Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 16:58
"... Rád se postarám o to, aby jsi padala vzhůru." Jako by se nejednalo o prostou frázi řečenou ze zdvořilosti. Tichý příslib jen mezi nimi, slib, že se o ni postará a nedovolí, aby se rozbila o útesy. Že ještě než by se dotkla ostrých kamenů, zachytil by ji, tisknouc ji v náručí. Že ji vezme do bezpečí a ukáže jí svět ze své perspektivy. Jako pták. Jako anděl. Jako můj vysněný hrdina. Nic z toho si nezasloužila a on se přesto znovu a dobrovolně nabízel. Opětovně jí podával nápomocnou ruku a Avalan natahovala prsty, aby se dotkla těch jeho. Aby jimi obemkla zápěstí a nechala se vytáhnout z hlubin. Nezasloužím si tě, Artë. A přesto všechno... se tě nechci vzdát. Sobecká myšlenka odsouvala ostatní do koutů, razila si cestu středem jako nějaká královna s odzbrojujícím úsměvem. Ani mě nezná, ale rychle nad tím zavrtěla hlavou. Potěšil ji, její srdce se kvůli němu zběsile rozbušilo a dívka se začala obávat, zda jí brzo nevyskočí tímto tempem z hrudi. Proč bys to dělal, Artë? Je tolik zajímavějších víl i lidí, na nichž bys mohl plýtvat svým darem. Skousla si ret, potěšená tou myšlenkou, že se zajímal o ni - o její tajný sen létat, dotknout se oblak... hvězd. "Chytil bys mě, kdybych padala?" Mohl jí utrhnout sedmikrásku. Mohl jí darovat mýdlo s fialkami. Mohl po ní pojmenovat hvězdu zářící nad kovárnou, kterou by mu připomínala. Ale jí nejvíc fascinovala myšlenka, že by jí nedovolil padnout. Pak já budu stát po tvém boku, ať se stane cokoliv, Artë. Věrná jako Večernice i Jitřenka. Usmála se pro sebe, zasloužil si, aby na něj někdo dohlížel - na jeho kroky, cestu, kterou si zvolil.

"Není to jen inkoust," povzdechne si tiše, nožkami pohupujíc ve vzduchu. Opravdu připomínala malé dítě, i teď, když k němu promlouvala. Malé dítě plné ideí, filozofických myšlenek a fantazie. "Představuje to mou nešikovnost. Z pár kapek jsem nadělala hotovou pohromu. Jen to dokazuje mou nevyspělost." Cítila se smutná, že se pod jejíma rukama mohlo pár kapek proměnit na katastrofu. "Kdo ví, co to bude příště?" Klidně by svíčkou mohla podpálit pokoj. Zničit vzácnou knihu, která jí byla zapůjčena. Možností existovala celá řada a Avalan moc dobře věděla, že s její nešikovností by se vyplnily všechny do jedné. "A já se zase nepoučím. Nikdy se nepoučím," zavrtí hlavou znovu, tentokrát o něco melancholičtěji. Ne, hvězdy pro ni byly přednější. Sledovat je, vymýšlet si příběhy a popisovat je do knih. Snít při otevřeném okně a usínat za doteků měsíčních paprsků, zatímco si hlavu podloží další rozečtenou četbou, aby se následujícího ráda probudila s tváří zamazanou od inkoustu a poznámkami částečně oslintanými, protože zlozvyk byl železná košile, kterou si každý večer na sebe navlékala do boje. Když něco milovala, byla málo ochotná se toho vzdát. Když ji něco činilo šťastnou, odmítala se k tomu postavit zády a chovat se, jako by svět za nimi neexistoval. Pokud milovala hvězdy, těžko kvůli nim zavře okna a bude je ignorovat. "Myslím, že chyby opakujeme. Alespoň já je opakuji... protože doufám v jiný výsledek." Jaká to dětinská myšlenka vyslovená nahlas. Co by se mělo změnit? Co? Že jí jednou někdo přenese do postele a přikryje? Nebo všechny knížky uklidí z jejího dosahu, zatímco bude tiše pochrupovat na stole, a kalamář pečlivě uzavře, aby ho nerozlila po svých poznámkách? Že jí někdo zašeptá do ucha "Je čas jít spát, Rusalko," a ukáže jí, že hřejivá náruč je o tolik lepší než nepohodlná dřevěná deska? Tolik přání a žádné z nich se nemohlo splnit. Proč by ano? Protože jediný, kdo tě takto oslovuje, je Artë. A ty pro něj nejsi dost dobrá. Ne, on nebude tím, kdo jí zastrčí pramínek dlouhých vlasů za ouško. Kdo jí broukne do ucha sladkou přezdívku, kterou si už teď tak zamilovala. Kdo ji ukryje před světem svými křídly z ebenu. "Mě se to líbí." Mně taky, odpověděla v duchu, aniž by tušila, o čem hovořil on. Jí se líbila ta představa, nenaplněná a vzdálená. "Líbí se mi jaká jsi." Srdce vynechalo úder. A když se znovu probralo k životu, tlouklo dvojnásobnou rychlostí. Nikdo jí ještě neřekl, že se někomu líbí. Že její povahové rysy mohou být pro někoho zajímavé, ba dokonce přitažlivé dostatečně na to, aby jí to řekl nahlas. Třeba to říká jenom proto, aby tě potěšil. Rozum se probral k životu a znovu si vybíral svá kázání, upozorňujíc ji zdviženým ukazováčkem. Ta myšlenka zabolela. Pustá fráze řečená jenom proto, aby byla na chvíli šťastná. Aby se usmála. "Ty mě taky," šeptla tiše, že stát u moře, příboj by jistě smetl její slova a nechal je splynout s vodou. Ty mě taky, Artë. Ani nevíš jak. Ale říct mu cokoliv víc? Ne, neodvážila se. Na to nebyla dostatečně vyzbrojená mečem a štítem, kdyby došlo na obranu. Hradby jejího srdce byly tenké, ještě nezdolané nikým a snadno se otevíraly každému, kdo měl zájem - ale takových bylo málo, příliš málo a tak hlavní bránu uzamkla. Ale Artë vytrvale klepal na dřevo, stál před ní a čekal. Čekal, až ho pozve dál. A jí... jí se to líbilo. Příjemný pocit rozlévající se po celém těle, to chvění, o kterém by lhala, kdyby tvrdila, že jí je nepříjemné. Teplo střídající se s chladem. Očekávání všeho, čím jí ještě mohl překvapit - a že on ji překvapoval neustále.

Ale stejně jako atmosféra mezi nimi elektrizovala, se rázem ozvalo po její otázce hrobové ticho. Těžké, dusivé - tak moc, že i Avalan došlo, že něco zase provedla. Něco řekla, na něco upozornila. Položila nevhodnou otázku a nyní na ní doplácela. "J-já... se omlouvám... Nemyslela jsem... Nechtěla jsem..." ... Ti ublížit... Kousla se do rtů, zase udělala chybu. Kdyby si vlasy nespletla do dlouhého copu, určitě by se za jejich závojem skrývala jako malé dítě. "Nemusíš..." Začala nadějně, aby využil té šance a neodpovídal jí. Ale Artë se přesto ujal slova. A Avalan začala postupně chápat, proč se atmosféra zčista jasna změnila na něco uzemňujícího. "Ne," zašeptala v odpovědi. O Illyrijcích měla jen základní mlhavé představy - věděla, že existují. Že mohou létat. A že jejich křídla nejsou podobná těm, jakými se chlubí Vespeři nebo Torrynové. Připomínala svým vzhledem dračí s blánami, černá jako uhel. Dokázala rozeznat Vespera od Illyrijce, ale jinak o nich nevěděla nic. Zvláště ne o citlivosti, pro niž jsou známí. Začínala chápat - jizvy ho obraly o citlivost, kterou patrně postrádal. Která by mu dělala radost. Jemu a... jiným ženám, jak jí postupně bylo vysvětleno. Očima zamlženýma od slz provinilosti pohlédla na něj, když promluvil - na křídla křižovaná jizvami, z nichž vytékala krev, jak mu drsná kůra drtila povrch blan, až Avalan zalapala po dechu. "Krvácíš. Artë, ty krvácíš..." Zdálo se ale, že necítil nic. Nic... Někdo ho připravil o to, co ho dělalo Illyrijcem. Ale ona to tak neviděla. "Mně to nevadí," hlesne tiše. Nebyla takovou ženou, která by s ním sdílela lože. Nerozuměla tomu, proč je to tak důležité. Ale nevadilo jí to. "A-asi na tom nezáleží, protože nejsem ta žena..." Odmlčela se, pokračování pro ni bylo příliš intimní na to, aby ho dostala přes rty, ale přesto muselo být jasné, kam směřuje. Nebyla žena, se kterou by ulehl. Ale nevadí mi to, Artë. "To je to, co sis od padajících hvězd přál?" Vrátit cit... být normální. Něco, co mu hvězdy nesplní. "Věřím... Víš... já věřím, že když tě někdo opravdu miluje... Tak proto, jaký jsi. Se všemi... nedostatky. Se vším, co tě dělá jiného. Protože když tě někdo má skutečně rád, nezáleží na tom. Chce být šťastný." Artë musel někoho takového najít. Možná ne dnes, možná ne zítra... Ale jednou ho hvězdy vyslyší a přivedou mu do cesty někoho, kdo ho uvidí se všemi nedostatky, chybami i tím, o čem sám smýšlí zle. Kdo se na něj usměje a řekne, že na tom nezáleží, protože nikdo není dokonalý. Kdo v něm uvidí někoho speciálního. Kdo tě chytí, až budeš padat, Artë.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 17:53
"Více než to.." odpověděl na její otázku. Kdyby se rozhodla padat, udělal by víc než jen to, že by ji chytil. Víc než jen to, že by ji chytil do rukou, sevřel by ji v náručí, pevně a přesto dost jemně, aby ji neublížil. Přitáhl ji blíž, aby mohl mávnout křídly s námahou a bolestí z navýšené hmotnosti, ale i tak by to udělal. Mávl by křídly a vynesl ji vysoko k oblakům, mezi mraky. Mezi ta bílá oblaka a nechal by ji, aby viděla to, co vidí on. To po čem touží, nechal by ji vidět to co vidí on, když letí v oblacích a pro oba by to mohlo být nové. Pro ni snad jen proto, že poletí. Jen proto, že se ocitne mezi mraky, ale pro něj? Něco co nikdy nikomu neukázal, něco co by jen tak pro někoho neudělal. Nechal by ji ve své blízkosti, opírat se o jeho hrudník, na kterém doteky tak nesnáší. Kvůli ní by to udělal. Vznesl by se do oblak, kde ji nemůže pustit, aby nemohl couvnout, před svou vlastní slabostí. Tam, kde nemůže udělat krok zpět, tam kde je víc sám sebou, než na zemi. Kde může alespoň po paměti pátrat po pocitu větru opírajícího se do jeho křídel. Kde jediná možná cesta je vpřed. "...vzal bych tě nahoru." pohledem k modrému nebi zdůraznil svá slova. Jeho oči se upřely na mraky. Na hustá bílá oblaka co nyní jakoby jej lákaly do vzduchu. Křičely na něj a volaly jej svůdným voláním, ale jeho srdce jej drželo na zemi. Dole na pevné půdě, u jezera a s touhle dívkou. Sám ze sebe byl překvapen. Nikdy jej nic nedrželo tak na zemi.

Opakování jeho vlastních chyb. V tomhle snad byli až příliš podobní a proto mlčel. Nechtěl jí to brát, tu nevinnost. Tu její slepou víru v něco co on dávno považoval jen za maličkost. A přesto dělal tu chybu znovu. Dokola a pořád. To jak se neustále nořil do vlastních myšlenek. Do vzpomínek na svou sestru. Na to jaký měli vztah a jak jej měla ráda. Jak k němu vzhlížela a poté jej zničeho nic začala nenávidět. Odmítala jej, nebyla z jeho přítomnosti nadšená a odháněla jej. Vzpomínka na to, když z domu odcházel. Ani jeho matka nepronesla vytoužené sbohem. Nikdo tehdy neřekl ani slovo. To jak neustále nabízel někomu své srdce a to jediné co dostával byla zrada a další bolest. Byl už tak naplněný bolestí, že byl přesvědčený, že nesnese další. "Někdy musíme udělat chybu víckrát, abychom se poučili.." ještě stále to dokázal, skrýt svou bolest hluboko za svůj úsměv. Dokázal předstírat, že bolest jakou v sobě nosí nemá. Že neexistuje a nikdy neexistovala. Stačil mu pohled do jejích očí. Slova co mu říkala. Nezajímala ho. Jediné slovo co se mu vetřelo mezi rty, jediná krátká věta co chtěla být vyřčena nahlas a také byla. To ticho k jakému donutil hlas ve své hlavě. Utvrdil svá slova. Líbila se mu. Líbilo se mu co všechno představuje, co dokáže a co říká. Líbilo se mu co chtěla dokázat a líbil se mu i ten příjemný pocit co v něm vzbuzovala. Něco co nezažil za celou dobu, co se dostal ze spárů otce. Něco co si myslel, že nemůže cítit a přesto to tam bylo. Díval se na ni a skutečně čekal na odpověď a ta přišla. Tichá, tišší než by mohl předpokládat a stejně ji slyšel jakoby mu ji křičela do ucha. Najednou mělo vzduchu, úsměv na jeho tváři byl jiný a přesto stejný jaký byl doposud. Bohužel dřív než stihl opět promluvit, promluvila ona.

Nikdy nezažil ve své hlavě tak ohlušující ticho. Šum co měl v uších, vysoký tón, který mu ničil ušní bubínky a pak jen pronikavý smích v jeho hlavě. Ale ten po těch černých a bolestných myšlenkách ustal také. Příjemný tlak na hrudníku se změnil v bolest. Jakoby se každá krvinka v jeho těle naplnila tou bolestí, kterou dusil tak hluboko jak jen dokázal. Znovu jakoby stál přivázaný někde nahoře na skále a tichým hlasem prosil otce o to, aby přestal. A když to nezabíralo tak křičel, hlasitě bolestí a znovu a znovu. Další rány, další moment, kdy se ostrá čepel hrotu zarývala hluboko do jeho blanitých křídel a zanechávala krvácející ránu. Nádech a výdech. Pevně zavřel oči tak pevně jak jen dokázal. Stálo jej to mnohem více síly než očekával. Aby pouze promluvil, aby řekl tu jednoduchou větu o Illyrijcích. Aby ji řekl co křídla pro ně představují. A ženy v jeho věku bohužel potřebují křídla u mužů. Samy je nemají, přišly o ně a přesto ví jak citlivá jsou. Bolela jej představa, vzpomínka na ty umučené výrazy když na něj křičely, když mu vyčítaly, že takto s ním nemohou být. Když na něj jeho sestra křičela, že není Illyrijec. Když mu otec po letech trýznění a tvrdého tréningu oznámil, že je jen zklamáním a není jeho synem. Copak neudělal dost? Nevzdal se snad všeho. Nedokázal v sobě vzbudit dostatečný hněv a když pohnul křídly necítil stále nic a o to ho to bolelo více. Necítil kapky krve stékající po jeho křídlech a jen nahnul hlavu, aby se podíval, když jej na to upozornila. Napnul svaly na křídlech, odlepil se od stromu a máchl jimi. Dost silně na to, aby kapky krve setřásl, ale ne zas tak silně, aby se odlepil od země. Snad jen zvedl trochu prach. Její další věta. Kapka naděje, déšť, který mu připomínal, že žije. Zvedl pohled a upřel na ni svoje oči. Neusmíval se, v jeho tváři se nezračila bolest. Jen v jeho očích se mihlo slabé "cosi". Polkl. Artë, ne.. hlas ho znal příliš dobře, a příliš dobře znal jak tohle dopadá. Jak tahle věta končí. Je to napnutá tětiva luku, tak napnut, že brzy praskne, pokud se neuvolní šíp, který drží. "..nejstem TA žena.." Tětiva se povolila a šíp vystřelil. Zmizelo to, cokoli co se v jeho očích mihlo stihlo zmizet dřív, než stihl Artë uhnout pohledem.

Myšlenky byly příliš kruté na to, aby jej nechali věřit jeho slabou duši, naději příliš dlouho. Její slova slyšel, vnímal je, ale nevěřil jim. "Ne všechno je inkoustová skvrna, Avalan." oslovil ji. Tentokrát však bolest v jeho hlase byla zřetelná. Slyšel by ji i hluchý, viděl i slepý. Zůstával sám, pokaždé zůstával sám. Otec, který mu to učinil, ho má za zklamání i když splnil všechno co po něm žádal. Matka, která léčila jeho rány a byla v době jeho utrpení s ním, v něm nevidí svého syna. A jeho sestra. Jeho sestra, jediná kdo k němu vzhlížel, kdo jej viděl. Ta která tvrdila, že je měsícem a má kolem sebe hvězdy.., byla to ona, kdo nakonec řekl, že nikdy nepotká slunce, i kdyby miloval sebevíc. "Ne každý příběh je pohádka a ne každá pohádka má šťastný konec." opět promluvil stahujíc svá křídla k tělu, tisknouc je na svá záda, stejně jako předtím, když se ho v Palisu dotkl ten malý chlapec. Otočil se ji zády a přitisknutím křídel ještě blíž skryl velké X, které tvořily dvě jeho nejhlubší a nejošklivější jizvy. Ty dvě, které měl od doby, kdy chránil svou matku. Z doby, kdy svá křídla již necítil. Jediné místo kde paradoxně dokáže pocítit dotek, ale nikdo se jej tam neodváží dotknout. Jen proto, že jsou jizvy hluboké a odpudivé. Tak usilovně se to místo snažil skrýt. Jak se jizvy táhly až na jeho záda, končila těsně pod jeho rameny na lopatkách. Natočil hlavu tak, aby se na ni ohlédl, ale neotočil se celý. "Možná by jsi neměla,.. být tak nešťastná z inkoustu na svých rukou. Jsi příliš hezká na to, aby sis dělala vrásky z takové maličkosti." vydechl vzduch z plic a stáhl košili z větve. Ještě byla trochu vlhká, ale nebylo to tak zlé, aby mu to nestačilo. Děláš pořád dokola stejnou chybu, Artë. Neměl by jsi tak snadno.. podléhat, když. "Já vím.." sám odpověděl sotva slyšitelně. sám sobě. Hlasu ve své hlavě.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 18:56
Proč se tolik bojím, že mu ublížím? Hlava svěšená, ruce položené do klína, nožky se přestávaly pohupovat ve vzduchu jako předtím, hravé a dovádivé. Z celého postoje se pomalu ale jistě vytrácela radost nahrazená melancholií, pocitem smutku, bídy a tichého utrpení. Proč mám pocit, že mu bořím svět? Pohled na chvějící se ruce přinutil prsty zatnout se do pěstiček, potlačit ten třes dokazující bouři emocí, v nichž se nevyznala. Většinu času žila šťastná, usmívala se a přinášela radost. Teď jako by tomu bylo naopak - přivábila do svých řad bolest, intenzivní a hlasitou, kříčící na všechny světové strany svou verzi příběhu. Hloupá, nehorázně... hloupá. Nemusela se na Artëho dívat, aby cítila napětí odrážející se na svalech zatnutých utrpením. Stačilo naslouchat - jeho dechu, jeho pohybům, ševelení křídel, když je svěsil, aby na ni dolehla každá emoce o něco důrazněji, silněji než svět opřený o Atlasova ramena. Ublížila mu. Inkoustová skvrna, dříve rozmazaná, se nyní vpíjela do čistého papíru, třísnila ho barvou smutku, modrým odstínem bolesti, který se bude začerňovat smyslem utrpení. Bolestí. Strachem. Co mu na to mohla říct? Omlouvám se, Artë... nechtěla jsem... Ale jako by tyto myšlenky nebyly dostačující. Nic nebylo dostačující. "Avalan." Poprvé ji oslovil jménem. Poprvé ji nenazval Rusalkou. A v jejím srdci se rozlila bolest, jakou ještě nepocítila. Muka se rozlévala žilami, vyplňovala každý záhyb těla, každý článek prstů, každý nerv. Obalovala se kolem ní v podobě šlahounů z trnů, mučivě svírala její tělo a Avalan věřila, že se už nikdy nenadechne z plných plic. Nikdy nepocítí tu svěžest, když se mohla zaklonit a svobodně nadechnout, vyplnit hrudník čerstvým vzduchem. "Avalan." Náhle jí vlastní jméno znělo jako urážka, to nejhorší, co jí dokázal říct. Proč tomu tak bylo? Proč to tak cítila? Proč se bojím, že mě už nikdy nenazve Rusalkou? Do očí se vlévaly slzy strachu, přirozeného nepřítele, jehož se ve skrytu duše obávala. Protože jí už pro něj nejsi. Rozum, ten nestoudný kazatel, se znovu přihlásil o slovo, ale v jeho hlase nezněla radost - jen rezignace. Tiché konstatování holého faktu. "Proč?" Tichý, sotva postřehnutelný šepot splynul z jejích rtů v otázce obsahující vše. Proč nemohla být jeho Rusalkou? Proč mu musela ublížit? Proč nemůže být všechno inkoustovou skvrnou? Možná se zpočátku bude bát, že se zamaže. Že něco provede. Že někomu ublíží svou nešikovností. Jako teď Artëmu? Ramena poklesla, útlé tělo se choulilo do sebe. Nohy pokrčila tak, až si koleny podpírala bradu, patami zapřená o hrubou kůru větve, na níž po celou dobu seděla. Nakonec ale přinesla své kouzlo, když jí ho někdo pomohl ho objevit. Někdo? Jaká ironie. "Artë," zašeptala znovu, tentokrát jeho jméno. Jméno rytíře, který se nebál umazat. Který k ní slétl na svých křídlech z ebenu a namísto palčivé poznámky nabídl mýdlo s fialkami. Který by ji neváhal zachytit, až by padala, aby ji vznesl vysoko do oblak. "Artë..."

Srdce poposkočilo. To jediné jméno stačilo k tomu, aby došla na konec cesty. Na konec, kde existoval jen útes vysoko nad burácejícím mořem, skála, odkud nevedla žádná jiná cesta. "Artë, počkej... Prosím, počkej!" Něco hluboko v ní, co teď spalo, se probudilo k životu a přinutilo jí k seskočení z větve a učinění dvou, tří krůčků jeho směrem. Stále dostatečně daleko ale mnohem blíž než předtím. Dlouhý cop, ledabyle svázaný, se jí stihl rozmotat, aby si lehký vánek mohl pohrávat s dlouhými, takřka bělostnými kadeřemi. "Vlastně si jako vítr, i když cucháš vlasy je příjemné mít tě poblíž." "Taky tě chci mít poblíž," vyhrkla zničeho nic v odpovědi na jeho odpověď kdysi dávno. Jako rána z čistého nebe. Stála tam při šumění vody v jezeře, kdy se do klidné hladiny opíral vítr a jemně si pohrával s vlnkami, nabourávajíc ticho, které se mezi nimi neslo. A jí bylo jedno, jestli ji bude slyšet celé jezero nebo jen on, potřebovala mu toho tolik říct. "Už to vím, Artë..." Několik pramínků ji zalechtalo na šíji, modrá látka se jí z jedné strany opírala do těla, kopírujíc křivky skryté pod tradičním střihem šatů. Ale jí to bylo jedno, nezáleželo na tom. Chtěla jen, aby ji vyslechl. Aby zastavil své počínání a na okamžik jí naslouchal. "Už vím, že inkoust nepředstavuje jen to špatné. Že všechny ty fleky nejsou... prokletí, ale v mnoha ohledech i požehnáním." Čekala. Jestli se otočí, jestli probudí jeho zájem. Jestli jí vůbec bude naslouchat tak, jak si přála, i kdyby jen z poloviny. "Protože kdybych se neumazala, nikdy bych nepotkala tebe, Artë... A já radši stokrát udělám tu stejnou chybu než abych přišla o setkání s tebou." Ani si neuvědomila, kdy se první slzy uvolnily, ale nyní tam stála vydaná napospas jeho milosti, uplakaná a přesto šťastná. Jak zvláštní pocit. Vydechla, hlavu skloněnou na znamení pokory, pokání, které mělo být z její strany učiněno. "Omlouvám se, Artë... Neměla jsem v úmyslu ti ublížit." Čímkoliv - prve svou otázkou, později odpovědí. Malá hloupá víla. Zavřela oči. Ne, tak to nemělo být. Malá hloupá Rusalka. "Nezáleží mi na tom. Tvá křídla... budou vždy tvou součástí. Ale nezáleží mi na tom, zda jsou poškozená nebo ne, protože... Protože mi záleží na tvém úsměvu. Na tom, abys byl šťastný. A... a já bych si přála, abys byl šťastný díky mně." Hlas se jí třásl, zdálo se, že i vítr sílil. Sotva připomínala tu jemnou vílu, když se jí kadeře zpola zakrývaly tvář a po prstech přebíhala jinovatka, jak se její moc nedržela na pozoru a silou emocí se projevovala po svém. "A ty v mých očích nikdy nebudeš poškozený," houkla na něj, odhrnujíc si pramínky z očí. Protože já tě takového nevidím. "Budeš... Pro mě budeš..." Proč se to zdálo tak těžké vyslovit? "... Sen, ke kterému se každou noc ráda vracím!" Co jí to stálo, když ta slova vyslovila? Další slzy. Slzy štěstí, radosti, že se poprvé v životě nedržela zpátky. Že na ničem jiném nezáleželo. "A já budu ráda tvou Rusalkou, pokud budeš chtít," zašeptala do ticha, zničená představou, že tohle možná bude nadobro konec. Mohl se jí zřeknout, odmítnout ji. Mohl učinit kroky vpřed a zanechat ji napospas samotě. Nechat ji padat. Řekl jsi, že mě chytíš, až budu padat... Tak mě chyť teď. A přesně v ten moment skočila z útesu do neznáma.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 20:02
Zničený. Tak si skutečně připadal. Udělal znovu tu samou chybu. Tu co dělá vždycky. Nechal se tím vším pohltit, svou slabou myslí, svými představami. Vlastní mysl jej zradila a sebeovládání bylo pryč. Proklínal sám sebe, že v sobě i po tolika letech nedokázal najít dostatek síly, aby zastavil všechno už při zrodu. Proč ji prostě jen nepodal mýdlo a nenechal ji svému osudu. Proč jen neřekl, že nemá zač a nehleděl si svého. Proč musel teď stát jako přikovaný k zemi a strhávat z větve košili. proč měl hlas v jeho hlavě nyní tak smířlivý tón? Nikdy takový nebyl, tak proč je takový teď? Co komu udělal že už i jeho vlastní hlas v hlavě k němu cítí lítost. Zaťal ruku v pěst a sevřel tak i košili, která už tak byla pomačkaná a přesto na ni jeho stisk zanechal další záhyby, které ji na kráse nepřidaly. ve snaze to napravit košili protřepal ve vzduchu a teprve potom si ji oblékl. Urovnal ji na ramenou a protáhl si křídla, kdy konečně uvolnil jejich pevné sevření k zádům. Proč? sotva ta slova slyšel a neodpovídal na ně. Řekl jí to. Svět není pohádka a nikdy pohádkou nebude. Ne všechny příběhy musí mít nutně šťastný konec a ten jeho nebude zrovna tím skvělým plným naděje. Bolelo ho to. Ne tolik, jakoby se ponořil ještě hlouběji, kdyby alespoň na chvíli přestal pochybovat, snad kdyby ještě chvíli mlčela dokázal by tomu všemu uvěřit natolik, že by jej to už nikdy nenechalo klidným. Ta bolest. Urovnal si košili, znovu a ještě jednou, protože stále byl znepokojen jejím usazením na svém těle, srovnal její límec a prsty sklouzl ke knoflíkům. "Artë.." jeho jméno. Tolik stačilo k tomu, aby ustal v pohybu. Aby se jeho prsty zastavily hned u toho prvního knoflíku. Artë ne! Nemůžeš být až tak naivní, aby jsi pořád ještě věřil. Jenže on tak naivní byl. Naivní, že stále ještě věřil v sílu hvězd, tak naivní, že věřil, že se jeho sestra dočká své vytoužené svobody. Tak naivní, že věřil že pro něj u někoho stále existuje naděje, i když byl nyní jako zraněné ptáče, co vypadlo z hnízda. Ležíc pod stromem odkázaný na pomoc druhých. Jeho jméno zaznělo v tichém šepotu znovu a on se zamračil. Svraštil čelo a mezi obočím mu vyskočily vrásky. Dlouhý nádech, výdech..Klid.

Nenechal se nakonec zastavit, zapnul si svou košili knoflík po knoflíčku. V tichosti, zmítaný vlastními myšlenkami. Jeho jméno zaznělo potřetí a on zvedl hlavu. Ustal v pohybu a jeho prsty zapnuly poslední knoflík na jeho košili. Znovu nádech, chvíle ticha, chtěl odejít, udělat krok, roztáhnout křídla a mávnout jimi. Ulehčit trápení jí i sobě. K čemu by ji byl někdo jako je on? O čemu by by zrovna jí, má příliš mnoho špatných myšlenek, příliš mnoho bolesti, kdesi hluboko a přesto tak snadno vyplouvající na povrch. Chce jej mít poblíž? Nejprve mu to nedávalo smysl. Nic z jejich slov až poté si uvědomil co ji řekl pár minut zpět. Že je jako vítr. Vítr co cuchá a vlasy, čeří vzduch, je dobré mít ho blízko. Cítit jeho poryvy ve tvářích a jeho sílu, jak se zabírá do křídel. To jsi chtěl říct, Artë? "Proč se mi neustále snažíš vštípit něco, čemu bych neměl věřit?" předtím když mu vštěpovala myšlenku na let. Jaké to je létat a nyní ta hloupá a falešná naděje, které nemohl nevěřit. Nadechl se a pootočil hlavu, aby ji zahlédl, alespoň periferním viděním. Nechápal její počínání, proč by to dělala, proč by dělala krok k někomu jako je on. Proč by zrovna k němu někdo chtěl jít s takovou vervou, v mnoha ohledech mu to přišlo jen jako lítost, jen jako obyčejná lítost, která lidi nutí dělat různé věci, které ve skutečnosti nechtějí. O to víc byl překvapený, když v jejích očích lítost nezahlédl. Dokončil svou otočku a stál jí opět čelem, tentokrát však již oblečený.
"Není to nic co by bylo nové, nepotřebuji tuhle lítost.. proč by jsi to jinak dělala?" A záleží na tom, Artë? pro jednou byl ten hlas užitečný. Co na tom záleží? Co záleží na tom proč to dělá on taky dělá spoustu věcí, které dělá bez důvodu. Nepotřebuje jej. Stejně jako nepotřeboval důvod k tomu, aby ji nabídl mýdlo, aby ji nazval větrem. Slovy plynou a objevují se. Sklopil hlavu dolů, upřel pohled na zem. Poškozený. to slovo znělo tak zvláštně, tak jinak. byl takový. Jako poškozený meč, něco co se nedá spravit, co už je jen třeba vyhodit. Její krok kupředu. Kdy uděláš ty ten svůj, Artë?"

Udělal krok kupředu a druhý. Zvedl k ní pohled a zadíval se na ni. Podpora jakou se mu nyní dostávalo od jindy nepříjemného hlasu padla možná na úrodnější půdu, že to byl zrovna on, kdo narušil osobní prostor její i svůj. Tak aby mohl natáhnout ruku a dát jí pramen vlasů za ucho, něžně se přitom dotknout její tváře, kdy se mu prav obočí nakrčilo a opět povolilo, jak přejel po jemné kůži a ten zatoulaný pramen bílých vlasů skončil za jejím uchem, opřený pohled na jeho počínání prozrazoval jistý druh nejistoty. Něco v jeho gestech bylo nové a cizí, sám to nepoznával a doufal, že je to dobře. Že právě proto je to jiné, právě proto se cítí tak zvláštně. "Omlouvám se, Rusalko. Když stahoval ruku zpět k tělu, bříšky prstů jí opět přejel po tváři. Řekla mu toho tolik a jediné co dokázal on, byla omluva. Za co vlastně? Za to, že se zranil a děsil ji tím co dělá, že ji snad mohl rozplakat? Plakala by pro někoho jako je on? Hloupost. Prč by měla chtít být zrovna rusalkou, jeho rusalkou, proč by o to měla projevit zájem. Proč o něj, proč ne o jiného? Udělal by další krok, zřejmě z toho pocitu potřeby mít ji blíž, ale bránil sám sobě. Příliš blízko zakázaným místům, příliš čerstvá bolest rozlévající se po jeho těle. Všeho byl příliš, aby skutečně mohl prolomit nějaký další svůj vlastní led. Snažil se ji hledět do očí, ale měl nutkání uhnout pohledem, nedokázal v sobě potlačit touhu omluvit se. "Odpustíš mi to?" konečně tiše vydechl, ruka padla k jeho boku a on konečně udržel pohled upřený do jejích očí. Nebyl si jistý za co žádá odpuštění, snad ani jakou reakci čekal, ale vzdal se. Tak rychle tak snadno, místo aby bojoval se vzdal a proč? Kvůli vlastní bolesti? Kvůli tomu, že použila slova, která jej ranila? Nemusela ani tušit co dělá a on mohl být jen naivní a nyní dělat další chybu ve svém životě. A přesto. Přesto přese všechno, když se ji díval do očí, koutky jeho úst - toužil se usmát, chtěl aby řekla něco, co jej  úsměvu donutí. Vlastně mohla říct cokoli, udělat cokoli. Pořád v sobě tu bolest cítil a nešla zahnat, nechtěla se jej pustit, ale ten lehký dotek na její tváři, ten kraťoučký moment. Ještě teď mu bříška prstu příjemně brněla, přitom mu přišlo, že po letech v kovárně v nich spoustu citu dávno ztratil. Artë, ty hlupáku jeden, ty jsi to vážně udělal zase.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 20:48
"Protože..." Cítila, jak moc ho toužila obejmout, schoulit u sebe v náručí a ukrýt ho před vším zlým tak, jako si přála, aby učinil s ní. "Protože..." Natáhnout ruce, chytit ho, přitáhnout k sobě. Stát si bok po boku, vnímat blízkost toho druhého, vzájemný dotek, teplo, pocit sounáležitosti. "Protože nic není tak špatné, jak se na první pohled zdá... A to jsi mi ukázal ty," zašeptá nakonec s úsměvem na tváři, šťastným a přesto i uplakaným, jak bojovala se všemi emocemi, které se uvnitř jejího srdce hromadily. Nebyla princezna, ani bojovnice. Jen motýl, část přírody, křehká a zranitelná. Motýl, kterého se rozhodl obdivovat, protože mu spočinul ve zrakovém poli. Sedmikráska uprostřed pole plného vzácných květin. Trs šeříku mezi javory. "Protože na víře není nic špatného," vydechne znovu, ale tentokrát se neodmlčela na tak dlouhou dobu jako předtím. "Protože když si budeš myslet, že padáš... já budu věřit, že poletíš," vydechne ztěžka. Věřila, že roztáhne křídla. Přestože se svět bude zdát nesnesitelným místem, pokaždé nalezne něco, co ho donutí na poslední chvíli zareagovat, nalézt ztracenou chuť k životu. Upnout se na světlý bod, na jiskru naděje, natáhnout k ní paži a doufat... ne, věřit, že všechno dobře dopadne. "Protože bych si přála, abys viděl svět tak jako já, Artë," oslovila ho s takovým citem, jaký u sebe nepoznala. Jeho jméno, to jediné slovíčko vyslovila, jako by na tom závisel celý její život. Láskyplně, konejšivě... milovaně. Svěsila hlavu. Lítost - to slovo se jí už delší dobu příčilo. Tahalo za uši, znělo tak ohyzdně. Vtíravě jako nějaký démon, rarach sedící na rameni a šeptající, že nikdy nic nedokáže, protože lítost je jeho nejlepší přítel. V lítosti se dalo utopit, zadusit se jí. Litovala ho? Ano, částečně - litovala, že se nedokázal oprostit od minulosti, která ho pronásledovala jako věrný stín. Ale nelitovala jeho. Nezasloužil si lítost, jen lásku. Radost ve svém životě. Štěstí, které se mu očividně nedostávalo. "Nestojím tu proto, že bych tě litovala, Artë. Nevolám tě jménem, abych ti připomínala, co jsi zažil, ať už to bylo cokoliv." Mohla utéct. Mohla se rozhodnout, stáhnout se a opustit tohle místo jednou pro vždy. Otočit se a pláchnout rychleji, než by stihl pochopit, co se stalo. Nechat ho v osamocení. V lítosti. "Protože mi na tobě záleží, ty můj blázne." Cožpak to stále ještě nechápeš, Artë? Natočila hlavu na stranu, tvář si nechávajíc laskat sluncem i větrem, který se kolem jezera v nepravidelných kruzích zvedal. Mám tě ráda. Možná se potkali teprve před krátkou chvílí, ale už tak si stihla k němu vypěstovat city. Mám tě ráda. I když se na ni zlobil - o to víc ji bolelo pomyšlení, že se rozejdou ve zlém. Kdyby tomu tak nebylo, nestarala by se. Kdyby jí na tom nezáleželo, neohlédla by se. Nezastavila by ho. "... Protože tě mám ráda, Artë."

Bylo to venku, ta tichá slova jí unikla ze rtů. Srdce otupělo prvotním šokem, ale něco v ní pociťovalo obrovský příval úlevy. Co ale bude teď? Mohl se zlobit. Mohl se jí vysmát. Mohl se otočit, roztáhnout křídla a vznést se vysoko do oblak. A nebo se mohl zastavit a naslouchat těm několika slovům, která pro něj měla. A on se skutečně zastavil a naslouchal. Ba co víc - učinil kroky vpřed, jeden, druhý a jí se tajil dech. Něco v něm působilo odhodlaně, takřka dominantně, když si k ní razil cestu. Zastavil se až téměř u ní a Avalan by přísahala, že určitě musel slyšet, jak hlasitě jí bilo srdce. Gesto, které učinil, ji zasáhlo více než slova - plné něhy, laskavosti, jemnosti. Svázané city a přesto stejně volné jako on. Zatajila dech napůl cesty, když natáhl ruku, aby jí prsty poupravil vlasy, zastrkávaje je za špičaté ouško, dotýkaje se konečky její tváře. Nikdy nenarušil její osobní prostor. Nikdy se nezdálo, že by podobný krok hodlal učinit. A teď by přísahala, že její srdce prahne po dalším doteku, podobně pomíjivém, který si však natrvalo uzamkne v paměti. "Rusalko." Jak moc si ta slova přála slyšet. Úleva, která se rozprostírala po jejím těle, se dala popsat jako uhrančivá. Ani si neuvědomovala, že se jí po celou dobu klepou kolena. "To já se omlouvám, Artë. J-já... měla jsem... totiž... kdybych..." Netušila, jak pokračovat. Měla lépe vážit slova, uvědomit si, jak mu každý nádech mohl ublížit. Každé slovo, každá věta. I když to tak nemyslela, napáchala obrovské škody. Jako kaňka inkoustu, která se rozpije do všeho bílého a zanechá po sobě modré fleky. Nejsem tvá princezna. Nemám křídla. Nejsem Illyrijec. Nemám jediné právo... být tvou. Byla všechno, jen ne to, co by ho přivedlo ke štěstí. Nemohla za ním létat. Neznala jeho kulturu. Nerozuměla jeho pocitům tak, jako jeho vlastní druh. Ale možná... možná to tak bylo dobře. Protože Avalan byla Rusalka tančící na hvězdách. Možná nelétala, ale uměla vytvořit představu, že ano. A pokud by padala? Chytíš mě, Artë. Ty mě vždycky chytíš. "Vážně se musíš ptát?" Odpověděla hravou otázkou, žádná zloba, žádný vztek ani smutek. Jen veselí jiskřící jí v očích, byť ještě trochu uslzených. Ale místo toho, aby mu cokoliv něco řekla, opatrně natáhla ručku, pomaloučku, zlehka, aby ho nevyděsila. Pokládaje mu ji na tvář v něžném pohlazení, za předpokladu, že jí to dovolil, než sklouzla ke rtům, konečky prstů pozvedávaje koutek o něco výš, aby se usmál. Pro ni. Pro sebe. Pro ně. "Otočil ses, když jsem skočila do neznáma... A chytil jsi mě." Teď už mě jen vezmi vzhůru do oblak.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 22:30
Věřila mu obdobně jako jeho křídla. Pokaždé když skočil aniž by sám tušil co se kolem děje, nakonec se křídla roztáhla a vynesla ho do oblak. Copak sám sebe neznal už tak dobře, aby věděl, že jej křídla nikdy nezklamou? Vyjmenovala mu spoustu protože. Spoustu důvodů, proč by se jej pokoušela v odchodu zastavit. Proč by jí ta jeho křídla neměla vadit, proč by mohl být pro ni dobrý muž? Chvíli uvažoval, jestli mluví se stejnou dívkou jako mluvil před několika minutami. Zda mluví s tou samou co mu vysvětlovala, že létání není jen samozřejmost, běžná věc. A pak tu byl ten holý fakt, že stále nechtěl věřit, že to myslí vážně. Považoval to za lítost, za klam, kterým se jej všichni pokoušeli konejšit. Nabízeli mu přátelství kdykoli si uvědomili, že udělali chybu a dali mu naději. Zúžil oči a nechal tu otázku, tu větu proklouznout mezi rty. Jen pouhá lítost, nemohlo to být víc, nečekal víc, nedokázal si představit víc. A přesto to přišlo. V několika dalších větách, kdy se k ní otočil. Donutilo ho to, aby se otočil, když na něj mluvila. Aby se ji přitom díval do očí a hledal v nich tu neexistující lítost. "Avalan.." oslovil ji jménem. Měkce. Jinak než předtím, ne jakoby se s ní loučil spíš něco jako varování a prosbu zároveň. Nechtěl aby řekla něco, co nebude moct splnit. Ať se chystá k čemukoli, neposlouchej ji. Bude to jen další klam, Artë. Lže ti. hlas v jeho hlavě měl jasno, jenže Artë jej dávno neposlouchal. ...můj blázne... nádech a  výdech. Tep co nabral jinou rychlost a přesto si stále přišel klidný. Pozvedl bradu a zahleděl se ji do očí. Ale ať už čekal cokoli, nemohl čekat slova jaká uslyšel. Znali se krátce, příliš krátkou chvíli na to, aby si mohl jeden z nich uvědomit něco takového, byť to nebyla tak silná slova, přece v nich byl příslib. Sám sobě se bránil a považoval to za přelud. Za svou fantazii, spadl a uhodil se do hlavy, snad mu padla na hlavu větev a on teď leží někde pod ní a jen sní. Semkl rty k sobě. Nevěděl co říct. Neříkej nic, Artë! "Cože?" rozuměl jí, ale nevěřil tomu. Zněl překvapeně, zmateně a potěšeně zároveň.

Silná potřeba být ji blíž jej donutila udělat několik kroků k ní a ještě stále mimo vlastní svět, rozhozený a přesto jistý co chce udělat natáhl ruku k její tváři. Dotek na její jemné tváři, zastrčení onoho pramínku za ucho. Jak se neubránil, aby zlehka přejel prsty po hraně ucha, když za ním nechával onen bílý pramínek a při cestě nazpět, ten dotek opět na její tváři. Nakrčení jeho čela, když se ji omlouval, když hledal sílu dívat se ji do očí. Nikdy nic podobného nezažil. Být tak silně vázán k osobě, kterou právě potkal, jakoby jej k ní něco táhlo, něco silnějšího než je on sám. Její slova, povaha.. její nevinnost a starost. Ten pohled v jejích očích. To jak se dívala na svět okolo, snad i to, že mu chce dokázat, že to co vidí ona, může vidět i on. Ale proč. Její omluva ho donutila k drobnému úsměvu. Pozvedl koutky a na moment sklopil oči stranou. Na malý moment uhnul pohledem, aby sám sebe uvolnil z pevného sevření svých vlastních myšlenek na to proč by měl být tak nervózní jen kvůli tomu co řekla. Možná proto, že to neslýchal často, že to nebyla slova míněná jen jako útěcha, ale slyšel za nimi něco jiného. Na otázku mu odpověděla otázkou a on kývl na souhlas. Musí a vždy se ptát bude, bude-li to nutné. Bude-li to potřebovat. Nechal ji dotknout se jeho tváře, zamrkal a pak jako správné štěně vyšel její ruce vstříc a opřel se do ní s přivřením očí. Usmál se. Po její větě oči opět otevřel. "Slíbil jsem to." i když to myslel jinak. slíbil, že ji chytí a vezme do oblak. Jeho pohled padl na její rty. Ne. Ne a znovu ne. Tohle udělat nechceš, Artë. Vím jak to dopadne, nezvládneš to. Víš že to nezvládneš. hlas v jeho hlavě jej napomenul, ale neposlouchal jej, když udělal krok jejím směrem a zbavil se tak té délky paže mezi nimi, upíral jí pohled svých temně hnědých očí do jejích, zvedl ruku a stejně jako předtím ji přejel po tváři. Její blízkost téměř cítil na svém těle, i když mezi nimi stále byl prostor. Nepříjemný pocit co se z té blízkosti rozléval po jeho hrudi, napnuté svaly na křídlech jakoby tomu pocitu chtěl uletět. Nakloní k ní hlavu a pootevře rty. Víš kolikrát jsem tě prosil, aby jsi to udělal? A ty to děláš teď, když by jsi neměl? Zbláznil jsi se, Artë?! Opět ten hlas ignoroval a zároveň doufal, že ten nepříjemný pocit, z něčí přítomnosti v jeho blízkosti, zmizí. Ještě kousek, milimetr možná dva, prsty přešel na její krk jemně něžně, podepřel ji hlavu a políbil ji. Opatrně, spíš jen ochutnal její rty, krátce a zlehka. Sotva by se to dalo nazvat vášnivým polibkem, spíš váhavým, při kterém přivřel oči a pokud jej neodstrčila pokusil se o druhý. Napínajíc svaly na křídlech, jak se snažil neuskočit v záchvatu paniky z možnosti doteků, které nemá moc rád, který jej ještě více znervózňují. Jsi hrozný parchant Artë, proč nemůžeš líbat někoho, koho chci já? Tohle je zbytečná práce.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

30/4/2020, 23:21
Tolik šoku, tolik nedůvěry vyřčeném v jednom obyčejném slově. V jednom výkřiku do tmy. Ani ho nemusel vyslovit, jeho tvář hovořila sama za sebe. "Slyšel jsi správně," zvolní tempo hlasu, působila klidně, rozvážně, dokonce by se dalo hovořit i o jakési sebedůvěře, byť se jí ruce chvěly a Avalan se musela uklidňovat pravidelným dýcháním. Nádech, výdech, nádech, výdech - tichá mantra odehrávající se pouze v její hlavě. "Ale jestli chceš, řeknu ti to ještě jednou. Ne... řeknu ti to klidně stokrát. Každou noc ti budu tu zprávu posílat po hvězdách." Úsměv, tak šťastný, radostný z toho, co se mu chystala sdělit. Těch pár slov, která znamenala mnoho, víc než si dokázala představit. Protože mi na tobě záleží. Protože se mi líbí, jak se usmíváš. Protože... "... Mám tě ráda, Artë." Nic víc nebylo zapotřebí, jen ta tři slůvka a jedno jméno. Jeho jméno pronesené s citem, s něhou, která rozvibrovala její hlas ke šťastnému smíchu. Co na tom, že se znali tak krátce? To pouto vzniklo samo od sebe - pochopení, cit, poznání. Nehrálo roli, zda oba žili v jiném království. Zda jim hranice nedovolí vídat se každý den. Měli hvězdy, Jitřenku i Večernici. Měli Slunce, které bude všude stejné. Měsíc, tichého poutníka sledujícího jejich kroky. Nezáleželo na tom, že se znali krátce - rozuměli si. Chápali se. Nalezli v tom druhém útěchu, kterou potřebovali. Kterou hledali. Možná jejich příběh nebude vypsán ve hvězdách. Možná ho bude znát jen Jitřenka skrývající se vysoko na obloze. Ale na tom nezáleželo, když měli jeden druhého. A doufám, že máš rád i ty mě. A pokud ne... Nevadí. Nepotřebovala to slyšet. Stačilo jen podvědomí o tom, že je šťastný. Že jeho život prozářila jako slunečnice na poli.

Stáli tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku, překonat vzdálenost a dotknout se toho druhého. Přistoupit o krůček blíž, přitisknout se a schovat mu hlavu do náručí s očima zavřenýma, víčky pevně semknutými k sobě, aby ten sen nikdy neskončil. Ale Artë nebyl sen, byl skutečnost - živý z masa a kostí, ne pouhý výplod fantazie. Illyrijec se zničenými křídly, ale žádné z těch označení ho plně nevystihovalo jako jeho jméno - Artë. Jméno, které byla ochotna vyslovovat neustále, užívat si jeho znění na rtech, nádech i důraz, s jakým jí splývalo z úst a štěstí, jaké v ní vyvolávalo. Sledovala ho a přitom se opět červenala, tichá a zdrženlivá, v rozpacích a potěšená tím něžným gestem, když jí za ucho zastrčil pramínek vlasů. Když jí lehce hladil po tváři a Avalan tíhla touhou přitisknout se, prodloužit ten prchavý dotek, ale zároveň se bála, aby ho nevyděsila. Aby ho nedonutila ustoupit o krok vzad a prchnout jako vyděšenou laň. Sledovala, jak se mu roztomile krčilo obočí, jak se mu vytvářela vráska kousíček nad nosem, jak se mu krabatilo čelo, až v ní vyvolával touhu uhladit mu ho, nechat vymizet všechny ty vrásky, které mu způsobila. Natáhnout ruku výš, prohrábnout mu tmavé kadeře a prsty se jimi s láskou probírat až ke krku, kde by ho konečky laskala. Vyvolával v ní toho tolik a Avalan si přesto nedovolila nic z toho. Ty můj blázínku, usmála se při všimnutí, jak rychle stočil pohled stranou. Stále se bál, ale chápala to. Byla jen další ženou, další z mnoha, která mu mohla ublížit. Vrazit dýku do srdce s pohledem značícím zklamání. Nad čím? Že nebyl takový jako jiní? Nepotřebovala mít někoho takového. "Víš, co v tobě vidím, Artë?" Lehce naklonila hlavu na stranu, pozorujíc ho bezelstnýma modrýma očima. "Sedmikrásku. Sedmikrásku mezi růžemi." Pro někoho to mohlo vyznít jako urážka. Ostatně čím byla sedmikráska? Plevel. A růže? Nádherné vyšlechtěné květiny. Ale přesně proto milovala sedmikrásky - každý nad nimi ohrnoval nos, všichni do jednoho dávali přednost růžím, opěvujíc jejich krásu. A přitom si nikdo nepovšiml, jak se sedmikráska otáčí za sluncem. Jak růžové jsou její okvětní lístky zespodu, když se jako první probouzela do sluncem zalitého dne. Kolik významu představovala oproti tuctovým růžím. Růže dokázal ocenit každý. Ale kdo by ocenil sedmikrásku? Já. Já tě vždycky ocením, Artë. Se všemi chybami. Se všemi nedostatky. Pokaždé tě ocením, protože... jsem už prostě taková. Malá hloupá Rusalka. "Příběh ukrytý ve hvězdách." A jen ona ho mohla přečíst, protože k ní promlouval. Protože jí svůj příběh vyprávěl a ona mu naslouchala. Zalitá jeho září, oslněná půvabem, který nikdo jiný neviděl.

Dech se jí zastavil, když se tváří natiskl proti její dlani a v Avalan vyvolal nefalšovaný údiv pomalu se měnící ve šťastný smích. Bohové, jak moc jí srdce zabolelo, když přidalo na tempu, hlasitě bijící na poplach? Přála si, aby tento okamžik neskončil, aby nebyl pomíjivý, ale všechno jednou muselo skončit. Vždycky všechno jednou skončí. "Já vím," zašeptala v odpověď. Slíbil, že ji chytí a dodržel to. Sotva chápala, kam směřoval jeho pohled, neznalá a tak nezkušená v tomto oboru. Sledovala ho, nedovolila si odvrátit pohled, červenajíce se v jeho blízkosti. Malá Rusalka, žádná hloupá víla. A najednou se naklonil blíž, takřka cítila jeho dech na svých rtech. Jeho blízkost, která ji nutila chvět se. Stačilo by málo, aby zaslechla i jeho srdce. Aby na něj položila dlaň a vnímala tlukot proti tomu svému, proti dlani. K čemu se chystal pochopila až ve chvíli, kdy už sotva existoval únik. A ani ten by jí nenapadl v momentě, kdy přitiskl své rty na její v něžném polibku, pozvedávaje ji hlavu tak, aby ji mohl políbit - lehce, opatrně. Prakticky by si ten polibek mohla vysnít a přesto by věřila, že se nejednalo o sen, jak jí brněly rty. První polibek. Opravdový polibek. V břiše se třepotaly motýlci, přes páteř přebíhal mráz. Takové to tedy je? Pocit štěstí vyplňující každý centimetr jejího těla, doprovázený dalším polibkem, při kterém mu zlehka položila na tvář svou dlaň. To až se probudí, aby věděla, že se nejednalo jen o sen. Takové to tedy je... "Myslím... Že vím, jaké je to lítat," vysloví tiše. Opravdu - měla pocit, že padá a přitom že jí něco udržovalo ve vzduchu. On? Křídla? Cožpak na tom záleželo? "A už teď vím, že mi to nikdy nezevšední." Tentokrát to byla ona, kdo si stoupl na špičky, přitahujíc si ho pro polibek, podobně něžný, jaké jí věnoval on. "Ještě by ses mnou nechal utopit? Po tom všem?" Ta tichá připomínka, věta, kterou pronesl na začátku jejich setkání. Něco, na co nepotřebovala znát odpověď, ale přesto to musela vyslovit. Protože pro něj byla Rusalkou. Jeho Rusalkou.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

1/5/2020, 00:11
Nebylo to tak, že by ji nerozuměl, ale skutečně těm slovům nevěřil, nedokázal je nechat usadit se v jeho mysli, aniž by se nezeptal co bude dál. Aniž by nebyl zmatený z toho co slyší, byl příliš zahleděný do své naivní představy, do těch myšlenek, do minulosti do momentů, kdy to bylo to jediné co chtěl slyšet, aby byl klidný. Aby všechno bylo jak má a když ta slova konečně slyšel tak ji právě proto neuvěřil. Stala se z něj plachá laň utíkající před lvicí, ačkoli to ze začátku vypadalo naopak. Nakonec to byl vždy on, kdo měl tendence utéct od bolesti. Už ji neběhal vstříc jako dřív, nevystavoval své tělo šípům zrady a zármutku, naopak, vystavil jim záda, aby jim práci usnadnil, příliš zeslábl na to, aby se dál bránil a její slova jej přichytili nepřipraveného, nejistého, rozrušeného. Byl jako rozčeřená hladina jezera, každé další lovo, další pohled vytvářel na hladině kruhy a nenechal ji, aby se uklidnila. Neposlouchej ji, Artë! Nebuď hloupý! ale on poslouchal, byl jedno ucho, když na ni upíral zrak a ona se rozhodla mu ta slova posílat každou noc po hvězdách. Nebude moci spát když mu tohle bude dělat, už tak byl příliš - až příliš ponořen. Ona skočila, proč by nemohl skočit on. Proč by nemohl nakročit vstříc útesu na kterém stála ona? Protože, ty na ten útes nepatříš, máš křídla, aby jsi létal, Artë. otravný, tak otravný se mu jeho hlas v hlavě najednou zdál. Bránil mu, zastavoval jej a ona zopakovala ta slova znovu. Skousl si ret. Netušil co to je, co cítí v její blízkosti, netušil kolik to pro něj znamená, kolik pro něj znamená ona, ale věděl, že pokud by udělala krok vzad, od něj. On udělá krok vřed, k ní. Věděl, že by ji chytil. Věděl to. Možná až příliš dobře. "Také tě.." Artë, víš že jsi těch slov vždy litoval. Víš to tak dobře jako já, neříkej je nahlas! "..Mám tě rád, Avalan." Snad. Snad to bylo to správné slovo, co vystihovalo jeho pocity po takto krátkém setkání. Nebylo to silnější něž on, ale sílilo to. Mohlo to brzy být silnější. Jsi idiot, Artë. A já tě nemám rád, oficiálně.
Možná v tom neviděla logiku. Skutečně snad byla jen další ženou, ale tentokrát by se hádal on. Stejně jako Mýdlo nebylo pouze mýdlem. Inkoust nebyl pouze inkoustem. Ona nebyla jen další ženou. Neuměl to vysvětlit, ale její přístup, její myšlenky. Byla jako slunečnice, točící se ke slunci. Kam se hne slunce tam se hne i její pohled, ale věděla, že když slunečnice nedokáže najít slunce otáčejí se čely k sobě? A on podle své sestry byl vždy spíš jako měsíc, než jako slunce. "Nevím." odpověděl prostě. Nevěděl co vidí v jeho pošramocené duši, zbabělce? Chudáka? Hůř? Ale z jejích úst vzešla sedmikráska. Malá drobná květina, skrývající se v trávě. S bílými okvětními lístky. Skrytá na mezi růžemi. Nikdy nepředstíral, že je na zemi jen jediná květina, vyjadřující cit. Neříkal, že je jen růže, necítil to tak, byť jsou růže krásné a několikrát jimi obdaroval. Ale co mu přišlo vzácnější, než taková růže byla vždy květina utržená venku, snad i na společném výletě. Vpletená do vlasů prsty, když uhne pramen vlasů. Na moment sklopil pohled k zemi, ne proto, že by byl zklamaný, že není růží, ale protože její pohled pro něj byl tak, tak hluboký. Věděl, že udělal chybu, chybu z toho, že ji rozplakal, že se rozhodl odejít, aniž by dělal to co vždy. "Pokud budeš chtít, povím ti celý příběh.." v jeho očích se značila bolest, ale také odhodlání. Jakoby jí dával svolení k tomu, aby se jej zeptala. Na cokoli. Cokoli co ji napadne a jediné co mohla čekat je upřímná odpověď. Nechtěl před ní skrývat cokoli, co by mohla chtít vědět. Usmál se. Může být její sedmikráskou pokud chce, ačkoli muži obvykle nebývají květinami v ženských očích, on se s tím spokojil. Spokojil se s tím, protože věděl, že se někdo on na rytíře v lesklé zbroji nehodí. A mohl by ji vyprávět mnoho dalších příběhů hvězd. Kolik by si jich jen přála a jaké by chtěla. Jeho mysl napadly myšlenky na noc pod širým nebem. Kdy je to jen o ní a o něm. S očima upřenýma na hvězdy. Na noční oblohu.
Nedokázal si pomoct, aby to neudělal. Dlouho, dost dlouho, nepoznal tak něžný dotek a nechtěl, aby přestala. na jeho tváři byl úsměv, když zdůraznil svůj slib, ale zvážněl, když se k ní váhavě nakláněl. Ignorujíc hlas ve své hlavě, protestující vůči jeho volbě. Nakláněl se, pomalu sám v sobě potlačujíc nejen touhu k polibku, ale i touhu uskočit do bezpečí. I když se jej na hrudi ani ramenech či pažích nedotkla, cítil nepříjemné šimrání, ten pocit přítomnosti jejího těla a toužil uskočit. Svaly na jeho křídlech se napínaly, připravené zakročit, ale ona byla silnější, její pohled byl silnější. Nádech. Výdech. V momentě kdy přitiskl své rty k jejím se na moment uklidnil a zbláznil zároveň. Jemně, váhavě, jakoby je chtěl jen ochutnat odtáhl se od nich, rukou podpírajíc její hlavu, opakujíc jeden malý kroužek ukazováčkem, znovu se naklonil a stejně opatrně ji políbil znovu. Jen jeden moment. Pár vteřin a v jeho těle reakce trvala několik minut. Jak se znovu rozlévat ten příjemný pocit a mísil se s tím nepříjemným. S nutkáním uskočit stranou a ulevit bolestně napnutými svaly na křídlech. Cítil, že je napíná, svaly, ale netušil, že se do zjizvených křídel opírá vítr, jak je postupně uvolňoval od zad. Nevědomky znovu lehce napjal křídla, ne však do jejich plné délky. "Létat.. znamená ještě něco víc.." zašeptal ´Jeho hlas zněl zadýchaně i když nic nedělal, pocit jaký v něm vzbuzovala si protiřečil s tím jaký v něm vzbuzoval ten nepříjemný pocit na hrudi. Natáhl druhou ruku jejím směrem. Váhavě, trhaně, jakoby se k tomu doteku musel nutit, položil svou dlaň na její bok a opět nakrčil obočí. Uhneš. Stačí, aby se tě dotkla a uhneš, utečeš od ní a necháš ji tu, Artë. Oba to víme. nechtěl to přiznat, ale měl pravdu. Nedokázal se smířit s tím pocitem. "Je to těžší, než jsem myslel.." zamumlá si spíš sám pro sebe, než pro ni. Ale bylo nemožné, aby jej neslyšela. Nadechl se. "Utop mě, Rusalko." na moment se ji podíval do očí. Jak silné bylo nutkání, aby se vypařil z její blízkosti, aby odtamtud zmizel. Jak těžké bylo to vydržet a ona si jej přitáhla do polibku. Neodolal, oplácel ji polibek, ale zároveň, nechtěl ji pustit, chtěl sám sebe přinutit zůstat v její blízkosti. Ne. Řekl jsem ne. Alespoň jednou mě poslechni ty arogantní netopýre! "Věř mi." zašeptal, než ji s určitým vypětím sil za bok přitáhl k sobě, a okamžitě pocítil chuť odskočit, panikařit. Ale místo toho mávl křídly. Napjaté svaly se podvolily jeho rozhodnutí a v momentě se odlepili od země. Ten pocit se stupňoval, Upřel pohled do jejích očí. "Pořád, mě budeš mít ráda?" musela cítit jakým způsobem bojoval sám se sebou, ale zároveň bylo poznat, že ji líbat chce, že ji chce obejmout. A proto musel někam, kde ji pustit nemůže, kde nemá tu stejnou možnost útěku, jako na zemi a tak nějak doufal, že to Avalan pochopí.

Po chvíli ve vzduchu a políbení v oblacích, ji snese opět na zem a už podruhé zastrčí pramen jejích vlasů za ucho. "Musím, už jít, ale uvidíme se." nutkání, které po celou dobu měl, nepříjemný pocit na hrudi a ještě ta tíha naštvaného hlasu v jeho hlavě jej znepokojovala. Ničila a netěšila. Možná i proto od ní poodstoupí a znovu roztáhne křídla, vzlétávajíc do oblak a mizíc v neznámu, na cestě domů.
>>>


Naposledy upravil Artë Carniceano dne 1/5/2020, 20:20, celkově upraveno 1 krát
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

1/5/2020, 11:04
Řekl to. "... Mám tě rád..." Řekl jí to. Nechal ze rtů splynout slova lásky, vzájemného citu, byť jen prvotního. Nebyla to láska, ale mohla být. Snad... Snad časem? Když se budou mít dostatečně rádi? "... Mám tě rád, Avalan..." Měl ji rád a na ničem jiném nezáleželo. Ne teď, ne tady. Modrá kukadla se rozzářila radostí, úsměv se usadil trvale na rtech a Avalan nebyla schopna myslet na cokoliv jiného. Má mě rád... Artë mě má rád. Jako nějaká dětská říkanka, písnička, kterou se malé děti učí poznávat svět kolem sebe a pamatovat si určité věci, se jí točila v hlavě, prozpěvovaná veselým hláskem. Má mě rád. Má mě rád! V tu chvíli se dokázala pouze culit, na nic víc se nezmohla, ale možná to tak bylo dobře. Být o něco odvážnější, vrhla by se mu kolem krku, aby svou radost utišila do jeho ramene a krku. Být o něco málo drzejší, přitáhla by si ho k polibku. Ale Avalan? Nic z toho nebyla. Vždyť se jednalo o malou Rusalku, občas hloupou, ale stále jen Rusalku.

"Pokud budeš chtít, povím ti celý příběh..." Slyšela to. Tu bolest, kterou s sebou táhl několik let, možná celé desítky... stovky? Dával jí příležitost dozvědět se, co stojí za jeho šrámy. Za jeho bolestí. Viděla, kolik ho to stálo odvahy, aby vůbec taková slova pronesl, tak temná, tak nepříjemná, že i jí začal přebíhat mráz po zádech. Dnes ještě nebyl ten správný den. "Budu, Artë. Jednou ano. Ale dnes... dnes nechci vidět smutek na tvé tváři. Přála bych si, aby ses už jenom usmíval." Kvůli sobě, kvůli mně... kvůli nám. Neměla v úmyslu ho odmítnout, když konečně nalezl tolik odhodlání, aby se podělil o to děsivé tajemství. Možná i to byl důvod, proč vzala jeho ruku do dlaní a lehce ji stiskla, naklánějíc se k němu tak, aby mu mohla pohlédnout z větší blízkosti do očí a přitom stále udržovat mezi jejich těly jakousi vzdálenost, bezpečí, kterým ho nevyděsí. "Až se slunce a měsíc setkají, povíš mi všechno." Její slova měla svůj význam - při zatmění, krátkém a jedinečném, se slunce na okamžik setká s měsícem. Střetne se den s nocí a předají si svá tajemství, než se znovu oddělí od sebe a putují každý po svém. Přesně proto nechtěla slyšet jeho příběh dříve než při zatmění. Symbolika - že jeho příběh si uchová a bude ho nosit hluboko v sobě. Tehdy se setkají. Znovu... znovu. Věřila tomu. Proč by také ne? "Pod oblohou... A až nadejde večer a měsíc sám ozáří nebe společně s hvězdami... Budu tam čekat na tebe. Protože se nic nezmění, ať mi řekneš cokoliv." Byla to minulost a on za nic nemohl. Rozhodla se na ni nehledět, záleželo jí na Artëm, na jeho přítomnosti v jejím životě. Na tom, kolikrát ji dokázal rozesmát, jak snadno zahnal její slzy, když se jí draly do očí. Jednalo se o příslib, že se setkají znovu. Několikrát, protože Avalan se ho nehodlala vzdát.

Byly na tom stejně - i ona prožívala zadýchanost, červenala se a v její hlavě existoval pocit, že polibek, který ji věnoval, by měl trvat do konce života. Ten pocit, že nikdy nevyprchá a i po letech ho stále bude cítit na rtech, malou připomínku toho, kdo si ho vzal. A jestli létání představovalo víc než ten slastný pocit rozlévající se žaludkem? Pak si to ani na moment neuměla představit. "Je to těžší, než jsem myslel..." Slova zněla zlověstně, nejistě a Avalan se rozhodla udělat vše proto, aby na to nemyslel. Na to, co dělá. "Když skočíš..." Přiblížila se jen nepatrně, sledujíc ho modravýma očima. Zdálo se tak samozřejmé zakotvit pohledem v jeho hlubokých očích, hledět do nich a vidět všechno, co jí nabízel - dobré i to špatné. "... Skočím s tebou." Další příslib, tichý a odhodlaný. Nehodlala ho nechat napospas vlastnímu boji, kdepak. Bude mu stát po boku a povzbuzovat ho, plakat štěstím i bolestí, radovat se a objímat ho. Zoufat si, když prohraje a zářit štěstím, pýchou nad jeho vítězstvím. Políbila ho, udělala to, o co žádal - utopila ho ve vlastním polibku. Jemném, plném citu, něhy, v bouři silných emocí, jaké v ní vyvolával. "Věř mi." Při těch slovech vzhlédla v otázce, ale rychle se změnila v pouhé přikývnutí. Nepotřebovala znát důvod. Když skočí, nebude se ptát, jestli bude stát dole a chytí ji. Prostě tomu bude... věřit. "Věřím," zašeptala v odpověď v momentu, kdy si ji přitáhl za bok k sobě, tak blízko, že konečně cítila jeho srdce splašeně bijící proti jejímu. Co sotva mohla čekat, bylo máchnutí křídel, jímž je dal do pohybu a spolu s tím se odlepil od země - s ní. S ní přitisknout na hrudi, až se ho v prvním okamžiku křečovitě zachytila, objímajíc ho kolem krku v počátečním šoku. Žaludkem projel podivný pocit, mráz se přelil přes páteř, ale ani jedno nevyvolávalo strach. Bylo to... přirozené, napůl očekávané a přesto všechno necítila strach. Až po chvilce si dovolila pootevřít oči, rozhlédnout se a s nekonečnou dětskou fascinací objevovat svět z jiné perspektivy. "Pořád, mě budeš mít ráda?" Pohlédla mu do očí. Do těch nejkrásnějších hnědých očí, jaké kdy měla čest spatřit. Věděla to. Znala odpověď na jeho otázku. Ale namísto toho, aby ji pronesla, přitiskla své rty na jeho. V oblacích, v náručí své sedmikrásky s křídly z ebenu. Jaké to divné pojmenování? Ale Artë ztělesňoval vše z toho. "Podívej se mi do očí, Artë... Vidíš odpověď na svou otázku?" Neuhýbala pohledem, byť jí tváře červenaly z tak blízkého kontaktu. Hleděla na něj. A nechala ho, aby nahlédl do jejího srdce. Aby viděl vše, co k němu cítila. Protože slova... slov nebylo třeba.
Fréa Lirea Arcalimë
Fréa Lirea Arcalimë
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 03. 02. 21
Age : 118
Location : Cyra

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

4/11/2021, 12:32
Cyra. Inssera. Jezero Vali. Jezero Bopinet, nebo Velké první jezero. Konečně jsem byla doma. Konečně jsem byla pryč ze Sorditu. Neříkám, že by byla Arwova společnost nepříjemná, o tom žádná. Naopak byla příjemná a já byla opravdu ráda, že přikývl a šel tam se mnou. Protože jít sama na oslavy do Keratu? Ne… to nezní jako moc dobrý nápad. A nezní to jako něco, po čem bych toužila. Upřímně jsem vůbec netoužila po tom, jít na oslavy. Kdyby bylo po mém, vůbec bych tam nešla a naopak se vydala někam, kde by teď nikdo nebyl, když by všichni byli v Keratu. Bohužel mě chytli povinnosti titulu a já i přes odpor musela jít. „Máš pozvánku! Neexistuje, že bys na oslavy vůbec nešla!“ Naléhala matka a já u toho nespokojeně bručela. Oponovala jsem, že přeci stačí jedna hraběnka a Valestra se na to těší. Že její přítomnost vynahradí i tu mou, ale naprosto marně. Matka s otcem si trvali na svém. Jediná úleva, kterou jsem si dokázala vydupat, že nehodlám jet kočárem, nebo tak nějak. Že pojedu na Terstin. Stejně jako se mi povedlo si uhádat, že nebudu muset být celý večer s nimi. Sice mě to stálo informaci, že budu mít mužskou společnost, což odstartovalo další vlnu otázek typu: Kdo to je? Jak vypadá? Odkud se s ním znám atd. V ten okamžik, kdy jsem zmínila, že se jedná o důstojníka první legie, matka okamžitě začala vymýšlet co nejzářivější šaty, šperky, masku… prostě se mě snažila obléct, abych vypadala co nejvíce urozeně. Prakticky jako moje sestra. Díky všem Bohům se mi povedlo se obléct dle mého uvážení, což bylo příjemně osvobozující, neboť to, co vybrala matka… to bylo… to bylo prostě neskutečně výrazné a tomu jsem se chtěla vyhnout. Nepotřebovala jsem strhávat společnost. Nebyla jsem ten typ ženy. Upřímně, Arwin byl taková moje propustka na svobodu z matčina vězení. Měla jsem dost prostoru a dokonce jsem měla povoleno, že se nemusím pohybovat v jejich blízkosti, takže ten večer, jsem se vlastně do Paláce ani nedostala. Nestála jsem o to, a co jsme tak zjistila, Arwin taky ne. Oba jsme byly radši, když jsme byli mimo Palác a jen si procházeli krásy vyzdobeného města. Takže na to, jak příšerně to vypadalo, že bych byla donucena, Bohové vědí k čemu, tak jsem měla poněkud velkou volnost. Ale i tak nešlo o tak velkou volnost, jako teď, když jsem byla konečně doma.
Vlasy jsem měla rozpuštěné, aby si taky chudinky odpočaly od těch různých gumiček, drátků a všech možných spon. Modré konečky vlasů se mi vlnily ve vzduchu, když jsem projížděla krajinou, směrem k Velkému prvnímu jezeru. Modré konečky jsou ještě pozůstalostí zdobení vlasů, které jsem měla na oslavách. Jednalo se o konečky obarvené dočasně rozdrceným prachem z modrých lastur smíchaný s vodou. Nejedná se o permanentní úpravu vlasů, ale jen dočasnou, což je i teď vidět, neboť konečky už nejsou tak výrazně modré, jako byly na oslavách, ale už se jedná o výrazně jemnější odstín, vybledlejší. Šperky jsem na sobě neměla, tedy kromě jednoho stříbrného řetízku. Přišla jsem si jak nahá, když jsem nemohla mít při oslavách stříbrnou vločku s opálem uprostřed. Teď už se mi ale zase houpal na krku a já byla o mnoho klidnější. Vánek si mi pohrával s vlasy, stejně tak, jako lehká látka mých šatů . Oranžová, lososová, šedomodrá, různé odstíny barev. Vzhledem k tomu, že jsem se vydala k Prvnímu jezeru, místo k Vali, tak jsem si na cestu vzala i Terstin, která mě na hřbetu nesla až právě k jezeru. Když jsem i s Terstin dorazila k Jezeru, spokojeně jsme se usmála. „Hodná holka. Moc hodná…“ Poplácala jsem a pohladila Terstin po krku, když mě dovezla tam, kam jsem potřebovala. Seskočila jsem tedy z Terstin a z malé brašničky, co jsem měla připevněnou k sedlu, jsem vytáhla jablko a podala ho Terstin, která si ho hned vzala a začala ho chroupat. „No jo... zasloužíš si ho.“ Zasmála jsem se malinko a pohladila ji po hřívě. Když jsem se otočila k vodní hladině, malinko jsem se zarazila. Nebyla jsem tady sama. Někdo už si užíval vodu na vlastní kůži. „Opravdu? Další chlap? Naposledy, když jsem byla u nějakého jezera, a potkala tam chlapa, skončila jsem na větvi..“ Prohodila jsem si tiše k sobě a prohrábla si vlasy. "Měl byste si dávat pozor na Lethy.“ Vydechla jsem, když jsem se rozhodla promluvit k onu muži ve vodě. Byl poněkud dál, takže jsem musela být hlasitější. Ani jsem upřímně nerozeznala obličej. Jen jsme si všimla, že šlo o tmavovlasého muže.
Oldir Baldimmor
Oldir Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 11
Join date : 27. 04. 20
Age : 214
Location : Illivenas

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

15/11/2021, 22:39
<<<
Poslední dobou, nebyl ve své kůži. Nevěděl, čím přesně to může být, nejspíš to bylo ukryté v jeho mysli od chvíle, kdy se vrátil z oslav narozenin v Keratu. Nevěděl sice přesně, kde je problém, ale něco v jeho hlavě křičelo, že to bude mít určitou spojitost. Ale bylo to tak, jeho mysl měla chorobnou touhu připomínat mu bratra novým způsobem, vyjma obrazů na zdech paláce, se objevoval vzpomínky, že ho reálně viděl v ulicích, na místech, kde si byl téměř jistý, že se tam nenacházel, ale bylo to skutečně tak? Nepomátl se? A kdyby se pomátl, jak by to ovlivnilo jeho vnímání postu vladaře jeho milované země? Jak by to mohlo ovlivnit ty, kteří na něj stejně vzhlížejí s nedůvěrou, s pochybami, soudíc každý jeho pohyb. Co kdyby ho někdo porovnal s bratrem, ale v tom špatném směru. Potřeboval si vyčistit mysl, potřeboval si oddechnout, změnit prostředí a najít místo, které měl skutečně velice rád a mohl relaxovat jen sám se sebou. Nový den. Měl rád krásná rána. Svým způsobem to byla taková malá předzvěst nadcházejícího dne, slunce, které se lesklo na širých písčitých pláních jeho domoviny, když vyhlédl z okna své ložnice v paláci. Jen těžko si mohl představit lepší začátek dne než pohled právě na pomalu se probouzející město. Tedy většinou to tak bylo, dnes byla jeho mysl těžká. Protáhl se. Jeho pokoj byl vysoko, a tak nemohlo nikoho pohoršit, že mladý dědic se u okna vystavoval spoře oděn jen ve svých kalhotách a s rozcuchanými vlasy. Občas v takových situacích zapřemýšlel nad tím, co by asi dělal jeho starší bratr, kdyby žil, ale dnes se tomu snažil mermomoci vyhnout. Snažil se dostat z hlavy všechny informace, které o něm měl. Mlčky se snažil vytěsnit to málo z mála informací, které o svém bráškovi věděl, jeho otec mu často vyprávěl o tom, jak Veragin pozoroval ráno, jak pomalu probouzí Illivenas. Ta myšlenka se Oldirovi zalíbila, sledovat východ slunce, pomalu se probouzet spolu s městem. Lid, který postupně vyráží do ulic. Nadechl se čerstvého vzduchu. Dnes to musel vyhnat z hlavy, i když myšlenky byly jednoduše rychlejší než on sám.

Bílá košile mu bohatě postačila, aby zakryl zbývající holou kůži a bez zbytečných obav mohl klidně vyjít ven mezi lidi. Dnes měl sice nějaké hodiny se svým učitelem, ale to něco v jeho hlavě jej táhlo ven. Měl poměrně jasný cíl a když mířil do stájí, aby osedlal svého koně, měl dávno nachystané věci ve svých brašnách a stačil tak jeden děkovný pohled směrem ke služebné, které to dal za úkol a mohl vyrazit. Cesta to byla dlouhá na pouhý jednodenní výlet a poušť směrem k sousední Cyře se najednou zdála delší než obvykle. Ale nevadilo to, slunce ještě lezlo z postele a probouzelo se a s ním i teplo a příjemný vánek. Ptáci, cvrčci – měl štěstí, a i jeho kůň měl tendenci na trávě trochu přidat do kroku, takže Oldirovi se do tváře vehnal čerstvý vzduch a brzy i příjemná vůně vody. Jeho oblíbené místo, na které měl nesčetně mnoho vzpomínek. Na tichou domluvu s Lethami, aby si čas od času mohl zaplavat v jejich jezeře. A pak ten klid, který vyvolaly vzpomínky, o kterých jediných měl jistotu, že jsou ty správné. Hlavně proto, že sem obvykle vyrážel sám. Seskočil ze sedla a zhluboka se nadechl, miloval svou zemi, písek a horko, ale také měl rád zdejší vlhkost a plavání, které jej uklidňovalo. Naprosto jedinečným způsobem. Neváhal příliš dlouho, jelikož čas byl v tomto výletu jeho nepřítel, a tak brzy na jeho sedle byla jeho košile a kalhoty, v brašně přehozené boty a osuška se ocitla venku, aby mu pak byla při ruce. Hřebec po povelu volno, odešel stranou a dědic se postupně vydal do vody, nechávajíc se částečně odnést vodou a svými tempy. Chvíli mu trvalo, než si povšiml nové osoby, nevěděl, jestli tam už je nějakou dobu, nebo teprve dorazila, ale on sám už stejně mířil ke břehu. Někde v polovině cesty si uvědomil, že na něj mluví, a tak udělal dvě silnější tempa, aby se u břehu ocitl rychleji. “Promiňte, mluvila jste ně mě?“ pronese jejím směrem, prohrabujíc si vlasy tak, aby je mokré sčísl dozadu, přičemž z nich uvolnil vodu, které po kapkách stékala po jeho tvářích a obnaženém hrudníku – díky bohu, že nosil spodní prádlo, ve kterém mohl poklidně plavat, aby předešel podobným trapným situacím, kdy člověk nemůže z vody vylézt, kvůli nahotě. Chvíli se odmlčel a pískl, čímž přivolal svého hřebce nazpět a mohl své vypracované tělo skrýt za osuškou a zbavit se přebytečné vody. “Kam jsem dal způsoby… omlouvám se, nečekal jsem, že zde dnes někoho potkám, jinak bych se lépe ujal své role a byl bych na váš příchod jistě slušně oblečen. Přiznávám zastihla jste mě nepřipraveného.“ vznesl jejím směrem svou omluvu a naznačil hlavou “Mé jméno je Oldir a jak jste si všimla, přichytila jste mě při relaxu při plavání, mohu jen doufat, že jsem tím nenarušil vaše osobní plány, slečno.“ nedalo by se říci, že by se neobtěžoval se svým příjmením, ale znal situace, kdykoliv zaznělo jeho celé jméno, obvykle kolem toho byl humbuk, z nějakého důvodu i spousta oficiálností a teď byla jedna z těch chvil, kdy se tomu jednoduše chtěl vyhnout. Během hovoru se osušil a alespoň částečně se oblékl – tedy do košile, kalhoty ještě chvíli budou muset počkat, ale jeho nohy a mokré nohavice „plavek“ zakryla látka osušky. Přece dědic nebude nikoho pohoršovat svým polonahým tělem.
Velké první jezero - Stránka 2 55a729a495fc9b09f7aa10ed5e91975d
Sponsored content

Velké první jezero - Stránka 2 Empty Re: Velké první jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru