Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Jezero Vali

+3
Avalannë Sendiarn
Aeron Vassedieu
Kotlík
7 posters
Goto down
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 20:23
Nad jejím potvrzením, že je skutečně pozdě, musel souhlasit. Sám si povšiml, že měsíc je poměrně vysoko. Jenom neměl nejmenší tušení, kde promrhal všechen ten čas. Kočovné umělce zaregistroval někde odpoledne, tak co dělal celé ráno a poledne? Krátce se zahleděl na svůj zápisník, z něhož koukaly papíry chaoticky zorganizované. Ach, jistě. Celou tu dobu, aniž by si uvědomil, pracoval na hudbě. S novým místem totiž přišla nová múza, která byla mnohem produktivnější než ta, jenž měl v Illivenasu. Tušil, že i tahle brzy zleniví, no právě proto se musel ujistit, že jí využije co nejvíce bude moct. Tak aspoň bude připraven na temné časy plné bloků a hromady zmačkaných papírů, na kterých bude sotva pár not. Navíc, ne každá píseň, kterou za tuhle dobu napsal, se dala považovat za dobrou. Pár z nich už zmačkal nebo roztrhal s tím, že je nikdo nebude chtít slyšet nebo že to vůbec není to, co on chce zpívat. Z myšlenek ho vyrušovalo syknutí, tentokrát už druhé, no to už mu dívka dala odpověď, co za zranění si vůbec způsobila. Takže během představení? A přitom když sledoval její vystoupení, nebyl si schopný všimnout něčeho podezřelého. Ani pach krve necítil, ale tak na jednu stránku tam bylo tolik různých pachů, že by krev nejspíš postřehl jen ten nejcitlivější nos. Pokud by samozřejmě nevnímal spíš pach koní. Nad jejím vysvětlením se jen usmál a přikývl. „Já vím. Viděl jsem vaše představení. Právě proto se divím o to víc. Vůbec jsem si nevšiml, že ses při své jízdě zranila.“ přiznal se.

„Vyrůstáš s koňmi? To se skutečně není čemu divit, že máš s nimi takový dobrý vztah.“ odsouhlasil. On sám nikdy zvířecího společníka neměl. Jejich dům byl příliš malý na to, aby v něm mohli vůbec nějaké zvíře mít. Možná tak papouška by mohli mít, a dokonce si jednou i jednoho adoptovali, ale jelikož je celá jeho rodina bohatě zbarvená, většina dnů vypadala tak, že se s papouškem neustále hádali. Papoušek musel tím pádem jít brzy pryč, protože kdyby zůstal, dřív nebo později by někdo s největší pravděpodobností skončil oškubanej. Jenom nebylo jisté, kdo by tím oškubancem byl, jestli papoušek nebo někdo z nich. Když dívka zmínila víly v jezeře, zahleděl se na klidnou hladinu, na kterém vznikla přesná kopie noční oblohy. Víly žijící ve vodě… „No jo vlastně, Lethy.“ uvědomil si a na tváři se mu objevil kyselý úsměv. Víly, o kterých kdysi četl, ale nikdy ho nezaujaly, jelikož to byly vodní tvorové, zatímco on vzdušným. Sice kolikrát slyšel, že Lethy patří mezi jedny z nejkrásnějších víl, ale on upřímně netušil, co na nich může být tak krásného, když žijí v něčem tak hrozném, jako je voda. „Lethy jsou vodní víly. Spodní část těla mají rybí. Teda takhle jsou aspoň popisovány. Sám jsem zatím žádnou neviděl a radši bych to tak i nechal.“ vysvětlil dívce, neboť měl neblahé tušení, že o vílách toho věděla jen málo. I když kdo ví, třeba cestovala po světě dost dlouho na to, aby byla schopná rozeznat druhy víl. „Mmmm… Někdy rodiče dokážou být pěkně přísní, ale nemyslím si, že to je špatně. Zrovna tady ve vílí říši jste vy lidé dost v nevýhodě. Z každé strany obklopení bytostmi, které kolikrát ani nepřipomínají lidi, ale spíš zvířata nebo kusy kamene. Navíc, ne každý musí mít vaši rasu zrovna v lásce.“ pokrčil nad tím rameny. On proti lidem výhradně nic neměl, ale nedalo by se říct, že jejich přítomnost vyhledává. Daleko radši dává přednost vílám, ať už jsou jakéhokoliv druhu.

Sledoval, jak lidská dívka pomalu sklouzla ze svého koně, no přesto se ani o krůček blíž nepřiblížila k Aeronovi. Skoro by se dalo říct, že se mu vyhýbá jako čert kříži. Aniž by to nějak komentoval, krátce se uchechtnul a položil si bradu do dlaně, přičemž se zadíval na druhou stranu jezera. Někde tam si před několika dny sundal boty a pomocí klacku psal náhodná slova do písku tak dlouho, dokud ho to nepřestalo bavit. Nad otázkou dívky se krátce usmál a letmo na ni pohlédl. „Proč myslíš?“ zeptal se jí. Schválně ji vyzíval, aby si zkusila tipnout. Když však pokračovala, že nevypadá jako někdo v domácím vězení, zasmál se. Skutečně nebyl někým, kdo by měl nějaké omezení v pohybu. Ani nebyl někdo, kdo by mu to mohl zakázat. Jedině tak on sám a takové utrpení by sám sobě nepřál. Teprve až když se zeptala, jestli na někoho čeká, krátce se zasnil a znovu se zahleděl do dálky. „Hmmm…“ brouknul krátce během toho, co vzpomínal na bleďoučkou vílu, která donutila jeho hlavu zpívat. „Kdysi jsem tu potkal vílu. Pleť měla jako porcelánová panenka a vlasy jako čerstvě napadaný sníh. Když jsem na ni narazil, spala pod tamtou vrbou.“ hlavou kývl k vrbě za ním. Doteď si pamatoval, jako kdyby se to stalo včera a stále se nad tím musel pobaveně usmívat. „Spala tak tvrdě, že si mne prvně spletla se svým bratrem. Jakmile ale otevřela oči, začala panikařit a její bílé tváře zrudly, čímž konečně získaly trochu života. Kdybys ji tak viděla…“ Krátce se zasmál. „Udělal jsem si z ní menší srandu. Řekl jsem jí, že chrápala jako motýl. Vzápětí na to jsem se rozběhl pryč, přičemž ona hned za mnou. Když jsem se zastavil a ohlédl se za ní, nemohl jsem se nabažit toho výjevu. Vlasy za ní vlály jako závoj a kůže získala ten pravý odstín z toho, jak se jí v těle rozproudila krev. Držela si šaty, aby o ně nezakopla. Vypadala jako rusalka nebo divoká víla, kterou vychovala příroda. V tu chvíli se mi v hlavě rozlila hudba.“ Z veselého úsměvu se stal najednou zklamaný. „Jenže hudba byla moc silná na to, abych byl schopný dál vnímat. Musel jsem odletět. Ani jsem se s ní nestihl seznámit. Tak nějak jsem doufal, že na ni narazím i dnes, abych ji mohl předat píseň, kterou jsem stvořil ještě ten den našeho potkání. Konec konců, vznikla díky ní a tím pádem by ji měla i mít. Jenže místo toho jsem ztratil hlavu, když jsem viděl vaše vystoupení. Měl jsem tušení, že je už pozdě, ale i přesto jsem to chtěl zkusit. No a jak sama můžeš nejspíš vidět, není tu vůbec nikdo, kromě mě, tebe, tvých koní a možná pár Leth v jezeře.“ Aby dal důraz svým slovům, rukou pokynul po prázdném okolí, které v tichosti spalo. Ze svého příběhu o víle vynechal trapnou událost. Přece jen, nemusel o ní vědět každý. Stačila představa, že to zaregistrovala nějaká ryba ve vodě.
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

3/5/2020, 21:26
Jakmile zmínil, že představení viděl na její tváři se usadil potěšený úsměv. "Jezdím na koni od svých čtyř let, umím zamaskovat kdejaký nepovedený kousek." pokrčila rameny a trochu se narovnala. Je pravda, že dnešní nehoda při představení nebyla jedna z nejběžnějších - hlavně proto, že s téhle dávno vyrostla a spíš se ji dařily různé pády při těžších kouscích, ale i tak ji zvládla zamaskovat tak dokonale, že si ji nikdo nevšiml. Kromě jejího otce, ten měl oči snad úplně všude. Jakoby to pro jednou nemohl přehlédnout, obvykle chyby nedělám. "A líbilo se vám představení? Co říkáte na provazochodce? A na žongléry? Mě osobně nejvíc fascinuje Barneby, to je ten polykač ohně. Nechápu jak v sobě ten oheň udrží, niž by se spálil." jeji komunikativnost se trochu zlepší, když začne mluvit o jejich souboru. Nezmíní přitom svoje vystoupení, obvykle ji spíš zajímá názor na její kolegy, hlavně na ty, které sama obdivuje. Její sestra Carrie byla jednou z těch, které Grace nikdy nedokázala dostatečně pochopit. Vždyť kdo by dobrovolně lezl tak vysoko nad zem a ještě by u toho dělal ty psí kusy jako ona - na druhou stranu, kdo by vylezl na hřbet koně, aby za plného cvalu mohl dělat stojky. To dává vlastně docela smysl. Na celé jejich kolonii stejně měla nejradši způsob cestování a reklamy - vykřikování sloganu co si na místě vymyslí, hlasitý zpěv a při delších cestách jejich odpočinek někde pod širým nebem, kdy udělají táborák a pak do noci tančí, než jdou spát. Sama má tanec nadmíru ráda a je to její vášní, mnohdy by si s ní chtěli zatančit i ostatní, čemuž se nebrání, ale u ohně je lepší tancovat každý sám za sebe.

Pokývá hlavou. S koňmi vyrůstala celý život, nepamatuje si na chvíli, kdyby ji kůň přišel jako něco cizího nebo nebezpečného. Se svým prvním poníkem dělala věci jaké by si s ním nedovolil ani dospělý. Nehledě na to, že si z jeho ocasu dělala paruku pro svoje tehdy ještě krátké vlasy. Vzpomínka na moment kdy ji přitom viděl otec ji vykouzlila úsměv na tváři. Nahlas to však už více nekomentovala. Když ale zmínil víly žijící v jezeře trochu víc nastražila uši. Spokojená, že pro jednou skutečně není za úplného blázna. "Slyšela jsem, že víly jsou velice různorodé, ale moc se nimi nestýkám. Obvykle totiž takhle pozdě venku nejsou." pronese zamyšleně a zahledí se na hladinu jezera. Líbilo se jí jak se krásně třpytí a je jako zrcadlo pro hvězdy na nebi. Na chvíli přemýšlela, jestli ony víly žijící tam v hloubkách vidí jezero jako takové druhé nebe, plavat v noci pro ně musí znamenat něco jako plavbu mezi hvězdami, mohou doplavat až k měsíci a dotknout se ho - tedy alespoň ve své fantazii, protože by asi jen těžko mohly doplavat tak vysoko na oblohu a jen tak se dotknout měsíce. Jaké to je dotknout se měsíce? myšlenky ji odvedly stranou od reality a ona tak vůbec nevnímala fakt, že má nějakou společnost, která na ni mluví o rodičích a dospělých. K jejím uším dolehla až věta o nebezpečí, které by ji jako člověka mohlo potkat. "Ehm.. zatím jsem nikoho tak nebezpečného nepotkala.. a kdyby snad někdy ano.." odmlčela se. Po zádech ji přeběhl mráz, když si uvědomila, že by mohla snad někdy i zemřít díky tomuhle špatnému chování. "..kdyby ano, tak to budu muset nějak přežít." možná byla jen člověk, ale smrt je příliš děsivá na to, aby se vzdala předčasně. Zajímalo ji co se stane potom. Potom co naposledy vydechne. Je nějaké nebe? Nějaký věčně horký kotel pod zemí? nebo je tam jen prázdno? Prázdno ji děsilo ze všeho nejvíc. Snad i víc než samotné psí kusy vysoko na laně nebo celé polykání ohně.

Ťapkala bosky v trávě a nechala své nohy laskat doteky trávy. Pohybovala se však výhradně okolo svých koní, nechtěla jít daleko od nich a ani příliš blízko tomu cizinci. Pořád ještě potřebovala nějakou schovku a plán B, kdyby se ten cizinec rozhodl pro nějaké nepřístojnosti. Zvědavost ji však dostihla nepřipravenou a ona položila otázku, která ji jako první přišla na jazyk. Nevypadal jako někdo kdo by se potuloval uprostřed noci u jezera, dokonce ani nevypadal jako někdo, kdo by měl rád vodu. Co vím tak někteří opeřenci vodu nemusí, ale na druhou stranu - někteří zase ano.. myšlenka to nebyla nejpřesvědčivější, ale na její mozeček to stačilo, aby začala uvažovat o nějakém jiném důvodu jeho návštěvy. Když se začal smát při jejím konstatování o domácím vězení na moment se zarazila a bohužel už ji tenhle zaražený výraz zůstal po celou dobu jeho vyprávění. Cizinec se rozbásnil o nějaké víle a její kráse a Grace se otočila ke koni a raději se věnovala jemu. Věděla, že jakožto lidská žena se nikdy žádné víle nevyrovná, dokonce ani ta nejošklivější víla, by v porovnání s ní, neskončila až jako druhá. Kéž by jednou někdo básnil takto i o mě. zasněně se zahleděla na bílou srst Azriela a z hřívy mu začala zaplétat copánek. "Je smutné, že jste se neseznámili.. jsem si jistá, že by byla velice potěšená, kdyby slyšela jak o ni mluvíte." pokývala hlavou, sice teď stála až za koněm a na cizince hleděla přes jeho skloněnou hlavu, jak zaplétala z hřívy copánky, ale stále mohla udržovat jakýsi přímý kontakt, když na něj mluvila. "Opravdu mě mrzí, jestli vám naše vystoupení způsobilo tyhle potíže a je mi líto, že jsem vám způsobila zklamání svou přítomností.. " opět se odmlčela a na tváři si ponechala drobný úsměv. "..Věřím, že by vás více potěšilo, kdyby tu byla ona." pohledem padla na bílou srst svého koně a na své prsty splétající cop z hřívy. Trochu se opět zasnila a do své klasické představy o svém princi na bílém koni si přidala nějaká milá slova, snad aby o ní někdy někdo také mluvil takhle hezky a uměl ocenit i její obyčejnou lidskou krásu. Ovšem její představivost nebyla nikdy tak silná, aby zvládla považovat samo sebe dostatečně krásnou, aby někdy došlo k tomu co si vysnila. Ale dokud mohla jezdit na koni byla spokojená.
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

4/5/2020, 19:57
„Čtyř let?“ Pozorně si lidskou dívku prohlédl, snažíc se odhadnout, kolik jí asi tak může být a kolik let má tím pádem zkušenosti s jízdou na koni. Typoval jí tak maximálně 20 let, což by znamenalo přibližně 16 let života s koňmi. Samozřejmě, existovaly víly i lidé, kteří na koních jezdili mnohem déle, ale i tak to bylo obdivuhodné hlavně z toho důvodu, že z jejích očí byl schopný říct, že má v plánu se jim věnovat ještě hodně dlouho. On naopak tolik koním neholdoval. Ano, obdivoval je a bral je za velmi vznešené tvory, no jelikož měl křídla, málo kdy se stalo, že by potřeboval jejich služby. Jediné situace, kdy by je mohl potřebovat, byly deštivé dny, ale za těch on necestoval, a navíc jeho první delší cestou, kterou kdy uskutečnil, byla právě chvíle, kdy se stěhoval do Cyry, což bylo v den, kdy bylo hezky slunečno. Nebylo proto překvapením, že mohl na prstů spočítat kolikrát usedl na koňský hřbet – ani jednou. Pobaveně se usmál, když se dívka pustila do konverzace, díky které, jak ucítil, povolila z části nervozita. Krátce se nad její otázkou zamyslel, než se rozhodl odpovědět. „Když jsem viděl provazochodce, myslel jsem, že se každou chvílí stanu svědkem naprosté katastrofy. Vážně jsem při tom měl srdce až v krku. Neuvěřitelné, jak tak křehké osoby, jako vy lidé, mohou tolik riskovat, aniž by měli nějakou pojistku. Nemáte křídla jako někteří z nás a ani pružná, šelmovitá těla, která by mohla pád utlumit. A přesto to byli schopní zvládnout na jedničku, aniž by se dvakrát nad tím zamysleli.“ Při jeho odpovědi se mu peří krátce rozježilo nad představou lidské ženy padající k zemi, no rychle tu myšlenku zahnal. „Samozřejmě i tvoje představení bylo obdivuhodné. Přísahal bych, že když si přišla na scénu, spoustu diváků v tu chvíli zatajilo dech. Škoda, že jsi tam byla tak krátce.“ uchechtl se. Co se týkalo polykače ohně, to ho už tolik nezaujalo. Nejen kvůli tomu, že mu lidský muž přišel nepřitažlivý, ale taky kvůli dalšímu prostému faktu – mezi vílami se nacházeli mnohem lepší vládci ohně, skutečnými. Přesto však dívce nijak neodporoval a jen jí věnoval další úsměv.

Znovu pohlédl na jezero. Nebyl si jistý, jestli Lethy v tuhle chvíli spaly nebo jestli se náhodou mezi nimi nenacházely takové, které jezero hlídaly i za noci, no kdo by to chtěl zjišťovat… „Pravda, existuje nás tu celkem dost druhů, ale na některé narazíš jen v určitých oblastech. A jak říkáš, pozdě v noci jich chodí málo. Vlastně, možná skoro žádná.“ odpověděl s pobaveným odfrknutím. Co tak věděl, málo která víla byla spíše nočním stvořením. Jenom on si nebyl schopný uvědomit, kolik hodin je a místo toho, aby šel rovnou do postele, se rozhodl doletět k jezeru. „Teda to neplatí během oslav. V takové chvíle jsou někteří experti schopní jít spát až další den.“ dodal rychle. Párkrát takto se sestrou slavil a oba toho následný den litovali, jelikož museli dál fungovat s vědomím, že spát půjdou až v noci. Matka je totiž nikdy nenechala spát celý den. Vždycky je zatáhla do práce. Oba sourozenci měli kolikrát pocit, že si jejich máti i užívá je tolik mučit za chyby, které udělali z vlastní blbosti. Vrátil se pohledem k dívce a jejím koním, když zrovna mluvila o tom, že pokud se jednou dostane do nebezpečí, bude to muset přežít. „V tom pádě bych ti radil, abys se vždycky ze všeho nejdřív pokusila o útěk. Pokud nejsi nucena bojovat hned na místě, uteč. Ať už budeš stát proti víle, nebo proti jiné rase. A když budeš přece jen nucena bojovat…“ Na chvilku se odmlčel, přičemž si dívku znovu prohlédl od hlavy až k patám. „Bojuj. Bojuj tak dlouho, jak ti síly budou stačit a modli se, aby tě někdo hledal.“ Neměl nejmenší tušení, jak moc dívka před ním ovládala bojová umění. Byla ale akrobatkou, tak předpokládal, že by mohla znát aspoň základy sebeobrany, jelikož si představoval, že kočovný život nemusí být zrovna nejjednodušší.

Jakmile přestal básnit o víle, uvědomil si, že to nemuselo být zrovna nevhodnější a nejslušnější. To se mu také potvrdilo okamžitě, co pohlédl na dívku, která místo toho, aby na něj hleděla, pletla svému oři copánek z hřívy. Provinile skrčil obočí a kousl se do rtu, uvažujíc nad tím, jak by to mohl napravit. „Nejsem si tak úplně jistý, jestli by byla potěšená. Možná by se styděla, ale to hlavně z toho důvodu, že má v hlavě někoho jiného.“ odpověděl, přičemž si dlaní promnul krk. Moc dobře si pamatoval na záhadného rytíře s jménem Adiann, o kterém víla předtím snila. Jednalo se o jejího idola, do kterého Aeron nejspíš moc nezapadal, protože on nebyl žádným hrdinou. On o hrdinech pouze zpíval. Jen co se dívka začala omlouvat, zvedl ruku v náznaku, aby se neomlouvala. „Prosím.“ věnoval jí omluvný úsměv. Nechtěl, aby se cítila provinile za něco, co nebyla její vina. To nebyl jeho cíl ani v nejmenším. Jenom si neuvědomil, že jeho slova nedoléhaly do těch správných uší. „To já se omlouvám, pokud jsi došla k mínění, že je to chyba tvá a tvé skupiny umělců. Byla to má vina, a ačkoliv jsem tak přišel o příležitost ji znovu vidět, ničeho nelituji. A navíc,“ pokrčil rameny, „kdo mi zaručí, že tu skutečně byla? Třeba tu nebyla za celý den a já bych se tu jenom jako pitomec procházel sám.“ Na jeho tváři se opět objevil hřejivý úsměv. „Sice bych ji rád znovu viděl, ale jak už jsem zmínil, je to hlavně kvůli tomu, abych jí mohl předat svoji píseň. Navíc, Cyra sice není nejmenší, ale zase není tak velká, takže jsem si jist, že na ni mohu narazit i jinde. To a samé se ovšem nedá říct o kočovné akrobatce, která se ven vkrádá pouze za noci, aby ji nenachytal její přísný otec.“
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

4/5/2020, 21:18
Když začal zmiňovat provazochodkyni pýchou se ji nadme hrudník. Její sestra byla skvělá, ona sama by nikdy tak vysoko nevylezla jen s vědomím, že někde pod ní chodí jiný akrobat, který ji možná zachytí, kdyby náhodou udělala chybu a že ona sama chyby dělala na otcův vkus ještě poměrně často. Obdivovala sestru, která zvládla přejít celé lano, aniž by udělala jedinou chybu nebo by jedinkrát zaváhala. "Carrie, je moje sestra.. provazochodectví se věnuje co si pamatuju. Ještě nikdy jsem ji neviděla spadnout, je skutečně dobrá!" pronese s nehraným nadšením a potěšeným úsměvem vepsaným ve tvářích. Nemohl vybrat vděčnější téma k rozhovoru. Svou sestru obdivovala snad nejvíce ze všech, vždy byla tak silná a soustředěná, což ona sama nikdy dokonale nezvládla, spíš pořád chodila s hlavou v oblacích. "Musela jsem, sklouzla mi noha a zasekla jsem se ve třmenu. Není to nic hrozného, ale kdybych se chtěla vyprostit během dalšího čísla, mohla bych si i zlomit nohu a to nechci, nemohla bych pak jezdit a je lepší obětovat kousek jízdy, než několik měsíců." pokrčí rameny, jakoby se něco podobného dělo každý den. Musela uznat, že měla už horší odřeniny, několikrát docela ošklivě spadla a dokonce měla jeden čas odřenou celou tvář a čelo, nebyly to pěkné odřeniny a když se udělaly strupy vypadala ještě hůř než obvykle a nechtěla moc chodit mezi lidi, ale nakonec se spokojila při vystoupení s pěknou bílou maskou se zlatým malováním. Bylo to jedno z nejlepších vystoupení i když měla po pádu ještě docela naražený loket. Mávla nad tím rukou, jakoby to potřebovala ještě zdůraznit. "To většinou způsobí koně, je velmi působivé když se najednou objeví dva bělouši." pokývá hlavou a nezapomene přitom Azriela pohladit po krku. Nikdy si na celém vystoupení nepřišla zrovna jako ta nejdůležitější, kdyby koně nespolupracovali pravděpodobně by si nabila svůj lidský nosánek.

"Oslavy mám ráda, občas tam s kolonií strávíme stejnou dobu dokud neodejde poslední host. Je to zábava, ale bohužel nemůžu po představení ven." moc dobře si vzpomíná na poslední akci na které vystupovali, příliš blízko se přimotal nějaký muž, bylo z něj cítit víno a byl dost nepříjemný. Jí bylo čerstvě patnáct a kdyby si ji nevšimla její sestra a nezavolala otce, asi by všechno skončilo o dost hůř než od vynuceného políbení na její tvář, když se ji podařilo uhnout. Od té doby nesměla na akcích ven mimo představení, ale naštěstí v noci už nikoho takového nepotkávala na moment se zarazila a zadívala se na svého společníka, kdyby byl opilý poznala by to - vůbec tak nevypadal a tak si mohla zase trochu oddechnout. "Také máme takové oslavy, čas od času se po cestě zastavíme a celou noc zpíváme a tancujeme!" pronese s potěšeným úsměvem a udělá několik šťastných a povedených otoček okolo svých koní. Přitom se nebojí využít svých schopností a vyskočit do vzduchu a jako jedna z nejlepších baletek vystřihnout perfektní skok s nohama v dokonalé šňůře a po dopadu se zatočit do kolečka. Tanec ji vždy bavil a nedokázala si pomoct od toho, aby netančila alespoň na ukázku. Nezapomněla přitom sama pro sebe alespoň zazpívat melodii oné rytmické hudby na kterou podobně tančili. Když se zastavila měla obličej plný pramenů vlasů. Zastyděla že opět tak snadno unikla od reality a nechala se unést vlastní představivostí o jejich tanečních zvycích a oslavách s hlasitým zpěvem. Zvedla ruce a rychle se upravila, aby prameny vlasů měla pěkně kolem obličeje a ne v obličeji, Když ji muž kladl na srdce jak se chovat, kdyby byla v nebezpečí sklonila hlavu a sledovala spojené ruce. Přišlo ji to, jakoby v ní každý viděl úplné nic. Jen obyčejnou akrobatku, někoho kdo jediné co zvládá je jezdit na koni pro zábavu - nebylo to daleko od pravdy, potřebovala chránit, nebyla jako ty ženy co se o sebe postarají. Obdivovala jak ženy její rasy dokáží okouzlit vílí muže bez špetky studu, zatím co ona sama v každém vzbuzovala potřebu aby ji jen poučovali. "Já vím" špitne sotva slyšitelně. Jen to potvrdilo její obavy, že by moc možností neměla a snad to mělo být něco dobrého, snad projev starosti, ale nad čím? Nad ní jakožto nad křehkou ženou, nebo jen nad člověkem? Nad někým talentovaným, ale neschopným?

Nálada už ji zůstala. Muž se rozpovídal o nějaké víle a ona jen v tichosti poslouchala. Schovala se za Azriela a začala mu splétat copánek, aby zaměstnala svoje ruce. Když domluvil ohradila se omluvou a projevila důvěru, že jistě dívku potká a předá ji onu píseň. Její bláhové myšlenky ji však dál udržovaly zamyšlenou a přesto nohama pevně na zemi. "Někoho jiného? Oh, to mě mrzí.. je na vás poznat, že vás velmi uchvátila.." Tak jak jen víla může. záviděla vílám jejich krásu, ale jen občas. Milovala to jaká je, jen ji zkrátka čas od času přepadal splín, její sestra v jejím věku měla již chlapce, který se o ni zajímal a ona? Ona je v přítomnosti mužů nemožná a koktá. Bojí se jich a aby toho nebylo málo dělá obvykle hlouposti a chová se nedospěle. Nebyla hloupá, jen se na svět dívala ještě trochu jinak. Jaká škoda, že svět nemá v oblibě trochu té divoké povahy. Dokonce ani její omluva nepadala na úrodnou půdu a ona jen sklopila hlavu, aby našpulila rty a následně se zevnitř kousla do tváře. Nevěděla, jestli muže její přítomnost obtěžuje, jistě není tou vytouženou společností jakou by si přál a nebo vůbec pro sebe přestavoval. Takové mladé kůzle co občas neví kde je zem a kde je nebe. "Neřekla jsem, že je to naše chyba, my děláme naši práci, nikoho nenutíme, aby se přišel dívat na to co umíme.." zvedne pohled a v očích ji zajiskří, když může mluvit o ideálech, které její rodina zastává. "Je to rozhodnutí srdce jít se podívat na něco zábavného, nebo něco co bere dech, byť je to zcela obyčejné. Někdy je to i věc rozumu, ale kdo by pokládal za rozumné jít se dívat na někoho, kdo riskuje nepěkná zranění jen pro trochu potlesku." vesele se usmála, jako správný šílenec jakého právě popsala. Co jiného by taky byli, co jiného než šílenci vsázející vlastní životy pro smích druhým. A kterého jiného smrtelníka by dovedl rozum právě k nim? Radost nebyla nikdy stvořením rozumu, ale vždy tíhla k srdci. Trochu se začervenala, když ji zmínil ve své větě. "Budeme vystupovat i zítra a pozítří, než odjedeme. Vlastně je jednoduché mě vidět a potkat, nejsme zrovna tišší." snad narážku pochopila správně, ale přišla ji hloupá. Jak vyjímečné je vidět obyčejnou akrobatku, kterou můžete vidět během představení. "Na setkání se mnou není nic tak výjimečného.."
Aeron Vassedieu
Aeron Vassedieu
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 09. 04. 20
Age : 187
Location : Cyra

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

4/5/2020, 23:19
Během toho, co mluvil o provazochodkyni, všiml si, jak se dívka najednou hrdě narovnala. Probudilo to v něm tak zájem a vyčkával, až mu o tom něco řekne, pokud vůbec. Na vysvětlení však nemusel čekat příliš dlouho. „Tak sestra. To znamená, že um vám koluje už v krvi.“ usmál se. I v jeho rodině koloval um, který potomci dědili už pár řadu let. Samozřejmě se tu a tam objevil jeden potomek, jenž se nevydal stejnou dráhou jako ti ostatní, ale druhý potomek to pokaždé jistil. A pokud ani ti, tak další generace už určitě ano. O to se prarodiče vždycky velice dobře postarali. Nebo aspoň tak to vyprávěla jeho máma, které to vyprávěla její máma, tedy babička. Právě ta zažila onu situaci, kdy ani jeden z jejích rodičů nezpíval, místo toho se věnovali něčemu naprosto jinému. A tak se její dědeček ujistil, že tehdy ještě mladá Ilnelah objeví lásku ve zpěvu. Což se mu samozřejmě podařilo. Ta to poté předala své dceři, Aeronově matce, ta poté jemu a jeho sestře a oni to jednou předají i svým dětem. Takový byl jejich plán. Než se však uvážou k takové povinnosti, napřed si hodlali užít a v rámci možností si trošku prohlédnout svět. „Ach, ano. To zranění. Skoro jsem na to zapomněl.“ kývl a očima přejel po jejím chodidlu, no kvůli stínu nebyl schopný znovu zahlédnout ten obvaz. Překvapilo ho, že to brala jako kdyby se o nic nejednalo, no pravděpodobně byla na podobné situace zvyklá. Ne až tak křehká, ale přesto křehká. Poznal víly, které se byly schopné nad jednoduchým zraněním rozbrečet jako malé děti. Víly až nesmyslně křehké, nezvyklé na jakýkoliv typ bolesti. Tahle lidská dívka ale byla schopná mávnout rukou nad odřeninou, jenž, jak sama řekla, mohla klidně skončit i zlomeninou. „Nemyslím si, že to způsobili pouze koně.“ broukl tiše mezi prsty, které si přiložil před ústa, když si bradu znovu položil do dlaně.

„Skutečně? Já i moje sestra pro oslavy kolikrát žijeme. Kdykoliv nějaká byla v Illinevasu, byli jsme jedni z těch, kteří zůstávali nejdéle. Kolikrát se nám stalo, že jsme museli jít hned do práce jen co jsme přišli z oslav domů. Až tak pozdě jsme byli schopní zůstat.“ zasmál se. Byla škoda, že podobné akce v blízké době nepodniknou, jelikož se každý vydal vlastním směrem. Sice neměl nejmenší tušení, kudy se Aeryn vydala, ale věřil jejímu rozhodnutí. Navíc si slíbili, že se znovu setkají, takže určitě někdy zase přijde den, kdy budou fňukat nad nedostatkem spánku. Když se dívka roztančila se zpěvem, s úsměvem ji sledoval. Nevěděl proč, ale připadala mu jako ztělesnění pouště. Její tmavší pokožka ztělesňovala slunce, pod jehož doteky kůže chytala medový odstín a její vlnivé kadeře písek, který vzduch pokaždé rozfoukal do všech stran. Ani si to neuvědomil a už držel ruce před sebou a tleskal do rytmu písně, kterou si zpívala. Jakmile dívka dotančila, s radostným smíchem jí zatleskal a věnoval jí upřímnou poklonu nad talentem. „Tančíš úžasně.“ pochválil ji. Když jí dával radu, co dělat, pokud ji někdo napadne, nemyslel to nijak zle, ale jak si všiml, ona to pochopila úplně jinak. Její veselost najednou byla ta tam a on měl pocit, že spíš kárá dítě nad nevhodným chováním. Znovu znervózněl a promnul si krk. „Nechtěl jsem tě kárat nebo tak něco. Jenom jsem si myslel, že bude lepší dát nějakou radu. Ale něco podobného jsi asi slyšela už vícekrát, že?“ Cítil se provinile, no měl obavy, že za dnešní noc to nebude naposledy.

Zima byla přece jen o něco chladnější než den a jak seděl na zemi, začal cítit, jak se chlad začíná zakusovat do jeho zadku. Proto se zvedl, během čehož zakroutil hlavou nad dívčinými slovy „Nebyla by první.“ přiznal, ačkoliv původně si to řekl pouze v hlavě. Právě proto se nad tím zarazil, zamrkal a poté pohlédl a dívku, jako kdyby se chtěl ujistit, že to řekl skutečně na hlas. Podruhé. Podruhé se mu stalo, že řekl něco, co mělo zůstat zavřené v jeho myšlenkách. To je určitě kvůli tomu, že je tak zatraceně pozdě. S povzdechem si promnul krk a odešel opodál, jen aby vrátil do nohou krev. Chvilku na to se zase vrátil a zvedl ze země svůj zápisník s plánem jím prolistovat a zjistit, jestli se papír nekroutí kvůli vlhkosti. To už k němu dívka opět mluvila. Zarazil se uprostřed pohybu a střelil pohledem k ní. Slova, která řekla, zněla dospěle a hrdě. Mnohem jinak, než by od akrobatky čekal. Když se usmála, z nosu mu uniklo pobavené odfrknutí. Možná se tím snažila odlehčit svá slova, ale Aeronovi se zapsala do hlavy jako nějaká básnička. Nad jejími dalšími slovy jenom zakroutil hlavou. „Je to po dlouhé době, co jsem viděl lidi, natož kočovné umělce. Ty jsem, upřímně, viděl poprvé. Jak sis mohla všimnout, tohle je země víl. Lidé tu nejsou… všední. Proto bych určitě neřekl, že na setkání s tebou není nic moc výjimečného. Není hezké se tolik podceňovat.“ Věnoval jí další úsměv. Na konci ji chtěl oslovit, ale rychle si uvědomil, že vlastně nezná její jméno. Proto přiložil ruku, ve které držel zápisník, k hrudi, volnou ruku za záda a věnoval dívce krátkou úklonu se slovy: „A abych neopakoval stejnou chybu s další půvabnou dívkou… Aeron Vassedieu, velice rád vás poznávám, slečno...“ Slovo slečno nechal vyznít do vzduchu, mezitím co zvedl k ní hlavu a čekal, až mu prozradí své jméno.
Grace Catlake
Grace Catlake
Poèet pøíspìvkù : 19
Join date : 02. 05. 20
Age : 18
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

5/5/2020, 13:45
Oslavy patřily k těm nejžádanějším v jejich kolonii, hlavně protože to znamenalo opravdu velké publikum. Většinou se objevovali všude, kde se nějaká oslava mihla. Co se však týče poslední oslavy která se konala v, mužem zmíněním, Illivenasu? Tam nebyli, Emric rozhodl, že na oslavách se spoustou ohně by byli už zbyteční a ten týden zůstali někde v nížinách Fiplinu kde odpočívali. Koním se tam moc líbilo a pro ni to znamenalo několik volných projížděk a to nejen v noci. Nepatřily mezi ty, které by oplývaly soukromím, ale i tak byly velice žádané jejím srdéčkem. "To chápu, naše práce také nekončí. Vystupujeme sice vždy večer, ale přes den většinou hodně trénujeme.. kromě pár minut před lidmi strávím stejnými kousky i sedm nebo osm hodin denně s přestávkami, aby si koně mohli odpočinout." pokývá hlavou. Její práce začíná už brzy ráno, pořádným protažením, následuje několik jednodušších cviků na zemi a pak se přesune na odložené sedlo, kde se snaží více připomenout úchyty a přehmaty, které pak používá při jízdě. Je to jednodušší zapamatovat si je ještě předtím, než je zkouší na hřbetě koně. Potom musí osedlat oba koně a vyzkoušet to v klidu i na nich a když je připravená zkouší to za pomoci jejího otce, který koně navádí, i za jízdy. A pak stačí jen spojit všechno dohromady bez jištění a máte hotovo. Akrobat je na světě - tedy pokud přidáte ještě několik let tréningu. "Takže obvykle jsme vzhůru dlouho a ráno zase vstáváme brzy abychom cestovali dál a nebo připravili další vystoupení." občas bývá velice unavená, vlastně často, hlavně kvůli svým nočním výletům, takže chápe jaké to je pracovat pod rouškou ospalosti. Ale dlouho se s tou myšlenkou nezaobírá a raději se pustí do tanečku. Po pár vteřinách už ji je jedno, že je někdo v její společnosti a nohy dělají naučené kroky, zatím co ji vlasy cuchá vítr a její vlastní pohyby. Když se přidá jeho tleskání jen zavře oči a rázem její představivost zafunguje a je zase v kruhu kolonie, jakoby v dálce slyšela i bubny a kytary a zpěv ostatních a zase se baví společně s nimi. Teprve když se zastaví a muž na ni promluví, uvědomí si tvrdou realitu a vrátí se nohama pevně na zem. Upraví si v rychlosti vlasy tak, že prameny jen všechny uhne z obličeje a skloní hlavu. Varování a přednáška o tom, jak se má chovat je pro ni dostatečně studená sprcha, aby věděla, že se chová opět nevhodně. Kéž bych se uměla chovat jako má sestra, ta by takové hlouposti nedělala. zamyslí se nad Carrie a raději se opět schová blíže koním. "Jsem člověk. Malá holka. Slyším to denně." kolikrát to už slyšela, nespočítala by to na všech prstech co má na těle. Jen malá bezbranná holka. Člověk co by neměl dělat tyhle hlouposti. Doufala, že jednou bude silná jako jiné lidské ženy, které cestují neohroženě, beze strachu a vyrovnané. Měla nad sebou celé nebe hvězd, jednou musí jedna z nich splnit její přání, aby byla vidět jako silná žena a ne jen jako malá lidská holka.

Když se dozví, že ona víla není první, kdo muže uchvátil svým vzhledem a snad i chováním kývne hlavou. "Víly jsou vždycky krásné, spousta mužů u nás v kolonii, dokonce i můj táta říká, že je snadné jim podlehnout.." zamumlá, snad jakoby uvažovala jen sama pro sebe, ale bylo to dost nahlas, aby to slyšel i její společník. Neměla pocit, že by někdy mohla byť jen špičkami prstů takhle uchvátit muže a když nad tím uvažovala tváře ji nabraly nachovou barvu. Jen myšlenky, že by snad někdy mohla, že by existovala možnost, že by zvládla ona sama, jen pouhým pohledem uchvátit někoho natolik, aby na ni myslel stejně intenzivně jako myslí jiní muži na víly. Bláhová to představa a možná příliš troufalá, ale co by nedokázala. Mohla by se stát nejlepší akrobatkou, celý život sama, zavřená v obytném voze a být záhadou, snad alespoň svou jízdou by mohla dokázat něco nemožného. "Nepodceňuji se, jen říkám, že tu budeme vystupovat ještě dva dny.. vlastně je jednoduché mě najít.. křik a zpěv naší skupiny je slyšet hodně daleko, navíc se vždy s koňmi objevím na scéně. Není to tak, že bych se jen tak ztratila v davu.." skutečně nebyla zase tak výjimečná. Někdo koho je těžké najít, se svými koňmi se jen ztěžka ztratí v davu a jen těžko ji někdo jen tak přejde očima a řekne, že ji nemohl najít. Zato dívka o které mluvil se zdála sice neobyčejná, ale jen těžko k nalezení, něco jako čtyřlístek. Člověk jej najde až po dlouhém a útrpném hledání. Ona je spíš jako pampeliška. Svítí svým žlutým květem na míle daleko. Na zem ji z úvah vrátila až úklona jakou před ní muž předvedl. Nikdy se jí nikdo neukláněl když se ji představovali. Obvykle si jen plácli, nebo podali ruce a ona na moment zpanikařila, má se taky uklonit? Pukrle? Ohlédla se po Iris a poté se zadívala na Azriela. Koně na její pohled odpověděli zvednutím hlavy. Vystřihla tedy úklonu jako po svém představení a koně sklonili hlavu v podobné, ale poněkud líné pokloně. "Moje jméno je Grace, toto je Azriel a tohle Iris..." představí sebe a následně pokyne rukou ke každému ze svých koní. "..velice nás těší, že vás můžeme poznat." kývla hlavou. Snadno dokázala propadnout představě, že nechce muž udělat tu chybu, kdyby na ni později myslel, ale hned ji utlumil hlas její vlastní hlavy, že je to ve skutečnosti hrozná hloupost, aby se zabýval myšlenkami na obyčejnou holku od cirkusáků.

Navštívíte i zítra naše představení? Nikdy není dvakrát stejné, tedy.. kousky se opakují, ale není to zlé." zeptá se muže zatím, co natáhne ruce, aby se trochu protáhla. Je to cirkusačka, komediant, nikdy nevydrží dlouho v klidu, je to proti její osobní přirozenosti. Musí dělat hlouposti, aby se cítila ve své kůži. Obzvláště, když má trávit nějaký společný čas s cizinci. "Zkoušel jste někdy nějaké kousky?" poté si uvědomí, že to asi není zrovna dobře položená otázka a na moment se v ní zarazí a nechá se pohltit spoustou otazníků, které ji pohltili ve chvíli, kdy se snažila sesumírovat slova tak, aby to podle ní dávalo smysl. "Ehm.. teda, máte křídla, takže asi spíš létáte, než že se držíte nohama na zemi.. takže asi jste nezkoušel nic z toho co jsem původně myslela.." začne mumlat v mnoha ohledech velice rychle a z části nesrozumitelně, jak se snažila ze sebe co nejrychleji vymáčknout všechny ty nastřádané myšlenky. Dlouho nemusela udržovat konverzaci a strašně dlouho pokládala za nemožné, aby vůbec někdy došla do stavu, že bude nepřipravená mluvit s mužem, jenže žádná z jejich připravených frází co si vysnila v hlavě, zrovna nezapadala k jejich konverzaci. Raději se zarazila a zmlkla. Sklopila oči opět k Azrielově hřívě a velice zadumaně dopletla copánek co dělala. Poté se posunula a rukama se zapřela o jeho hřbet, byl vyšší než ona a musela hodně nakrčit nohy a odrazit se od země, aby to mohla udělat. Zapřela se rukama a udělala ukázkovou roznožku, kdy si přehmátla ruca posadila se na jeho hřbet, načež nohy opět smotala do tureckého sedu. Mohla nasedat i normálně, ale měla tolik nevybité energie. "Jel jste někdy na koni?"

>>>
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

20/5/2020, 13:49
<<<

Výlet do Sendanu se nakonec docela vydařil, nejen že se opět viděl se svými známými, ale potkal tamní dědičku. Ačkoli mu její chvání v mnoha ohledech přišlo opravdu zvláštní a nepochopené, nakonec kým byl on, aby ji soudil. Jak se zdálo v Sendanu by se mu příliš nelíbilo, alespoň ne co se všudepřítomných květin týkalo a aby toho nebylo málo, měl od setkání s Avalanne velice mnoho podivných otázek. Nedokázal pochopit proč tu fialku trhala a nepomohla ji na místě, nakonec i tohle po delším promýšlení začal považovat spíš za nějakou chabou výmluvu. Možná si ji prostě chtěla vzít sebou, nechat si ji sama pro sebe a co je na tom špatného. Nemusel do toho vůbec rýt a všechno by bylo v naprostém pořádku. Když dorazil zpět k přátelům bylo později než čekal a taky dostal velice zábavně vynadáno od ženy svého přítele. Přesto jak slíbil dorazil a dal si s nimi večeři. Připravili mu pokoj pro hosty a dokonce u nich přespal. Celou noc měl poměrně neklidné spaní, zdál se mu jeden z mnoha snů, které dokázaly rozdrásat jeho mysl na prach. Viděl v něm svého otce, tehdy na skále, když na jeho křídla používal bič, jen s tím rozdílem, že místo něj tam byla přivázaná jeho sestra, nechala ho, aby s ní zacházel stejně a když se scéna rozplynula uviděl Avalan. Na moment jej zaplavila úleva, než uviděl sebe jak tasí meč a bez špetky slitování ji zabije, otec mu poplácá po rameni a pogratuluje mu, že je z něj dokonalý syn. Posadil se na posteli, čelo orosené potem, do pokoje dopadaly první paprsky slunce a on se cítil tak zničený jak jen to je možné. Páni. Dlouho jsem takový sen nezažil, Artë. Jsi si jistý, že ji tu kytku chceš donést?" hlas v jeho hlavě se mu vysmíval, ačkoli k tomu nyní neměl mnoho důvodů. Třeba v tobě vyvolá syna tvého otce, až tě odmítne a pošle do patřičných míst, zatím co se bude hřát v obětí jiného, Artë. Pak by si zasloužila osud jako v tom snu, dávat falešné naděje se nemá. Nechtěl si připustit dobírání, jakým ho hlas nyní trestal a raději sešel do přízemí do jídelny, kde už na něj jeho přátelé čekali. "Dobré ráno, Artë? Vyspal jsi se dobře?" optala se jej žena a on kývl. I když to nebyla pravda, nechtěl je zatěžovat svými problémy. Rozhodně se nikdy nestane to, co se stalo v tom snu. O tom bychom se mohli dohadovat, Artë. "Po snídani se vydám na cestu zpět, mám.. chci si ještě něco vyřídit." oznámil nakonec a ačkoli na něj jeho přátelé naléhali, aby ještě chvíli vydržel nenechal se obměkčit a po snídani si vzal své květy a s krátkým rozloučením, přijetím další objednávky mávl křídly a zmizel v oblacích.

Letěl klidně a pomalu, nechtěl květiny nějak zničit. Jaká by byla potupa předat zvadlé květy? Spíš jaká bude potupa předat květiny, ženě která ti je hodí na hlavu? To je ta správná otázka Artë. nechtěl ten hlas poslouchat, ale nejistota jej pomalu sžírala. Nahlodávala ho slova od toho zpropadeného hlasu. Co když Avalan vážně dělala vše jen proto, aby jej uklidnila? Co když jen nechtěla aby se cítil ublížený. Udělá ze sebe hlupáka, když přiletí do Cyry a půjde ji hledat? A kam vlastně půjde? Vejde do hlavního města, ve kterém se nevyzná a bude hledat kněžku? Aby mohl najít její učednici? Nebo bude čekat u jezera jestli náhodou nepřijde? Musel se zbláznit, myšlenky mu vířily hlavou a zcela se do sebe zamotaly, že nakonec nic z jeho počínání nedávalo smysl, změnil směr letu a zamířil k Fiplinu. Tak to teda ne, Artë! Několik dní mě přesvědčuješ, že se zvládneš další ráně postavit a pak tohle? Okamžitě přistaň, teď hned.. tamhle." nechtěl poslechnout, nehodlal. Jenže jeho druhá osobnost, hlas v jeho hlavě snad poprvé pokusil udělat mu nepříjemné i jeho vlastní tělo, když se pokusil získat nad něm kontrolu, aby ho dostal na zem. Ještě nikdy nebojoval sám se sebou a nebylo na tom skutečně vůbec nic příjemného. Po několika nepříjemných pokusech hlasu dostat se k tělu, se rozhodl mu Artë vyhovět a přistát. Konkrétně u jezera Vali. Hlas mlčel a ponechal ho jen jeho vlastním myšlenkám. Nikdy si nemyslel, že v sobě nenajde dostatek síly, aby se postavil ženě do které se zamiloval. Může ho považovat za blázna, určitě se mu vysměje a pošle ho pryč. Ale na druhou stranu, řekla že ho má ráda. Jenže, kde ji hledat? Neví že se tady nachází a věřit náhodě je příliš velká naivita. Dokonce ani on - i když svým způsobem naivním myšlenkám často propadal - nebyl dostatečně naivní, aby uvěřil, že se tu náhodně objeví. Připadal si jako hlupák, když si sedal do trávy a oči upřel na hladinu, jednou rukou se opíral za zády, křídla z části roztažená a vyhřívající se na slunci, jednu nohu nataženou a druhou pokrčenou, ruku ve které držel šeříky opřel o koleno a zůstal čekat. Byl plný rozporů, hloupých myšlenek. Co si vlastně myslel, že se stane? Že se nad ním rozsvítí slunce, vyšle jeho směrem paprsek, který jej osvítí a dá mu možnost skutečně milovat a být milován? nebo jen propadl příliš snadno myšlenkám toho hloupého hlasu? "Mě se Avalan docela líbí, jen si nemyslím, že zrovna ty by jsi na ni měl, Artë. Dívej jak vypadáš.

Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

20/5/2020, 16:00
Prsty zašpiněné od křídy stejně jako dlaně, barevné šmouhy na tvářích i ve vlasech, jak si je několikrát pokoušela zastrčit za ouško, aby jí nepadaly do očí, na rtech výsostně spokojený úsměv - stačil pohled na její životní dílo v podobě namalovaného portrétu uprostřed náměstí v Insseře, aby si ulehčeně vydechla. Podobně jako většina dětí zde, i Avalan sáhla po křídách, aby se přidala k portrétistům a jejich barevným malůvkám. Jen ty její nezobrazovaly obyčejné zpodobnění růžových květin nebo slunce na modrém nebi, jak ozařuje jasně zelenou trávu. Ne, její malba zachytila tvář jednoho Illyrijce, na něhož poslední dobou myslela čím dál tím víc, aniž by jí to byť jen na okamžik přišlou hloupé. Zachytila jeho úsměv, když nastavoval tvář slunečním paprskům, poklidné rysy a velká temná křídla volně svěšená, aby se i do nich slunce opíralo, ale přitom si je od pohledu nijak nenamáhal. Kolem jakoby zcela náhodou dokreslila i několik kvítků fialek, s nimiž si ho svým způsobem spojovala. Jak by také ne, když mýdlo stále ještě leželo skryté v šuplíku komody, nezapomenuté, neboť každý večer ho vytáhla a aniž by o tom někdo věděl, přičichla si k omamné vůni drobných květin vlisovaných do něj. Chovala se jako zamilovaný blázínek s hlavou v oblacích a úsměvem od ucha k uchu, mnohdy nesoustředěná, že jí i kněžka kolikrát musela zopakovat otázku, než na ni Avalan byla schopna odpovědět. Čím dál tím častěji si Artëho portrét malovala do deníku namísto hvězd a v nich naopak hledala jeho tvář, ať už v těch, které sama nakreslila, nebo na noční obloze, kterou nepřestávala pozorovat noc za nocí. Do otevřeného okna šeptala svá přání, své vzkazy určené jedině pro něj s tichou touhou, aby je na nočním nebi objevil. Aby věděl, že na něj nepřestala myslet. Jenže jak čas plynul, začínala ztrácet víru. Třeba byl jen snem, její smyšlenkou, ačkoliv jeho rty cítila na rtech stejně dobře jako si vzpomínala na pocit, když ji vznesl do oblak. Strach se mísil se zvědavostí, šok se štěstím, ale čím déle nad tím přemýšlela, tím si byla jistější, že by jí stačilo, kdyby se s ním opět mohla setkat. Stáhnout si ho do náručí a nechat ležet s hlavou položenou v klíně, prsty se mu probírat tmavými vlasy a do poklidných nádechů mu šeptat, jak moc ho má ráda. Moc, Artë. Tak strašně moc, pousmála se myšlence, opouštějíc Insseru plnou zpěvu a tanců, k nimiž se tu a tam přidala. I teď, když hopkala směrem k Palisu kolem velkého jezera Vali, se spokojeně usmívala, pobrukujíc si některé písničky, které bardi vyhrávali na hlavním náměstí. Pokaždé to tam žilo a Avalan věděla, proč je Inssera tak oblíbená všemi umělci. Kamkoliv se člověk rozhlédl, dýchala na něj inspirace. A přitom jí stačilo ke štěstí málo - jeden roztomilý Illyrijec s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký měla možnost zahlédnout.

"Manželka dornského muže byla krásná jako samo slunce, a její polibky hřály více než jaro," melodický hlas si jemně broukal píseň, která ji posledně tolik zaujala. Smutná a přitom krásnější než jakou kdy slyšela. S pažemi roztaženými do stran začala po špičkách tančit, opisujíc pohyby jako drobná baletka. Přes rameno přehozenou brašnu vyrobenou z kůže tak tenké, že takřka nic nevážila, kde se nacházely skici i všudypřítomný deník, ale zdálo se, že jí v pohybech ani trochu nepřekáží. Víla tančící na měsíčních paprscích, s vlasy rozpuštěnými, kdy jen několik pramínků zůstávalo spojených na temeni kovovou sponou ve tvaru motýla. Po celou dobu si představovala, jaké by to bylo, kdyby ji Artë držel kolem pasu, vyzdvihl ji ze země jedním pohybem a nechal by ji chvilku létat, zatímco by zaklonila hlavu, pokládaje mu ji na rameno, než by ji opět snesl k zemi, se vší něhou ji pokládaje na travnatý břeh. Pohyb na okamžik ustal a v hlase zazněl osten melancholie. "Ale čepel dornského muže byla vyrobena z černé oceli, a její polibek byl něco příšerného," vydechla, zvolňujíc krok s hlavou lehce sklopenou. "Manželka dornského muže si zpívala, když se koupala, hlasem sladkým jako broskve...," začala následující verš, ale než se nadechla k pokračování podobně temnému jako byl verš předcházející, něco natolik zaujalo její pohled, aby přestala. Mužská postava sedící v trávě, což by nebylo tak divného, ale tahle se mohla pyšnit tmavými křídly. Musela si zaclonit dlaní oči, aby vůbec viděla, aby se ujistila, že ji nešálí smysly. "Artë?" Byl to on? V hlase zaznívala radost, štěstí a sladký příliv naděje. Toužila se k němu rozeběhnout, vrhnout se mu do náručí, povalit ho na zem a tisíckrát zulíbat, ale na poslední chvíli si svůj hloupý, takřka bezohledný nápad rozmyslela. Posledně se nezdálo, že by byl zrovna potěšen z doteků a takhle by ho akorát vyděsila. "Artë," zašeptala jeho jméno, než se rozhodla pro něco jiného, co bylo pro víly vznešeného původu zcela běžné. Prostě se před něj teleportovala. Bohužel neodhadla přistání a tak se namísto toho rozplácla před ním - respektive takřka jemu do klína, kam svou vahou zahučela.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

20/5/2020, 19:15
Seděl na kraji břehu a jeho myšlenky byly jako klubko nití. Pořádně zamotané klubko nití, které se snažil nějakým způsobem vyřešit. Nemohl by však zcela popravdě tvrdit, že se mu to daří. Hlas v jeho hlavě mu zrovna nepomáhal, ovšem pohled na křišťálově čistou hladinu jezera s nádhernými lekníny alespoň na moment uhýbal myšlenky i jiným směrem. Od všech možných i nemožných scénářů, které by mohly s jeho vílou nastat jej bralo právě ke květinám. Místo toho, aby si vnucoval myšlenku, že jej nebude chtít vidět a bude na něj křičet, přemýšlel o tom, jak by asi mluvila právě o leknínech. Co by mu na to mohla říct, jakou myšlenkou by jej obdarovala? Tiše si povzdechl a zaklonil hlavu, napnul křídla, aby je protáhl a pak je vrátil opět zpět na jejich původní místo. Slunce jej hřálo na obličeji a on si pomalu začínal připadat unavený, jak jej to teplo pomalu kolébalo ke spánku klubíčko myšlenek se opět pěkně smotávalo dohromady, to jen tím jak jim už nevěnoval tolik pozornosti. Pochyboval však v další náhodné setkání s touhle dívkou a co by jí vlastně řekl? Prostě by jí podal květiny a stál by jako strom v lese? Nebo by ji květy nakonec nedal? Použil by nějaký ten svůj přirozený šarm a pokusil by se o milý flirt? Od kdy jsi si sám sebou tak nejistý Artë? hlas v jeho hlase se odmlčel. "To že jsi nepřitažlivý pro ženy víme oba dva, ale probůh od kdy se potýkáš s tím, že nevíš co říct? měl pravdu a Illiryjec to jen velice nerad přiznával. Většinou, když měl hlas v jeho hlavě pravdu chystala se na něj přijít nějaká pohroma. Zvedl pohled k nebi, aby se ujistil, že je stále krásně modré a bez mráčku, kdyby náhodou chtělo pršet, než však stihl pohledem opět spadnout k jezeru nějaká muší váha mu padla přímo do rozkroku a jakožto správný muž, uvědomujíc si citlivost vlastního mužství nakrčil obličej náhlou bolestí. Dokonce se pohnul dopředu, takže se posadil rovně a křídla reflexivně napnul do vzduchu. Nepříjemná bolest jej rovněž donutila nepřítomně zaskučet, ovšem teprve když pustil šeříky, aby se za bolavé místo mohl chytit jako onen správný muž, narazil přitom na osobu, která to způsobila. Upřel na ni pohled a celkově se zarazil v pohybu. "Avalanne?!" vyhrkl překvapeně ještě stále s tím bolestí nakrčeným obočím. Říkal jsem, že tě nerada uvidí Artë. Ale že tě nakopne do rozkroku? To je bonus." občas by hlas v té své hloupé palici nejraději uškrtil, ale teď skutečně netušil co má udělat. Jestli nějakým způsobem dál předstírat ohromnou onu bolest, která při pouhém pohledu na ženu, která ji způsobila, zmizel - nebo jestli se má natáhnout a.. kašlat na nějaké myšlenky, trapněji už to skončit nemůže. Natáhl ruku, aby ji chytil za šíji a přitáhl ji k sobě. Přivlastnil si její rty, jen na okamžik, aby si ujasnil že je stoprocentně skutečná. Do jisté míry byl překvapen, že skutečně skutečná je, ale pak tu byl ten neuvěřitelný pocit štěstí úplně ze stejného důvodu.

Odtáhl se od ní a několikrát zamrkal, aby se vrátil do reality. Ona. Tě. Kopne. Do. Rozkroku. A ty ji za to.. POLÍBÍŠ?! Artë ty jsi se zbláznil! hlas v jeho hlavě nechápavě vyšiloval a Artë pomalu spustil ještě stála napjatá křídla dolů k zemi, když se natáhl pro šeříky. "To.. To bylo asi dost nemístné.. měl jsem prvně pozdravit.." zvedne prst jako dirigentskou hůlku když to říká. Jo, protože její pád na tvůj rozkrok byl rozhodně velice na místě, Artë. Natáhl k ní ruku s šeříky a v podstatě jí je strčil pod nos. Skutečně nečekal, že ji tu potká a po správnu netušil jestli má květiny jen předat, nebo něco říct a pak tu vyvstala otázka co by měl vlastně říct? "Přinesl jsem ti.. šeříky.. květiny.. myslím, že to je kytka." mělo to květy, takže by to měla být květina. Ačkoli. Ve skutečnosti je to keř. Ale růže také vyrůstají na keři, nebo ne? Dobře, možná ho tím pádem do jeho rozkroku skutečně zmátla, kdyby se ho zeptala na jméno, pravděpodobně by zopakoval to její. Netušil kde začít, co říct dál, ruku nataženou před sebou předávajíc jí šeříky jako nějaký opravdu cenný dar. Tmavýma očima si prohlížejíc její tvář, jako nějaký stoprocentně zamilovaný blázen. A jakožto muž momentu, kdy si neuměl vybrat zrovna vhodný moment. Vsadil bych se, že pokud si někdy najdeš holku, o ruku ji požádáš na pohřbu, Artë. hlas se mu zasmál. Polkl a ačkoli jeho mysl napadaly nejrůznější omluvy, proč byl tak dlouho pryč. Kde byl. proč se neukázal dřív a proč posledně nezůstal déle. Proč je dnes tady a chtěl ji říct, že se mu po ní příšerně stýskalo. Myslel na ni každý den, každou noc. Chtěl ji říct, že potkal v Sendanu dědičku a ona by ji chtěla poznat, ale že nedokázal myslet na nikoho jiného než jen na ni, na její bílé vlasy nádherné oči a na její slova. Díky ní si začal všímat jiných věcí. Viděl něco v obyčejné fialce, která by mu předtím byla úplně jedno. Dokonce koupil ty zpropadené šeříky, protože byly nádherně fialové, "Zamiloval jsem se do tebe Avalan.." a bylo to venku. Žádost o ruku na pohřbu se stává skutečností, co kdyby jsi prvně řekl alespoň to Ahoj Avalan, Artë?! Ne, ta sem naklušeš, ona ti dupne na pinďu a ty na ni bafneš že ses do ni zamiloval. Skvěle, svatba bude kdy? hlas v jeho hlavě zněl uraženě, ale jeho to nezajímalo, on jen hleděl na Avalan se všemi pocity promítajícími se v očích.
Avalannë Sendiarn
Avalannë Sendiarn
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 10. 04. 20
Age : 114
Location : Cyra

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

20/5/2020, 20:35
"A-hoj?" Špatně načasované přistání i místo dopadu ji nezabránily, aby se aspoň svého milého pokusila pozdravit, jak se slušelo a patřilo, byť mu zahučela rovnou do klína. Sice se mohlo jednat o tajný sen každého muže, ale Artë v první chvíli vypadal, že mu víc ublížila než ho potěšila dotekem své muší váhy. Světlé vlasy se jí svezly přes rameno, spadajíc na jeho hrudník, nad nímž se tak tak držela, aby znovu nehodila šipku, dlaně zabořené do zelenavé trávy, až ji stébla lechtala na zápěstí. "Chyběl-..." Ve stejný moment, kdy vyhrkla svou touhu podělit se s ním o tajemství stýskání se po jeho okřídlené maličkosti, si ji přitáhl k tak neskutečně sladkém polibku, že jí nezbývalo nic jiného než oněmět a nechat se laskat jeho rty. Jednou dlaní se zlehka zapřela o Artëho hrudník, užívaje si blízkosti, po níž ve skrytu duše toužila posledních několik týdnů. S žádným mužem se necítila právě tak jako s Artëm. Žádný ji nenutil tolik se usmívat, myslet na něco jiného než na hvězdy nebo květiny. Žádného si tolikrát nepředstavovala před sebou, po svém boku i v některých případech pod sebou, což nikdy ale nemělo erotický kontext - jen si přála schovat se mu v náručí, ležet na něm a naslouchat pravidelnému tlukotu jeho srdce. Ale i ta nejkrásnější chvíle jednoho dne musela skončit a polibek Artëho sladkých rtů ustal, což Avalan poskytlo dostatek času, aby se poprvé pořádně nadechla. "... jsi mi," dopověděla vzápětí, klopíc pohled směrem k jeho hrudníku, ramena lehce nakrčená z potřeby schovat se mezi ně jako želva se skrývá ve svém krunýři. "Chyběl jsi mi, Artë," přiznala se nyní už zcela otevřeně, hihňajíc se přitom jako malá holka. A na důkaz se natáhla k němu, vracejíc mu polibek na přivítanou - něžný, jemný, tak sladký, jakým ji počastoval při jejich střetu on sám. S ručkou ušmudlanou od barevných kříd, že mu nejspíš na košili taky něco zbylo, si ho přitáhla tváří k sobě, děkujíc v duchu všem bohům, že se jejich cesty opět střetly. Až když packu stáhla, povšimla si barevných šmouh. Pohled ztraceně klesl na upatlanou dlaň, hned na Artëho tvář, na dlaň a náhle se až příliš rychle odtáhla stranou. "J-já... tě zamazala. O-omlouvám se, nechtěl jsem, jen... byla jsem v Insseře, víš?" A jako malé dítě poukázala směrem k městu stojícím při okraji jezera, aby věděl, které město má na mysli - ne, že by se jich v okolí vyskytovalo tolik. Spíš žádné, ale jednalo se o Avalan a ta si vše přebírala po svém. "Měli tam slavnosti a kreslilo se tam po zemi a já se přidala. A nakreslila jsem tebe, víš? Protože pořád na tebe myslím a pořád mám u sebe ještě mýdlo, které jsi mi dal, i když jsem si ho nezasloužila. Ale nevyhodila jsem ho! Naopak si vždy vybavím tebe a tvůj úsměv a-... moc mluvím, že ano? Och, to jsem celá já," zanaříkala po svém předlouhém monologu, připlácávaje si špinavé dlaně na tváře, čímž si je umazala o to víc. Až za chviličku jí došlo, co zase provedla a nyní už skučela nad svou vlastní hloupostí. "Určitě sis představoval naše setkání jinak a já to takhle zkazím," zaúpěla, odtahujíc se z Artëho dosahu, jako by se bála, že čím déle u něj bude sedět (respektive na něm), tím hůř dopadne - on, ona už víc klesnout nemohla.

Z narůstajícího zoufalství ji vysvobodil až on sám - hlavně díky kytici šeříků, které jí prakticky strčil pod nos. "Tys..." Nechápala. Přinesl jí květiny. Proč? Protože na ni myslel? Protože mu připomínala nádherné kvítky fialové barvy s omamnou vůní? Protože byly ve své kráse jednoduché a přesto dokázaly potěšit nejen oko ale taktéž duši? "Přinesl jsi mi šeříky...," vydechla šťastně, do očí se jí hrnuly slzy, ale povedlo se jí je rychle umlčet stisknutím víček, když si kytici převzala, vdechujíc jejich sladkou vůni. "Miluji šeříky," přiznala popravdě bez dlouhého vyčkávání. Milovala podobné květiny - fialky, sedmikrásy, kopretiny, konvalinky, zvonky nebo právě šeříky. Všechny květiny byly krásné, ale tyhle? Opomíjené. Když si lidé vybírali mezi nimi a růžemi, liliemi nebo orchidejemi, sahali po těch vzácnějších, nikoliv po jednoduchosti. "Jsou krásné." I kdyby nepatřily k nejčerstvějším, i kdyby mu cestou zvadly nebo seschly, vážila by si jich stejně jako svatební kytice. V jejích očích zůstanou nejkrásnějšími květinami, protože jí je přinesl Artë. Znovu se natáhla, tentokrát mu věnujíc polibek plný díků, než mu to jedno jediné slovíčko zašeptala do rtů. "Děkuji, Artë." Už už se chtěla stáhnout a znovu si přivonět, když náhle vykulila oči, zorničky se rozšířily a zdálo se, že začala propadat panice. Najednou nevěděla, kam s kyticí, zda mu ji vrazit nazpět do rukou, položit do trávy nebo si ji strčit za dekolt šatů. "Málem bych zapomněla! Taky pro tebe něco mám!" S tou největší opatrností, jakou v sobě nalezla, položila květiny do trávy vedle nich, nařizujíc jim zůstat pohrozením ukazováčku, než otevřela koženou brašnu přes rameno, pátrajíc v jejích hlubinách, až nakonec vytáhla ne jedno, ale rovnou několik mýdel s různými květinami zalitými do loje. "J-já... když jsem se vrátila do Palisu, chtěla jsem ti to vynahradit. Ale nevěděla jsem, které by se ti líbilo, protože to s fialkami už neměli a-... tak jsem vzala všechny." Dlaně měla plné mýdel s nejrůznějšími květinami - sedmikráskami, pampeliškami, zvonky, hyacinty, levandulí a dalšími drobnými kvítky, které působily věčně. A jak mu podávala všechna ta mýdla, která pro něj vybrala, řekl jí něco, na co do konce života nezapomene. "Zamiloval jsem se do tebe Avalan..." Jeden, druhý, třetí úder srdce - všechny do jednoho silnější než předchozí. Přísahala by, že ptactvo v okolí přestalo pět, aby si vyslechlo její odpověď. Že i voda u jejich nohou přestala šumět na břehu. Že hluk z Inssery se utišil a hudebníci si vybrali pár minut ticha. "Miluješ mě," zopakovala jako omámená, neschopna říct cokoliv jiného. Zaskočil ji, o tom nebylo pochyb. Co na to mohla říct? "J-já... j-j-já..." Proč se najednou zdálo tak těžké reagovat? Otevřít ústa a cokoliv mu říct? Sklonila hlavu, nadechujíc se, aby uklidnila rozvášněné srdce i myšlenky. "Od toho dne, kdy jsem tě potkala... měla jsem za to, že nikdy nepřinesu nikomu do života štěstí. Že se mu nerozzáří oči jako dítěti. Že mu nevyčaruji úsměv na rtech, v němž se bude odrážet radost z toho, že je se mnou. Ale tobě se to nějakým zázrakem podařilo, Artë," vydechla tiše, i jí se na tváři usazoval úsměv. Šťastný, plný citů a lásky, kterou v ní probouzel svými slovy i činy. "Nikdy předtím jsem nad žádným mužem tolik nepřemýšlela. Neposílala mu vzkazy po hvězdách. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. A zda... zda pro něj budu ta pravá. Ale s tebou... chtěla jsem... chtěla bych... být pro tebe taková, jakou sis mě vysnil. Vidět tě radovat se jenom z toho, že jsem poblíž. Že si mě dobíráš, kdybych spálila koláč, který jsem se ti snažila upéct. Nebo že se budeš culit jenom proto..." Natáhla ručku, vytahujíc z kytice šeříků jeden stonek květů, aby mu ho vpletla do vlasů za ucho. "... že jsem z tebe vytvořila květinovou vílu." Maličkosti, které jí k životu stačily. Nepotřebovala víc. Stačilo jí tak málo. "Taky tě miluju, Artë. A slibuji, že se budu snažit, jak jen budu moct, abys na to nikdy nezapomněl."
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 368
Location : Fiplin

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

22/5/2020, 15:02
Byl zmatený, ale šťastný. Nevěděl přesně z čeho - snad proto, že byla skutečná, že jej neodstrčila ve chvíli, kdy si ji přitáhl k polibku. Možná proto, že se mu podařilo zcela bez problému přejít její dotek na svém hrudníku aniž by si vůbec dovolil panikařit. Konečně ji opět mohl držet ve svém náručí, věděl že jej neodstrčí a hlas v jeho hlavě na nějakou dobu zmlkl. Alespoň podobu sladkého polibku, který rozpumpoval jeho srdce, uklidnil jeho duši a na moment nechal jeho mysl zcela zapomenout na všechno, na co doposud myslel. Všechny ty starosti, ty důležité věci mu přišly nyní jako obyčejné drobnosti, nic důležitého v porovnání s tím, co pro něj znamenala Avalan. Byl hloupý, příliš naivní a příliš snadno padl do spárů svým vlastním pocitům, ale co je na tom špatného. Může zemřít, zítra, pozítří a nikdy by tomu nepropadl. A ona v něm probouzela jen ty dobré pocity, nějakou dobrou myšlenku. A proč by někdo jako on, kdo lásku pocítil jen chvíli, než jeho život zaplnila nenávist ze strany jeho rodiny - proč by nemohl mít svou vlastní chvíli, kdy skutečně věřil, že jej někdo má rád. Když se odtáhla usmál se. Nedokázal to v sobě potlačit, nedokázal. Byl šťastný a to jen proto, že ji opět viděl, poděkoval v duchu bohům, že mu tuto náhodu umožnili a chtě nechtě i hlasu ve své hlavě, že ho donutil přistát. Ještě, aby jsi mi nadával, Artë. Jsi tak nevděčný muž, že si tuhle sněhovou královnu ani nezasloužíš. I v tomhle by mohl hlas mít pravdu, když sledoval jak se od něj rychle odtahuje a v jeho očích se mihly obavy, že možná příliš předběhl chvíli, ačkoli mu ještě před chvílí, řekla. Že jí chyběl. Očima zapátral po jejím obličeji a úsměv mu na chvíli poklesl, když se nahýbal k ní, aby zcela anuloval to, jak se od něj ona sama odtáhla. Možná jsem měl přece jen pravdu, Artë. Akorát jsi ji tím polibkem vyděsil. hlas si rýpnul, jenže on teď neměl čas na to, aby na něj jakkoli reagoval, naopak vnímal pouze Avalan a její slova, která ho nakonec donutila úlevně vydechnout a znovu se pousmát, ovšem sklonil přitom hlavu, aby úsměv alespoň z části skryl. Skutečně byl hlupák, zamilovaný hlupák, co si nedokázal dát dvě a dvě dohromady, aby hned nevztahoval vše jen do té špatné strany. Ještě stále uměl zapomenout, že Avalan rozruší i obyčejná skvrna na jeho košili, i když je to jen obyčejná křída, jak mohl vzápětí zjistit. "Avalan.. Namalovala jsi mě vážně na zem v Insseře?" oslovil ji s mírným překvapením, rozhodně ji však nedovolil, aby se od něj odtáhla, ještě stále byl příliš sobecký na to, aby ji dovolil mít nějaký osobní prostor. Zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři, přičemž si tu vlastní ruku od křídy zamazal. Na rozdíl od ní však na jeho tváři zůstával úsměv, když ji upíral pohled do očí. "Naše setkání, jsem si nemohl představit nikdy lépe, než jak nakonec dopadlo."  odmlčel se. "Nic jsi nezkazila, Avalan." Znovu se naklonil blíž, aby ji krátce políbil, než se opět odtáhl. Věděla o jeho křídlech a nezavrhovala ho, měla ho ráda a to mu stačilo. Vlastně mu bylo úplně jedno, že mu padla přímo do klína. Hlavní je, že je to ona a ne někdo jiný.

Když se poté odtáhl pod nos ji strčil šeříky a musel přiznat svou vlastní nejistotu, kterou v něm nakonec vzbudila ona dědička Sendanu, když se mu snažila namluvit, že je drží špatně. Vlastně si nebyl ani jistý jestli je to květina - vzhledem k tomu, že je to na větvičce. Ale květy to má, takže to nemůže být nic jiného. Další obava však byla ta, že se Avalan nebudou líbit, takže když postupně reagovala čekal všechno možné, snad i to, že mu je hodí na hlavu. Místo toho však zjistil, že šeříky miluje a on na sebe na moment byl zase hrdý. "Jen náhoda, Artë. Nezapomeň, že jsi prvně chtěl fialky. hlas ho uzemnil a on nelibě přiznal, že to byla vážně jen náhoda, že se nakonec rozhodl pro jinou květinu. Avalan to ale neřekl, děkovný polibek jej donutil na malou chvíli přivřít oči, její přítomnost byla jako balzám na duši a nemohl si přát nic jiného. Vlastně mohl pokládat tohle setkání za úspěch i když o něm dříve pochyboval. "Myslel jsem na tebe.." pousmál se na ni když mu poděkovala. Když ale začala zničehonic panikařit, úsměv mu opět spadl a opět se vrátil k myšlence, že mu ta květina nakonec skutečně skončí na hlavě, ať už to mělo jakýkoli důvod. Věta, kterou následně prohodila jej opět mírně uklidnila, ale její přikázání květinám pomocí ukazováčku, aby zůstali na místě na jeho tvář teprve opět vrátilo drobný úsměv. Když vytáhla haldu mýdel a všechny mu je ukazovala, vlastně mu říkala proč je vzala a že neměli s fialkami a proto vzala všechny. Její úžasná povaha, ty velké oči, které na něj upírala, jemná křídami zašpiněná tvář. Místy se barvy dostávaly až do jejích nádherných bílých vlasů. Jestli si někdy představoval jak vypadá ráj, rozhodně si ho představoval špatně, protože v něm nebyla ona. Anděl bez křídel, ale kdyby mohl rád by ji půjčil ty své, i když nikdy nemohly připomínat křídla andělská. Jejich struktura narušená mnoha ošklivými a vystouplými jizvami, které jim vzal všechen jejich cit se jen stěží mohla rovnat perleťové barvě křídel andělů. Slova která se vedrala na jeho mysl nakonec opustila jeho jazyk a hlas v jeho hlavě tiše šílel. Vyznal se jí a nechal se pohltit tichem, které nastalo následně. Slyšel jen její slova, nezajímaly ho ptáci a on kdesi uvnitř prožíval nejhorší děs jeho života, kdy jej odmítne. otočí se, vymluví se. Udělá všechno proto, aby na to nemusela odpovědět. "Ano, Avalan." ujistil ji, když po něm zopakovala jeho slova. Miluje ji. Byl si tím jistý. Dokázal se upnout velice snadno a jeho city byly hluboké. Obzvláště nyní s ní ve své blízkosti, cítil, že pokud by to neřekl navěky by litoval a pokud by snad čekal o chvíli déle, už nikdy by se nemusel zcela vzpamatovat, kdyby se ho rozhodla opustit Je moc dlouho ticho, Artë. A koktá.. z toho nic nebude. Říkal jsem to. Nechtěl tomu věřit a s jakousi nadějí poslouchal její slova, jak mu postupně odhalovala své myšlenky, v mnoha z nich se shlížel. Jakoby je mohl pokládat za vlastní. A pak přišla ta slova co chtěl slyšet. Co slyšet potřeboval. U všech čarodějnic, ona to řekla, Artë. Nic. Jeho zorničky se rozšířily a na moment se mu dech zadrhnul v krku. Artë?! Pořád nic. Tolik ta slova chtěl slyšet a nemohl ani na rukou spočítat kolik let po těch slovech toužil. Po opětované lásce a nyní je dostal, slyšel je na vlastní uši. A ta osoba seděla před ním. Artë! ! konečně. Nahnul se jejím směrem a objal ji. Schovávajíc si obličej do zlomu krku s ramenem. Zavírajíc oči, naprosto ignorujíc nepříjemný pocit doteku na své hrudi.
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

23/6/2021, 11:17
Cyra. Právě tohle království je na několik dní mým novým domovem, než se zase vrátím do Hedenu. Dostala jsem se sem kvůli tanci, stejně tak, jako na další místa tohohle kontinentu. Navštívila jsem bezpočet království a měst. Poštěstilo se mi zahlédnout tolik krás, že jsem tomu kolikrát ani nemohla uvěřit. A tak tomu bylo i teď.

Stála jsem bosa na nádherné písečné plážičce u nejmenšího z cyrských jezer. Jezero Vali. Tak jemný písek, tak dokonale bílý. Bosými chodidly jsem se procházela po plážičce a sledovala to jezero. Vnímala jsem tu vodu a na tváři mi hrál úsměv. Ty lekníny. Snad každý leknín měl jinou barvu a můj pohled samozřejmě skončil na leknínu fuchsiové barvy. Fuchsiová. Jak já tu barvu miluju. Dneska jsem neměla moc náladu se patlat s copánky, nebo nějakým drdůlkem. Prostě jsme si vlasy nechala rozpuštěné. Na sobě jsme měla ještě šaty z vystoupení v nedaleké Insseře. Chtěla jsem se projít a užít si to tady.

Nikde nebylo nic slyšet. Ani živáčka. Na rtech se mi úsměv rozlil ještě víc, když jsem věděla, že jsem tady sama. V klidu jsem se nadechla, zavřela oči na pár vteřin a začala tančit v tom písku, přesně na břehu jezera. Dneska to vyhrály zelené šaty, které mi ladily s očima. Byly jedny z mých oblíbených a teď se dokonale vlnily kolem mě. Sama jsem si začala tiše pobrukovat jakou si melodii, na kterou jsem tančila. Lehká zelená látka se motala kolem mě, stejně tak, jako dlouhé, zvlněné, hnědé vlasy. Ladně jsem pohybovala rukama ve vzduchu, jako bych se pokoušela o jakési kouzlení, i když o to jsem se vůbec nepokoušela. Mou melodii doprovázelo chrastění mých šperků. Lépe řečeno ozdob, které jsem na sobě měla často při tanci. Stříbrné šperky na stehnu, paži, holeni a to ani nemluvím o ozdobách přímo na šatech.

Bylo neuvěřitelný, jak jsem se vždycky při tom tanci dokázala uklidnit. Být prostě šťastná. Byla jsem do tance tak zabraná, tak jsem si ho užívala, že mi ani nevadilo, když jsem bosými chodidly stoupla na kraj jezera, takže se mi voda zdravila s pokožkou. Voda tiše zpívala při každém mém pohybu. Kapky vody začaly tančit kolem mě, ale ne kvůli mojí magii, ale kvůli tomu, jak jsem ve vodě tančila a jak se při mých pohybech voda dostávala do vzduchu a kolem mě. Konce látky se namáčely do vody, což způsobovalo, že se voda znovu dostávala do vzduchu, když jsem látkou pohazovala.
https://i.pinimg.com/originals/cf/85/f5/cf85f538c79d95623b7314c5db703911.jpg https://i.pinimg.com/236x/62/1b/12/621b12eb4b900815c997d85df0cb19dd.jpg , https://i.pinimg.com/236x/a2/01/a6/a201a6f5d9052a353cf04cacd28709aa.jpg , https://i.pinimg.com/236x/26/35/f6/2635f62b7142727cd8bf61a160aa012f.jpg
Elias Caridad
Elias Caridad
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 23. 06. 21
Age : 28
Location : Mairorn

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

24/6/2021, 13:29
Jedna velká cestovní brašna. To byla jediná věc, na kterou bylo vždy spolehnutí, že ji bude mít na svých cestách u sebe. Zároveň se však jednalo o jeho velké trápení. Nad tím jedním velkým kusem neživoucí kůže, dokázal občas přemýšlet celé dlouhé večery. Po očku ji sledoval, přeměřoval si ji, hodnotil její stav, až si nakonec sám připadal jako naprostý blázen. Kdokoliv, kdo by ho v tu chvíli viděl, by se musel začít ptát, co za cenou věc je v onom zavazadle ukryto. On by jim však mohl poskytnout jen velmi chabou odpověď. V podstatě nic. Tedy nic důležitého. Jen jeho život.
Oblečení, hygienické potřeby, zápisníky, mapy, zbraně… Vše nezbytně potřebné k jeho práci a zároveň k jeho přežití. Vměstnané do jedné ošklivé, opotřebované brašny. Člověk by nemusel být žádným učencem, aby odhadl, že se tento mladý muž na jednom místě příliš dlouho neohřeje. Netíhl k žádnému určitému území, nevracel se do žádného milujícího domova a dokonce ani k žádné jemu drahé osobě. Byl zkrátka jen on a jeho bídné zavazadlo, ke kterému se občas přidal i některý z jeho zákazníků, který však po pár dnech opět zmizel a jejich krátkodobé pouto vyprchalo do neznáma. On byl však po většinu času šťastný. Aspoň to si sám sobě říkával, když konečně mávl nad taškou ledabyle rukou.
Kdo by také na jeho místě nebyl? Jeho práce jej opakovaně přiváděla na překrásná místa, která hrála roli múz pro nejednoho zapáleného básníka, malíře či jiného umělce a poznával nové tváře, které měly vždy po ruce nějakou tu zajímavou historku či životní moudro. Měl možnost zažít desítky kouzelných okamžiků, přiučit se stovce nových věcí a přitom vnést klid do duší těch, kteří nebyli natolik silní, aby zabezpečili život svých přátel, rodiny či sebe samotného. V tom nacházel pokoj i on samotný. I když občas se jednalo o dvousečnou zbraň. Občas se jej zmocnil malý kousek závisti. Touha po tom, co měla většina lidí, kteří vyhledávali jeho služby. Dnešek byl však naštěstí jiný

Tentokrát se ocitl v Cyře. Zemi plné života, kde vše rozkvétalo ve své plné kráse a to jen díky zásobám průzračné vody, již zde bylo nejvíce ze všech království. Rozlehlá jezera a vodní toky. Naprostý kontrast se sousedícím Illivenas, který si Elias pamatoval jen jako rozsáhlé pískoviště, kde na vás na každém kroku čekala nějaká jedovatá potvora, která by vás nejraději slupla jako malinu. Ano, tato říše rozhodně nebyla jeho oblíbenou destinací. Vždy si myslel, že jej žhnoucí slunce uškvaří za živa a stejně tak se  mu nezamlouvalo, jak si s ním mohli jeho dehydratované smysly nehezky pohrát. Co do vábnosti místu nepřidávaly ani půvabně smrtící Nagy.
Za to tady v Cyře se mu slunce sice předvádělo ve své plné kráse, ale on přesně věděl kam se vydat, aby se trochu osvěžil. Nejblíže měl nejmenší ze tří proslulých jezer, které však svou krásou nijak nezaostávalo za svými většími sourozenci a po dobu své pěší chůze mu aspoň nějakou malou úlevu poskytnulo rozhalení černé haleny a vyhrnutí dlouhých rukávů. Když se konečně ocitl u rozsáhlé vodní plochy, posité pestrobarevnými květy leknínů, tak se do ní div rovnou nevrhl. Místo toho s tupým bouchnutím nechal na zem spadnout svou těžkou, zaprášenou brašnu, aby ulevil svým ztuhlým svalům a začal si narychlo zouvat vysoké boty se záměrem jít si trochu zaplavat a smýt ze sebe všechnu nečistotu, která se na něj během jeho toulání se světem ulpěla. V tom si však uvědomil, že není u jezera zcela osamocen. Šplouchání vody, které k jeho uším doléhalo z druhého břehu, mu prozrazovalo, že se ve vodě něco pohybuje a přinutilo jej zvednout zvědavě zrak.
Naskytl se mu pohled na půvabnou tančící dívku, kterou by přirovnal k vodní nymfě. Zelená látka se vlnila podél jejího těla jako pole zelených klasů pod poryvem něžného větru a  malé třpytící se kapičky, které odrážely denní světlo, se vznášely s každým jejím pohybem do vzduchu a poté se usazovaly na místech její holé sluncem opálené kůže. Sledoval každé její elegantní zhoupnutí a přitom se opatrně vydal blíže k hladině, kde si opláchl dlaně i paže. Stále však zůstával co nejtišeji mohl, aby ji nevyrušil. Přece jen blažený úsměv na jejích rtech napovídal, že si tanec užívá plnými doušky a on nechtěl být tím, kdo ji o něj připraví. Teprve až když se opět upokojila, jako by utichla neslyšná magická melodie se odvážil k tomu, aby jí zatleskal. “V životě jsem neviděl nikoho takhle nádherně tančit a to jsem navštívil všechny vílí říše.” musel zvednout hlas, aby si byl jistý, že jej dívka vážně na tu dálku uslyší. “Měl bych nejspíše děkovat Kotlíku, že jsem měl to štěstí mít celé představení jen sám pro sebe. Jen byste si měla dávat pozor.” pousmál se pobaveně. “Některé zdejší Lethy prý bývají občas až přehnaně žárlivé, když se objeví někdo, kdo dokáže konkurovat jejich kráse.” tímto výrokem sám tak trochu riskoval, jelikož by to mohl být právě on, kdo by se mohl ocitnout v hledáčků některé z vodních víl, která by ho zaslechla.
Ashera Saira Eris
Ashera Saira Eris
Poèet pøíspìvkù : 13
Join date : 22. 06. 21
Age : 28
Location : Fiplin ---> Everywhere

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

24/6/2021, 15:19
Bylo toho tolik, před čím jsem chtěla zase utéct. Bylo toho tolik, co jsem chtěla dostat z hlavy a nemyslet na to. Nemyslet na nic. Nemyslet na problémy, na minulost, nic. Jenom si vyčistit hlavu. A jak jinak si mám vyčistit líp hlavu, než tancem? Tancem v přírodě.. a to konkrétně ve vodě? Líp už by to snad ani nešlo! Nechtěla jsme si jít shánět někam opium, abych otupila smysly a udělala ze sebe zase na pár hodin někoho, komu je všechno jedno. Kdo se nechá v klidu omámit tím kouzlem. Brala jsme to jako kouzlo, i když to ke kouzlům mělo dost daleko. Vždyť… s opiem jsem zapomněla na všechno! Na požár, na smrt, na Riste, nevěstinec i to veškeré potulování po městech, abych dokázala vůbec přežít. Abych si vydělala na nějaké to jídlo a nějaké místo na spaní. Teď už je to lepší, ale začátek byl opravdu zoufalý. Ale všechno bylo lepší, než žít s Riste. Na to jsem ale nikdy nemohla zapomenout, protože jsme si od nich nesla nespočet vzpomínek. Jizvy. Jizvy na těle, které jsme ani nezakrývala. Proč bych je měla zakrývat? U tance se stejně potím a akorát by mi to ničilo šaty. Takže ani teď jsme jizvy neměla nijak schované.
Vím, že jsem tančila před několika desítkami minut v Insseře, ale tance není nikdy dost. Nebo aspoň pro mě. Sice mi chybí nějaká ta hudba, nějaký ten zpěv, ale raději se spokojím jenom se samotnou melodií, než abych děsila všechny možné rybky, tvorečky a bytosti svým vlastním zpěvem. Jsem si až stoprocentně jistá, že kdybych začala zpívat, zvadly by i lekníny. Proto jsme raději zůstala u broukání vlastní melodie a tance.

Oči jsem měla zavřené, abych maximálně vnímala tu mou melodii. Abych maximálně vnímala vodu a všechno kolem. Cítila jsem, jak se mi vlasy vlnily. Jak létaly společně s látkou ve vzduchu. Sem tam se díky paprskům zaleskly kapky vody, které dopadaly na vlasy, i na moji suchou kůži a vypadaly tak, jako stříbrné perličky. Zvuk ozdob na těle a šatech tvořil pro moje uši symfonii v kombinaci se zvuky vody, která zpívala při mém tanci. Zelené šaty se kolem mě vlnily a já si připadala, jako bych tančila na obláčku. Úsměv na rtech mi hrál víc a víc, než jsem skončila ve finální póze. Hluboký záklon, kdy se konečky vlasů začaly dotýkat hladiny jezera, stejně tak, jako špičky prstů. Černé, do špičky pilované nehty jsem jemně ponořila do vody. Nikde mi ani nic nekřuplo, jak jsem byla už zvyklá a ohebná. Jen jsem se usmívala a paprsky ozářily moje tělo, než jsem zaslechla nějaký hlas. Až tehdy jsem otevřela oči a ladně se narovnala.
Očima jsem vyhledala zdroj toho hlasu, což se mi taky po chvíli podařilo. Vysoký muž v černé, rozepnuté haleně a tmavé vlasy. Pohledný, pěkná postava. To bez pochyby. Malinko jsme si prohrábla vlasy a sledovala toho muže, který mi skládal poklony a mě to tak vykouzlilo úsměv na rtech. „Nevím, jestli mám být uražena, že jste se ještě nepodíval na moje vystoupení, když jste takový cestovatel, nebo potěšena, že se Vám to líbilo.“ Ušklíbla jsem se jeho směrem a sledovala ho. Sama jsem cestovala po všech možných královstvích, městech i malých městečkách. „Ráda slyším, že se Vám to líbilo. A že jste to vy… berte to jako pozornost tanečnice a máte to zadarmo.“ Mrkla jsem na něj malinko pobaveně. Nedělalo mi problém se bavit s cizinci. To bych pak nemohla veřejně tančit. „Myslím, že by jejich žárlivost velmi rychle ustála, kdybych začala zpívat. Ale myslím, že Vám dlužím poděkování pane….?“ Nechala jsem malinký prostor pro to, aby se mi ten muž mohl představit. Měla jsem díky tanci dobrou náladu, takže jsem byla taková.. hravá. Kdyby se mnou mluvil před tím, než bych tančila tady ve vodě, takhle hravá a příjemná bych určitě nebyla. Spíš tichá a nevýmluvná.
Elias Caridad
Elias Caridad
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 23. 06. 21
Age : 28
Location : Mairorn

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

7/9/2021, 21:14
Sledoval, jak se mladá dívka opět ladně vyhoupla do vzpřímené polohy jako ohebný štíhlý proutek vrby, stále vstřebávajíc okouzlující podívanou, kterou měl to štěstí zhlédnout. Slova chvály myslel zcela upřímně. Nejednalo se jen o laciný med, který se pokoušel sličné neznámé mazat kolem úst, aby se snad vetřel do její přízně. Vycházela z části jeho duše, která lpěla ke kráse umění, i když si sám musel přiznat, že celý zážitek nejspíše umocňovaly i samotné ženské křivky, které při tanci nebyly na škodu. Přece jen byl muž a k tomu neodmyslitelně patřil obdiv dívčích předností a to ať už si přál sebevíc, aby se jeho mysl neubírala podobným směrem a zůstala raději u pouhého půvabu samotného představení.
"Ovšem taková chyba se samozřejmě neodpouští." prohodí okamžitě po jejích slovech. "Obávám se, že jsem byl až moc velkým ignorantem v až příliš velkém spěchu a nezaslechl ani zmínku o tom, že zdejší město navštívila tak talentovaná a půvabná bytost." pronese hravě a doufá, že jeho slova nevyzní až příliš vtíravě. Některé ženy neměly v oblibě takto nezaonačenou chválu. Jemu však nezbývalo nic jiného, než pokoušet svou štěstěnu a pomalu si osobu oťukávat dokud nenalezne správný postoj, který by k ní měl zaujmout a přizpůsobit mu své vystupování. Taktika pokusu a omylu. "Nic Vám ovšem nebrání být obojí. Vašim úsměvem jste mi už ukázala, jak jste potěšena. Svou uraženost můžete projevit, když mi uštědříte políček za to, že jsem zprávy o Vás tak dlouho na svých cestách vesele ignoroval... To by jsme ale museli sdílet stejný břeh." pokračuje živým hlasem, ukolébaný bláhovou myšlenkou, že jej před jeho vlastním hloupým návrhem chrání průzračná plocha vody.
Na rtech se mu usadil přátelský úsměv, který zapříčinilo potěšení z toho, že využil možnosti složit poklonu tmavovlasé tanečnici a zpříjemnit jí touto maličkostí den. Hleďme jak je mazaná. Vsadím se, že tohle děvče má většinu času jazyk jako břitvu. Koneckonců je to ale její obživa, takže bych se neměl divit, že bych měl správně zaplatit... Kdyby chtěla, tak by ze mě vymámila svým tancem plný měšec.
"Že jsem to já?" podiví se na oko a jeho tvář nabere grimasu lstivé lišky, jako by se snad chtěl vyrovnat jejímu pošťuchování, které by přirovnal k vrtošivé divožence. "Co kdybych Vám pověděl, že jsem bandita? Nebo podobný darebák s pochybnými úmysly?" optá se s povytaženým obočím a přitom popojde ve vodě o pár kroků blíže k ní, jako by snad měl v úmyslu se nějakým zázrakem přenést bleskově na druhou stranu k ní. "Možná by jste měla být trochu opatrnější. Člověk přece jen nemusí být vždy tím čím se zdá a..." jeho pro změnu vážnější slova přetne uprostřed věty jeden z kluzkých kamenů, který se mu jako naschvál připlete pod odhalený nárt. Kluzký povrch, který jako by zde byl připraven jen na to, aby z něj udělal hlupáka, způsobil ztrátu jeho jinak vynikajícího balancu a on se ocitl za doprovodu hlasitého šplouchnutí v sedě ve studené vodě, mokrý až na kost.
Spíše šašek než bandita. Proletí mu hlavou a sám se diví, že se samou hanbou nepropadne. Svou malou eskapádu raději přejde pouze trapným úsměvem a místo toho se vrhne na to představit se, aby aspoň malinko zametl své extrémní selhání do koutu. "Jmenuji se Elias..." začne a u toho si popotáhne tmavou halenu, aby se mu tolik nelepila kvůli vlhkosti na tělo. "A pokud si nepotrpíte na přehnanou formálnost, jako já, tak budu rád, když přestanete s tím vykáním. Myslím, že všechna má vážnost stejně vzala do zaječích společně s mým pádem. Po jakém jménu bych měl pátrat já, kdybych chtěl opět vidět podobnou podívanou?"
Sponsored content

Jezero Vali - Stránka 2 Empty Re: Jezero Vali

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru