Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Dukato

+3
Suya Morlif
Shayna Thetoris
Kotlík
7 posters
Goto down
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

12/5/2020, 21:32
Její pohledy vůči strážím byly na jeho vkus spíš zbytečné. Nepatřil k mužům, kteří by si sedli na zadek jen proto že se na něj vojáci škaredě podívají. Patřil k plně vycvičeným jedincům své rasy. Ještě k tomu má o to horší výcvik od svého otce, který mu rozhodně nedal dvakrát vydechnout. Meč u sebe tentokrát sice neměl, aby se měl čím bránit v případě útoku, ale proč by měl vůbec útočit a kdyby snad, je ve městě, které je plné profesionálních strážců co tu udržují pořádek, takže se o sebe nebo o své okolí rozhodně nebál. I když mu tedy její pohledy přišly zbytečné uměl je ocenit. Přece jen princezna Sendanu měla nějaký vztah k poddaným - i když nebyl zrovna občanem téhle země a sám se měl pořád více doma ve Fiplinu. Co jej však zaujalo bylo její vysvětlení ohledně květiny, kterou držela v rukou. Vypadala zuboženě, ztrápeně. Zničeně. Představil si jak ji třeba ve vzteku hodila na zem a pošlapala, pak si uvědomila svou chybu a zvedala ji zatím co ji ještě více dlachnila v rukou a dál květině ubližovala. Jenže ona na to měla jiný názor. "Jak můžete vědět, že by se z toho nevzpamatovala? Stačilo by ji zalít. Trochu se jí věnovat..." odmlčí se. Její názor ho zarazil. Copak je to nějaké řešení? Utrhnout ji a tím ji zahubit? Je to jako najít nemocného člověka, říct, že se z toho sám nedostane, i když by stačilo dát mu napít a najíst, a na místě ho raději bodnout a nechat pomalu vykrvácet. Jak může být někdo tak krutý k obyčejné květině. "Možná by jí příště stačilo místo chladnokrevného utrhnutí skutečně věnovat trochu péče a podpory." opět se na moment odmlčel. "Sama říkáte, že se necítíte dobře, je vám smutno a sama se z toho nedostanete.. bylo by vám raději, kdyby každý prošel okolo a nechal vás tak, protože se z toho sama nedostanete? Nebo kdyby se vás někdo pokusil rozesmát?" vlastně to bylo stejné. Každý někdy potřeboval pomoct. Protože celý život je jako houpačka, kus dřeva připevněný lanem k větvi našeho stromu. dokud se člověk houpe je to v pořádku, ale občas se dotkneme dna. Houpačka se zastaví a samotní ji nerozhoupeme, potřebujeme trochu postrčit, abychom se dostali opět nahoru. Kdyby nás měli všichni odsoudit jen proto, že se naše houpačka zastaví a my nemáme sílu ji rozhoupat, svět by byl plný lidí s tak černou aurou, že by nebylo mnoho šťastného. Vlastně té květině vzala možnost na to, aby se ji přilepšilo, té květině. Avalan by určitě měla mnohem více argumentů, proč ji neměla trhat. Proč ji měla nechat jak je a naopak ji pomoct, protože to není jen květina.

Pohlédl na šeříky ve své ruce, držel je za stonky, nesvíral je příliš pevně, jako každou květinu. Tak jak mu bylo doporučeno. Přišlo mu to jen jako pokus o vrácení jeho vlastní poznámky ohledně ubohé květiny, kterou tak snadno zbavila šance na život. "Chcete mě poučit o tom, jak jinak než za stonky se drží květiny?" usmál se. Pobavila ho o tom žádná a nemohl v sobě ten pocit pobavení potlačit. Vlastně to bylo roztomilé, i když se ji rozhodně nesnažil urazit a dokonce ani tón jeho hlasu nezněl jako ten, který by se rozhodl rozdmýchat nějaký nepokoj mezi nimi. "Ano.. má je ráda." kývl na souhlas ohledně její otázky na šeříky. Co se však týkalo zbytku věty opět jej to přivedlo do určitých rozpaků. "Proč by květinářka prodávala šeříky, kdyby je nikdy nikomu nedoporučovala? Nebylo by to pak zbytečné, je vůbec nařezávat a mít v nabídce?" pozvedl na ni obočí. Rozhodně to nedávalo smysl, aby je květinářky měly v nabídce, ale nikdy je nikomu nenabídli. Sám si uměl představit jak zbytečné by bylo být kovář, vyrábět meče i dýky, ale prodávat jen dýky. Přitom by zbytečně spotřeboval kov, který je sám o sobě docela drahý. Nedávalo to žádný smysl a pak tu byla ta věc s 'proč zrovna šeříky'. Copak nebyly šeříky samy o sobě krásné? Nádherně fialové s desítkami květů, které mohly vykouzlit nejeden úsměv. Snad ho to doprovodí i k jemnému polibku. "Vy chodíte do města často? Nebo hlídáte každou květinářku, které květiny doporučuje? Zní to docela vtipně a přehnaně.." opět se pousmál. Tolik věcí mu najednou nedávalo smysl a zřejmě to bylo jen špatnou volbou slov nebo položením otázek. O to zajímavější mu konverzace přišla a samotná princezna mu připadala roztomile zmatená jako malé dítě. Jako když se zasmějete nějaké u prckovi a on se durdí úplně zbytečně. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. Snažíš se mi naznačit, Artë, že je zdejší princezna větší dítě než tvá vyvolená Avalan? hlas v jeho hlavě se opět ozval, zatím co dlouho mlčel. Skoro si začal myslet, že se jej na nějaký čas zbavil. Bohužel sám sebe zklamal. Nikdy tě neopustím, Artë. "Nemáte ráda šeříky?"
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

12/5/2020, 22:35
Pirice se musela pousmát, když mladík před ní spustil. Měl plno důvodů, proč ji Pirice neměla trhat, ale pomoct ji. Zvláštní. Ví kdo jsem, ale zároveň to neví. Problesklo jí hlavou a pobaveně zavrtěla hlavou. Dokázala jí pomoci. Tedy dokáže. Večer, až nabere trochu sil, bude stačit kapka magie, voda a slunce. Strážce po Piricině pravici se napřímil a nabral dech, aby illyrijce před nimi okřikl za to, jak se o dědičce Sendanu vyjadřuje, ale Pirice ho zarazila zvednutou rukou. Nepotřebovala takto chránit. Ve fialce, která jí ležela v dlaních volněji, ještě zbývala trochu života. A tu ona dokázala udržet. Dokázala jí pomoct s růstem nových kořenů na novém místě, to pro ni nebylo nic těžkého, zvláště když se jednalo o tak malou květinu. Ale Illyrijci před sebou na svou obhajobu nic neřekla. Ani nepřiznala, že se v tomhle směru nemá proč obhajovat. Nejjednodušší bylo mu to zkrátka ukázat. Ohlédla se tedy po vhodném místě a když spatřila neohraničenou zahrádku, kde rostly květiny jak samy chtěly, usoudila, že jedna fialka se tam ztratí a ten, kdo o zahrádku pečuje, se na ni nebude zlobit. Fialku tam tedy na kraj zasadila a obkroužila jí ručkou. Špetka magie, která se jí od rána stihla obnovit se vlila do fialky a ta rázem jakoby znovu ožila. A po pár kapkách vody, kterou jí Pirice dopřála, vypadala šťastně, uzdraveně. Pirice se na ni usmála, jako by květině úsměv oplácela, ale opět se cítila vyprahlá. Byl to pro ni nezvyk, necítit v žilách ani kapku magie. Cítila se najednou tak zranitelná. Navíc se jí ještě nezahojily všechny modřiny na těle a to jejímu pocitu bezbrannosti nasadilo korunu.
"Věřte mi, mohla bych vás o květinách poučovat opravdu dlouho." Zasmála se na jeho poznámku o poučování. Ten muž zřejmě netušil, kde je. Věděla o rostlinách mnoho, vyrůstala mezi nimi a navíc jí v poznávání potřeb rostlin dost pomáhala její magie. Samozřejmě, že ho o mohla poučovat i o tom, jak se květiny drží, aby neuvadly dřív. Stejně jako by ji on určitě mohl poučovat o tom, jak se buší do kovů, aby z nich vzešel ostrý meč. Byla ráda, že se s ním dala do řeči. Přeci jen ji dokázal opravdu rozesmát, když jí do smíchu nebylo. Díky té nevinné konverzaci na chvíli zapomněla. Nakonec se na něj vřele usmála a počkala, až domluví, než mu odpověděla. "Samozřejmě, že je květinářky prodávají. Já řekla, že jsem nezažila, že by je květinářky někomu poradily koupit - myslela jsem jako dárek. Neřekla jsem, že by je květinářky neprodávaly. Spousta lidí si je kupuje, ale ne cizinci a rozhodně ne na doporučení květinářky. Lidé si pro ně chodí myslím hlavně kvůli jejich silné lákavé vůni, která jim provoní celé domy." Upřesnila tedy svou myšlenku, když ji Illyrijec zřejmě nepochopil správně, ale i tak měla na tváři vřelý úsměv. Když se však po chvíli odmlčení zeptal, zda chodí do města často, krátce se zasmála. Kéž by jen věděl jak často do města chodívala. "Ano, velice často." Odpověděla a pak se ohlédla za palácem, kam měla původně namířeno. Vůbec se jí tam nechtělo. Viděla to jako zlatou klec, ke které jí poutá řetěz osudu. A teď tam na ni stejně nic nečekalo.

Proto se rozhodla pokusit ještě chvíli zdržet cizince se kterým zapředla hovor. "No ale kde jsou mé způsoby - omluvte mne prosím. Jmenuji se Pirice Santanko." Představila se konečně, když jí došlo, že to až do teď neudělala i když bylo velice pravděpodobné, že mladík před ní věděl, kým je. Mírně sklonila hlavu, jak ji to učili a pak ji zase narovnala. "Co kdybychom se trochu prošli po městě? Pokud tedy někam nespěcháte a není vám má společnost nepříjemná, samozřejmě." Navrhla po oficiálním představení trochu nesměle. Už to bylo nějakou dobu, co vystupovala takto oficiálně před cizincem. Když vynechala situace, kdy vystupovala jako dědička před vyslanci z cizích zemí, kněžkami a tak podobně, bylo jen opravdu málo situací, kdyby se někomu cizímu oficiálně představila a někam ho následně pozvala. Samozřejmě víly ze Sendanu nebrala jako cizince. Mezi nimi byla jako ryba ve vodě, jistým způsobem mezi ně patřila. A proto to pro ni bylo s nimi lehčí.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

13/5/2020, 15:50
Počínání zdejší princezny mu přišlo při bližším ohlédnutí velice nelogické. Ale co on mohl soudit, byl jen obyčejným kovářem a jeho hlavním věděním byly právě kovy a zbraně. Květinám nerozuměl jako jiní. Nebyl květinář a nikdy by se jím stát nechtěl. Nedokázal by květiny takto vystavit ani uvázat pořádnou květinu. Jediné co uměl bylo pořádně vyrýt do kovu a poté mu bleskl hlavou dokonalý nápad. Nemohl rozumět živé květině, ale té z kovu ano. Snad kdyby si dal tu práci, kdyby obětoval chvíli své práce právě něčemu tak propracovanému jako je malá sedmikráska z plátů kovu, kdyby si dal tu práci a potrápil své dovednosti několika představami, snad i návrhem a realizací.. Udělalo by to Avalane radost? Potěšilo by ji to? Nebo by jej jen nařkla, že květiny mají být živé a ne jen mrtvý kov. Na moment sklonil pohled stranou, tolik myšlenek se mu nikdy hlavou nemíhalo. Nikdy nebyl tak zahleděn jen do jedné ženy, která o něj projevila zájem i přes jeho zohavené křídla. Vydechl. "Když ovládáte magii.. proč jste ji trhala a nepomohla ji tam kde byla. Mezi ostatními fialkami?"  zeptal se ji. Nijak ji neurážel. Mluvil klidně a rozvážně. Nedával najevo neúctu, pouze zvědavost. Přehnaná potřeba stráží princeznu bránit však jen utvrzovala jeho myšlenku, že zřejmě není mnoho lidí kdo by pokládaly upřímné dotazy plné zvědavosti. Jaká je to vlastně nespravedlnost. Dědička, zdejší princezna, vás může zahrnout otázkami, dokonce by vás mohla urazit kdyby chtěla a vy byste s tím nemohli nic dělat. Jen tiše kývat a souhlasit, protože má za sebou stráže, kteří by vás zřejmě nejraději hodili do první kobky, kdyby jste si něco podobného dovolili vy. Už chápal, proč Tamala z hradu odcházela tajně. Proč se procházela skrytá přede všemi a bez stráží. Nabídl jí, že bude přítel, někdo s kým může mluvit o čemkoli, když se znovu potkají v ulicích Palisu. Stejně tak vděčil jen jí, jen jejich náhodnému setkání, které jej zdrželo a následně dovedlo k Avalane. Další výdech. Jak snadné je propadnout vlastním pocitům, když vás zastihnou nepřipravené. U tebe až příliš snadné, Artë. Proto je to hloupost. hlas v jeho hlavě se opět ozval. Nemohl jinak než s ním souhlasit. Vlastně by mohl sám sebe považovat za hlupáka. Milý a naivní muž s tolika možnostmi. Byl tvrdě vycvičen jako každý Illyrijec, prošel závěrečnou zkouškou a nějakou dobu skutečně u armády zůstal, než přešel ke kovařině a výrobě zbraní pro vojáky. Nebyl to med a jeho život celkově postrádal jistý druh nevinnosti. V tomhle byla slečna princezna daleko za ním. Nemohli se poměřovat v žádné ze zkušeností.

Její snaha vehnat mu do tváře stud z chyby byla zbytečná. Květiny co koupil držel tak jak se patří, podle rad květinářky. Snad, kdyby koupil jinou květinu, skutečně by ji nesl trochu jinak, ale šeříky mu moc možností nedávaly, Malý trs v jeho rukou, větvičky na kterých byl onen šeřík. Mohl to držet jen za stonky/větve. Květiny by jen ztěžka držel za květy - ale nemohl to brát tak doslova. Snad to jeho společnice myslela jen tak, že květiny se mohou nosit i jinak, Viděl několik žen nést je v náručí jako své dítě, květy dolů, aby se nepolámaly, jiné drobnější pugetky květin zase květy nahoru. Bylo tolik možností a on nechtěl, aby snad princezna měla pocit, že se vyjadřuje špatně - vždyť nikdo není dokonalý natolik, aby hned všechno řekl na první dobrou. Vždy se najde věta, kterou myslíme jinak, než dokonce vyzní. "Snad budu mít někdy více času poslechnout si vaše poučky, ale co se týče mé květiny, už jsem jednu dostal od slečny květinářky." pousmál se. Snad někdy příště bude mít princezna dostatek prostoru k tomu, aby mu povykládala o tom jak rostou lilie, nebo proč jsou růže nejkrásnější květinou na světě. On stejně bude mít v hlavě jen Avalan a její pohádku o sedmikráskách, její bíle vlasy jako leknín na plovoucím jezeře a její nevinnou záři jako pampelišku uprostřed letní louky. Hluchavka mezi kopřivami. O květinách věděl málo a stačilo mu to. Nebyl zrovna místní, aby se mohl chlubit tím, že vyrůstal mezi haldou květin, vyrůstal ve skalách, s pohledem upřeným na nebe, dýchajíc ten nejčerstvější vzduch a jedinou květiny, které nacházel často, byly skalničky. "Jak můžete vědět, že mi je květinářka doporučila?" pozvedl na ni obočí s milým úsměvem na tváři. Už podruhé zmínila to doporučení. Copak cizinec nemá právo přijít a vědět jakou květinu chce? Je to tu tak běžné, že si nechávají pouze radit? Nebo je to jen tím, že je muž? A je tu ten klasický stereotyp, kdy si muž nemůže vybrat květinu a je mezi nimi zcela zmaten? Ale ty jsi zmatený, Artë! hlas jej jen utvrdil Ano je zmatený, ale ne z toho, že by byl ve městě květin. Je zmatený z toho co zažil, co se mu honilo hlavou, na koho myslel a proč. Bylo to tak snadné podlehnout myšlence, že by na něj nečekala a přesto.. tak těžké té myšlence uvěřit. Protože jsi hlupák, Artë. Chytrý hlupák. "Vybral jsem si je sám." dokončí svou větu. Nepotřeboval, aby mu dávala rady, květinářka nebo kdokoli jiný. Stačil pohled a jen nutkavá myšlenka, aby ukázal na šeříky, aby si o ně řekl i když mu žena nabídla růži. Avalane. Vlastně to zní moc krásně, Artë.

Byl hluboce ponořen do myšlenek. Nenapadlo jej, že by snad s ním měla v plánu dědička rozvinout další rozhovor. Snad spíš očekával, že se pozeptala na to co chtěla a nechá jej jako cizince opět jít. Vždyť jakožto následnice trůnu této země měla jistě mnoho povinností. Místo toho však doslat jméno i s příjmením, lhal by, kdyby řekl, že jej dávno znal. Snad jen jméno někde zaslechl, jakožto jméno dědičky, ale jinak? Neměl přehled o tom, kdo je a kdo není dědic. Tamala? U té to bylo jiné, právoplatná princezna vílí říše, i když jí zřejmě dlouho nezůstane kvůli turnaji. Kdo by nepoznal její výsost. Oplatil své společnici poklonu hlavou, i když by v mnoha ohledech dal přednost klasickému podání rukou. Bůh ví co by vojáci dělali, kdyby natáhl ruku. Snad by mu ji hned usekali, když vezme v potaž jak přehnaně reagovali na nevinný a zvědavý dotaz. upustil od své představy podání rukou a raději tedy napodobil drobnou úklonu, nehodlal však padat na kolena a klanět se až k zemi. "Mé jméno je Artë, rád vás poznávám Pirice."  oplatil ji i představení, jen s tím rozdílem, že oficiality si rád odpouštěl a proto z jeho jména zmizelo jeho příjmení. Vždyť než si večer slečna lehne do postele pravděpodobně dávno nebude vědět, že kdy nějaký Artë procházel ulicemi a jestli snad ano? Brzy zapomene, pod tíhou povinností? Možná? A nebo ji učaruješ a nikdy nezapomene, Artë. ironie byla znát. Hlas v jeho hlavě si z něj utahoval. Ale to dělal vždy. Po jejím dotazu zaměřil pohled na velké městské hodiny. Snad ještě chvíli. Má čas, vlastně nespěchá, slíbil, že se vrátí na večeři. "Kdepak nespěchám.. jsem tu u přátel. Procházku ulicí tedy ještě zvládám" sice se mu nelíbila představa, že se a něj budou lepit stráže a celkově ta přehnaná oficiální drezura setkání s dědičkou mu spíš přitahovala obojek u krku, ale přesto - proč by odmítal společnost. Už předtím postřehl, že jí nebylo nejlépe, snad špatná nálada, ale když se nad tím zamyslel nedokázal by sám se svým svědomím odejít, ,kdyby si nebyl jist, že je opět alespoň trochu v dobré náladě. Ačkoli i ona pro něj byla pouze cizinkou.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

13/5/2020, 17:26
Když se na něj Pirice dívala, poznala, že mu v hlavě běhá spousty myšlenek. Zdál se jí trochu nesoustředěný, ale kdo ví, čím to bylo. Už tak bylo znát, že se k ní nyní víly chovají jinak, když má neustále za zády stráže. Ale komu by to mohla mít za zlé? Kdyby byla ona na jejich místě, určitě by se také chovala jinak - byla by opatrnější a možná i nesoustředěná. V duchu si nad tím povzdechla, snad otec brzy volí, aby měla alespoň menší doprovod. Nedělala si naděje, že by stráže hned odvolával, i víra v zmenšení jejich počtu byla v tomto případě dost naivní. Ale něčeho se držet chtěla. Když však použila svou magii, aby květině pomohla, Illyrijec měl stejně otázku, proč jí takhle nepomohla tam. Ohlédla se po fialce, která se nyní vyhřívala v záři slunečních paprsků. Proč? Protože jsem vyčerpaná, protože jsem ji tam nechtěla nechat. Protože jsem ji původně chtěla vzít do paláce s sebou... Pochybovala, že květině vadí, když bude odloučená od ostatních svého druhu. Neměly city, neměly rozum. Ale na jeho otázku jen zavrtěla hlavou. Odpověděla by mu, ale rozhlašovat, že je na dně svých sil nebyl nejlepší nápad. "Netušila jsem, že vám tolik záleží i na téhle květince. Ale tam kde jsem ji utrhla, jsem jí pomoct nemohla." Mile se usmála. Nelhala, ale ani mu neřekla důvod. Někdo by to mohl nazvat zlatou střední cestou, jiný to zase bude nazývat kličkami. To už jí bylo jedno.
Když jí pak zdvořile odpověděl, že by si rád vyslechl její poučky, až bude mít víc času, bojovala s nutkáním zasmát se. Ne, že by se mu vysmívala, to určitě ne. Jen jí přišla vtipná představa, že by jí kovář rád poslouchal jak mluví o květinách. Nezazdívala to, podle toho jak nyní vystupoval usuzovala, že je milý a citlivý, ale stále tu byla skutečnost, že by to byl pro ni první kovář, který by její proslov o květinách rád poslouchal. Místo smíchu se nakonec jen usmála. "Až budete mít víc času, vyměním svou poučku o květinách za vaši poučku o kování." Navrhla, protože jí to najednou vyznělo, jakoby snad jen on musel poslouchat její poučky. Takhle to rozhodně nemyslela, ani před tím ani teď. A pak přišel zvídavý dotaz, jak Pirice ví, že mu květiny doporučila květinářka a hned na to muž prohlásil, že si je vybral sám. Pirice to skoro přišlo jako když si její bratr před rodiči obhajuje své zásluhy. Bylo to roztomilé, svým způsobem. "Nic takového jsem neřekla. Jen je to tu zkrátka běžné.Většinou to tak bývá." Odpověděla jednoduše, ale pak pokračovala. "Ale musím uznat, že jste vybral dobře. Jsou krásné a stejně krásně i voní." Pirice byla jednou z těch žen, které měly rády, když květiny nesly silnou krásnou vůni a k takovým Šeřík určitě patřil.

Pirice se Illyrijci představila a on jí představení oplatil. Na rozdíl od ní však zmínil jen své křestní jméno. Jeho volbu respektovala a když jí neprozradil příjmení při představování, už se dál nedoptávala, bylo to jeho rozhodnutí. Když ho však pozvala na procházku městem, ohlédl se k městským hodinám. Pirice už čekala, že se omluví, že musí za svými přáteli, nebo někam. Avšak tak se nestalo. Naopak její žádosti vyhověl. Byla ráda, že jí dopřeje svou společnost ještě pár okamžiků. Byla ráda za každý okamžik, který zaměstná její mysl, aby se nemusela uchylovat k tomu, co se stalo dopoledne. Ale i když se takto zapovídali, vyvstala jí v hlavě myšlenka, obraz víly, které dnes řekla, že je její manžel mrtvý. Její pláč a oči plné zoufalství. Ty oči, do kterých se jí Pirice dívala a viděla, jak se jí boří svět pod nohama. Možná to byl její druh. Takovou ztrátu si Pirice ještě ani nedokázala představit. Zachvěla se pod tou myšlenkou a nebyla schopná chvíli vnímat okolní svět. Až pálivá a bodavá bolest na její levé lopatce. Párkrát zamrkala, aby bolest zahnala a levé rameno si promnula. Pod látkou šatů špičkami prstů jakoby cítila své znaménko. Cítila to, jako by v tom tvaru měla na lopatce jizvu, ale tak to nebylo. Pirice moc dobře věděla, že tam její kůže netvoří žádné nerovnosti, jaké tvořily jizvy, ale nejspíš si byla svého znaménka až moc dobře vědoma. Opět spustila pravou ruku, kterou si mnula rameno, podél těla a levou rukou naznačila směr, kterým by se mohli vydat. Chvilku počkala a pak se tím směrem pomalu vydala, a doufala, že tedy Artë půjde s ní. "Smím se vás zeptat, byl jste vycvičen jako většina illyrijců? A pokud ano, je to opravdu tak drsný výcvik, jak se povídá?" Nadhodila další téma, které ji zajímalo, ale nechávala i prostor pro odmítnutí tohoto tématu. Nic méně vždycky jí bavilo poslouchat příběhy ostatních. Měla ráda vlastně všechny možné příběhy. Možná i proto tolik četla.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

14/5/2020, 13:56
Nikdy v sobě takový zájem o květiny neměl. Vlastně byl spíš zamyšlen hlavně kvůli své sestře, kvůli rodině a své práci neví kde se v něm vzala ta starostlivost ohledně květiny. Jedné malé květiny. Je to přece jen květina. A není to právě proto, Artë? kvůli tomu, že je to 'jen' květina? Víš jak by se zlobila Avalan? hlas v jeho hlavě měl pravdu. Myslel na ni hodně a má čerstvě v hlavě jak mu vyčetla, že mýdlo není 'jen' mýdlo. Možná příliš převáděl jedno setkání do druhého, upínal se na myšlenku že nic není 'jen' nic.  Byl tak snadno ovlivnitelný, jak jednoduše propadl myšlence někoho jiného, snad proto že to byla tak čistá a naivní myšlenka? Líbil se mu ten dětský pohled na svět ta nevinnost každého slova, které mu Avalane řekla. Její reakce na maličkosti, kterým by on sám nevěnoval pozornost. Přesně tak, protože jsi hlupák a tak snadno všemu propadneš. opět si do něj rýpl hlas v jeho hlavě. Bylo to na jednu stranu tak očividné, hlavně tdy pro něj samotného, jeho celkové rozpoložení, chvilkové nevnímání celého jeho okolí a na druhou stranu nebylo vůbec jasné proč vlastně. Jeho společnost mu neviděla do duše a přesto se tak cítil. Duchem nepřítomen, byť ve skutečnosti reagoval na vše, co řekla. "Řekněme, že mi jedna hodně moudrá osoba řekla, že nikdy to není jen květina, nebo jen rostlina." A pak je tu ten nelogický aspekt, který ti vrtá hlavou, viď Artë. Samozřejmě. Postrádalo to pro něj jistou logiku, ale může se tu ukrývat mnoho věcí pod povrchem. Něco co neví, co je jeho očím naprosto skryto. Jakoby to jeho hlavě nyní začalo dávat smysl a došlo mu jak hloupě jeho otázka musela vyznít. Mohla být unavená. Ale jak on mohl vědět, že únava má co dočinění s magií? On sám nikdy žádné nevládl a jeho potenciál je stejně vysoký asi jako podrážka boty na bosé noze. Avalan na všechno měla ten dětský pohled. Ten nevinný pohled. Kdy je nebe krásně modré, voda čistá a hvězdy plní přání, které jim povíte. Ta krásná naivita, uklidňující a žádaná každým dospělým jedincem. Tiše vydechl nad vzpomínkou na krásné chvíle u jezera Cyry a zároveň se opět zamotal sám do svých vlastních myšlenek.

Poučit princeznu o kování? Jistě to nebude nic složitého, ačkoli si byl jist, že by ji to zajímalo jako jeho informace o květinách. Snad by jí to chvíli mohlo přijít fascinující, jak se tvaruje kov, ale po hodině těžkého vysvětlování jak ukout dokonale vyvážený meč? Nudila by se, jako by se nudil on, kdyby se jej snažila naučit zahradničit. Alespoň si to tedy myslel. Snadno by mohl propadnout nějakému novému koníčku. Na chvíli se vnitřně zastyděl nad vlastními myšlenkami kdy soudí knihu jen podle obalu. "Možná by bylo lepší poučky vynechat a raději si sednout nad šálkem čaje." navrhl nakonec. Navzájem by se mohli unudit k smrti kdyby jeden druhému vzali iluze. On jí iluzi o dokonalosti kovářského řemesla a ona jemu tu jeho o jednoduchosti květin. Sám by byl raději, kdyby u té jednoduchosti zůstal, kdyby totiž měly začít být květiny složité, asi by to pro něj nemohlo skončit tak dobře jak doufal. Pravděpodobně by se do výběru tak zamotal, že by v rámci zachování svého vlastního mentálního zdraví sáhl jednoduše po růži. Jenže ona růže nemusí, jsou podle ní přeceňované Artë. A proč vlastně musíš obhajovat šeříky zrovna dědičce, nejsou přece pro ni. hlas v jeho hlavě měl ve zvyku si rýpnou, většinou to sice bylo trochu jiným směrem, než že podpora jistého druhu věrnosti jedné ženě, ale stejně si to nemohl odpustit. Arte se pousmál nad poznámkou své společnice. "Snad bude mít stejný názor i žena, které jsou určené." Sice ta slova řekl, ale nedoufal ve stejný názor. Doufal v nějakou tu její obhajobu slovy jakou jej počastovala ohledně mýdla, ohledně květin. Chtěl si vyslechnout zdlouhavé důvody o tom, proč si neměl dělat škodu, nebo proč jsou šeříky krásné. Ačkoli zrovna u Avalan by se spokojil i s úsměvem. Ten by mu stačil, namísto všech slov. Snad by snesl i obětí. Nějaké krátké, samozřejmě. Možná by jí ho i oplatil, kdyby v sobě našel podobnou sílu jako posledně.

Na moment se zahleděl k zemi když vyšli. Sledoval ubíhající cestu pod jeho nohama. Nevnímal tedy dosavadní rozpoložení své společnice a zároveň si zachovával bezpečnou vzdálenost od ní, ne kvůli tomu, že by čekal, že je nebezpečná, ale spíš tak dával prostor i jejím strážcům. Bylo mu jasné, že by je nepotěšilo, kdyby se nějaký cizinec rozhodl zrovna vtírat do její blízkosti. Zároveň mu bylo i jasné, že není v jejich očích zrovna oblíbeným. Nevěděl sice proč jsou vojáci až tak paranoidně obezřetní vůči muži, co u sebe nemá ani zbraň, jen obyčejnou kytici šeříků, ale respektoval to a nedělal zrovna potíže. byl rád, že se narodil do ridiny do jaké se narodil - i přes ony nepěkné vzpomínky a minulost jaká ho nakonec dohání na každém jeho kroku v podobě nechutně znetvořených křídel množstvím jizev. Ne. Rozhodně to nebylo něco, žím by se chtěl chlubit a už vůbec ne, co by rozebíral. Jenže jeho společnice se rozhodla zapříst rozhovor právě směrem k jeho domovu, jeho minulosti od které už tak dávno odešel. Na moment zvedl hlavu, aby ji věnoval pohled do tváře. "Ano, jako každý Illyrijec jsem tímto výcvikem prošel." kývne na souhlas. Jeho hlavu místo Avalan zaplní vzpomínky na tréning a na zkoušku. Jsou vycvičení k tomu, aby bojovali o své místo. Aby zabíjeli bez ohledu na to, jestli během výcviku byli s daným Illyrijcem přáteli. Závěrečná zkouška každého změní, poznamená. Artë ji splnil, byl vojákem a nestyděl se za to. Byl by u armády zůstal, ale jeho cesta jej vedla jiným směrem. Neměl magii, svá křídla necítil. Bojoval více méně dobře, ale věděl, že je to špatně. Celá ta zastaralá kultura ta myšlenka, kdy ženy nemohou mít křídla. "Drsný? Náš výcvik je krutý. Ačkoli jsme cvičení ve skupině, závěrečná zkouška nás nutí zabíjet vlastní přátele pokud to potřebujeme k jejímu splnění.. Není to srovnatelné s běžným výcvikem jakým procházejí obyčejní vojáci nebo stráže." ohlédl se po strážích, jeho hlas zůstával klidný, kývl hlavou na znak úcty k nim a pohybem rukou zdůraznil i to, že nehodlá svůj výcvik jakkoli použít. Mohlo se povídat co chtělo, ale žádný příběh, povídačka mezi lidmi nedokáže zcela popsat, jak krutý nakonec výcvik Illirijců je. Jak krutá je jejich kultura.
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

14/5/2020, 18:57
Vyslechla si poučku o tom, že nic není květina není jen květinou ani rostlina jen rostlinou a sama se nad tím zamyslela. "Tu osobu, která vám to řekla, bych velice ráda poznala." Připustila a na chvilku se zadívala na fialku, která teď světu ukazovala svou krásu. Byla opravdu nádherná, ale nikdy by si nepomyslela, že bude mít zrovna illyrijec takový názor, že mu květina nebude připadat jakou "jen květina". Byla tím příjemně překvapena, ale stále překvapena. Ani její stráže neměli takovou péči o květiny, i když vyrostli zde, v Sendadu. Bylo to takové zvláštní, ale příjemně osvěžující. Její společník se zdá se znovu zamyslel. Pirice měla skoro pocit, že vidí jak jeho myšlenky plynou v jeho očích. A musela se usmát, když pak Artë navrhl poučky vynechat a posadit se s šálkem čaje. Skvělý nápad. Souhlasně tedy přikývla a rozhodla se zastavit se v nějaké čajovně, jakmile půjdou kolem.
"Budu v to tedy také doufat, ale řekla bych, že květiny potěší většinu žen. Navíc takto krásné..." Nechala větu doznít a rozhlédla se po ulici, kterou právě procházeli. V duchu si vybavovala, kde jsou její oblíbenější podniky, kde by si mohli dát šálek čaje a když jeden z nich vybrala, mířila jeho směrem. Nebyl daleko, jen o pár ulic dál, než teď byli. Zatočila doprava a tiše si úlevou vydechla, když zjistila, že byl Artë buď zabraný do svých myšlenek, nebo se jí jen ze zdvořilosti na nic neptal. Každopádně si musela dávat větší pozor. Nepotřebovala teď, aby o její znaménku někdo věděl. Ovšem také tu byla jistá možnost, že by ho lidé ani víly nepoznali a nevěděli by, co to je. Pokud se o tom někdo dozví, zbude jí stejně jen doufat v tuto možnost. Ale na to teď myslet nechtěla. Illyrijec, který si od ní udržoval odstup, si ničeho nevšiml a to bylo jedině dobře. Radši se zaměřila na jeho slova odpovědi. A při jeho slovech musela naprázdno polknout. Nakonec si skousla ret. Znamená to nad, že i on musel zabít své přátele, aby výcvik dokončil? Kdo by něco takového dokázal? Zděšená tím, co jí tu řekl, ho sledovala a pak ze sebe vydala tiše: "Moc mě to mrzí, neměla jsem se ptát, odpusť." Nebyla si sice jistá, ale z toho, jak o výcviku mluvil, jí přišlo, že to nebude nejlepší téma k hovoru. Proto rychle hledala vhodnější. "A kovařina tě baví? Jak dlouho už jsi kovářem?" Doufala, že tentokrát nesáhla po špatné otázce, ale kdyby ho to nebavilo nebo se mu to nelíbilo, proč by to dělal? Už jen kvůli tomu doufala, že tato otázka u něj nevyvolá žádné smutné ani špatné vzpomínky. A když po pár minutách dorazili k malé a útulné kavárně i se stolečky před podnikem, stráže zůstali stát kousek dál a Pirice ukázala na jeden ze stolků v tichém návrhu, že by si mohli sednou zde na čaj.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

14/5/2020, 21:01
Když mu oznámila, že by Avalan ráda poznala trochu se zamyslel. Byla by Avalane nadšená, kdyby ji o tomto řekl? Že ji dědička Sendanu ráda pozná? Snad by ji to udělalo radost, až ji bude dávat květiny, řekne jí to. O svém setkání s Pirice a i o tom, že by ji snad chtěla potkat. Ano, Artë. Protože to jediné co chce žena po dlouhém odloučení slyšet, je to, že jsi se setkal s jinou ženou. hlas v jeho hlavě opět udeřil pomyslný hřebík na hlavičku. Nedávalo to zrovna smysl, vlastně to smysl úplně postrádalo. Proč by měl hned jako první myslet na jinou ženu, aby o ní řekl ženě, kterou má rád. Ale ona stejně nebude mít ráda tebe, pravděpodobně jí tě bylo jen líto, takže.. můj drahý Artë ... je to vlastně celé jedno. Velmi nerad přiznával, že mu tahle myšlenka, kterou mu hlas podsouval rezonovala v hlavě pořád dokola. Nerad se s tím smiřoval a ještě hůř se mu uvažovalo o tom, že by to mohla být skutečně pravda. Naštěstí pro něj se dali do chůze a on tak mohl zaměstnat sám sebe právě chůzí. Co jej však nenapadlo, byla reakce jeho společnice, která měla v úmyslu nějakou kavárnu. Něco co by on sám viděl spíš na další setkání, protože přece slíbil, že se vrátí na večeři. A jeho přátelé by mu zrovna nepoděkovali, kdyby přišel později, než jak se domluvili.

"V pořádku." zareagoval na její omluvu. Necítil se dobře, když musel mluvit o svém výcviku. Vzpomínky to nebyly zrovna příjemné. Nehledě na to, že jeho otec s tím jeho začal už když byl malým klukem. Dlouhé hodiny uvázaný na skalách, zcela pohlcený bolestí, kterou mu způsoboval jeho otec a to velké množství jizev na jeho křídlech, které mu to připomínaly. Ty hluboké a ošklivé čáry na jeho nádherných křídlech, které jim ubíraly na jejich kráse. Kdo by dokázal ocenit Illyrijce jakým je on? Avalan? Nebuď hloupý, Artë, jen jí tě bylo líto, už jsem to říkal. myšlenka jej hlodala stále silněji. Hlouběji se zarývala do jeho vlastní mysli, jakoby patřila jemu samotnému, i když byla výplodem jeho druhého já, projevující se jen v jeho myšlenkách. Ne. Nemohl dál podstupovat tuhle trýzeň, musel to vědět. Musel zjistit jestli jej má skutečně ráda. Jestli sám sebe ne klame. Musí zjistit jestli je skutečná. Zase Artë? Necháš další dědičku uprostřed ulic města? hlas narážel na Tamalu. Jak odletěl, protože cítil to nutkání. I  jí se bude muset omluvit. I jí bude muset říct své díky. "Omlouvám se slečno, ale připozdívá se. Budu muset jít. Dal jsem slib, který musím dodržet." zakroutí hlavou na její nabídku posadit se v kavárně. Vždyť i on předtím navrhoval čaj jen pro příště. Až bude mít víc času. Až bude více volný, než je teď. Omluvil se a vysekl krátkou úklonu, úplně zapomínajíc, že neodpověděl na její otázku, ohledně své práce. Jaká škoda, že snad nepotkal Pirice dříve. Možná by změnil názor a snad by i slepě hleděl do jejích očí jako na démanty. Jenže jeho jediný vzácný drahokam, jediná kopretina, pampeliška. Jeho výjimečná slunečnice, jeho jedinečný květ, kvetl v Cyře. A nebo taky ne, Artë." A proto odešel.
>>>
Pirice Santanko
Pirice Santanko
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 20. 03. 20
Age : 132
Location : Sendan

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

14/5/2020, 21:54
Její omluvu jen krátce přijal, ale dál to nerozváděl. No, co na tom také rozvádět. Pirice šla pomalu ulicemi, dokud se nedostali ke kavárně, ale viděla, jak je Artë zamyšlený. Ani chůze, ani její otázky ho od jeho myšlenek neodtáhly. Nezlobila se za to, také jí občas pohltily myšlenky natolik, že zapomínala na skutečný svět v danou chvíli. Dívala se na něj a instinkt jí napovídal, že myslí na ženu, které jsou určené květy, které koupil. Samozřejmě, na koho jiného by tak mohl myslet, když je držel a nebylo to tak dlouho, co je teprve koupil. Došli ke kavárně, ale Illyrijec její návrh odmítl. Připozdívalo se, to měl pravdu a proto se také omluvil, ale ani nepočkal na rozloučení. Jen vysekl krátkou poklonu a odletěl. Pirice mu nestihla ani říct sbohem, nedal jí příležitost. Vlastně jí ani neodpověděl na její další otázku, kterou doufala, že napraví, co způsobila svou předchozí otázkou. No když tak kvapně odletěl, zřejmě nebylo moc co napravovat. Nejspíš to totiž nebylo vůbec tak špatné, jak si Pirice myslela.
Místo rozloučení se tedy za Artëm dívala, jak mizí za střechami domů. V duchu si udělala poznámku, že někdy musí najít obchod, kam Artë dodával své zboží a prohlédnout si jeho práci. Byla ohledně toho zvědavá. Ale teď, když zase osaměla, stráže nepočítajíc, čekalo ji jen vrátit se do paláce. Ohlédla se na své strážce a přikývla, jako by s nimi mluvila neslyšnou řečí - jako by říkala, že teď se už opravdu vrací zpět do paláce. A také to udělala.
"Pokud vás bolí svaly po včerejšku a vlastně i dnech před tím, služebná by vám mohla zařídit masáž." Navrhl strážce po Piricině pravém boku a ona se na něj mile usmála. Bylo to od něj hezké, tahle jeho starost. Alespoň od někoho, když si milence nevydržovala.
"Děkuji, ale na svou šíji a ramena jsem dost citlivá." Vysvětlila, proč by to neklaplo, i když úplně špatný nápad to nebyl. Jen musí nějak skrýt své znaménko. No, o tom mohla přemýšlet celou cestu do paláce.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

28/5/2021, 21:38
Dva měsíce. Tak dlouhý čas uběhl od doby, kdy obdržela poslední z dopisů, na jehož lehce zažloutlém povrchu se vinuly jí důvěrně známé elegantní tahy černým inkoustem. Od chvíle, kdy se její přítel rozhodl opustit toto poklidné zelenající se město a vycestovat za hranice říše, byly právě tyto zprávy tím jediným, co dokázalo upokojit neklidné vody její mysli. Nacházela v nich pohodlí a úlevu, což jí nakonec dodalo potřebnou sílu na to, aby přiměla bouři v jejím nitru, která sebou nesla strach a úzkost, utichnout a odeznít do pozadí na tak dlouho, aby se dokázala věnovat svým každodenním povinnostem. I přesto však zbýval jeden prostý pocit, který se nedal zapudit ničím. Stále se držel jejího srdce zuby i drápy, jako hladová šelma toužící se ho zmocnit. Osamělost. Malý rodinný domek z červených cihel, ve kterém doufala, že opět nalezla ztracený domov, se jí nyní zdál jaksi cizím. Panovalo v něm až příliš velké ticho až příliš velký klid. Zkrátka v něm cosi chybělo. Nebo spíše někdo. Scházely jí dny, kdy po místnostech neklidně přecházela vysoká mužská postava, držíc v rukou štos papírů a mračící se jako by mu někdo oznámil, že si už nikdy v životě nesmí přihnout své oblíbené kořalky. Při tomto počínání se Alasseonovi kolikrát objevila na čele, kvůli nespokojeně staženému obočí, hluboká vráska, které Kailee nejednou využila k tomu, aby si na jeho účet zavtipkovala. "Copak? Přišla ti snad zpráva, že už tě ti tví tajemní společníci na stará kolena nepotřebují? To aby sis začal šetřit na pokojný život mrzutého starce." Dělala to však jen proto, aby aspoň na malý okamžik odvedla jeho pozornost od černobílých řádků a map. Aby na jeho tváři místo toho opět uviděla to typické lišácké pousmání. Při těchto vzpomínkách se jí nyní svíralo srdce i hrdlo. Její domov nebylo toto místo. Byl to on. A byl pryč. Jediný člověk, kterému dovolila, aby ji v těžkých časech obejmul silnými pažemi, i když se nemohla zbavit pocitu, jako by to byli dva krvežízniví hadi, připravení ji každou chvílí uškrtit a i přesto, že se jí poté vybavovaly vzpomínky, které by nejraději pohřbila v útrobách hlubokého a temného oceánu. Byl pryč.

Vrátí se. Přesvědčovala samu sebe od chvíle, kdy utichly všechny jeho zprávy. Je v pořádku a zanedlouho mi dá vědět, že je na cestě zpátky. S každým dalším dnem o tomto faktu však začínala více a více pochybovat. Co když ne? Co když se mu něco stalo a není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Co když jsem jediná, kdo se vůbec zajímá o to, že zmizel? Al neměl moc přátel. Minimálně ne tady v Dukatu, a proto byla jediná, kdo věděl o deilech jeho odchodu. Lidé, kteří jej znali jen povrchně, by si z jeho absence ve městě nic nedělali, jelikož, jak brzy po svém příchodu zjistila, měl Al po Otherkionu více než jedno obydlí a kolikrát je navštěvoval klidně i na celý rok. Když si tuhle věc během jedné noci, kdy už ležela s hlavou na měkkém polštáři, přikrytá bílými přikrývkami uvědomila, tak se neubránila přívalu slz. Slz beznaděje a úzkosti. Co by měla dělat? Nebyla hloupá, a proto věděla, že na Alasseonově práci i výpravě je cosi zvláštního. Kdyby tomu bylo jinak, tak by přece o celé věci tolik nemlžil. Stejně tak by si nedával tak důkladný pozor na to, aby se Kailee neměla jak dostat do jeho pracovny. Od chvíle, kdy ho poznala, věděla, že je do něčeho zapletený. Do něčeho, co rozhodně nebylo nevinným obchodováním, do něčeho, co by ho možná mohlo stát i život, a proto ji do toho nechtěl zatahovat. Chtěl ji od toho držet co nejdál. Kailee však nemohla snést myšlenku, že by měla pouze čekat a kdyby se Al nevrátil vůbec, tak se s tím jednoduše smířit. Chtěla vědět, co se s ním stalo, a proto se rozhodla přichystat se na to opustit Dukat.

Dnešek byl dnem, kdy se po skončení své práce v bylinkářství, vydala do města nakoupit zásoby na svůj plánovaný odchod. Za jejími zády zněl pravidelný klapot koňských kopyt narážejících do kamenných dlažebních kostek a na pravé straně tváře občas zacítila lehké pošimrání teplého vzduchu, který se linul z nozder strakaté klisny, kterou za sebou vedla. Není to dobrý nápad a ty to víš. Tímhle naděláš Alasseonovi jen větší potíže a starosti. V životě jsi sama nikam necestovala, takže jen Kotlík sám ví, jestli najdeš správnou cestu a i kdyby se ti to podařilo, tak vsadím boty na to, že mimo Dukat je pěkná řádka hladových potvor, které si na tobě s chutí smlsnou. Prostě si sedni na zadek a zůstaň tady. Alovi nemůžeš nijak pomoct. Ano. její vnitřní hlas měl naprostou pravdu. Jeho slova byla logická a dávala výborný smysl. Nebyla žádnou ostřílenou dobrodružkou a její jedinou zbraní, kdyby jí kdokoliv přepadl, byl minimálně tak rychlý útěk, jelikož její znalost boje s dýkami nebyl ani zdaleka tak účinný, kdyby narazila na vycvičeného bojovníka. Nemluvě o tom, že celá cesta si dozajista vyslouží obrovskou daň na stavu její psychiky. "Protože budeš na obtíž." Tato slova jí věnoval samotný Al před svým odchodem, když se ho optala, zda nemůže jet s ním a ona samotná neměla, co na to říct. Byla to pravda, ale přesto to zanechalo v jejím nitru hořkou pachuť. Celou dobu si totiž uvědomovala, že je jen omezená hrstka věcí, ve kterých může svému příteli pomoci, protože na zbytek nemá potřebné dovednosti ani sílu a žádná slova, kterými se poté snažil Al svůj výrok zlehčit tohle nemohla změnit. Bič a cukr. Takhle Alasseon s lidmi jednal. Krutá pravda, kterou si člověk musí přebrat sám a poté až nějaký ten med kolem pusy pokud se obává, že sami sebe zlinčují až příliš. A právě pro tohoto muže byla připravená jít třeba i na konec světa. “Děkuji mnohokrát. Snad se Vám dnes s výdělkem zadaří.” Věnovala úsměv jedné z vílích žen, u které zrovna skončila s nákupem a popotáhla klisnu za otěže, aby jí opět pomalým krokem následovala. Na tomto tržišti to vždy pěkně žilo a člověku se občas zadařilo vysmlouvat za věci opravdu dobrou cenu. Klidné a přátelské místo, ostatně takovým byl většinou celý Sendan. Občas se však přece jen naskytly situace, které tuto atmosféru narušily a Kailee se bohužel dnes měla ocitnout přímo uprostřed jedné z nich. Žaludek se jí sevřel neblahou předtuchou už ve chvíli, kdy k ní začalo doléhat rozezlené pokřikování dvou mužů, které se z čista jasna rozeznělo kousek před ní. "Nedělej ze mě idiota! Viděl jsem ty tvoje zlodějský pracky. Hned to vrať!" Vrčel rozezleně chlap jako hora, který držel v nemilosrdném sevření zápěstí hubeného mladíka s rozcuchanými světlými vlasy. "Nesahej na mě." Odvětil mu výhružně a na tváři se mu objevil znechucený úšklebek, když pohlédl na mužovu ruku, která ho držela na místě. "Už jsem ti řekl, že jsem se toho šuntu ani nedotkl." Ohradil se proti jeho obvinění a pokusil se mu vytrhnout. Kailee doufala, že se jí podaří jednoduše celé šarvátce vyhnout a bez problému proklouznout dále. Kotlík jí však dne příliš nepřál. Domnělý zlodějíček měl totiž dosti prořízlá ústa, která se neobával používat a po jedné obzvláště drzé urážce oloupenému prodejci, jak se říká, ruply nervy. Popadl holomka za ramena a strčil jej vší silou na jeden ze stánků na protější straně, kolem kterého zrovna Kailee chtěla projít. Náhlá hlasitá rána zapříčinila nepokoj klisny za jejími zády, která polekaně zaržála a pohodila hlavou na stranu v pokusu se otočit a začít prchat na opačnou stranu. V tom jí však zabránilo Kaileenino instinktivní potáhnutí otěžemi. Možná, že by se po tomto kůň opět uklidnil, ale to by nesměli muži vytvářet stále rozruch a řvát z plna hrdla. Jinak klidné zvíře se tedy začalo zmateně snažit vytrhnout a uprchnout před potencionálním nebezpečí. "Klid, klid Freyo." Snažila se jí Kailee zklidnit, ale bezúspěšně. Sakra. Pomyslela si v panice, když se jí klisna, která se začala stavět na zadní, vytrhla.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

29/5/2021, 19:36
<<<

Od posledního setkání dlouho nikde nebyl, vlastn na tom byl dost podobně, jako když se tehdy vrátil z Cyry - dlouhé hodiny uvažoval o tom, co Avalan vlastně s jeho duší i vnímáním udělala. Hlas v jeho hlavě jej nabádal na všechny různé směry, snažil se jej zaměstnat. Co se stalo u hlavního jezera se snažil natlačit do pozadí, neboť to jeho zborcené představě dávalo nový směr. Jak dlouho to bylo, kdy jej naposledy tak něžně políbila žena, kdy se na něj dívala tak - jak to jen říct - tak obyčejně. Jako by na něm nebylo nic špatně. Jako by každá z jeho jizev zcela splynula z necitlivými a naprosto znetvořenými křídly. Jako by byly opět tak ebenově černé, bez světlých fleků kolem jizev, bez dvou ohavných jizev, sahajících až na jeho záda. Stál uprostřed své kovárny, s rozžhaveným mečem v rukou a naprosto bez duše do něj bil kovářským kladivem, aby jej dokončil. Soustředěný na jeho chladnoucí kov, na tu bílou část rukojeti, která byla zamazaná od popela a nevyleštěná. Napínal vytrénované svaly na rukou, které nikdy nezapomenout na dokonalý výcvik jaký dostal nahoře nad vlastní hlavou Bílá jak sníh.. na tolik dokázal myslet. Na ty vlasy, co jí spadaly po ramenou, na oči, které na něj upřela, když se k ní rozešel a ptal se jí na to, jestli má nějaký problém. Na vyděšený výraz a na slzy v jejich očích, když jí řekl pravdu o svých křídlech. A proč? Protože jí nechtěl lhát? Nečekal by, že se stane to všechno. Netušil, že bude schopen přivinout ji tak blízko ke své hrudi do pevného objetí. Sklonil hlavu na ukutý meč a znovu do něj uhodil. Tentokrát však zlostně. Hloupý. Jak hloupý a bláhový si dokázal být, Artë. Odložil kladivo a zchladil meč jej v připraveném vědru s vodou. Až příliš přemýšlel o tom, co se stalo a co mu všechno řekla. O tom jak už se nikdy neukázala. Jak mu znvu připomněla jak zbytečně zohavená a znecitlivělá jsou křídla na jeho zádech. Znovu mu připomněla, proč žije stranou svého vlastního druhu. Hlas mu připomínal slova, která mu řekl už ten den, kdy se s ní rozloučil naposledy Ano, Artë. Vrátíš se a ona na tebe zapomene. Budeš pro ni jen vzpomínka, myšlenka. Nebude tě chtít, protože kdo by chtěl Illyrijce jako jsi ty. káravý hlásek v jeho hlavě měl pravdu a Artë se s tím jednoduše musel smířit. Mlčel dlouhé hodiny a nyní se probral k životu, aby podpořil tu kousavou vzpomínku. Kouzlo chvilky. Jak smutné a bolestivé uvědomění.

Uběhlo několik dní. Dokonce vypadl z kovárny a mohl si vyčistit hlavu návštěvou Illivenas – i když se jednalo o neplánovanou návštěvu. Setkání s tamní vznešenou vílou mu trochu pročistilo mysl. Opět se mu podařilo na okamžik zapomenout. Několik dnů plných jen jeho myšlenek a ticha jeho vlastní kovárny, než nadešel čas, aby se vydal na cestu do Sendanu. Do Dukata, kde měl navštívit tamní kovárnu. Nechával tam své zdobené zbraně už nějaký ten den. Nějakou chvíli. Nechával vždy cestu až na poslední chvíli. Na moment těsně před domluveným termínem, neboť to byla cesta daleká a zbraně jsou těžké. Musí odpočívat a pokaždé, když na tak dlouho svou kovárnu opouštěl, dělal to s těžkým srdcem - co kdyby jej přišla navštívit jeho sestra? Jeho matka? Bláhová představa. Dlouho jej nenavštívili, nekontaktovali, neposlali vzkaz. Bylo to k zbláznění, jeho naivita, jeho důvěra ve svou rodinu. Jediný, od koho za tento přístup děkoval, byl vždy Lótu. Nevkusný kus netopýra, co si kdy nechal říkat od Artëho 'otče'. Vzlétl s brašnou plnou svých zbraní. Musel pořádně zabrat, napnout každý sval, aby se dostal do víru vzduchu nad mraky. Aby jej většinu cesty mohly hnát vzdušné proudy a on se nenadřel tolik. I tam nahoře však nedokázal myslet příliš čistě. Snad by mohl zastavit po cestě zpět v Cyře, mohl by podrobit vlastní víru zkoušce. Ano udělejme to. Udělejme to Artë. Pojď a opět si zlom srdce až si uvědomíš, že nebyla skutečná, že její slova nebyla skutečná. Zastav tam a zboř svůj ideál jménem Avalan. Zboř ho znovu a znovu. Abys už nikdy nezapomněl. hlas v jeho hlavě byl vlezlý, úlisný. Podobal se hadu z rajské zahrady, našeptával a podsouval mu názory, že kdyby byl jen o trochu slabší, byl by mu všechnu tu zlost uvěřil. Bohužel nebyl nejsilnější vůči jeho nabídce, mohl by se tam zastavit, podívat se tam... snad opět potkat někoho ze svých přátel. Ale až po cestě nazpět. Čeká na něj Dukato. Město květinové země. Město plné květin, které se k někomu jako je on – vůbec nehodily.

I když vyrážel časně z rána, nechal se unášet větrem dlouho, než si musel odpočinout. Do Dukata dorazil během odpoledne. Nevěděl kolik je hodin, ale nevadilo mu to, byl naladěný na správnou notu, když vcházel do ulic. Tiskl si křídla k zádům, nechtěl další doteky, které by necítil, které by neměl rád, místo toho kráčel kupředu. Svižným krokem prošel všemi uličkami, aby se dostal až do kovárny. "Zdravím, tak jsem tady." široký úsměv na jeho tvářích si u majitele a jeho ženy vysloužil stejný úsměv. Možná byl Artë uvnitř rozervaný a zničený, podobně, jako byla jeho křídla zjizvená, ale úsměv na jeho tváři nechyběl, když přišlo na blízké. "Artë! Už jsem myslel, že se poprvé v životě opozdíš!" smích naplnil místnost a dva muži si podali ruce jako staří známí – kterými ve skutečnosti byli - a hovor směřovali ke zbraním, jejich vybalení a platbě. "Zdržíš se Artë? Na večeři? Stejně do Fiplinu už nedorazíš během dneška a jsi unavený, vidím to na tobě...." žena zdejšího kováře se na něj vřele usmála, zatím co stála za pultem jejich prodejny. "Moc rád, Daryo. Ale nejprve bych se rád rozhlédl po městě. Myslím." Artë sklonil hlavu a přejel rukou po zátylku. "Opravdu?" rozhovor se táhl dlouhé minuty, než se z něj Illyrijec vymanil a opět vyšel do ulic s příslibem, že do večeře bude určitě zpět u svých přátel. Opět se ocitl na přelidněných ulicích a rozhlížel se po okolí. Chtěl se jen projít, užít si atmosféru města, jelikož mělo svým způsobem uklidňující účinky. Rád se nechával unášet vůní květin i když na to nevypadal. Vyhýbal se mnoha zalidněným částem a tiskl velká blanitá křídla k zádům tak, až cítil napínané svaly. Jeho klid však brzy vyprchal, když se ocitl v blízkosti rozruchu, nejen rvačka do které neměl v plánu se plést tak jeho zrak zachytil kůň a drobná dívka, která se jej snažila udržet. Možná to byl starý instinkt, nebo jen vrozená starostlivost, když vyrazil jejím směrem. Jako by jeho hlavinka přišla s nějakou předtuchou, aby mohl zabránit nějaké větší škodě. A přišel včas, aby natáhl ruku a zachytil otěže ve chvíli, kdy je dívka neudržela. Nerad na sebe strhával většinu pozornosti. “Hou.. shh.“ přitáhl otěže a povolil křídla na svých zádech, nevšímajíc si faktu, že jejích špičky, které se díky velikosti křídel válely na zemi, mu několik lidí přišláplo, jak se snažili dostat blíže ke rvačce. Místo toho se pokusil zklidnit koně. Takový rytíř na bílém koni, i když na koni mockrát neseděl. A samotná klisna víle dala trochu zabrat, a dokonce se nevědomky kopyty ohnala i po dívce za jeho zády i po něm – takže natáhl pravé křídlo a zabránil tak kopytu, aby narazila do jiného cíle. Poté křídla stáhl opět na záda a mohl považovat svou misi za splněnou, i když díky rozpětí křídel přilákal více pozornosti než samotná rvačka. “Jste v pořádku?“ pootočil hlavu směrem k dívce, která držela klisnu před ním. Snažil se nevnímat pohledy, které na něj byly upřeny, ale hlas v jeho hlavě byl jasný: Tak dokonalé. A teď vyleť do vzduchu a předveď svoje jizvy proti zdejšímu slunci. Ukaž všem, jak skvěle umíš uklidnit koně a pak je všechny vyděs k smrti. Hloupý Illyrijče! A co kdyby ses rovnou postavil někde na podstavec a nechal si křičet urážky do očí? snažil se ten hlas ignorovat. Obejít jej a uzamknout v hlavě, ale sarkasmus a ironie s jakým mu slova zněla v hlavě jako ozvěna se nedalo jen tak vytěsnit. Natáhl ruku s otěžemi směrem k dívce, tentokrát beze slov.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

29/5/2021, 22:41
Pár děsivých okamžiků se doopravdy domnívala, že je s ní ámen. Tohle bylo poprvé v jejím životě, kdy se musela potýkat se splašeným zvířetem a pravdou bylo, že neměla ponětí, co by si měla počít. Pár lekcí jízdy, které si u Alasseona zdráhavě vyžádala ve chvíli, kdy se v jeho přítomnosti začínala pozvolna cítit příjemněji a přestala se obávat, že se za jeho dobrými činy skrývá jakási zrada, tuhle situaci ani v nejmenším nepokrývaly. Uměla z koňského hřbetu vcelku slušně padat. Samozřejmě ne v tom smyslu, že by byla špatnou jezdkyní a co vteřinu by narážela svým sličným pozadím o zem, nýbrž v tom významu, že kdyby bylo potřeba, tak by věděla, jak se instinktivně schoulit a zmírnit hrůzné následky, které by mohl pád na jejím těle napáchat. Tato znalost ji však byla v tuto chvíli zcela k ničemu a ona ji mohla s lehkým srdcem zahodit do nejbližší škarpy. Kdyby se totiž pokusila vrhnout k zemi a schovat se jako želva do krunýře, tak by jí hrůzná kopyta, která se každou chvílí měla objevit jako smrtící přízrak nad její hlavou, s největší pravděpodobností dopadla přímo na hlavu nebo záda. Jako dítě si jednou kvůli své zbrklosti zlomila nohu. Nyní jí hlavou blesklo, jestli i tentokrát uslyší to nepříjemné křupnutí, při kterém ji tehdy ztuhla krev v žilách. Bojuj nebo uteč. Dva základní lidské instinkty, za které by teď byla neskutečně vděčná. Jakýsi záblesk, pocit osvícení, který by ji přiměl uhnout vyděšenému koni z cesty nebo se pokusit nad ním opět převzít kontrolu. Místo toho však ztuhla. Přesně jako králík, který tušil, že si na něj právě na obloze zasedl jeden ze silnějších dravců. Přesně jako v dobách, kdy se krčila s hadrem v ruce u země a ze všech stran na ní doléhaly nadávky pudrujících se slečen, které si na ní vybíjely svou frustraci. Stejně jako ve chvílích, kdy jeden z jejích “zákazníků” neměl svůj nejlepší den a řekl si, že si to vyventiluje na ní, protože si za ní přece slušně zaplatil. Cesta nejmenšího odporu se pro ni, za léta strávených u Ambrozie, stala tou nejlehčí, při které trpěla mnohem kratší chvíli. Kdy měla vše rychle za sebou. Za chvíli za sebou budeš mít už úplně všechno. Říkala jsem ti to. Neměla jsi dělat hlouposti, Kailee. Teď po tobě neštěkne ani ten zatoulaný pes. Nadruhou starnu budeš mít aspoň konečně klid a nebudeš se muset ničím trápit. Neříkej, že jsi po tomhle ani jednou nezatoužila. Že sis s tou myšlenkou nepohrávala. Ten hlas nenáviděla. Nenáviděla ho, protože měl pravdu. Nenáviděla ho, protože to byla její součást. Byl to střípek její osobnosti, který se zrodil v ztemnělých pokojích načichlých vůní levandule. Střípek, který se snažil Al tak zoufale zničit, ale bez úspěchu.

A v tu chvíli, kdy už si myslela, že ji její slabost doopravdy v pár okamžicích připraví o život, se v jejím zorném poli po její pravici zjevila široká mužská záda a k tomu i pár blanitých křídel, která ji konečně přiměla k pohybu. Náhle se totiž to blíže k ní vymrštilo ze svého místa a rozevřelo se přímo před ní jako neprolomitelný štít, který měl zajistit její bezpečí. Přitom se však nedopatřením otřelo o její kůži. Náhlý dotek podivné textury, spolu se závanem mužské vůně probudily spící vzpomínky, které se vloudily do její mysli a ona klopýtla vzad jako by před nimi chtěla utéci. “Ugh…” Vypadlo z ní, když spadla na zem, přičemž si na kamenných kostkách odřezala dlaň. Nemluvě o nabité zadnici. Ani jedno z toho ji však v nejmenším netrápilo. Jako by to nebylo ani její tělo, nýbrž něčí cizí. Bolest k ní přicházela jako z velké, převeliké dálky, stejně tak jako ševelící hlasy lidí okolo. Z podivného šoku, do kterého ji její mysl uvedla, se probrala až ve chvíli, kdy si uvědomila, že se k ní neznámý muž - a její zachránce - obrací. “Já… Ano. Ano jsem v pořádku.” Odpověděla mu s odmlkou, i když to nebyla tak úplně pravda a pohlédla na něj pohledem, ze kterého se dalo jasně vyčíst, že je stále trochu zmatená a roztřesená. Podívej se kolem. Přikázal jí náhle hlásek v její hlavě a ona jej ke vší smůle poslechla. Oči. Pohledy většiny lidí na ulici byly jako přikované k nim - nebo spíše k Illyrijci tyčícímu se před ní, ale přesto ji cosi nutilo myslet si, že se dívají na ni - a zvědavě si je prohlíželi. Chci pryč. Nejraději by se rozplynula jako vzduch. Neviditelný, nemyslící, poletující všude okolo. Ano. To by se jí zamlouvalo. “Omlouvám se...omlouvám se za všechny potíže, co jsem Vám způsobila.” Promluvila opět směrem k muži, když si s neklidem a znepokojením ve tváři prohlédla dav lidí. Statný Illyrijský muž přímo před tebou a zírající dav lidí. Dnes si snad Kotlík usmyslel, že si na tobě vybere všechny dluhy. Posmíval se jí znovu hlas znepokojivě podobný tomu jejímu. Měla by jsi vzít nohy na ramena a utíkat, dokud se ještě držíš a nehroutíš se jako domeček z karet. To ti jde přece nejlépe. Večer si potom znovu něco řekneme o té tvojí směšné výpravičce, když nezvládneš ani vlastního koně. Tedy… Pokud nebude chtít tenhle mladík za svůj čin nějakou protislužbičku. Při doznívání těchto slov už se hrabala na vratké nohy. Než se však stačila opět chopit otěží, tak ji překvapila náhlá bolest v kotníku. Malinko zavrávorala, ale nakonec se jí podařilo svou váhu vybalancovat tak, aby se udržela ve vzpřímené pozici. Její jemné rysy, ve kterých se míchaly lidské a vílí znaky, se stáhly bolestí. Přesto… Její pohled upoutal jasně červený proužek krve na povrchu křídla, které ji zachránilo před smrtícím dopadem koňských kopyt. “Vy, krvácíte.” Oznámila muži jako by si toho neměl být sám vědom a v jejím hlasu zazněla stopa viny. Za tohle můžeš ty. Vyčetla si, i když by nic podobného nenastalo, kdyby dva muži nezačaly rvačku.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

29/5/2021, 23:40
Už od příchodu do města měl plnou hlavu všeho možného, ale hlavně květin, tedy ani ne tak proto, že tu skutečně jsou více méně na každém kroku a div to jednoho nepráskne do nosu hned co projde branou města. Z větší části hlavně kvůli Avalan, která o nich tak pěkně mluvila a nyní ještě stále potajmu drásala jeho mysl tím, co mu udělala. Stále měl tu živou vzpomínku na chvíli, kdy jej z nebe sundala nepříjemná křeč v jeho pravém křídle a on se snesl na zem a uviděl ji tam. Ani ve snu by jej nenapadlo, že zrovna tahle bělovlasá víla bude o několik minut později pokoušet jeho vlastní smysly k tomu, aby ji mohl udržet v náručí. Jaké štěstí měl a jak snadno pak prostě odletěl. Protože každé štěstí muselo skončit. A to jeho skončilo tak rychle jako začalo.  Protože jsi hlupák, Artë. Říkal jsem, že ta na tebe dávno nečeká. Ale pojďme, udělejme z tebe hlupáka - opět. Znovu si připomeň jak se zachovala když následně viděla tvá křídla. Když tě kvůli tobě samému opustila. Jen co se před svými přáteli zmínil o tom, že se projde městem, samozřejmě byli zvědaví. Vyptávali se a nutili jej neustále hovořit, chtěli vědět všechno, jenže on sám nevěděl, co přesně by jim řekl. Že se chvíli cítil šťastný jen proto, aby se vrátil nohama na zem? Přesně to by jsi řekl, Artë! Protože ti nic jiného nezbude.. A budeš sám. Hlas v jeho hlavě měl ke všemu vlastní názor, byl s tím hned hotový a ačkoli tomu Artë nechtěl věřit, nechtěl se tomu poddat tak o tom stejně začal uvažovat o všech těch možnostech a čím více otázek přišlo od jeho přátel tím těžší pro něj bylo myslet pozitivně jako předtím. Možná proto zvedl ruku a slíbil, že přijde na večeři, že se do té doby vrátí a že přijme jejich pohostinnost, aby zde zůstal přes noc a vydal se na cestu zpět do Fiplinu až druhý den ráno. Vydechl a vyšel do ulic, neměl stání delší než pár vteřin, aby své přátele ještě jednou ujistil a následně konečně opustil bezpečí jejich obchodu a celého domu. Normálně by se do přeplněných a živých ulic nehnal, raději by se zdržel uvnitř, než aby riskoval, že se jeho křídel budou dotýkat cizinci. I když na rozdíl od ostatních Illyrijců svá křídla necítil byl na to háklivější než kdejaký jedinec jeho druhu na křídla plně citlivá. Jaká je v tom ironie. Jenže on vyrazil do ulic právě proto. Právě proto, aby se vrátil do klasických kolejí, aby si vše promyslel, nebo aby na nic nemyslel. Možná kvůli obojímu. Kráčel ulicí a rozhlížel se po okolí po květinách, po barvách. Fialová, krásná barva a od fialové jej napadly fialky. Krásné malé, obyčejné, jenže poté šel okolo obchodu, vedle kterého rozkvétal šeřík. Jeho srdce zaplesalo. Najednou začal mít svou předchozí volbou fialové květiny pochybnosti. Zamyslel se očima hledajíc na šeříku nějakou vadu, jenže žádnou nenašel a místo toho, se o něj brzy začala zajímat květinářka, která mu o šeříku vykládala. Byly to zajímavé informace a on sám si nebyl jistý jak s nimi má vlastně naložit. Vlastně si ani nevšiml, kdy zastavil. Nikdy mu nepřišly květiny tak složité. Byl plný pochybností a ona květinářka tomu nasadila korunu. "Hledáte květinu pro svou milou?" zeptala se ho s milým úsměvem a přejela ho očima. Znejistěl. "Ah… ne omlouvám se, jen se kochám." hlas měl pevný, hluboký a květinářka se s přikývnutím usmála, zeširoka a tváře ji zrůžověly. Artë z téhle konverzace rychle vycouval a raději zamířil dál, konkrétně pak dál k tržišti, kde se nakonec připletl do záchranné akce, jako správný rytíř na bílém koni. Jen neměl brnění ani koně. Tedy ne toho vlastního.

Jako správný neohrožený bojovník se jal záchrany dívky v nesnázích a teprve když kůň stál poměrně spokojen a klidný opět na všech čtyřech, přičemž tedy nepředstavoval hrozbu obracel se na dívku, jež svým činem chránil. Polekalo jej, že se válí na tvrdé dlažbě a zároveň jej nepříjemně bodlo u srdce, neboť pohled, jaký mu věnovala byl tak vzdáleně známý, až měl chuť otočit se a zmizet v davu dříve, než by se mohla pronášet další slova. Cítil, jak mu cukají svaly, ale nebyl si jist přímo kde, neohlížel se po křídlech jen zaznamenal, že jedno z nich se hýbe trochu ztuha. Naopak – pohled dvou hnědých studánek, byl upřen na dívku, které bez myšlenkovitě nabídl ruku, aby ji pomohl na nohy. “Skutečně?“ pronesl tázavě, když mu odpověděla a dál ji se starostlivým pohledem sledoval s nataženou rukou, aby ji mohl pomoci na nohy zatím bez odezvy. Šikovný. Zmrzačíš, a ještě ani nedokážeš vést plynulý rozhovor. Když to říká, tak asi bude v pořádku, hlupáku. hlas v jeho hlavě má opět jasno v tom co chce a nechce udělat. Nebo co naopak Artë udělat má a co by neměl. “Nemyslím si, že to byla vaše vina slečno. Na vině je i mnoho jiných.“ pronesl klidně sledujíc její drobnou paniku. Udělal krok jejím směrem, když zavrávorala a nabídl ji opět pomocnou ruku, kdyby ji potřebovala. Přece jen nebyl slepý a dokázal si dát dvě a dvě dohromady – zavrávorání, grimasa v jejím obličeji. Na okamžik ignoroval fakt ohledně vlastního křídla, z nějž necítil bolest tak jak by správně měl. “Udělala jste si něco s nohou?“ položí ji další otázku. Stahujíc křídla blíže k tělu, tisknouc je k zádům, neboť měl neodkladný pocit, že se na ně někdo pokusil sáhnout. “Můžete stát?“ po této otázce se tedy konečně po jejím upozornění ohlédl a dokonce trochu natáhl křídlo, co mu dav dovolil – ostatně jeho křídla jsou skutečné velká a nerad by jimi někomu znovu ublížil. Krátký prudký výdech, když očima našel ránu v místě, kde jej kopl kůň a mírné zakroucení hlavou, když křídlo stáhl opět na záda a stiskl jej blíže k tělu. “V tom případě, bychom asi oba měli vyhledat ošetřovnu.“ drobně se pousměje směrem k dívce. “Zvládnete tedy jít? Jestli ne… můžu vás vysadit do sedla…“ nabídne. Dokonce i situace na na tržišti se postupně vrací do normálních kolejí.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

30/5/2021, 12:46
Věděla, že od ní bylo její jednání neslušné, když nepřijala pomoc silné paže, kterou k ní muž natáhl, s bezelstnou touhou jí pomoci, opět se dostat na vlastní nohy. Ovšem myšlenka na to, že by mu v odpověď nabídla tu svou a nechala úplného cizince sevřít její drobnou ručku v ocelovém sevření, které by po chvíli mohlo, ale také nemuselo povolit, se jí ani v nejmenším nezamlouvala. Právě naopak. Ve chvíli, kdy si povšimnula, že se Illyrijec k tomuto gestu uchýlil, tak opět o něco více znervózněla. Byl to nevinný, ohleduplný počin, který byl u lidí v těchto situacích naprosto přirozený, ale v ní přesto vyvolal pocit, jako by ji polil studený pot. “Nezlobte se, že jsem nepřijala pomocnou ruku.” Pokusila se o malý omluvný úsměv a přitom mu odhalila svou odřenou dlaň, na které se nacházelo pár kapek rudé husté tekutiny, která proudila z otevřené ranky. “Nerada bych Vás omylem ušpinila. Třeba byste si toho ani nevšiml a později byste od toho měl i šaty. Skvrny od krve jsou na oděvu pořádný problém, dá se jich zbavit jenom stěží a člověk se u toho vcelku zapotí, proto byste se mě možná neměl dotýkat...” Vysvětlila mu, jako by byla nějakou zkušenou pradlenou, která tráví den i noc čištěním podobných skvrn a přitom už ze zvyku klopila pohled směrem k silničnímu dláždění, aby jí nebylo tolik vidět do tváře, což jí přidalo na plachém dojmu. Bylo to však praktické řešení toho, když nechtěla, aby člověku hned bilo do očí, že není plnohodnotnou vílou, ale pouhým křížencem. Zaskočilo ji však jak rychle přišlo její podvědomí s takovou omluvou, která však byla ve skutečnosti pouho pouhou lží. Zamaskování skutečnosti, že nedokáže snést cizí doteky a to převážně ty mužské.

Ve chvíli, kdy k ní vysoký mladík v dobré vůli udělal krok blíže, tak se pokusila odtáhnout, ovšem zraněná noha jí dala ostnem bolesti jasně najevo, že tudy cesta nepovede, a proto byla nucena zůstat na místě. Její řeč těla jasně napovídala, že si od svého zachránce chce držet odstup, ale to si on mohl lehce mylně vyložit jako pokus o to, aby jej, jak se zmínila, nezamazala od krve. Nemohl tušit, že v něm vidí i přes jeho milé chování potencionální hrozbu. Ano, byla paranoidní a moc dobře to věděla. Svět nefungoval tím způsobem, že se každý zplozený muž rodil s myšlenkou, že musí Kailee za každou cenu ublížit, ale i přesto, že si tohle dokázala říci, tak jednala podle úplného opaku. Její mysl i tělo si s ní jednoduše pohrávaly a zadupávaly její zdravý rozum dokud z něj nezbyla jen stále slábnoucí ozvěna v dáli. “Možná, že zase tak úplně v pořádku nejsem.” Přiznala nakonec, jelikož po jejím nešikovném zavrávorání již nebylo nutno nic zapírat. “ Ale nemusíte se o mě strachovat. Nejspíš jsem si jen podvrtla kotník. Není to nic vážného.” Snažila se ho ujistit. “Stát mohu.”

Její pozornost si uloupila Illyrijcova křídla, když právě to poraněné opět mírně roztáhl, aby si prohlédl krvácející ránu. Dech se jí na okamžik zadrhl, když si konečně uvědomila, že se na blanitém povrchu nachází mnoho vybledlých jizev, které byly připomínkou vážných zraněních z dávné minulosti. “To vypadá bolestivě.” Prohodila k němu posmutněle a sama si nebyla jistá, jestli svou poznámku adresuje na hrůzně vyhlížející jizvy nebo na novější poranění od koňských kopyt. Věděla, že jsou křídla této rasy nesmírně citlivá, a proto se ze začátku divila, jak nemůže projevit ani náznak toho, že by pociťoval bolest. Teď si však uvědomila, že musí být už zvyklý. Byli to válečníci a k tomu bolest neodlučitelně patřila. “Tady. Ne, že by to mohlo nějak pomoci, ale aspoň si můžete tu ránu očistit…” Zamumlala ostýchavě, když z kapsy vylovila látkový kapesník a natáhla ruku, aby mu ho podala. Přitom se však zbytkem těla téměř nepostřehnutelně naklonila dozadu, jakoby sváděla vnitřní boj mezi tím zda se otočit a utéci nebo mu kus látky skutečně podat. Opět se však pokusila o milý úsměv. “Hned za rohem je malé bylinkářství…” Nadhodila, při zmínce o ošetřovně. “Sice to není přímo ošetřovna, ale jeho majitelka si s pár škrábanci určitě poradí. Znám ji. Je zkušená a myslím, že s tím nebude mít problém.” Navíc když bude s tímhle cizincem v přítomnosti známé osoby, které do jisté míry důvěřuje, tak to aspoň trochu uklidní její nervy. Stejně tak představa, že by se jí na nohu měl dívat někdo úplně cizí… Snad její zaměstnavatelkyni netrefí mrtvice hned ve chvíli, kdy u vchodu zahlédne svalnatého Illyrijce. Ne však strachem, nýbrž štěstím. Oplatí mu mírný úsměv, při představě, jak se na něj Alasseonova známá dívá jako na boží obrázek. Asi bych se mu měla omluvit, až to bude mít za sebou. Trošku v ní cukne, když jí nabídne, že jí pomůže s vyhoupnutím do sedla. Lepší než kdyby jsem měla jít pěšky a celou dobu by mě musel podpírat. No tak, na ten okamžik to zvládnu. Chvíli mlčí a ve tváři jí jde vidět, že přemýšlí. “Kdyby jste byl tak laskav… Bude to lepší než kdyby jste mě musel vláčet.” Prohodí nakonec, ale ještě chvíli trvá, než se odhodlá k pokulhávání směrem ke koňskému boku. Tuto chvíli využije k tomu, aby uplatnila jednu ze svých pomůcek, které jí napomáhaly zvládat podobné situace. Začala v jeho rysech hledat podobnosti s Alem. Možná to bylo zvláštní, ale opravdu jí to pomáhalo. Alasseon jí jednou řekl, že se na něj možná až příliš fixovala kvůli tomu, že ji zachránil a poskytl jí místo k žití. Prý to bylo zcela normální u "lidí jako ona." Možná... Možná měl pravdu, ale to neměnilo nic na tom, že ho měla ráda hlavně kvůli tomu, že k ní byl milý. Jak jinak si člověk získal něčí sympatie? Její situace s tím neměla nic společného. Nakonec se jí podařilo najít nějakou podobu. Podobný odstín vlasů i vousů, podobné obočí a povědomé oči, které měly sice jinou barvu, ale zato podobný tvar a hlavně pohled. Dobrá, tohle půjde. Jen tě vysadí a bude to. Al ti přece kolikrát také pomáhal do sedla.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

2/6/2021, 11:27
Illyrijec patřil do trochu jiné sorty svého druhu. Dávno nebyl vojákem i když na to byl vycvičen. Dokonce postrádal i onu vůli vrhat se do soubojů, přesto byl nebezpečný, když nebezpečným být potřeboval. Co však znal mnohem důvěrněji bylo nutkání vyhnout se jakémukoliv doteku. Znal to příliš důvěrně, neboť přišel o něco, co jeho rasu přímo vyznačuje. O citlivost jeho křídel. A i když ta blanitá nádhera byla stále na jeho zádech, jen ukazovala všechno špatné, co jej v životě potkalo. Opět se vybavovaly hodiny a hodiny utrpení, kdy byl přivázán vysoko v horách a jeho otec dával jeho křídlům jednu ránu za druhou. A i když i on sám doteky snášel skutečně špatně, nabídl pomocnou ruku, jeho pohled byl jemný a když dívka pomoc nepřijala ruku stáhl zpět k tělu, aniž by se cítil nějak uražen. “Nemyslím si, že krev bude důvodem, proč se chcete vyhnout kontaktu, ale rozumím.“ pronese nad její omluvou a konejšivě se na ni usměje. Ustaraný pohled však na jeho tváři zůstává. Měl bys ji poslechnout a odejít. Nenech se znovu ošidit, podobně jako ti to udělala Avalan. Nenech ze sebe znovu udělat hlupáka Artë. hlas v jeho hlavě byl pronikavý a on se tomu snažil všemožně bránit. Byla pravda, že Avalan jej dokonale ošálila. Dokonale si pohrála s jeho vnímáním, s jeho myšlením. S jeho důvěrou. Její nevinný pohled, její zmatené pohledy a zbytečné strachy o jeho křídla o jeho samotného. Tak snadno tomu uvěřil, že se už nedokázal více bránit. Ale nyní to dopustit nemohl, nemohl přece znovu uvěřit v nevinný plachý pohled. Krátce na dívku pohlédl, jak se snažila od něj vzdálit. Věděl příliš dobře, že pokud si skutečně zranila nohu, tak nebude schopná od něj utéct, a tak to byl on, kdo udělal půlkrok vzad, aby ji tak dopřál dostatek prostoru, který by mohla potřebovat. Takže ji odvedeš na ošetřovnu a pak odsud vypadneš. Vrátíš se k přátelům a pak odletíš domů. Tak to bude správně a nejlepší. Artë, nepatříš sem a nepatříš ani jinam. Tak to tak nechejme. jeho hlas v hlavě měl opět jasno a muž jen slonil pohled k zemi, aby dívku neustále netrápil pohledem. “I podvrtnutý kotník je určité zranění a není nutné brát jej na lehkou váhu.“ konstatoval jednoduše, když pohledem prozkoumal její nohu, jak na ní stála. Když mu potvrdila, že může stát jen kývnul hlavou na souhlas.

Následně jej však upozorní na jeho křídla a Artë na okamžik ztuhne, než se pootočí a protáhne křídlo, aby si mohl prohlédnout nové zranění. Nejedná se o nic, na co by už dříve nebyl zvyklý. Pohled na krev, která ránu označovala se mu vybavily dlouhé hodiny hojení ran, která křídla již pokrývají. Při povšimnutí si dívčina pohledu, křídlo stáhl zpět k tělu, aby nedával jizvy natolik na obdiv. Už nikdy nemá v plánu ty rány někomu vysvětlovat. Už se nenechá znovu táhnout starostlivým pohledem. “Nic to není.“ pronese klidným hlasem i když poměrně odměřeným. Tentokrát je to on, kdo se ji na několik okamžiku nedívá do tváře. Nechtěl na to myslet, nechtěl ten hlas poslouchat, ale nemohl to ovlivnit. Říkal jsem ti to. Nepatříš sem Artë a nepatříš ani jinam. Každý kdo to uvidí, tě bude jen litovat. Bude si představovat jaké hrůzy sis prošel. Uvidí v tobě jen to nejhorší, vraha, vojáka.. nikoho. polkl a zhluboka se nadechl, než mohl opět vrátit pohled dívce do tváře a konejšivě se pousmát. “To je v pořádku.“ zakroutil hlavou, když mu nabízela kapesník a následně se stočil hlavou směrem, kterým mělo být ono bylinkářství. “Skvěle. Doprovodím vás tam.“ konstatuje krátce. Neměl v plánu nechat ji tam jít samotnou. Už jen z toho pohledu, že její vyvrknutý kotník by to nemusel snášet zrovna dobře. Přitiskl křídla k tělu, neboť měl najednou neodkladný pocit, že se někde za jeho zády pokusil kdosi proběhnout a jeho křídel se dotknout. Ale jako obvykle se jednalo pouze o nepříjemný pocit, když se nacházel ve větším okruhu lidí. Nějak se toho pocitu nikdy nedokázal zbavit. “S pár škrábanci? Inu, když tvrdíte, že si poradí, určitě si poradí. A kdyby ne, budu alespoň vědět, že jste v dobrých rukou, když budu odcházet.“ kývl hlavou na souhlas. I když měl pocit, že vyvrtnutý kotník se neřadí zrovna mezi škrábance. Ale dívka vypadala, že pravděpodobně ví o kom hovoří a i on bude klidnější, když ji předá do rukou někoho, kdo ji bude svou přítomností příjemnější. Poté už dívce nabídne, že ji vysadí do sedla, aby nemusela celou cestu namáhat bolavou nohu. Ne že by se jednalo o něco, co by dělal zrovna nerad, ale jedná se o mnohem lepší způsob přepravy do bylinkářství, než kdyby jí nabídl, že ji tam odnese. Z toho, co vypozoroval by to pravděpodobně nebylo příjemné ani jednomu z nich. “Nemluvte o sobě jako o pytli nebo zátěži.“ na okamžik se odmlčí. “Rozhodně bych se s vámi nevláčel, ale spíš bych použil termín, že bych vás tam odnesl, když by to bylo nutné.“ opravil ji. Nebyl nijak zvlášť uražen jejími slovy, ale co by mohl brát jako obtěžující byl přístup s jakým dívka byla schopná hovořit sama o sobě. Jako o nějaké přítěži.
Udělal k ní tedy pár kroků, aby ji mohl vysadit do sedla, přičemž tak učinil tak rychle a obratně jak jen to bylo potřeba. Nejen aby ulehčil jí, ale také sobě. Chytil ji za pas a zabral, aby ji vyhoupnul nahoru do sedla a na okamžik ji přidržel, dokud si nebyl jistý, že pohodlně sedí v sedle. Poté se pootočil a natáhl se pro otěže, aby mohl koně pomalu vést z náměstí. “Dukato příliš neznám, mohla by jste mě navigovat k onu bylinkářství?“ ohlédl se po své společnosti a pak se pohledem vrátil kupředu. Svá velká křídla přitom držel stažené u těla tak pevně, co mu to jeho síla dovolovala. Podle jejích pokynů pak došel až k onomu bylinkářství, kde byl připraven opět pomoci dívce dolů ze sedla, kdyby to potřebovala a nechala jej.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

2/6/2021, 17:25
Vypadá to, že jsi nenarazila na žádného pitomce. Co si asi myslí, když si je vědom, že ho krmíš takovými sprostými lžemi? Zasmál se dotěrný hlásek v její hlavě a ona mu musela dát za pravdu. Tímto svým počinem v jeho očích nejspíše nezabodovala. Přece jen nikdo neměl rád, když mu člověk lhal do očí a přitom u toho ani nemrkl. Nejspíše by se tímhle neměla ani trápit. Stejně na něj ani zapůsobit nechtěla. Jejich setkání byla jen souhra nešťastných náhod. Brzy se zase rozloučí a druhý den na sebe ani nepomyslí, jedinou připomínkou tohoto dne pro ni bude pouze odřenina a vymknutý kotník, ale i ty se po pár dnech vyléčí, bolest ustoupí a stejně tak vzpomínka na to, jak k nim přišla. A tak je to jedině dobře. Nikdo si totiž nezaslouží se s tebou potýkat. Nejsou na to stavění a nakonec by stejně odešli. Drž si svůj odstup a vyhýbej se zbytečnému zklamání. Nepříjemně se ošila a ze tváře jí zmizel drobný úsměv. “Máte pravdu,” přiznala a přitom se zahanbeně vyhnula jeho pohledu. “Omlouvám se za tu hloupou lež. Ovšem je pravda, že bych nerada měla na svědomí i Váš oděv.” Její pravé pohnutky, proč se snažila držet si od muže odstup, ale dále nerozváděla. Pravdu by mu totiž rozhodně nepřiznala a vytváření dalších výmluv se obávala. Co kdyby prokoukl i ty další? Ne, to nehodlala riskovat. Illyrijec na ni zatím působil klidným a vyrovnaným dojmem, ale jeden nikdy nesmí dráždit hada bosou nohou. Třeba by jej další lež popudila jako červený šátek a uchýlil by se k trochu razantnějšímu výstupu, aby z něj nedělala hlupáka. Mužští zástupci této rasy většinou ženy moc nerespektovali, takže o to horší by pro ni tato situace byla. Jeho další reakce ji však tuto teorii rázem vyhnala z hlavy jako by se jednalo o nános odpudivých smítek prachu, kterých bylo nutno se zbavit. Na tváři se jí musel na okamžik míhnout pohled plný překvapení, když sledovala, jak mladík udělal krůček vzad, jako by ji chtěl dopřát její osobní prostor, na tváři stále nesouc ten ustaraný pohled. Milé. Tohle jediné slovo se jí usadilo v mysli jako by se jí snažilo naznačit, že se nemusí v přítomnosti této osoby ničeho obávat. Jakýsi dávno zapomenutý instinkt, který po dlouhou dobu přehlížela a který se obávala poslechnout i nyní. Přesto ji však donutil pronést aspoň pár slov, když pouhým “Nic to není.” odbyl své vlastní zranění. “I odřené křídlo je určité zranění,” začala nejistě, jako by si nebyla jistá, co v něm vyvolá, když proti němu použije jeho vlastních slov, “a není nutné brát jej na lehkou váhu,“ citovala jej v podstatě jen s malou úpravou, ale kapesník už mu dále nevnucovala a místo toho jej opět vrátila na své místo. “Ale samozřejmě nepochybuji o tom, že víte, co děláte a co je pro Vás nejlepší. Jen… Kromě mě byste si měl dělat starosti i sám o sebe.” Hezká rada Kailee. Možná by jsi měla někdy zvážit, že by ses jí mohla držet ty sama a potom ji cpát někomu jinému. Bylo pro ni těžké dívat se na někoho, kdo musí mít bolesti a nic nedělat. Možná právě proto se odhodlala aspoň na okamžik opustit bezpečí své ulity a říct, co má skutečně na mysli. Její vystupování bylo však stále nesebejisté a opatrné, jako by se pohybovala na velmi tenkém ledě.

Neříkal ještě před chvílí, že by jsme měli ošetřovnu navštívit oba? Pomyslí si ustaraně, když vyslechne jeho další prohlášení, které v ní budí dojem, že sám nemá v plánu nechat si ránu prohlédnout. Strávit s ním nějaký čas navíc, který by nebyl nezbytně nutný se jí sice nezamlouvalo, ale stavět tuhle skutečnost nad jeho zdraví rozhodně nechtěla. “Pokud Vás to nebude obtěžovat a jestli máte chvíli času, kterou vám nebude vadit ztratit, pak nemám námitek. Děkuji, jste milý, že mi doprovod vůbec nabízíte,” odpověděla mu s úsměvem, i když jejím pravým záměrem bylo, aby se nechal také vyšetřit nebo si aspoň odnesl nějaké byliny, které by mu pomohly s hojením. Za jiných podmínek, by jeho nabídku odmítla se slovy, že si poradí sama hned jakmile se ocitne na koňském hřbetě. “Můžu vás ujistit, že v dobrých rukou doopravdy budu. Skutečně si o mě nemusíte dělat starosti,” snažila se jej přesvědčit, aby konečně zahnala tu nepomíjející starost, kterou měl v očích.
Na proslov, který ji věnoval poté a kterým kritizoval volbu jejích předešlých slov, neměla nějakou tu chvíli jak odpovědět. Až ve chvíli, kdy se ocitl za jejími zády a ona ucítila jemný dotek na na obou stranách jejího pasu se opět jala toho promluvit. Možná jako pokus zamaskovat to, jak se její tělo napnulo už jen ve chvíli, kdy uslyšela jeho kroky nebo změnu v jejím dýchání či tlukot jejího poplašeného srdce, u kterého si byla téměř jistá, že jej musel zaslechnout. “Ale obtěžuji Vás. Určitě jste měl jiné plány, které nezahrnovaly, že si se mnou budete muset dělat těžkou hlavu. Navíc na Vás takhle všichni zírali a…” Možná, že by ve svém výčtu těžkostí, které mu přivodila pokračovala i nadále, kdyby v tu chvíli neucítila, jak stisk na jejím pasu znatelně zesílil. Trvalo už jen okamžik než se ocitla v sedle. “Děkuji za pomoc,” poděkovala mu, i když pravdou bylo, že to pro ni nebylo ani v nejmenším příjemné. Bylo to ale zapotřebí. Jindy by se na hřbetě své klisny cítila o něco lépe, ale po zážitku, který se přihodil teprve před pár minutami, si nebyla jistá, jestli má ke zvířeti stále tu stejnou důvěru jako předtím. Co když se zase poleká? Ah, výborně. Teď se dokonce bojíš svého vlastního koně? Pokárala se v myšlenkách a raději se pustila do kontroly řemínků, které držely na místě plné brašny, ve kterých měla nakoupené věci, které si myslela, že bude potřebovat na svou cestu. “Samozřejmě. Musíte tudy…” Začala mu pomáhat s nalezením cesty k onomu bylinkářství, o kterém se zmínila a přitom využila situace k tomu, aby se jej zkusila optat na pár věcí. Byl to přece Illyrijec. Určitě bude mít nějaké znalosti o tom, jak cestovat a kdo ví… Třeba už i v Evasir byl. Za zkoušku nic nedá. “Vy...cestujete takhle po říších často?” zkusila rozpačitě zapříst hovor. “Řekla bych, že jste za svůj život musel už navštívit dost různých míst.” S touto větou si vsadila na štěstěnu, že je muž mnohem starší než ve skutečnosti vypadá. Ostatně jako většina víl.
Sponsored content

Dukato      - Stránka 4 Empty Re: Dukato

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru