Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Smaragdový les Empty Smaragdový les

9/7/2018, 00:00
Smaragdový les Smaragdov-les

Překrásná zeleň odráží světlo a když se lesem prohání vítr, jde slyšet cinkání listí. Ne nadarmo má les svůj název, jelikož tady všude rostou drahokamy. V největší míře smaragdy, ale místo plodů stromy dávají safíry, rubíny, citríny a další krásné barevné kameny, po nichž nejeden zatouží, když je spatří. Najdete tu i jeskyně z obsidiánu, ve kterých žijí rozmanitá stvoření mnohdy i spící draci, kteří kdysi nahromadili tyto drahé kameny a kouzla je přiměla k růstu. Je tedy naprosto pochopitelné, že se tu nachází i město Dragonisů, Ismmelle, které se rozprostírá v jedné z největších jeskyní, jež se v lese nachází a zrovna není domovinou jejich spícího vzdáleného příbuzného.


Naposledy upravil Kotlík dne 28/4/2020, 20:58, celkově upraveno 1 krát
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 16:46
Od posledního rádoby setkání s tou divnou vílou, která mu tak neúspěšně snažila podsunout fakt, že je něčím víc, než je on sám, zamířil do Hedenu. Eleas jeho rozhodnutí neměl rád, protože do města nerad chodil. Obvykle na něj čekal někdo mimo město, kde ho Zacharias zanechal. Zato Ra se spokojoval s místem na rameni svého pána a s drzým poletováním kolem lidí, jenž měli v rukou nějakou minci, které velice nekontrolovatelně sbíral po městě do doby, než ho Zachary nenapomenul a nepřipomenul mu, že jsou zde kvůli práce. Kůň pod jeho zadkem našlapoval na dlážděné ulici jakoby se stal zničehož nic velice významným členem nějaké koňské královské rodiny. Zachary tuhle její povahovou vlastnost neměl rád, byla sice nehorázně poslušná a uměla udělat docela dost, když se Eleas rozhodne mít svou neposlušnou chvilku, ale to že měla tendence chovat se jako primadona bylo přes čáru jeho vlastního chápání. Nenapomínal ji, někdy zvířata prostě musejí mít vlastní hlavu, aby mohly později poslechnou na slovo. Dorazil do místního hostince, nebo spíš před něj a čekal tam na něj jeho obvyklý zákazník. Kdyby věděl, kam a jak daleko ho ten parchant pošle, vydal by se možná do trochu jiného města než je zrovna Heden. Někam do klidnějších končin a raději by hledal nějaké malé ječící pískle než, aby se staral o nějakého zlodějíčka někde neznámo kde.
Trvalo mu poté další den, než podle poslední věci Eleas ochotně začal spolupracovat a hledat stopu. Když na to přišlo uměl být ten bílý vlk poměrně urážlivá bestie. Obzvláště když navštěvovali velká města, kam s ho sebou Zachary nebrával, aby neděsil lidi. Hold nebyl to žádný pes ani domácí mazlíček, ale vlk s ostrými zuby, co každé malé dítě umí považovat za slepici. Ve snaze jej udržet dál ho tedy nechával v klidu na klidných místech, kde na něj čekal, jenže to pak znamenalo, že odmítal dělat domluvenou práci. Tentokrát ho musel uplatit kusem sušeného masa, aby konečně chytil stopu a vydal se směrem, kde by mohli o tom, zloději něco vědět. Konkrétně se o něm dozvěděl až v jednom hostinci v Cyře od jednoho slepce. "Jmenije se Kazchir, stavoval se tu přibližně před týdnem.. mířil někam dál, rozhodně nechtěl zůstat u nás v Cyře." za tuhle poměrně bezcennou informaci zaplatil několika zlatými a jednou teplou večeří. Aby ze sebe poté dostal ten nepříjemný vlezlý hlas starce strávil několik hodin vybíráním si cest převážně lesy a ne přiliš obydlenými místy. Až teprve na hranicích Eleas znovu zachytil pach, jež získali z kabátu, který nechal v hospodě v Hedenu. Ra se honu neúčastnil a spíše vysedával na rameni svého pána. Cesta sem zabrala celkem týden, než se konečně dopracovali až ke smaragdovému lesu. Zachary tuto skutečnost chápal, ale proklínal se, že ho jako mladého uprchlíka nenapadlo se trochu obdařit několika smaragdy, než se nechat práskat těmi co si je odsud odnesli a on jim je vzal. Mohl si uštědřit pár jizev. Odfrkl si a pobídl Bellu do klusu, aby so nejrychleji mohli prozkoumat les. "Eleasi, najdi ale nekousej.. zkusíme to tentokrát sehnat živé." máchl rukou a Eleas se rozběhl do lesa. Zachary zahýbal ramenem. "Ty taky, ukaž že jsi užitečný.." kolibřík se vznesl a brzy zmizel z očí. Zachary pokračoval mezi stromy a rozhlížel se kolem sebe, kdyby náhodou zahlédl pohyb. Alespoň, že to tentokrát není žádné děcko, i když nevím jestli by to nebylo lepší, než se toulat po tomhle městě a hledat někomu informace." Nebyl žádný vrah, nebo nějaký voják, jen člověk co hledá lidi nebo získává informace. Přesto měl občas chuť trochu popustit nervy a některé ze svých ukecaných zakázek vyříznout jazyk. Trhnul hlavou, když se ozvalo zavytí a zatáhl za otěže. "Bella, jdi!." vraník pod svým jezdcem napjal svaly a vyrazil směrem. Brzy dohnali Elease, který zlehka naháněl muže světlých vlasů, jako ovčácký pes své ovce. "Hej! Stůj!" zakřičel na něj a pobídl koně, aby vyrazil za ním. Vlk jej snažil nahnat blíže k pánovi a Zachary zatím ze sedla odepínal lano, aby mohl muže chytit starým kovbojským hozením lasa.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 17:40
"Patnáct set zlatých." V momentě, kdy částka cinkla o její sluch, přestala vnímat okolí. Patnáct set zlatých za jednoho zlodějíčka? Ne nadarmo pojala podezření, takové peníze se nedávají za obyčejného lumpa, který se tu a tam rozhodne přilepšit. "To zní jako by někoho zabil než okradl," připustí drze, zorničky zúžené tichým varováním. "To není tvoje starost. Přiveď ho živého a my se ti odměníme dle našeho projevu vděčnosti. Není čeho se bát, Valore." Och, zase to zatracené jméno - Valor, které ji bude pronásledovat do konce dnů. Jen proto, že nějaký pitomec nedokázal rozpoznat klikyhák, jímž se podepsala, nabízejíc svůj výcvik jakožto žoldák, nájemná síla s křídly a uměním bojovat. I teď, při té vzpomínce na oslovení, zaklonila hlavu, pěstičky zatnuté bez toho, aby se vrhla po nejbližší věci a jednu jí ubalila. Vzhledem k tomu, jakými místy procházelo, nebylo by dvakrát vhodné zkoušet budit místní obyvatele a přivolat na svou hlavu zkázu v podobě soptícího draka. "Tys musel někoho pořádně nasrat, Tyirirne." Čím déle nad celou jeho situací uvažovala, tím častěji se dostávala k verzi, při které chudák skončí jako objekt mučících technik partičky víl, které se jím nechaly podfouknout. Co slyšela, tenhle chlapík se vyznal v podvodech a obral místní hlupáky o zdroj příjmů, když jim místo drahých kamenů poskytl hromádku barevných sklíček. Věřila, že víly víc bolelo uražené ego než prázdný měšec, nejspíš nevěřily tomu, že by je někdo mohl převézt. Stalo se, bolelo to a touha po odplatě chutnala příliš sladce na to, aby si ji dokázali odpustit. Zatracenej Orathyr, zatracenej Tyirirn, zatracenej Smaragdovej les.

Když se jí povedlo dojednat si práci v bakirahském Orathyru, bývalém vězení, které se proměnilo na město hýřící dobrým jídlem a alkoholem, které by člověčinu složilo pod stůl po jednom tupláku, radovala se, ale nikdy ne na dlouho. Evasir se nacházel dostatečně daleko na to, aby byla nucena protáhnout křídla k delšímu letu a riskovat tak, že se jí blána natrhne ještě o něco víc. Cestovat koňmo? Ne, to nehrozilo. Ne proto, že by snad ke koním nechovala respekt - naopak ho chovala dostatek na to, aby věděla, jak od nich bolí dostat kopytem rovnou do břicha. I teď, při vzpomínce na poslední útok vykopnutím, jí pálily hýždě, urychleně zkontrolované něžným dotekem dlaní. Ale jen na hlavu padlý Illyrijec by využíval služeb koně namísto vlastních křídel, která ji donesla přes hranice rychleji než nejrychlejší oř na světě. Dobře, soupeřit by mohla ještě se Sereny, ale na jejich zádech jet odmítala. Brrr, oklepe se při té představě, že by si nějakého z kočičích lidí osedlala. Ne, ať si hezky zůstanou v Illivenasu, kde jim svědčí to šílené vedro, po kterém se cítila jako roztopené máslo.Už nikdy, namítne tiše v myšlenkách, kráčejíc přitom barevnými lesy osázenými barevnými drahokamy. To by stokrát raději pracovala zde, v Evasiru, domovu vojenského přístupu. Všechno bylo lepší než příšerné vedro, které v pouštích vládlo. Nebo Illyrijské hory. Stačila myšlenka na domov, opravdový domov, kde se narodila a žila prakticky celý dosavadní život, aby se zamračila na jeden ze stromů rostoucím před ní. "Nasrat," pronese melodramatickým hlasem, pohazujíc hlavou, aby si z čela odhodila dlouhé tmavé, téměř černé vlasy, jimiž byl její rod proslavený stejně jako černými křídly složenými na zádech, aby se o nic zbytečně nezachytila a náhodou se nepřivedla do extáze uprostřed lesa plného spících draků. Modrýma očima prozkoumávala okolí kolem sebe, špicovala všechny smysly, zda se odněkud neozve řev čerstvě probuzeného draka nebo cinkání nasbíraných kamenů. Jenže ne, namísto toho se jí dostalo jiných zvuků - koňských kopyt. Vrčení. A hlasitého "Hej! Stůj!", které věstilo trable.

Podivuhodné, jakou rychlost dokázala vynaložit, když se jednalo o možný ušlý zisk kvůli někomu, nejspíš členovi místního společenství (s trochou štěstí ne dračího) Dragonisů, kteří mohli zlodějíčka chytit za kabát. Patnáct set zlatých... Patnáct set zlatých... Patnáct set zla-... To si děláš prdel! Jak rychle běžela, obdobným tempem zastavila na místě při pohledu na muže sedícího v sedle, jak si odepíná od sedla lano, připraven spoutat blonďatého muže svíjejícího se na zemi strachem z možného zakousnutí vlkem. "Do háje!" Zaklení jí splynulo ze rtů dostatečně potichu, aby měla ještě čas se rozhodnout, co udělá. Větší riziko pro ni představoval vlk, patrně mazlík toho kovboje. "Zapomeň, zmetku," zavrčí, než se vrhne vpřed, odhodlaná se zbavit konkurence tím nejšikovnějším způsobem, jakým mohla - chňapnout po lanu, omotat si ho kolem ruky a trhnout. "Tenhle zlodějíček je můj, tak od něj dej ty pracky pryč." A aby svému tvrzení dodala na důrazu, strčí mu pod nos podobiznu chlapa před nimi, nakreslenou jedním z bakirahských portrétistů. Špína, kterou stihl za těch pár dnů cestování nasbírat, mu přidala na věku, ale jak se ukázalo, nebyl to ani tak muž jako spíš ještě dítě. Dost chytré dítě na svůj věk. "Je můj," zamává mu plakátem hledaného před očima, kde se jasně skvěl její klikyhák na znamení přijaté zakázky, uzavření obchodu mezi ní a jistým Sgardem. A taky se jménem, které patřilo k obličeji, ale patrně bylo vymyšlené jako to, které bylo poskytnuto i jejímu konkurentovi v honičce za pokladem v podobě jednoho vystrašeného děcka. "Odvolej to svoje zvíře a možná budu tak hodná, že tě nepraštím. I když zlomenej nos by ti přidal určitě šmrnc."
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 18:05
Už si myslel, že by mohl jeho dlouhý výlet konečně skončit a mohl by být dávno na cestě zpět do Hedenu, když odepínal lano od sedla a napřahoval ruku do vzduchu, aby konečně mohl toho malého blonďatého zmetka zastavit. Zatím co Eleas si s ním hrál na ovečky, Zacharias konečně vymrštil lano, bohužel k jeho nevoli skončil na zádech. Vraník se vzepjal na zadních úlekem a popoběhl stranou, zatím co se Zacharias jako nějaký starý dědek zvedal ze země s naraženou kostrčí. Za tohle by mu měl ten šmejd z Hedenu řádně připlatit, protože on jen tak z koně nepadá a pokud to malé děcko bude muset hledat další dny, kvůli nějaké hnusné víle, co se rozhodla bránit nevinnou dušičku zloděje uprostřed lesa, asi bude ještě dlouho uvažovat o tom, kdy a jak bude hledat dalšího zlodějíčka tak daleko. "Kdo je u tebe zmetek, ty přefintěná nádhero! prskl na ženu, která se ukázala jako strůjce jeho pádu. Odplivl si stranou a jelikož si při pádu vyrazil trochu dech, nabral do plic potřebný kyslík, který mu pár vteřin tolik scházel. "Přestaň se roztahovat na cizí půdě, našel jsem ho první a taky ho odvedu.. Jestli seš jeho matička představená, vyzvedni si ho v Hedenu!" frkne a trhne s lanem zpět k sobě, aby ho mohl úhledně smotat a následně zase použít. Ženská jedna pitomá, co se plete do věcí, které jí mají být jedno. Protáhl si záda a pak se podíval na plagát, jímž mu mávala před očima.   "Parchanti jedni.." zašmátrá po kapse na hrudníku své kožené výzbroje a vytáhne obdobný plakát a zamává ji jím před nosem. "Mohu tvrdit to samé, navíc jsem ho našel první ty okřídlená herko, dej si pohov a uhni mi z cesty než budeš litovat, že sis radši nešla někam vyčistit peří." Neměl rád, když se mu do práce někdo pletl, dokonce neměl v lásce ani ženy. Když se nad tím zamyslel, kdyby ten spratek nemusel být přiveden živý, asi by se ani nesnažil Eleasovi bránit od pořádného zakousnutí. A když už byl myšlenkami u svého bílého pomocníka...
Eleas sice naháněl chlapce jako ovčácký pes naháněl ovce, ale přitom se chlapci podařilo vlka na okamžik i setřást a opět se vzdaloval. Zacharias na moment přestal věnovat svou pozornost té uječené slepici, kdy místo něj jí několikrát nepříjemně do obličeje vletěl drobný kolibřík, aby ji trochu zmátl a Zachary proklouzl okolo ní. Možná to byl malý a otravný pták, přesto uměl být docela pomoc, když mu náhodou někdo nestrkal do rypáku kytku s nektarem. To by byl schopný vypít i jed. "Elasi, sraz ho na zem." dal vlkovi povel a ten splnil rozkaz, nedržel se zpět a vyběhl přímo k zloději a srazil ho na zem, kde ho svou vahou hravě zvládal udržet, cenil zuby a ostře vrčel. Zacharias neváhal a vydal se jeho směrem, dost jasně dávajíc najevo svou nespokojenost s vyrušením. "Copak vy bastadi nemáte kus vychování, přijdeš pozdě a ještě se chceš pyšnit cizí prací?" Svázal chlapce a nechal ho se slzami v očích od strachu klečet vedle svého vlka, než se konečně plně věnoval té ženě. "Za prvé, nechápu jak si někdo může najmout zrovna tebe, když by sis ho nechala utýct před nosem a za druhé.. Nemáš nejmenší právo sahat na moji zakázku, když si sem dorazila jako poslední.. Vy nemáte absolutně žádnou úctu k řemeslu." odfkl si jejím směrem a do muže strčil. Něco mu napovídalo, že ho žena jen tak nenechá toho parchanta odvést do Hedenu, obzvláště pokud ji za něj byla dána podobná odměna jako byla slíbená jemu. "A ještě něco.. Ještě jednou mě shodíš z mýho koně a vykopu tě někam, kde si to rozhodně neužiješ." zavrčel na ni nevrle a překřížil ruce na prsou, stojící nad svázanou kořistí jako nějaký velmistr všeho míru.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 18:58
Plác! Část v ní, ta maličkatá zlomyslná dušička, která se tu a tam probudila, aby se od srdce zasmála a zase ulehla ke stoletému spánku, dokud se nenajde podobný objekt neštěstí a znovu si před ní nekecne na zem jako malé děcko, se spokojeně ušklíbala při pohledu na muže válejícího se na zadku. "Och, těžká otázka," zatrylkuje otravně sarkastickým podtónem v hlasu, oči přimhouřené, jako by se opravdu snažila rozluštit tak jednoduchý dotaz, předstíraje přitom, že se jedná o nejsložitější hádanku, jakou kdy měla tu čest zaslechnout. "Nech mě hádat. Ty?" A aby ho o to víc popíchla, věnuje mu úsměv světice, než její tvář nabude chladu a značného distancování se od toho špinavého chlapa. Měl pravdu - našel ho první, ale to neznamenalo, že tím tahle zábava hasne a Nora odejde domů s prázdnou. Tos uhod, chlapečku, pomyslí si, ale nahlas? Ne, raději neříká nic, což mnohé popichovalo o něco víc než dobře mířené odpovědi. To by jí ale nesměl urazit. Pokud na něco byla háklivá, tak na svůj původ. Matička... představená? Já ti ukážu, parchante. Naopak je to ona, kdo škubne lanem ještě s o něco větší silou, odhodlaná mu překazit i blbé smotávání, protože nehodlá ani o kousíček ustoupit. "Tahle půda je asi tak stejně moje jako tvoje. To ty se tu roztahuješ se svým zvěřincem jako ňákej špatnej farmář," procedí skrze zoubky naštvaně, očividně jí nepohladil po egu ale rovnou si do něj přidrzle kopnul, což Nora nectila. Kdo byl, aby si dovolil takhle rýt? Pošahanej statkář s koněm, vlkem a otravným ptákem, kterého by nejradši rozmázla o první strom. "Je mi úplně u prdele, jestlis ho chytil jako první nebo jestlis ho budil ze spánku, když sis hrál na prince. Beru si ho já, protože patří do Orathyru, tak si dej zpátečku." Co se její mluvy týkalo, nikdy se nepokoušela dávat najevo, že je kdo ví jak vzdělaná a společensky uznatelná, aby s ostatními hovořila lépe jak obyčejný voják, případně i ožrala. Klela, nebála se sáhnout po vulgárnějších výrazech, až se vznešené víly červenaly na zadku.

Ale herkou jí nazvat neměl. A už vůbec ne takovou, která má peří. "Ty slepej idiote, já nejsem žádnej Vesper!" Jako by to její slova potřebovala, hodlala jim dodat na významu nejen plným roztažením křídel, a tím pádem i pokusem zahnat případného masožravce svou velikostí, ale taky bezejmenné konkurenci dupnout na nohu, aby si zapamatoval, co je zač. "A tvůj má navíc ňáký pitomý jméno. Vypadá snad jako Kazchir?" Škubnutím hlavou směrem k chlapci se snažila naznačit, že asi ne, protože jeho vzhled odpovídá spíš tomu, co měla na obrázku ona, než protočí oči. Samozřejmě, že bude mít asi tunu aliasů, pokud ve svém koníčku pokračoval i za hranicemi Bakirahu. Ten malej zasranej kluk je určitě hledanej i v Keratu. Mezi tím se ale klučina rozhodl vzít roha. "Skvělý, nech ho utýct. Aspoň je vidět, jak jseš ve svý práci dobrej," sykne skrz zaťaté zuby, než ho od sebe odstrčí a z ruky odmotá lano. Než se ale stačila vydat za utíkajícím chlapcem, po němž se už vrhla maso ve vlčím kožichu, do obličeje se jí snažil narážet další otravný hmyz. Tedy... správný výraz by byl pták, ale o korektnost momentálně nestála. Namísto toho mrskla křídlem, aby se toho otrapy zbavila, protože zkoušet někoho stíhat s otravným bzukotem před očima připomínalo horor. "Říká ten, co celou dobu sedí na zadku v sedle," zamručí v sarkastické odpovědi, aby si taky nepřipisoval kredit za něco, co neudělal. Své práci vděčil vlkovi, ne svým stopařským smyslům - a to kdo ví jestli nějakými vůbec oplýval. "Od tebe to sedí. Před kolika měsíci sis přestal podělávat plíny?" Když byla naštvaná, útočila. Někdy upřímně, někdy zajížděla do citlivých míst, kde to nejvíc bolelo. Lidský věk pro ni byl ničím, rozuměla mu asi stejně jako penězům a jejich hodnotě. Nebylo divu, že co chvíli zel její měšec prázdnotou, protože všechno prochlastala, projedla a nebo si udržovala zbraně v dobrém stavu - třeba kdyby náhodou potkala takovýho pitomce, jaký se před ní právě ocitl. "Ne, to mi určitě problém nedělá." Nebylo by to poprvé, kdy nějakou svou konkurenci okradla o zakázku, většinou v noci, když všichni spali. Malá straka jen bez peří.

"K řemeslu?" Už jen nad tím označením musela pozvednout obočí, zda si z ní prostě jenom neutahuje. "Necháváš si platit za špinavou práci, protože poctivý řemeslo ti nevoní." Co na tom, že jí se týkalo to samé? V tomhle byla dobrá. Byla voják, ne žádnej kovář nebo něco podobně ubohýho, byť by takovou práci ubohou nahlas nenazvala. Naopak - záviděla ostatním, že mají něco, co je baví. Jak dokáží uplatnit své schopnosti a vytvořit něco skutečně krásného. Co měla ona? Křídla. Bojové schopnosti. A dost připomínek na těžká léta dřiny v armádě, která zahodila za hlavu. Nehodlala stát stranou, jak o tom vypovídal pohyb nohou, kdy se napůl přemístila mezi něj a kořist. "Máš pravdu. Nemám úctu k někomu, kdo padá na zadek jako pytel švestek." Hodlala popíchnout jeho ego, kopnout si do něj podobně jako on si kopnul do ní. Prej herka. Peří... Budeš litovat, že ses se mnou kdy setkal. "Jestli ho chceš, budeš muset začít se mnou." Uvidíme, kdo koho vykope. Jestli na něco byla hrdá, pak na svůj výcvik. Sedmdesát let tvrdého tréninku, bolesti svalů, křídel a to všechno zakončené krušnou zkouškou. "A nemohli byste mě prostě... pustit?" Za jejími zády se ozval dětský, poněkud ustrašený hlásek. Aby také ne, když mu ještě před chvilkou dravé zvíře prakticky funělo do nosu. "Zmlkni, baví se dospělí." Alespoň si odpustila další urážku směrem k druhému žoldákovi. I když to nechtěla uznat, na svůj živočišný druh se dal považovat za dospělého. O problém víc. Kdyby to bylo dítě, prostě bych ho praštila a odtáhla v bezvědomí s sebou. Ale takhle? No, ještě zbývali draci. Ti jednohubku určitě ocení.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 21:45
Obočí mu padlo níž až k jeho očím. Nesnášel povrchnost víl, i když nesnášel spoustu různých věcí a spoustu bytostí, ale víly měly takovou specifickou vlastnost, které se říkala arogance. Uměly ji projevovat v milionech tváří a dělaly to až příliš přehnaně. Schovávaly se za krásu a ladné pohyby. Takovej kec. Když vyrůstal, sestra v klášteře často vyprávěla pohádky, zatím co jeho sestra je milovala od jejich začátku až do konce, on v tom vždycky viděl něco, co bylo špatně. Jak by taky mohly být tak dokonalé. Mpf, stejně k ničemu jako všichni okolo. Nemělo cenu se hádat o tom kdo je tu zmetek, už tak byl nazván několikrát, kdyby měl bouchnout pokaždé kdy mu někdo znovu vlepí do tváře to samé a pokaždé za to dostal jeden měďák byl by milionář. Zamručel a odfrkl si, mohla by ho klidně nazvat koněm, stejně s nimi tráví mnohem víc času než kdy s lidmi - což byla dobrá volba, jak už se mnohokrát přesvědčil nejsou nejlepší společností a vzhledem k tomu, že si před pár minutami nepěkně nabil zadek po pádů ze sedla zrovna vinou jednoho takového ne příliš logikou nadaného člověka. "Alespoň mám někoho kdo mě poslechne, za to ty jsi jako poslední koště na stojanu s výprodejem." prskl slova jejím směrem. Nic jiného si ta okřídlená herka nezasloužila. "Mě je zase jedno jestli jsi sem přiletěla nebo přiběhla po čtyřech, ale tenhle bastard rozhodně jede do Hedenu!" nehádal by se, rozhodně by se nehodlal snižovat na takovou úroveň, aby dával všanc své znalosti vůči znalosti víl. Dávno věděl,, že v tomhle je zdejší příroda nespravedlivá. Nejvíce namyšlené a nejméně čestné bytosti mají pokaždé mnohem více zkušeností a jakýsi dar života, díky němuž na to mají čas. Zatím co on si žil jeden 'krásný' život oni si žily životů stovky. Hajzli.
"Je mi úplně jedno co jsi zač, i kdyby jsi byla třeba žížala neudělá to se mnou absolutně nic." znovu si odfrkne s lhostejným tónem a protočí očima. "Tvoje jméno je stejně pitomý jako to, které je napsané na mém papíře. Pokud tuhle práci chvíli děláš, nemusíš si hrát na uplného pitomce, ačkoli vám vílám asi mnoho logiky do vínku nedali když na tebe tak koukám." houkne na ni a pak se věnuje onomu malému bastardovi, kterému se podařilo díky potyčce setřást na chvíli vlka a pokusil se toho využít. Bohužel ani tento krok, neměl být bez odezvy od té slepice, jež by mohla snadno být hanbou své vlastní práce. Potkal se se zloději a vrahy, hledal už různé lidi i za svůj krátký život, stihl projet spoustu míst, ale že by se někdy choval takhle jen kvůli své práce, musel by se stydět. Odplivl si stranou. "Říká žoldačka co stála na místě a brousila si drápky o to jak někoho shodit ze sedla, místo toho, aby dělala svou práci." Neměl rád ničí přítomnost, možná proto dával větší přednost tomu pracovat sám, ale tahle divná ženská byla důkazem číslo jedna, že najít si partnera, aby tohle chytání bylo jednodušší je zcela zbytečné. Akorát by znovu podstupoval to co teď - nečestnost a neúctu k ostatním. Možná někdy přijal zakázku a pak ji nesplnil, protože byl někdo rychlejší než on, ale že by měl tu drzost, aby se chlubil cizím peřím jako svou prací? Ano pracoval se svým vlkem, protože to byl mnohem rovnocennější parťák, než kdy mohl být obyčejný člověk.  
"Ne každej má tu čest narodit se jako nadřazená rasa. Škoda, že tebe zapomněli zahrabat." znovu a po milionté se mu potvrzuje, že je dobré nemít lidi rád a raději se věnovat zvířatům. Byl by si našel i podctivou práci, kdyby měl takové možnosti jako mají ony dokonalé a neposkvrněné víly jimž od malička strkají do ruky knížky a meče a cpou je do tréningů a výcviků. Chystají je pro armádu, cvičí je v boji. On bohužel a bohudík do takové sorty nepatřil. Vyrůstal jinde, uprostřed ničeho, jako obyčejné děcko bez rodičů a když se dostal pryč dostalo se mu jen možnost žebrat a doufat, že si sežene jídlo. Jistě, bylo mu jasné odkud se bere namyšlenost krásek bez špetky čestnosti. Nebude se opakovat, spadl na zadek, ano. Je jen člověk a pokud jede na koni a někdo ho srazí k zemi, tak padne na zadek a nestydí se za to, jelikož nepadl vlastní vinou. Je to jako by ji střelil šípem a vysmíval se ji, že krvácí. Taková je smrtelnost a taková je čest. Zatnul čelist a zaskřípal zuby. Nemá zapotřebí hádat se s nějakou obludou jen pro Pár stovek zlatých. Hodil pohledem na chlapce a pak protočil oči a hvízdl. Do jeho blízkosti okamžitě přiklusal jeho vraník. "Jako házet hrách proti zdi, je bavit se s nečestným člověkem." prohodil jen tak mimoděk a chytil otěže. Značně otřesený kolibřík seděl koni mezi ušima. Vlk, který dosud seděl po boku toho bastarda se zvedl na všechny čtyři a hlasitě zavrčel. Než opustil, dost neochotně, chlapcův bok a poodstoupil směrem ke svému pánovi nevěnujíc víle jediný pohled. Zacharias zúžil oči a otočil hlavu stranou. "Fajn, odveď si ho a chlub se cizím peřím. Za ty dva tisíce zlatých stejně nestojí."
strčil do ní a sklonil se nad chlapcem, aby mu prošacoval kapsy, odkud vysypal nespočet smaragdů, ale nakonec dostal i dopis zapečetěný voskem. Nečekal, že něco najde, ale bude to muset stačit,, aby své peníze dostal. "Kompromis. Vem si spratka." prošel kolem ní a znovu do ní přitom vrazil.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

7/4/2020, 22:23
Urážel ji, zas a znova se navážel do jejího původu. Do části hrdé víly. Do místa, kde to bolelo, protože nic nemohl přetrhnout pradávná pouta k její rodině, k vílám, ať už byly jakkoliv darebné, krvežíznivé nebo nafoukané, že se svět div neotáčel na jejich pokyn. Existovaly doby, kdy bývala hrdá na svůj rod. Na rodiče, na bratra, na svůj kraj i všechny Illyrijce, s nimiž se dostala do kontaktu. Všechno zahodila - kariérní postup, možnost stát se o něco lepším vojákem než byl její bratr, než byl otec. Ukázat matce, co je zač, o tolik lepší než všichni ostatní. Ubohé... vážně ubohé, ušklíbne se v duchu nad přihlouplým chováním, které pramenilo z jejího vílího já. Za tohle by se měla leda tak stydět, ne se chlubit něčím, co nebylo jejím darem ale výhodou. "Jsem žoldák, žádná... žížala," pronese otráveným hlasem. Žádná víla. Žádný Illyrijec. Žádná vznešená bytost, tím označením pohrdala. Na okamžik mu věnovala opravdu ošklivé zamračení, v modrých očích by, při bližším zkoumání, byla viditelná známka bolesti ukryté hluboko pod povrchem. Pitomý jméno... Ani nemáš ponětí, odfrkne si tiše. V první chvíli se zdála poznámka adresovaná na tělo jí, ale rychle jí docvaklo, že muž před ní měl na mysli jméno vypsané na kusu papíru rozvěšeném všude v Orathyru a kdo ví, kde ještě. "Tahle, pro tebe nejspíš pitomá strategie," dosadí požadovanou dávku sarkasmu na správné místo, aby mu bylo jasné, že není tak úplně blbá, jak se na první pohled může zdát - a to ani není blondýna. "... Mi už několikrát vyšla." Jo, pár lidí oblafla, protože svou verzi podala naprosto pravdivě. Její člověk vypadal jako na plakátu, ale kreslíři z jiných míst nepodali dvakrát přesvědčivý výkon. A než řekli švec, odtáhla si kořist do hnízda. "Není zrovna běžné potkat někoho inteligentnějšího, což mě šokuje ale zároveň i... uspokojuje." Něco v její mluvě bývalo odlišné od mnohých lidí. Byť hovořila upřímně, dokázala v jedné větě urazit ale i vyzdvihnout pozitiva dané osoby, dát jí přes držku, ale také ho něžně pohladit po tváři. Charakterová vada? Možná.

Tentokrát měla lepší možnost prohlédnout si konkurenta pořádně. Na lidské poměry ve slušné kondici, ale tipnout si, kolik mu je let? To by byl oříšek a i s nápovědou by správnou odpověď nesesmolila. "Netušila jsem, že sletíš jako pytel brambor," přizná s určitým zaváháním v hlase. Dobře, byla to jedna z možností, ale spíš čekala, že cuknutím přinutí Noru učinit pár kroků dopředu a teprv pak by si dovolila ho srazit ze sedla, ne opačně. "Vážně máš v plánu se dohadovat? Jestli mě oči nešálí, nepřipomínáš mi stánkařku, která se dohaduje s kolegyní, čí ryba je čerstvější," upozorní ho na důležitý fakt. Zatímco se tu dohadovali, kluk by klidně mohl vzít nohy na ramena. Nebo se stát pískací hračkou pro vlka. Nebo být sežrán drakem, jichž tu spávalo nespočet. I když do ní ryl, prvotní vztahovačnost, kterou bývala pověstná, se pomalu vytrácela, i když k tomu dopomohly především sevřené pěsti, kterými uvolňovala vztek. Nehty zaryté v kůži dlaní pokrytých mozoly jí pomáhaly vyčistit si hlavu. Škubnutí a mrazivý pohled si neodpustila ve chvíli, kdy ji nazval nadřazenou. Pravda bolí, i když už pravdou není. "Nejsem nadřazená. Už ne," zašeptá, udržujíc si od něj dostatečný prostor, jako by ji těmi slovy zasáhla desítka šípů. Do hor se už vrátit nemohla. Do táborů nesměla strčit nos. Rodina se k ní neznala. A bratr? Ten na ni vypsal odměnu, i když netušila, že za tím stojí on. Odměna na mou hlavu. Jako bych spáchala atentát. Prsty si prohrábla dlouhé vlasy, stahujíc si je z obličeje na záda. I ten blbej pohyb jí bolel, letěla dlouho a bok dával o sobě vědět víc než by se jí líbilo. Boj by znamenal zbytečné komplikace a ten kluk by jí akorát zdrhnul. "Každej má svoje metody," pokrčí v nezájmu rameny. Nikdy se nechlubila, že je kdo ví jak čestná, ale svou kořist se snažila přitáhnout živou a zdravou - za určitých možností. Že to vždycky nevyšlo? To už nebyla úplně její starost.

Rezignace, tu už dlouho u nikoho neslyšela - ne pokud tomu nepředcházela bitka. Jeho zádům věnovala zamračení, nic si nedělajíc z toho, že do ní strčil ramenem. Tohle se dělo pořád, už si zvykla. Dokud se nejednalo o křídla, byla ochotna tyhle lidské libůstky přecházet bez zbytečného zájmu. Vyhrála, ale za jakou cenu. "Hej," houkne na něj, viditelně váhajíc, zda se s ním domluvit na trochu jiném kompromisu. "Máš ho jen přivést nebo i předat. A pokud ho předáš... nikdo se nemusí dozvědět, že poté zmizel. Dostaneš svoji odměnu a já taky." Znamenalo by to ale spolupráci, na kterou nebyla zvyklá. Některé víly slovíčkařily, ale lidé v tomto ohledu bývali hloupí, čehož se dalo využít. Možná nehrála fér, ale o tom její podnikání bylo. Pokud existovala skulinka, mohla ji využít. A jestli ho měl pouze přivést, nikde nebylo zaručeno, že chlapec musí na daném místě i zůstat. "Ale jestli do mě ještě jednou strčíš, tak skončíš na zemi na hodně dlouhou dobu," varuje ho před hloupým rozhodnutím. Jestli si potřeboval honit ego, vrážel do nesprávné osoby.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

8/4/2020, 12:13
Žoldák, žížala nebo létající herka - je mu úplně jedno co z toho je vlastně zač a když se nad tím zamyslí tak i ty dvě první slova jsou od písmene Ž, takže v nich taky zase takový rozdíl nebude. Pro něj byly všechny víly stejné, nafoukané a rozhodnuté odnést si všechno na se jim zamane mít chuť. Nedej bože, když zatouží po někom, nedokázal si představit, že by se někdy víla snížila k tomu dát jistou míru člověku, natož nějaké podřadné víle, měli sebou zřejmě nějakou hierarchii díky které se navzájem poznávali a nepářili se mezi sebou jako králíci. Naprosto zbytečně, stejně z nich nic dobrého nevzejde. I kdyby se jen minimálně pokoušel snažit, možná by mu její chování něco napovědělo, možná by něco málo poznal, kdyby ji věnoval takovou pozornost, jakou zřejmě vyžadovala nebo mohla vyžadovat, všiml by si možná více věci, ale ta žena v něm nebudila zase takový zájem, aby takovou pozorností plýtval. "Těším se na další den, kdy nevyjde." pronesl s jistou dávkou ironie v hlase. Těšil se tak maximálně na svoje peníze a na to až se té ludry s klackama na zádech konečně zbaví. Musel poté uznat, že další větu si nedokázal vyložit zcela dokonale. Buď jej chválila, že má nějakou inteligenci a nebo jej urážela a tvrdila opak. Pokrčil rameny a nevěnoval tomu moc pozornosti. K čemu, byla to ona kdo si hrál na dokonale pitomou, ve snaze dělat z něj blbečka. Jistěže, plakáty se lišily město od města, království od království, někdy i sloup od sloupku. Když jako mladého hledali jeho na každém sloupu měl jiný tvar obličeje a jiný nos. Dokonce se nemohli shodnout ani na jeho výšce. Není divu, že toho žena dokáže využít, jemu to přišlo ale jako banalita, jeho život nebyl tak dlouhý na to, aby si hrál na tupce. Na rozdíl od ní je jeho čas poměrně limitovaný na krátký čas, který musí využít k práci, než z něj bude kus staré seschlé švestky uprostřed lesní boudy, kde bude jeho vlk čekat až umře, aby ho mohl sežrat. Nebo potomci Elease, pokud si to psisko někdy troufne si s nějakou tou vlčicí skočit, ale když to vezme kolem a kolem, je ten uvrčený zmetek ještě pořád štěně.
"I nejlepší jezdec by v takové situaci opustil sedlo." odfrkne si. Dávalo to smysl pro ty co kdy jeli na koni. Když člověk sedí v sedle a rovnováhu za rychlého cvalu drží na koni díky nohám ve třmenech zatím co ruce pouští otěže a chytají se lasa, aby mohl chytit toho malého bastarda, je jasné, že když lano nedokončí let a on nemá šanci koně z pomalit i menší trhnutí nakonec skončí tím, že člověk spadne, obzvláště pokud se kůň vyděsí prudkého pohybu okřídleného kusu pilin a vzepne se na zadních. To už pak nepomůže ani noha ve třmenu. Kdyby se byl snažil udržet v sedle, chycením za uzdu, akorát by koně shodil na sebe a přelámal si žebra. Takže je lepší kecnout si na prdel. Je vidno, že s koňmi moc zkušeností nemá. Dohadování? Pokud si nestihla ještě všimnout, byla to ona, kdo se začal otáčet ohledně jejich práce a vzájemné neschopnosti, zatím co on se snažil skutečně pracovat. Odfrkl si a nekomentoval její narážku ohledně tržnice. Možná by něco v té své palici sesmolil, možná i něco lepšího než jen pouhou urážku, nebo přirovnání, ale raději se zaměřil na svou smrtelnost a její rádoby nadřazenou rasu. "Už? Copak chtěli tě postavit ke sporáku?" O vílách nevěděl mnoho, snad jen to jak pozná některé z nich, ale k čemu by mu to mělo být? Vznešeným vílám se klanět nebude, i kdyby mu chtěli těma ušima oči vypíchat, nižší víly jsou pro něj mrchy převlékající se za lidi a ty které to nedělají mají u něj malé bezvýznamné plus. O Illiryjcích slyšel jen fámy a věděl jak vypadají, možná proto ani netušil jak mohl tu poznámku ještě dokončit nebo udělat horší. Narážku na to, že by snad mohla být uprchlicí, jež měla dávno skončit bez křídel, si tedy vůbec neuvědomil. Ačkoli mezi cházku typu tohoto spratka, jako mladší patřil také, díky své minulosti, která mu nedávala na výběr, se snažil být právě čestný a dodržovat dohody. Bylo mu jedno co se s jím nalezenými lidmi stane, jestli z nich vymlátí duši nebo je zavřou do kobky a nikdy je nepustí ven - zaměřoval se na zločince, na zloděje a vrahy, kteří se snažili skrývat a ti si takové zacházení zasloužili. Ano, několikrát hledal i nevinné lidi, ale většinou jen kvůli tomu aby z nich dostal informace, které byly určené někomu jinému, než jen jim, ale to byly světlé výjimky. Stejně jako ty, kdy přepravoval za peníze uřvané batole z bohu A do bodu B. Nic co by chtěl kdy opakovat.
Chlapce prohledal a i když nečekal, že něco najde, našel dopis zapečetěný voskem. Strčil si ho do kapsy a rezignoval. Prát se o to jestli povede malé děcko přes dvě království až do Hedenu, byl by šílenec, ale stejně přijde o poměrně vysokou částku. Dva tisíce. Celé dva tisíce za tohohle malého spratka. Bylo by mu jedno co je zač, ale za takové peníze jen za získaní malého kluka? Buď ho chtějí využít a nebo slušně potrestat. Otočil se k ní zády a skutečně se měl k odchodu, ačkoli mu dělalo ostré jizvy na duši, že přijde o takové peníze, protože za ten dopis může dostat maximálně pár stovek - a to ještě pokud v něm něco bude. "Předat, nevím co ten parchant provedl, ale v Hedenu si na něj dost lidí brousí zuby." alespoň on věděl jen o lidech. Otočil se na ni a zúžil oči. Tato nabídka jej trochu znepokojovala, má podvést vlastního zaměstnavatele? Co by to pak byl za kontakt, kdyby něco takového udělal. Navíc, pokud ten malej hajzlík skutečně provedl něco horšího, než jen trochu té zlodějiny zaslouží si, aby byla potrestán. Na druhou stranu, pokud ne.. "Předat ho dvěma zákazníkům naráz? Dorian si zakázky hlídá, jen tak ho zmizet nenechá, navíc jak ti můžu věřit, že když budu s tebou spolupracovat nevycouváš, hned jakmile dostaneš své peníze." založí si ruce na hrudi. Nemohl ji věřit ani nos mezi očima, natož aby s ní hned tak uzavřel dohodu. "Co navrhuješ?" jistě svůj návrh z části přednesla a on s ním nepřímo nesouhlasil, ale nebylo by od věci vyslechnout si i něco dalšího. "A co kdybych vám zaplatil v drahokamech já? Mohli by jste mě pustit." bastard to zkusil znovu a Zacharias po něm střelil nepříjemným pohledem. "Ty mlč, nebo si na tebe ten vlk znovu sedne, řekli mi živého, o zranění nikdo nemluvil.." utrousí jakoby bylo naprosto běžné, aby jeho vlk jen tak sežral někomu jen tak nos, nebo ukousl ucho, když se plete do něčeho co nemá.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

8/4/2020, 19:01
Kdybys jenom tušil, člověčino, pomyslí si, udržujíc prsty v klidu pevným odhodláním neprozradit víc než je třeba. Pamatovala si na den, kdy její matka vyjevila zklamání nad jejím narozením. Nad tím, že namísto syna porodila dceru. Kolikrát jí za otcovými zády nazývala zkázou jejich rodu. Kolikrát prohlásila, že by raději žádnou dceru neměla. O důvod víc, proč se stát vojákem. Kdyby jen tehdy tušila, co všechno jí to bude stát, bolest, kterou bude muset podstoupit. Za svobodu se platí a Nora zaplatila vysokou cenu. Nejvyšší? To rozhodně ne, ale dostatečně velkou na to, aby jí do konce života zůstala památka, věčný důkaz selhání. Jako by i teď, po tolika letech cítila oheň vypalující inkoust, dokud kůže nezhrubla drobnými jizvičkami pokrývající přesně daná místa. Horkost, bolest, slzy, čelist sevřená tak silně, až se bála, že si ji zláme - hrůzné vzpomínky, díky nimž si přála zapomenout. Nezáleží na tom, co chtěli udělat, ale jaké činy vykonali. Ano, na přání, na touze? Na té nezáleželo. Pořád zůstávala jakousi abstraktní směsicí všeho možného. Horší byly činy, akt jednání, kterým si podrobili její chování, vyhánějíc jí z domova, jehož bezpečí znala od dětství. Taktně přešla dotaz bez verbální reakce, snad jen napětí pulzující v ramenou prozrazovalo, že podobné téma se nehodí pro konverzaci mezi třemi páry očí - a to ještě nezapočítala koně, vlka nebo kolibříka, pak by se jejich počet zdvojnásobil.

Ačkoliv se pokoušel, byť pouze v jejích očích, působit jako lhostejnost sama, očividně ho několika dobře vybranými slůvky zaujala. "V Orathyru taky. A počítám, že ještě několik takových míst by se našlo, co, kluku?" Provinilý pohled hovořil sám za sebe. "Máš můj obdiv, hochu. Na záda sis sice namaloval terč velkej jak kráva, ale za svůj krátkej život jsi nasral nevídanej počet zajímavejch entit. Kolik ti je?" Blonďáka zaskočil fakt, že jeho směrem prohodil několik slov (navíc ještě komplimentů) jeden ze žoldáků, že prakticky zapomněl, jak se mluví. Naprázdno otevírající se ústa rychle sklapla, než klučík vydoloval na rtech úsměv a blaho zazářilo na červenajících se tvářích. "Dvacet!" Pochybovačný pohled se do něj zaryl o něco intenzivněji. "Sedmnáct..." Dobře, tuhle odpověď možná nečekala, jak naznačovalo překvapení v očích. Kluk se na svůj věk vyznal příliš dobře, byla by ho škoda. "Dorian?" Jméno jí bylo známé, do Hedenu mířila nerada, ale tomuhle podsvětí se nevyhnula, i kdyby chtěla. Pokaždé si ji nějakým záhadným způsobem našlo, nejlépe za doprovodu sladkého cinkotu zlatých mincí. "Vysokej asi takhle, kulhající a směje se asi takhle?" Protočením prstu na svou maličkost naznačí směr, kterým se ubíraly zvednuté koutky. V tomto případě směrem dolů, protože Dorian, kterého znala ona, se nesmál nikdy. A pokud ano, pak potají - a nebo dotyčné zabil, aby to nikde nevyžvanili.

"Protože mám svý zásady. A ten kluk je příliš malej na to, aby ho život knock-outoval bez možnosti se zvednout a nechat si nakopat prdel znovu, nemyslíš?" Možná nebyla zrovna nejčestnější člověk, kradla zakázky ostatním pod rukama, ale určité meze nepřekračovala nikdy. A vědět, že ten kluk zařve jenom proto, že byla chamtivá a nestarala se o nic jiného než o svoje prachy? Ne, tahle vlastnost mezi její nepatřila. "Můžeš jít s námi do Orathyru. Mám za úkol ho pouze přivést, o předávání nepadlo ani slovo. Až dostanu svý prachy, vem ho třeba na kraj světa, když vám spolu bude dobře, vyčistím vám cestu, aby vás nikdo nepronásledoval." Z části spíš proto, že jí to udělá dobře, když si do nějakého vílího zadku kopne, ale tenhle chlápek by určitě neocenil hordu nasranejch víl za tím svým. "V Hedenu bych si vás našla. Ty nepodrazíš Doriana, já nepodrazím Doriana a kluka vysadím někde v horách, kde bude pár dní bloudit, než se naučí, že na hraní s dospělými je ještě moc malej," poslední poznámku pronese důrazně na to, aby si to chlapec zapsal za uši. Jediná věc, která ji trápila, budou křídla. Takhle dlouhý let zabolí, ale na koně by nesedla ani náhodou. "Říkejme tomu... příměří na dobu určitou." Protože vypadal, že ze slova spolupráce by se na místě pozvracel. A aby dodala svým slovům na významu, natáhne ruku vpřed k uzavření dočasného smíru. "Ale jestli mi tvůj vlk zkusí něco provést s křídly, hrábnout po nich packou nebo je dokonce ožužlávat, vyrobím z něj kožešinovou předložku před krb." Na svá křídla, jako každý Illyrijec, byla citlivá a představa, že se z ní stane žužlací hračka? To neznělo dvakrát povzbudivě.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

8/4/2020, 21:49
Nedivil se, že chlapce hledají i jinde. Jen v Hedenu to při jeho návštěvě vypadlo, že si chtějí pořádně smlsnout na jeho mladých a měkkých kostech. Dlouho neviděl, že by měli takový zájem jen o nějaké malé pískle a ačkoli se o tom snažil nepřemýšlet, nakonec se musel sám sebe zeptat, čím si ten malej bastard zasloužil takovou pozornost, zrovna těchto lidí. Odměna na něj byla vypsaná a nezískat ji, by byl snad i hřích. Vzala mu tu otázku přímo z úst. Sedmnáct. To už byl dva roky vydán na pospas společnosti, žebrání a pak krádeže a několik nepříjemných výprasků. Některé cítí ještě dnes a to už je to dobrých dvanáct let co dostal svůj první pořádný výprask, když chtěl jednomu  muži ukrást měšec. Naštěstí pro něj, mnoho je krádeží bylo odhaleno ihned a dlouho hledaný taky nebyl. Snad jen jednou, když ukradl ten meč co nosí u pasu, ale jakmile se mu podařilo zbrousit to zdobení na rukojeti, neměli ho jak najít, protože jeho původní majitel při jeho činu spal. Asi jedno z mála štěstí, propálil chlapce pohledem. Neví co udělal, ale ulehčovat by mu neměl, jen proto, že je mladý. Každý má nějakou minulost a čím si musel projít, pokud to ten chlapec podělal u tolika lidí, je jen otázkou času, kdy se ho pokosí najít další, jako je on nebo ta žena s křídly. Dříve nebo později budou toho malého haranta zase hledat. Musel mu uznat jako zloděj z dřívějších hloupých let, že si chlapec vypěstoval zvláštní pověst a to dokonce mezi vílami, které bylo k ohromení třeba pořádně vymáchat v blátě. "Slušné." broukl si spíš pro sebe.
Po jejich slovech sjel kluka pohledem. Mladý byl, ale malý rozhodně ne. Zbýval mu rok do osmnácti, jeho plnoletost nebyla daleko, na lidské poměry by se dal považovat za dospělého. Možná ta ženská měla trochu zkreslený pojem o čase, že jej považovala za tak malé dítě. "Sedmnáct není zase tak málo.." pokrčí rameny a postřehne chlapcův vystrašený pohled. Zřejmě měl jakousi naději, že by jej mohli snad skutečně pustit. "Ale na druhou stranu, pokud nikoho nezabil.. " věnoval mu významný a přísný pohled. Eleas, jakoby tuto skutečnost vytušil za jeho zády hlasitě zavrčel a přešlápl z packy na packu. "...možná by si zasloužil si tu hubu namlít ještě jednou, ale pokud kvůli němu budu zase muset přes půl kontinentu dotáhnu ho do nějaké kobky osobně." A Eleas už asi taky nebude tak trpělivě dělat ovčáka jako dneska. o vlkovi nahlas nemluvil, ale myslel to vážně. Pokud ho za dva měsíce bude kvůli jeho počinu nahánět znovu, už ho někde v nějaké konce skutečně shnít nechá. Možná se zapříčiní i o to, aby si už nepokoušel někoho znepřátelit a osobně mu zašije pusu tak, aby do sebe dostal jen tekutou stravu. Zúžil oči a konečně nechal chlapce vydechnout, když opět pohled zamířil k ženě. Zřejmě znala jeho dobrého přítele stejně dobře jako on. "S vlasy přilepenýma na čele a s pachem, že by se nikdy nemyl.. Ano.. ten Dorian." kývl hlavou. Nebyla možnost, že by si ho mohl někdy splést, chlápek, který mu obvykle dodával zakázky a ničil mu někdy i příjemně ztrávený čas ve městě. Naposledy si ho našel i v krčmě v pokoji, když si chtěl odpočinout a dával si příjemnou koupel s tou holkou. Už nevím jak se jmenovala, ale vem ji voda. Ten zkažený malý den volna, mu ještě zcela neodpustil. Ale zase docela dobře platil.
"Neměl jsem v plánu nechat se zmrzačit bandou víl, které si tenhle blbeček znepřátelil.. " zakroutil nesouhlasně hlavou. "Fajn, odvedu odtamtud. Neznám to tam, takže nechám Ra, aby to tam proletěl než se tam dostaneme." odmlčel se. "Počkám s tím bastardem několik kilometrů za městem, kde to bude bezpečnější.. Bude to lepší, než si domluvit další postup až v Hedenu." Pootočí se k ní svým bokem a podívá se na Elease. Ten s nimi až do Hedenu také nepůjde, navíc i kdyby ho vzal sebou, pravděpodobně by ho Dorian poznal a kdyby se pokusil Elase poslat samotného, nebyl si jistý, jestli by po cestě nesežral nějaké zatoulané dítě, které by si nespletl se slepicí. "Fajn." Kývl a podal jí ruku, aby mohli dohodu uzavřít. "Zacharias." jméno podal spíš z nějaké vnitřní pohnutky, která jej nutila po uzavření dohody to prohoit. Nedej bože, aby ji ruku musel podat znovu. "Eleas je vycvičený vlk, dává přednost slepici, před vílou." pronesl nezáživně. Taková žužlací hračka nebyla špatný nápad. Škoda, že Eleas na víly skutečně nebyl. "Měly bychom vyrazit, pokud pujde tak pomalu jako mu to myslí, bude nám to trvat věčnost, než někam dojdeme." Navrhne.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

9/4/2020, 18:02
Sedmnáct let neznělo jako málo, v lidské mluvě patrně ne, ale z pohledu víly? Nic. Záblesk, vzpomínka, rychle pomíjející okamžik. "Ani na vaše poměry?" V hlase zaznívala touha udržet si lhostejnost v tónu, ovšem byly to její oči, které prozrazovaly zájem. Už měla tu čest vzít pár zakázek týkajících se dětí, obvykle malých zlodějů, ztracenců nebo nafoukaných paniček odmítajících se vdát za vybraného nápadníka - břichatého kníratého blbce, který s trochou štěstí umře na infarkt (nejspíš přivedený jeho mladičkou chodí). Lidský pojem času jí mohl být ukradený, znamenal sotva zlomek toho, co prožije ona - s trochou štěstí. Nebo se nedožije ani sto dvacet let, protože osud si zasedne na její maličkost a namísto házení klacků pod nohy z nich vystaví přehradu. "Je to jen obyčejnej zlodějíček. Mazanej, ale furt jen zloděj," potřese hlavou, uvolňujíc sevření rukou, prsty si protahujíc, aby do nich vrátila cit. "Čeho bych se od něj nanejvýš obávala, tak podfuku," ukazováčkem cinkne o nos v náznaku šibalského gesta, při kterém se dítě uculilo. Snad doufal, že s ním Nora uzavře jedno z pochybných spojenectví a svého kolegu obere o vše - peníze, diamanty, o kalhotách nemluvě. "Mám dojem, že až bude stát tváří v tvář podvedené klientele, rychle si rozmyslí, zda podobnou hovadinu zkusí znova. Protože příště bychom nebyli hodní. Vlastně...," rozhlédne se kolem, Smaragdový les přinášel mnohé nápady. "... Počítám, že nějaký drak by ocenil jednohubku jako je on." Minimálně by drakovi s tímhle chcípáčkem zamávala před nosem, než by práskla do bot, což by klučinu mohlo dostatečně vystrašit na to, aby podobné excesy nepraktikoval do budoucna. "Zkusme mu dát šanci. Když zklame... Inu..." Cit, s nímž pronášela slova, působil chladně asi tak jako Nora sama. "... Bude si pamatovat, že po něm nepůjde jen jeden žoldák, který mu může udělat ze života peklo, ale taky celý zástup víl, které ho mile rády stáhnou z kůže." Hlasité polknutí jí bylo důkazem, že si klučina začal dávat dvě a dvě dohromady a výsledek nevycházel v pozitivním slova smyslu - minimálně pro něj ne.

Hned, jak začal doplňovat její popis společného známého, nebylo pochyb, že měli tu čest se stejným člověkem - jestli se tedy takto dal nazvat. Vyjednávání s ním bývalo těžší, znal vílí kličky a dával si na slovíčka a fráze pozor. Patrně to nebylo jedinkrát, kdy ho nějaká víla oblafla. Ne, že by si mohla připsat zásluhy za tento čin, ale zvláště s ní si dával pořádnýho majzla na to, co řekne a jak své požadavky podá. Valore, tvé jméno se nese na křídlech smrti, zanotuje si v duchu, než pozornost přenesla na svého spolupachatele v kriminální činnosti. "Tak už je mi jasný, proč ho máš předat," zabrblá tiše, ruce založené na hrudníku. Obranné gesto, cítila se tak ve větším bezpečí, ačkoliv před Dorianem by jí neuchránila ani rychlost letu. Nedivila by se, kdyby jí křídla ze zad vyškubnul jako nějakou pošahanou odplatu. Napětí z toho jména prozrazovala i ramena tlačící se ke krku, jak měla potřebu se schovat. "Děláš, jako by byl pro tebe strašnej problém jim to oplatit. Kolikrát sis představil, jak mi jednu vrazíš, hm?" Jo, rovnou na něj a bez skrupulí, přesně tak fungoval Nořina mysl. Ani by nezaváhala při myšlence, kolik potěšení by mu přineslo, kdyby si ublížila - o to víc, kdyby to bylo něco pitomého.

Přikývla, znělo to rozumně, to mu musela nechat. Lidé v mnohém ohledu překvapovali, což vedle životu s vílami jim poskytovalo účinnou odolnost. O to víc překvapeně pozvedla obočí, když se odvážil nejen souhlasit, ale také uzavřít spojenectví, byť pouze dočasné, i se jménem. Vymyšleným? Kdo ví. "Vaelinore," odpoví podobným způsobem, než jeho ruku pustila. "To mě těší, ale pro své bezpečí budu spát na stromě." Křídla si očuchávat vážně nenechá. Aniž by cokoliv namítala, došla rázně ke klučinovi, kterého hodně rychle vytáhla na nohy. Dokud mohl chodit, půjde po svých a ona taky. Létat s ním by byla zátěž na křídla. "Tak pojď, kluku. A jestli cestou budeš naříkat, dostaneš roubík. A nepřej si vědět, z čeho bude vyrobený." Škubnutím ho přiměla ke kroku, aby konečně opustili nepříjemné místo, kde na ně kdykoliv mohl vylétnout jeden z okřídlených obyvatel nebo některý z jeho potomků. Cesta to bude dlouhá... tuze dlouhá.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

9/4/2020, 21:09
Její zdlouhavá projev o tom co je ten malý harant vlastně zač, přestal poslouchat někdy ve chvíli, kdy zmínila mazanost. Moc dobře věděl co to znamená být mazaný a na své první setkání s Dorianem také nikdy nezapomene. Tehdy teprve začínal a vracel se z města po neúspěšné žebrotě a malé nepovedené krádeži, která mu nakonec díky jeho smutným klukovským očím vynesla od té víly alespoň jeden stříbrný na jablko. Byl nad tím výdělkem tak potěšen, že div nevrazil do tehdy ještě lehce ovlaseného chlapa s tváří, která by mohla vraždit pohledem. Chtěl po něm najít nějakou holku a Zachy jako správné chytré mladé pokolení své společnosti začal vyjednávat. Získal tak svého prvního koně a několik málo peněz, aby tu holku našel. Naštěstí jeho první zakázka byla pouze po Fiplinu a nemusel ani moc namáhat Elease aby hledal, protože se ta dívka očividně ani nesnažila skrýt - bez ohledu na to, že se je v prvním momentě pokusila zabít, byl nakonec rád, že ji mohl hodit Dorianovi pod nohy s vítězným úšklebkem na tváři a odnést si tak svou první odměnu. Ano, přesně to byl jeho neblahý start, ale každý někde začal a on začínal jako zloděj. Naštěstí on byl nasměrován dobrým směrem, aby svou mazanost a inteligenci využíval jinak.  Začal vnímat někdy ve chvíli, kdy mluvila o stahování z kůže a jakožto správnému člověku mu lehce přejel mráz po zádech. Stahování kůže musí být nepříjemné. "Víly by nebyly jediné, kdo by si pochutnal na porcovaném mase.. mám pocit, že pár lidí by se uchýlilo i ke kanibalismu, co jsem o mladíkovi slyšel." poprvé jej nenazval bastardem. Chlapec může být ještě rád a nebo mu může naskočit chvilka naděje, že by si snad Zach nakonec mohl vybrat jeho stranu, neboť něco v jeho postoji značilo lehkou změnu chování.

"Dorian je dost prohnaná krysa. Na to že nepatří mezi víly, má dost slušné postavení." zamrmlá na její konstatování. Rozhodně ten muž nepatřil k těm, co by se nechali snadno připravit o svůj majetek a nezáleželo na tom, jestli je majetkem kus nějakého nábytku nebo nějaké malé ufňukané děcko o tom už se taky párkrát přesvědčil, když ho viděl jak zachází s vlastní ženou. Jako, byla ošklivá a on by na ni asi v životě chuť nedostal a lítostí také zrovna neoplýval, ale kdyby mohl a chtěl, asi by něco pro tu chudinu nakonec udělal. Ale svou práci potřeboval.  "Mám pocit, že se blíží úplněk." naprosto změnil téma a na moment se zadíval na nebe. Na to kolik bylo hodin bylo docela světlo a on úplňky tak neměl rád. Naposledy Eleas provyl celou noc a to rozhodně nebylo nic příjemného pro uši. Věděl že jeho vlk tímto vznáší svůj žal, ale od chvíle kdy jej vycvičil mu nikdy nezakázal od něj odejít, ovšem jeho vlk byl jeho vlkem a odmítal jej opustit. Což mu neblaze připomínalo kocoura na hřbitovní zdi. Když nad tím dál a dál uvažoval, nikdy nakonec nezjistil, kam jeho drahý přítel zjistil - ovšem ledová sprcha následovala vzápětí, kdy mu došlo jak je to dávno a i kdyby jeho kocour ještě žil, pravděpodobně by byl už tak starý, že by mu jablka jen těžko shazoval a pak - on už jablka zase tak rád neměl.
Kývl na znak, že její jméno zaznamenal, ale pak ruku stáhl k tělu a otočil se ke koni. Vypadala, že si chlapce chce vést sama a půjdou pěšky. Sám se nakonec uchýlil k tomu, že vzal Bellu za otěže a pouze ji vedl ve směru z lesa, tam kam bylo správné pokračovat. Nebo si alespoň myslel, že tato dohoda nebude snad jeho zkázou a víly se nepokusí sežrat jeho maso i s kostmi. Chudáci jeho zvířata, ačkoli tomu malému prohnanému ptáku jež seděl mezi koňskýma ušima a zase spal, by to bylo zřejmě jedno.  "Pro mě za mě." prohodil ještě k její poznámce ohledně spaní. Eleas se několikrát mlsně olíznul, jakoby na to měl svůj vlastní názor, ale nakonec jen pokračoval před skupinkou trochu napřed. Nejprve byli v tichosti, Zach nepromluvil a jeho společnice taky ne a až na několik kňouravých poznámek chlapce vládl ve skupině klid, přerušovaný zvukem kopyt jeho koně. Nebyl potěšen snahou o příměří a už vůbec ne o to, že jej shodila z koně, ale když už kráčeli vedle sebe neubránil se nutkání konverzovat. "Takhle to provozuješ vždycky?" nadhodil. "Slovíčkaříš, někoho přivedeš a pak osvobodíš?" položil doplňující otázku. Nechtěl si připustit, že by ta víla za svůj život, který nepovažoval zrovna za krátký, vzhledem k jejímu výstupu, byla stále ještě tak naivní a hloupá, že by podobně osvobodila i vraha a doufala, že se polepší a již nikdy nic takového neudělá. Ačkoli byly některé tresty kruté vůči věku, ale na druhou stranu, pokud si nedali říct, nemohou odcházet zcela bez trestu. A pak je tu ta skutečnost, že hraní si na boha a brát život taky nebylo zrovna skvělé - a není to jen tím, že vyrůstal v církevním sirotčinci. Díky bohu za Fiplin, kde se církev zase tak nezaobírala do podrobna.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

9/4/2020, 23:48
Nemáš nejmenší ponětí, ale nahlas nevydala sebemenší hlásku, to její pohled hovořil za vše. O Dorianovi se pokoušela zjistit několik informací, ale každý rozhlašoval cosi jiného, polovina z toho byly lži a druhá půlka by se dala přirovnat ke zmateným tvrzením hraničícím s bujnou lidskou představivostí. Věděla toho o něm málo - jen to, že ho pověst předcházela kvůli mnoha konexím a známostem, s nimiž člověk nechtěl přijít do styku a to nemluvila o vílách, kapitola sama o sobě. "Co bys chtěl od člověka, který udržuje výhodné styky s lovci z Mairornu," otřese se při té představě, kolik takové přátelství muselo přinášet prolité krve. Nebylo nic jednoduššího než pohrozit víle mučením specialisty, kteří se nebudou bát jí otrhat křídla, uštípnout rohy nebo vyškubat veškeré peří. "Dokud si ho neznepřátelíš, jsi před ním v bezpečí. Ale odmítnout jeho zakázky nosí smůlu." Ne, že by se jí to vyloženě stalo, ke svému štěstí měla pořád výhodu výcviku v illyrijském vojenském táboře, ale mezi jeho nejbližšími se pohybovali i mnohem starší a ostřílenější jedinci. Nebyla takový blázen, aby si nedovedla představit, kolik bolesti by jí mohli způsobit a král by se o tom nikdy nedozvěděl. Koho totiž zajímá jeden dezertér?"Dám ti radu, i když tě to nemusí zajímat, protože máš vlastní hlavu. Ale nikdy nedluž tomuhle muži laskavost. Vybere si ji tím nejkrutějším způsobem, o jakém se ti nesnilo." Něco v jejím hlase prozrazovalo, že obdobné situaci čelila, nebo se aspoň stala jejím svědkem. Druhá verze byla pravdou, a už tenkrát se pokoušela Dorianovi ze všech sil vyhnout. Většinu času trávila na jihu Otherkionu, Fiplinu se vyhýbala obloukem, když to šlo. Nepatřila k jediným žoldákům, ale k těm spolehlivějším, kteří si zakázku nenechají jen tak někým vzít. A její společník? Stačil pohled, aby si troufla v duchu tvrdit, že ani on není žádný začátečník. Uděláš všechno, abys toho kluka dostal, co, Doriane?

Vzhlédla, skrze koruny vysokých stromů posetých drahokamy toho viděla pramálo. Světlo se od lesklých kamínků odráželo a rušilo jí tak výhled na nebe. "Měli bychom jít. Čím dřív odsud vyjdem, tím líp pro nás," škubne lanem tak, aby se klučina dal do pohybu a tohle proradné místo plné spících draků a dalších obyvatel opustili co možná nejrychleji. Evasir sice patřil k vojensky založenému území, ale to neznamenalo, že by se zde cítila vítaná. Netušila, podle čeho soudí, že nastane úplněk, možná sledoval fáze nebo byl schopný věštec. Nepídila se po zdroji, nepotřebovala znát odpověď na tak hloupé otázky - ostatně nebyla malé dítě. Co jí bylo do toho, zda bude úplněk nebo ne? Snad až na to, že v tomto období vylézalo z doupat nejvíc bláznů. "Jestli se mi tím snažíš naznačit, že se proměníš na krvežíznivou bestii nebo tak něco, neboj se. Mám čím se bránit, není to moje první rodeo," věnuje mu polovičatý úsměv společně s cuknutím, aby chlapec popošel o pár kroků a neloudal se. "A jestli si nepospíšíš ty, věřím, že tady náš nový společný známý dá svému kamarádovi povel, aby tě při loudání kousal do zadku." Každé slovo pronášela s takovou jistotou, že i klučina mrskl po Zacharym vyděšenýma očima, s polknutím přikyvujíc na znamení, že už se teda loudat nebude. Jak se dalo od písklete jako on očekávat, kontroloval si celou cestu skrze les, zda se mu vlk nepřibližuje na intimní vzdálenost ke ctěnému šarlatánskému pozadí, ačkoliv tu a tam to akorát neslo zakopnutí z jeho strany, a napnutí svalů z pozice jeho věznitelky, Nory. Tu a tam jí pohyb přinesl nepříjemné píchnutí v boku, pokaždé raději odvrátila tvář, aby bolest na sobě nedávala znát. To samé platilo i pro zadržený vzduch - lepší bylo v pravou chvíli stisknout rty k sobě, zatnout čelist a počítat do pěti, než se rozhodla pomalu vydechnout.

Při jednom z takových cvičení ji vyrušil dotaz. Počáteční šok vystřídal projev lehké bolesti mihnutý na tváři a prudší vydechnutí přebytečného vzduchu, než čerstvý kyslík nabrala nosem. Fajn, tohle vítězství ti připíšu do karty, ale nečekej, že se situace bude opakovat. Nachytals mě jednou. Něco ukrytého hluboko v ní přimělo Noru pohodit hlavou na znamení tichého vzdoru, než odpověděla. Ostatně s přímým sdělením nikdy nevedla dvakrát velké boje a její upřímnost patřila mnohdy k osvěžující činnosti. "Slovíčkaření je pro víly typické. Ne zrovna pro můj druh, ale pro jiné... ano. Když chceš přežít a něco si vydělat, naučíš se hledat kličky. Ale ne, někdy to tak není," utrousí, aniž by ve tváři hnula brvou. Někdy raději dotyčného poslala na popraviště. "Záleží to na okolnostech. Prioritou je pro mě zjistit, co k tomu dotyčného vedla. Omlouvání chladnokrevné vraždy u mě nehledej, ale pokud dotyčný zabil, aby ochránil rodinu? Pak ano, osvobodím ho. Je rozdíl páchat takový čin za účelem zisku a nebo se zachránit před utrpením," trhne mírně hlavou, ale víc to pro danou chvíli nerozvádí. Tenhle kluk zjistil, že je dobrý v tom, co dělal. Jeden podfuk míjel druhý, ale pořád byl ještě dítě, potřeboval se poučit. K čemu to bude, pokud by ho zabili? Zmrzačili? "Někteří si zaslouží druhou šanci. Někteří," zopakuje chlapci do očí, aby si za uši zapsal, že tahle situace se opakovat už nebude. "A ty?" Pozornost obrátila na Zacharyho, který vedl svého koně, aniž by nasedl do sedla. Nevadilo by jí, kdyby v něm pokračoval, dokázala udržet stabilní krok i s jeho koněm, pokud by nezačal zrychlovat. "Jenom splníš, co máš a nestaráš se, protože to znamená projevit... Ach, jak se to říká? Lidskost?" Dobře, teď si do něj rýpla úmyslně. Ale on si o to vyloženě říkal. "Co tě vůbec přivedlo na cestu žoldáka? Proč nejsi... zbrojíř?" Hodil by se na zbrojíře. Nebo zahradníka.
Zacharias
Zacharias
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 28. 03. 20
Age : 29
Location : Fiplin

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

10/4/2020, 20:20
Doriana znal, byl jeho zaměstnavatelem už dobrých pár let a rozhodně nepatřil k těm co by ještě za tu dobu nedokázali dát dvě a dvě dohromady v tom, jaký Dorian dokáže být, když není po jeho. A stejně jako mluvila Vael s jistým odstupem, jakoby o tom něco věděla svého i jemu se vybavilo dost nepříjemné podívání na jednoho z jeho řad. Jistě konkurenci nemá nikdo rád a Zach by velice rád tvrdil, že mu bylo naprosto jedno co se mu stalo, ale od chvíle, kdy viděl jak se láme lidská čelist zaživa měl ještě větší odstup než dřív. Byl docela silná povaha a nezvracel hned jak viděl něco nepříjemně nechutného, ale ten večer ani noc rozhodně nespal. Do dneška sice vůbec netušil, co ten muž Dorianovi provedl, ale zatím co on trpěl Zach se s jeho trýznitelem procházel po ulici a bavili se o jeho další práci. Když mu ta slizká ruka podvodníka poplácala rameno, přejížděl mu mráz po zádech, ale to byl ještě mladý, bylo to dávno, šest, sedm let možná. V jeho očích byl Dorian stále výše postavený a kdyby si kýchnul a někdo zmizel, dokonce ani kdyby chodil po náměstí Hedenu s transparentem, zabil jsem císařovnu, věřil, že by se ho jediná ruka zákona nedotkla. Znovu pohlédl na toho malého bastarda, aby se ujistil, že se skutečně staví do správné pozice, vůči svému zaměstnavateli. "Když ho přivedu a předám, není má vina že uteče - pokud k útěku pomůžu, bude to už moci být jako další zakázka. Zdarma.. Jediné v čem si s ním Zachary rozuměl, byly peníze. Čím vyšší cena tím větší priorita zadavatele - Dorian však vždy své odměny udržoval vysoko, aby ho jen tak někdo nepřeplatil. Bylo mu jasné proč, ale proč by tak lpěl na malém zloději mu už nedocházelo a vypadalo to, že nebyl jediný, když si povšiml podobného tázavého pohledu na chlapce i ze strany jeho sokyně. Ať si provedl cokoli, nedá ti pokoj. Z nějakého důvodu, tě prostě chce..

Poté vyrazili na cestu a i když by se mohl velice snadno vyhoupnout do sedla a držet se vlastní rychlosti, šel po svých. Nejen že by si po pádu potřeboval protáhnout nohy, ale celkově za poslední týden strávil většinu času v sedle. Krátká procházka mu rozhodně neuškodí, navíc mu něco říkalo, že kdyby si sedl do sedla Eleas by nakonec skutečně na chlapce nebo na Vael něco zkusil - jak už říkal dříve, je to stále ještě poměrně malé štěně. A každé malé štěně si hrozně rádo hledá hračky. "Velice vtipné, ale absurdní - nic takového nás nečeká. To spíš Eleas bude mít co říct celou noc. ohlédl se za chůze na vlka a ten jakoby tušil, že to není pochvala a na chvíli sklonil uši, než hravě chňapl chlapci po zadku, což bylo provázeno hlasitým písknutím a popoběhnutím chlapce dopředu. Zachary se nad počínáním vlka ušklíbl a poté krátce zasmál. Teprve poté tence pískl a Eleas doběhl k jeho boku, aby následně na máchnutí Zacharyasovi ruky vyrazil kupředu a pokračoval v cestě před nimi. "To, že jsem ho poslal dopředu neznamená, že tě skutečně do zadku kousat nemůže, kdykoli ho můžu zavolat zpět." zabručel směrem k jejich malému vězni. Nerad by Elease nakazil nějakou ženinou poznámkou, ačkoli si žena možná myslela, že je to sranda chlapce děsit - což konec konců byla pravda, Eleas je vnímavější vlk, než jak by se mohlo zdát a nějaké drobné popíchnutí mu stačí k tomu, aby někoho sežral i když si o svolení obvykle zažádá psím pohledem přímo na Zacharyho.

Pokýval hlavou. Jelikož ženě nevěnoval nijak zkoumavé pohledy jejího rozhození si nevšiml a tedy ani svého drobného vítězství. Ovšem její slova se snažil vnímat. Chladnokrevná vražda versus sebeobrana. Ano mezi těmi činy byl zásadní rozdíl, ale v dnešní době je i masový vrah schopen sesmolit přesvědčivou lež. Přežít a vydělat si. Ta slova mu zaryla hluboko do mysli a několikrát se jako hrot šípu otočila, aby rána pálila více - věděl co to znamená snažit se přežít a věděl jaké věci kvůli tomu musel dělat a okrádání lidí patřilo mezi jedno takové nehledě na to, kolikrát se nebál sáhnout i po mladších, jen aby z nich něco dostal. Měl odstup vůči chudším, ale bohaté zrovna nemusel. Tak jako všechny a všechno - Kdy se v mém životě ze mě stal takovýchle mrzout. musel se zeptat sám sebe, ačkoli se tou otázkou nezabýval déle než po délku jejího pokládání. "To rozeznáš lháře tak dobře? Přetvářka patří k poměrně rozšířeným vlastnostem.." obvykle u víl. A když už se nepřetvařovaly byly neúprosně namyšlené. Což se nakonec u Vael zdálo jako předčasná úvaha.
Lidskost? Nakrčil obočí. Ano většinu úkolů plnil slepě a nestaral se koho přivede. Měl tu možnost mít šanci odmítat lehké případy, protože se vypracoval na svou pozici poměrně rychle. "Nemám důvod něco takového projevit, vůči vrahům a posedlým zlodějům po každé cennosti." utrousil něco jako odpověď. To, že se sem tam nechal slušně vmíchat do přepravy z bodu A do bodu B je jen myličkost. Navíc obvykle nepatřil mezi klasické žoldáky. Čímž jej dorazila další otázkou. Příliš úlisná informace, o lidi jako takové mu nikdy ve skutečnosti nešlo, ale bylo lepší mít je sebou jako hmotný důkaz. "Já nejsem žoldák." vyvrátí její tvrzení. Ne je špeh, co prahne po informacích a jen tak náhodou se při honbě za informací dostává do situace, že je potřeba informaci někde zastavit. A to znamená danou osobu přivést - také to znamená peněžní bonus. "Proč ty nejsi voják?" otočil k ní hlavu a odpověděl na otázku otázkou. Vypadala jako voják, ale rozhodně ne zcela kompletní. Nedokázal si představit jak by si se svým startem hledal nějakou nevinnou práci - jako zbrojíř by zrovna neuspěl, do armády se klidně dát mohl, ale měl takový odpor k rozkazům, že by raději spáchal harakiri, než by se podvolil nějakému namyšlenému generálovi, co si myslí jak spolkl všechno moudro, když se narodil před dvěma stovkami let. K čemu tak dlouhý život, stejně na konci umřeš, jen potkáš víc nudných lidí.
Vaelinore
Vaelinore
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 07. 04. 20
Age : 107
Location : Fiplin/Bakirah

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

10/4/2020, 21:10
"Nás" - jak rychle stačil zahrnout Noru do své podivné skupinky, která čítala další tři společníky v podobě zvířat, a jednoho otravného zlodějíčka. Ale dávat veřejně najevo mírné pobavení? Ne, ovšem to maličké zvednutí koutku rtů na jedné straně si neodpustila. "Ach tak. Pak bychom se měli z lesa vzdálit co možná nejdál to půjde," klesne pohledem k vlkovi, než se ohlédla přes rameno kontrolujíc, zda se někde v dálce neobjeví pohyb nebo se neozve zahřmění, jak se jeden z pánů místních jeskyň a doupat probouzí k životu z dlouhodobého spánku. S draky se ještě nesetkala, do kontaktu nepřicházela ani s vílami, které tyto kraje obývaly ve větším počtu. Už tak by mohli být ohroženi zlodějíčkem a jeho tendencí rvát si do kapes vše, co se jen trochu lesklo - a co shodou okolností narval do svých kapes i její komplic v únosu. "Nemám v plánu pobíhat po Evasiru s ohořelými křídly, pokud by z nich nebo ze mě vůbec ještě něco zbylo," doplní krátce, dávaje tak na vědomí, že s místními obyvateli se horko těžko vyjednávalo. Alespoň s těmi dračími ano. Poslední ohlédnutí doprovodil i zrychlenější krok. Lepší počítat s horší variantou a dostat se z těch zpropadených lesů živí a zdraví, nanejvýš s újmou na duši než na těle. Chlapcovo vypísknutí a následné popoběhnutí vpřed, div se nesnažil i přes svázání provazy zakrývat zadek, okomentovala mírným škubnutím. Nehodlala si kvůli němu rozedřít ruce do krve jenom proto, že se bojí jedné psovité šelmy. K výchově za pochodu používali leda bič, žádný cukr. Asi by to na něj ani nemělo vliv. "Možná bychom nemuseli toho chudáka tolik trápit. Pokud bude tvůj vlk přes noc ukecanej, nikdo z nás nezamhouří oka a budeme rádi za to, že půjdem po svých, což se o tobě říct nedá," trhne hlavou směrem ke koni, kterého si mohl kdykoliv osedlat. Zatímco ona by šla v klidu, chlapcovi by se motaly nohy. A pokud by mu ještě vlk ohryzával pozadí, nedostali by se vůbec nikam. A jestli ano? Pak za doprovodu hlasitého kňučení, ať tahle verze pekla na zemi na pár chvil přestane. Vděčný pohled, kterého se jí dostalo od zloděje, věnovala i Zacharymu, ačkoliv tady se jen stěží dalo tvrdit, zda by obměkčil špiónovo srdce. Toho dostanou do kolen jenom zvířata.

Poznat lháře? Těžká otázka. U lidí se přeci jenom mohla spoléhat na smysly, naslouchat tempu jejich srdce, drobným náznakům, které je prozrazovaly - hlasité polykání, zatínání rukou, upřené zírání, jako by snad právě tohle mělo za ně hovořit pravdu. Ale víly? Potřásla hlavou. "Mám své metody." Prozradit víc než bylo třeba se nemuselo vyplácet a vůči lidem byla opatrná. Sice uzavřeli čestnou dohodu, ale i jí šlo o peníze. Pověst, byť ta její nebyla tak prestižní a to nezmiňuji fakt, že její jméno bývalo komoleno a tak posbírala podivná uznání i za některé cizí osoby. Zjišťovala si fakta, hledala stopy, ale účelná byla i metoda, kdy přidržela někoho za oblečení nad útesem. Ano, párkrát látka povolila. Ano, kolikrát musela dotyčného i zachraňovat před bolestným rozsekáním se o skály. Ale užitek to přinášelo - a dokud bude, nehodlá s tím přestat. Přimhouřila oči, když se jí snažil odpověď oplatit nenuceným pudem sebezáchovy ega. "Stejně máš měkký srdce, když přijde řada na děcka," věnuje mu pobavený úšklebek, ale sama na tom nebyla jinak. Na rozdíl od nich si vybrala tu nejhorší možnou cestu pro Illyrijce, ale nikdy nelitovala. Mnohé tuhle možnost neměly, zůstala jim jediná cesta, ta schůdnější, pokud chtěly žít. Nebyla svatá, ale zachránit pár krků ještě mohla. Uchechtla se při vyvrácení jejího tvrzení o tom, čím se živil. Dobrá, měl pravdu - svým způsobem. "Máš recht, měla jsem to nazvat jinak. Opravím to." Důležitě si odkašlala, než nahodila naprosto nevinný výraz. "Co tě přivedlo na cestu chůvy?" Ještě budeš v duchu prosit, abys to vzal zpátky a nechal se nazývat žoldákem, spokojeně se pousměje, ale dál čeká na odpověď, kterou jí nedal. Nepotřebovala znát celou jeho historii, ale příběhy, které se skrývaly za takovým povoláním, bývaly podobné, příliš podobné. Možná na tom byl stejně jako ona. Možná... možná taky ne.

"Proč ty nejsi voják?" Otázka položená na tělo, už jen chybělo přidat jahody, šlehačku, čokoládový posyp a postupně každý centimetr kůže přejet jazykem. Nejsi vojákem... Zní to tak... poníženě. Urážka pro její rod, který byl veden k armádnímu výcviku. Potichu tiskla čelist k sobě, provaz svírajíc o něco intenzivněji, až jí bělely klouby na hřbetech rukou. I její křídla, doposud složená na zádech, se poněkud napjala, automaticky reagujíc na osobní podnět. Mohla bych si vybrat cokoliv. Protože jsem nebyla dost dobrá. Protože se mi nelíbil pohled na krev. Protože... Ale všechno do jednoho by to byla lež, jen další odporná lež, kterou se mohla krmit za osamělých nocí. "Protože neuznávám bezdůvodnou genocidu ve vlastních řadách," hlesne tiše, oči upřené před sebe, než se přinutila odvrátit tvář na druhou stranu. Nikdy nesouhlasila se způsobem, jakým existoval její druh. Vraždění přátel za účelem získat hloupý důkaz vlastní důležitosti. Sledovat, jak její kamarádi, s nimiž prožila tolik let při výcviku, jsou do jednoho mordováni. Bát se každého dne a sbírat úspěchy za jejich smrt? Ne, tohle nebyl život. "Neodpověděl jsi mi na otázku." Z jejího hlasu zazníval podtón naznačující, že by i on měl k tomu něco říct, ne pouze vyzvídat. Nebyla jeho zakázkou, nepotřeboval znát detail z její historie nebo osobnost. Měl jí být rovnocenným partnerem - co na tom, že jsou oba jiného druhu? Nehleděla na to. Ne teď, ne tady. Časem? Možná si vzpomene, že nějaký Zacharias existoval. Že procházela po jeho boku Smaragdovým lesem. Že ho srazila z koně. Že ho nazvala chůvou. Ale nakonec se dříve nebo později promění v prach. "Stmívá se," povzdechne si při pohledu na nebe. Měli by najít dobrý úklid, rozdělat oheň, najíst se a utábořit se dřív než nebude vidět na krok.
Sponsored content

Smaragdový les Empty Re: Smaragdový les

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru