Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Sordit

3 posters
Goto down
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

3/5/2020, 21:06
Ani ho moc nepřekvapí, že si jeho slova přebrala jako myšlená vážně. Přece jen tahle polovíla si vždycky všechno vyložila tak jak chtěla a moc nepřemýšlela nad tím, jak to bylo ve výsledku myšleno. "Samozřejmě. Nechám ti volný přístup do soukromé knihovny. Do té doby tam jistě bude hned několik svazků." Odpoví jí a věnuje jí milý úsměv, jako by to snad opravdu měl v plánu. Nebo jako by to snad opravdu byla pravda. Na to, aby o ní získával informace i poté, co bude ze Sorditu pryč, by jí musel nechat sledovat. Sice určité zdroje by na to měl, ale zatím neměl důvod, proč by to udělal. Třeba se časem i nějaký důvod najde, ale teď tu žádný nebyl. Vzhledem k jejímu přihlouplému úsměvu nějak nedokázal odolat, aby se jí trochu nepodíval do hlavy. Nijak hluboko, spíš jen tak na okraj, aby zjistil, nad čím tak přemýšlí. Nutno podotknout, že dost brzy pochopil, proč se tak přiblble usmívá a sám neodolal tomu, aby se nezasmál. Stejně tak neodolá tomu, aby jí do hlavy nenastrčil představu toho, jak bojuje se zářivým mečem v tunelech pod Keratem s nějakou nestvůrou. V podstatě využil jeden z příběhů, který jendou četl v nějaké knížce. O nějakém hrdinovi, který se rozhodl vyčisti podzemí od příšer. Sice mu to úplně nevyšlo a podle legend do dnes bloudí podzemím a nestvůry ho děsí, ovšem nezabijí, aby trpěl co nejdelší dobu.

Byl si vědom toho, že by jí jistě napadlo spoustu dalších úkolů, ale k těm už jí opravdu nehodlal dávat návod. Nad tím, že by snad jednou mohla vykoumat cestu, jak odsud utéct se ani moc nepozastavil. Ono už jí nezbývalo moc času, aby se odsud dostala sama. Byl si jistý, že Kalu je na cestě sem a on se pořád nerozhodl, jestli ho pošle k Mrtvým útesům, aby jeho cestu trochu prodloužil, nebo mu rovnou řekne, že jeho sestru našel. To byly ale úvahy, které si mohl klidně nechat na později. "Fanty? Chceš mě vidět nahého nebo co?" Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Bylo docela jasné, že úkoly by využívala spíš ona a rozhodně by vybírala ty nejbláznivější, které by on odmítal udělat. Takže by logicky musel dát fant. To by nejspíš nedopadlo nejlépe. Tedy ne, že by se za svoje tělo styděl. Spíš naopak, dobře věděl, jak vypadá a že rozhodně není k zahození. Jak bylo občas snadné svést některou z dvorních dam. Nebo přebrat milenku vlastnímu otci. Sice to ankonec nekončívalo pěkně, ale alespoň nějak si mohl dokázat, že v něčem otce dokáže porazit. Ten mu to ale oplácel stejnou mincí, když ho zmlátil jak malého a poslal pryč, aby si prošel uličkou hanby napříč palácem, kde ho mohl kdokoliv potkat. "Ne, spíš to souvisí s mým blahem. Přece bych tě tvému otci nemohl vrátit v poničeném stavu. Nejspíš by to neskončilo dobře." Odpvoí jí a pokrčí rameny. Sice by jen její otec nedokázal poznat, kdo se jí vrtal v hlavě, ale pokud by přišel s žádostí za jeho otcem nebo někým jiným z Keratu, tak by jistě někdo dokázal přijít na to, kdo v tom má prsty. Sice někdy dokázal být zdatný, ale pořád existovaly víly, které dokázaly jeho činy rozeznat a najít jeho stopy v mysli jiných. Dalo se čekat, že nebude věřit tomu, že by jí říkal pravdu. "Slavnostně slibuji, že během hry, kterou budeme hrát v průběhu dnešního dne a večera, budu mluvit jen a pouze pravdu." Řekne klidným hlasem a dopije zbytek tekutiny, co má ve svém poháru. "Pokud víš, co pro víly znamenají sliby, tak by ti mělo být jasné, že tenhle neporuším. Pokud máš pořád strach, ještě tu je krvavý slib." Odpoví jí a pokrčí rameny, jako by opravdu o nic nešlo. Jako by tu nemluvil o tom, že jí přísahá krví na to, že bude mluvit pravdu. Stačilo by jen jedno špatné slovíčko, které by během slibu použil a mohlo by ho to s ní svázat navždy. Sklenku nehcá ležet na stole, ale sám se zvedne, aby došel pro láhev. Přece jen bude lepší, když jí nechá na stole a nebude pro ní muset chodit až ke knihovně. "Dobře. Proč přesně tě vyhodili z armády?" Položí jí jeho první otázku. O tom se její bratr ani otec nezmínili. Jen, že byla vyhozena. Jenže nikoho na tak vysoké pozici by nevyhodili jen tak pro nic za nic.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

26/7/2020, 23:52
Že by v jeho slovech i přes určité věrohodné přetvařování cítila ironii? Ano, celkem zřetelně, když jí nedal ani do podtónu svých slov ani do výrazu tváře, nebyla zas tak hloupá, aby brala vážně všechno, co řekl. Navíc pokud mluvil jenom o několika svazcích, nemohl mluvit o ní, že ano? Protože to by zcela jistě zahrnul do svých slov výraz pár poliček svázků nebo něco takového. Kdyby to ale myslel tak, jak řekl, ještě by se mohla urazit, protože by jí tím mohl docela podcenit, no ne? "Sice by mě mohlo potěšit, že by sis nastřádané informace o mých výstřelcích ukládal so soukromé knihovny, ale stejně asi nemluvíme o mě, kdyby se ti to vážně chtělo shromažďovat a sepisovat, vyšlo by to na mnohem víc, než na několik svazků," prohlásila mírně povýšeným tónem a mírně přikývla hlavinkou jako odraz marnivé rozmazlené princezničky. To bylo trochu pod její úroveň, ale vzhledem k situaci to nebylo ani tak mimo mísu. Chvíli si mohla dovolit působit jako arogantní kráva, přeci jen se tak chová více méně celou dobu, co je v Keratu, takže nemá cenu začít měnit mravy. Stejně tak se jí to hodilo, když se jí hlavinkou začala prolínat představa, kterou by si sama o sobě rozhodně nevytvořila. Proto zvedla hezky povýšeně hlavičku a nahodila ten nejarogantnější výraz, na který se zmohla. "Jestli mi chceš podstrokovat do hlavy blbosti, mohl bys to dělat nějak inteligentně a nadhazovat představy, které by třeba vylepšili přátelský vztah mezi námi a někam ti pomohly nebo bys ses na to prostě mohl vysrat a nelézt mi do hlavy, protože nejsem rytířka v blyštivé zbroji, pokud sis nevšiml," prohlásila s naštvaným podtónem ve hlase a zamračila se. "Ale spíš se na to prostě vykašli, protože je to neslušné a ty máš být z nás dvou ten vychovaný, ne?" nadhodila s pozdviženým obočím a tím nejsladším jedovatým úsměvem, na který se jen zmohla. Tolik k myšlence o psaní knihy a podobným hloupostem.

Nedokázala si odpustit protočení očí nad jeho otázkou, která z něj udělala opravdu nudného panáka, který by zasloužil minimálně jednu facku, aby se probral. Sice jí už bylo docela jasné, že se tenhle vílí dědic Keratu asi nebavil zrovna jako většina normálních lidí, ale začínala silně pochybovat o tom, že někdy dokázal tuhle chlastací hru hrát běžně tak, jak se hraje, třeba i s flaškou, když je víc lidí, aby se úkoly a otázky rozdávaly mezi náhodnými lidmi. Nedokázala si ho vlastně ani představit, že by dokázal sehnat lidi, se kterými by tohle dokázal hrát bez toho, aby byl o kus oblečení chudší po každém kole nebo aby všechny zabil na konci hry za to, co všechno viděli nebo co se dozvěděli. "Umíš si vůbec představit, jak šíleně nudně a upjatě si díky té otázce vyzněl? Věřím tomu, že by sis s tímhle přístupem asi moc normálních přátel na chlastání nenašel, hochu," prohlásila s trochu odsuzujícím výrazem, než se na chvíli pozastavila nad skoro přátelsky znějícím oslovením, které mělo být spíše nadávkou. Nakonec se ale utišila tím, že to byla věta s lekcí a to oslovení se tam jistě hodilo víc ne třeba ty kreténe nebo něco takového, i když i to by bylo vzápětí docela diskutabilní, protože by v klidu byla po jeho dalších slovech sprostá. Očividně už začal plánovat nějakou tu formu předání jí otci, jako by byla něco, s čím může obchodovat a nejspíš skutečně vyjednat nějaký obchod. Při zpětném ohlédnutí k jejím činům by pravděpodobně nemohl nikdo ani nic namítat k tomu, že byla vězněna, ale kdyby poskytl nějak mentálně poničené zboží, to už by problém třeba činit mohlo, že ano? Výjimečně se to ale rozhodla nekomentovat slovy ale jenom pohledem, který mu výmluvně říkal, že je idiot. Na další jeho slova už ale reagovala a to celkem sarkasticky, byť ji docela překvapilo, že se až tolik obtěžuje. "Ale ani o sekundu déle, co hra skončí, protože tak to mi prolhaní vílí parchanti neděláme, protože pravda by asi mohla být jedovatá," řekla o něco hlubším hlasem, aby mu třeba došlo, že mluví jakože za něj a protočila oči v sloup. Ale nakonec jí stejně dostal, když vyrukoval i s krvavým slibem. Tím jí donutil překvapeně zamrkat a na chvíli dokonce zavřít pusu a přemýšlet. Jistě by toho mohla zkusit využít, věděla, že u víl je všechno o slovíčkaření a stačilo by jedno slovo správně a už by jí nezalhal, ale ona ve slovíčkaření přeborník zrovna nebyla, takže by to chtělo jinou taktiku. "Hm... To zní zajímavě, ale když už nelhat jeden večer, kdy se můžu zeptat úplně na cokoli, zabilo by tě příslíbit někomu pravdu na pořád, věř tomu nebo ne, ale opravdu nehrozí, že by ti to rozežralo průdušnici, když nebudeš mluvit jen samé lži... Mohli bychom hodit nějakou oboustrannou dohodu, protože mě lži zas tolik jako tebe nebaví," nadhodila jako by nic, i když rozhodně neměla všechny karty v rukou. Jasně by mohlo být fajn, kdyby složili krvavý slib, že si nebudou lhát, aby to divné soužití o něco zjednodušili, ale on už věděl, kým je, takže už mu lhát nemusela, tudíž to taky nemuselo hrát ve prospěch její osoby.

Ale proč by se měli tolik zabývat krvavým slibem, no ne? Camiel se konečně vymáčkl a nadhodil první otázku, takže se mohli věnovat jejímu rozboru. Trochu ji opět překvapilo, že si tyhle informace nedokázal obstarat sám, když už si tedy zjistil, kdo je ona, její bratr a její otec, ale tak asi měl moc nicnedělání na práci, když mohl vymyslet tuhle hru na otázky, aby si to zjistil tímhle způsobem. Jenže tu byl problém v tom, že se díky tomu pitomci vrátila do toho dne i do průsmyku. Před nimi byla horda železozubých a všem by bylo jasné, že to přežije buď pár šťastlivců a pár těch méně šťěstných, kteří přijdou třeba o ruku nebo o nohu nebo že to nedá vůbec nikdo. Bylo by jen otázkou času, než by je čarodějnice rozdrtily, kdyby jen chtěly, ale ona to nechtěla dopustit . Podívala se na všechny víly kolem sebe, své přátelé a společníky ve zbrani a nehodlala je nechat umřít. Ani její jedinou přítelkyni ani toho posledního pěšáka někde na konci pluku. Proto zavelila ústup a pustila tu jednu blbou část průsmyku, kterou si mohla střežit princezna, která zrovna nebyla ani v táboře, aby se o to sama postarala s Illyrijci, kteří by se alespoň mohli bránit magií. Rozhodně jí nemrzelo, že zachránila životy svých přátel, ale bytostně jí urazilo, že za to musela pikat, když by to stejně sami neudrželi. Takhle dopodrobna mu to ale vykládat nehodlala, ale z hlediska toho, že cítila, jak jí pálí oči, uznala, že by se na odpověď stejně raději napila, takže mu přes stůl přistrčila svoji skleničku. "Neuposlechnutí přímého rozkazu, které mělo za následek ztrátu části obsazeného území v průsmyku," pronesla suše a podívala se na něj s tázavým pohled, jako by se ujišťovala, jestli mu tohle stačí, ale nečekala na nějaké námitky. "Teď je řada na mě. Takže co kdybys mi řekl, co přesně si měl z toho, že si mě tady držel, než jsi zjistil, co jsem zač? Byla jsem k ti k ničemu, protože jsem nebyla dcera bratra vladaře Evasiru a i kdyby jsem byla špeh, mohl mě zabít a ne tahat do komnat... Proč tolik péče?" položila svoji otázku a poslušně vyčkávala odpověď, neboť jí tou svojí otázkou dostal do trochu melancholické nálady, za což by mu neraději opět přiřadila nějaké sprosté označení.
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

14/11/2020, 16:11
Mírně pozvedne obočí nad její vlastní domýšlivostí o její osobě. „Kolik, že ti je? Něco přes dvacet? Pochybuju, že by tvůj dosavadní život dal dostatek materiálu na několik poliček svazků.“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. Ne, opravdu pochyboval, že kdokoli by si dal tu práci, aby o téhle polovíle psal nějaké knihy, tak by se zaměřil na každou drobnou událost v jejím životě. Takhle se knihy nepsali. Nikdo nezaznamenával každodenní události nebo jen malé události, které ve výsledku nebyli tak důležité jako ten zbytek. Všichni by se zaměřili na to, co osobu tvarovalo nebo co bylo důležité, aby o ní ostatní věděli. Byl si dost jistý, že ve chvíli, kdy bude někdo zaznamenávat jeho život, tak se rozhodně nezmíní o tom, že ho jeho otec zmlátil a poslal projít celým palácem se zákazem přemisťování. Ne, tohle by byli věci, které by v historických svazcích rozhodně být neměli. „Myslíš, že by našemu vztahu nějak pomohlo, kdybych se ti začal vrtat v hlavě, aby si ke mně měla ten vztah lepší?“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. Sice byl domýšlivý a dokázal si hrát s myslí druhých, ale on osobně nikdy nedělal to, že by nějak měnil vztahy k lidem okolo dotyčného. Navíc to byla dost titěrná práce, protože ačkoliv se některé vazby vázaly na vzpomínky, tak některá pouta sahala hlouběji a on je ovlivnit nedokázal. Možná někdo silnější a zručnější s magií mysli, ale i tak mu to přišlo zbytečné. Bylo lepší vědět, že ho někdo nemá rád, než aby se snažil ho přimět, aby ho rád měl. „Proč bych já měl být ten vychovaný? Vychovaně se mám chovat před důležitými lidmi a ve společnosti. Tady jsi jen ty.“ Upozorní ji na prostý fakt, že tady si svou reputaci už jen těžko zhorší. Ona už o něm teď neměla moc vysoké mínění a nikdo další v místnosti nebyl, tak proč se namáhat se slušným chováním.

Kdyby svoje emoce tak často a neustále nepotlačoval, tak by tohle nejspíš byla slova, která by ťala do živého, ovšem v jeho případě mu to bylo jedno. Ne, neměl přátele, se kterými by mohl pít a hrát nejrůznější chlastací hry. Ne, život dědice v Keratu byl dost osamělý. Možná kdyby měl sourozence, tak by to zase bylo něco jiného, jenže on byl jedináček. Jediný dědic, který připadal v úvahu, aby pokračovala jejich linie a nezačala válka o to, kdo nastoupí po nich. „Ještě, že nehledám normální přátele.“ Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Ne, i kdyby měl nějaké přátele, tak by je jen těžko mohl nazvat jako normální. Navíc pochyboval, že by dokázal nějaké přátelství udržet. Na to měl moc velkou potřebu tajit nejrůznější věci a držet si informace sám pro sebe, než aby je rozhlašoval okolí nebo se o ně s někým dělil. „Nelžu pořád, ale pravda tady v té říši není něco, co se ti hod na denní bázi.“ Odpoví jí jednoduše a pokrčí rameny. Proč by jí měl vysvětlovat, že říkat neustále pravdu, by v Keratu dopadlo katastrofálně. Zvlášť když on sám byl dědic. Ne, to by nikdy nemohlo mít šťastný konec. Zastaví se u svého stolu a ze zásuvky vytáhne nůž, teprve potom vezme do ruky i láhev s pálenkou. „Dobře. Dejme tomu, že si navzájem slíbíme, že si vždycky budeme říkat pravdu, kterou ale bez svolení toho druhého nikomu dalšímu nesdělíme.“ Nevrhne jí s polovičatým úsměvem. Jistě, neměla všechny trumfy a on to dělat nemusel. Ovšem vždycky ve výsledku záleželo na pokládání otázek. Navíc pojistka o nesdělování nikomu jinému by mohla být dostatečně silná na to, aby se daná pravda nedostala nikam jinam. Protože on měl jistě mnohem více tajemství, než měla ona. Ovšem sama před chvílí říkala, ať raději přijde s něčím, co by jejich vztah mohlo vylepšit a co jiného než pravda, by to mohlo být. V podstatě to bylo něco, co nikomu jinému nikdy nenabídl. S nožem i s láhví se pak vrátí ke stolu. Zatímco lahev postaví na stolek, tak nůž si nechá v ruce a pohrává si s ním.

Tentokrát jí do hlavy nevleze. Sice byl parchant, který se rád vrtal v hlavách druhých, ale momentálně neměl potřebu se dívat na její vzpomínky, které pro ní očividně nebyly zrovna příjemné. Číst tváře nebylo tak těžké, zvlášť teď když se jí v očích zaleskly slzy. Očividně se jednalo o dost bolavé téma, které si nerada připomínala. Vezme její skleničku a dolije ji z lahve, načež jí zase přisune zpátky. Něco takového zaslechl, když byl v Táboře, jen neslyšel její jméno, což bylo nejspíš proto, že o ní nikdo moc mluvit nechtěl. Možná tím zachránila vlastní lidi a přijít o území v téhle žabomyší válce s čarodějnicemi nebylo zase tak hrozné. Vedení armády to ale asi vidělo jinak. „Špehové často nemívají informace jen o těch, na koho byli posláni, ale mají jich i dost o tom, kdo je poslal. Šlo zkrátka o to, abych zjistil, kdo tě případně poslal a mohl tak zakročit proti němu. Očividně ses nechytla na mučení, tak jsem to zkusil jinou cestou.“ Odpoví jí a pokrčí rameny. Tohle byla více méně pravda. Jistě, mohl ji zabít a nejspíš by z toho ani neměl výčitky, ale najít toho, kdo by chtěl špehovat jeho rodinu a dvůr bylo důležitější. Špehů mohlo být stovky, nepřítel jen jeden. Opře se pohodlně do sedačky a změří si jí pohledem. „Jaký vztah máš s otcem?“ Další dost osobní otázka, ale z toho, co viděl, tak Kalu s otcem zrovna nevycházel. Nobu to asi měla podobně vzhledem k tomu, že šlo o dvojčata a zřejmě měli i podobnou povahu. Zatímco čeká na odpověď, tak se napije.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

20/11/2020, 15:43
"Tak samozřejmě nemám na účtě víc jak dvě stovky let nudného dvorského života plného intrikaření nebo zabíjení, což bych ani nechtěla a unudila bych se k smrti asi už teď, takže by tvůj dlouhý život ani nestál za napsání, natož potom za čtení,""  prohodila se sladce jedovatým úsměvem, než se rozhodla opodstatnit to, proč by i její krátký život mohl zaplnit pár poliček v knihovně. Jako ne, že by to považovala vyloženě za reálné, ale on by neměl tu myšlenku považovat za něco, co se jí dá logicky vymluvit. "Na druhou stranu můj krátký život plný menších problémů, zábavných příhod, vtipných průpovídek a i celkem velkých průserů by mohl lidi bavit. V Keratu jste možná trochu pokřivený, ale v ostatních zemích se jistě rádi baví," mluvila s jistou dávkou svého vlastního přesvědčení, ale nakonec nad tím jen pokrčila rameny. Možná by zvládla vycucat z prstu ještě nějaké další argumenty, ale asi by to už neznělo nijak zvlášť dobře a přesvědčivě. Sice dokázala mlet o ničem a nechat to vyznít jako něco, ale nic se nemá přehánět. Nad jeho dalšími slovy se poté musela uchechtnout a zakroutit nad tím hlavou, protože to znělo poněkud absurdně. Přeci jen jejich vztah byl silně podivný a asi bylo jedno, jestli by mu vrtání v její hlavě prospělo nebo ne, protože stejně nejspíš ani jeden z nich nestál o navázání přátelského pouta s tím druhým. "Ale, ale... Od kdy se dědic keratský stará o dobré a nedobré vztahy s vězni?" neodpustila si malé rýpnutí a protočení očí, než upila se své sklenky. Sice na rozdíl od ostatních nebyla důležitá za tak nebezpečnou vězeňkyni, aby musela hnít v cele, ale stejně to nebylo tak, že by ji bral za něco jiného než za blbku, která je chtěla vykrást díky pitomé sázce a nejspíš se s ní vybavoval hlavně proto, že zjistil, kam sahají její kořeny a taky proto, že intriky musely být fakt nudné. Stejně ale byla vězeň a navíc polovíla, takže ho udržování dobrých vztahů nejspíš určitě nezajímalo. Více méně o jisté povýšenosti, která taky nepomáhala k vylepšení jejich vztahu, vypovídala i jeho další slova, na které neměla pádnější odpověď než zamračení a vyplazení jazyka, čímž vyloženě nevyvrátila to, co říkal. Asi by to nepřidalo k důvodům, proč se chovat slušně, když to sama zřejmě nedělala, ale tak to už bylo jedno.

Bohové, proč já? projelo jí hlavou po jeho slovech a párkrát zamrkala, než si její mozek potvrdil, že to myslel vážně. Možná by jí ho mohlo být spíš líto, protože nepochybovala o tom, že nemá představu o tom, co to je skutečné přátelství, protože v jejích očích už si vysloužil roli věčně povýšeného panáka a povýšenost vůči všem není pro přátelské vztahy zrovna dobrý základ, ale lítost a soucit z její strany si nezasloužil, jako spíš nějakou rýpavou poznámku. "Jako by se s tebou někdo normální přátelit chtěl, i kdybys ho vyhledal," prohodila suše a protočila nad tím očima, protože jeho běžné vystupování jistě nebylo nějaké extrémní lákadlo pro normální potencionální přátele. Ale tak, jestli mu to vyhovovalo, co ono s tím? Dobře, možná by se v tom mohla z nudy i šťourat, ale teď zrovna se jí do toho zrovna nechtělo, přeci jen její dovolená v Keratu asi ještě zdaleka nekončila, takže nebylo třeba vyplýtvat všechna témata. "Jasný, všichni jsme slyšeli o tom, že tady máte širokou síť lží a intrik, která se už ani nedá rozplést a ve které se za ty roky už jen málokdo vyzná... Takže je tu lhaní denní rutina a tak... A lhaní pořád nebo jen skoro pořád už není takový rozdíl," prohodila jakoby nic s menším pokrčením ramen a věnovala mu pohled, který celkem jasně vypovídat o tom, že soudí jeho i každého prolhaného Keraťana co se oné neupřímnosti týká. Možná kdyby lhali pro něco podstatného, ale v jejích očích lhali pro nic. Všechno sloužilo jen ke zvětšení jejich moci a podobně. Ona se možná se svojí upřímností a prořízlou pusou a svéhlavostí dostala, no... sem, ale alespoň si stála za svým. Proto taky nadhodila svůj návrh, na který Camiel překvapivě přistoupil, přesto ale na chvíli zaváhala, když viděla, jak si hraje s nožem v ruce. Sice byla skoro synonymum pro upřímnost, když nešlo o něco vyloženě skoro životně důležitého důležitého, ale mohla taky chvíli přemýšlet nad tím, jestli to není nějaká bouda. Jeho podmínka byla vlastně férová, to nemohla nic namítat, ale stejně musela alespoň malou chvíli zapřemýšlet nad tím, jestli je to moudré rozhodnutí, ale nakonec to přeci jen tak nějak navrhla sama, více méně, takže s odhodlaným pohledem netáhla ruku k němu, když už to vyžadovalo krev a nasadila masku absolutního klidu, jako by to byl její každodenní chleba. "Fajn, tak od teď žádné lži," pronesla odhodlaně, než se jí v obličeji mihlo malé zamračení, "...jen mi budeš muset říct, jak to funguje." Když už měli být tedy furt pravdomluvní, mohla přiznat, že neví, jak přesně to probíhá, jasné bylo, že je v tom krev, ale dál? To už bylo spíš na něm. V každém případě ale byla ráda za to malé rýpnutí v podobě dvou hloupých slůvek budeš muset, to jí na chvíli cuklo koutky.

Musela se sama divit, když po její odpovědi nepřišel žádný komentář, který by upozorňoval na její slabost nebo snad hloupost. To by asi i zvládla očekávat, ale namísto toho jí jen mlčky dolil a komentáře si odpustit. To si zasloužilo překvapený a nechápavý výraz, ale potom se stejně podívala jinam a zatím ponechávala dolitou sklenku na stole, protože zapíjení zrovna tohohle tématu ji vlastně dostalo až sem, takže by nebylo na škodu zvolnit téma a neponořit se do alkoholového opojení, když už podstatnou dobu nepila, to by se mohla taky za chvíli válet pod stolem. Stejně se nakonec musela soustředit na jeho odpověď, která ji přiměla se pobaveně ušklíbnout a pomohla jí k tomu, aby odvedla myšlenky jinam. "A to já se tak moc těšila na tu slibovanou mučírnu a roztříštění mysli," neodpustila si poznámku, ze které by mohla snad i odkapávat ironie a natáhla se nakonec i pro svoji skleničku, ze které upila a položila jí zpět na stůl. Sice by si neměla dělat zrovna z tohohle legraci, protože nikdy nemohla vědět, kdy mu třeba přeskočí a řekne si, že by jí výlet do mučírny mohl dopřát, ale nemohla si pomoct. Asi to byl už prostě zvyk, jako v dětství, když věděla, že ji za hloupé řeči zmlátí, ale stejně si je nedovedla odpustit. Bylo by prostě nepřirozené, kdyby si to odpustila. V každém případě se ale pokročilo k další otázce, která ji přiměla protočit oči, ale tak když to chtěl vědět. "Nevšímal si mě, dokud se u mě neobjevilo nadání pro magii, protože jsem nebyla syn a jsem malinko malá a problémová, takže se mnou nepotřeboval nic mít. Když se u mě projevila magie, u něj se objevil nějaký ten zájem, zařídil mi dobrou pozici v armádě a celkem jsme spolu vycházeli, bylo to fajn, ale teď bych spíš předpokládala, že je pořádně naštvaný a určitě i párkrát uvažoval o tom, že by se mě zřekl, ale tím si jeden nemůže být nikdy jistý," prohodila jako by nic, protože její vztah s otcem nebyl až takové silné téma, věděla, že ho nejspíš pořádně nasrala tím, co udělala, ale nevadilo jí to tolik, jako kdyby na ní byl naštvaný její bratr, to by pro ni bylo mnohem horší. Kalu tu pro ni byl vždycky, její otec jen několik let, takže nebyl až tak důležitý, ale furt ho měla radši než matku. Tolik k povedené rodince, ale tak stává se. Jí na druhou stranu ale otázky na jeho rodinu moc nezaujaly, proto zapátrala v mysli, co by mohla vytáhnout za otázky, aby se spíš obeznámila s tím, co je vlastně za člověka, i když tušila, že to bude něco ve stylu vražedného parchanta. "Tak jsem na řadě.." prohodila se zamyšleným výrazem a přemítala na co by se mohla zeptat, než si konečně vybrala otázku. "Už to mám. Co je ta nejhorší, nejohavnější a nejvíce odsouzení hodná věc, kterou si udělal nebo si přemýšlel nad tím, že by si ji mohl udělat?" nadhodila a ačkoliv se chtěla tvářit nezaujatě, do hlasu se jí vkradla jistá zvědavost, protože touhle otázkou mohla zjistit, jak špatný vlastně muž naproti ní je. Každopádně nechtěla zvědavě zírat a vyčkávat odpověď, takže se opět trochu napila a poté se pohodlně opřela na pohovce.
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

13/1/2021, 00:12
Ušklíbne se, při jejím popisu jeho života. Jistě, nudný dvorský život, intriky a zabíjení. To už zkrátka bylo to, co se do historických knih psalo. Ovšem i tak to nebylo všechno, co zmiňovali. Důležitá rozhodnutí, svazky a spojenectví. On zatím z toho neudělal nic. Tedy nic, co by se mohlo do historických knih zapsat, protože pochyboval, že krvavý slib s budoucím vůdcem čarodějek by bylo něco, čím by se měl jako budoucí vladař pyšnit. Navíc se to dalo spíše využít jako tajná zbraň než něco obecně známého. Takže když to vzal kolem a kolem a odsekal ty nepoužitelné části, tak jeho život byl opravdu jen to, co právě Nobu řekla. Smutné? Zcela zjevně, ale on nebyl z těch, kdo by sám sebe litoval. Navíc mu ani nepřipadalo, že by to bylo něco, ohledně čeho by měl smutnit. „Jistě, dokážu si představit, že tím by někdo zabíjel svůj drahocenný čas. Zejména lidé, kteří ho mají minimum.“ Odvětí sarkasticky a zavrtí hlavou. No, ti by to asi hltali nejvíce. A pokud by se tam dala i tahle pasáž, kterou by jistě v Mairornu třeba okořenili nějakým mučením a skončila by tak, že Nobu nejspíš zabil, aby tím podpořili svou nenávist vůči vílám. Mírně nakloní hlavu nad její další otázkou. Jistě, pro to neměl moc logické vysvětlení, ale s nějakým přijít nebylo tak těžké. „Spíš by to byla ztráta času a příliš práce. Navíc by vždycky hrozilo, že si třeba tvůj otec pozve nějakého Loutkáře, který by nakonec mohl vyšťourat, že jsem se ti v hlavě hrabal. No, zkrátka ztráta času a plýtvání magie.“ Odpoví jí, i když to nebyla tak úplně pravda. Jistě, tohle by byl i reálný scénář, pokud se velitel evasirských vojsk o svou dceru alespoň trochu zajímal, ale spíš mu dělaly vrásky následky, které by to mělo. Ne snad nějaké zhoršení dobrých vztahů s Evasirem, ale nějaký další ostudný průchod s krví na obličeji. To nebylo zrovna něco, k čemu by chtěl nutně zavdávat příčiny, ačkoliv jeho otec si vždycky nějakou záminku našel, když se mu zrovna zachtělo. „Krásné potvrzení mých slov.“ Pronese a pousmáním, když na něj jen vyplázne jazyk. Větší souhlas si snad ani nemohl přát.


„V tom budeš mít asi pravdu.“ Pronese, než do sebe obrátí zbytek skleničky a pokrčí rameny. Ne, nejspíš by neuspěl, kdyby si z někoho chtěl opravdu udělat svého přítele. Neuměl to a jeho důvěra byla tak narušená, že nebyl schopný jí vložit jen tak do někoho. Ne, se vším, co měl uvnitř sebe a všechno to pohřbíval pod dalšími škodami a city, se kterými neuměl nakládat. Ani si nedokázal představit, že by nějakého přítele opravdu měl. Jak se říká dva udrží tajemství jen ve chvíli, kdy je jeden z nich mrtvý. No a on měl tajemství tolik, že si nebyl jistý, že by byl schopný je někomu svěřit a bláhově věřit, že ho ten druhý neprozradí někomu jinému. Jako dědic měl nepřátel spoustu, a to i ve vlastním království. Navíc když byl někdo schopný nechat zavraždit jeho matku, tak si jistě mohl brousit zuby i na něj. Jeho smrtí by navíc jejich linie mohla skončit, pokud by jeho otec nesplodil dalšího potomka. To nejspíš už ani on nepovažoval za moc pravděpodobné, když si dával dostatečný pozor, aby ho nezranil trvale. „Jistě, pro někoho zvenčí je to nerozpletitelná síť, kterou nikdy nechápe. My se do ní ale rodíme. Orientujeme se v ní, a pokud ne, tak hodně rychle přijde nějaké prozření, které určí, jestli tu vůbec dokážeš přežít.“ Odpoví jí a ušklíbne se. Víly z jeho země lhali kvůli moci, vlivu a tajemstvím, které se předávali z generace na generaci. Všichni měli nějakého kostlivce ve skříni. Ve výsledku to ale vždycky bylo o tom samém. O přežití. Spletité sítě, na kterých se muselo umět balancovat a nepřetrhnout tu, která by mohla mít fatální účinek na život dotyčného. Když natáhne ruku přejde i s nožem k ní a posadí se na stolek. „Celý průběh?“ Nadhodí a uchechtne se. „Dobrá. Krvavý slib funguje tak, že musíme smísit naši krev. Jeden řez v dlani.“ Začne a následně si nožem přejede po celé dlani levé ruky. „A jeden řez na předloktí.“ Zopakuje to samé jako u dlaně, ale na předloktí. Ani u jednoho netrvá moc dlouho, než se objeví první krev a začne z ran vytékat. „Pak se chytneme za ruce tak, aby řezy byly u sebe.“ Pokračuje, zatímco ji jemně prsty levé ruky chytne za zápěstí, aby jí úplně nezamazal svojí krví a mohl udělat řezy i jí, pokud se tedy nezačne bránit. „A pak už stačí jen, abychom odříkali slib, který bude závazný. Ovšem musíme pronést slovo od slova to samé, žádné vytáčky z jedné strany. V tu chvíli to závazné nebude.“ Dokončí svůj výklad, akorát ve chvíli, kdy dokončí řez i na jejím předloktí. Nůž si nechá v ruce, ale levou rukou ji chytí tak, aby jeho rána v dlani byla na její na předloktí, pak už jen počká než i ona chytí jeho. „Slibuji, že od teď ti budu říkat pouze pravdu a všechno, co mi svěříš ty, nesdělím nikomu jinému, pokud to není veřejně známá věc nebo mi k tomu ty sama osobně nedáš své svolení. To stvrzuji svou krví.“ Pronese nakonec přísahu a pak počká, než to samé udělá ona. V případě, že by se nějak odchýlila, tak přísaha nebude nijak závazná. Ovšem moc nepředpokládal, že by měla potřebu něco takového dělat. Jakmile i ona vysloví slova slibu, tak ji pustí a přesune se ke stolu, na který odhodí nůž, který je sice stále od krve, ale ten může očistit i pak. Natáhne se po jedné ze zásuvek od stolu a najde něco na obvazování. Přece jen tu občas musel ošetřovat sám sebe, takže tu základní potřeby měl. Vytáhne čtyři obvazy a dva ji podá, aby si zavázala svoje rány. Pak se pustí do ovazování svých ran.


Trochu ho potěšilo, že ji očividně něčím dokázal překvapit, ačkoliv si nebyl úplně vědom, co to způsobilo. Uchechtne se nad její poznámkou. „Nic nevylučuje, že k tomu ještě nemůže dojít.“ Odpoví a pokrčí rameny. Ne, že by to měl v tuhle chvíli v plánu, to ale neznamenalo, že se ten plán někdy nezmění. Navíc jestli opravdu nakonec odhalí nějaká jeho tajemství, tak bude nebezpečnou osobou hlavně pro něj a jeho budoucí vládu. Hvězdný vztah s otcem očividně neměla, i když on v tomhle asi neměl moc co posuzovat. „To by tě musel opravdu nesnášet, aby se tě zřekl.“ Odvětí a trochu se zamyslí, protože přece jen se s Tollinem setkal. Nebylo to dlouhé setkání a rozhodně by ho nepovažoval za otce roku, ale i tak to vypadalo, že mu jeho dcera není úplně ukradená, i když mu jistě utrhla pěknou ostudu. Kupodivu se nad její otázkou musel na chvíli zamyslet, načež si doplnil sklenku a zadíval se na tekutinu v ní. „Jednou se mi dostal do rukou muž, nižší víla. Už si přesně nevybavuju, co provedl, možná mi to ani nikdy neřekli. Ne, že bych se na to snad ptal. Dostal jsem jen instrukce, že je potřeba od něj získat informace. Měl jsem si procvičit své schopnosti, tak jsem mu do hlavy vkládal představy a myšlenky. Představy, jak mu pomalu odřezávám maso až na kost a on stále neumírá. Nebo jiné, jak mu postupně lámu každou kost v těle. Postupně, hezky jednu po druhé tak, aby to bolelo. Je zvláštní, jak mysl pracuje s tím, co jí vnukneš. Dokáže i absolutně zdravému člověku vnutit bolest, kterou by cítil, kdyby se to dělo doopravdy. To na tom právě bylo to ironické. Celou tu dobu ten muž ležel připoutaný na lavici a já se ho ani nedotkl. Neměl žádný mentální štít, nic, co by jeho mysl chránilo před představami. Tak jsem si zkrátka vyhrál se vším možným bez toho, abych si zašpinil ruce. Pálení, trhání nehtů, drcení kostí nebo končetin, trhání zubů.“ Do přílišných detailů nezabíhá, předpokládá, že pokud má Nobu nějakou fantazii, tak si to zvládne představit i bez barvitého popisu. „Anebo vražda vlastního otce, což zůstalo jen v mých představách, což je asi jasné.“ Doplní pak ještě. Protože i to by mohla považovat za něco, co je odsouzení hodné. Pochyboval, že je normální, že chce někdo zabít vlastního rodiče. Na jednu stranu ho snad mohlo ospravedlňovat alespoň to, že to opravdu neudělal a měl k tomu svoje důvody. Ty jí ale sdělovat nechtěl. Napije se ze skleničky a odkašle si. „Moje otázka.“ Zamyslí se a chvíli polovílu pozoruje. „Jaké nejhorší zranění si utrpěla a proč?“ Nebyla to vyloženě otázka na tělo, ačkoliv byla o jejím těle. Sice ho napadaly i jiné, ale nechtěl jí tu vyslýchat jen s ohledem na její rodinu.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

30/1/2021, 17:48
"To záleží na úhlu pohledu. Pro tebe je by bylo čtení zábavných příhod tragikomického hrdiny ztráta času, ale pro někoho jiného by byl celý tvůj intrikářský život plný lží a všemožný nudy totální mrhání časem," řekla s tak přesvědčivým tónem, jako by řešila něco životně důležitého, "Pro tebe to má asi menší význam, protože zřejmě nemáš páru o většině emocí, kterými kdekdo jiný disponuje, ale v klidu budu trvat na tom, že mrhání životem je to, že děláš to co děláš a ignoruješ to, že živý bytosti potřebujou i nějaký ten vřelý kontakt s jinýma živýma bytostma." Rozhodla se ignorovat fakt, že stejně není moc šancí, že by se v tomhle třeba někdy mohli shodnout, protože silně pochybovala o tom, že by někdo jako on uznal nějakou důležitost mezilidských vztahů, ale zároveň ignorovala i skutečnost, že spálila všechny mosty se svými blízkými a teď nebyla o nic moc lepší, než byl tady ten. Proč se ale zabývat nějakými svými nedostatky, když může poukazovat na chyby ostatních? Žádný dobrý důvod jí rozhodně nenapadal, takže se tím nemusela trápit. "Upřímně pochybuju o tom, že by se tím můj otec obtěžoval, zvlášť když bych rozhodně nešla dobrovolně do toho, aby se mi vůbec někdo šťoural v hlavě, i kdyby to mělo vypátrat to, že se mi v ní už šťoural někdo jiný. Ale tak dejme tomu, že nemám problém s tím, že by ti to šlo zbytečně na obtíž," prohlásila s přehnaně sladkým úsměvem, "...kdybys to nepodal tak blbým způsobem, zvládla bych i tvrdit, že je to na vílího parchanta, jako jsi ty, až neskutečně milé a pozorné." Dovolila si malé uchechtnutí a zakroutila nad tím hlavou. Hodně by se divila, kdyby Camiel někdy udělal něco milého nebo pozorného. Ale jeden nikdy neví, třeba ho démonizovala až moc, ale zatím jí nezadal moc důvodů, aby činila nějak opačně. Jasný, mohl by se hádat, že ji vytáhl z té zatuchlé kopky a dal jí do krásných komnat, ale to mělo zase extrémní nevýhodu v tom, že k tomu zapomněl přidat nějakou živou bytost, se kterou by si mohla povídat a která by nebyla on. To už by mu asi dala opravdové body k dobru. Ale teď mohla jen potlačit touhu na něj podruhé vypláznout jazyk za hloupou poznámku a přešla to s protočením očí, aby si z ní nemohl dělat dobrý den víc, než bylo nezbytně nutné.

Možná ale nebylo její předcházení toho, aby si z ní mohl utahovat, vyloženě férové, když ona se utahování si z něj taky nijak zvlášť nebránila. Ale zase by nemohla být sama sebou, kdyby občas nezareagovala na nějaké hezké záminky. "Bohové divme se, Camiel Silvius dal zapravdu prachbídné polovíle!" začala dramaticky a neodpustila si další uchechtnutí, než vzápětí změnila tvář, jako by o něj snad měla mít starost, "Je vám dobře vaše vznešené vílí dědictvo?" Netrvalo ale dlouho a prostě bylo vidět, že si z něj dělá srandu, o čemž mohl vypovídat pobavený tón i úsměv. Nakonec by mohla právě možnost utahovat si z keratského dědice být jedna z mála dobrých stránek tohohle podivného vztahu, který nedovedla vlastně ani nijak zvlášť dobře definovat. Jako vězeň si nepřišla zas tak úplně a on se nechoval jako správný bachař, k přátelství měli daleko... Ne, určitě jí nenapadalo nic, jak by to pojmenovala. Lepší možnost, než se tím zabývat, tedy byla napít se vílí pálenky a nechat to plavat, což taky hned vzápětí udělala. Mohla při nejmenším uznat, že to nebylo vůbec špatné pití, i když to bylo podle ní pro chlapa stejně takové moc sladké a na její vkus tím pádem babské pití. "Roztomilé... A jak dlouho tobě trvalo, než ses do toho naučil vidět? Roky? Pár měsíců? Pět minut?" Nepochybovala o tom, že jí by to dělalo rozhodně problémy. Nebyla zvyklá lhát a orientovat se ve lžích, raději jednala se všemi napřímo a upřímně, aby se v ničem takovém ani orientovat nemusela. Samotné pamatování si lží by u ní mohla být jistá potíž. Ale jemu by věřila i těch pět minut, protože keratští musí mít lhaní v krvi nebo minimálně předpoklady k tomu být dobrými lháři a dobří lháři se umí pohybovat i mezi lžemi druhých. Upřímná dušička jako ona má v tomhle ohledu holt smůlu. Ona mohla být leda tak věčně podezřívavé stvoření, které však jde přesvědčit o čemkoli, když se druhému chce a umí to. Ale tenhle malý detail se měl stát alespoň tady nepodstatným, protože přišlo na krvavý slib, že si lhát nebudou. To bylo jistě celkem zajímavé a dost lákavé na to, aby to přijala, ale stejně to musel zkazit. Jo, celý průběh, ne všichni jsme totiž měli potřebu se učit o nejvážnější vílí dohodě," pomyslela si s protočením očí a poté mu věnovala pohled, když si sedl na stolek a začal vysvětlovat, i když tedy spíš hlavně sledovala, jak si zabořil ostří do kůže a jak mu po chvíli začala téct krev. Pohled k němu zvedla až ve chvíli, kdy ji vzal za zápěstí, aby mohl říznout i ji, ale jen na chvíli než se zaměřila na svoji dlaň, do které se také zabořilo ostří, ale u ní se to neobešlo bez krátkého bolestného syknutí, kterému se neubránila, i když to čekala. Stejně tak jako potom u řezu na předloktí. "Fajn, to není tak složitý, jak by se u tak pompézní věci, okolo který vy víly tolik naděláte, dalo čekat. Tak do toho," prohodila spíš jenom, aby dala najevo, že fakt poslouchala a nechala ho, aby ji chytil za předloktí, než udělala to samé. Nový stupeň pokrevního bratrství, projelo jí hlavou spolu s vidinou malých dětí, co skládaly podobné sliby, když si přísahaly, že se spolu budou bavit navždy, ale to většinou obsahovalo tedy jen flusnutí si do dlaně a potřesení rukou, na potřesení si rozříznutou dlaní si poté troufly jen výjimky. Z nějakého důvodu jí to ale přimělo k trochu přihlouplému úsměvu, který se zrovna teď asi moc nehodil a vypadal spíš tak, že se směje téhle přísaze. Ale tak snad jí přidalo plusové body, když se jí vrátila vážná tvář ve chvíli, kdy přišla řada na ní. Dala si ale ještě na čas, když si dopřála hluboký nádech, aby si urovnala všechno, co řekl, slovo od slova, a dlouhý výdech. "Slibuji, že od teď ti budu říkat pouze pravdu a všechno, co mi svěříš ty, nesdělím nikomu jinému, pokud to není veřejně známá věc nebo mi k tomu ty sám osobně nedáš své svolení..." řekla jedním dechem a na chvíli zaváhala, než dodala, "To stvrzuji svou krví." Chvíli čekala, jestli přijde něco kouzelného jako třeba zahřmění, záblesk jasného světla, ale nakonec to vypadalo, že to spíš bude nic, když její ruku pustil a nic viditelného se nestalo. "Díky," řekla poté potichu, když jí Camiel podal dva obvazy a mlčky si začala obvazovat ránu na předloktí. Možná bylo dobře, že byla stále ve vílí podobě, v té se hojila většinou rychleji než v lidské, ale stejně byla svým způsobem ráda, že si ránu může zavázat a chvíli se zaměřit na přemýšlení, které jí nakonec vnuklo myšlenku, kvůli které na něj po chvíli vyděšeně vyvalila oči. "Vztahuje se teď ta dohoda o říkání pravdy i na sarkasmy a ironie? Jestli jo, chci to vzít zpátky," začala s čirým zhrožením, "..neexistuje možnost s tebou vyjít bez toho, aby mohl být člověk sarkastický." Možná by čekal nějakou vážnější obavu, ale tohle bylo to nejpalčivější, co ji zrovna trápilo.

"Tak to je fajn, že stále můžu počítat s tím, že můžu skončit v mučírně. Takové... milé," prohodila s pokyvováním hlavou, ale nezdržovala se tím, že by se třeba snažila poukázat na to, že by si nemusel kazit nějaké to nenápadné zlepšení vzájemných vztahů každou druhou větou, co vypustí z pusy. To by nemělo význam, Samozřejmě by třeba někdo ocenil, kdyby mu někdo vpravil do hlavu trochu toho sociálního cítění, ale na to teď nebyla nejspíš tou nejlepší volbou. Navíc měla svůj vlastní problém a to ten, že už na sobě začínala cítit účinky toho jeho babského pití, u kterého očividně nelhal o tom, že je silnější, než se může zdát, protože jí začalo být celkem horko a možná pociťovala i lehčí problém se soustředěním. Ale, kdyby to nebylo alkoholem, asi by to svedla na to, že má nějak jedovatou krev, to by taky mohl být důvod. "Jeden by čekal, že zrovna tomuhle bys mohl rozumět líp. Ne vždycky ve všem hraje roli nesnášenlivost, ale vaše blbá vílí politická sféra se moc dobře netváří na články, co dělaj ostudu, takže by se mě jednoduše mohl zříct už jen za to, že jsem udělala další průser tady a bohatě by k tomu stačilo jen to, že nejsem zrovna jeho hvězdná karta. Nenávist ani nemusí bejt," řekla s neveselým úsměvem a pozvedla skleničku jako k přípitku, než se napila a zasmála. Sice nemohla s jistotou prohlásit, že by jí otec hodil přes palubu, ale klidně by mohl. Byla nemanželská poloviční víla, která mu i za svůj krátký život zvládla udělat větší ostudu u armády, než nejspíš svedl sám, takže by to dávalo smysl, kdyby se provalil nějaký její další prohřešek. Navíc by s tím byla nakonec i smířená, i když by se jí to samozřejmě trochu dotklo, ale jinak si stejně přišla blíž k lidské části své rodiny, než k té vílí. Tam fandila leda tak své sestřenici a ani s tou se moc nebavila. Ale dost bylo o rodině, přeci jen tady popíjeli a hráli hru, která se sice jejím přičiněním odebírala do poněkud temnějších končin, ale tak co se dalo dělat. Naběhla si sama, takže jen naslouchala tomu, co všechno dělal nějakému nebohému chudákovi a sama podvědomě cítila nějakou tu falešnou bolest, jak to popisoval. Bylo zvláštní, jak stačilo o něčem mluvit a člověk už to na sobě sám cítil. Rukou si samovolně promnula čelo, když zmínil neexistující mentální štít. Jo, nebylo to zrovna příjemné o tom uvažovat a představit si, jak snadno by něco takového mohl udělat jí. Nakonec skončila tak, že si přitáhla kolena pod bradu a objala si nohy, zatímco se jí ve tváři přelévali různé emoce. Kupodivu to ale nebylo tak hrozné, jak by čekala. Tohle byla svým způsobem i oficiální práce některých lidí, což nebyla omluva, ale dělalo se to. Nebylo to tak hrozné jako týrání štěňátek, ale ani by to nechtěla dělat. Než ale stihla cokoli z tohohle říct, přiměl jí vyprsknout smíchy, i když by tomu tak asi být nemělo. "Bohové, přemýšlení o vraždě rodiče je asi tak první taková ta běžnější věc, kterou od tebe slyším," prohlásila s pobavením a sama uvažovala nad tím, kolikrát jí náznak téhle myšlenky proběhl hlavou. Sice se nejednalo o otce a nedalo by se to popsat třeba jako plánovaní vraždy matky, ale taky si občas říkávala pro a proti toho, kdyby máti odstranila z cesty. Nikdy by to neudělala, ale to nutkání nad tím alespoň přemýšlet mělo beztak hodně lidí. Ale stačila chvilka, aby jí pobavení opustilo a nahradila ho potřeba ta slova trochu obhájit, když už i on je podal jako něco totálně hrozného. "Jako neříkám, že je to nějak v pořádku nebo něco, ale jsem si skoro jistá, že je jen málo lidí, co by nikdy nepomysleli na vraždu alespoň jednoho rodiče, nebo minimálně na to, jaké by to bylo, kdyby byl po smrti," řekla snad dost přesvědčivě, ale raději se podívala na police zarovnané knihami, než na něj, než se natáhla pro skleničku a zase upila trochu pálenky. Nepodívala se na něj potom ani po položení další otázky. I když se jí tahle otázka celkem zamlouvala, o čemž vypovídal její úsměv. "Hm... Tak samozřejmě mám nějaké větší šrámy z dob působení v armádě, ale kdybych to měla vzít kolem a kolem, nejhorší bylo asi když mi někdy ve čtrnácti nebo šestnácti zlomil jeden pitomec od nás ze vsi nos. Zaprvý, protože to bolelo jako prase, a zadruhý, protože jsem si začala já a prohrála jsem, takže neutrpěl jen můj nos ale celkem si to odnesla i moje hrdost. V armádě už se s tím holt počítalo a bylo to riziko povolání." Spokojená se svojí odpovědí dopila obsah svojí skleničky a položila ji na stůl, zatímco jí do hlavy šly krom alkoholu i lehce sentimentální myšlenky. Vlastně to tenkrát byla celkem sranda, sice vždycky prohrála, ale nikdy nepřestala ty pitomce provokovat, aby si alespoň dokázala, že ji nezlomí. Teď by se to dalo považovat i za trénink na tuhle podivnou keratskou dovolenou, protože si furt přijde paličatá a tak nějak neoblomná. "Teď moje otázka..." nadhodila se zamyšlením a podívala se na něj, jako by měl nějakou dobrou otázku mít napsanou na čele. Nezajímaly nějaké jeho politické čachry machry, takže nakonec přišla s něčím, co by mohlo spíše prozradit něco o tom, co je vlastně za člověka. "Když budeme věřit tomu, že vlastníš něco jako je srdce, po čem nejvíc touží, když pomineme vílí korunu? Co je tvoje největší přání?" S touhle otázkou byla celkem dost spokojená, protože byla vlastně celkem sviňská a mohla mu dát alespoň trochu námahy pro jeho hlavu. Ona sama si nebyla jistá tím, co vlastně chce, takže to mohlo být zajímavé. Každopádně ale měla času dost, jen si položila hlavu na kolena, které měla pořád přitažené pod bradou, aby se jí čekalo pohodlněji.
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

9/2/2021, 11:11
On ani nechtěl, aby o jeho životě někdo něco sepisoval. Sice mu bylo jasné, že v historických knihách se o něm nakonec nějaká zmínka najde, ovšem nepotřeboval, aby jeho život někdo zachycoval dopodrobna. Bylo by to k ničemu, a navíc on to nepotřeboval k tomu, aby se mu zvedlo ego. Měl dostatečné sebevědomí i bez toho, aby o něm někdo psal knihu, ve které by stejnak nebylo moc pravdy, protože ty díry, které nejsou všeobecně známé by musel autor zalepit nějakými nesmysly. Asi by si to pak jen ze zájmu přečetl a skončilo by to s velkou pravděpodobností tak, že by milý autor skončil ve vězení nebo v mučírně pod jeho dohledem. “Tobě snad chybí mezilidský kontakt? V tvém případě to bude nejspíš nějaké vysedávání v hospodách a hloupých opileckých sázek, že?“ Ušklíbne se. Možná neměl potřebu nějakého sociálního kontaktu a mezilidským vztahům nerozuměl, ale byl si zcela jistý, že podobné trávení času nebylo nic, co by se za ně taky dalo považovat. Jestli něco, tak jí to ve výsledku uškodilo. Kdyby se pohybovala v jiné společnosti vůbec tu nemusela skončit a mohla se vesele toulat o Otherkionu dál. Možná by i zvládla uprosit svého otce, aby jí dovolil vrátit se do armády. Jenže to by asi musela spolknout svoje ego, což taky nebylo moc pravděpodobné. Pousměje se nad její polovičatou pochvalou, kterou stejně ve výsledku shodí ze stolu. Copak čekala, že by řekl něco ve smyslu, že by jí to neudělal? Ne, byl by schopný jí do hlavy vlézt i sám, ale těžko říct, co by tam objevil a upřímně to bylo opravdu moc práce na to, aby se tím zabýval.
Mírně pozvedne obočí nad její teatrálností. “Uvědomuješ si, že jediná, kdo tu momentálně dělá rozdíl mezi vílou a polovílou jsi ty? Ty jsi neustále ta, kdo mě tu uráží, ale že budeš urážet i sebe bych tedy opravdu nečekal.“ To, že očividně nebyla schopná ho oslovit jinak než parchant už tak nějak přijal, opravovat ji stejně nemělo smysl. Jen by si užívala to, že mu to vadí. Ovšem to, že urážela i sebe a svůj druh byla novinka. On to za celé tohle jejich setkání nepronesl ani jednou. Alespoň ne v nějakém urážlivém smysl, pokud si pamatoval dobře. Chápal, že víly mají nutkání to rozdělovat a nejspíš v tomhle duchu neměla moc lehké dětství. Ani on polovíly neměl moc v lásce, ale to bylo výchovou. Nebyl na ní zrovna milý, když byla ve vězení, ale pokud si vzpomínal, tak od té doby, co ji přesunul do komnat na to neupozorňoval. Zkrátka jí přestal asi brát jen jako zástupce jejího druhu, ale jako osobu. No, rozhodně neuvažoval o tom mluvit nahlas, ale proč jí na tenhle fakt neupozornit, když ona měla očividně nutkání a potřebu ho upozorňovat na všechny jeho nedostatky. “Jak jsem říkal. Narodil jsem se tu. Narodil jsem se do všemožných intrik a už od dětství jsem byl jejich středem, takže jsem se v tom naučil pohybovat rychle. Pro svoje vlastní dobro.“ Odpoví téměř bez zájmu. Zatímco někteří dědicové se učili, jak vycházet se svým lidem nebo snad rozvíjeli své vlastní zájmy, tak on se učil pohybovat v intrikách jeho dvora, aby neskončil obelhaný. Pochyboval, že by to Nobu mohla, kdy pochopit. Narodila se do lidské rodiny. Možná jí nemusela mít ráda, možná nemusela mít ráda ani svého vílího otce, ale pořád měla dětství, kde mohla zjišťovat, co ji baví a rozvíjet to. To on sám neměl. Musel se zkrátka přizpůsobit a jeho nynější chování byl zkrátka výsledek dlouhých let strávených v pletichách Keratu. Ušklíbne se a a mírně zavrtí hlavou. “Jestli je na tomhle slibu něco pompézního, tak jsou to následky jeho porušení.“ Upozorní jí a jemu samotnému vyskočí v hlavě legenda o vzniku Vulcaniců, která nebyla ničím jiným než příběhem o porušení krvavého slibu. Poté, co oba pronesou větu slibu si začne ovazovat svoje rány. Ne, že by se mu za chvíli neuzavřely samy, ale nemusel tu krvácet na podlahu. “Nevím, pochybuju, že se tím někdo zabýval. Ovšem pokud to budeš brát jako sarkasmus, a ne jako přímou lež mělo by to být v pořádku. Ovšem ve výsledku je to na uvážení magie slibu.“ Odpoví jí a pokrčí rameny. Pochyboval, že by se kdy, kdo zabýval takovou drobností, co pro něj osobně nepředstavovala tak velký problém. Ani víly samy si nebyly stoprocentně jisté, jak magie slibu funguje. Jestli se to odvíjí i od toho, jak porušení vnímá druhá strana, nejen samotná magie.
“Tak pochybuju, že bys mi věřila, kdybych řekl, že nikdy bych tě to mučírny už nestrčil.“ Odvětí jednoduše a pokrčil rameny. Tahle možnost se nikdy nedala vyloučit. Jistě, ve výsledku to nemusel být on, kdo ji tam hodí, protože dozvědět se o tom jeho otec, asi by to nedopadlo dobře, ale tak u toho nehrozilo, že by se šel podívat do daných komnat nebo se rozhodl svého syna poctít svou přítomností uprostřed dne. “Tak pokud by v tom měla hrát roli ostuda, kterou někde uděláš, tak už by se tě otec snad dávno zřekl. Neřekl bych, že by pro něj mohl být větší důvod než to, že tě vykopli z armády. V Evasiru to je docela velká věc bych řekl.“ Ušklíbne se a mírně zavrtí hlavou. Tak nějak předpokládá, že pokud se jí její drahý otec nezřekl do teď, tak to asi v budoucnu jen tak neudělá. Ne, že by ho znal nějak důvěrně, ale pochyboval, že by se zřekl svého druhého dítěte, když jeho syn je možná už mrtvý. O Kaluovi totiž neslyšel od té doby, co se jejich cesty rozdělily ve Fiplinu. Uchechtne se a mírně zavrtí hlavou. Pochyboval o tom, že v jeho podání se jednalo o nějakou běžnou záležitost. Ovšem asi bylo normální, že chtěl někdo svého rodiče občas zabít, ale on ke svému otci choval odpor a opravdu by se ho nejraději zbavil, a to ani ne kvůli tomu, že by chtěl vládnout hned teď. To nebyl ten pravý důvod, ale proč ventilovat ty ostatní, po kterých nikomu nic nebylo, a navíc by je nikdo nebral vážně? Pousměje se nad její vzpomínkou z mládí. Sice nebyla o moc starší než v té době, ale bylo zvláštní, že tohle považovala za své nejhorší zranění. No, rýpat se v tom stejně nemělo smysl, sice by mu asi odpověděla, ale nepotřeboval se tím zabývat hned teď. Ovšem když mu položí svoji otázku, zamračí se a zvedne se z křesla. Kdyby řekl, že se mu na tohle odpovídat nechce, tak by lhal. Nebyla to ani otázka, nad kterou by on sám kdy uvažoval. Co by jeho srdce chtělo? Netušil to. Nikdy se tím nezabýval. Zkrátka chtěl to, co se od něj očekávalo. Jeho stránka, kterou ukazoval světu neměla žádné velké tužby, které by uspokojily její zvědavost. Ovšem kromě toho, že se mu nechtělo odpovídat, se událo ještě něco dalšího. Myšlenka vyslaná zbůhdarma do prostoru, která nepatřila Nobu. “Už je čas, abys šla. Mám nějakou práci.“ Pronese stroze a dveře, kterými jí stráže přivedli, se otevřou. Dva Sankoriové stále stojí na stráže a teď očekávají až k nim polovíla dojde. “Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě odtáhnou. Ta volba je na tobě.“ Pronese k ní, než se vydá k druhým, menším dveřím, které vedou do dalších místností, které patří jemu. “A ten alkohol si klidně vezmi s sebou. Řekne ještě předtím, než otevře dveře a vstoupí do další z místností, která tentokrát připomíná spíše nějakou hernu. “Tvoje společnost měla na spěch.“ Ozve se tichý sametový hlas z rohu místnosti a Cam stočí pohled tím směrem, kde stojí pohledná víla s tetováním na čele. “Siraylo, čemu vděčím za tu pozornost?“ Prohodí a mírně pozvedne obočí. Kněžka se na něj usměje a přejde k němu blíž, zatímco kolem lemu jejích šatů se kroutí úponky stínů. Byl docela rád, že jejich kněžka nebyla z těch, kdo by mohl někomu vlézt do hlavy. Nobu by pak byla vydána na milost a nemilost jejím rozmarům. “Ale, ale. Děláš, jako bys mě neviděl rád. Zastavila jsem tvého otce, aby se po tobě nešel sám podívat, když jsi už před půl hodinou měl být na poradě ohledně jednotek.“ Odpoví mu a na tváři se jí objeví jen pobavený úsměv. Mladý dědic sykne, jelikož an tuhle svou povinnost úplně zapomněl. “Měl bys vyrazit, oba víme, že tvůj otec nerad čeká. A neboj, tohle tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Upozorní ho a společně se slovem tajemství, mávne rukou k zavřeným dveřím do pracovny. Těžko říct, co si z toho kněžka dovodila, ale Cam se jí nehodlal ptát. Navíc na to ani neměl čas, takže se rovnou v doprovodu keratské kněžky rozešel směrem do otcovi pracovny.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

20/3/2021, 13:34
Při jeho otázce se neubránila jistému bolestnému ostnu, který se jí zapíchl do srdíčka, když jí prezentoval jako někoho, kdo nezná nic jiného než vysedávání v hospodách, a jako někoho, kdo by to to vyloženě postrádal. První měsíce tady tomu tak asi bylo, protože byla zvyklá zapíjet všechny své problémy, z nichž vězení v Keratu se mohl jevit jako ten největší, ale dalo by se říct, že z téhle fáze vystřízlivěla. Občas, když sama v komnatě přemýšlela nad svým životem a rozhodnutími, tak došla i k závěru, že za všechny její problémy si může sama. Ne Haida, ne její otec nebo snad matka, ale ona sama. I když až takové osvícení neměla moc často, většinou zůstala u toho, že je to vina všech okolo, jen ne její. V každém případě jí ale vysedávání v hospodách nechybělo nebo to při nejmenší nebyl mezilidský kontakt, který měla na mysli. Chyběl jí její bratr, který se o ní staral, i když už dávno nebyla jeho zodpovědnost. Chybělo jí to, jak jí její babička a děda vždycky opečovávali jako svoji malou holčičku, když se ukázala doma s nějakým splínem. Postrádala tréninky s Autiornem, který jí sice ve většině případů zvládl nakopat prdel, ale nechal jí vyhrát, když viděl, že by se jí výhra hodila, protože byl její přítel a učitel a i když byl její podřízený, nikdy se nebál jí postavit, když vymýšlela hlouposti. A to tolik víc jí chyběla Kaylessa, která se stala její přítelkyní za kratší dobu, ale prostě jí byla. Postrádala ty dny, kdy jí v boji ztratila z dohledu a potom jí při nejmenším deset minut dusila v obětí, když jí našla. Ale to neměla potřebu nějak rozvádět. Nebyla si jistá, která verze by byla lepší. Pochybovala o tom, že by zrovna jemu přišla některá z těchto možností lepší než ta druhá. "Jo, to je přesně ten typ mezilidského kontaktu, co mi tady chybí," prohodila s neskrývanou jízlivostí a pokývala hlavinkou s nakrčeným nosánkem. Nejspíš by mohl poznat, že se netrefil, ale to jí bylo jedno, nespoléhala na to, že by nějak mohl pochopit, jak to je.
Na druhou stranu si ale všímal jiných věcí. Vlastně jí celkem vyvedl z míry, když zmínil to, že ona jediná je tou, kdo upozorňuje na čistost a nečistost vlastní krve. Dalo se to i snadno poznat na tom, jak otevřela papulu, aby zavalila nějakou pádnou odpověď, ale nic z ní nevyšlo, krom ticha značícího, že jí nic nenapadá, tak jí hezky rychle zase zaklapla a zamračila se. Neměla moc ráda, když na něco neměla odpověď. Jistě, zvládla by zavalit nějaký kec, ale nenapadlo jí nic, co by mělo nějaký účinek, takže zůstala mlčet a dala mu tím za pravdu, ať už se jí to líbilo nebo ne. Možná ho démonizovala víc, než bylo nutné a teď se jí to vrátilo její vlastní vinou. Raději se napila, aby spláchla hořkou pachuť malé prohry v této konverzaci. "Dobře, to nezní vyloženě jako zábava, ale budu ti přát, aby ses ve své pavučince lží krásně vyznal i nadále," prohlásila s pobaveným úšklebkem, ale pravdou bylo, že neměla moc páru, co by mu na to mohla říct. Na její vkus to znělo... No, poněkud nedobře, v jejím životě by to nazvala za velmi depresivní zvrat, ale jemu to bylo asi jedno? Zněl tak, že mu to je celkem ukradené, i když to podal jako princip toho, jak se učí plavat. Někdo vás hodí do vody vy se buď udržíte nad hladinou, začnete šlapat vodu a nebo zaplujete pod hladinu a můžete jen doufat, že vás někdo vytáhne z vody dřív, než se utopíte. Ale vlastně jí to cuklo koutky nahoru. Kerat, země s mottem 'Plav nebo se utop', nemohla se myšlence ubránit, ale zaplašila jí celkem rychle, protože v jejím životě by se tomu nesmála a z obecného hlediska by snad brzy začala cítit ke keratským vílám i jistou lítost, kdyby na to pohlížela stále takhle, takže bylo lepší to odsunout do pozadí a uvědomit si, že před neslavné začátky jsou to stejně zvrácené potvory, před kterými by měl být každý na pozoru. Ale ta mrška myšlenka se vracela a vracela, jak šlo poznat na chvilkových nepřítomných pousmáních. To by ale mohla dát za vinu jeho babské pálence, u které zřejmě nelhal v tom, že je silnější, než by se mohlo zdát. "Aww, to zní super," poznamenala k pompézním trestům za porušení slibu a na rtech se jí usadil vyzývavý úsměv, "v takovém případě bychom se měli někdy vsadit, na kom uvidíme nějakou tu ukázku pompéznosti krvavého slibu jako první." Jistě jí to nezajímalo tolik, aby to chtěla porušit první, takže to bylo asi na něm, i když nepočítala s tím, že on by měl tu touhu o něco větší. Mohla tedy jen spoléhat na to, že je větší lhář a jednou na to zapomene. "Budu předpokládat, že víš, že tohle je přesně ta ohavně nejasná odpověď, kterou jsem opravdu slyšet nechtěla," pronesla dosti nespokojeně ohledně povolení a nepovolení sarkasmů a tak podobně, ale sama si to začala skládat v hlavince, aby si to nějak dala dohromady a snad dospěla k tomu, že to vlastně bude v pořádku, když si tu a tam dopřeje nějakou tu sarkastickou odpověď na hloupé řeči. To by se potom nemohla snad navývat sebou samou, kdyby o tuhle možnost zrovna v jeho případě přišla. Kdybychom pominuli skutečnost, že je jistá bytost, se kterou může mluvit, stále tu byl ten fakt, že s ním mluvila minimálně v polovině případů sarkasticky, ironicky nebo nějak posměšně a ne ve vší vážnosti. To už y s ním potom nemusela mluvit vůbec, ale to by ještě ten vílí parchant ocenil.
"Nejspíš ne, ale jistě by bylo daleko příjemnější, kdybys na to neupozorňoval, když hrajeme opileckou hru pro děti... Tedy jen bez těch hormony poháněných otázek typu Vyspal by ses radši s lady Vypíchnutioči nebo slečnou Podžíznutihrdlo, ikdyž je tedy fakt, že nějakého hormony poháněného pitomce by třeba napadla i mučírna," nemohla jinak, než že se nad svými slovy zasmála, protože se jí podařilo změnit celkem vážnou otázku její budoucnosti na takovouhle hloupost. A samozřejmě byla pyšná i na tak krásná jména, která jen tak z fleku vymyslela pro keratské víly. Nebylo divu, že se najednou culila jako trubka. Téma mučírna ale bylo tím pádem anulováno, takže to bylo vlastně všechno v pořádku. "Je to otázka úhlu pohledu, to s armádou se vyřešilo tím, že jsem pryč, konec příběhu, legie m lepší generálku a je konec příběhu. Tady s tím by asi zálaželo na tom, co bys Evasiru pověděl pěknýho. Přece jste nebo máte být spolčené země, takže by asi nebylo dvakrát fakt, kdyby se ke strýčkovi doneslo, že jsem se pokusila vykrást vaši pokladnu. Táta řeší hlavně armádu, ale tohle by asi už řešil i vladař, takže to znamená průser. O to věší, že by můj osud byl v tvých rukách a v tom, co by ses rozhodl mu prozradit, óóó, vaše vznešené vílí dědictvo," dalo by se tvrdit, že měla vlastně pravdu, ale asi to i snadno zaniklo v konečném dramatickém výstupu, kdy si neodpustila ani nahození přehnaně přehnaného tónu, co používali pouliční herečky při hraní, nemluvě o dramatickém gestu, kdy si dala ručku na čelo. Dokonalý výstup, kdyby se poté nezačala smát, ale tak to už jí asi bylo jedno. Nebo spíš ne asi... V tuhle chvíli jí to bylo úplně putna, ale to se třeba změní opět zítra, až si třeba uvědomí, že její osud je aktuálně v jeho rukou celkově, ne jen v ohledu s celou rodinkou Evasirů a podobně. Jenže smích jí přešel, když se tahle podivná hra a vlastně celé setkání uchýlilo ke konci. Atmosféra se alespoň dle jejího pohledu změnila ve chvíli, kdy pronesla svoji otázku, kterou si chtěla rýpnout, ale vzápětí jí clekem litovalo, když se dědic Keratu zničehonic zvedl. Vlastně sebou v tu chvíli culka, jako by to mělo znamenat, že překročila nějakou hranici a teď bude pykat za drzost. Ale nic takového se nekonalo, místo toho jí jen poslal pryč, což jí na tváři vytvořilo nespokojené zamračení. "Jako fakt? Nechce se ti odpovídat, tak se sebereš a odejdeš?" zeptala se vcelku nasupeně ale nepočítala s tím, že by její slova měla mít nějaký smysl, když jí jen informoval o možnostech, jak se dostane pryč z jeho pracovny a potom i o tom, že si může vzít flašku. Vědoma si toho, že buď půjde sama nebo jí odtáhnou pryč, ale stále setrvávala dřepět na pohovce, dokud se za Camielem nezavřeli dveře. To už si ale asi Sankori mysleli, že přišel čas na možnost, kdy jí měli odtáhnout pryč a jeden už se na ní natahoval. "Nechte mě na pokoji, už jdu, sakra," zavrčela na strážce a stoupla si, načež se jí začal trochu pohybovat svět před očima a malinko zavrávoralo. Tolik k důvodu, proč asi seděla, dokud ten pitomec neodešel. Ještě jednou se naštvaně podívala na dveře, za kterými zmizel než se otočila k odchodu, ale nakonec vzala i flašku, na kterou dostala povolení si vzít, a přišla až za strážemi. "Přiznám bez mučení, že nevím kudy zpátky do mých komnat, ale nikdo se nebude zlobit, když mě omylem vyvedete pryč odsud," nadhodila se smíchem ale nakonec jí stráže stejně vedly ke komnatám, ve kterých už nějaký ten čas pobývala, ještě s tím, že ji jeden strážný v půlce cesty začal podpírat, protože nešla vyloženě rovně a plahočila se asi dost pomalu a on chtěl tuhle práci mít rychle z krku. Nakonec jí ale prostě jen strčili za dveře a konec dobrodružství. Láhev položila na stolek hned v první místonosti a šla rovnou do ložnice, kde si z vlasů vyndala jehlice a dalo je do šuplíku stolu, vedle kterého položila brašnu, než přešla k posteli, na kterou se svalila, aby mohla čumět do stropu, aby se mohla věnovat z části sebelítosti a zčásti vymýšlení nového plánu, jak se dostat pryč.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

5/7/2021, 19:02
Jak dlouhé se můžou asi tak zdát dny strávené v osamění, kdy vaší jedinou společností jsou stráže, se kterými máte maximálně ten kontakt, že vás hodí zpátky za dveře, když se pokusíte vystrčit z nich hlavu, a jedna služebná, která vás sleduje odtažitým pohledem a zdržuje se s vámi jen po dobu, co musí? Odpověď je jednoduchá. Dlouhé, úmorné, dlouhé ještě jednou a díky nudě, která zalézá skoro až pod nehty, ještě o něco delší. Někdo by mohl třeba tvrdit, že alespoň nemusí mít pocit, že jí život protekl mezi prsty dřív, než stačila mrknout, ale on stejně protékal a u toho si dával tak odporně na čas, až to nebylo pěkné. Ale aspoň měla dostatek času na to, aby mohla v myšlenkách a po většinu i slovně proklínat a nadávat na dědice Keratu, jehož společnost, ať už si to přiznávala nebo ne, začala celkem postrádat. S jistotou, že se odsud na vlastní pěst nedostane, se i trénink a cvičení staly nudnou a bezútěšnou připomínkou toho, že veškerá její snaha je k ničemu a veškerý čas, který tu tráví je k ničemu a jen jí přibližuje k tomu dni, kdy někoho asi zhruba ve čtyřiceti naštve tolik, že ji oddělá. Už se nemůžu dočkat. To byla hlavní myšlenka každého dne, když přišlo na tohle téma a také myšlenka, která jí rozsvítila alarm, který upozorňoval na až moc velké množství sebelítosti, což značilo, že by si měla najít nějakou činnost, která by jí mohla zabavit. Někdy to byla větší dávka cvičení, jindy pochodování sem a tam po komnatách, další dny hypnotizování té pitomé láhve, co sem přinesla jen, aby se jí od té chvíle nedotkla, protože si jí asi nechávala na horší časy nebo sama nevěděla proč, občas také otevřela dveře směrem pryč z komnat a mluvila na Sankori, co je střežili, dokud nebyli tolik otrávení, že je jeden z nich došel zavřít, nebo taky prolézala šatník, jakoby ho neprolezla už tisíckrát.
Možností byla nakonec celá spousta, ale problém byl ten, že dneska většinu z nich stihla ještě před obědem. Proto přišla nuda a sebelítost znovu. Po pár hodinách ale přišla věčně nemilá Sonya s obědem, což bylo skoro vítané rozptýlení, které přišlo i s nápadem pojícím se s ranním prohlídkou šatníku. "Jaká to miloučká návštěva," začala trochu sarkasticky, ale stále celkem radostně, když se na z pohovky, na které byla letargicky rozvalená až do teď, zvedala do sedu. Vílí služebná už teď měla na tváři o něco kyselejší výraz, ale to bylo Nobu v té chvíli asi silně jedno. "Tak mě napadlo, že jsem viděla v šatníku šaty, které bych si možná vyzkoušela, ale jsou na zavazování, takže bych s nimi potřebovala pomoct," nadhodila jako nevinnost sama a párkrát zamrkala, když služebná položila tác s jídlem na stůl viditelně nespokojená s tím, že na ni tahle bytost vůbec mluví. Na chvíli by se ale mohlo zdát, že v její tváři postřehla malou stopu zájmu. Nešlo si nevšimnout, že Sonya často ohrnovala nos nad jejím výběrem oblečení, které jí tak úplně nepadlo a navíc vždy měla jen kalhoty. Nebo si to Nobu alespoň namlouvala, aby nebyla hlavní myšlenka ta, že opovrhuje přímo jenom jí. Každopádně víla k téhle myšlence nic neřekla a jen kývla k tácu s tím, že doufá, že nebude tu porci muset zase odnášet nedojedenou. Byla to snad nějaká skrytá dohoda 'Sněz to a klidně tě udusím korzetem'? Nobu byla celkem odhodlaná to zjistit, takže po dlouhé době jedla skoro i s chutí a nejen z principu. Navíc jídlo bylo o to lepší, když se víla vrátila s tím, ať jí ty šaty tedy ukáže. Takže se na tu většinovou protivu i upřímně usmála, než zmizela do ložnice a následně do šatníku, kam ji služebná následovala. "Tohle jsou ony," řekla stále s úsměvem, když vzala do rukou hromadu rudé látky a nesla ji k ní. Poté už přišla ta část, kdy jí tedy služebná začala pomáhat obléct šaty a vypadala u toho velmi nešťastně, když Nobu sama nepřišla na to, jak se nasoukat do valné většiny částí těch šatů. Proto se vymyslely kalhoty a košile. Každopádně to nakonec zvládly i s tím, že jí Sonya asi přerušila krevní oběh mezi horní a dolní částí těla. "Fuu... Opravdu to má být tolik utažené?" optala se Nobu zadýchaně, zatímco si držela břicho, jako by tím mohla pomoct přítoku vzduchu, ale odpovědí jí byl opět jen ohrnutý nos nad tak hloupou otázkou. Navíc mohla děkovat bohům, že jí víla nezakousla ve chvíli, kdy odmítla sepnutí vlasů, aby to nějak vypadalo, protože byla spokojená s rozpuštěnými. Kdyby jí ještě chvíli propichovala vražedným pohledem, možná by jí na to nakonec i kývla, ale víla nakonec jen s opět nespokojeným výrazem odešla Nobu zůstala v osamění.
Tady byl onen plán, který nakonec nebyl nijak skvělý minimálně skrz neschopnost dýchat. Celkově vlastně převlečení do šatů nemělo smysl. Ale aspoň tím zabila čas, takže asi alespoň něco? Každopádně chození po komnatách se teď stalo o dost namáhavějším, než si alespoň trochu zvykla na stažení korzetu. Pohled do zrcadla byl ale docela přívětivý. Dovolila by si skoro tvrdit, že jí to sluší. Hodně se na tom asi činila skutečnost, že byla od návštěvy Camielovi pracovny, čteno pokusu o útěk, ve vílí podobě, která dozajista udělala hezčí její tvář, ale korzet sám o sobě dělal svoje. Minimálně tedy hezky útlý pas a dost plně vyhlížející dekolt. V každém případě si přišla skoro jako nějaká lady nebo dvorní dáma, snad dokonce i nějaká postava z příběhů, co jí babička říkala před spaním. Řekla by možná i princeznu, ale Haida byla kráva, cyrská byla buď psychopat nebo puťka podle toho, že měla zákaz mezi lidi, a Crochanská nebyla ani tolik zajímavá, aby o ní něco víc věděla. Proč tedy chtít být jako princezna? Přesně tak, pro nic... Ale jedna z předchozích myšlenek jí vnukla skvělý nápad, který jí nakonec zabavil zase na nějakou tu chvíli. Zkrátka si hrála na hrdinky z bájí a z pohádek, při čemž předváděla až neuvěřitelně dramatické výstupy hrdinek, které si její babička kdysi vycucala z prstu, aby podpořila velké ambice své malé vnučky. Prvně byla mladá polovíla, co vyhrála nad vílím králem, co utlačoval její lid, poté obyčejná dívka, která našla starověký artefakt, který pomohl vyhrát válku nad pradávným zlem, a také mocná mágyně, kterou chtěl jeden fanatik využít, aby si mohl podmanit svět. Tu poslední měla asi nejraději Bianka a pán smrti byla nejlepší pohádka vůbec, takže nemohla chybět ani u jejího divadelního záchvatu. "Jdi ode mě pryč, nikdy ti nepomůžu!" Prohlásila přehnaně dramaticky, zatímco před sebou zběsile mávala jehlicí do vlasů, jakoby odrážela útok. Také neopomněla krůček po krůčku couvat, jako by ustupovala přesile, která jí měla zajmout. "Nebudu přihlížet ničení světa a vraždám, raději zemřu, než pomoct takovému monstru!" Další dramatická replika si vysloužila i dramatické pozvednutí jehlice, která měla představovat díky, kterou si jakoby zabodla do břicha. Jaké to dechberoucí vyústění zápletky, kdy zády spadla na postel a nevynechala ani extrémní přehrávání zvuků umírání, než naposledy vydechla a po pár vteřinách se začala smát. Jaký to kvalitně strávený čas, díky kterému doufala, že brzy bude večeře a Sonya jí pomůže z těch šatů opět ven.
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

10/7/2021, 18:20
Měl tušit, co přijde. Vlastně to věděl hned v okamžiku, kdy jeho otec nařídil, aby všichni odešli, že si potřebuje se synem promluvit sám. A co k tomu stačilo? Vlastně málo. Úsměv, šeptání s mladou vílou, která se neustále hihňala. Jenže i tak občas utekla pohledem k něj k místu za ním. Camiel si byl dobře vědom toho, že tam stojí jeho otec a netrvalo mu ani moc dlouho, než si dal dohromady, že se tu právě vybavuje s otcovou novou postelovou hračkou. Jenže ani tak nepřestal. Ani když věděl, s kým mluví, co jí říká, a navíc taky věděl, co nejspíš nastane. Ovšem úplně nečekal, že kvůli tomu otec nechá vyklidit celý sál, kde nebylo málo lidí. Většina jejich dvora se nějak podílela na přípravách oslav jeho narozenin, které byly už za dveřmi. Slovu keratského vladaře se ale neodporuje, takže velmi rychle zůstal v místnosti Cam se svým otcem já. “Něco špatně?“ To bylo to jediné, co stihl Camiel říct, než mu přiletěla facka hřbetem ruky od otce. Jeho otec možná vypadal starší, ovšem u víl to nehrálo roli. Pořád měl dost síly na to, aby zmlátil někoho čtyřikrát mladšího, než byl on sám. Pachuť krve na sebe nenechala moc dlouho čekat. Cam netušil, jestli si v důsledku rány prokousl vnitřek tváře nebo jazyk. “Blbce jsem z tebe nevychoval. Moc dobře víš, za co to je.“ Camiel mírně nakloní hlavu na stranu a zadívá se otci do očí. Byla to první rána z mnoha. Stejně jako vždycky. Jenže Camiel nehodlal jen tak stáhnout ocas mezi nohy jako zbabělec a utéct. Ne, on ho ještě provokoval dobře mířenými poznámkami. Částečně si vždycky mohl sám za to, jak dopadl, ale nehodlal otci ukázat nějakou slabost. Pochyboval totiž, že by ho to obměkčilo. Možná by ještě přidal s tím, že slabocha nevychoval a jestli se tak hodlá chovat, tak si může sbalit svých šest švestek a táhnout na sever za Průsmyk.
Důsledek byl stejný jako vždycky. Cesta rychle pryč, než ho potká někdo na chodbách. Nechtěl ani tak tajit otcovo jednání, jako to, že by to znamenalo, že je slabý. Oproti jeho otci byl slabý beztak téměř každý. Rozhodně ani nebyl ve stavu, kdy by chtěl, aby ho někdo viděl. Zakrvácené oblečení od krve, která mu kapala z obočí, tekla z nosu a natrženého rtu. Naštěstí na černé látce to nebylo tolik vidět. Předpokládal, že se jeho otci podařilo mu zlomit i pár žeber, nebo je přinejmenším nepěkně pohmoždit. Ve výsledku to ale byla zranění, která zmizí do pár dnů. Nejpozději do jeho narozenin nebude nic vidět a on bude vypadat, jako by se celá tahle událost nikdy nestala. Místo toho, aby se vydal do svých komnat, které byly o dost dál, zamířil k pokojům, ve kterých nechal žít Nobu. Bylo to blíž a v těch prostorách nikdo nechodil, takže byla menší šance, že na někoho narazí. Navíc u ní nehrozilo tolik to, že o tom začne všem hned vyprávět. Sankori u dveří si ho prohlédli a beze slova ho nechali vejít dovnitř, kde akorát stihl závěr očividně velmi poutavého představení bez diváků. Chvíli tam stál tiše, jak zkoumal, co to vlastně dělá. Ovšem ještě víc než celé tohle představení a mluvení se sebou sama ho zarazil fakt, že na sobě má brunetka šaty. A vzhledem k tomu, jak jí obepínal korzet, jí ho musel někdo utahovat, takže nejspíš musela poprosit tu služebnou, kterou jí přidělil. No, rozhodně jí to v šatech slušelo, navíc to ukazovalo určité proporce, které volné košile dostr skrývali. I tak si ale ten výhled neužívá tak dlouho. Ozvala se bolest i to, že by jistě dostal přednášku o nějakém nevhodném sledování ze stínů a úchyláctví, kdyby na něj přišla sama bez toho, aby se ohlásil sám. Navíc tu nehodlal jen stát ve stínech, kvůli tomu sem nepřišel.
“To bych pochopil i bez tak teatrálního představení, ale díky.“ Pronese a jeden koutek úst povytáhne o něco výš do pobaveného poloúsměvu. Což mu jen způsobí pichlavou bolest ve spodním rtu, který je natržený a ze kterého začne téct krev s trochu větší vervou než předtím. “Půjčím si koupelnu.“ Zamumlá rychle, načež se vydá právě do zmíněné místnosti, aby mohl zkontrolovat škody. Natržené levé obočí, kůže na kořeni nosu a levé lícní kosti. Krvácející a nejspíš zlomený nos, vzhledem k tomu vybočení a taky tomu, že se mu nedýchalo zrovna dobře, ale to mohlo být klidně i tou krví, která mu kapala na černou košili. Vybarvující se modřina na pravé čelisti, natržený spodní ret a nejspíš prokousnutá stěna tváře. “Zatraceně.“ Zasyčí a utře si krev z pod nosu rukávem, ačkoliv pochyboval, že by to moc pomohlo, jelikož krvácení pokračovalo. Sice ne tak moc jako předtím, ale pokračovalo. Když by obličej byl tak nějak zhodnocen, přišel čas na méně viditelná zranění. Vykasá si košili z kalhot a zvedne jí tak, aby odhalil kůži na levém boku, po kterém se táhne skvrna zarudlé kůže. Budoucí modřina a tím pádem nějaké zranění žeber, které nedokázal určit. I tak si byl ale dost jistý, že do pár dní se všechno zahojí. Na první pohled to vypadalo hůř než to bylo a jeho regenerace byla dost rychlá, aby tu paseku na jeho obličeji vyléčila. Horší to bude s těmi žebry, protože netušil, co s nimi jeho otec provedl. Vyloženě křupnutí neslyšel, ale to neznamenalo, že tam žádné neproběhlo, jen měl jiné věci na starost než se věnovat zvukům, které vydávaly jeho kosti.
Nobu Tavi
Nobu Tavi
Poèet pøíspìvkù : 51
Join date : 10. 04. 18
Age : 27
Location : Fiplin

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

15/7/2021, 01:25
Mohla už začít uvažovat o tom, jestli přichází o rozum, když si tu hrála na někoho, komu byla na hony vzdálená. Přeci jen to mohlo hraničit s určitým bláznovstvím, ale ona si přišla spíš tak, že jí to alespoň trochu vrátilo ke smyslům. Minimálně jí tahle skoro dětská hra na divadlo vytrhla z jednotvárnosti a letargického nádechu posledních osamělých týdnů. Sice mohla říkat, že si vystačí v klidu sama, ale zvládala to nepříliš obstojně, ale právě při téhle malé hlouposti se smála. A to ne nějakým vyšinutým způsobem, ale normálně, protože její mozek přepnul alespoň na chvíli na radost. Každopádně byla tolik zabraná do svého vystoupení, že si ani nevšimla toho, že má diváka. Proč by si ale taky hned měla všímat ona jeho, když on se jí rozhodl ignorovat po celé týdny. Ale spíš než úmyslnou ignorací to bylo hlavně nepozorností, která jí v okamžiku, kdy se ozvat, donutila zvednout se do sebe a počestovat ho vyděšených výrazem. Vlastně jí v první chvíli ani netrklo to, že tam stojí celý zakrvácený, nebo to, že by na něj mohla být naštvaná na to, že se urazil a vykašlal se na ní. Teď jí zajímalo, jak dlouho tam stál a co všechno viděl a co to sakra říkal? Nějak se najednou cítila zostuzena a začali jí rudnout tváře, když si přebírala, co se právě stalo, přičemž on stihl odejít dřív, než ona si všechno srovnala v hlavě. Tak nějak se mohla zajímat jen o to, že je jí trapně, ale potom si uvědomila i nějaká jeho slova. "Cože?" Byla první nějaká reakce na prázdná futra, když se tam otočila. Dovedla se smířit s tím, že si z ní asi bude utahovat, což nejspíš i přišlo právě teď, ale nemohl jí kazit její pohádku tím, že jí bude vztahovat na sebe. To ji přimělo zvednout zadek a vyrazit za ním i s jehlicí v ruce a vztekem, který tu na něj už nějaký ten pátek čekal, k tomu. "Co si o sobě jako myslíš ty sebestřednej pitomče? Musíš kazit úplně všechno?!" zařvala na něj ještě vpůli cesty do koupelny a na tváři měla naštvaný úšklebek.
Nakonec si ale vyzkoušela, jak rychle může i zůstat stát najednou jako opařená, když zahlédla, jak to k ní došel. Kdy sehnal tu krev? Párkrát zamrkala, jako by snad přemýšlela o tom, jak dlouho byla mimo, když tu byl sám velký dědic Keratu celý pomlácený. V další chvíli už ale chytila svoji skvělou zbraň v podobě jehlice, jako by to byla dýka a rozhlédla se rychle kolem v očekávání, kdy na ni kdo vyskočí. "Co se stalo?" požadovala se rychle odpovědi a sledovala ho, jak si utíral krev do rukávu. Nebylo to vyloženě tak, že by se snad starala, ale když k vám Camiel Silvius přijde celý od krve a poraněný tak nějak všude, tak je asi něco špatně. Na chvíli její myšlenky i pozornost zabloudily trochu jinam, když si začal vykasávat košili. Lhala by, kdyby se rozhodla tvrdit, že chvíli nezůstala koukat na jeho tělo a zprvu jistě nešlo o červený flek, který vypovídal o dalším zranění, o čemž mohlo trochu vypovídat, že jí hlavinka šla se zaujatým výrazem trochu na stranu, jak ho pozorovala. Poté se ale opět probrala a místo očumování sykla jakože bolestně nad oním zraněním. Třeba byl dost zaměstnaný tím vším, že by jí to nemusel předhazovat. "Vypadáš dost hrozně..." řekla mu jako nevinnost sama, když dál sledovala jeho počínání a vlastně skoro umírala zvědavostí, aby se dozvěděla, proč je do háje zmlácený a proč přišel sem. Zároveň ale nevěděla, co by teď měla dělat krom toho, aby prostě stála a zírala na něj jako na nějakou kreaturu v cirkuse. Proto asi opět obhlédla okolí, kdyby se měl opravdu odněkud vynořit onen někdo, kdo ho zmlátil. Ale nikde se nikdo neukázal, tak udělala krok směrem k němu, aby se vzápětí zastavila a ukázala na skřínku kousek za ním. "Tam jsou čistý ručníky, možná budou lepší volba než to, abys krev utíral do košile nebo tou košilí nedejte bohové chtěl něco čistit," oznámila mu stále poněkud zaraženě z celé té scenérie, ale rozhodně se neměla k tomu, aby mu šla něco podat. Místo toho zůstala raději opřená o futra. Také odolala touze promnout si oči, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Každopádně to schytal pořádně, jen co byla pravda. Na chvíli jí hlavou problesklo, jak snadno by mu asi teď mohla taky ublížit, ale myšlenku rychle nechala plavat. Pokud mu někdy ublíží, bude to na férovku, ne když vypadá, že by do něj stačilo malinko drbnout a už by skučel. Každopádně by snad nebyla ona, kdyby si do něj alespoň nerýpla. "Tím, jak si ode mě posledně zdrhl a teď přiběhl, dáváš frázi 'Přilézt zpátky jak spráskaný pes' zajímavej novej rozměr, ale asi bych přežila, kdyby si prostě na svoji arogantní nabubřelou návštěvu přišel normálně," pověděla mu jako by nic a usmála se nad vlastními slovy, protože minimálně ona s nimi byla aktuálně spokojená.
Camiel Silvius
Camiel Silvius
Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 10. 04. 18
Age : 250
Location : Kerat

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

8/10/2021, 00:00
Nebyl nadšený z toho, že jeho kroky zamířili sem, ale byla to nejrychlejší cesta alespoň do pomyslného bezpečí, které momentálně potřeboval. Musel se vyhnout všem, kteří by celé téhle situace mohli využít a klidně by se vsadil, že by jich nebylo málo. Nehledě na to, že nepotřeboval, aby se po celém městě rozhlašovalo, že se dědic toulá po chodbách a vypadá u toho jak spráskaný pes. Musel ale uznat, že nečekal, že za svůj příchod dostane i divadelní představení, takže ho to na chvíli zarazilo a jen Nobu pozoroval. Ovšem ne nijak dlouho, protože pak už potřeboval do koupelny, aby zkontroloval všechny škody, které se jeho otci podařilo napáchat. Nebylo to tak hrozné, kdyby se bránil urputněji, asi by to schytal daleko víc. Jedna z věcí, které se naučil docela rychle. Nebránit se a radši ty rány přijmout, pokud mu záleželo na to, aby v příštích několika dnech mohl v klidu chodit po paláci, jako by se vlastně nic nestalo a jeho otec nebyl násilnický šílenec. Bohužel ale tenhle šílenec taky vládl Keratu, takže nějaké vyřizování účtů muselo počkat do doby, než si bude Camiel dostatečně jistý, že se mu to nevrátí několikanásobnou silou zpět. Potřeboval jisté postavení.
Že Nobu překvapil ho mírně potěšilo, ale dlouho nemohl zůstat na jednom místě a ten její prázdný výraz, kdy se snažila dát si dohromady dvě a dvě, si užívat. Místo toho zaujme pozici před zrcadlem, aby opravdu zkontroloval škody a zjistil, jak vlastně celou cestu po chodbách paláce šel. Jeho nejlepší den to rozhodně nebyl. Na druhou stranu to ani nebyl ten nejhorší stav, ve kterém po rozhovoru s otcem zůstal. Tudíž její cože slyšel už za svými zády, protože byl na půl cesty ke koupelně, a i následnou nadávku s otázkou směřovala polovíla do jeho zad, protože se na ní neotočil. Měl totiž jasný cíl cesty. Navíc i to otočení krkem docela bolelo, jak jeho svaly dostaly zabrat. “Spadl jsem asi ze schodů, co myslíš?“ Odvětí s jasnou ironií v hlase a protočí oči v sloup. Upřímně se mu nechtělo odpovídat po pravdě, ale bylo mu jasné, že pokud se zeptá znovu, tak jí bude muset odpovědět, nebo mlčet. Na sarkastické a ironické odpovědi se nemohl odvolávat do nekonečna, a tak nějak tušil, že ani krvavý slib by mu to úplně neschvaloval. Přesně tahle starobylá magie ho děsila víc než to, co by předvedla Nobu. Jejího pohledu na jeho osobu, především tedy na odhalenou vrchní část těla, si nevšimne. V tu chvíli má moc práce s tím, aby se snažil si vybavit, jestli opravdu proběhlo i křupnutí směrem od žeber, nebo nikoliv. Kdyby si toho všiml, tak by to určitě nenechal bez nějaké vtipné poznámky, takže to mohla Nobu pro tentokrát brát tak, že nebyla chycena při činu. “Díky, máš tak jedinečný způsob, jak někoho povzbudit.“ Odvětí na její zhodnocení jeho vzhledu, který rozhodně nevypadá zrovna dobře v tuhle chvíli. I když určitě by to některé ženy ocenili. Taková ta drsná krása. Kdo ví, co má kdo za fantazie, ale víly i lidé byli divní v podobných věcech. Když se ale ozve znovu s tím, kde jsou ručníky, podívá se na ní skrz odraz v zrcadle. “Stojíš tam takhle z nějakého speciálního důvodu, nebo jen netušíš, co jiného dělat?“ Mírně pozvedne obočí, načež se ale vydá ke zmíněné skříňce, aby si vyndal čistý ručník, aby si mohl otřít a očistit obličej. S pár čistými ručníky se vrátí k umyvadlu, ale než první z nich namočí, zvedne obě ruce ke svému obličeji, aby si narovnal zlomený nos. Nebyl vychýlený nějak extrémně, ale jen tak lehce. I tak se ale při rovnání kůstek ozve mírně křupnutí a Cam se zamračí. Ne, že by to byla extrémní bolest, ale zrovna procházka růžovým sadem to taky nebyla. Pak už namočí jeden z ručníků a začne si otírat krev pod nosem, která tam už částečně zaschla. Krvácení zastavené nebylo, ale to bude problém na později. Chtěl se alespoň zbavit té zaschlé krv, a to nejen pod nosem, ale i na zbytku obličeje. Navíc potřeboval i vyčistit ranky. Ne, že by se bál nějaké infekce, ale léčení pak bude rychlejší. “V tom mám praxi, i když ti to asi nepřijde. Ale jak chceš, příště si dám záležet, aby to byla normální návštěva dle toho, jak jsi zvyklá.“ Odpoví a ušklíbne se, i když je to částečně způsobené i tím, že si akorát čistí natrženou kůži u obočí. Jeho otec si očividně dal záležet, aby mu obličej potrhal. No, nebylo divu, když na něj většinou lovil všechny jeho milenky. “Co mělo vlastně znamenat to tvoje divadlo? Hodláš se dát k hercům? Ten smích bych ti i uvěřil jako skutečný.“ Nadhodí, aby alespoň trochu změnil téma, ačkoliv pochyboval, že se Nobu nezeptá a nebude dožadovat svých vlastních odpovědí. I když možná její zájem o svoji osobu lehce přeháněl a bude jí to úplně ukradené.
Sponsored content

Sordit       - Stránka 4 Empty Re: Sordit

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru