Vojenský tábor

Moc často se až do Fiplinu nevydával. Většinu stačilo poslat posla s rozkazy nebo pokyny a keratská část armády se podle nich řídila. Ovšem čas od času bylo přece jen potřeba to tam dojít zkontrolovat osobně, což samozřejmě padalo na jeho bedra. Přece jen měl armádu na starost on, za což byl jen rád. Dávalo mu to možnost vypadnout na chvíli ze vší té šeptandy jeho dvora, ve které se sice uměl mistrně pohybovat, ale občas to jednoho omrzí. Tudíž se vydal z Keratu na koni směrem k vojenskému táboru ve Fiplinu. Kdyby se přemisťoval, tak by mu cesta určitě trvala kratší dobu, ale necestoval sám. Společnost mu dělalo několik Sankoriů. Dva z nich mu dělali osobní stráž a dalších deset se mělo připojit k armádě ve Fiplinu, což znamenalo, že cestou zpátky by snad už mohl přejít na přenášení. Ovšem po docela náročné cestě se nakonec dostali do FIplinu, kde se on vydal nejdříve za keratskou částí armády a prohodil několik slov s jejich velitelem, kterém taktéž předal nové vojáky. Tím ale jeho úkol nekončil, ještě měl dohodnuté setkání s jedním z vrchních velitelů, kterým nebyl nikdo jiný než nejmladší bratr současného vládce Evasiru, Tollin. Zamíří k jeho stanu a před ním nechá stát svůj doprovod, který si na cestu skryl svojí obvyklou podobu, takže nyní vypadali jako lidé, muž a žena s černými vlasy a tmavší pletí. Nějak moc dlouho neváhá a vejde dovnitř, takže se mu naskytne pohled na jednoho z vrchních velitelů, který stojí nejspíše s několika generály okolo stolu, na které je rozložená mapa. "Zdravím veliteli, věřím, že jsme měli domluvené nějaké jednání." Pronese nonšalantně, zatímco přejede pohledem přítomné a teprve si dává dohromady určité tváře. "Omlouvám se, princezno, ale bohužel se jedná o naléhavé záležitosti. Musím se co nejdříve vrátit do Keratu." Pronese omluvu k jediné další osobě v místnosti, u které to uzná za vhodné, a to je princezna Haida, která velí první legii. Mimo ní si ho měří pohledem ještě Illyrijka, která nevypadá moc přátelsky a další dva muži. Těm už nabídne jen milý úsměv, který dává jasně najevo, že nějaké výmluvy rozhodně nepřijímá. "Běžte, bude to jen okamžik. Omluvte mě, Vaše Výsosti." Stejně jako Camiel předtím věnuje zvláštní omluvu princezně, ale přesto se všichni bez dalších slov odeberou ven. Jejich rozhovor se točí primárně kolem toho, jak bude dál nakládáno s jednotkami z Keratu a jaké dostali právě teď od Camiela rozkazy. Přece jen jednotky Sankoriů podléhaly pouze vládci Keratu a jeho linii, což znamenalo, že muselo být nějak přikázáno, aby poslouchali někoho jiného. Samozřejmě pokud to nešlo proti zájmu jejich domoviny.

Už po druhé se chtěl vydat kvůli své sestře do vojenského tábora, nyní byl však na pozici kapitána městských stráží. Už nebyl jen obyčejný voják. A také ho k tomu tentokrát vedly jiné důvody. Díky pár lidem v paláci se až nyní dozvěděl o propuštění své sestry z armády i o jejím zmizení. Netušil, kde by mohla být, ale rozhodl se jí najít. Podařilo se mu přesvědčit svého krále, aby ho vyslal místo obvyklého posla do vojenského tábora. Tam mohl začít s hledáním, protože právě tam se teď nacházel jeho otec. Netušil, kdo jiný jeho sestru viděl, ani kde byla naposledy. Dostaly se k němu jen ty zprávy, že byla propuštěna a víc nic. Do vojenského tábora se tedy nechal vyslat pod záminkou o aktualizování stavu vojska, nové strategii a tak dále. Ne, že by ho to snad nezajímalo, ale měl teď na mysli pouze svou sestru, své dvojče. A když nemyslel na ni, tak myslel na to, jak s radostí přerazí otci nos. Doprovod si s sebou nevzal, ani obyčejný posel by ho neměl a určil za sebe náhradu, dokud se nevrátí. Jenže netušil, co bude pak. Otec mu něco řekne a on se bude muset vrátit do hlavního města. Mohl požádat krále, aby ho dočasně uvolnil, ale to si pak král mohl také hledat nového kapitána městské stráže. Rozhodl se nakonec, že to promyslí, až na to přijde řada a nyní se soustředil na to, co mělo přijít. Jel na koni jak nejrychleji mohl, aby koně neuštval a dnes konečně dorazil na místo. Chvíli mu sice trvalo, než se v táboře zorientoval, ale najít stan svého otce mu pak nedělalo takový problém. Už dávno totiž zjistil, že se kdejaká informace hodí a tak si zjišťoval všechno, co se mu zdálo být přínosné. Nějakému vojákovi nařídil, aby se postaral o jeho koně, zatímco on zamířil ke stanu svého otce. Před ním čekali dva lidé, mohli to být sourozenci kdo ví? A také to vůbec nemuseli být lidé. V téhle zemi si nemohl být jistý ničím. Navíc když se přiblížil, zjistil, že vůbec nesmrdí jako obyčejní lidé potem. Stáli u vchodu do stanu a nevypadali zrovna přívětivě, ale projít dovnitř ho nechali.
Zvenku už slyšel dva hlasy a věděl, že ve stanu jeho otec není sám, ale dědice Keratu tu zrovna teď nečekal. Přejel oba muže před ním chladným pohledem, ale pak se dědici krátce poklonil. Na další zdvořilosti se ale nedostal. Vyrazil za svým otcem a když byl na krok od něj, vrazil mu pěstí přímo do nosu. "Kde je Nobu?" Neobtěžoval se ani s pozdravem, ani s nějakým vysvětlováním. To neměl v povaze. Kvůli něčemu tu byl a nehodlal se nějak zdržovat. A i když nečekal, že by mu otec jeho úder vrátil, byl na to připravený.

Radost z návštěvy dědice Keratu Tollin ani nepředstíral, byť byla plánovaná a dnes s ní počítal. Každopádně bylo potřeba probrat jisté záležitosti a on ho nemohl jen tak poslat pryč, protože se jednalo o výhodné spojenectví. Navíc je vždy lepší mít na své straně možného budoucího krále, proto je lepší vycházet se všemi dědici. Jenže ještě menší potěšení mu učinila neplánovaná návštěva jeho syna. Ke svým dětem se hlásil v tom nebyl problém, jenže tušil důvod jeho návštěvy a neměl potřebu svoji nezvednou dcerku řešit před Silviusem. Ale stejně jako nečekal samotný jeho příchod, nečekal ani to, že se z čiré nerozvážnosti pokusí zaútočit na vílího válečníka, který má za sebou už staletí tréninku, což se o jeho synkovi říci nedalo. Budiž mu ke cti, že mu dokázal spustit krev z nosu první ranou, ale pouze tím svého otce rozhněval, o čemž vypovídalo křečovité držení ramen, jak se snažil působit nad věcí. "Tuhle záležitost v tuto chvíli nebudeme řešit. O tvé sestře vím, ale teď není vhodná doba to řešit," řekl mu hlasem, který by moudrému člověku nepřipouštěl námitky, ale tušil, že přijdou, když šlo o Nobu, postrádal jeho syn racionální uvažování, stejně tak to bylo pro ni, když šlo o Kalua, jenže na to možná šla o něco chytřeji. Ženy byli přeci jen zrádnější a víc prospěchářské, takže většinou prvně myslely, ale to by svoji dceru přechválil. "Pokud dovolíš, jsem uprostřed důležitého jednání s dědicem Keratu, takže bys nás se vší slušností měl opustit a počkat na mě venku nebo tu stát a být ticho," prohlásil pevně a doufal, že mu alespoň dojde, že upozorňuje hlavně na Camielovu schopnost dostat se do myšlenek druhých. O své se nebál, jeho mentální štít byl dobrý a ihned by poznal, že se mu hlavu někdo plíží, ale jeho syn tímto nedisponoval, takže nebylo nutné, aby upozorňoval na rodinnou situaci, o které se Camiel nemusel dozvědět více, než bylo nutné.

Ani nečekal, že by z jeho návštěvy byl někdy někdo nadšený, ovšem k jejich smůle měl jisté politické výhody, takže ho většinou museli přijmout. To byl i případ právě Tollina dei Evasira. SIce jeho synovec měl také šanci stát se králem, ale jeden nikdy nevěděl, která karta vyhraje. Ani Camiel si nemohl svou výhrou být jistý. Jednání probíhalo v klidu, to se muselo nechat. Jen tedy úplně nepředpokládal, že jim debatu v určité části naruší příchod někoho dalšího. Nečekal, že by v rámci návštěvy měl domluvené i divadlo, ale v tuhle chvíli se musel pobaveně usmát. Ten mladík byl očividně dost nabroušený a to byl asi důvod, proč mu do mozku moc krve nedocházelo. Napadnout vílu nebyl nikdy moc dobrý krok, pokud jste nedisponovali stejnými výhodami. Ovšem při jeho slovech, že jde o sestru trochu zbystří. Věděl, že některé víly měli polokrevné potomky s lidmi, což musel být rozhodně případ mladíka. Vílou totiž zcela jistě nebyl. Ovšem ten mladík ho přestal zajímat ve chvíli, kdy zjistil, že má sestru. Přece jen v jeho vězení jedna poloviční víla momentálně seděla zavřená a odmítala mu říct své jméno. To ovšem neměl v plánu jim tu říkat. "Ale ne, beze všeho si to klidně proberte. Já počkám. Pokud jste ztratil dceru, veliteli, tak byste jí měl co nejdříve najít." Pronese nonšalantně a lehce mávne rukou. Sice by se nějaké informace jistě dokázal dozvědět i z hlavy toho výbušného mladíka, ale zatím k tomu opravdu neměl potřebu směřovat. Pokud z nich nějaké informace dostane při tomhle setkání, tak alespoň bude mít výhodu nad tou malou holkou až jí přijde navštívit. Navíc nebyl tak hloupý, aby se pokusil lézt do hlavy samotnému veliteli, který by mohl mít těch informací více. Nejspíš by poznal, že se mu někdo do hlavy dostal nebo snaží dostat a tohle diplomatické fópa opravdu k životu nepotřeboval. "Vypadá to, že Vás syn má o svou sestru větší starost než vy. Vemte si z něj příklad." Pronese ještě, a pak se teprve otočí k mladíkovi, kterém do teď moc pozornosti nevěnoval. "A ty by sis během toho rozhovoru mohl držet ruce u těla.Jinak ti s tim milerád pomůžu." Upozorní ho a tentokrát se mu na tváři usídlí chladný úsměv. Sice neměl nic proti tomu, aby se někdo rval, ale na druhou stranu i on udržoval určitou úctu vůči výše postaveným a vůči vlastnímu otci, ke kterému by rozhodně jen tak nepřišel a nevrazil mu pěstí před někým důležitým.

Že udělal chybu, mu došlo v pár následujících vteřinách, ale omlouvat se nehodlal. Měl to udělat už dávno před tím, když tu jeho sestru týrali jen kvůli přeměně. Promnul si tedy obě zápěstí a neustále provrtával očima svého otce. V hlavě si několikrát zopakoval, že mu za to otec nestojí, že musí jen najít sestru. A pak se do toho vložil i ten dědic. Garret nebyl úplně bez pudu sebezáchovy, aby dědici Keratu něco pádného odpověděl. Vlastně pro něj byla dost smůla, že tu musel být zrovna on. Zaťal pevně čelist, aby neřekl ani nic dalšího otci, dokud tu bude Silvius a pak tedy odstoupil stranou, ale ven rozhodně odcházet nehodlal, když už mu otec navrhl, aby zůstal. Mohl si alespoň důkladně prohlédnout mapy i dokumenty na stole . Zběžně obhlédl zbytek stanu a pak zakotvil pohledem na dědici Keratu. Nepochyboval, že by svou výhrůžku splnil. Dozajista by mu nakopal zadek během pár vteřin. A on tu nebyl kvůli potyčkám, ani s ním, ani se svým otcem. I když nutno říct, že ta rána Garreta naplnila blaženým pocitem zadostiučinění.
"Tak prosím, jako bych tu nebyl." Prohlásí naučeným podřazeným tónem, ale s volbou slov tentokrát nebyl zrovna nejlepší. Bohužel pro něj, ho to, že jeho otec tvrdí, že ví kde je Nobu, naštvalo snad ještě víc. Tak on ví kde je! Mám to snad brát tak, že ji sám někam zavřel?! S těmito myšlenkami opět probodl otce vražedným pohledem a založil si ruce na hrudi, aby znovu neudělal něco neuváženého, i kdyby byl v právu. Na to se tu nehraje, to mu samozřejmě bylo jasné. Jen už toho byla nějak moc. A tak se teď znovu snažil najít ztracený klid a chladnou hlavu, kterou si až do nedávna dokázal udržovat. Když už nic jiného, doufal, že tu přijde i k jiným užitečným informacím, když tu nakonec musel čekat na svého otce.

Nebyl si vyloženě jistý tím, že by ho jeho syn s horkou hlavou, kterou jim právě předvedl, správně pochopil, ale neměl potřebu to dále rozvádět, i když ho k tomu keratský dědic povzbuzoval. Tomu dal jako jedinou odpověď chladný pohled tvrdý jako evesirská ocel. Neuniklo mu, že se vážený pan Silvius dobře baví nad touto scénou, kterou tu Kalu ztropil, ale on sám se nebavil. Kdyby byl o pár stovek let mladší, jeho syn by ležel na zemi a vykašlával krvavé cucky a Camiel by byl bez omluvy poslán ke všem čertům, ale naštěstí už měl kontrolu nad svým vztekem. "Se vší úctou bych raději vynechal tu část, kdy před vámi budu rozebírat rozmary svých dětí. Moje dcera je dostatečně schopná poradit si sama a můj syn to zbytečně dramatizuje," řekl mu úsečně a už mu nevěnoval pohled, ten teď věnoval Kaluovi a probodával ho jím ještě více než jeho. Ovšemže by mu mohl říct, že on sám chtěl zabránit tomu, aby se Kalu o Nobuině vyhození, následnému alkoholismu i zmizení dozvěděl, ale to nemělo význam řešit před Camielem. On už zaplatil hodně lidem i vílám, aby ji začali hledat. Dokonce i nejlepším Serením zvědům, ale zatím nebylo po jeho dceři ani památky. "Myslím si, že nerozvážnost není dost dobrá věc na to, abych si z ní brali příklady, Camieli," uzemnil dědice, který hrál až na příliš nebezpečnou strunu a nevěnoval mu jediný pohled ani když srovnal jeho syna svými slovy. Sice byla výchova jeho dítěte to poslední, co by po komkoli z rodu Silviusů chtěl, ale nechal to být, protože ani v tomto stavu nebyl jeho synek takový blázen, aby se bouřil proti slovu dědice Keratu, i když si mohl odpustit i podrážděnou poznámku, hodnou děcka. "Opusť si tu dětinskost, Kalu, na poměry svého druhu už si dospělí, tak se podle toho taky chovej," upozornil ho nebezpečným tónem a věnoval se zase rozhovoru s Camielem, který právě vedli, než přišel Kalu. Dával si ale pozor na to, aby i před svým synem nemluvil moc dopodrobna, kdo ví, jak rozčílený byl a kolik bodnutí do zad by mu za pomoci důležitých informací mohl uštědřit.

Asi jen málokdo jiný by byl z nestálé situace pobavený a nadšený jako Camiel. Možná ještě jeho otec by se v tom vyžíval. Oba měli v sobě jistou škodolibost a zvlášť rádi způsobovali vyhrocené situace nebo jim přihlíželi. Zvlášť ve chvíli, kdy oni sami nebyli nijak ohroženi a on v tuhle chvíli nebyl. Velitelův syn pro něj opravdu hrozbu nepředstavoval a nejspíš by ho dokázal vyřídit bez toho, aby se jen pohnul. Přece jen jeho mentální štít nebyl problém, když ani žádný neměl. V tomhle se podobal nejvíc více své matce než otci. Tollin by mu už jistě dal zabrat, ale tomu se dá vždycky nějak uniknout. Takže si jen uvolněně stoupnul a s klidem oplatil pohled mladíkovi, který na něj docela dost zíral. Znovu se usmál jako kočka, která právě našla novou hračku. Teoreticky by si s ním bez problému pohrát mohl, ale momentálně mu na podobný druh zábavy stačila jeho sestra. "Ale beze všeho, jsou to Vaše děti. Ne moje." Odpoví a pokrčí rameny, načež se podívá na velitele, který asi musí být docela naštvaný. Upřímně se mu nedivil. Dokázal si představit, že jeho otec by taky nebyl nadšený, kdyby se zachoval podobně jako Kalu, jenže v jeho případě by to rozhodně neskončilo jen tímhle mírným uklidněním. Na jejich dvoře se něco takového nenosilo, on by dostal pořádně za vyučenou a rozhodně by odcházel jako zpráskaný pes a kdyby mu tekla krev jen z nosu, byl by asi i rád.
Pak se ovšem zaposlouchá do informací, které mu velitel sděluje, ačkoliv je mu jasné, že to asi nebude všechno. Přece jen říkat některé citlivé informace před někým nepovolaným, kým nejspíš Kalu byl, nemuselo být nejbezpečnější. Když ale velitel skončí s výkladem, lehce přikývne s pobaveným úsměvem. "Dobře, to by bylo. Nechávám moje Sankorie ve Vaší péče. Mají pokyny, aby Vás poslouchali v rámci armádních rozkazů. A kdybyste mi chtěl k těmhle plánům sdělit ještě něco, co by neměl slyšet někdo nepovolaný, pošlete po některém z nich zprávu." Odpoví a věnuje mu polovičatý úsměv. Pak se otočí ke Kaluovi a zadívá se mu do očí. "Kdybych snad mohl s hledáním Vaší sestry nějak pomoci, zdržím se ještě během dnešního dne v Táboře, tak mi dejte vědět." Nabídne mu, ačkoliv stejně jde jen o to, aby on sám získal nějaké informace. Opravdu neměl v úmyslu se podělit o některé, které měl on. Přesto si ale skutečnost, že ho opravdu vyhledá, pojistí tím, že mu do hlavy opatrně vloží myšlenku, že by jeho nabídku měl Kalu jistě využít. Samozřejmě, za sebou jako správný mág mysli zamete stopy, i když pochyboval, že by byl Kalu schopný je najít a rozeznat, když se jednalo jen o jednoduchou myšlenku a nutkání. Pak se rozejde k východu ze stanu, kde se ještě přes rameno otočí na velitele. "Předpokládám, že se uvidíme za stejně dlouhou dobu jako obvykle, veliteli. DO té doby se opatrujte." Rozloučí se s ním a vyjde ze stanu, kde se připojí ke svým předchozím společníkům. "Myslím, že dneska se ještě pobavíme." Pronese směrem k nim a věnuje jim škodolibý úsměv. Dva Sankoriové si vymění pohledy, načež lehce zavrtí hlavami.

Na slova otce už Kalu nic neřekl. Neměl zapotřebí ho teď posílat k šípkům, když chtěl být přítomný na jejich jednání. Sledoval je celou tu dobu a neuniklo mu, že jeho otec velmi pečlivě rozmýšlí, co řekne a co si nechá pro sebe. I tak se možná dozví něco víc, když mu pak řekne, za jakých okolností se sem nechal vyslat. Ale pro teď už jen mlčel a poslouchal alespoň to málo, co se rozhodl otec říct. A ze všech sil se snažil alespoň tu chvíli nemyslet na svou sestru. Snad během té doby alespoň pořádně vychladl.
Díky jeho přítomnosti jejich jednání nebylo tak dlouhé, jak by dozajista bylo, kdyby čekal venku. Ale co, jemu to nevadilo a ty dva si určitě najdou cestu jak se o informace podělit. Camiel se už chystal k odchodu, když mu nabídl pomoc s hledáním jeho sestry. Ano, zprvu to chtěl odmítnout - jak by on něco mohl vědět? Ale pak mu to nepřišlo jako tak špatný nápad. I on věděl mnoho informací, které by se k němu dostat neměli. Dědic Keratu toho mohl vědět víc a třeba se vytasí i s přiměřenou cenou informací. Rozhodl se tedy, že ho navštíví, jakmile skončí s otcem, nebo druhý den. Ale čím dřív, tím líp. On sám tu zůstat přes noc neplánoval. Trpělivě vyčkal, až Camiel odejde z doslechu a provrtával přitom otce očima. "Byl to tvůj rozkaz?" Zeptal se ho, ale rozhodl se nespecifikovat svou otázku. Otec se stejně chvástal, že ví, kde Nobu je. Tak mu chtěl dát prostor mluvit a chladně přitom sledoval každý jeho pohyb.

Neměl keratskému dědici už co říci, takže pouze přikývl na to, že si vezme jednotky Sankari pod svoje vedení a zároveň, že mu klidně po někom z nich pošle informace, které nechtěl říkat před svým synem. Následně pouze odmávl to, že už je tedy konec jejich debaty a s kamennou tváří si vyslechl nabídku pomoci pro hledání Nobu. Nelíbilo se mu, že o to vůbec jeví nějaký zájem, ale nechal si to pro sebe, protože věděl, že by to byla spíš pobídka k tomu, aby se zajímal více. Následně ale už se svým synem úplně osaměl a byl tedy čas si něco vyjasnit. Než ale stihl k čemukoli hnout brvou, synáček mu položil otázku, která ho donutila se pohrdavě zasmát. "Myslíš rozkaz držet tě v nevědomosti? Ano, to byl, a král v tom se mnou plně souhlasil. Právě teď si jen dokázal proč. Zachoval ses jako malé dítě a zostudil si mě víc než tvoje sestra," pronesl chladně a probodl ho ledovým pohledem, "Ta zostudila vlastně jenom sebe a navíc jen před Haidou, tys mi udělal ostudu před možným králem vílí říše." Svoje slova podtrhl tím, že svému synovi uštědřil ránu pěstí do břicha, dřív než mohl vůbec reagovat a jen sotva to mohl ustát bez potíží. Ale co mohlo být podlomení kolen a vyražený dech proti tomu, co by mu nejraději udělal? "Informace jsem nechal zadržet jenom proto, že bys věci díky svým citům zbytečně komplikoval. Když jde o tvoji sestru nedokážeš uvažovat jasně. Každopádně to nemá význam, protože už ji nikdo dlouho neviděl, slehla se po ní zem a ani v žádné krčmě v zemi si nestěžovali na výtržnosti, které by se jí mohly podobat. Ocenil bych, kdyby ses do toho nemíchal a hlavně vynechal i Silviuse, zbytečně tím věci zkomplikuješ," řekl mu skoro necitelně a odvrátil od něj pohled. Měl ještě na vyřizování důležitější věci, než jeho rozmary a rozhodně neměl v plánu je odkládat. "Teď laskavě vypadni, pokud nechceš, abych ti udělil lekci z pokory všem na očích. Mám ještě vyřizování," ve hlase mu sice zněla hrozba, ale díky časovým možnostem vyslal posla pro princeznu Haidu, která s ním ještě chtěla probrat strategie. Teď, když už měl na starost i Sankari, to mohli dořešit. Syna už si nevšímal, předpokládal, že má dost rozumu, aby odešel.