Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Květnaté lučiny Empty Květnaté lučiny

9/7/2018, 00:11
Květnaté lučiny Kv-tn-louka

Valnou většinu Sendanu tvoří louky plné duhového kvítí, které roste všude bez závislosti na péči víl. Jsou tu květiny všech denních i ročních dob a vždycky je to úžasná podívaná. Přes den louky imitují duhu, za úsvitu a západu vypadají jako sněhem pokryté a v noci teprve nastává pravá podívaná, když se rozevřou květy Mensinek, jež září na zemi jako hvězdy na nebi. Krása se ukrývá všude kolem a je pro všechny, kdo ji chtějí vidět. Avšak květiny ustoupily hned dvěma městům. Jedno více na severu, Ehoneaes, je spíše domovem Nethilorů, než kohokoli jiného a připomíná spíše větší osadu, za to druhé město, Irashara, by se dala svým vzhledem přirovnat k Dukatu, ale je menší.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

18/9/2021, 21:09
<<<
Snaha dostat se z Dukata se nakonec vyplatila, skutečně šel nejprve pěšky, což dostatečně ovlivnilo jeho pohled na cestování. Díky vzdušným proudům vysoko na mraky, byl schopen urazit velké vzdálenosti místo několika dnů i během jednoho dne, když se nechal unášet tím správným směrem. Bylo to takto jednodušší. Bohužel pro něj skutečně se rozhodl křídlo trochu šetřit a maková pole přešel pěšky a dostal se dokonce i do vesnice nedaleko květnatých luk, kde si pro svou nelibost dokonce zaplatil pokoj, aby se trochu prospal. V cestě pokračoval až druhý den ráno, kdy jej zastihl déšť. O to víc byla touha podnícená nutkáním odletět hned, v tu chvíli, kdy déšť vypadal nejsilnější, jej pohltila celého od špiček prstů až po konec toho nejdelšího vlasu, co měl na hlavě. Vyšel na liduprázdnou ulici, roztáhl jizvami pokrytá křídla, aby se mohl jedním mocným záběrem odlepit od země a vzlétnout k rozbouřeným oblakům, mezi kapky deště, který jej už tak dost promáčely. Košili nalepenou na těle v chladivém doteku látky. Vlasy ve větru plácající do jeho čela a ty kapky, které mu bubnovaly do zad a do křídel. Věděl, že křídla na jeho zádech jsou, zatínal svaly a opět je povoloval, když jimi mával, ale kapky na nich necítil. Zoufalá a naivní představa, která pohltila jeho mysl, jej nechávala propadat myšlence, že pokud bude za bouřky létat jeho cit se navrátí a alespoň na tom malém kousku ucítí rytmické bubnování kapek. Že když zavře oči, bude opět pociťovat slastný dotek deště jako když byl dítě. Zavřel oči a vrátil se do doby, kdy byl mladý a nic netušící, vysoko v horách. Stál tehdy před jejich domem s roztaženými křídly a tehdy kapky deště cítil, jejich bubnování do křídel, když jimi mávl, aby vylétl výš a pak jen plachtil ve vzduchu. Užíval si příjemné doteky studené vody, vychutnával si ten pocit jak postupně stékaly po křídlech a jak jej postupně promáčely, dokud na něm nezůstalo suché místo. Miloval déšť, odjakživa jej zbožňoval, vzbuzoval v něm ty příjemné vzpomínky, na cit, na dotek. Na každý den v horách, na ten čistý vzduch, plný vlhkosti. Pomalu oči otevřel, aby zjistil, že se nedostal vůbec daleko od vesnice a mraky se začaly trhat. Zalitoval toho, dostal chuť otočit se a vrátit se zpět, zpět pod mraky a putovat s nimi dál. Jenže realita byla krutá a on promočený na kost. Bílá košile se mu lepila na kůži a jemu to po dlouhé době začalo připadat nepříjemné, jak déšť postupně ustával a slunce časného rána jej zašimralo prvními teplými paprsky na tvářích. Tentokrát nemohu tvé sentimentalitě oponovat, Artë. hlas v jeho hlavě měl smířlivý a klidný tón. Tiše ustoupil do pozadí a nechal Artëho, aby znovu napnul svaly a máchl křídly směrem k domovu. K zapadlé kovárně na úpatí hor, do Fiplinu, do království lidí, tolik jim podobným a přesto zcela odlišným. Myšlenkami se zatoulal zpět do Dukata, k úvahám jestli to bylo jeho štěstí, že potkal onu dívku a mohl nabídnout pomocnou ruku, nebo jen připomínka jeho zbytečnosti, když si vybavil její reakce a plaché pohledy. Říkal jsem ti to, Artë. Nesmíš být tak citlivý. hlas v jeho hlavě měl pravdu.

Další mávnutí křídly, aby nabral rychlost však neskončilo tak dobře jak předpokládal. Ostrá bolest jako blesk vystřelila z pravého křídla do těla. Dlouho nepodlehl bolesti týkající se vlastních křídel a byl překvapený i když by to měl ve skutečnosti očekávat. Pohnutí křídlem znamenalo další nepříjemnou bolest a proto se rozhodl plachtit vzduchem, přistát a odpočinout si. Bolest, kterou pociťoval, pramenila z pouze pár dní starého zranění, které zřejmě bez dalších dnů odpočinku nemělo v plánu mlčet a nechat Illyrijce v klidu odletět až domů. Rozhodl se tedy pouze plachtit směrem k zemi, ke květnatým loukám lehce překvapen, že jej vítr donesl zrovna sem. V ranních hodinách pod náporem paprsků, kterého nyní hřály v zádech. Mohl by snad trochu odpočinout, uvolnit košili a nechat ji proschnout na slunci, aby opět cítil jemnou látku a ne nacucaný hadr, lepící se na jeho svaly. Těsné obětí lněné košile jej znervóňovalo a příliš připomínala pevné obětí, kterého se poslední roky tak štítil. Kdyby snad chtěl přehánět, řekl by, že jej košile dusí v jeho vlastním těle. Přesně opisující každý záhyb jeho hrudníku, každý sval, který za roky těžkou kovářskou prací vybudoval. Někdo tu má vysoké ego, které však neumí využít, že Artë? Kdyby jsi svaly trochu vytasil, nemusel by jsi teď být sám, ale třeba s nějakou ženou. hlas v jeho hlavě si musel rýpnout do jeho myšlenek, které se mu honily v hlavě. Konečně stanul nohama pevně na zemi a rozhodl se protáhnout křídla a uvolnit je od bolesti. Napnul je a nakrčil obočí, musel přivřít oči, protože se mu vlasy lepily na čelo a kapala z nich ještě stále voda. Paprsky slunce prosvítily uhlově černá křídla a zdůraznily tak každou jizvu, která jejich krásu hyzdila. Rozpětí dlouhé něco malinko přes čtyři metry, důvod, proč jejich špičky vždy táhl po zemi. Napnul je a pak opět povolil a nechal je v klidu klesnout na jejich místo na zádech. Úhledně poskládané, aby mu nepřekážely. Krátký nádech a výdech, napnutí svalů na rukou a narovnání zad. Krátké ohlédnutí po pravém křídle s ošetřenou ránou, jejíž bandáž byla stržen větrem a deštěm tam nahoře, aby zůstala jen holá rána. Zlobila by se na něj Kailee a její zaměstnavatelka, že nedodržel slib, že zůstane v klidu? A jsi si jistý, že by jim na tom záleželo, Artë? zakroutil hlavou a znovu roztáhl křídla a mávl jimi aby z nich setřásl kapky deště, které ještě zůstaly.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

25/9/2021, 09:59
Jeden by si řekl, že po příhodě v Dukatu, během které mohla hravě přijít i o holý život, upustí od svých hloupých plánů na cestu do Evasiru a raději zůstane v bezpečí v zelenajícím se městě, které ji poskytovalo klidné útočiště už celé dva roky. Přece jen v ten den ztratila nejen kus svého předešlého odhodlání, ale také důvěru ve svého vlastního koně, který byl její jedinou možností, jak se za hranice dostat. Samozřejmě zde byla ještě možnost pěší chůze, ale ta měla hned dva podstatné háčky. Prvním byl fakt, že by se stala lehčí kořistí pro hladovějící šelmy, které se nebály zaútočit ve dne ani v noci, nemluvě o banditech a podobných lidech s nekalými úmysly, kterým přinášelo utrpení jiných bytostí zvrácenou radost. S mohutným zvířetem po svém boku měla přeci jen záruku většího bezpečí a to o to více, když se nacházela v sedle na jeho zádech. Druhým důvodem bylo samotné prodloužení její cesty, která by se protáhla o několik dní. Více času na to, aby se jí přihodilo nějaké nežádané neštěstí, které byla nyní přesvědčena, že doopravdy přímo přitahuje. Kdo ví. Třeba se proti ní před nějakou dobou spikl sám Kotlík a rozhodl se, že si od něj zaslouží házet klacky pod nohy. Každopádně to však neměnilo nic na tom, že se těmto překážkám toužila Kailee  co možná nejelegantněji vyhnout. Kdyby si chtěla najít další výmluvu, proč by měla na své plány zapomenout, tak by mohla s klidným svědomím také přihodit svou pobolívající nohu, která v den jejího plánovaného odjezdu stále nebyla v nejlepší kondici a to i přes její vílí geny, které ji prokazovaly službu rychlejší regenerací. Ty lidské je ale v této činnosti stále dosti brzdily.
Žádná z těchto skutečností ji však překvapivě nezastavila a ona se za brzkého rána sbalila a nepozorovaně opustila Dukato. Vyčítala si, že se o ni bude Feon – víla, která ji zaměstnávala v malém bylinkářství, a kterou Al pověřil tím, aby na ni dohlížela – strachovat, ale nemohla jinak. Potřebovala vědět, co se děje. Potřebovala vědět, kde teď Al je a jestli je doopravdy v pořádku a tato touha měla přednost před všemi jejími obavami.
Zprvu se držela v blízkosti skupinky obchodníků, kteří se nejspíše rozhodli, že je načase zkusit své štěstí i ve vedlejších městech. Díky jejich společnosti se cítila aspoň trochu bezpečněji, i když přidat se přímo k jejich malé karavaně si netroufla. Spíše se držela pár metrů za nimi a zdvořile odpovídala na pár zvědavých dotazů, když si konečně povšimli, že se k nim připojila i nová tvář. Byla na nich ze začátku znát jistá rezervovanost a nedůvěřivost, které se Kailee ani trochu nedivila. Mohla být kýmkoliv a tito lidé se museli nejednou vypořádávat se společností zlodějíčků, kteří čekali na každou příležitost si trochu přilepšit cizím vlastnictvím. K věrohodnosti jí nepřidával ani její poloviční původ. Na svou vlastní pěst musela na své cestě pokračovat, až když dorazili do Irashary, kde se jejich cesty rozdělovaly.
V tuto chvíli se nacházela uprostřed rozlehlých  lučin, kde to jen bujelo životem a měla před sebou novou překážku, kterou byla opět strakatá klisna, která si postavila hlavu. Stejně jako Kailee nebyl ani tento kůň zvyklý na dlouhé, únavné výpravy a nyní nastal okamžik, kdy se konečně rozhodla, že toho má dost. Tvrdošíjně zůstávala stát na místě a odmítala se pohnout byť jen o jediný krok dále. Marná byla všechna pobízení a káravá slova, kterými ji mladinká polovíla zaplavovala v naději, že by mohlo zvíře dostat rozum. Odpovědí ji bylo jen zhrzené pofrkávání sem tam protnuté pohozením hlavy a hrábnutím kopyta, které mělo nejspíše symbolizovat dupnutí si nohou. Nakonec tedy dívka přiznala svou porážku a rozhodla se dopřát klisně chvilku na to, aby se napásla a trochu si odpočinula. „Nikdy jsem si nemyslela, že dokážeš být takhle tvrdohlavá, holka.“ Mluvila na Freyu během toho, co ji odsedlávala, aby ji dopřála, co nejvíce pohodlí. Zároveň tak měla jistotu, že kdyby se náhle rozhodla, že má své jezdkyně plné zuby a odcválala někam pryč, volána svými divokými příbuznými, tak spolu s ní nezmizí i všechny její věci. Ano, stále jí nedůvěřovala tak jako tomu bylo kdysi. „A také tak líná.“ Prohodí k ní žertovně a poplácá ji po plecích, i když jí to ona sama nemůže mít za zlé. Ani ona v tuto chvíli nebyla v nejlepším stavu. Pod očima měla tmavé kruhy, které prozrazovaly, že její problémy se spánkem se opět navrátily v jejich plné síle a při chůzi vypadala jako by měla místo nohou dva klacky, což bylo způsobeno dlouhou jízdou na koňském hřbetě. Jak jen byla ráda, že se mohla aspoň trochu hýbat, ne jako po jejím prvním dni, kdy myslela, že se už nikdy nepostaví. Poté už dá své zarputilé klisně volnost a sama se rozhodne uchýlit se do skrytu vysoké trávy do milé  společnosti svých brašen. Přitom nespouští podsadité zvíře z očí. Opře se o lokty a natáhne si ztuhlé nohy před sebe. Cítí, jak na ni dopadá všechna nastřádaná únava z posledních několika dní a silou vůle bojuje s tím, aby se jí ztěžklá víčka sama od sebe nezavřela. Nakonec však tuto svou bitvu ostudně prohrává a i přes uvědomění, že by mohlo být nebezpečné právě teď na tomto místě usnout ji její tělo zrazuje a za doprovodu poklidného cvrlikání lučního hmyzu ji ukolébá k hlubokému odpočinku.
Kdo však za tu dobu nabral dostatek sil, aby se vydal na toulky za známým pachem, který k ní přivál vítr je hnědobílá klisna, která si nedělá těžkou hlavu s tím, že by ji její majitelka mohla v blízké době postrádat.


Naposledy upravil Kailee dne 1/10/2021, 00:20, celkově upraveno 1 krát
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

26/9/2021, 17:31
Jakmile protáhl křídla a setřásl z nich všechnu přebytečnou vodu z deště tam nahoře, opět je složil na zádech, přičemž to, na kterém byl zraněný nechal roztažené a natočil se jeho směrem. Natáhl ruku a přitáhl si jej blíž, aby mohl ránu na kloubu křídla zkontrolovat. Nevypadalo to zase tak zle, nedávalo mu to žádnou další větší bolest, pouze mu to připomnělo, jak moc necitlivá jeho křídla vlastně jsou. Několikrát prsty přejel po odhalené ráně a uvědomil si, že na nich ulpěla krev. Rychle se probral a pustil křídlo, aby jej mohl složit na zádech. Přesměroval svou pozornost zpět k mokré košili. Je to jako pevné objetí, viď Artë. hlas v jeho hlavě si jej dobíral. Takové pevné a plazivé objetí, je to jako dotek, viď. Příjemné na přemýšlení, nebo snad ne Artë? nejraději by ten hlas poslal do patřičných míst, ale místo toho jen zatnul svaly a znovu pohnul křídly, které vydaly slabý zvuk, jak se třely o jeho tělo v mokré košili. Zvedl ruce a postupně košili rozepnul, aby ji uvolnil od svého těla a díky bohu to zabralo. Možná by bylo o tolik lepší, kdyby si tu košili sundal úplně, ale to by nesměl zahlédnout v dáli koně, který si to k němu pomalu mířil skrze květnaté louky. Nechal tedy košili volně viset přes ramena – tedy pokud se to tak u lepivé mokré košile dá říct. Kapičky vody, které mu stékaly po vypracovaném těle, které jako kovář za roky dřiny vypracoval sice stále způsobovaly nepříjemný pocit na kůži i v duši. Pořád to není úplně ano, že Artë. zakroutil hlavou a nechal hlas upadnout kamsi do podvědomí, aby jej neustále nemusel poslouchat. Nechal koně, aby došel až k němu a natáhl k němu ruku. Kůň jeho dlaň nejdříve očichal a pak si odfrkl, že od Illyrijce ve skutečnosti nic nedostal.


“Omlouvám se, ale nic sebou nemám – máš tu okolo květin málo?“ poukázal na okolí a následně jej chytil za ohlávku. Nejen že byl on povědomý koni, ale brzy mu došlo, že i ten kůň je povědomý jemu. Ohlédl se po jeho zádech a volnou rukou jej pohladil po krku. “Takže proto jsi zamnou přišla? Kde jsi nechala jezdkyni? Neshodila jsi ji, že ne?“ na jeho tváři se objevil jemný úsměv, který se brzy změnil v ustaranou tvář, když kůň pohodil hlavou. Nevypadalo to jako ten případ, vzhledem k tomu, že byla klisna odstrojená. Spíš to vypadalo, že se jen zatoulala stranou. Možná bys ji měl pustit a nechat ji na pokoji. Ona ta jeho majitelka posledně nevypadala zrovna nadšeně, že tě vidí Artë. hlas se opět vyškrábal z podvědomí, ale Artë jej úspěšně ignoroval. Místo toho koně pobídl potáhnutím za ohlávku, aby jej klisna dovedla odkud vlastně přišla. Rozhlížel se přitom okolo a po pár metrech se dokonce dostal k tomu, aby do větru zavolal jméno majitelky klisny, kdyby se ji náhodou rozhodla postrádat. “Kailee?!“ Ale pochyboval, že by ji mohl najít tak brzy, přece jen neviděl ji na květnaté lučiny přijíždět, pouze se o chvíli později všiml koně, který mohl přijít odkudkoliv. Je pravda, že mohl poslechnout ten otravný hlas a pouze koně poslat zpět, ale někde v něm se přece jen našla starost o tu drobnou dívku, kterou potkal tehdy ve městě. Co když se jí něco stalo? Asi už to měl v povaze, to nutkání starat se o druhé i ignoraci starých zranění, které se nakonec měnily jen v další jizvy na křídlech a vzpomínky na to, jak moc dokáže snést, aniž by na svých křídlech cítil, byť jen kapku.  Na okamžik se mu zastesklo po zvuku bubnujících kapek deště tam nahoře, jelikož mu to dodávalo jakousi jistotu, že křídla mohou žít životem i bez citu, ale nyní se musel soustředit na jiné věci. Musel zahnat ten sentiment ze svých křídel hluboko do mysli a zakopat ho tam, aby se k němu mohl vrátit zase příště, až to bude nejméně potřebovat. “Kailee? Jste tu někde? Myslím, že jsem našel vašeho koně?“ druhá věc ve kterou mohl doufat, bylo, že koně skutečně správně přiřadil k majiteli. Protože jestli ne, bude ho čekat rozhodně trapná a nepříjemná situace. Na druhou stranu, klisna jej vedla klidně loukou, aniž by nějak protestovala při vyslovení jména té dívky. Nakonec dívku skutečně našel, a i klisna vypadala, že je spokojená, že je tam odkud vlastně přišla. Artë usoudil po krátkém pohledu, že Kailee spí a rozhodl se jí dál nerušit a místo toho odejít. Bohužel, klisna byla rozhodnutá jít s ním. Takže mu nakonec nezbylo nic jiného, než se usadit do trávy pár metrů stranou. Natáhnout křídla dozadu a vytvořit alespoň částečně příjemný stín pro Kailee na kterou jinak pražilo slunce a sám se opřel o ruce za zády, aby jej mohlo slunce zcela usušit od deště.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

29/9/2021, 23:12
Všechny pokusy, dovolat se rusovlasé dívky, byly ze strany deštěm zmáčeného Illyrijce již od začátku předem prohranou bitvou. Její cestou znavené smysly si po několika náročných dnech konečně vybraly svůj vytoužený odpočinek a spánek odmítal vydat svou paní ze svého temného objetí takto lacině. Místo toho ji ponechával v blažené nevědomosti, aby si nemusela lámat hlavu se svým zaběhlým koněm, stejně tak jako s neočekávaným společníkem, kterého k ní svéhlavé zvíře přivedlo. Ke svému okolí však nebyla úplně netečnou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kailee totiž snila a překvapivě to nebyl sen plný nočních děsů, jak to u ní bývalo, ba naopak ji výjevy, které pro ni přichystala její vlastní mysl, vykouzlily na tváři spokojený úsměv. Ve svém snovém světě stále cítila hřejivé doteky slunečních paprsků, které dopadaly na její světlou kůži, stejně tak jako slyšela cvrlikání lučních kobylek a dokonce i mužský hlas volající její jméno, který k ní z dálky přinášel vítr. Její hlava si však se všemi těmito vjemy šikovně pohrála a dala jim zcela odlišnou podobu.
Žhnoucí ranní hvězda nezářila nad žádným jiným místem než nad jejím rodným domovem, kterým bylo město skryté v poušti, Xybram a hmyzí koncert neměl na svědomí hmyz typický pro rozsáhlá travnatá území, ale jejich místo si pro sebe uzmuly hlučné pouštní cikády, které nenechávaly lidem chvíli k odpočinku ani v pozdních večerních hodinách. A mužská postava, která na ni z dáli volala? Tou nebyl nikdo jí méně známý než její vlastní otec, na kterého se tolik podobala. Okamžitě se za zvukem s nadšením otočila a rozeběhla se k jeho tvůrci tak rychle, co jí její drobné dětské nožky stačily. “Říkal jsem ti, aby jsi mi takhle neutíkala.” pokáral ji vysoký vílí muž, který ji hned pár okamžiků na to, co k němu doběhla, uvěznil v pevném sevření a vyzvedl ji do svého náručí. Nevypadalo to však, že by se na svou dceru doopravdy zlobil, jelikož v jeho hlase převládala hlavně úleva a starost. Drobounká dívenka s opálenou kůží do bronzova se k němu okamžitě přivinula blíže a s výčitkami se mu začala omlouvat, i když její mysl stále bloudila k muzikantům, kteří by měli začít každou chvílí hrát kousek opodál a na které se tolik těšila. Tak moc, že za nimi dokonce vyrazila samotinká a ztratila se. Byly to smyšlené události z jejího minulého života, během kterého byla tolik šťastná. Svým způsobem to však byl stále velmi krutý sen, jelikož se z něj měla brzy probudit a vrátit se zpět do reality, kde na ni čekaly jen samé starosti a pouhý stín jejího dřívějšího já. Jen ji vmetal do tváře vše o co přišla. Ještě chvíli… Jenom chvilku. Prosila zoufale, ale nebylo jí vyslyšeno. Po pár chvilek se do jejího snění vkradl stín, který jakoby smetl celou scenérii před ní a stejně jako pevnou zem pod jejími chodidly. Propadala se dolů do jakési bezedné propasti a kolem ní nebylo nic čeho by se mohla chytit. Začala se jí zmocňovat panika a i její hmotné tělo se dalo do znepokojeného vrtění se a tlumeného kňourání. Rozhodně už to nevypadalo, že by ji spánek dopřával klid. Už si přála pouze probudit se, aby nemusela čelit tomu, co by se mohlo nacházet na dně temné pukliny, do které spadla.
S cuknutím se jí nakonec podařilo opět nabrat vědomí, i když jí trvalo ještě několik málo okamžiků, než byla schopna pořádně určit, co se kolem ní děje. První co postřehla byl fakt, že na ní cosi vrhalo stín a to něco dosti velkého, což ji přimělo zvednout se na rukou a podívat se před sebe. Do zorného pole se jí vkradl pár blanitých křídel, do kterých se opíralo jasné odpolední slunce, které dávalo na obdiv každou zahojenou jizvu, která se na nich nacházela a že jich bylo požehnaně. Tohle byla věc, která by měla stačit na to, aby vyvolala v dívce zděšení, ale nebylo tomu tak. Poznávala totiž komu tato křídla patří, jelikož na tohoto Illyrijce již jednou narazila a nejen jednou se jí od té doby vkradl do podvědomí. “Artë?” Vyslovila jeho jméno nahlas plná nejistoty, jelikož jí nešlo do hlavy, jak by bylo možné, že by na sebe mohli doopravdy znovu narazit. Plány Kotlíku, jak se zdálo, byly doopravdy nepředvídatelnými. Myslela si, že muž, který jí v nouzi nabídl pomocnou ruku a to bez očekávání jakékoliv odměny nazpět, bude už dávno za hranicemi Sendanu. Pohledem sjela od ohromného rozpětí jeho křídel k jeho tváři, aby se ujistila, že se doopravdy nespletla. Muselo na ní být vidět, jak se jí v tu chvíli znatelně ulevilo a spadlo z ní napětí, které v ní vzrostlo ve chvíli, kdy se probudila ze zlého snu, jen aby přišla na to, že se k ní za tu dobu přikradl někdo další. Stále byla lehce otřesena, ale fakt, že je to zrovna Artë, kdo u ní je, ji dopomohlo aspoň trochu ke klidu. “Nemyslela jsem si, že tě ještě uvidím. Co tady děláš?” Přizná se a přitom si přiloží dlaň pravé ruky na hrudník, aby dokázala dostat pod kontrolu svůj zrychlený dech. “Ale jsem ráda, že jsi to ty.” Vyklouzne jí nedopatřením z úst. Je to ovšem pravda. Je ráda, že se v její blízkosti nenachází úplný cizinec, u kterého by musela tápat jaké jsou jeho pravé záměry. Za to Illyrijci před ní se díky jeho osobnosti podařilo přesvědčit ji, že nemá v úmyslu jí ublížit, a proto jeho společnost snášela znatelně lépe. Dokonce se na něj bez náznaku obav usmála. Pořádný pokrok od jejich prvního setkání.
Tento její přístup však vezme za své ve chvíli, kdy její oči sklouznou ještě o pár centimetrů níže k jeho nahému trupu a mokré bíle košili, která jeho tělo jen stěží zahaluje. Do její tváře se vkrade náznak nachu a ona ve spěchu odvrátí hlavu stranou, aby to snad nevypadalo, že si jej úmyslně prohlíží. “Um...Není ti...zima?” vypadne z ní vcelku hloupý dotaz vzhledem k tomu, jaké teplo na louce panovalo. Jednalo se zkrátka o zkrat její mysli, která na podobné situace nebyla už nějakou tu dobu zvyklá. Její minulost napovídala, že s nahými muži měla své zkušenosti, ale přesto se nedalo mluvit o tom, že by ztratila něco na svém plachém chování. Za to Freya se opět ukázala jako tou odvážnější, jelikož se bezozstychu ujala oždibování Illyrijcova ucha a následně i mokrého kusu látky na jeho rameni. Čert ví, kdy si ho stihla takto oblíbit. “Freyo!” Zamračí se na klisnu, která ji však okázale ignoruje a pouze zastříhá ušima.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

1/10/2021, 20:56
Artë sice našel majitelku klisny, ale rozhodl se jí dál nebudit, jelikož ji nechtěl brát příjemný odpočinek, který zřetelně pokračovala. Původně se chtěl i sbalit a nakonec odejít, aby ji například nevzbudil nedopatřením, ale klisna měla zřejmě úplně jiný plán a jakmile Illiryjec poodešel o pár kroku došla k němu a svým způsobem jej postrkovala do zad. Dokonce si kůň dovolil párkrát strčit hlavou do křídel, což sice zůstalo bez odezvy, ale donutilo jej to muže obejít, aby mohl hlavu strkat do jeho náručí. Takže na tuto skutečnost nakonec muž rezignoval a usadil se dám do trávy nedaleko, aby se sám natáhl slunci vstříc. Paprsky sílily a pálily na holé kůži, takže Artë začal mít obavy o zdravý drobné víly spící opodál. Úpal nikdy nic dobrého nikomu nepřinesl, a tak napnul křídla a vytvořil tak nad její hlavou stín. Teplo, bylo příjemné. Blanitá křídla prosvítily paprsky zvýraznily nepěkné jizvy po celé jejich ploše. Křížící se navzájem, hlubší, některé povrchové, ale všechny měly jeden původ až na ránu v kloubu pravého křídla, která psala příběh zcela nový. Podlouhlé škrábance, které mu připomínaly jeho poslední otevřenost vůči jiné víle, byly dávno zahojené, ale zanechaly na křídlech stopy, stejně jako ostrý bič jeho otce. Mělo mu to říct, že takovou chybu nemá opakovat. Jako by ti to někdy došlo dřív, než tu chybu uděláš, Artë. Říkal jsem ti to už tisíckrát a co děláme teď? Zase tady sedíme v trávě a čekáme na nějakou vílu. Pche. Jsi nepoučitelný… kdyby se mohl zbavit své starostlivosti, asi by to udělal, vždy jej dovedla do problémů. Opřel se rukama za zády a přivřel oči, zaposlouchal se do šumění trávy a občasného zaržání klisny, na moment se nechal v myšlenkách unést a sám pro sebe se pousmál, když si mohl vybavit ve svých vzpomínkách výšky Illyrijských hor, výhled nad mraky a bohaté noční nebe. To bylo to, co dělalo jeho duši klidnou. A byl by se sám nechal unést do kolíbavého sladkého snu.

Kdyby jej z částečného snění nevytrhlo jeho vlastní jméno. Otevřel oči. No já tě nevolal, Artë. Zním snad jako holka? Tsk… hlas v hlavě muže zněl uraženě, ale byl to právě on, kdo věděl, že není ani zdaleka natolik uražen, aby už nepromluvil. V jeden moment natočil hlavu ke Kailee a zároveň stáhl křídla dolů. Usadil se rovně a velká blanitá křídla složil částečně na zádech a částečně ještě ve vzduchu, jelikož by mu takový posed nebyl zrovna příjemným. “Kailee, jsi vzhůru.“ kývl na pozdrav. Tomu říkám pozdrav, příště můžeš zkusit něco ve stylu ‚rád se dívám když spíš‘ bylo by to méně děsivé. ironie byla zcela zřejmá, ale Artë se tomu snažil nevěnovat pozornost. “Také bych tě tu nečekal. Vlastně jsem…“ … říct, že spadl, kvůli křeči, by bylo stejné jako přiznat, že i přes doporučení aby šel pěšky se rozhodl letět. “Šel jsem tudy, když zamnou dorazil tvůj kůň. Těžké nepoznat staré známé, dovedl jsem ji zpět, ale nenechala mě odejít.“ dodal nakonec ke svým slovům a na okamžik se zarazí nad jejími dalšími slovy. Krátce se nadechne, a nakonec se jen přívětivě usměje. “Jsem rád, že jsi ráda.“ Skoro jsem si myslel, že jsi se nic nenaučil. Nyní sice nevěděl jak si to nyní vyložit, ale z minulé zkušenosti věděl, že není příliš pravděpodobné, že by v tom mohl najít skrytý význam a kdyby snad? Byl by vůbec schopen jej přijmout? Nejspíš by se ho sám sobě pokusil rozmluvit, a nakonec by našel způsob, jak ji přesvědčit, aby od něj také nakonec ustoupila. Bude to tak jistě zela nejlepší. Jak by mohl vyděsit někoho dalšího, jak by mohl někomu dalšímu říct o tom, že je vlastně někdo, kdo nepatří ani k jednomu ani k druhému. Jak někomu vlastně oznámíte, že jste něco mezi vším, co vás celý život obklopovalo? Nijak. A to je přesně ten důvod, proč jsi tak zbytečný, Artë. jak je možné, že ten hlas vždy řekne věci v tu nejpříhodnější chvíli?

Na rozepnutou košili, která ještě stále byla nasáklá vodou, i když slunce se ji dál snažilo vysušit, úplně zapomněl a jak se posadil, látka se na jeho kůži už nedržela, tudíž mu hrudník nezakrývalo nic. Čeho si však všimne jsou narůžovělé tváře a na okamžik tedy propadne zmatení. Nic přece neřekl, nebo ano? Teprve její slova ho uvedou na pravou míru a on sklopí hlavu ke své košili a bohužel mu ujede pobavený úsměv dřív, než by tomu zabránil. Smál se však sám sobě a své hlouposti. “Uh… omlouvám se, cestou sem jsem zmokl a košile se hrozně lepila… Doufal jsem, že ji slunce trochu vysuší…“ A to neví, že sis ji původně, chtěl sundat úplně. Zvedne ruce, že se jí pokusí zapnout i přes svůj vlastní nepříjemný pocit z lepivé látky, ale klisna se opět vetře do jeho blízkosti a pustí se do jeho pravého ucha. A jelikož to samozřejmě šimrá, tak se Artë rozesměje, příjemný zvuk lahodící uchu, jako horká čokoláda za studené zimy po dlouhé procházce. Zvedne ruce od košile a pohladí klisnu po čele a odvede tak její pozornost od svých uší a křídel, kdy se klisna pro změnu pustí do límce jeho košile. “Freya je velice přátelská bytost, podobně mě vlastně dotáhla až sem, obávám se, že kdybych tu nezůstal zvládla by mi tu košili sežvýkat úplně.“ pronesl pobaveně a dál koně hladil po čele. Na košili tak opět pozapomněl. “Takže se informace na cestu z města přece jen hodila – smím se zeptat kam míříte? Vypadala jsi dost unaveně, volal jsem na tebe, když jsem tě hledal, ale nevzbudilo tě to.“ konstatuje jednoduše, přičemž se mu do hlasu vkrádá jistá starost.
Kailee
Kailee
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 19. 05. 21
Age : 22
Location : Illivenas

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

2/10/2021, 14:51
Kailee měla stále pocit, jako by ji na tváři šimrala jemná stébla trávy, která ji ještě před pár minutami posloužila jako její provizorní zelené lože. Jak dlouho vlastně spala? Vysoko na obloze na ni stále dohlíželo jantarově zářící slunce, doprovázeno ojedinělým párem heboučkých bílých ovcí, které se proháněly na jinak zcela čistě modrém nebi. Fakt, že procitla do bílého dne a ne do pozdního soumraku, však nic neměnil na tom, že na tomto místě strávila určitě více než hodinu, kterou téměř celou prospala. V obavě, že by se na její tváři mohla nyní vyskytovat razítka, způsobená zeleným kobercem, na kterém si ustlala, přesunula svou ruku, která do té doby stále spočívala na jejím hrudníku, na svou tvář, kterou si začala opatrně masírovat, jako by tím snad mohla napomoci tomu, aby domnělý důkaz, usvědčující ji z jejího ospalství, zmizel beze stopy.  Ležel před ní ovšem mnohem závažnější problém než stud před urostlým Illyrijcem, který ji načapal, když spokojeně pochrupovala. Výborně, Kailee. Opět máš pro jednou více štěstí než samotného rozumu. Co by jsi dělala, kdyby tě objevil někdo jiný? Někdo s méně šlechetnými záměry než má tenhle hlupáček? Pochybuji, že by jsi vůbec využila té dýky, kterou sis vzala. Nedokázala by jsi ji použít. Její vědomí se opět chopilo možnosti, aby ji poučilo o tom, co všechno vlastně pokazila a jaké katastrofické scénáře se mohly ve skutečnosti odehrát. Jak mu mohla oponovat? Byla pravda, že hrát si na Šípkovou Růženku, čekající na svého prince, který by ji měl uprostřed lučního kvítí polibkem probudit z jejího neprolomitelného spánku, nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Skutečný svět totiž nebyla pohádka… A muži si brali často mnohem více než bezvýznamný polibek.
Pohledem letmě sklouzla k jejímu boku, kde na jejím opasku poklidně spočívalo tmavé pouzdro, v jehož útrobách se skrývala ostrá čepel. Měla k zbraním odpor, stejně jako k násilí, které vytvářely, ale přesto se s dýkami naučila zacházet, jako by snad mohl jednou nastat den, kdy by byla schopna sevřít v rukou její jílec a proti někomu ji doopravdy použít, snad i zranit. Při té představě se jí nyní stáhlo hrdlo odporem.

Z jejích pochmurných úvah ji vytrhne až teplé pošimrání paprsků, které olíznou její tvář v okamžiku, kdy muž před ní stáhne svá křídla. To dívku přiměje k nespokojenému nakrčení jejího nosánku, jelikož jí chladný stín, který pro ni vytvořil, byl do té doby velice příjemným a to i přes fakt, že si byla vědoma, že to byl možná právě on, kdo zapříčinil náhlý zvrat v jejím snovém světě. Nyní, když se do její tváře opět opřelo slunce v celé své kráse, ji teprve došlo o jaký malér si koledovala, když na jeho přímém žáru usnula. “Spala jsem dlouho?” optá se jej zahanbeně, jelikož si není jistá, jak dlouho tady u ní musel sedět, než se konečně uráčila otevřít svá šedomodrá očka. Kdyby disponovala podobně ostrými smysly jako tomu bylo u vznešených víl, tak by ji snad na příchod další osoby upozornily, ale bohužel na to, aby jich mohla využít se musela soustředit. “Doufám, že jsem nevypadala nebo nedělala něco...divného…” Přece jen za to, co prováděla během svého spánku nebyla zodpovědná. Neměla nad tím žádnou kontrolu a představa, že by například po celou tuto dobu před Illyrijcem chrápala jako hibernující strarý medvěd během zimy nebyla příliš vábnou. Možná by bylo lepší, kdyby se ani neptala, ale jedna její část chtěla mít přehled o všech jejích životních eskapádách, kterým mohl být svědkem i někdo jiný než ona sama. “To že udělala?” Podivila se okamžitě, když ji pověděl o tom, jak jej sem klisna dovedla a poté jej dokonce nechtěla z místa pustit. Střelí po Freye tázavým pohledem, jako by ji snad zvíře mohlo samo odpovědět lidskou řečí. Žádného vysvětlení se jí však nedostane, a tak se s pobaveným úsměvem a nevěřícným zakroucením hlavy opět otočí zpět na Artëho. “Asi bych se měla za tu rošťačku omluvit. První si staví hlavu, že už neujde ani krok a poté se vydá na podobné toulky jen co z ní na okamžik spustím zrak.” Doopravdy netuší, co to do ní najednou vjelo, ale přesto se na ni ani trochu nezlobí. “Asi jí chybí mužská společnost, na kterou je více zvyklá a ta má ji nestačí. ” Byla pravda, že Freyu již od hříběte vychovával Al, zatímco Kailee se do jejího života přikradla teprve nedávno. Nebylo tedy divu, že k ní klisna sice měla jisté pouto, které ovšem nebylo ani zdaleka tak silné, jako k jejímu skutečnému majiteli. “Vypadá to, že díky tobě mám Freyu nazpět, takže bych nemohla být raději. Začínám mít dojem, že musíš být nějakým skrytým patronem, který se vždy objeví v tu pravou chvíli.” Zastrčí si pramen vlasů, který ji vyklouzl z pevně utaženého copu za záhyb ucha a opět od něj odvrátí tvář. Snaží se ze všech sil, aby na své tváři neprojevila zklamání, které v ní zažehl jeho skromný výrok. Jsem rád, že jsi ráda. Co to vlastně znamenalo? Neznělo to příliš nadšeně, a proto nyní mladá dívka tápala, zda nebylo pro Artëho jejich znovusetkání spíše nepříjemnou mrzutostí než-li cokoliv jiného. Sama sebe nepovažovala za člověka, kterého by si kdokoliv byl schopen oblíbit, takže se nad touto možností ani nepodivovala. A to ještě ani neví, co jsi vlastně zač. Kdyby to věděl, tak by jsi možná ani jemu nestála za pohled. Kdo by stál o bývalou kurtizánu, které vadí každý dotek. Byla to pravda. Neměla ostatním, co nabídnout a dobře to věděla. Možná, že by bylo lepší, kdyby se zbavila té hloupé představy o tom, že by jednou mohla vycházet s lidmi, tak jak tomu bylo kdysi.

Ještě nějakou chvíli trvá, než začne teplo z jejích tváří opadat a ona se odváží koutkem oka na Illyrijce opět pohlédnout. Rozhodně by se mu nedal upřít fakt, že musel být pro nejednu dívku velmi atraktivním. Ani by se nedivila, kdyby na něj doma čekala nějaká pohledná mladá žena, která jej již netrpělivě vyhlížela z okna, aby spolu opět mohli strávit společné chvíle. Do tohoto jí však vůbec nic nebylo. Maximálně by se měla stydět, že jej v takovém případě na jeho cestě za domovem ještě zdržuje. “Nemusíte se omlouvat. Já jen že…” Že co, Kailee? Utnul jí její vlastní hlas, který se jí rozezněl v hlavě. Že by jsi na něj takhle mohla zírat trošku okatěji, než by bylo zdrávo? Pravdu, že jeho rozepnutá, mokrá košile její zrak táhla možná více než by se slušelo si však nechala raději pro sebe. “Že by nebylo příjemné, kdyby jsi se během cesty nachladil.” Doufá, že si Artë nedá dvě a dvě dohromady a neodhalí její chabou výmluvu, která má spoustu trhlin jako například slunné počasí, během kterého bylo naopak příjemnějším, když člověka mělo co zchladit. Její pozornost si však nakonec uloupí  i poměrné stále čerstvá rána na jeho křídle, ze které ještě před okamžikem musela téct krev, která nyní ztuhla a nabrala spíše černou barvu. “Namokla ti snad i bandáž kolem té rány?” Zeptá se jej se starostí v hlase a přitom si otevřenou ránu zaujatě prohlíží. Příliš se jí nezamlouvalo, že se opět otevřela… Nic takového se vůbec nemělo stát, jestli křídlo nezatěžoval. “Už zase z ní teče krev… Moc se mi to nelíbí. Počkej, měla bych tady mít něco s čím by sis ji mohl znovu zavázat a taky vyčistit.” Automaticky se natáhne po jedné z brašen, ve které začne lovit obvaz a také láhev s vodou, které si na cestu přibalila, kdyby byla potřeba. Během tohoto se však Freya chopí své šance, aby se nejspíše ujistila, že není Illyrijec zhotoven z nějaké té sladké dobroty. Na počínání zvířete ji upozorní až mužský smích, který se zvonivě rozezní okolím a který ji okamžitě přiměje zvednout zrak od kožených tašek k jeho původci. Nebyla si jistá, jestli kdy ve svém životě zaslechla krásnější zvuk než tento. Podobal se příjemné, hřející melodii, která dokázala člověka pohladit na duši. Jeho obdivu však nemohla věnovat tolik času kolik byla schopna, jelikož věděla, že by měla řádění klisny aspoň trochu zabránit. Přesto všechno se však sama neubránila pobavenému smíchu, který se aspoň zprvu pokoušela zakrýt volnou dlaní, ve které nedržela obvaz s vodou. Co nejrychleji se postavila na ztuhlé nohy a vykročila směrem k Freye a Artëmu. “Myslím, že si myslí, že z tebe tak vytáhne něco na zub. Nebo kdy ví, třeba ji ty sám připadáš k nakousnutí.” Zasměje se opět a přitom vezme jednou rukou koně za ohlávku a přeměje jej jemným potáhnutím zvednout od Illyrijcova oděvu hlavu dříve, než jej bude doopravdy schopna sežvýkat. “Nějak moc si tě oblíbila, když byla schopná se za tebou takhle připlížit. Říká se, že zvířata dokáží vycítit pravou povahu lidí. Jestli je to tak, tak by jsi to měl brát jako velký kompliment.” Pohladí zvíře po strakaté srsti na což se i jí dostane trošky té pozornosti v podobě otření se čumákem o její ohnivé vlasy. Úsměv na její tváři stále zůstává stejně zářivým jako před okamžikem a celé dění ji dokonce přimělo zapomenout i na ostych z rozepnuté košile. Natáhne k Illyrijci ruku, ve které má přichystány věci, díky kterým si bude moct opět ošetřit svou ránu. “Snad to bude stačit. Doufám, že si tam dokážeš dosáhnout a nechci slyšet žádné odmlouvání jako tehdy s tím kapesníkem.” Nasadí rádoby přísný pohled. “Nechceš snad, abych se začala vyptávat, jak se ti ta rána znovu-” Požduchnutí do zad, které ji uštědří hlavou opět její vykutálená klisna ji zastihne nepřipravenou a způsobí tak ztrátu její rovnováhy následovanou pádem přímo před ní, kde se zrovna nacházel Artë. Ráda by jakýmkoliv způsobem zabránila následujícímu střetu, ale bohužel se nemá čeho zachytit ani jak rychle změnit dráhu svého těla.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

3/10/2021, 19:10
Musel se nad tím zamyslet – nad poměrně jednoduchou otázkou, jak dlouho vlastně spala? Jak dlouho už tady seděl. Slunce bylo ještě pořád vysoko na obloze, jeho košile ještě stále mokrá, jeho vlasy přesně tak. Nemohlo to být dlouho, možná pár minut. Přivřel oči a zamžoural proti světlu od slunce nahoru k oblakům. Jak je to dlouho co tam nahoře přestalo pršet? Ztratil pojem o čase, když se posadil a sám přivřel oči a nechal se na okamžik odnést myšlenkami domů na vysoké útesy hor, kde vysedával tak rád. Tiše vydechl a natočil pohled jejím směrem. “Nevím, přišel jsem před chvílí.“ konstatoval zamyšleně. Nemohl tu sedět dlouho, kdyby ano byla by jeho košile suchá a tolik by se nelepila na kůži, kdyby ano, ruce by mu brněly od toho, jak o ně zůstal opřený za zády, možná křídla by potřebovala trochu víc protáhnout, jelikož by byla ztuhlá od předstírání slunečníku. Možná ano. “Nejsem si vědom, že bys dělala něco divného. Spala jsi, docela klidně. Nechtěl jsem tě budit.“ dodal ke svým slovům, aby odpověděl i na další její otázku a přívětivě se na ni pousmál. Nevybrala si sice to nejlepší místo k ulehnutí ke spánku ani tu správnou denní dobu, kdy na ni pražilo horké polední slunce ve své plné síle, ale někdy je únava tak silná, že nenechá myšlenkám klidu, dokud neulehnou na první polštář, který se jim naskytne. Jako bychom to neznali, Artë. Taky děláš spoustu špatných rozhodnutí a nikdy se z nich nepoučíš. hlas v jeho hlavě se znovu ozval a Illyrijec musel uhnout pohledem stranou kamsi na louku. Zahleděl se na poletujícího motýla a chvíli tak věnoval pozornost přírodě v okolí. Jestli ti to ještě nedošlo, tak tohle taky skončí nějak děsivě špatně a s tebou je to pak k nevydržení, nevzpomínáš si snad na Avalan?“ jméno víly mu přivodilo nepříjemné mrazení a hlas v jeho hlavě to na nějakou chvíli utišilo. Tohle téma bylo tabu pro oba, nejen pro něj. Byla to větší chyba, než jakou chtěl Artë kdy zopakovat. A tak se dlouze nadechl a s jemným úsměvem na rtech se opět podíval směrem ke Kailee. “Zvířata mají svou vlastní hlavu ať už mají jakoukoliv výchovu, umí být vystrašená, zraněná i opatrná, ale také mohou mít starost o druhé…“ odmlčel se, otočil se na klisnu a zakroutil přitom na okamžik hlavou. “Je totiž pravda, že sis nevybrala to nejlepší místo na odpočinek, takže bych se přiklonil spíše k patronovi v podobě koně, já jsem byl jen ve správnou chvíli na správném místě, aby mě mohla najít.“ takhle to znělo lépe. Znělo to lépe jeho uším, on přece nemohl být ničím patronem, ničím strážným andělem, do anděla měl hodně daleko a kdyby snad měl mít k nějakému blízko, nebyl by díky zohaveným křídlům blíže k tomu z nočních můr než k tomu, který se objeví v nesnázi a nabízí pomocnou ruku? Přesně tak, Artë. Osudu neutečeš a moc dobře víš, že nejsi ani jedno ani druhé, jsi jen něco mezi tím. A něco, není někdo. Slova hlasu v jeho hlavě mnohdy padala na úrodnou půdu, jelikož přicházela ve chvíle, kdy by potřeboval možná slyšet jejich absolutní opak. Naučil se je za ty roky ignorovat, nedávat na sobě znát, že ta slova dokázala mnohdy ranit víc, než ostrý meč v jeho rukou. Naučil se je vnímat jako odstrašující příklad, aby neopakoval chyby, které udělal v minulosti. Jenže někdy – někdy nemohl oponovat tomu, co mu srdce říkalo, že je správné. Kdyby poslechl hlas pokaždé, možná by nebyl v téhle situaci, ale zároveň by nikdy o sobě nemohl říct, že je dobrým ‚člověkem‘. Zahleděl se směrem na Kailee a usmál se. “Je mi ctí, být ti nápomocen.“ kývl hlavou, jako by snad chtěl naznačit úklonu. Nepoučitelný. Ty jsi neuvěřitelně hloupý, ale kdyby to bylo na mě, asi bych tleskal už jen proto, že víš, jak flirtovat i přes to, že by sis to vůbec neměl dovolit. Tyhle malé ‚radosti...‘

Košile, kterou rozepnul z vlastní nepohody nyní způsobovala nepříjemné chvíle Kailee se zdála najednou jejich největším problémem. Samozřejmě, že měl na co být hrdý, vypracované svaly na jeho těle by mohly být snem kdejaké ženy a na atraktivnosti mu tedy neubíraly, ale co znamenal dobrý vzhled oproti tomu, co následovalo vždy poté? Oh a začínáme znova? Ano, ano, oba víme, že je to k ničemu. I kdybys vypadal jako sám mocný kotlík, stejně by to neodstranilo problém, který je připoután k tvým zádům, stejně by to nemohla odmazat fakt tvého původu. Pořád zůstaneš tím čím jsi, Artë. A ukaž na jedinou bytost, která by to zvládla ocenit. někteří by ukazovali k rodině, na matku a na otce, ale Artë takovou jednoduchou možnost neměl a proto sklonil hlavu s omluvou a i přes svou nepohodu promoklou látku košile přitáhl k sobě, aby se snad i zahalil. Kdyby neodvedla jeho pozornost. Upřímně a vděčně se nad její starostí usmál, ale zakroutil nad tím hlavou. “Pocházím z hor, jsem na chlad zvyklý. Nemusíš mít obavy.“ Taky jsi zvyklý na žár výhně a do ohně by ses usadit nešel. Ale o tom tu řeč není a ty to víš. uvolnil nalepenou látku, krátce ji vyždímal a následně zapnul několik knoflíčků tak, aby odhalenou kůži zakryl. Bude muset spolknout vlastní nepohodlí v podobě nalepené košile. Když však zmínila bandáž byl jako malý chlapec přistižen u kradení buchet z okenního parapetu, kde je nechávali vychladnout. Stáhl křídlo níž, aby jej zakryl za druhým. Žádné další doteky, žádné další překonávání sebe sama. Už to přece stačilo. “Ne.“ vyrazil ze sebe o chvíli později, kdy si zkontroloval ohlédnutím, že rána už není díky jeho pohotové schovce vidět. Rána jej nebolela, necítil, že by se jednalo o něco hrozného nebo něco, s čím nemusel vydržet do doby, než se rána sama zahojí. “To je v pořádku, není potřeba… není potřeba, abys něco hledala. Nebolí to.“ pokusil se vykroutit z nepříjemné situace. Sám se do toho pouštět nebude, ne proto, že by sám sebe nedokázal ošetřit, ale proto že necítil bolest ve svých křídel. Fakt že ten dotek viděl, jeho mozek mu říkal, že se křídel dotýká, jeho prsty říkaly, že se křídel dotýká, ale křídla nevyslala jediný signál mu nedělala dobře o nic víc, než když na jeho křídla sahal někdo jiný. Než se však stihl zcela vykroutit z dané situace klisna se rozhodla znovu narušit jeho prostor, šimrat jej oždibováním ucha a následným žvýkáním jeho košile, takže se nad tou situací rozesmál. Uvolněně. Ještě stále se usmíval, když Kailee koně odtáhla z jeho blízkosti a nad jejími slovy se rozesmál znovu. “Merzí mě, že u sebe nic nemám, jinak bych se určitě podělil.“ promluvil ještě stále značně pobavený. K nakousnutí, slyšíš. Neřekl bych, že si to myslí jen ten kůň – co kdybychom zmizeli. Už je vzhůru. Už tu nemáš co dělat, Artë. Nepotřebuje tě tady. hlas jej nabádal a on věděl proč. Zmizet dřív, než se dostane do situace, která má vždy stejný konec. Jeden a ten samý konec, který pro jeho srdce končí stejně. Jenže teď se nemohl jen tak zvednout a odejít. Upřel na vílu před sebou oči v barvě tmavé čokolády a sledoval, jak se klisna baví okusováním vlasů a na tváři jeho společnosti se usazuje zářivý úsměv. Byla to velká změna od jejich posledního setkání, kdy se na její tváři míhaly starosti. Měl vlastně docela upřímnou radost, že se smála. Fajn. Tak se ti to líbí a teď jdeme! Artë!

“neřekl bych, že to bylo odml…“ možná měl poslechnout ten hlas, nebo si dávat větší pozor na toho koně, jelikož klisna měla očividně úplně jiný plán než on a Kailee. Bylo to jen pár vteřin, nebylo, jak reagovat jinak, vlastně mohl být rád, že vůbec reagovat stihl. Natáhnout ruce, aby zmírnil její pád, když už mu nemohl zabránit. Vzduchem se rozlehl zvuk šustění blanitých křídel, když je roztahoval v reflexu, aby je při pádu nezlomil, nebo se jinak nezranil a následné šumění trávy a květin, které se pod jejich společnou vahou a vahou rozpjatých křídel poddávaly stejně jako se sníh rozpouští pod náporem slunce. Zorničky v tmavých očích se rozšířily úlekem a v momentě kdy se mu ji podařilo zachytit oči přivřel. Dřív, než si to uvědomil ležel na zádech s Kailee v podstatě v náručí a pokud dotek košile byl nepříjemný, teď se potýkal s poměrně živější situací. Já to říkal. Říkal jsem ti, že máme jít pryč, než se dostaneme do takové situace.  Jenže ty mě nikdy neposloucháš, nikdy. hlas v jeho hlavě se rozčiloval a Artë si během toho uvědomil, že vílu chytil za pas, když padala. Pustil ji a upřel pohled na nebe. “Tvůj kůň má velice specifický smysl pro humor, Kailee.“ promluvil na ni a celá ta situace pro něj nakonec znamenala jen malou komedii, obzvlášť když klisna hlasitě zaržála a spokojeně pohodila hlavou. A tak se znovu rozesmál. “V pořádku?“ zeptal se jí a následně natočil hlavu na jednu stranu, kdy zvedl levé křídlo, pak na druhou, kdy zvedl pravé. Na okamžik tak vytvořil stín a zároveň si zkontroloval pohledem, že křídla zůstala celá. Když je opět položil ozvalo se jemné plesknutí a zvedl se od nich jemný vánek. Pokud se začala zvedat s radostí se ji pokusil pomoct a pak se sám posadil do sedu, ale jinak se příliš do zvedání nehrnul. Jen tak se válet v trávě nebylo tak zlé, když si namlouval, že tlak, co cítí na hrudníku je ve skutečnosti jen ta vodou nasáklá košile. Nehledě na to, že pokud se teď podívala mohla zranění na jeho křídle vidět jako na malovaném obrázku, neměl ho totiž jak schovat.
Sponsored content

Květnaté lučiny Empty Re: Květnaté lučiny

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru