Dukato

Pirice zvedla hlavu, když něco od své komorné zaslechla, ale nerozuměla jí. Než se ovšem zeptala, co říkala, pokračovala Suye sama. "Oni to vědí. Vědí to co potřebují." Namítla spěšně a ještě stále vlhké vlasy si svázala do copu. Líbilo se jí, jak viděla svou komornou pilně vymýšlet plán, ale musela se nad tím usmát. "Já už plán mám. Vypaříme se stejně, jako bych se vypařila kdykoli, když jsem šla do města. Přes balkon." Uculila se na svou komornou a přešla opět ke skříni, kde vytáhla ještě jedny světle hnědé kalhoty se světle růžovou halenkou. Měla plno oblečení z různých koutů světa a popravdě řečeno, už si ani nepamatovala, odkud je tohle. Ale budou vypadat jako dvě cizinky a o to šlo. Suya byla o trochu menší a drobnější než Pirice, ale oblečení jí nebude zase tak moc velké, takže to by problém být nemusel. "Tady, běž se převléct." Podala oblečení Suye a pak se podívala, co vlastně za jídlo Suye přinesla. Byla mile překvapená, nejen kvůli množství, ale také výběru. Její komorná věděla, co má ráda a toho si vážila. Cesta bude určitě náročná, hlavně když se budou muset vyhnout komukoliv, koho její otec pošle. A dobré jídlo vždy dokázalo zvednout náladu.
"Je tu ještě jedna věc. Unesla bys mě při letu? Bylo by to méně nápadné než kdybych používala magii kvůli tomu, abychom prošli makovým polem." Mluvila na Suye, ale dívala se zatím na obrázek chodeb paláce, který Suye nakreslila. Měla už palác prochozený určitě skrz na skrz, což bylo užitečné. Ale Pirice nehodlala riskovat nějakou cestu, kterou nevyzkoušela. A že jich už zkoušela plno. Jedna byla zaručená a bezpečná - v rámci mezí - a tu také hodlala použít.

"Takže jako klasicky přes balkon, fajn mapu potřebovat nebudeme." Odvrátila jsem se od papíru a nechala jsem ho ležet na stole, napřímila jsem se a položila jsem svoje ruce v bok.
Trochu jsem se zarazila když mi podala oblečení. "Děkuji, ale to nemusíte, já bych to nějak zvládla." Vzala jsem si od ní oblečení a vešla jsem do koupelny kde jsem se svlékla a soji uniformu jsem schovala aby ji nikdo nenašel když by nás hledali.
Pokožku jsem měla klasicky světlou jako padlý sníh, oblečení bylo z příjemného materiálu a perfektně mi padlo, vyšla jsem z koupelny a ještě jsem si oblečení uhladila. "Padne mi hezky." Řekla jsem s údivem a prohlížela jsem si svoje oblečení.
"Já si myslím že by to nebyl problém Lady." Dodala jsem přitom když jsem si upravila vlasy tak aby mi nelezli do obličeje.
Přešla jsem ke stolu a vzala jsem všechny potřebné věci do vaku, poté jsem přestoupila k balkonu a nevinně jsem prohlásila: "Můžeme vyrazit Lady?" Pokynula jsem rukou a čekala jsem až se společně opět vydáme do města a možná i dál.

Pirice počkala až se Suye převlékne a pak pokývla hlavou, že je spokojená. Nohavice kalhot jí byly trochu delší, ale ne tolik, aby to vadilo. A jinak komorné její oblečení slušelo. Takže doufala, že opravdu vypadají jako dvě cizinky, alespoň na první pohled. Než ovšem mohly vyrazit, potřebovala zařídit ještě jednu věc. Pirice potřebovala zajistit, že si její otec bude myslet, že je stále v paláci. Takže rozházela trochu postel a pár polštářů nacpala pod deku. Bohužel úsilí své komorné musela zničit. Kdyby měla pokoj stále uklizený, nikdo by nevěřil, že v něm je, takže na stole rozložila několik popsaných papírů a knih. Knihy dala také k posteli a dvě i na ní. Muselo to vypadat přesvědčivě.
"Ano, jdeme." Prohlásila, když už byla hotová a došla na balkon za svou komorou. Přelezla zábradlí se svou brašnou přes rameno a pomalu sešplhala dolů. "Jestli chceš, můžu ten vak s jídlem vzít. Pro tebe bude šplhání dolů náročné i bez něj." Navrhla, když už sama stála na pevné zemi a dívala se za Suye nahoru.

Sledovala jsem co se chystá Lady udělat, bylo mi to jasné hned, potřebujeme aby o nás nikdo nevěděl alespoň na chvíli.
Když byla Lady se svým kouzlem hotová nechala jsem ji sešplhat dolů. "To byste byla moc hodná Lady." Zašeptala jsem protože jsem čekala že by nás mohl někdo slyšet a spustila jsem vak s jídlem dolů a poté jsem sama i když s obtížemi slezla dolů a znovu jsem si vzala vak s jídlem. "Děkuji za pomoc." Ulevila jsem si když už jsem byla dole.
Trochu nervozně jsem si odkašlala když jsme se vydali na cestu. "Já vím že je to ode mě velmi nezdvořilé a vůbec bych to navrhovat neměla, ale když teď jdeme kdoví kam a vydáváme se za cizinky na cestách, neměli by jsme si tykat? Já vím že je to nezdvořilé, ale já jsem Suya, Suya Morlif." Nervozně jsem ze sebe vykoktala a natáhla jsem ruku směrem k ní s nabídkou tykání. Nečekala jsem že mojí nabídku přijme, ale za zkoušku nic nedám že?
"A kam vůbec míříme? Máme stanovený nějaký cíl?" Otázky se mi míchali v hlavě že jsem si přišla jako člověk po vílím víně.
Od rána jsem se necítila moc dobře, protože vím že tohle asi dobře nedopadne, ale snad nás bude kotlík ochraňovat, zvlášť když je jedna z nás urozená.

Pirice se musela uchechtnout. Ta holka jí pomáhala s úprkem a pořád ji oslovovala jako Lady. Ale nic na to neřekla. Chytila vak s jídlem a přehodila si ho přes rameno. Nebyla křehká a ten vak si stejně budou střídat. Ale první by ho měla nést ona. Hlavně, když Suye s ní bude muset letět přes celé makové pole.
"Není to nezdvořilé Suye. Vím jak se jmenuješ a ty mé jméno znáš taky." Prohodila, když k ní komorná natáhla ruku s nabídkou tykání. "Ale nebylo by zrovna moudré mě teď oslovovat mým jménem, takže mi říkej Vit." Usmála se na svou komornou, ale z nějakého důvodu jí přišlo podivné, potřást si rukou. Nikdy nepřišla na to, proč se to dělá a proč to někteří odmítají. Ona to nedělala jen z principu, že netušila, jaký skutečný význam to má - pro ni to nemělo totiž žádný význam.
"Nemáme přesný cíl. Tedy ve skutečnosti jich máme několik, začít bych chtěla u Crochanek v Gretlipu. Rádybychse od nich něčemu přiučila. Což mi připomíná, že hodlám po cestě trénovat a rozvíjet své dary. K jedmu z nich budu potřebovat i tebe. Potřebovala bych, aby ses přede mnou snažila uchránit svou mysl. Slibuju, že nic neudělám. Jen bych se potřebovala zlepšit." Prohodila, jako by ji žádala o něco normálního a přitom mířila městem k jižnímu konci, kde měla v plánu překročit makové pole a pokračovat přímo k Gretlipu. S otcem mluvila o zemích jako je Cyra, Bakirah nebo Evasir. Takže je v Gretlipu nebude hned hledat. To pro ně byl další důvod proč se vydat zrovna tam. Kromě toho se Pirice toužila přiučit u Crochanek léčitelství.

Po noci ohňů

Jen co se Pirice s otcem, Suyou a strážemi vrátili z Illivenasu zpět do paláce v Sendanu, čekalo Pirice další kárání od matky. První od otce si již vyslechla. Nebylo to nic příjemného, ale mohla si za to sama. Na druhou stranu Suya si za to sama rozhodně nemohla. Ale takhle to její otec neviděl. Podle něj si Suya stále mohla vybrat, dokud Pirice nepomohla v útěku. Celou cestu si Pirice připravovala, jak řekne Suye, že se její otec rozhodl jí dát jinou práci. Od teď se už zřejmě nebudou vídat každodenně. Vlastně Pirice bude ráda, když ji občas uvidí. Ano, sice byla naštvaná, že na oslavách Suya všechno vyklopila Aronovi, ale tohle si nepřála. No vlastně očekávala od otce přísnější trest pro Suyu, ale byla ráda, že se pro to nerozhodl. Tohle nebylo příjemné, ale byla to nejlepší možnost, jaká mohla nastat.
Matka ji řekla, co chtěla a Pirice tentokrát opravdu jen pokorně mlčela a poslouchala. Nakonec se matce omluvila a když ji matka propustila, zamířila rovnou za Suyou. Jak vladař Sendanu, její otec, nařídil, měla to ona sama Suye říct. V patách se jí po celou dobu drželi dva strážci, ale něco jí říkalo, že kdyby opustila palác, bude jich mít v patách víc. Mohla jen doufat, že dovnitř do nekonečného skleníku jí budou následovat opět pouze jen dva. Alespoň si zatím nemohla stěžovat kvůli jejich náladám. Ani jeden z nich nebyl mrzutý, ale upovídaní také zrovna nebyli.
Zhluboka se nadechla a z nervozity si uhladila sukni šatů. "Suyo." Oslovila vílu, k jejímž zádům došla a obrnila se proti emocím. "Omlouvám se, že jsem tě do tohohle celého uvrtala. Můj otec již rozhodl o tvém trestu. Už nejsi mou komornou, ale budeš zastupovat práci řádové služebné v paláci. Také mi jasně naznačil, že se od teď nebudeme stýkat tak často, jestli vůbec." Oznámila Suye a omluvně se na ní dívala. Byla toho názoru, že takto rychle, to bude lepší. Jako strhnou náplast. Navíc netušila, jak jinak by to dokázala své přítelkyni říct. Po takové době, co se znaly. Ani pro ni to rozhodně nebylo nic lehkého.

<<<

Uběhlo již pár dní od onoho incidentu, kdy utekla z domu. Většinu času nyní trávila v paláci zabraná do nejrůznějšího učení. Kdokoli, kdo nevěděl o jejím provinění, by si mohl myslet, že se dokonale zbláznila a je z ní světice. No tomu tak vskutku nebylo. Ale každý den se snažila otci i matce ukázat, že pro ně není zklamáním. Ovšem kromě učení teoretických znalostí hledala i vybití v praktickém učení. Trénovala a objevovala svou magii s Elisen i svými učiteli, i když jí trvalo, než Elisen uprosila, aby jí odpustila tu lež, která zničila jejich důvěru. Teď ji musela budovat od znova a to nejen u ní. Byla si jistá, že to potrvá ještě dlouho, konec konců tohle byl pouze první krok. Ale bylo to vykročení tentokrát správným směrem.
Čas, který trávila v městě, byl asi poloviční, než co tam trávila před svým útěkem. Kromě toho se změnilo i její vystupování. Teď chodila vždy upravená jako dcera vladaře, v překrásných šatech a hrdě narovnaná. Už neběhala po ulicích a nedováděla s ostatními vílami tak jako před tím. Ale nedokázala si odepřít městské slavnosti, tance a radovánky, které mnohé dny nenechali město v klidu. A i dnes, po dni plném učení i fyzického tréninku, si oblékla bledě modré šaty s živůtkem ozdobeným krajkovými květinami a s dlouhými rukávy ze stejné krajky, sčesala vlasy do složitého copu proplétaného popínavými rostlinami a vyrazila do města. V patách jí byli čtyři strážci, kteří bedlivě sledovali každičký její pohyb, ale také okolí. Nebyla z jejího nynějšího doprovodu nadšená. I víly v městě nevěděly, jak se k ní teď mají chovat. Před tím byla skoro jednou z nich. A to se jí líbilo. Ale teď bylo na první pohled jasné, že není jen obyčejnou měšťankou. Zhluboka se nadechla a zkusila na svou stráž za zády zapomenout. Vykročila z paláce a energickým krokem zamířila do své oblíbené části města, která snad nikdy nespala a každý den to tam jen vířilo životem. I dnes se odtamtud linula vábivá hudba, kterou Pirice slyšela už v polovině cesty. Nadšením ještě přidala do kroku, ale to se jí vymstilo hned, jakmile zahnula za roh domu, kdy vrazila do muže a protože šla tak rychle, skácela se na zem.
"Velice se omlouvám." Začala ihned a okamžitě se zvedala ze země. Strážci za ní se zarazili, jeden jí přispěchal na pomoc, ale on ji odmítla. "Nechtěla jsem do vás tak vrazit." Pokračovala, zatímco si zmateně prohlédla muže - člověka, kterého povalila a kterého zjevně doprovázel černý kůň a bílý vlk.Na druhý pohled si všimla i kolibříka, který seděl koni na hlavě. Zmateně si celou tu skupinku chvilku prohlížela. "Vy nejste odsud, že ne?" Zeptala se tišeji a se zaujetím. Samozřejmě, potkat člověka s koněm nebylo nic neobvyklého. Ani člověk s koněm a psem nebyl až tak vzácně k pohledu. Ale poprvé vrazila do člověka s koněm, vlkem a ptákem.

Vůbec netušila, co si o tom pohledu má myslet. Co si má myslet o něm. To, jak se na ni díval a jeho grimasy v obličeji jí nijak neutvrzovali v tom, že by to byl milý člověk. Jeho vlk také neměl zrovna přátelskou náladu, když se na ní div nevrhl. Ale rozhodla se to nekomentovat. Navíc nebyla úplně ignorantská a všimla si únavy v jejich očích. Nejspíš byli na cestě už pár dní, možná týdnů. "Nejsem tak křehká květinka, jsem v pořádku." Odpověděla na jeho otázku, která měla být nejspíše starostlivá. Ale něco z jeho očí Pirice říkalo, že bnebude moc dobrý společník na rozhovor. Ne kvůli tomu že by byl člověk. Pirice nebyla z těch víl, které by lpěly na svém druhu a s nikým jiným neztrácely čas.
Ovšem musela uznat, že muž před ní ví co a kdy má říct. Tedy až na jeho poslední poznámku, která zrovna na člověka nebyla nejchytřejší. "Nejspíš stejně běžně, jako se vy chováte jako solný sloup." Odpověděla s pokrčením ramen. Nehodlala jeho otázku brát jako urážku. Rozhodně si nechtěla kazit zbytek dne. A nenechá toho člověka, aby jí kazil její snahu, vyžehlit to všechno co si zavařila. Jeho strnulý postoj jí jasně napověděl, že by si nejradši šel hned odpočinout do postele, nebo možná do lázně. Každopádně z něj přímo sálalo, že nemá náladu na rozhovor. Nebo jen na takový, kde do ní bude rýpat. A to mohlo skončit jen jedním způsobem - a sice že začne rýpat i ona. Radši si oprášila šaty a znovu se narovnala. "Pokud hodláte přespávat v některém ze zdejších hostinců, doporučila bych vám ten o tři ulice dál. Je více méně průměrný, ale připraví vám tam skvělou koupel, když vás srazila královská písečná bouře. Možná z vás dostanou i ten pach cesty." Vrátila mu kousavou poznámku, ale na rozdíl ona si tohle užila a nasadila krásný úsměv. Než kolem něj prošla a hodlala vyrazit tentokrát ladným krokem dál za hudbou.