Východní Tichý les

Dívka, která jej měla doprovázet, zřejmě nepatřila k těm výřečnějším. Tedy alespoň mu to tak přišlo, ačkoliv se snažil začínat rozhovor, se kterým by si mohli svou cestu pomalu krátit, nakonec nedostal žádnou odpověď, a dokonce na onom místě na okamžik osaměl, když se dívka rozhodla odejít pro své věci. Ragi byl zvyklý být sám a dobře si zvykal i na ženskou společnost, obzvláště díky svému velkému srdci, ale za posledních několik týdnů si sám sobě připadal dosti unavený. Možná to bylo tím, kolik smůly a bolesti mu poslední měsíce přinesly, nebo to byl opět jen stesk po domově. A tak zůstal v tichosti, dokud se dívka nevrátila i se svým koněm. Sledoval, jak se kůň vzpíná a snaží se dostat stranou, nechal ji, aby si popovídala se svým koněm, ostatně – každý má se svým zvířetem svůj vlastní vztah. Ale osobně už na ni nečekal a pomalu se vydal krokem dál, směrem k hranicím s Cyrou. Nebylo příjemné zůstávat na tomto místě příliš dlouho. Poposunul si popruh kytary trochu více nahoru a upravil si brašnu, ve které nesl těch pár svých věcí. “Těší mě, Mai.“ pousměje se krátce jejím směrem, opět se zaměřil před sebe a vyčkával, jestli bude chtít dívka promluvit.