Oáza souříčí Čtyřech

Kdyby si měl představit Hartise jako roztleskávačku pravděpodobně by to nedopadlo zase tak dobře jak by si mladý Seren asi představoval. Ono konec konců takový střapatý kluk v minisukni, crop topu a s ponponama nebyl ani Oldirův každodenní sen, který by si touto cestou měl v plánu splnit. Na štěstí to ale nebyla reálná možnost a zlodějíček vypadal normálně. “To neni k zahození.“ konstatoval na ta jeho spolykaná pravítka, ne že by kdy viděl někoho spolykat takovou haldu pravítek, ale na druhou stranu? Teda nebyl si najednou jistý jestli tohle konstatování jeho společníka vůbec mělo nějakou další stranu, která by byla nějak pozitivní pro něj jakožto dědice. “V tom byl lepší můj starší bratr. Řekl bych, že měl k lidem hodně blízko.“ odmlčel se a uhnul pohledem. Bylo mu líto, že jej nikdy nemohl poznat, že všechno musel objevovat sám. A čím víc o něm objevoval, tim víc s i přál, aby jeho bratr nezemřel. Nikdy ho sice nepotkal, ale chyběl mu. Nemohl si pomoct. Místo toho teď však řešil pomeranč. Obyčejný pomeranč, který zlodějíček ukradl, když se vetřel k pomoci a bez ostychu mu teď tvrdil že jej sám utrhl, aniž by se snažil vůbec vypadat při tom přesvědčivě. Dokonalost všech dokonalostí sama o sobě a jediné co z něj dostal byl nekončící sarkasmus. “To víš poslední dobou mám poněkud velkorysou náladu. A pak jako jeden z hlavounů mam i tendence občas jen tak rozdávat milost.“ nadhodí v podobném sarkastickém tónu jako sám zlodějíček. Už si to zkrátka nemohl odpustit, přestávalo ho bavit neustále poslouchat urážky na svou hlavu byť on sám se snažil byt k lidem blízko, najít si cestu k tomu být jednou dobrý král, nebo vladař. Jak se zdálo nový přístup na Hartise fungoval a tak proč ho hned zahazovat když má tu možnost a chuť odpovědět jako někdo úplně normální a ne jen jako dědic. “Uplně přesně tak se teď cítím. Zaplaven vlnou euforie...“ pronesl opět tím sarkastickým tónem hlasu jako předtím. Ono už to asi ani jinak nešlo.

Co se týče jeho dalších slov jen si nad nimi tiše povzdechl a nechal je plavat trochu jiným směrem. Kdyby s nim mel dokola řešit toto téma dost možná by se nikdy nenašli na podobném tématu. Jeden by mluvil o koze a ten druhy o voze. I když tedy by možná seděla spíš nějaká metafora s pomerančem. Žádná ho zatím nenapadla. Raději se zaměřil na jeho výplod ohledně stráží a nejspíš krycího jména, které Oldir v první chvili jednoduše nepochopil. “Oh tak to mě hluboce zasáhlo.“ pokrčil nad tím plácnutím do čela rameny. Jestli ho mrzelo že to nepochopil na první dobrou? Vůbec ne. Mel v plánu lézt za ním na střechu? Ani náhodou. Takže ani nyní se Hartis nesetkal u dědice zrovna s úspěšnou reakcí. “To už tak u nás hlavounů bývá. Nelezeme po střechách s kde kým výjimečným ale mlátíme se mezi sebou “ dodal tak nějak s minimem zajmu o faktu, že by měl byt nudný. On přece neměl být zábavný, měl mít rozum. Budoucí král se nehoní po střechách, nenechá se zlákat maličkostmi. Zvedl k němu pohled když zmínil hru a pozvedl jedno svoje obočí. Jakoby mi snad chtěl dát najevo že tenhle nápad nebude nejlepší z těch, které zlodějíček už měl. První slupka sice padla před něj, ale druhá už letěla lépe. Bohužel pro zlodějíčka už dával Oldir pozor a chytil ji, pričemž ji obratem hodil zpět tak, aby Serena trefil do čela. “Máš docela mizernou mušku.“ dodal k tomu počinu.

>>>

Neměl to zapotřebí po celou dobu jejich malého rozhovoru, takže ani teď nebylo výjimkou, že byl poněkud držka. Ale tak alespoň si nemohl nikdy stěžovat na to, že by s ním jednal jinak jen proto, že je hlavoun. Nakonec jsou si přeci všichni rovni a takové kecy a jediný důvod jeho prořízlé tlamičky je beztak to, že se přesně tímhle řídí. "Však jsem to řekl já, nejmodřejší ze všech moudrých, si piš, že to není k zahození. Pokud chceš něco zahazovat, začni těma pravítkovcema," řekl veledůležitě a tak nějak samovolně se u svého nejnovějšího titulu vyprsil jako správný nabubřelý borec na konec. Jen efektu trochu ubíral obyčejný fakt, že byl celkem tintítko, ale s tím dokázal žít, přeci jen se na světě dějí i horší věci a on nutně nepotřeboval být svalovec. Nakonec i příšery jdou prvně po těch, co maj na kostech víc masa, no ne? On byl ten vychrtlý chytrák, co mezitím zdrhne. Ale s prsením vzápětí přestal, když měl vlasáč asi trochu sentimentální chvilku. "Budeš brečet?" optal se jako citlivost sama a s lehce vykuleným výrazem se poodtáhl do nejvíc to šlo. Nebyl zrovna ten empatický typ, kterému by mohl jen tak někdo bulíkovat na rameni. Na to nebyl Oldir dost pěkná holka. Ale nakonec to vypadalo, že se jen srovnával se starším bráchou a na tragéda neměl v plánu si hrát, takže jistá atmosféra projev další fňuk emoci a uteču vzala za své a seren si zase sedl normálně a dokonce si i trochu uhladil ohyb na košili. Navíc se mohl i zasmát jeho dalším slovům, protože to vypadalo, že se konečně dokázal chytnout normální konverzace, byť to bral furt trochu povýšeně, ale tak aspoň něco. "Na tohle si vzpomenu, pokud se někdy poznáme v situaci, kdy se mi to bude hodit. Přeci jen na tebe plýtvám svým drahocenným časem, takže budu počítat s náladami na milost, jestli se svojí milou povahou dostanu někdy do problémů a ty budeš u toho, hlavoune," postavil ho před hotovou věc, i když byla minimální šance, že by nad tím měl nějakou moc. Mohl si to alespoň namlouvat, když už na to přišlo. Navíc se tím rozjela myšlenka na to, že by nemuselo být vůbec špatné mít osobního hlavouna na tahání z průserů, ale to už bylo až moc přitažené za vlasy. "A tak to má být, vlasáči, tak to má být," prohodil opět jako moudrý stařík, od kterého měl sice celkem daleko, ale tak to pro něj nikdy nebyl problém. Stejně si to ale nakonec pokazil smíchem, kterému nešlo odolat.
"Ale ale vlasáči, začínáš být nějakej jízlivej, to se mi tedy vůbec nezamlouvá," nadhodil káravým tónem a nespokojeně zakroutil hlavou nad oným nezájmem, se kterým v podstatě odmávl důležitost krycích jmen. To byla jedna z lepších věcí, které se od něj mohl přiučit. Tedy, samozřejmě, všechno co dělal a říkal bylo naprosto úžasné a nezbytně důležité pro každodenní přežití, úplně nejvíc, ale krycí jména se mohla hodit i takovému hlavounovi jako byl on. Přeci jen ne vždycky ví všichni, jak hlavouni vypadají, ale jména znají většinou všichni. Takže jak se nejrychleji dostat do područí vrahounů nebo únosců? Ano, přesně tak, nepoužíváním krycích jmen. Ale na to André neměl asi dost buněk. Jeho mínus, co si budem... "To zní velice zajímavě a ještě víc civilizovaně, jak se na hlavouny sluší a patří, to ti teda povím. Ale ty si ještě vzpomeneš na tuhle neskutečně úžasnou možnost tréninku, až na to přijde a budeš to potřebovat v tom vašem turnajíku," řekl jako vědma s děsivou předzvěstí a pořádně se nad tím uchechtl. Zůstávalo obyčejným faktem, že neměl tucha, o čem ta jejich tahanice o korunu přesně bude. Když to bylo posledně, byl ještě na houbách, ale čekal by možná něco kultivovanějšího než řezání se hlava nehlava. Přeci jen všichni naškrobení vlasáči a vlasatice určitě museli mít i nějaké vznešenější dovednosti, ne? Jako jestli ne, tak by i on se svým házením kůrkou od pomeranče byl lepší kandidát. I když se ukázalo, že v tomhle je na tom tady vlasáč nakonec lépe, což Hartise přimělo se celkem instantně nafouknout, když ho trefil do čela a ještě se mu vysmál. Nebo tedy prohodil výsměšnou poznámku. "Já bych měl mušku dobrou, kdybych měl třeba takový kamínek. Pokud ti to neřekl, tak kůrka od pomeranče je celkem lehká, takže hůř lítá," začal celkem uraženým tónem, plně odhodlán hubovat, "potom bys měl taky projevit trochu zájmu o všechny, co ti tu žijou. Vznešený víly maj rychlost i sílu, ale sereni jedou hlavně rychlost, vlasáči, takže se ti samozřejmě háže líp než mě." Mohl znít skoro pádně a chytře, protože si to uměl okecat, ale skutečnost, že byl nafouklý jak bublina, mu trochu ubírala na vážnosti. Každopádně byl ale aktuálně uražen, takže se zvedl ze svého fleku a shlédl na něj dolů. "Bych po tobě mohl hodit celý pomeranč a to bys čučel, jak bych se trefil, ale jídlem se neplýtvá," prohlásil dramaticky a koukl na slunko, které už vypadalo, že začne zalézat za stromy, takže v klidu mohl jít otravovat svého kupce. "Myslel jsem, že tedy budeš vybranější společnost, ale nemám čas s tebou ztrácet čas, když máš chuť se vytahovat. Zpytuj své svědomí a třeba zase někdy, naškrobený vlasáči André!" zvolal k němu jako kdovíco a než se nebohý Oldir mohl nějak dále vyjádřit, nacpal si tenhle kočičák do tlamičky skoro celý pomeranč a rozběhl se po střeše kamsi do pryč.