Tichý les

O tom co si bohové vymyslely na všechny kdo se jen tak potulovaly po světě si radši nechtěla dělat klamné iluze. Ona jakožto dcera šlechtice snad měla být nějaká slušná hodná a milá dáma, která měla poslouchat příkazy, dobře se vdát a být všem na ozdobu a místo toho? Byla docela ušmoulkaná, neodbytná a docela agresivní když na to přišlo. Rozhodně si nenechala hned všechno líbit a klasické projevy mladistvé lásky v podobě škádlení a tahání za vlasy nebylo něco co by se u ní obešlo bez pořádné rány do nosu. Nemohla popřít že si jednou div nezlomila prsty na rukou, když někoho takhle udeřila, ale pokaždé to stálo za ty pohledy. A ji vždy bavilo pak poslouchat jak se před ostatními chlapci u dvora zrovna ten jeden vytahoval, že se popral s někým ve městě. Jaký to byl stud, nechat si jednu ubalit od ženy. Zábava na celý den. Pokrčí nad tím rameny a nechá tedy téma plánů od bohů viset ve vzduchu bez odpovědi, ani nálada na toto téma nebyla, zkrátka bylo potřeba přejít k jiným, zajímavějším věcech. "Tak pozor, aby z tohohle výjimečného spojení nevzniklo něco většího. Taková zeď není úplně  odbytná." pronese s hranou fascinací, nakloní hlavu mírně do strany a nechá vlasy padnout více do tváře, načež pak zvedne ruku a upraví vlasy tak, aby zakrývaly jen to jedno oko, které nechtěla aby bylo vidět. "Oh, mám se začít červenat, abych ukázala jak dojatá jsem touhle krásnou lží?" zvedne ruku ke tváři a naznačí jakoby ji ta bledá kůže přímo hořela dojetím nad jeho první možností. "Jindy by vám to možná vyšlo, ale jsme si jistá, že jste si mě v rámci vlastní zaujatosti a touze podvádět ani nevšiml." na její tváři se objeví pobavený úšklebek nad jeho reakcí, ale je na ni vidět, že si z toho dělá asi tolik, jako z kamene na zemi, nebo prachu na svých botách. Ostatně pokud něco připomínala tak divoce rozcuchaný oheň, který se nechtěl zastavit jen tak před ničím. I onen původ už nakonec z konverzace vyustila a reagovala na to téma jen širokým úsměvem, kdy snad na chvíli ukázala i tu roztomilou stránku vlastní osobnosti,  už by tomu chyběla jen nevinná ukázka modrého kukadla, které ale naštěstí zůstalo skryto každému zvídavému očku, které mělo v plánu snažit se o její tváři něco zjistit. Ostatně - kolovaly pomluvy - že má jizvu, nebo je na té půlce obličeje ošklivá, ale ji to netrápilo. Věděla o tom svoje. "Vznešená možná původem, ale řekla bych, že k tomu přívlastku mám docela daleko." pokrčí rameny a při tom pohybu trochu pohodila vlasy, aby je shodila z ramene na záda. Problémy jsou pro ni nakonec o něco zajímavější téma, než jméno nebo původ. Ostatně ona sama byla byla takový rozkošný chodící problém. "Já je nejen potkávám, ale i způsobuji, v tom je to kouzlo okamžiku." uculí se na něj, takové rudovlasé sluníčko přece ani nevypadá, že by způsobovalo nějaké ty problémy a když už rozhodně nic velkého, nebo snad ne? "Společných témat bychom mohly najít i více, když se podělíš." dodá ještě ke svým slovům, než se sama ujme volby tématu a přesune se za hranice Fiplinu. "Tak já se nijak zvlášť netajím tím, že bych byla člověkem, to ale neznamená, že bych měla mít potřebu zůstávat jen tam, odkud pocházím." pokrčí rameny s pobaveným úsměvem. "Ale jak se zdá, ne všude je zrovna bezpečno, pro někoho s povahou jako mám já." dodá ještě částečně citujíc vlastního otce. Od poslední potyčky měla docela problém zbavit se neustálého dohledu a i teď má čas od času pocit, že ji někdo sleduje a tajně hlídá, ale není to nic tak hrozného, aby se onoho vykuka docela rychle zbavila. "Ale Tarrone - nemysli si, že jsem se nechala zahrabat. Samozřejmě že jsem vytáhla paty a nejen ty. Ale ne každá víla dobře snáší, když dostane jednu pořádnou do nosu od někoho, od koho by to nečekala - dostala jsem hlídáček, takže mě tu zasekli proti mé vůli." shrne tedy celou svou situaci, aby to uvedla na pravou míru. "Ale copak by mě to mělo zastavit?" Krátce se uchechtne a nakloní hlavu opět na stranu tak, aby ji vlasy padly do obličeje. "Takžem nějaké pěkné novinky?"

Mírně pozvedne obočí a koutkem oka se podívá na zeď, o kterou se v tuhle chvíli ještě opírá. “Jsem si jistý, že některé ženy to zvládnou líp než tahle zeď. Na druhou stranu nedobytností je to asi podobné.“ Udělá si krátkou filozofickou chvilku, která jeho společnici asi ani v nejmenším nezajímá, ale tak nebylo to zase nic tak strašného, aby se kvůli tomu otočila a odkráčela. Jistě by mohl přijít i s takovými filozofickými chvilkami, ale on nebyl zrovna z velkých filozofů, takže se toho nikdo v jeho společnosti nemusel obávat. “Pro efekt by to bylo jistě skvělé, ale tak nechme to tahle, když jste mou krásnou lež beztak prohlédla.“ Odpoví a pokrčí rameny, ačkoliv se na jeh tváři objeví pobavený úsměv. Nijak se ho nedotklo, že jeho lež prohlédla. Ne, že by nebyl dobrý lhář, ale tohle rozhodně nebyla dobrá lež, kterou by nemohla prokouknout. U jiných věcí by asi trochu dotčený byl, ale tohle mu ego nijak neranilo, ani si nepřipadal nějak přechytračen ženou. Což někdy dokázala být i docela zábava, pokud to chlap dokázal ocenit. “Nejspíš moje chyba, ale tu touhu podvádět jste špatně odhadla. Nejde mi o to někoho podvést, nejsem nějaký druhořadý podvodníček, to bych se nejspíš moc dobře neuživil, kdyby mě pokaždé takhle zmlátili.“ Odvětí a usměje se. Ne, jemu nešlo o podvádění samotné, ačkoliv nějaké to zaujetí sebou sama jí musel nechat, ačkoliv zase nebyl někdo, kdo měl ego někam do nebe. Šlo mu o to napětí, které cítil při podvádění. Napětí, jestli mu to tentokrát projde, nebo nikoli. To byl vlastně důvod, proč dělal spoustu věcí a proč nakonec skončil zrovna u profese, kterou dělal. Tam si podobného napětí užil až dost, ačkoliv ho rád okořenil něčím podobným jako dnes večer.
Prohlédne si dívku takovým lehce hodnotícím pohledem. Ne, že by jí odsuzoval, spíš odhadoval, ačkoliv on na tohle nikdy nebyl ten pravý. “Každý najde vznešenost v něčem jiném. A ne každý potřebuje vznešenost k tomu, aby byl šťastný, často mu to spíš brání.“ Odpoví a pousměje se, zatímco schová ruce do kapes u kalhot. Vypadalo to, že tu mají další věc, kterou budou mít společnost. Ani jeden z nich nevypadal vznešeně. Jistě, Tarron byl vznešená víla, ale tak to byl přídomek vlastní jeho rase. Byl vznešený i původem, ale rozhodně to na první pohled jen těžko někdo odhalil. Ani svým chováním nedával nic najevo. “Ale zatím to vypadá, že jsi všechny ty problémy ustála ve zdraví. I když si je způsobuješ sama.“ Odvětí a prohlédne si jí. Musel ale uznat, že opravdu měla určitou auru, která by mohla potencionální problémy přitahovat. Takové to odhodlání a touhu po dobrodružství, což sám znal. I když možná to podporovali i její vlnité rudé vlasy, které vždycky podobné věci více podtrhly. “A o co bych se měl přesně podělit? O svůj životní příběh? Ten by tě určitě nezajímal.“ Odvětí a ledabyle pokrčí rameny. Ne, že by měl vůbec zájem svůj životní příběh někomu vyprávět, ale prezentovat ho jako nudný by jí mohlo odradit od nějakého bližšího vyptávání. On se na ten její konec konců taky neptal. Ne, že by ho v určitou chvíli nemohl začít zajímat, ale teď to nebylo téma diskuse. “Neříkám, že by tě zrovna tohle mělo nějak omezovat. Ale ne každý najde dost kuráže nebo důvodů, aby se podíval za hranice svého království.“ Odvětí a pokrčí rameny. Ne, že by to zase znamenalo, že bylo málo lidí nebo víl, které by cestovali téměř po celém kontinentu, ale taky to rozhodně nemohlo být aplikováno na všechny. Vždycky se našli tací, kteří chtěli být pěkně doma a nic neobjevovat. A to nehledě na rasu. “Pokud přitahuješ problémy podobně jako já, tak se ani nedivím. Jsi o něco křehčí, ale to ti nemusí bránit, pokud se umíš bránit. Nebo rychle utíkat.“ Pronese bez velkého zamýšlení. Ne, že by jí chtěl zmínkou o její křehkosti urazit, bylo to zkrátka konstatování faktu. Nechtěl tím snad znevažovat jemné pohlaví, ale spíše to byla otázka rasy. Dobře věděl, že vznešené víly byli odolnější než lidé, což bylo logické. Měli svoje slabiny jako všichni, ale pořád je ne všechno poslalo do kolen. Za to u lidí? Někdy to bylo o dost snazší. “Tak hlídáček? To jsi očividně opravdu praštila někoho, koho jsi neměla. Ale bude to pěkný fušer, když tě tu nechá bavit se se mnou.“ Odpoví a pobaveně se usměje. Ne, že by tedy byl nějak nebezpečný pro lidi, nebo vlastně obecně. Ale měl smysl a talent pro vyhledávání a přitahování nebezpečných situací, takže to, že její dohled jí tu nechal jen tak s ním mluvit, navíc když bylo zjevné, co je zač, tak byly nejspíš docela k ničemu. “Jistě tě to ani nezpomalilo.“ Odtuší a zazubí se na ní. Takový trochu chlapecký úsměv, který na něm moc často k vidění nebyl, jelikož jeho rty byly nejčastěji zkrouceny do pobaveného poloúsměvu. “Novinky? Záleží, jak to myslíš. Pokud jde o politiku, tak vůbec nic nevím. Nezajímá mě to. Pokud jde o něco více z mého oboru, tak se tvrdí, že někde v Tichém lese by se mělo potulovat stádo jednorožců, ale ti zmetci se mi nechtějí ukázat.“ Odfrkne si a zavrtí zklamaně hlavou, jako by hledání jednorožců byl vlastně dobrý nápad a to, že jste je nepotkali bylo nějaké špatné znamení. Ne, potkat tyhle masožravé bestie, které vás snadno početně znevýhodnili nebylo zrovna synonymem pro šťastnou náhodu.

“Samozřejmě, že to jako ženy zvládáme lépe. Jako další spoustu věcí.“ přidá se do oné filozofické chvilky, přemítání co ženy dokáží lépe – a že těch věcí je docela velká spousta. Ale kdo by je tu rozebíral s naprostým cizincem, a pak? Aya nepatřila k ženám co by měl v plánu ukázat jinou věc, než pěstí do obličeje. To zvládala dokonale a když na to přišlo zvládala to hlavně v dost nevhodných chvílích, což i docela potvrzovalo hněvání jejího otce, že není skvělá dáma. Nemohla bez dozoru mimo Fiplin ani na krok. “Když to tak chcete.“ pokrčí nezaujatě rameny načež se raději zaměří na tu jeho touhu podvádět, která se ale přetvoří spíš v touhu po napětí, jak z jeho slov zrzečka pochopí. Sama by mohla o napětí vyprávět, vždyť jako žena trávila den v hostinci opíjením nějakého pobudy, který by ji s láskou vlezl do výstřihu, jen kdyby se naklonila trochu blíž, zatím co jí záleželo jen jestli z něj dostane nějakou zajímavou informaci. “Takže vlastně hledáte vzrušení, které přináší nevědomost z toho jak to skončí?“ shrne jeho slova do jedné věty a nakloní hlavu trochu do strany, přičemž se pobaveně usměje. Zdá se, že mají něco málo společného, protože co by tu jinak dělala ona, kdyby nehledala napětí v obyčejném dni. Pravděpodobně by ji nazvali asi šílencem, ale netrápilo jí to. Měla to docela v oblibě, pouštět se do věcí, které byly dávno mimo smysl jejího povolání v podobě zpěvačky. Jistě, byla zábava a radost jen tak si zpívat pro ostatní, nechat se obdivovat, nadšeně nechávat svádět, ale když se to pořád opakuje, člověka to začne nudit. Obzvlášť když jste člověk jako Aya. Nic, co by vás ve skutečnosti mohlo zastavit, při hledání trocha toho dobrodružství.
“Znalec vznešenosti a štěstí na lidech? Mám se protočit a předvést, aby jsi to zhodnotil správně?“ pozvedne obočí a upře na něj to svoje hnědé kukadlo s výrazem, který jasně napovídal, že mu tuhle docela zřejmě milou poznámku nebaští a rozhodně žádné převádění v plánu nemá. Na její tváři je ale pobavený úsměv – ve skutečnosti jí byl ten jeho pohled značně ukradený. Dokud na ni neměl v plánu sahat a upravovat ji, tak bylo všechno docela v pohodě. “Náhodou, ne všechny jsem je způsobila sama.“ zvedne na něj ukazováček, jakoby mu chtěla pohrozit, ale ruku vzápětí stáhne a pokrčí rameny. “Nemůžu přece za to, že někteří muži zkrátka neustojí realitu a nezájem.“ dodá ještě ke svým slovům a lišácky se usměje. Ona by se k ní taková liška i docela hodila, vypočítavá a docela chytrá. Nemůže za to, že když se ji někdo pokusí sáhnout na obličej nebo je až moc s egem v oblacích, že mu s radostí jednu ubalí, aby se trochu probral. Je docela s podivem, že vlastně ještě žije, když tehdy ubalila té víle na výletě do Illivenas. Stává se. “Životní příběh? Nenech se vysmát, nemám zrovna čas pár dní si posedt u příběhu o tvé vznešené vílí zadnici.“ máchne nad tím rukou, rozhodně nad tím nechtěla ztrácet čas. Koho by zajímalo odkud vlastně vylezl a kde se vzal, hlavní bylo, že existoval no ne? “Byla jsem mimo Fiplin a pořád mimo lidské království jezdím, nic špatného, jen za mnou neustále někdo je. Abych prý nevyvolala něco horšího, než dokážu zvládnout.“ pokrčí rameny a protočí oči, když cituje slova svého otce. Nejraději by se hlídačka zbavila na furt, ale co by pro svého papá neudělala. “Hlídáčka jsem se zbavila už před asi třema hodinama. Je to jednoduché, když víš jak na to a já měla docela dost času na to trénovat.“ potěšeně se usměje. Když chtěla dokázala si dát sama dvě a dvě dohromady, aby se zbavila těch, které kolem sebe nepotřebuje – nenásilnou cestou samozřejmě. Luk a šípy na ně nikdy použít nemusela, jaké to štěstí, že ano? Jenže zatím co tohle téma uvadalo, naskytlo se jí nové a docela zajímavé pro její osobu. “Jendorožci? Takové to nevinně vypadající stvoření s ohromně špičatým rohem, které je vlastně docela nebezpečné?“ nevinně na něj zamává řasami. “To zní jako zajímavý problém, chceš je pomoct najít?“ úsměv se na její tváři ještě rozšíří, ne že by snad měla sebevražedné sklony, ale není žádné párátko, aby se takové zábavě vyhnula. I když by možná měla. “Nejsem tak marná jak vypadám.“ dodá ještě ke svým slovům, načež na něj upře to svoje hnědé kukadlo. Ne že by na něj neupírala obě oči, ale to modré zůstává jeho pohledu dokonale skryto za závojem z rudých vlasů.

Pobaveně se usměje. “Ženy mají jistě nespočet talentů.“ Přitaká jí a pokrčí rameny. Dokázal by uznat, že v některých věcech měly ženy navrch nad muži, a to nemluvil jen o klasických ženských prací, které jim byly často podsouvány. Nikdy netrpěl stereotypy, které byly například pořád dokonale viditelné třeba i Illyrijců, kteří své ženy div někam nezavírali. Jenže on vyrůstal v jiné společnosti. Ovšem rozebírat tu jen to, v čem ženy vynikali by jim zabralo až příliš času a možná by mu to i strhalo ego, což by bylo jistě mrzuté. Zejména pro něj. “Přesně tak by se to dalo nazvat. Někdo se neznámého a nejistého bojí, já mu jdu naproti. K čemu by taky život byl, kdybychom se všichni neustále drželi zpátky v bezpečných mezích.“ Pokrčí rameny a spokojeně se usměje. Jistě, nejspíš by to zamezilo velkým objevům, ale taky by možná byl bezpečnější život. Jenže nebezpečí si vás nakonec stejně najde, i když ho nehledáte. Pro něj bylo lepší jít nebezpečí v ústrety a doufat, že se štěstěna obrátí na jeho stranu, než se někde schovávat a nudit se nebo se snad bát toho, co se může objevit za rohem.
Mírně pozvedne obočí. “Ale beze všeho, jen to asi budeš muset zopakovat znovu, protože si nejsem jistý, že to odhadnu na první pohled.“ Upozorní jí a nasadí nejlepší nevinný výraz, který umí, ačkoliv pochybuje o tom, že by mu to snad Aya uvěřila. Ovšem odmítnou možnost si jí prohlédnout? To by nebyl tak úplně on. Pořád byl jen chlap, ačkoliv se nikdy nesnižoval k tomu, aby se po ženách sápal, tak na prohlédnutí a flirtování neviděl nic špatného. Nejspíš proto taky s žádnou dívkou nikdy dlouho nevydržel. S jeho životním stylem to nejspíš bylo jen dobře. “Och, jistě. My muži a naše ješitnost. Ty jsi v tom úplně nevině a určitě jsi je ani nijak nepovzbuzovala.“ Odvětí s polovičatým úsměvem. Ne, upřímně jí to moc nevěřil. Sice dokázal věřit tomu, že se po ní muži vrhli a chtěli něco, co ona ne, ale moc nedůvěřoval tomu, že by to vzbudila jen tím, že prošla okolo. A vzbudit v muži dojem, že máte zájem, nebylo tak složité, zvlášť jestli vysedávala v hospodách podobně jako dnes. Opilý muži měli vnímání posunuté trochu jinam. Sice dokázal uznat i fakt, že některým stačilo i to, aby kolem nich žena prošla a měli zkreslenou představu, že o něj mají zájem, ale takových bylo opravdu málo. A Aya nevypadala zrovna jako žena, která by se mužů stranila a držela se od nich dál. “To zabolelo. Ale chápu. Můj příběh je nudný. Nic moc.“ Odvětí a pokrčí rameny. Ne, tohle jeho ego nezraní, i když se může sebevíc tvářit, že tomu tak je. Nebyl taková citlivka. Navíc ani nebyl z těch, kdo by chtěli svůj životní příběh vyprávět. Některé pasáže byli zábavné, jako například to, jak odpadl ve sklárnách. Některé byly vzrušující jako ty, kdy byl na výpravách. A některé byli zkrátka jen smutné, jako jeho odchod od rodiny. Sice byl rád, že to udělal, ale nebylo to nejjednodušší rozhodnutí.
“Někdo se snad bojí, že by jsi způsobila válku svojí nerozvážností?“ Ušklíbne se a mírně pozvedne obočí. “Nevypadáš zrovna na někoho, kdo by nedokázal něco menšího, než je válka zvládnout. Jinak bys nevysedávala sama v hospodě.“ Nadhodí a kývne hlavou k hospodě, odkud ho velmi netaktně vyhodili, ač to bylo oprávněné. To dokázal uznat. Navíc pokud se o sebe dokázala postarat v hospodě kolem opilců, tak jí nejspíš jen tak něco nerozházelo. “Takže jsi tu úplně sama bez dozoru? A je to moudré? Třeba bys mohla opravdu tu válku rozpoutat.“ Upozorní jí s pobavením v hlase a pousměje se. Ne, že by snad on měl takovou moc, aby někomu vyhlašoval válku. Jelikož se ho otec téměř zřekl, tak neměl téměř žádné slovo, ačkoliv jeho jméno jistou váhu v Illivenasu mělo. A stejně tak pochyboval, že by Aya byla schopná nějakou válku rozpoutat, to by musela narazit na někoho zatraceně důležitého a urazit ho nebo mu něco provést.
Mírně pozvedne obočí a nasadí mírně starostlivý výraz. “Tohle je všechno, co o jednorožcích víš a chceš mi je pomoct najít?“ Nadhodí a změří si jí pohledem. Ne, že by jí chtěl podceňovat a vlastně by se mu nějaká návnada na jednorožce i hodila, jelikož on asi moc jako lákavá svačinka nevypadal. I tak si ale nebyl jistý, zda je nejlepší nápad vzít na takový nebezpečný výlet dceru někoho, kdo bude asi významný, když vlastní dceři dal i hlídače, kteří byli očividně dost neschopní. “Takže když nejsi tak marná, co přesně umíš?“

Ženy a jejich talenty. Samozřejmě by se mohlo velice snadno jednat i o urážku, kdyby bývala Aya jen trošičku citlivější, snad by to pochopila i jako sexuální narážku. Jenže se toto téma shledalo maximalně s pobaveným úšklebkem a dokonale nacvičeným pohybem ruky, kdy si dala pramen rudé hřívy za ucho tak, aby její modré očko stále zůstávalo za něžným závojem. Existovala spousta jiných témat, které chtěla probrat než jsou právě ženské talenty, přednosti nebo skutky, které muže snadno dostanou do kolen a ještě níž. “Konečně někdo, kdo má trochu smysl pro hazard.“ dodá poměrně pobaveně nad jeho slovy a stejně tak se i usměje. Tvář ji to trochu rozjasní a být v nějaké z knih, slunce by ji osvítilo hlavu tak, aby ji rudý závoj padal na ramena jako rudé zlato. Jenže oni nebyli v knize, ale v lese. V překvapivě tichém lese i když se mělo dostávat jeho původnímu jménu, Ayu to zdejší ticho nikdy neuklidňovalo, jako spíš ji lákalo objevovat jeho hlubiny a ztrácet se ve vlastních ozvěnách.
“Zopakovat? Co přesně? Mám zopakovat postup jaký jsi znalec, nebo se předvést dvakrát, aby se vaše oči potěšily?“ nakloní hlavu na stranu a podobně jako on, nasadí pohled čiré nevinnosti. Jeden by ji tu její něžnou nevinnou tvářičku i uvěřil, kdyby se bývala nenarovnala, nepohodila přitom vlasy, které se na okamžik pozvedly a pak usedly bujaře opět kolem tváře, když Aya pokračuje s mírným zamračením v konverzaci. “Samozřejmě, že nepodporovala. Vypadám snad jako někdo, kdo půjde pro informace vysedávat na klíně a podstrkovat dekolt pod čumák každému, kdo vypadá zajímavě?“ založí si ruce na hrudi a nasadí postoj velevážené ženy. “Samozřejmě občas rozdám pár milých úsměvů, ale to dělá každý, není nutné si z toho hned vyvozovat pozvání pod korzet jen proto, že jsem žena.“ na okamžik se odmlčí a pokrčí přitom rameny. “Můžu snad za to, že při takové situaci prostě sahám po noži?“ uvolní svaly v obličeji a ohlédne se kamsi stranou, jakoby někoho zaslechla. Vlastně to celé pronese jako takovou samozřejmost, kterou přece dělá každá žena, když na ni chce sáhnout někdo, kdo k tomu ani trochu nemá mít možnost. Ale konkrétně tím jen potvrzuje, že občas možná trochu přehání. Celá ona. Zrzavá královna dramatu. A jelikož je potřeba to i správně potvrdit, co by si mohla vzít z té krátké odpovědi na onen životní příběh, který vlastně ani slyšet nepotřebovala. K čemu by jí byl? Aby jej litovala? Obdivovala? Padala mu k nohám? I kdyby byl sám král, co předstírá že je obyčejná víla, s radostí by mu jednu pleskla na tvář, že by se dokola otočil, když by se ji v tu chvíli zachtělo.
“Můžu snad za to, jak neodolatelná jsem?“ pokrčí rameny. Ona a válka byly docela podobná slova. Hlavně tedy z důvodu, že by byla schopně nějakou způsobit. Kotlík asi věděl, proč zrovna ona má být tím kým je a ne třeba nějakou princeznou nebo dědičkou, nebo co jsou ty víly vlastně zač. Každopádně, kdyby někým takovým byla, pravděpodobně by byla vílí říše dávno vzhůru patama a ona by si hověla v jablečném sadu nedaleko Hedenu. Protože proč prostě ne? “Klasická já.“ uculí se, pokrčí rameny a rozhodí rukama. Nemohlo by ji to vystihovat lépe, ale proč tu rozebírat jen stav jejího života. Seděla sama v hospodě, protože čekala na něco zajímavého, nebo na někoho. A teď když něco zajímavého má? Proč se bránit, no ne? “Tady? A rozpoutat válku? Nenech se vysmát, ale myslím že i kdybych se snažila zabralo by to dost času na to, aby se sem někdo dostal.“ odmávne nějakou válku rukou a raději se zaměří na jednorožce, kteří jsou jednoznačně lepším tématem než nějaká obyčejná válka.
“No a? Dneska se ještě necítím tak, že bych měla umřít, takže jasně. Pojďme najít ty rohatý potvůrky. Bude zábava.“ odpoví na jeho otázku a ještě ho trochu pobídne. Dokonce už i udělá krok směrem kde nechala stát koně, když ji zastaví. Ohlédne se na něj a probodne ho svým hnědookým pohledem. “Muži.“ odfrkne si. Natáhne tětivu luku, který sundá ze zad a během chvilky vystřelí šíp, kterým na první pokus sestřelí vývěsní ceduli vzdálenějšího obchodu. “Taky umím dobře jezdit na koni a nemám problém rozpoutat válku ránou pěstí.“ odmlčí se s úsměvem ala sám velvyslanec kotlíku se vší svatozáří. “A vypadám roztomile, něžně a přímo k nabodnutí – návnada jako vyšitá.“ dodá docela spokojeně se svou odpovědí. “A co že to umíš ty? Krom mizerného hraní karet?“

Mírně pozvedne obočí nad tím slovem trochu v její větě. On by tedy neřekl, že jen trochu, pokud by tedy vůbec uznal, že je to hazard. Takhle by to nejspíš nazvala jeho matka. Nebo otec. Možná i bratr. A mohl vesele pokračovat řadou, protože asi všichni jeho příbuzní by to považovali za hazard s jeho životem. Jistě, riskoval svůj život a své zdraví na denním pořádku, ovšem na jeho životě nijak moc nezáleželo. Nebylo to tak, že by měl něco podědit. Sice byl nejstarším synem a mělo tak jmění a povinnosti přejít na něj, ale bylo mu jasné, že otec udělá vše pro to, aby všechno předal jeho mladšímu bratrovi. Jeho rozhodnutí. Díky tomu si Tarron mohl rozhodovat o svém životě a dělat si s ním, co chtěl. Klidně ho i riskovat. “Dohadoval bych se o to slůvko trochu, ale třeba názor změníš sama.“ Odvětí a ledabyle pokrčí rameny. Dohadovat se stejně nemělo smysl. Nebylo to nic důležitého. Jen slovní obrat, který možná do budoucna přehodnotí a kdyby ne? Nebyla tak důležitou součástí jeho života, aby mu to dělalo vrásky.
Pobaveně se usměje. “Měl jsem na mysli to druhé, ale nebudu ti samozřejmě bránit ani v jednom. Beztak by se nějaké moje pokyny jen těžko setkali s úspěchem, že?“ Pronese a uchechtne se. Neznal jí tak dlouho, ale zrovna tohle si dokázal odvodit. Navíc moc žen, které se takhle toulaly, nepatřilo k těm, co si nechávaly říkat, co mají dělat. A i když se jim jeden snažil dát radu, tak často neposlechly a dělaly si všechno po svém. No, někdy bylo lepší se něco naučit tou tvrdší cestou. “Kdo tu mluvil o dekoltu nebo něčím klíně? Já měl na mysli flirtování ne něco takového? Na co hned nemyslíš.“ Odvětí a zatváří se pohoršeně, jako by snad něco podobného nikdy nezažil, nedej bohům se toho účastnil. “Pokud to děláš po večer v podobných podnicích, tak se tomu ani nedivím, že to někdo vezme takhle.“ Odvětí a pokrčí rameny. On sice k podobným náturám nepatřil, ale zažil několikrát to, že stačilo pár úsměvů a muži po ženě vyjeli. Někdy to tak i myšleno bylo ze strany ženy. Pak je těžké, když každá stejným signálem myslí něco úplně odlišného. Kdo se v tom má potom vyznat. “Jistě, protože něco takového si menší odezvu než bodnutí pod žebra nezaslouží.“ Odvětí a mírně zavrtí hlavou. Možná to zlehčoval, ale on v téhle pozici nikdy nebyl. Nebyl žena a pochyboval o tom, že by někdy měl tu čest, aby se po něm žena tahle vrhla, ačkoliv on to myslel zcela nevinně. To se stávalo jen zřídka kdy.
“Ne, mám pocit, že v tomhle leží vina na tvých rodičích.“ Ujistí ji, že tohle rozhodně její vina není. Přece jen člověk si nikdy nevybíral, jak bude vypadat. Víly také ne, ale u těch bývala menší pravděpodobnost, že nebudou pohledné. “Pravda. Pokud budeš chtít rozpoutávat válku, asi u toho úplně nebudu chtít být. Dej mi kdyžtak vědět dopředu, kdyby se ti zachtělo něco takového udělat.“ Pronese, ačkoliv v podstatě vyloučila možnost, že by tu válku chtěla rozpoutat. Nikdy neříkej nikdy a noc byla ještě mladá, kdo mohl tušit, co té dívce přeletí přes nos a co se rozhodne podniknout, kdyby se začala nudit, nebo si nedej bože nějaké jeho gesto vyložila jinak a chtělo po něm vyběhnout s nožem.
Její přístup se mu sice líbil, ale to neznamenalo, že by jí jen tak vzal někam, kde bude riskovat její život, zvlášť pokud věděl, že očividně má rodinu, která by se po ní mohla v budoucnu shánět. Sice to byla nejspíš lidská šlechta, ale to neznamenalo, že by z toho nemohl mít nějaké problémy, proč se raději neujistit v tom, že je opravdu k něčemu a nebude jí muset zachraňovat, kdyby se náhodou něco zvrtlo. “Jízda na koni ti u jednorožců bude k ničemu a rozpoutání války jakbysmet.“ Odvětí a ušklíbne se. “Takže zbývá maximálně tak to, že budeš dělat návnadu. Třeba by je tvoje maso mohlo lákat daleko víc než moje. Víly jsou na ně možná moc tuhé.“ Pronese a pokrčí rameny. Upřímně netušil, jaký jídelníček jednorožci dodržují. “Bojovat nablízko, zabít jednorožce, oslepit nepřátele.“ Uvede pár věcí a pokrčí rameny, ačkoliv do podrobností moc nezabíhá, protože pokud se na ně rozběhne celé stádo, tak budou nejspíš v háji oba dva. Nehledě na to, jak by byl jeden z nich dobrý. Od něj byl hazard se vydávat na jednorožce sám, ovšem vzít s sebou někoho, kdo o tom netušil ani zbla byl taky dobrý hazard. “Ještě nějaké otázky? I když…Já bych jednu měl. Víš jak jednorožce aspoň poznáš?“ Nadhodí nakonec on rovnou jednu otázku. Ne, že by to bylo vlastně tak jednoduché, ale zajímalo ho, jestli ví aspoň něco, nebo je v tomhle ohledu úplně zmatená.

Když zazní slovo 'dohadoval' pozvedne zrzka trochu jedno obočí a sjede muže pohledem. O chvíli později už se pobaveně culí, ale nic na to neřekne. Dohadovat se s ní je dost možná stejně účinné jako házet hrachem proti zdi a čekat, že se zeď po pár zrníčcích rozpadne v prach. Nebo by to bylo přirovnatelné jako s pohledem upřeným do země, kdy se snažíte zjistit, jaké je vlastně noční nebe. Samozřejmě dokázala uznat svou chybu, ale jen velmi nerada a hlavně s větší pravděpodobností to bylo z donucení než z vlastní dobré vůle. Možná proto s ní málokdo vydržel v poměrně dobrém vztahu, pokud se její komunikaci s ostatními lidmi dalo vůbec říkat nějaký vztah. Na jednu stranu sice byla schopná rozdat jednu dvě rány, jen tak po někom mrštit židlí, nebo se na někoho pokusila shodit strom, když k tomu byli příznivé podmínky, ale na druhou stranu zase byla čistá a nepolíbená jako sama lilie. Zřejmě šťastná to žena? Pokrčila obdobně jako on rameny a zaměřila se raději na zajímavější téma.
Na její tváři se objeví opět pobavený úsměv. "Nejseš tak špatnej a dokonce ti to i myslí.." zřejmě osobitý pokus o pochvalu? Nebo možná projev uznání? Ať to bylo cokoli, může si to přebrat prakticky jak bude chtít. Aya se tím nechtěla zabývat zase tak dlouho, aby nad tím musela nějak specificky přemýšlet a tedy se vyjadřovat ještě k věci, nebo se dokonce znovu předvádět. Nebo hůř mluvit sama o sobě víc, než je skutečně nutné. Nikoho přece nezajímá nudné pozadí nějaké zrzavé cácorky, co si jen tak pro vlastní zábavu vysedává v hospodě a snaží se jen tak zabít dlouhou chvíli, místo toho, aby se nechala nahánět šamstry, protančila lodičky nebo se snažila nacpat šlehačkovým dortem v panské kuchyni. "No dovol?! To už žena nemůže vést jen normální konverzaci? Myslíš si, že mi někdo z těch opilců skutečně stojí za námahu? A pak mávání řasama, špulení našlechtěné tváře a zvedání nosánku zrovna nejde." odfrkne si, když si zakládá opět ruce na hrudníku. Není uražená, ale ani zrovna potěšená tímto tématem. Také by nikdy nepřiznala, že občas takové klasické ženské zbraně využívá, na druhou stranu taky nelhala o tom, že se často snaží komunikovat normálně. Jenže chlapy jsou občas jednoduše prasata na to, aby dokázali vést normální konverzaci se ženou. "Bodnutí, propíchnutí, uříznutí - to je jedno." odmávne to rukou, ostatně nevypadal, že by mohl něco z tohoto tématu pochopit lépe než špatně, takže se rozhodla téma jednoduše opustit a přejít opět k něčemu zajímavějšímu, než je původní směr konverzace.
"Nechám to roztroubit a pošlu posly do všech koutů. Samozřejmě." pronese sarkasticky, zatím co ho téměř doslovně probodává pohledem hnědého kukadla. A to už od poznámky o jejích rodičích. Možná opět trochu špatný směr nebo poznámka, ale kdo by to počítal, nebo řešil? Když pomineme impulzivní zrzku, která pro ránu rozhodně nechodí nijak zvlášť daleko a i když si za tu poznámku dost možná mohla sama, měla sto chutí jednu tady té vznešené vílí zadnici ubalit na tvář. Ale držela se, protože je přece slušně vychovaná a zdvořilá dáma od dvora.
Zaposlouchala se do jeho výčtu akcí, které jí budou k ničemu a které nakonec k něčemu dobré a nakloní při tom hlavu mírně do strany, také si založí ruce v bok a přešlápne z jedné nohy na druhou. Dokonce protočí očima. "Vždyť jsem to říkala, návnada jako vyšitá. Jsem jak rozsvícená svíce." poukáže na svoje rudé vlasy a vydechne nastřádaný vzduch z plic. "Rozkošná a přátelská stvoření samozřejmě." nadhodí ironicky, než se opět narovná a odignoruje onen výčet jeho předností. "Bestie, nepřátelská věc, co si nejraději napíchne každého  na ten roh. Rozhodně to neprdí duhu jako v povídačkách pro děti. Myslím, že vím dost na to, abych si to nechtěla pohladit nebo osedlat." pronese rozhodně načež nad tím pokrčí rameny a natočí se bokem, jakoby už chtěla vyrazit. "Takže půjdeme, nebo ses tu rozhodl vystát důlek u své vyvolené stěny?" sjede jej pohledem a svěsí ruce podél těla. Ne že by byla netrpělivá, ale na její vkus se o těch jednorožcích bavili už dost dlouho a zbytečně.

Uchechtne se. Tvrdohlavé, a hlavně svéhlavé ženy se daly najít kdekoli. Na rasu nehledě, protože se to nikdy neodvozovalo od toho, čím byly, ale kým byly. Někdy za to mohla výchova, někdy samotná nátura nebo část života, kterou si museli projít. I tak byly ale takové dívky a ženy daleko lepší společností než ty, které klopily oči k zemi, neodporovali a tam, kam jste je postavili, taky zůstali, dokud jste jim neřekli, že můžou jít někam jinam. Jemu osobně spíš vyhovovalo, když měla žena vlastní názor, ačkoliv se to často v některých okruzích společnosti nenosilo a nebylo to zrovna vítané. V některých ohledech sice byli k ženám tolerantní, což se dalo dokonale ukázat na tom, že královnou teď byla žena, ovšem v některých rodinách to stále nebylo zrovna vítané. I když taky záleželo na míře té tvrdohlavosti a svéhlavosti, která se ještě dala tolerovat a která už nikoli. Všechno mělo meze. “Pozor, to bych si ještě mohl vyložit jako kompliment.“ Uchechtne se a mrkne na ní. Ne, že by si to tak nemohl vyložit, i kdyby to tak nemyslela, ale vždycky se dalo ze slov druhé osoby vzít jen to, co se vám zrovna hodilo a Tarron to občas velmi rád aplikoval na slova těch, se kterými mluvil. I když i to chtělo nějaký ten cvik, aby si slova každého nebral hned k srdci a nebyl z toho špatný. “Ale samozřejmě, že může. Jen by si měla dávat pozor na to s kým, jakým tónem a podobně. Stejně jako i muži si na takové věci musejí dávat pozor, aby nevzbudili špatnou představu v tom druhém. Nebo zkrátka počítat s tím, že si to vyloží po svém a akceptovat následky.“ Pronese a pokrčí rameny. Ne, že by tedy chtěl říct, že by měla bez rpotestů strpět něčí doteky a podobně, ale měla by počítat, že některé chování si holt opilí muži vyloží určitým způsobem a můžou pak zareagovat tak, jak se jí zrovna nezalíbí. Zaslouží si nějaké upozornění, to jistě, ale ani ona by neměla být tak neopatrná, aby jim ty záminky dávala nebo snad provokovala tak dlouho, dokud si o to upozornění muž doslova neřekne. Na vině mohli být v klidu obě strany nebo jen jedna. Mohl na to mít svůj názor a někdo zase úplně odlišný. Zavrtí hlavou, ale nechá už její další slova bez odezvy, očividně by se tu jen motali v kruhu a k ničemu kloudnému se nedobrali. Mohli to tak uzavřít jako jedno z témat, u kterého se shodnou na tom, že se asi zkrátka neshodnou. Těžkou hlavu z toho ani jeden mít nemusel, když to mohlo být klidně i jejich poslední setkání.
“Výborně, to jsem chtěl slyšet.“ Věnuje jí roztomilý a nevinný úsměv bez toho, aby nějak reagoval na naštvaný pohled nebo sarkasmus, kterým byla její slova prosáknutá. Nehodlal řešit, do jakého citlivého místa si zrovna dloubl. Nejspíš se v něm totiž nevrtal natolik, aby po něm vystartovala, což u ní nejspíš nebylo tak složité, jak by se mohlo zdát.
“Jednorožci nejsou můry nebo komáři, aby létali za světlem.“ Odvětí bez toho, aby se nad tím moc zamýšlel a spíš se zaměří na její popis jednorožců. Její prvotní ironická slova úplně odfiltruje, protože je mu jasné, že to nejspíš nebude finální odpověď. Ovšem i tak si vyslouží mírně posměšný úšklebek. “Samozřejmě, až na to, že ten roh většinou neuvidíš dřív, než tě na něj opravdu nabodnou, takže těžko poznáš, jestli jde jen o zatoulaného koně nebo zvíře, které tě chce sežrat.“ Ušklíbne se a upozorní jí na docela jasný nedostatek, který ve svém vzdělání má, ačkoliv to nebylo zrovna něco, co by vědělo každé malé dítě. Tím spíše člověk, který asi neměl přístup k nejrůznějším vědomostem lovců nestvůr. “Spíš jsem uvažoval, jestli by ta zeď nebyla vhodnější na tuhle práci, ale neumí se hýbat, tak si budu muset vystačit s tebou.“ Odvětí jednoduše a pokrčí rameny, načež se tedy rozejde směrem k cestě, která lemuje Tichý les, zatímco si z kapsy u kabátu vytáhl kožené rukavice se sklíčky. Sice jeho schopnost nebude moc silná, když nebude mít k dispozici tolik světla, ale alespoň k něčemu by mu to mohlo být. Každopádně každá výhoda se jim bude hodit. Začne si rukavice nandavat a ohlédne se na zrzku. “Na tohle by se ti možná spíš hodili obě oči, než abys mžourala jedním přes vlasy.“ Upozorní jí než se zadívá směrem do lesa. Pochybuje o tom, že by vyloženě zahlédl něco, co by na ně chtělo vystartovat, ovšem v tuhle chvíli nebylo nikdy dobré nechávat věci náhodě. Možná byl lehkovážný a vrhal se do nebezpečí, ale taky stejně rád věděl, jaké nebezpečí ho vlastně čeká. Nebo spíš rád nějaké alespoň očekával.

Jak si kdo vyloží co, raději nebude dál rozebírat. Místo toho se na Tarrona jen obvykle usměje a předstírá, že předchozí téma hovoru ve skutečnosti vůbec neexistovalo. Jednoduché řešení, které je nakonec nejlepším možným. Kdyby se to snažila dále rozvádět, možná by se nakonec opět uchýlila k poměrně nevyrovnané rvačce, nevhodné poznámce nebo by ji tady na tom místě nachytala její chůva, která ji mimochodem teď nejspíš ještě pořád hledá v lese, a to by teprve mohl být pořádný problém. Pokrčila rameny, i když tím gestem odpovídala pouze na salvu vlastních myšlenek a nahlas nezaznělo absolutně nic. Pro někoho byla divná, pro jiného zajímavá, ale nikdy nemohla být víc, než si ona sama přála. Snad i proto ji další poznámka její společnosti lehce rozhořčí a upře na něj pohled svého očka a kdyby byl pohled zabíjel, byla by ta víla asi na šest kousků v šesti různých sudech, v šesti různých jámách různé hloubky. To by ten pohled sice musel umět mnohem víc, než jen zabíjet, ale tím se Aya nehodlala více zabývat. "Jistě, za všechno může žena - jednoduše." zamumlá si spíš už sama pro sebe a vyfoukne vzduch z plic tak, že si srovná dlouhou ofinu. Ve skutečnosti ji bylo úplně jedno co si myslí, ale byla zkrátka už taková, že si někdy vzala k srdci něco, co by si jindy k srdci vůbec nevzala. A i když by vás v jednu chvíli nejraději nakrájela do guláše, v další chvíli už pro ni můžete existovat v úplně jiném světle. Protože je splachovací - prostě odplaví pryč odbité a nechá prostor, pro lepší konverzace. O to větší údiv přináší fakt, že je schopná z kdejakého lidského chlapa vyfackovat duši z těla. Problém v sukni.

"No jo, vždyť já to pochopila. Nebezpečná stvůřička bez emocí." pokrčí nad jeho slovy rameny, jakoby si je snad ani nechtěla vzít k srdci. Tohle poučování nikdy nepatřilo k její oblíbené části jakékoliv akce, jelikož to obsahovalo někdy i zbytečné informace, které nakonec využila tak maximálně na to, aby její hlavu zaplnily místo těch důležitých v nějakou kýženou chvíli. "Jasně, nepoznám je na první pohled, ale od toho jdu do něčeho takového s jistě zkušeným lovcem jednorožců, který má v hlavě všech svých pět pohromadě, no ne?" založí ruce v bok a sjede jej pohledem od hlavy až k patě, aby tak svým slovům dodala nějakou váhu. I když to neznělo zrovna jako kompliment, vzhledem k tónu hlasu. Ale občas jednoduše neovlivnila ani svůj pobavený úsměv ani nezbedný tón hlasu, kdy to znělo, jakoby si ze své společnosti jen utahovala. "To mám brát jako urážku na cti?" nakloní hlavu mírně do strany. "Nebo je to nějaký pokus o romantiku? Já jen, že s tou zdí si mnoho neužiješ - být tebou vzdám to, nemá to smysl." pokrčí nad tím rameny a zakroutí hlavou. Na hloupé vtípky to ji užije, jak by jinak mohla žít v tomhle světě, aniž by se nesnažila ve všem najít nějaký hloupý žert. Co se však týče jejích očí to už trochu zvážní. Nerada dávala na odiv svou heterochromii, přitahovalo to pozornost, kterou neměla ráda. A z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu, se díky tomu cítila neskutečně zranitelná - a jestli existovalo něco co z duše nenáviděla ohledně své osoby, tak pocit zranitelnosti. "Vidím skvěle." konstatovala jednoduše. "Ale i kdybych chtěla, nemám si vlasy jak sepnout." dodá ještě, kdyby jej stejně napadlo nějako protestovat proti jejím slovům. Chvíli dokonce zůstane ticho, když její společnost zírá do prázdna, než se znovu ozve. "Předpokládám, že nebudeme jen tak bloudit po lese a sypat zrní jak slepicím, takže.. jaký je plán?" nakloní hlavu do strany, čekajíc s čím se její společník vytasí.

“To jsi řekla ty, ne já.“ Odvětí a pokrčí rameny. On by něco takového neřekl a jeho slova k tomu ani nesměřovala, nebo neměla směřovat. Jak ale bylo vidět, tak zrzka si z jeho slov vzala tohle a ne to, že by měla být opatrná kolem opilých mužů. To neznamenalo, že za všechno můžou ženy a že by snad chování mužů mělo být přičítáno na jejich vrub. Ne, pokud se nějaký muž choval jako buran, tak to byla pouze jeho vina, ovšem někdy ženy rády provokovaly a pak se divily, když dostaly odezvu. Stejný problém byl ale i na druhé straně, kdy si muži vykládali některé věci úplně jinak. Jenže očividně nebylo schůdné se zrovna o tomhle tématu bavit, protože podle pohledu jejího oka by byla nejraději, kdyby uměl zabíjet a on se propadl do země. K její smůle ani Tarron sám nikdy neslyšel o magii, kterou by nějaký smrtelník vládl a měla takovou moc. Bohové či jejich děti? Tam by to považoval za možné, ovšem u člověka? To by musel být zatraceně mocný artefakt s děsivou cenou, kterou by pak musela zaplatit. Pokrčí rameny a nehodlá se v tomhle tématu asi nadále hrabat, byla by to úplně zcestná debata k ničemu, a navíc měly zajímavější téma, o kterém se mohli bavit než tu rozebírat, kdo za co mohl.
Mírně pozvedne obočí nad její poznámkou, kterou shrnovala jednorožce a nevypadalo to, že by to vůbec brala vážně. Ve výsledku to ale bude její problém, ačkoliv ho tou poznámkou donutila se zamyslet nad tím, jestli mají jednorožci vlastně emoce. Nikdy je nijak zblízka nepozoroval, ale jelikož byli podobní koním, tak možná? U zvířat se emoce předpokládali, tak proč by je nemohli mít i nestvůry? I tak ale tuhle filozofickou otázku asi bude muset odložit na později, aby se soustředil na přítomnost a hlavně to, co je čeká. “Jestli být zkušený znamená mít v tomhle ohledu víc znalostí a zkušeností než ty, tak rozhodně.“ Odvětí jí a uchechtne se. Zkušenost se odvíjela od osoby, se kterou byl srovnáván. Pokud šlo o jeho učitele, tak by to jistě nebylo tak dobré, pokud šlo o absolutního laika, tak by rozhodně zkušenější. Měl za sebou už nějaký čas provozování téhle profese, ale za nějakého mistra by se taky nepovažoval, proto většinou chodil sám, protože pak si mohl dělat všechno podle sebe a nemusel brát ohledy na někoho kolem sebe. “Přeber si to jak chceš. Vzhledem k tomu, jak se chováš, tak s tebou si neužiju nejspíš taky nic, takže i v tomhle jste na tom stejně, ne?“ Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Ne, že by nebyla hezká a on by si nedal říct, ale z toho, co mu zatím řekla, to nevypadalo na to, že by z toho mohlo být něco víc než nějaká výpomoc při vylákání jednorožců. Nevadilo mu to, bylo jednodušší si najít holku na večer než někoho, kdo bude ochotný s ním nahánět jednorožce. “To je tvoje věc a ve výsledku vlastně pak i tvůj problém. Já tě varoval.“ Odpoví a pokrčí rameny. Teoreticky si mohla dát vlasy jen za uši, ale podle toho, jak se proti tomu postavila a zvážněla to nevypadalo, že by vůbec uvažovalo o tom, že si ty vlasy z oka odhrne. Sice by jí to mohlo stát nějaké zranění, pokud na ní něco vyběhne z boku a ona si toho nevšimne, protože jí periferní vidění budou zhoršovat vlasy. Byla to ale její volba, jediný ústupek, který udělal, bylo to, že si sáhne do kapsy a vytáhne úzký kožený řemínek. Ne, že by to bylo něco určené k sepnutí vlasů. Upadlo mu to z rukojeti jedné z dýk, u kterých ta kůže sloužila k tomu, aby mu tolik neklouzaly v rukách, a ještě nestihl najít nikoho, kdo by mu to spravil. “Jestli je tvoje jediná výmluva to, že si je nemáš čím sepnout, použij tohle. Pokud máš jiné důvody, tak je to pak tvůj problém.“ Odvětí a natáhne k ní ruku s řemínkem. Nechal to rozhodnutí na ní, ona pak bude muset fungovat s jeho následky. Ne on. Udělal, co bylo v jeho silách a na sílu jí tu svazovat vlasy opravdu nehodlal. “Ne, ber to jako romantickou procházku po lese. Zrní jednorožci nejí, takže to si můžeme nechat od cesty. Většinou se snaží někoho odlákat z cesty. Prý se to v posledních týdnech už párkrát stalo. Takže vyrazíme asi tam.“ Odvětí a pokrčí rameny. Nikdy neplánoval detailně a nějak přesně. Nepotřeboval to. Většinou to šlo pokus omyl a jednorožci nebyly z těch, u kterých byste chtěli bloumat lesem a omylem narazit na celé stádo. Bylo lepší si počkat na tu jednu návnadu, která se od stáda oddělila, aby došla pro jídlo. “Ještě nějaká otázky, nebo můžeme jít?“ Zeptá se a mírně pozvedne obočí, přičemž se sám už rozejde směrem k cestě, která kopírovala hranici lesa. Tohle bylo ještě moc blízko většího počtu lidí, aby tu vyloženě na nějakého jednorožce narazili.