Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 06:12
Občas se zadívá na tváře pod sebou aniž by se v hraní či tanci zastavila. Ne však proto aby se ujistila, že ji někdo obdivuje jako spíš proto aby zjistila, zda si její menší vystoupení obyvatelé města užívají či nikoliv. Většina vypadala, že se baví a tak v hraní pokračovala a dál se lehkým tanečním krokem pohybovala po střechách. Stejně ale, i přes to, že tančila lehce musela si dávat dobrý pozor aby nesletěla dolů hlavně při přestupech mezi střechami. Byl odsud nádherný výhled jak na celé město tak na západ slunce. Dalo by se říci, že to působilo až kouzelně a alespoň v tu chvíli si Caelynn nedovedla představit, že by snad byla někde jinde než tady, byť ji kroky dříve či později opět zavedou do chrámu jak jí připomínal stříbrný náramek. Pro teď ale ne, pro teď bylo jen její rodné město a housle na které hrála melodii přímo od svého srdce, které udávalo její rytmus. Tedy, vlastně ne tak úplně, jak si stačí po chvíli všimnout, do melodie se vpil další nástroj. Jemně a nerušivě, jako by k melodii houslí neodmyslitelně patřila. Lehkým tanečním krokem se dívka vydá za zvukem flétny až k okraji střechy. Ze své pozice však neznámého flétnistu nezahlédne, bude muset jinam pokud jej bude chtít byť alespoň zahlédnout. Krátce se ohlédne domu svého otce, zdál se tam klid, ještě si tedy nevšimli toho, že zmizela ze svého pokoje. Mírně se pod šátkem usměje a vydá se na cestu za zvukem flétny aniž by se vzdala sama hraní melodie nebo tanečního kroku. Střechy ji pod bosýma nohama po cestě hřáli, celé město bylo vyhřáté od slunce. Lehký, dobře vyměřený skon a už byla na další střeše, v duchu zvažujíc, že by možná bylo snazší slézt a dojít na místo ulicemi. Ale možná právě proto, že by to bylo snazší setrvá na střechách. Energicky dál výská struny houslí a pokračuje ve zdolávání střech až dokud se nedostane na dohled flétny. Chvíli zahalenou postavu sedící na zídce sledovala. Nakonec se volnějším, stále však tanečním krokem vydá blíže k ní. Stejně jako její kroky, zvolní i melodie kterou nadále hraje. Stále je však veselá a hřejivá. Z osůbky hrající na zídce toho zatím moc vidět není, na to je dobře zahalená. Lehce se přesouvá o něco blíž k muzikantovi na zídce, stále po střechách. Až se nakonec dostane k oné zídce, zaváhá však. Možná si chtěl jen zahrát a nestál o společnost což by měla respektovat. I tak nakonec seskočí ze střechy na zídku, při čemž po ní přitančí blíže k neznámému, ovšem držíc si od něj nějaký ten odstup nechávajíc mu dostatek osobního prostoru. Seskočí ze zídky a lehkými kroky protančí s houslemi kolem něj s jiskřičkami v očích při čemž, pokud ji nechal, sledovala ty jeho při čemž si jej se zvědavostí a hravostí prohlíží, aniž by přestala hrát.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 12:50
Domů se vždy vracel rád. Obvykle přicházel na večer a hrál na téhle zídce, jelikož to odsud hudba linula ulicemi až k hradu. Rozléhala se městem a znamenalo to, že se rozsvítí svíčka v jednom z oken. To znamená, že jeho otec poslouchá. Bylo to něco jako jejich tichá domluva, kterou nikdy nevyřkli nebo nenapsali. Věděl, že jeho otec to ale zmíní v dopise, napíše, že slyšel onu melodii hranou na flétnu a Ragi se nad tou větou sám pro sebe usměje. Byl zahalen ve své kápi, aby nemohl být poznán, i když se od svého odchodu změnil, stále to byl on. Kdyby se postavil před jeden z obrazů v chodbách hradu byl by poznat téměř okamžitě, ale on nic takového neplánoval. Ne dokud věděl, že je jeho milovaná země v dobrých rukou. Jeho domovina, jeho Illivenas. Při hraní se usmál. Stihl si všimnout, že už není sám a byl nalezen. Nejen lidmi, kteří na něj poukázali, napínaly k němu prsty s tichým šepotem. Znali jej i když nevěděli, kdo se skrývá pod kápí. Pokračoval v melodii společně s houslemi, i když se k němu dívka pravděpodobně podle zvuku začala přibližovat. Nevěnoval tomu pozornost až do chvíle, dokud se neocitla příliš blízko. V jiných královstvích se skrývat nemusel, jinde ho málokdo znal. Byl v podstatě jen dalším "člověkem" jen s tím rozdílem, že byl vílou, starou a poměrně zkušenou vílou. Se srdcem na dlani as možností dostat ze své kytary ladné písně, které hřály na srdci i na duši. Zatím se dívce nevěnoval, záměrně skrýval svou tvář a jen hrál melodii, která ladila s tou její i když ji neznal. Nemohl říct, že by poznal každou její další notu, každý další tah. Neznal jej, hrál s radostí, protože byl doma. Kytaru měl na zádech. Pravděpodobně ji dnes nevytáhne, neopře se o ní a nepohraje si se strunami, ale flétna mu stačila, aby si užil poslední paprsky slunce. Konečně lehce pozvedl hlavu a upřel na dívku svoje čokoládové oči. V šeru kolem ještě tmavší a hlubší než kdy jindy. Kdykoli hrál měl své důvody, jeho oči odrážely každý jeho pocit jaký by jindy mohl skrýt. Nyní hrál pro svou zem a jeho láska se odrážela v těch studnách tak, že by tomu pohledu propadla kdejaká žena. A to i přesto, že se sám o to neprosil. Co se žen týče, jeho srdce bylo stále pošramocené z jeho poslední lásky,  byla na něm rána, která mu bránila. Přesto přese všechno nyní onen pohled patřil jen jedné ženě, jedné dívce.

Xibram       - Stránka 2 19330b783fb414e3ddf6529a2797e541

Dívce co bosky hrála na housle melodii, na kterou Ragi odpovídal hrou na flétnu až do samého konce. Až do chvíle kdy melodie ustala a ulicemi jen doznívala její ozvěna. "Pěkný večer." promluvil jako první, naznačujíc hlavou poklonu, kdy poprvé za celou dobu uhnul pohledem od dívky. Flétnu skryl do pro ni určeného místa ve své brašně. "Krásná melodie, jako bych měl tu čest Xibram vidět opět poprvé." pronesl zatím co se narovnal a seskočil ze zídky, aby se mohl dívce postavit čelem. Na rozdíl od něj se neskrývala tak důkladně jako on, takže si ji mohl prohlédnout o něco lépe než ona jeho. "Tajná večerní procházka?" jemně se pousmál. Měl pocit jakoby mu někoho připomínala - snad tu dívku, kterou otec okrajově zmínil v jednom z dopisů? Housle. Nemohl si vybavit podrobnosti, ale otec jich nikdy nepsal mnoho. Slušnost by mu velela se představit, ale jeho jméno bylo v celém Xibramu až příliš profláknuté. Příliš známé. Takže si zatím tuto maličkost ponechával pro sebe. Obvykle tu s mnoha lidmi nemluvil, přišel, zahrál si a odešel. Ale každý zvyk jednou najde konce, nebo se v něm najde výjimka. V podstatě záleželo jen na ni, jestli s ním rozhovor rozvine, nebo jej nechá bez odpovědí a jemu nezbyde nic jiného, než se vrátit k onomu zvyku, kdy si zahraje a opět odejde. Pohled mu vzlétl k paláci - svíčka se zhasla. Poté se pohledem vrátil k dívce. "Z místních střech je krásný výhled, že?" možná by bylo běžné, aby se zeptal na to, jestli by nebylo jednodušší chodit ulicemi, ale až moc dobře znal, jaké to je, dívat se ze střechy zdejších domů na mizející slunce, loučit se s odlesky paprsků od písečných plání z těch netradičních míst. Proč by měl ten pocit volnosti brát jiným.
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 14:15
I když zatím neměla zrovna moc možnost si muže prohlédnout, všimla si, že flétna rozhodně není jediný hudební nástroj který má s sebou. To, že se jí zprvu moc nevěnoval, jí moc nevadilo, spíš naopak, alespoň měla čas prohlédnout si to co vidět bylo. Ani tak však s hraním ani tancem nepřestávala. Ovšem, byla pravda, že s tím, jak skrýval tvář jí to dvakrát neulehčoval. Byl však vzhled to co ji primárně zaujalo? Kdepak... bylo to to, jak krásně uměl svým hraním navázat na melodii, kterou nemohl znát, protože ji neznala ani ona sama. Pokaždé byla jiná byť vždy pocházela z jednoho srdce a byla určená pro rozveselení lidí, tedy, většinou. Byli chvíle, kdy ji nikdo hrát neviděl a hraní jí prostě pomáhalo uvolnit emoce a vykřičet je do světa. Hudbu jednoduše milovala, takže odolat někomu kdo se na ni umí takto napojit jí šlo jen těžko a to i za předpokladu, že by odolat chtěla, jenže to neměla v úmyslu. Když k ní vzhlédl a zadíval se jí do očí, mohla by přísahat, že jí ty oči příjdou známé... a přece tmavší za svůj život zatím neviděla, snadno by se v nich mohla utopit, zrovna jako snad každá žena nejen v tomto království. K tomu mohla říct, že tolik lásky zahlédla v očích málokoho. Ovšem, i přes fakt, že by se z toho pohledu nejedné ženě či dívce podlomili kolena, ona mu pohled zpříma oplatí jantarovýma očima, v níhž jako by i v tom šeru hrají plamínky, odrážející energii i onen úsměv který však skrýval šátek přes ústa. Přesto, nedokázala do jeho očí hledět dlouho, možná se bála, že by se v nich mohla utopit, krátce plaše pohled sklopí, ovšem pokusí se to hned zamaskovat dalším tanečním krokem i s houslemi. Nakonec tuto otočku zakončí úklonou, neb i melodie houslí našla svůj konec. A i onu úklonu provede stejně procítěně jako tančila celý tanec. Až poté k němu opět zvedne zrak a lehce se pod šátkem usměje. ,,Krásný večer i Vám, drahý slavíku." Odpoví mu s hravostí, zároveň ale však úctou jemným, ovšem hlubším hlasem na jeho pozdrav. ,,Takže tu nejste poprvé... a přece si nepamatuji, že bych Vás tu někdy zahlédla či zaslechla... a myslím, že bych si to pamatovala, protože takováto procítěná hudba se nedá zapomenout... dlouho jsem neslyšela někoho takto hrát." Dodá se zvídavostí v hlase a nad jeho otázkou se tiše zasměje. ,,Mohla bych se zeptat na to samé... ale, odpověď na Vaši otázku je ano. Jakápak by byla Vaše odpověď na onu otázku?" Odvětí mu s lehkým úsměvem sledujíc jej zvídavým pohledem při čemž malinko na chvíli nakloní hlavu na stranu stále s úsměvem na rtech. Jemně si pak housle zasune za šátky, která má uvázané tak, aby tam nástroj mohla bez problémů přenášet aniž by vypadl. Jemně šátky utáhne aby se ubezpečila, že jsou house v bezpečí a zadívá se směrem, kam se díval muž. Když pak pohled opět vrátí k neznámému, opět se usměje. ,,Ano to je... kdypak jste je naposledy navštívil, smím-li se zeptat? A snad i smím být tak smělá a dodat k této otázce druhou a to sice, zda se na ten výhled nechcete podívat." Dodá k otázce očekávajíc co jí muž odpoví, tedy pokud vůbec, nemusel, nutit jej nebude.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 19:24
Nikdy nekladl přílišný důraz na svůj pohled, nebo mu nikdy alespoň nepřisoudil takovou váhu. Je pravda, že jeho oči kolikrát mluvily za celé jeho srdce a on tak nemusel říct jediné slovo, ale proč by taky měl. Zastával názor, že pokud miluje, musí milovat tak, aby to druzí viděli na první pohled. A on miloval. Miloval a byl zrazen. Hlavou mu proletěla vzpomínka na Haidu. Na to co si myslel, když thdy projevil větší cit - ne, tuto chybu nesmí zopakovat. Bylo to dávno pryč. Zmizelo to, rozplynulo se to jako pára nad hrncem a jediné co okupovalo jeho srdce byla jeho milovaná zem. A přesně to dokázal přenést do své hudby i pohledu. I když dívka uhnula pohledem stranou, on svůj pohled neodvrátil. Sledoval ji, její pohyby, soustředil se na melodii, kterou hrála, na tanec který tančila. Illivenas se změnil od chvíle kdy odcházel poprvé, Xibram byl jiný, ale jeho zvuky, vůně a pohyby zůstávaly stejné. jaké z toho plyne poučení? Když člověk padá, dopadne na dno králičí nory a najde svůj cíl." proběhlo mu hlavou a on se sám pro sebe usmál, ne seskočil na zem, aby mohl dělat své nové spolenici společnost. "je to dlouhá doba, co jsem zde byl naposledy. Až to skoro trhá srdce na kusy, jak se mi po zdejší krajině stýskalo." nemusel lhát ani si vymýšlet. Byla to pravda, jeho tělo bylo rváno na kusy tím co si vybral. Miloval svobodu, zbožňoval být nespoutaným mořem, nekonečným větrem - zkrátka svobodou. Ale každé može potřebuje svůj břeh a každý vítr svou oblohu. Pro Veragina to byl Illivenas. Potřeboval jej, aby mohl být svobodný. Oči upírá na dívku, aniž by si jakkoli uvědomoval, že by to mohlo vyvolávat jiné pocity, než jaké by měl v plánu, mírně se pousmál a konečně oči sklopil k zemi, aby je následně mohl opět zvednout k dívce. nenucený pohyb hlavou, který s oním tichým úsměvem měl, co do sebe. Malé skryté tajemství kdesi v koutku rtů. "Xibram je můj domov, ale spoustu času trávím na cestách, že jsem se ve vlastním domově stal spíše cizincem. Ale nejsem zde tajně." On, jakožto obyčejný muž, víla toulající se po ostrově, zde tajně nebyl. Ovšem on, jako dávno "mrtvý" dědic, tu byl v přestrojení. Ovšem o jeho přítomnosti podle rozsvícené svíce, věděl sám král - jak by tu mohl být tajně, když ten nejvíš o něm ví. Tak co otče, už spíš klidněji, když víš, že je tvuj mrtvý syn stále naživu? Nikdy nebudu více vděčný, než tobě za to - co jsi pro mě udělal. své vzkazy otci vznášel jen ve své mysli, protože kdyby je vyřkl nahlas - ten komu patřily by je neslyšel, ale dolehly by k uším jiných, kteří by je nepochopili. Neodkrývá se, kápě zůstáva na jeho hlavě a on se zatím ani netrápí tím, že by měl více dbát na vlastní slušnost či snad dámě ukázat svou tvář. "Ačkoli ten výhled mám velice rád a sledoval jsem ho dlouhé roky, pravděpodobně mnohkrát více než-li vy, musím odmítnout." naznačí hlavou úklonu a svou omluvu. "Slunce zapadlo. teď už bude padat pouze tma a já se svou návštěvou ještě zdaleka neskončil." dopnil se."Ale abch vám odpověděl i na vaši druhou otázku. Pár dekád už to bude.. nepočítal jsem je." ale počítal. Každou chvíli co byl pryč, pokaždé když otevíral dopis od otce. To byly ty momenty, kdy si uvědomoval, že naposledy svou drahou milovanou zem navštívil dlouhých dvanáct dekád nazpět, i když si sliboval, že bude chodit pravidelně. "Pokud dovolíte, rád bych vás doprovodil nazpět - vaše melodie byla velice krásná, dlouho jsme žádnou takovou neslyšel." odmlčí se. Často hrával od srdce, když přišel domů. melodie vymýšlel tak nějak za pochodu, neopakovaly se. "Smím-li být opovážlivý, nedá mi to, omluvte mou zvědavost - mejste vy učednice zdejší kněžky?" položil ji otázku. Konečně totiž v mysli vydoloval onu informaci od otce. Kněžka tehdy byla proti, aby Ragi odcházel, ale stalo se. Nakonec ho podpořila, otec ji čas od času zmíní. Několikrát dokonce navrhoval jeho návrat. Když se mu narodil mladší bratr, nebo jeho mladší sestra. Tiše vydechl, přičemž upřel oči na chvíli stranou, než je vrátil k dívce. Občas byla jeho znalost prokletím, stejně jako tehdy, kdy na Haidě poznal, že není běžná dívka z vesnice, ale princezna. Zkrátka, jednou se dědicem narodíte a zůstanete jim až do smrti. Vaše vychování, láska k zemi, nebo maličkosti, které vám utkví v hlavě. Zlaté okovy. Nikdy se jich nezbavíte a Ragimu to připomínala vytetovaná koruna na jeho rameni, nad klíční kostí. královská koruna, skrytá pod látkou košile a kápě. "Je to jen můj odhad, zaslechl jsem, že její učednice hraje na housle.." zaslechl? ne. Četl? Ano. rozhodně ano.
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 20:50
Až na okamžiky kdy sklopila pohled k zemi, čímž snad částečně odhalila, že není až tak nebojácá jak se mohlo na první pohled zdát, muže s lehkým úsměvem sleduje. I když se skrýval pod kápí, rozhodně ji to neodrazovalo od zvědavosti a zájmu, který v ní probudil svojí hrou na píšťalu. Sledovala jej bedlivě, zrovna tak jako poslouchala jeho slova, z kterých... jí bylo trochu úzko, soucítila s ním. ,,To mne mrzí..." Odvětí upřímně a pod šátkem se smutně pousměje při čemž opět na chvíli sklopí pohled k zemi. Ráda by se zeptala, proč to byla tak dlouhá doba, ale... respektovala soukromí druhých. Ostatně, když bude chtít, třeba jí to řekne sám a když ne... je to jeho právo. S tou myšlenkou jantarové oči opět zvedne a povzbudivě se usměje, byť v očích jí stále onen soucit přetrvává. ,,Ale teď jste tady... i kdyby to bylo na dobu nedlouhou, snad Vám to alespoň částečně srdce zacelí." To by byla ta lepší možnost, také mu jej to může při dalším odchodu ještě více rozervat... Pomyslí si a z té myšlenky jí bodne u srdce, což se na kratičký okamžik odrazí i v jejích očích i když nechce. Nerada viděla lidi... či kohokoli trpět a tohle... ji jednoduše jako utrpení přišlo, ale netušila, jak by tomuto muži mohla pomoct, zatím. Jeho pohled si dívka nevykládala nijak, neměla zrovna moc šancí s muži mluvit o samotě a když už, její myšlenky spíše směřovali k tomu jak dotyčném pomoct, než že by ji napadl i jiný význam pohledů mužů, snad i proto se ji její otec snažil chránit. Po jeho zvednutí pohledu a dalších slovech se vlídně usměje a zavrtí nesouhlasně hlavou. ,,Dovolím si nesouhlasit, drahý slavíku... dokud svůj domov nosíte v srdci, nikdy v něm nebudete cizincem, protože je všude s Vámi... a z toho co jsem od Vás zatím slyšela... máte svůj domov zakořeněný hodně hluboko v srdci." Odvětí stále s oním vlídným úsměvem na rtech. Mlčíc si trpělivě vyslechne jeho další slova, tedy tak trpělivě jak jen zvládne, sem tam lehce převáží váhu z jedné nohy na druhou. Ostatně, po západu slunce bude země pomalu chládnout a nebude nakonec až tolik příjemná na bosé nohy a tak se snažila nohy tímto udržet v teple. Opět krátce sklopí pohled, snad aby skryla lehké zklamání, nenaštvalo ji to však, když oči zvedne, opět se usměje, tentokrát s pochopením a smířením. ,,Dobrá... i když jistě tedy víte, že onen výhled ze střech není jen o západech slunce." Dodá a usměje se, kdepak, pro ni byl nejen o tom, vlastně o něčem docela jiném i když západ a východ slunce rozhodně k zahození nebyl. Když pak prohlásí, že to nepočítal zadívá se mu zpříma do očí ve kterých se jí zableskne. ,,To Vám nevěřím... nesedí mi to na někoho komu se stýská po domově takovým způsobem, tak jak jste mi popsal." Odpoví prostě, snad o něco ostřeji než měla v úmyslu čehož hned v dalším okamžiku, kdy si to uvědomí, zalituje a sklopí zrak k zemi. ,,Omlouvám se." Špitne tiše, neměla ráda lži, jedna z věcí skrz které snadné vzplála. Musíš se ovládat. Napomene se v duchu a tiše si povzdechne. Při jeho dalších slovech se lehce pohled zvedne. ,,Pokud myslíte domů... tak tam zatím cestu nemám a i kdybych měla... není to dobrý nápad. Můj drahý otec mě, kdo ví proč, nerad vidí ve společnosti mužů a já bych byla nerada, kdyby se Vám takové milé gesto vymstilo." Tentokrát se omluvně usměje ona, jediná cesta, kdy ji otec neviděl, byla právě po střechách na které však neznámý nechtěl a ona ho nehodlala nutit. Při jeho další otázce se zatváří trochu překvapeně. Asi bych se měla naučit na jiný hudební nástroj. Ovšem nakonec se pod šátkem opět pousměje. ,,Zvědavost je důkazem živého ducha dychtícího po vědomostech, není tedy proč se omlouvat, klidně se ptejte na co Vás napadne..." Odvětí než s mírným úsměvem pokračuje. ,,Jsem mnohé, drahý slavíku... a mezi tím vším i učednicí zdejší kněžky." Přizná, načež začne muže ladným krokem, i když ne tak blízko aby se dostala do jeho osobní zony, obcházet stále s úsměvem i když nyní spíše trochu škádlivým. ,,Máte dobré zdroje, což mě ovšem staví do nevýhodné situace... neb nyní o mě víte více než já..." Zašeptá spíše se zdravým pobavením, než s čímkoliv jiným, když jej obejde, vyskočí na zídku po které začne pomalu přecházet při čemž zavře oči. ,,Ale nevadí... i když nepopírám, že onen záhadný slavík s roztříštěným srdcem je velmi zajímavou osobou a velmi milou společností. Mám však pouze jednu otázku, pokud Vás ovšem nějak nepohorší... co by Vám udělalo radost?" Zeptá se, přičemž se pod šátkem pousměje, ví, že může také otevřít oči a muž může být pryč... ale částečně i proto ony oči zavřela, nechtěla ho u sebe držet, zvlášť pokud chtěl jít do města, jak se tak zdálo.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

7/12/2020, 21:37
Nepotřeboval lítost, snad i proto na její slova neodpověděl. na jeho tváři se však objevil jemný úsměv. Nechtěl být neslušný nebo nějak nevrlý, ale svůj komentář si nechal pro sebe. Kdyby věděla, proč se vzdal své koruny a vlády nad Illivenasem. Byl nejstarší z dědiců a neměl by tak téměř žádnou konkurenci. Snad i proto? Kvůli neférovému boji, kvůli touze po svobodném žití, volnosti? Jak by na něj s lítostí pohlížela potom, co by to zjistila? Lítost by ztratila. Ale k čemu je vlastně ta lítost, život to nezmění, ztracené to nevrátí a budoucnost to také nepředělá.  "Srdce nikdy nebude úplné, chybí-li v něm ta správná žena." konstatoval, přičemž kopíroval její pohyby pohledem. V podstatě z ní nespustil oči, milně by si mohla myslet, že by mohl mluvit o ní, ale Ragi takto neuvažoval. Mluvil obecně. Byl možná z té staré školy, kdy má muž být ten silný, ten co se postará a zahrne ženu láskou, ale co je vlastně můž bez ženy. Je to jako obloha bez mraků, řádky bez písmen, píseň beze jména - stejně tak byl muž bez ženy ztracen. Dle jeho slov bylo potřeba, aby muž měl u sebe někoho, kdo by to srdce zvládl naplnit, podpořit a rozdmýchat tak, že se to nedá vydržet. Snad i proto jej odchod Haidy zdrtil, i když v jeho srdci měla zvláštní místo, ale nebyla ta pravá. Naděje umí být ten nejostřejší nůž. Pousmál se. "A co domov, který už nesmí být tvým domovem. Místo, které musíš opustit, aby mohlo dýchat." dodal. Jeho hlas byl klidný a hluboký, ten hlas co chceš slýchat před spaní, hlas, který si představíš v hlavě, jak ti říká ta nejněžnější slova a že z úst našeho mrtvého dědice zněly věty o jeho domově právě tak. Jak jen by zněla slova, kterými by popsal ženu, kterou by miloval? Přikývne. "Ten výhled na střechách může být více než jen to, jsem si jistý, že jednou vám někdo ukáže, co všechno může být onen výhled." okomentoval její slova. Více se k tomu však vyjádřit nehodlal. Když byl mladší, když ještě žil v paláci, chodíval na své oblíbené místo na střechách, sledoval západ slunce, jak jeho město pomalu usíná, jak písek mizí pod temnou peřinou. Ale uměl si představit i lepší výhled. Dlouho bylo jeho snem, že na tyto střechy vezme tu, která by byla jeho královnou, tu vedle které by mu nevadilo nosit zlaté okovy, protože s ní by bylo jeho srdce svobodné. Podhled do jejích očí by se nevyrovnal, žádnémů ze západu sluncí, které za svůj život viděl. A že jich bylo mnoho. Její reakce na slova o tom, zda počítá nebo nepočítá jak dlouho zde nebyl jej rozesměji. Tichý, klidný smích naplní jeho okolí, zatím co jeho tvář to rozjasní, stejně jako jeho tmavé oči se naplní jiskrami. "Jste všímavá."

Rád by dodal, že kdyby její otec viděl jeho, pravděpodobně by se na ni nezlobil, možná by mu spadla čelist, nebo by jen měl chuť vykřičet do světa, že viděl ducha mrtvého dědice. Mohl by se na to dívat s pobavením, vyčkat až se uklidní a tiše mu vše vysvětlit, požádat o diskrétnost, nechat opět plynout čas a na dalších několik dekát se ztratit všem z dohledu. Mohl by. Ale neměl to v plánu. "Mohu vás ujistit, že jsou i horší scénáře, než jeden rozčílený otec." odmlčí se. "Jak jsem řekl, má návštěva zde nekončí, ale nechci celý čas zůstat stát v ulicích. A snad strávit chvíli s někým místním. Je jedno kam chcete vyrazit, i kdyby to bylo na druhý konec města, rád bych vás doprovodil." Šel bych až na druhý konec světa, bylo by to přání milé osoby, která je ochotná dělat mi společnost. v myšenkách ve větě pokračoval, ale nahlas? Kdepak, jeho pohled bohatě stačil. Jeho tón hlasu byl navrch. Kolik galantních slov by zvládl vypustit ze rtů, aniž by způsobil něco co původně nechtěl. Jak daleko se vlastně dá kráčet touhle cestou? "Veřte nebo ne, vím mnoho věcí, podobně jako vy jsem dost všímavý." pronese, přičemž ji chvíli sleduje jak kolem něj začne obcházet v kruhu. Bavilo jej to. Konverzace i nenucené chování, ačkoli ji stavěl do nevýhodné situace tím, že věděl kým by mohla být. Jen kdyby si vzpomněl na jméno, které mu přišlo v jednom z dopisů. Jen kdyby jeho paměť byla čerstvější na ta jména. Neotáčel se za ní, jen pootočil hlavu na druhou stranu, když jej obešla. "Pak se tedy můžete zeptat na něco, co by mohlo vyrovnat této informaci - ale o mě, pokud budu moci, odpovím vám - upřímně." mohla se zeptat na cokoli a on by musel odpovědět, protože to právě slíbil. Byl připraven na cokoliv. Otočil se za ní, když vyskočila na zídku. "Můžete věřit nebo ne, ale v tuto chvíli na tomto místě, nemohu mít větší radost." mohl by, ale nenapadá ho nic, co by mu tu radost udělalo ještě větší. Vždyť byl doma. Jeho srdce jásalo adostí nad přítomností horkého vzduchu, který se pomalu rozplýval v noc, z všudepřítomného písku. Z té nejjasnější hvězdné oblohy. "Co by jste chtěla vy?" nezeptal se, co by ji udělalo radost, jak by ji mohl potěšit, zeptal se co by chtěla. Protože to co člověku dělá radost a to co by člověk chtěl - jsou často dvě rozlišné věci.
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 07:21
I mlčení bylo odpovědí, ne vše se dalo vyjádřit slovy, jak učednice kněžky dobře věděla. Nenaléhá tedy aby jí neznámí odpověděl na její slova, něco takového by tak jako tak pravděpodobně po nikom nepožadovala. Kdo ví, jak by reagovala na jeho důvod, skrz který se vzdal trůnu, to bylo něco co nejspíš nezjistí, pokud se jí o tom neodváží říct. Pro teď se na něj dívka chápavě usmívá sledujíc jeho oči, nebo se o to minimálně pokouší byť pokud trvá dlouho, nemůže si pomoci a na okamžik jej sklopí. Zrovna jako při slovech cizince o celistvosti srdce. Přes sklopený pohled se pod šátkem usmívá. ,,Jsem si jistá, že jednou tu správnou ženu najdete, pokud se tak již nestalo." Odpoví klidným, smířlivým tonem. Ať už to muž myslel jakkoli, ji by ano nenapadlo, že by slova, jenž vyšli z jeho úst byli mířeny na ni. I když měl bezesporu pravdu, teprve dvě spřízněné srdce, jenž se doplňovali, mohli být opravdu šťastné, tedy, to alespoň slýchávala. Sama něco takového nezažila, zatím. Mohla se to tak snažit pochopit, i když tušila, že něco takového pochopí plně teprve, až si tím sama projde, to však, alespoň pro teď, nejspíš nehrozilo. A přesto... přesto ji jeho oči znervozňují a klidný hluboký hlas spíš přiměje její srdce k útěku, než že by ji uklidnil. Ovšem nad jeho dalšími slovy se nemůže pousmát, opět ji při nich bodne u srdce a jen jí potvrdí, že muž před ní má nejspíš srdce minimálně na dva kusy, ne-li na více. ,,Nemám odpověď na vše, drahý slavíku..." Promluví poněkud smutnějším a omluvným tonem. ,,...musí to být těžké, nechat jít to co milujete, aby to mohlo volně dýchat... ale nyní už tuším, co může za rozpolcenost Vašeho srdce." Dopoví zasmušilým tonem se sklopeným pohledem. Nějakou chvíli to trvá, než pohled opět zvedne, jako by fakt, jenž ji tajemný muž sdělil, přijala do sebe. ,,A přece... takové místo bude Vaším domovem dokud Vy sám budete chtít. Tvrdíte, že jste jej musel opustit aby mohlo dýchat... volnost, je jistě důležitá,, bez ni.. jeden těžko najde sám sebe. Ovšem to co nosíme v srdci není o nic méně důležité a Xibram nosí v srdci všechny své děti, které opět rád uvidí... i svého syna, jenž dlouho nehostilo, který sice tvrdí, že tu není tajně, ale přece skrývá tvář. Myslím, že Vašemu domovu se po Vás stýská, stejně jako Vám po něm." Dokončí klidným tonem s mírným úsměvem, chvíli vypadá, že by ještě něco chtěla dodat, nakonec si to však nechá pro sebe, minimálně pro zatím. ,,Možná, že ano, tedy, pokud nebude mít strach z výšek či ohně." Odvětí muži s tichým smíchem na jeho další slova. Ne, že by se mu vysmívala, ale bylo by nelehké ukázat jí v tomhle městě výhled, který by neznala, leda by jí ukázal dotyčný další úhel pohledu, kterým se na ně dalo dívat. Jeho smích vykouzlí úsměv i na jejich rtech ovšem i v očích. Sice ji trochu zlobilo, že se smál tomu, že jej prokoukla, ale bylo hřejivé slyšet onen smích a tento hřejivý pocit i ono drobné rozhořčení. Pobaveně nad jeho poznámkou zavrtí hlavou, při čemž ani ona nespouští svůj pohled z jeho až nekonečně hlubokých očích ve kterých by se nejedna dívka snadno ztratila.

,,To nejspíš existují." Připustí při jeho slovech. ,,Ale jelikož jej mám ráda a Vy mi příjdete milý... raději bych tuhle spící sopku nechala spát dál." Dodá zcela vážně, ovšem lehce jí přitom cukají pod šátkem koutky do úsměvu i když jen na chvíli. Opravdu nechce aby se některému z nich něco stalo. Lehce se usmívá nadále i při jeho dalších slovech. ,,To by byla nesporně škoda, když jste zde tak dlouho nebyl... navíc, by jste nám tu ještě mohl vystát důlek." První část věty pronese s porozuměním, ovšem tu druhou. spíš trochu škádlivým tonem a v očích jí přitom poskočí hravé jiskřičky. ,,Pozor na to, co si přejete, drahý slavíku... mohla bych Vás také vzít za slovo a opravdu s Vámi projít celé město." Dodá částečně vážně, z části stále s oním lehce škádlivým tonem. ,,Ale bude mi ctí dělat Vám společnost ať už nás cesta zavede kamkoliv." Dodá posléze s čistou upřímností stejně tak ale i s úctou než že by tím zamýšlela cokoliv jiného. Lehce se nad jeho slovy uculí, všímavý rozhodně byl, to nemohla popřít, tedy ne že by se něčemu takovému chystala. Nic mu na to však nepoví jen jej s jiskrami v očích sleduje když jej obchází, očividně se v jeho přítomnosti baví. Aby taky ne s tak šarmantní a milou společností. ,,Oh... mám Vaše svolení, hm?" Popíchne jej škádlivým tonem a dokonce i pohledem když se na něj ohlédne se smíchem v očích. ,,Dobrá tedy... jaká je Vaše oblíbená barva?" Položí zdánlivě jednoduchou otázku, kdo ví zda se mohla vyrovnat tomu co o ní věděl neznámý muž, ale... ale. Nebyla z těch co preferují otázky když druhý musí odpovědět, zvolila tedy tuto otázku zcela záměrně. Se zavřenýma očima pak pomalu začne přecházet po zídce. Mírně nad jeho odpovědí kývne. ,,To Vám přeji, drahý slavíku." Pronese mírným tonem a krátce se pousměje, při čemž se občas až nebezpečně nahne na jednu stranu jak se snaží udržet balanc na zídce po slepu. Po jeho otázce hodnou chvíli mlčí než odpoví. ,,Abych Vám odpověděla po Vašem... můžete mi to věřit a nemusíte... ale jediné, co opravdu chci je, aby byli obyvatelé, nejen této země, šťastní, aniž by na to musel doplácet někdo jiný." Odpoví s upřímností sobě vlastní byť sama věděla, že to je jednoduše nedosažitelný cíl. Trochu smutně se pod šátkem pousměje při onom uvědomění. ,,Chtěl jste se podívat do města... to bychom měli vyrazit, abychom tu ten důlek opravdu nevystáli." Poznamená při čemž se ohlédne po neznámém muži, ovšem při tom se jí povede ztratit balanc.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 11:01
Nechal její slova bez odpovědi, stejně jako předtím její lítost. Možná se za tím vším snažila najít něco specifického, něco co by měl ještě skrýt, ale nebylo co hledat. Pro něj nebylo co předstírat. Nemohla ani jen tušit kým byl kdysi, kým je teď nebo kým jednou bude. Jeho srdce patří jen jeho zemi a i když se do něj po nějaké době snažila dostat žena, nakonec byl zrazen. Jak jen by to nazval? Zlomené srdce? Ne. Jeho srdce nebylo zlomené, necítil takovou bolest jakou cítili, když odešla ze světa jeho první láska, ta první a ta poslední ždy bolí nejvíce. Odchod Haidy z jeho srdce a života sice zanechal šrám na duši, ale nezlomil jeho srdce. Skutečně tomu dal tak málo, nebo jen doopravdy nebyla ta pravá, kterou by měl milovat celým srdcem a riskovat všechno, co kdy měl a získal? Nechal ji v její sladé nevědomosti i potřetí, když zmínila, že by snad mohla tušit, co by rozpoltilo jeho srdce, ačkoli toto přirovnaní myslel metaforicky.  "Říkáte, že nemáte odpověď na vše a přesto odpovídáte." dodá k tomu. Nemohla tušit kým je, s kým by si spojila jeho slova, jelikož Ragi volil svá slova záměrně. Když odcházel celé království zahalil černý oblak, jelikož byl prohlášen za mrtvého. Pro obyvatele illivenasu je mrtev, dodnes si pamatuje slova, která se tehdy linula ulicemi. Slova o jeho mládí, o tom, že odešel příliš brzy - o tom, jak by jiní dali svůj život za jeho, jen aby mohl být zpět mezi nimi. Království truchlilo a on to sledoval ze stínů, jelikož už nadále nebyl zdejším dědicem, už nebyl tím, komu bude jednou patřit celý Illivenas. Stal se nikým. Někým kdo se nesmí vrátit, někdým kdo nesmí už víc překročit práh hradu. Už nikdy nemohl spatřit tvář otce, nebo jen pozdravit bratra či sestru. Jedinou oporou mu byli dopisy, které otec posílal. Konverzace, kterou udržovali. Jeho existence vypsaná v dopisech od krále, které nosí svému srdci blízko. Nebo alespoň ty, které nespáli, aby se nedostali do špatných rukou.  "Každý má své důvody, proč musí svou tvář skrýt, já mám své a vy máte své.." poukáže že i její tvář je skrytá šátkem. Nemohla soudit jeho dle jeho skryté tváře, když sama svou tvář skrývala. Avšak i kdyby se neskrývala jeho tvář by zůstala skrytá. Dívka v jeho očích neztrácela na váze, i když si tvrdohlavě stála za svými slovy, věděl své stejně jako ona to svoje. Nemohl ji vnutit svůj názor, ale tohle město mu kdysi patřilo, byl to on, kdo ve svých stal letech bloumal po střechách a ulicích. Po zídkách a hradbách. On, kdo měl tu čest oběvit to nejkrásnější místo celého Illivenasu. I když ho jistě znal už někdo před ním.  "Jsem si jist, že někdo kdo bude schopen zvládnout váš temperament se najde." dodá s kývnutím. Neviděl v tom problém tance na střechách, nebo snad oheň, který běžně sídlí na samé špičce svíce. Viděl temperamentní ženu s jasným cílem, s vlastním názorem na vše, s vlasním pohledem na svět. A pro takovou ženu je potřeba správný muž, aby ji v tom všem podporoval. Sám pro sebe se usmál. Jakoby se díval na obraz svého mladšího já, kdysi na jednom z hradníh balkonů, když otci vysvětloval, proč je pro něj svoboda tak důležitá. On to pochopil.

Jejího otce se potkat nechystal, neměl k tomu sebemenší důvod a raději by to tak ještě chvíli nechal, než aby musel řešit nějaké možné odhalení sebe sama, jen aby nakonec skutečně nebyl nějak zmrzačen. Ne že by se snad neuměl bránit. U jeho pasu se houpal jeho meč, starý stejně jako on, ale jen s velkou bolestí by jej tasil, proti vlastnímu lidu.  "Noc je ještě mladá slečno, teprve začala a město není tak velké, aby se za celou noc projít nedalo." klidně každý kout a každý jeho temný roh, do každé slepé ulice až k branám hradu. Neměl s tím nejmenší problém,a by město skutečně prošel celé. Měsíc a hvězdy na nebi přímo prosily o takovou procházku městem. Přikývne na souhlas, kdyby neměla jeho svolení, tu možnost by ji ani nedával. Ošem otázka přišla zcela nevinná, tak nevinná že ono svolení bylo zcela zbytečné.  "Zlatá" každý její odstín jakým se leskne písečná pláň pod paprsky slunce, každý její odlesk na obzoru Illivenasu. Nemusel o tom přemýšlet, aby mohl bez ostychu odpovědět. Barva zdejšího slunce. Otázku ji nevrací, naopak soustředí se na její pohyb na zídce. Osobně znal každý záhyb, vypadený kámen i nerovnost té zídky, o jejím počínání měl však pochyby. Nadechl se, aby ji odpověděl, ale nemá k tomu příležitost, jelikož dívka ztrácí balanc. Jeho zorničky se na okamžik rozšíří, když ve stejnou chvíli udělá krok dopředu a natáhne ruce, aby ji mohl při pádu chytit. Při prudkém pohybu mu z hlavy spadne kápě a odhalí tak všechno, co skrývala. Dívka přistála právě v jeho náručí a on instinktivně na okamžik přivinul k sobě, jakoby se tím pádem měla zranit.  "Jste v pořádku?" promluvil na ni, starostlivě a s opatrností jakoby v rukou držel právě jen porcelánovou panenku, která se mohla s každým dotekem rozbít. Nežností s jakou by chtěl být opečováván témeř každý. POzdě si chlapec uvědomil, že je jeho kápě z jeho hlavy dole, až když dívku stavěl na zem a pohled konečně stočil jinam. Do této chvíle ji nezamykal do svého pohledu, potřeboval se ujistit, že se jí nic nestalo. Teprve nyní když uhnul pohledem stranou, se měl k tomu, aby svou kápi opravil a opět zvedl na hlavu.

Xibram       - Stránka 2 Tumblr_nf1uio8mcY1qe0kcno1_250
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 12:11
Nad jeho reakcí v duchu o něco posmutní, byť se to snaží nedát znát. Možná, že by měla raději mlčet, třeba byla neznámému taková slova nepříjemná. Nepřekvapilo by ji to. Snad byla až moc otevřená, nejspíš si své myšlenky měla nechat pro sebe. V duchu si tiše povzdechne, ovšem navenek se jen mírně usmívá, snažíc se na sobě nedát znát, že právě zvažuje, zda svojí otevřeností právě nezpůsobila chybu. Při jeho dalších slovech tak sklopí pohled. ,,I když nemám na vše odpověď, můžu se ji pokusit najít. A přesto když ji najdu, nemusí býti správná." Připustí zasmušile, ovšem, nemá v povaze se jen tak vzdát, jediný, komu ustoupila byla rodina a to přeci nebylo úplné a ještě to bylo dočasné. Jen aby se na své sté narozeniny trhla o něco víc a stala se učednicí kněžky čímž získala větší svobodu, než měla doma, a to i přes všechny své nové povinnosti. Ke kterým patřilo se i naučit chovat, což jí nejspíš teď moc nešlo. ,,Mohu však mlčet, pokud Vás mé odpovědi unavují či je shledáváte... neuspokojivými." Dodá nakonec se sklepeným pohledem, ovšem opět upřímností a pokorou v hlase. Mohla být sice temperamentní, ale rozhodně tím nechtěla nikomu záměrně ublížit. Jen mírně kývne na jeho další slova, měl pravdu, každý měl své důvody, ovšem, její maskování nejspíš za moc nestálo, když ji poznal, jak si připomene, bude se muset příště víc snažit. Tedy pokud nějaké příště bude. Neodpoví mu ani na jeho další slova, jen se krátce pod šátkem usměje, k tomuhle neměla co říct, nikoho nehledala, tuhle část svého života zatím nechává spíše osudu. Snad i díky matce, která jí tak často říkávala, že čím více bude něco hledat, tím déle to potrvá a najde to teprve, až hledat přestane. A i když některé dny byli osamělé... zatím patřili jen chrámu a této zemi. I když si našla čas aby zahrála na housle, málokdy to bylo jen pro ni samotnou.

Opět na jeho slova mlčky přikývne, jako by se snad v duchu rozhodla, že si své odpovědi, které by mohla vyřknout, nechá pro sebe. Ale možná to bylo jen tím, že k nim opravdu neměla co dodat, to by však nebyla tak úplně pravda. V duchu opravdu zvažuje, že projde celličké město i kdyby toho měla druhého dne litovat. Když si vyslechne jeho odpověď na otázku, následuje tiché přikývnutí na znamení, že vzala jeho odpověď na vědomí. Byla to zajímavá volba, alespoň v jejích očích a byť celkem nevinná tak pro mladou ženu podstatná informace. Sice z ní nemohla vyčíst kým je, ale zase jej poznala o kousek víc byť jen o maličký. Mlčky se soustředí na každá záhyb stěny, sama tak nečekala, že se jí povede sletět dolů. A i když byl neznámý muž milou společností, tak nějak očekávala setkání se zemí tohoto města. Nebylo by to poprvé, s tím prostě musela při svých koníčcích počítat - i tak by se jich nevzdala. Snad o něco větší šok pro ni tedy bylo to, že ji muž chytil, na tu chvíli kdy se mu ji povede chytit do náruče se jí zorničky rozšíří až téměř  uhasí onen plamen v očích když se dívá do těch jeho. Dokonce i lehce zrudne, takže je vděčná za své maskování. To však nyní muži chybělo. Nedalo jí to a i když trochu nesměle, přece se pod šátkem pousmála. Opravdu mu musela nechat způsob jakým ji chytil což si ale, snad i díky šoku z chycení, neměla zrovna čas vychutnat. Jeho tvář si však prohlédla dobře, ovšem jestli ji poznala... nedala to nijak najevo a nechala si to pro sebe. Když ji položí na zem, o krůček od něj ustoupí aby mu nestála snad až moc blízko a opět sklopí pohled k zemi. ,,Omlouvám se, nejspíš jsem Vás vyděsila, to jsem nechtěla... ano, jsem v pořádku. Jen se mám očividně pořád co učit... a co Vy, zlatý slavíku, jste v pořádku?" Zeptá se se starostí v hlase, byť sama se ještě lehce chvěje. Rozhodně jej nemínila vyděsit, další chyba, napomene se  v duchu.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 17:20
Nebyl takový, že by se snažil druhé ovlivňovat, zakazovat ji být sami sebou, nebo že by se je pokoušel měnit. Neuvědomil si, jak špatně mohla jeho slova vyznít i když je myslel zcela nevinně. Spíš snad jako poklonu, než urážku k mladé slečně. Sklopil hlavu a zamezil tak výhled ke svým očím. O čem to vlastně bylo nyní? Byla to jeho hrdost, láska k zemi, nebo nutnost dodržení slibu, že její slova takto odmítal? A odmítal je vůbec? Nevyjádřil se k nim, nedal ji jasnou odpověď. Neměla jediné vodítko, aby si jej spojila s někým kdo je dávno mrtev, byla příliš mladá, aby jeho tvář spojila s jedním z obrazů na hradních chodbách, a kdo ví jestli kdy byla vlastně na zdejším hradě. Mohl zůstat klidný, mohl říci cokoli co si jeho srdce žádalo, dívat se na ni jak si přály oči, protože bylo velice neslušné nevěnovat dívce pohled, když s ní mluvil. Byl zásadový v jistých věcech. "Zřejmě jste mě špatně pochopila, slečno.." na chvíli se odmlčel a opět hlavu zvedl. Nedokázal mluvit, aniž by se na ni díval, když byla jeho slova míněna upřímně. "..Pokud si myslíte, že jen proto že by se mi nějaká z vašich odpovědí neměla líbit, jste o dost méně temperamentní, než za jakou jsem vás považoval." Mezi větami se krátce nadechne a udělá krok jejím směrem. Dávno nebyl někým kdo by musel vyžadovat respekt, s kým by se mělo jednat v rukavičkách a před kým by měli lidé mlčet. dokonce ani když žil na hradě tak tento způsob neměl rád. Byl sobě rovný se svými poddanými i když na jeho bedrech ležel slib jeho domovině. Illivenas na jeho ramenou už nedřímal, ale ten slib přetrvával. "Máte snad pocit, že se přede mnou musíte chovat jinak, než jak jste se chovala dokud jste tančila na střechách? Máte pocit, že před obyčejným muzikantem co se vkradl do vaší melodie musíte zavírat ústa a skrýt své názory? Pokud je to tak, jsem zklamán - jelikož vaše hraná melodie mi lhala." upřel na ni oči, které teď byly ještě pronikavější než předtím, tentokrát to byl zcela úmyslný pohled. Ragi hudbu prožíval, přenášel do ni vlastní pocity, sděloval s ní to, co chtěl říct. Neměl rád hudbu, která lhala. Přebírala pocity jiných a jen o nich vyprávěla, lhala o jejím hráči. Proto na ni upřel oči s drobnými plamínky v jejich čokoládové temnotě. Tentokrát jeho oči odpověď požadovaly, ačkoli jeho hlas nezněl naléhavě, nezměnil se jeho tón, ani klid, který z něj i z celého chování muže vyzařoval.

svět který zná Ragi je velký, rozlehlý s mnoha kouty a čím hlouběji do konverzace s dívkou zaplul, tím víc si uvědomoval jak je ten její svět malý a uzavřený. jen pár vteřin zpět mluvila o svobodě, ale tu skutečnou nikdy nepoznala. Naklonil hlavu mírně na stranu - jak snadné bylo zapomenout na tenhle malý svět, když se ocitnete v tom velkém. Sledoval její počínání na zídce a ačkoliv její slova mohla někomu dávat smysl, Ragi v tom neviděl mnoho skutečnosti. Čím dál tím víc si připadal, že se vedle něj snaží být někým jiným a to i přesto, že byl pro ni právě tím cizincem, jakým se stával pro Illivenas. Než stačil její slova okomentovat, znovu ji připomenout, že není tím, před kým by něco takového musela dělat, viděl jen to zaškobrtnutí, ten krátký moment, kdy dívka ztratila rovnováhu. Prudce se pohnul dopředu, aby ji zachytil a i když by jej urazilo, kdyby věděl, že dívka s jeho pomocí nepočítala, nemohl o tom vědět. Nyní na ni upíral zrak, jelikož skončila v jeho náručí jako princezna, kdy ji svíral pevně, ale přesto něžně, aby ji neublížil. ano, uvědomil si později, že jeho kápě padla dolů, ale jak již bylo řečeno.. jak by dívka mohla znát jeho tvář. Je to tak dlouho co odešel, dvacet dekád? Nebo to už bylo pět-a-dvacet? Nemohl dát ta čísla dohromady. Postaví ji na nohy zatím co na okamžik uhne pohledem a kápi opraví, tentokrát ji nenechávaje spadnout tolik do obličeje, aby mu do něj nebylo vidět - jakou by to mělo cenu, když stejně byl spatřen. "Měla by jste si dávat pozor na to kam šlapete." Vyděšený? Ne. není mu sto, aby se nechal vyděsit něčím tak jednoduchým, zvládl mnoho horších situací, ale nemohl popřít, že by se v něm něco nepohnulo, že jeho srdce neposkočilo o pár úderů, když ztratila balanc, ale nebyl to strach co s ním pohnulo, nýbrž starost - možná.. byly tam jisté obavy o ni. Ale vyděšený rozhodně nebyl. "To vás natolik ovlivňuje má přítomnost, že ztrácíte rovnováhu na takto nízké zídce, zatím co před pár minutami jste ještě tančila na střechách? Nebo máte jen potřebu vzbouzet ve mě starost? - Chvějete se. Je vám chladno?" nemluvil hrubě, otázky pokládal jednu po druhé klidným tónem stejně jako doposud. Při té poslední k ní udělal krok. "Řekněte mi vaše jméno." nyní to byla prosba. Možná čirá zvědavost, která nakonec rozpoutala v jeho mysli hádku s pamětí, když jej nemohl najít ve vzpomínkách na dopisy od otce. Přitom riskoval, jelikož sám ji své jméno říci nechtěl. ne jeho plné znění. Jak by se asi ulicemi rozlehlo jméno známé z každé pohádky o historii. Jak by si Xibram poradil s tou ozvěnou? sám pro sebe se usmál a uhnul pohledem stranou, přičemž se otočil od dívky stranou i tělem, takže ji stál bokem. "Nebo se dál skrývejte, z tohoto setkání pravděpodobně zůstane jen ona melodie, pokud vám to postačí." dodal. Pro někoho málo, pro něj hodně. Ačkoli melodie byla unikátní, on si ji pamatoval. Od chvíle kdy ji uslyšel mu noty dávaly smysl a skládaly se do jednotlivých notových řádku v jeho hlavě. S velkou pravděpodobností už ji nezapomene. Ovšem zatím to bylo právě to jediné, co tuhle noc dělalo výjimečnou.
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 19:26
To, že muzikant sklopil oči zaznamenala jen koutkem oka, neb sama nyní spíše klopí k zemi. Jako by nad svými další kroky přemýšlela o něco více. Pravda, tak trochu nad tím přemýšlela, protože si jednoduše nebyla jistá, zda má k cizinci být tak otevřená. Snad to bylo díky výchově, kterou se jí snažila vštípit její babička, nebo možná jen znejistěla. Možná ale jej ale chtěla lépe poznat a vzala to trochu netradičním způsobem. Jeden si nemohl být jistý, tedy, pokud se jí přímo nezeptal i když někdy si nebyla jistá ani ona sama tím co dělala, zvlášť když se její srdce přelo s myslí co dělat. Pod šátkem se pousměje nad jeho slovy. ,,To je možné, koneckonců, stále se učím a ne jednou tomu tak je z vlastních chyb a omylů. Ale můžete mne z mého omylu zkusit vyvést, poslouchám." Odvětí klidným tonem na jeho slova při čemž k němu spíše potutelně zvedne pohled. A opravdu, pozorně naslouchá jeho dalším slovům, při kterých se tiše zasměje a lehce zavrtí hlavou. ,,Tak to si, drahý slavíku, budete muset ověřit sám, pokud Vás to zajímá." Odpoví hravějším, tonem, do očí se mu však zatím nepodívá, zdá se, jako by jej lehce popichovala. V okamžik kdy však udělal krok k ní, se jejich oči opět střetli. Neuhnula mu ani o krůček a upřeně jej sledovala. Poslouchala každé jeho slovo bez jediného hnutí, ovšem v jejích očích hráli plamínky, které, jako by se zvětšili a zorničky se o něco zúžili při jeho posledním slově. To jediné slůvko stačilo, aby překonala pár ráznými, rychlými kroky vzdálenost mezi nimi a hleděla mu bez uhnutí do očí ve kterých je vidět plamen, jež jí žhnul v srdci a který se muži povedlo popíchnout. ,,Mé housle nelžou, stejně jako já." Odvětí opět trochu více rozohněněji, než zamýšlela, i když spíše tišším hlasem, než že by jej zvyšovala. Tentokrát, se za to však neomluví, jako to udělala prve. ,,Pokud si tohle myslíte, pak jste mnohem méně všímavý, než jsem si myslela... ale nemyslím si, že by to byla pravda." Zhluboka se nadechne a vydechne, aniž by však spustila své oči z těch jeho. ,,Jediný důvod, proč se snažím udržet svoji povahu je ten, že nechci aby se kdokoliv v mé přítomnosti cítil nepříjemně a ne každému je otevřenost příjemná." Dodá na vysvětlení, stále hledíc do těch jeho, nyní dlouze, snad nejdéle za dobu kdy spolu mluvili. Ale zlobit se na něj nedovedla, ostatně, nebyla to ani jeho chyba, že se stáhla. Trvalo to snad celou věčnost, aspoň jí to tak přišlo a klidně by se ještě další věčnost do těch očí dívala, byť by si to sama nepřiznala.

Snad i proto se raději vydala na onu zídku a možná i právě díky onomu vnitřnímu souboji, kdy srdce odporovalo mysli a naopak, nakonec málem skončí na zemi. Nebýt náruče ono cizince, kterou si však nestihla moc vychutnat. Možná to tak ale bylo lepší, ještě by se jí mohlo později stýskat. Po čem se jí ale stýskat rozhodně nebude, jsou zarudlé tváře, byla ráda, že to minimálně vypadalo, že si toho, snad díky šátku, její společnost nevšimla. To by se nejspíš zastyděla ještě víc, ale to mohla jen hádat. ,,Snažím se, ale ne vždy to vyjde." Odpoví prostě  upřímně, a že ne vždy šlo jen o chození po zídkách. Ale z veškerých chyb se snažila poučit... i když se některé i tak opakovali. Stejně jako zarudnutí jejich tváří když se začal ptát, ještě štěstí, že bylo šero a byla zamaskovaná. ,,Nelichoťte si tak... občas se to prostě stane i když už ne tak často... ale děkuji za záchranu." Odpoví s lehkým pobavením, lehce nakloní hlavu nad jeho další otázkou a ústa jí pod šátkem cuknou do úsměvu při čemž jí opět i zahrají plamínky v očích. ,,A zabralo by to kdyby ano?" Pronese s hravým tonem, ne že by měla v úmyslu padat schválně, ale zajímala ji odpověď. ,,Oh... ne... to bude dobré, nejspíš jen menší šok... jak jsem řekla, pády už se mi nestávají tak často." Odpoví, při čemž se trochu ošije a pousměje se. V duchu tak nějak tuší, že to nebylo ani tak z toho pádu jako kde při něm skončila. I když k ní udělá krok a položí další otázku, usměje se. Snad by mu to jméno i řekla, kdyby se od ní neotočil stranou. Při jeho dalších slovech mírně přivře oči při kterých jí zahrají plamínky. To vedlo k tomu co jí šlo nejlépe - spontánnímu a možná i trochu bláznivému nápadu. Opět překonala zbývající vzdálenost a... pokusila se mu jeho kápi stáhnout do tváře a v rychlosti od něj tanečním krokem odskočit. ,,Řeknu Vám své jméno - pokud mne dokážete chytit, když zrovna nepadám ze zídky, slavíku." Pronese s hravostí, ovšem, nedá mu šanci odpovědět, v mžiku se totiž e smíchem rozběhne do ulic a nechá na něm, zda mu jméno a její přítomnost bude stát za to, aby ve městě tenhle neposedný plamen zkoušel chytit. A že to bylo dětinské? No... nejspíš, ale to ji v tu chvíli vůbec netrápilo.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

8/12/2020, 21:35
Vevádět ji z omylu? Mohl by, jelikož se v jeho přítomností mohla dopustit hned několika. Snad, že ho milně odhadovala, nebo jen nepochopila jeho slova, kterými k ní promlouval - ale proč by měl. Vždyť zůstávat ve sladké představě je mnohdy lepší, než se utápět v reálném vědomí, některých věcí. Už dříve se ptal ve svých myšlenkách, jak by mohla reagovat, kdyby věděla čeho se dopustil, čeho se vzdal a kdyby znala onen pravý důvod, ale tuhle odpověď znát nechtěl, nechtěl se ani z dálky přibližovat tomuto tématu. "Už jednou jsem řekl, že jste všímavá, to, že odpovídáte i když neznáte správnou odpověď neznamená, že by jste toho měla nechat." pronese k tomu nakonec. Opakoval svá vlastní slova, která již předtím vyslovil. Nepoučoval ji, jen ji svá slova připomínal. Hravý tón jejího hlasu ho opět na chvíli vrátil do Fiplinu, do nížin, kde se do toho tónu nechal zamotat poprvé. Krátce po ní přejel očima, jakoby měla každou chvíli udělat nějakou naprostou šílenost, srazit jej k zemi nebo se pokusit pokoušet jeho trpělivost. Narovnal se, jakoby snad její další čin očekával, kdy se mu vměstnala do osobního prostoru, lehce musel sklopit hlavu, aby ji stále viděl do očí a mohl si vyslechnout její rozohněná slova. To bylo to o čem mluvil, to co poslouchal v t=onech její melodie. Temperament, žádné omluvy z amaličkosti, slova tak jak přišla na jazyk. Možná jej to mělo zastrašit, možná mu to mělo nějak ublížit, nebo jen dát najevo, že není radno trápit ji slovy. ale copak on ta slova nevolil schválně? Copak nebylo jeho záměrem, aby znovu zažehl ten plamínek, který poznal v melodii? Nejspíš. Pravděpodobně. na jeho tváři se objevil úsměv a v tmavých očích prolétly jiskry, které očím dodaly na uhrančivosti. Sama se mu postavila div ne do náručí, sama narušila onen osobní prostor a narozdíl od ní, si Ragi až příliš dobře uvědomoval jak blízko mu dívka stojí, že kdyby se naklonil dopředu, sklonil hlavu - což přesně udělal - zbývalo by mu jen těch pár centimetrů od polibku. Který se jí však dát nechytal. Přesto svůj pohled na její rty směřoval, na moment se na ně zahleděl a pak je zvedl k jejím očím. Zatím co doposud sváděl pohledem k neřestem zcela nevinně, nyní to bylo záměrné. Škádlení za popichování, konečná zastávka všeho dění v jejich okolí. "Možná... by jsi měla lépe naslouchat, kolibříku." jeho odpověď byla šeptem a zároveň to bylo poprvé co ji oslovil jinak než jako "slečnu". Zkrátka to formální označení odhodil a doslova zakopal hluboko do země. A to přezdívky nedával příliš často, rád se držel jmen. ale mohla si za to sama. Nikdy neřekl, že si to myslí. Neřekl, že je to pravda, že lže. byla to otázka. na kterou už znal a měl odpověď. S jejím útěkem se sám pro sebe usmál a narovnal se.

Xibram       - Stránka 2 Tumblr_njiozkNsFm1rekzlco1_500

Ale dívka zřejmě nemohla bez jeho společnosti být dlouho, jelikož mu v příštích minutách skončila stejně v náručí. Nelichotil si záměrně, tedy ano vyslovil ta slova a formuloval to tak, že to znělo jako lichotka jemu samému, ale proč by se ji na to nezeptal. dokud tančila na střechách její krok byl jistý a ladný, ale sotva se před ním projde po zídce poroučí se k zemi jakoby by ji to k ní táhlo. po její otázce se krátce zasměje. "Chtěla by jste, aby taková lest zabrala?" odpověděl ji otázkou, převracejíc ji tak, aby vyhovovala jemu a ne jí. Stejně mu přivedla na mysl jisté starosti, když se stále chvěla, ale na jeho otázku přišla odpověď záporná, proto jen kývl. Místo toho ji položil otázku druhou, která nesledovala jejím útěkem, aniž by stihl reagovat. "Kotlíku, ty to vidíš - nejsem na tohle už starý?" na okamžik zvedl pohled k nebi, ale sám pro sebe se usmál. Upravil si kápi tak, aby viděl na cestu a ačkoli právě odmítl hrát si tu dětskou hru v ulicích Xibramu, rozběhl se za ní. Pořád to bylo jeho město, jeho domov a mělo to cesty, které znal jen on. Krátké zkratky, místa kudy se ztrácel doprovodným strážím. Skuliny mezi domy, zídky, které vás dovedly na střechy a zase dolů do ulic. Nechytil ji hned, a při běhu se stihl trochu zadýchat, ale pořád byl vznešená víla, nestalo se nic, co by jej donutilo padnout na kolena a možná zahrálo roli trocha toho štěstí, či se nad ním kotlík slitoval, když vyběhl na jednu z ulic ze své zkratky a zatarasil dívce cestu. Vrazila do něj, což ani on sám v tu chvíli nečekal, ale zvládl to ustát, jen se s ní v naručí otočil a zády ji opřel o stěnu blízkého domu - přičemž ji dal za hlavu ruku, aby se nepraštila do hlavy. Hlavu na okamžik nechal skloněnou, aby nabral správný dech, potom ji zvedl a zadíval se ji do očí. "Říkal jsem, že Xibram.. bude mít místa, která nepoznáš." narážel na svá slova o výhledu, který tu ještě nenašla, neviděla. stejně jako pravděpodobně nevěděla o jeho zkratkách mezi ulicemi. "To jméno, kolibříku."
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

9/12/2020, 07:06
Trpělivě čekala na jeho další slova, netušila, zda se ji opravdu rozhodne vyvést z omylu, nebo ne. Pravda, neznala jeho pravý důvod, proč, i když tvrdí, že tu není tajně je přecejen zahalen. Ale nevyptávala se, byť ji taková otázka napadla. Ne snad proto, že by jí na tom nezáleželo, jako spíš proto, že nechává na něm, co vše jí poví a co si nechá pro sebe. O to víc se ale snažila zapamatovat si to co jí říkal byť by si to vyložila jinak, než autor slov zamýšlel. Pod šátkem se usměje, když muž zopakuje svá slova. Slova, kterými jí, vědomě či nikoliv, dával svolení být v jeho přítomnosti sama sebou, což bylo velmi milé gesto. I když se jim oběma mohlo pěkně vymstít, což byl také důvod proč se snažila krotit. To jí však její společnost trochu kazila i když to nejspíš nebylo záměrné. Zpříma mu hleděla do očí po jeho slovech, které byť naznačovali, že by snad lhala. Nesnažila se jej snad zastrašit, nebo mu ublížit, byť by se tak mohlo zdát, spíš jen objasnit situaci i když dost svérázně. Svýma očima upřeně sledovala ty jeho, ve kterých se mihli jiskry. Ani jeho úsměv jí neunikl a tak nějak jí přiměl k tomu aby se sama usmála. Mohla by se v těch jeho temných studánkách utopit snadněji, než by se nadála, ale nechtěla se jen tak nechat dát. I když byli u sebe až nebezpečně blízko, neustoupila mu ani o píď. Ta blízkost jí, pravda, začala trochu znervozňovat, když si všimla kam na chvíli zabloudili jeho oči. Snad se i trochu zachvěje, což by si sama nepřiznala. Její rty však byli bezpečně skryty za šátkem, což, ji tak nějak uklidnilo. I když i tak se neubránila myšlenkám co by se dělo kdyby jeden z nich onu vzdálenost překonal až se jí z toho rychle rozbuší srdce. To se však nestalo, alespoň zatím ne, z těch myšlenek ji vytrhl tichý šepot, který si musela přiznat, že se velmi dobře poslouchal. Byť si to zatím nepřiznala, nebyla jí jeho přítomnost ani zdaleka nepříjemnou, spíše naopak. Nechtěla se však vzdát ani teď, koutky jí při těch slovech lehce cukli do úsměvu, snad z oné přezdívky, snad jen ze samotného tonu hlasu jejího společníka. Lehce nakloní hlavu na stranu stále hledíc do těch jeho nekonečně hlubokých očí. ,,Možná, že  to zkusím, drahý slavíku." Odpoví mu rovněž šeptem, při čemž jí v očích přeskočí hravé jiskřičky, jenž dávali najevo, že jeho škádlení rozhodně nezůstane bez odezvy. Ještě o pár centimetrů se k němu přiblíží, téměř se svým nosem dotkne toho jeho, snad aby mu jeho škádlení vrátila, jen aby mu v dalším okamžiku s tichým smíchem v očích prchla na zídku.

Ovšem, ne na dlouho, za pár okamžiků se ocitla v jeho náruči, sama ani nevěděla jak. Chvíli jí trvalo, než se z toho oklepala, nakonec ovšem, opět navázala na onu vlnu pošťuchování byť se snažila popřít, že by jí něco bylo. Nejspíš to chvění nechtěla přiznat ani sama sobě. Stejně jako to, že by ji to k muži mohlo nějak táhnout. Pousměje se když zaslechne jeho smích, ovšem sama se pak musí tiše zasmát, když se její otázku pokusí překroutit, hravě nakloní hlavu na stranu s plamínky opět v očích. ,,Chtěl by jste, abych chtěla aby zabrala?" Vrátí mu jeho překrucování což následuje jemný smích. Tohle byla hra pro dva a ona se jí bavila. To tak, že opomněla to, jak se před okamžikem chvěla a jak ji muž dovedl znervoznět aniž by se o to snažil. Odpoví mu na jeho otázky a po poslední odpovědi je za chviličku pryč. Proplétajíc se mezi uličkami, nechávajíc na něm, zda jim oběma zůstane z noci jen vzpomínka na onu melodii, nebo se znovu setkají a budou jí pokračovat společně. Ani ona však neběžela jen po hlavních ulicích byť neznala své rodné město nejspíš tolik jako její společník. Ale na to tak nějak spoléhala, tušila, že pokud bude chtít, tak ji dožene. Pokud ovšem bude chtít, toď otázka. Na kterou se jí dostalo odpovědi byť krapet nečekané, když do tajemného muže vrazila což ji zprvu překvapilo, ale nakonec se zasměje jak se otočí i s ní v náruči. I ona se trochu zadýchala a srdce jí utíkalo ještě nějakou chvíli poté co ji chytil. Jemně se opře o jeho ruku když se chce opřít hlavou o stěnu domu za ní. Nesnaží se mu nijak vysmeknout, ovšem tak nějak automaticky vyhledá jeho oči když zvedl hlavu. V očích jí, i přes zdánlivou prohru, hrají stále hravé plamínky. ,,Já vím... na to jsem spoléhala." Přizná s lehkým cuknutím koutků do úsměvu i když by nemusela. Když viděla, jak o to jméno stojí, skoro se jí chtělo si ho ještě na chvíli nechat. ,,A které drahý slavíku? Mám totiž dvě jména." Poškádlí jej hravým tonem, ovšem, ze svého slibu se vykroutit nechce, snad ho jen maličko pozdržet. Snad aby ho pozlobila, snad aby si jeho pohled udržela na okamžik déle. ,,Caelynn Naira Soveliss." Odvětí nakonec celé své jméno i když šeptem, tak, aby dala najevo, že jej dává jen jemu, nikoli celému městu. Na chvíli opět sklopí pohled, ovšem jen na okamžik, než jej opět zvedne. ,,A jakpak mám říkat tobě, drahý slavíku?" Zeptá se tiše byť se zvídavostí opět se utápějíc v jeho pohledu, při čemž si to ani neuvědomí, ale pokusí se mu jemně zastrčit za ucho jeden z neposedných pramínků vlasů aby mu viděla do tváře.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

9/12/2020, 18:01
Bohužel, v jheo životě existovalo jakési deja-vu. Něco co dávno zažil, něco co mu připomínalo minulost a jak už to tak bývá - stáva se to v tu nejméně touženou chvíli. ve chvíli kdy to chcete méně než kdykoli předtím. Na jeho mysl přišlo jediné jméno. Haida. To jak se chovala hravě, když přesta hrát svou píseň. To jak se k němu nakláněla a jak ji šeptal div ne do rtů, když na ni upíral pohled. Ten polibek co mu nakonec věnovala. Všechno se to objevilo v jeho mysli právě ve chvíli, kdy obdobně škádlil svou nynější společnici. drobného kolibříka, jehož srdce bilo na poplach a křídla mávala rychle, zatím co mu hleděl do očí. Ale každý kolibřík umí rychle uletět, každý kolibřík má srdce bijící na poplach. Tak proč tento kolibřík setrvával a s těmi plamínky v očích si pohrával. Mohl by popsat, že zahlédl několik z nich, jak tančí v duhovkách očí a přímo se nabízejí k tomu, aby svou chybu znovu zopakoval. Nic, se nestává dvakrát stejně - cožpak příběh může mít jen jeden začátek? Ten pravý má začátek jedinečný. zaznělo v jeho hlavě. Tiše se ta myšlenka opakovala a rozléhala jeho hlavou jako ozvěna. Pousmál se. Bylo to jen jeho prokletím, jeho vlastní mysl, jeho vlastní srdce a ta touha, která se tak často a tak snadno dostala do jeho tmavých očí a projevovala se v podobě nezbedných jisker. Byl dobrým přítelem, posluchačem i pomocníkem. Svou hudbou vyjadřoval své city, ale uměl vyjádřit i pocity druhých. spoléhal na pohledy do očí a mnohdy sám sebe zamotal do ne přiliš příjemné situace. copak bude tento malý kolibřík? Bude pro něj přítelem? Uvažoval v tichosti, zatím co ona se mu vzdalovala - proč je tak podobná Haidě?

Opět. Ten silný počet deja-vu. Jakoby ta slova už slyšel, i když to nebyla "ta" slova. Zábavná hra, která se pomalu měnila v to co už dávno znal. Nikdo nechce říct nahlas odpověď, nikdo nechce být tím kdo se přizná k něčemu co by se mohlo stát, kdyby to přiznali. Otázkou bylo, zda k tomu měli předpoklady. Bylo to proto, že se jako on skrývyala, nebo to bylo kvůli oné podobnosti. Slovníh her bylo dost, pro tuto chvíli tento moment. Na jednu jedinou sekundu, kdy se kolem něj rozhostilo úplné ticho, aby mohl bez výtrazných emocí říct jedno jediné slovo. "Ano." dával šanci čemukoliv, přátelství i tomu být jen ten zvláštní cizinec, co se v Xibramu objevil. Cožpak z toho neplyne žádné ponaučení? opět v jeho myšlenkách zaznělo jemným tónem. Jakoby na moment opět stál na zelených pláních středozemních nížin Fiplinu. Jakoby se opět díval na měsíc, odrážející se na hladině jezera. Někdy, musíš ponaučení hledat až na dně králičí nory, nežli na jejím začátku. Sklonil pohled, než se za ni rozběhl. Používajíc své skratky, naučené cesty a malé tajné průrvy mezy domy. Zastavujíc ji vlastním tělem a tisknouc ji ke zdi jednoho z domů. Kolibříci létají rychle, ale někdy až příliš vysoko. "Spoléhala jste? Takže se přiznávate, chtěla jste, abych za vámi šel." pronesl zatím co už klidněji vdechoval čerstvý noční vzduch. Nemusel ji odpovídat na její další otázku, ne slovy - jiskry v jeho očích mluvily za své. její jméno si bude pamatovat. Pravděpodobně jej nezapomene, i když prožíval mnohá jistá deja vu. Pro něj bylo horší situací její otázka, kdy se na jeho rtech objevil nepatrný úsměv. Sledujíc pohyb její ruky. Jak hluboko do králičí nory zajdeš, pro svou odpověď? Pohled upřel opět do jejích očí, zdalipak bude jeho jméno tak cenné jako to její, když pro něj musel proběhnout tolik krásných míst Xibramu bez zastavení. Jak hluboko? Narovnal se, a pustil ji ze svého něžného sevření, zůstavajíc stát ve stejné blízkosti. Řekla celé své jméno, což on udělat nemůže, přesto.. "Říkají mi Ragi, kolibříku." až na dno králičí nory, aby jsi našel odpověď. až na její dno.
Caelynn Naira Soveliss
Caelynn Naira Soveliss
Poèet pøíspìvkù : 29
Join date : 06. 12. 20
Age : 122
Location : Illivenas

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

9/12/2020, 19:56
Možná, kdyby tušila co se mu honí hlavou, chovala by se jinak, možná ale také ne, protože ji požádal aby byla sama sebou i když svá slova nepronesl přesně takto. Nebo by se ho o to víc snažila rozveselit, jenže, do hlavy mu nevidí. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně to třeba ukáže až čas. Zatím si užívala pohled do jeho očí, i když ne tak úplně užívala, snažila se v těch nejčokoládovějších očích co kdy viděla, neztratit, ale ať už to bylo těmi jiskřičkami, část v ní, kterou se však bála nechat se vést, se v těch očích utopit chtěla. A ona nevěděla, co si o tom má myslet a tak se tomu neznámému pocitu snažila vzepřít i když jedna její část chtěla do toho neznáma skočit. Něco ji k tomuto neznámému přitahovalo byť si to nahlas a raději ani v duchu nepřiznala. Byla naštvaná sama na sebe, od kdy se něčeho bála, zvlášť když ani nevěděla přesně čeho? A i když se vzpírala tomu, aby onen pomyslný krok do neznáma udělala nemohla se ani přimět odtrnout se od jeho uhrančivého pohledu s hravými jiskřičkami. Nemůžeš, nebo nechceš?... Položí si v duchu otázku při které se nevědomky kousne do spodního rtu. Obojí. Odpoví si v hlavě tak, že to téměř sama neslyší. Proč jen musí být ty jeho oči tak hluboké  a jeho úsměv, který se mu zrovna mihl na rtech, musí být tak okouzlující a zároveň odzbrojující. I ona se nevědomky usměje, sledujíc jeho pohled . V duchu se však stále dohadovala sama se sebou a snažila se to vše nějak pochopit. Musela se od toho pohledu odtrhnout, nebo by se jí to také nemuselo povést už nikdy.

Hrátky se slovy, vracela mu jeho překrucování a bavila se u toho, s nakloněnou hlavou vyčkávala, zda vyřkne její společník další slova, která by mu poslala zase zpátky. A dočká se překvapení, které jí zároveň zahřeje u srdce, ale zároveň ji opět o něco víc vyvede z míry. Cítí, jak jí lehce rudnou tváře, takže se musí opět spolehnout na svůj šátek a šero. Párkrát zamrká, ale stejně se v okamžiku usmívá jako sluníčko. Udělá pár lehkých krůčků k němu při čemž mu odpoví hledíc do jeho očí, i když se na nic nezeptal. ,,Pak následujte své přání a třeba se stane skutečností, drahý slavíku." Zašeptá tiše, s hravostí, zároveň však i s jakousi něhou která se jí do hlasu vloudí aniž by o to opravdu stála. Její srdce si zkrátka umělo najít cestu i když se ho rozum snažil sebevíc zapírat. I tak bylo trochu ironické, že mu řekla právě toto byť se svému současnému přání sama vzpírala. Za chvíli se mu už pokusí zmizet mezi ulicemi města i když jak se ukáže, tento pokus nepatří mezi úspěšné. A její srdce bylo rádo za to, že se jí nepovedlo mu utéct. Lehce jí cuknou koutky nad jeho slovy. ,,To nemohu popřít... ovšem nikdy bych Vás k tomu, aby jste mne následoval, nenutila..." Slavíci totiž potřebují volnost k tomu aby byli šťastní... Pomyslí si v duchu při čemž jí na rtech setrvává úsměv skrývající se pod šátkem. Jeho jiskřičky v očích ji hřáli u srdce, vlastně, když nad tím přemýšlela, celkově jí bylo docela dost teplo. Částečně ji zamrzelo, když ji ze svého jemného sevření pustil, ale části se ulevilo. Jak by asi teď vysvětlovala fakt, že i když už neběželi srdce jí utíkalo dál, nebo snad to kdyby se opět začala chvět nebo nedej bohové, červenat? I tak dál sleduje jeho oči a jméno, které jí sdělil... rozhodně neměla v plánu někdy zapomenout. Lehce zvedne ruce ke své tváři a šátek si odepne tak, že zůstane viset za kápi. Nebylo to fér, když ona jeho tvář viděla celou a on její ne, i když ona si se svým odhalením dala na čas. Když šátek odepne, ruce opět spustí podél těla. ,,Ráda Vás poznávám, drahý slavíku... ale měl by jste se už rozhodnout... zda mi budete vykat či tykat." Pronese hravým tonem a lehce jí zacukají koutky do úsměvu. Bylo jí v jeho společnosti dobře, dokonce by řekla bezpečně, což si neuměla vysvětlit když se sotva potkali. Letmým pohledem se rozhlédne okolo nich. ,,Mám pro Vás možná trochu troufalý návrh... když jste tu nebyl nějakou dobu, co kdyby jste mi ukázal město Vašima očima?" Položí mu možná trošku zákeřnou otázku, ale... ona tu byla často, znala město ze svého pohledu, ovšem, jemu možná byl pohled na toto město vzácný a nechtěla aby minul něco, co by třeba minout nechtěl.
Sponsored content

Xibram       - Stránka 2 Empty Re: Xibram

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru