Heden

>>>

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se míhající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Otherkionu místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec/trenér jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Konkrétně na klisně - Irin. Zatím co bílý hřebec, Azriel, kráčel po jejich boku. Jen těžko by jste je někdy zahlédli odděleně. Grace si na svých přátelích velmi zakládala a nedala na ně dopustit. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi, určenými jen na toto, protože zastávali názor, že koně musí odpočívat. Kdyby měli táhnout vůz i vystupovat, nebylo by vše tak propracované a koně by se rychle vyčerpali. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Sledovala jak její kolegové a přátelé předvádí na vozech různé kousky a kdykoli projížděli kolem nějakých obyvatelů, hlasitě je zvali na jejich představení. Byla to svoboda jejich života. Grace se zahleděla na nebe a na moment musela přivřít oči z toho jak ji oslnilo slunce. Blížilo se poledne a na obzoru se jim už začal rýsovat Heden. Už tu několikrát byla a vždy se ji tu líbilo, několikrát je zastihl déšť, ale nebylo to nic co by ji nakonec zastavilo od nočních vyjížděk. Dokonce i její koně pocítili tu touhu zmizet z kolonie a projet se kolem jezera pod útesem na kterém stálo město. Okusit trávu v jeho okolí a trochu uvolnit svaly potom, co budou celý večer napjaté při vystupování. Byla zasněná a na moment přestala i zpívat. Konečně se kolonie posunula a dostali se k bráně hlavního města Fiplinu. Vjeli do ulic a Grace opět, i po tolika návštěvách, byla zcela uchvácena krásou města. Kolonie se zastavila na hlavním náměstí, kde rozmístila své vozy tak, aby nezavazely výstupu ani přihlížejícím. Grace konečně sesedla ze hřbetu své klisny a jala se péče o ně. Nejprve oba důkladně očistila, vyhřebelcovala a rozčesala po cestě zacuchanou hřívu. Dala jim napít a donesla seno.
Nikdy ji neomrzelo rozhlížení se po okolí a tak i když jí to nebylo zrovna zvykem, rozhodla se projít ulicemi a protáhnout tělo po dlouhé cestě, nechávajíc všechny tak nějak odpočinout. Samozřejmě nejdřív udělala nutné přípravy, které byly její pravidelnou povinností, než se vytratila mezi lidi a procházela se kolem nich s očima otevřenýma dokořán. Během své procházky se rozhlížela po stáncích a nedávala moc pozor na cestu, což možná zapříčinilo i to, že v jednu chvíli stála na nohou a v další už se 'vznášela' pár centimetrů nad zemí, zatím co se dívala do kočičí tváře serena. V tu chvíli zapomněla i vlastní jméno, jelikož ji do žil naběhl během toho momentu, kdy si myslela že spadne a také ji bolela ruka od toho jak do ní narazil. Dokonce na okamžik zavřela oči, a otevřela je až ve chvíli, kdy dlouho nepřicházela žádná rána. Zamrkala na serena se značným zmatením, dokonce otevřela pusu že něco řekne, ale nakonec z ní nic nevypadne. Jen mu hledí do očí a ani pořádně nevnímá, co jí říká. Když se pak na několik málo vteřin ocitne na zemi a v dalších už ji tahá na nohy, zůstane stát na místě s dokonale zasněným pohledem, dívajíc se za pelášící čičinkou. To už ji doběhly stráže a zatím co jeden pokračoval dál druhý na ni mluvil. "Jste v pořádku? Vzal vám něco? Nebojte toho zloděje dopadneme." Grace na něj zmateně zamrkala. "Zloděje? Hm.. nic mi nevzal." zakroutila hlavou a jakmile si byl strážný jistý, že je v pořádku rozběhl se za kolegou a dívka tak osaměla. Nechtělo se jí věřit, že někdo tak roztomilý s tak pěknýma očima může být zrovna zloděj. Ještě chvíli ji trvalo než se z toho oklepala a místo dalšího procházení se vrátila zpět k vozům a koním.

Ve chvíli, kdy se po kolonii rozneslo, že se mezi nimi kdosi potuluje a někoho hledá, měla na sobě už kostým na vystoupení, včetně zlaté čelenky se slunci a šaty se sukní jen pod kolena. Vlasy rozpuštěné a rozčesané, takže nabraly na objemu. Zrovna upravovala postroje na koních, když se za jejími zády rozhořela konverzace o návštěvníkovi a následně se objevil i onen návštěvník. Nejdřív ho ignorovala, jelikož poslouchala zpoza vozu, kde stála u koní, konkrétně mezi nimi, takže nebyla vidět. Strážní říkali, že jde o zloděje, proč by měla chtít mluvit se zlodějem? Pro jeho krásný oči? Možná. Ale i když ji nepřišel špatný, držela se zpátky až do chvíle, než se Seren rozhodl oznámit všem svou přítomnost. Musela uznat, že rozhodně byl splašený, když ji srazil k zemi, jen nečekala, že by to chtěl oznámit takhle veřejně. Zapřela se o postroj a vyhoupla se částečně na hřbet koně o který se opřela, takže jí nohy vysely dolů a ona na něj měla krásný výhled. "Záleží na tom, kdo se ptá!" zavolala na něj zpátky s jemným úsměvem a prohlédla si ho. "A o čem semnou chce mluvit." dodala a pustila se, takže dopadla zpátky na zem a podlezla Iris pod krkem, aby mohla odejít z její blízkosti a opřít se o karavan u kterého zrovna stála. Srdce jí bušilo jako splašené, i když nevěděla proč, byla nervózní a hrála si s prsty na rukou. Založila si ruce na prsou a trochu se narovnala. Nikdy neuměla zrovna mluvit s muži, tedy uměla, jen jí to nikdy nešlo. "Se zloději bych se moc vybavovat neměla, měla bych asi spíš zavolat stráž." rozhlédla se kolem dokola, ale vlastně stráže nehledala, jen se snažila dívat jinam. "Nebo snad ne? Proč jsi sem přišel?" zadívala se čokoládovýma očima přímo na něj a čekala na odpověď.

Možná by se dalo tvrdit, že jeho první pokus na hledání své krásky, byl poněkud menším fiaskem, vzhledem k tomu, že ženská, kterou oslovil se kráse jeho dámy nemohla rovnat, ale tak dokud to nikdo nevěděl, nemohl se na něj ani nikdo zlobit, že? I když by možná měl počítat s tím, že tu všechny ženské budou drbat a drbat, až se to k jeho krásné neznámé nakonec donese, ale tak chybička se hold vloudila. Určitě to bylo pouze tím, jak se těšil, že jí znovu uvidí a to je přeci sladký a milý, za to by si nezasloužil vyprášit kožich nebo něco takového. Ale tak ani takové drby se určitě nešířili tak rychle, aby ho za to třeba mohla hubovat už teď. Navíc se zdála milá, roztomilá, když na ni předtím narazil nebo tedy když do ní vrazil a lehce jí srazil, ale tak to mohl klidně zabalit když tak tak, že se jí z něj podlomila kolena, protože by jí jistě i tak okouzlil na první pohled. To bylo ono! A určitě bude milá a ráda, že se za ní vrátil, jak slíbil, protože sliby se mají plnit, že? Takže se všechno kolem dá odpustit, protože teď už jí najde a všechno bude fajn. Co sejde na té omáčce kolem, co provázela hledání, hlavní bylo to, že jí nakonec našel nebo tedy to, že se mu po jeho menším zahulákání ozvala. Na tváři se mu usadil šibalský úsměv, když se jeho pohled usadil na dívce, která tak nějak visela na koni. Vlasy měla poněkud divočejší, než si pamatoval, ale rozhodně jí to neubíralo, spíš se mu nechtělo z ní pouštět pohled o to víc. A s tou korunkou nebo čelenkou, co v nich měla byla skoro jako princezna potulných kejklířů, velmi roztomilé. Normální princeznu by poslal k šípku, ale takhle byla velmi okouzlující. Ale při jejích slovech si musel založit ruce na hrudi a trochu zvedl brdu vzhůru jako správně vznešený pitomeček, co se bude chvíli naparovat. "Nepamatuješ si mě snad? Uznávám, že v kožichu vypadám naprosto úžasně, ale i v lidský podobě mám hromadu kladů," řekl jako sebejistota sama a poukázal na sebe, aby zdůraznil svá slova. Byl určitě k sežrání. Ale jeho sebejistota trochu utekla, když se zeptala na téma hovoru. To mu vzalo trochu vítr z plachet a musel se podrbat na zátylku, aby trochu nahodil mozkové závity a vyloudil z nich odpověď. "No... Asi jsem chtěl jenom líp poznat tu krásku, kterou jsem tak neohrabaně srazil k zemi. A samo sebou jí to třeba i vynahradit," řekl nakonec hravě a šibalský úsměv se mu vrátil, když na ni mrknul.
V další chvíli mu ale poněkud spadla bradička a párkrát zamrkal, když dívka vystoupila zpoza koně a on měl plný výhled na to, jak pěkně se ohákla. Očividně s jeho příslibem, že si jí znovu najde, musela počítat a on nad tím mohl jen uznale hvízdnout. Byla fakt krásná. Což samozřejmě nemohl nechat bez komentáře, když šla o něco blíž k němu. "Před tím na ulici si vypadala úžasně, ale pane jo! Teď ti to sekne ještě víc víc," řekl a na podporu svých slov kýval hlavou nahoru a dolu. Přišel s tím, že jí musí jít okouzlit, ale sám skončil okouzlen. Nenechal se ale rozhodit na moc dlouho a přešel také blíže k ní, kdy se zastavil tak na délku paže od ní a následně se opřel o stejný karavan, o který se opírala ona a shlédl k ní. Byla tak rozkošná, jak si nervózně pohrávala s rukama. Sice vypadala, jako by se chystala konkurovat nějaké bohyni, ale stejně byla roztomile nejistá, jen si nebyl jistý, jestli za to může jeho přítomnost nebo něco jiného. Ale obecně to svedl na sebe a nechal se tím polichotit. Než jí ale stihl povědět, že z něj nemusí být nervózní, že maximálně syčí, ale nekouše, tak slečinka vyrukovala s větou, která mu na tvář poslala dotčené zamračení a musel nespokojeně zamručet. O to víc byl pohoršen, když se rozhlédla, jako by ho fakt chtěla napráskat. Že by se náš kočičák trochu spletl? "A co je špatnýho na hovoru se zloději? Drahá, nepopírám, vypadáš jako krásná princezna, ale věřil bych tomu, že toho nemáš o moc víc jak já. Já jsem slušnej patron.. docela. Radši si vydělávám na bohatejch hlavounech než na těch, co maj taky hluboko do kapsy, nemusíš mít strach, nepřišel jsem ti nic sebrat," ujistil jí trochu tišeji a na rtech se mu objevil trochu hravý úsměv, "teda krom úsměvu nebo třeba srdéčka, to bych asi sebral rád a ještě radši bych to dostal darem." Opět si neodpustil mrknutí na ni a naklonil hlavu na stranu. Když se mu ale potom zadívala přímo do očí, hravost ho na nějakou chvíli opustila a chvíli jen skoro užasle oplácel její pohled, než si uvědomil, že jí furt neodpověděl. Zatřesení hlavou ho probralo z transu a on jí mohl odpovědět opět ve vší své hravé náladě, když se lehce odstrčil od karavanu a částečně ji obešel, aby teď stál vedle ní. "Musím říct, že stráž by teď rád vynechal, přece se nenecháme těma otrapama rušit, ne?" nadhodil a zazubil se na ni. " A tomu dalšímu... No co na to říct? Určitě jsem velkej slušňák a přišel jsem se taky nejvroucněji omluvit za to, že jsem tě srazil a taky za to, jestli tě ty otrapové potom otravovali, to muselo být jistě nepříjemný. Stráže jsou hrozně otravný, věř mi mluvím ze zkušenosti. Děs a hrůza s nima," nechal se malinko unést a ve tváři se mu objevil znechucený výraz, když o tom takhle mluvil. Ale rychle se z toho oklepal a usmál se na ni. "Ale nejvíc jsem chtěl prostě znova vidět tu holku, která mi svou krásou skoro sebrala dech. Potom se mi docela špatně běželo, víš jak, bez dechu je to takové náročnější," řekl skoro jako poeta a zase se na ni trochu zazubil. Byl si jistý, že mu to docela jde, když se to vzala kolem a kolem. "Tak co, budu mít tu čest, že mi o sobě něco povíš nebo mě pošleš k vodě, protože jsem zlodějskej bídák? Ne, že by to ale mělo bejt horší povolání než bídeckej hlavoun," prohládil s uchechtnutím a zakroutil nad tím hlavou. Tvářil se jako by nic, ale rozhodně nechtěl, aby ho poslala pryč.

Nemohla říct, že by si ho nepamatovala. I když je pravda, že kdyby se tu nerozkřikoval ohledně toho koho hledá a nedoplnil tam tu zmínku o serenovi, asi by ho skutečně nepoznala, vzhledem k tomu, že předtím měla trochu jiné starosti než bylo zkoumání jeho tváře, oblečení nebo nedej bože, aby vnímala to co vlastně říkal. Jistě pamatovala si jeho pěkné oči a to, že ji pak pomohl na nohy a díky tomu jedinému gestu ji trochu poskočilo srdéčko v hrudi, jelikož měla načteno spoustu románů a takový pěkný moment tak její zasněné naivní a romantické duši uniknout. Na chvíli se ji totiž všechno zastavilo a lidi kolem byly pryč a zůstala tam jen ona a její zachránce/strůjce problému. A v další chvíli už se jí vyptávala stráž a to ji trochu probudilo, vrátilo zpět do reality. "Například?" nakloní hlavu do strany. Neměla v plánu mu vyvracet jeho narcistické zhodnocení jeho vzhledu, jelikož si ho nestihla zrovna prohlédnout, ale je pravda že kdyby mohla, asi by se někdy nějakého serena zeptala třeba na uši. Zajímalo ji, jestli jsou stejně hebké jako třeba u koček. Jenže teď se musela držet toho, že mluví zase s někým novým, s někým mimo její úzkou kolonii a ještě je to někdo - neměla pro něj přesnou definici. Asi by řekla, že se vymykal tomu, na co byla zvyklá. S jeho dalšími slovy se jí do tváří nahnala krev a očima uhnula stranou. Byla červená a mezi prsty začala žmoulat kousek látky ze sukně. Neuměla zrovna přijímat komplimenty, tedy ráda se usmívala a kývala, když došlo na komplimenty z vystoupení a nebo když ji pochválil někdo z kolonie, ale takhle podaný kompliment byl úplně jiné kafe. Ještě štěstí, že v ten moment ještě stála za koňmi a mohla se pokusit uklidnit několika nádechy, než mu vyšla naproti a opřela se o karavan. Způsob jakým na ni koukal ji však krev do tváří vehnal znovu a tak Grace podlehla svým nachovým tvářím a znovu uhnula pohledem, když přišel další podobný kompliment. "To je kostým na vystoupení." ujasní věci na pravou míru. Na okamžik ji napadlo, že to muselo vypadat jakoby na něj čekala a přitom ani netušila, že by ji skutečně měl v plánu vyhledat. Dokonce ji to na tváři vykouzlilo úsměv, když dostaly pochvalu i její šaty, ze začátku v nich byla nejistá, ale čím déle je nosila, tím větší radost z nich měla. U čelenek to bylo dost podobné.

Ve snaze zachovat si alespoň nějaké možnosti k hovoru a vlastně celkově k ověření toho, jestli vůbec může věřit své společnosti zmínila stráž. Nechtělo se jí věřit, že by někdo tak milý mohl být zlý. i když její představa zloděje by se dala přirovnat k té, kterou měla pro svého prince na bílém koni. "Není to špatné, jen to není zrovna správné - s vrahem by se taky jeden bavit neměl." zakroutí hlavou a na chvíli se odmlčí. "Zloděj je přece jenom pořád zloděj, ať už krade komukoliv. Když tě tak poslouchám - kradeš bohatým, ale jen pro sebe, na tom není nic moc šlechetného." nakrčí obočí, její smysl pro spravedlnost tam nějaký byl, ale když ho poslouchala jak o tom mluví, nakonec se rozhodla si na to udělat vlastní obrázek. Nikdo přece není dokonalý a každý se nějak musel dostat trochu nahoru a i když některé způsoby nebyly zrovna šlechetné, byly nevyhnutelné. "Ale asi nevypadáš jako někdo, kdo by si pozornost nezasloužil..." dodala a pak se při jeho dalších slovech na okamžik rozkašlala, jelikož ji tahle informace zaskočila. ""J-jak si můžeš.. být tak jistý, že ti něco takového dovolím?" znělo to dost sebejistě, to jeho prohlášení o srdci a o tom, že by ho nejraději dostal jen tak pro ten pěkný pohled. Zmíněný orgán se v jejím těle opět divoce rozbušil, když si navzájem opláceli dlouhá pohled a ona si ani za nic nemohla pomoct od toho, aby se k jeho návrhu nepřiklonila. Asi by jí to nevadilo. Ošila se a sledovala jak přešel vedle ní takže musela natočit hlavu jeho směrem. Vzhledem k tomu, že neměla v plánu stráže volat už na začátku, tak nyní jen pokrčila rameny, což byl v jejím případě najednou nadlidský výkon vzhledem k tomu, že se musela soustředit na to jestli náhodou není moc blízko, nebo náhodou její srdce nepřekračuje únosnou mez pro poskakování v hrudi. "Tak proč se neomluvíš, když jsi kvůli tomu přišel?" vyrazí ze sebe hned potom co omluvu zmínil, ale nedostal se ke konkrétní. Tváře ji hořely, ale sebrala všechnu svou dívčí sílu a rozhodla se pokusit mu vrátit alespoň část jeho snahy. "Uvažoval jsi o tom, že bych tě třeba vidět nechtěla? Nebo třeba - že by se ti nemuselo podařit mě najít?" nadechla se a už s úsměvem, byť pořád trochu nervózní na něj ukázala prstem. "Oh.. nebo co když ti ten dech nemám v plánu vrátit." jeden by si myslel, že jeho narážku nepochopila, ale ona pochopila, jen si neuvědomila, že mu takhle nahrává do karet. Ale líbil se jí. Vypadal, že by s ním mohla být i zábava a připadal jí milý. Mohla jen doufat že u toho zůstane a nebo že ho tady nechytí třeba její otec nebo Emric. To by potom mohl být docela problém. Rozhlédla se nechávajíc ho chvíli bez dozoru, jestli se někdo náhodou neblíží. Když se k němu vrátila pohledem usmála se, tak nějak automaticky, nikdy jí nevydržela vážná tvář dlouho, patřila k bavičům, ne k pohřebákům. Úsměv k ní prostě patřil. Ustoupila od něj a natáhla jeho směrem ruku. "Jsem Grace, jezdkyně a akrobatka na koních v té nejlepší show na kontinentu." čekala jestli ji ruku podá nebo ne, pokud ne jen tu svoji stáhla zpět k tělu. "A tobě mám říkat splašený seren nebo zlodějskej bídák?" nakloní hlavu do strany ušklíbne se.

Jeho plán byl velmi prostý. Najít jeho dámu a získat si její náklonost v co nejbližším čase. Jenže se ukázalo, že to mělo i pár much, které byl ale dokonale ochotný ignorovat, jelikož jeho kráska byla vskutku překrásná a on se mohl jen pomyslně poplácat po rameni, neboť tohle mu dnes opravdu náramně vyšlo. Kdo by mohl čekat, že mu někdo jako byla ona v podstatě spadne do náruče? Možná ne tak doslovně, ale přeci. Prostě měl kliku. Jen se naparoval trochu jako krocan, jen co byla pravda. Ale tak musel na ni nějak zapůsobit. Každopádně jeho působivost asi neměla to správná grády, jelikož se dívka optala na příklad nějakých jeho kladů. To ho malinko zaskočilo a na chvíli se mu ve tváři objevil úšklebek, když se na sebe podíval. Dobře... Možná byl trochu otrhaný, ale jinak byl k sežrání, samozřejmě. "Dobíráš si mě snad, krásko?" nadhodil opět z úsměvem a zvedl jedno obočí. Měl jakési odhodlání neztratit tvář a nenechat se rozhodit, i když se ho to malinko dotklo. Přeci je nemusela ptát na klady, to stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že je dokonalý muž k pohledání. Nebo si to minimálně byl ochotný dál namlouvat a ve své hlavě si nějak urovnal, že ho jeho dáma pouze pošťuchuje. Určitě to bylo tak a malinko pošťuchování ho přeci nezabije. Furt to nebylo takové množství, po kterém by se tento malý narcis snad mohl urazit. Minimálně se v tom alespoň ujišťoval. Navíc nebylo tak těžké se krotit, když byl odhodlaný udělat dobrý dojem na svoji dámu, to mohl pár těch poznámek ještě zkousnout. Byla totiž moc rozkošná na to, aby se na ni mohl čertit. Dokonce se z něj začala i červenat, což jen povzbuzovalo jeho šibalský úsměv. I když ten přešel ve zmatený, když začala o nějakém vystoupení, na které si vzala právě tenhle úbor. "No tak v tom případě je to krásnej kostým.. Vystupuješ v něm často?" řekl tak nějak, jako by nic, ale pozoroval ji zkoumavým pohledem. Samozřejmě se mu líbila, o tom nebylo pochyb, ale vystoupení většinou znamená hromadu čumilů a on si nebyl zrovna dvakrát jistý, že se mu zamlouvá, že mu jí někdo učumuje. Přeci jen by mohla očarovat svojí krásou i někoho jiného a jen mu přidělat práci, kdy by toho jinýho musel posílat ke všem čertům nebo do míst, kam slunce nesvítí. Malý osten žárlivosti byl tedy na světě, ale nějaké poznámky prozatím nechával stranou. Na tak rychlou žárlivost ženský většinou moc neletěly.
Jeho úsměv ale nakonec zase opadne, když se pustí na téma jeho řemesla. Nemusí se tu dohadovat o tom, že způsob jeho obživy není nejčestnější, ale samozřejmě by se to neobešlo bez jeho jistých připomínek. Zvláště po argumentu, který mu okamžitě nastartoval mozek, aby ho mohl trochu vyvrátit. "Ale tak to, jestli se bavíš s vrahem přeci nikdy nevíš. Navíc ne každej vrah je vyloženě špatnej. Jako jo, uznávám, že ty magoři, co zabijí jen tak, když jim přepne nejsou zrovna dobrý pro společnost a není to občas sranda, ale najemný vrazi nejsou tak špatný. Sice jsou to většinou bručouni, ale bavit se nimi celkem dá, ale hodně jich podvádí v kartách a rádi vyhrožujou dýkou..." jeho malou vysvětlivku přerušilo malé zasmání, než se zarazil a uvědomil si, že to není zrovna téma na první schůzku, tak si odkašlal a trochu zakroutil hlavou, "ale to je teď asi poněkud vedlejší.." Chvíli poté konečně zase mlčel, než začala se šlechetností zlodějského řemesla v jeho podání, kdy se ubránil tomu, aby protočil očima nad tím, že by snad měl krást pro někoho jiného než pro sebe. To vlastně taky nebyla tak úplně pravda, protože kradl i ve prospěch své bandy, ale proč by měl krást i pro někoho jiného? Pokud ti lidé chtěli něco víc, mohli krást taky. Oni mu ale místo toho dávali jen opovržlivé pohledy. "A co je potom šlechetného na těch boháčích, co okrádaj lidi těma svýma daněma, ze kterejch si beztak většinu ulijou do vlastních kapes? Já sice kradu boháčům, ale nejsem nějaký drak, abych si škudlil penízky a spal na hromadě z nich. Já si zase něco koupím a tak se ty peníze vrátí lidem. To, že jim je boháči zase seberou při výběrech daní je podle mého nešlechetné." Samozřejmě bylo hlavní si umět všechno okecat a to pro někoho, kdo se tak rád poslouchal, opravdu nebyla potíž. Navíc to bylo z jeho pohledu logické a pravdivé. Byl to uzavřený koloběh a tak to má být. Nic víc, nic míň. Každopádně neměl až takovou potřebu to nějak dále rozvádět a rozebírat, takhle to prostě bylo, ale dohadovat se o tom neměl v úmyslu. Určitě bude mít v budoucnu dost času, aby to své dámě pořádně vysvětlil, jak se věci ve světě opravdu mají. Nyní se spíš nechal velmi obměkčit její reakcí na svá slova a opět roztál v úsměv, se kterým sledoval její zakuckání. Opravdu z ní nešli zpustit oči a musel se rozplývat nad ní nad celou. I nad tou zbytečnou otázkou. "Protože umím bejt vytrvalej a tentokrát jsem i ochotnej věřit tomu, že by i starouš Kotlík mohl bejt na mý straně," řekl s úsměvem, jako by nic, a pokrčil rameny, "ale žádný strachy, nebudu si hrát na nějakýho pošuka, co si tě hodí přes rameno a bude tě věznit, než se zaláskuješ, k tomu se dopracujeme normálně." Neodpustil si to, aby se na ni zazubil. Jistě, možná nebo spíš určitě předbíhal, ale oni dva byli jistě osud. V tuhle hodinu v tenhle den se nezdálo nic správnějšího než on a ona spolu. Takže to třeba mělo šanci vydržet i dál, no ne?
Jeho romantické představy o tom, že se jedná o jeho osudovou ženu ale rozptýlila připomínka, že se přišel omluvit a do teď vlastně jenom tlachal a skutek více méně utek. To samozřejmě musel napravit, takže chvatně si stoupl opět naproti ní a chňapl po jedné její ručce, zatímco rychle spíchl omluvu. "Odpusť, krásko, samozřejmě se chci velmi omluvit, že jsem do tebe tak nepěkně vrazil a málem tě srazil přímo k zemi. Bylo to ode mě velmi nevychovaný a můžeš brát jed na to, že je mi to moc líto. Můžeš mi to prosím odpustit, má dámo?" S posledním slůvkem skoro jako kavalír políbil její sličnou ručku v lehkém úklonu a věnoval jí pohled alá mílius neviňátko, než jí ručku opět pustil a narovnal se, čekajíc na nějaký verdikt. Přeci jen to byla kvalitní omluva, alespoň podle jeho nejlepšího uvážení. Každopádně slečinka začala vytahovat těžší kalibr, až se na ni musel kočičák překvapeně a velmi zaraženě podívat. Samozřejmě, že ho to ani nenapadlo. "A nechtěla?" optal se, aby jí přiměl rychle utnout veškeré myšlenky na to, že by snad chtěla, aby jí nechal na pokoji on. To se mu jistě nelíbilo. "O hledání si starosti dělat nemusíš, zabralo mi to jen pár hodin a pár dalších bych to ještě zvládnul. Fakt." Jeho slova byla nyní protkaná naprostou vážností, když se na ní podíval. Ale byl fakt, že by ji nehledal věčně, chvíli by si říkal, jaká je to škoda a potom by zapomněl, ale to se přeci nestalo, takže nebylo třeba se tím trápit. Spíš se zaměřil na další její slůvka, která mu rty opět protáhli do úsměvu, za kterým se skrývalo pobavení. "No, v takovém případě, má milá, bys měla docela dost blízko k mému řemeslu, páč by se to dalo už považovat za krádež," mrknul na ni a zazubil se. Kdyby na to mělo přijít, už by se dech ani nechtěl, jen aby si z ní mohl utahovat pokaždé. Jeden den se baví se zlodějem a už mu krade dech. Jak skandální! Ale o to víc se mu líbila, už jen tahle malá poznámka ho zahřála u srdíčka. Navíc se mu zdálo, že už v jeho společnosti začíná dívka už i malinko pookřávat, z čehož měl radost, opravdu. Už se i usmála, což bral jako menší osobní vítězství. Stejně tak, když k němu natáhla ručku, aby se představila a on samozřejmě neváhal, aby si s ní mohl potřást a aby její sličnou ručku ještě nepouštěl, když je jí zadíval do očí. "Velmi mě těší krásná jezdkyně a akrobatko Grace," řekl velmi laškovným tónem a ručku jí opět lehce políbil, než jí pustil a rozesmál se nad tím, jak by ona mohla říkat jemu. "Koukám, že už teď máš velmi výstižné možnosti, krásná Grace. Takže to rád nechám na tobě, ale kdybys chtěla rozšířit nabídku, tak se jmenuju Hartis a jsem král zlodějů." Rozhodně nemohlo někoho překvapit, že se při svém samozvaném titulu musel vyprsit, aby si dodal na důležitosti a vypadal tak nějak reprezentativně, ale on na to byl hrdý, i když samozřejmě přeháněl a vlastně šéfoval jen svojí malé skupince, ale tam nakonec byli všichni králové a královny.

Nebylo to tak, že by uměla kdy přijímat komplimenty. Ano, zvládala se vystavovat v oblečku před lidmi a předvádět všelijaké psí-kusy v koňském sedle, ale tohle? Ne její tváře byly červené a v žilách ji proudily adrenalin, jak se snažila svou nejistotu skrýt. "Možná trochu." pokrčila nad tím rameny a pousmála se. Když s ním vedla konverzaci jako se svou sestrou bylo to jednodušší a příjemnější. Víc uvolněné, než když se soustředila jen na jeho komplimenty a poznámky o jejím vzhledu. Ne že by jí to nelichotilo, jen nevěděla jak na to správně reagovat a jak se s tím ve vlastní hlavě vypořádat. Nějaká její část chtěla křičet štěstím, druhá se ji snažila varovat, aby se neunáhlovala. Ale čím déle tu stál a mluvil na ni, tím víc ji přišel jako někdo z koho by nemusela mít strach, někdo kdo je víc komikem než bojovníkem a vyhovovalo jí to. Bylo lepší mít možnost mluvit s někým jako on, než například se strážným. "Ale neodpověděl jsi na otázku." upozornila ho. Přece jen se zeptala na příklad jeho výhod a kladů. Ne že by si nemohla nějakých všimnout i sama, ale s jeho výstupem a sebevědomím ji zajímalo, jak moc se dokáže před ní vychvalovat a co všechno je schopen ji nabídnout jako svou výhodu. Možná se nad tím ještě trochu pobaví a nebo se dozví něco dalšího, nového a zajímavého, co by jinak nevypozorovala. Celkově byl zajímavý. Nestihla se tou myšlenkou zabývat dlouho, jelikož měla spoustu práce s tím, aby ukázala svůj krásný kostým a ujasnila mu, k čemu je taková věcička vůbec dobrá. Měla ráda své kostýmy, byly to chvíle, kde se mohla cítit jako princezna a každá dívka má ve svém životě ráda momenty, kdy si přijde nejkrásnější na světě no ne? Nebo alespoň, když si přijde spokojená, šťastná, svá a krásná. "Když jsi mě hledal, všiml sis, že se pochybuješ mezi cirkusáky, že ano?" pozvedla na něj obočí s úsměvem a kývla hlavou kolem sebe. Rozhodně to tu nevypadalo jako mezi obyčejnými lidmi. Každý kdo se kolem nachomýtnul měl buďto kostým nebo podivný účes, v rukou svíral kuželky, žongloval, nebo náhodně nesl činku, která vypadala, že se brzy položí k zemi pod svou vlastní vahou. "Jistě že vystupuji často, patří to k našemu stylu života." ujasnila znovu věci na pravou míru a vrátila se pohledem směrem k serenovi.

Přesvědčení o tom co je dobré a co není ji z hlavy jen tak nevezme. Žádný vrah nakonec není dobrý člověk, a ačkoliv by se dalo polemizovat o tom jestli je špatný nájemní vrah, nebo ten kdo si vraha najme - jistě by v tom oba měli nějakou část viny. Jeden zabil a druhý zabít přikázal. Nic, co by bylo správné. "To nemění nic na tom, že se jedná o špatného člověka. Ať už se s ním baví sebelíp." brání svou myšlenku stejně tvrdohlavě, jako si vždy brání své noční výlety na koních někam mimo město a kolonii. Nakrčila pod jeho názorem obočí. "Takže okradeš bohatého i když si své peníze slušně vydělal? Jen proto, že je bohatý? Napadlo tě někdy, že by si prostě mohl zkusit pracovat?" založila si ruce na hrudníku. Nesouhlasila s tím, že jedni kradou druhým. "královská rodina možná vybírá daně, ale také z nich platí vojákům a členům stráže, kteří nás potom chrání - tvrdíš že ostatní okrádají a přitom sám kradeš. Soudíš dvojími vahami a to není správné." pokračuje dál a měří si ho pohledem. Když chtěl soudit jedny, musel soudit druhé a dojít ke spravedlivému rozhodnutí, ne všechny dávat do jednoho džbánu a předstírat, že jsou všichni stejní. "Podle tvého způsobu, bych přece jen tu stráž zavolat měla. Zloděj jako zloděj." zakroutila hlavou a ještě si k tomu tvrdohlavě dupla nožkou. Nebyl nepříjemnou společností, jen mu chtěla dát najevo, že i ona může všechny hodit do jednoho pytle a třeba začít křičet, že ji chce okrást a vzhledem k tomu jak se za ním stráž předtím hnala, měla pocit, že by nepohrdli jeho prozrazením. "Co když ti vytrvalost nepomůže? Hm?" zvedla k němu hlavu, může být přece vytrvalý jak chce, co když mu to u ní nevyjde? Co když má hodně vysoký nároky a co když prostě řekne, že ho nechce? "A pak.. mému tátovi by ses nelíbil. Nemá rád, když se kolem mě někdo jen tak motá." dodala ke svým slovům. Jeden by to mohl pochopit jako varování, druhý by zase zachytil v jejím hlase nějaký ten smutek. Co když to seren vzdá hned jak jednou její otec ztratí nervy. Zvedla hlavu a rozhlédla, jestli otce nezahlédne, nebo někoho, kdo by na ni šel žalovat. Něco jí napovídalo, že už se k němu novinka stejně dostala. A to by byla škoda, vždyť se sotva poznali. A když si dal takovou práci, aby ji našel.

Polekaně sebou cukla, když ji čapl za ruku a v podstatě jí ji natáhl, aby se jí mohl omluvit. Narovnala se, jakoby jí někdo k zádům přiložil pravítko a rychle nasála vzduch do plic. A s jeho omluvou se rozesmála. Když porovnala jeho dosavadní chování s tím, co předvedl teď se svou omluvou neubránila se tomu. Nevysmívala se mu, spíš se nad tím tak uculovala a tiše se smála způsobu, jakým se to rozhodl pojmout. A že jí úsměv tvář rozzářil zase trochu jiným světlem. "Nejsem tvá dáma, ale omluva se přijímá." kývne hlavou s ještě červenými tvářemi a stáhne ruku zpět k tělu. Jeho zaražený pohled jí úsměv z tváře nevzal, jen jí hlas trochu zvážněl, nečekala, že by ho mohla zarazit až takovým způsobem, dokonce se na okamžik pozastavila nad tím, jestli mu něco takového měla vůbec říkat. I když se nejednalo o nic závažného nebo záludného. Jen popíchnutí. "Ještě se nad tím budu muset zamyslet." odpoví mu tedy, aniž by ho ujistila a snad i uklidnila. Mohla mu říct, že na něj taky myslela, nebo že přemýšlela, jestli ho ještě uvidí, ale proč mu to dát jen tak. Proto že se snaží být milý a dělá na ni kočičí oči? "Pár hodin?" trochu překvapeně na něj zamrkala. Copak je Heden tak velký? Nebo ona tak nenápadná? Asi jí to jen nikdy nepřišlo, jelikož nikdy nemusela nikoho v Hedenu hledat. Uznala mu to, tu jeho snahu o to ji najít, asi vynaložil větší úsilí. "Řekl jsi skoro sebrala - takže zase špatně. Nemám ti co vracet, když ve skutečnosti nic tvého nemám." vyplázla na něj jazyk a zakroutila hlavou. Zase ho chytila na jeho vlastních slovech a měla z toho radost. A do chvíle, dokud bude mít svůj osobní prostor bude moct blbnout dál. Rozhodla se mu představit, takže natáhla ruku jako správná vychovaná mladá dáma a představila se po jeho vzoru - co možná nejhonosněji. A pak opět zčervenala pod tíhou komplimentu a dalšího políbení na ruku. "Jistě že, jsem kreativní, kocoure." oslovením naráží na fakt, že se vlastně baví se Serem, ačkoliv by jí sestra pravděpodobně za tohle spojení slov asi vynadala. "Takže Hartis - skutečně jméno pro krále." kývla uznale hlavou a pak natáhla ruku, aby mu rozcuchala vlasy. "Jen tu korunu nikde nevidím."

Sice se nesmál, měl spíš trochu dotčený ksichtík, ale byla vtipná. Snad i proto začal pomalu povolovat a nakonec se i uchechtl nad jejím přiznáním, že si jej přeci jen trochu dobírá. Jaká to krásná ženština, která klame svým zevnějškem, přeci jen má možná aspoň jednu lehce zkaženou kost v těle. To ale přeci nevadilo, alespoň by nikdo nikdy nemohl tvrdit, že jí zkazil přímo on, kdyby prokazovala časem známky zkaženosti. "Zlobíš, děvče," napomenul jí, zatímco mu hráli pobavené jiskřičky v očích. Samozřejmě že mu nemohla jen tak snadno srazit hřebínek, na to by se přímo musela snažit, ale trefovala se poměrně hezky, aniž by třeba přímo chtěla. Jeho dáma byla jistě roztomilá malá provokatérka, ať už účelně či nikoli. On ale musel protočit očima nad jejím malým upozorněním ohledně jeho, dle jeho skromného názoru, velmi dobrého vyhnutí se odpovědi. Ale tak když už si všimla, měl by jí odpovědět, že? "Nepochybuji o tom, že je to naprosto zřejmé, ale tak když už to chceš jmenovitě, dovol mi tě zasvětit," začal s laškovným mrknutím a narovnal se, aby byl jako odraz hrdého rytíře, i když tedy rytíře vyžlátka, ale na to se teď nikdo neptal. On přeci nemusel být hora svalů.. "Samozřejmě můj nejlepší klad je, že jsem skvělej a pohlednej, ale taky zábavnej, velice vtipnej společník, ze kterým se přece nikdo nenudí," nadhodil jako první a věnoval jí šarmantní úsměv, "navíc vedu dobrodružnej a zajímavej život, kterej by tě jistě bavil, kdybych tě do něj přibral. A jsem skvělej kavalír, dokonce jsem tě šel i najít, abych se ujistil, že si v nejlepším pořádku a ještě ti dal šanci vidět znovu můj úžasně krásnej ksichtík." Samozřejmě by toho vyplodil i víc, kdyby chtěla, ale tak zatím to jistě stačilo, však on byl jasná výhra, nejlepší zboží na trhu, kdyby měl soudit sám. Svým způsobem je to činilo téměř dokonalou kombinací, jelikož jeho dáma byla absolutně k sežrání, ať už si ho dobírala nebo se pouze červenala nad jeho komplimenty. Prostě byla skvělá, krásná a dokonalá zatím při každé příležitosti. Jo, jistě byli skvělou kombinací. I když se o ní samozřejmě dozvídal víc a víc, třeba že má krásný kostým, ve kterém se mu líbila, jenže se v něj očividně mohla líbit i dalším a dalším lidem, což ho lehce stresovalo. Samozřejmě si mohl být jistý tím, že už teď by byl její jeden a jediný, ale stejně by mohl na jeho dámu někdo něco zkoušet a to by mu jistě neudělalo radost. "Jo, prošel jsem kolem takový divný sebranky," přiznal jí tak nějak bez rozmyslu a na chvíli se zarazil. "Samozřejmě bez urážky, žádnej strach, moje sebranka je taky docela divná," zachránil to s okouzlujícím úsměvem a zakroutil nad tím trochu hlavou. Samozřejmě byl skvělý a pohotový a samozřejmě měl štěstí, že to nevypadalo, že by ho zaslechl někdo, kdo by mu mohl dát pár výchovných. Nerad by od své dámy zase utekl. "Ach.. A neotravujou tě žádný pobudové chmatácký? Vsadím se, že nějaký čumilové musí být dost otravný. Ne, že bych ti do toho chtěl mluvit, samo sebou je to tvoje věc, ale jako určitě to není přímo bezpečný, víš jak?" Samozřejmě mu šlo jen o její blaho a ne třeba o to, že by jí nasadil brouka do hlavy, aby se obávala pobudů a raději před nimi ani nevystupovala. Jak by něco takového mohl taky chtít své dámě vsugerovat, že?
Jejich názory na mnoho věcí se nakonec mohly dosti odlišovat. Ona byla nevinná květinka, zatímco on pobuda, byť krásný a okouzlující, co se už nějakou dobu pohyboval na té dle společnosti špatné straně. Snad i proto musel nesouhlasně mlasknout jazykem o patro. "Ale drahoušku, ukaž mi prstem na toho, kdo nikdy neudělal nic špatnýho. Však svět je na špatnostech postevenej a nikdo se přímo špatnej nerodí, vždycky tě musí nikdo prve zlomit, nebo nějak pocuchat, takže vinu nemůžeš házet ani na vraha, ale viň toho, kdo ho k vraždění dovedl. Nevím jak ty, ale já neznám moc děcek, co by si pomalu už v plenách řekly, že až vyrostou, chcou zabíjet lidi za prašulky," řekl jí další svůj téměř filozofický posudek a párkrát si nad tím souhlasně přikývl, aby svým slovům dal o to větší váhu. Samozřejmě existovali extrémní magoři, jako třeba Železozubé, ale lidi obecně kazil prostě život a druhý lidi, nic víc, nic míň. On to chápal a byl si jistý, že jeho dáma to nakonec pochopí taky. "A jak víš, že si vydělal peníze slušně? Nemáš ani ponětí, kolik boháčů si bokem přivydělává kupčením s artefaktama nebo dokonce s lidma a vílama," nadhodil, jakoby to byla vsuvka o počasí a zvednul na ni obočí. Samozřejmě to nedělali všichni, ale jeden nikdy nevěděl, který z nich ano. Upřímně nepochyboval o tom, že i tady ve Fiplinu se najdou lidé, co prodávají třeba mágy do Mairornu. Svět byl škaredý a krutý."A já pracoval, jen mě to nebavilo," dodal ještě bez velkého zájmu, aby náhodou nezískala mylný dojem, že to ani nezkusil. "Jasně, ale taky si hromadu toho leje do vlastních kapes a pokud to nedělá sám král, pochybuju o tom, že si do vlastních kapes neodlejvaj něco rádci," namítl s pokrčením ramen a naoko se zamyslel nad druhou částí jejích slov. "A nepřebírej si to špatně. Nemám dvojí váhy. Kradu, protože všichni kradou. Někdo víc, někdo míň, ale každýej nakonec něco ukradl nebo ještě ukradne." Jistě jí jeho neochvějná jistota v tomto výroku mohla nasadit brouka do hlavy. Nakonec si stačilo jen pohrát se slovíčky a z každého se dal udělat zloděj. On na kradení ale neviděl nic moc špatného. Nakonec kradení bylo mnohem dřív než kralování. Mělo bohatou historii, kterou neznal, ale bylo mnohem starší než cokoli, co funguje teď. Všechno, co popsala jako špatné bylo zkrátka a dobře přirozené. Nechtěl se s ní ale přímo hádat, jen trochu nakřápnout to rádoby neomylné vědění o dobrém a špatném. Přeci by nechtěl svoji krásku rozzlobit nebo odradit jenom proto, že jí do hlavy někdo vpravil zcela chybný pohled na svět. Snad i proto se na ni vlídně usmíval, zatímco jí všechno vysvětloval. Tedy než ho přiměla k tomu, aby mu úsměv zamrzl na tváři. "To přeci nemůžeš myslet vážně," namítl téměř pohoršeně. Přeci by ho nemohla udat. "Nečekal bych, že bys byla tak krutá, abys chtěla, aby mě stráž zbila a třeba mi i usekla pazouru," připomněl jí ještě, co by se po jejím udání mohlo stát, kdyby nevzal nohy na ramena nebo nevyužil kouzelný prsten, co ho hřál v kapse, a teatrálně se chytil za raněné srdéčko. Netrvalo to ale dlouho, než se chytil na jinou notu a věnoval jí nadmíru sebevědomé zazubení. "To uvidíme časem, řekl bych," nadhodil okrem vytrvalosti a opět jí věnoval jedno ze svých mrknutí. "Ale prosím tě, však jsem okouzlující," mávl rukou nad dalšími slovy a věnoval jí pohled s pozvednutým obočím, "..navíc. Jsi někdo, kdo dělá jenom to, co mu taťka výslovně povolí?" Sirota jako on už dávno zapomněl, jaké to je poslouchat rodiče, ale nechtělo se mu věřit, že by se tahle kráska řídila jen povolením od tatínka. Přeci jen vypadala docela divoce, minimálně její vlasy jí dávaly divoký dojem a za tím už by mělo něco být. Ale stejně.. I kdyby poslouchala tátu na slovo teď, on jí hravě přiměje k tomu, aby si to rozmyslela.
Bylo to s ní trochu jako na houpačce. Chvíli jim to klapalo a šance byli vysoko, chvíli to malinko skřípalo a byli zase níž. Ale s tím se dalo pracovat a alespoň se nemohli nudit. Nakonec právě teď byla nadmíru roztomilá, když jí rozhodil i prostý dotek, kdy jí vzal za její ladnou ručku, aby jí mohl políbit při své úžasně skvělé omluvě, která jí nutila smát se a culit, ale to mu nevadilo. Věděl, že přehrával a potěšilo ho, že mu to nevytkla, ale byla tím zkrátka pobavená. "Není přece potřeba oddalovat něco, co už je předem daný," namítl proti tvrzení, že jeho dámou není a věnoval jí laškovný úsměv. Teď si to možná ještě nepřiznala, ale jeho dámou už byla. Dokud neřekne něco, co ho smrtelně neurazí a když se jí to nepovedlo ani urážením jeho řemesla, těžko říct, co by to muselo být, že? Takže se na ni pro změnu mohl prostě culit nazpět a hltat očima její krásný, milý a lehce červený obličejík. Což bylo prostě skvělé, zvlášť když byla celá červená z jeho maličkosti. Ale stejně ho musela stále držet v napětí a v nejistotě, což jeho narcistické srdéčko, které myslelo, že už jí má v kapse, docela tížilo, když se to vzalo kolem a kolem. "A nad čím se chceš zamýšlet, krásko? Neměl bych ti teď vrátit to tvý prohlášení s neodpovídáním na otázky?" nadhodil ve snaze dostat z ní jasnou odpověď s pozdviženým obočím a založil si ruce na hrudi. Přece jí nemohl nechat z toho jen tak vybruslit, no ne? "To víš, nevěděl sem pořádně, kde má začít, tak to chvíli zabralo," pokýval hlavou a malinko rozvinul pointu tohoto časového úseku. Ale tak trochu vynechal tu část, kdy si musel dát trochu na čas, než se vrátil na místo jejich setkání, z čistě praktických účelů, samozřejmě. To ale hodil rychle za hlavu a v očích mu zajiskřilo, když se jeho dáma vytasila se svojí hravou a lehce drzou stránkou. Jeho pohled zjihl a jeho oči se vpily do těch jejích, když udělal krok blíž k ní. Byla zkrátka skvělá a on si byl jistý, že se mu převelice líbí. "V tom případě tomu dáme chvíli, mám docela pocit, že aktuálně už pracuješ na krádeži mého srdce," zavrněl jako správný kocour a naklonil hlavu lehce na stranu, zatímco si pořádně prohlížel její obličej. Samozřejmě to bylo malinko laciné, ale nebál by se říct, že ho tato dívka velmi okouzlila. Nakonec si s tím ale přeci jen nedala pokoj. Byla zkrátka rozkošná a dostávala se mu pod kůži tak krásně nevinným způsobem, ale to bylo skoro až k zbláznění. Kdo by řekl, že narazí na tak rozkošnou a roztomilou slečnu při útěku před strážemi. Musel se zazubit při jejím oslovení. "To koukám, že seš," přiznal jí bez boje a nechal si na chvíli zvednout své nafouknuté ego pochvalou pro jeho jméno. Samozřejmě měla pravdu, hotové jméno pro krále. Snad i proto nepostřehl, že ho jeho dáma chtěla rozcuchat a ještě si k němu trochu přisadila. Tentokrát se tím ale nenechal rozhodit a místo uražení chytl její ručku a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. Kdyby jí právě teď chtěl políbit, stačilo by mu se jen trošku naklonit. "To víš, má krásná dámo, ta je hezky schovaná, ještě by mi ju někdo ukradl," zavtipkoval s mrknutím a vtiskl jí pusu na tvář, než jí pustil ze své blízkosti, aby mohla vstřebat tento úžasný zážitek.

Celá situace ji přišla zvláštní, k uším ji doléhalo ržání jejích koní za jejími zády a vřav okolo, ale přece neměla problém slyšet jeho slova, aniž by dávala zrovinka pozor na to, jestli na ni třeba někdo neděla výstražné pokyvování prsty nebo jen nekroutí hlavou a nejde směrem k jejímu otci. Většinou se moc s cizáky bavit nemohla, ale tenhle seren vypadal tak roztomile nevinně, a ještě se na ni tak krásně usmíval, že ji to ani nevadilo, že porušuje otcovo pravidlo a dostává se do skluzu se svou přípravou. Pousmála se po jeho prohlášení a pak se zaposlouchala do jeho výčtu oněch skvělých a podle něj zcela očividných vlastností, které ji nakonec rozesmály. Ne tedy vyloženě obsah slov, jako jeho přednes, který byl rozhodně hoden ocenění za herectví. “Z toho všeho jsi možná tak velice dobrý herec.“ konstatovala ještě s úsměvem na tváři a pak pokroutila hlavou. “Mluvíš o sobě určitě jen hezky, každý má ale něco, co na něm není tak hezké, zvládneš i to? Hm?“ pobídla ho trochu jiným směrem a založila si ručky na hrudníku. “Když to zvládneš, uvěřím ti i ten pozitivní výčet.“ umanula si jednoduše a byla rozhodnutá si počkat i na tohle jeho stanovisko, než se rozhodne jak naloží s tou jeho původní informací. Ovšem dlouho ji to nevydrželo, když se musela zaměřit na to, jestli si Hartis uvědomil, že se nachází mezi velkou spoustou bavičů a cirkusáků. Pojmenování její rodiny v jeho podání v téhle křehké dívce vyvolalo zamračení a nesouhlasné zakroucení hlavou. Svůj zadek si v tomhle posouzení Hartis nezachránil, ani dovětkem o té svojí sebrance: “Ocenila bych, kdybys takto o mojí rodině nemluvil.“ pronesla uraženě a pak vydechla nastřádaný vzduch v plicích. “Vyrostla jsem tady, věř tomu nebo ne, kdyby mě někdo otravoval dost možná by nedopadl moc dobře – i cirkusáci dokáží být ochranářští.“ zamračila se. Vlastně by se nedivila, kdyby se někdo dřív nebo později ukázal tady a nepokusil by se odvést Hartise pryč – tedy pokud by se o něco pokoušel, nebo by třeba začala křičet. Rozhodně by ji to nestálo mnoho úsilí, aby na ně strhla pozornost a jeho přítomnost ve své společnosti by tak brzy ukončila.

Jejich konverzace na téma zloděje a dobráka byla podle ní hodně přitažená za uši. Představa se jí nelíbila a jeho logika a omlouvání jeho činů už vůbec ne. Když ji vyzval, aby na někoho ukázala, otočila prstem proti své osobě. Sice nebyla zrovna svatoušek a vždy se v noci vyplížila ven, ale to nepovažovala za něco tak špatného, a dokonce za poslední měsíce podezřívala otce, že o jejích výletech celou tu dobu ví a pouze nad tím zavírá oči, aby se ona i koně protáhli. “Já třeba nic špatného neudělala a s tvou logikou plně nesouhlasím.“ Pronesla rozhodně a byla by si dupla nožkou, kdyby se nezarazila a neřekla si, že je přece dáma. “A jak ty můžeš vědět, že si vydělává neslušně. Ne všichni jsou takoví.“ pokračovala a pak nad tím zakroutila hlavou, bylo by to jako házet hráškem proti zdi a čekat, že se něco změní. Kdepak. Bavit se se zlodějem o takových věcech bylo asi stejně účelné jako kejklíři vysvětlovat, že je tento život nestálý. “Už se o tom s tebou bavit nebudu – tahle konverzace je zbytečná.“ zhodnotila jeho slova o práci a zahleděla se jinam. Chtěla mu říct, že si tedy myslí, že je jen líný a proto nepracuje, proto si hledá tu lehčí cestu místo toho, aby pracoval jako ostatní. Hledá výmluvy a omluvy místo skutečné práce a námahy. Takhle jednoduché to bylo, ale ona přece přísahala, že nebude soudit – tedy, nepřísahala, jen si to řekla, když ji naposledy sestra vyprávěla příběhy a když naposledy poslouchala pocestného píseň o lásce a o tom, jak se nachází na nejrůznějších místech jako lidská osobnost a její nejtajnější zákoutí. A ona tomu chtěla věřit, z nějakého důvodu chtěla naivně věřit, že Hartis je právě taková osoba. “I kdybych stráž zavolala, utekl bys. Nemusíš hrát, že by tě zbili.“ zakrotila hlavou ještě trochu v té minulé náladě, ale i ta ji pozvolna opouštěla, jak se jejich konverzace vyvíjela. “To sice nedělám, ale určitě bych se měla řídit radou někoho zkušenějšího, když jde o muže… Ostatně moje sestra říká, že muž, který se rozhodne srdce ukrást, místo toho, aby ho získal poctivou cestu, je jen stínem skutečnosti – a ty jsi přece zloděj. Kradeš, protože kradou ostatní, nemůžu vědět, že budeš ve své trpělivosti poctivý.“ pronesla zadumaně a při citaci své sestry si dokonce dávala záležet, aby její hlas zněl na oko dospěleji. Přece mu chtěla vzít vítr z plachet a nedělat mu situaci zrovna jednoduchou, a to nebylo jednoduché ani pro ni, jelikož to bylo poprvé, co ji někdo takto hledal a skládal komplimenty. Nebo ji dokonce oznamoval, že chce její srdce.
“Nikdy není nic daný předem. Do toho ani kotlík nevidí.“ pokrčí rameny a zakroutí hlavou. Samozřejmě se trošičku začervenala a pak musela řešit otázku toho, jestli mu chce odpovědět nebo ne. Ostatně chytil ji za její vlastní slova a ona mu skutečně neodpověděla: “Byla jsem možná trochu zvědavá, jestli tě nakonec chytili nebo ne.“ odpověděla mu pokud možno jednoduše, ale pořád poněkud zamyšleně. Uvažovala sice, jestli na něj ještě někdy narazí, ale považovala to za vedlejší efekt toho, že do ní narazil a vlastně ji tak poslal k zemi. Na to člověk jen tak nezapomene. Obzvlášť když Vás k zemi srazí seren, který ale zastaví ve svém útěku, a ještě Vám pak pomůže na nohy. To už se v dnešní době jen tak nevidí a nedá se tedy říct, že by se to dalo jen tak zapomenout. Alespoň ona nemohla, jelikož její hlava byla příliš plná romantizovaných situací, do kterých se nikdy nedostala a kupodivu tahle se ocitla mezi nimi. “Nemám v plánu ti nic krást.“ hájila svou nevinnou duši, neboť jeho narážku samozřejmě v aktuální rozjařenosti prostě nepochopila. To už se ale nechala trochu unést, a dokonce si vybrala velice kreativní oslovení, které se však nesetkalo s odporem, ten přišel až ve chvíli, kdy se natáhla a chtěla mu rozcuchat vlasy.
Tiše vypískla úlekem, když ji chytil za ruku a přitáhl si ji blíž. Vlastně byla tak trochu jako přiškrcená myš, přísahala by, že se na chvíli nemohla ani nadechnout a tváře měla prakticky okamžitě červené jako tu nejčervenější jahodu v zahradě. Srdce ji bilo jako o závod a plicím docházel potřebný kyslík. Bylo to pro ni tak hrozně zvláštní, tak jiné, než jak ji sestra vyprávěla, a přesto tak strašně skutečné. Ve chvíli, kdy ji vtiskl pusu na tvář a zase ji pustil ji hučelo v uších a oči měla doširoka otevřené. Dokonce pootevřela ústa jako by chtěla něco říct, ale místo toho se jen nadechla a hleděla na něj jako na svatý obrázek. Jeden by si skoro myslel, že když ji tohle vzalo vítr z plachet, co by asi udělal skutečný polibek. “GRACE! Grace! Budeš na řadě! Co tě zdrželo?!“ hlas jejího otce ji vrátil do reality a dívka se rychle ohlédla za hlasem. Její otec k ní mířil, ale zdálo se jí, že si v rámci rozčílení, že jde pozdě Hartise ani nevšiml. A v tom si vzpomněla, že tam Hartis vlastně stojí a čeká. Z nějakého důvodu měla pocit, že panikaří. Podívala se na něj, ještě pořád červená v obličeji a popostrčila ho směrem stanou: “Potom. Počkej tady.“ ještě jednou ho popostrčila, než se na patě otočila a doběhla ke koním, které odvázala a ve chvíli, kdy s ními vykročila z místa narazila na otce. “Jdeš pozdě. Kde vězíš? A proč jsi tak červená? Doufám, že jsi zase někde nelítala. Vyřešíme to ráno, teď běž… a hlavně opatrně!“ její otec nezněl naštvaně jen trochu nevrle, že jde pozdě, a tak zdržuje, ale Grace byla vděčná, že věnoval pozornost jí a nevšiml si Hartise, nebo jen záměrně dělal že ho nevidí a všechno jí to potom vyčte ráno. Každopádně teď se tím nemohla zabývat, měla plnou hlavu polibku na tvář, ze kterého ji ještě pořád bilo srdce jako o závod a plíce hledaly vzduch, měla příjemný pocit po těle a vlastně se cítila taková nějaká lehčí. V sedle jako by létala, ve vytvořené aréně udělala své rutinní představení a nemohla se zastavit od úsměvu. Alespoň pro uhle chvíli i když v okolí byl ruch a lidé pískali a tleskali, ona nic z toho pořádně nevnímala. Po skončení představení se hluboce uklonila a pomalu vykročila z arény, tváře už jen do nachova zbarvené námahou a na tváři jemný úsměv, na chvíli se jí podařilo zapomenout na celou situaci se Serenem. Na malí moment, úplně vypustila z hlavy, že mu řekla, aby počkal. Ani sama nevěděla proč. Uvázala koně na jejich místo a pohladila klisnu po krku, než je nechala v klidu napít a začala se rozhlížet okolo. Přece jen si vzpomněla že řekla, aby tu seren počkal, jen teď hledala kde je a jestli neodešel.

Ukázalo se, že jeho ženština mu to rozhodně nebude dělat snadné a to oním tím bylo snad úplně všechno. Věnoval jí naprosto skvělý výčet svých kladů a jeho dáma se mu za to ještě vysmála. Což samozřejmě mohl odpustit, jelikož byl k popukání a navíc byl její smích kouzelný a roztomilý, ale stejně se na malý okamžik dotkla jeho ega, když se to vzalo kolem a kolem. Možná se mu ve tváři na malý moment mihlo i jisté nespokojení, ale nakonec nasadit šibalský úsměv, když se rozhodl přijmout její výzvu. "Koukám, že dnes mám poměrně náročný publikum," řekl rádoby důležitým hlasem a mrknul na ni, než přešel na její druhou stranu. Na tváři se mu objevil zamyšlený výraz, ručkou si mnul neexistující bradku a kdyby byl ve své přirozené podobě, nejspíše určitě by mrskal ocasem ze strany na stranu. "To bude jistě náročnej úkol, nakonec špatný vlastnosti jsou jen otázka úhlu pohledu, i když není člověk tak skvělej a úžasnej jako mi dva, ale tak nech mě se nad tím na malou chvíli zamyslet." Nejspíš by pro něj bývalo bylo nejjednodušší, kdyby vyrukoval s něčím, co ona sama už nadhodila jako ne vyloženě dobré, to by mu ušetřilo práci, ale tak nakonec přišel s něčím novým a originálním a když se jí podíval do jejích krásných očí, dokonce měl i docela vážný pohled. "Asi umím být občas docela tvrdohlavej, jako když mluvíš do dubu, moje pravolevá ruka to se mnou občas nemá lehký, to ti teda povim. Taky se někdy umím dost urazit, ale tak to se holt stává. Ale nevím, mám ti takovej pocit, že cokoli špatnýho, co si na mě časem najdeš, já za tak moc špatný nepovažuju, víš krásko?" Pohledem se ještě malou chvíli vpíjel do jejího, než jeho vážnost a upřímnosti odpovědi odezněla do prázdna a on jí věnoval hravé mrknutí. Nakonec on nebyl přímo zrozen k tomu, aby byl vážný. V klidu by se mohl k jejímu cirkusu přidat jako bavič a nejspíš by se nad tím nikdo ani nepozastavil. Nutila ho se ale snažit, i kdyby jen na malou chvíli.
Jeho nevymáhaná tlamička ho ale krom jejího pobavení ale dovedla i k jejímu dotčení, když použil výraz, který nejspíše určitě použít neměl. Ve tváři se mu vlastně rychle objevil omluvný výraz, ustaraný tím, že by si mohl zkazit šance u své krásné slečny. V tu ránu před ní stál čelem a chvíli dokonce i přemýšlel, než řekl cokoli ve snaze si to u ní vyžehlit. "Ale no tak krásko, já to přece nemyslel zle, přísahám na svojí zkaženou zlodějskou čest," řekl jí s rukou položenou na srdéčku a druhou jí odhrnul jeden neposedný pramínek z obličeje. "Nezlob se na mě přeci, že jsi to ty, slibuju, že se pokusím svoje výrazivo vůči tvým kámošům změnit nebo o nich třeba radši nebudu mluvit vůběc, abych to pojistil," přišlíbil jí a na rtech mu začal hrát usměv. Samozřejmě měl dojem, že už to docela zachránil. Každopádně po jejích dalších slovech jen horlivě přikývl. "No to bych si prosil, ještě aby si takovej klenot nehlídali, to bych si tu na někoho musel došlápnout," prohlásil velmi důležitě a vlastně mu ani nedoteklo, že by to mohlo znamenat pocuchání jeho kožichu, kdyby se tu někomu náhodou přestal líbit.

Každopádně ho více trápilo, že se jeho dámě přímo nelíbí jeho povolání a jeho reálná, ve většině věcí, představa o tom, jak to na světě funguje. Každopádně se ale i tak nehodlal vyloženě bez boje a na rtech se mu objevil téměř lišácký úsměv, když se jeho dáma rozhodla použít sebe samu jako příklad někoho, kdo nikdy neudělal nic špatného. "Hm.. Zajímavý, vlastně by to z nás dělala svým způsobem pěknej protiklad, ale jsi si jistá, že je to pravda? Nikdy si neuděla nic ani malinko špatnýho? Neporušila si nějaký malý daný pravidlo, neřekla si někomu něco hnusnýho, když si neměla svůj den? Samozřejmě si rozkošná a milá, to ti nikdy neodpářu krásko, ale nevím, jestli tomuhle přímo může věřit," řekl svojí malou promluvu a shlédl k ní. Chvíli zkoumal její krásný obličej a nakonec pokrčil rameny nad jejími dalšími slovy. "To víš, drahoušku, jsem na světě o něco dýl než na kolik vypadám, potkal jsem spoustu špatnejch lidí a to i některý, co jsem pomalu ani já se svým pohledem nedal vyloženě omluvit," prozradil jí jednu malou pravdu a zahleděl se na chvíli do dálky v jakémsi nostalgickém pohledu. Nakonec potkal i ty dobré, ale ty by nebyli v tuhle chvíli tak dobrým příkladem. "Pokud si to přeješ, tak s tím nemám žádnej problém. Můžeme to probrat jindy nebo vůbec, nechám to na tobě, má dámo," slíbil jí bez menšího zaváhání a vlastně skoro i sám ocenil, že tohle nemusí řešit nijak dál. Místo toho počkal na její verdikt ohledně oné malé zrady s voláním stráží, které by se mohla dopustit a která by jistě byla velmi nepříjemná. Nezdálo se ale, že by jí to vyloženě trhalo žíly. Možná byl skoro dotčen její lhostejnou odpovědí, tedy minimálně jejím lhostejným obsahem, který nemohl nechat jen tak bez odpovědi. "Je hezký, že tak věříš v moje schopnosti zdrhat jako o život, ale i já občas může zakopnout a zajet čumákem do písku. Chtěla by jsi s tím žít?" Samozřejmě to nebyla férová otázka, to by se nebál přiznat, ale nakonec to byla pravda. Mohl se potknout a neštěstí by bylo hned na světě. Každopádně jí touhle představou netrápil příliš dlouho, místo toho se raději věnoval jejím dalším slovům a na rtech se mu rozlil hravý úsměv, když se na ní podíval s podobně hravými jiskřičkami v očích. "Můžu ti říct tajemství, krásko?" nadhodil tajemně, ale nečekal na její odpověď. "Pravda je taková, že srdce se nedá ve skutečnosti ukrást, pokud se teda nebavíme o krvavé cestě a na něco takovýho bych já rozhodně neměl žaludek. Každopádně je to tak, že srdce musíš někomu dát sama. Rozdíl je v tom, že ono srdce se většinou vždycky rozhodne dřív než ty, ale stejně to nemá s kradením nic společnýho. Nebo já nejsem až tak dobrej zloděj, abych něco takovýho, jako je krádež srdce někdy dokázal," shrnul jí hezky a přistoupil o krok blíž, přičemž si opět ulovil pramínek jejích vlasů, se kterým si teď pro změnu malinko hrál mezi prsty. "Navíc... Mnohem radši budu, když mi svoje srdce dáš sama a budeš mě chtít sama." Věnoval jí vlastně docela okouzlující ale jemný úsměv, na který od něj nemusela být tak docela zvyklá a přišel si vlastně jako učiněný romantik.
"Dobře, nebudu ti to brát, krásko, ale povíme si to, až k týhle řece dojdeme," nechal jí vahrát tuhle malou maličkost a místo toho si užíval, že jí tak trochu dovedl do patové situace, když proti ní použil její vlastní medicínu. Nakonec bylo hezké zjistit, že o něj přeci jen měla malinko starost. V jeho hlavě se dokonce zrodila i představa o tom, že fandila zloději a doufala, že ho nechytili. Takové malé vypravení se na temnou stranu síly. "A jsi ráda, že se odpověď vyvrbila v ne?" nesvedl si odpustit čistě samolibou otázku, ale pro jednou s ní nepřišel žádný úšklebek. Pouze intenzivní pohled, se kterým se jí vpíjel do očí a čekal na odpověď, o které doufal, že ho také zahřeje u srdíčka. Nakonec by to bylo jen milé. Nakonec se od ní ale pohledem opět odpoutal a dokonce se mu na tváři opět objevil hravý až lišácký úsměv, když mu opět dala příležitost chytit jí za slovo. "Neříkal tu někdo před chvílí něco o tom, že nic není předem daný?" prohodil jako by ni a zajiskřilo mu v očích, když se na ni podíval.
Nakonec ho stále více a více nutila chtít si ji nechat. Zbožňoval dokonce i to malé vypísknutí, když si jí přitáhl k sobě a líbilo se mu, jak se díky němu červená. Možná by bylo mnohem hezčí, kdyby jí místo pusy na tvář věnoval polibek, ale vzhledem k tomu, že to byla jeho dáma, chtěl, aby to bylo něco speciálního. Aktuálně si spíše hrál a malinko jí uváděl do rozpaků. Dokonce i on si uvědomil, že to není dost dobré na jejich první polibek. Ten bude muset být speciální, aby pochopila, že on je opravdu ten pravý. V každém případě, ale jeho štěstí a dojetí její rozkošností netrvalo až tak dlouho, jelikož byli vyrušeni a jen se štěstí ne přistiženi. Na štěstí nebyl zrovna nechápavý, když mu někdo naznačoval, ať se schová nebo vezme roha, takže vlastně stačilo jen jedno postrčení a už byl skrytý mezi maringotkami, odkud nahlížel malé interakci jeho dámy s jejím otcem. Musel uznat, že byl vlastně velmi potěšen tím, když slyšel o tom, že se stále červená. Brzy mu ale zmizela z dohledu a tak mu nezbylo nic jiného, než vylézt nahoru a nepozorovaně se propašovat po střížkách cirkusáckých budek až k aréně, kde mu jeho dáma skoro vzala dech svojí úžasností. Byla nádherná, talentovaná a on z ní nemohl spustit oči. Její představení bylo jistě něčím úžasným pro oči. Vlastně ho skoro i mrzelo, že skončilo, i když to znamenalo, že se zase vrátí k němu. Ale po jeho konci mohl být alespoň opět nespokojený s tím, že mu jí někdo očumoval. Dokonce si o těch čumilech poměrně nespokojeně mrmral, zatímco se svoji více méně vzdušnou cestičkou vracel na místo, kde na ni měl čekat. I když byl trochu zákeřný v tom, že zustal sedět na střeše maringotky a čekal, až se objeví. Vlastně byl až takový smeták, že jí tiše seskočil za záda, když procházela kolem a přitáhl si jí k sobě, kdy jí prozíravě položil ruku na pusu, aby nepřilákali moc pozornosti, o kterou nejspíš nestála soudě podle toho, že ho strkala pryč, když někdo přišel. "Neboj se, neboj se, to jsem jen já," pošeptal jí chvatně a přešel s ní do tmavého prostoru mezi dvěma maringotkami, kde jí pustil a zvedl ruce na znamení, že jí vůbec nic nehrozí. "Nechtěl jsem tě vyděsit, jen si mi chyběla," řekl hravě s chlapeckým úsměvem, jako by to byla snad omluva. "Bylas naprosto úžasná mimochodem," věnoval jí ještě velmi pravdivý kompliment jakožto malou platbu za to, že jí mohl způsobit zůstavu onoho krásného srdíčka, které chtěl pro sebe.

“Vybral sis to nejnáročnější publikum.“ pronesla rádoby důležitě a založila si ruce na prsou v očekávání, že ze serena ještě vypadne něco zajímavého. Nebo jen něco, co ji přesvědčí, že jeho výčet všech dobrých věcí bude vlastně pravdivý. Otočila hlavu tak, aby na něj viděla, když přešel z jedné strany na druhou. Poslechla si teda jeho představení, kdy ji vlastně říkal, co je špatně, ale vlastně to nebylo špatně – alespoň tedy podle něj. Musela uznat, že byl rozhodně jiný, než muži a kluci se kterými se setkávala v rámci komunity – nejenže ti ji obvykle už znali, ale také byli méně drzí než tady její aktuální společnost. “To mi neznělo moc přesvědčivě, abych pravdu řekla.“ nahodila rádoby zamyšlený pohled a naklonila hlavu trochu do strany a začala si ho prohlížet. Dokonce se přiměla k tomu, aby serena obešla kolem dokola a předstírala, že ho hodnotí pohledem. “Z mého pohledu vypadáš jako někdo, kdo má vysoké ego, tvrdohlavost ti připouštím, jelikož kdybys, nebyl tak umíněný, pravděpodobně by si mě tady nenašel.“ zastavila se, když mu opět stála čelem. Byla spokojena s tím, jak ho zhodnotila, ačkoliv to bylo bráno s nadsázkou. Ve skutečnosti si ho vlastně dobírala a hádala, jelikož ho znala snad jen pár minut, a to i když počítala to, jak ji na ulici srazil k zemi. Ohledně jeho výlevu na téma ostatních komediantů v její komunitě se nakonec rozhodla nereagovat. Samozřejmě ji zůstal onen ne-příliš šťastný výraz.

Co se týče jejího prohlášení, možná si ho malinko přikrášlila. Samozřejmě porušuje pravidla, utíká na večerní projížďky, utíká do přírody za svobodou rychlé jízdy a užívá si hvězdy z koňského hřbetu, to z ní ale ještě nedělá špatného člověka. “Nekradu. Myslela jsem to tak, že jsem nikdy nic neukradla, ne že jsem nikdy neporušila pravidlo.“ stála si pevně za svým a kdyby měla trochu míň hrdosti v tu chvíli určitě by si jistě dupnula nožkou. Ale to už se rozhodla, že to téma opustí, jelikož by se stejně jen dohadovali a tak na jeho další slova už nic dalšího neodpověděla. Jen si díky tomu připomněla, že je seren naproti ní určitě výrazně starší a zkušenější než ona. Oproti němu byla a vždycky bude jen „naivní a hloupoučká lidská holka na hraní“ jak ji to kdysi vyložil otec, když se o polovílách rozpovídala. Aniž by k tomu měla nějaký specifický důvod na okamžik ji to uvědomění ranilo, což se ji i proti její vůli na okamžik propsalo do tváře. Naštěstí se téma změnilo v něco, čímž si mohla své bolavé myšlenky zahojit – představa jak seren padá na nos do písku ji z nějakého důvodu malinkato pobavila. “Jen pokud bych to viděla na vlastní oči.“ přisadila si. Asi by ji ho bylo líto, ale věděla, že občas bývají ty pády vtipné a taky chtěla mít na chvíli nad svou společností navrch a nedat mu najevo, že by vlastně mohla nějaké výčitky mít. Jen teď ho ještě znala až moc málo na to, aby si takové věci přiznávala. Upoutal ji jeho najednou tak hravý úsměv. Přikývla na jeho otázku a pak si tedy trpělivě vyslechla jeho ‚tajemství‘, které vlastně ani úplně tajemstvím podle ní nebylo. Samozřejmě že se srdce nedalo ukrást fyzicky. Jenže Hartis měl nad ní jednu důležitou výhodu – měl zkušenosti a pravděpodobně netoužil po první lásce právě tak jako ona a proto ji stačilo jen to, že si k ní stoupnul blíž a vzal mezi prsty pramínek jejích vlasů se kterým si hrál, aby se její srdce zatřepotalo jako křídla kolibříka a jí bylo v tu chvíli jeho ne-tajemství úplně jedno. “A co když ti ho dát nechci a chtít nebudu.“ zmohla se na umanuté odporování jeho prohlášení. Vlastně na sebe v tu chvíli byla i hrdá, jak moc se zmohla na ten umanutý a tvrdohlavý tón hlasu.
To co bylo předem určeno je jen na volbě kotlíku, nemůže se přece motat do vůle vyšší moci, ale zároveň ne všechno bylo vyloženě dílem náhody nebo osudu. Občas prostě dělali lidé a bytosti jiná rozhodnutí, než jim bylo předurčeno a ocitají se v situacích, které jim jsou nové nebo cizí. A jediné, co ji dávalo smysl, bylo přiznat, že byla vlastně zvědavá, jestli tu splašenou kočku, která ji poslala k zemi uprostřed rušné ulice nakonec chytili, nebo ne. Do tváří se jí vehnala trocha červeně. “Možná.“ odpověděla na jeho otázku, jelikož ještě nechtěla říct úplně přesně, jestli je ráda nebo ne. Zatím z toho byla více méně hlavně zmatená. “Řekla jsem, že to neplánuji, ne že se to vyloženě nestane.“ stála si umanutě za svými slovy, ačkoliv si tímto prohlášením zcela jistě naběhla a nahrála mu na nějakou tu jeho velice samolibou nebo jen rýpavou poznámku, která ji jen uvede do dalších rozpaků. Z čehož taky neměla zrovinka radost.

Jenže on ji uváděl do rozpaků i o chvíli později. Dokonce tak šikovně, že se ji díky tomu nahrnula krev do tváří a místo na tváři kam ji políbil příjemně pálilo, stejně jako místa na zádech, kde ještě před chvílí cítila jeho ruku jak si ji přitáhl k sobě. Naštěstí neměla moc času nechat se unášet oním zmatením a příjemným pocitem, jelikož ji z úvah a červenání se vyrušil její otec, který ji hledal a ona musela svou pozornost přesměrovat k vystoupení. Přestože se cítila jakoby létala a byla neuvěřitelně lehká jako nikdy dřív, cítila v sobě i nějaké to napětí. Počká tam? Proč mu vlastně řekla, aby počkal? Proč když skončila vystoupení a k uším dolehl potlesk myslela hlavně na to, jak se dostane zpátky k vozu a rozhlédne se, že tam drzý seren zůstal. Když šla z připravené arény zpátky k maringotce přistihla se, že jde rychle a pak zase zpomalila krok, což koně trochu zmátlo a na okamžik zacukali s vodítkem na protest. Jenže Grace najednou nechtěla zjistit jestli odešel nebo tam zůstal, nějak nechtěla zjistit jestli z toho bude mít radost nebo bude zklamaná. Cestou koně uvázala u koryta s vodou, aby se mohli napít a odpočinout si, načež zamířila zpět k maringotce. Skoro jí to přišlo líto, že ho na tom místě neviděla, ale než se stihl dostavit pocit úlevy, který čekala a doufala v něj, aby zahltil ono zklamání, někdo ji skočil za záda a ještě měl tu drzost ji rukou zakrýt pusu. Na malý moment se ji zmocnila panika a ona se přinejmenším pokusila ve vteřině onomu vetřelci dupnout na nohu – nebo se k tomu, alespoň chystala, jelikož byl v tu chvíli Hartis rychlejší a šeptal ji do ucha a ona ho tak mohla jistě bolestivé zkušenosti ušetřit. A i když se na ni seren v tmavém prostoru mezi maringotkami krásně usmíval, ona mu zadýchaně píchla prst přímo do hrudi a spustila po svém: “To bylo podlé, hnusné a nepříjemné. Proč tě vůbec napadlo dělat něco takového, hrozně mě to vyděsilo a… a…“ znova a znova ho rozlobeně píchala prstem do hrudníku, jakoby to mělo pomoct v jejím monologu najít ta správná slova. “a… bylo to neslušné. Proč se takhle plížíš? Je mi úplně jedno jestli jsem ti chyběla nebo ne, nic z toho ti nedávalo právo mě takhle děsit. Každý normální kluk holku obejme, nebo jí dá pusu, když mu chyběla, ale kdo by u svatýho kotlíku volil tenhle hloupý způsob, jak vyjádřit stesk.“ chrlila ze sebe slova, aniž by o nich zrovna přemýšlela. Vždyť měla v krvi najednou tolik adrenalinu jako ani při vystoupení neměla. Na okamžik ji vážně napadlo, že ji chce někdo unést a ublížit ji. Vždyť ji na to téma strašili už od malička. A v tom všem úplně nevnímala jeho kompliment, jen změnila píchaní prstem do hrudníku v téměř těžko pocítitelné bouchnutí pěstí na stejné místo (to že zaťala pěst a položila ji na jeho hrudník by se spíš dalo přirovnat k pohlazení, než k bouchnutí). Pak se stáhla zpátky a opřela se zády o stěnu jedné z maringotek, aby nabrala do plic trochu čerstvého kyslíku. Ještě pořád to vlastně zpracovávala v hlavě.

Musel jí věnovat pobavený pohled na to její krásné prohlášení. Kdyby měla být jeho publikem vždy ona, asi by mu bylo úplně putna, kdyby to bylo to nejnáročnější publikum, které Kotlík, kdy viděl a stvořil. Vlastně by byl rád, kdyby měli hodně příležitostí, kdy by mohl svojí dámu něčím pobavit nebo dojmout nebo vlastně úplně cokoli. Toto si ale jen s nepřítomným úsměvem nechal pro sebe, než začal se svým malým výkladem špatných vlastností, které sám vlastně jako špatné ani neviděl. Zkrátka měl svůj docela jedinečný pohled na svět a na věc a neměl ani tak docela v plánu ho měnit, i kdyby se jí nelíbil. Možná by o něm pomlčel, ale to by bylo jeho maximum. "A přesto to bylo úplně upřímný," prohodil jako by nic s pokrčením rameny nad její pochybností. Přeci jen on neměl důvod jí lhát. Mohl jí tu celou dobu říkat sladká lživá slůvka, která by byla pouze tím vším co by chtěla slyšet, ale on to neudělal. Místo toho jí dal pouze upřímnost, i když možná trochu teatrálně podanou, a nechal jí, ať s ní nějak pracuje. Přeci jen.. Vztahy by neměly mít základ na lži, no ne? Místo toho se docela pobaveně zašklebil pod jejím drobnohledem a shrnutím toho, co vidí. "Dobře, možná jsem zapomněl na trochu větší sebevědomí, než je vyloženě zdravý, ale myslím, že zbytek docela ujde," prohodil se smíchem a zakroutil nad tím hlavou. Nakonec neměl chuť se mračit, i když ona se na něj díky jeho prořízlé tlamičce trochu mračila.

Na tváři se snažil udržet vážný výraz, když řešili otázku dobrého a špatného. Toho, že on byl ono zlo, byť doufal, že jen malé v jejích očích, oproti těm horším zločincům, a ona dobro. Ale nedokázal udržet přímo vážnou tvář, když se její výrok po jeho slovech malinko pozměnil. Koutky mu zacukaly v pobavení, když natočil hlavu na stranu a chvíli jí jen pozoroval s oním malým pobaveným úšklebkem. "Tím chceš říct, že dobro je relativní?" optal se spíše řečnicky a v očích mu na chvíli zahráli lehce ďábelské jiskřičky, když se mu hlavou honily myšlenky na to, jak snadno by mohl převrátit její slova. Nakonec hodně věcí se dá podat jako krádež, když člověk rozvede věc do patřičných detailů. "Ale dobře, tentokrát tě nechám s tím, že je to pravda, i když pravda je stejně jako dobro sviňa proměnlivá," podal jí tu jednu nepopiratelnou skutečnost, která se jí nemusela líbit, ale téma nechal být. Přeci jen nechtěl prasknout její bublinu a nechtěl, aby si o sobě myslela, že je špatná. To si může myslet o něm, on to přežije, ale ona byla moc krásná, milá a dokonalá na to, aby o sobě měla byť jen jednu nelichotivou myšlenku. Bylo tomu tak, že pro ni chtěl jen to nelepší, dalo by se říct. Nechtěl, aby si o sobě myslela něco zlého či špatného. Nechtěl obecně, aby se něčím takovým zatěžovala, na to se mu až příliš líbil její úsměv, byť byla krásná, i když se mračila, dokud se mračila na něj a nedávala pozornost někomu jinému. Co se mu ale nelíbilo byl ten malý jaksi ztrápený výraz, který mu do obličeje vehnal starost. "Co se stalo? Řekl jsem zase něco špatnýho?" zeptal se opatrně, když si jí tak prohlížel. Rozhodně neměl v úmyslu jí zase urazit a už vůbec ne ranit její city. Chvíli si jí ještě prohlížel zkoumavým pohledem, snad jako by mohl pohledem zjistit, co se jí asi tak honí v hlavě. Každopádně ale od starostlivosti na chvíli poodešel a věnoval jí malý úšklebek, po jejích dalších slovech. "Mám pocit, že ti v tom trochu uniká ta část, ve který by mě potom pádů sebrali stráže a rád bych věřil tomu, že to, co by se stalo potom, bys vidět nechtěla," konstatoval poněkud nespokojeně. Rozhodně by byl nerad, kdyby ho v takové situaci chtěla vidět. Ale v hlavě sám sebe přesvědčil, že tomu tak není. Jeho dáma byla moc milá a nevinná na to, aby něco takového myslela v tom nejhorším smyslu. Proto se k ní tak přikradl a ukradl si alespoň na chvíli pramínek jejích vlasů. Zatímco si tak hrál s jejími vlasy a přemítal, nemohl si ale samozřejmě odpustit další jednu pravdu, která se mu zrovna velmi velmi hodila. Nakonec to znělo romanticky, lehce dramaticky, ale přesně tak, aby viděl na očích, že to má svůj efekt. Nebylo to ale tak, že by to říkal jen tak pro efekt. Samozřejmě to tak trochu bylo, ale také to tak myslel. Neměl v plánu jí cokoliv krást, chtěl, aby mu své srdce dala sama. Na rtech se mu objevil úsměv, který byl směsí pobavení a dojetí, ale jeho očí, které neodtrhl od těch jejích, zůstávaly vážné. "Tak to se asi budu muset naučit bejt trpělivej," řekl jako by to bylo zcela jasné a nebylo třeba se na to vůbec ptát. Ještě malou chvíli jen mlčel a díval se jí do očí, jako by na světě nebylo nic jiného, než jí dal zase trochu prostoru.
Přeci jen se zdálo, že má tu a tam trochu problém dýchat i myslet, jak jí tak uváděl do rozpaků. Musel si dávat pozor, aby mu tam ze všech těch podnětů, co jí jeho úžasná maličkost nabízela, neomdlela. Sice by jistě zvládl být skvělý hrdina, co křísí dámu v nesnázích, ale měl jí rozhodně raději při vědomí. Na rtech mu zahrálo pobavení, po její vyhýbavé odpovědi a zajiskřilo mu v očích. "Možná je docela neurčitý, možná by raději slyšel odpověď typu jo nebo ne," neodpustit si malé popíchnutí. Malé postrčení k tomu, aby mu řekla to, co chtěl slyšet. I když odpověď byla z jejích pohledů zřejmá. Nakonec ho sama nazvala egoistou, takže nebylo ani divu, že chtěl onu odpověď slyšet nahlas. "To je v pohodě, já si počkám, než ten plán změníš, krásko," řekl jí jako sebevědomí samo s laškovným mrknutím a na rtech mu hrál uličnický úsměv.

Jenže jeho drahá dáma mu nakonec musela utéct za povinnostmi v podobě vystoupení, které bylo krásné a dechberoucí, podobně jako ona, ale jakmile z něj opadlo ono omámení jejím nadáním, musel si nespokojeně brblat pod fousy -neexistující fousy- na téma oněch čumilů, co mu jeho dámu očumovali. Byl si docela jistý, že mu nad ní tak desítka chlapů slintala a on opravdu nebyl zrovna v náladě něco takového ocenit. Onou myšlenkou, jak moc se mu oni čumilové nezamlouvají se zabýval až do chvíle, než si všiml, že se jeho dáma blíží opět k němu. Nakonec, proč by se těmi otrapy měl vůbec trápit, když jeho dáma stejně nakonec šla najít jeho. Možná ale nezvolil úplně ten nejlepší způsob svého opětovného objevení na scéně, vzhledem k její následné reakci. Vysloužil si prst zabodnutý do hrudníku a vyjukaně na ní koukal, zatímco spustila proud slov, která byla pouze výtkou, ale asi těch slov bylo nejvíc, co mu za celou dobu řekla najednou. On jí ale nechal mluvit a dokonce jí i nechal, aby do něj bouchla pěstičkou, i když bylo diskutabilní, zda to bylo vůbec bouchnutí. Nechal jí to vyventilovat, zatímco mu v hlavě bliklo to jediné, co si z jejích slov vzal. Nestihla se od něj ani tak docela odtáhnout, než jí vzal její krásný obličej do dlaní a přitiskl své rty na její v jemné, takřka nevinném polibku, jednou rukou jí spočinul na bedrech a přitáhl si jí blíž, než polibek přerušil a malinko se odtáhl. "Chyběla si mi," zopakoval a pohladil jí palcem po tváři, zatímco na ni shlížel a na rtech mu hrál úsměv, který byl směsicí pobavení, úžasu, ale také radosti. "Musím říct, že jsem měl v plánu naplánovat něco speciálního, co si budeš pamatovat do konce života, co se naší první pusy týká, ale vždycky se můžeme tvářit, že tohle byla jen zkouška, než něco dokonalýho a nezapomenutelnýho naplánuju," vypověděl jí stále s tím úsměvem, který mohl působit až přihlouple, jako by byl snad opilý tímto jedním okamžikem. Palcem jí stále hladil po tváři a nějak se neměl k tomu, aby jí pustil, i když nepochyboval o tom, že se mu vykroutí, až se probere z šoku. Neměl tedy problém jí nechat, pokud se tak stalo. Nebyl hrubián ani nic podobného. Každopádně měl radost z toho, že to udělal, navíc ho k tomu sama svými slovy vyzvala, no ne?