a vzdát se ji nebo ji zkazit něčím jako byla nutnost naučit se bránit ji přišlo kruté. Líbí se jí jak věci kolem ní jsou, změna obvykle neznamenala nic dobrého – a pak tu byl prostě Marius. "Samozřejmě, že mám dýku." pronese to tónem, jakoby dávala najevo, že přece není úplně blbá, aby jezdila zcela neozbrojená. "Učit mě? Stal se z tebe dobrodinec, nebo už ti došly princezny a vojáčci a potřebuješ zábavu." hlavně aby za žádných okolností nevypustila do světa, že by Marius něco takového dělal jen proto, aby s ní mohl být o chvilku déle. Nedej kotlík, že by musela přiznat, že o ni skutečně jeví jakýsi prapodivný druh zájmu a až podivně přesvědčivě ji vlastně upřednostňuje. Skoro jakoby se mu začala víc než jen líbit. Ne - nic z toho si nebude připouštět, protože je to přece všechno jen jeho hra, jeho nutkání dostat všechno, co chce. A ona bude tou co chtěl, ale nedostal - alespoň ne hned, nebo tak jak by chtěl. "Já? A bát se o tebe? Ne. Nikdy." odmlčí se. Tohle ani nemohla říct vážně - už jen proto, že od chvíle kdy si všimla jeho zranění ten strach projevovala tak okatě, že by předstírání opaku i jí přišlo naprosto hloupé. Snad i proto její tón zněl poprvé zcela ironicky s trochou toho smyslu pro humor. Což bylo snad i poprvé od chvíle, co se s Máriem potkali. Možná tím dala trochu najevo ten svůj naprosto "nulový" zájem o jeho osobu. O jeho bílé vlasy, úsměv nebo ty zpropadený oči, co ji budili ze spaní, když cestovala po ostrovech. Kotlík její svědkem, že se ji Marius dostal řádně pod kůži a to za jedno jediné setkání - ono na těch povídačkách o ženském srdci něco bude. Když chce, tak se otevře a je jedno co mu na to říká ta zrzavá palice. Nehodlá mu tu jeho pravdu ještě potvrdit, dost na to, že ji nahlas pronesl on.



Její narážku nepochopil, protočila očima a vydechla nastřádaný vzduch v plicích, aby se uklidnila. "Jenže já nejsem tvoje, Mariusi." převede to do řeči, které by mohl rozumět. Řekl, že nechtěl aby zmrzla jemu, aby "mu" prochladla, ale kdy se shodli na tom, že je "jeho". Nikdy neřekla nic na tento způsob, ačkoli to v jakémsi pěkném duchu znělo pěkně. Být jeho. Ale co by byla? Jeho kurtizána? Služebná? Zábava na pár nocí? Musela zakroutit hlavou, aby ty myšlenky vyhnala z hlavy, neboť by se z nich dost možná zbláznila. rozervalo by ji to mysl i duši a pak už by ji nezastavil ani sám kotlík, aby Mariusovi - té něžné víle, nevpálila do toho jeho pěkného ksichtíku, že nikdy jeho nebude už jen proto, že by to sama chtěla a pak by mu možná - a zcela určitě - nějak vyrazila pár zubů, nebo na pár týdnů znemožnila použít jeho malou něžnou vílu Opět musela zcela ignorovat fakt, že na ni pravděpodobně bělovláskovi záleží. Zvedla výstražně prst, když zmínil myšlenky na něj. "Nemyslela." odsekne mu v půlce věty, jakoby věděla, kam bude směřovat ještě předtím, než s ní Marius vůbec začal. Myslel na mě? prolétlo ji hlavou. Zarazilo ji to, ale nechtěla to dát na sobě znát - což se ji nakonec nepovedlo, protože ji prozradily dva zářící smaragdy, kdyby mohli mluvit, pravděpodobně by tu otázku vyslovily nahlas. "Myslel jsi na mě Mariusi?" - tak nějak by to bylo, s medovým zněním a nejistotou v hlase. Ale jen kdyby to vyslovila nahlas. Kdyby věděla, že ji Rascal vymění za nocleh a dobré jídlo, pravděpodobně by ho velice nerudně a naštvaně nazvala ošklivou herkou. skončila v bezvýchodné situaci, v té nejhorší a zároveň nejlepší možné. V Mariusově náručí a jak bylo řečeno, pořád je jen slabá žena, jejíž srdce má vlastní rozum a ten správný už odmítá. Hlava nepracuje, myšlenky se utiší, nemožné, aby zabránila vlastnímu tělu, aby udělala to co udělala. Políbila ho. Toho bělovlasého, arogantního, ale docela starostlivého Mariuse. A právě v tu chvíli, kdy ji polibek oplatí objeví se v její hlavě ohňostroj - tisíce barev nejrůznějších odstínů, v nádherných obrazcích, které dokonale zapadají jeden do druhého - jak jinak by vám tělo mohlo oznámit, že jste v ráji a v háji zároveň. Taková bolest a přitom úleva zaráz je na člověka moc, což u Sereny prozrazují ty nachové tváře, když se snaží svůj čin zamluvit. "Nemůžeš dokázat, že jsem k tomu měla jiný důvod." muže, ale co na tom sejde. Oběma muselo být jasné, že na tohle Serena odpověď nepotřebuje. Udělala to, protože chtěla, protože to potřebovala. Chtěla pokračovat, zkontrolovat jeho zranění, ujistit se, že je v pořádku, místo toho dostala další polibek a tentokrát bylo o dost složitější se z toho vymanit, naopak padala dál dolů, nebo letěla ke hvězdám co se objevovaly na obloze? Nebo to byly hvězdičky, které mohla vidět jen ona? Neuvědomila si kdy, ale zvedla ruku, aby Mariusovi vjela prsty do vlasů. To co už dlouho chtěla zkusit, prostě si hrát prsty s jeho vlasy, mít možnost být mu blízko - a hele, splnilo se. Musí uhnout pohledem na moment na stranu, když se odtáhne, ruku stahujíc dolů, uvědomujíc si tu chybu ve svém životě, kdy se v podstatě přiznala k něčemu, co ještě naplno nepřipustila. Teprve potom mohla upřít oči na něj, z nějakého důvodu se ji najednou chtělo, prostě ho obejmout a neříkat vůbec nic. "Pořád je to jasné ne, na jednu postel." nemohla dýchat a srdce ji vynechávalo jeden úder za druhým, ale stejně ze sebe tu odpověď vyrazila. Prostě ji dostala ven. "Stůj při tobě kotlík jestli se o něco pokusíš a ujistím se, že už nikdy neusneš." odmlčí se, načež se na její tváři objeví drobný úsměv, mohla by přiznat, že by klidně zopakovala noc, kdy se mohla k němu přitulit, spalo se jí dobře. Možná až moc dobře. Stejně jako ji bylo dobře teď, i kdy ležela jen na zemi. "A teď mě nech zkontrolovat ti tu ránu, nechci aby se ten obvaz pohnul." raději změní téma na něco bezpečnějšího, vyhýbajíc se fakt, že jen před pár sekundami mu oznámila "že rozhodně není jeho."
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          Empty Re: Astar

3/1/2021, 12:15
„Zábavu nepostrádám, stejně jako práci, ale novému rozptýlení se nebráním. A hlavně bych tě nerad našel někde ležet v lese mrtvou s roztrhaným oblečením,“ ví, jaká je ta verbež, co se potuluje lesy a jak nebezpečná je už pro ozbrojeného muže, natož pro dívku, která, ať si myslí, co chce, je jednoduchým protivníkem. A ani si nechce představovat, co by jí, kvůli její kráse, udělali. Viděl mnoho případů žen, které šly jen pro lesa pro klacky na zatopení a vrátily se tak, že se z toho do konce života psychicky nedostaly. Kdyby se něco takového stalo Sereně, musel by si toho, kdo jí to udělal, najít a nechat ho prosit za odpuštění a smrt. Ale jinak k Sereně necítí ani kousek jakéhokoliv citu, jasně že ne. A druhou věcí, kterou si samozřejmě nepřizná, je ta, že si hledá výmluvu, jak se s ní zase znovu sejít. I když jen na pár hodin, ale znovu ji vidět s tím, že ona chce vidět jeho. „Nikdy? Takže ses o mě nebála, když jsi viděla ten škrábanec na boku?“ pozvedne jedno obočí a trochu samolibě se usměje, to si nemůže odpustit. Sjede pohledem na své malé zranění, a pak zase zpátky na ni a víc už to nekomentuje. Ten pohled mluví naprosto za vše.
Její narážku velice dobře pochopil, akorát to nechtěl nijak rozvádět. Je to pro něj velice nepříjemné a raději by to vzal celé zpátky nebo aspoň to jediné slovíčko. Jak mu jedno malé slovo může takhle zavařit. Vždyť ani neví, proč to řekl, prostě mu to jen tak vyklouzlo a nechce se k tomu vyjadřovat. Možná teď není ještě úplně jeho, ale brzy bude. Je to jenom otázka času. On ji musí mít, prostě musí. Celé dny i noci nemyslí na nic jiného než na tu její nevymáchanou prořízlou pusu, která ho ale přesto velice baví. Její pohled kdykoliv něco na ni zkusí. Jak se tváří, že jí to hrozně vadí, i když to ta není. Její opravdová starost o něj je pro něj něčím novým, čemu nerozumí a je z toho až dojatý, kdyby si tuhle emoci připustil. Nebo kdyby si aspoň jednu z těch pravých myšlenek nechal pustit k srdci. Pak by bylo všechno jednodušší. Takže nakonec po ní jen hodí pohledem, že její námitka pro něj nemá vůbec žádnou hodnotu, protože jako by už jeho byla. Jenže pak přichází otázka, co by byla jeho. Slovo přítelkyně mu nejde přes jazyk. Za branami v jeho srdci ví, že k ní cítí mnohem silnější, až nesnesitelně silné pouto, které ho k ní pořád nutí jít a vyhledávat ji. Ale připustit si to? To asi nezvládne. Bylo by to tak jednoduché, kdyby byla víla. Co on bude dělat s člověkem? On, vznešená víla s jeho postavením ve světě. Vždyť má možnost vládnout všem zemím, jenže jak by to mohl s člověkem po svém boku. Tuto otázku nemá ani nakousnutou, natož vyřešenou. „Samozřejmě, že jsem na tebe myslel. Neopustila jsi mou mysl ode dne, co jsme se potkali,“ pronáší tiše blízko ní, aby tomu dal důležitost. Nevyslovila sice žádnou otázku, ale její údiv a otázka v očích byla tak jasná, že to musel zopakovat. Ten polibek je pro něj jak nadechnutí se. Konečně se může z té neúprosné tmy vynořit a nadechnout se. Všechny hormony běhají sem a tam a v hlavě mu hučí poplach. Všechno tohle ignoruje, protože má před sebou tu nejdokonalejší ženu, kterou může mít a může ji líbat. Její pokus o ukončení polibku naprosto zamítá a přitáhne si ji znovu k sobě a ještě líp. Jakmile se dotkne jeho jemných vlasů, trochu ztuhne. Ale skoro nepoznatelně. Zato naprosto poznatelně prohloubí polibek. Očividně to byl od Sereny správný krok. Jednu ruku mu na jejím týle a druhou ji drží kolem pasu. Má pocit, že je v jeho náručí tak zranitelná a bál by se, aby ji nezlomil. Chtěl by znova vytáhnout její oponování toho, že není jeho, ale nakonec si to rozmyslí. Nechce ji ještě víc děsit. „Ale co když mi bude na zemi zima a nastydnu? Nebo se mi z té země dostane něco do rány? Není to nebezpečné?“ oplatí ji její pohled s trochu rošťáckými jiskřičkami v očích. Ale to, co říká, není zas taková blbost. Všechno by se opravdu mohlo stát. „Zkontroluješ mi to nahoře…“ pronese jen tak zběžně, než se od ní otočí a zakřičí: „Sione!“
Od brány zahrady se vynoří tak dvacetiletý statný mladík a v pozoru jde směrem k Mariovi. „Postarej se o toho koně, dneska tu dáma přenocuje. Zařiď, ať mi přinesou dvě večeře ke mně,“ mluví naprosto vážně a nahodil na moment svoji vůdčí masku. Mladík jen pronese ‚ano, pane‘ a vydá se plnit jeho rozkazy. Pak se Marius otočí na Serenu pořád s takovým vážnějším pohledem napovrch, ale je na něm vidět, že na ni tohle opravdu aplikovat nechce, tak na ni ještě laškovně mrkne. „Pojď za mnou. Věř mi,“ pronese a pak se vydá směrem do hradu. Není to úplně útulné místo. Celkově takové zvláštní a ponuré. Všichni, kolem kterých jsou, při pohledu na něj sklopí hlavu, vojáci se postaví do pozoru. On sám jde se zvednutou hlavou přímo za svým cílem. Vyjdou asi dvoje schody, než se krátce zastaví před mohutnými dřevěnými dveřmi. Jen se krátce podívá na zámek, který cvakne a dveře se otevřou. Vejde dovnitř a rovnou jde k jedné ze svých skříněk. „Dáš si něco k pití? Je to docela dobré,“ vytáhne lahev s tmavě červenou tekutinou uvnitř. Samotná místnost je prostá a jednoduchá. Má tu jen to, co potřebuje. Pár skříní, psací stůl, jeden stůl s několika židlemi a všemu vévodí obrovská postel s nebesy a naproti ní krb. Ve vedlejší místnosti by mohla vidět stejně prostě zařízenou koupelnu. Žádné obrazy, záclony nebo květiny. Občas jsou někde pověšené zbraně, přesto tento pokoj nevypadá tak ponuře jako zbytek hradu. Jen je to jednoduché, ale prostorné a takové, pro něj, útulné.

Sponsored content

Astar          Empty Re: Astar

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru