Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Astar

3 posters
Goto down
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

3/1/2021, 14:44
Serena nevypadala, že by mu jeho slova nějak baštila, propalovala ho pohledem a poslouchala jak vznáší nedůvěru v její schopnosti. Ne že by nemohl mít pravdu, něco takového se mohlo a může stát, ale copak ji nehrozí, že by mohla přijít o oblečení i v jeho ctěné přítomnosti, ačkoli pravděpodobně trochu jiným způsobem, než tím jakým Marius nyní popisuje. "Oh.. takže už bych byla rozptýlení, aha.." odmlčí se přitiskne si založené ruce ke hrudníku. Kdyby mohl kouř z jejích uší stoupat, pravděpodobně by to tak bylo, jak ji vřely myšlenky s každým jeho dalším slovem. Nejraději by mu ukázala jasně mířenou ranou do patřičných míst, že ačkoli jsou velké šance, že by tak skončila, protivník by neodešel beze zranění. "Nerad? Ty by jsi mě nerad našel? Neříkej mi že by jsi snad hledal.. byla by to náhoda a pak co by tě na tom tolik rozrušilo, že tě někdo předběhl, nebo že jsi prostě nedostal to co jiný ano." ta myšlenka zraňovala i ji a možná, že on to její soptění přejde s dalším z jeho rozkošných úšklebků, mávnutím rukou nebo jen další peprnou poznámkou, ale Serena cítila jak ji jen pouhá myšlenka pálí na hrudníku jako rozžhavená ocel. Jen pomyšlení, že by se ji něco takového stalo a měl by to být on, kdo by ji našel ji trhala duši na kusy, jelikož pokud by snad přežila nikdy by se mu do obličeje takto hrdě už nepodívala. Stejně jakoby už nikdy nemohla být zcela stejná. Žila svůj život na téhle hranici už docela dlouho na to, aby si byla vědoma všech rizik, ale tenhle pocit bolesti byl pro ni nový a představa, že to tak vidí i on ji do hlasu vehnala proti její vůli kromě bojovnosti i bolest. I v jejích smaragdových očích se odrazilo něco hodně podobné strachu z neznámého. Jeho další slova byla rána pod pás, jelikož nemohla zakrýt to, že ji rána skutečně vyděsila. "Škrábanec.. to je podle tebe škrábanec? Je ot řezná rána a nedá se to zrovna srovnat s.." očima padne k jeho ráně, načež se vrátí k jeho očím. "To nebyl strach o tebe, ale to čemu se říká potřeba pomoci. Není v tom nic osobního." je nebo není, je to v podstatě to samé. Kdyby k tomu došla za to jeho ego bůh ví kde by si možná zasloužil i pořádnou ránu do nosu,  ale když viděla jeho zranění nemohla si pomoct a musela ho ošetřit. Kdyby tak neučinila, asi by ji svědomí hryzalo po celou cestu pryč z města.

Sice žádnou otázku nevyřkla, ale byla ji dána odpověď, která ji na okamžik prostě přimrazila na místě beze slov, jen s pohledem upřeným jeho směrem. Vlasy se ji mihotaly do obličeje jak foukal jemný vítr a ona přemýšlela, jestli Marius myslí svoje slova tak vážně jak znějí, nebo je jen opravdu zkušený hráč a lhář. Vzhledem k jeho slovům o tom, kolik již měl žen to bylo pravděpodobné a přesto se ji z nějakého důvodu, chtělo jeho slovům věřit. Němě na něj zůstává hledět a nebít onoho náhlého rozhodnutí bláznů, prostě jej políbit, asi by se ani dál se slovy nedostala. Chvíli to trvalo, než k tomu oba dospěly, ale i Serena ten polibek potřebovala, aby upustila uzdu svojí mysli a ulevila tak stále ještě neklidnému srdci po jejich konverzaci. Možná to nebyl zrovna slib, který by ji zcela uklidnil, ale dalo se to pro ni považovat za dohodu, že není jediná kdo se s nějakými možnými city může potýkat. Kdyby však jen mohla zaslechnout jeho myšlenky o ní, pravděpodobně by rudla až za ušima do stejné barvy jako její vlasy. "Mariusi zase zkoušíš měnit pravidla a to není fér." zakroutí hlavou. Měl pravdu mohlo se stát spoustu špatných věcí, zatím co by ležel na zemi. "Ale máš pravdu, tak budeš na posteli spát ty a já si ustelu na zemi, jsem na to zvyklá. Pravděpodobně víc než ty." doplní se. Zní to poněkud logicky když ona většinu času tráví na cestách. Na další slova už nestihne nic namítnout nebo snad dodat, neboť se Marius rozhodne volat na někoho jiného. Serena se rychle postaví a opráší ze sebe všechen pomyslný prach, zakrývajíc stopy po možné červení ve tvářích. Hlavu sklopí k zemi hned jakmile se mladík ukáže. Na slova o důvěře kývne, jakoby neprojevila dostatek víry, když jej tu před několika málo okamžiky líbala. Ostatně náhle svého souhlasu rychle litovala, když se ohlédla po Rascalovi a následně jej následovala do ponurého hradu. Pohledy, které se od něj sklápěly stranou na jejich rudých vlasech opět zamkly oči, každého okolo koho prošli. Bylo to jakoby celá její osobnosti křičela 'haló tady člověk a jsem žena, Mariuosva další trofej!' nebo tak ji to, alespoň připadalo. Všechno se to v ní rázem stupňovalo a vracelo ji to všechny ty špatné myšlenky. Jakmile se za ni zavřely dveře pokoje, jen jej přelétla očima, nevěnujíc pozornost tomu, že by snad velitel stráží asi neměl takový pokoj. "Nepiju alkohol." zakroutí hlavou na nesouhlas. Nebyla ve své kůži a bylo to na ni poznat, více než předtím. Oči těkala po místnosti. "Zkontroluju ti ten obvaz, jestli zůstal na místě.." udělala k němu těch několik kroků, narušujíc jeho osobní prostor. Dýchala přerývaně a ruce se ji jemně třásly, jakoby všechny ty pohledy, které k ní směřovaly měli přímo křičet nějaké urážky, vrhat po ní nože a dýky, i když to byly pouze pohledy. Nakonec je Serena stále jen obyčejná žena, než aby něco takového vydržela. Prsty přejela po okolí obvazu a tedy i po holé kůži,  mírně jej nadzvedla a znovu usadila na správné místo s jemností s jakou jej předtím ošetřovala. "Není ten pokoj poněkud.. honosnější než jaký mívají velitelé stráží?" položí mu otázku, aby odvedla svou mysl stranou.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

10/1/2021, 20:05
Na chvíli zavře oči, aby se nadechnul a kdyby mu to nepřišlo úplně dětinské, tak by i protočil očima. Už ho zase chytá za slovo. U ní, aby se bál, co všechno vypustí z pusy, protože i když to nemyslí špatně, tak to nakonec použije proti němu. Cítí se jak u soudu, a to ani nic ještě neprovedl. Plus se necítí úplně komfortně, když na něj kouká jak na vraha koťátek. Všechno dobrý, ale další větou ho urazí a to velice. Jeho pohled ztmavne a i zbytky úsměvu zmizí. V tuhle chvíli by se ho i jeho nejoddanější báli. „Tohle už nikdy neříkej. Ať už si o mně myslíš cokoliv, tak mě nepřirovnávej k těm zvířatům. Ať už si o mně myslíš, že jsem jakýkoliv děvkař či co si vlastně myslíš, tak mě nedávej do takovýchto souvislostí. Už nikdy.“ Vážně ho to urazilo a zarazilo zároveň. Je mu v podstatě často jedno, jak ho lidé vnímají, ale tohle na něj už bylo moc a ještě chvíli by do něj tahle ryla a asi by bouchnul úplně. Ve skutečnosti je to slušný chlap a nemůže za to, že mu skáčou holky do postele. A když má tu možnost toho, že mu někdo ty lože zahřeje, tak proč by řekl ne? „Pro mě to je jenom škrábanec, za zranění považuji mnohem horší věci. Takže kdybys viděla jít po ulici cizího chlapa s tímhle škrábancem, taky bys ho chtěla ošetřovat? Šla bys za ním, že mu to zavážeš, nebo by sis ho nevšímala? Nelži nám oběma, prosím.“ Dokonce i poprosil, a to se jen tak nestává. Každý, kdo ho zná, ví, že než prosit, tak si raději vše vezme silou a je úplně jedno, kolik do ní bude muset dát. Tady se mu to ale vyplatí.

„Tak to v žádném případě. Moje vychování by nenechalo mladou dámu spát na zemi, zatímco já spím na zemi. A myslím si, že díky tomu, o kolik jsem starší než ty, jsem spal na zemi častěji.“ Musí se zasmát, protože opravdu velkou část života strávil bojem a válečnými výpravami, kde rozhodně postel jen tak nesehnal. Není to na něm vidět, ale už mu skoro dvě stě bude, no. A to na svá léta vypadá pořád dobře! Ale chápe ji, vypadá v lidských letech tak na třicet, takže pokud pomineme jeho andělskou krásu, tak těch třicet by mu mohl někdo říct. Nic k tomu ale už nedodává a jde do hradu. Ať už ty pohledy Sereně říkají cokoliv, tak to rozhodně neznamená to, co si myslí. Tyto víly sklání zrak, protože před nimi jde někdo, kdo se tváří, že by je mohl v okamžiku nechat pověsit a to také může. Nebo se bojí, že si všimnou nějaké nedokonalosti. Jednou se pohádal s otcem a měl tak špatnou náladu, že seřval jednu služebnou za to, že je váza u okna otočena jinak než ostatní. Jeho hlas byl tenkrát slyšet po celém hradě, než za sebou naštvaně práskl dveřmi a několik dní nevylezl. Od té doby je všechno ještě víc stoprocentní než tenkrát. Takže by se i vsadil, že dívce jako takové ani nevěnují moc pozornosti. „Já ano.“ Pokrčí rameny a nalije si rudou tekutinu do poháru, ze kterého se zhluboka napije. Nechává se od ní ošetřovat a jen tak stojí na místě. Jak by ji teď nejraději povalil na postel a dělat všechno, co se mu v jeho neslušných myšlenkách ukazuje. Jak rád by jí zvedl z ten její úzký pas a odnesl si ji tam, kde ji chce mít. Bohužel tyhle myšlenky jsou pro něj ještě zakázané, i když třeba ne na dlouho. Když narazí na to, že asi není obyčejný velitel stráží, tak jen pokrčí rameny. „Možná nejsem jen velitel stráží.“ Pronese jakoby se nechumelilo. Nechce jí říkat, kdo je. Prostě se mu do toho nějak nechce, ale zase mu přijde blbé ji držet v nevědomosti. Tak místo toho ji z pracovního stolu podá dopis, který je nadepsaný jeho celým jménem. „Nebude ti vadit, když se převléknu, že? Jsem pořád ještě v tréninkovém.“ Ani nečeká na odpověď a tahá si ze skříně jiné kalhoty, zatímco si sundavá ty, co má momentálně na sobě. Je docela zvědavý, jestli jí to dojde. Pokud nebude znát jeho celé jméno, tak aspoň to dei Evasir by j to mělo naznačit.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

10/1/2021, 21:44
Že by snad Marius mohl vypadat děsivě? Možná. Pro každého na hradě určitě, ale pro Serenu? I kdyby na sebe vzal podobu samotného kotlíku nebo posla smrti, byla by tahle zrzka schopná v rámci svého rozhořčení, vyčinit mu způsobem, že by se mohl posadit na prdel a zírat na ni s otevřenou pusou. A teď tomu nebylo jinak, co na tom, že je muž vyšší než ona, co na tom, že je silnější než ona a stačila by mu jedna ruka, aby ji zvedl do vzduchu, ale Serena měla vlastní přesvědčení o celé situaci. A že se ho dotkla? No a co? Vždyť by si musela dávat pozor na jazyk pořád, aby se náhodou nedotkla jeho křehkého mužského ega. "Co přesně, že nemám říkat? Že by jsi mě nehledal? Nebo, že by ti na tom záleželo asi tak jako na kusu kamene, ležícího na téhle cestě." odfrkla si. "Pokud budu chtít říct, že by ti na tom nezáleželo, tak to řeknu!" doplní se a tak trochu uraženě si dupne nohou. Mohl si říkat co chtěl, působit děsivě jak chtěl, na ni to nemělo absolutně žádný vliv. Konec konců, nepřirovnala ho přímo k lidem, kteří znásilňují ženy, jen řekla, že by byl naštvaný protože dostali něco, co on nedostal a už nikdy nedostane. A pokud by ona byla mrtvá, už by jí to stejně bylo všechno jedno. Ona nepatří k ženám, které y jen tak skočili do postele, nebo se jen tak rozhodly schovat v mužském náručí, i když několik let zpět přítele měla, na pár měsíců. A taky s ním ztratila pár pěkných chvil a první polibek, ale ani on ji nedokázal udržet na jednom místě a v rámci slušného vychování nějaké dámičky. Proč by se měla změnit kvůli nějaké víle. "Samozřejmě, že bych mu pomohla.. Vypadám snad bezcitně?" zakroutí hlavou. Asi by muselo jít o nějaké větší zranění, aby to jen tak přilákalo její pozornost. "Nemám nám lhát? Nemám lhát?!" zvýšila na něj hlas a rozhodila rukama. Po celou dobu mu nelhala, tedy ne nijak závažně a frustrace z jeho slov ji nyní zahnala do kouta. "Kdo z nás dvou víc lže, huh? Co bys chtěl slyšet, nemáš už dost velký ego, aby ti někdo musel neustále opakovat jak pěkný máš vlasy, nebo to, že vypadáš dobře? Že si hezký, ve slabé chvilce milý a možná.. jen zdánlivě možná jsem tě začala mít ráda?!" pokrčí ramena a udělá od něj několik kroků stranou, jakoby absolutně nic neřekla. Co na tom, že je to ona, kdo teď stojí v jeho pokoji, na cizím hradě v cizí zemi a vlastně by si neměla vůbec vyskakovat. Ke kotlíku s pravidly slušného chování a výchovou, jakou se ji dostalo s minimem. Může se na to všechno vykašlat, jelikož je to všechno stejně na houby, když je Marius poblíž.

Nemohla se zbavit pocitu, že na ni ulpěly oči služebnictva, připadala si pořád tak na očích, ale alkohol si do krve nalít nenechala. Bůh ví, co by se stalo potom. Nepotřebovala ho ani na to, aby ho políbila, co by se mohlo stát ve chvíli, kdyby byla opilá? Raději se soustředila na kontrolu obvazu, na to jestli je na správném místě a jestli je v pořádku. Jakmile tak učinila odstoupila a zvedla pohled k Mariusovi, jemuž položila ohledně velkého pokoje otázku. Odpověď byla zprvu nejasná a ji v očích zajiskřila zvědavost, kterou bylo potřeba ukojit. V rukou ji přistál dopis s podpisem a na Serenině tváři se objevil ten nejnešťastnější výraz - na několik sekund, než byl pohlcen zamračením a přelétnutím očima po symbolech na papíře. Kdyby si něco z toho chtěla přečíst louskala by to hodiny a byl to zřejmě nechtěný špatný vtip, jelikož Marius nemohl tušit, že Serena umí sotva počítat. Ne že by neuměla číst, něco málo rozezná, ale tohle? "Vtipné." konstatovala krátce a dopis položila zpět na místo, odkud jí byl podán, přejíždějíc prstem po jeho hraně, o kterou se nakonec řízla. Štíplo to, ale dívka nevydala ani hlásku. "Kdybych uměla číst určitě by to dávalo větší smysl. Ale hloupá taky nejsem..." dodala ke svým slovům a podívala se jeho směrem. Nevypadal, že by jej zajímalo, jestli bude dívka souhlasit nebo ne s jeho převlékáním, ale zároveň Serena nehodlala být svědkem dalšího odhazování oděvů. Snad i proto se otočila zády a zamířila dál do pokoje, ke křeslu u kterého se zastavila, nechávajíc Mariuse stále za svými zády. Stále na sobě měla svůj zelený plášť, který se nyní rozhodla sundat. Zvedla ruce ke krku a rozepnula ozdobnou sponu, aby se jí plášť svezl po jinak holých ramenou a skončil v jejím náručí a ona tak mohla látku složit do křesla. Ramena měla holá a šimraly ji na nich její rudé vlasy, rukávy košile měla pod rameny a látka zakrývala paže, pas měla stažený korzetem, který vyzdvihoval ňadra a sukně ji sahala ke kotníkům, ale nedotýkala se země, takže byly vidět její jezdecké boty. Nerada se vzdávala svého oblíbeného kusu oblečení, ale bylo tu docela teplo a v plášti by se vše jen zhoršovalo. "Takže když nejsi jen velitelem stráží, podle písma budeš princem? Nebo dědicem... pokud se nepletu." zeptala se zatím co pohled upřela na jednu ze zbraní vystavených na zdi, jelikož se stále neměla chuť otáčet a být svědkem jakékoli nahé kůže navíc.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

10/1/2021, 22:19
K tématu o hledání či nehledání už nic neříká. Samozřejmě, že by ji hledal, ale ona by mu nevěřila a ptala by se proč. A on jí nechce a ani snad nemůže odpovědět. To by totiž znamenalo, že mu na někom záleží. A jamu přece na nikom nikdy nezáleží. Šel by ji hledat… jenom tak z principu, protože by chtěl. A nemusí nikomu zdůvodňovat, proč něco chce. Nechá ji na něj křičet, protože už zjistil, že pokud si tahle dívka pořádně nezakřičí, tak není spokojená a raději poslouchá, co mu říká. Ona to je totiž většinou veliká legrace. Nechává si zvedat ego, protože o sobě ví, že je vážně fešák, až se zarazí u té poslední části jejího monologu, u kterého se trochu překvapeně ale i sebelibě začne usmívat. „Takže mě máš ráda?" Zopakuje po ní prakticky to, co mu řekla a chytí ji za slovo stejně, jako ona chytá za slovo jeho. Jeho úsměv se začne trochu zvětšovat, když se dívka tváří, že nic takového přeci nikdy neřekla, ale přesto on ví moc dobře své. Když ona udělá několik kroků od něj, tak on se přiblíží k ní, aby je dělila pořád ta stejná vzdálenost a ona od něj nemohla utéct. Nechá si od ní říct celé popření, které určitě přijde, dokud spokojeně si neodejde pro něco k pití. On pije. Pije dost, ale ne natolik, aby to ovlivnilo jeho chování či uvažování. Jen párkrát v životě se s přáteli opil a tohle rozhodně nebyla ta noc. Víno je pro něj skoro jak voda, nikdy mu to nic neudělá, už jen snad kvůli jeho vílím zrychleným tělesným funkcím. Při úpravě obvazu si může Serena všimnout, že po ráně tam momentálně zbývá už jen jizva, ze které nic neteče. Jeho tělo má jiné funkce než to její. To lidské je jen taková beta verze toho, z čeho je složen on, i když si to lidé neuvědomují a hrají si na přemožitele, i když by nikdy neměli šanci proti víle.

Nedojde mu, že by neuměla číst. Chová se tak, jako by spolkla moudrost světa, takže když jí podá dopis se svým jménem, tak se ani nepozastaví nad tím, že by to mohl být špatný krok. To si uvědomí až ve chvíli, kdy to dívka okomentuje. Malinký hlásek v jeho hlavě se jí za to chce omluvit, ale ten hlasitější ho nabádá, ať se na to vykašle a přejde to. A to taky udělá. Při Serenině větě se ani neotočí a dál se převléká do trochu pohodlnějších, a hlavně čistých kalhot. Taky by se rád umyl, ale na to teď není čas ani prostor. Nejraději by se totiž umyl s ní, ale to mu teď nevyjde. Ale třeba jednou ano. V periferním viděním sleduje, jak odkládá dopis a do hlavy se mu nažene myšlenka, že ji naučí číst a psát, jelikož by to jako obchodnice měla umět, že? Vůbec v tom není žádný osobnější důvod, jen čistě logistický a praktický. Minimálně to si Marius říká. Když vidí, jak si sundává plášť, tak by k ní nejraději přešel a políbil ji na její odhalené klíční kosti, pak by přešel na krk a nakonec na jeji tvář. Výborně. Při takovýchto myšlenkách vůbec neví, jak vedle ní dokáže dneska spát. Kotlík při něm stůj. Serena ale není vůbec hloupá a dojde jí, že tedy není jen velitel stráží. A i míří tím správným směrem. A to udělá i on. Pomalým loveckým krokem jde za ní a přiblíží se k jejím zádům tak blízko, že se ona skoro opírá zády o jeho hruď. Stačilo by jen několik málo centimetrů. Lehce se nakloní k jejímu uchu a jeho řeč je klidná, tichá, ale důrazná. „Na tom dopisu stálo Marius dei Evasir a jsem evasirský dědic.“

Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

10/1/2021, 22:42
Stejně jako to dělala ona jemu, i on ji nyní vpálil přímo do obličeje její vlastní slova, která hned jak jí byla mrštěna zpět jako bumerang hořce olitovala. Ale co by mohla dělat. Zapírat? Hádat se? Tak jak to dělala doposud. Muselo to unavovat jeho i ji a co bylo na tom, se jednou podívat na výraz v jeho tváři, když řekne pravdu? "Ano." aby svá slova ještě potvrdila přikývla přitom hlavou, založila si ruce na hrudníku a propalovala jej pohledem. Samozřejmě, že ho měla ráda a tím, že to řekla nahlas si dodala trochu klidu. Protože to vysvětlilo všechna její počínání. Sny, do kterých se vkrádal. Podivnou radost, když jej viděla přijít blíž k napajedlu. Strach, který se u ní nahromadil, když si všimla jeho zranění a úleva a zvýšený tep s jakým jej nakonec políbila. Jistě, mohlo se to označit jako hloupé lidské pobláznění, protože nic jiného ani ona být nemohla - než hloupá, slabá a naivní lidská žena, která se jen tak ocitla v téhle situaci. "Ano, mám tě ráda Mariusi." zopakuje svá slova ještě jednou, pro případ, že by jim Marius třeba na první pokus nerozuměl a i když její tváře mají podobně rudou barvu jako její vlasy, její postoj se nezměnil. Možná jen srdce by se dalo přirovnat ke křídlům kolibříka, jakou rychlostí tlouklo a oči by mohly vydat na tisíce slov z knih, jelikož říkaly jak moc Sereně na těch slovech záleží, ačkoli nečekala stejnou odpověď od něj. Nedělala si plané naděje, připravovala se na nejhorší na výsměch, vyčtení její dívčí naivity. Ale co by jste chtěli, milovala jen jednou a ještě špatně, proč by se nemohla splést podruhé. Potřetí už to jistě vyjde.. Jen ještě neví jestli někdy bude někdo třetí, pořád je tu ta možnost, že se jednoho dne prostě nevzbudí. "Nebylo to dostatečně očividné, nebo jsi tak zaslepený vlastním egem, že nevidíš dál než na svůj nos?" a konečně rýpnutí, přerušené polknutím někde uprostřed věty. To aby dala najevo, že ji na tom co řekla vlastně "vůbec nezáleží" a může to klidně brát jako vtip. Že právě není v situaci, kdy by dokázala vraždit za jedno objetí a pohlazení ve vlasech. Že kdyby ta slova zopakoval, že by pravděpodobně nevěřila ani písmenku a pak by prostě jen přišla o veškerá slova.

Jeho převlékání se rozhodne nezúčastnit a rozhodne se odebrat stranou, nechávajíc za svými zády i onen dopis, který ji jen připomněl její místo ve společnosti. Sundá si plášť a alespoň podle toho co viděla, zahnutých čar, klikyháků na papíře. Uvažuje nahlas a zeptá se ho, zatím co upírá pohled na vystavenou zbraň. Její kůže byla ještě horká, jak byla celou dobu zabalená v plášti a tváře ještě více, jak se červenala, no krve by se v ní nedořezal, když se Marius objevil za jejími zády, sklánějíc se k jejímu uchu. Nejen že se lekla, ale byla to jako rána z nebes. Jakoby se právě v tu chvíli kotlík rozhodl, že její rudé hlavince oznámí, kdo si to s ní hraje na kočku a myš. Komu že to před několika okamžiky oznámila, že ho má ráda. Otočila se na místě tak rychle, že mu do tváře hodila vlasy a na chvíli ho tak zbavila výhledu, ale její vlasy následovala její ruka a plácnutí, jak mu přistála pěkná šťavnatá facka. "Jsi ty vůbec normální?! Jak se může tak důležitá osoba pro vílí říší jen tak rozhodnout někomu dát do ruky dýku a říct, že tě může zabít!" vytřeštila na něj svoje smaragdové oči, uvědomujíc si, že teď je na špatné straně barikády i ona, neboť právě uštědřila facku dědici jedné země. "Oh.. " okamžik kdy se zarazila, přehrávajíc si v hlavě znovu jejich polibek a tváře ji rudnuly ještě víc. Tentokrát ne vztekem, ale stále ještě studem. "T-To je nějaká nová zábava, motat hlavu lidským holkám nebo to děláš jen z nějakého tvého rozmaru, aby sis ještě zvýšil ego, titul ti nestačí?!" odmlčí se a kdyby mu byla nestála tak blízko a srdce ji nebušilo tak rychle rozhodila by rukama. Takhle mu je jen položila na hrudník, ale netlačila na něj aby se od ní odtáhl ani jej nepřitahovala k sobě (zatím). Jen tam dlaně položila, z nějakého nejasného nutkání se ho jen dotknout. "Neklaněla jsme se ti předtím a teď to taky dělat nebudu, jestli máš v plánu vytahovat nějakou výchovu, nebo tak něco.." zamručela nesouhlasně a znovu jej přelétla očima. Nebyla si zrovna jistá jestli se teď něco změnilo, nebo vlastně ne, jen ji ten jeho nápad s dýkami přišel ještě hloupější a pak už delší domu měla nutkání mu jednu vrazit. "Často si takhle hraješ na kočku a myš?"
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

11/1/2021, 15:13
Vlastně ho celkem zaskočí, když mu řekne, že ho má ráda. Je to pro něj překvapení, protože i když věděl, že jí není lhostejný a že se jí pěkně dostal pod kůži, tak si v žádném případě nefandil, že by to řekla takto nahlas. Tak nějak tušil, že si to myslí a že v ní podobné city probudil, ale přesto ho její slova zarazila. Díky tomu, jak mu pořád nadává a vyvádí ho z míry, čekal, že toto nikdy nevypustí z úst. Ona se mu tu vyslovila a projevila tím nějakou náklonost k němu a on asi nezvolí tu správnou reakci. Jeho reakce totiž není žádná. Naprosto odignoruje její slova, která pro ni nejspíš nebyla úplně jednoduchá. A on? Ignor. Neví totiž, co by na tohle měl odpovědět. ‚Já tebe taky?‘ To by lhal a i kdyby nelhal, tak by to nikdy neřekl, protože by si to nepřipustil. Tuhle větu nikdy neřekl ani vlastní matce natož dívce, co potkal v jeho dlouhém životě dvakrát. Může říct, že k ní možná nějaký cit chová a není mu úplně lhostejná. Ale to, že ji má rád, říct nemůže a ani myslet si to nemůže. Takovéto pocity totiž dělají z lidí, a víl, slabochy a to on není a ani nebude. Takže se ani nad tím nepozastaví a dělá dál to, co dělá, ať už je to cokoliv. To rýpnutí trochu ocení, protože se vrací zase zpátky do svých obvyklých kolejí, ale stejně dělá, jako by ji neslyšel. Je nenápadný jak slon v porcelánu. Nebo jako sáňky v létě. Možná je nenápadný jako Serena vychovanými dámami. Nebo jako Serena mezi blondýnkami. Kdo ví… A tak si dál dělá, co dělat chce a dělá, že neexistuje… jo jooo.

Líbí se mu její reakce, když se k ní zezadu přiblíží. V této chvíli by mohl zůstat ještě dlouho. Dokud to tedy Serena nezkazí tím, že si uvědomí, co je vlastně zač a otočí se na něj. Čeká, že bude zuřit, ale facku rozhodně nečekal. On, dědic Evasiru, dostal facku od nějaký lidský holky. Chvíli na ni kouká, jestli to jako myslí úplně vážně a u toho ji poslouchá. Takhle rozčílenou ji už pár minut neviděl. „Důležitá osoba jak pro koho. A když bych byl jen velitel stráží, tak by to bylo v pořádku? Jestli chceš, můžeš zapomenout, že jsem dědic, jestli ti to zlepší svědomí.“ Řekne trochu kysele, zatímco si přikládá dlaň na poškozenou stranu tváře, aby viděla, že teď vážně přestřelila. Zhluboka se nadechne, aby nezačal taky sám křičet a snaží se hodit do nějakého ledového klidu, který mu není očividně přán, protože ona ještě se svým monologem pokračuje. Možná se na ni kouká trochu zle, ale u toho počítá do desíti, aby jí jednu nevrazil taky. Není od toho daleko. Na něj nikdo ruku vztahovat nebude. Na něj ne. Není to nějaký pacholek, aby si hrál na fackovacího panáka. „Pokud vím, tak jsem ti neřekl nic, co by nebyla pravda, takže jsem ti nemotal hlavu. Řekl jsem ti, že jsem velitel stráží a to také jsem. Co bys chtěla?“ zakroutí hlavou a už se k tomu moc víc nevyjadřuje, protože on jí z jeho pohledu vážně nemotal pravdu. On jí netajil, že je dědic. Akorát se prostě neptala. „Proč bych se měl na potkání ohánět titulem? Nebo bych měl jezdit s celou gardou, abys byla spokojená?“ Takový on není. Nechlubí se tím, kdo je a nevnucuje to ostatním, protože ví, že to není dobrá vlastnost. A lidé se k němu chovají jinak, když ho tak nevidí. „Pokud chceš, klidně si ještě obléknu vládcovský oblek, jestli ti to pomůže,“ je trochu absurdní, ale celá tahle situace je pro něj velmi absurdní a nehodlá tu jen tak sedět a nechat si na sebe vylévat její zlost, kterou na něj lije neprávem. Je celkem překvapený, když mu položí dlaně na prsa, ale okamžitě automaticky zareaguje a on ty své položí kolem jejího pasu. „To ty zdůrazňuješ to, že jsem dědic,“ odpoví jí trochu s úsměvem, zatímco ji palci hladí po boku. „Nehraju si s nikým na kočku a na myš. A popravdě jsi za dlouhou dobu jediná, kdo mě na první pohled nepoznal. Cestuješ po celé zemi a neznáš jejich vládce? Ani jménem?“ to ho vlastně hodně udivuje. Procestovala snad všechny země a nezná jejich vládce. Pro něj by to bylo docela zásadní, protože pak se jí musí i lépe obchodovat a orientovat se ve světě. A víly žijí dlouho. Nestává se, aby se vládci měnili.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

11/1/2021, 19:30
Rozhodil ji. Ani ne tak tím, že si ani nepovzdechl nad tím co mu právě přiznala do obličeje, ale jen ji to utvrdilo ve všednosti s jakou ta slova musí brát. Vždyť není mu pár let, aby jejím slovům mohl přikládat nějakou váhu no ne? Bude to chvíli trvat, pravděpodobně pár měsíců, až odsud odjede, a zapomene na něj. Vyžene jeho bílé vlasy i božské oči z hlavy tak rychle, jako se jí dostaly dovnitř. Stává se to, lidé milují a zapomínají a až ho úpotká příště, bude mu moct říct, že už je třeba vdaná a má dítě. Ano - nezní to jako zase tak špatný plán do budoucnosti. Když se nad tím zamyslí, nikdy nepřemýšlela o tom jestli se chce někde posadit a založit rodinu a díky tomu, jak goistickým a sebestředným mužem Marius je, si uvědomila, že to chce. Jen ne s ním. Možná by se mohla dokonce naučit i číst a zase se vrátit do Fiplinu, žít tam jako to udělala Emily. "Jak pro koho? Oh.. já zapomněla.. dědicové vlastně nejsou vůbec důležití." pronese co nejvíc ironicky, aby bylo jasné jak strašnou váhu tomu přikládá. A znovu, snad už po sté si uvdomí jak nejraději by po té facce ještě dupla tomu muži na nohu. Kdyby uměla chodit v podpatcích, rozhodně by si nějaké sehnala, aby mu podpatkem do nohy udělala alespoň na chvíli díru, když už nic jiného. "Moje svědomí? Myslíš si, že mě tvůj titul trápí? Ale vůbec ne." kdyby mohla vysmála by se mu. A ona může a taky tak udělá, protože jestli si chlapec myslel, že to s touhle lidskou holkou hne někam do výšin a bude padat na kolena jen proto, že právě trochu prudčeji pohladila tu jeho urozenou tvářičku, to ani náhodou. Ano, na okamžik ji to zarazilo a musela si dát v hlavě dvě a dvě dohromady, aby to zase všechno začalo dávat smysl, ale svědomí ji to nedráždilo. Na to mu tu facku chtěla dát až příliš dlouho. "Vypadám snad, že bych ti tu vyčítala, že jsi lhal? Nebo snad máš pocit, že jsem požadovala informace o tvém původu, věku, rodu a kotlík ví čem ještě?" rozhodí rukama a protočí přitom očima. Jiskry, které v nich nyní poletovaly by se daly nejlépe přirovnat k otevřenému ohni, s jakým ji hořely tváře. Kdo by řekl, že dva zelené smaragdy dokáží víc, než neklid říčních modrooček. "Od tebe jsem nechtěla nic, Mariusi a pořád si stojím za tím, že od tebe nic nechci." zavrčí na něj a po jeho dalších slovech o gardě, obleku a oháněním se titulem už začíná krev vřít i v ní. Začala ji dokonce pálit ruka, jak by mu nejraději jednu dala i z druhé strany. Už jí přišlo, že si z ní jen utahuje. "Mluv dál tímhle tónem a začnu litovat toho, že jsem místo tebe nepolíbila kaktus, Mariusi!" Zúží oči a sjede ho pohledem. Nemusel by ani pokračovat, aby toho pomalu ale jistě začala litovat. Přecejen i ten kaktus by ji možná dal víc prostoru k nádechu než nabubřelé ego bělovláska.

"Zdůrazňuji ho já, nebo to ego co ti při vývoji narostlo?" opáčí na něj a jakmile jsou jeho ruce kolem jejího pasu, okamžitě si to rozmyslí a dokonce proti jeho hrudníku zatlačí, jakoby se ho chtěla v tu chvíli okamžitě zbavit. Ne však tolik, aby toho byla skutečně schopná. "Cestuji po celé zemi, ale nejsem zrovna dvorní dáma, abych se stýkala s vládci. A ty asi taky nebudeš jediní Marius na ostrově a celé jméno jsi mi neřekl." zakroutí hlavou, přičemž mu opět zapíchne pohled přímo do očí. Samozřejmě že o nich slyšela, ale nikdy se s žádným nesetkala. Jak by taky mohla, nepatřila zrovna k těm vychovaným slečinkám, co by se zvládaly chovat u dvora. Podpatky, lodičky a střevíčky by se u ní hledaly jen těžko, nebála se nakopnout někoho do pozadí a jazyk měla stejně ostrý jako kdejaký muž. Ona se do dvora rozhodně nehodila. A kdyby ji náhodou někdo narval do těch přefintěných šatiček a postavil doprostřed sálu, pravděpodobně by neohromila ani svým tanečním uměním. Nejspíš by sebou praštila o zem, pokud by ji vnutili i lodičky, nebo by někomu velice nepěkně pošlapala nohy. A štěstím by bylo, kdyby ten někdo, byl právě Marius. Sevřela ručky v pěst a stním i látku jeho košile, přičemž si ho tím způsobem přítáhne k sobě, postaví se na špičky - protože ten bělovlasej neřád je pořád vyšší než ona - a vlepí mu sotva znatelný polibek na rty. Odtáhne se a prosmýkne kolem něj, aby se mu vzdálila. "Kaktus by byl lepší.." došly jí argumenty, jak taky jinak. A kdyby se měla pořád bránit něčemu tak otravnému jako je Marius a chvíle strávené s ním, asi by se nakonec po svém odchodu zbláznila. Mohl se s ní hádat, mohl si před ní zvšovat svoje ego.. nedej bože, kdyby se ji pokusil urazit.. stejně by mu chtěla nakonec dát tu pusu. Jediné co by jej mohlo do smrti mrzet by bylo, kdyby se ji pokusil ranit, s tím by se Serena už nesrovnala a to i za předpokladu, že by si musela jít sednout do žaláře za to, že proklála jednoho dědice kopím.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

20/1/2021, 21:27
Není pro něj jednoduché vyjádřit jakékoliv city. Ukazuje jich málo a spíš možná jen v náznacích. V tomhle si snad i přizná, že v takovýchto situacích neumí chodit. Samozřejmě už mu pár holek řeklo, že ho mají rády, či dokonce že ho milují, načež on jim tuto větu oplatil. Nikdo to však nemyslel vážně. Vždy to bylo jen aby je rychle dostal do postele nebo si z nich udělal ohřívač postele na dobu, kdy bude pryč, aby věděl, že tam na něj vždy bude někdo čekat. Ale tady u toho to nedokáže říct, protože by na tom bylo něco pravdy, a to si on nedokáže přiznat. Takže teď možná vypadá jako hulvát, ale popravdě je jenom milý vystrašený hoch, který se momentálně cítí tak jen na osmdesát let a to je pro něj fakt málo. „Tomu bys nerozuměla…“ zamumlá a je na něm vidět, že o tom nechce mluvit a že to fakt není proti ní. Je na něm hodně vidět, že to bude nějaký jeho bubák ze skříně, protože najednou ztratí na chvilku svou nekonečnou sebejistotu, kterou oplývá kdykoliv se někde objeví a neztrácí ji za žádných situacích. On nechce, aby si teď dělala něco z jeho titulu, ať už si dělá cokoliv. Rozhodně se ho nebojí, ale aspoň trochu respektu by mu ukázat mohla. Jen už pro to, co pro ni dělá a ona si to neuvědomuje. Vždyť ji dnes například zachránil před spánkem ve studené noci nebo jí věří natolik, že by se od ní nechal propíchnout. To je také velký krok a mohla by tam vidět to, že ji má rád. Vždyť jí to v podstatě i řekl. Řekl, že jí jako jediné věří, že ho nechce zabít. Vidíte to všichni? Věří jí. A to je fakt velký. „Takže jsi na mě před chvílí nebyla naštvaná, že jsem ti to neřekl, že? Takže když jsem ti to neřekl, tak to bylo správně, i když jsi vypadala, jako bych ti zatajil nějaké proroctví o tobě,“ je z ní vážně zmatený. Tak co po něm tedy chce? Má jí to říkat? Nemá? Má tu být? Nemá? Je to chlap. Je jednoduchý. A i když se často v náznacích pohybuje a rozumí jim, tak téhle dívce nerozumí ani větu. Kaktus? Cože? Teď už to Marius ale vůbec nechápe. Kde by tu jako chtěla vzít kaktus? Možná mají nějaký někde na hradě, ale proč teď mluví o kaktusu? Potřeboval by nějaké speciální školení o tom, jak rozumět ženám, protože v tom plave jak Nemo v Atlantiku.

„Ty jsi mi taky neřekla své celé jméno,“ opáčí jen tak mimochodem. Je to pravda, ale na druhou stranu jeho její celé jméno ani moc nezajímá. Ale taky mu ho neřekla. A mohla by se stýkat s vládci. Dokázal by to zařídit. Dokázal by celý její obchod posunout výš a zlepšit jí ho, kdyby jen chtěla. Kdyby jen chtěla jeho. Pak by se pro ni dokázal přetrhnout. Proč to jen nevidí? Drží ji pořád kolem pasu a nijak se jí nehodlá pouštět. Momentálně ani nemá důvod. Její urážky na jeho osobu jdou už dávno jedním uchem dovnitř a druhým ven. Snaží se to ventilovat, protože zjistil, že Serena kolem sebe jen slepě kope, a tak se snaží přijít na smysl těch vět, což mu pořád trochu nejde. On by si od ní snad i ty nohy pošlapat nechal. A to už vážně znamená hodně. Je překvapený z jejího kraťoučkého polibku a snad by se snažil jí ho opětovat, kdyby neměla tu svoji debilní poznámku, kterou už vážně nepřekousne. Chvíli jen tak stojí a snaží se dýchat, aby neudělal nějakou blbost. Ale nedýchá dost dlouho. Kdyby byla Serena muž, provrtal by jí už dávno hruď dýkou. Nebo by ji aspoň praštil tak silně, že by si to pamatovala. Má jediné štěstí, že on ženy nebije. Pokud se ho nesnaží zabít v boji. V tom jsou specifické illyrijky. A i s těmi má problém. Místo toho tedy sevře její bok křečovitěji a pevněji a i když by ji nejraději vyhodil z okna, hodí ji na postel. Během mžiku je nad ní a dívá se jí do očí, zatímco jí chytne jednou rukou ruce nad hlavou a klekne si nad ni tak, že nemá jak se z tohoto sevření dostat ven. Skloní se k ní s dost vážným pohledem a místo toho, aby ji políbil na rty, políbí ji na krk, kde si začne tvořit cestičku až k jejímu dekoltu, který má sice rovný, ale z klasického bavlněného materiálu, aspoň tedy předpokládá, takže mu nijak nepřekáží. Svými rty si pokračuje v podstatě mezi prsa odkud se zase vydá nahoru na krk, kde se na chvíli zastaví, takže tam bude mít zítra takové větší znaménko toho, že je jeho. Najednou se ale zasekne, zvedne se z ní a nakonec i z postele. „Pardon, já zapomněl, že ty raději kaktus,“ celý jeho hlas je takový kyselý a i když nemůže vidět jeho tvář, protože je k ní otočený zády, je na jeho hlase slyšet, že mu tahle situace není úplně přešťastná. Nejraději by se tam vrátil k ní a dokončil, co začal. Nic si nepřeje víc než to, ale tím kaktusem to pokazila. Už se nadechne, že něco řekne nebo se vrátí zpátky k ní, když v tom někdo zaklepe na dveře. Bez sebemenšího zaváhání k nim dojde a otevře. Stojí za nimi mladík s večeří. „Měl jsi přinést něco lepšího. Dáma raději kaktus. Polož to na stůl,“ pronese k mladíkovi a pak se otočí na Serenu a je mu jedno, že je v místnosti někdo třetí, kdo tam dělá svou práci, „a ty si rozmysli, co po mně vlastně chceš. Rád bych ti vyhověl a vážně se snažím, ale každý krok, který udělám, každá věta, co řeknu, je špatně. Tak si rozmysli, co bych měl vlastně udělat, abys ty byla spokojená.“ dořekne větu s vážným hlasem i vážnou tváří a vypochoduje z místnosti, jinak by totiž udělal něco, co by nechtěl. Kam jde? Nikdo neví. Asi najít kaktus. A možná se i vrátí. Mladík, co jim donesl jídlo, čeká až přestanou být slyšet pánovy kroky a lehce si povzdechne. Na dívku se ani nepodívá a vydává se taky pryč z místnosti.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

20/1/2021, 22:11
Serena byla rozjetá jako ruská parní lokomotiva za toho nejvíce zaneprázdněného dne parného léta. Tváře ji žhnuly stejně rudou barvou jako byly její vlasy, což už bylo v mnoha ohledech co říct, takže ať už by Marius vyrazil ze sebe jakýkoli důvod k tomu chování, pravěpodobně by byla schopna je jednoduše pořádně přišpendlit ke kolejím, že už by se ani jeho ego nezvedlo. Ovšem jemu se to povede, dokonce se mu povede vrátit do její tváře trochu zdravější barvu a ustaraný výraz, kdy i oči prozrazují, že si všimla oné změny v jeho chování a poprvé za vcelou dobu, nebchala jeho slova bez odezvy ( a to i přesto, že by něco jako odpověď našla). Ovšem ta zdravá barva ji dlouho nevydrží a tentokrát si už i dupne. Není ale naštvaná jako spíš něco mezi tím a celkovým neštěstím. Neměla ve zvyku se ohlížet na ostatní a její srdce už bylo jednou zlomené na to, aby si jen tak začala s někým novým. Na druhou stranu byla klasická žena - myslela jedno a konala druhé. Jediná přímá věc, která zazněla, bylo to, když mu oznámila, že ho má ráda. Ovšem neštěstí v jejím hlase bylo znatelné když promluvila. "Já nebyla naštvaná protože jsi mi to řekl, Mariusi.." odmlčela se, přimhouřila oči a uhnula pohledem. Stejně jako marius zrovna nepatřil k těm co by svoje pocity vyjadřovali zrovna nahlas nebo vůbec nějak vyjadřovali, Serena byla opak. Uměla je vyjádřit a propadala jim. Nebyla zrovna stará víla, která by byla schopná odolat všemu a všem i když se o to mermomocí snažila. Nikdy sice nechtěla podlehnout strchu kde přišla ke své jizvě, nebo kvůli tomu, že by snad její zklamání láskou mohlo kdy na ni mít nějaký vliv, podléhala tomu. A Marius byl něco jako hřejivé objetí a bodnutí nožem zároveň. "Byla - jsem - naštvaná protože riskuješ život takovou hloupostí jako je dýka v ruce cizince přiložená na srdci. Je mi jedno jak moc mi věříš nebo ne, to není zrovna moudré, řekla jsem to už předtím a řeknu to znova - je to hloupé." opět se odmlčí a zatím co nyní byl její hlas ještě v nějaké té běžné síle, nyní se ztišil. "A je jedno jestli to bylo, aby jsi dokázal že máš pravdu a můžeš mi věřit, nebo jakýkoli jiý důvod, Mariusi." dodá. Ať už byl ztracený nebo ne, Sereně to pořád dávalo smysl. Odfrkla si. Zalitovala, že bývala neodjela, dokonce tiše prosila kotlík, aby těmi dveřmi nakráčel Rascal nebo aby se vzbudila někde v hostinci a uvědomila si, že celá situace je vlastně jen další nemravný sen s Mariem, jakými poslední měsíce trpí. Rozhodně by to byla jedna z těch lepších a méně bolestivých možností.

"K čemu by ti bylo, moje celé jméno? Nejsem ani princezna, ani nikdo důležitý." vrátí mu jeho slova. Co na tom, že je možná někdo důležitý, co na tom, že ji stále unikají jasně dané signály, kdy Mariusovi činy přímo křičí něco na styl, že mu na ni záleží. Serena je prostě zaslepená rozumem, možností, že by mohla být jen ono rozptýlení, další hadr, topení do peřin na několik málo hodin. Co by taky mohla holka jako ona být pro vílu? Už předtím, než věděla, že je Marius dědic věděla až příliš dobře jediné - holky jako ona, pro stráže nejsou zrovna důležité, možná na chvili hry a není včerejší, aby neznala nepěkné příběhy o krutých mužích z armády. A to že je dědic? Jan další olej v ohni, petrolej který se ji vpíjel pod kůži, aby ona potom lépe hořela, až se vše vrátí do normálu. Ne.. ona není někdo, kdo by měl být kdy důležitý pro někoho jako Marius. A tak se tomu bude bránit i kdyby měla z toho okna skočit sama. Ale jakou šanci má na reakci, když zopakuje, že by raději líbala kaktus, když je v pžiku hozená na postel a její zelené oči konečně naplní něco hodně blízké strachu. Širece otevřené oči, jiskřící tím jediným pocitem, který ji zahltil plíce vzduchem, že se chvíli nedokázala nadechnout. Vítr který přest vát do plachet a horké rty na jejím krku. Moment z několika jejich snů, které se nyní proťal do skutečnosti. Serana stiskla víčka k sobě a přehrála si v hlavě tichou modlitbičku ke kotlíku, ve které jej posílala do řitě i s jeho pošahanými osudy. Její dech se zrychlí a jí hlavou znovu proletí ty nejhorší možné myšlenky, ačkoliv ji Marius jasně řekl, že tyto představy rozhodně k jeho jménu nepatří. Přesto se klidně nadechla až ve chvíli, kdy se ji vzdálil. Na jeho slova nereaguje, ale v mžiku se na posteli zvedne a klekne si na kolena, sedajíc si na paty. Oči sklopí na své ruce, které drží v klíně a cítí jak ji v očích pálí slzy. Její hrdost ji ale nedovolí, aby pohled k Mariusovi zvedla. A poslední kapkou je klepání na dveře, jejich otevření a kroky. Temperamentní kráska stále nezvedá oči a skrývá se za závoj rudých vlasů, tváře červéne, podobně jako dekolt a kdyby býval stud tak silný aby zářil přes látku, byla by jako světluška. Poslouchá jeho slova, ale nepromluví, dokonce ani když vyjde z místosti i mladík je nějaký čas potichu, než ji na dlaň dopadne první slza, kterou v očích zkrátka neudržela. "Skutečně bych si teď přála zapomenout na všechno co vím, třeba by později bylo jednodušší přiznat jiné věci. Kotlík je mi svědkem, že ho mám vážně ráda, ale asi nejsem připravená, abych byla hloupá kurtizána.." mluví k vlastním rukám, ale nahlas. POmalu se zvedne a několikrát zamrká, aby oči osvobodila od nahromaděných slz a přejde k oknu. Nikdy neměla zrovna myšlneky na to, že bude muset od někud utíkat, ale chtěla vědět alespoň jak je místnost vysoko, možná kdyby mohla odejít po střechách. Nebo jen chvíli hledět na stmívající se oblohu nad celým tím ponurým královstvím. Opře se o parapet a očima přejede po rámu okna, aby zjistila kde se otvítá. Jakmile se ji povede se zaskřípěním a zavrzáním okno otevřela okamžitě ji obalil chladivý vzduch a na kůžu vyskákala husí kůže. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, nechávajíc vítr trochu zacuchat jí vlasy. Možná bude prostě jen muset chvíli počkat, než se uklidní a pak půjde hledat cestu do stájí, kam hosté jako ona patří.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

21/1/2021, 14:10
„Důležitost je dost relativní pojem. Pro tebe to důležité není, ale pro mě by třeba bylo, co ty víš,“ pronese s takovým ‚jen tak mimochodem‘ hlasem. Jako v podstatě je mu její celé příjmení jedno a asi se nic nestane, když ho nebude znát, ale ona mu ho taky neřekla a v tu chvíli bylo jedno i celé jeho postavení. Tak ať ho tu na něj nevytahuje a neříká, že si není vědom, jak on je důležitý. On moc dobře ví, jaké má své místo. Kdyby nebyla Serena zaslepena těmi svými předsudky a pořádně se podívala, tak skutečně vidí, kolik gest pro ni dělá. Jenže on má až pocit, že to ona dívka ani nechce vidět. Ona snad chce z něj dělat toho velkého záporáka, který ji chce celou zničit, i když to není pravda. Ano, měl už opravdu spoustu žen, ale není takový šup sem šup tam. Že by střídal ženy jak ponožky. Na to kolik mu je, jich vážně neměl tolik. Vždy si nějakou držel dlouho u sebe, i když to opravdu nebyl vztah ale spíš jen topení do postele. Ale nejsou to většinou známosti na jednu noc. Což úplně teď tohle tvrzení nehraje do jeho karet, když ji hodí na postel. Hodně se rozhodoval jestli postel nebo okno, a i když to bylo chvíli padesát na padesát, ta postel vyhrála. V podstatě ji i chtěl vyděsit. Chtěl jí ukázat, kdo tu má navrch a to, že by si to měla slečinka uvědomit. Jenže pak se neovládne a přebere mu jeho ovládání nějaký chtíč a touha, co už v něm roste od jejich prvního setkání. Stojí ho hodně energie nedokončit to, co začal a nevzít si ji celou tak, jak tu před ním teď leží. Podle jejího výrazu vidí, že by se ani nebránila a byla by snad víc ráda než on sám. Jenže nějaký  pocit, že jí tohle nemůže dopřát je silnější než jeho chtíč a on se dokáže odtrhnout a postavit se vedle postele. Nakonec pronese to, co pronese a odchází pryč z místnosti. Potřebuje se uklidnit, protože touha vyhodit ji z okna je až moc silná a on by to také mohl udělat, což nechce. Nebo chce. Ani sám neví. Právě proto míří na cvičiště, kam je možná u z části vidět z jeho pokoje, z části taky ne. Člověk by se musel hodně zaměřit a už je tma. Každopádně tam teď seká mečem do jedné z figurín, dokud z ní nezačne dělat jen cáry. Když je úplně rozervaná, přejde k další a tak pokračuje se stejným postupem.
Pojďme se ale podívat zpátky do toho pokoje, kde je pořád ještě dívka a odcházející mladík, který ji ale při svém odchodu uprostřed dveří ještě uslyší a zastaví se. Ví, že by měl dělat, že je neslyší, protože kdyby se jeho pán dozvěděl, že tu řeší jeho starosti, rozsekal by ho jako ty figuríny venku. Ale jeho mládí je v tuhle chvíli silnější a tak zavře dveře a udělá pár kroků k ní. „Pokud mohu něco říct, madam, neměla byste pánovi tak křivdit,“ začne pomalu a opatrně, aby ho kdyžtak ještě stihla vyhodit, kdyby ho nechtěla poslouchat, „Chová se k vám opravdu moc hezky. A jak jste byli venku… od doby co umřel Nuthmeg jsem ho neviděl tak šťastného.“ přejde úplně až k ní a zadívá se ven z okna. Kdyby tohle Marius věděl, kdyby věděl, co teď dělá, rozčtvrtil by ho. „Pán Marius to nemá úplně lehké. Pro většinu Evasiru je jen černá ovce a spousta lidí by byla raději, kdyby se vůbec nenarodil. A toho názoru je i celá jeho rodina. Od té doby, co se vrátil z bitevního tábora, je vidět, že tu nechce být. Ale dnes… dnes vypadal, jako by tu byl snad i rád. Omlouvám se, pokud to bylo nemístné, madam.“ řekne ještě nakonec uctivě, otočí se a odchází ke dveřím, u kterých se ještě zastaví a naposledy se na ni podívá. „Víte… to, že Vás nemá rád, tak jak byste chtěla, neznamená, že vás nemá rád tak, jak nejvíce umí.“ A s touto větou už definitivně odchází pryč. Vážně doufá, že ho dívka neprozradí, protože pak by mohl jezdit obchodovat s ní, protože místo u armády ztratí na sto procent.

Marius je venku opravdu dlouho. Dával si do těla, dokud z něj úplně nelil pot a dokud ještě ten meč mohl zvednout. Své vybíjení energie nakonec ukončil tím, že si šel zaplavat do ledové řeky nedaleko od hradu, takže když se vrátí, ještě mu kape voda z vlasů a na dotek je ledový jak led. Jemu je však o něco lépe. Popravdě se mu zpátky do pokoje nechce, ale má svou hrdost a nehodlá kvůli nějaké holce, co ho očarovala, spát v jiné místnosti. Jde jen v kalhotách a zpocenou košili má přehozenou přes ruku. Do pokoje vejde jakoby se nechumelilo a ani se po dívce nepodívá. Košili položí na prázdnou židli a ve skříni uloví nové volné kalhoty, do kterých se převlékne. Je na něm vidět, že je o mnoho klidnější než když odcházel. Přesto po dívce hodí jen letmý pohled a zpod položené košile vytáhne malý zelený kaktus a postaví ho na stůl. Nijak tomu gestu nepřidává na významu a jde si lehnout na svou polovinu postele, která je dost velká pro oba a pronese. „Dobrou noc.“ Načež zavře oči, i když spánek ještě nepřichází.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

21/1/2021, 15:15
Ne že by to pro Serenu bylo jednoduché. Seděla v místnosti, kterou neznala, s mužem kterého potkala všeho všudy dvakrát v království, které by k ní jako člověku jinak nebylo zrovna přátelské. Cestovala hodně a je pravda, že na spoustě míst nebyla vítána a cítila určitý strach, no nikdy nebyla úplně sama na všechno. Obvykle zasahoval do jejího života i její kůň, který teď pravděpodobně odpočíval v teplé stáji a byl spokojený jak skvělou laskavost své paní vlastně udělal. Skutečně se jednoduše neubránila slzám, jelikož ji zkrátka nejen vyděsil, ale byla nejblíž ke klasickému vzdání veškeré snahy o obranu. Možná měl pravdu, že ji s tímhle přístupem jednou najde někde v lese už dávno jako kus studeného kamene, než jako živou dýchající bytost. Stihne dojít až k oknu a s trochou námahou ho otevřít, než na ni mladík promluví a ona nadskočí na místě. Myslela si totiž, že dávno odešel. "Každý máme své vnitřní démony... něco, co nás užírá a ačkoliv si vážím vašich slov.. pokud ho má přítomnost dělá šťastným mrzí mě, že mu tuto skutečnost nedokážu zrovna udržet." odmlčí se, přičemž se snaží znít co nejméně tak, jaká je její momentální nálada, třesoucí se hlas ji však doháněl - ačkoli už bylo diskutabilní, zadali to bylo způsobeno otevřeným oknem a chladným vzduchem zvenčí, nebo ještě stále strachem. "Nikdy jsem neřekla, že chci aby mě měl rád. Nejsem tak hloupá, abych něco takového očekávala." to už si spíš pronáší sama k sobě, jelikož mladík pokoj opustil. Svým způsobem ji samota opět dohnala a Serena se zapřela o parapet tak, aby se mohla vlastní silou nadzvednout a nohama se nedotýkat země. Rozhodně by byla schopna se na něj posadit a třeba po střeše po chvíli vyhledat cestu ven. Pravděpodobně by to bylo snadnější, než ji hledat po chodbách a stát se tak lovnou zvěří pro každého, kdo neví jak se do hradu vlastně dostala. Tiše si povzdechla a povolila, s dupnutím bot o podlahu zase stála na pevné zemi. Těžko říct co by si měla přesně vzít ze slov toho mladíka, i když už od pohledu bylo jasné, že to dělá sám od sebe a nedej bože, kdyby se o tom ten egoista dozvěděl. Serena jako taková nechtěla věřit žádnému muži a to i v okamžiku, kdyby ji nabízel modré z nebe, či snad blištivou korunu, nebo nějaký dokonalý šperk. Nechtěla věřit nikomu z nich, spoléhala se sama na sebe a skutečnost, že je Marius pro ni jak vysoká zeď, kterou nemůže obejít ani přeskočit je jako poslední tečka za větou, kterou by Serena stejně nikdy nepřečetla. Další hluboký nádech a vyklonění z okna, kdy ji do rudých vlasů příroda vžene až depříjemně studený vítr.

Když se Marius vrátí do pokoje, je Serena stále u okna, kůže už je podobně ledová, jakoby se sama koupala v ledovém jezeře a to i přesto, že samo o sobě venku zase taková zima není. Otočí se jeho směrem a vypadá to, že i ona více méně vychladla a vše si srovnala v té své rezavé hlavě. Kupodivu s ní pro tentokrát Marius spoře oděn neudělá téměř nic - jelikož se všemi možnými způsobí snaží nezadrkotat zuby. Oči má červené ještě od pláče, ačkoliv se nejednalo o žádný hysterický pláč, slz se nezbavila. Zelenýma očima jej propaluje pohledem, stejně jako se nakonec podívá na onen kaktus, který vytáhne. Poté pohledem uhne stranou a pootočí se více k oknu. "Dobrou noc." odpoví mu na jeho slova, ale nevypadá to, že by měla v plánu jít spát. Svým způsobem se spíš hleděla na nebe a prosila kotlík o svítání. Když by to mohl Marius nejméně čekat, udělá dívka jeho směrem několik kroků a postel se prohne pod její muší vahou, když si s trhaným nádechem sedne vedle něj. Oči upírajíc kamkoliv jinam  než na něj a to i přesto, že k ní leží zády. O chvíli později, ale může Marius cítit její teplý dech na zádech a to jak si o místo mezi jeho lopatkami opřela čelo. Dost pravděpodobné je i to, že ho šimrala s každým pohybem svými vlasy, protože ta rudá kštice je snad všude. Krátké zaváhání když zvedla ruku a pak prsty přejela po jeho boku, než sjela rukou na břicho a hruď a tím jej objala. "Omlouvám se, Mariusi." zašeptá ta slova do jeho zad a znovu se nadechne. "Nevím jestli je to to, co chceš slyšet, ale znovu to neřeknu." očima těkala po jeho zádech, než víčka přitiskla k sobě a zahalila se tak do tmy. Jen.. už to prosím.. nedělej... " odmlčí se. ".. nenechávej mě tu samotnou." dodala a na okamžik jej objala pevněji, než stisk povolila a stáhla ruku pomalu k tělu, kdy se jen bříšky prstů dotýkala jeho hrudníku a boku, než se odtáhla, krátce přitiskla rty mezi lopatky. Potom se odtáhla a začala se z postele pomalu zvedat. Komu by se taky chtělo zůstat ležet v nepříjemném koženém korzetu co stahuje plíce...
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

28/1/2021, 22:17
Mladík na její věty už samozřejmě neodpověděl. Riskoval by tak ještě víc, že jeho pán přijde a přepůlí ho vejpůl, a tak radši odchází pryč z místnosti a pryč od dámy svého pána. Překvapila ho. Marius si samozřejmě do hradu vodil mnoho žen, ale žádnou v životě nenechal samotnou v jeho ložnici, pokud neměl pečlivě uklizené všechny dokumenty. Pořád to byly dost citlivé informace o jeho zemi, které se nesměly dostat z této místnosti. A u Sereny ho ani nenapadlo, že by mohla být špion jiné země. Přeci jen to, že neumí číst, na něj mohla jen hrát, i když to není úplně pravděpodobné. Také žádná z jeho milenek, tím samozřejmě nikdo neříká, že je Serena jeho milenka, nebyla člověk. Vždy to byla víla. Nebo aspoň to si mladík pamatuje. O lidi nikdy Marius nijak víc nestál. Přišli mu jen jako ubohý hmyz, co nic nevydrží. Tak proč mu tak Serena nepřipadá? A mezitím, co Serena opravdu zůstává už úplně sama v pokoji, je Marius venku. Není násilnický k ženám. Nikdy by si neodpustil, kdyby ublížil ženě, ale u Sereny mu chybělo vážně jenou kousek, aby ji prohodil oknem. Možná by to udělal, kdyby to byla víla, ale jako člověk by se bál, že to nemusí přežít a zabíjet ji ještě nechce. Proto je cvičení momentálně nejlepší odreagování. Viděl, jak na něj koukalo několik jeho mužů, jako by nevěděli, co tu jejich velitel dělá teď v noci a jakoby i přemýšleli, jestli za ním nemají jít. Každopádně se k tomu nikdo neodhodlal. Možná z toho důvodu, jak se u toho tvářil. Sobecky musí přiznat, že se tím dostává k jedné věci, která ho na dívce štve. Je zvyklý, že když už vážně je na hraně svého sebeovládání, tak už nikdo nepřilévá olej do ohně. A je to na něm vidět, když už nemůže se sebeovládáním. Když už je to vážně hodně na hraně, tak se tváří, že by zabil i králíčka. A právě v tuto chvíli, kdy se ho ostatní zaleknou, do něj Serena ještě bodne dva nože a nalije do ohně naftu. Někdy má pocit, že ji to snad baví.

Když vejde znovu do pokoje, ani si nevšimne, že je v pokoji zima. Přeci jen byl doteď venku. Snaží se být v klidu a vážně ji tím oknem neprohodit, takže si lovnou lehne do postele zády k ní a jenom zamumlá dvě slova na dobrou noc. Popravdě čeká, že si k němu Serena lehne, budou dělat, že ten druhý neexistuje a nějak to spolu zvládnou do rána. Ani si nevšiml, že plakala. Momentálně ho to vůbec nezajímá. I když ho trochu ranilo, že ani neocenila ten kaktus. Vážně ho hledal dlouho a ani nevěřil tomu, že je tady na hradě kaktus. Už pomalu ztrácí tu myšlenku, že by se k němu Serena přidala do postele, když se postel na druhé straně prohne. Jako je to logické. Přeci nebude spát na okně. Vždyť by z něj mohla vypadnout. Má takový trochu snad i škodolibý pocit, že dívka bojuje sama se sebou a popravdě dost netrpělivě čeká, co udělá. A jestli vůbec něco. Nakonec se při jejím dotyku na chvíli napne než zase svaly povolí. Bylo to pro něj nečekané, že by udělala až takový krok, ale je za to rád. Je velice rád, že si k němu lehla a když přes něj přehodí ruku, tak překryje její malou ručku svou. Zhluboka se nadechne, aby si tuto chvíli užil a zaryl si ji do paměti. Takových gest se od ní totiž moc často nedočkává. Její omluvu tedy absolutně nečekal. Je to to poslední, co doopravdy čeká, takže na chvíli strne a není si jistý, jestli opravdu slyšel správně. Opatrně, aby ji nezalehl, se na ni s pozdviženým obočím otočí, zatímco se mu lehce zvedá jeden koutek. „Slibuji. Už tě tu nikdy nenechám samotnou. A budu s tebou, kdykoliv jen budeš chtít,“ pronese, zatímco ji chytá do svých dlouhých paží s tím, že si ji silně přivine k sobě. Samozřejmě ale ne tak silně, aby nemohla dýchat… tedy snad. Chvíli si ji takhle drží, ale moc dlouho to nevydrží, protože se dívka začne zvedat. Zatváří se jako opuštěné malé štěňátko, ale nic neříká. Alespoň do té doby než se dívka začne svlékat. „A já jsem myslel, že mě dneska svádět nebudeš.“ jeho úsměv se zvětší a jiskří mu taková rošťácká jiskřička v oku. Spíš ji tím jen popichuje, ale kdyby to byla pravda, tak by se vůbec nebránil. Přeci jen je to chlap.

Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

29/1/2021, 22:00
Samozřejmě že ji to bavilo, Serena byla už zkrátka taková. Ale co by jste chtěli od ženy, která většinu svého života strávila jen s babičkou. Trénováním koní a vlastně celkově staráním se víc sama o koně a Emily, než o nějaký milostný život. Byť svou krásnou první pusu už má za sebou, nemohla říct, že by to byla ta nejlepší jakou kdy dostala. A Marius byl až děsivě blízko k oné dokonalé představě správných poprvé. O to víc paranoidní pak Serena byla. Jak by také nemohla být, je v cizí zemi, v cizí ložnici a ještě k tomu v zámku. Nikdy si rozhodně nepředstavovala, že se do takové situace dostane a ještě k tomu dobrovolně. A to, že tu nakonec zůstala ještě sama tomu také nepomáhalo - i když moment osamění nastal až po příhodně zodpovězeném životním příběhu jejího muže. Ne že by snad nevěřila slovům mladíka, jehož srdce bylo pravděpodobně až v krku, ale přesto se nakonec musela hodně hluboce zamyslet nad tím, jestli chce něco takového skutečně riskovat. Ostatně, nerada by se stala jen další (což pravděpodobně stejně bude, je jen člověkem u svatého kotlíku). A nakonec to byl právě onen kaktus, který tak nějak nepověděl, že by to nemuselo být zase tak zlé jak si to v myšlenkách vytváří ta její rezavá a tvrdohlavá palice. Na okamžik tedy odhodila onu neodbytně křičící a protivnou hrdost, aby si za nim na několik málo minut lehla do postele a dokonce jej objala a pronesla svou omluvu. Svým způsobem se omlouvala jen za to, že jej přirovnala ke kaktusu, ale zatím nehodlala omluvu specifikovat - musela by totiž přiznat, že líbat Mariuse je rozhodně lepší než líbat kaktus. To zatím ale tenhle světlovlasý muž vědět nemusí, stejně jako už nemusí znovu slyšet že jej má ráda, nebo to že něco takového vůbec existuje v jejich vztahu aka vystoupení akrobatů na vysuté hrazdě - člověk nikdy neví, kterým směrem poletí a jestli jej jeho partner chytí nebo poletí k zemi a nabije si čumák. Mírně sebou trhne, když se na ni ten její vílí kaktus rozhodne otočit, ale nebrání se, když si ji přitáhne k sobě. Rukama se opře o jeho hrudník, stejně jako o ni opře svoje čelo, jako předtím opřela o jeho záda. "Kdykoliv?!" zeptá se trochu překvapeně, jelikož u ní zůstal ještě onen šokovaný moment, kdy k ní dolehlo slovo 'slibuji'. "Nejsem si jistá, jestli by ta skutečnost byla zrovna reálná, řekla bych že by to bylo omezující." odmlčí se, přičemž se od něj nejprve mírně odtáhne, aby mohla trochu zaklonit hlavu a vidět mu do obličeje. Stačila chvíle co leží v posteli a její vlasy už jsou jako po tornádu. "Já tu nehodlám zůstat, jelikož musím ještě hodně prodat a ty semnou zrovna nemůžeš cestovat pokud se nemýlím.." nadhodí a mírně se pousměje. Možná náznakem toho že hodlá odjet trochu narušila onu milou chvíli, kdy ji vlastně slíbil, že ji neopustí, ale zároveň velice velkou oklikou naznačila, že by ji nevadilo být s ním valnou většinu svého času. Všechno musí probíhat hlavně nenápadně.

Pak už se ale začne pomalu zvedat, jelikož je přesvědčená, že tedy půjde spát. Samozřejmě neměla v plánu ležet s ním v posteli, měla vyhlédnuté ono křesílko i když by to rozhodně nerozebírala nahlas. Asi by bylo potěšující vidět jej vztekat se nad onou mužskou hrdostí a egem, kdy žena musí spát v posteli a ne na zemi, ale jednoduše řečeno - bylo to bezpečnější, než sdílet jednu matraci. První co však trápí její lidskou dušičku je onen svazující kožený korzet, který tak nějak chrání i většinu jejich knoflíčků u košile. Ne že by pod ním bylo něco speciálního k vidění, jelikož při posledním sundání korzetu měla to štěstí na šípkoví keř a nejen že si ji na pravém boku trochu roztrhla, ale tehdy se i řízla a od té doby neměla mnoho možností jít si koupit nějakou novou. Platilo pravidlo, dokud to není vidět, není potřeba se o to starat. A dokud byl kožený korzet nasazený, nebylo vidět ani malou díru, ani její červené skvrnky od krve. Na jejím boku by ale stejně už nebylo nic k nalezení, kromě starých jizev, které stejně bledly. Ale na to by si musela sundat i tu košili, což neměla v plánu už vůbec. Postavila se, aby se ji korzet lépe rozvazoval. "To stále nemám v plánu, Mariusi. Jen se v korzetu špatně leží." otočí se na něj, jelikož doteď stála zády a propálí ho těma svýma zelenýma očima. Bohužel stejně jako se předtím rozhodl zakročit Rascal tak nyní se o podobnou šílenost pokusil kotlík, když si řekl, že uzel, který má na šňůrkách korzetu prostě bude tak utažený, že ji nepůjde rozvázat. Kdyby bylo šněrování vzadu, bylo by to možná jednodušší, ale vzhledem k tomu že její korzet jej měl vepředu a ještě byl uzlík na samém vrchu zatvářila se skutečně nešťastně, když svěsila ruce po několika pokusech a pak se podívala na Maria. "Aby jsi věděl, neptám se protože chci, ale protože mi to nejde.. takže.. " odmlčí se. "..pomohl by jsi mi? nadhodí a nakloní hlavu na stranu. Při pohledu do jeho očí a představě, že bude svoje ruce strkat až příliš blízko jejím ňadrům ji však donutí udělat krok zpět a najít plán B. "Nebo víš co, prostě tu šňůrku ustřihnu, nemáš někde nůžky?" A už se má k tomu, aby se rozhlédla po pokoji a hledala nůžky, kterými by se šňůrky zbavila. Najednou se v tom korzetu docela špatně dýchalo.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

4/2/2021, 19:39
V podstatě je mu teď jedno, za co se omlouvá a ani to nechce slyšet. Ví, že by se mu odpověď nelíbila a pak by byl naštvaný. Teď si může myslet, že se mu omlouvá za sto jiných věcí a je s tím spokojený. Někdy je dobré nespecifikovat a neříkat vše do detailů. Lidé si pak domyslí, co oni sami chtějí a často z toho pak jedinec vyjde mnohem lépe, než kdyby řekl celou pravdu. Je opravdu spokojený, a kdyby byl kocour, tak teď vrní, když se dívka uvelebí v jeho náruči. Je to s nimi jak na horské dráze, někdy jste dole, někdy zase nahoře. A momentálně se neřítí nikam dolů, ale zato zůstávají hezky na vrcholu a on doufá, že ještě chvíli si tam počkají, než je čeká další strmý pád. Pousměje na dívčinu reakci, když se podiví nad jeho slovy a přikývne. „Naprosto kdykoliv. Je ti jasné, že bys mohla zůstat se mnou? Nemusíš dál jezdit po světě a prodávat. Kdybys chtěla, můžeš zůstat tady na hradě a žila by sis tu jak královna. A ta kobyla by byla taky spokojená.“ Jeho úsměv se mu rozšíří, i když si teď docela říká o další facku, kterou doufá, že nedostane. Teď by se už musel bránit a už by to dívku nevyšlo tak levně. Zase by si to ale užil. Na druhou stránku ale chápe, že se Serena svého života nevzdá, a tak vstane z postele a dojde pro malou krabičku do zásuvky svého pracovního stolu. Dojde s ní k Sereně a položí krabičku před ni. „Neboj, není to prsten,“ uchechtne se a otevře ji. A v ní je něco jako takový prapodivný zvonek, „ale teď na to hlavně nezvoň. Při zazvonění nepřiběhnu já, nejsem pes. Místo mě s tebou ale může cestovat jeden z mých okřídlených společníků. Zítra ti ho ukážu. Je to takový… zvláštní druh sokola, řekněme, který je vycvičený chránit svého pána. A tím je ten, co vlastní zvonek. A mimo to, že je to skvělý obránce, tak i velmi dobrý poslíček. Stačí mu uvázat na nohu vzkaz, stuhu nebo cokoliv podobného a on pochopí, že má letět domů. A vždy si najde cestu sem. Používá se v armádě, ale jeden se může ztratit,“ mrkne na dívku, zavře krabičku a přisune ji k Sereně. O tomhle mimochodem někde četla i samotná pisatelka postu, takže to fakt někde nějak existuje, možná to bylo v knížce, a je to fakt hustý. Mariovi to přijde jako nejlepší způsob. Bude si jistý, že je dívka v bezpečí, protože on s ní nemůže být denně, i kdyby si to přál. Má spoustu svých povinností a takhle ho může dívka kdykoliv zavolat a on tam bude coby dup.

Pozoruje ji svým zaujatým pohledem a nevynechá žádný její pohyb. Na postel se posadí jak kdyby byl někde v kině a s potěšujícím úsměvem ji sjíždí od hlavy k patě a čeká, co všechno půjde dolů. Třeba to korzetem neskončí. Marius je dítě štěstěny a díky tomu nechtějí šňůrky spolupracovat s vlastní majitelkou. Usmívá se o něco víc, protože za chvíli bude muset zakročit a pak vážně neví, jestli to skončí jenom korzetem. Když se ho zeptá, tak jen s úsměvem přikývne a jeho úsměv se ještě mnohem víc rozšíří, když začne dívka panikařit. Jeho vlastní strach o to, aby si nevšimla nějaké z jeho dýk, protože tu nůžky asi ani nemá, ho dohání k tomu, že vstává opravdu rychle. Nechce, aby si při řezání šňůrek podřízla krk. Pak by měl pokoj plný krve, a to není nic pro něj. Blbě se to uklízí. Dojde rychlými kroky k ní a chytne jí ruce, aby ji zastavil a donutil ji se na něj odívat. „Klid, jsem to jen já. Pomůžu ti,“ pronese potichu s pohledem upřený do jejích oči a pouští její ruce, aby se mohl věnovat tomu zapeklitému uzlu. Stačí jen dvě zatáhnutí a uzlík se mu poddává. Není to také první korzet, který rozmotává. Stojí hodně blízko u Sereny, až mu to skoro překáží, ale to mu nezabraňuje dál rozvazovat samotný korzet, jelikož se jen u uzlu nezastavil a rozhodl se ho rozmotat celý. Postupuje u toho pomalu a až moc pečlivě. Při každém oku jí tak náhodou zavadí dlaní o prsa nebo o pas a při tom věnuje jen pohled své práci. Samotný jeho dech je teď mělčí a když vytáhne poslední šňůrku z oka, korzet spadne na zem, jeho ruce zůstávají pořád na jejích bocích v pevném sevření. „Ještě s něčím ti můžu pomoct?“ zašeptá u jejího ucha hlasem o pár stupňů hlubším než má normálně. Vypadá to, jako by mu i oči ztmavly, zatímco jemu začíná být docela horko a těsno. Volná košile bez korzetu poskytuje mnoho fantazie a při každé další je jeho stisk o něco pevnější a dech mělčí. Trvá to jen pár chvil, kdy prsty zvedne její bradu a políbí ji. Políbí ji hladově, aby viděla, jak moc ji chce. Políbí ji drsně, aby viděla, kolik síly v sobě má. Políbí ji vášnivě, aby viděla, jaké city k ní chová. Políbí ji tak, aby viděla vše, co jí není schopen říct. Skloní se víc, aby ji chytil pod stehny a zvedl ji do vzduchu a šel s ní k posteli, na kterou ji něžně položí bez toho, aby rozpojil jejich rty. Chvíli ji ještě líbá na stech, na krku a na dekoltu, který ho nyní pustí úplně až k ňadrům, čehož velmi rád využije. Rukama jí vyhrne košili výš, aby se mohl dotknout neprozkoumaných částí jejího těla. Chtěl by zlíbat každou jizvu, kterou jí život uštědřil. Právě ty mu přijdou na jejím těle krásné a vypráví o její minulosti a o tom, jaká je. A vlastně i jaký je on. Právě tato myšlenka ho donutí odtrhnout se on ni. Chvíli jí kouká do očí, a pak zakroutí hlavou. „Kdybych nevěděl, že jsi člověk, přísahal bych, že jsi čarodějnice,“ na tváři má takový spokojený pohled než si lehne vedle ní a přitáhne si ji do své náruče. Jak moc by chtěl, při Kotlíku, pokračovat v tom, co začal. Nechce v ní však podporovat myšlenku, že ji má jenom na sex, a tak bude muset ještě počkat. On má času dost. A je ochotný čekat tak dlouho, jak jen dívka bude chtít.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

4/2/2021, 21:06
Představa, že by se měla tahle zrzka stát někým kdo si jen tak hoví na zadku na hradě a má se cítit jako královna? Neřekla mu náhodou při jejich prvním setkání, že se mnohem radši bude před smrtí dívat na nebe, než na nějaký dřevěný trám stropu světnice? Rozhodně si to vybavuje a je si vědoma toho, že to řekla nahlas a ne jen ve svých myšlenkách. Ne že by si nemohla vážit faktu, že ji něco takového nabízí, ale představa cestování ji byla konec konců mnohem příjemnější než nějaké sezení na zadku a ještě k tomu někde na nějakém zámku v království, které ji zrovna dvakrát nevoní. Nesnesla by zdejší podnebí, to věčné zataženo, kdy měla pocit, že je tu neustále několik minut před deštěm. Dej mi kotlíku sílu. Musí se zhluboka nedechnout, aby polkla svou prvotní reakci, kdy by mu nejraději vpálila do obličeje nějaký velice příjemný backflash na setkání u jezera. "Ne." zakroutí hlavou. "Nemám v plánu tu zůstat, jsem si docela jistá, že mám ještě čas na svoje obchody, než na to, až si budu muset smířit se stálým domovem.". odpoví na jeho slova překvapivě klidně. Samozřejmě, že ji trochu svrběla ruka, jelikož se jednalo o něco co mu dala jasně najevo už minule - konkrétně tedy když zmínila svou možnou smrt, se kterou byla o dost více smířená pod širým nebem. Sleduje jak Marius vstane a odejde kamsi ke komodě, přičemž se k ní vrátí s krabičkou. Pohled jaký na něj upřela by mohl mluvit o všem. Pozvedla jedno obočí, aby tázavý pohled ještě trochu podtrhla. Představa toho, co může být v krabičce se pomalu formovala, ale naštěstí byla rozehnána dřív, než by vůbec mohla na něco přijít. "Jako bych na něco takového vůbec mohla myslet." nemyslela, což z jejích slov dělalo pravdu, ovšem to jak to vyznělo? Rozhodně nemohla ani pomyslet na to, že by se snad někdy Marius rozhodl žádat o ruku člověka a i kdyby ji to snad napadlo, že to nemuselo vyznít nejlépe asi by ji to na duši netrápilo o nic víc než to, v jakém vztahu jsou teď. Tedy pokud se to dá považovat za nějaký smysluplný vztahj, který by nakonec mohl mít i nějaký hlubší význam. Zaposlouchala se do jeho slov, zatím co hleděla na předmět v krabičce a pak si ji přitáhne k sobě, aby se mohla podívat pečlivěji. "Jednoduše řečeno mi dáváš sokola, který ti může donést ode mě zprávu. Mám ti znovu připomenout, že neumím pořádně napsat ani vlastní jméno, nebo mi tím naznačuješ, že se mám psát naučit?" pozvedne jedno obočí,. když si zavřenou krabičku vezme bliž k sobě. Rozhodně by se kvůli němu psát naučila a už teď uvažuje, že do jejich příštího setkání se bude muset alespoň trochu poddat nějakému bojovému výcviku, jelikož si před ním připadala dvakrát víc hloupě a nešikovně, než ji bylo příjemné. A ačkoliv její slova mohla znít trochu útočně a ublíženě na její tváři se nakonec objevil jeden z těch roztomilejších úsměvu a v zelných očích ji zajiskřilo. "Naučím se to." a pak mrknutí. Bylo ji jasné, že pravděpodobně neměl v plánu používat onen dárek jako poštovní holuba, ale svým způsobem se to samo nabídlo.

Kotlík se pravděpodobně postavil na stranu Mariuse a to se všemi dnešními náhodami a příhodami, protože se ty zpropadené šňůrky korzetu zasekly. Zasekly, zašmodrchaly, zauzlovaly a bůh ví co vlastně ještě všechno. Každopádně je nemohla rozvázat a i když požádala o pomoc, uvědomila si, že jsou až příliš blízko jejím prsům na to, aby vůbec mohla něco takového po muži žádat, takže začala panikařit a byla připravená sundat ze zdi jednu z vystavených zbraní, jen aby šňůrky přeřízla a nemusela tak čelit Mariusově přítomnosti. On totiž už jen ten jeho úsměv napovídal, že pravděpodobně má hlavu plnou nejrůznějších myšlenek, kterých Serena nechtěla být součástí. Jenže byl rychlejší a ve chvíli, kdy ji chytil za ruce a zastavil tak na místě ještě stihla očima přelétnout celou místnost, aby našla cokoliv co by se podobalo dobře dostupnému ostří, než konečně pohlédla jemu do obličeje. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by ji těmi slovy zvládly uklidnit. Právě, že to byl on, právě proto by bylo lepší, kdyby našla nějakou ostrou zbraň. "To mě právě neuklidňuje, Mariusi." zamručí mu nazpět, ale nemá mnoho příležitostí jak se bránit, nebo se snad ani bránit nechce, jen své ruce nesvěsí podél těla, ale drží je tak nějak v úrovni pasu, aby mu nezavazely, ale aby se případně mohla bránit, kdyby zkusil něco, co by ji nevyhovovalo. Pohled upřela jinam, do rohu místnosti, mimo soustředěnou tvář bělovláska, protože kdyby se mu měla z téhle blízkosti dívat do tváře, došli by asi tak daleko jako předtím když jej venku políbila. Letmé doteky na jejích ňadrech a bocích ji způsobovali jen rudnutí ve tvářích, nabírání oné nachové barvy, kdy ji nerudnul jen obličej, ale také odhalená část jejího hrudníku, a to ještě nevěděla co přijde. Cukla sebou, když kožený korzet s dupnutím dopadl na zem a upřela pohled do jeho očí. Zelené oči plné jisker, svítivější než kdy jindy, rozšířené zorničky - pokud byl tento vztah zdravý, tak je jen otázkou času, jak dlouho oba ještě vydží předstírat nemožné. "Ne.. Ne." prvně se ji zlomil hlas a z úst nevyšel téměř žádný zvuk a musela se opravit, aby dala najevo, že s ničím dalším ji pomoct už nemusí. Tedy pokud pomine fakt, že by mohl o pár kroků ustoupit a dopřát jí - osobní - prostor... Ruce položila na jeho paže, jen se o ně volně opřela, dech se ji ztrácel, připadala si, jakoby snad ani neměla dostatek kyslíku, když je takhle blízko. V momentě, kdy se pak zmocnil jejích rtů, strnula jakoby ji zasáhl blesk, konečně měla možnost se nadechnout, ale vzduch ji byl stejně k ničemu. Rty měla jako plátky růží, jemné, křehké a hebké, jako předtím, když se políbili. A přesto nyní slyšela jen jasné bzučení ve své vlastní hlavě a nic víc k tomu. Nepřiznala by to nahlas, ale chvěla se. Měla zavřené oči, a za víčky probíhal hotový ohňostroj barev, Cítila jak se ji podlamují kolena a tak se pevně chytila jeho paží, prsty zabořené do jeho kůže. Dýchala ještě vůbec?  Stál kotlík při ní, nebo už dávno někde ztratila vědomí? Musela, jinak by totiž necítila jeho přítomnost, jeho stisk, jeho rty a rozhodně by nespolupracovala ve chvíli, kdy se ji rozhodl vzít do náručí a přenést na postel. Jakmile ji položil vlasy se ji rozlétly do stran, odhalily i jizvu na obočí, ale k čemu byly, když Serena zalapala po dechu, jakmile ji Marius vyhrnul košili. Kdyby mohla nachová barva postihnout každý milimetr kůže bylo by to teď, teď když se Marius odtáhl, hleděl ji do očí a Serena se jen velice nešikovně snažila skrýt, lehce napuchlé rty od jeho polibků. Uhne pohledem a stáhne košili na její místo. "Kdybych byla čarodějnice, nebyla bych tady."  zamumlá, když se schová v jeho náručí tak, aby ji nebylo vidět do obličeje. Tak jak předtím váhala, teď už rozhodně ne a místo toho jej pevně obejme. Rozhodně to na ni zanechalo nějaký dojem, ne jen jeho polibky, ale také schopnost toho prostě nechat. "Dobrou noc, Mariusi." zašeptá když přivírá oči, a pokud ji nechal tak během chvíle zrzečka dokonce i spokojeně usnula, ačkoliv by se mohla pyšnit mnoha velice divokými sny o tom, jak mohla celá situace dopadnout, kdyby její milý nepřestal. Pravděpodobně to v její mysli zůstane ještě dlouho a podařilo se ji dokonce zmizet druhý den ráno o něco dřív, než se Marius vzbudil. Což sice možná nebylo nejmoudřejší, ale nakonec rozloučila se tím, že jej krátce políbila na rty, tak aby jej nevzbudila, než vyšla hledat stáje a svého koně. Když vyšlo slunce už byla v sedle a nechala po sobě jen docela jednoduchý vzkaz. Vrátm si což by tak nějak odpovídalo její schopnosti psát. U vzkazu ležela její spona, kterou na jejich posledním setkání Marius nejprve rozbil a následně spravil. Rozhodně mohl už jen podle její reakce vědět, že je to něco co bude chtít určitě zpátky.

>>> (aka 'the end', uvidíme se u příštího setkání <3)
Sponsored content

Astar          - Stránka 2 Empty Re: Astar

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru