Pocemarská vrchovina

Každé podcenění nepřítele mohlo být tím posledním, které se někomu povede. Matthias většinou doufal, že to bude on, koho ostatní podcení nebo komu uvěří a nebudou ho podezřívat z toho, že by jim vlastně vůbec mohl ublížit. “Když vyrážím na lov, to většinou s někým. Je lepší mít alespoň početní převahu.“ Ušklíbne se a zadívá se na kluka, který si v klidném bezvědomí leží svázaný na koni. Na tohohle tu převahu ani nepotřeboval. Nejspíš by v takovém případě byl větší počet spíš na škodu. “Ale tahle moje cesta neměla být výpravou. Otec mě zavolal domů, takže jsem neměl v plánu se moc zdržovat, ale tohle si o to vyloženě říkalo.“ Upřesní svá slova a pokrčí rameny. Ne, neměl v plánu se zdržovat, ale pořád byl lovcem a nehodlal své poslání zanedbávat, když měl příležitost jejich zemi zbavit další nákazy, kterou mágové jisto jistě byli. “Kdyby tě jen poslalo na zem, tak je to vlastně ještě v pohodě. Pokud tedy máš dost sil ještě vstát a ten pád na zem, nebude tvůj poslední.“ Pokrčí rameny, jako by se ho to snad ani netýkalo. V tomhle oboru ale každý musel vědět, že jednou může narazit na mága, který ukončí jejich život a bude tak tím posledním, co lovec uvidí. Některým lovcům se dařilo přežít déle než jiným, ale málokterý nakonec zemřel na stáří. Možná ti, kteří byli až přespříliš opatrní se na to mohli těšit. Pokud ale chtěl lovec něco dokázat, tak mohl jen těžko žít bez myšlenky, že jeden lov jednou může být jeho poslední. Stačilo špatně odhadnout kořist a její schopnosti, nebo narazit na větší sehranou skupinu a mohlo být po něm.
Zkoumavě se zadívá na chlapce na koni, kdyby nebyl to, co byl, nejspíš by měl rodinu, která by se o něj postarala a neskončil by takhle. Jenže měl tu smůlu, že se narodil jako mág, a tak s ním taky bude zacházeno. Upřímně Matthiase ani nemrzelo, že se praštil při pádu do hlavy, ačkoliv mu to dělalo trochu starost, protože netušil, jaký následek to mohlo mít. Ovšem pokud ho to neprobudilo, tak to bude spíš ten, že se probere po delší době, než aby se probudil dřív. “Že by zaspal i vlastní soud? Pokud ho ta rána nezabila, což nejspíš ne, když dýchal, tak půjde spíš o to, že se probudí po delší době.“ Konstatuje po chvilce, načež zvedne hlavu k Mykalovi. “Ale jistota je jistota, rozhodně nepotřebuju skončit s mágem na zádech.“ Ušklíbne se. Stačilo, že ho musel vézt na koni, kterému se to moc nelíbilo, ačkoliv to nebylo poprvé, co měl podobný náklad. Jenže vysvětlujte to zvířeti, které nebylo spokojené a nejspíš nechtělo o moc víc než klidné stání, seno a čistou vodu. No, na to si bude muset ještě počkat, než dorazí do Volturi. Do té doby takovéhle pohodlí nedostane ani jezdec.
Sice se ve společenství lovců nějakou dobu pohyboval, ale to neznamenalo, že by ho všichni museli znát, nebo by on znal všechny. Jeho jméno většinou padalo v souvislosti s vůdcem, který ho částečně vychovával. Jenže ani v tom nebyl Matthias jedinečný, protože Roibeart si vždycky některé chlapce vyhlédl a sám na ně dohlížel. Navíc to bylo o součástí jeho práce. “Časově omezené? Kéž by. Asi se těžko stane, že by můj otec setkání omezil nějakým časovým horizontem.“ Ne, že by svého otce nechtěl vidět, ale dobře věděl, o čem se nejspíš budou bavit a to se mi ani za mák nelíbilo. Sňatek, který jeho otci přišel výhodný a jeho bratra uklidnil v tom, že se Matthias nepřiblíží k jejich rodinnému dědictví. On ale ani o jedno moc nestál, ovšem stavět se proti otcovu přání by se mu ve výsledku nemuselo vyplatit, takže mu nakonec nezbude nic jiného než ho splnit. Zasnoubený už beztak byl. Dalším logickým krokem byla svatba. Ne, že by jeho nastávající snad byla ošklivá, ale nic k ní necítil, a navíc byl lovec a toho se taky jen tak nevzdá, takže mohla být Carolien brzy bez snoubence. Možná by raději, než setkání s otcem čelil nějaké zakázce, jenže on nebyl ten, kdo si bude vybírat. A vzít zakázku na truc by mu stejně nakonec nepomohlo a musel by do Volturi dojet.
Mírně pozvedne obočí, když si všimne toho hlubokého nádechu, jako by se snad Mykal na něco připravoval nebo se snažil uklidnit? Nakonec po jeho slovech tipoval spíše to první. Že by pro něj nebylo snadné přiznat, že je méně zkušený? Možné to bylo, ačkoliv delší doba u lovců automaticky nemusela nic znamenat. Záleželo na tom, jak moc byl člověk schopný a jestli dokázal jednat na základě instinktu a přežít. Bez toho byl i nejlepší bojovník k ničemu. “Ne všechny do toho rodiče uvrtají v tak brzkém věku jako mě. Znám i lovce, kteří se přidali až v dospělosti a jsou nakonec lepší než ti, kteří tu byli od dětství.“ Odvětí nezaujatě. Když měl člověk dostatečnou motivaci, dokázal se slušně vypracovat. A k lovcům se v pozdějším věku přidávali hlavně ti, kdo měli zatraceně velkou motivaci. Spravedlnost, pomstu, touhu zabít ty, kdo jim ublížili. To bývali jedny z těch nejsilnějších. U Matthiase tyhle motivace chyběli, protože jemu mágové v podstatě nic neudělali, ačkoliv to neznamenalo, že by je litoval nebo s nimi nějak sympatizoval. “Tak to jsme na tom v tomhle ohledu v podstatě stejně.“ Odpoví a pousměje se, když koně pobídne, aby vyrazil směrem k hlavnímu městě, ačkoliv vyloženě přímou čarou tam dojet nemohli. Kdyby mohli cválat, asi by cesta ubíhala rychleji, jenže vzhledem k nákladu, který měl jeho kůň kromě něj, by to nebylo zrovna praktické.
Pootočí hlavu na blonďáka, který jede šikmo za ním. Sice ne vyloženě v zástupu, ale mírně vzadu byl, takže aby na něj viděl, tak s hlavou pohnout musel. “Ty, kteří vyhoří během tréninku, pak brzo umírají rukou mágů. Málokdy se stane, že by někdo výcvik vyloženě opustil. Takže nakonec poslouží alespoň k tomu, aby motivovali ostatní, aby nezemřeli tak snadno.“ Odvětí a pokrčí rameny. Jistě, dřív z toho byl více zděšený, ale pokud to vidíte vícekrát, tak si zvyknete. Navíc smrt byla s jejich povoláním docela propletená, takže nebyl důvod se na ni dívat jako na něco, co bylo děsivé. “Měl jsem dobré učitele, jelikož na můj výcvik dohlížel i Roibeart. Tohle jméno už by ti něco říkat mělo.“ Odpoví a pousměje se. V některých ohledech mu vůdce lovců sloužil jako otcovská figura, ačkoliv v tomhle určitě nebyl jediný. Jenže taky ho částečně vychovával během výcviku. Matthias si ale rozhodně nehodlal stěžovat. Byl za tohle rád.
Otočí hlavu zase směrem dopředu a srovná si otěže v rukou, protože bělouš mu mírně trhá hlavou, aby mu dal jasně najevo, že tohle pomalé cestování s nákladem navíc se mu ani trochu nezamlouvá. Matthias tomu rozuměl, ale momentálně to byla ta nejjistější cesta do Zandily, aby pak mohli rychle vyrazit do Volturi, kde už byli nejspíš očekáváni. “A co tebe přimělo k tomu, aby ses přidal k lovcům?“ Zeptá se Mykala, na kterého se ale znovu neohlédne, ale spíš očima přejíždí po cestě, kdyby se náhodou něco rozhodlo je překvapit. Nebo možná i někdo? I někteří lidé sympatizovali s mágy a nebáli se to dát najevo, když si mysleli, že jsou v právu a navíc měli určitou přesilu.

Nejradši by strčil hlavu někam do vaku, kde by se nadýchal výparů, které produkovala kůže a odpadl by to rádoby bezvědomí, tak nějak si to představovala Mykalova duše ještě dávno, ale aktuálně měl v hlavě jen bordel z toho všeho, možná trochu víc zlosti nežli pokory. Zaujatě se podíval na věc na koni, možná to pro někoho byl člověk, ale nakonec se z toho vyklubalo něco jiného, nelíbilo se mu, že vypadali stejně jako lidé, chovali se tak a k poznání jste museli umět něco víc než se připitomněle usmívat. Nebyl sice samotář, ale na lov více méně moc často s někým nevyrážel zejména v poslední době, jinak společnost neodmítl, pokud mu do toho všeho nekecala a pak mu z toho leda tak vstávaly vlasy na hlavě a chlupy na zátylku. Pokýval nad tím hlavou, jeho společnost měla každopádně pravdu, nikdy jeden neví, co si na něj tenhle svět připraví.
"Ah, rodinná cesta s náhlým případem. Chápu." Kývne, když se na začátku mírně zadrhne, podívá se směrem do krajiny, lehce při pohledu na trávu vzpomíná na domov, ale pak zavrtí hlavou. Však byl v prostředí, které mu téměř i bylo už domovem, ale k pravému domu to měl ještě daleko. Protřel si zátylek a pohladil bílé zvíře po boku, kam ze své pozice dosáhl, neboť měl opravdu koně rád a chtěl to dát najevo i zvířeti, kdyby k němu musel z ničeho nic přistoupit zezadu. Koně kopali a Mykal nebyl z gumy, aby to vydržel, takže proto se k nim pokoušel přistupovat s jakousi, láskou? Nejspíš, kdo ví, co to bylo za emoci, neboť pro lidi ji už zrovna po zradě spáchané na něm nechoval. Jeho pohled uvízl na nákladu na koni, přemýšlel, bylo to vidět na neutrálně zakousnutém výrazu, jenž se nedokázal změnit, protože mu vrtala v hlavě jediná myšlenka. Najdu někdy ty zodpovědné za smrt rodiny? Ovšem odpověď mu byla cizí, byť otec svého viníka měl – Mykala.
"Pod zem." Koukl na něj. "To by bylo daleko horší, než na, že?" Uchechtl se při té představě, že by jej něco takového jako mágové, víly a jiná havěť stála život. Věděl to, ale stejně se mu nechtělo zemřít, jenže byl jako slepý kůň, co chtěl pomstu, a tak táhl kupředu, nevědomky se blížil ke srázu. "Stejně jednou všichni zemřeme, je jedno zda si na nás něco udělá svoji práci, nebo prostě…" rozmáchl jen mírně rukami, neboť zabít jet mohlo cokoliv i strom co by se náhle zlomil na této cestě a rozplácl by je. Mykal smrti jednou čelil, oheň pro něj od té chvíle nebyl dobrým přítelem, ale musel se mu naučit čelit – zejména, když nechtěl umrznout. "Dokud jsme mladí, tak se ještě na ty nohy umíme postavit, ale čím víc stárneme tím je to horší ne?" Zeptal se do větru, protože to nemusela být striktně pravda.
"Hmm…je pravda, že jsem viděl jen jak se válí na zemi, ale budeme se tvářit, že je každá rána k dobru. Bylo by nemilé, kdyby se probudil dřív." Odfrkne si a pak se zamračí, když si měří objekt na koni pohledem dravce, kterým ani vzdáleně není. Možná tak hladový kos, který sem tam zaútočí na žížalu, jenž se vrtí v zemi. Nenechal se lehce chytit a uměl klovnout, ale nebyl ničím speciálním – ale tohle by jeho povaha jistě neunesla, kdyby mu to někdo řekl do očí. Ona samotná představa nebyla vůbec humorná, takový mág na zádech mohl být to poslední co chcete na těch zádech mít. Třeba by zasáhl osud a jezdec by byl vyhozen ze sedla dřív, než by řekl ‚ne‘ na útok mága, ale taky ne. Taky by mohlo být jeho otočení přes rameno to jediné, co by dokázal udělat. Mírně se zamračil a přešel prsty po srsti svého Koně, jenž máchnul ocasem, aby odehnal nevděčný hmyz.
Stiskl kolena v sedle o něco víc, rodiče a jejich vrátní se do věcí, kéž by tohle nedělal, protože mu to bylo svým způsobem nakázáno, pokud neudělá s vrahy něco, tak doma nemá místo. Jenže bylo doma, ještě doma? Kdo ví, podle něj už asi ne, ale přesto to dělal, aby smyl hanbu ze svého jména. I díky jeho vztahu k otci na předešlou větu je kývl, vlastně co byste chtěli slyšet, že to chápe, ale že jeho by otec poslal s otočkou pryč, kdyby se tam ukázal? Tak něco, to by bylo teprve časově limitované. Vlohy a zkušenosti dělaly z lovců co byli, proto jen chápavě kývl hlavou, cenil si takových lidí, každopádně se naučit něco, co pro Vás není úplně sen je vždy oříšek. Proto doufal, že se jako lovec jednou dostane někam dál, trénoval, ale i riskoval, když chodil sám. Vlastně si za svoji smrt bude moci sám. "Pravda, jde hold o vlohy…nebo, motivaci." Pokrčí rameny, jako by se mu nechtělo moc mluvit, ale nakonec ještě dodá. "Jenže přehnaná motivace škodí,"
"Jsem celkem rád, že se mi to nestalo…" poví, když si i v sedle kontroluje, zda má vše co potřebuje, náhoda je nepříjemná mrška, která by jej mohla stát jakoukoliv věc, co měl u sedla. Ruce nechal volně v přední části sedla a Kůň šel klidně, moc se mu hnát a nechtělo a nemusel ani předbíhat svoji koňskou společnost, troch lenosti nikomu neublíží. Mykal se na rozdíl od své společnosti, co hleděla více méně dopředu, sem tam ohlédl dozadu, nerad by měl také na zádech nějaké to překvapení, ale nemuselo by být jen jedno. V tom případě bylo dobře, že byli dva lovci, ale mohli by stejně doplatit na převahu nepřátel. Dokázal muže před sebou vnímat i když koukal přes rameno. "Ano, to už mi je povědomé. Vlastně jeho tvář si vybavit dokážu, potkal jsem ho…což asi nebylo ani tak divné." Odfrkne si, rozhodně toho muže objevoval, kdyby jej trénoval, měl by k němu asi lepší emoce, ale i tak jej bral jako takový ‚otcovský‘ vzor, co by měli vidět synové v rodičích. Ovšem víc nic, věděl, že jemu se nikdy nevyrovná a proč taky? Chtěl se jen pomstít, a to co dělá teď, je součástí této urputné nekončící cesty, možné se ani nepomstí, ale netrápilo jej to. Nevěděl co se stane za pár hodin, natož za pár měsíců a let. "Je to zajímavý muž." Kývne hlavou, Mykal ostatně obdivoval i jiné starší lovce, jenže vše v duchu, zrovna se totiž na jejich řeči netvářil. Matthias musel mít do vínku dáno hodně, aspoň podle toho, když si jej vzal pod křídla někdo takový.
Au Syknul, když kůň klopýtl, ale místo toho aby litoval sebe, že se málem převrátil dopředu na krk koně, poplácal Koně po krku. "Dívej se pod nohy brachu," uchechtl se a otočil hlavu dozadu jako sova, sledoval prolétajícího opeřence nad jejich hlavami v oblacích. "Osobn..vítr to ven, pomsta." Vypadlo z něj jediné, když se otočil zase dopředu. "Vsadil jsem si na špatný los…prohrál jsem, a odmítl jsem hrát další hru, kterou asi chtěli…" poví, ačkoliv tím losem vlastně myslel lásku, jednu ženu a jeho kdysi dobrého přítele. Nebyl ničí prostředník a vůbec se už nechtěl dělit. Pohodil hlavou, chtěl vyhnat veškeré myšlenky z hlavy, už aby byl někde mezi lidmi – znělo to hrozně i pro něj, ale dalo se mezi lidmi zapomenout na vlastní trable, když slyšíte problémy ostatních.
Zaujatě se podíval do stran a poté za sebe, sice byli v pohybu, ale zrovna se mu nechtělo vyčkávat pod kopcem jako jehně na porážku. Proto se pokoušel zůstat ve střehu, měli namířeno na menší kopeček, kam vedla cesta, hold na vrchovině už musíte očekávat kopce, a tak bylo jasné, že jakmile sejdou ten, kam mířili teď, tak budou muset nahoru, pravděpodobně odtamtud budou mít lepší výhled na budoucí trasu. "Už abychom byli nahoře, jsme tu jako moucha na ráně." Namítne skepticky pod nosem, když se v sedle zavrtí a ohlédne se. "Uvažoval jsi, že budeš někdy něčím jiným?" Vsouká ze sebe po chvíli mlčení, která mu byla daleko bližší.

Na jeho shrnutí jeho situace jen přikývne. Co dalšího k tomu taky dodávat? Sdělovat, proč vlastně domů jede? Sám to nevěděl a nejspíš by to neřekl někomu, koho právě potkal. Už takhle stačilo, že mu řekl svoje jméno, ačkoliv to v podstatě používal i ve chvílích, kdy se sbližoval se svými cíli. Někdy bylo lepší do všech těch lží vložit trochu té pravdy. Navíc tak nějak mu přišlo dobře, že ti tvorové vědí, kdo může za to, že skončí před soudem a bude na nich vykonána spravedlnost, kterou si vysloužili díky moci, která jim nikdy neměla patřit. Všimne si toho zaseklého pohledu na chlapci, kterého měl naloženého na svém koni, ale neptal se. Podle výrazu na Mykalově tváři to nebyly zrovna myšlenky a úvahy, o které by se chtěl podělit. A Matthias neměl v povaze se šťourat v něčem, co nepotřeboval vědět. Kdyby to bylo něco, o co by se chtěl podělit s někým, koho téměř neznal, nejspíš by to udělal. Ale Matthias tak nějak tušil, že tohle ten případ určitě nebude. Sám by to asi neudělal, a to ani netušil, co se může druhému lovci honit hlavou.
“Jednou nás to stejně čeká všechny, ale je lepší, aby to přišlo dřív než později.“ Pronese a pokrčí rameny. Samozřejmě, že by bylo horší, kdyby něco někoho z lovců poslalo pod zem, ale nakonec to stejně potká každého z nich. Některé možná ne rukou těhle nepřirozených tvorů, ale pod zemí se nakonec sejdou všichni. Očividně se jejich myšlenky ubírali stejným směrem, protože Mykal ani ne o okamžik později pronesl podobnou větu jako on, a navíc doplnil i jeho myšlenky, které už si nechal pro sebe. Každý se během života navíc dostal ke smrti blízko. Ať už hlad nebo zima, mohli vás zabít i obyčejné věci a ani vás nemuselo napadnout, že vás od konce dělí jen pár krůčků, které nakonec uděláte opačným směrem a zachráníte sebe sama. “Bývá to tak. Jen bych to neříkal před staršími lovci. Bývají na to háklivý.“ Odvětí a uchechtne se. Jednou takhle nerozvážně něco plácnul před lovcem, kterému táhlo na čtyřicet. Jednoduše řečeno si z toho Matthias tehdy odnesl pěkný výprask a zapamatoval si, že slova se mají volit moudřeji. I když teď by dotyčného asi přepral, tak tehdy neměl moc šancí. Byl mladší, samá ruka, samá noha a neměl tolik síly ani mazanosti jako teď.
Znovu si změří mága pohledem, ačkoliv na něj už zíral tolikrát, že by si jeho rysy dokázal vybavit i o půlnoci. Ne, že by to bylo něco, po čem by toužil. “Klidná jízda by byla daleko lákavější než se s ním prát ještě po cestě.“ Odvětí a mírně pohodí hlavou. Ne, prát se s někým, kdo je za vámi na koni, i když svázaný, nebyla zrovna jeho představa zábavy, ačkoliv by to taky nebylo poprvé, co se to stalo. Tehdy měl taky nejspíš víc štěstí než rozumu. Špatná dávka uspávacího nápoje a měl v půlce cesty zábavu, o které se mu ani nesnilo. Děkoval tehdy Otherkionovi, že se jeho kůň proti nějakému přetahování na jeho hřbetě ohradil tím, že je oba shodil na zem. Nebylo to pohodlné ani bezbolestné, ale mágyně to tehdy nečekala a Matthias se dostal do daleko lepší pozice pro boj, kdy nezkušená bojovnice neměla šanci. I když teď by měl určitou výhodu v tom, že na koni za ním bude sedět Mykal, ale to neznamenalo, že by chtěl opakovat něco takového. Jen ať je to hezká poklidná jízda. Stačilo, že bude pomalá, nějaké speciální vzrušení při ní asi nepotřebovali.
Vlohy a motivace bývali stavebním kamenem, který potřeboval každý lovec. Málokdo vlastnil oboje hned od začátku. Někomu byli vtlučeny do hlavy během let tréninku, někdo se spoléhal jen na jednu z daných věcí. Jenže všeho moc škodí. “Bezhlavá motivace může být to, co ti zlomí vaz. Když se budeš do všeho vrhat po hlavě bez přemýšlení, může se jednou stát, že nedopadneš zrovna měkce.“ Další trochu vznosnější obrat nebo spíš přirovnání, které nebylo potřeba, ale Matthias si v některých věcech nemohl pomoct. Mluvit neustále o tom, že vás může zabít tohle i tamto by bylo příliš jednotvárné. Sice mu myšlenka ani vidina smrti vyloženě nevadila, ale nemusel to pořád omílat v těch samých tvarech a frázích. Trochu fantazie a změny nikomu neublíží. “Asi je lepší mít vlohy než příliš velkou motivaci, ta se nakonec vždycky nějaká najde.“ Zamumlá si spíš pro sebe, když si upravuje nohy ve třmenech, aby mohli vyrazit a nemusel se rovnat v sedle během jízdy. Ne, že by to byl velký problém, ale nechtěl se neustále ošívat.
Mírně kývne a pousměje se. Bylo lepší, když vás vyhořená nepotkalo. I když asi záleželo i na úhlu pohledu. Pro některé to byla rychlejší cesta pryč z tohohle světa. Někteří lovci, většinou právě ti, kteří vyhořeli, neměli dostatečnou motivaci na to, aby prošli pořádně celým výcvikem, ale měli motivaci někomu ublížit a čím déle byli drženi od toho, aby to udělali, tím rychleji jejich motivace vyprchávala, a nakonec bloudili spíš jako tělo bez duše. Možná to bylo v určitém směru i vysvobození z bezvýchodné situace. Nemohli dopředu a nemohli ani pryč. “Často se chodí dívat na tréninky nováčků.“ Potvrdí jeho slova, že vlastně není nic divného, že ho potkal. Vůdce lovců měl sice spoustu povinností, ale to neznamenalo, že by zanedbával dohled nad novou generací lovců. Nikdy nemohl tušit, kdo bude jeho nástupcem. A asi všichni dobře věděli, že jednou ta doba, kdy bude Roibeart vystřídán, přijde, ačkoliv v brzké době se k tomu nejspíš nikdo nechystal. Navíc asi bylo pro vůdce lepší, když si svého nástupce vychoval, což zatím nevypadalo, že by měl současný vůdce v plánu. Sice si sem tam někoho pod křídla vzal, ale nikdy to nakonec nevypadalo, že by to měl být ten budoucí velitel lovců.
Matthias se rozhlíží po okolí, ale pak jeho pozornost přitáhne odfrknutí koně, který k tomu ještě pohodí hlavou, jako by mu chtěl znovu naznačit, že nic tahat na zádech nechce. Pak začne ještě demonstrativně zpomalovat, takže Matthias mlaskne a lehce koně pobídne, aby mu bylo jasné, že žádný odpočinek teď v plánu není. Vždyť před chvílí vyrazili, to by bylo si teď dávat pauzičky. “To tě může dostat daleko, ale taky to může být rychlý sešup. Ale zvládl si trénink, tak ten sešup snad nepřijde.“ Odpoví mu a ohlídne se po svém společníkovi. Pomsta byla zajímavá partnerka v téhle práci. Jenže nebezpečně lidi nutila se vrhat do nebezpečných situací, protože už neměli pocit, že můžou ztratit něco víc, než už jim bylo vzato. Vlastní život jim tak důležitý nepřišel, a proto jim byl rychle sebrán i ten.
Zadívá se na kope před nimi. Neměl pocit, že by na ně něco vyběhlo, ale jeden si tímhle nikdy nemohl být jistý. Navíc nehrozilo nebezpečí jen od magických věcí, ale i od obyčejných lidí. Zloději a hrdlořezové byli i tady a záleželo jen na tom, koho si vytipují jako svou další oběť. “Kdyby po nás někdo chtěl vystartovat, už to dávno udělá si myslím.“ Upozorní ho, ačkoliv sám není stoprocentně klidný. Ovšem jeho další otázka ho donutí uvažovat o něčem jiném než o tom, co by na ně odkud mohlo vyskočit. “Neměl jsem moc prostor o něčem takovém přemýšlet.“ Odvětí nakonec popravdě. Jeho život byl nalinkovaný dávno předtím, než měl vlastní vůli a chtěl se rozdělovat podle vlastního svědomí. Kupodivu mu to nijak výrazně nevadilo. Neměl důvod se protivit rozhodnutí, které už dávno padlo. “Ty jsi předpokládám chtěl vést jiný život než tohle, než přišel důvod, proč se chtít pomstít.“ Znal i takové lidi, kteří chtěli být lovci vždy, ale ti, co se chtěli pomstít mezi ně patřili jen zřídka. Většinou je k lovcům přivedlo zoufalství a touha mstít se. Zapomněli na svoje sny a nahradili je jiným cílem.

Byl si jistý, že smrt bude jeho pravou rukou, až nadejde jeho čas, protože se s ní už setkal, ale nechala jej být a poslala ho dál. Šlechetné? Raději by zemřel, kdyby mohl. Což by mohlo znít až moc pochmurně na to, aby to řekl nahlas. Kromě toho, komu po tom, co bylo? Jen prostě věděl, že otázka smrti je neustále tikající a jednou i na něj dojde, pochopitelně doufal, že ne hned, aby se mohl pomstít a neskončil jako vyvrhel jeho rodiny, kdy by jej pohřbily do hrobu bez křížku; neoznačený. Neoznačený je vhodným přívlastkem k jeho osobě. Mírně se narovnal, když se krčil a měl ramena stažená dopředu, hrbil se. Pokud bude sedět v sedle ještě delší dobu, bude muset záda narovnat a tomu se chtěl maličko vyhnout aspoň teď. Stejně když spal v sedle, vypadal jako pomačkaný paragraf. "Podle mě jim vadí hodně věcí," odfrkne si ledabyle, když se na jeho neutrální výrazu mihne odpor. "Starší obecně," dodá nakonec, aby si to nevyložil Matthias jen vůči lovcům. I kdyby si to tak vyložil, tak to prostě už bylo vyřčeno a nebude se mu za to omlouvat. Nebyla to jeho povaha, aby se musel omlouvat, za to, co řekl, i když to prostě přímo takhle viděl. Starší mu někdy lezli na mozek se svými řečmi, sice měli dost možná pravdu, ale ne vše bude prostě podle nich, byl mladý a některé věci chtěl udělat sám po svém, navzdory tomu, jak moc si při tom nabije tlamu. Ten nepříjemný pohled z očí pomalu odezněl, jako odeznívá zima na jarních lukách, prostě se vpije do půdy.
Věnoval věci na koni soudný pohled, kterým dával najevo, že určitě by mu nepomáhal, ani kdyby mu dal všechny peníze světa, ne, možná, kdyby věděl, že je to z rodu těch, kteří mohli za smrt rodiny, tak by mu pomohl do podzemí. Zabil by jej hned. Inu nebylo by to nic, co by Matthias pojal jako super nápad, protože by přišel o případné odměny. "Nechtěná rozcvička," poznamenal a pohladil svého koně, který mu začal ožužlával límec. Pravděpodobně něco chtěl, možná cukr, nebo náhodnou mrkev, ale tu neměl. Mykal měl obecně málo zásob, možná zbylé sušené maso, nebo tak něco. Promnul si zátylek a nadechl se, "Ostatně bych dneska ze sebe asi vytřepal duši, kdybych Koně hnal rychleji." Podívá se na Koně a ten tvořil něco s ohlávkou, kýval při tom hlavou jako střelený, když se snažil otěže přehodit ze sedla až dolů na krk a pak z hlavy. Mykal jej mírně plesknul, když se na něj zvíře podívalo až s dotčeným výrazem. Že co si to dovolil. "Kromě toho, aspoň při pomalé jízdě postřehnu případně, že se to probouzí." Poukáže na mága, který zajímal i koně. Určitě hledal spíš nějakou laskominu, byl nenažraný.
"Budu aspoň bez hlavy dřív," ušklíbnul se skeptiky. Lehce se v sedle zavrtěl, ale přesto postřehl slova svého kolegy, nic k tomu neřekl, nemusel, měl pravdu. Což Matthiasovi nechtěl přiznávat, protože ačkoliv byli asi stejně nebo podobně staří, tak by mohl rozumovat a o to nestál. Práskl by do bot raz dva. "Hm..nic mi do toho není, ale co byl tvůj největší úlovek? Upřímně se na tohle lidí neptám, nemám rád, když kromě jedné odpovědi dostanu příběh zpětně dvaceti nebo třiceti let…" zamračí se blonďák a upraví si otěže. Byla to otázka do větru? Ne, chtěl znát odpověď, Matt mu nepřišel jako zlá společnost, ale chtěl jej tak nějak udržet v jiném přemýšlením než tom, kdyby se spletl a nebyl to lovec, ta podezíravost se nikam nechystala.
Přešel zmínku o vůdci kývnutím hlavou, zrovna jemu by třeba odporovat nechtěl, hádal, že by to bylo to poslední, co by udělal. Podíval se na nebe, když slyšel zvuky ptáků, ale následně se zase ohlédl, byl jako strážný maják, který nedává vědět ostatním, že jsou tam útesy, on hledal spíš ty ostatní. Aby zabránil přepadení, které by oba muže mohlo stát život a mág by si vesele utekl. Spíš by jej asi odnesli, protože by byl stále v limbu. "Někdy znám svoje hranice," odpoví. "Ale bez informací se nikam neženu, proto je pomsta poměrně dlouhodobá motivace." Zamručí a sleduje koně své společnosti, kterému se opravdu nechtělo nést jezdce a ještě ‚mrtvou‘ váhu na zadku.
Kývl, pokud by opravdu chtěli, udělali by to, měl pravdu. Ale stejně? Neztratil svoji ostražitost, táhnout se do kopce mohlo být riskantní, zejména když vyplašíte koně, tak letíte do příkopu, prachu země raz dva a nevíte jak. Lze pak přijít o dech mrknutím oka. "To mě mrzí," poví polohlasem, jako by nechtěl, aby to slyšel, protože obvykle tohle lidem neříkal, obvykle se jim vyhýbal a obvykle je jen sledoval jako hladový sup. Gesta řeknou víc než slova, no ne? Pobídl zpomalujícího koně, kterému se zachtělo kousnout do zeleně na okraji cesty. "Ano, měl jsem jinou představu." Podotkl souhlasně. Ano, jeho představa byla daleko jiná a možná i barvitá. "Teď už jen plním to co jsem si slíbil, bohužel to, co mi vykoupí návrat k tomu co mi zbylo z rodiny." Poví sklesle a na konci je cítit trpkost, která je nechutná, stejně jako olíznutí prstu na kterém ulpěla kapka inkoustu. Zanechá to pachuť na jazyku delší dobu. "Ale nestěžuju si, mohlo to dopadnout hůř, mohl jsem být už pár let mrtvý…" zasměje se nad tím.

Starší a jejich moudrost, po které se nikdo moc nepídil, byli občas až příliš vztahovační, to musel Mykalovi nechat. Ovšem přiznat to a říct jim to do očí se ne vždycky vyplácelo, protože musela fungovat určitá úcta ke stáří, kdy by se někdo nemusel moc upejpat, aby jednomu zrovna z těhle dvou vrazil. Ani jeden nebyli kdovíjak zkušení, ačkoliv Matthias měl za sebou už nějakou dobu v poměrech lovců. Tak nějak předpokládal, že otevřít si pusu na otce, by mohlo mít spoustu nehezkých následků. Jenže na to nikdy neměl zrovna Matthias pomyšlení. V podstatě mohl být rád, že se ho otec ujal a nenechal ho na pospas světu. A tak byl hodným synem, který následoval otcovi přání a zatím neměl důvod se mu v něčem zásadním postavit. Sám o své budoucnosti nikdy nepřemýšlel, tak asi bylo jen dobře, že to někdo udělal za něj. “Se stářím asi přichází i to, že je všechno špatně a za jejich časů to bylo lepší. Včetně samozřejmě chování nás mladších.“ Nemůže s ním konec konců nesouhlasit, ačkoliv si toho všímal v zásadě jen u lovců. Jistě, přicházel do kontaktu i se staršími, co se šlechty týkalo, ale ti jemu osobně neměli potřebu dávat nějaké rady do života, když jim řekl, že se s největší pravděpodobností na žádné politice ani správě podílet nebude kvůli své příslušnosti k lovcům. To pak vyneslo určité pochvalné výrazy a slova od zastánců tradic a pořádku.
Podívá se na Mykalova koně a zběžně si ho prohlédne. Nebyl nějaký odborník přes koně, i když nějaké předpoklady by se pro to jistě našli, když s nimi strávil dost času na to, aby se na nich naučil jezdi a často byl kůň jeho nejbližší společník na cestách. Nepotřeboval ke všemu garde, i když v určitých momentech se jistě hodilo. “Spíš abys nevytřepal duši ze svého koně.“ Nadhodí a pousměje se. Ne, že by chtěl jeho koně podceňovat, ale rychlé jízdy mohly schvátit i ty nejlepší koně, pokud byl jezdec neopatrný a nebral na zvíře ohled. Většinou ironicky právě ve chvílích, kdy byl sám jezdec unavený, hnal koně rychleji bez ohledu na to, aby se ohlížel na něj, protože sám chtěl už ležet v pohodlné posteli. Koně pak mohli leda tak utratit, pokud se neporanil už na cestě a jezdec ho nenechal na pospas hladové zvěři. Pak chvilku pobaveně sleduje, jak zvíře ožužlává oblečení druhého muže a sáhne do sedlové brašny, načež z ní vytáhne jablko. “To by mohlo pomoct od toho ožužlávání.“ Sice to provázelo odfrknutí jeho bělouše, protože tu rozdával jablka určená pro něj, ale proč se trochu nepodělit, když měl spoléhat na to, že mu druhý lovec bude hlídat záda. Doslova. “To by bylo ideální.“ Přikývne na jeho slova a hodí Mykalovi jablko, pokud ho tedy bude pro svého koně chtít. Obyčejná laskomina, kterou koně ocenili. Sice občas chtěli mrkev nebo cukr, ale ani nad jablkem neviděl koně moc dlouho otálet a váhat. Byla to dobrota, kterou nedostávali denně, nebo alespoň ne pokud zůstali stát ve stáji.
Uchechtne se. I to byl určitý pohled na věc a byl stejně reálný jako jakékoli jiné. Někdo se držel zpátky, někdo prostě riskoval vlastní krk. Nakonec si každý našel způsob, který mu vyhovoval. Jen každému jinak dlouho. Nad jeho otázkou se ale zamyslí a zavrtí se v sedle. Ne, že by to byla otázka, která by mu byla nepříjemná, jen nad ní nikdy nepřemýšlel a nikdo se ho na to neptal. Přece jen byl pořád dost mladý, aby měl šanci to posuzovat s ohledem na ostatní. “Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale když to vezmu tak nějak podle toho, na co jsem byl nejvíc pyšný, tak asi můj první samostatný lov. V podstatě to nebyl nějaký zákeřný šmejd nebo nic podobného. Jeden z těch lehčích cílů, mladá mágyně, v podstatě o něco starší než tenhle tady, jen se rvala o poznání více. Vlastně i první samostatný úlovek. Zbytek těch silnějších, kterými bych se sice mohl částečně chvástat, nebyly jen mojí zásluhou.“ Odvětí a pokrčí rameny. Jistě nebyl to největší úlovek, který kdy zažil a u kterého byl přítomen, ale byl to čistě jeho úlovek, kterým se mohl chlubit. Možná by se příběhu chytil víc, ale nechtěl Mykala nudit nějakými podrobnostmi, zvlášť když očividně neměl náladu na nějaké rozsáhlé příběhy.
“Tak aspoň nejsi jedna z těch horkých hlav, která pracuje na základě pár domněnek a mezery si vyplní tak, jak se jim to zrovna hodí.“ A domněnkami myslel průpovídky typu jedna bába povídala nebo kamarádka mého kamaráda se zmínila. Zdroje nula nula nic, ale někteří se za nimi hnali, a pak na to samozřejmě doplatili, protože se jim zdálo, že zrovna tenhle chlápek by mohl být cílem jejich pomsty. Horší bylo, že klidně i mohl být, ale rozhodně proti němu pak lovec neměl moc šancí sám. Jenže když se nad tím někdo nezamyslel, tak jen těžko pochytil, že by mohl skončit se svými vnitřnostmi na zemi nebo v rukou dřív, než se nadál.
Na jeho slova lítosti jen kývne. Nepřišlo mu to jako něco, kvůli čemu by ho měl někdo litovat. Pořád se měl lépe než spoustu jiných lidí. Jistě, možná to částečně omezilo jeho svobodu, ale nebylo to tak, že by vyloženě chtěl jít jinou cestou, než kterou momentálně kráčel. Ovšem po tom, co začne Mykal odpovídat na jeho otázku, se na něj otočí hlavou a trochu i tělem, aby na něj lépe viděl. “Vykoupí návrat? To zní jako bys něco provedl a být lovcem je jediná cesta, jak to napravit.“ Nadhodí a zadívá se zpět před sebe. Jistě, každý měl svoje důvody, ale tohle znělo spíš jako by chtěl Mykal něco odčinit, ne se pomstít. Z toho, co řekl to znělo, že něco zavinil on sám a teď hledal cestu, jak se vrátit k rodině bez ostudy.

Kdybyste se Mykala zeptali na úctu ke starším, asi by se na moment zamyslel, aby neřekl první věc, co měl na jazyku, zejména díky svému otci, který mu vše dává za vinu se mu vůči starším nechce ohýbat hřbet, ale udělá to, jen aby si zachránil vlastní zadek. Ale to vše má svoji určitou hranici, kdy by i tenhle výrůstek mohl sáhnout po noži a bodnout jej metaforicky do zad starším. Neudělal by to doslova, zejména ne bez důvodu, kdyby na něj nevyběhli s něčím ostrým doslova. "Hm…souhlasím, pff. Nevidí to občas našima očima," zavrčí letmo a narovnal se, aby jej opravdu nebolela záda z cesty. Starší neměli vždy v Mykalově hlavě typickou příchuť nechutnosti, jen někdy, když se mu snažili natlouci moc jejich moudra do mysli. "Mohou radit, ale někdy by si měli dát pozor na slova…to, že to bylo efektivní před třiceti lety, neznamená, že to bude ještě na plno užitečné teď." Poví na rovinu, když se vymáčkne
"To taky," kývne a pohladil koně po krku, který si jen letmo odfrkl. "Je docela otrávený dneska, obvykle není tak protivný. Slíbil jsem mu víc zeleně." Ušklíbnul se na Matthiase a pak opět na Koně. Mykal nebyl zvyklý na to koně někam rychle hnát, někdy šli rychleji jen určitý čas, pak už zvíře zase šlo podle svého, nebo mu dokonce dal přestávku, jeho samotného stále bolela kostrč po delších cestách v sedle a co pak stehna? Vypadal jako O, když sesedl po dlouhé cestě, třeba, když šli celou noc a půl dne, nebo dny. Mykal zbystřil, téměř až nečekaně se jeho zorničky roztáhly v údivu, když k němu letělo jablko. "Nemuses sis dělat škodu," oznámí a poukáže na bělouše, který oběma věnoval káravé frknutí a pohled. Kdežto Mykalův kůň se pro to začal natahovat jako hladový komár po krvi. "No jo-no-pomalu." Mudroval ke koni, když mu nakonec jablko dal. "Ve městě ti ho pak vrátím, musím sehnat…no zásoby, trochu mi došly už." Povzdechne si, když se podívá na brašnu a pak na zvíře, nerad to přiznával, ale očividně se tentokrát špatně připravil na cestu, nebo mu kůň sežal laskominy a ovoce dřív, než bylo domluveno. Ostatně to bylo asi otázkou jezdce, ten byl problém.
Na chvíli vytáhnul nohu z třmenu, když si všiml, že jej nevědomky překroutil, a tak se sehnul dolů, měl mága na koni zrovna na své straně, takže na něj viděl i když něco šudlal dole u třmenu. Kůň se na Mykala zvědavě otočil jen částečně, ale ušima jej poslouchal a řekněme i sledoval, když se k němu otočily. Trochu s námahou se ozvalo vydechnutí, protože si mačkal břicho a asi i částečně plíce, pokud to šlo. "Ah," vydechl. "To je dobré, mít…něco na co člověk může aspoň být pyšný." Poví, až když se opět vyhrabe do sedu, kdy nohu má už ve třmenu a sleduje mága na zadku koně. Letmo nakrčí nos a pak si povzdechne, když sevře otěže pevněji, už aby splnil, co chtěl, ani smrt té, která za to mohla hlavně nikomu neulevila, protože ona nemohla za jejich smrt, tedy neměla v tom prsty doslova, jen její slova to zavinila. "K čemu by mi to bylo, kdybych zabíjel doslova každého mága co bych potkal, nenašel bych ty, co hledám. Neříkám, že bych nechal někoho jít, ale nemůžu skákat za každým úkolem, který by mi přinesl práci a peníz do kapsy, nebo se prostě vrhnout někam…do lesa a čekat kýženou odměnu." Převalil oči a prohrábl si jednou rukou vlasy, padly mu zas do čela a vlnily se jako háďata. Občas se sice někde urval jako velká voda, ale docházelo mu, že by mohl dostat naklepáno jako tehdy od víly, tudíž se trochu zklidnil, aspoň si to říkal, kdo ví, jak to bude vypadat, až sám narazí na živého mága, který by mu mohl říci víc, co by mladík mohl chtít vědět. Nebo taky neřekl, ale pak může očekávat, že si nějaké odpovědi Mykal prostě vytýrá.
Nadechnul se a díval se na zem, moc se mu nechtělo, ale vlastě to nebylo nic moc důležitého, čím by jej někdo mohl chtít vydírat, nebo snad rozhlásit to všem. Na Mykala by si stejně nikdo nedával pozor, vypadal jako kuře, co se vylíhlo a hned s ním někdo mrsknul přes plot do divočiny. "Jako mladý jsem se zapletl s dívkou, netušil jsem, že byla mágyně, ale když jsem jí poslal k vodě, cítila se ublížená stejně jako můj přítel se kterým mě zradila. Její přátelé, mágové podpálili náš dům…" povzdechl si. "Přežil jsem já a otec, svoji kdysi milou jsem za to zabil, ale stejně mi otec neodpustil…hodil vinu na mě a já si přísahal, že najdu ty mágy a zabiju je, do jednoho." Vrčel v sedle víc než nahněvaně. "Nevím zda by mě to mělo opravdu vykoupit, otec mi tohle nejspíš už neodpustí, že jsem přivedl zlo do domu a to si vzalo kus naší rodiny…"
Odmlčel se, cítil chvíli vztek, který mu proudil tělem jako husí kůže, když kůži ovane ledový větřík. Šlo mu vidět na očích, že byl dost možná i z této informace unavený, protože to bylo pár let a on nepokročil moc daleko na to, aby se mohl otci ukázat před nosem s tím: Jsem doma tati; asi by ho vykopl předními dveřmi a poslal do háje. Narovnal se v sedlu a prohrábl si vlasy oběma rukama a hluboce se nadechl. "To je moje motivace, hold každý něco máme…" dodá o něco neutrálněji.

S tímhle prohlášením nemůže než souhlasit. Všechno se postupem vyvíjelo a taktiky a způsoby určité činnosti nebo postupu, které zabíraly před pár desítkami let už byli zkrátka překonané. Zvlášť když se všichni postupně adaptovali na nové podmínky. I kdyby to vztáhl na jejich profesi, tak museli pořád přicházet s něčím novým, protože na rozdíl do zvířat, na která teoreticky platilo pořád to samé, oni nelovili tupou zvěř, ale více vyspělé a myslící bytosti. Stejně jako se tedy vyvíjela jejich taktika a způsoby, tak oni se přizpůsobovali a vylepšovali. Nehledě na to, že oni měli na svojí straně i něco navíc, což byl vlastně ten důvod, proč se jich tohle království velmi rádo zbavovalo. “Jenže to už se jim vysvětluje těžko, když odmítají přijmout, že se svět od dob jejich mládí už posunul.“ Odvětí a pokrčí rameny s mírným úšklebkem na tváři. Sice měl ke starším určitou úctu, ale na druhou stranu tam musel být i důvod. Pokud se bude někdo snažit mu vštípit staré způsoby, tak by ho asi pěkně rychle odkázal do patřičných mezí. Byl ochotný se od starších učit a uznat, že mají určité životní zkušenosti, ale to ještě neznamenalo, že si nechá cpát do hlavy věci, které zkrátka už nefungují nebo jsou dávno překonané. Jako jít na kance s kopím, když máte po ruce luk a šípy.
Pobaveně se podívá na svého bělouše, který tohle jeho gesto solidarity úplně nevítá, ale má smůlu. Jablek měl ještě dostatek na to, aby je mohl dostávat jeho kůň cestou jako určitou odměnu, takže si s tímhle moc hlavu nedělal. “Však on to zvládne se pro jednou rozdělit a jedno jablko není taková škoda, navíc to vypadá, že tvůj kůň bude hned o trochu spokojenější.“ Odvětí a pousměje se nad tím, jak rychle Mykalův kůň jablko zhltne, jako malé dítě, před které postavíte cukrátka s tím, že si může vzít kolik chce. Hezky se po tom zapráší během mrknutí oka. “S tím si nelam hlavu. Není potřeba, abys mi ho vracel.“ Odvětí a mávne nad tím rukou, protože tohle opravdu nebylo něco, co by mu udělalo nějakou velkou díru do rozpočtu. Ohledně peněz nikdy neměl velký problém. Dostával určité odměny za svou práci, a navíc měl vždycky za sebou ochrannou ruku svého otce v tomhle ohledu, tudíž peníze mohl brát i od něj, pokud to bylo potřeba. “Někdy se špatně odhaduje, kolik je potřeba čeho. Trocha praxe to nakonec spraví.“ Ujistí ho ohledně nedostatku zásob. I on měl dříve problém to odhadnout. Někdy toho bylo moc, jindy zase málo, ale postupně se člověk naučí, jaké množství je ideální na den. Pak už bylo otázkou spíš to, jestli si to ideální množství může nakonec dovolit.
Ne, že by Mykal svou úpravou třmenu dělal nějaký velký randál, ale určitý šramot zaslechl, takže se jen zbežně otočil, aby zjistil, co se vlastně děje. Očividně nic závažného, tedy alespoň pro něj. Když byl ale už otočený, změřil si pohledem nehybné tělo na zádech bělouše za ním. Zatím to nevypadalo, že by se chtěl mág probrat a začít jim dělat nějaké problémy. Nebo se tak minimálně tvářil a zatím mohl s klidem vymýšlet plán. No…Matthias se nad tím raději nezamýšlel moc do hloubky, protože jet s otočenou hlavou a pohledem neustále upřeným na tělo za sebou by bylo nepraktické a taky vrcholně nepohodlné. Musel se tedy spolehnout, že v případě potřeby ho Mykal alespoň zavčasu upozorní a on neskončí jako nějaká placka. Je to určitá motivace a asi i zadostiučinění, že ten trénink byl užitečný a dal mi ty potřebné vědomosti a dovednosti.“ Odvětí a mírně kývne hlavou. Nebylo to sice nic, čím by se mohl chvástat, ale v tomhle ohledu to ani nepotřeboval. Nebyl jedním z těch, kdo večer u ohně vykládal, jak nebezpečné to bylo, jak se to přesně odehrálo, okamžik po okamžiku, nádech po nádechu. Navíc když člověk něco takového vyprávěl, měl tendence věci zveličovat, aby se příběh lépe poslouchal. Matthias neměl zapotřebí něco takového dělat, aby snad vypadal zajímavě. Nedělal to proto, aby si mohl po večerech vyprávět podobné pohádky před spaním. “Alespoň v tom máš nějaký řád a očividně si dost ceníš vlastního krku, na to aby ses do podobných hloupostí vrhal. To ti může ve výsledku asi jen prospět.“ Pronese mírně zamyšleně a pokrčí rameny. Každý se tím životem nějak protloukal a našel si způsob, jak pracoval. On v tomhle žádný cíl neměl, ale Mykal očividně ano a asi bylo jen dobře, že si v tom zvládl najít určitá pravidla.
Tiše poslouchá jeho příběh, který ho k tomuhle způsobu života vlastně dovedl. Ne, že by neslyšel žádný podobný. Některé podobnosti to s jinými mělo, ale nuance bývaly odlišné. “Tak to tě čeká dost náročný úkol. Navíc je klidně možné, že ti mágové jsou dávno pod drnem nebo je ožírají ryby na dně moře nebo jejich kostry oklovávají ptáci na Hee. Prakticky je už nikdy nemusíš najít.“ Upozorní ho na určitou skutečnost, která by ho mohla potkat a on by tak byl odsouzen k tomu, že se bude celý život honit za neuskutečnitelným úkolem. Ne, že by mu to přál, ale byl to fakt, se kterým asi Mykal i musel počítat. Na jeho poslední slova o motivaci mírně přikývne. Každý měl něco, co ho nakonec dovedlo až k lovcům.

Cesta do Zandily nebyla jen na pár hodin, zvlášť když museli jet ještě pomalu kvůli nákladu, který měl Matthiasův kůň na zádech. Byla to otázka dne a noci minimálně. Naštěstí se nemuseli moc strachovat o nepohodlný terén, jelikož z Pocemarské vrchoviny byli dost rychle pryč, jelikož se potkali v podstatě na úpatí. Pár krátkých zastávek na odpočinek a na to, aby Matthias nalil mágovi do krku uspávadlo, aby se jim cestou opravdu neprobral a nezačal dělat povyk nebo nějakou jinou neplechu, která by se mu v tom magií ovládaném mozku mohla vyklubat. Matthias už pak neměl moc potřebu s Mykalem mluvit. Sem tam možná prohodili pár slov, nejspíše ohledně toho, kdy zastaví a na jak dlouho. Upřímně se nechtěl moc zdržovat, ovšem věděl, že koním musí dát vždycky nějakou dobu na odpočinek, protože hnát je dva dny v kuse, ač tedy ne závratnou rychlostí, by bylo nelidské. Každopádně během odpoledne dalšího dne už se dostali k Zandile. Matthias se otočí, aby zkontroloval, že mág je pořád bezvládný a mimo tenhle svět, protože prát se s ním v hlavním městě by nebylo rozhodně nejlepší. “Víš kudy kam, nebo chceš někam nasměrovat? Teoreticky můžeš i se mnou k lovcům, kterým budu předávat tohohle, aby mu zajistili ubytování, které mu přísluší.“ Prohodí směrem ke svému ne úplně dobrovolnému společníkovi. Sice ho nechtěl vyloženě vyhodit, protože mu přece jen pomohl, ale taky ho nechtěl nijak zdržovat od jeho vlastních záměrů. Už jen ta cesta sem ho mohla o nějaký ten čas připravit.

Starší lidi by lezli Mykalovi i na palici, kdyby je nechal, nejspíš to bylo tím, že často čuměl jako tele na vrata, když mu něco nezáživného popisovali, ale on si z toho odnesl jen to, co pojal za důležité a zbytek? Ten nechal větru a cizím uším. On proti nim asi konec konců neměl nic osobního většinou, ale jejich výplody a postupy, prostě někdy nebyly podle jeho gusta. Proč to dělat složitě, byly i jednodušší cesty. Popřeme-li fakt, že jednoduchost se mohla rovnat smrt, nebo alespoň zranění. Nerozvážnost šla ruku v ruce se smyslem si zjednodušit postup, Mykal se však dokázal z chyb poučit, znovu si nenechá vyprášit kožich vílou a taky se nenechá obrazně řečeno rožnit na stromě.
Chytil jablko, ano, vrátil by mu to rád, ale zrovna teď mu to se zásobami nevycházelo. Měl by si to opravdu lépe počítat, mírně se ušklíbl na znak díků, byl vidět, že se mu nechtělo tolik mluvit, ani na to nebyl za tu dobu zvyklý a občas se při nadechování přemáhal. "Snad, občas si vymýšlí." Poví ke koni, který kdyby mohl, tak hlavu otočí dozadu, když viděl předtím jablko proletěl nad jeho hlavou. Kdyby jej Mykal neznal, tak by řekl, že přemýšlí nad tím, jak vyskočit a hodit si jezdce na krk a vyklepat z něj odměnu. Ta se mu konec konců do tlamy dostala tak či onak, nemotorně, ale pomalu se k němu dopředu natáhl jen s kouskem. Břichabol nebo podobné věci mu přivést nechtěl, takže mu celé jablko nedal, jen jej rozpůlil v prsech otočením a škubnutím. Možná se ušpinil, ale to mu tolik vrásek nedělalo. Bude hold přitahovat vosy a včely na sladké. "Každopádně díky," dodá nakonec naposledy k jablku, než se věnoval třmenu. Dokázal tak po oku sledovat mága, ale spíš jej zaujal pohled Matthiase, ano, vyrušil jej pravděpodobně z klidu, jelikož by se mohl budit mág, ale ten vypadal spíš...hodně nehybně, ale jeden opravdu nikdy neví. Kdyby se vzbudil a nedej bože podpálil zadky všem, nebo by to l smíchu, ale spíš k boji a brzy k setnutí něčí hlavy.
"Nedivím se a chápu," konstatuje souhlasně, kdyby se měl přít, asi by to nevyhrál a proti tréningu taky neměl moc slov, nebo snad silných vět, které by jej z trénování vykroutily. Bylo lepší se učit tréningem než teorií, kterou člověk často zapomněl a neměl čas přemýšlet, jak sakra využít meč, prostě to udělal logicky. Ano, spálil se při praxi, ale ne tolik, aby jej to stálo život. Musel si však uvědomit, že život nebude vždycky tak jemný, jak se zdá a bude kysele nechutný a někdo mu dokonce hodí opět sůl do rány. Když viděl jasně a nepřemýšlel nad pomstou, uvědomoval si toho až moc. Třeba to, že by mu nevadilo na lovu zemřít, asi proto se i na tuhle cestu vydal, však jej to nic nestojí, jen vlastní hrdost a ta mrtvole okousávané bestiemi či havrany není k ničemu.
Měl jen jeden krk, sice ironicky přemýšlel před tím, že klidně rád zemře, ale nebyla to zas taková pravda, to na tom bylo matoucí až vtipné. "Hold mám jen jednu hlavu na krku, jedno srdce a pokud bych se nechal zabít, už bych tu nebyl. Neříkám, škoda by mě asi nebyla, zejména ne v očích otce, ale tu radost mu neudělám. Ani žádné bytosti co by mě rovna chtěla k obědu." Zašklebí se nad tím, než dojde na slova o možném neúspěchu jeho cesty. Počítal s tím, klidně už za ty roky je někdo mohl dohnat za jiné činy. Klidně je opravdu mohlo něco okusovat na ostrově nebo dně moře, klidně taky mohli někde bezpečně dřímat pod ochranou víl. "Ano, vím. Je to jako s lidmi a taky by to byla moje vina, trvalo mi to se stát lovcem. Ale tak…mohu to zkusit, když bude moje cesta neúspěšná, určitě se mi podaří poznat nové lidi místa, třeba najdi nový život." Mávl nad tím rukou, jako by plánoval každý den předem, jako by věděl, že nemá cenu plánovat měsíce, nebo roky, když neví zda to přežije do příštího rána.
Mykal byl za ticho rád, většinu času dával pozor na okolí, nebo na mága na zádech koně. Ostatně těch pár slov, co prohodili bylo dost, inu, občas něco prohodil ke koni, když na něj zíral a loudil další jablka. Každopádně jakmile padla delší souvislá věta, mírně se v sedle zavrtěl, protože se do něj nedávno drápal a jeho nohy měly chuť ještě zůstat stejně jako zadek na zemi. "Asi pojedu kousek s tebou a pak se ve městě oddělím, ale díky." Odvětil klidně, když pohladil Koně po krku a upravil si otěže, byl rád, že se mág opravdu neprobudil a nezačal trojčit. "Třeba se ještě potkáme a třeba ta situace bude jinačí, ale nepochybuji, že by nás osud nesvedl sehrát dohromady za loveckých podmínek." Usmál se, ale celkem reálně, kdy se moc nešklebil. Nejspíš to bylo tím, jak věděl, že se brzy oddělí a bude na chvíli mít svůj prostor jen s věrným ořem. Brzy se poté rozdělili na jedné z křižovatek, kde na něj Mykal jen mírně mávl s popřáním dobrého dne a aby se mu nepletly patálie pod nohy, než vyjel svým směrem.