Východní Tichý les

Odpověď v podobě zájmena 'já' nebyla nikterak uklidňující jako vědomí, že to neznamená prakticky vůbec nic. Možná jen tak někoho, kdo si není jistý, jak hloupě to vlastně zní a někoho, kdo si zároveň neuvědomuje fakt, že by to mohlo být nebezpečné. Nemusel kvůli tomu ani příliš používat svých schopností, aby si dal dvě a dvě dohromady, když se ocitl za zády dívky a sám se utvrdil ve faktu, že se jedná v podstatě ještě o dítě. Minimálně svým chováním a pak Ragi měl věk na to, aby mohl někoho považovat za dítě světa. Jak jinak by měl popsat dívku, která se krčí v křoví, aby se podívala na někoho, kdo hraje. Ne jen že to bylo nevhodné, ale také poměrně neslušné. A pak to v něm vzbudilo myšlenku, že buď vypadá tak nebezpečně, nebo nevyzařuje tu energii jakou by chtěl. Smířlivě se usmál, nemluvil arogantně ani nějak naštvaně – snažil se o smířlivý tón, jelikož ani on nebyl někde, kde by měl být a neměl v plánu tu setrvávat déle, než bude nezbytně nutné. “Možná by stačilo ovládnout svou zvědavost.“ pokračoval po její poznámce. “Je to o principu – nevíte zda je ona bytost ozbrojena a tím, že se za ní plížíte riskujete. A neriskujete zrovna málo.“ dodal ke svým slovům a zakroutil hlavou. Nechal svůj meč mečem a pozvedl koutek rtů do úsměvu. Upíral na dívku svoje čokoládově hnědé oči a chvíli skutečně čekal co z ní vypadne.

“Tak teď to víte kdo hrál a snad si budete pro příště pamatovat i to, že k ostatním se neplíží a neschovává se ve křoví. Ne v lese.“ dodal a udělal několik kroků stranou. Rozhlédl se okolo. Zřejmě byl až příliš blízko hranic a možná se trochu přepočítal a zašel dál do Mairornu než aby jen kráčel po hranicích. Měl by si pospíšit dál do Cyry. Sáhl do své brašny a opět vytáhl flétnu, aniž by se tam podíval. “Teď když jste ukojila svou zvědavost, měla by jste se možná vrátit, ani já tady nemůžu zůstat dlouho. Nejsem v zemi, která by byla k mému druho zrovna přívětivá.“ kývl na náznak rozloučení a pomalu kráčel dál. O pár kroku vepředu opět začal hrát poutavou píseň. Měl za to, že dívka byla jen zvědavá a pravděpodobně bude také mířit svým směrem. I když, může se mýlit. Ragi je cestovatel se srdcem na pravém místě. Kdyby měl najít způsob jak s někým hovořit našel by si ho, ale stát na jednom místě ve východním lese, bylo čiré šílenství. Obzvlášť pro vznešenou vílu.

Veragin se za celou tu dlouho dobu od chvíle, kdy poprvé opustil svůj domov, setkal s množstvím lidí. S lidmi, vílami, mágy a vlastně s kdejakou další osobností. Potkal noho bytostí, které měly svá tajemství a nezlobil se na ně. On sám přece jedno velké tajemství v srdci nosil. Korunu a domov, svůj milovaný Illivenas, svého mladšího bratra jehož čekal těžký úděl v turnaji, svou malou sestru. Všechno dávalo smysl jen v jeho hlavě. Pod košilí skrýval tetování, která představovala věci jeho srdci blízké, riskoval život, když se vracel do své milované domoviny, když hrál na tamních střechách. A riskoval život i nyní, když se pohyboval po území, které bylo pro jakoukoli magii dostatečně nepřátelské. Dívku poučil a mířil pryč, jelikož mu to přišlo nejrozumnější co může udělat, ostatně už musela poznat, že nebude jen člověkem, vždyť špičaté uši prozrazovaly tolik. Začal hrát a pomalu kráčel svou cestou a kráčel by nadále s hlavou v oblacích, kdyby na něj nezakřičela. Narovnal se, zastavil, odložil píšťalu od rtů a pootočil se jejím směrem. Nad jejími prvními slovy naklonil hlavu na stranu a jeho temně hnědé oči ji přejely pohledem. Možná to byla jeho milá povaha, nebo jen ta jeho stará dobrá romantická duše, která jej donutila tiše vydechnou nastřádaný vzduch z plic, jemně se na dívku usmát a teprve poté promluvit. "Pokud máte obavy, že bych mohl být zdejší - nejsem. Pocházím z Illivenas a původem jsem vílou, tudíž zde ani nemůžu být doma a jistě sama uznáte, že pro magickou bytost je samo osobě nebezpečné pohybovat se po území Mairornu." postavil se jí bokem a opět tiše vydechl, myšlenky mu vířily hlavou, ale nepřekřikovaly se, pluly jako noty po notových osách, v jedné hravé melodii. Cožpak to nemá žádné poučení? - Ale ano, jen musíte skočit do králičí nory a najít ho.

"Mířím do Cyry a pokud chcete jít semnou, měla by jste si pospíšit. Už teď jsem deset kroků před vámi." pobídl ji. Zvedl ruku a z vlasů vytáhl sponu, která je držela pohromadě a odhalovala jeho špičaté uši. Temné vlasy okamžitě zakryly jediná viditelný znak jeho vílího původu a Ragi schoval sponu do svého batohu. "Cestujete jen sama, nebo máte nějaké své věci? Předpokládám, že jste jen neseděla ve zdejším křoví a čekala, až někdo projede. Počkám tady." obeznámil ji. Kdyby jej požádala, aby ji doprovodil, učinil by tak, kráčel by kousek za ní a hlídla si okolí, kdyby se přeci jen spletl a měl být podveden. Pokud se jen sama rozhodla doběhnout pro věci, počkal n ani na onom místě dokud se nevrátila. Teprve, když se opět vydali na cestu se rozhodl znovu promluvit. "Mé jméno je Ragi, když už spolu máme někam cestovat. A vaše jméno?" udržoval si milý tón, neutrální. Nevyptával se na její důvod cesty ke hranicím, jen kráčel vedle ní a čekal, jestli mu bude ona chtít něco říct.

Dívka, která jej měla doprovázet, zřejmě nepatřila k těm výřečnějším. Tedy alespoň mu to tak přišlo, ačkoliv se snažil začínat rozhovor, se kterým by si mohli svou cestu pomalu krátit, nakonec nedostal žádnou odpověď, a dokonce na onom místě na okamžik osaměl, když se dívka rozhodla odejít pro své věci. Ragi byl zvyklý být sám a dobře si zvykal i na ženskou společnost, obzvláště díky svému velkému srdci, ale za posledních několik týdnů si sám sobě připadal dosti unavený. Možná to bylo tím, kolik smůly a bolesti mu poslední měsíce přinesly, nebo to byl opět jen stesk po domově. A tak zůstal v tichosti, dokud se dívka nevrátila i se svým koněm. Sledoval, jak se kůň vzpíná a snaží se dostat stranou, nechal ji, aby si popovídala se svým koněm, ostatně – každý má se svým zvířetem svůj vlastní vztah. Ale osobně už na ni nečekal a pomalu se vydal krokem dál, směrem k hranicím s Cyrou. Nebylo příjemné zůstávat na tomto místě příliš dlouho. Poposunul si popruh kytary trochu více nahoru a upravil si brašnu, ve které nesl těch pár svých věcí. “Těší mě, Mai.“ pousměje se krátce jejím směrem, opět se zaměřil před sebe a vyčkával, jestli bude chtít dívka promluvit.