Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Pocemarská vrchovina Empty Pocemarská vrchovina

8/7/2018, 23:18
Pocemarská vrchovina Vrchovina

Zdejší hory nejsou nikterak vysoké a už název pohoří napovídá, že ten, jež mu ho věnoval, ho nepovažoval za víc než lehce přerostlé kopce, ale nijak to nesnižuje jejich význam. Sněhově bílá skaliska jsou pro svoji nevelkou výšku bezpečná a stala se domovem duchovenstva, přesněji potom kmene Pocemarů, u kterých nemálo lidí hledá očistu od všech hříchů, před posledním odpočinkem. Avšak, kdo se nedrží stezek a vydá se na vlastní pěst, nemusí se již nikdy vrátit. Snad mu jen útěchou pohled na krásu, v podobě nezkrocených horských řek nebo snad luk ve vyhaslém vulkánu, kterou nikdo nenarušil. Lidé se proto převážně zdržují v důlním městě jménem Achetia nacházejícím se na západním kraji hor. Často bývá zastávkou pro ty, jež potřebují nabrat síly, než se vydají na duchovní cestu do tábora Pocemarů.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

3/2/2021, 10:00
Netvářil se tak kysele jako včera, když se spatně vyspal a musel se vyhrabat z provizorní přikrývkové postele a jít si protáhnout kosti v těle, neboť kamení, chlad a nepříjemný pocit za zády ho nutil se neustále převalovat. Byl na cestě z Achetii, už to nějakou dobu trvalo, nespěchal nenutil koně cválat ani jej nehnal do trysku, jen šel, kdyby znal rychlejší způsoby stejně by je neaplikoval, takhle si mohl užívat v sedle Koně a nehledět na nic jiného než na svůj duševní klid, který ztratil už dávno a byl to více méně chaos. Chladný horský větřík se do něj opřel, pošimral i plameny, které natahovaly ručičky k nebi a snažily se pochytat potřebný kyslík k hoření. Mykal se jen zadíval na oheň, když se kus suchého dřeva převalil dolů z hromady, ale pořád zůstával v ohništi – rozhodně by nerad něco podpálil, dřevin tu moc nebylo, les nebyl hustý, matně si pamatoval šumění řeky, která byla někde v dáli, ale podle kamenného podloží, na kterém se právě chystal na cestu, nemohla být řekla daleko, třeba tady kdysi vedla taky. ,,Nedívej se na mě tak,“ povzdechne si, když si upravuje vestu, kterou přes noc měl nacpanou ve vaku pod hlavou, vypadala jako by ji sežrala kráva, takže se ji snažil na koleni narovnat, tahat a uhlazoval ji do všech směrů, kůň jménem Kůň jej jen sledoval temným pohledem a výsměšně pokyvoval hlavou. Mykal mu však i rozuměl svým smyslem, měl jej od mala, a tak chápal co si kůň myslí, nejčastěji kvůli tomu, že to byly nesympatie s myšlenkami jeho loveckého zadku, který seděl na hřbetu zvířete. ,,Já vím, já vím…něco ti najdu.“ Konstatuje, když dojde k černému zvířeti, které přešlapuje na místě. Přejel mu po krku a cítil, jak se mu do obličeje vehnalo trochu uvolněné srsti, nevyjádřil se k tomu Kůň obecně právě teď ožužlával Mykalovi košili na ruce a byl spokojený.
Potřeboval nějakou práci, tudíž proto se vydal opět jet do krajů jeho dětství známým, ale plánoval se vyhnout oblasti, která měla, co dočinění s otcem, ten by jej nepochválil, že neveze hlavy vrahů jeho rodiny, Mykal se zasekl, držel sedlo v rukou, div se s ním neodporoučel k zemi, jak během prudkého pohybu zastavil. Otočil se, když slyšel praskání, jeho pohled se vrhnul na meč, položený kousek vedle srolované přikrývky, kterou pak připevní k sedlu. K jeho údivu, nebo paranoi to bylo jen dřevo, větev, která se v ohni s výrazným zvukem zřítila a vypustila do vzduchu skupinu jisker, které během letu k nebi mizeli v denním světle. Kůň se otočil na jezdce a hlavou do něj drcnul, Pravděpodobně by nebyl tak klidný, kdyby tu něco bylo. Prošlo mu v hlavě, protočil nad svojí hloupostí oči a vyhodil koni na hřbet sedlo, upravil jej i deku pod ním.
Jakmile měl hotovo, doladil jen poslední detaily, které byly například uchycení meče k boku sedla, přivázání vaků za zadní část sedla a kontrola, zdali si tu nenechal nic, co by v budoucnu mohl potřebovat. Byli stále v horách, oba cítili chlad, ale nebyl tak hrozný jako výš ve vrchovině, kde by člověk mohl spadnout lehce i do sněhu, jen protože uklouzne na zamrzlém pramínku, co ráno slunce povolilo a večer to chlad pochytal do pevného skupenství. Mykal míval ty dny, kdy zakopl i o vlastní nohy, takže led pro něj byl zrovna v myšlenkových dnes peklo. ,,Máme zpoždění hochu, moc dlouho jsme spali.“ Zasmál se na koně, v jeho přítomnosti byl klidný a cítil se i příjemně, jako obvykle, měl tohle zvíře rád. Museli si pohnout, pokud zase nechtěli hledat místo na přespání po tmě, otočil jej a pobídl, jakmile se dostali z nestabilní hodně kamenité a kluzké části, kde předtím tábořili, teď už tam bylo jen zničené kruhové ohnisko, které bylo světle šedé, jak zahasil veškeré plameny a udusil oheň. Některé stopy zametl, ale třeba se kruh z kamenů nějakému poutníku do poutního místa bude hodit k přečkání klidné noci bez ohrožení života. Na prašné cestě, které sice obsahovala kameny, ale ne tak ostré jako hory, tak pobídl Koně do cvalu, musejí si trochu pohnout. Bylo jasné, že později zastaví na chvíli a nechá koně si odpočinout, i když by neběžel dlouho, nerad by si jej Mykal strhal, jen musí najít nějakou zeleň.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

9/2/2021, 17:50
Netušil, co tu napodobeninu člověka vedlo k tomu, že se schovával v lesích v Pocemarské vrchovině. Možná věřil tomu, že pod svícnem je největší tma? No, tentokrát mu to nijak nepomohlo, protože se o něm lovci dozvěděli. Konkrétně Matthias. Stačilo se projít po vesnici a naslouchat tichému šepotu vystrašených matek a pohledy, které patřili otrhanému mladíkovi. Nevypadalo to, že by byl ve vesnici vítaný. Zkrátka jen procházel a ocitl se v té samé vesnici jako Matthias jen souhrou okolností. Pro mladého mága to ale očividně nebylo zrovna šťastné. Matthias nikdy neměl problém s přetvařováním, tudíž nabídnout mladíkovi doprovod s tím, že vypadá ztraceně bylo tak jednoduché jako vzít dítěti lízátko. Na někoho, kdo vládl magií v Mairornu byl chlapec až příliš důvěřivý. Matthias ale nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by dokázal druhému vrazit kudlu do zad bez rozmýšlení. On na rozdíl od některých uvažoval a chtěl důkaz. Neměl v úmyslu předávat k soudu někoho nevinného. Stačilo ho jen vyděsit a země kolem něj se pokryla jinovatkou. Ne zrovna obvyklý úkaz, ovšem také důkaz toho, že mladík nebyl zřejmě ve svém oboru zběhlý. Pro Matthiase jednoduchý úkol. Přesvědčit mladíka, že mu nic neudělá, a pak mu přidat do vody něco na tvrdší spaní? Nic složitého ani náročného, zvlášť když vám někdo věří. Pak už ho zbývalo jen spoutat a přehodit přes koně, aby mohl mladíka zhruba ve věku své mladší sestry dopravit do hlavního města. “Sakra, kolik to váží.“ Zamručel, když bezvládné tělo zvedl. Nebál se probuzení a ani neměl potřebu o chlapci mluvit jako o člověku. Nebyl to člověk, bylo to stvoření podobné těm odporným vílám. Být starší jistě bude mít na kontě pár lidských životů a nebylo by tak snadné se ho zbavit jako teď. Přehodí si tělo přes rameno a vydá se ke svému koni, který je uvázaný blíž u cesty. Jenže nerovnost na zemi a těžší náklad než předpokládal způsobí, že zakopne a tělo spadne na zem. “Aspoň si ušetřím nějaké to uspávadlo.“ Pronese si sám pro sebe, protože chlapec se zřejmě musel praštit do hlavy. Přiloží mu ale pro jistotu prsty pod nos, aby zjistil, zda ještě dýchá a má cenu se s ním vláčet. Když mu prsty ovane vydechnutý vzduch, narovná se. Pak ale uslyší zvuk kopyt na cestě a zadívá se právě k ní. Směrem od Achetie uvidí jezdce. Ne, že by měl orlí zrak, ale většina jezdců bývají lovci, jelikož pochyboval, že by se nějaký mág vydal právě tímhle směrem, ačkoliv i takoví se vzhledem k jeho úlovku našli. “Hej.“ Zavolá a mávne rukou, aby zachytil pozornost muže na koni. Určitě by se mu hodila pomocná ruka při nakládání toho mága na koně. Zvládl by to i sám, ale ve dvou by to bylo zaručeně rychlejší. “Hodila by se mi tu pomocná ruka.“ Doplní ještě. Není tak daleko od cesty, takže muž může asi bez problémů vidět, že na zemi před ním leží lidské tělo.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

15/2/2021, 12:06
Sice koně chvíli hnal různými cestami, aby v chladu výšin netrnul delší dobu a dovolil koni se napást, ale sem tam musel taky zvolnit a jít krokem. Několikrát dokonce přemýšlel, zdali nemá sesednout a koně vést, ale jeho dopravní prostředek se na něj při zastavení podíval, a dokonce jej několikrát ani nenechal sesednout, jak se opět rozešel. ,,Za tohle si budeš moci sám, až budeš unaven.“ Promluvil ke koni, ten mu jen hlavou dával najevo náznak nesouhlasu, když ze kroku přeběhl menší cestičku klusem. Mykal lehce v sedle poskakoval, když se nesoustředil na jízdu a sahal si pro váček s vodou, aby se napil, měl trochu chlad, nejspíš mu ten kousek masa neprospěl, nebo naopak potřeboval víc, nejspíš se pokusí někde chytit menší koroptvičku či zajíce, doufaje, že se to nepromění v nic většího, co by jej mohlo chtít pozřít. Zasmál se nad tou představou, Kůň na něj jen otočil uši a odfrkl si, jako by mu huboval, že je moc hlučný. ,,Dobře dobře, chápu.“ Poplácal jej po krku a usadil se v sedle o něco lépe, aby se sám nenaklepal jako maso na řízky. Sám by nechtěl skončit něčím řízku, takže se snažil ani neulehčit přípravu.
Podrbal se na nose, když Kůň trochu zvolnil, dokonce sesedl ze sedla za jízdy, málem se v prachu cesty vyválel, jak mu to na drobných kamíncích uklouzlo. Kůň šel vedle něj a on se táhl jako šnek vedle něj, záda koně taky potřebovala ulevit a nohy jezdce naopak protáhnout. ,,Brzy si odpočineš na pastvě, zatím tu není moc zeleně a nechci zastavovat poblíž lesů, nerad bych tě předhodil zvířatům jako cukr.“ Kůň pokýval hlavou, ale ve smyslu, že chtěl cukr, který Mykal zmínil, takže k němu natahoval hlavu a ždibral jeho rukáv. Mykal se šklebil, neboť to poměrně lechtalo, jak Kůň dožíral a byl otravný jako moucha. Mykal jej zastavil a sáhl dozadu do vaku na sedle, vytáhl dvě kostky cukru, jednu schoval a druhou podal zvířeti na natažené dlani, v mžiku zmizela v tlamě koně a ten si spokojeně odměnu pochrupoval.
Jenže když už nějakou chvíli seděl v sedle a rozprávěl si s koněm o tom, že bude muset někde přepsat v budově, až se dotáhnou blíže k obydlením částem, tak spatřil v dáli koně, jezdce na zemi. Kdo ví, co tam vlastně dělali, ale z dálky je jen podezíravě prošpikoval pohledem. Jenže jak se blížili, tak na něj dokonce muž zavolal, aspoň to tak vypadalo že na ně, Mykal se neohlížel, byl tu jediný na té cestě. Mírně mlasknul, aby koně pobídl k pohybu mimo cestu a jakmile vešli na trávu chytil otěže pevněji a přitáhl je, když si povšiml toho, co předtím vypadalo jako lidské tělo, což se později jako osoba i prokázalo z blízka. Kůň mírně přešlapoval na místě a Mykal seděl v sedle, když jej druhý muž požádal o pomocnou ruku. Mykal pozvedl obočí, příliš se mu ze sedla nechalo a zejména pak ne tahat něco kamsi, kdo ví, co to vlastně bylo, nuže hádal, že lidské to nebylo, no ptát se taky nehodlal, nebyla to jeho věc. Seskočil ze sedla až po chvíli, Kůň se plynule vydal kousek od nich k trávě, kterou začal požírat. ,,Normálně se těla povalují kolem lesů, že?“ Uchechtl se na muže a přejel si jej pohledem, také i jeho koně. ,,Padají jako hrušky.“ Podotkl a dřepl si, když si prohlížel omráčený uzlíček na zemi, kdo ví kdo byl muž a kdo ví, co bylo tohle na zemi. Jen modrý pohled upřel nahoru na druhého muže, o kterém zatím netušil, že je lovcem. ,,Ale když už jsem sesedl, tak ti pomohu.“ Poví, když vyčká, zdali se druhý muž také odhodlá k tomu uchopit TO něco či někoho za nohy, aby jej mohli společně vyhodit na koně.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

18/2/2021, 16:55
Obezřetně si měří muže před sebou pohledem, i když nevěřil, že by to mohl být mág, tak taková možnost tu byla vždycky. Ovšem když už se dostane jezdec blíž, tak si uvědomí, že je mu povědomý. Ne, že by se nějak blíže znali, ale vídal ho občas právě v Achetii s lovci. Tedy těmi, kteří trénovali nové rekruty. Sice vypadali podobně staře, ale Matthias měl za sebou výcvik o něco dříve, jelikož si ho Roibeart vyhlédl ještě jako dítě. Takže teď se do Achetie dostal jen minimálně, jelikož výcvik už měl za sebou a teď se pohyboval buď s Roibeartem nebo plnil úkoly, či lovil jako zbytek jeho kolegů. Nehledě na to, že i otec na něj měl určité nároky, které se netýkaly jeho profese. Sklopí pohled k chlapci v bezvědomí na zemi. Necítil nějakou lítost nad tím, že ho teď odveze do hlavního města a předá autoritám. Možná vypadal mladě, ale mohl by být nebezpečný. Bylo lepší se vyvarovat tomu, aby k tomu chlapec vůbec kdy došel a dostal možnost zranit obyčejné lidi. “Přesně tak. Jednoduše padají z nebe.“ Odvětí a uchechtne se. Ne, že by tenhle měl moc možností se svému osudu bránit, když ani nevěděl, co ho přesně čeká. Viděl v něm někoho, kdo by mu mohl pomoct. Zmatený klučina, ztracený v království, které lidi jako on trestali. Nejspíš jen chtěl zmizet a myslel si, že v Matthiasovi najde někoho, kdo mu pomůže. Jen další ukázka toho, jak dokázali být ty věci naivní. Nehledě na to, že to byla i ukázka toho, jak skvěle se dokázal Matthias přetvařovat. Bylo to pro ěnj už podobné jako dýchání. Nedat na sobě znát znechucení nebo nenávist vůči někomu, jako byl chlapec, kteérho čekal nejasný osud. Ovšem když byl natolik hloupý, aby tu zůstal, a ještě se vydal zrovna sem, tak si nejspíš nic jiného, než tohle nezasloužil. “Výborně.“ Mírně přikývne a sehne se, aby tělo chytil pod pažemi a mohli ho přenést na jeho koně. “Jedeš z Achetii? Máš namířeno za nějakým konkrétním úkolem nebo jdeš jen lovit?“ Nadhodí, když pomalu míří ke svému koni. Bělouš k nim teď pootočí hlavu a odfrkne si. Očividně není zrovna nadšený z toho, že kromě Matthiase ponese ještě další náklad, ale bohužel nemá moc na výběr. Táhnout tělo za koněm na provaze by bylo už příliš, a navíc by to celou cestu jen zbytečně zkomplikovalo. Pak se ale podívá zpět na druhého muže. Neměl ponětí, kdy se k lovcům přidal nebo jestli měl výcvik dokončený či jak dlouho. Pro tuhle chvíli si alespoň mohl být jistý tím, že se nejedná o dalšího mága. Když po chvilce dojdou ke koni, zvedne a trochu natočí tělo tak, aby bylo bokem a položí ho za sedlo. To znamenalo, že nějaké rychlé cestování nebylo v plánu. Sice čím rychleji se dostane do Zandily, tím dříve se bude moct dostavit za svým otcem, který si z nějakého důvodu vyžádal jeho přítomnost doma. “Jak se jmenuješ?“ Pronese k muži, když ze sedlové brašny před sedlem začne vytahovat provaz, aby chlapce svázal. Sice nepředpokládal, že se v dohledné době probere, ale nechtěl nic riskovat. Navíc ho bude mít za zády, což byla nepříjemná představa už teď, ale kdyby ho dal před sedlo, tak ho jeho kůň v podstatě ponese z části i na krku, což nehodlal zvířeti udělat.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

22/2/2021, 13:51
Podezíravost byla přítomna pravděpodobně na obou stranách tohoto tábora, ačkoliv na jedné straně to byla obezřetnost, Mykal byl přímo podezíravý a v duchu i nedůvěřivý, jenže jeden se nemůže tvářit jako nafouknutá žába dvacet čtyři hodin denně, jen protože někoho potká, o kom nic neví, celý tento kontinent byl protkán cizími lidmi a bohužel i někdy bytostmi, ale to by se dalo označit za bohu dík, neboť mohl jejich lov využít v rámci obživy. Něco by za ně mělo vždy padnout, ale to se dozví až ve více obydlené části, kde by mohl získat trochu víc možností, jak se svým novým životem bude nakládat, zdali mu opravdu něco dá práci, nebo se za ní bude muset pídit. Neměl by problém ani s jedním případem, co byl aktuální možný problém, byl neznámý muž před ním s něčím ležícím u jeho nohou. Oba se tak mile shodli na tom, že úplně normálně takto těla padají jako věci z nebe, Mykal by si netroufal ihned soudit, zdali je to člověk nebo nelidská věc u jeho nohou, ale hádal spíše to druhé. Přeci jen s lidmi se takto nenakládalo, pokud nebyli lupiči a vrazi, aspoň to znal jako mladý, slýchával. Koukal na ně dolů z koně, mladík omráčený pravděpodobně i nárazem vypadal opravdu téměř jako dítě, jenže jeho tvář mohla dokonale klamat, to donutilo Mykala i v jeho neutrální tváři zamračit se. ,,Mám to ale štěstí, že na mě nic ještě dnes nespadlo.“ Uchechtl se nad tím s mírně falešným úsměvem, neboť dnes nebyl den sluníčkový, ale více méně neutrální, kdy se Kal přirozeně neusmíval.
Podíval se na muže, byla od něj žádaná pomoc. Ačkoliv se mu moc ze sedla nechtělo, chtěl nechat Koně si odpočinout a využít té zeleně, kde se mohl zatím napást, když se oni postarají o tento pytel potíží ležící na zemi v prachu cesty. Seskočil ze sedla jako laňka a upravil si oděv, který mu lezením do sedla vylezl výš. Přeci jen se už na to nevykašle, když svůj zadek z koně sundal, chytil mladíka za nohy, aby jej mohli přednést, než se rozhodli, že jej opravdu budou chtít dát na bílého koně, který si nad jejich počinem odfrknul, Mykalovi při tom cuklo v koutcích rtů, tohle dělal Kůň také, zejména když s něčím nesouhlasil, nebo cítil zvláštně naladěného Mykala, který příliš přemýšlel. Mykalovi chvíli trvalo si rozmyslet co mu odpoví, proto mlčel a přemýšlel, nebylo radno někomu jen tak říkat co jsou vaše úmysly a kam míříte, ale když už tu měli něco, co bylo problémem samo o sobě, tak si sám odfrkl, až se na něj bílý kůň poté zvídavě podíval. ,,Jedu,“ kývl. ,,Zatím zcela přesně nemám plán, kam se moje nohy budou ubírat, ale nejspíš do města, nějakou tu práci, když štěstí dá tak i na lov.“ Pokýval hlavou, jako by snad měl kromě toho i jinou práci, ale neměl, bylo možné, že to řekl jen tak, aby to neznělo příliš kopatě, neurvale. ,,Kam ty míříš s tímhle? Vyplatit odměnu? Nechat rozhodnout jiné?“ Pozvedl obočí a přešlápl z nohy na nohu, když se podíval dozadu na svého koně, který spásal trávu a sem tam máchnul ohonem. Přidržel tělo u sedla, nebylo to zrovna nic lehkého, ale byl rád, že se kůň například nerozhodl vykopnout, kdy by tělo poskočilo a sjelo na jednoho z mužů, kteří stáli po bocích zvířete.
Zvídavě přejel ze sedla koně na chlapíka za ním, mohli se tak na chvíli jejich pohledy střetnout, pokud se podíval stejným směrem i Matthias. Více méně přemýšlel, o čem? Jestli se už neviděli, zdali zná nebo nezná jeho jméno, ale měl v hlavě okno, tudíž spíš počítal s tím, že pocit známosti je jen prostě vrozený tomu, že naproti němu je nejspíš člověk, aspoň v to doufal, že se tu na něj nevyklube nějaké kouzlo, co jej donutí skončit podobně jako tělo na koni. Ach, takhle podezíravost nezmizela, mohlo to být opačně a pravý jezdec mohl být na koni, a to co spadlo ze nebe mělo v rukou provazy. Podíval se ke svému pasu, aby jen zjistil, že vážně nemá meč u sebe a že se mu s ním promenáduje opodál Kůň v sedle. Bělouše by nerad využil jako štít, nebo jako přehrazení mezi nimi, ale kdyby situace nedala. ,,Mykal.“ Představí se pouze jménem, než se na druhého dívá přes sedlo, hlavou mu jen pokynul, jaké je jeho jméno. ,,Kde jsi na tenhle uzel padající z nebe narazil, chtěl tě snad přepadnout?“ Otázal se neutrálně, když se soustředil z části na koně, kterého pohladil po krku. Měl je rád, víc než lidi.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

2/3/2021, 21:11
Potkat ho někdo v jiném království v rámci Otherkionu, tak by se asi musel připravit na spoustu vysvětlování. Nebo obhajování toho, že ho mladík chtěl krást nebo zabít. Jinak by se asi jen těžko odůvodňovalo to, proč se tu válí jako pytel brambor v bezvědomí. Naštěstí ale byl v Mairornu, kde tohle nebylo tak nezvyklé. Pokud jste to zvládli odůvodnit tím, že ta věc na zemi ovládala magii, tak bylo všechno v nejlepším pořádku. Navíc pochyboval o tom, že by se někdo moc vypravoval za hranice Mairornu, aby lovil ty věci s magií. Dokázal si představit, že někteří lovci měli tak velkou sebedůvěru, že se vydali na lov víl do cizích zemí, ale nevěděl o velkém množství lovců, kteří by se nakonec vrátili. Bylo lepší vyrazit ve skupince na lov nějaké bytosti než se pustit sám na nepřátelské území, kde se nedalo odhadnout, kdo může zaslechnout něčí volání o pomoc. Ani v Mairornu nebyly tyhle výpravy vyloženě bezpečné a často si z nich lovci odnášeli jizvy. I sám Matthias jich pár měl, ale nebyly za nimi příběhy, o které by se potřeboval podělit. Sice se jeho mladší sestra občas zeptala, kde k té které jizvě přišel, ale nikdy jí nic do detailu nevyprávěl, protože jí nechtěl vyprávět o tom, jak lovil. On sám totiž slyšel nespočet příběhů od starších lovců. Některé byly poučné a člověk si z nich mohl něco vzít. Některé ale byly až moc přehnané a bylo jasné, že si to dotyčný dost přibarvil, aby se to dalo poslouchat nebo aby vypadal zajímavější. “To rozhodně. Ten dopad nemusí být příjemný ani pro tebe.“ Pousměje se, protože někdy tyhle věci dokázali opravdu překvapit. Matthias zažil už několik lovů, a i když byl připravován dost dlouho, tak nakonec vždycky bylo něco, co ho na jejich cíli zaskočilo. Nakonec byl vždycky rád, že tam nebyl úplně sám a měl nějakou pomoc.
Bylo fajn si ulehčit trochu práci s nakládáním, ačkoliv bělouš, kterého si na tuhle cestu vzal, s jeho názorem očividně moc nesouhlasil, protože si nespokojeně odfrkl a otočil se na ně. Částečně kvůli tomu, aby si přeměřil dalšího člověka, co se kolem něj ochomýtal, a taky kvůli tomu, že mu Matthias zase něco naložil na zadek. Jenže jinak to nešlo, mohl být ve výsledku rád, že si vzal v podstatě klidného koně, který tu nedělal ofuky s tím, že by poskakoval a snažil se náklad navíc shodit. “Tak to být tebou vyrazím do Zandily. Bývají tam vyloženě skupinky, které vyráží na lov. Je to lepší, zvlášť pokud si ještě sám nikde nebyl. Nehledě na to, že se vždycky máš co učit.“ Poznamená, zatímco kontroluje, jestli chlapce položili tak, aby se dal dobře uchytit. Ne, že by to bylo něco zrovna jednoduchého, když byla vždycky šance, že se probudí, ale aspoň základní opatření byla nutná. Vždycky. “Do Zandily, předat ho spravedlnosti.“ Odpoví mu a v podstatě mu dá za pravdu, ačkoliv dával více možností. Nakonec i za něj bude odměna, ačkoliv pochyboval o tom, že by tohohle chlapce někdo hledal a obtěžoval se vypisovat na něj odměnu. Spíš jen děsil lidi. Oprávněně. Nejspíš ve výsledku nikomu neublížil, nebo se alespoň nic takového nedoslechl.
Zvedne na chvíli pohled od provazů, které si rozděluje, aby mohl chlapce svázat, a střetne se s pohledem mladíka, kterého si v podstatě stopnul. Vypadalo to, že se nad něčím zamýšlí. Matthias sám by odhadoval, že si pořád není jistý, co je Matthias zač nebo se ho možná snažil odhadnout, zařadit. Nakonec bylo vždycky na místě mít určitou míru podezřívavosti, ačkoliv on osobně by to nazval spíše opatrností. “Matthias Gerard. Můj otec je správcem Volturi, pokud ses pohyboval někdy ve vyšších kruzích. Pokud ne, tak ti moje jméno asi ani nic říkat nemusí.“ Pronese a pokrčí rameny. Teoreticky by mu i tak mohlo jeho jméno říct něco, jelikož jistě padlo mezi některými lovci. Ne, že by byl nějakou celebritou, ale dost času trávil s Roibertem, který byl dost profláklý jakožto vůdce lovců. Jestli ho to uklidní, to byla zase úplně jiná věc. “Potuloval se po nedaleké vesnici a děsil tamní lidi. Jen jsem projížděl, ale napadlo mě to prověřit. Kupodivu to vypadalo, že chce utéct. Jen se očividně rozešel špatným směrem. Pokud by šlo o jeho pojetí.“ Odpoví mu bez moc velkého zastírání pravdy. Neviděl v tom momentálně smysl, protože nepředpokládal, že tu na něj Mykal vyrukuje s nějakou magií, aby se musel bránit. To by se musel umět hodně dobře přetvařovat.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

9/3/2021, 11:31
Upřímně mu i bylo jedno, kde tuhle věc nabral, mohla na něj zaútočit a prostě skončila ve stavu jakém byla, pro něj za něj i kdyby to byla náhoda a muž naproti němu válející se omráčený kus ne-člověka prostě chytil s tím, že to je škodná. I kdyby nebyla, i kdyby to byl člověk…není to jeho věc a tahle špetka ega dokázala Mykalovi chránit zadek před problémy. Proto se jen k omráčeném podíval naposledy, než sledoval muže před sebou, který byl patrně lovec. Kal nebyl dobrým lovcem, byl více méně něco mezi začátečníkem a ve středu, ale jeho naivní odvaha ho posílala dopředu i když by věděl, že ho to může zabít. Kývl, rozhodně by nechtěl, aby takto na něj něco spadlo náhodou, nebo nedej bože v noci, když by to vyběhlo ze stanu, když poklidně spal. (Což se mu asi od setkání s tajemnou dámou na mýtince už dařit příště nebude.) Otočil jen mírně hlavu směrem ke svému zvířeti, to si užívalo trochu trávy a chtělo se i válet, ale díky sedlu si to nedovolilo. Mykal měl u sedla i meč, tudíž by se ještě kůň vykuchal a o to nestál ani jeden. ,,Rozhodně.“ Konstatuje mladý muž k druhému. ,,Je to nemilé.“ Pokyne hlavou a podívá se směrem k bílému koni stojícímu opodál. Který nesdílel nápad s tělem, které měl ještě navíc nést. ,,Měl jsi s tímto dopadem problémy?“ Zeptal se jen tak mimo, bylo znát, že si tu otázku vycucal z prstu, aniž by nad ní moc přemýšlel. Nebyl zrovna mluvný typ, pokud ho více méně někdo nedonutil mluvit.
Kůň byl zvědavý, ten, který se jmenuje Kůň. Bělouš očividně nebyl nadšený, to se dalo s tím odfrknutím ihned dvakrát podškrtnout jako potvrzené, ale vraník byl zvědavý, co tam nesou, a tak se pomalu došoural až za záda Mykala, ten se nemusel otáčet, Kůň do něj hlavou mírně zatlačit na zádech, než mu začal ždibrat rameno a pak se hlava koně soustředila na bělouše. Pokýval hlavou a zatřepal hlavou, kdy to přešlo do krku a Kal málem dostal otěžemi do obličeje. Tehdy černý kůň strčil hlavu kolem ramene Kala a díval se na omráčenou věc. ,,Uhni.“ Odtlačil jej Mykal, který se nemohl soustředit na slova mladíka. ,,Vyrazím, mám dost času.“ Zamudroval, když odtačoval černého bokem, tomu se moc nechtělo, byl zvědavý. Kůň mu za trest začal žužlat kus kabátu a casnovat jim, to už Mykal ignoroval a pohladil bělouše po krku. ,,Díky.“ Kývnul a nadechl se. ,,Pravda, nerad bych byl obdarován náhodným, nepříjemným ‚pádem‘, který by mi zavařil.“ Uchechtl se nad tím a protočil panenky, neboť sám byl docela truhlík, prostě neměl ty dobré dny a byl schopen zakopnout o nohu. Typický člověk. ,,Rád se učím novým věcem…“ poví si spíš pro sebe. …i když pokud se mi něco nelíbí, jde to těžce. Dodá v duchu. Na chvíli mlčel, Kůň si všímal druhého zvířete a Mykal se podíval naposledy, více méně podepíral tělo, dokud si nebyl jistý, že nesjede dolů. Natáhl k němu ruku, aby vzal případně provaz, který mohl protáhnout na téhle straně a pak je zase kolegovi vrátit, aby tělo ukotvili pevně u zádi sedla.
Váhal, Matthias mu to mohl vidět na očích, když se na něj Kal dvakrát podíval přes sedlo, než se protáhl pod krkem bělouše a postavil se na stranu koně kde byl i druhý muž. ,,Pokud tam míříš teď, co kdybych jel s tebou?“ Zeptal se ho a sám se na to netvářil, ,,Nevyhledávám vždy společnost, abych ti řekl pravdu. Ale pokud se vyznáš víc.“ Pokrčí rameny, je cítit, že se mu nelíbí fakt, že přiznal, že se tam tolik nevyzná, nebo není tak sběhlý v lovení. Mohl být rád, že jej ještě něco nesežralo po cestě.
Zamrkal, když přemýšlel nad znalostí jmen, lehce zavrtí hlavou, když se od mladíka vzdálil. Zaujatě se podíval na tělo, které tam leželo. Přemýšlel, co přesně byl, co by se z toho mohlo vyklubat, ale víc se v tom zrovna nimrat nechtěl. Možná jej viděl mezi lovci, slyšel aspoň něco, ale neměl paměť na celá jména ani obličeje. ,,Moc se ve vyšších vrstvách nevyznám,“ pokrčí rameny, když potvrdí svoje vrtění hlavou. ,,ale možná jsem slyšel jméno.“ Dodá nezaujatě. Mlaskáním si přivolal koně, který jen zvedl hlavu zpoza druhého zvířete a pomalu došel až k Mykalovi, ale trvalo mu to. ,,Aha,“ kývl. ,,takže si holomek naběhl. Měl jsi štěstí.“ Nabídl klidnou větu, než se uchechtl. ,,Můžeš být rád, že se vydal špatným směrem.“
Otočil se k Matthiasovi zády, upravoval si sedlo, aby měl jistotu, že vše drží, jak má, než jednu nohy zvedl do třmenu, ale otočil se hlavou na lovce za ním. ,,Děláš tohle už dlouho?“ Zeptal se, než se donutil poposkočit, neboť zvíře udělalo krok dopředu a on měl nohu v třmenu, to jen protože viděl kus lákavé trávy, Mykal si sevřel na hřbetu u sedla a vyhoupl se nahoru.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

15/3/2021, 16:33
Zadívá se na tělo nedospělého mága, kterého odchytil spíše náhodou. “Ani ne. Jen mě to stálo nějaké přetvařování a strávením určitého času s tímhle. Stačilo uspávadlo v pití a nebudou s ním na pár dalších hodin žádné problémy.“ Odpoví a pokrčí rameny. Kdyby se s ním mág snažil nějak prát, asi by to bylo náročnější, ale občas bylo lepší se nějakým rvačkám vyhnout, když to bylo možné. Pořád to byly tvorové, které démoni obdařili magií, takže často byli nebezpečnější, než se zdálo a měli v rukou více triků, než mohl kdokoli odhadovat. Bylo lepší příliš neriskovat, zvlášť když proti němu stál sám a nemohl si být jistý, jestli by někdo třeba projížděl kolem. Další věcí by bylo, že kdyby už někdo kolem projížděl, tak komu z nich dvou by byl pomohl. Ne, bylo moudřejší se zdržet nějakého předvádění a jít jistou a klidnější cestou.
Kůň nebyl z dalšího nákladu nadšený, takže Matthias pak ještě jednou sáhl do sedlové brašny a podal na dlani běloušovi jablko. Ne, že by to byl nejlepší pamlsek na světě, ale momentálně by to mohlo koně alespoň trochu uchlácholit. Ne, že by se mladík bál, že ho kůň při první příležitosti shodí, ale mít pod sebou nabručeného koně by jeho klidu rozhodně nepomohlo, zvlášť když za sebou bude mít svázaného mága. Pak už se věnuje spíš právě vázání chlapce a upevňování uzlů, aby nepovolily hned při prvním trhnutí nebo prudším pohybu. To by se pak s tím vázáním ani nemusel namáhat. “Vždycky je lepší mít někoho, kdo ti kryje záda než se do toho pouštět bezhlavě sám. Nemusel bys skončit dobře.“ Prohodí a ušklíbne se. Věděl o pár zářných příkladech i starších a zkušenějších lovců, kteří si ukousli moc velké sousto, a nakonec se ze svých samostatných výprav nevrátili jen proto, že jim ego nedovolilo vzít s sebou ještě někoho. Nebo zkrátka něco špatně odhadli. Ne, že by to ve výsledku muselo pomoct, ale třeba to i pomoct mohlo. Nebo by se tam ani nevypravili, kdyby z toho ten druhý měl špatný pocit. “Myslím, že v naší profesi se bude vždycky co učit, protože pořád zjišťujeme něco nového o těch věcech a jejich magii.“ Odpoví na jeho poznámku, která možná byla směrována jen Mykalovi, ale Matthias ji slyšel také. Tak proč na to nezareagovat. Na rozdíl od některých lovců byl docela společenský, což mu často pomáhalo se dostat k jeho cílům blíž bez toho, aby věděli, koho si to pouštějí blíž k tělu.
Matthias neměl moc problém rozeznat, že druhý muž není úplně nadšený z toho, že vlastně mají stejnou cestu a vlastně i z toho, že musí přiznat, že se v Zandile nevyzná. Ale koupat ho v tom nějak nehodlal, ničemu by to nepomohlo. “Kdybys to nenavrhl ty, asi bych to udělal já. Doprovod by se hodil, alespoň nebudu na dohled nad tímhle sám. Netuším, jaký vliv na to bude mít ta rána do hlavy, když mi spadl na zem a určitě bude lepší, když na něj případně nebudu sám.“ Souhlasí a pousměje se. Pokud není Mykal zrovna společenský, tak asi vyhlídka na delší cestu s někým dalším nebyla to nejlepší, ale Matthias byl nakonec rán. Nemuseli spolu ani nějak moc mluvit, ale aspoň bude kolem někdo, kdo si možná všimne i dřív toho, že se mág za ním probouzí. Aspoň ho pak nebude čekat překvapivá rána do beder, kdyby přišel mág ke smyslům až příliš rychle. I tak ale sázel na to, že bude dostatečně omámený na to, aby se o nic moc nepokoušel.
“Znát každý rod není úplně v popisu práce lovců, takže to je asi jedno. Možná moje jméno někdy zaznělo při výcviku nebo při rozhovoru lovců. To nikdy nelze vyloučit.“ Odpoví a mírně kývne hlavou. Ne, že by byl nějaká celebrita mezi lovci nebo byl až tak dobrý, ale vyloženě neznámý být taky nemusel. Takže se nedalo vyloučit, že o něm Mykal opravdu někdy slyšel, nebo někde zaznělo jeho jméno. Nejspíš byli podobně staří, takže možná i z toho důvodu? Někdy je někdo srovnával? Ne, že by si on osobně něco tkaového vybavoval, ale mohlo to být i tohle. Možností bylo nespočet a snažit se tu přijít na všechny by jim zabralo docela dost času. “Jo, jako štěstí by se to jistě dalo označit. Jen mě to trochu zdrželo od jiných věcí.“ Odpoví a pokrčí rameny. Ne, že by ho plnění jeho povinností otravovalo, ale neměl tuhle zastávku v plánu, takže už si dokázal představit, že jho otec nebude zrovna nadšený z toho, že se někde zdržoval. Ačkoliv kvůli tomuhle důvodu by ho mohl obměkčit, protože se neflákal z nějakého svého vlastního důvodu, ale v podstatě plnil poslání, kterému se upsal a ke kterému ho jeho otec už od dětství vedl.
V podstatě tělo mága bylo to poslední, co musel ze svého malého tábořiště přenést na koně, jinak už byl připravený na cestu, takže jen zkontroluje upevnění meče a kuše u sedla, aby se mohl vyhoupnout do sedla. Už na hřbetě koně se otočí na Mykala. “Lovení? V podstatě tři nebo čtyři roky? Do učení jsem se dostal ve svých deseti, takže všeho všudy se v tomhle oboru pohybuju víc jak polovinu života. Dvanáct let.“ Odpoví mu a pousměje se. Bylo to sice na jednu stranu zarážející, ale ani to nebylo nic tak zvláštního. Lovci zkrátka museli projít nějakým výcvikem. “Jak dlouho ty?“ Zeptá se a otočí bělouše tak, aby stál čelem k cestě, aby mohli případně vyrazit.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

29/3/2021, 11:38
Určitě to byla lepší varianta než například, kdyby se mladík ležící na zemi, brzy připoutaný k sedle koně, bránil a chtěl by lovci ublížit, je jasné, že si bránil jen svůj krk, který pro něj musel být také cenný, ale tyhle emoce Mykal nevytahoval v případě nelidí na povrch, nechtěl s nimi mít co dočinění, jednou se už doslova spálil, a to ani netušil, co se stane později, ale to bylo ještě v budoucnu před ním skryto. Nespouštěl oči ani z jednoho, díval se na ně střídavě, ačkoliv to na zemi nevypadalo býti při vědomí, tudíž by měl být v bezpečí. Pokud by se z něj lovec rozhodl udělat další pytel na koni, bránil by se o sto šest, ale upřímně, proč by to dělal? Mykal nevypadal jako něco, co by mělo být nad-lidmi, na to byl až moc obyčejný. Ale opatrnost je vhodná, ačkoliv jeho naivní odvaha sem tam zaútočila z temnoty a zavedla jej na totální dno, kde musel přemýšlet, jak přežít, než se jej něco pokusí zabít. Mykal přivřel mírně oči, když se do něj opřel slabší vánek, neboť případný prach by mohl v očích udělat nepěknou paseku.
Koutkem oka postřehl Koně, který se chvíli pokoušel o to lehnout do trávy, ale nejspíš i jemu v hlavě seplo, že má sedlo a s tím se zrovna válet nedá. Mykal provalil kukadla a zaměřil se na oře s nákladem na zádech a jezdce za ním, který mu podával jablko. Blonďák kývnul hlavou. ,,To chápu,“ souhlasil, on sám sice jezdil tady sám, ale  na první výpravě taky nebyl sám. Očividně on se má pořád co učit, protože u něj nemůže říci, že by byl v něčem dobrý, hlavně když jej docela dost žene pomsta. Ta dokáže zatemnit mozek a pak může skončit podobně jak mág u koně, ale v opačném stylu, že si jej nějaká věc poveze někam do svého sídla. ,,Nikomu se nevyplácí podcenit nepřítele.“ Dodá jen tak mezi nádechem, protože podcenit takového mladého mága, jako byl tento u koně, se mohlo kde komu vymstít. Nevypadají slině, ale dovedou udělat hodně. Mykal si jej na chvíli prohlížel, jako by snad čekal, že mu přiletí jedna rána odněkud, ale nic se nedělo – pochopitelně. ,,Jezdíš sám, nebo se tvůj společník jen oddělil?“ Zvednul k muži za koněm oči, když se jej ptal. Letmo zamrkal, když dostal odpověď, doplnil tenhle výraz o úšklebek. ,,To je pravda. Mohlo by se stát, že by nás jedno nějaké jejich překvapení mohlo poslat pod zem, a to nikdo nechce.“ Jenže stíhat se učit vše co oni vymýšleli, nebo když jste se setkávali s novými a novými typy, nebylo jen tak. Mnoho informací si vyžaduje rychlý mozek, zaspat je nereálné, protože pak to povede k věčnému spánku. Mykal si promnul prsty, následně si přejel i po zátylku, který měl mírně ztvrdlý od spánku s bradou blíž k hrudníku, kdy krk napínal a pak ráno měl co dělat, aby se vůbec pohnul, ale už si na své divné verze spaní začínal zvykat. Rozhodně si spánek zatím docela užíval, když mohl.
Škodolibě mu zacukal ret, ačkoliv se chvíli tvářil neutrálně, což mu moc nešlo, protože se neznali natolik dobře. To přiznání neznalosti mu nedělalo dobře, ale když už, tak už to vyplivnul jako jeden flus než to ze sebe soukat pomalu. Ale ono cuknutí rtu bylo hlavně způsobeno tím, že to, co teď bylo u koně, předtím spadlo. Mykal zvednul ruce do úrovně ramen, když jimi naznačil pokrčení. ,,Snad takovou, že se ta věc neprobudí.“ Protáhl obličej. ,,Ale každopádně bude to lepší, když na to uvidím, než aby ti to skočilo na záda.“ Kývl, nebyl nadšený vůbec, že s mužem musel dnes víckrát souhlasit, ale nechtěl mu dát najevo, že jej poučování štve, mohl mít svoje typické poznámky, ale potřeboval se dostat do města, které neznal. Pochyboval, že by mu pocestní pomohli a co víc, mohli by to být taky bytosti, které by si z něj a jeho koně, udělali spíš zákusek a hlavní chod.
Mykalova hlava spustila ihned pátrání, kde jeho jméno slyšel, ale motal se v bídném kruhu, pravděpodobně mu o něm někdo opravdu řekl, možná ho měl někdy i vyhledat dřív, ale co Mykalovi nepřilepíte na čelo, jako by nebylo, zejména, pokud mu něco chcete násilím nacpat do mozku i když na to má svůj názor. Proto pomlčel a jen kývl hlavou, pokud si vzpomene určitě se ozve, třeba, to neznělo zrovna jako on, ale musí umět měnit masky. Pohladil Koně po hlavě, kde obvykle bývá lysina, ale jeho vraník měl jen část hřívy vmotanou do uzdy, takže mu to vypletl, aniž by se k Matthiasovi otočil zády. Ne že by jej Kůň při pohybu nevaroval, ale nechtěl nic nechat náhodě, kromě toho druhý kůň by se mohl rozhodnout kousat, což by nebylo ani tak divné, když pomáhal jeho jezdci dát náklad k sedlu. Takže má víc práce…možná něco důležitějšího a my ho zdržujeme? Zamyslel se, tím množným myslel i koně. Ale pomohl jsem mu s tou věcí k sedlu. Poznamenal ještě v myšlenkách. ,,Pokud byly časově omezené, tak to je pech.“ Omezené zakázky, věci a podobně, tohle neměl rád, zejména pokud tam stálo ‚do poledne‘ či do ‚západu slunce‘ a tak, jeden aby se pak přetrhl, když to chtěl stihnout, vše nešlo jen tak lehce a jeho iritoval fakt, že si to někteří mysleli. Sice už pár bytostí zabil při lovení, ale vyhýbal se tam časovým, které občas potkal i když u nich byly vyšší odměny.
Kývl na něj, když se vyhoupnul do sedla koně, který mu prvně uhnul krokem, takže si musel poposkočit znovu, aby se vyhoupl nahoru. Když se usadil, jeho mozek se zasekl na jediné věci – Matthias byl daleko zkušenější než Kal. Vlastně nic jiného ani neočekával. Propletl si otěže mezi prsty a narovnal se, nevěděl, zdali vůbec něco takového chce říkat, ale když se hluboce nadechl, až se mu ramena zvedla o pár centimetrů víc, než obvykle pobídl koně k pohybu za Matthiase. Stál mu totiž v cestě. ,,Pohybuji se v tom daleko méně než ty, asi o šest let méně.“ Uchechtl se. ,,Možná proto můj první lov byl tak komický, co ty na to Koni?“ Zeptal se zvířete pobaveně, které hlavou pokývalo, ačkoliv to nedělalo vůbec ve smyslu souhlasu, jen prostě hýbal hlavou. ,,Ale lovím taky jen chvíli, dva…tři roky sám. Ale nechci zaspat na vavřínech v tomhle oboru.“ Konstatoval a počkal, zdali vyrazí.
Nedržel se přímo za ním, jel vedle něj, jen stále byl vzadu. Jeho kůň měl hlavu na úrovni jezdce druhého koně, tedy v polovině zvířete. Viděl tak dobře na náklad, ale nebyl zase tak moc pozadu. Jeho kůň chvíli pokukoval po nákladu, který ho lákal k okusování, ale poté se už věnoval jen cestě, sem tam hlavou cuknul dozadu a narovnal ji, jak sledoval okolí. Nejspíš byl v šoku, že jednou po delší době s někým, takže očekával, že na ně něco vyběhne.  ,,Musíš být hodně dobrý, když už se v tom pohybuješ tak dlouho…chápeš, že jsi vydržel tak dlouho. Věřím, že někdo vyhořel brzo i během tréningů,“ promluvil po chvíli Mykal, když mezi nimi panovalo jen ticho a cestou se ozývaly jen kroky koní, a to co si povídala zvířata, pokud vůbec nějaký dialog vedli. Rozhodně byli zvučnější než jezdci, ale Mykala ticho v přítomnosti jezdce  nijak neobtěžovalo, ale mohl se zeptat podobně starého lovce na nějaké věci, no ne?
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

27/4/2021, 12:56
Každé podcenění nepřítele mohlo být tím posledním, které se někomu povede. Matthias většinou doufal, že to bude on, koho ostatní podcení nebo komu uvěří a nebudou ho podezřívat z toho, že by jim vlastně vůbec mohl ublížit. “Když vyrážím na lov, to většinou s někým. Je lepší mít alespoň početní převahu.“ Ušklíbne se a zadívá se na kluka, který si v klidném bezvědomí leží svázaný na koni. Na tohohle tu převahu ani nepotřeboval. Nejspíš by v takovém případě byl větší počet spíš na škodu. “Ale tahle moje cesta neměla být výpravou. Otec mě zavolal domů, takže jsem neměl v plánu se moc zdržovat, ale tohle si o to vyloženě říkalo.“ Upřesní svá slova a pokrčí rameny. Ne, neměl v plánu se zdržovat, ale pořád byl lovcem a nehodlal své poslání zanedbávat, když měl příležitost jejich zemi zbavit další nákazy, kterou mágové jisto jistě byli. “Kdyby tě jen poslalo na zem, tak je to vlastně ještě v pohodě. Pokud tedy máš dost sil ještě vstát a ten pád na zem, nebude tvůj poslední.“ Pokrčí rameny, jako by se ho to snad ani netýkalo. V tomhle oboru ale každý musel vědět, že jednou může narazit na mága, který ukončí jejich život a bude tak tím posledním, co lovec uvidí. Některým lovcům se dařilo přežít déle než jiným, ale málokterý nakonec zemřel na stáří. Možná ti, kteří byli až přespříliš opatrní se na to mohli těšit. Pokud ale chtěl lovec něco dokázat, tak mohl jen těžko žít bez myšlenky, že jeden lov jednou může být jeho poslední. Stačilo špatně odhadnout kořist a její schopnosti, nebo narazit na větší sehranou skupinu a mohlo být po něm.
Zkoumavě se zadívá na chlapce na koni, kdyby nebyl to, co byl, nejspíš by měl rodinu, která by se o něj postarala a neskončil by takhle. Jenže měl tu smůlu, že se narodil jako mág, a tak s ním taky bude zacházeno. Upřímně Matthiase ani nemrzelo, že se praštil při pádu do hlavy, ačkoliv mu to dělalo trochu starost, protože netušil, jaký následek to mohlo mít. Ovšem pokud ho to neprobudilo, tak to bude spíš ten, že se probere po delší době, než aby se probudil dřív. “Že by zaspal i vlastní soud? Pokud ho ta rána nezabila, což nejspíš ne, když dýchal, tak půjde spíš o to, že se probudí po delší době.“ Konstatuje po chvilce, načež zvedne hlavu k Mykalovi. “Ale jistota je jistota, rozhodně nepotřebuju skončit s mágem na zádech.“ Ušklíbne se. Stačilo, že ho musel vézt na koni, kterému se to moc nelíbilo, ačkoliv to nebylo poprvé, co měl podobný náklad. Jenže vysvětlujte to zvířeti, které nebylo spokojené a nejspíš nechtělo o moc víc než klidné stání, seno a čistou vodu. No, na to si bude muset ještě počkat, než dorazí do Volturi. Do té doby takovéhle pohodlí nedostane ani jezdec.
Sice se ve společenství lovců nějakou dobu pohyboval, ale to neznamenalo, že by ho všichni museli znát, nebo by on znal všechny. Jeho jméno většinou padalo v souvislosti s vůdcem, který ho částečně vychovával. Jenže ani v tom nebyl Matthias jedinečný, protože Roibeart si vždycky některé chlapce vyhlédl a sám na ně dohlížel. Navíc to bylo o součástí jeho práce. “Časově omezené? Kéž by. Asi se těžko stane, že by můj otec setkání omezil nějakým časovým horizontem.“ Ne, že by svého otce nechtěl vidět, ale dobře věděl, o čem se nejspíš budou bavit a to se mi ani za mák nelíbilo. Sňatek, který jeho otci přišel výhodný a jeho bratra uklidnil v tom, že se Matthias nepřiblíží k jejich rodinnému dědictví. On ale ani o jedno moc nestál, ovšem stavět se proti otcovu přání by se mu ve výsledku nemuselo vyplatit, takže mu nakonec nezbude nic jiného než ho splnit. Zasnoubený už beztak byl. Dalším logickým krokem byla svatba. Ne, že by jeho nastávající snad byla ošklivá, ale nic k ní necítil, a navíc byl lovec a toho se taky jen tak nevzdá, takže mohla být Carolien brzy bez snoubence. Možná by raději, než setkání s otcem čelil nějaké zakázce, jenže on nebyl ten, kdo si bude vybírat. A vzít zakázku na truc by mu stejně nakonec nepomohlo a musel by do Volturi dojet.
Mírně pozvedne obočí, když si všimne toho hlubokého nádechu, jako by se snad Mykal na něco připravoval nebo se snažil uklidnit? Nakonec po jeho slovech tipoval spíše to první. Že by pro něj nebylo snadné přiznat, že je méně zkušený? Možné to bylo, ačkoliv delší doba u lovců automaticky nemusela nic znamenat. Záleželo na tom, jak moc byl člověk schopný a jestli dokázal jednat na základě instinktu a přežít. Bez toho byl i nejlepší bojovník k ničemu. “Ne všechny do toho rodiče uvrtají v tak brzkém věku jako mě. Znám i lovce, kteří se přidali až v dospělosti a jsou nakonec lepší než ti, kteří tu byli od dětství.“ Odvětí nezaujatě. Když měl člověk dostatečnou motivaci, dokázal se slušně vypracovat. A k lovcům se v pozdějším věku přidávali hlavně ti, kdo měli zatraceně velkou motivaci. Spravedlnost, pomstu, touhu zabít ty, kdo jim ublížili. To bývali jedny z těch nejsilnějších. U Matthiase tyhle motivace chyběli, protože jemu mágové v podstatě nic neudělali, ačkoliv to neznamenalo, že by je litoval nebo s nimi nějak sympatizoval. “Tak to jsme na tom v tomhle ohledu v podstatě stejně.“ Odpoví a pousměje se, když koně pobídne, aby vyrazil směrem k hlavnímu městě, ačkoliv vyloženě přímou čarou tam dojet nemohli. Kdyby mohli cválat, asi by cesta ubíhala rychleji, jenže vzhledem k nákladu, který měl jeho kůň kromě něj, by to nebylo zrovna praktické.
Pootočí hlavu na blonďáka, který jede šikmo za ním. Sice ne vyloženě v zástupu, ale mírně vzadu byl, takže aby na něj viděl, tak s hlavou pohnout musel. “Ty, kteří vyhoří během tréninku, pak brzo umírají rukou mágů. Málokdy se stane, že by někdo výcvik vyloženě opustil. Takže nakonec poslouží alespoň k tomu, aby motivovali ostatní, aby nezemřeli tak snadno.“ Odvětí a pokrčí rameny. Jistě, dřív z toho byl více zděšený, ale pokud to vidíte vícekrát, tak si zvyknete. Navíc smrt byla s jejich povoláním docela propletená, takže nebyl důvod se na ni dívat jako na něco, co bylo děsivé. “Měl jsem dobré učitele, jelikož na můj výcvik dohlížel i Roibeart. Tohle jméno už by ti něco říkat mělo.“ Odpoví a pousměje se. V některých ohledech mu vůdce lovců sloužil jako otcovská figura, ačkoliv v tomhle určitě nebyl jediný. Jenže taky ho částečně vychovával během výcviku. Matthias si ale rozhodně nehodlal stěžovat. Byl za tohle rád.
Otočí hlavu zase směrem dopředu a srovná si otěže v rukou, protože bělouš mu mírně trhá hlavou, aby mu dal jasně najevo, že tohle pomalé cestování s nákladem navíc se mu ani trochu nezamlouvá. Matthias tomu rozuměl, ale momentálně to byla ta nejjistější cesta do Zandily, aby pak mohli rychle vyrazit do Volturi, kde už byli nejspíš očekáváni. “A co tebe přimělo k tomu, aby ses přidal k lovcům?“ Zeptá se Mykala, na kterého se ale znovu neohlédne, ale spíš očima přejíždí po cestě, kdyby se náhodou něco rozhodlo je překvapit. Nebo možná i někdo? I někteří lidé sympatizovali s mágy a nebáli se to dát najevo, když si mysleli, že jsou v právu a navíc měli určitou přesilu.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

7/5/2021, 16:40
Nejradši by strčil hlavu někam do vaku, kde by se nadýchal výparů, které produkovala kůže a odpadl by to rádoby bezvědomí, tak nějak si to představovala Mykalova duše ještě dávno, ale aktuálně měl v hlavě jen bordel z toho všeho, možná trochu víc zlosti nežli pokory. Zaujatě se podíval na věc na koni, možná to pro někoho byl člověk, ale nakonec se z toho vyklubalo něco jiného, nelíbilo se mu, že vypadali stejně jako lidé, chovali se tak a k poznání jste museli umět něco víc než se připitomněle usmívat. Nebyl sice samotář, ale na lov více méně moc často s někým nevyrážel zejména v poslední době, jinak společnost neodmítl, pokud mu do toho všeho nekecala a pak mu z toho leda tak vstávaly vlasy na hlavě a chlupy na zátylku. Pokýval nad tím hlavou, jeho společnost měla každopádně pravdu, nikdy jeden neví, co si na něj tenhle svět připraví.
"Ah, rodinná cesta s náhlým případem. Chápu." Kývne, když se na začátku mírně zadrhne, podívá se směrem do krajiny, lehce při pohledu na trávu vzpomíná na domov, ale pak zavrtí hlavou. Však byl v prostředí, které mu téměř i bylo už domovem, ale k pravému domu to měl ještě daleko. Protřel si zátylek a pohladil bílé zvíře po boku, kam ze své pozice dosáhl, neboť měl opravdu koně rád a chtěl to dát najevo i zvířeti, kdyby k němu musel z ničeho nic přistoupit zezadu. Koně kopali a Mykal nebyl z gumy, aby to vydržel, takže proto se k nim pokoušel přistupovat s jakousi, láskou? Nejspíš, kdo ví, co to bylo za emoci, neboť pro lidi ji už zrovna po zradě spáchané na něm nechoval. Jeho pohled uvízl na nákladu na koni, přemýšlel, bylo to vidět na neutrálně zakousnutém výrazu, jenž se nedokázal změnit, protože mu vrtala v hlavě jediná myšlenka. Najdu někdy ty zodpovědné za smrt rodiny? Ovšem odpověď mu byla cizí, byť otec svého viníka měl – Mykala.
"Pod zem." Koukl na něj. "To by bylo daleko horší, než na, že?" Uchechtl se při té představě, že by jej něco takového jako mágové, víly a jiná havěť stála život. Věděl to, ale stejně se mu nechtělo zemřít, jenže byl jako slepý kůň, co chtěl pomstu, a tak táhl kupředu, nevědomky se blížil ke srázu. "Stejně jednou všichni zemřeme, je jedno zda si na nás něco udělá svoji práci, nebo prostě…" rozmáchl jen mírně rukami, neboť zabít jet mohlo cokoliv i strom co by se náhle zlomil na této cestě a rozplácl by je. Mykal smrti jednou čelil, oheň pro něj od té chvíle nebyl dobrým přítelem, ale musel se mu naučit čelit – zejména, když nechtěl umrznout. "Dokud jsme mladí, tak se ještě na ty nohy umíme postavit, ale čím víc stárneme tím je to horší ne?" Zeptal se do větru, protože to nemusela být striktně pravda.
"Hmm…je pravda, že jsem viděl jen jak se válí na zemi, ale budeme se tvářit, že je každá rána k dobru. Bylo by nemilé, kdyby se probudil dřív." Odfrkne si a pak se zamračí, když si měří objekt na koni pohledem dravce, kterým ani vzdáleně není. Možná tak hladový kos, který sem tam zaútočí na žížalu, jenž se vrtí v zemi. Nenechal se lehce chytit a uměl klovnout, ale nebyl ničím speciálním – ale tohle by jeho povaha jistě neunesla, kdyby mu to někdo řekl do očí. Ona samotná představa nebyla vůbec humorná, takový mág na zádech mohl být to poslední co chcete na těch zádech mít. Třeba by zasáhl osud a jezdec by byl vyhozen ze sedla dřív, než by řekl ‚ne‘ na útok mága, ale taky ne. Taky by mohlo být jeho otočení přes rameno to jediné, co by dokázal udělat. Mírně se zamračil a přešel prsty po srsti svého Koně, jenž máchnul ocasem, aby odehnal nevděčný hmyz.
Stiskl kolena v sedle o něco víc, rodiče a jejich vrátní se do věcí, kéž by tohle nedělal, protože mu to bylo svým způsobem nakázáno, pokud neudělá s vrahy něco, tak doma nemá místo. Jenže bylo doma, ještě doma? Kdo ví, podle něj už asi ne, ale přesto to dělal, aby smyl hanbu ze svého jména. I díky jeho vztahu k otci na předešlou větu je kývl, vlastně co byste chtěli slyšet, že to chápe, ale že jeho by otec poslal s otočkou pryč, kdyby se tam ukázal? Tak něco, to by bylo teprve časově limitované. Vlohy a zkušenosti dělaly z lovců co byli, proto jen chápavě kývl hlavou, cenil si takových lidí, každopádně se naučit něco, co pro Vás není úplně sen je vždy oříšek. Proto doufal, že se jako lovec jednou dostane někam dál, trénoval, ale i riskoval, když chodil sám. Vlastně si za svoji smrt bude moci sám. "Pravda, jde hold o vlohy…nebo, motivaci." Pokrčí rameny, jako by se mu nechtělo moc mluvit, ale nakonec ještě dodá. "Jenže přehnaná motivace škodí,"
"Jsem celkem rád, že se mi to nestalo…" poví, když si i v sedle kontroluje, zda má vše co potřebuje, náhoda je nepříjemná mrška, která by jej mohla stát jakoukoliv věc, co měl u sedla. Ruce nechal volně v přední části sedla a Kůň šel klidně, moc se mu hnát a nechtělo a nemusel ani předbíhat svoji koňskou společnost, troch lenosti nikomu neublíží. Mykal se na rozdíl od své společnosti, co hleděla více méně dopředu, sem tam ohlédl dozadu, nerad by měl také na zádech nějaké to překvapení, ale nemuselo by být jen jedno. V tom případě bylo dobře, že byli dva lovci, ale mohli by stejně doplatit na převahu nepřátel. Dokázal muže před sebou vnímat i když koukal přes rameno. "Ano, to už mi je povědomé. Vlastně jeho tvář si vybavit dokážu, potkal jsem ho…což asi nebylo ani tak divné." Odfrkne si, rozhodně toho muže objevoval, kdyby jej trénoval, měl by k němu asi lepší emoce, ale i tak jej bral jako takový ‚otcovský‘ vzor, co by měli vidět synové v rodičích. Ovšem víc nic, věděl, že jemu se nikdy nevyrovná a proč taky? Chtěl se jen pomstít, a to co dělá teď, je součástí této urputné nekončící cesty, možné se ani nepomstí, ale netrápilo jej to. Nevěděl co se stane za pár hodin, natož za pár měsíců a let. "Je to zajímavý muž." Kývne hlavou, Mykal ostatně obdivoval i jiné starší lovce, jenže vše v duchu, zrovna se totiž na jejich řeči netvářil. Matthias musel mít do vínku dáno hodně, aspoň podle toho, když si jej vzal pod křídla někdo takový.
Au Syknul, když kůň klopýtl, ale místo toho aby litoval sebe, že se málem převrátil dopředu na krk koně, poplácal Koně po krku. "Dívej se pod nohy brachu," uchechtl se a otočil hlavu dozadu jako sova, sledoval prolétajícího opeřence nad jejich hlavami v oblacích. "Osobn..vítr to ven, pomsta." Vypadlo z něj jediné, když se otočil zase dopředu. "Vsadil jsem si na špatný los…prohrál jsem, a odmítl jsem hrát další hru, kterou asi chtěli…" poví, ačkoliv tím losem vlastně myslel lásku, jednu ženu a jeho kdysi dobrého přítele. Nebyl ničí prostředník a vůbec se už nechtěl dělit. Pohodil hlavou, chtěl vyhnat veškeré myšlenky z hlavy, už aby byl někde mezi lidmi – znělo to hrozně i pro něj, ale dalo se mezi lidmi zapomenout na vlastní trable, když slyšíte problémy ostatních.
Zaujatě se podíval do stran a poté za sebe, sice byli v pohybu, ale zrovna se mu nechtělo vyčkávat pod kopcem jako jehně na porážku. Proto se pokoušel zůstat ve střehu, měli namířeno na menší kopeček, kam vedla cesta, hold na vrchovině už musíte očekávat kopce, a tak bylo jasné, že jakmile sejdou ten, kam mířili teď, tak budou muset nahoru, pravděpodobně odtamtud budou mít lepší výhled na budoucí trasu. "Už abychom byli nahoře, jsme tu jako moucha na ráně." Namítne skepticky pod nosem, když se v sedle zavrtí a ohlédne se. "Uvažoval jsi, že budeš někdy něčím jiným?" Vsouká ze sebe po chvíli mlčení, která mu byla daleko bližší.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

14/5/2021, 22:02
Na jeho shrnutí jeho situace jen přikývne. Co dalšího k tomu taky dodávat? Sdělovat, proč vlastně domů jede? Sám to nevěděl a nejspíš by to neřekl někomu, koho právě potkal. Už takhle stačilo, že mu řekl svoje jméno, ačkoliv to v podstatě používal i ve chvílích, kdy se sbližoval se svými cíli. Někdy bylo lepší do všech těch lží vložit trochu té pravdy. Navíc tak nějak mu přišlo dobře, že ti tvorové vědí, kdo může za to, že skončí před soudem a bude na nich vykonána spravedlnost, kterou si vysloužili díky moci, která jim nikdy neměla patřit. Všimne si toho zaseklého pohledu na chlapci, kterého měl naloženého na svém koni, ale neptal se. Podle výrazu na Mykalově tváři to nebyly zrovna myšlenky a úvahy, o které by se chtěl podělit. A Matthias neměl v povaze se šťourat v něčem, co nepotřeboval vědět. Kdyby to bylo něco, o co by se chtěl podělit s někým, koho téměř neznal, nejspíš by to udělal. Ale Matthias tak nějak tušil, že tohle ten případ určitě nebude. Sám by to asi neudělal, a to ani netušil, co se může druhému lovci honit hlavou.
“Jednou nás to stejně čeká všechny, ale je lepší, aby to přišlo dřív než později.“ Pronese a pokrčí rameny. Samozřejmě, že by bylo horší, kdyby něco někoho z lovců poslalo pod zem, ale nakonec to stejně potká každého z nich. Některé možná ne rukou těhle nepřirozených tvorů, ale pod zemí se nakonec sejdou všichni. Očividně se jejich myšlenky ubírali stejným směrem, protože Mykal ani ne o okamžik později pronesl podobnou větu jako on, a navíc doplnil i jeho myšlenky, které už si nechal pro sebe. Každý se během života navíc dostal ke smrti blízko. Ať už hlad nebo zima, mohli vás zabít i obyčejné věci a ani vás nemuselo napadnout, že vás od konce dělí jen pár krůčků, které nakonec uděláte opačným směrem a zachráníte sebe sama. “Bývá to tak. Jen bych to neříkal před staršími lovci. Bývají na to háklivý.“ Odvětí a uchechtne se. Jednou takhle nerozvážně něco plácnul před lovcem, kterému táhlo na čtyřicet. Jednoduše řečeno si z toho Matthias tehdy odnesl pěkný výprask a zapamatoval si, že slova se mají volit moudřeji. I když teď by dotyčného asi přepral, tak tehdy neměl moc šancí. Byl mladší, samá ruka, samá noha a neměl tolik síly ani mazanosti jako teď.
Znovu si změří mága pohledem, ačkoliv na něj už zíral tolikrát, že by si jeho rysy dokázal vybavit i o půlnoci. Ne, že by to bylo něco, po čem by toužil. “Klidná jízda by byla daleko lákavější než se s ním prát ještě po cestě.“ Odvětí a mírně pohodí hlavou. Ne, prát se s někým, kdo je za vámi na koni, i když svázaný, nebyla zrovna jeho představa zábavy, ačkoliv by to taky nebylo poprvé, co se to stalo. Tehdy měl taky nejspíš víc štěstí než rozumu. Špatná dávka uspávacího nápoje a měl v půlce cesty zábavu, o které se mu ani nesnilo. Děkoval tehdy Otherkionovi, že se jeho kůň proti nějakému přetahování na jeho hřbetě ohradil tím, že je oba shodil na zem. Nebylo to pohodlné ani bezbolestné, ale mágyně to tehdy nečekala a Matthias se dostal do daleko lepší pozice pro boj, kdy nezkušená bojovnice neměla šanci. I když teď by měl určitou výhodu v tom, že na koni za ním bude sedět Mykal, ale to neznamenalo, že by chtěl opakovat něco takového. Jen ať je to hezká poklidná jízda. Stačilo, že bude pomalá, nějaké speciální vzrušení při ní asi nepotřebovali.
Vlohy a motivace bývali stavebním kamenem, který potřeboval každý lovec. Málokdo vlastnil oboje hned od začátku. Někomu byli vtlučeny do hlavy během let tréninku, někdo se spoléhal jen na jednu z daných věcí. Jenže všeho moc škodí. “Bezhlavá motivace může být to, co ti zlomí vaz. Když se budeš do všeho vrhat po hlavě bez přemýšlení, může se jednou stát, že nedopadneš zrovna měkce.“ Další trochu vznosnější obrat nebo spíš přirovnání, které nebylo potřeba, ale Matthias si v některých věcech nemohl pomoct. Mluvit neustále o tom, že vás může zabít tohle i tamto by bylo příliš jednotvárné. Sice mu myšlenka ani vidina smrti vyloženě nevadila, ale nemusel to pořád omílat v těch samých tvarech a frázích. Trochu fantazie a změny nikomu neublíží. “Asi je lepší mít vlohy než příliš velkou motivaci, ta se nakonec vždycky nějaká najde.“ Zamumlá si spíš pro sebe, když si upravuje nohy ve třmenech, aby mohli vyrazit a nemusel se rovnat v sedle během jízdy. Ne, že by to byl velký problém, ale nechtěl se neustále ošívat.
Mírně kývne a pousměje se. Bylo lepší, když vás vyhořená nepotkalo. I když asi záleželo i na úhlu pohledu. Pro některé to byla rychlejší cesta pryč z tohohle světa. Někteří lovci, většinou právě ti, kteří vyhořeli, neměli dostatečnou motivaci na to, aby prošli pořádně celým výcvikem, ale měli motivaci někomu ublížit a čím déle byli drženi od toho, aby to udělali, tím rychleji jejich motivace vyprchávala, a nakonec bloudili spíš jako tělo bez duše. Možná to bylo v určitém směru i vysvobození z bezvýchodné situace. Nemohli dopředu a nemohli ani pryč. “Často se chodí dívat na tréninky nováčků.“ Potvrdí jeho slova, že vlastně není nic divného, že ho potkal. Vůdce lovců měl sice spoustu povinností, ale to neznamenalo, že by zanedbával dohled nad novou generací lovců. Nikdy nemohl tušit, kdo bude jeho nástupcem. A asi všichni dobře věděli, že jednou ta doba, kdy bude Roibeart vystřídán, přijde, ačkoliv v brzké době se k tomu nejspíš nikdo nechystal. Navíc asi bylo pro vůdce lepší, když si svého nástupce vychoval, což zatím nevypadalo, že by měl současný vůdce v plánu. Sice si sem tam někoho pod křídla vzal, ale nikdy to nakonec nevypadalo, že by to měl být ten budoucí velitel lovců.
Matthias se rozhlíží po okolí, ale pak jeho pozornost přitáhne odfrknutí koně, který k tomu ještě pohodí hlavou, jako by mu chtěl znovu naznačit, že nic tahat na zádech nechce. Pak začne ještě demonstrativně zpomalovat, takže Matthias mlaskne a lehce koně pobídne, aby mu bylo jasné, že žádný odpočinek teď v plánu není. Vždyť před chvílí vyrazili, to by bylo si teď dávat pauzičky. “To tě může dostat daleko, ale taky to může být rychlý sešup. Ale zvládl si trénink, tak ten sešup snad nepřijde.“ Odpoví mu a ohlídne se po svém společníkovi. Pomsta byla zajímavá partnerka v téhle práci. Jenže nebezpečně lidi nutila se vrhat do nebezpečných situací, protože už neměli pocit, že můžou ztratit něco víc, než už jim bylo vzato. Vlastní život jim tak důležitý nepřišel, a proto jim byl rychle sebrán i ten.
Zadívá se na kope před nimi. Neměl pocit, že by na ně něco vyběhlo, ale jeden si tímhle nikdy nemohl být jistý. Navíc nehrozilo nebezpečí jen od magických věcí, ale i od obyčejných lidí. Zloději a hrdlořezové byli i tady a záleželo jen na tom, koho si vytipují jako svou další oběť. “Kdyby po nás někdo chtěl vystartovat, už to dávno udělá si myslím.“ Upozorní ho, ačkoliv sám není stoprocentně klidný. Ovšem jeho další otázka ho donutí uvažovat o něčem jiném než o tom, co by na ně odkud mohlo vyskočit. “Neměl jsem moc prostor o něčem takovém přemýšlet.“ Odvětí nakonec popravdě. Jeho život byl nalinkovaný dávno předtím, než měl vlastní vůli a chtěl se rozdělovat podle vlastního svědomí. Kupodivu mu to nijak výrazně nevadilo. Neměl důvod se protivit rozhodnutí, které už dávno padlo. “Ty jsi předpokládám chtěl vést jiný život než tohle, než přišel důvod, proč se chtít pomstít.“ Znal i takové lidi, kteří chtěli být lovci vždy, ale ti, co se chtěli pomstít mezi ně patřili jen zřídka. Většinou je k lovcům přivedlo zoufalství a touha mstít se. Zapomněli na svoje sny a nahradili je jiným cílem.
Mykal Leusoc
Mykal Leusoc
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 03. 02. 21
Age : 22
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

16/5/2021, 11:17
Byl si jistý, že smrt bude jeho pravou rukou, až nadejde jeho čas, protože se s ní už setkal, ale nechala jej být a poslala ho dál. Šlechetné? Raději by zemřel, kdyby mohl. Což by mohlo znít až moc pochmurně na to, aby to řekl nahlas. Kromě toho, komu po tom, co bylo? Jen prostě věděl, že otázka smrti je neustále tikající a jednou i na něj dojde, pochopitelně doufal, že ne hned, aby se mohl pomstít a neskončil jako vyvrhel jeho rodiny, kdy by jej pohřbily do hrobu bez křížku; neoznačený. Neoznačený je vhodným přívlastkem k jeho osobě. Mírně se narovnal, když se krčil a měl ramena stažená dopředu, hrbil se. Pokud bude sedět v sedle ještě delší dobu, bude muset záda narovnat a tomu se chtěl maličko vyhnout aspoň teď. Stejně když spal v sedle, vypadal jako pomačkaný paragraf. "Podle mě jim vadí hodně věcí," odfrkne si ledabyle, když se na jeho neutrální výrazu mihne odpor. "Starší obecně," dodá nakonec, aby si to nevyložil Matthias jen vůči lovcům. I kdyby si to tak vyložil, tak to prostě už bylo vyřčeno a nebude se mu za to omlouvat. Nebyla to jeho povaha, aby se musel omlouvat, za to, co řekl, i když to prostě přímo takhle viděl. Starší mu někdy lezli na mozek se svými řečmi, sice měli dost možná pravdu, ale ne vše bude prostě podle nich, byl mladý a některé věci chtěl udělat sám po svém, navzdory tomu, jak moc si při tom nabije tlamu. Ten nepříjemný pohled z očí pomalu odezněl, jako odeznívá zima na jarních lukách, prostě se vpije do půdy.
Věnoval věci na koni soudný pohled, kterým dával najevo, že určitě by mu nepomáhal, ani kdyby mu dal všechny peníze světa, ne, možná, kdyby věděl, že je to z rodu těch, kteří mohli za smrt rodiny, tak by mu pomohl do podzemí. Zabil by jej hned. Inu nebylo by to nic, co by Matthias pojal jako super nápad, protože by přišel o případné odměny. "Nechtěná rozcvička," poznamenal a pohladil svého koně, který mu začal ožužlával límec. Pravděpodobně něco chtěl, možná cukr, nebo náhodnou mrkev, ale tu neměl. Mykal měl obecně málo zásob, možná zbylé sušené maso, nebo tak něco. Promnul si zátylek a nadechl se, "Ostatně bych dneska ze sebe asi vytřepal duši, kdybych Koně hnal rychleji." Podívá se na Koně a ten tvořil něco s ohlávkou, kýval při tom hlavou jako střelený, když se snažil otěže přehodit ze sedla až dolů na krk a pak z hlavy. Mykal jej mírně plesknul, když se na něj zvíře podívalo až s dotčeným výrazem. Že co si to dovolil. "Kromě toho, aspoň při pomalé jízdě postřehnu případně, že se to probouzí." Poukáže na mága, který zajímal i koně. Určitě hledal spíš nějakou laskominu, byl nenažraný.
"Budu aspoň bez hlavy dřív," ušklíbnul se skeptiky. Lehce se v sedle zavrtěl, ale přesto postřehl slova svého kolegy, nic k tomu neřekl, nemusel, měl pravdu. Což Matthiasovi nechtěl přiznávat, protože ačkoliv byli asi stejně nebo podobně staří, tak by mohl rozumovat a o to nestál. Práskl by do bot raz dva. "Hm..nic mi do toho není, ale co byl tvůj největší úlovek? Upřímně se na tohle lidí neptám, nemám rád, když kromě jedné odpovědi dostanu příběh zpětně dvaceti nebo třiceti let…" zamračí se blonďák a upraví si otěže. Byla to otázka do větru? Ne, chtěl znát odpověď, Matt mu nepřišel jako zlá společnost, ale chtěl jej tak nějak udržet v jiném přemýšlením než tom, kdyby se spletl a nebyl to lovec, ta podezíravost se nikam nechystala.
Přešel zmínku o vůdci kývnutím hlavou, zrovna jemu by třeba odporovat nechtěl, hádal, že by to bylo to poslední, co by udělal. Podíval se na nebe, když slyšel zvuky ptáků, ale následně se zase ohlédl, byl jako strážný maják, který nedává vědět ostatním, že jsou tam útesy, on hledal spíš ty ostatní. Aby zabránil přepadení, které by oba muže mohlo stát život a mág by si vesele utekl. Spíš by jej asi odnesli, protože by byl stále v limbu. "Někdy znám svoje hranice," odpoví. "Ale bez informací se nikam neženu, proto je pomsta poměrně dlouhodobá motivace." Zamručí a sleduje koně své společnosti, kterému se opravdu nechtělo nést jezdce a ještě ‚mrtvou‘ váhu na zadku.
Kývl, pokud by opravdu chtěli, udělali by to, měl pravdu. Ale stejně? Neztratil svoji ostražitost, táhnout se do kopce mohlo být riskantní, zejména když vyplašíte koně, tak letíte do příkopu, prachu země raz dva a nevíte jak. Lze pak přijít o dech mrknutím oka. "To mě mrzí," poví polohlasem, jako by nechtěl, aby to slyšel, protože obvykle tohle lidem neříkal, obvykle se jim vyhýbal a obvykle je jen sledoval jako hladový sup. Gesta řeknou víc než slova, no ne? Pobídl zpomalujícího koně, kterému se zachtělo kousnout do zeleně na okraji cesty. "Ano, měl jsem jinou představu." Podotkl souhlasně. Ano, jeho představa byla daleko jiná a možná i barvitá. "Teď už jen plním to co jsem si slíbil, bohužel to, co mi vykoupí návrat k tomu co mi zbylo z rodiny." Poví sklesle a na konci je cítit trpkost, která je nechutná, stejně jako olíznutí prstu na kterém ulpěla kapka inkoustu. Zanechá to pachuť na jazyku delší dobu. "Ale nestěžuju si, mohlo to dopadnout hůř, mohl jsem být už pár let mrtvý…" zasměje se nad tím.
Matthias Gerard
Matthias Gerard
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 04. 04. 20
Age : 23
Location : Mairorn

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

21/5/2021, 21:26
Starší a jejich moudrost, po které se nikdo moc nepídil, byli občas až příliš vztahovační, to musel Mykalovi nechat. Ovšem přiznat to a říct jim to do očí se ne vždycky vyplácelo, protože musela fungovat určitá úcta ke stáří, kdy by se někdo nemusel moc upejpat, aby jednomu zrovna z těhle dvou vrazil. Ani jeden nebyli kdovíjak zkušení, ačkoliv Matthias měl za sebou už nějakou dobu v poměrech lovců. Tak nějak předpokládal, že otevřít si pusu na otce, by mohlo mít spoustu nehezkých následků. Jenže na to nikdy neměl zrovna Matthias pomyšlení. V podstatě mohl být rád, že se ho otec ujal a nenechal ho na pospas světu. A tak byl hodným synem, který následoval otcovi přání a zatím neměl důvod se mu v něčem zásadním postavit. Sám o své budoucnosti nikdy nepřemýšlel, tak asi bylo jen dobře, že to někdo udělal za něj. “Se stářím asi přichází i to, že je všechno špatně a za jejich časů to bylo lepší. Včetně samozřejmě chování nás mladších.“ Nemůže s ním konec konců nesouhlasit, ačkoliv si toho všímal v zásadě jen u lovců. Jistě, přicházel do kontaktu i se staršími, co se šlechty týkalo, ale ti jemu osobně neměli potřebu dávat nějaké rady do života, když jim řekl, že se s největší pravděpodobností na žádné politice ani správě podílet nebude kvůli své příslušnosti k lovcům. To pak vyneslo určité pochvalné výrazy a slova od zastánců tradic a pořádku.
Podívá se na Mykalova koně a zběžně si ho prohlédne. Nebyl nějaký odborník přes koně, i když nějaké předpoklady by se pro to jistě našli, když s nimi strávil dost času na to, aby se na nich naučil jezdi a často byl kůň jeho nejbližší společník na cestách. Nepotřeboval ke všemu garde, i když v určitých momentech se jistě hodilo. “Spíš abys nevytřepal duši ze svého koně.“ Nadhodí a pousměje se. Ne, že by chtěl jeho koně podceňovat, ale rychlé jízdy mohly schvátit i ty nejlepší koně, pokud byl jezdec neopatrný a nebral na zvíře ohled. Většinou ironicky právě ve chvílích, kdy byl sám jezdec unavený, hnal koně rychleji bez ohledu na to, aby se ohlížel na něj, protože sám chtěl už ležet v pohodlné posteli. Koně pak mohli leda tak utratit, pokud se neporanil už na cestě a jezdec ho nenechal na pospas hladové zvěři. Pak chvilku pobaveně sleduje, jak zvíře ožužlává oblečení druhého muže a sáhne do sedlové brašny, načež z ní vytáhne jablko. “To by mohlo pomoct od toho ožužlávání.“ Sice to provázelo odfrknutí jeho bělouše, protože tu rozdával jablka určená pro něj, ale proč se trochu nepodělit, když měl spoléhat na to, že mu druhý lovec bude hlídat záda. Doslova. “To by bylo ideální.“ Přikývne na jeho slova a hodí Mykalovi jablko, pokud ho tedy bude pro svého koně chtít. Obyčejná laskomina, kterou koně ocenili. Sice občas chtěli mrkev nebo cukr, ale ani nad jablkem neviděl koně moc dlouho otálet a váhat. Byla to dobrota, kterou nedostávali denně, nebo alespoň ne pokud zůstali stát ve stáji.
Uchechtne se. I to byl určitý pohled na věc a byl stejně reálný jako jakékoli jiné. Někdo se držel zpátky, někdo prostě riskoval vlastní krk. Nakonec si každý našel způsob, který mu vyhovoval. Jen každému jinak dlouho. Nad jeho otázkou se ale zamyslí a zavrtí se v sedle. Ne, že by to byla otázka, která by mu byla nepříjemná, jen nad ní nikdy nepřemýšlel a nikdo se ho na to neptal. Přece jen byl pořád dost mladý, aby měl šanci to posuzovat s ohledem na ostatní. “Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale když to vezmu tak nějak podle toho, na co jsem byl nejvíc pyšný, tak asi můj první samostatný lov. V podstatě to nebyl nějaký zákeřný šmejd nebo nic podobného. Jeden z těch lehčích cílů, mladá mágyně, v podstatě o něco starší než tenhle tady, jen se rvala o poznání více. Vlastně i první samostatný úlovek. Zbytek těch silnějších, kterými bych se sice mohl částečně chvástat, nebyly jen mojí zásluhou.“ Odvětí a pokrčí rameny. Jistě nebyl to největší úlovek, který kdy zažil a u kterého byl přítomen, ale byl to čistě jeho úlovek, kterým se mohl chlubit. Možná by se příběhu chytil víc, ale nechtěl Mykala nudit nějakými podrobnostmi, zvlášť když očividně neměl náladu na nějaké rozsáhlé příběhy.
“Tak aspoň nejsi jedna z těch horkých hlav, která pracuje na základě pár domněnek a mezery si vyplní tak, jak se jim to zrovna hodí.“ A domněnkami myslel průpovídky typu jedna bába povídala nebo kamarádka mého kamaráda se zmínila. Zdroje nula nula nic, ale někteří se za nimi hnali, a pak na to samozřejmě doplatili, protože se jim zdálo, že zrovna tenhle chlápek by mohl být cílem jejich pomsty. Horší bylo, že klidně i mohl být, ale rozhodně proti němu pak lovec neměl moc šancí sám. Jenže když se nad tím někdo nezamyslel, tak jen těžko pochytil, že by mohl skončit se svými vnitřnostmi na zemi nebo v rukou dřív, než se nadál.
Na jeho slova lítosti jen kývne. Nepřišlo mu to jako něco, kvůli čemu by ho měl někdo litovat. Pořád se měl lépe než spoustu jiných lidí. Jistě, možná to částečně omezilo jeho svobodu, ale nebylo to tak, že by vyloženě chtěl jít jinou cestou, než kterou momentálně kráčel. Ovšem po tom, co začne Mykal odpovídat na jeho otázku, se na něj otočí hlavou a trochu i tělem, aby na něj lépe viděl. “Vykoupí návrat? To zní jako bys něco provedl a být lovcem je jediná cesta, jak to napravit.“ Nadhodí a zadívá se zpět před sebe. Jistě, každý měl svoje důvody, ale tohle znělo spíš jako by chtěl Mykal něco odčinit, ne se pomstít. Z toho, co řekl to znělo, že něco zavinil on sám a teď hledal cestu, jak se vrátit k rodině bez ostudy.
Sponsored content

Pocemarská vrchovina Empty Re: Pocemarská vrchovina

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru