Heden

<<<

Jak dlouho tomu bylo? Týden? Dva? Nebo celý měsíc? Nebyl si jist, když s pohledem k nebi pomalu kráčel směrem k Hedenu. Zbláznil se, nebo možná jen potřeboval vědět, že se ten den skutečně stal. Jak pomalu postupoval vpřed. Ve svých obyčejných kalhotách, bílé košili, kožené vestě. S mečem na opasku u pasu, s kytarou na popruhu na zádech. Batoh přes rameno. Je to už dlouho co jsem zde byl naposledy. Zajímavé jak se cesty vrací tam, kde už jsem byl. A přesto jsou úplně nové. Byl zcela přesvědčený, že dávno zapomněla Haida. Jejich cesty se rozdělily už tak dávno a přesto v něm zůstalo jakési přátelství, které ho táhlo očima k nebi, kdy se pousmál sám pro sebe. Cožpak to nemá, žádné poučení? sklonil hlavu a zakroutil jí, než se pohledem vrátil k cestě před sebou. A pak tu bylo ono setkání v jeho domovině. V jeho rodném městě, v milované zemi se srdcem na dlani a pod dohledem všech těch hvězd. Žena jež jej doháněla v myšlenkách, jež napadala jeho sny a provázela jeho písně po jeho cestách, ať se hnul kamkoli. Dívka, která jej táhla dál a donutila jej opět kráčet pod parným sluncem vysoko na obloze. Nevěděl zda ho nohy vedou tímto směrem, aby viděl po letech opět Heden? Město ve kterém poprvé pokusil vzdát se svobody a žít se ženou, kterou miloval? Bylo až zvláštní jak za jeho život měl tolik šancí milovat a pokaždé to zvládal jen se srdcem na svých dlaních. Nyní však cítil, že nebyl na dobré cestě. Vrátil se ve vzpomínkách k noci pod hvězdami. Za tuto cestu již po několikáté. Již s jasným vědomím, že to byl on, kdo tomu zabránil a s tím, že věděl proč je tomu tak. Nelitoval svého rozhodnutí, ale loučil se nejen s ní, ale se svým domovem. Zlaté okovy jsou v prachu cest a přesto ty domove, zůstal si blízko. Jak těžké by bylo žít s myšlenkou na někoho, kdo je tak blízko domovu S jeho vlasy si pohrával vítr a on cítil jak jej postupně svazuje pocit minulosti. Hned co měl město na dohled cítil ostré trny, zabodávající se hluboko do kůže, i když jeho tělo bylo zcela volné.

Konečně se dostal až k Hedenu, slunce se sklonilo k západu a nebe pokrývaly červánky, které se odrážely v zrcadlové hladině jezera pod městem. Věnoval tomu pohled a věděl, že neudělal chybu když se rozhodl projít branami města. Procházel ulicemi a na tváři se mu usadil milý úsměv až do chvíle než dorazil na náměstí. Usadil se v blízkosti kašny, odložil své věci a do klína si vzal svou kytaru. Od chvíle kdy opustil svou rodnou zem, svého otce a vlastně všechno co do té doby znal, cestoval a jeho láska spočívala v hudbě, kterou uměl dávat dál. Nyní tomu nebylo jinak a náměstím se brzy příjemné tóny jeho písní, které skládal, hrál a zpíval pro své okolí. Hrál tak jak mu srdce napovídalo a s každým slovem, kterým vyzpíval svou duši svým podmanivým hlasem. ( 1 písnička ). Nezůstal však sedět sám a jak postupně šel čas a nebe dál padalo do polštářů z červánků, u kašny se s ním sešlo kromě posluchačů i několik jeho starých známých. Hráli na kytary broukali si a vyprávěli historky. Ragi očima sem tam navázal kontakt s někým z posluchačů a daroval nevinný úsměv. Co však unikalo jeho zraku byly ony zamilované pohledy dívek směřované k jeho tváři, po několika dalších písních. Čím pokročilejší byly červánky na nebi tím klidnější se stávala hudba, hraná jím i jeho přáteli, až se nakonec zklidnila pouze na melodie beze slov: společná píseň. .

Sedět při zapadajícím slunci v Hedenu nakonec nebylo něco, co by od sebe očekával jen pouhých pár měsíců potom, co se jeho a Haidiny cesty rozdělily. Přesto tu byl a seděl na kamenném okraji kašny s kytarou ve svém klíně a drnkal prsty o struny, které vdávaly melodii, která splývala s dalšími tóny ostatních kytar. Usmíval se při tom a přivíral víčka nevšímajíc si zrovna dvakrát obdivovatelek, nevinných pohledů ani šuškání. Čas od času své temné oči otevřel a směřoval pohled k červánkům, užívajíc si klid jaký se dostával jeho srdci, při hře této klidné melodie. Ani si neuvědomil kdy, ale atmosféra na náměstí se měnila v příjemně odpočinkovou a k jeho uším doléhal nejen zvuk kytar, ale také spokojené broukání. Rozhlédl se po svých přátelích, kteří se k jeho hře přidali a potutelně se pousmál, dohrávajíc poslední tóny písně. Kytary na okamžik utichly a náměstí se ponořilo do šelestu několika rozhovorů. "Co zkusit něco trochu jiného?" navrhl přátelům a ti přikývli. Ragimu se nestávalo, že by se setkali někde pohromadě. Derick pocházel z druhého konce Otherkionu, Ivar byl sice původem z Cyry, která byla blízko, ale stejně jej už dlouho nepotkal - jediný o kom mohl říci, že by jej tu čekal, byl Kille, jelikož tu byl doma. Přesto, že se dlouho neviděli mohli se nazývat přáteli a poměrně dobrými muzikanty. "Sice tu sedíme čtyři, ale cítím se dost zahanben, když se tak dívám okolo." pronesl žertovně Ivar, když se rozhlížel a Ragi zakroutil hlavou. Přitahoval pozornost, ale také to nemuselo být jen jím. Všechny pohledy stejně nepatřili jen jemu. "To bude tou pověstí.. a to jsme se nikdy na nic příliš nepřičinil." "O to je to horší - ani se nemusíš snažit, i když představa jak to musí vypadat, když se snažíš.." přisadil si ještě k tomu Kille. Je pravda, že Ragi ačkoli v sobě nosil velké srdce romantického muže, ještě mnohokrát do svých románků srdce nevložil. Něco jiného byla jeho drahá žena a Haida jej také velice okouzlila, přesto všechny jeho něžné lásky začaly nevinně a naprosto nečekaně. Kdykoliv si na ně vzpomněl na jeho rtech zůstal něžný úsměv. Zakroutil znovu hlavou a raději pohled sklopil ke své kytaře, aby zahrál několik prvních tónů a vyhnul se tak nepříjemné konverzaci o jeho vztazích. Mohl vypadat jako proutník, ale ve skutečnosti jeho srdce mohlo vždy plát jen pro jednu ženu. Stejně jako hořelo touhou po jeho domovině. "Jako vždy.. Ragi a jeho kytara.." zaznělo ještě od jeho přátel, než se přidali do oné písně a opět tak náměstí naplnili příjemnými tóny. (Odkaz na písničku)  Sem tam se podívali jeden na druhého, jakoby se potřebovali ujistit, že hrají ve správném tempu. Komunikace probíhala ještě nějaký čas beze slov.

Ragi se konečně mohl rozhlédnout po svém okolí a navázat tak oční kontakt i s některými posluchači. Sám sebe neubránil úsměvu, když se střetl s jinými pohledy. Byla to část jeho povahy, když hrál. Jeho oči zkrátka dokázali vyjádřit to co cítil až příliš dobře a jelikož jeho srdce milovalo neustále, nikdy nebylo zrovna běžné, aby mohl někdo v jeho očích vidět i něco jiného. Snad i proto to mohlo mátnout srdce dívčích posluchačů. Sice by přísahal, že mezi tvářemi zahlédl, nějakou známou, ale lidí tu bylo dostatek, aby tomu nevěnoval přílišnou pozornost a raději se zaměřil na rychlejší část jejich písně, která se blížila tímto ke svému konci. Kytary opět utichly a tentokrát to byla domluva o delší pauzu, kdy se jeho přátelé rozhodli odskočit ke stánkům pro něco k jídlu, zatím co Ragi zůstal u kašny opřený o svou kytaru. Sem tam se rozhlédl po náměstí, než se rozhodl uvolnit sevření své vlastní vesty a rozepl na ni knoflíky, přičemž následně povolil i sevření knoflíků košile u jeho krku. Dokonce povyhrnul rukávy a odhalil tak několik tetování, které jej provázeli životem. Královská koruna, která byla na jeho klíční kosti naštěstí vidět nebyla, snad jen její malá část, která stejně nemohla říci mnoho. I kdyby ji někdo zahlédl, stejně by to nedávalo mnoho smyslu. Naopak jeho předloktí bylo odhalené a k zahlédnutí byl třeba javorový list, malé jednoduché slunce nebo symbol větru a moře, které opět už částečně skrýval rukáv košile. Tetováni byla umístěna tak, že tvořila společně docela pěkný celek, nikoli jen změť symbolů. Ragi se narovnal a trochu si košili upravil, když si všiml zvědavého pohledu usmál se a jen kývl hlavou na pozdrav. Dokonce i zvedl ruku a mávnul, což způsobilo trochu toho chichotání a dohady o tom, kdo půjde k němu blíž, aby se ho zeptal.. Ať už to bylo na cokoliv. Ragi se vrátil ke své kytaře a při čekání na ostatní jen prsty bubnoval do dřeva v tichém rytmu písně, kterou již hráli.

Do publika se moc často nedíval. A to i přesto, že se nemusel ani moc soustředit na struny kytary. Dělal to už s takovou přesností, že pozorování toho, jak se struny vlní už spíše patřilo k jeho koníčkům než povinnostem. Ale co bylo v posledních letech jeho skutečnou povinností? Toulat se po světě a dopřávat si čerstvý vítr? Možná a docela určitě by k tomu mohl připojit i písně o své zemi, povinnost vracet se pravidelně domů, odepisovat otci a myslet na svou rodinu. I když to už byl spíš taky koníček a tužba srdce, než povinnost. Jen těžko se všem těm věcem mohl bránit, stejně jako nemohl bránit pohledům jeho směrem, ze kterých si jeho přátelé dělali legraci. Osobně sám netušil jak by to dopadlo, kdyby se snad na okamžik snažil, kdyby skutečně chtěl někomu ukázat co všechno se skrývá v jeho očích, duši a srdci. Lhal, věděl to až moc dobře, neboť to udělal s Haidou. Ukázal ji i ty nejtemnější koutky svého srdce i duše a nakonec se jejich cesty stejně rozdělily. Ragi zkrátka do královské lože nepatřil a dlouho do ní patřit ani nebude. Zvedl pohled od svých strun a zaměřil se do publika, zachytil pohled něžné dívky s dlouhými tmavými vlasy, jež mu věnovala nevinné úsměvy. Sám ji úsměv oplatil a chvíli opětoval i onen hluboký pohled, než byla dívka vtažena kýmsi do kola tance. Ragi zamrkal, jelikož si to v první chvíli vůbec neuvědomil, kdo by mohl být oním jedincem, jež dívku z jeho pohledu vymanil, ale nevadilo mu to. Jen na okamžik sklonil hlavu a pak se zase narovnal během písně, aby se rozhlédl. Bylo to tak přece jen lepší, než že by něco nechtěně způsobil. Jeho mysl byla stále příliš nestálá na to, aby se jen tak poddal faktu dalších možností. Píseň pomalu končila, když si poprvé povšiml Cael a v prvním momentě byl překvapen, že ji zde vidí, neboť co si pamatoval mohlo to znamenat jediné - že bude ve městě i kněžka. Nad vzpomínkou nad jejími prvo-počátkovými protesty, když s otcem přišli s tím, že Ragi musí odejít. Nakonec to ale byla ona, kdo to zvládl dokonale zařídit a dovolila tak Veraginovi, dědici Illivenaské říše, zmizet a stát se pouhým Ragim, muzikantem, svobodným a milovaným. Rád by ji opět viděl, nejspíš by z něj mohla mít i radost, ale jeho by spíš zajímaly otázky na jeho bratra a sestru. To byla jedna z věcí jež jej nejvíce trápily a jizvily jeho srdce s duší - otce si pamatoval, ale bratra a sestru? Jen z toho co mohl vidět, když vyrazili oficiálně do ulic. Vydechl vzduch, který se mu stačil nastřádat v plicích a pousmál se. Píseň skončila a on u kašny osaměl.

Jeho samota však netrvala moc dlouho. Ne jen, že se k jeho uším dostalo ono dohadování, kdo k němu z malého hloučku dívek půjde, ale zároveň i známý hlas, tanečnice po střechách. Poté co si upravil košili se opřel o svou kytaru lokty a zvedl k ní hlavu tak, aby na ni viděl. "Krásný dobrý večer i tobě, kolibříku." pozdravil ji s jemným úsměvem na rtech a pohledem těch svých tmavých očí, který jasně prozrazoval, že její návštěva -  byť nečekaná - je vítaná. Dokonce se ani příliš nepozastavoval nad tím, že by ji snad měl oslovit jménem a nikoliv přezdívkou, kterou pro tuto mladou dámu vybral při jejich prvním setkání. Pohled mu na chvíli padl na hlouček děvčat, jež se o jeho přítomnost dohadovala a nyní stáli jako přimražené, čekajíc co Ragi udělá s nynější společností. Ragi se usmál a sklonil hlavu dolů, že mu vlasy padly do obličeje. Následně ji zvedl opět ke Cael. "Věnuji se hudbě, samozřejmě že se dobře bavím. Není nic lepšího, než se setkat se starými přáteli." kývl hlavou na souhlas. Mohlo jej napadnout i to, že by Cael mohla myslet onu pozornost od jiných dívek, ale Ragi mluvil spíše k tématu hudby. Ostatně, zatím mu nijak nenaznačila, že by se snad mohl bavit i onou pozorností. Podíval se na kelímek, jež mu nabízela a kývl. "Díky, kolibříku." natáhl ruky a převzal si od ní vodu, napil se a položil kelímek vedle sebe na okraj kašny. "Někdo musí hlídat naše věci, rozhodně je tu nemůžeme nechat jen tak. Je tu hodně lidí. Proto jsem nešel s nimi." odmlčel se když se k ni vrátil pohledem. "Kněžka je ve městě? Předpokládám, že jsi přijela s ní. Objevuješ krásy Hedenu, nebo jsi zamnou přišla s něčím určitým?" dodá s jemným úsměvem a jedním z nejsvůdnějších pohledů, jaké jeho oči mohly dát. Jakoby byly temnější než kdy jindy, jako sladká, horká čokoláda. Ragi se narovnal a postavil se, přičemž kytaru opřel o hranu kašny, než se zaměřil na svou společnosti. "Předpokládám, že semnou chceš mluvit a zároveň oceňuji, že už nesedím v kašně, vzhledem k tomu, s čím jsem tě posledně opustil.." opět se na okamžik odmlčel. Rozhodně by do něj teď mohla strčit, ale musela počítat, že pokud by letěl do kašny on, vzal by ji sebou. "...takže, přišla jsi mi vynadat nebo máš jiné plány, Kolibříku." I kdyby na něj někdo nyní zakřičel jeho jméno, neuhnul by pohledem. Rozhodně mohla s jistotou říct, že i pokud by z nebe trakaře padaly, jeho oči by patřily jen jí. Stejně jako jeho pozornost.

Jeho pozornost nyní patřila jediné ženě, a to i přesto že by po jeho jméně toužila kdejaká další, která s nimi byla na náměstí. Mluvil upřímně a stejně tak upřímný byl i jeho pohled. Neodolatelný, milý a všeříkající. Stejně jako jeho úsměv a slova, plná vřelosti a pochopení, které však nemuselo být opětováno. Atmosféra byla stále ještě krásně volná i když už hudba nehrála a muzikanti si dávali pauzu, Ragi však ve své hlavě melodii neutišil a pravděpodobně se k tomu ani nikdy nedostane, aby v jeho myšlenkách nezazněl jediný tón, jež jeho paměť uchovávala někde mezi normálními myšlenkami. Přikývl, aby dal najevo, že její slova bere na vědomí a vlastně tak trochu doufá, že tato atmosféra zůstane neposkvrněna, žádným nedorozuměním. Ačkoliv čekal, že díky vlastnímu temperamentu, jež mu předkládala dívčina hudba, nakonec skutečně skončí mokrý v kašně. Snad to bylo něco v jejím pohledu co mu nakonec napovědělo, že se nic takového konat nebude, nebo snad že by tak skvěle skrývala obyčejné věci za činy s pohárkem vody? Mohl se jen dohadovat sám se sebou jestli nakonec onen pohár vody neměl skončit v jeho obličeji a nikoliv v jeho rukou. Stále však ve vzduchu visela otázka - byl by k tomu vůbec důvod? Opět se usmál, když mu odpověděla na jeho otázku ohledně kněžky. byla to sice moudrá a velice vážená žena a Ragi na ni vzpomínal jen v dobrém, ale dokázal si představit jak bledý by byl její obličej, kdyby se po letech setkali. Snad by připustila, že ho kdysi měla ráda a že ho ráda vidí, ale nemohl tušit zda by se jej spíše nevyptávala, jestli drží slovo a drží se dál od Illivenas - a na to, by nemohl odpovědět s čistým svědomím, neboť by jeho srdce krvácelo. "V tom případě ti přeji příjemný výlet, Heden ukrývá mnoho krásných míst, byť musím říci, že i Cyra se svými jezery mu oponuje velice přesvědčivě. Každé místo má své krásy." pronese, když pohledem na okamžik uhne ke zdejšímu paláci. Haida by jistě Hedenem dívku provedla lépe než on, ale něco mu říkalo, že i kdyby nabídl svou maličkost, Cael by dala přednost vlastním toulkám. Ohledně zmíněném nepříjemném překvapení se nevyjadřoval, snad proto, že potkat ji tu bylo překvapivé a ještě překvapivější bylo, když se rozhodla k němu zamířit, což on sám nečekal. Ovšem nepříjemné mu to nebylo.
V kašně konec konců skutečně neskončil a dokonce se k němu dostal i onen důvod proč. Rozesmál se, jeho hlas byl podobný jako jeho melodie, měl jej hluboký a temný jako svoje vlastní oči a vlastně celkově se stával čím dál tím víc podobný sladkému medu a horké čokoládě, než jen obyčejnému smíchu. Ragi už takový byl, neodolatelný, milý a plný romantických myšlenek. Upřel na ni opět pohled dvou temných studánek a opět kývl. "Te kytary by byla skutečně škoda, uznávám - je to dobrý důvod." pronesl jejím slovem smířlivým hlasem, vzápětí však jeho obočí trochu povyskočí, když jejich minulé setkání nazve lekcí. Nakloní hlavu mírně do strany, aby si ji znovu prohlédl a ujistil se tak, že svá slova myslela vážně. "Lekce?" zopakoval. Jistě, nedovolil ji dát mu polibek, ale nikoliv proto, že by k ní snad měl odpor, nebo neuměl opětovat onu romantickou chvíli, jako spíše z důvodu, že by svého rozhodnutí dříve nebo později litovala. "Myslíš si, že jsem tě nenechal mě políbit, abych ti dal lekci? Jsem cokoli, ale rozhodně nejsem učitel, abych někomu dával lekce, kolibříku." odmlčel se a udělal krok jejím směrem, přičemž sám sebe musel zastavit, aby  rámci vlastních myšlenek srdce neudělal něco čeho by nakonec mohl litovat i on. "Možná někdy jindy, Cael." nyní už ji osloví jménem, aniž by se rozhodl svá slova nějak dále vysvětlovat. Stejně tak se už rozhodla odejít, zmizet z jeho doslechu i dohledu a on ji neměl v plánu následovat. Stejně jako ona tvrdila o svém temperamentu, Ragi - ačkoliv často byl málem králem romantických gest - tentokrát jeho srdce mlčelo a nechávalo ženu odejít, zatím co on usedal zpět na své místo a pohledem zavadil o pohár, jež mu před několika okamžiky donesla. Neměl v plánu dávat ji lekci, snad jen nechtěl aby litovala, že něco takového chtěla po muži, jež rozhodně nemůže zůstat v Illivenas a který by rozhodně nezůstal. Nevracel by se tam častěji i kdyby jej tam táhlo srdce nejen kvůli zemi a lásce k rodině, ale i kvůli ženě. Svým způsobem by ji ublížil více, kdyby ji nechal ať udělá co chce. Mohl ji nabídnout snad jen přátelství cizince.

Z úvah a myšlenek jej vytrhl slabý dívčí hlas. Zvedl pohled, aby se zadíval do azurově modrých očí blondýnky, která se červenala podobně jako zralá jahoda na svém keříku, když k němu natahovala ruce ve kterých dřímala malý zdobený perníček ve tvaru květiny. Ragi se na ni usmál a střídavě pohlédl na perníček i na dívku, než zvedl ruku a přijal onen perníček, aby si jej prohlédl. "Mám to brát jako žádost o píseň na přání?" pronesl tiše jejím směrem a dívka chvíli zůstala civět, jakoby ji právě vzal něco důležitějšího než kousek jídla. "Uhm.. ne.. já.. myslela jsem.." koktala a tmavo-očko se na ni jen dál mile usmíval, než ji se zakroucením hlavy zastavil a vzal do ruky kytaru a opět se o ni ve svém klíně opřel. "..asi vím co jsi myslela.." mrkl na ni, ale odpověď ji nedal, stejně jako si u sebe nechal teď už svůj perníček a začal vybrnkávat jemné tóny do svých strun. Vlastně zatím od chvíle kdy se jejich cesty s Haidou rozdělily, bylo všechno jako v mracích za větrného počasí. Snad i proto byl radši, když se vrátily jeho přátelé a mohli se vrátit k hraní dalších písní a dívka odstoupila stranou stále po něm pokukujíc, zřejmě čekajíc na něžnou odpověď. Promluví si s ní, později.

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se míhající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Otherkionu místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec/trenér jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Konkrétně na klisně - Irin. Zatím co bílý hřebec, Azriel, kráčel po jejich boku. Jen těžko by jste je někdy zahlédli odděleně. Grace si na svých přátelích velmi zakládala a nedala na ně dopustit. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi, určenými jen na toto, protože zastávali názor, že koně musí odpočívat. Kdyby měli táhnout vůz i vystupovat, nebylo by vše tak propracované a koně by se rychle vyčerpali. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Sledovala jak její kolegové a přátelé předvádí na vozech různé kousky a kdykoli projížděli kolem nějakých obyvatelů, hlasitě je zvali na jejich představení v Palisu. Byla to svoboda jejich života. Grace se zahleděla na nebe a na moment musela přivřít oči z toho jak ji oslnilo slunce. Blížilo se poledne a na obzoru se jim už začal rýsovat Heden. Už tu několikrát byla a vždy se ji tu líbilo, několikrát je zastihl déšť, ale nebylo to nic co by ji nakonec zastavilo od nočních vyjížděk. Dokonce i její koně pocítili tu touhu zmizet z kolonie a projet se kolem jezera pod útesem na kterém stálo město. Okusit trávu v jeho okolí a trochu uvolnit svaly potom, co budou celý večer napjaté při vystupování. Byla zasněná a na moment přestala i zpívat. Konečně se kolonie posunula a dostali se k bráně hlavního města Fiplinu. Vjeli do ulic a Grace opět, i po tolika návštěvách, byla zcela uchvácena krásou města. Kolonie se zastavila na hlavním náměstí, kde rozmístila své vozy tak, aby nezavazely výstupu ani přihlížejícím. Grace konečně sesedla ze hřbetu své klisny a jala se péče o ně. Nejprve oba důkladně očistila, vyhřebelcovala a rozčesala po cestě zacuchanou hřívu. Dala jim napít a donesla seno. Poté probudila svou sestru a společně se šly pořádně protáhnout a pomoct s přípravou na vystoupení.

S příchodem šera se na náměstí zažehly louče a zpěv přilákal diváky. Zatím co vystupovali ostatní, kejklíři a klauni, žongléři a dokonce i její sestra v podobě provazochodkyně - kráčela vysoko nad zemí, jištěná zespodu pouze svým snoubencem, připravovala se Grace na své vystoupení. Koním připravila a nasadila postroje a sedla, zatím co sebe oblékla do přiléhavého oblečku se závojem a jemnou průhlednou sukénkou, pod kterou měla volné kalhoty. Do vlasů usadila třpytivou čelenku. Koně vzala za jejich otěže a dovedla na okraj scény. Tam se vyhoupla do sedla klisny a po zaznění svého jména ji pobídla, koně vběhli bok po boku na scénu a opakovali vyznačený kruh, který s nimi obešla ještě za světla. Jejich tréning byl stejně tvrdý jako ten její a proto není divu, že když pustila otěže a nehnula se přes hřbet koně s nohama ve vzduchu ozval se bouřlivý potlesk. Opět se vrátila do sedla - ne na svůj zadek, nýbrž do dřepu. Nádech a výdech a poté se narovnala a zůstala stát, zatím co její dva bělouši stále ve cvalu opakovali stejný kruh po náměstí. Rozkročila nohy a stála každou z nich na jednom z koní, usmívala se, zvedla ruce do vzduchu a držela s jejich pomocí rovnováhu. Poté povolila a dopadla do sedla Azriela. "Irin, na druhou stranu." klisna se na její povel po zpomalení otočila a začala kruh opisovat v protisměru. Grace se znovu připravila do dřepu a jakmile byli koně téměř u sebe, odrazila se a přeskočila do druhého sedla, přičemž udělala chybu a noha ji sklouzla do třmenu, kde se zasekla. Místo toho, aby si dělala velkou starost zpomalila klisnu do klusu a seskočila na zem. Vysmekla nohu ze třmenu a na zemi udělala stojku následovanou hvězdou. Koně k ní došli zezadu a zatím co ona stojící na jedné noze, s rukama nachystanýma ve vzduchu připravila sama sebe na poklonu, koně se každý po jednom jejím boku uklonili společně s ní. Za doprovodu jejich a bouřlivého potlesku odešla z připravené scény, aby si vyslechla výtku svého otce, že vystoupení pokazila, následovaným starostlivou kontrolou, jestli je mladá sedmnáctiletá slečna v pořádku. "Je to jedna chyba. Uklouzla mi noha.." "Měla sis sedlo zkontrolovat pořádně, příště ať se to neopakuje! Ukaž.." Chvíli se tam pozdržela, než se rozhodla jít zpět k jejich vozu a snad se ještě trochu porozhlédnout po městě, když už tu byli. Možná se nenápadně trochu vyplížit. Jenže při cestě k vozu narazí na onoho pozorovatele. "Ah, zdravíčko." nervózní z přítomnosti cizince, ale pořád ještě v náladě po výstupu mu věnuje úsměv. "Byl jste na přestavení?" položí otázku, přičemž trochu přitáhne otěže obou koní, aby se ji nevysmekli.