Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Středozemní nížiny

+6
Veragin Baldimmor
Kaylessa Vaynore
Serena Buiseid
Zacharias
Dalakar Eret Moruideksuoy
Kotlík
10 posters
Goto down
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

9/4/2020, 13:01
Byla spokojená s ženiným výběrem. Dvě dýky si ještě bude moct u Marciana na zakázku vyrobit. Rozhodně bude trochu nesouhlasit s tím, aby obě dvě si byly podobné, ale nakonec by ho mohla trochu přesvědčit, aby tam dal alespoň jedny a ty samé kameny, které si žena žádá.  Mohla by nadhodit, že je po něm chce další víla a třeba by ho obměkčila, kdyby se trochu nenápadně zmínila i o tom jak moc žena zbraním rozumí a jakou chválu na něj při prozkoumání jeho dýk spílala. Kousla ze zevnitř do tváře, budu muset sehnat víc než jen mátový čaj. "Dvě dýky nebudou problém. Máme společnou dohodu, takže to bude v pořádku." usměje se a nachystá přitom ženě dýku k převzetí, zatím jí ale nabídne i další své zboží. Hrdá na své masti je ženě řádně popíše a samozřejmě nezapomene dát v obdiv i své malé vychytávky v podobě jahod, které čaji dodávají chuť a příjemnou sladkou vůni. Jinak by čaj byl naprosto bez chuti a to poslední co při pocitu únavy chce, je pít horkou vodu, která má nepříjemnou chuť po kusu zelené trávy - alespoň tak ji to vždy popisovala Emily, která sice její čaj milovala, ale měla vždy připomínky ohledně jeho chuti nebo vůni. Musela se nad tou milou vzpomínkou usmát, jak se Emily vždy zkřivil nos a naběhly ještě hlubší vrásky na čele.  "Ano, to je celková cena." kývne ženě na souhlas a převezme si od ní peníze, které jen na oko přepočítá. Možná si neuměla často vybavit jak vypadá, které písmeno, ale s penězi uměla zacházet výtečně. Zrovna když chtěla namítnout, že je mincí poněkud nadpočet, žena ji zastavila a nechala ji peníze pro Rascala. "Rascall bude velice potěšený, někdy umí být pěkně protivný, ale mrkví nebo kouskem cukru nikdy nepohrdne." dodá s úsměvem a strčí si mince do svého měšce. Musela uznat, že Rascall byl poměrně klidný kůň dokud mu byla na blízku a dokud na něj nechtěl někdo cizí sahat. Hlavně děti občas tohle naprosto ignorovali a často chtěli zkoumat jeho hřívu a někdy se ptali, jestli můžou jejímu koni zaplést copánky. Nedokázala si představit, že by mu něco takového udělala, byla si jistá, že by možná ty děti odcházeli bez rukou a nebo s kousanci jako od kdejakého rozzuřeného psa. Vraník se rozhodně nepáral ani s cizinci co narušovali jeho osobní prostor a takové pořádné dupnutí na nohu ji nejednou dostalo do menšího problému. Ale co se týkalo pamlsku, jako je cukr, mrkev nebo pořádné jablko, by klidně dělal i psí kusy jako sedni nebo lehni. Ale když na to skutečně přišlo, stejně nakonec jen sežral to co mu nabízela a ještě se přitom tvářil, jakoby mu nikdy nic nedala.
"Že se tak ptám, vy asi nejste odsud z města, že?" položí ženě další otázku. Bude muset zapřemýšlet jak dlouho ji bude trvat objednávku splnit a kde ženu později najde. Jezdí sem poměrně často, ale vidí ji poprvé, proto by se mohly poměrně dlouho míjet. "Nejsem si jistá jak dlouho mi zabere, dýky získat a dovézt, mám ještě nějaké pochůzky a musím doplnit i jiné zboží.. proto mám obavy, že bychom se nakonec mohli minout. Je nějaké místo, kde vás mohu zastihnout až vaši objednávku budu mít k dispozici?" nadhodí. Je ji prakticky jedno kam bude muset jet, pokud to není někam vysoko do hor, kde by musela šlapat po příkrých a nebezpečných stezkách, kde padá kamení. Pokud to bude někam kam bez problému trefí, nemá ani problém dojet do jiných království - stejně tam jezdí a stejně tam nakupuje zboží, takže malá rozvážka mimo Fiplin už by ji stejně nezabila.
Kaylessa Vaynore
Kaylessa Vaynore
Poèet pøíspìvkù : 33
Join date : 18. 04. 18
Age : 157
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

9/4/2020, 18:07
Spokojeně se usměje a asi  se jí i trochu uleví, že s její objednávkou nebude žádný velký problém. Sice by na ní asi nelpěla ani po ní neplakala, kdyby se nakonec přece jen ukázalo, že je to nemožné, ale líto by jí to nějakou chvíli určitě bylo. Přece jen stejně jako některé ženy lpěly na špercích, šatech nebo třeba i na obrazech, které sbíraly a dokázaly obdivovat jakkoli dlouho, ona sama to takhle měla se zbraněmi. Když někde našla někoho, kdo byl v jejich výrobě dobrý, tak jí to rozhodně imponovalo. Nejspíš důsledek výchovy a toho v jakém prostředí se vlastně dosud pohybovala. Kdo by se taky nenaučil obdivovat a milovat zbraně, když to často bylo to jediné, co ho dělí od smrti. "To jsem jedině ráda." Usměje se a mírně kývne hlavou. Je to spíš malé gesto pro ni samotnou, kdy má něco za hotové. Žádný další skrytý význam to nemá, ačkoliv i ten by za tím jistě někdo dokázal najít.
Tiše se zasměje a podívá se na vraníka, který klidně stojí. "Tomu rozumím. Bytosti kolem sebe si musítě hýčkat a vždy je udržovat v dobrém rozpoložení." Odpoví jí, ačkoliv si i nadále prohlíží koně. Ona sama ke koním nikdy neměla nějak blízký vztah. Nejspíš za to mohl fakt, že v horách žádné neměli. Kam se potřebovali dostat, stačilo, aby párkrát zamávali křídly. Navíc by život v horách nebyl pro koně zrovna příjemný a jako cestovní prostředek tam ani nebyli moc praktičtí, jelikož se někdy Illyrijci potřebovali dostat na vršek skal, kam by se koně stejně nedostali. Tudíž by se jednalo jen o vyhozené prostředky na péči o zvířata, která jim byla k ničemu. To byl také důvod, proč se s těmito majestátními zvířaty setkala až když se dostala do vejenského tábora, kde bylo koní spoustu. Také teprve tehdy se na nich naučila jezdit, což sice nebyla dovednost, kteoru by nutně potřebovala, když měla křídla. Ovšem ona si velmi dobře uvědomovala fakt, že v boji by si mohla křídla zranit natolik, že by jednou už létat nemohla. To bylo ponaučení, které si odnesla z útoku svého bratra a jizvy na jejích křídlech jí to neustále připomínaly.
Po její otázce mírně zavrtí hlavou. "Ne, nejsem odsud, ale rozhodně nesídlím daleko." Odpoví jí a pousměje se. Nejspíš by pro dívku nemuselo být těžké určit, kde se držuje nejčastěji, ale rozhodně jí nehodlala nechat tápat a hádat. Přece jen taky se na ní mohla s doručením vykašlat a ty dýky prodat někomu jinému. "Určitě mě najdete ve Vojenském táboře. Ptejte se po Kaylesse z druhé legie. Určitě Vás někdo případně nasměruje." Sdělí jí, jak jí najít až bude objednávka hotová. "Nebo mi můžete poslat vzkaz, kdy budete i s dýkami tady na trhu a já si je dojdu vyzvednout." Nabídne jí i druhou alternativu. Přece jenom ona sama neměla problém sem znovu vyrazit, aby si vyzvedla objednávku, kterou se dívka uvolila jí sehnat. Nevadila jí ani jedna ani druhá možnost, zkrátka nechala na dívce, aby se svobodně rozhodla, jestli se jí chce vyrážet mezi vojáky, což by pro ní enmuselo být vždycky úplně bezpečné. Ne, snad, že by jí někdo napadl. To doufala, že nehrozí. Ovšem některé poznámky, které vojáci dokázali mít, byly pro nezvyklé dívky docela silnou kávou.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

9/4/2020, 20:47
Žena jí jako dar nechala nějaké mince na pochoutku pro Rascalla. Ano měla v plánu mu stejně nějaké koupit a pár mincí navíc pro něj bude znamenat pár jablek navíc a těmi zase nikdy nepohrdne on. Serena si krátce ženu prohlédla, nepředpokládala, že by koním nějak extra rozuměla a už vůbec si nedovolila předpokládat, že by na nějakém kdy jela. Rozhodně jako rozená jezdkyně nevypadala, zvlášť díky velkým křídlům na jejích zádech. Je jen pošetilost představit si, že někdo kdo se může pohybovat v oblacích a nechat se unášet větrnými proudy, by sáhnul po bytosti se čtyřmi kopyty jako dopravním prostředku. Ona sama ale koně milovala celým srdcem, její vraník byl posledním co si odvezla z Hedenu a nikdy neprodala, cvičila koně ještě nebyla ani plnoletá a ráda jízdu na nich ve volném cvalu nebo trysku ráda přirovnávala k létání, ačkoli to pomělo jen velice málo společného. Rascall nebyl nijak zhýčkaný, dokonce nebyl ani nijak mlsný, někdy mu stačila i čerstvá tráva a jindy se dokonce spokojil se suchým a výživným senem, když se zastavili ve městě, kde mu Serena pronajala teplou stáj, ale moc dobře věděla, že stejně jako ona její milovaný kůň dával přednost noci pod širým nebem s určitou volností. Na oplátku ji vždy poslechl, a přiběhl, když bylo potřeba vyrazit. Taková nepsaná domluva mezi koněm a jeho jezdcem. Co bychom bez sebe dělali, kdybychom se nepotkali. pronesla ke koni ve svých myšlenkách a věnovala mu krátký pohled a poplácání po krku, načež jí kůň odpověděl pohozením hlavou. Milovala jejich zvláštní pouto a nerada by se smířila s tím, kdyby o svého přítele někdy musela přijít. Její jediná hrdost.
Žena jen potvrdila to co si dávno myslela. Vílu jejího vzezření by si rozhodně pamatovala a nejspíš by ji kontaktovala žena sama dříve, kdyby ji tu zahlédla. Přece jen kvalita jejího zboží byla někdy velice hlasitě rozhlašována - což nebylo podivem, když si sama dělala reklamu hlasitým zvoláváním a cvičením svých hlasivek. "Říkala jsem si, že bych si vás určitě všimla už dřív." zvonivě se zasmála. Má skvělou paměť na tváře, škoda, že takovou nemá i na písmena v abecedě. Dokonce i vojenský tábor dával smysl, stejně jako zapadlo hned dohromady i její zkoumání dýky. Musela tam mít skvělé postavení a určitě rozuměla spousty věcem, o kterých se Sereně ani nezdálo. Kdyby mohla imaginární ručkou by nad tím ale mávla rukou a stejně by milovala život jaký jí byl dán.  "Já vzkazy neposílám." trochu znervózní a rukou si vjede do vlasů, čímž naprosto zničí onen "dokonalý" účes, jež stejně dávno nevypadal jako od profesionální kadeřnice.  "Zajedu za vámi do tábora, Kaylesse. Nedělá mi to problém, třeba najdu nějaké další, možná trochu neotesané, ale zákazníky." narážela přitom na vojáky. Ne že by čekala, že je v táborech učí nějaké etiketě, ale rozhodně ani nečekala, že by šli přes mrtvoly. Oprášila si ruce od imaginárního prachu o sukni svých šatů a natáhla k ní ruku.  "Mimochodem, jsem Serena. Serena Buiseid. Obchodní partnerka mnoha skvělých výrobců a ráda se postarám o vaše stávající i budoucí objednávky." nasadila přitom velice široký úsměv a postoj ala důležitá osoba pro společnost.
Kaylessa Vaynore
Kaylessa Vaynore
Poèet pøíspìvkù : 33
Join date : 18. 04. 18
Age : 157
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

10/4/2020, 20:47
"Jsem docela nepřehlédnutelná, bych řekla." Pronese a usměje se. S jejími křídly, které neměla jak schovat a asi by to nedělala, ani kdyby tu možnost měla, nepatřila zrovna k nenápadným bytostem. Navíc v tomhle království, které bylo lidské a víl se tu vyskytovalo minimálně. Tedy alespoň mimo vojenský tábor, kde jich bylo opravdu hodně. Sice bylo tohle město nejblíže, ale ani tak tu nebyly víly moc často k vidění, Illyrijci měli všechno potřebné v horách a nižší víly sem chodili většinou ve své lidské podobě stvořené pomocí magie. V takovém případě nebylo moc snadné je odhalit jen jednoduchým pohledem. Takže ona byla jediným, kdo zaujal oko obyčejného člověka. "Tak se budete muset zastavit v Táboře. Nejspíš." Odpoví jí a trochu jí to znervózněné zarazí, ale moc dlouho se tím nezaobírá. Může mít nejrůznější důvody a některé byly jistě absolutně logické. Nedůvěra, nechtěla za to vyhazovat peníze, nebo neuměla psát, což u některých obyvatel stále nebylo nic zvláštního. Proč to tedy rozebírat a zjišťovat podrobnosti, které nepotřebovala znát a dívce by to mohlo být i nepříjemné. Mírně přikývne a pousměje se. "Pokud si troufáte, tak budu jedině ráda. A jsem si jistá, že se vojáci budou chovat v mezích svých možností slušně. I tak byste ale měla být připravená na všechno." Upozorní jí. Přece jenom vojáci dokázali být neurvalí a někdy si neuvědomili, že překračují určité meze. Tedy samozřejmě nehrozilo nějaké fyzické napadení, ale určitě si dívka vyslechne nějaké nemístné poznámky nebo nejrůznější nabídky. Moc dlouho neotálí se stisknutím natažené ruky. "Kaylessa Vaynore. Generálka druhé legie." Oplatí jí její představení svým jménem. "V tom případě budu jen ráda, pokud budete mít nějaké další kvalitní zboží, tedy alespoň co se bude zbraní týkat. Šperky bohužel ve své profesi moc neocením a neupotřebím. A nemusí se jednat ani o takhle zdobené kusy." Odpoví jí a usměje se. Přece jen najít dobrého výrobce zbraní tady ve Fiplinu je občas oříšek. Illyrijci vyráběli skvělé zbraně, ale s nimi do kontaktu přijít nechtěla a nejspíš by jí ani nic neprodali. Přece jen byla vyděděncem a do jejího rodného tábora by jí už nikdo nepustil. Pokud ano tak jen pod podmínkou, že si nechá useknout křídla. Možná by to udělali i bez jejího svolení a zkrátka by jí tak uvěznili v Táboře. Ovšem Serena vypadala dostatečně schopně jí nějaká kvalitní zbraně obstarat. I když se tedy uvidí, jestli bude mít dostatečně dobré výrobce. Ale co mohla soudit podle dýk, tak ta holka měla na kvalitu čuch.
Serena Buiseid
Serena Buiseid
Poèet pøíspìvkù : 46
Join date : 06. 04. 20
Age : 24
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

10/4/2020, 21:24
Nepřehlédnutelnost se ženě musí určitě nechat. Jen opravdu slepý by si ji nemohl i v takovémto davu zcela nevšimnout. Velká blanitá křídla, jež měla na zádech Serenu vždy uchvacovaly. Mnoho Illyrijců ještě nepotkala a měla jen pramálo informací a měla několik desítek dotazů, které by ráda měla zodpovězené. Jenže dotazy to nebyly zrovna typu, které by chtěla nahlas pronášet v takto zaplněném prostředí. Už jen proto, že by tyto dotazy byly neslušné a nepříjemné i pro člověka. Nemohla si však pomoct, aby si je v rychlosti znovu několikrát nezopakovala ve své mysli. Jsou ta křídla tak citlivá? Opravdu vám přináší doteky na nich rozkoš? Je pro vás dotek větru na křídlech stejnou rozkoší jako, když se jich někdo dotýká? Jaké je to umět létat? Jak vysoko můžete létat? Je nahoře zima?.. desítky a desítky dalších dotazů, které držela hluboko ve své mysli zatěžkané těžkou závorou, kterou nemohl nikdo nikdy zvednout. Kdyby totiž ano, už nikdy by se ze spárů těch zvědavých otázek nedostal. "To já jsem občas taky." pronese se širokým úsměvem namísto dotazů a naoko si upraví své rozcuchané vlasy barvy západu slunce, když se obloha barví do ruda. Byla na své vlasy pyšná a líbily se jí, ačkoli často trčely do stran a bylo těžké nacpat jejich hustou krásu do jedné spony. Byla zrzka tělem i duší a svítila jako sluníčko.

"Návštěva tábora mi nevadí, připravím se na nejhorší a cokoli slabšího pak bude procházka po vodě." Stále nic tak jednoduchého, ale minimálně to bylo něco, čím by se mohla zvládnout zaobírat několik dalších hodin. A kdyby si náhodou nějaký voják rozhodl prohlížet něco až příliš zblízka, nebo snad, že by mu na hlavě chtěly vyrůst růžky už by si je vypleskala na jednu hromadu. Jistě by stačilo, aby jednoumu pořádně vrazila, aby bylo vidět, že není jen tak něco na hraní a byl by klid a kdyby ne.. jen je nechá samotné s Rascallem, ten už by je z vlastní nervozity skopal do kolučky na jednu hromadu, že by z nich pak mohli ostatní stavět sněhuláky. Možná příliš odlehčené... "Velice mě těší." naznačí drobné pukrle a pak seskočí ze své stoličky, kterou nakonec složí a zastrčí do připravené přihrádky v jedné z brašen. "Vozím JEN kvalitní zboží, díky tomu se dostanu snad úplně všude. I když je to občas úplně z cesty." uculí se nad tou úvahou a pak pokračuje ve větě, "Na zbraně se příliš nespecializuji. Ale čas od času něco mám.. Mnohem častěji mám ale masti od bolesti a bylinné odvary a čaje." nakloní mírně hlavu a pak jedním mávnutím ruky čapne otěže svého koně. "Je mi líto, že musím naši konverzaci tak brzy skončit, ale povinnost volá. Ještě mám nějaké pochůzky a pak mě čeká dlouhá cesta do Cyry pro nové boží." nadhodí a přitom dál pokračuje ve veselém připravování se na cestu. Pečlivě zavře všechny brašny na sponu a pak se s ženou ještě jednou spěšně rozloučí, než se její rudá palice zamíchá mezi stánky a lidi, aby mohla plnit své povinnosti. Má ráda vybavování, ale čas od času musí prostě zvednout kotvy jako správná loď a odjet s přílivem, než aby čekala na odliv.

>>>
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

21/4/2020, 17:32
<<<
Pomalu ale jistě kráčel lesem směrem k nížinám Fiplinu. Nejprve mířil do Hedenu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, neboť jej dnešní krásný den do města příliš nelákal. Od hudebních festivalů je to nějaký čas a do dalších ještě nějaká doba bude. Také si slíbil, že by mohl zapracovat na něčem novém a trochu svěžím, po dlouhé době by mohl opět zapracovat na své rozdělané skladbě, kterou už delší dobu promýšlí v hlavě. Několikrát se v dopise zmínil i otci, že něco takového skládá a je to teprve nedávno co mu přišla odpověď. Na jeho tváři se hřál příjemný úsměv, jak pomalu mířil ke hranici lesa s nížinami. Už několikrát sem v minulosti zavítal - bylo to překvapivě klidné a milé místo, které jej nechávalo v tichu přírody zaměřit se pouze na to co potřebuje. Mnoho lidí sem nevítalo - nebo alespoň na jeho oblíbené místo na které mířil. Překročil jeden větší kořen a podepřel přitom rukou svou kytaru, kterou měl pomocí popruhu  nyní na zádech. Na sobě měl jen kalhoty , bílou košili a starší vestu zapnutou na jeden knoflík. Vlasy měl sepnuté sponou do vlasů v úhledném drdolu tak, aby mu nepadaly do obličeje, na jeho tváři se po celodenní chůzi už zračily známky únavy, když konečně vyšel z lesa a v dálce spatřil svůj oblíbený strom s širokým kmenem v jehož širém okolí jsou jen rozlehlé louky a kdesi za kopcem pak městečko, do kterého obvykle zavítá k večeru, když chce pro jednou opět spát v posteli. Dnes to ale v plánu neměl, začínalo být příjemně teplo a hvězdy v noci září jasněji. Nabral do plic čerstvý vzduch a z lesa vykročil kupředu pravou nohou. Pomalu kráčel loukou, kde mu tráva sahala až nad kotníky ke svému stromu. Zase se setkáváme starý příteli.." promluvil k němu ve své mysli, když byl od stromu jen pár metrů. Poprvé když místo navštívil, bylo to krátce po odchodu z Illivenas, co se na moment na světě cítil úplně sám a zároveň se štěstím ze svobody, kterou mu otec daroval tehdy cítil i bolest, že svého otce ztratil. Často pohledem směřoval směrem k domovu a když po letech své království opět navštívil jen tiše vzhlížel k jejich hradu, kde vyrůstal a kde jej otec ve všem podporoval. Nyní se tam nacházel jeho bratr, kterého otec zmiňuje v dopisech. I dnes ho v jeho batohu hřály dopisy jeho otce - samozřejmě ne všechny, kdyby měl všechny dopisy za 300 let skladovat, musel by si pořídit koně a kárku. Ale ty nejdůležitější byly stále s ním. Dnes ráno se k němu dostal další dopis od otce. Psal o pokroku, jaký jeho bratr udělal a Ragi byl na svého bratra právem hrdý. Ale čím blíže byl turnaj o korunu vílí říše, tím větší měl i svým způsobem obavy - o čem však nepochyboval, je to, že jeho bratr bude jejich lidu skvělým vládcem.

Konečně došel k onomu stromu a opět vydechl nastřádaný vzduch v plicích. "Zdravím, tě starý dobrý příteli." pronesl ke kmeni a poté si sundal ze zad kytaru, kterou opřel o kmen v jeho největším stínu. Stejně tak poté sundal svou brašnu a položil ji na stejné místo protáhl se. Rozepnul si knoflíček na vestě a poté ji sundá z ramen a odhodí ji stranou, konkrétně ji mrskne na svou brašnu. Stejně tak rozepne i košili, přece jen po celém dni na cestě mu bylo docela teplo. Košili si však nesundávala, nechal si ji oblečenou a jen se usadil do trávy, kdy se zády opřel o kmen stromu. Nohy smotal do tureckého sedu a do rukou si vzal svou kytaru. Nejprve jen vybrnkal pár tónů, chvíli kytaru ladil. Ještě než se však pustil do hry natáhl ruku, aby uvolnil vlasy z pevného sevření spony a nechal je volně splynout na jeho ramena. Ještě je prsty pročísl, aby jich neměl plný obličej a poté už se věnoval pouze své kytaře. Několik rádoby nezkušených tónů. Nádherný a svobodný život, otče nikdy ti nebudu dostatečně vděčný za to co si pro mě udělal.. sám pro sebe občas takto v duchu otci děkuje, když mu dovolil odejít ani ve snu si nedokázal představit, že by mohl skládat svou vlastní hudbu, nebo jen hrát na tak krásných a přírodou prolezlých místech jako je tohle. Uběhla hodina možná dvě, když měl svou práci za hotovou a stačilo jen zkusit dát vše souvisle dohromady. Začal HRÁT a pohled přitom na moment upřel na modré nebe a sám pro sebe se usmál, než sklonil pohled ke kytaře, aby mohl sledovat své vlastní prsty jak postupně mění pozice, aby je náhodou nespletl, přece jen je to poměrně nová věc a nebyl si sebou tak jistý jako při jiných písních. Věděl ale, že to bude první píseň kterou zahraje až pojede zpět do Illivenas opět se pokochat vlastním lidem a zemí - i když se dávno nejedná o jeho lid.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

21/4/2020, 18:49
"Jsou nemožní." Povzdech doplněný jemným napnutím ramen dolehl k uším statného plnokrevníka, reagujícího, jak se dalo čekat, něžným souhlasným zaržáním, tolik podobným jejímu vlastnímu projevu nedůvěry vůči dvojici nejlepších přátel. Ti však její společnost momentálně netvořili - kdo by také neodolal výměně jedné princezny za pár děvčat v místním nevěstinci, jimiž byl Colveil proslulý. "Jako bych byla nějaký kus krávy, který vyměníš za pár hezkých holek," odtuší s tichým zamrmláním, jak si její ublížená dušička měla potřebu nahlas postěžovat. Ale jediný, kdo byl ochoten poslouchat - a to kdo ví, zda dobrovolně - byl Alastair, její milovaný kůň, na němž obkročmo seděla bez zbytečných starostí, zda se chová jako příkladná dáma či nikoliv. Za hranicemi Hedenu na tom nesešlo a tady byli dostatečně daleko na to, aby se nemusela obávat nějakého učitele, který by jí dřevěným pravítkem přetáhl po prstech nebo kolenou. "Princezny na koni nesedí jako kdejaký muž. Princezna není válečník. Princezna tohleto, princezna támhleto..." "A princezna Fiplinu zcela jistě nenavštěvuje pochybné domy plné žen obchodujících se svým tělem a už vůbec si o sobě nemyslí, že stojí za krávu. Protože princezna stojí minimálně za celé stádo," zaparoduje do ticha, dostávaje odpověď od jediného posluchače - Alastaira. Další zaržání, tentokrát vyprovozené pohození hlavou, až se Haida rozesmála nad souhlasným přitakáním. "Děkuji, že souhlasíš, Alastaire," oplatí mu vděčnost poplácáním po krku, než mu prsty zapluje do hřívy. Pokud jí něco uklidňovalo, pak právě blízkost koně, jeho síla tepající pod jejími stehny, klidný krok, s nímž se vydali na procházku po okolí Colveilu. Středozemní nížiny dokázaly sebrat dech a Haida nikdy nepřestala žasnout nad jejich zelení, mírnými sklony kopců a vysokým stromem stojícím o samotě uprostřed ničeho. Tichý poutník, věčný maják pro všechny, kteří hledali klid. Věrně naslouchal všem jejím tajemstvím, které mu svěřovala od dětských let, když tudy projížděla s otcem. Pokaždé ho zatahala za rukáv, ukazujíc na tyčící se stromoví s prosbou, aby zde zastavili, právě tam, protože... vlastně si ani nevzpomínala na důvod. Pokaždé se našel jiný. I teď si nebyla zcela jistá, proč za ním míří. Možná proto, že se cítila sama? Že v ní sílil pocit prapodivné prázdnoty, která vznikala kdykoliv, když se její přátelé odebrali za svou zábavou, protože na nich byla závislá? Na jejich smíchu, věrnosti a absurdně opačném chování, které z nich tvořilo nesourodou trojici. Protože se mnou zacházeli vždy jako se sobě rovnou.

Dlouhé vlasy pro dnešek nechala rozpuštěné po odjezdu z města, kde se s Adrillem a Odionnem rozloučila. Koho by totiž lákalo čekat několik hodin před nevěstincem a tvářit se, že je pro ženu zcela normální, aby přenášel váhu z jedné nohy na druhou, zatímco si její přátelské známosti rozhodli užít si jako praví muži, což se na princeznu neslušelo. Proto jim pouze sdělila, ať si užijí, ať už se bude jednat o cokoliv, a že ona se zatím vydá po okolí. Adrill sice měl několik otázek a ve dveřích se zastavoval jako typicky zvědavé štěně, ale Odionnovi bylo jasné, že dívka nyní potřebuje svůj čas na rozmyšlení a kdyby kolem ní figurovala dvojice nadržených vojáků, patrně by přinášely víc komplikací než užitku. Konečně si je mohla prohrábnout a nechat je vlát, když koleny pobídla vraníka ke klusu, užívaje si štiplavost větru ve tváři. Dokonce se ani pro jednou nerozpakovala nosit typickou fiplinskou uniformu, ale stačily jí jenom jakési šaty, které se postupně svažovaly k lýtkům, chráníc tak její hýždě před mlsnými pohledy, doplněné o všudypřítomné kalhoty, protože bez nich by na koně ani nesedla. Košile jí pod koženým korzetem laskala kůži jemným dotekem kvalitnější látky, dostatečně vzdušné, aby i při jízdě cítila mráz přebíhající po zádech, když uháněla plnou rychlostí přes nížiny. Tyhle chvíle v ní vyvolávaly to malé dítko rozradostněné hloupůstkami.

Konečně si dovolila zklidnit tempo, dokonce i zastavit na jednom z vrcholků nížiny, studujíc okolí bystrýma hnědýma očima, jimž, dle otce, nechyběla matčina vřelost. Jen jediný pohled na majestátní strom probudil koutky rtů k úsměvu. Stojíš tu. Můj věrný příteli, má vrbo... Od doby, kdy ho viděla poprvé, uběhlo mnoho let, ale záleželo snad na tom? Dokud bude stát, zůstává i její naděje. "Pojď, Alastaire. Určitě jsme mu chyběli," vydechne s úlevou v hlase, patami pobízejíc vraníka k mírnému cvalu, aby se mohla ocitnout co nejdříve v milovaném stínu a zády se zapřít o známou kůru širokého kmene. Jenže jak se přibližovala víc a víc, začala si všímat drobností, díky nimž se na jejím čele tvořila svislá vráska zmatení. Očividně nebyla jediná, kdo byl magneticky přitažen do vřelého náručí. Víc než co - on hrál. Hrál a zpíval. Srdce jí samovolně poskočilo v hrudi. Možná nikdy nebyla nadšencem do tance a hudby, ale nemohla mu upřít, že měl talent na melodii, ať už se jednalo o hudební nástroj nebo jeho hlas. O to víc byla ráda, že Adrill momentálně tvořil společnost nějakému děvčeti namísto jí, protože by si bezpochyby začal z dotyčného utahovat. Nebo by se ho ptal, jestli s kytarou i bojuje. "Máš skutečně v plánu cestovat za mořem, aby vzala tvou duši do náručí?" Zrovna tento verš jí utkvěl v paměti, když mu naslouchala, byť se to nejspíš neslušelo. "Omlouvám se, neměla jsem poslouchat, ale... nešlo tvou zpověď jen tak přejít." Čím vlastně písně byly, když ne zpovědí? Tmavýma očima si zvědavě prohlížela muže před sebou, než s úsměvem sesedla z koně, dopadajíc na zem s tlumeným žuchnutím. "Nebude vadit, když ti..." Zaváhala. Měla by se ho zeptat? "... Budu dělat společnost?" Cestovat dál se jí nechtělo a strom poskytoval dostatek útočiště pro ně pro oba. Alastair se mohl napást a Haida... co vlastně? Naslouchat jeho písním? "Pokud se tedy v korunách neskrývá víla, kterou máš v úmyslu okouzlit," dodá s pohledem do listoví, jako by tam skutečně hledala jeho dívku.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

21/4/2020, 19:43
Zatím co se odebíral do tónů které vyluzovala jeho kytara přestal vnímat své okolí. Soustředil se na tóny na rytmus na svůj hlas. Zavřel oči a soustředil se pouze na to co dělá, utichl pro něj naprosto celý okolní svět. Vlasy mu padly do obličeje, hned jakmile sklonil hlavu ke kytaře. Jakoby měl na celém světě být jen on a jeho hudba, on a tahle píseň. Nic víc nepotřeboval, nečekal na další svolení, na další laskavost a přesto v písni bylo slyšet naprosto všechno. Kdyby mohli ptáci, tráva a obyvatelé louky číst v jeho mysli našli by teď i ten nejvíce skrývaný koutek, kde stále myslí na svého otce, na bratra, na svou zemi a svůj lid. Ačkoli dávno nebyl jeho - nepatřil mu a on už dávno nebyl znám jako dědic ačkoli jim právoplatně byl. Dávno by mu nikdo nevěřil, kdyby něco takového pronesl nahlas, i jeho vlastní otec by jej zapřel ačkoli je to jeho milovaný syn a měli spolu vždy tak skvělý vztah. Věděl to a přesto se v něm nacházelo tolik sentimentálních myšlenek. Tolik vzpomínek a tolik příjemných pocitů. Hřála ho myšlenka, že i po letech s ním otec stále komunikuje, že stále ještě dostává jeho dopisy, jeho vzkazy. Nořil se hlouběji do vlastních myšlenek a mezi slovy se zvládl i pousmát, ovšem jen na krátký moment. Píseň zakončil veršem o své vlastní duši. Když pomalu dozněl zvuk kytary vyrušil ho dívčí hlas. Otevřel oči a zamrkal, zvedl ruku a prohrábl si vlasy tak, aby je uhnul z obličeje a upřel své čokoládově hnědé oči na ženu, která na něj mluvila ze hřbetu nádherného vraníka. Chvíli byl okouzlen, zda není jen nějakou jeho představou, jenže žena na něj promluvila znovu a jemu nezbývalo nic jiného než skutečně uvěřit, že je skutečná.

"Řekl bych že jednoho dne u moře skončím." pokýval hlavou a na dívku se usmál. Vypadala skutečně krásně, anděl co se snesl na zemi za teplého a slunečného dne, jak stála nejprve na slunci a to na ni házelo své nejlepší paprsky věřil by, že na zemi jsou ještě hezčí stvoření než víly samotné. Ale jak mohl být tak pošetilý, aby hned spílal andělům. I jeho drahá Tanya byla andělem poslaným z výšek, objevila se stejně nečekaně, ale on svou šanci promarnil. Od té doby však setkání probíhala dosti jinak. "To je v pořádku, od čeho by jinak písně byly, kdyby je nikdo neposlouchal. Ztratily by své původní kouzlo." dodal, aby ji ujistil, že se nezlobí, že jej poslouchala. Ačkoli to byla jeho první verze, první pořádná zkouška po dlouhé době cestování, a hlavně naprosto nová píseň nikdy se nezlobil, když se mohl o hudbu podělit. Miloval to, jak dokázala v lidech vzbudit i nějaké pěkné myšlenky, vykouzlit úsměv na tváři. Netušil zda sem dívku přitáhl jeho zpěv nebo snad jen to osamělé kouzlo stromu uprostřed dlouhých luk a polí. Nehodlal si však svého dobrého přítele, věčný strom, nechávat pouze pro sebe. "Ne nevadí mi to. Budu rád za společnost." pokýval na souhlas, ale její další věta jej rozesmála. Sklonil hlavu a vlasy mu opět padly do obličeje, takže je musel znovu rukou usměrnit tak, aby mu nevadily ve výhledu. Dívka působila zvláštním roztomilým dojmem, jakoby každý muž musel hrát jen pro nějakou ženu. "Skutečně tu žádná víla není. Jsem tu sám." ujistí ji. Kdyby snad mohl nějakou píseň hrát ženě na okouzlení rozhodně by se ji přitom většinu času díval do očí. Ještě pořád věřil, že mu je skrz jeho oči vidět hluboko do duše, když někomu zpívá.

"Co tě sem přivádí? Vyjížďka?" optal se ji zatím co se rukou opřel o kytaru a čekal. Zatím neměl v plánu hrát dál, měl nějakou společnost a přišlo mu neslušné, aby krásnou ženu hned od začátku jednoduše ignoroval a dál se ubíral svým vlastním směrem a myšlenkám. Proto nyní upíral pohled na svou společnost, když si na moment uvědomil jak neslušný byl, když položil otázku aniž by sám sebe vůbec představil. "Mimochodem, jmenuji se Veragin, ale klidně mi říkej jen Ragi." natáhl přes kytaru ruku jejím směrem, aby ji mohl ruku něžně stisknout ve své. Dávno upustil od fiktivních polibků, jež se s úklonou dávali dámám, které jste potkali. Ne, nyní upřednostňoval jemný stisk ruky a pohled do očí ve společnosti ženy. Na jeho tváři nikdy nesměl chybět úsměv. Jakmile mu podala ruku a pozdravili se stáhl svou ruku zpět k sobě a opřel ji o kytaru. Že by mi dnešní den, jen tak poslal milou společnost? Jaké štěstí. "Teď když jsi se stala mým publikem, máš nějaké speciální přání, kterým bych mohl zkusit vykouzlit spokojený úsměv na tvé tváři?" při větě poukázal na kytaru a hned na to vybrnkal několik tónu krátké písně, kterou se kdysi naučil v Hedenu. Jediné co teď chtěl bylo udělat dívce radost, ačkoli podle něj nevypadala příliš smutně.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

21/4/2020, 20:26
"Láká hlasem líbivým tvé srdce?" I ona pro tentokrát zvolila vzletné verše, když se zamyslela nad návštěvou mořských břehů. Ne, že by na tom nebyla stejně, neprobádané vody jí lákaly, ale bylo v tom i něco víc - pro jednou být svým vlastním pánem, zvolit si cestu a po ní klopýtat, jak ji nohy ponesou. Namísto jí byl život dopředu naplánován v mnoha ohledech, co může, co nesmí, jak se má chovat, jak vystupovat... Mnozí by měnili na jejím místě (a to nejenom za krávy), protože život princezny nemohl být špatný. Měl představovat pohádku, šťastný příběh s ještě šťastnějším koncem. Který se nekoná, povzdechne si v myšlenkách, ale melancholii, která se jí na okamžik projevila v pohledných rysech zděděných z matčiny strany, rychle zahnala úsměvem denně trénovaným před zrcadlem. "Co tě k němu táhne, pokud to není tajemstvím?" Ohlédla se po něm přes rameno, zatímco se pokoušela uvolnit podbřišník, aby se Alastair mohl v klidu napást a přitom se necítit svázaný tenkými pouty podobně jako jeho majitelka. Jeho úsměv byl osvěžující, upřímný a jednoduše ji nutil usmívat se i proti své vůli. Pro jednou si nemusela lámat hlavu s tím, kdo je, jak se chovat, vystupovat... Mohla být kýmkoliv. Pro něj? Neznámou cizinkou. "Nemají ale některé písně zůstat spíš... tajemstvím?" Písně o bolesti, o strachu, o hříchu. Některé písně neměly poznat svět, bylo by jim lépe uzavřeným pod dřevěným víkem. Věřila, že pro někoho znamenala píseň vyzpovídání se z pocitů, z emocí přerůstajících přes hlavu. To na nich svým způsobem milovala - tu zvláštní auru, kterou vyvolávali v jednotlivcích i masách, ten dotek na srdci, kdy si dojatě otírala slzy hřbetem ruky tak, aby nikdo neviděl, jak jednotlivé tóny a verše pohnuly jejím srdcem. Princezna na veřejnosti nepláče. "Jsi ochoten se podělit o ty své?" Zvědavýma očima odrážejícíma hřejivé přijetí, jaké se dostalo každému návštěvníkovi Fiplinu, pozorovala pohledné rysy mladého muže sedícího v kořenech stromu. Zda byl člověk nebo víla? Hádala by. Nikdy jí ale na tom nesešlo - dokud s ní jednali jako se sobě rovným, neměla potřebu pátrat po rodném listu a dožadovat se příslušnosti k té či oné rase. "Doufám, že se s ostatními usmíváš stejně tak často jako v mé přítomnosti. Úsměv ti... sluší." Zvláštní skládat kompliment muži, ale bylo to dnes na škodu? Ne. Jaká náhoda by to byla, aby se znovu setkali. Aby ji poznal v davu tolika žen, zvláště víl, které dokázaly uhranout nejedno mužské srdce? Proč na to vůbec myslím? Sama nad sebou se musela usmát. Protože by se mi líbilo být pro jednou takovou dívkou... Dívkou, kterou nemohla být. Kterou nebude. Ale pro teď? Kdo se to dozví? Kdo? A kdo bude tak drzý, aby to vyslepičil do širého světa?

"Dobrá, budu ti věřit. Ale pokud mě nějaká zatahá za vlasy, hodím ti ji na hlavu," navrhne řešení, které by skončilo dobře pro oba. Inu, pro kytaru možná ne, protože by se pravděpodobně polámala, ale Haidě by zůstal skalp na hlavě a muzikant by si odnesl kořist v podobě okouzlující, byť poněkud drzé fanynky. Jakmile padla otázka na důvod návštěvy, nezabránila touze ohlédnout se přes rameno, jestli se náhodou v dálce neobjeví dva mohutní rytíři sedící na vznešených koních. Naštěstí se zdálo, že se v celém okolí skutečně nacházeli jen oni dva a nikdo jiný. "Ano. A ono je nakonec všechno lepší než naslouchat sténání a bušení postele do zdi," odtuší prostě bez výrazného začervenání, jak si potřebovala postěžovat na chování svých hloupých přátel. "Navíc mé srdce rozechvěje spíš pohled na krásy přírody než na... ženské půvaby," zaváhá nakonec, jak správně definovat nestandardní situaci, v níž se ještě před hodinou nazpět ocitla. "Ne, že by na nich bylo něco špatného, ale dávám přednost hrubé kůře tohoto stromu," pokrčí krátce rameny. Ženský klín a bujné poprsí, ať si užívají její přátelé, jí stačilo ke štěstí něco mnohem menšího a jednoduššího. Díky tomu mu nejspíš bylo jasné, odkud přicestovala, Colveil se svou výdělečnou činností nijak netajil. "Ale... abych byla upřímná, přilákal mě sem prve můj oblíbený strom... A nečekaně také zpěv jistého muže a jeho um se strunami," dovolí si jej poškádlit s úsměvem hravého děvčátka, které našlo možnost, jak vyvést protějšek z jistoty. Ne, že by se to muselo stát, ale pokaždé jí zajímalo, jak jednotliví muži reagují na taková slůvka. Představil se a na Haidině tváři se poprvé projevil silnější důraz vnitřního zaváhání. Sdělit mu své jméno představovalo riziko. Sotva takové jako únos, toho se nebála, bojovat uměla, ale každý se choval zvláštně, tak pokorně, když vyslovila své jméno. "Můžeš mi říkat Ida." Nejednalo se o lež, jen část jejího jména. A neřekla, že se tak jmenuje. Osvěžující, že se ani nepřetrhl, aby se uklonil nebo alespoň vstal ze země. Vážila si toho, dokonce mnohem víc než skutečnosti, že jí tykal. "Ale jestli čekáš, že budu tančit, tak na to zapomeň," upozorní ho dopředu, než se usadí v jeho blízkosti, zapíraje se o hrubý kmen vysokého stromu. Už teď se cítila klidnější, připomínalo jí to známé bezpečí, jako probuzení v matčině náruči, kterou nepoznala. Hleděla na něj, spánkem opřená o drsnou kůru, aniž by si jedinkrát postěžovala na nepohodlí, sledujíc pohledné rysy jeho tváře. Tolik jiný oproti jejímu lidu. Jejím přátelům. Jejímu otci. "Splníš mi jakékoliv přání, co se písně týče?" Zvědavě se naklonila, zapíraje se dlaní o zem. Větvičky jí sice bodaly do měkké kůže, ale nevěnovala jim špetku pozornosti. "Pak tu, která pro tebe znamená tolik, že se o ní se mnou budeš chtít podělit... z vlastní vůle."
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

21/4/2020, 23:32
"Nejde o moře jako takové, jde spíš o svobodu kterou přináší." odmlčí se. Jeho láska ke svobodě je silná stejně jako jeho láska k otci a jeho zemi. Moře pro něj bylo symbolem nespoutané a nezkrotné osobnosti, měl k němu určitý respekt a úctu. "Líbí se mi fakt, že moře nespoutáš, pokud se bouří neuklidníš ho jen mávnutím ruky. Může být klidné a může být i divoké, nevybereš si - je to krásná metafora pro svobodu." vyjasní ji své rádoby tajemství. On se nikdy svými písněmi netajil, jeho svoboda spočívala v tom, že mohl hrát, že mohl cestovat mohl jiným lidem dávat kousek sebe a přitom jen dělat to co miluje. Jediné tajemství, které nosil opravdu hluboko, hluboko v srdci byla jeho rodina. Jeho milovaný otec, jeho bratr, jeho nádherná země. O své svobodě se mluvit netajil. Stejně jako jiná tajemství, která se v písních ukrývala. Láska, bolest, strach - co jiného dokáže v lidech probudit skutečné vnímání jeho hudby než jeho skutečné pocity. Čím víc se do vlastních písní dokázal vžít, tím lépe dokázal jejich magickou moc přenést na ostatní. Lidové a národní písně jsou převážně veselé a nedá se do nich dát tolik jako do písní, které píše on sám. "Netajím se tím co mé písně zajímají, jsou muzikanti, kteří hrají pouze písně cizích pro cizí a jsou muzikanti, co hrají své písně pro přátele.. opět se na moment odmlčí a zadívá se jejím směrem. "..A je jedno jestli jsou to právě nalezení přátelé, nebo staří známí či úplní cizinci." Vždy zastává ideál, že hudba má spojovat, předávat nějaké pravé emoce, ne jen nuceně přehrávat noty druhých, ačkoli pokud hrál na oslavách přidával se ke kapelám, kde hraje písně dle jejich výběru, protože i ty dokáží lidem dát nějakou tu radost. "Dělím se o ně denně." nic jiného mu nezbývalo. Měl sice jeden specifický cit o který se nedělil zrovna s každým, něco hlubokého a plného. Něco co dříve cítil k Tanye, ale postupně to zmizelo - to přesně si schovával pro jinou, pro nějakou kterou nezraní. Pro některou která mu uvěří, že ji nezraní a která bude ta dokonalá. Ten pravý anděl, jež se k němu snese z výšky a bude přesně chápat jeho nestálé a putující srdce.

Další věta mu na tváři úsměv ještě rozšířila. "Usmívám se rád..Ale myslím, že i můj nejlepší úsměv.." zadívá se na ni. "..Nemá na nejmenší úsměv, který se objeví na tvé tváři." pronese s jistotou v hlase. Ženy měly podle něj specifickou krásu a i nejkrásnější muž, by se nemohl rovnat úsměvu na tváři lidské ženy. Složil ji tou větou poklonu, doufal v to, že ji udělá radost. a skutečně ten úsměv na její tváři uvidí. "Přísahám na svou čest, že tu žádná taková víla není." položil si ruku na srdce, aby jeho přísaha nabrala určitou hloubku. Poté se ji však zeptal na její důvod návštěvy. Její odpověď ho trochu zmátla, ani ne tak proto, že by měl tak nečistou mysl, aby první co jej napadlo byl nevěstinec, ale přesto - v jeho hlavě vyvstala právě tato budova o které věděl že se v nedaleké vesnici nachází. Pozvedl na ni trochu obočí, aby na něm bylo poznat, že ji lehce nepochopil. A ani když přidala dalších pár vět nebyl si zcela jistý, jestli konec konců byla jen unavená svou prací nebo jestli byla doprovodem nějakých přátel, kteří pohostinností tohoto lehkého domu využívali. Byl překvapený a poněkud zmatený. "Doprovázela jsi přátele?" volil pro otázku druhou možnost a raději ji hned bral i jako odpověď. Nepokoušel by se reagovat jinak, i kdyby bývala v domě bydlela a pracovala, ovšem vůbec na to nevypadala. Opět obnovil milý úsměv, který během jejího vysvětlení trochu povadl. "Takže starý přítel není jen mým útočištěm. Nedivím se, je to skutečně věrná bytost." zaklonil trochu hlavu, aby mohl koruně stromu věnovat krátký pohled. "Jsem potěšen, že mi nějaká má schopnost přilákala tak příjemnou společnost." mrkl na ni. Nemohl popřít že jeho ego bylo obdarováváno něžnými doteky chvály a nadouvalo se v něm, ale naštěstí nepatřil k těm, co by si to nechali stoupnout do hlavy. Vždyť kdyby chtěl, mohl by být dědicem, mohl by vládnout své zemi - mohl by být mnohem víc než je teď, ale on chtěl právě tohle. Být nikým, jen se věnovat tomu co má rád. Když se ji představil, dávno si nepotrpěl na líbání rukou a vypadalo to, že i jeho společnice tuto skutečnost uvítala. Koutky mu znovu poskočily do úsměvu. "Těší mě Ido."

Poté už jen sledoval jak si jeho společnice sedá vedle něj ke stromu. I on se částečně opíral o kmen, takže ona teď seděla po jednom boku. "Tančit nemusíš." zakroutí hlavou a následně naopak kývne jako kývající panáček. Splní ji přání, od toho je muzikant. "Z vlastní vůle? Dobře.." odkývá na souhlas. A pak začne prsty jen lehce vybrnkávat melodii, několikrát si přehmátne tak, aby kytaru držel jak potřebuje, než začne hrát MELODII své oblíbené písně. Byla to píseň kterou skládal pod čerstvým náporem lásky. Rád na ten pocit vzpomínal i když postupně vyprchal. Nyní má tuto píseň spojenou se svou láskou ke své zemi. Ačkoli emoce která se vní odráží by byla jistě o dost silnější, kdyby se vázala k nějaké ženě. "Tančila bys, kdybych tě o to požádal? Běžela bys a nikdy se neotočila zpět? Plakala bys, kdybys mě viděla plakat?" začal zpívat a opět přitom zavřel oči. V mnoha písních oči zavíral, jelikož zpíval o něčem co miloval, co bylo jeho strachem nebo touhou. Píseň jej však donutila oči otevřít a podívat se na reakci své divačky. Hrál stále poslepu a jen pootočil hlavu aby svá kukadla upřel na dívku po svém boku. Vlasy mu padly do tváře. "Můžu být tvým hrdinou, broučku. Můžu slíbat tvojí bolest. Zůstanu s tebou navždy. Můžeš mi vzít dech." po celou dobu refrénu na ni upíral vše říkající pohled, ale poté opět pohled upřel na kytaru a následně oči pevně sevřel. Jakmile dohrál chvíli zůstal v tichosti a nechával doznít poslední tón, který se odrážel v duté kytaře. Položil dlaň na struny a tím ten tichý tón na dobro umlčel. "Splnil jsem tvá očekávání, nebo jsem zklamal tvou důvěru?" promluvil na ni a teprve poté se na ni pootočil. Dal si tu práci, aby se na ni otočil i tělem a nemusel si tak vyvracet krk.

Středozemní nížiny - Stránka 2 Tumblr_ozx9zjHCfQ1w6x51no8_250
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 00:34
"Rozumím," přikývne na srozuměnou, ale jejím hlasem prostupovala sílící melancholie. Nebyl jediným, kdo si přál uprchnout na moře a pocítit jeho volnost na vlastní kůži, střetnout se s mořskou vodou tváří v tvář a cítit mořský vánek na tvářích, zatímco bude plout na divokých vlnách vstříc novým zážitkům. Svobodné, nezkrotné... věčně své. "Nikdo mu neporoučí. A ti, kteří si to myslí, se setkají se silou jeho svobodné duše, že?" Zamyšleně pohlédla na Veragina, ruce spjaté za zády. Ti, kteří neměli dostatek svobody, prahli přesně po takovém scénáři - mít dostatek volnosti, ovládat svůj osud, řídit každý krok. Pokud učiní chybu, bude to jen jejich vina, budou se zodpovídat za sebe, ale neponesou na ramenou zodpovědnost za jiné, jen sami za sebe. Něco, co Haida nikdy nezažije. Náplní jejího života bylo postarat se o svůj lid, dopřát mu prosperitu a zajistit bezpečí. Žádné moře, jen poklidný, nudný přístav, odkud bude vyhlížet všechny lodě, které mohly pokojně vyplout na širé moře, ztráceje se na obzoru v zapadajícím slunci. "Ale může být i smrtící," pronesla tiše, než se odvážila zvednout pohled od země a studovat mladíkovu reakci, hledat v ní odpovědi na vyřčenou otázku. I svoboda mohla stát vysokou cenu a tu někteří nebyli ochotni zaplatit. "Není to poněkud... vysoká cena za pár chvil svobody?" Sledovala ho, jeho výraz, jeho myšlenky, které se mu mohly odrážet v hlubokých očích, které jí natolik zaujaly. Byl jiný, dalece jiný než její přátelé. Mnohem zasněný, žijící něčím jiným než pouhou povinností, která ji a její přátele svazovala na každém kroku. "Omlouvám se... Neměla jsem v úmyslu... Zaplout do takových vod." Jak vzletná slova použitá v chytrém náznaku odkazujícím na jejich společné téma - moře samotné. "Někdy je potřeba sklonit hlavu a naslouchat hlasu rozumu namísto srdci." Pro ni existovala povinnost vůči jejímu lidu. Vůči Fiplinu. Vůči králi, otci. Zaujal jí svými slovy. Přátelé... cizinci? "A čím jsem pro tebe já, smím-li se zeptat?" V jejím hlase se odrážela jednak zvědavost, ale něco ve stylu, jakým promlouvala, stále poukazoval, že se zajímá o názor druhých, ale nikdy jim vyloženě nepřikázala, aby hovořili jinak než ve vlastním zájmu. Nerada rozkazovala obyčejným lidem, naopak se vždy cítila lépe, pokud s ní jednali jako se sobě rovnou. Kdyby se nenarodila do královské rodiny, nebyla by nikým jiným než poddaným. Někým s hlavou pokorně skloněnou na znamení věrnosti. Čím jsem? Princezna - tuhle odpověď znala. Čím bych si přála být? Těžká otázka. Přítelem... Ale lehká odpověď.

Hrál s ní zajímavou hru. Upřímnou? Nebo se jednalo o jeho způsob komunikace, tak jedinečný, tak zvláštní? "Lichotky? Vážně?" Jako by je neslyšela každý den několikrát vkuse. Převážně starší lordi se její maličkost pokoušeli zaujmout vzletnými slovy o její kráse, původu... a vlastně všemu, co by je mohlo popostrčit vstříc koruně. Únavné... Ale on takový nebyl. Možná se oháněl lichotkami, ale ty jeho nesly určitý půvab. "A co kdybych ti řekla, že by mi větší radost udělalo, kdyby ses usmíval od srdce ty?" I teď, ačkoliv nenesla na hlavě korunku, jí společnost zajímala víc než jak by se měla zajímat o sebe, o své pohodlí, o důležitost, která jí byla dána do vínku. I tak se neváhala uculit, skousnout si spodní ret a uhnout krátce pohledem na pravou stranu, zatímco si s ní hrál. Ne jako kočka s myší, taková hra to nebyla. "Jsem si celkem jista, že dívky na tobě visí pohledem," odtuší s tichým, uličnickým úsměvem, než se vedle něj usadila, sledujíc přitom, jak se Alastair pásl s vědomím, že jeho paní má o zábavu postaráno a jen tak se nepoženou nazpět. "... Díky svým slovům musíš mít hodně obdivovatelek. A nejen kvůli tomu." Byla ochotna uznat, že se jedná o opravdu pohledného muže. Něco na něm ji táhlo. Jeho oči, že by? Hluboké, tajemné, vřelé a přesto se skrytou dávkou bolesti, která se neprojevovala na první pohled. Nebo za to mohl jeho chlapecký úsměv? Škádlivý, něžný, při kterém nejedné dívce zaplesá srdce a v břiše se rozlétne hejno motýlků. Kolika popletl hlavu? Kolik jich snilo za měsíčních nocí o jeho úsměvu? O jeho rtech líbajících ty jejich? O jeho jméně sténaném v polštáři? Naštěstí od dalších představ ji vytrhl vzneseným dotazem - jako by měl potřebu se ubezpečit, že je počestná dáma a ne nějaká lehčí děva zaprodávající své tělo pro trochu obživy. "Ano. Mí přátelé jsou... mají to se vztahy komplikovanější, protože jsou členy královské armády," přizná bez delších okolků. Nejspíš by to poznal z jejich plášťů, pokud by se přihnali z města. "Vyjeli jsme si do Colveil, ale srdci... nebo spíš v jejich případě slabinám... neporučíš," zasměje se nakonec, ale nic z jejího tónu nenasvědčovalo výčitkám. Věřila, že se ti dva budou k místním děvčatům chovat hezky a nedovolí si porušit jejich lidská práva. "Myslel sis, že jsem... jako ty dívky?" Tentokrát se neubránila pozvednutému obočí, studujíc Raginovu tvář, zda této představě uvěřil nebo snad... doufal? Líbilo by se mu, kdyby byla taková? Nikdo si o mě nikdy nemyslel, že jsem nevěstka. Nevím, jestli mě to má těšit nebo pobuřovat. Ale jak nad tím přemýšlela delší dobu, nakonec uznala, že se jedná o vcelku vtipnou myšlenku. Se svou snědší pletí by jistě působila exoticky v některých zemích, možná i v samotném Fiplinu. Nepochlubila by se modrýma ani zelenýma očima, světlými vlasy nebo pihovatou pletí jako spíš bouřlivou povahou illivenaského lidu. "Řekla bych, že je majákem všech, kteří hledají jistotu ve svém životě," odtuší tiše. Sama to tak měla. Tenhle vysoký strom poskytoval útočiště její ztrápené duši na cestách a nikdy nevynechala jedinou možnost, aby ho alespoň z dálky neviděla.

Vydechla, připravujíc se na okamžik, kdy započne hru na kytaru doprovázet i svým hlasem. Ale sotva ji někdo mohl připravit na verše, které přijdou - tak oduševnělé. Tak hluboké. Bezbranné a zároveň silné. Vášnivé a něžné. Dech beroucí. Jako by zpíval o dívce... dívce, k níž něco cítil. Nebo cítí? Nevědomky tajila dech i ve chvíli, kdy zpíval refrén, brnkajíc nejen na struny kytary, ale taktéž na její duši. Vzít někomu dech - byla by toho schopna? Zrovna ona? Píseň skončila dříve než stačila přijít na správnou odpověď. Ruce složené v klíně držela zaťaté v pěst, až nyní si uvědomila, že si nehty prakticky vyrývala cestičku do kůže. Snažila se snad ubránit tomu, aby mu zůstala viset na rtech? Aby krotila sebe samu, když jí hleděl po určitou dobu do očí? Když za nimi hledal... co vlastně? Odpověď na své otázky? "Musí to být výjimečná dívka," vydechne přebytečný vzduch nahromaděný v plicích. Před jak dlouhou dobou přestala dýchat? Tohle nemohl napsat jen tak. Ta píseň znamenala mnohé, víc než si byla ochotna připustit. "Myslím, že odpověď na tuto otázku znáš." Věnovala mu pohled do hlubokých očích, koutek rtů jemně pozvednutý. Zpíval jí? Zpíval stromu svou zpověď? A záleželo na tom vlastně vůbec? Ne. Nezáleží na tom. "Děkuji." Jen ona mu žádnou píseň nemohla darovat, neměla, o co by se podělila. "Splnil jsi mi přání... Co mohu udělat já pro tebe?" Nechtěla mu nechat laskavost neoplacenou. Měla neomezené možnosti. Co mohl chtít? "Ale moře ti nepřinesu. Ani vytouženou svobodu, Ragine," dodá s pocitem viny, že právě tohle přání mu nikdy nesplní. Tohle bylo nad její síly.
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 11:54
Pokývá hlavou na souhlas. "Každá svoboda si vybere nějakou daň.." jakoby on nemohl tušit daň za svobodu. Nasměroval pohled směrem k nebi a chvíli sledoval plující mraky. Stejné nebe, stejné mraky, ale jiná zem. Je to už víc než tři stovky let co opustil svého otce, co zanechal za svými zády všechno k čemu byl předurčen. Narodil se, aby se staral o svůj lid, aby stál v čele své země a aby vládl, ale jeho srdce ho táhlo jinam. Silná touha, vábení a hlas, kterému nakonec podlehl. Snažil se. Tolik se snažil zůstat, vytrvat a možná, kdyby tehdy otec pořádně dupl byl by teď v Illivenasu s korunou na hlavě a o tomto by si mohl nechat jen zdát. Jenže se to nestalo, jeho otec chápal duši vlastního syna, viděl jeho neštěstí, které na hradě prožíval a nechal ho odejít. Krutá daň za jeho návštěvu moře však byla jeho vlastní smrt. "Někdy je větším trestem život, obzvlášť pokud není šťastný." okomentoval. Po otci se mu stýskalo, chtěl poznat svého mladšího bratra, kterého nikdy neviděl. Chtěl vědět víc, než jen několik slov z dopisů, ale přesto, byly ty dopisy to nejcennější co ze své rodiny měl. Něžně se pousmál, když se mu dívka omlouvala, byla to podle něj zbytečná omluva, sám do těchto myšlenek rád zaplouval. Jen zakroutil hlavou, nepromluvil ohledně omluvy. Když se na to takto díval, byl velice slabým jelikož jeho rozum křičel opak, ale srdce bylo příliš hlasité a on jeho volání podlehl. Něco mu říkalo, že pro svého bratra bude spíš zklamáním, než-li vzorem. jeho láska k jeho zemi však neutichá, kdyby měl někdy nastat problém, byl by se jako první postavil do první linie v armádě a své svobody se opět vzdal, aby mohl bránit vlastní zemi, lid i rodinu. Už jen proto, že do čela se vrátit nesmí, a ví, že to místo již náleží jeho milovanému bratrovi. Z myšlenek jej vytrhne její další otázka. Opět na ni upře pohled a pousměje se. "Můžeš být kýmkoli.." pronese zamyšleně. "Přítelkyní, známou nebo dokonce láskou mého života - cesty, kterými musíme jít jsou nevyzpytatelné a různě se kříží a opět rozdělují.." vyřkl svou myšlenku stále ještě napůl ztracen ve vlastních myšlenkách. Mohla být skutečně kýmkoli - andělem poslaným, aby mu dělal chvíli společnost, nepřítelem aby jej zmátl a nebo přítelem, který poslechne jeho hudební zpověď. Můžeš být kdokoli - to je to kouzlo cizinců.

"Myšlené upřímně." nepotrpěl si na strojených lichotkách, které jsou pronášeny jen zdvořilostně. Ona si s lichotkami začala a považoval za více než na místě, aby ji lichotku opět vrátil, ale po svém. Věřil kráse ženy, kterékoli ženy. Vždyť co je muž bez ženy? Pousmál se. "Usmívám se často, o tuto skutečnost se bát nemusíš.." Na jeho tváři byl opravdu po většinu času alespoň lehký úsměv, nedokázal se neusmívat a zároveň, jen upřímný úsměv dokáže podobný úsměv dostat i na cizí tvář. Nikdy příliš neobdivoval klauny, jejich namalované úsměvy, které kopírovaly jejich tváře a poté, když je smyli, byli to velice smutní lidé. Nechtěl být stejný, dokonce nechtěl ani podlehnout myšlence, že se někdy tak daleko dostane. Ovšem jakoby to bylo včera, co se jeho láska rozpadala pod jeho rukama, to jak cítíl jak z něj vyprchává a nebyl schopný se usmívat tak jako nyní. Ale je to pryč. Tanya je pryč. Už dlouhá staletí je jeho první láska pryč - žena, která jej nakonec chtěla svázat. Nemohl odmítnout její poznámku. Ženy jej obdivovaly kvůli jeho slovům, někdy mu propadly tak lehce jen po zdvořilé konverzaci, ale nemohl si pomoct od svých ideálů. Rád ženám hrál a nechal je propadat do myšlenek. Jenže on se nikdy necítil tak zamilovaně, aby skutečně upřímně předal celé své srdce nějaké vyvolené. Je opatrnější než jakým byl dříve. Sklonil pohled ke strunám a neodpověděl. Nevěděl ani co by řekl, měla pravdu a nechtěl ji to vyvracet. Promluvil na ni až ve chvíli, kdy se bavili o jejích přátelích. "Ne." upřel na ni pohled. "Přiznávám, svými slovy jsi mě zmátla. Možná jsem nad tím jen příliš přemýšlel, ale uznal jsem to jako velice hloupou myšlenku." přiznal se jí. Ano napadlo jej, jestli v něm pracuje nebo jen někoho doprovází, ale dal přednost doprovodu. nevypadala tak rozjařeně jako tamní dívky, které na něj volávaly z balkonu a z oken ať je navštíví a ačkoli to byly stále krásné ženy, nikdy na takové místo pořádně nezabloudil. Nelákala ho představa jedné nutné chvíle, možná byl sobecký, ale pokud by měl někdy ženu - nehodlal se o ni dělit. Pojmenování, které stromu vybrala mu znělo dost pravdivá. Jeho starý přítel byl skutečně takovým majákem - světlo, které na něj čekalo ve Fiplinu pokaždé, když jej potřeboval, aby mu ukázalo cestu.

Začal hrát a nechal se unést vlastními tóny, chvíli ji dokonce daroval dlouhý pohled. Celý refrén své písně jakoby věnoval pouze své nově nalezené společnici a chvíli mu trvalo než poté co dohrál opět promluvil.  Její poznámka ho na moment zarazila. Myslela si, že zpívá o ženě. Nebylo to tak divné, že ji něco takového napadlo, vlastně by mohl říct, že jednou tuhle píseň bude zpívat ženě do očí. Neuhne pohledem a dá do té písně všechno - ale kdy ten den na stane? Která žena by chtěla jeho nestálé srdce, jeho duši prahnoucí po svobodném cestování. Která z žen by chtěla muže, který se nechce usadit, který si nepořídí dům a nepostaví velkou zahradu. Muže který nedokáže žít mezi čtyřmi stěnami a jediné na co myslí je modrá noční obloha, rozlehlé a širé pláně luk a vrcholky hor. "Byla by." uvedl ji na správnou míru. Byla by to výjimečná dívka, kdyby v jeho životě nějaká existovala. Dokázal v sobě vzbudit ty pocity, které cítil před mnoha lety jen díky tomu, že vzpomínal na svou zemi. Jak silná by byla jeho slova, kdyby zpíval o ženě, které patří jeho srdce. Jak silná by bylo poselství jeho písně? Bláhová a tak naivní myšlenka. Přesto mě tak láká to opět zjistit. Být srdcem kolibříka.. Pouze kývl na její poděkování. Nebylo to však jen nějaké gesto, pohled který ji přitom věnoval a jeho přivření očí naznačoval pokoru a úctu. Něco co dělal rád a kdyby měl rozhodnout znovu, udělal by to samé a bez výjimky. "Nepotřebuji nic na oplátku. Spokojím se s tím, že mi děláš milou společnost." opět pozvedl koutky úst do širšího úsměvu, který při její další větě trochu povadl, přesto však na jeho tváři zůstával. "Já už svou svobodu mám, Ido." Za cenu původního osudu. Svým způsobem jsem za ni dal svůj život. ironická myšlenka, když bylo jeho jméno zcela vymazáno ze záznamů jeho země. Jeho lid truchlil pro jeho smrt, zatím co on odcházel nepozorován. I po těch letech ho tahle lež zevnitř pomalu užírá. Jak se musel cítit jeho otec, když celému svému lidu lhal, jen proto, že jeho syn, ačkoli byl skvělý učedník, nakonec nezvládl nátlak vlastní touhy a vzdal se svého postu. Zbabělec.

Začal tiše brnkat do strun an které opět přesunul pohled. Vlasy mu padly do očí a částečně odkryly jeho špičaté uši. Chvíli byl v tichu a jen brnkal na kytaru, někdy jsou slova zbytečná, když neví co říct. "Po čem toužíš ty?" položil ji otázku. Připadala mu tak zasněně, ale přesto jakoby ji tížila nějaká skála, kterou by měla nést na zádech. "Doprovázíš své přátele až sem, aby jsi na ně čekala, pokaždé? Musejí to být opravdu dobří přátelé." nadhodil. Nedokázal si představit, že by žena doprovázela jen tak někoho do nevěstince, aby jej tam nechala řádit s cizími ženami, zatím co na něj čekala někde nedaleko. Obdivoval tuhle sílu a zároveň jej to nutilo přemýšlet o bolesti, kterou musí pocítit milující žena, jeli tímto způsobem podvedena - jaká je to věrnost, když muž hledá náruč jiné ženy. Chvíli dokonce uvažoval zda tahle andělská návštěva nemá podobný problém, muže, kterého milovala, znala dlouho a on místo toho, aby si všiml její něžné tváře a krásných očí končil v náručí žen nevěstince a nechával ji samotnou osudu, při čekání na to, až se k ní vrátí. Jenže Ida nevypadala, že by tuto bolest prožívala.
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 13:29
Láskou tvého života? Tehdy se po něm ohlédla, pečlivě studujíc Raginovy rysy prozrazující vše a zároveň nic. Jednalo se snad jen o bláznivou myšlenku? O poetické tvrzení, které by každé dívce pobláznilo mysl a přimělo srdce poskočit do taktu balady vyprávějící o životní lásce, křehké a zároveň silné? Že by právě ona byla někým, kolem koho se točí každá myšlenka a každý sen? Jeho myšlenky? Jeho sny? Představa, jak se právě jeho srdce rozeběhne závratnou rychlostí při pouhém pomyšlení na neznámou cizinku, kterou mu pro teď byla, se jí zdálo stejně dobře hloupé jako... milé. "Nejsem moře. Nepředstavuji svobodu," nakonec připustí tiše skutečnost, která ji pronásledovala od dětství. Nikdy nebude nikým nespoutaným, volným ptákem létajícím po obloze. Nenechá se unášet větrnými proudy, naopak se jim bude zuřivě bránit, protože musí. Protože přesně to se od ní vyžadovalo. Představuji okovy každému, kdo by pocítil zájem. Zlaté okovy vykládané drahým kamením, krásné ale všudypřítomné. "Nemohla bych být tvou životní láskou.." Snad jen cizinkou nebo přítelkyní, ale nikdy ničím víc i přesto, že přesně po tom její srdce prahlo. Poznat něco nepoznaného, na okamžik zapomenout, být někým jiným. Nenosit ten proklatý titul princezny. "Má cesta byla už před dlouhou dobou vytvarována tak, abych ji následovala. Bez zákrutů. Ale svět poskytuje mnohá rozptýlení, kterými se nechávám zlákat. Ale pokaždé se ocitnu napospas trnům, které mne přinutí vrátit se zpět a putovat, jak si to můj ot-... má rodina přeje," opraví se na poslední chvíli. Kolikrát jí otec tvrdil, že se jednalo i o matčino přání? Kolikrát slýchala, že mu ji připomíná nejen vzhledem ale i svým chováním? Jsi celá Siara... Měla pocit, že i teď slyšela jeho hlas, hřejivý a utrápený připomínkou, kolik byla své matce podobná. Na útěk od povinností nespoléhala, ale tu a tam volání srdce nešlo odolat. "Věříš tomu, že se opět setkáme?" Pohlédla na něj, hledaje odpověď v jeho tváři. Přála si to? Ano. Možná tento podivný vztah dvou cizinců nedával smysl, nikam nepovede, ale doufat? Ano, doufat mohla.

Ramena jí cukla při zmínce, že celé to vlastně byla hloupá myšlenka. Ona a nevěstka? Zvláštní to přírodní úkaz. Neodolala, aby se nezasmála pokorné odpovědi, té ukázce naivity, která by u mnohých vyvolala pobouření a důraz na omluvu, protože jejich čest byla pošpiněna pouhou myšlenkou. Haida po ničem takovém netoužila. Naopak - představa, že by právě ona mohla být nevěstkou, se zdála svým způsobem zajímavá. "Proč bych jí nemohla být, hm? Nejsem dostatečně hezká?" A aby ho o něco potrápila, postavila se na nohy, protáčejíc se před ním, aby si ji prohlédl ze všech stran. "Dostatečně oblá na těch správných místech?" Její vílí geny zapůsobily na útlost postavy, ale plnějším poprsím se také mohla pochlubit, byť si k němu dopomáhala korzetem a ne přírodou. Možná neměla extrémně zaoblené boky, ale kulatost jejích hýždí mnohé nedostatky vynahrazovala, byť momentálně neměl možnost je zahlédnout pod látkou sukně, která sloužila k poněkud důstojnějšímu vzhledu, než jaký by získala v samotných kalhotách. "Dostatečně rozpustilá?" A aby mu ukázala, že přesně taková umí být, sklonila se k němu, klekaje si na kolena, dlaněmi zapřená o zem pokrytou měkkou trávou, kořeny, větvičkami a spadaným listím, aby se ocitla jen kousek od jeho tváře. Rozpuštěné vlasy klesly přes rameno do jeho klína, zamotávaje se do strun, aniž by tomu věnovala vícero pozornosti - tu si zasloužil Ragi se svýma temnýma očima v odstínu horké čokolády. Líbily se jí. Tajemné, svůdné, chlapecké a přesto hovořící za dospělého muže. Přiblížila se k němu tváří natolik, až je od sebe dělilo jen pár centimetrů. Stačilo se jen natáhnout o kousek blíž, zhoupnout se na pažích a posunout se vpřed. Tak málo, aby ho políbila. Tak málo... "Možná ano. Možná ne. Možná jsem nevěstka. Možná voják. Možná princezna." Pro dnešní den mohla být kýmkoliv - s ním ano. "A možná si z tebe jenom utahuji, protože bych chtěla zase vidět tvůj úsměv," uculí se vzápětí, než se stáhne do bezpečí. Flirtování nebylo její silnou stránkou, avšak dobírání si? Škádlení? Přesně o tom její hry byly. Nepotřebovala si utahovat násilím, líbily se jí ty drobné hry se slovíčky, upřímnost skrývaná za tónem hlasu, všudypřítomný smích.

"Byla by." Přesto to znělo, jako by hovořil ze zkušenosti. Ale neptala se. Proč by ano? Nezdálo se, že by o tom chtěl hovořit. Pokud se někomu svěřil, pak jistě jejich společnému příteli, o něhož si právě dřela záda, jak se jí hrubá kůra zatrhávala o košili do kůže. "Po čem toužíš ty?" Otázka, na kterou neznala odpověď. Nikdo se jí neptal na touhy. Na přání. Na sny. Žít obyčejný život? Klišé a popravdě po něčem takovém neprahla. Být někým jiným než princeznou? "Moci se rozhodovat na základě... svých přání. Být někdy natolik sobecká a učinit krok do neznáma, nemyslet přitom na nikoho, na nic..." Ale to se vyplnit nemohlo, jak si stačila už po několika letech uvědomit. Ohlédla se jeho směrem a v tu chvíli si povšimla zašpičatělých oušek prozrazujících jeho původ. Víla... jako má matka. Možná proto jí s ním bylo tak dobře. Ale jeho druh nekomentovala, proč by měla? Nic špatného neprovedl. Choval se k ní... galantně. Ohleduplně. "To také jsou. Známe se od dětství, ale u jistých záležitostí nemusím být přítomna." Ačkoliv hovořila s jistou hrdostí v hlase, bylo znát, že takové téma není dvakrát příjemnou oblastí v konverzaci. Minimum zkušeností v tomto ohledu jí nepomáhalo. "Bez nich cestuji jen málokdy." Ostatně s nimi se chovala přirozeně, ale s ostatními to už tak snadné nebývalo. Všichni dbali na její vzhled, vystupování a pokaždé musela nasadit masku hrdinky, pokud nechtěla na sobě nechat znát dotčení. "A ty? Nebudeš místní." Dle toho, co si stačila všimnout, se jednalo o cestovatele a takových se ve Fiplinu tolik nenacházelo. Navíc byl vílou. "Kam putuješ, pokud to není tajemství?"
Veragin Baldimmor
Veragin Baldimmor
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 18. 04. 20
Age : 476
Location : Illivenas

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 14:23
Její přirovnání pochopil, avšak hlavou se mu vířilo vícero myšlenek. Ačkoli nemohla být mořem, dokázala by být něčím jiným. Stejně jako muž nemůže existovat bez ženy. Vyslechl si ji. Od začátku do konce, naslouchal jejím pochybám jejímu smutku, který viděl za tím vším. Možná jej nedávala najevo ale něco podobného zažil, něčím podobným si procházel. Dědic. Už jen to slovo mu do dnešního dne nahánělo hrůzu a dříve jej děsilo ve snech. Řetězy co svazují jeho ruce a nohy a drží ho za hradbami paláce, daleko od všech krás světa. Od modrého nebe, zelených luk i vysokých hor. Tak daleko a přesto tak blízko jeho lidu. Chvíli mlčel, přemýšlel co by na to odpověděl, uhnul pohledem zcela ponořený do hloubky vlastních myšlenek. Rodina, jenž určuje směr. Je spousta rodin, které určují směr jejich potomků, ale jsou tu rodiny, které se snaží dělat to mnohem horším. Rodiny, které mají jasně daný cíl celá staletí. Královské rodiny, lidské nebo vílí rodiny. Nezáleží na tom, která z nich - jejich původ a vznešená krev jenž koluje potomkům v žilách jím spřádá osud jako pavoučí sítě. On měl štěstí, které zaplatil. Jeho volba byla sobecká. "Není jenom moře. Někdo musí představovat zem, někdo nebe, jiný musí být větrem a jiný silnou horou - vždyť.." odmlčí se a opět na ni po té odmlce upře oči. "..Co je moře bez bezpečného břehu s přístavem, co je země bez nebe - co by bylo nebe bez hvězd.. Co by byly hvězdy bez měsíce, měsíc bez slunce.." pronese zasněně. On možná svou svobodou představoval moře, mohl se považovat za vítr, který si vybírá směr. Ale čím byl bez přístavu, bez rodiny bez zázemí. Čím by mohl být bez země, bez ženy. "Svoboda má mnoho tváří, stejně tak naše volba. Můžeš být kýmkoli, stačí si najít jen správného člověka, co to uvidí i přes korunu.." usmál se na ni. Nebyl hloupý. Možná už to bylo příliš dlouho, co opustil svůj titul, ale znal ten pocit těžkých okovů, které svazují vaše ruce. Těžké pozlacené okovy. "Věřím v mnoho věcí, ale v některé věci můžeme jen doufat." byl upřímný. Nemohl vědět zda ji znovu potká, mohlo to být za týden, za měsíc ale také za několik let. Nikdy se nezdržoval dlouho, cestoval. Mizel a zase se objevoval, aby mohl svůj život nechat pozvolna plout po směru větru. S napnutými plachtami. Jen těžko se mu přemýšlelo o tom, aby se jeho život zpomalil.

Chytil se do pasti, kterou si sám nastražil. Jeho myšlenka byla hloupá, ale její přiznání snad ještě hloupější, ale líbilo se mu jak Ida probrala samu sebe k životu. Skotačila kolem něj a čím dál tím více jej přiváděla do jistých rozpaků, kdy musel sám sobě v mysli připomínat, aby neřekl něco nevhodného. Nechtěl ji urazit, špatně vyřčenými slovy, ale stejně se na žádná nezmohl. Smál se. Jeho smích ustál ve chvíli, kdy se k němu nahnula a div svým nosem necvrnkala do toho jeho. "Nic z toho jsem netvrdil ani bych si tvrdit nedovolil, Ido." oslovil ji jménem a usmál se. Byla krásná, lhal by kdyby tvrdil opak. Její oči měli něco do sebe, líbily se mu a jeho postoj vůči ní byl vidět v jeho hlubokých očích. I její úsměv se mu líbil. Přimhouřil na ni oči a přistoupil na její hru. Nebylo mu to nepříjemné, flirtování už mu přišlo podobně přirozené jako jeho hra na kytaru. Pootevřel ústa a na moment pohledem sklouzl na její rty, jakoby snad hodlal využít její nabídky a políbit ji - mohly to být dlouhé vteřiny, možná o tom dokonce na jednu či dvě z nich přemýšlel. Ale místo toho rty opět sevřel a změnil je v příjemný a vřelý úsměv. "Můžeš být kýmkoli." zopakoval se. Mohla být kým chtěla. Mohli hrát hru na kočku a myš. Mohla mu o sobě říci cokoli a on by nepoznal zda mu lže nebo ne. Mohla na něj zkoušet vše, vyděsit jej, mrkat na něj, snažit se zahrávat si s jeho upřímností a naivitou - ale nemohla zkoušet dostat se příliš blízko. Věřil, že by se oba mohli pouze spálit. "Usmívám se snad tak málo? Nebo je můj úsměv tak neodolatelný?" pozvedl obočí, když se od něj odtáhla. dovolil si jednu otázku, která by snad mohla povzbudit jeho ego. Na jeho tváři přitom nechyběl jeho pobavený úsměv. Nedokázal si pomoct, aby se neusmíval.

"Takové kroky, obvykle dohání svědomí.." poznamená na její přání. Jedna z věcí, které bohužel také poznal. Každé sobecké rozhodnutí mělo dopad na svědomí. Nebyl den, kdy by se sám sebe neptal, jestli udělal správnou věc. Byl zbabělým mužem, protože utekl před osudem, zatím co ostatní mu hrdě čelí. Mohl by být příkladem zbabělce, protože čím jiným vlastně byl? Byl nikým, jeho titul zanikl dávno, tak dávno, že by mohl jen ztěžka vzpomínat na to, jaké to bylo nechat se oslovovat dědicem. Dávno, že zapomněl jaké to je chovat se na hradě, jak jeho otec vypadá nebo jak vypadají chodby hradu, kde vyrůstal. Jestli ve třetím poschodí stále visí obraz jednookého muže a vedle něj obraz dámy v růžovém. Jestli v kuchyni stále vaří stejná milá kuchařka, která mu dávala zmrzlinu, když navštívil kuchyni. Čím jsem starší, tím větší sentimentalitě podléhám. "Ne, místní opravdu nejsem, to máš pravdu." kývne na souhlas oči upírajíc na struny své kytary. Líbilo se mu, že jeho vlasy nyní zakrývaly jeho obličej, na tváři měl jen drobný úsměv a oči přivřené skryté pod dlouhými řasami. Neměl domov. Nejraději by řekl, že nepochází odnikud, ale jeho původ. Jeho drahý Illivenas. Milovaná země, kterou opustil a po letech se do ní vracel jako cizinec. "Vlastně kamkoliv. Kam mě moje nohy zanesou, kam fouká vítr.. " odpoví na její otázku. "Já si na tajemství nepotrpím, jsem spíš na hudbu a ta mnohdy prozradí víc než slova.." odmlčí se. Jediným mocnějším kecalem jsou pak už jen činy. Opřel se o svou kytaru a přestal tak hrát, poté ji odložil stranou a rozepnutá košile poodhalila při tom pohybu jak se natahoval některá z jeho tetování. Koruna na jeho klíční kosti, hvězda kousek blíže k rameni a pak malý kousek z něčeho co vypadalo jako růže. Jakmile se usadil upravil si i košili a opět ji zapínal. "Nebudou tě tví přátelé hledat? nebo jim to obvykle zabere celé odpoledne?"
Haida Ara Valdrinor
Haida Ara Valdrinor
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 27. 03. 20
Age : 25
Location : Fiplin

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

22/4/2020, 18:46
A co představuji já? S tou otázkou, nevyřčenou na rtech, pohlédla směrem k nebi, po němž se prohánělo pár nadýchaných obláčků, beránci hrající si na honěnou. Jaký to uklidňující pohled, ale její srdce nijak nerozechvěl tak jako později jednotlivé tóny vybrnkané na kytaře. Jako melodie splývající z Raginových rtů. Mohla by být hvězdami ukrytými na nebi - zářivá, jasná, žehnající na cestu každému poutníkovi, který by k ní upínal zrak. Polárka ukazující směr k severu. Večernice i Jitřenka - všudypřítomná i v temných nocích, protože hvězdy, ať už jsou skryty za těžkými tmavými oblaky, nikdy nepřestanou zářit a čekat, až si jich někdo všimne. Až je objeví a věnuje jim pozornost, pod níž se rozzáří o to víc, polichocené zájmem. "Další z veršů tvých písní?" Ohlédne se za ním, hlídaje si ho očima. Znělo to příliš poeticky, vzletně na to, aby taková slova neužil v písních. Dovedla si představit, že každé dívce by se při takovém verši rozklepala kolena a visela by mu na rtech pohledem, představujíc si sebe samu v podobě země, vzduchu, ohně i vody, přístavu i širého moře, slunce, měsíce i hvězd. Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím spíše viděla sebe samu jako oheň - dokázala pohladit, zahřát i popálit. Věrný přítel i nevyzpytatelný protivník. Jistota světla a tepla, ale i strůjce požáru. "Čím podle tebe jsem já? Zemí? Nebem? Přístavem? Nebo zářivým nebeským objektem?" Ze rtů ji splynula otázka samovolně, škádlivá a přitom pronesená s opravdovým zájmem - takovým, s jakým na něj upírala tmavě hnědá čokoládová kukadla, tak podobná těm jeho. Aniž by to tušila, jejich domovem, byť částečně, byla stejná země - Illivenas, odkud přišla její matka. Oheň byl vlastně jen přirozená volba, nad čímž se v duchu pousmála. Úsměv však až příliš rychle povadl, když si uvědomila, že pro ni platí jiná pravidla. "A přesto se pokaždé budu nucena se vrátit k té původní roli. K cestě vydlážděné před dlouhými lety," zarecituje chabě, navazujíc na jeho představy o svobodě, o možnostech být kýmkoliv. Pro jeden den, pro jeden večer... s někým, kdo by v ní probouzel to malé děvčátko, které pro jednou nemusí řešit korunu a všechny povinností s ní spojené. Někdo, komu nevadí, když se bude nahlas smát, až tu a tam zachrochtá. Kdo nebude řešit, nakolik se jí uvolnil účes, až jí vlasy budou divoce poletovat kolem tváří. Komu bude jedno, že je princeznou, protože ji bude brát jako ženu, jako sobě rovnou a oslovovat ji jinak než-li titulem. Jako třeba lásko? Skousla si ret, když se ta myšlenka rozplývala v koutku mysli. "Třeba tebe?" Špitla tu otázku tiše, byla plná otázek, na které potřebovala znát odpověď. A on? Zdálo se, že je zná. Možná ne přímo, ale poskytoval mnohem víc odpovědí než jaké znala do této doby. "A... budeš doufat?" Byla to ona, kdo se ptal. Chtěla vědět, co si myslí. Co jiskří za těma tmavýma očima, které viděly až na dno její dívčí duše. Neznali se, ale zároveň v ní vzrůstal pocit, že si s ním porozuměla mnohem lépe než s lidmi, které kolem sebe vídala každý den. Zvláštní... Ukazováčkem přitom kreslila do hlíny drobné geometrické obrazce, z nichž vzešla působivá květina - něco tak křehkého jako ona sama, ale přitom se jednalo o lež. "Já bych... doufala. Tedy... budu doufat." Abychom se znovu setkali... Ani vlastně nevím proč.

Zasmála se, jeho gentlemanství bylo v mnohé míře vznešené stejně jako prosté. "Protože mě nechceš urazit, že?" Nikdo nechtěl. Ale ti všichni věděli, co je zač. Kým je a kým bude, až její otec zemře a Haida po něm převezme žezlo a trůn. "Mám pocit, že mě ještě nikdo neurazil. Všichni se tomu vyhýbají, aby nezpůsobili společenské faux pas, až je to... otravné," povzdechne si, zatímco se před ním protočí, až jí sukně šatů odhalí štíhlé nohy zakryté přiléhavými jezdeckými kalhotami, které nosila radši než načančané šaty, na kterých trval její otec při pobytu v paláci. K večeři, k výuce, k reprezentaci Fiplinu. A přitom nebylo nic, co by ji potěšilo víc, jako obléknout se do jezdeckého oděvu a vyrazit na koni, nechat za sebou svět a řídit se srdcem - jet, kam ji napadne a neohlížet se přes rameno. Povolit korzet a užívat si, jak jí mráz přebíhal po zádech, kdykoliv nadskočila v sedle. "Dokonce mi nikdo neřekl nic špatného... o mně," pokrčí nad tím rameny, než se k němu přiblíží, uzurpujíc si tak jeho osobní prostor pro sebe. Nebyla sobec, podělila by se, ale tohle se zdálo jako zajímavá zkušenost. Nacházet se mu blízko, tuze blizoučko, až cítila, jak jí srdce tluče o něco hlasitěji a dech jí těžkne. Jak snadno ho v jeho přítomnosti dokázala tajit, aby nic neslyšel? Jak důvěrné se to zdálo? "Kýmkoliv?" Zopakovala to jediné slovíčko po něm. Díval se jí na rty, byť se jednalo o krátkou chvilku, něco jí silně sevřelo žaludek a Haidě unikl výraznější nádech v momentě, kdy si uvědomila směr jeho očí. Mohl by ji políbit. Mohla by ho políbit. Nikdo by se to nedozvěděl. Jejich tajemství by uchoval strom, věrný to přítel, společník a vrba zároveň, důvěrník a ochránce. "Mohla bych... být tvojí múzou?" Nikdy ji nikdo nepojmenoval takto. Nikdy jí nikdo nevtiskl ono označení, které zavánělo inspirací. Nepotřebovala, aby kvůli ní skládali verše, opěvovali její krásu nebo atypický původ. Jen se jí líbila představa, že právě její přítomnost mohla vnuknout nápad, byť na obyčejnou píseň. Vědomí, že by stála za melodií, za slovy, jí zahřívalo u srdce. "Možná," zašeptá s uličnickým úsměvem, odtahujíc se od něj. "Ale to se nikdy nedozvíš," věnuje mu zahihňání typické pro zlobivá děvčátka, což na ní svým způsobem sedělo. Uměla zlobit, jen mnohdy toho nevyužívala ve vlastní prospěch.

"A stejně si dál hraješ na tajemného, barde," osloví ho hravou přezdívkou, která jí k němu seděla. Vyprávěl příběhy skrze melodii, vlastní a možná i cizí, ale dělil se, i když nemusel. "Tvrdíš, že si na tajemství nepotrpíš, ale otázku mi nezodpovíš." Možná nevěděl. Možná se nemohl rozhodnout. "Ale pokud je hudba klíčem k tvému srdci... k tvé osobě... zazpíval bys mi něco o sobě?" Zvědavě na něj upírala kukadla, pohrávaje si s konečky dlouhých téměř černých vlasů připomínajících neposedný vodopád lesknoucí se tmy. I ve svém věku dovolila komorné, aby jí vlasy sčesávala stokrát, jejich malý rituál, bez kterého nemohla Haida jít spát. "Vědí, kde mě hledat. Jsou to moji přátelé. Vždy vědí, kde mě najít. Ale obávám se, že ty se jim nebudeš líbit," dodá se zvláštním důrazem na jeho osobu. "Dovedou být velice podezřívaví, když se ocitnu ve společnosti jiného muže. Chrání mě jako bratři." Adrill byl jen o rok mladší jak ona, zatímco Odinn o rok a půl starší. Opravdu v jejich přítomnosti působila jako jejich sestřička, kterou je třeba ochraňovat. Ale než stačila říct něco dalšího, upoutal ji pohyb, jímž si zapínal košili. Kus tmavého inkoustu prosvítal skrze látku a Haida, zvědavá jako malá cácorka, natáhla prsty, aby rozhalenku košile o něco víc odtáhla, nechtěně tak s pokusem Ragimu zabránit, aby se prezentoval jako plnohodnotně oblečený muž. "To... sis udělal ty sám?" Zájem v jejím hlase vzrůstal a Haida netrpělivě poposedla na místě, aby byla Ragimu o něco blíž, div že se o něj sama neopírala. "Můžu?" Zatajila dech. O něco tak intimního nikdy nepožádala, ale... nemohla si pomoci. Proč jen to s ním bylo tak přirozené jako kočkovat se s přáteli?
Sponsored content

Středozemní nížiny - Stránka 2 Empty Re: Středozemní nížiny

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru