Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

5/5/2020, 20:18
On možná nedokázal pochopi nedůvěřivost jakou nyní vkládala v jeho poměrně milé gesto, snad jen nabídnutí čaje z čutory. Pro někoho jiného milé a bezelstné gesto, sám se z čutory napil a mělo ji bý jasné, že nikde háček nebude, přesto se jej na něj zeptala, s nedůvěrou ve svém hlase, s pohledem štěněte ve svých zelených kukadlech, jak jej upírala jeho směrem proti posledním paprskům slunce, které ještě naposledy chtělo dosáhnout na oblohu, než ji pokryjí hvězdy a temná modř. Lhala by, kdyby to nebylo působivé,  jako správná žena uměla ocenit skvěle vypadajícího muže, přesto byl její společník vyjímečný, ještě nikdy nepotkala tak bělovlasého muže a přesto v sobě ještě stále přes svou výraznou slabost nacházela sílu odolávat pokušení, které jí přinášel vlastní démon v podobě klasické dívčí představy prince na jeho věrném oři co bude dělat vše proto, aby uchvátil její srdce i duši. Jak bláhová ještě dokážeš být, Sereno? "Člověk nikdy neví, mohl jsi jen předstírat napití, ne každá něžná víla musí být přátelská ve skutečnosti." znovu použila to oslovení, neboť se ji líbilo jak to zní, jak to splývá ze rtů a jak to ničí veškeré ty snahy představovat si ho jen jako silného a osvaleného muže, vílu, která se snaží sebevíc vypadat drsně a nedobytně, snad i neodolatelně. Musela mu to nechat, je krásný a je přitažlivý a odolávalo se mu jen velmi těžko a přesto v sobě sílu nacházela. "Mnoha? A máš to potvrzené jen svou vlastní utkvělou představou, nebo ti to potvrdila už i nějaká žena?" pozvedne obočí. Možná byla oproti němu mladá, ale rozhodně ne nezkušená. Snad jen zklamaná neúspěchem ve své lásce. Pochopila kolika významů ta věta nabývá a nehodlala jej ušetřit své zvídavé poznámky a zároveň tím obohacovala vlastní vědomí. "..nebo muž?" dokončila konečně větu. Mohl být na kohokoli, nechtěla mu to brát, každý má jiné choutky, ale když si větou naběhl, chtěla vědět, jestli si jen představoval jak dobrý může být, nebo zda mu to skutečně někdo potvrdil. Jak se s tím on sám popasuje je již jeho věc a ona se věnovala nabídnutému pití, ochutnala a když čutoru házela zpět měla od ní ještě vlhké rty. Mělo to chuť jako čaj, který znala, ale něco bylo jinak, jen nevěděla přesně co, nedokázala na tam poznat rozdíl, tu tajnou složku, ale necítila se zle a nechala to být. Pousmála se. "Není to zlé, ale myslím, že se ještě můžeš učit." okomentuje jeho práci jednoduše.

Netušila, že složkou, kterou nepoznala je alkohol, ale naštěstí pro ni a její neblahé zkušenosti se nenapila tolik, aby jí to popletlo hlavu až příliš. Přesto se trochu rozpovídala a mluvila o hvězdách. Když byla malá skutečně jim věřila a chtěla věřit i tomu, že splní každé její přání, které jim pošle. Bohužel, věci se dějí jinak než chtějí. "Mnoho lidí, hlavně děti, posílají hvězdám příliš velká přání, nejde o cíle, kterých se můžeme vlastní pílí dotknout." zakroutí hlavou na jeho poznámku a očima pátrá po nebi, jakoby hledala něco specifického. "Jsou to pro někoho nesmysly, pro někoho nemožnosti, ale pro věřící duši je to jako sen. Znovu vidět někoho kdo odešel, někoho kdo ti chybí nebo jen znovu spatřit osobu, co zemřela už dávno." opět se odmlčí a zaměří se na něco na obloze. Potom zvedne ruku a ukáže někam do směti hvězd. "Střelec. Jeho šíp míří jen na jednu hvězdu, všiml sis toho. Není jich kolem tolik.." začne mluvit o souhvězdí na které ukazuje. "Přání plnící hvězdy, jsou krásná lež.. protože to co je splnitelné si plníme sami." pousměje se a upře na něj opět svůj pohled. Sleduje jak dojde ke hromadě dříví. "Vypadá to, že nemáme na vybranou." pokrčí rameny a přisune se blíž k ohništi, ne že by ji byla nějaká velká zima, byla zvyklá trávit venku velkou část svého života, dokonce i v zimě často zůstala venku. Jakmile se oheň rozhořel jeho teplý oranžový svit ji ozářil tvář. Svým způsobem ji oheň fascinoval, jeho spalující jazyky natahující se k nebi a brzy se nemohla od jeho středu odtrhnout oči. Jakoby ji snad oheň vyprávěl nějaký zajímavý příběh, zatím co ji světlo tančilo po holé kůži a jemný vánek ji odháněl vlasy z tváře a hrál si s nimi podobně jako oheň se svými plamínky. Odhaloval její bledou tvář, jizvu nad jejím obočím a drobný úsměv, který se nakonec usadil na její tváři. Když ji na ramenou zašimrala kožešina ohlédla se po svém společníkovi a vzápětí ji z ramen setřásla. "Není mi zima, trávím venku většinu svých cest, nespím pod širým nebem poprvé, Mariusi." jeho jméno ji sklouzlo po rtech s tak medovým podtónem, že by i ta nejsladší tyčinka, kus karamelu, by nebyla tak něžně se rozplývající na jazyku. Udělala to nevědomky a dál žila v přesvědčení vlastní nevinnosti.

Nechala kožešinu složenou vedle sebe a pokrčila nohy tak, aby se mohla opřít o svá kolena a užívat si tepla ohně. Svůj pohled od ohně odtrhla později až ve chvíli, kdy se ji zeptal na její sponu. "Hodláš spravit něco co jsi sám zničil? Velice šlechetné." koutek úst se ji posunul do pobaveného úšklebku, ale zapřela se rukama, aby se mohla postavit. Přitom se protáhla a došla až ke svým brašnám, kam předtím sponu schovala. Poté se vrátila zpět a posadila se trochu blíž k němu, aby se nemusela se sponou příliš natahovat. Usadila se do tureckého sedu tak, že ji světlo vycházející z ohně opět ozařovalo tvář a hřálo ji na krku a holých ramenou. Její rudé vlasy ji tvořily jemný závoj zakrývající záda a prameny ji padly opět do obličeje, když mu rozbitou sponu podávala. "Oprav ji." ještě než ji však stihl vzít cukla rukou zpět. "Ale něco mi říká, že je to příliš jednoduché.." oči zúžila do úzkých štěrbin a zelené smaragdy opět zajiskřily. Nebyla hloupá, byla obchodnice, nikdo nic nedělal zadarmo. Ona mu dala sladké, on ji za to nabídl čaj. Byli vyrovnaní a to znamenalo jediné, měli uzavřít další obchod, ale nebylo jisté, kolik nakonec za opravenou sponu zaplatí a čím vlastně. Aby nakonec nedala víc, než kolik byla ochotná. "Co chceš za to že ji opravíš?" položila mu poměrně jednoduchou otázku, která však měla mnoho východisek.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

8/5/2020, 22:35
„Dám ti dobrou radu do života, jo? Žádná víla není přátelská. Takovou vlastnost nám Kotlík nenadělil. Víly dokážou být kruté a nemilosrdné. Něco jako přátelství nemáme v sobě a ani to nedokážeme opravdu cítit. Možná předstírat, když něco chceme. Přátelství si nechte vy, lidé. Na rozdíl od vás jsme máme ale místo přátelství věrnost, která je mnohem silnější než nějaké přelétavé přátelství.“ Doplní naprosto vážným tónem s pohledem spíš na hvězdy než na ni a ani snad nemluví konkrétně k ní, spíš k sám k sobě. K ševelícímu listí ve větru a slunci, které se pomalu schovává za obzor a slibuje svůj návrat až zítra ráno. To, co říká myslí i naprosto vážně. Za svých dvě stě let života nezažil v sobě nějaký náznak takového pocitu. Právě tu věrnost ano. Pokud s to druhý člověk nebo spíš víla zaslouží, tak pro něj bude zabíjet a sám se postaví vražedné střele. Ale jen pokud bude mít pocit, že mu za to dotyčný stojí. „Spíš ženy… A věř mi, není to utkvělá a ani žádná jiná představa.“ Zašeptá téměř u jejího obličeje. Mohl by se také vytáhnout s tím, že měl už přes stovku žen, ale nechce ji vyplašit. A ano, je to reálné, díky tou, že je to takový fešák, co má své potřeby a je mu už tolik, kolik mu je. Tolik neřeší, jestli má zrovna muže nebo ženu, a tak jí to nijak nevyvrací a ani se nenaštvává. Pohlaví je pro něj druhořadé, i když spíš vyjede po krásné zrzce než nějakém muži. A nikdy nikdo od něj neodcházel nespokojený. A každý se po noci s ním vracel nebo minimálně vrátit chtěl. A on se většinou nebránil. „Kdyby to mělo jinou chuť, tak by to už nechutnalo tak, jak by mělo. Je to všechno dokonale vyvážené a léty ozkoušené. Možná se dá říct, že až staletími.“ A to je pravda. Jeho učitel byl o několik set let starší než on, i když ne o tolik. Možná tak ve věku jeho otce, který si snad i pamatuje časy, když Kotlík nebyl ztracený.

„To je samozřejmě pravda. Mrtvé nám už nikdo nevrátí. To je opravdu nemožné. Každý by si ale v hlavě měl urovnat, co je možné a co ne. Některé věci nám ani hvězdy nevrátí.“ Pronese znovu k obloze a momentálně se snad víc kouká na ni než na svou společnici, což by si neměla brát osobně, i když on by si to bral, kdyby byl na jejím místě. Ještěže on na jejím místě není a snad nikdy nebude. „Večernice. Ta obecně přináší podle lidí víc, než je celkově ochotná splnit a zvládnout.“ Mluví o hvězdách, jakoby to byly lidé, kteří opravdu umí plnit zázraky a on to tak vnímá. Možná to bude ten Kerat v něm, ale obloha je pro něj mnohem více skutečná než občas jeho život na zemi. Kožešinu sebere a znovu jí ji přehodí přes ramena. Je teplá a nejlepší je její schopnost toho, že drží teplo. Člověk se v ní nepotí, ale je mu v něm krásně teplo a nikdy zima. „To neznamená, že bys tu měla sedět v zimě, Sereno.“ Jednoduchá věta pronesena takový jednoduchým tónem, jakoby říkal, co budou mít zítra ke snídani. Trochu ho potěšilo, že ho oslovila poprvé jménem, protože jeho jméno z jejích úst zní naprosto dokonale a chtěl by, aby ho vyslovila znova a nejlépe za trochu jiných podmínek a ještě s jiným tónem. A nejlépe aby u toho nebyla oblečená a ležela pod ní na té skvělé kožešině. Marius lehce zakroutí hlavou, aby se vrátil do reality.

Nejdřív opravdu chtěl opravit sponu jen tak. Nic za to nechtěl, pouze jen vrátit sponě její původní tvar. A proto si ji vzal rovnou do rukou a párkát ji jen tak obrátí a prohlédne si ji. Naprosto obyčejná ocelová spona. Možná by bylo jednodušší a lepší jí koupit novou a lepší. Klidně i nějakou drahou, to mají přeci ženy rády. Ale pak začne mluvit o té jeho odměně a on zavře dlaň, ve které schová i onu sponu. „Nic drahého, peněz mám dost. Jednoduchou věc. Chtěl bych od tebe polibek. A ne na tvář nebo jiné výmluvy. Na rty.“ Pousměje se tak nějak vševědoucně. A pak se to odehrává podle ní. Pokud s tím nebude souhlasit, tak si sponu nechá a nepustí ji z ruky. Pokud bude souhlasit, tak otevře dlaň a před jejíma očima sponu pomalu opraví a pak čeká na svoji odměnu.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

9/5/2020, 10:09
Zamračí se. Jeho neutichající potřeba dávat ji najevo, že je jen slabý a podřadný člověk ji hraje na všechny nervy v jejím těle ne zrovna vábivou melodii. Je to spíš skřípání starých rezavých pantů, co vám trhá jedno ucho po druhém svými vysokými tóny a ještě je nutí krvácet nad příšerným zněním celé melodie. I když se nedívá jejím směrem, ona tím jeho rozhodně ano. Možná není nijak magicky nadaná, dokonce není ani žádná silná víla, která by se mohla rovnat jeho požadavkům, ale kdyby mohl, její pohled by ho dávno přiškrtil. "Nechej si své rady, nejsem dítě abych se o sebe nedokázala postarat." odfrkne si, nikdy netvrdila, že jsou všechny víly přátelské, ale také narazila na ty, které takové byly. Jeho názory byly velice svazující, člověk byl jen podřadný člověk a každá víla nadřazená bytost. "Možná nejsem zrovna jedna z víl, která by před tebou padala na kolena, či vy pro tebe mohla být rovna tvé maličké výšce, nebo jsem stará dvě-sta let a jsem jen člověk, ale za celý můj život a za svou lidskost bych nevyměnila ani stovky těch tvých!" Kdyby věděla jak blízko byla jeho skutečnému věku asi by si vybrala číslovku jinou, ale tahle se ji v tu chvíli zrovna hodila. Hněvala se na něj, už jen proto jak se choval, jak k ní mluvil, snad jen jako k něčemu podřadnému, jako k zahradník k plevelu. Ano byla jen lidská žena, nemohla žít staletí, ale její život je lepší než ten jeho. Má svobodu, má to co si přála, co pro ni bylo důležité. Nepotřebuje dlouhý život jako kdejaká víla. Nebo hůř - on. Jen představa, že by měla jeho osobu potkat vícekrát než jednou za život ji nyní připadala, jako naprostý nesmysl, jako něco z čeho by se měla na místě pozvracet znechucením. "Proč mě tvůj egoismus nepřekvapuje. Oh ano.. pan víla měl spoustu nápadnic, už se třesu z toho jak dobrý a dokonalý je.." ironie v jejím hlase byla znát. Nebyla hloupá, dokázala si dát dvě a dvě dohromady, že by ji mohl snadno ublížit, stačilo by málo a nezmohla by vůbec nic, ale snižovat kvůli tomu svou vlastní úroveň? Ponižovat se jen proto, že Marius měl mnoho žen a staletí zkušeností jen proto, že ona měla za celý svůj život jen jednoho muže a ještě k tomu to je několik let zpět a nedopadlo to nejlépe? Odvrátí od něj zrak, mohl být přitažlivý jak chtěl, dokonce by mohl tasit těžší svůdnické zbraně než je jeho vypracované tělo a fascinující bílé kadeře, které by prohrábla prsty. Byl hezký, nemohla si pomoct, byla jen žena ne kámen jako on. Přesto však podlehnout odmítala, právě proto, že je jen žena. "Dokonalost... se dost přeceňuje." zakroutila hlavou. Ať řekla cokoli vždy na to měl svůj názor obsahující jeho dokonalost. Ona nikdy dokonalosti neholdovala, stejně jako jiní lidé. Snažili se jí dosáhnout, ale nikdy takoví nemohli být. Zatím co víly byly dokonale krásné a bez chybky, lidé měly své vady. A Serena ty své - v podobě hustě pihovatého obličeje - milovala.

Zakroutí jen hlavou a hvězdám už neodpovídá. Nechá jej mluvit, sama na to měla svůj názor, dávno si nemyslela, že hvězdy mohou plnit přání. Člověk jim je může sdělit, ale splnit si je musí sám. Tvrdou dřinou a svým odhodláním. Svou touhou něco dokázat, zjistit co a jak má udělat. Poté nastavit vlastní krk, vlastní život, aby někdy dosáhl svého cíle. A pokud cesta k cíli vede zároveň na smrt? Je potřeba uvěřit ve vlastní schopnosti a vzdát se boje o strach. Naopak když si sundá kožešinu, aby ji poté opět vrátil na její rameny nakrčí obočí, opět. "Tím, že mi není zima.. je myšleno to, že je kolem mě dost teplý vzduch na to, abych neseděla v zimě." kožešinu si opět sundá z holých ramen a položí ji vedle sebe. "Nebo neznáš význam slov: 'není mi zima'? zvedne na něj oboří. Připadala si, jakoby se to snažila vysvětlit hlupákovi ačkoli se její společník chvástal, jak chytrý a dokonalý je. Jeho slova jí v tuto chvíli nedávala smysl. To že je žena pro ni ještě neznamená, že se bude třást zimou jako nějaká čivava a potřebuje přehnanou péči. Na její pokožce tančí světlo od ohně, doléhá k ní jeho teplo a je příjemnější než jakákoli kožešina, kterou by ji přehodil přes ramena. Kdyby měla potřebu být v teple dojde si pro svůj plášť nebo zavolá na svého koně, aby přišel a stočí se v plášti k němu, aby se cítila v teple. Jenže rozdělaný oheň ji dodával zatím všeho dostatek. Proč má potřebu dělat ze mě hloupou?

Jeho snaha opravit ji sponku byla příliš nápadná na to, aby to mohlo být tak jednoduché. Proto se obořila s tím, co za to žádá. Byla obchodnicí příliš dlouho na to, aby čekala, že to udělá zadarmo, ačkoli ji nenapadlo, že by mu nápad na odměnu mohla vnuknout právě ona. Vyslechne si jeho požadavek a zamračí se, uhne pohledem, protože v sobě nedokáže potlačit šok. "To je trochu ubohé, žádat polibek jako cenu, nejsi dost muž, aby sis ho získal sám?" rýpne si, aby odlehčila sama sobě. Je to na ni příliš dlouho co byla sama, aby svůj polibek dávala zrovna jemu, ale spona v jeho rukou byla pro ni příliš důležitá na to, aby to přešla jen odfrknutím. Mohl ji zničit úplně, zahodit do jezera. Pomalu ji prostupovalo zoufalství, když si uvědomila, že pokud tu sponu chce zpět nemá na vybranou. Sevře čelist pevně k sobě a kdyby to bylo možné šla by ji z uší pára jak v sobě dusila všechen možný hněv kterým by ho nejraději obdařila za jeho troufalou a nedobrou myšlenku. "Jeden polibek. Nic víc." na důkaz toho, že to myslí vážně na něj zvedla ukazováček, jakoby mu hrozila. S kousnutím do vnitřní strany tváře sledovala jak její sponu opravuje a dříve, než by stihl uhnout natáhla ruku a přikryla sponu v jeho ruce dlaní. Přitom se zapřela tak silně, aby jej povalila na záda a skláněla se nad ním. Neměla zrovna dokonalý plán, protože původně chtěla sponu pouze sebrat a vyhnout se tak ponižujícímu zaplacení. Proto se v její tváři také mihne překvapení, když se rukama najednou musí zapírat, aby na něm neležela. Sponu sice získala, ale bylo ji jasné, že se z oné ceny již nevymaní. "Nepokoušej se na mě sahat." varovný  tón jejího hlasu napovídal, že se rozhodně nebojí uštědřit jeho mužství nepěknou ránu, pokud se pokusí o něco víc, než je onen jeden polibek, který si určil jakožto cenu za opravu její spony do vlasů. Ty ji visely kolem tváře jako závoj a když se sehnula blíž k jeho obličeji s nakrčeným obočím, musel jej zašimrat na tvářích. Kdyby byla trochu víc jako jiné ženy, vojensky nadaná, v tuhle chvíli by se jej pokusila zabít, ale je jen obchodnice a je potřeba dodržet slib, obzvlášť po jejím nevydařeném pokusu prostě sponu vzít a vyhnout se tomu. Krátky a opatrný polibek. TO bylo všechno co mu zvládla dát a samozřejmě se hned jala svého zvedání a vzdálení se jeho obličeji, protože bohužel - její srdce na to reagovalo hlasitými údery v rychlejším tempu.
Marius dei Evasir
Marius dei Evasir
Poèet pøíspìvkù : 32
Join date : 18. 04. 20
Age : 200
Location : Evasir

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

18/5/2020, 19:43
On to snad nemyslí ani nijak špatně. Nechce ji svými řečmi urážet nebo něco podobného. Je to spíš jen něco podvědomého v něm, co ho nutí jí snižovat úroveň. Ale má to snad až vrozené. Víla je vždycky víc než pouhý člověk. Je to jako by chtěla žena řídit buldozer. Je to samozřejmě možné a klidně může dělat, cokoliv jen chce, ale muž v tom bude, až na výjimky, vždy lepší a je to v lidské mysli takto zakódované a nedá se to nijak jednoduše změnit. Jen dítě si nenechá poradit. Pomyslí si v mysli, ale nevyslovuje to. Ještě by na něj byla Serena víc naštvaná, než je teď a už ho tahle žabomyší válka začíná nudit, takže nepřilévá olej do ohně. Nemůže jí nic vyčítat. Prožila tak desetinu života, co on a pozná, že to myslel dobře. Jednou to pozná. „Máš pravdu. Nejsi jako všechny víly, které přede mnou padají na kolena už jen z důvodu mého věku, který jsi trefila přesně. To vypadám tak staře?“ Povytáhne jeden koutek úst výš než ten druhý a naprosto si z jejího slovního napadení, nebo co to mělo být, nedělá hlavu. Je sice horká hlava, ale tyhle věci bere naprosto flegmaticky. Z další její věty jen zakroutí hlavou, protože k tomu už nemá co říct. Ano, nápadnic má hodně. Už jen díky jeho postavení nebo vzhledu. A za nic se za to nestydí a rád toho využívá. Pořád je to celkem příjemný pocit mít tolik žen kolem sebe kdykoliv se mu zachce, nebudeme si lhát. Po těžkém dní na bojišti, ať už v tom opravdovém nebo v tom, co má doma, je příjemné přijít do ložnice, kde mu nádherná dívka zahřívá lože. Jednu z nevýhod víl vidí Marius v tom, že se každým desetiletím k dokonalosti přibližuje. Po určité době začnou víle mizet negativní vlastnosti nebo jiné chyby, díky jejímu snažení. Mají na to mnohem víc času než lidé, a i když dokonalost je pro každého něco jiného, tak pro většinu víl, a hlavně pro sebe se Marius skoro dokonalým stává. Teď si to sice pokazil tím, jak se přihlásil do Souboje, ale on je za to rád. Měl pocit, že jsou všechny emoce všech stejné a rád vidí, když dokáže probudit v sobě i jiných emoce jinačí.

Znovu k tomu nemá moc co říct. Dívka na něj neustále štěká jako čivava, ze které nemůže mít nikdo strach a on jen s povzdechem čeká, až se uklidní. Vezme si tedy kožešinu a rozloží ji na zem, aby měl poté kde spát a nemusel si hledat ležení na poslední chvíli. Čím dál tím víc mu připomíná malé dítě, hlavně svým chováním a kdyby se mu tak moc nelíbila fyzicky, tak už se otočil na patě a odešel. Tak jasné… líbí se mu na ní, že se k němu chová jako k normálnímu člověku, nebo víle, protože to se mu u jeho postavení moc často nestává. Ještěže neví, kdo ve skutečnosti je. Tohle všechno ve spojení s jejími boky, rezavými vlasy, pihovatým obličejem… tohle všechno mu přináší emoce, které ho nutí tady s ní zůstat a nechat na sebe trochu řvát jak na psa.

„Jsem dost muž na to, abych zjistil, že takto si ho získám nejjednodušší cestou.“ Je to pravda. Mohl zapojit trochu víc gentlemanskou stránku jeho osobnosti, okouzlit ji a postupně se možná dnes, možná příště, dopracovat k polibku, ale to by bylo méně zábavné, než je toto. Je to obchodnice a ví, že pokud chce tu sponku zpátky a opravenou, tak mu ten polibek projde. U jejího tvrzení, že jen jeden polibek a nic víc, se musí krátce zasmát a s pobaveným úsměvem jí před očima opraví sponku, aby vypadala úplně přesně tak, než se jí sama rozbila. Jojo… on je ten zachránce přeci. Ve tváři se mu mihne překvapení, když ho povalí na záda, ale nechá se. Tak proč ne. Nechá si od ní vzít opravenou sponku a se spokojeným úsměvem, který se po její další větě změní v pobavený smích, se dívá vzhůru k obleze, kde tentokrát ale nepozoruje hvězdy, ale jednu zrzavou hvězdu, která se rukama opírá nad ním. Jakoby ignoroval její varování, zvedne ruku a odhrne jí prameny vlasů, které jí padají kolem tváře jako závoj, na stranu, aby jí viděl přímo do obličeje. Svýma modrýma očima si chytí její pohled skoro až do pasti a nehodlá ji jen tak propustit. Jakmile ji políbí, tak ucítí skoro až jiskru, která ho nutí k tomu polibek trochu prohloubit. Chce se opřít víc do jejích měkkých rtů, ale ona mu to nedovolí, protože se od něj odtáhne. Dovolí jí to však jen na kousek, protože ji vzápětí chytí levou rukou za bok a pravou za zátylek a než by člověk řekl švec, tak ji položí pod sebe. Sám se teď nad ní tyčí svými širokými rameny a dívá se jí do očí. Cítí její rychlý tep srdce, který žádá o víc a pokud ona se podívá do jeho očí, tak se v nich zobrazí touha, ale i poznání. Je kolenem opřený mezi jejíma nohama v takové poloze, aby ho opravdu nemohla nakopnout do jeho mužství. Rukama se opírá o zem vedle její hlavy a nahne se pomalu tak, aby je dělilo pouze několik málo centimetrů. Přejede jí nosem po tváři až k jejímu uchu, kde zašeptá. „Pokud opravdu chceš, tak mě zastav.“ Hned na to se ale vrhne jemně na její rty a i když je to jemný polibek, tak do toho vkládá spoustu emocí, které polibek samy o sobě prohlubují. Lehce na ni tlačí svými měkkými rty a pravou ruku přesune na její bok, kde ji jen usadí a ještě s ní nikam nehýbe, zatímco se levou opírá vedle její hlavy.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

19/5/2020, 21:30
Rozhodně měli rozdílný názor na to, co to znamená být dostatečný muž. Ačkoli byla obchodnice a bla si vědoma, že nic není zadarmo, připadala ji platba v podobě polibků docela ubohá. Jen pomyšlení na muže, co se snaží dostat všechno tou nejjednodušší cestou ji tížila v mysli a donutilo ji to nakrčit obočí, svým způsobem tohle chování neměla ráda. "To, že je to nejjednodušší způsob, z něj ještě nedělá způsob nejlepší Mariusi." promluví na něj s ledovým klidem, ačkoli její srdce vynechávalo údery jen při pomyšlení na to, že by se oni dva mohli líbat. Na moment zalitovala, že je pouze žena a podléhá tak svým pocitům tak snadno. Bylo jednoduché upnout se na představu, že je její princ na vznešeném oři. Tak snadné propadnout tomu, že ona, obyčejná lidská žena, co neumí víc než jen správně počítat a obchodovat, by mohla být snem vílího muže. Jenže to byla příliš krásná lež, než aby to byla pravda. Skutečně si stála za tím, že to bude jen jeden polibek, ovšem místo toho aby se zvedla skončila pod ním, s rukama položenýma vedle hlavy, dech zaseknutý kdesi v krku a v hlavě myšlenku jen na jedno jediné - na další políbení, na užské tělo sklánějící se přímo nad ní. Vlasy jako paprsky rozprostřené kolem hlavy se na malou chvíli, skutečně jen na malou chvíli, ocitla úplně mimo tenhle svět. Jeho rty na svých, to jak se něžně třely o ty její, Dotek na jejím boku. Kdyby si mohla vybrat svět ve kterém chce žít, byl by to tento - svět plný něžných doteků, svět ve kterém vás pohledný cizinec líbá pod hvězdnou oblohou, oddáváte se touze propadnout každému jednotlivému zašimrání na kůži. Zjistit jak hebká je jeho pokožka, jak jemné jsou jeho vlasy, když mu je projedete prsty. Nezvládla odolávat a to i přesto, že se v první chvíli, snažila onu hříchu vyhnout a bohové jsou ji svědkem, že se objevilo drobné zaváhání, když zvedla ruku k jeho tváři. Něžné pohlazení po tváři, bříšky prstů opisujíc tvar jeho čelisti až k ucho, odtamtud po krku až na šíji a pak do oněch nádherných světlých vlasů. Pohádka, příběh o kterém se ji bude ještě dlouho zdát. Jenže každá pohádka je založená z velké části na lži. Svět někde začínal a někde končil a pro ni byla koncem jeho slova. Jeho vlastní slova, která ji donutil vrátit se s myšlenkami na zem, opět nabýt své přirozené hmotnosti a řítit se vstříc tvrdému nárazu o zem, jak postupně padala z nebe. Ve chvíli, kdy přestal dávat pozor. Stačil moment, kdy si mohl myslet, že se jeho hře podvolila - a že k tomu skutečně měla na milimetry blizoučko, prudký pohyb, vypětí všech zbylých sil, adrenalin proudící v jejich žilách a dech jako po dlouhém běhu. Opět jej ze sebe shodila a obkročmo se na něj posadila,  to že to není nejlepší nápad, si uvědomila až vzápětí. S lehce napuchlými rty, očima rovnajícíma se očím rozzuřené šelmy a vlasy, jako lví hřívu kolem hlavy. Skutečně si tak připadala. "Já - nejsem, žádná tvoje trofej.. Na to si budeš muset najít.. jinou ženu." rozhodně měla dostatek sil na to, aby kouzelný pohádkový moment přerušila. Právě zadýchaná nesnažíc se své rozpoložení vůči němu skrýt. Neměla důvod, bylo více než zřejmé, že byla slabá a nedokázala zcela ovládnout jakýsi provaz, co ji k němu táhl. Ohlédla se kolem, svět kolem osvětlovaly jen plameny ohně, možnost, že by odjela ještě teď v noci rychle zavrhla. Sevřela v rukou svou sponu a znovu se pohledem zamřeila na Mariuse. "Ta brož.. byla jen za jeden polibek."
Sponsored content

Jezero Bopinet - Stránka 2 Empty Re: Jezero Bopinet

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru