Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

11/4/2020, 17:21
Draci. Nikdy si neuvědomoval do jakého nebezpečí ho jeho zakázky zatahovaly. Ale nepotřeboval ve svém životě vědomí nebezpečí, nikdy ho neuchvacovalo mít ten pocit, kdy vám u zadku hoří koudel, kterou když nestihnete včas uhasit, popálí vám celou řiť. Aby se všemu věnoval na plno stačilo mu vědomí, že za to dostane peníze, což mohlo na někoho působit jako další taková nepěkná libůstka, podobně jako milovat nebezpečí. Ostatně, co jiného vám mohly peníze přinést? Samotní urození z hradu nevylezli bez svých vojáků co jim načechrávali pláště a všechny kdo se přiblížili hned skoro propichovali ostřím svých mečů, a proč? Protože ten kdo má nakonec peníze, skončí vždycky jako terč někoho, kdo mu je závidí. Těžké pochopit ty co se za bohatstvím tak ženou, když nic dobrého nepřináší. Ale zrovna drak nebylo zvíře, jež by se někdy chtěl pokusit ochočit, ano, ty schopnosti sice má, možná by mu to i vyšlo, ale zkuste si ochočit zvíře na první pokus. Jen od Elease má na ruce pár slušných škrábanců jako připomínku na jejich společné začátky. Možná, kdyby našel draka zraněného a staral se o něj, zvykl by si na něj a jeho rozkazy stejně jako Ra, ale i tomto scénáři velice pochyboval. "Ačkoli mám teplo rád, tolik jej zase nepotřebuji.." zamrmlal jako odpověď na souhlas s tím, aby trochu přidali do kroku. Její pozdější poznámku ohledně Elease ignoroval, dokonce i to, že by si on mohl vést svůj zadek v sedle. Žil s tím vlkem už řádku let a stihl si na jeho úplňkový pláč zvyknout tak, že ačkoli jej normálně vzbudí každé křupnutí větve, pláč jeho přítele nikoli. "Eleas se nevrátí, dokud mu to neřeknu.. mužeš být klidná, toho spratka nesežere." pronesl a koutek úst mu lehce povyskočil do úsměvu, ale ten se opět velice rychle vytratil v jeho neutrálním výrazu. Nepotřeboval jejich děkovné pohledy, u chlapce byl alespoň obeznámen, ale u ženy - jakoby si snad nelibovala v tom kňučivém zvuku, který ze sebe kluk vydával téměř při každém kroku, kdy se jeho vlk mihl kolem jeho nohou. Mladá verbeš. Ovšem i on by jen velice nerad v poslouchání protivných zvuků toho bastarda pokračoval.

Jistě, jinou odpověď ani nemohl čekat. Metody. I on měl své metody jak bezelstně lhát, jelikož si na své příběhy tak zvykl, aby jim občas skutečně dokázal na moment i věřit. Rád si vymýšlel a nikdy by ho ani nenapadlo zapochybovat, obzvláště co se jeho minulosti týče. Rodina jej stejně nezajímala, on svou nikdy neměl a ačkoli svou sestru skutečně najít chtěl a potřeboval v ten určitý čas, ale už je to dávno pryč a pro něj již neexistuje ať skončila kdekoliv. Chůva? Měkké srdce? odfrkl si. Neměl rád děti, jen holý fakt, že by měl skutečně hledat a pak trávit čas s dětmi mu přinášel chuť vyhodit své poslední jídlo. Jen vzpomínka na uječené děcko mu dělá vrásku na čele. "Nemám rád děti, kdybych měl být jejich chůva, bylo by to za trest. ačkoli se zbraněmi příliš neodháněl u malých uječených bastardů, kteří neví kdy přestat by klidně sáhl po noži a vyřezával jazyky. Děti v něm rozhodně nebudily dobré myšlenky a jediné štěstí bylo, že to co s nimi kráčelo a kňučelo jako jedno z těch malých příslušníků lidské havěti, bylo téměř dospělé a svým způsobem věděl kdy přestat. "Myslím, že sis na tuto otázku odpověděla sama.. Peníze." už předtím sama říkala, co je vlastně účelem téhle práce. Je to pokus o nějaké životní minimum, které vám dovolí přežívat ve společnosti. Hlavní rozdíl ovšem byl ten, že žoldáci sice nejsou oblíbení, ale špioni jsou mnohdy velice vítáni. Ovšem pro něj tato dvě povolání dávno splynula v jedno a totéž, protože jeho informacemi často byli i samotní lidé. Čím hůř, nebylo nikdy příliš prostoru aby mezi  vrahy hledal nevinného.

Po jejím velice tichém projevu soucitu a jisté odměřenosti si tiše odfrkl. Nebyl znalec víl a rozhodně nepatřil k těm co by se vydávali do hor, hledat nějaké zatoulané lidi nebo skákal na špek někomu kdo jej tam chtěl poslat na smrt. ale o Illyrijcích se obecně vědělo jako o vílách s křídly, které používají hodně staré metody k výcviku. Nedivil se, že je z ženy slušně vyhlížející voják, ale na druhou stranu co se dá čekat od ženy jiného než nesouhlas s mnohaletou tradicí své rasy - ačkoli v tomto by jí mohl podat ruku, ani on svou rasu zcela neuznával jako bytosti s hojnou inteligencí ve svých řadách - jediné co nemohl popřít, byl fakt, že existovaly světlé výjimky. Možná byl čas, aby si rýpl, mohl by pronést něco nevhodného, nebo ji jen znovu urazit, ale mlčel. Naopak opět zmizel ve své hlavě a nevnímal ji - ne že by nebyl ostražitý, jen ignoroval fakt, že by na to měl reagovat, nebo snad vyklopit něco jako projev stejné myšlenky. "Ugh,.. Na někoho, kdo utekl ze sirotčince sedí moje povolání lépe, než nějaký zbrojíř.. Vím jak smýšlí ti, co se snaží přežít." Dal ji odpověď na oplátku vůči té její. Odfrkl si přitom. Neměl svou minulost rád a nepodporoval její rozpytvávání, aby si získal něčí lítost. Po její poznámce se rozhlédl. Zvládli zajít poměrně daleko do lesa a tímhle tempem jej do tmy neopustí. "Ra.." oslovil místo ženy kolibříka, jež se líně protáhl mezi koňskýma ušima. Zamumlal něco nesrozumitelného jeho směrem a drobný ptáček zakmital pryč, aby byl hned pryč. "Měli bychom se utábořit někde poblíž.." zamumlá si spíš pro sebe a kolibřík jako na zavolanou přiběhne zpět a zastaví se v letu před svým pánem. "Vypadá to, že Ra našel dobrý úkryt, chceš mu věřit, nebo budeme hledat něco jiného, Vaelinore?" nadhodil otázku a pozvedl na ni obočí. Eleas, který si zatím povšiml, že se jeho společníci pozastavili přiběhl zpět.
"Cestou sem jsem míjel jeden skalní výběžek, mělo by to být někde tím směrem. Ra ví přesnější cestu. Bude tam dost prostoru pro ohniště i nějaká ta větev pro tebe." pronese, kdyby náhodou chtěla namítat něco o schopnosti jeho kolibříka, samozřejmě jej poslal jen, aby našel cestu tam, jelikož si nebyl jistý jakým směrem výklenek byl. Ačkoli by se dal považovat spíš za obrovský kámen s vyhloubenou prohlubní, kdes se dalo celkem slušně skrýt.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

12/4/2020, 13:53
"Tak aspoň víme, kdo neobdrží cenu otce roku," rýpne si s pobaveným úsměvem na rtech. Někomu podobné city nebyly souzeny, ačkoliv vlastní krev obvykle takové myšlenky odstrčila do pozadí. Tak jako moje matka? Ach ano, málem by opomněla jednu z těch, kteří by si podobný post vyloženě zasloužili. Její máti se mohla přetrhnout, aby se z Nory stalo to, co z ní - obyčejná víla bez křídel, tradiční představa illyrijské ženy, která akorát sedí na zadku, vaří, stará se o děti nebo léčí zranění. Odchod její dcery z armády jí působil potěšení, v němž se vyžívala blažená z vědomí, že měla pravdu, ačkoliv jí určitě stále štvalo, že jí křídla zůstala na zádech a neskončila odřezaná na zemi. "Snad tě potěší fakt, že v tom nejsi sám," zamumlá o poznání tišeji, než opět zmlkne, rty stisknuté do úzké linky. Něco v ní prozrazovalo hrdost na to, kým je, ať už byla řeč o rase, o pohlaví nebo prostě o tom, kým byla nebo čím se stala. Rovná ramena zůstávala napjatá, v pohledu přetrvávala ostražitost, ale nic víc neprozrazovalo emoce bující pod povrchem. Ne, že by patřila mezi ty úplně nečitelné osoby, výcvik v táboře ji naučil mnohému, ale určité emoce se pokaždé vydraly na hladinu, dávaje znát každou myšlenku na její tváři. Ale teď? Snažila se. Opravdu se snažila, aby se nerýpal v její minulosti, neptal se na něco, do čeho mu nic nemělo být. Nebyli přáteli a určitě se z nich žádní nestanou - sám dal dostatečně najevo, že si všechny víly hodlá držet od těla, protože je považuje za nafoukanou verbež. Čím byla pro něj ona? Další okřídlenec, kterého považuje za otravnou mouchu. Mohlo to být jinak, ale Nora nehodlala sázet svůj život na Zacharyho a jeho pozitivní smýšlení.

Peníze - něco, co je ironicky spojovalo. Ani Illyrijka nepohrdla tučným ziskem, byť jí docela uráželo, že Dorian byl ochoten za tohohle svázaného klučinu, jemuž tahala za provaz, aby přidal do kroku, zaplatit mnohem větší částku než víly z Bakirahu. Na rozdíl od většiny lidí, a kdo ví jak tomu bylo u Zacha, neznala hodnotu peněz a tak je bezbožně utrácela za... ano, prakticky za všechno. Dobré jídlo, kvalitní pití, občas nějaké oblečení, aby pořád nechodila v jednom a tom samém, a v neposlední řadě za údržbu zbraní. Kosu, kterou nosila na zádech, udržovala posledních osm let pohromadě díky aktivnímu shánění dobrého zbrojíře, případně kováře, který praktikoval správné metody na prodloužení životnosti, aniž by se do kovu zahryzly ostré zuby rzi. Že se jednalo prakticky o nadlidský úkol, jí na úsměvu nepřidávalo. A měšec po každé takové návštěvě cinkal prázdnotou ještě dlouhou dobu, dokud nepřijala zakázku. A žoldáci si vydělávali slušně, mnohdy lépe než zloději a také mívali lepší pověst. "To bys stejně mohl být zlodějem," pokrčí rameny. Ostatně i to byla jedna z těch snadnějších cest k penězům. Stačilo mít rychlé ruce a umět splynout s davem. Něco, co by praktikovat nemohla díky svým křídlům. "Chmm," zareaguje tiše na vysvětlení, proč zrovna ne zbrojíř. "To pro tebe musej bejt muka, když se ti někdo snaží něco nakázat." Co jiného ho mohlo vést k útěku? Špatné zacházení sedělo víc než příšerné jídlo. Sama žila ve vojenském táboře od dětství a tak byla zvyklá na ostrý způsob zacházení plný rozkazů. Co ale bylo součástí jejího života, nemuselo nutně vyhovovat někomu jako Zacharias. Lidé jsou tak... svobodomyslní... Jen nad tím tiše potřese hlavou, neměla právo je soudit stejně jako oni neměli sebemenší důkaz, proč by měli hrát roli soudce právě jí.

Zastavila, když se začal domlouvat s kolibříkem, ale klučina se rozhodl jít dál. Patrně už nevnímal a tak se div neskácel na zem, jak prudce si ho přitáhla zase zpátky, aby se jí nevzdaloval na hony. Nehodlala ho ani v nejmenším nahánět po celém lese a tratit tak na čase, který do něj už stihla vložit. "Jenom jestli je tam voda," opáčí s klidem v hlase, ale způsob, jakým nakrčila nos, naznačoval, že by se všichni do jednoho potřebovali vykoupat. Byli na cestách dlouho a už to bylo znát - nejvíc pachu pak zanechal na sobě kluk, který vodu viděl nejspíš tak tři dny zpátky a to kdo ví jestli. "Draci mají citliví čich a Dragonisové na tom nebudou jinak. Takhle by nás chytli ještě během dneška. A když to cítím já oni už tuplem." O jejich druhu věděla málo, ale smysly měla většina víl vycvičené dobře. A i ona by nepohrdla koupelí, protáhnout si křídla a smýt ze sebe špínu, která se na ni za poslední dobu nabalila. "A já mám hlad." Aby se ještě tohle dítě neozvalo s viditelným, či spíše slyšitelným zakručením v břiše.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

12/4/2020, 15:28
Nebýt sám v tom jak by dopadali děti, kdyby nějaké měl na starost? Nejspíše bylo více takových jako je on a jej nepřekvapovalo, že ona na tom byla stejně. Tohle povolání není zrovna na rodině postavené. Bylo nebezpečné, nepříjemné a hlavně nebylo zrovna výchovou pro muže a ženy rodinného typu. Možná že díky svým záletům už někde nějakého haranta dávno měl, pokud ho ta ona zhrzená žena v záplavě šílenství nehodila do první vody, kterou někde našla - dávalo by to větší smysl, než kdyby si to dítě nechala. Ale i tak o té skutečnosti pochyboval. Musel však ženě nechat, že ačkoli byla pichlavá jak ježek, když se měl někdo něco dozvědět, uměla přitakat se zvláštním pochopením. Nikdy si nepouštěl nikoho k tělu a pochyboval, že by něco takového kdy učinil zrovna s vílou, ovšem mělo něco do sebe, že výjimky potvrzují pravidlo - když jsou víly ve větších případech jen nafoukané obludy, je možné, že mohl zrovna on jako správný nevěřící a duší zhrzený prohnilý špion narazit zrovna na takovou vílu, která zvládala nasadit i jistý druh pochopení. Jedno malé bezvýznamné plus pro ženy, a ještě menší bezvýznamné plus pro víly. Fascinace jakou jiní lidé používali pro jejich obdiv nad stvořeními, jež žijí dlouhé životy jej zcela minula, ale uznat jistou vnější krásu musel. I když by nejraději řekl, že je to také jen magický klam. Bůh ví co magií skrývá takhle nádhera.
"Nikdo netvrdil, že jsem jím nebyl." protočil očima - velice nedospělé gesto, jež mu zůstávalo jako zlozvyk. Ano zlodějem byl a nebyly to lehké roky. Hluboké jizvy na jeho zádech mluvily o svém. Ale musel uznat, že se díky tomu něco naučil a rozhodně by nebyl tam kde je nyní, kdyby nezačal krást. Nedostal by se do spárů Dorianovi a nikdy by se nestal informátorem. Lovcem lidí a zločinců, prahnoucí po informacích, jež mu do života žádné velké štěstí nepřinášely. Jak sentimentální to myšlenky. "Neposlouchám rozkazy." nakrčí nos. S tímto na něm narazil i sám velký Dorian. Ačkoli měl Zach jistou míru respektu vůči tomu člověku díky jeho postavení, ale jeho rozkazy nikdy neplnil. A nějakým štěstím se díky této své tvrdohlavé vzdorovitosti stal jeho oblíbencem. Vlastně by mohl považovat svou oblíbenost za štěstí, protože díky ní má celkem slušné nabídky a zároveň mu příliš nehrozí nějaké to vyřezávání jazyka za mumlání slibu poslušnosti. A přesně proto bych nemohl dělat jako voják. myšlenka, že by mu nějaká nadřazená osoba s hodností dýně na poli měla rozkazovat kam a jak a kdy má jít, co jíst a co si obléknout, nebo hůř jak bojovat a s kým asi by brzo popadl první zbraň, jež by našel a nasekal by ho v rámci své agresivity na generálské sushi. Strava pro každého, kdo má rád trochu černého humoru a svobody. A pro něj byla jeho svoboda víc, než je pro jiného jeho pevné zázemí. Hnus.

Nepovažoval se za zrovna smradlavého, ale poznámka se ho trochu dotkla. Byl cítit koněm, o tom nepochyboval, ale i tak to nebylo nic hrozného, není to dlouho co se s Belou brodil přes řeku a při té příležitosti se trochu smočil, aby nesmrděl jako poslední várka výživného hnoje. Ovšem musel uznat, že poznámka je to rozhodně docela smysluplná. "Je tam tůň s vodou, přitéká tam lesní potok, takže budeš moct i nabrat vodu." uklidní ji, když se opět dá do pohybu aby mohl následovat kolibříka na místo. Chlapcova poznámka mu vykouzlí na tváři úšklebek. "Můžeš sníst kus sušeného masa, když ti ho Eleas nesežere.." nadhodí a vlk se při zmínce o masu trochu více přiblíží ke koni a pohledem sleduje brašnu na vraníkově boku. Nic jiného však nedělá. Když po pár minutách dorazí ke kamennému výběžku, který dává dostatek přístřeší pro poměrně klidný spánek i pro vytvoření táboráku Zachary koni pustí otěže a ten se okamžitě ujme své svobody a jde si jen tak trochu naplnit žaludek trávou mezi stromy. "Fajn, tůň je tamtudy.. Toho malého bastarda můžeme přivázat ke stromu, Eleas ho pohlídá.." Vlk hodil na svého majitele všeříkající pohled. Nevypadal nijak smutně, spíš jakoby mu Zachary právě dal novou hračku. Otočil se na chlapce sedl si na zadek a upřeně jej sledoval. Vypadalo to, že tady před časem někdo tábořil, protože tu po něm zbylo staré ohniště, které stačilo jen znovu naplnit a zažehnout. "Zajdu se opláchnout dřív, než tam hodíš toho smrada a cestou zpět nasbírám na oheň." už se docela smířil s tím, že příměří co si slíbili musí fungovat s jistým druhem důvěry a to, že není odejde snad nezapříčiní její rychlý odlet.
Zamířil tedy k tůni, kde na kámen odložil svou brašnu a zbroj. Sundal si koženou bundu, jež mu dělala ochranu, kterou jiným zaručovalo brnění a kov. Rozvázal šňůrku košile a přetáhl si ji přes hlavu, aby teď stál u vody do půli těla. Nehodlal tam lézt celý, nebylo to dlouho co se rochnil v řece a navíc, ještě ho čekala práce. Bylo šero, ale odhadoval, že takto to ještě dobrou hodinku vydrží, než padne černočerná tma, takže ještě nějaký čas konec konců měl. Díky pádu z koně měl teď na pravém boku nádherně vybarvenou fialovou modřinu, podobnou té na rameni, která už bledla - hold někdy je i cesta docela nepříjemná. Vlastně mu to docela hezky barvilo záda do odstínů několika ošklivých jizev na lopatkách a na páteři. Díky bohu, že se na to nemusel koukat a stačilo mu, aby z brašny vytáhl poměrně čistý hadr, který namočil do vody a řádně vyždímal, aby se jím mohl omýt. Modřiny byly na dotek docela citlivé a nepříjemné a když zatlačil, aby z nich smysl nečistoty zkřivil přitom obličej.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

12/4/2020, 17:15
Neposlouchá? Z pootevřených rtů uniklo nepatrně výraznější vydechnutí potlačující nahromaděné emoce. Neposlouchal rozkazy. Mohla tvrdit o sobě to samé? Ne. Sedmdesát let výcviku, tvrdá zkouška dospělosti, pokud se to tak dalo nazvat, což bylo beztak jen hezčí označení pro vzájemnou genocidu z vlastních řad, a několik krátkých let ve službě se na ní poznamenaly. Někde v koutku mysli se ubezpečovala, že je jiná - není vojákem, už ne, nemá potřebu poslouchat velení, řídit jím svůj život. Ale způsob života odpovídal něčemu jinému. Pořád byla jen pouhá šachová figurka a ať se jí to líbilo či nikoliv, v její krvi kolovala potřeba plnit něčí příkazy. Ještě nějakou dobu potrvá, než zcela setřese okovy minulosti a začne žít takový život, jaký si představovala - bez rozkazů. Bez podléhání někomu. Bez závislosti na tom, zda se dotyčný vyspal dorůžova a trest by byl o to nižší. Možná to má v životě o tolik jednodušší... nebo o tolik těžší. Nahlas ale neřekla nic, zůstávala němá, jen naslouchající jeho slovům. Za takových okamžiků působila jako dobrý posluchač, skoro jako voják, který drží stráž a je možné se mu svěřit s čímkoliv. Třeba je jeho svoboda pouhou iluzí... Každý někomu podléhá. Každý... Nepříjemné pocity se pokusila setřást pohybem ramen, i křídla se o něco napjala, když se jí vzpomínky zatoulaly k filozofickým hodnotám, nad nimiž pokaždé krčila nos. Probírat se možnostmi bylo hloupé, snadnější je přijmout realitu taková jaká je - do chvíle, než se jedná o zabíjení nevinných duší. "Jednou tě to bude stát hlavu, ale to nebyl, není a nebude můj problém." V té době se už nebudou znát, proč by si přidělávala vrásky. On zapomene. Ona? Možná se nějakou dobu bude nutit, možná to přijde samo. Konec konců to byl jen člověk a na ty se zapomíná rychleji než na víly. Nedivila by se tomu, kdyby zrovna Zach narazil na někoho, komu se tento přístup nebude zamlouvat. Koho nebude bavit. A kdo se ho milerád zbaví, ať už ho to bude stát cokoliv.

Skvělé, voda se hodila. Ti dva opravdu byli cítit, za což částečně mohla zvěř ale také pohyb, který se na jejich tělech podepsal potem. Sama na tom nebyla o moc lépe a navíc se začínala v duchu obávat, že jí špína začne na kůži svědit, což by znamenalo neustálé škrábání se o kůru stromů, nehty a nesnesitelný pocit vyprovázený na každém kroku. "Netvař se tak, páchneš vším možným. Přitahuješ moc pozornosti," neodpustí si malou rýpavou poznámku jeho směrem. "A než mi to začneš oplácet, vím, že na tom nejsem o moc líp." Nejraději by se ponořila pod hladinu a nechala ji nad hlavou uzavřenou ještě dobrých pár chvil, ale zatím se musela spokojit pouze s vidinou lesních lázní. Když dorazili na místo, rychle se rozhlédla kolem sebe, hledajíc jakékoliv možnosti na přepadení, které by jim případně snížily šanci na přežití. Stromy je vcelku chránily, jednalo se o malou lesní mýtinu, opravdu velkou jen na krátkodobé táboření pro přechodnou dobu. Pořád se nacházeli ještě dostatečně daleko od vstupu do lesa, ale z nejhoršího se, jak se v duchu ubezpečovala, dostali. Už už hodlala vykročit daným směrem k tůni, ale Zach jí, jak se dalo čekat od jeho osoby, překazil plány. "Budu věřit, že pohlídá neznamená sežere," věnuje oběma významný pohled, než klučina zaúpí. "Jasně, princezno, my tady počkáme," zabrblá si pro sebe, když se Zach otočil na patě a klidně si odešel pryč za účelem opláchnutí se.

"Uhmm... J-já... Po-potřebuju..." Pohled, jaký vrhla chlapcovým směrem, naznačoval asi tolik zájmu, jaký by věnovala smradlavé rybě. "Po-potřebu-... po-po..." "Co? Tak se vyžvejkni." Klučina se očividně neměl ke slovu, protože by to znamenalo oznámit Noře, že se mu momentálně chtělo vypustit močový měchýř a správný výběr slov pro ženu, byť bývalého vojáka, zkrátka neexistoval. Nebo se to aspoň nenaučil. "Chce se mi..." Očima nenápadně klestil cestu směrem ke kalhotám, což už bylo dostatečně jasné znamení, aby i Nora pochopila, že tomu klukovi nejspíš brzo praskne ústrojí, pokud se nedostane k nějakému křoví nebo stromu - nebo kam to vlastně kluci tak pálili při této potřebě. "Och, tak to ne... Zachariasi!" Aniž by se rozhodla zkracovat jeho jméno, nebo počkat, až se milostivě umyje, čapla kluka za provaz omotaný kolem těla, odvádějíc ho za jediným dalším mužským v této skupince, který mohl být k užitku. Neušla ani třicet kroků, když ho našla za několika stromy, jak si právě pokoušel opláchnout záda něčím, co připomínalo kus hadru a co mohlo působit jako žínka. "Tady ten potřebuje tvou odbornou pomoc. to dělat nebudu. A ty," otočí se s nesouhlasným zavrtěním hlavy na chlapce. "Nemohls taky... jít dřív?" Minimálně si pro to vybral ne zrovna nejlepší moment. Zacha pobízela pohledem, aby si pospíšil, ignorujíc fakt, že by se, čistě teoreticky, mohla maličko rozpustit při obhlížení jeho obnaženého těla. Nevypadal špatně. Na člověka vůbec nevypadal špatně - zrovna tahle věc ji na lidech fascinovala. Na vílách byla zcela běžná, ale na lidských mužích oceňovala svaly o dost radši. Po krátkém zhodnocení jeho břišních partií kluka popostrčí jeho směrem, div mu ho naposlala do náručí. "Hezká záda." V jejím hlase však nezaznívalo hrdé povzbuzení jako spíš poukázání na zásobu podlitin, kterými se ozdobil. "A když už u toho budeš, možná bys ho mohl i vykoupat. S dětmi mi to nejde a s lidskými už vůbec ne." Kdo ví, jestli vůbec umí dýchat pod vodou. I když tenhle kluk? Ne. V duchu si odpověděla sama, ale hodit mu ho na krk? To mohla zkusit. A ona se aspoň bude moct v klidu vykoupat. Což také měla v plánu dle toho, jak si začala rozvazovat šňůrky koženého korzetu, aniž by se před nimi dvakrát rozpakovala.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

12/4/2020, 17:47
"Každej jednou nějak umře." zhodnotil její poznámku. Neposlouchal rozkazy a nikdy je poslouchat nebude. Jediná autorita, kterou kdy poslechl byli vládci země. Ačkoli na sobě dával jasně znát svou nechuť ke komunikaci se kteroukoli jinou bytostí podobající se, byť člověku nebo víle, pokud by před ním stanul i třeba vládce Evasiru z fleku by jeho rozkaz splnil do puntíku, a to jen proto, že by věřil jeho královské hlavince a plánu pro to, aby země vzkvétala. Ovšem nemohl si nalhávat, že každý bude jeho vnímání tolerovat. Jednou se najde někdo, kdo jej jedním seknutím připraví o hlavu i život, ale jak řekl – dříve nebo později zemře každý. Své smrti se nebál, příliš si uvědomil, že člověk prachem byl a v prach se jednoho dne opět obrátí, aby pohnojil půdu pro další. Alespoň někdy jsou lidé skutečně užiteční. Co se smrádku, který zřejmě všichni vydávali na její poznámku nakonec reagoval jen pobaveným úsměvem. Musel ji nechat, že když se pokouší o jistý druh vtipného chování a nesnaží se působit jen protivně dokáže být docela příjemným partnerem ve zločinu. Čímž ovšem nijak nehodlá prohlubovat jejich partnerství o něco déle – naopak, čím dříve bude zase sám se sebou o to bude spokojenější ve své kůži. "To že je Eleas vlk, neznamená, že má takové způsoby..." pokrčí nad její poznámkou rameny. Jeho vlk byl vycvičený a pokud nedostal pokyn sežer, tak nesežral. I když kdo by chtěl jíst něco co páchne jako koňské lejno a měsíc stará kopka hnoje za horkého letního dne. Nad takovým kusem žvance by nakrčil nos i hladovějící. Pak zamířil k tůni. Musel se rozhodně opláchnout dříve, než by se hodlala do vody ponořit ta ženská a rozhodně dřív, než do té vody strčí kousek toho lejna, jež za nimi dělal tlustou pachovou čáru. Nedivil se, že ho Eleas našel tak rychle. PO její poznámce nahodil přehnaný úsměv a otočil se ji čelem, chytil svou imaginární sukýnku a vystřihl trochu rozklepané pukrle. "Ale jistě... velice laskavé." pronesl, než se opět otočil a se svou obvyklou lhostejností zvedl na ženu ruku s vystrčeným prostředníčkem. Nebyl zrovna muž vtipu, ale takovéto drobné pokusy o vtip u něj byly docela ocenitelné. Ukazovalo to na něm něco, co se tak rád snažil skrývat hluboko pod kůži – to že má nějakou duši.

U túně se svlékl do půlky těla. Nikdy se za své tělo nestyděl a rozhodně by nemohl říct, že pro ně nijak nedřel. Ovšem jizvy, jež mu hyzdily záda byly podobně příjemné jako nyní nové modřiny. Ačkoli co si stihl všimnout, každá žena se ráda bavila tím, že prsty přejížděla ohavné jizvy s jistou fascinací a vzrušením. Jako by to byl kus nějaké hrudky zlata, jež ukrývá tajemství. Tento přístup se mu svým způsobem hnusil. Nevadily mu otázky odkud jsou, rád si něco vymyslel, ale jejich přístup nebyl nejpříjemnější. Z jeho úvah a umývání jeho fialového boku přerušil tón hlasu, jež volal jeho jméno. Možná až moc naléhavě, než jak by od ní zrovna čekal. Stihl se maximálně otočit a narovnat, když už stála i s tím bastardem proti němu. Pozvedl na ni obočí a pak se zaměřil na toho kluka. "Kolik ti je? Pět?" odfrkl si a nijak neskrýval znechucení ve svém hlase. Jak mu ho rvala do náruče postupně jej od sebe zase odstrkoval. Čapl jej za límec a strkal jej k nejbližšímu keři. Tam jej jednoduše začal rozvazovat. "Pokus se o útěk a přísahám, že ještě dnes večer si dá můj vlk na svačinu tvou oblíbenou část těla." zavrčel a nechal chlapce aby si ulevil sám. Rozhodně mu nechtěl dávat víc pozornosti, než bylo nutné. "Zmlkni." sykl na ženu, když okomentovala jeho záda. Nic, co by ji mělo zajímat a nic co by on chtěl znovu a znovu probírat. Další ženská, jež á divnou úchylku na jizvy nebo modřiny. Chlapce nesvazoval, ale rovnou jej za límec dovedl zpět k tůni. "On už není děcko... je téměř dospělý. Zbývá mu jen rok do plné odpovědnost." konečně ji přivedl na pravou míru. Nejspíš měla zkreslený pohled na lidský věk, ale rozhodně se nehodlal zabývat tím, že by chlapce hodlal koupat, nějak taktně. "Umíš plavat?" "Ano-oo" jakmile měl jeho souhlas kopl ho do vody. Ozvalo se žblunknutí, několik bublinek a pak se vynořila naprosto vyděšená chlapcova hlava. "Jste šílenec?" Zach to nekomentoval. Ale vlk, jenž se objevil po jeho boku a na chlapce dohlížel ze břehu vypadal, že mu najednou voní o něco lépe než ještě předtím. Střihl pohledem po Vael a ke své smůle zjistil, že se rozhodla rovněž využít možnosti koupele. Chvíle klidu je naprosto v háji. zauvažoval, když se opřel o kámen, kde měl věci, aby sledoval chlapce jak se cachrá ve vodě, kam jej kopl a hlasitě si stěžuje na Zachariho mentální zdraví.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

28/4/2020, 00:04
Na oplátku mu věnovala pohled slibující, že tohle nenechá jen tak proklouznout mezi prsty, byť se k této formě osočení v první chvíli nevyjadřovala jinak než neverbálním přimhouřením očí a mírným nakrčením nosu. "Páni, jseš horší než kdejaká ženská," škubne hlavou na znamení, že by mohla z vlastních zkušeností vyprávět o ženské marnivosti, ačkoliv zrovna ji tato vlastnost obcházela velkým obloukem. Nejspíš to mělo co dočinění s tím, že Nora nepraktikovala pošťuchování mužského zájmu otázkami, zda není ve svém oblečení příliš tlustá a jestli se vůbec partnerovi ještě líbí. Buď to bylo tak nebo tak, nemohla mít všechno a s touto myšlenkou už se stihla před nějakým časem radikálně smířit. "Měl by sis to namazat, jestli nechceš zejtra celej den skučet jako stará babka," věnuje mu úšklebek sympatizující s pocitem postupného šílení, pokud bude naslouchat případnému hekání, skučení a syknutí, kterých se z jeho strany nejspíš dočká. Jeho záda hovořila sama za sebe, potřeboval by ošetření. Že bys měl ve zvyku se prát? Potřásla hlavou, ale pohledem ho nadále pronásledovala, srovnávaje si myšlenky, jak k takovému vzhledu mohl docílit. Něco mohla být, čistě teoreticky, i její práce - ostatně se jí povedlo srazit ho z koně na zem v plné rychlosti, to si jeden odnese pár památek do budoucnosti. I Nora si jednu menší odnesla v podobě odřeniny kolem zápěstí a v dlani. Přitom ji nějak dvakrát nevnímala, ale pohled na ni prozrazoval, že by si ji měla ošetřit alespoň vodou.

Dospělý - lidský věk, zcela odlišný od vílího, ji v mnoha ohledech mátl. "Vypadá jako dítě," neodpustí si zabrblání jeho směrem, tentokrát se však v hlase ozvala stopa rezignace. Lidé ji fascinovali stejně jako housenky nebo podobné druhy červů. Některé bylo lepší zašlápnout, ale na jiné by se vydržela koukat dobrých pět minut a čekat, zda se z nich vyklube motýl. Nebo můra. Za pokus to stálo. "Vy lidé jste divnej druh," houkne spíš pro sebe než pro tu podivnou dvojici, přičemž si začala rozvazovat tkanice korzetu, postupně uvolňujíc torzo. Naštěstí nikdy neprahla po tom, aby se svázala nadoraz, potřebovala dýchat a korzet z kůže jí alespoň částečně svou bytelností připomínal starou dobrou zbroj v armádě, kterou už nehodlala nikdy navléct. Ne, že by k tomu dostala příležitost. Všechno bylo lepší než vojna. "Kolik je tobě?" Při pohledu na Zacha váhala. Ani kouskem těla nepřipomínal někoho stejně mladého jako jejich zakázka, na to měl hrubé rysy dospělého muže, ale tipnout si správný věk? Čtyřicet. Určitě čtyřicet. Modrýma očima ho opětovně přejela od hlavy až k patě, než se odvrátila, nadále se svlékajíc bez kouska studu. Korzet letěl k zemi, podobně na tom byly i boty a v neposlední řadě kalhoty. Dlouhé štíhlé nohy, za jaké by nejedna ženská vraždila, působily stejně bledě jako její tvář, ale rozhodně nepřipomínala párátko, jak ukazovaly i menší, takřka vybledlé jizvičky z tréninků. Dvojité rozpaky nepřišly ani tehdy, když si konečně stáhla košili, vyhýbaje se křídlům z části zakrývající oblinu hýždí. A než se oba přihlížející mužští protagonisté nadáli, předvedla perfektní šipku pod hladinu.

Voda byla studená, jak se dalo čekat a Illyrijce ihned naskočila husí kůže, kterou ocenila nedobrovolným otřesením, při kterém se jí i křídla mírně roztáhla nad hladinu, jako by se té ledové ruky odmítala dotknout. Po vynoření si rychle odhrnula vlasy dozadu, což možná byla chyba - pohled jí okamžitě padl na cachtajícího se chlapce s momentálně přihlouplým úculem na tváři. "Mám dojem, že se rozbil," pronese směrem k Zachovi s jistým podezřením, že ho její kumpán v akci poničil. A zároveň jistě bude vědět, jak se takový člověk opravuje. "Měl bys s ním něco udělat. Je to člověk, to je tvoje záležitost," pokyne rukou na znamení, aby se člověčina snažil s jejich společnou zakázkou něco udělat a uvést ho do provozu. Sice by to znamenalo spoustu kňučení, ale tenhle podivný kukuč zamilovaného štěněte se jí ani trochu nelíbil.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

28/4/2020, 01:54
Pravděpodobně si myslela, že se snad urazí, ovšem on tento smysl pro humor ještě měl. Ještě sem tam dokázal vnímat věci i jinak než jen jako pouhou urážku a tedy i nějak slušně odpovídat. Modřiny na jeho těle byly převážně díky ní, ale také několika málo lidem, se kterými se setkal cestou sem. Některé z nich bolely dost už teď a uměl si představit, jak budou bolet až se ráno probudí, ale naučil se žít s jistou bolestí - jako každý křehký člověk. Konec konců to bylo jeho celoživotní poslání. Vypořádat se se všemi druhy bolesti a žít s nimi dál. "Díky, nečekal jsem, že to někdo dokáže." vzal to jako poklonu, ale jeho odpověď byla z části nasáklá ironií a sarkasmem. Nečekal, že by snad chlap dokázal být jako ženská. Nějaké to stěžování, snad jen nepřítomnost pochopení k tomu, že jsou tlusté, nebo že ta bradavice na zadku je fakt ošklivá. Ale že by si každé ráno zvládl hodiny vybírat oblečení a patlat na obličej pudr? Zase tak si nepřipadal. Vlastně neměl ženy rád, jsou příliš ukecané a nepříjemné. Nora však měla něco do sebe a nebyla úplně tak nepříjemná jak se na něj snažila působit. Naopak spíš pokládal za poměrně příjemnou změnu, když žena dokázala oplácet a chápat jeho nálady. "Ale neříkej, že ti snad tyhle modřiny dělají starost?" odfrkne si a na tváři se mu objeví pobavený úšklebek. Rozhodně neměl pomyšlení na to, že by ošetřoval modřiny a škrábance. Vlastně je vždy přetrpěl do doby, než se zahojily - takže tento názor neměl ani v plánu nějak měnit. "Jsou to jenom modřiny, zašít to není potřeba, takže proč tomu věnovat pozornost." nadhodil ještě svůj názor. Vodou je očistil a víc jim pozornost věnovat nemusí. Bylo zbytečné snažit se zamezit bolesti, masti proti bolesti u sebe nenosil a nějaké bylinky tu asi jen těžko najde, aby si tam napatlal nějaký obsah té šťávy z listů nebo jak to vlastně všechno funguje. Není babka kořenářka.

"Vypadá a chová se tak, ale rozhodně dítětem není." zhodnotil chlapce. Věděl jak to chodí, čím mladší se zdáš tím menší se zdají vaše činy. I on to jako chlapec využíval, byla to jedna z možností jak zůstat bez trestu, nebo jen s výpraskem. On sám však tuhle chlapeckou podobu ztratil už hodně dávno. Její poznámku o lidech ignoroval a nechal chlapce vykonat potřebu. Nechápal jeho vlastní neschopnost vůbec zvládat něco tak jednoduchého jako je močení. Skutečně vypadal, jakoby ani nevěděl k čemu toho bimbáska má a že si s ním asi už ani moc neužije. Soudě jeho dalšího pohledu, když si až přílišně hrál sám sebou při hloupém močená a fascinovaném pohledu toho parchanta,  mohl jen potvrdit svou vlastní pravdu. Nejen, že chlapec nikdy nezjistil co všechno může žena s jeho mužstvím učinit, ale pravděpodobně ani nikdy nezjistil co všechno s ním on může udělat ženě. Raději se pootočil a zatvářil se víc než jen znechuceně nad jeho počínáním. "Jsi nějaká zvědavá na někoho, kdo se snaží držet jen dočasné příměří.." nadhodí na její otázku na věk. "Osm-a-dvacet." odpověď jí ale dá. Za svůj věk se nestydí, stejně jako se nestydí za své vypracované a skvěle vypadající tělo. Snad kdyby ctěl nemusel by ani vynakládat mnoho úsilí, aby ohromil kdejakou ženu, ale občas bylo zkrátka příjemnější hrát si než jen tvrdě brát - ačkoli obojí mělo své jisté kouzlo, kterému se nedalo jen tak lehce odolat. Chlapec měl konečně dokonáno, po delší době, než by skutečně předpokládal a Zacharyho jedinou odpovědí bylo čapnutí za límec a táhl ho k tůni. Aniž by dále prodlužoval jeho fascinovaný pohled na Noru a její nahou postavu v tůni kam následně chlapec letěl dávno za ní. Zachary se jen opřel o kámen a sledoval jak se plácá ve vodě a poslouchá jak na něj chlapec nejprve vyjede a pobavený úšklebek na jeho tváři propukne ve smích, když chlapcova očka padnou na Nořina ňadra.

"není rozbitý, spíš bych řekl nadržený a rudý až na prdeli." zkonstatoval po její, pro něj velice vtipné, poznámce o tom, že se ten malej parchant zřejmě rozbil. Nora působila až zvláštně nevzdělaným dojmem co se lidí týkalo a svým způsobem to působilo jako dobrý vtip a zároveň jistý druh roztomilého mračení. Zato chlapec předváděl nejen ukázkové rajče, ale taky zcela nevkusně vychovaného muže. Zíral na Noru jako na kus masa a ačkoli byl Zach v podstatě vychován ulicí a lesem, rozhodně by se nesnížil k takovému nevkusnému zírání. "Ukázala si mu béčkový prsa a on má teď potřebu jít si ulevit do keře.." odfrkl si a propaloval kluka pohledem. V jeho hlase se přitom mihl jasný náznak autority, kterou v sobě nedokázal popřít, svaly na rukou se mu napjaly a chlapec otevřel ústa, ale nestihl promluvit dříve než právě poněkud rozlícený Zach. "Asi chápu, že jsi vyrostl na ulici, ale jsem překvapený, že neovládáš základ - nezírej na něco co chceš, akorát nic nedostaneš. Navíc pochybuji, že by si něco skutečně zvládl." chlapec se po téhle větě málem zadusil vzteky, ale neodpověděl Zachariasovi ani slovo, spíš jen ještě hodil pohled po Noře, rychlý a ne příliš dlouhý než vylezl z vody se značně nadmutými kalhotami. Nerad přiznávajíc, že měl Zacharias pravdu. Zach však jen zúžil oči a pískl, vlk přiběhl ke chlapci a posadil se naproti němu. "Nepokoušej se utéct, nemá problém, tě tvého problému nadosmrti zbavit, ačkoli si myslím, že by mu to moc nechutnalo.." okomentoval příchod vlka a sám se ohnul k žíňce, kterou předtím namočil v tůni, nerad, ale přesto se při tom pohybu musel uchýlit k nakrčení čela bolestí, když se napnula kůže v místě modřiny a doteď skrývané, poměrně čerstvé jizvy na jeho boku. Namočil jej do ledové vody a znovu otřel potem poseté svalnaté paže vodou. Naprosto ignorujíc fakt, že je před ním nějaká žena nahá. "vypadáš, že toho o lidech zrovna moc nevíš.. " Obzvláště, když si myslíš, že se můžeme rozbít.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

28/4/2020, 11:55
Procestujeme prakticky celý Otherkion, samozřejmě, že mi to dělá starosti," sykne s jedovatým důrazem na to jedno slovo, až by to jednoho mohlo pohladit na duši, neboť to mohlo prozrazovat určitý druh zájmu. V Nořině míře? Omezený, velmi omezený. Spíš se bála o vlastní uši, které by cestou trpěly. "Buď budu poslouchat tvoje skučení nebo umřeš. Vy lidi jste příšerně křehcí. A já nemám náladu kopat hrob," dodá v závěru, aby mu bylo jasné, že z jeho skonání nebude dvakrát nadšená. Vlastně by nebyla nadšená vůbec, protože by to znamenalo pohřbít tělo a prodat koně. A kdo ví, co by ještě musela udělat s tím vlkem, aby si šel po svých. Nakonec se spokojila s nesouhlasným přimhouřením očí a lehkým našpulením rtů na znamení určitého váhání, zda to, co jí říká, je skutečně pravda. I ona získala mnoho modřin při praktikování tréninků, ale ty nejhorší jí pokaždé byly ošetřeny léčivými mastmi, aby mohla druhý den pokračovat s o něco menšími bolestmi. Ještě při té vzpomínce, jak ji bratr ukázkově zmlátil, napnula křídla, ale rychle si svou chybu uvědomila a křídla zase opatrně svěsila na své místo.

Vzhlédla, teď ji Zach převyšoval dostatečně, za což mohl fakt, že se ráchala ve vodě, zatímco on stál na břehu. Někomu by takový výškový rozdíl vadil a přinejmenším by se ho pokusil stáhnout do vody za sebou, ale Nora na tenhle typ her nebyla - tedy ne s cizinci. "Vypadáte oba jinak, tak mě zajímá důvod," nakrčila rameny v odpovědi na otázku. Hodláš mě soudit, človíčku? O lidech toho věděla opravdu málo, její znalosti byly omezené pouze na to, co s nimi na vlastní kůži zažila. A tehdy se skutečně nepídila po tom, kolik jim je. Illyrijci se neměnili jako lidé. Osmadvacet. Je to hodně nebo málo? Zmateně nakrčila obočí nad informací, s níž si neuměla tak docela poradit, rukama se přitom udržujíc na hladině pomocí jednoduchých temp. Nebyla nejlepší plavec a hloubek se zdržovala, na druhou stranu měla vodu ráda a pořádná koupel se hodila vždy. Zvlášť po dlouhém dni chytání toho mrňavého lumpa. Ten se o kus dál cachtal se zbožným výrazem poutaným na ni - konkrétně na její vnady, které se pod vodou zřetelně rýsovaly. "Aha," dodá lhostejně, tyto city mu nehodlala opětovat. Její druh se uměl ovládat, pokud se do toho nepočítalo pouto druhů. Pak se ti dva nedokázali od sebe odtrhnout třeba týden a každý se jejich společnému útočišti vyhýbal obloukem. Kdo by totiž hodlal celé dny a noci naslouchat sténání, výkřikům jména a případně dalším ukázkovým příkladům nalezeného společného štěstí v podobě sexu a vyvrcholení. "Neříkej, že i ty jseš takovej," ohodnotí Zacha zkoumavým pohledem, hledaje u něj podobná znamení, že se mu to, co před sebou vidí, líbí. Za svá prsa ani hýždě se stydět opravdu nemusela, co ji však od ostatních distancovalo, byla celá řada drobných jizviček, které připomínaly spáleniny, hyzdící ji od ramen přes paže až po hrudník a záda. Památka na její opuštění povinné služby v armádě, ale tím se také nikde nechlubila. Nebylo totiž čím se chlubit. Od ostatních Illyrijců ji to distancovalo a představovala v jejich očích dezertéra, byť to tak úplně pravda nebyla.

"Na to si může zajít chuť. S lidmi nespím," uvede vše na pravou míru, přičemž kluk splaskl ve tváři jako propíchnutá bublina. Měla své důvody - konkrétně svá křídla. Lidé měly potřebu na všechno sahat, což u víl mnohdy nehrozilo. Proto bylo jednodušší vyspat se s Vesperem než s člověkem, byť se mohlo jednat o nemotorný sex. Konečně se zdála spokojená se svou koupelí a tak se vrátila na břeh bez cudného zakrývání. Jen jedno z křídel nastavila tak, aby toho chlapec tolik neviděl, co uvidí Zach? To jí bylo fuk. Beztak bude mít hromadu keců. Na někoho, kdo se tváří jako nemluva, jich má plnou pusu. Křídly lehce zatřepala, díky čemuž se kapky vody rozlétly do všech stran. Ani se nerozpakovala před nimi sušit, namísto toho jen čapla své věci a bez zájmu se vracela ledabylým krokem zpět k ohništi, které ještě nevyhaslo. Stačilo už jen do něj přiložit a chvilku u něj posedět, než oschla úplně, oblékajíc se nazpět do jistého pohodlí. Jen tentokrát vynechala korzet, na noc se nerada svazovala. Večer pokročil, byl čas jít spát. Nejdřív nakrmit dítě a pak jít spát, aby byla přesná. "Bereš si první hlídku ty nebo já?" Hloupost mu nenabídnout tuhle možnost, ale pouze zkusit přikázat. Zvlášť, když on by určitě něco zabručel ve stylu, že není její sluha.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

28/4/2020, 12:51
"S hrobem si nemusíš dělat starosti, Eleas by si na mé mrtvole určitě pochutnal - zbavil by tě povinnosti." taková nepsaná a nevyřčená dohoda s jeho vlkem. Pokud umře, může ho Eleas sežrat, akorát, že potom co spolu všechno prožili a kolik let tráví bok po boku už postupně pochybuje o tom, že by toho to zubaté pesanisko bylo schopné. Věnoval vlkovi zkoumavý pohled a jediné co dostal, byl ten vlčí úsměv v podobě rozevřené tlamy s vyplazeným jazykem. Vlastně by bylo i logické, že by nad jeho smrtí plakal a snad by ani nedal nikomu možnost jeho tělo nějako důstojněji pohřbít, protože pořád to byl jen vlk, co miluje svého pána. Nakonec ale Noře nechtěl dělat nějaké velké naděje, že by snad musela na něj sahat potom co bolestí z modřin umře. To že oba s chlapcem vypadali jinak pro něj bylo spíš další důvod k pobavenému úšklebku. Skutečně nejdřív byla drsná ženská, ale na druhou stranu o lidech věděla úplné houby, vlastně spíš jen minimum. Byl rád, že vypadá jinak než ten malej harant. Byl dospělý muž a měl za sebou už deset let služby jako žoldák, nehledě na to, že byl několikrát dost nepěkně napaden a nebo se jen nechtíc připletl zrovna do boje - popřípadě se mu jen jeho provokace vymkla z rukou. Raději to nekomentoval a zaměřil se na kluka, kterého zrovna strčil do tůně za Norou. Pohled toho malého bastarda mluvil za všechno, nejen že je jako panic, ale ještě neslušný panic. Otázka, která k němu pak byla vznesená od Nory na chlapci probudila opět jisté škodolibé potěšení, že nebude ztrapňován i on. Jenže Zacharias na noru upřel znuděný pohled a sjel ji pohledem, jakoby ji snad potřeboval zhodnotit. "Vlastně jsem viděl a laskal lepší prsa než máš ty. Nepotřebuji se utápět v kdejaké ženské křivce." pronesl s lhostejností hlase a věnoval pozornost navlhčené žíňce ledovou vodou, kterou si nakonec přiložil k největší z modřin, aby místo alespoň trochu ochladil.

Když Nora vylézala z vody, chlapec na ni mohl oči nechat, zatím co Zach jen krátkým pohledem zhodnotil i celou její postavu, než bez dalších okolků pokračoval k ohni. Tělo jako každá druhá žena, až na pár jizev. Nic co by jej ve skutečnosti lákalo. Vlastně byl rád, že s lidmi nespí. On sám zase odmítal spát s někým, kdo má na zádech křídla a chová se jako on sám - protože by si ani jeden z nich sex neužil a Nora mu přišla jako lepší partnerka do krimu, než nějaká partnerka do postele. U ohniště srazil chlapce na jedno místo, kterému vybral a Eleas se posadil vedle něj pokojně chlapce hlídajíc a vlčí oči upírajíc do ohně. "Klidně si vezmu první hlídku, tady ten zmetek potřebuje ještě chvíli zchladit. A kdo jiný to dokáže líp, než ty." poplácal kluka po hlavě, než se oblékl zpět do košile, přičemž svoje kožené rádoby brnění zatím ponechal stranou. Přece jen se blížila temná noc a být i při odpočinku svázaný se mu zrovna nelíbilo. Zaujal své místo na hlídce a postupně poslouchal, jak se celé okolí noří do ticha. Na moment odbíhající ve svých myšlenkách k jejich plánu. Nic co by původně zamýšlel a přesto se k tomu nakonec uchýlil. Držel hlídku, až dokud se nevystřídali a mohl si jít skutečně odpočinout. Přesto byl jeho spánek křehký a ne příliš vydatný. Nikdy nedokázal tak snadno uvěřit hned na poprvé.
>>>
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

20/9/2021, 11:59
<<<
Začínal si myslet, že na svá setkání nemá vůbec žádné štěstí, ačkoli by se setkání s tou malou příšerkou, kterou potkal tehdy v Cyře, pokládat za jistý druh úspěchu. I když mu nyní hrála v hlav jako nějaká naprosto otravná melodie, opakující se stále dokola. Až ji příště potká udělá s ní krátký proces, protože nutnost, několikrát využít vodopádu k umírnění jeho naprosto neutichajícího tlaku ve slabinách ho bude provázet ještě dlouho. Obzvlášť když následně měl problém s tím, aby vůbec s těmi bolavými svaly na křídlech vyletěl dost vysoko, aby mohl využít vzdušných proudu k tomu, aby se vrátil do Evasiru. S tím, že se mu i to vymklo z rukou a tak nakonec skončil ve Fiplinu a mokrý jako slepice kráčel přes tichý les. Byl to sice plnohodnotný odpočinek, díky kterému se mu podařilo uschnout a trochu ulevit bolavým svalům, za to jej docela slušně bolely nohy. Nehledě na to, že pak potkal toho červy požírajícího divného muže. Nejprve čekal, že to bude zábava a možná snad dostane nějaké to rozčarování a trapné pokusy o boj, ale nakonec dostal jen chabé omluvy a neustálé vzdalování se kvůli kusům kůry a klackům - nebude lhát, podivín to byl ve všech možných ohledech a neměl potřebu za ním šlapat bůh ví jak hluboko do lesa, aby se dožadoval pozornosti, to rozhodně nepatřilo k jeho obvyklým pokusům o hru. Možná proto se jen sbalil a s naprosto neutříděnými myšlenkami pokračoval v cestě lesem. Postupně míříc k jeho konci a tedy ke středozemním nížinám, kde měl v plánu na slunci ještě trochu nachytat nějaké to teplo a pořádně si protáhnout křídla, než konečně bude moct vzlétnout a vydat se na svou cestu zpět do Evasiru. Jenže ani tady to tehdy nebylo zrovna růžové. Nejen že tu potkal další podivnou osobu na koni, ale rozhodně si neužil žádnou specifickou zábavu. O to horší ta návštěvy byla dnes. Červený kabát, který tolik miloval, už mu opět zakrýval ramena, z velké části jeho bílou košili a jelikož sahal až skoro po kolena, tak z velké části i jeho tmavé kalhoty. U pasu mu zakrýval opasek s mečem a jeho brašnu s věcmi, stejně tak skrýval i měšec s jeho penězi. Na zádech měl svůj toulec se šípy a luk. Vlasy měl rozcuchané a trčící do všech stran jak se snažil, aby po té co proletěl pod vodopádem neskončily nechutně přilepené na čele. Svá nádherná opeřená křídla měl složená na zádech. Je to pár dní co se vrátil 'domů'. Sestra měla dokonce chvíli radost a i Sea docela ocenil pěkné Evasirské počasí.

Moira měla prvních pár dní radost, dokonce i Nazare, kterou před tolika lety opustil, měla docela radost a Sea neměl žádný jiný nápad než toho využít. To, co kdysi byla láska - jelikož Nazare byla jediná žena o které Sea tvrdil, že ji nějakým tím svým způsobem miloval, se během jeho pobytu doma změnilo na pár vášnivých chvilek, které mu kromě potěšení nedalo nic víc než bolesti hlavy z následného uvažování o budoucím životě, které přicházelo od Nazare a jeho sestry. Možná udělal chybu, že se opět spustil s někým z minulosti a když pak jednoduše oznámil, že nechápe proč melou takové nesmysly, na okamžik se ocitl v dramatu o dvaceti dějstvých, kdy devatenáct z nich obsahovalo pláč, křik a házení nábytkem. Argumenty s jeho sestrou, které nastaly hned po odchodu Nazare, která se spokojila s tím, že Sewella zasáhla knihou, ale měly ještě pokračování i s prodloužením. V rámci lásky k sobě samému, se rozhodl vyhledat útočiště ve Smaragdovém lese, jelikož - logicky - v noci toho moc nenaspal, měl jiné věci na práci. Mohl jen doufat, že dnes nenarazí na žádnou tajemnou ženskou, která se bude pokoušet přimět ho k interakci. Svalil se pod strom jako správná zralá hruška a toulcem si podepřel hlavu, využívajíc ho jako polštář. Křídla roztáhl tak, aby na nich neležel a měl je pohodlně uložená v trávě a chvíli ještě pozoroval listí. Ne že by se snad jednalo o roční období, kdy by takový odpočinek šlo jen tak nechat, ale zima mu nikdy nedělala příliš velký problém. Takže proč by si tu nemohl chvíli odpočinout. Zavřel oči a poddal se velice lehké dřímotě. Vzbudil by ho špendlík.
Nirrana Mederly (Gust)
Nirrana Mederly (Gust)
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 19. 09. 21
Age : 25
Location : Mairorn

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

20/9/2021, 23:42
Gustina už pár dní cestovala. Kdybych to tak řekla, větší zázemí které měla, by našla v Keratu, kde se docela i zabydlela. To ne, že ne. Bohužel, jak už u Gustiny bylo zvykem, ona nevydržela na jednom místě. Celkově se její povaha zakládala na velice prchlivé části, která skoro před vším a před všemi jen utíká. Byl to takový její zlozvyk. Člověka dokázala doslova svléknout do naha, navnadit a pak prostě vzít jeho věci a jednoduše utéct. Díky bohu, díky její mazanosti vždy vyvázla bez toho, aniž by jí stačil někdo nějakým způsobem pošpinit, pokud ona sama to nechtěla a nedala mu k tomu jisté svolení. Dokonce jí netrápilo ani to, že by jí dotyčný chytnul. Muži byli tak blboučký, co se týkalo tohohle téma. Stačilo jim svléct kalhoty, rozdělat je a pak zdrhnout. Než by po ní někdo stačil jen sáhnout, už byla i s jeho věcmi pryč. Pokud člověk hledal nějakou vhodnou společnost, ona to rozhodně nebyla. Gustina ostatním ukazovala z prvního dojmu tu její nejhorší možnou povahu. Zkoušela tak svým způsobem ostatní, sice to většinou končilo, že si o ní každý myslel, jaká to je kráva, ale i tak jí tohle netrápilo. Svojí pravou povahu, která nebyla zas taková mrcha, ukazovala až tehdy, co dotyčný dokázal shodit její masky. Dřív nikoliv.
Gustina hodně cestovala. Už od doby, co opustila Mairorn chodila všude možně. Jenže ještě nikde, nezůstala delší dobu. Nikde, krom Keratu. Kerat bylo místo pro ní, jak dělané. Ona jako zloděj se do toho prostředí dokonale hodila. Splývala tam s ostatními tak dobře, že jí její nepřátelé jen těžko mohli najít. Nepřátel měla víc než dost. Problémy se jí lepy přímo na paty a s nimi i kupa nepřátel, který by jí nejraději viděli mrtvou. Už hodněkrát se jí stalo, že tyhle své 'staré známé' znova potkala. Věřte nebo ne, ale jakmile nastane setkaní, Gustina odchází dost často s ránami. Po takových zranění má po těle i drobné jizvičky, které na první pohled nejsou vidět.
Když cestovala tentokrát, byla velice obezřetná.
Stále totiž měla zavázané levé stehno, kterým jí před pár dny projela dýka muže, kterého kdysi okradla. Všude po těle měla pak už jen drobné ranky, které ukrývala pod oblečením. Dokonce i modřiny, by se místy daly zahlédnout. Nemohla dovolit nikomu, aby tohle viděl. Stehno si nijak moc nezakryje, jelikož musí pravidelně ještě pár dní měnit obvaz, ale ostatní rány pokud šly schovat, zakryla. Každá sebemenší rána, kterou cítila na těle znamenala jen a jen výhodu pro druhé, což nemohla dovolit. Už takhle byla oslabená. Malé, drobnější, stošedesáti (ani ne) centimetrové tělíčko, do kterého by se člověk bál jen strčit, aby se nerozpadlo, nemá moc šanci proti ostatním postavám. Jistě, proti ženě by se nějaká ta šance našla, ale proti muži? To už těžko.
Vždy si po nějakém tom kuse dala přestávku. Nejen, aby se posílila, ale aby také vyměnila obvaz na stehni. Za posledních několik dní si nevedla moc dobře. Zatím nenarazila na nikoho, koho by mohla slušně a rychle okrást a bylo jí to k užitku. Obvykle se snažila chodit i do společnosti, kde se stejně, jak nyní, skrývala pod tmavě hnědým pláštěm, který zakrýval její košili, upnuté kalhoty zastrkané ve vysokých kozačkách a hned několik opasků po jejím těle. Taky samozřejmě to, že je zraněná a její dýku, za jedním z opasků. Špinavě blond vlasy měla sepnuté v drdolu, tak aby působila na první dojem, jako muž, nebo alespoň tedy kluk.
V lese našlapovala velice opatrně. Jak kdyby se bála, že probudí nějakou potvoru, která by jí sebemenším zvukem mohla uslyšet a zabodnout. Byla temný mág, ale svojí moc stále neuměla moc používat. Nevěnovala se jí, takže v boji by jí hold byla k ničemu. Musela by si vystačit se svými nožíky, které měla všude možně po opaskách. Jako nebyla v boji s dýkou, ani mečem nejlepší. Stačilo by, aby na ní během toho druhý zaútočil tělem a ona by bez sebemenšího mrknutí letěla k zemi, jak hrouda neštěstí. Je marná.
Dost dobře to ale ví, a taky proto se v boji vždy snaží hlavně zastrašit a následně s dotyčným bojovat slovy. Chytré argumenty z ní sice nepadají, ale za tož dost rychle umí ostatní odstrašit, či jen nasrat. Pokud se druhý nevzdá a jí začne téct do bot, ona raději vezme nohy na ramena a rychle frnkne.
Nebylo to dlouho, co vkročila do Smaragdového lesa a víc než opatrně jim každým krokem našlapovala. Měla docela nahnáno, zároveň se sama sebe snažila přesvědčit, že tohle není ten les, který si myslí, že je. Znamenalo by to totiž, že se nachází blízko Mairornu, což vyvolávalo nehezké vzpomínky a jistou paniku, kterou se snažila maskovat. Chtěla už to otočit, ale v tom si v dálce všimla jistého těla, které leží u stromu. V hlavě jí problikla jediná myšlenka a to ta, že by dotyčný u sebe mohl skrývat něco užitečného, co by se jí teď mohlo hodit. Proto k němu taky zamířila, jakmile by však viděla, že by otevřel oči, rychle by zdrhla za strom, či skákala do křoví. Každým krokem, kterým se k tělu blížila si připadala víc a víc hlasitější. Připadalo jí, může slyšet i zašustění trávy, nebo jen občasné tiché prasknutí slabé větvičky, která se jí připletla do cesty. Z póza kápě vystrčila ostří dýky, kterou držela rozklepaná ruka. V rozumné vzdálenosti se zastavila u stromu. Následně jeho směrem hodila dýku, která se postavě měla zabodnout těsně nad hlavou, aby vzbudila strach a respekt, ale jelikož teď potlačovala v sobě paniku, ruka se jí klepala takovým způsobem, že se dýka ani nezabodla, vlastně k němu skoro vůbec nedoletěla. Dýka skončila kousek v trávě pár metrů před ní. Potlačila jakoukoliv nespokojenost v hlase. Spíše z póza kápě vykouklo mazané ušklíbnutí. Maska, kterou nadhodila, aby neukázala svojí chybu. Vlastně úšklebkem mohla říct, že mu schválně rádoby hodila dýku, aby se před ní měl čím bránit, kdyby neměl. Snažila se vzbudit strach a respekt, aby se nenadřela v tom, až ho bude okrádat. Tyhle emoce by ho jednoduše donutily vzdát se.
Navíc nevypadal, jak těžká kořist. Spíše naopak, on vypadal, jak kdyby na něj stačilo zařvat a on by strachy bral ihned roha.
"Vzdáš se dobrovolně?" Hlas se na začátku zlomil, jelikož si odkašlala, aby nadhodila na oko mužský hlas. Kápě jí celou zakrývala, kromě její pusy, na které se rýsoval na úšklebek. I kdyby dotyčný už dřív otevřel oči, stejně by se po něm pokusila hodit ten nůž, i když se to úplně nezdařilo. Nebála se jen tak někoho. Takže i kdyby na ní pak celou dobu čuměl a ona by byla už v bližší vzdálenosti, už by se neschovávala trapně za stromy, i když by jí za nimi viděl. Nakráčela by si to i tak do jeho blízkosti.
"Pokud jo, rovnou se můžeš začít vysvlékat. Spodky ti nechám, ať tu pak neběháš s listem mezi nohama." Ležérně, skoro až s nezájmem mu prostě sdělila, že počítá s tím, že se jí vzdá bez jakýchkoliv debat, či námahy. Zároveň taky ukazovala, že ho značně podceňuje. Dělala z jedné strany ze sebe i naprostého blba, jen aby jí i on podcenil a přinejhorším ho mohla ještě překvapit. Naznačovala to už i tím, že by se k němu přikradla, i kdyby na ní čuměl. I tím, jak hodila ten nůž, či jak ho slovně podceňovala a z jedné strany i popichovala, čemuž měl dodat nádech ten egoistický úšklebek, který nasadila. Dávala si celou dobu pozor, aby mluvila tak nějak jako chlap. Doufala, že pokud dolů nepůjde kápě, dotyčný nezjistí, že je žena, což by byla asi nejspíš i značná nevýhoda.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

26/9/2021, 16:32
Nemohl svůj odpočinek považovat za plnohodnotný, a to z jednoho prostého důvodu – nebylo to něco, co by dělal rád. Tedy ne zrovna onen odpočinek, kdy si jen tak lehnete do vysoké trávy a užíváte si, jak jemný vánek hýbe stébly a šimrá vás na kůži, ne Sea byl mnohem víc ten typ, co si raději ustele na nějaké vysoké větvi než vyloženě na zemi. Neměl odsud absolutně žádný výhled, i když pohled do koruny stromu, který spíš vypadal už staře a churavě než mladě a zdravě, také nepatřil k nejhorším. Myšlenkami se mu prohnala znovu stvůřička, jelikož ta by za takové romantické polehávání v trávě možná dala kdejaký kus vlastního majetku. Sám pro sebe se ušklíbl a pokusil se pomocí zavrtění najít nějakou pohodlnější pozici, přísahal by, že ho do křídel tlačí nějaký kámen. Když na to přijde využíval svou magii převážně na to, aby zakryl svou podobu, ale neplýtval jí, aby zakryl svá křídla, takže nějak zvlášť se nedivil, že si ho tehdy Rhiz spletla s andělem. Na druhou stranu má Seawell k anděli opravdu hodně daleko. A stejně tak daleko má ke klidu, jelikož se k němu dostal zvuk přibližující se nějaké další bludičky. Nejdřív rozlepil částečně jedno oko a nadzvedl obočí, aby si tu nepříjemnou situaci prohlédl, to, co se mu naskytlo v přimhouřeném pohledu, by se dalo přirovnat ke komediálnímu výstupu v divadle. Osoba v plášti předstírajíc pokus o plížení se, který se díky množství nespecifikovaných zvuků, měnilo v běh po větvičkách a prakticky okamžité varování pro kohokoli v blízkosti osmi mil. Ani se nevzrušoval, aby otevřel obě oči naplno, pouze přes řasy pozoroval onu osobu, jak se velice nešikovně a naprosto hloupě snaží dostat do jeho blízkosti. Bohužel pro ni a pro nějaké to štěstí pro něj, kotlík zajistil, aby mu přišel někdo předvést tuhle komedii, aby se pobavil, takže když se konečně donutil rozlepit obě oči a nadzvednou hlavu, aby se tedy na tu osobu mohl lépe podívat, i když jeho zájem o tu skutečnost by se dal rovnat méně než nule, rozhodla se po něm hodit dýkou – velice profesionálně, samozřejmě. Zvedl se na lokty, přičemž si musel trochu uhnout křídla a proti své vůli je trochu protáhnout dozadu, aby si na ně náhodou lokty nekleknul – nejednalo by se totiž o nic příjemného a jelikož má tenhle vesper svoje křídla fakt rád, raději si ubližovat nebude, na to je to až moc velký narcista – nebo egoista? Těžko říct co z toho je víc, ale asi bude nakonec obojí, není to tedy faktem, že by se snad měl potřebu pozorovat v zrcadle, ale... jednoduše řečeno byl svůj a nehodlal to měnit. Takže teď sledoval, jak ta příšera hází dýku jako onen jmenovaný profík. Sklonil oči k dýce, která se o pár vteřin válela v trávě a poměrně pobaveně se rozesmál. Usadil se do sedu a sundal si ze zad svůj luk, přičemž jednou rukou se natáhl pro šíp. Kotlík si z něj musí dělat nejspíš srandu, nebo se tam nahoře nudí a chce se také pobavit.

Logičnost činu, s jakým přišla ta holka do jeho blízkosti by se dala přirovnat k přímé stupiditě. Nejen že se takhle zbytečně nahlas ‚připlížila k ozbrojenému vesperovi, ale přiblížila se k lukostřelci z armády, a ještě naprosto zahodila moment přikvapení. A kdo znal alespoň trochu Sewella věděl, že tenhle muž není zrovna poleno v tom, co dělá. Nebylo mu přece pět. A nějaké přetvařovaní ženy na muže? Jen naprostý pitomec by si neuvědomil rozdíl. A tak dříve, než stihl promluvit Sea, natáhl tětivu luku a zamířil na ni hrotem šípu. A jestli si byl něčím jistý, tak tím, že rozhodně nemine. “Ne, že by mě ten tvůj výstup značně nepobavil tím, jak moc špatný byl, ale pokud se tímhle živíš, je mi tě líto.“ pronesl s pobaveným úšklebkem stále na ni míříc šípem. Pokud si stále připadala ve výhodě, pravděpodobně si neuvědomovala situaci, do které se dostala a vesper naopak moc dobře věděl, že je velice dobře ozbrojen. Jenže jak se zdálo, dívka si pokračovala po svém a nabádala ho, aby se začal svlékat, což sice vyvolalo další smích, ale rozhodně nepovolilo tětivu luku, ani jeho správným mířením. “Možná ti to úplně nedochází, ale nejsi v situaci, kdy by sis mohla uvádět podmínky. Takže dělej tak, aby ses nemusela začít svlékat ty a já tak hodný nejsem abych ti nechal spodky.“ dodal už poměrně osvobozen od daného pobavení a aniž by se dál nějak nechal rozptylovat, mávl křídly dost silně na to, aby se postavil a nemusel se škrábat na nohy tak, že uhne lukem stranou a dá ji nějakou příležitost. Poté křídla složí na zádech a na zemi po něm nezůstane ani stopa. Vždyť celý jeho život byl předělaný k jeho opasku, zádům nebo oděvu. Jaká smůla pro nešikovnou zlodějku. Možná, kdyby jej chytila za jiných okolností, třeba když by byl v náladě, nebo alespoň trochu přístupný k nějaké stupidní hře, byla by na tom alespoň o trochu lépe. Jenže ona ho potkala v době, kdy byl zcela unavený ženskou společností. Kdy už neměl náladu hrát si na milého chlapce jen proto, aby dostal trochu toho uspokojení. Kdy neměl náladu přetvařovat se jako oběť. Ne, prostě měla smůlu, že ho našla ve chvíli, kdy si ho chce jen trochu odpočinout. Uvolnit svaly a nechat všechno bejt tak jak je, jelikož to pro něj nemá žádnou specifickou cenu. Neměl problém ten šíp skutečně vyslat a nechat ho prošpikovat ji skrz hrudník, jelikož mu to bylo jednoduše jedno, ale na druhou stranu – kdo by to měl řešit. “To seš tak špatná, nebo tak pitomá?“ zeptal se ji místo toho a čekal co bude její další krok. Ostatně stále na ni mířil šípem v napnutém luku, stál dost daleko ale přesto si mohla povšimnout, že bude vyšší než ona. Nehledě na to, že dřív, než by k němu stihla doběhnout byl by pryč jedním mávnutím křídel – Stejně tak, kdyby mu něco vzala, v klidu by ji mohl srazit ze vzduchu a ani by se nestihla schovat.
Nirrana Mederly (Gust)
Nirrana Mederly (Gust)
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 19. 09. 21
Age : 25
Location : Mairorn

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

26/9/2021, 22:36
Gustina cestovaní měla v lásce. Byla problémová. Dalo by se říct, že na ní za každým rohem čekalo nebezpečí. Obvykle to dopadalo katastrofálně, když na ní dopadlo. Stačilo jí nedávné setkaní se starými známými. Tehdy byla ještě k tomu opilá a když je potkala, docela slušně to odnesla. Mužský jí nešetřili a nasadili jí poměrně dost ran. Po nich zbyly jak modřiny, tak i rána na stehně, či drobnější škrábance všude po těle. Člověk se nemohl divit, že na jejím těle občas šly najít drobné nepatrné jizvičky. Jednou na to doplatí. Doplatí na to, jak radši před vším utíká, než aby se tomu postavila čelem. Svým drzým jazykem by do ní ani člověk neřekl, že je přitom takový srab. Dalo by se jen diskutovat o tom, zda je pitomá, nebo až moc neschopná, naivní a radši jedná bez jakéhokoliv většího uvážení nad svými činy. Stejně tak teď, když jednala bez jakéhokoliv většího uvážení. Neplánovala. Ona dělala kompromisy za běhu. Sama neměla ráda, když měl člověk cokoliv naplánovaného. Ať už se jednalo u vztahů, či denní rutiny a podobných věcí. Nedokázala se rozhodnout mezi dvěmi možnostmi. Proto volila buď to kompromis, nebo rychlý útěk v případě nouze, kdy jí už vážně hořelo za zadkem.
Byla si vědoma toho, že její výstup musel být víc než komický. Ale zase pro její obranu - značně tím ukazovala, že se spáče u stromu nebojí ani malíčkem na noze. Ano. Mohla zvolit mnohem.. nenápadnější přibližovaní. Vlastně na to mohla jít úplně jinak a tentokrát si dát záležet i na tom, aby si jí nevšiml. No ale hold zvolila svůj přístup, který sice nebyl nejchytřejší. To rozhodně ne, ale bylo to po jejím. Svým přístupem se od ostatních lišila. Jen málo kdo by konal, tak jako ona. Málo kdo by riskoval to, že muž u stromu by mohl mít větší sílu a jednoduše by jí malíčkem rozmázl. Prvně se nad tím člověk smál, postupně ho věci mohly začít překvapovat už jen z toho, jak občas jednala s okolím. No, ale co? Ona se měnit nehodlala, takže pokud měl někdo problém, byl pouze jeho. Žádný sebemenší pohyb, který muž udělal postřehla. Nedávala to najevo, ale přes to si všímala každého sebemenšího pírka, které se pohnulo na jeho křídlech. Neuniklo jí to, jak křídly pohnul, když se lokty opřel. Už jen z toho soudila, že tenhle muž bude nějaký šampón, který si dává veliký pozor na to, jak vypadá.
Nespokojeně si prostě musela mlasknout, když dýka dopadla do trávy a ne tam, kam chtěla. Ještě více jí naštval ten jeho protivný smích, za který by ho nejraději kopla. Už jen z těhle málo činů usoudila, že musí být nehorázný pitomeček, který začne fňukat hned, jakmile si odře svoje ruce.
To co pro ní osobně bylo k překvapení bylo to, jak vytáhl z póza zad luk. To že si sedl, postřehla, ale nijak to nevnímala. Ta informace se jí nijak nehodila, takže nač si toho nějak víc všímat. Taky možná trošku si zanadávala, že prvně situaci nepromyslela a nenapadlo jí, že by dotyčný byl schopnější, než si prvně myslela. Ale tak kdo ví, jak se to vyvine. V téhle situaci se vlastně jen mohla modlit, že Kotlík jako vždy bude stát při ní. Protože pohled na natažený luk s šípek, který mířil na její maličkost opravdu nebylo nic příjemného. Neznala týpka, ale určitě nebude na škodu zjistit, kdo tenhle pitomeček vlastně je. Když už na ní teda vytasil i luk.
Jeho první slova poslouchala. Jup. Zde se potvrdilo její mínění o pitomečkovi. Nejen že byl na opatrný, jak princeznička v růžových šatičkách, taky byl značně drzý. Povrchně si nad jeho slovy odfrkla.
"Oh? Co se dá dělat." Řekla prostě a lhostejně pokrčila nad tím rameny. Kdyby neměla své každodenní masky, které zakrývaly její pravou povahu, nejspíš by byla na oko dotčená a naštvaná z toho, že se jí takhle okatě parchant smál! Svá slova spíše mířila na své činy, než na jeho slova, které jednoduše bez větší námahy přešla. Ovšem furt tu byl problém v podobě šípu, kterým na ní stále mířil. Došlo jí, že ten parchant to asi už jen tak přejít nehodlal a kdyby mu řekla, že budou předstírat, jak kdyby se nic nestalo, taky by na to asi nepřikývl už jen z toho jeho přístupu. No což. Bude se muset nějak pobít slovy, možná zvolit nějaký ty kompromisy a pak až v případě naprosté nouze brát nohy na ramena. Tohle bude jen o tom, jak moc při ní bude stát Kotlík a zda se vůbec dožije zítřejšího rána.
"Nikdy nejsem v pozici, kdy bych si mohla klást podmínky, ale i přes to si je kladu. Navíc." Ledabyle a skoro až ležérně pokrčila rameny. Rovnou shodila i svůj tón na oko mužského hlasu, kápi si ještě nechávala. Byla pravda, že nikdy nebyla v pozici, kdy by mohla klást podmínky. S její pusou to bylo snad nemožné. Hlavně když inteligence se u ní ukazovala hlavně v dost blbých situací. Takhle opravdu vypadala, jak kdyby byla blbá. Pokud jí člověk více poznal, zjistil by že tímhle maskuje svojí mazanost. Když si o ní člověk bude myslet, že je hloupá, těžko jí pak dokáže odhadnout, když mu své plány sama neukáže.
"Nejsem hodná. Pouze ostatním stvořením dávám tu milost, aby tady nemuseli koukat na pitomečka s listem mezi nohama." Těmihle slovy se mu pokusila sesadit konečně smích z obličeje. Druhá otázka byla, zda vůbec její slova pochopil. Nebála se ho. Spíše naopak. Ještě se pokusila přiložit do ohně, aby zjistila co vše je schopný zvládnout. Neměla důvod se ho bát. Celý život se bála mnohem horších věcí, než byl on. Taky proto jí svými výhružnými slovy ústa nezavřel. Pod maskami se mohla z něho strachy klepat, jak ratlík, když by si představila už jen to, že by jí šíp projel skrz hrudník, ale díky bohu své pravé emoce nechala skryté a jednoduše je zakrývala maskami, které měla už několik let cvičila. Taky její vlastností bylo to, že velmi ráda pozorovala ostatních reakce a celkově jejich nálady i obličeje. A to nebyla zrovna dobrá vlastnost, když měla ještě k tomu velmi drzý jazyk. Každý sval v těle se jí napnul, když se muž náhle pohnul a za pomocí křídel se dostal na nohy. Začalo jí docházet, že by asi měla už zavřít pusu a držet svůj jazyk před ním na uzdě, nebo jí vážně na místě zabije. Nebyla ani moc zdatná ve své magii, či třeba v běhání. Každým jeho pohybem už přemýšlela o útěku, který byl pro ní vším řešením. Utíkala od všech rozhodnutí, kde se neuměla rozhodnout. Stejně tak jednala, pokud jí začalo téct do pod. Zatím nehnula ani brvou. Kotlík měl vážně podivný humor, když muže potkala asi v tom nehorším rozpoložením, jak ho kdy potkat mohla.
"Možná jsem špatná, možná pitomá, možná obojí. Ale očividně ty jsi neschopný, nebo podělaný až za ušima, když tě špatná, pitomá holka dokázala mezi pěti minutami dostat na nohy s nataženým lukem a šípem." Byla dostatečně daleko. Sice ne před šípem, ale před ním ano. Stejně tak byl on dost daleko od ní. Takže tohle nemohla brát, jako sebeobranu, když bylo vidět hned několik detailů, které byly spíše na jeho, než na její straně. Vzdálenost, to jak byla ona oproti němu drobounká, či kdyby zjistil kdo to je, tak vlastně i to, že byla dost lehce zranitelná, jelikož byla furt člověk. To že měla magii v jejím případě nic moc neznamenalo. Nepoužívala jí. Takže jeho činy teď brala pouze z toho, že byl srab, který možná uměl štěkat, ale nekousal. Teda? Možná. Nejlepší šance to zjistit, třeba by si i zachránila svůj drahocenný krk.
"Můžeme si dát sázku, pokud máš dostatečně odvážné kulky na to jí přijmout." Potřebovala si ihned zachránit svojí pěknou prdelku před zabitím šípem a tak volila kompromis. Útěk pryč by představoval zbabělost - neviděla by, zda po ní pustil šíp, kdyby k němu byla zády. Útok a rozběhnutí k němu by znamenalo jistou smrt už jen kvůli jeho křídlům. Proto se ani o chlup nehnula a spíše vsadila na svá slova.
"Třeba takový souboj s dýkou?" Tentokrát si u slov sundala i svojí kápi, aby on nebyl jediný, kdo může na druhého házet úšklebky. Tentokrát se totiž ušklíbla ona. Pohledem tikla mezi ním a dýkou v trávě, kdyby neměl svojí. Drdůlek si rozpustila a nechala blond vlasy dopadnout na záda. Nějaké padly i na ramena, či do jejího obličeje. Bylo to tak pro ní pohodlnější. Bolela jí z dlouhodobého sepnutí vlasů hlava.
Teprve teď, když konečně nebyla schovaná za kápí si ho prohlédla od hlavy až k patě. Upřímně se jí stahovaly pulky už jen z toho, jak byl oproti ní mohutný a vysoký. Se svými ani ne stošedesáti centimetry byla s porovnání s ním, jak mravenec. Nehledě na to, že byla i tělesně hubená, za tož on rozhodně kost a kůže nebyl.
Seawell
Seawell
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 03. 04. 20
Age : 160
Location : Evasir

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

27/9/2021, 21:05
Kdyby býval raději místo země zvolil raději nějakou pohodlnou větev, měl by se o dost lépe. Třeba by se mu dostalo i komediálního výstupu, jen směřovaného na jiného nic netušícího obyvatele smaragdového lesa. Ale jeho by to nezasáhlo, v klidu by se vyspal, odpočinul si, užil si rodné země, a ještě k tomu by mohl načerpat nějaké ty síly na to, aby mohl čelit další šílené ženské. Bohužel, místo toho čelil jen další ženské a začínal si myslet, že na podobně šílené situace má jednoduše štěstí. Kdyby je měl jmenovat všechny až moc by si znechutil další postup, no… jak se zdálo, žena naproti němu byla buď skutečně tak špatná lhářka, nebo si neuměla vyvodit, že jedna plus jedna budou dva, resp. Jeden ostrý šíp, plus napnutá tětiva luku, vojáka z oddílu lukostřelců bude znamenat velkou bolest, smrt nebo minimálně nepříjemné dny léčení. Na štěstí pro ni, by Sewell dost líný na to, aby řešil okolnosti její smrti tak jak se patří, aby proti ní šíp skutečně vyslal. Tenhle vesper o sobě říkal, že je králem přetvářky, jelikož z nerudného muže bez nálady se dokázal mávnutím ruky změnit v milujícího romantika co snáší modré z nebe, jen aby se dostal do postele a užil si, aniž by byl odhalen. Dokázal si zahrát na raněného, smutného nebo prostě jen zranitelného a nedělalo mu problém předstírat zájem. Jenže dnes nebyl den, kdy by byl schopen vůbec se do podobných hloupostí pouštět, a tak zůstal jen čistý nezájem. Nejspíš má vážně takovou smůlu. “Vskutku zajímavé. Tak zajímavé, že by to jistě vydalo na nějakou knihu, kterou by stejně nikdo nečetl. Ale tvoje hloupost.“ pozvedl rameno a někde mezi úšklebkem si zívl. Nikdy neslyšel větší hloupost. Pokud by on stál neozbrojený vůči ozbrojenému a byl by na jasný dostřel – nebude lhát, on má výhodu, uletěl by a jelikož nepatří mezi nejpomalejší letce, nakonec by se z toho nějak vysekal, ale čím déle se díval na tu rádoby drzou holku, bylo mu jí víc a víc líto. Jenže, kdo by brečel na cizím hrobě, když se té hlouposti může smát že?

Poměrně nahlas se uchechtl a povolil napnutí luku, ponechávajíc si jej v rukou pro případ, že by se slečna rozhodla opakovat nějaký ten svůj další nelogický krok. Ostatně je to o řádu vteřin, kdy by ji jedním pohybem vlastně sprovodil ze světa, aniž by vydal víc než nejnutnější část své energie. “Jistě velkorysost vůči okolí. Jak neochvějné.“ jen tak tak se zabránil tomu aby protočil očima. Smutné, že zrovna on na ni narazil. Možná ji kotlík měl přát více štěstí a raději ji do cesty postavit nějakého skutečného idiota s blbečkem, kteří by skočily na její marnivé výhružky i nesmyslné pokusy a vyšli by vstříc jejím ‚logickým‘ podmínkám. Skutečně smutné a až výsměšné od kotlíku tam nahoře, že zrovna dneska se Seawell rozhodl zdřímnout pod stromem, a ne jako obvykle vysoko ve větvích. Znuděně vyfoukl vzduch z plic a zakroutil hlavou. “To že se tváříš jako zlomená štětka za skříní, ještě neznamená, že jsi zlomená štětka.“ odmlčí se a nakonec u toho vlastně zůstal, jelikož to více vysvětlení ani nepotřebovalo. Je mu sto-šedesát let, není mu dvacet, aby se z ní posadil na zadek a už vůbec nebyl tak nový ve svém oboru, aby byl tak hloupý. Je plně vycvičeným vojákem, který je nejen pověřen bezpečím druhých, ale také bezpečím vlastním. Neměl z ní strach, jelikož se předvedla spíš ve stylu desetileté holky, která naivně věří, že je nejsilnější v okolí a má moc lidi přinutit věřit tomu co říká než jako plnohodnotná hrozba. Bohužel, i takové rádoby šikulky, je občas potřeba nechat okusit jaké to je, když na něj míří zbraň někoho, kdo je může bez velkých problému poslat tam, odkud přišly. A proč se vlastně zvedal, když mohl zůstat v klidu sedět? Už se zmínil o tom, že je sociálně unavený a chtěl si odpočinout? Neměl v plánu riskovat další rozhodnutou dívenku, která si přečetla něco na styl Robina Hooda, která se ho pokusí okrást, svést, nebo prostě jen zdržovat od spánku. Raději si po tomhle najde skutečně nějakou příjemnou větev, než aby se znovu ponořil do podobné šlamastiky.

Jak se zdálo dívka neměla ale ani nejmenší tušení do čeho se to vlastně dostala a místo toho se raději pouští do sázek a odvážných koulí, které by měly přijímat sázku. Jistě, protože koule vojáka jsou málo odvážné, ovšem zdálo se, že téhle holce by se hodil místo odvážných kolík, alespoň o píď větší mozeček, jelikož by něco takového ani nenabízela, a když následně přišla s onou sázkou? Ne. To už jednoduše nešlo brát s vážnou tváří a čirým úsudkem. Protože se Sea opět docela pobaveně rozesmál. “Takže si to shrneme. Ty – zlodějka, která sotva hodí dýkou, tvářící se jako nejdrsnější bochník chleba na poličce, s tím, že jsi silná asi jako stéblo trávy s inteligencí vyřezávaného houpacího koníka, když si nerozvedeš situaci do které se pouštíš – vyzýváš mě – plně ozbrojeného vespera s armádním výcvikem a lukem v ruce, jen proto, aby ses dotkla mého ega nebo abys sama sebe sprovodila ze světa o chvíli později?“ pozvedne pobaveně obočí a krátce se podívá na luk, který společně se šípem nasazeným na tětivě stále ještě držel v ruce a mírně jej pozvedl, aby upozornil na jeho hrot. “Nemůžu tě rovnou zastřelit? Je to rychlejší, jednodušší a v mnoha ohledem méně bolestivější, ačkoliv sebevražda je jednou z nejlínějších způsobů ukončení mizerného života, nechceš si to jít rozmyslet? Někam jinam, kde nebudeš druhé rušit od odpočinku?“ dodá ke svým slovům s dalším zívnutím a sjede ji pohledem. Bojovat proti ní by znamenalo jen několika sekundový boj. Silnější, hbitější, a navíc s křídly. Jediné, co by musel udělat, by bylo vyrazit, chytit ji a vynést pár set metrů nad zem a konverzace by hned měla mnohem lepší směr a možná i dostatek logického úsudku nejen z jeho strany. Kéž by se alespoň jedna z jejích rádoby urážek dokázala dotknout jeho ega nebo osobnosti. Možná by jej to donutilo pomoct ji bez dalších přidaných hodnot jako je milost, nebo pouhé další zvažování možností, které by mohly znamenat nějakou bližší konverzaci.
Nirrana Mederly (Gust)
Nirrana Mederly (Gust)
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 19. 09. 21
Age : 25
Location : Mairorn

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

26/10/2021, 13:48
Kdyby raději přepadla třeba králíka, nebo nějakého létajícího ptáka a ne toho, koho přepadla. Ze zvěře by mohla mít alespoň maso, třeba by si s masem u porcovaní i lépe pokecala, než s tímhle namachrovancem. Škoda, že neležel na nějaké větvi, vysoko nad zemí. To by bylo dost pravděpodobné, že by si ho ani nevšimla a mohla si odpustit celé tohle divadélko. Bohužel tak neudělal. Jeho chyba, že se jí dostal do oka. Co s tím ona asi tak mohla dělat, že? Buď to měl chlápek štěstí na trhlé ženské, nebo nehoráznou smůlu. Kdo ví? Možná obojí?
Těžko se dalo o Nirraně něco soudit. Měla docela komplikovanou osobnost nehledě na to, že pravou tvář skrývala pod několika maskami. Trochu víc toho chlápka očividně podcenila. Kdo by si taky mohl myslet, že u stromu najde spícího vojáka, ne třeba nějakého bezvýznamného obchodníka, který cestu sem tam aby mohl něco prodat. Vůbec netušila, kdo to proti ní stojí. Koho asi očividně nasrala, jelikož mu přetrhla jeho drahocenný spánek. Pár střípků o tom, kdo by to tak mohl být si začala dávat dohromady až tehdy, co ukázal luk s šípem. Dobře. To možná v hloubce své duše začala mírně panikařit, že tady nastane její konec. Naštěstí byla stejně tak dobrá v přetvářkách, jak on. Všechny své emoce skryla za maskou. Nemohla mu ukázat, ani nijak naznačit svojí slabost. To by jako za koho byla, kdyby náhle začala panikařit, že se v něm asi spletla a raději půjde, než aby jí jeho šíp zasáhl? To rozhodně ne. Pokud začne mizet, neudělá to srabácky. Pěkně se tomu postaví a zkusí to nějak mazaně očůrat. Třeba si i nějakým způsobem toho egoistu přikloní na svojí stranu, tak že dokonce ten luk uklidí a ona z toho vyjde bez újmy. Těžko říct, jak se dál situace vybarví. Očividně on zrovna dvakrát přátelský nebyl, takže se z "omylu" stal menší průšvih.
"Když myslíš." Pokrčila nad jeho slovy rameny. Pokud si tak fandil, klidně mohl onu knihu sepsat. Alespoň by se ukázalo, zda je tak schopný i v činech, než jen ve slovech. Možná by mu tu poznámku bez váhaní i vpálila, ale tím by mohla znovu přiložit do ohně, který už takhle hořel dost. Její situace byla docela dost k pláči. Stála před ním, jak přidělaný terč, který by neminul. Hold? Gustina byla expertka na problémy. Tam kde byly, byla i ona. Tolik lidí po ní šlo jen kvůli její vlastní blbosti. Tolikrát už hazardovala se smrtí, ale vždy nakonec o vlásek unikla. Nač se posrat s něčeho, když měla za paty něco mnohem horšího, než rozespalého vespera s lukem v ruce? Pokud by jeho šíp proletěl a zasáhl by přímo její hruď, možná by jí tím prokázal i laskavost, že by smrt neoddaloval s rychle to ukončil. Přeci jen? Něco takového by si ona zasloužila, no ne? Už jen z principu. Provokovala ho, jak kdyby se nechumelilo. Jenže co se stane, až jeho pohár trpělivosti přeteče? Začne štěkat, nebo kousne?

Pozorovala ho. Už jen ten jeho přiblblý úšklebek by dokázal slušně nasrat. Tomu ale pozornost raději nevěnovala. Spíše jí zaujalo to, jak povolil tětivu luku. Že by to už spělo k nějaké mírumilovné situaci? Nebo třeba jen dohodě? Na jeho ksichtík raději ani nekoukala. Kontrolovala luk a celkově jeho ruce, aby jí čirou náhodou něčím nebyl schopný překvapit.
"Ty si očividně velkorysost sama." Protočila očima, za tož co on tomu jen tak tak zabránil. Kotlík k ní byl dost nespravedlivý, když jí do cesty připravil jeho, místo nějakého naivního blbečka, který by na ní koukal se strachem v očích. Mohla jen nadávat na kotlík, co jí to zas připravil. Hold? Už se tak stalo. Bude si muset s tím, tak jako vždycky, nějak poradit. No a kdyby ne? Jednoduše uteče. Konec koncům, útěkem řešila většinu svých rozhodnutí. Útěk, nebo kompromis.
"To že se tváříš, jak kus debila kříženého s ptákem, neznamená, že tím zkříženým debilem jsi. Asi na tvých slovech něco bude, co?" Ušklíbla se, když zopakovala jeho slova, akorát si je trochu poupravila do svého podaní. Nemohla soudit druhé podle vzhledu, protože se vzhled občas pletl, ALE! Nirrana byla prostě Nirrana. Ta se jen tak neponaučí. Ráda ostatní podceňovala. Milovala koukat na to, jaké grimasy ksichtů druhý dělají. Ze všeho nejvíc milovala ledové bytosti, u kterých jen dobývala jakékoliv emoce. Kdyby vesper před ní měl povahu ledového pitomečka, šla by za ním už jen kvůli tomu, aby z něho dostala nějaký pocity, i kdyby to mělo být jen nasrání. Jenže on jako ledová socha nevypadal. Zároveň jí ale dost bavil ten jeho nezájem. To jak ho srala už jen svojí přítomností. Možná.. ho zkusí ještě vytočit, aby měl důvod, luk znova vztyčit. Kdo ví, zda nakonec vyhraje strach, nebo spíš zvědavost, jaké všechny pocity, obličeje, z něho bude schopná vydobýt.
Kdybychom to vzali kolem a kolem, ona byla oproti němu opravdu pískle. Nejen fyzicky. Za sebou měla teprve dvacet pět let, ale on? Sto šedesát?! Nesahala mu pomalu ani po kotníky. On měl o dost více zkušeností, o dost více byl vytrénovaný. Navíc byl voják a ona? Ona oproti němu byla opravdu jen velká šikulka, která se má ještě co učit.
Přimhouřila oči, když se začal smát sázce, kterou navrhla. Zase nebyla úplně obyčejná dívka. Furt byla člověk s magii. S černou magii, kterou pořádně ani neuměla používat, jelikož jí hlavně ukrývala, ale co by se stalo, kdyby jí zkusila použít na něho? Kromě těch jeho úšklebků a smíchu, dokázala by ho tím třeba nasrat, kdyby mu vlezla do hlavy?
"Vyzívám tebe - plně ozbrojeného, egoistického, velice chytrého a očividně i drzého vespera s armádním výcvikem a lukem v ruce, jen proto aby mi prokázal milost? Vskutku." Založila si ruce na hrudi, když se opřela o strom, který byl hned vedle ní. Neměla proti němu šanci, ne když by měl luk a křídla, ale co když by měl stejné podmínky, jako ona? Zvýšily by se jí alespoň trochu šance na výhru, kdyby vesper nemohl použít to, co z něho toho vespera dělá? Ani to, v čem je očividně nejlepší? "Nikdo ti v tom nebrání.." Popíchla ho tím, že ona za celou dobu nezmínila jediné slovo, kterým by ho prosila o to, aby dal luk dolů a nezabil jí. Ještě nic takového neřekla. Nebránila mu v tom, aby šíp pustil. Hazardovala znova se smrtí, protože díky němu jí byla opravdu blízko. Stačilo jen, aby si své rozhodnutí rozmyslel a skončila by zabita na zemi v louži krvi.
"Oh? Počkej, zamyslím se, co by tě asi víc nasralo?"
Zazubí se. Nyní by jí mohl udělat ještě tu radost a hodit po ní nabroušený výraz, kvůli tomu, že ho tak nemile otravuje, když si on chce jen odpočinout. Nic jiného. Bohužel zatím neměla v plánu mu dělat radost tím, že by od něj poslušně odešla a nechala ho na pokoji. Na to byla až moc tvrdohlavá.
"Každá sázka má své podmínky." Pokrčila ledabyle rameny. Vše mělo předem určené pravidla. Ona se jednou nechala nachytat ve hře, kdy něco takového nebylo ani zmíněno, ale co když by to zmínila nyní? Přeci jen to byla sázka, nikoliv řečen boj. V boji by se dalo použít k obraně cokoliv. Tam byl cíl vyhrát za jakoukoliv cenu, ale v sázce? Tam se daly nastavit podmínky, protože to nebyl přímo vyloženě boj na život a na smrt.
"Několika letý vesper. Podle postoje, přístupu a mluvy možná tak plus mínus sto let. Hlavní výhoda mohutná křídla. Očividně lukostřelec. Několikaletý zkušenosti nejen ze života, ale i z armády, nemluvně o tom, že podstoupil armádní výcvik. Joo.. a abych nezapomněla, tělo mohutné, samý sval, dost možná z průběhu života, či posiluješ. Zapomněla jsem snad na něco?" Nadzvedla tázavě obočí, když vyjmenovávala jeho výhody. U jejich výhod to rozhodně nebylo tak dlouhé, jak u těch jeho. Nirrana měla spíš o dost delší seznam nevýhod, než výhod. No, ale tak co? Už to jednou nakousla, tak to dotáhne do konce. Možná by ani do toho nešla, ale tím že on jí jasně dával najevo, že se mu její přítomnost příčí, prostě.. nešlo prchnout. Ne, když se tato blondýna přímo vyžívala provokací, přesněji tím, co kdo snese a co ne. Mezi svými slovy se dala pomalu do pohybu, když se vydala ke své dýce. Samozřejmě pohled měla upřený na něho. Přímo byla ve střehu, kdyby náhodou vystřelil. I když se shýbala pro dýku v trávě, kontrolovala tětivu luku. Na chvilku se na tom místě zastavila, aby zkontrolovala vzdálenost mezi ním.
"Nebylo by to fér. Ne, když se bude jednat o sázku. Nemám tvé křídla na to, abych tě dostala jedním pohybem na kolena, či ti uletěla. Nemám luk, ani kuši, abych mohla s tebou bojovat na dálku. Nemám ani tvé svaly na to, aby stačilo do tebe jen strčit a ty byl na zemi. Nemám nic z toho, co máš ty.. ale." S těmihle slovy se pomalu vydala k němu. Blíž a blíž. V ruce držela dýku, kterou sebrala ze země, ale nijak jí proti němu nepoužila. Ani to v plánu neměla. Přistupovala velmi opatrně, protože si byla furt dobře vědoma toho, že drží luk s šípem, který by jí mohl zabít, nebo alespoň znemožnit pohyb, kdyby ten šíp vystřelil třeba do její nohy. Všechno v ní volalo, aby se otočila a rychle zdrhla, protože tohle byl jeden veliký průser, ale ne. Možná na chvilku zapochybovala, zda má k němu udělat další krok a přiblížit se tak k němu do jeho osobní zóny, ale i přes tohle zaváhaní k němu došla.
"Pokud přijímáš, tak i s dohodou, že křídla, luk a jiné zbraně jsou zakázány. Nepoužiješ je." S tím mu pohlédla do očí a pravou ruku k němu opatrně natáhla, aby kdyžtak mohli plácnutím potvrdit jejich dohodu, která nebyla zrovna nějak extra velká, protože furt měl větší fyzickou sílu, zkušenosti z armády a bůh ví co všechno, ale těmi podmínky už alespoň její výhra nebyla nemožná. Ne, když si budou tak nějak rovni. Nikdy si ti dva rovni nebudou, protože ona opravdu neměla nic, co měl on, což šlo i vidět, když před ním stála. Byla malinkatá, droboučká, tyčka oproti němu. Se svými sto padesáti centimetry byla, jako mravenec vedle něho. Nehledě na to, že se jí slabě klepala ruka, která její pravou povahu prozrazovala. To totiž nasazená maska nebyla schopná ukrýt. Mohla ho nyní propalovat pohledem, jak jen chtěla. Mohla ho vyzívat, jak jen chtěla, ale pokud byl opravdu tak dobrý, tak zkušený, nevyhraje s ním. Naštěstí to zas tak kvůli výhře nedělala. Její hlavní cíl nebyl vyhrát nad ním v sázce, protože to tak jako tak asi úplně možné nebylo. Ne, když byl mohutnější a celkově větší než ona. Stačilo by jen aby na ní lehl a byl by schopný jí udusit! Těžko říct, o co jí šlo. Kdo ví, zda to vůbec věděla i ona sama.
Sponsored content

Smaragdový les - Stránka 2 Empty Re: Smaragdový les

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru